Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 4 | 38
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Mají se plnit sny? Jednodenní turista po 25 letech

Autor:
Zařazeno:
Santorini
Napsáno:
08.08.13 19:59
Fotografií:
41
Přečteno:
2977
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 19:50
15 °C
Skorojasno
Z, 3.6 m/s
Úvod
Když jsem přečetl zdejší cestopisy na téma Santorini, většinu z nich považuji za velmi dobré až výborné. Naprosto mě však dostal cestopis uživatelky Hesina, tomu říkám opravdu prožité! S bonusem umět to vyjádřit i obyčejnými slovy. Klobouk dolů!
Asi mě budete mí trochu za, diplomaticky řečeno, podivína, ale přesně takto se odehrál můj kontakt s tímto čarokrásným ostrovem. Nic není zamlčeno a nic přidáno. A ten, kdo tam byl a svůj pobyt, či jen výlet, se mu dostal pod kůži jako mnohým ostatním, pochopí.
Původně jsem cestopis napsal a nahrál na server 8.srpna 2013, ve světle pozdějších událostí a také pro jeho malou energii jsem se rozhodl ho ještě dopracovat, což činí dnes, 26. 9. 2013. Trochu mi tu chybí možnost vložit smajlíky, bylo by tu hodně sluníček, musíme to zkusit bez nich.

1988
Je mi 24 let. Chodím druhým rokem na umělou ledvinu. Snáším to dobře, ale přichází rána - virová žloutenka, „béčko“. Zrovna na konci června, v den poslední úspěšně udělané poslední zkoušky předposledního ročníku stavební fakulty se ozve telefon s pokynem o nástupu na infekční oddělení. Naděje na krásně prožité léto, které mám tak rád zhasnou jako sfouknutá svíčka. Po pěti týdnech pobytu na jednom pokoji s občasnou cestou na záchod se tak trochu na podmínku dostávám domů. Dieta je velmi přísná a nikterak dobrá. Navíc se jaterní dieta tluče s ledvinovou. Už to dobře nesnáším, i když mnohem důležitější je, že mohu být doma.
Právě v den propuštění přichází balíček od dávného přítele rodičů z USA. Neozval se skoro dvacet let. Když se náhodou dozvěděl o mých trablech, nebyl by to on, který by aspoň na dálku nepodal pomocnou ruku. V balíčku je dopis, fotky, nějaké kazety s muzikou - to byl tehdy poklad, a pak časopis. Krásně vyvedený na velkém formátu a křídovém papíře: European Travel & Life. Týká se spíše lepší společnosti, ale záměr je jasný: ukázat něco ze svobodného světa a motivovat k učení angličtiny. Sám si prošel emigrací na vlastní kůži.
Namátkou provádím první zalistování časopisem a hned mi padá brada: na první otevřené dvoustraně je pohled se strmého svahu na modrou kupoli kostelíku, několik sněhobílých teras, to vše nad mořem modřejším, než po předávkování Viagrou. A nad tím vším obrovský nápis: SANTORINI. Do té doby jsem vůbec nevěděl, že něco takového existuje, v zeměpise se to neučilo. A taky jsem si tehdy neotřesitelně uvědomil jediné: Tak tohle Ty, hochu, NIKDY neuvidíš. Bylo to nad Slunce jasné, dvě nemoci, jedna se závislostí na přístroji s nejasnou perspektivou, hluboká totalita a nezanedbatelná byla i finanční stránka věci. Naprosto rozhodnutá věc.
Jenže jak se praví, odříkaného největší krajíc, snad právě pro tuto jistotu beznaděje zůstává kouzelné slůvko Santorini a ještě kouzelnější obrázek uchován v hlubinách mé mysli…

90. léta
Stalo se tolik věcí. Padl Velký rudý bratr, moje zdraví se darováním orgánu a precizní péčí všech lékařů dostává opět do plné formy, pracuji, mám živnost a… cestuji. První jsou na řadě samozřejmě USA, pak Mallorca, Emiráty, Egypt, Kanáry… Vše je krásné a hlavně strašně rychle utíká.
Kromě mé vlastní profese projektanta zůstávám i v nemocnici, samozřejmě v nové roli. Něco jako staří galejníci, kteří po letech, když směli galeje opustit a učinili tak, byli z toho nesví. A tak se vraceli. Pro mě to samozřejmě nejsou galeje, pomáhám s tehdy začínající IT, napřed jen tak, pak dokonce jako zaměstnanec a nakonec samostatný živnostník pro více zařízení. Vzájemně si máme hodně co dát.

2009
S přítelkyní jsme v očekávání potomka. Proč si ještě naposledy pořádně neodpočinout? Poprvé v životě volíme Řecko. Rhodos. Zapomenutý ostrov Santorini se začíná opět vynořovat. Podle informací by se tam z hlavního města možná dalo lodí dostat. Údajně jedna cesta trvá 4 hodiny. Nikde ale není konkrétní zmínka. Absolvujeme proto aspoň výlet na Symi. Taky krásné.

2012
Zkoušíme další moře. Potomek už bude mít 3 roky, proto je vše podřízeno jeho vyžití. Volba padá na Kos. Ani odtud nic smysluplného na Santorini nejezdí. Ale blížíme se. Pro zpestření absolvuji sám aspoň Nissyros a jsem jím naprosto nadšený.

2013
Ledvina trochu zlobí. Po víc jak dvaceti letech má na to právo a já po pocitu nesmrtelnosti jsem zpátky na zemi. Zatím to ale není velké drama, tak jedeme k moři znovu. Tentokrát pod ne zcela přesvědčivou záminkou potřeby poznat zase něco jiného volím trochu sobecky Krétu. Odtud to přece jezdí! Naštěstí i pobytový hotel v Hersonissos je moc prima, tak je s dovolenou vše v pořádku i pro děvčata.
Základní tábor je vybudován. Teď je potřeba zužitkovat šanci. Nabídek jsou mraky, česká žádná. Při hře na jistotu volím taktiku zájezdu od některé z cestovek prezentujících se v hotelu. K mému obrovskému překvapení jsou dobré 2/3 rusky. To z principu odmítám, delegátce oznámím, že rusky sice hovořit umím, ale nechci, jenže…
Nakonec pořídím zájezd u německé delegátky, která mluví anglicky. Jsem maximálně spokojen a den D vychází na 31.5. Odjezd od hotelu v 7.00. V 6.50 stojím na seřadišti, natěšený jako malý kluk. Postupně přicházejí další výletníci, přijíždějí autobusy, někteří nastupují a mizí, další přicházejí a i ti po čase odjíždějí. Jen mně každý řidič povídá „next bus“ či „another bus“. Po hodině a něco zůstávám sám. Cítím se jako pitomec, tím spíš, že si nejsem vědom sebemenší chyby. Ještě projede pár autobusů a před půl desátou to balím. Chozé prostě nepřijel. Volám delegátce a mám kliku, zrovna jede do našeho hotelu. S omluvou přijímá reklamaci a dává mi jiný, poslední možný, termín (další den jedeme domů): neděle 2.6.

Jednodenní turista
Raději přicházím už v 6:40. Díky Bohu tentokrát se na mě Chozé nevybodl, v 7.10 je tu. Nasedám a je mi líto jiných čekajících, kterým je řečeno „another bus“. Sbíráme další výletníky. Jsou to všechno Rusové. Jak zajímavé, že člověka vždy dostihne to, co si zrovna nepřeje. Třeba i to, že zrovna na tuto dovolenou si zapomínám na kuchyňské lince náhradní baterku do foťáku. Mám tedy k dispozici „jenom“ asi 250 fotek. Proto zabavuju zbytku rodinky i druhý malý Nikonek, na který hodlám snímat méně důležité věci. Ale čert to všechno vem, zisk je větší!
Cestou nabíráme u mnoha dalších hotelů výletníky až je autobus plný. Obdivuji řidiče, kteří s kolosem kličkují na tenkých silničkách a mnohé křižovatky musejí vzít nadvakrát. Současně poznávám trochu neomalené způsoby našich bývalých rudých bratrů – v tomto případě spíš sestry. Baba kolem 55 let celou cestu hlasitě a nepřetržitě žvatlá se svoji sousedkou přes sedadlo a několikrát mě přetáhne pytlíkem se svačinou na cestu. Bere to jako samozřejmost, ani se na mě nepodívá, natož aby řekla třeba bú. Ale co, moji přátelé z Německa zase nadávají na Angličany, prý na záchodech schválně čurají na zem. Asi si člověk nevybere, hlavně, že se podařil odjezd.
Po osmé jsme v přístavu Heraklion. Pojedeme lodí Golden Blaze v 8.50. Po přísné evidenční prohlídce, následuje uvítací procedura (proč ne, za ty prachy), volba nějakého hezkého místa ve vypolstrovaném křesle z modré koženky a můžeme vyrazit. Cesta dlouhá cca 135 km by měla trvat asi 2,5 hodiny. Zpočátku sedím v kabině, pokud se tomu sálovému prostoru tak dá říci, na poslední hodinu pak jdu na zadní venkovní palubu. Loď sviští velkým tempem, mírně se pohupuje a docela hodně fučí, po palubě neustále chodí sem a tam člen posádky s vysílačkou a hlídá potácející se turisty nezvyklé na pohyb paluby pod nohama. Někteří výletníci koukají, spousta mladých slečen spoře oděných s evidentně prázdnými makovičkami se zase nakrucuje a fotí ve všech možných i nemožných pozicích. Je na ně hezké podívání, ale dnes jim závidím spíš tu baterku, snad ještě trochu přemýšlím nad jejich obuví, kolik toho stihnou obejít, ale jim zjevně jde o jiné věci. Zjevně jedou někoho klofnout, nebo si pořídit fotky do nějakého konkurzu. S takovým „hardvérem“ nakonec proč ne.
Přijíždíme přesně, vjezd do kaldery je impozantní. Snad dokonce až moc. Zatímco na Nissyrosu se vám zvedá tlak z blízkosti a strmosti okolních skal, santorinská kaldera je tak veliká, že to žádným napětím nezavání. Asi tak, jako to definoval klasik: když potká jednoho kostlivce, bojí se, ale když jich je víc, pak už ne Toto se však týká jen mohutnosti, nikoliv krásy, v tom je Santorini naprosto neopakovatelné. Snažím se představit si původní homoli ostrova, který byl údajně vysoký kolem 1500 metrů. Také je ve hře možnost, že byl před výbuchem bájnou Atlantidou. Protože však Platón mluví o městě tvaru kruhů oddělených vodní kanálem, znamenalo by to, že k hlavnímu výbuchu ostrova by muselo dojít ještě před touto Atlantidou! A jak ukazují poslední výzkumy, ani tohle naní vyloučeno. Mimochodem, původně se ostrov jmenoval Théra po řeckém bohovi, pak následovalo několik názvů, třeba Strongyli, nynější jméno je odvozeno od Santa Irina, svaté Ireny, kterou, jak je u nás lidí dobrým a tradičním zvykem, napřed umučili a poté svatořečili. Na počest má na hoře Messa Vouno vybudovánu kapli a ostrov je znám pod jejím jménem. Jo, podivná planeta, aby si člověka vážili, napřed se musí nechat zamordovat. Horší je, že to platí dodnes.
Po přistání v přístavu Athinios v pravé poledne vyrážíme autobusy na okružní jízdu ostrovem. Cesta z přístavu po strmé stěně je zážitkem, i když v jižních krajích to není věc neobvyklá. Takové to je třeba na okruhu Gran Canarií, nebo známé cestě do Sa Calobry na Mallorce. Ale musím uznat, ti řidiči jsou fakt borci. Napřed jedeme po vnitřní cestě z Athinia do vesničky na samé severní špici ostrova, či spíše souostroví, která má velmi krátké jméno Oia a čte se ještě kratčeji: Ia (shodou okolností maskotem ostrova je oslík, ale to neznamená, že se Oia jmenuje česky, osel zde symbolizuje dopravní prostředek do a ze svahů, nejvíce využívaný v hlavním městě Fiře). Říká se, že se v Oie rodí upíři, ale to je asi nesmysl. Pokud jde o daně, máme jich u nás doma mnohem víc.
Právě snímky z této kouzelné vesničky, kterou v roce 1956 zničilo zemětřesení, a kterou místní znovu vybudovali, se na vás vynoří, zadáte-li do internetového vyhledávače Googlu heslo Santorini, anebo na Vás kouká z mnoha letáků cestovek do Řecka, anebo na letácích do Lidlu, když mají řecký týden. Kostičky cukru, sem tam některá namočená v ovocné šťávě, rozhozené po rudém strmém skalním útesu. A pod tím vším moře tak modré, že přestáváte věřit, že vodník je zelený. Snímky z internetu, jakkoliv jsou krásné, až kýčovité, nejsou nijak vyumělkované. Takové to tu prostě je. Jen mají někteří více štěstí, mohou tu být déle a hlavně v příznivější denní dobu a ne v pravé poledne. Tak se taky docílí toho, že na snímcích mají víc domků než lidí. V poledne je světlo prudké a ostré, ale nedá se nic dělat, na prohlídku máme hodinu. Letím uličkami, snažím se trefit zpět (ono to tu tak velké zase není, ale vzhledem k omezenému času a tomu, že jste někde poprvé…) a fotím, fotím, fotím. Je to jedno z mála míst na světě, kde ať namíříte objektiv kamkoliv, nemůže z toho vzejít špatný snímek. Davy lidí také fotí a já mám pocit, že část poledního horka je zde i od tisíců fotoaparátů rozžhavených daleko za hranici povolenou v záručním listu.
Dlouho jsem přemýšlel, jakým slovem by se tento ostrov dal definovat. Slova zde jaksi nestačí. Fotky nezachytí celý prostorový vjem a hlavně atmosféru důstojnosti a majestátnosti velkolepého přírodního díla, ke kterému člověk neuvěřitelně citlivě přidal ony domečky jako z cukru. Jedno doplňuje druhé ve vzácné souhře dokonalosti. Někdo říká čarokrásné, fantastické, moje paní primářka použila slovo malebné. To vše je pravda, ale není to úplně to pravé. Napadl mě jediný výraz: „akorát“. Je to taková definice dokonalosti: máte pocit, že byste něco změnili. Ale ať si představíte cokoliv, nikdy to není ono. Zde nemám ani ten pocit. Vše je úplně přesně jak má být. Mramorový chodník, domky s barevnými dveřmi, okenicemi, vodopády různobarevných pestrých květin a i na tom nebi jsou bílé chomáčky mraků tak, jak je potřeba. Je to k neuvěření. Samozřejmě vše je potřeba nějak hmotně využít, všude jsou krámky se suvenýry, knihami, keramikou, oděvy, olivami a oleji, medem, vínem…, všude hospůdky se zahrádkami a výhledem na kalderu s namodralým ostrovem Thirassia naproti. Je to zlatý důl, ale to všichni chápou a málokdo zde nenechá nějaký obnos výměnou za zboží a služby.
Hodina utíká jako minuta, autobusy čekají a hurá do hlavního města, kterým je Fira. Cestou poznáváme zcela jinou krajinu, jedeme silničkou po vnějším obvodě ostrova. Pryč je pompéznost zlatého dolu, ale barevná krajina je i tak zajímavá. Barevné kopce, políčka, divoké kytky, hodně vinic i půdy jen tak ladem. Místní zvláštností je pěstování vína. S ohledem na neustálý vítr se tu víno pěstuje tak, že se rostliny od mládí splétají do nízkých košíků, bobule pak rostou uvnitř, chráněné svými vlastními větvemi a listy. Víno tu má vynikající podmínky i tradici a mnoho vinařství i jejich produktů jsou velmi vysoce hodnoceny vinnými znalci po celém světě.
Po příjezdu do hlavního města máme na vybranou, buď Fira, nebo vulkán Nea Kameni. Volím město. Fira je trochu jiná než Oia. Zde převažuje bílá a světle béžová. Z centrálního náměstí a trasy od něj na sever jsou neopakovatelné výhledy na kalderu s ostrůvky Nea a Palea Kameni a v pozadí další zbytek původního obvodu ostrova Thirassiu. Právě blízkost vulkánu a vyšší strmé skalní stěny jakoby Fiře dávaly o trošku větší nádech důstojnosti na úkor hravé Oii. Zvláštností vyhlídek jsou samostatně stojící vchody do restaurací - otevřená futra různých barev. Snímky pořízené skrz ně jsou neobyčejně vděčné a efektní.
Opět soue zde spousty lidí, i když přece jen o něco méně. Anebo je to dáno trochu větším prostorem na centrální vyhlídce u hotelu Atlantis. Je tu ale jedna zvláštnost: tak, jako v Řecku nikde nespatříte Japonce, sem je svážejí snad po kontejnerech. Mají tesilky a legrační kloboučky. Děvčata jsou upravená a zde musím dát za pravdu vtipnému postřehu z jiného zdejšího cestopisu, platí u nich nepřímá úměra: čím menší vnady, tím větší teleobjektiv. Těmto tedy závidím nejen tu náhradní baterku. Hodně okupují klenotnictví, nejvíc mají spadeno na obchůdky Swarovski. Ve srovnání s nimi (a námi odpovědnými fotografy)působí dost komicky nadšenci fotící pomocí tabletů a to i těch velikých, ne menších než A4. A není jich zase až tak málo. Možná je používají úplně na všechno, kdo ví…
I ve Fiře máme pouhou hodinu, proto prohlédnout pečlivě nafotit snímky pro panoramata, koupit nějaký ten suvenýrek - plyšového oslíka, magnet na ledničku, případně jiné, na co stačí finance a nebrání jim rozum. Další přesun autobusem, který najít je trochu drama, protože z důvodu odklonu některých výletníků na vulkán dochází k výměně autobusů, takže je potřeba hledat tabulku s číslem a dotaz vznesený anglicky průvodkyně něpanimájet. I přes menší zmatek při počítání (možná jsem to zrovna já, kdo vlezl do nepatřičného busu, ale to neřeším, protože jedeme správně), se přesunujeme do poslední destinace, kterou je městečko Perissa na venkovním obvodě ostrova. Perissa je hodně roztahaná, je zde totální klid a pohoda. Všemu vévodí kilometry dlouhá pláž z jemného černého písku, která není nikde jinde v Řecku. Monumentální skalní stěnou Messa Vouno je tato vesnička oddělena od dalšího turistického centra, kterým je letovisko Kamari, hlavní ubytovací centrum ostrova v těsném sousedství letiště. Zdejší pláž je údajně z černých oblázků. V Perisse je volba volného pohybu, nebo čvachtání, zastávka něco přes hodinu. Poté probíhá poslední přesun zpět do přístavu Athinios, kde čeká náš škuner na zpáteční cestu. Je totiž nutné dorazit do Heraklionu těsně po západu slunce a nejet za tmy.
Poslední záklony hlav vzhůru na strmé skály, poslední cvakání závěrek a po zkoušce kormidla pomalu vyrážíme zpět kalderou na otevřené moře. Výjezd ze zóny chráněné proti větru je znát. I tak velká loď se začíná povážlivě houpat. Posádka nekompromisně vyhání všechny do vnitřních prostor a pak to začíná. Poznáváme pravou sílu moře. Chvílemi to je jako na horké dráze. I když nejde o nijak dramaticky rozbouřené moře, mnozí mají velký problém. Klasické letadlové pytlíky jsou sice za sedadlem, ale posádka nelení, každý dostáváme dvě igelitky velikosti nákupních tašek. Mé sebevědomí roste, když je využije i nemálo dohola ostříhaných potetovaných svalovců. Problém nemám, avšak cesta se trochu vleče a večeři dnes nevyžaduji. Při dopadu lodi z vlny voda dokáže vystříknout pes 20 m vysoko. Do Heraklionu dorážíme navlas přesně s příchodem tmy.

Mají se plnit sny?
Možná jste někdo čekali historický, nebo zeměpisný popis, nebo cestovní informace co kde a za kolik. Rád bych, ale jednodenní výlet o tomto není. Tyto informace se dají nalézt téměř všude, můj cestopis je pro ty, kteří buď váhají s cestou, anebo zde již byli. Doporučil bych ke shlédnutí překrásný a nedlouhý film Garyho Spetze Color World: Santorini, který najdete na YouTube. Přestože Santorini není JEN Oia a Fira, je zde i docela pustá krajina a jiné věci k vidění a je jich mnohem víc, než ty krásné vygooglované obrázky (Akrotiri, Nea a Palea Kameni, Thirassia, Pyrgos, Profitis Illias, Ancient Thira, Monollithos, Imegroville, Firostefani, pláže, muzea, vínko...), , které nejsou tak vyumělkované, přesto však mají mnoho co dát, myslím, že je schopno dostat kohokoliv.
Mají se tedy plnit sny? Některé, když se splní, bývají zklamáním. Jedna moudrost pravdivě tvrdí, že život není dosažení cílů, život je právě ta cesta k nim. I přes tato pravdivá tvrzení myslím, že v tomto případě se splnění přání dokonale povedlo. Jak jednou Santorini vleze pod kůži, už nevyleze a nedá se odstranit. Jak tak čtu zážitky ostatních, vidím, že u nich stejně jako u mě dokonce nezůstane jen pod kůží a doputuje až do srdíčka. Trochu se ale bojím jedné věci: bude ještě po shlédnutí tak krásného místa příště motivace vymýšlet, kam si jet zafotit? Je to jako bych vystoupal na Mount Everest, zatím nevidím nic vyššího, určitě se ale najde.
Naopak, mnohé sny, když se splní, vyžadují jejich znovusplnění s ještě větší intenzitou (něco jako droga). Přestože podle mého Santorini jistým druhem drogy je, nevneslo do mě neklid. Spíš naopak, jakýsi mír, či smíření, jakoby poslední dílek puzzle zapadl na své místo. To víte, že bych tam jel znovu! Na den, ale raději na týden, nebo dva. Hezky v klidu si vše vychutnat, projít, nafotit za ideálních podmínek, bez mraků jednodenních turistů (prý jich sem denně dorazí 40-60 tisíc). Ale pokud to štěstí už nebude, nemohu truchlit. Snad je to pocitem překonání přísných podmínek Osudu, i když kdyby právě on nechtěl, nikdy se to nepodaří. Přijímám tedy s díky a pokorou trošku štěstí, které paradoxně může někdy dát mnohem víc, než je-li ho vagón.

Epilog - září 2013
A je to tady. Na začátku září přichází, co nikdo nechtěl.Tělo už nechce snášet stávající tempo a rytmus života. Přichází totální kolaps, lidově řečený propálený kotel a současně vybité baterky až na nulu. Kromě ledviny se zlobí i játra. Ještě se dovleču do nemocnice, naštěstí na „své“ pracoviště a je hotovo. Zdravotníkům i při jejich neskutečné péči trvá skoro 10 dní, než organismus vrátí na cestu, další dva týdny probíhá ladění a nabírání sil. Překonat musíme i v rámci „balíčku služeb“ drobnou komplikaci ve formě pneumotoraxu (když už si jdu jednou za 20 let lehnout, je výhodné dát toho víc najednou). Dojemná je i podpora rodinných příslušníků, přátel a kamarádů.
Pomáhá také vyčištění hlavy, setřídění myšlenek, uvědomění si chyb a odpuštění. Nežehrám na tento kolaps, vím, co znamená, a vím proč nastal. Tak jako v prvním případě, kdy mě přivedl tam, kde jsem dnes, se snaží znovu mě přivést na lepší cestu životem. S plným vědomím, že to zní pitomě, to ale napsat musím. Hlavně těžké chvíle posunují člověka ve vývoji dopředu, byť to je cesta nepříjemná a bolavá.
Dovolte mi tedy abych jim na tomto místě srdečně poděkoval a věnoval jim tento cestopisek, aspoň kousek mé vlastní duše, protože i oni mi dali kousek té své. Nemohu je zde všechny jmenovat, možná by jejich výčet byl delší než vlastní cestopis (ano, tak to opravdu je), někteří by byli trochu nesví.
Musím zde ale jmenovat paní a pány: Dr. Sobotovou, doc. Němce, Dr. Štěpánkovou, Dr. Husovou, Dr. Mejzlíka, Dr. Kumana, kolektiv sestřiček i ostatního personálu odd. 14 CKTCH v Brně. A to za jejich podporu, lékařské umění a především obrovskou lidskost. Bez nich už by určitě nebylo vymýšlet kam příště. A musím tu ještě jmenovitě poděkovat dlouholetému kamarádovi, mistrovskému pilotovi Vláďovi D. a jeho úžasné ženě Holubici navíc i za cestovatelskou pomoc obětavým odvozem na letiště do Vídně bez ohledu na počasí a nekřesťanskou noční hodinu.
Všem vám zde uvedeným i neuvedeným obrovský dík, člověk je odrazem Světla a potřebuje aspoň trochu svítit. Spolu pak vydáme za stovku Sluncí.
Související dokumenty:
Moje kompletní fotogalerie: http://cheops.rajce.idnes.cz/2013-06_Santorini/
Videoklip z ní vytvořený: http://www.youtube.com/watch?v=Q9z8wQQxILI&feature=c4-overview&list=UUrh06f6M0VL4NOHzSpVNr5g
Umělecký dokument Garryho Spetze: http://www.youtube.com/watch?v=LW6zfY9y60U
Foto od člověka, který to opravdu umí: http://josefg.rajce.idnes.cz/SANTORINI/

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (8)
22.06.15 19:49 Dana Klimešová (nepřihlášený uživatel) 83.208.19.***
Krása-budu číst další-Jiří díky
12.08.13 11:28 dandda
Zdravím a ač je cestopis nesoutěžní, dávám *****. Za něj a taky za autorův nezdolný a obdivuhodný přístup k životu. Toho zdraví přeju vagon splněných snů alespoň ještě pár. :-)
11.08.13 11:56 Veroula
Děkuji Ti za tento cestopis a přeji hodně zdraví, aby ses tam někdy mohl vrátit na delší dovolenou. Já tam byla celé 4 měsíce jako delegátka CK a vrátila bych se tam kdykoliv!
09.08.13 15:47 almina
Velmi čtivé! Pročpak není cestopis v soutěži? Přeji ještě hodně splněných snů... a pevné zdraví, vím co znamená zdravotní omezení...
09.08.13 14:17 prestonka
Nedalo mi to nedočíst jej do konce. Je fajn, když se sny plní. Moc hezky napsané...
09.08.13 14:13 machajda
Díky za velice příjemné počtení. Je bezva, když se sny vyplní....
09.08.13 13:26 Isoniki
Díky za tento cestopis i fotogalerii. I já jsem měla možnost splnit si svůj sen a vidět Santorini. Ale máš pravdu, tento ostrov zalézá pod kůži a ani 12-denní pobyt na něm nevymazal moji touhu, opět se tam vrátit. Jeho kouzelnou atmosféru si chci prožít znovu, uvidět to, co jsem ještě nestihla, znovu navštívit místa, která mě okouzlila už jednou. Ty sis jej ochutnal, ale jeho menu je mnohem, mnohem bohatší. Přeji ti hodně zdraví a další cestovatelské zážitky.
09.08.13 10:03 sokolnice
Dávám za pravdu - sny si také plním . Pěkně jsi to napsal a přeji ,aby ses tam podíval ještě aspoň jednou a v klidu si vše prošel nebo projel .Díky za osvěžení- není to tak dlouho co jsem se vrátila- mohla bych jet opět -ta krása se nikdy neokouká./aspoň mně ne/ .
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
uNSZa
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝cheops˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy4
Videa2
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací