Podzimní Odyssea

Řecký deník 2012
aneb
Podzimní Odyssea

Petr Š.

20. 9. 2012, čtvrtek, 10 hodin, 55 minut,11°C
Motory burácivě hřmí, vrtule vesele roztáčí svou píseň, letadlo se odlepuje od země. Pod námi zůstává Praha a mávající manželka. Na tu dálku již nerozeznám, zda mává či hrozí. Odlétám do teplých krajin a tak jako každý rok, zanechávám ji v bezpečí domova. Mizím z té země, která zavedla prohibici, vstříc teplu a dobrodružství, vstříc tavernám plným ouza a mého oblíbeného piva Mythos, směr Řecko, Peloponés. Prolétáme oblaky a přes Telč, Vídeň, Štýrský Hradec, Split, Soluň do cílového letiště Kalamata. Zůstáváme viset ve vzduchu a pod námi se vesele otáčí zeměkoule. Horká káva ve výšce 11 277 metrů nad Záhřebem a první orgasmus mi projíždí zády. Za popíjení červeného znojemského vína se vynořuje Jadran. Od mé poslední květnové návštěvy se moc nezměnil, jen z té výšky vypadá trochu jinak.
Pod námi stále plují mraky, jenom ti načechraní beránci přešly plynule do nebeských řek. Jakoby opravdu tekly svou cestou a přinášely oblačnost. Makarská riviéra a letuška Markéta uzná, že potřebuji další červené. Myslím, že to bude příjemná dovolená. Brázdit Jadran oblohou se zcela vyrovná brázdění jeho vln lodí. Uletěli jsme cca tisíc kilometrů a mám nafoceno snad čtyřicet fotografií plující oblohy. Mraky jsou ze shora jak pohoří se svými vrcholky i štíty, modrobílá obloha mě uklidňuje, jde na mě spaní. Život je krásnej.
14 hodin 15 minut, již místního času a za zvuků Smetanovy Vltavy dosedáme na řeckou půdu. Cestou k hotelu Ritsa neuvěřitelně nudný průvodce Eftimios Papadopulos svým povídáním mě opět uspává tak, že mě vzbudí až mé vlastní chrápání. Spí celý autobus, obávám se, že usne i řidič. Naštěstí neumí česky, aby ho musel poslouchat. Zlatá Nia Vardalos z filmu Můj život v ruinách. Po příjezdu do Ritzu, tedy Ritsy, rodinného hotýlku zaměřeného na českou klientelu, rovnou na večeři. Musaka. Poctivě se dělím s místními kočkami o maso, sbíhají se ze širého okolí, stává se ze mne kočičí táta. A pak konečně ten mythický nápoj, Mythos. Vylézá půlměsíc, pluje naležato oblohou, smráká se, vyrážím na obhlídku. Objevuji zapadlé vykopávky – Acropolis of Ancient Asine, vlézám do zšeřelého kostelíku ozářeného jen plápolajícími svíčkami a za svitu měsíce lezu do skal, k jakési zbořenině.

Bude to krásná dovolená. Pozdním večerem pak procházím městem Tolo, městečkem dvakrát delším než Lovosice, cestou zpět brouzdám Argolským zálivem a je mi krásně. Miluju Řecko. Řecký komáři zase milují mne. Usínám s jejich bzučícími písněmi.

Po ranním rozbřesku, šupky dupky, polechtat moře. Připojuje se ke mně smečka potulných psů a tak se ze mne ještě ke všemu stává psí táta. Táhnou se se mnou až k Akropoli, dál už je to nebaví. Na skálu, pozorovat východ slunce, již vylézám sám. Archeologové si mě pletou s nějakou kontrolou a tak odkládají cigarety a kávičku a snaží se přede mnou pracovat. Mají tu práci na několik let, musí si ji šetřit. Tomu, že je Řecko v Evropské unii, věří snad už jen Němci, proto sem stále posílají peníze. U každého naleziště, u každé oplocené zříceniny, u každé dálnice stojí cedule se sumou, kterou sem už poslali. Řekové sami si o sobě nemyslí, že jsou v EU, oni si ani nemyslí, že jsou v Evropě. Řecko je pro ně prostě samostatný světadíl. Lokalita toho zdejšího opevnění je vybraná obdivuhodně. Řekové měli vždy cit pro krásu. Výhledy na moře do všech stran, záliv, pár ostrůvků a směrem do vnitrozemí rozlehlé plantáže citrusů.
Na Čtyřiadvacítce hlásí, že Česko zakázalo vývoz alkoholu. Tak v Řecku vysílá ČT 24. Sic! Ještě, že jsem si ten litránek propašoval… Hned si jdu nalít. Po snídani majitel hotelu nalévá Retsinu, zdejší lidový nápoj, víno s příchutí pryskyřice a pak trádá do mořských vln. „Moře, strýčku, pořád je slané. Ten mlýnek na mořském dnu stále mele.“ Plavu si kolem skalnatého výběžku pevnosti, přidávají se ke mně drobné rybky, berou mě do svého hejna, poznají dobrého člověka. Teplota Středozemního moře v září 2012 je asi o 15 stupňů vyšší, než je teplota vzduchu v Čechách. V příštím životě se budu snažit narodit Řekem. Připlouvají medúzy velikosti talířů, nemusím se kamarádit s každým, nasazuji trhák a mizím jim z dohledu. Třeba by si vzpomněly, jak jsme spolu s bratrem, coby malá dítka, hráli s nimi v Bulharsku badminton. Je pravda, že každá medúza vydržela jen jeden úder, neboť se rozplizla pokaždé na raketě. Mezi dvěma pivy si vyrazím na nejbližší kopec, zkontrolovat výhled. V poledne, v pařáku a v černém oblečení. Paráda. Skoro jako v Chorvatsku v Blace, na kopci u hřbitova. Opět na jednu stranu moře s ostrůvky a směrem do vnitrozemí sady olivovníků, mandarinkovníků, fíkovníků, frňákovníků. V nejvyšším bodě kopce strážní věž jako protiváha protější pevnosti.

Při návratu hoteliér Tzanis roztáčí hladinku se slovy „ Jedna nula osm.“ Číslo mého pokoje. Naše poznávací znamení, ať to šoupe na účet. „Ekató ochtó“, přikyvuji. Chytá mě mlsná, a ačkoliv bych to do sebe neřekl, spěchám na zmrzlinu. Kakaovou. Vynikající. A pak, na závěr prvního dne, nakládám se do toho slaného Středozemního moře. Obloha potemňuje, Středozemní moře se stává mořem černým, voda se prolíná s pevninou, ležím na zádech v tom nekonečném prostoru, nevidím a nevnímám nic, jen ten půlměsíc nade mnou, nechám se kolébat vlnkami a medituji. Kalokagatha. Soulad duše a těla.

Sobotním ránem, po nezbytné kávě, vzhůru do Nafplia, hlavního města Argolidy, dříve celého Řecka. Roku 1834, po osvobozovacích bojích s Turky, kdovíjakým řízením osudu na popud Gutha – Jarkovského, přestěhovali si Řekové metropoli do osvobozených Athén. Po procházce rybím trhem s pulty a regály plnými tuňáků, krabů, chobotnic, mečounů a všemožné mořské havěti, vzhůru do pevnosti.
Palamidi. Výška 220 metrů nad mořem, od kterého stoupáme. 999 schodů, či silnicí autobusem. B je správně. Nejrozsáhlejší pevnost, jakou jsem kdy navštívil, postavená Benátčany nad starší pevností Akronafplia. Na slunci snad 40 stupňů, pot stéká po těle, hladím si třímetrové kvetoucí opuncie, jedna z nich se do mne zabodává. Neuvěřitelné výhledy do kraje, možná se starým Řekům lépe a radostněji bojovalo s výhledem do krajiny.

A jelikož doma v Čechách nemůžeme oficiálně pít, stavíme se u místního paliče ouza Kaponise. Vstup tři eura, ochutnávka v ceně. Ouzo, mastika a jiné destiláty. Po páté sklence ouza manželku majitele konečně napadne nalévat mi do větších pohárků, pozná fajnšmekra a šetří své síly. Lahodné opojení!
V hlavě mám příjemno a tak hned při návratu na hotel mia birra, ekató ochtó a objednávám si kebab. Doznívá ve mně chuť pendreků z ouza, dám si dvacet a po lehkém prospání mě opět ten chodec ve mně, ten Johny Walker, ten osamělý Ahasver žene do kopců, do kostelíku na obzoru. Svatý Jan pod skalou. No, to trochu kecám, svatý Jan to asi nebude, ale pod skálou tedy je. A je zasvěcený svaté Kiriatě. Pravoslavný modrobílý kýč, skály a moře, typický řecký obrázek.

Po několika dalších kilometrech chůze pod žhnoucím sluncem, v Čechách začíná podzim, údajně 15° Celsia, zde stále třicítky, konečně trochu stínu na místním hřbitovu. Jeden hrob jako druhý, krize nekrize, vše v bílém mramoru a výhledem na moře. Řekové milují své mrtvé!

V noci si pak moje játra povídají s ledvinami a já z toho nemůžu spát. Nad ránem na chvíli usínám a zdá se mi, že někam padám. Nakonec se probouzím zpocený hrůzou a můžeme vyrazit do Delf. Koho by napadlo, když se učil dějiny, že ta místa opravdu existují a nejsou vybájená.
Květa Reichlová, zástup za Papadopuluse, nás bere okružkou podél severního pobřeží Peloponésu, kolem Korinthu, kde se střetává Egejské a Jónské moře, přes Nemeu, úrodný kraj plný vinic. Zde, v tomto kraji, žil onen bájný nemejský lev, lev lidožrout, který měl neprůstřelnou kůži. Tenkrát samozřejmě pušky neměli, byl odolný vůči šípům. Na Herkula si ovšem nepřišel. Ten se s ním zavřel do jeskyně, zabil ho ručně, stáhl z kůže a tu pak sám nosil. Neprůstřelnost pořád trvala. Objíždíme Akrokorinth, opevněnou skálu nad Starým Korinthem, všemožné kultury, co se zde vystřídaly, rozšiřovaly její opevnění. Stále podél moře, respektive Korintské šíje, za vodou vidět pevninské Řecko i střechy jeho městeček, až k mostu Rio. Z Ria do Antiria.
Technický unikát postavený v roce 2004, zastávka na focení, zaplatit mýtné a pokračujeme v kopírování pobřeží, tentokrát jižního, do pohoří Parnas (ve kterém bůh vína Dionýsos prostopášnil se svými ctitelkami Bakchantkami) s Horou básníků, symbolem poezie, do výšky 600 metrů nad mořem a po čtyřech a půl hodině jízdy se rozestupují skály a otevírá se jakýsi průsmyk, mýtické Delfy. Duchovní centrum antického Řecka. Apollonova svatyně. Zbytky kamenných chrámů schovány v objetí vysokých hor.
Za pouhých 9 euro do sebe mohu nasávat historii a fotit, fotit. Nejsem sám. Z celého světa se sem sjíždějí pošuci a léčitelé, kteří tu překážejí ve výhledu, berou si sílu a energii z tohoto místa či si prostě ustlali pod stromy a meditují. V ruinách Marmarie, pozůstatku Athénina chrámu, jakási kněžka v průsvitném závoji rozhání hady nebo jí z toho vedra už hrabe. U mramorové rotundy usnul další pomatenec ve stoje s napřaženýma rukama. Tholos, kruhový chrám, který přejímá tvar světa. Dodnes nevědí, k čemu sloužil.

Zchlazuji se ve stínu delfského muzea, je stále přes třicet stupňů Celsia. Bronzová socha vozataje a fragmenty stříbrného býka, rohy, uši, kopyta i genitálie mu chybí, neboť byly pozlacené, stejné zboží prodávají hned vedle v shopu, nepoznáš, který z nich je originál, možná tu už pro zažehnání krize rozprodávají své památky.

Dvoumetrová sfinga s hlavou ženy a tělem lvice s křídly orla, která kdysi zdobila vchod do areálu, tři děvčata tančící kolem sloupu a nadživotní sochy dvou bratrů, Kleobia a Bitóna, dole bez.

Jejich matka pro ně chtěla vymodlit to nejlepší, tak jí Héra vyhověla a oba bratry uspala k smrti. Procházím agorou, bývalým tržištěm, k posvátnému prameni Kastalia, když tu spatřím mezi keři zkroucenou postavu ženy. „Nepotřebujete pomoci?“ ptám se. Česky. „Je vám dobře?“ „Je,“ odpovídá „ale nekoukejte na mě, když močím.“ Tak zpátky ke Kastalii. Tady začínala Svatá cesta. Tudy kráčela Pýthie ke své trojnožce, ze které věštila nad skalní průrvou, vdechovala výpary a dostávala se do transu. Tudy museli procházet všichni králové a poutníci a odevzdávat dary.

Celý areál je plný pokladnic. Konkrétně pokladnic Knidských, Athénských, Akantských, Sikyónu, Sifnu, Megary, Théb, Boiótie, Korinthu, Kyréné. A mimo to Syrakus, Rhodu, Thesálie, Kerkyřanů, Lakedaimónských, Argoských, Taretinců. Ti všichni přinášeli dary a obětovali zvířátka.

Nad všemi těmi pokladnicemi se tyčí Apollonův chrám, kde se nacházela ona slavná věštírna. Jestli nepřestane to vedro, začnu věštit taky. Že dostanu úpal.
Pod Apollonovým chrámem trčí ze země jakési dračí vejce. Kamenné samozřejmě. Omfalos. Pupek světa.

Podle pověsti vypustil Zeus ze dvou protilehlých částí země dva orly a tam, kde se setkali, měl být střed světa. Nějak to nedokážu pochopit. Podle mne je to matematický nesmysl. I kdybychom připustili, že byl zároveň na dvou protilehlých místech země ve stejný čas, orlové byli výkonnostně stejně zdatní a byli předem domluveni, že jeden poletí na západ a druhý na východ (aby neletěli oba stejným směrem a furt se nehonili) a nebudou se cestou nikde zdržovat, záleželo samozřejmě na Diovi, odkud ty ptáky vypustí. Když vynecháme zámoří, jak to udělal asi i Zeus sám a vypustíme ty orly třeba ze Španělska a druhého dejme tomu z Kréty, setkají se v Letňanech. Ne, historie není spravedlivá.
Výše na úpatí kopce je zachované divadlo ze čtvrtého století před naším letopočtem pro pět tisíc divadelních fanoušků. Teď se sejde pět tisíc lidí leda na fotbale na Bohemce, o divadle jsem to neslyšel.

A ještě výše nad divadlem, skoro na vrcholu kopce, nachází se stadion. V současné době ohraničený provazy. Ještě nedávno doň vpouštěli, teď už jen na kukačku. Každé čtyři roky se v něm konaly Pythické hry, v antice velmi oblíbené. Že vám to nic neříká? No tak poslouchejte (nebo čtěte) dál. Dříve, než tu stávala ona věštírna, žil tady dračí bůh Python. Nějak se znelíbil Apollonovi (obtěžoval údajně jeho matku tím, že jí bránil v porodu) a tak ten jednoho krásného dne připlul v podobě delfína k Delfám a milého draka zabil. Jak, to vám nebudu popisovat. Přečtěte si řecké báje a pověsti. No a pak na jeho počest založil svatyni Pythó. A to je právě ta věštírna, to duchovní centrum Řecka.

Dost bylo duchovna, den se chýlí, čas návratu. A nebyl bych to samozřejmě já, abych si nevydloubl nějaký ten šutr na památku, obzvlášť když můj tištený průvodce od Marca Pola varuje, že nejen vyvážení, ale i zvedání kamenů v místech antických vykopávek je trestné. Takže si nakonec vezu kameny z Delf, Olympie, Mykén (odtud i ulitu starověkého šneka), samozřejmě z Athén a z Tola, z Akropole Ancient Asine.
Horské vesničky s výhledy do nížin, krásná panoramata, nezastavujeme, jen projíždíme. V nejvyšším bodě pohoří, u vesničky Arachova, středisku zimních sportů, řidič sice přibrzdí nad strží, ale nevylézat, fotit přes sklo, chvátáme. Zdokonalujeme Japonce. Klesáme k moři a pojednou vidím něco, co jsem ve svém dlouhém životě dosud nespatřil, nebudete tomu sami věřit, prodejna kostelů. Od těch malých svatyní, kterých je plno u každé druhé zatáčky a vejde se do nich jen svíčka a svatý obrázek až po čtyřmetrová betonová pravoslavná monstra, která si můžete postaviti na zahrádce jako chatu.
Další zastávka – Korintský průplav. Od roku 1893 spojuje Korintský a Sáronský záliv. Vytvořil z Peloponésu vlastně ostrov. Snažili se o to už římští císaři, třeba Nero, který prokopal sotva 200 metrů a pak ty kopáče potřeboval do nějaké války, a tak zbylých 6 146 metrů dokopli holt až v tom 19. století. Osm metrů vodního sloupce a dalších 76 metrů na okraj skalní stěny.

Šířka 24,5 metru. Prostrkuji nohu skrzeva zábradlí a fotím se nad tou hloubkou. Vypadám asi divně. A pak, nevím co mě to napadne, prolézám plot a nakukuji do propasti. V ten okamžik se mi vrací noční sen, žaludek mi jde do krku, chytá mě závrať, stojím na pokraji života a smrti. Neskutečný adrenalin. Pýthie asi ještě neuzavřela můj osud, vrací mě zpátky za plot a do autobusu. Kdo by vám dopsal taky to letošní putování, že. Nevěděli byste pak, že v září jsou zdejší silnice plné sněhu. Tedy na pohled. Sklízí se zde bavlna a bílé chomáčky vylétají z valníků a tvoří sněhobílé obruby cest. Tak. Pro dnešek konec cestování. Návrat do hotelu, k baru, Tzanis nasazuje laťku a nechá mě obsluhovat svou dcerou. Mamma mia, nemusím na sebe vykecat všechno.
Noc rychle uběhne a je tu pondělí. Beru si dnes volno, vyrážím do terénu.

Odkrajuji ze svých 100 řeckých kilometrů, přímořské vesničky Plaka, Drepano a Vivari, focení kostelů a ochutnávka místních piv.

Všude ten Mythos chutná dokonale. V místních sadech ochutnávám úrodu, granátová jablka si trhám s sebou.

Všeliká věc má jistý čas a tak po krátkém odpočinku zajdu polechtat Poseidona, pohrát si s najádami, vodními vílami vystupujícími z vln. Obloha se shlíží ve vlnách, voda je jak studenější káva či teplejší pivo, bratru nějakých 26 °C. Je tady tedy večer a plavba do nočního Nafplia. Už jsem psal, že to bývalo hlavní město Řecka, tak jen pro upřesnění: zůstává hlavním městem Argolidy. Je chráněno třemi pevnostmi. První z nich, Palamidi jsem navštívil už ve dne, druhá, Bourtsi, na ostrůvku u pobřeží, benátský hrad jak zkamenělá loď chrání vjezd do přístavu a třetí, nejstarší, je Akronafplia. V rámci místní Akce Z v ní postavili hotel ve stylu socialistického realismu. A tím ji dost zničili. A pak ještě dvě zavřené mešity bez minaretů, Turky tu nemají v lásce. Návrat na loď ve 23°° hodin, zapomněl jsem si hlupáček hodinky, možná budu muset těch dvanáct zpátečních kilometrů doplavat…
Stíhám, zabírám místo na horní palubě. „Když vítr věje do plachet a lodí kývá, tu plavčík na stožáru vesele si zpívá…“ No to bych ho chtěl vidět, toho blba jak si zpívá. Když vítr věje, je pěkná kosa. A to se plavíme v jižních mořích. Návrat o půlnoci, na ČT hlásí, že Sparta prohrála doma s Olomoucí, což mi udělá takovou radost, že si zítra vyrazím do Sparty.
Jestli se netěším předčasně. Sedmá hodina ranní a v kolenní jamce mám zakousnuté řecké klíště velké jak česká kráva. Svůj preventivní alkoholický prostředek proti zdravotním nebezpečenstvím nového prostředí (zkráceně slivovice) používám nejprve vnitřně a po vytažení toho zvířátka dezinfikuji i vnějšně. Oblékám své sváteční triko Bohemians 1905 (dovezené speciálně pro tento den) a před Spartou zvládnu ještě kláštery Mytras.
Vyjíždíme z úrodného argolského kraje a po průjezdu horským tunelem tu je kraj Arkadia se svým hlavním městem Tripoli. Kláštery sami o sobě jsou spíše obrovský areál s mnoha zříceninami i obytnými a obývanými stavbami. Horní vchod a pevnost, kterou tu postavili v roce 1249 křižáci, leží ve výšce 620 metrů, východ o 300 metrů níže. Dávno před křižáky zde bývalo sídlo Meneláa, toho chudáka paroháče, kvůliž únosu jeho ženy Heleny odstartovala Trojská válka. A ty konce známe, že. Po deseti letech a hromadách mrtvých se k němu vrátí a nic se neděje, jedeme dál.
Mezi Horním a Dolním městem, nebál bych se říci desítky kaplí, paláců, středověkých klášterů, kostelů, mešit. Křižáky odtud vyhnali Byzantinci, odtud vládli celému Peloponésu knížata zvaná despotové. Zajímavé. A pak Turci, Benátčané atd. Takže se tu nachází nejen turecké lázně a Palác despotů, ale třeba i Biskupský dům, Marmarská studna a kvanta oněch kaplí a klášterů. Však tu taky žilo přes čtyřicet tisíc lidí. Pár jich tu zůstalo dodnes. A s nimi samozřejmě kočky.

Všechno hezké, ale já jsem tu dnes kvůli Spartě. Sparta! To zní hrdě! Možná, ale Bohemka u nás je nejlepší!, když už jsme u těch pokřiků. Nehledě na to, že Sparťané bývali samozřejmě pederasti. Každý Sparťan si prznil svého Sparťánka a to jim zůstalo. Do dneška przní českou ligu. Tolik malá odbočka. O strohosti jejich života a tvrdém výcviku se nemusím určitě zmiňovat. Jelikož Sparťané byli Lakónci a museli držet hubu a krok a vyjadřovat se jen ano, ne, přenesl se i do češtiny termín vyjadřovat se lakonicky. A opět trocha historie: vpády Slovanů v 9. století donutili Spartské odstěhovat se na jih a tak dnešní Sparta byla založena až v roce 1834. Z věhlasné Sparty zbylo dnes jen pár vskutku žalostných trosek obklopených sady olivovníků.

Fotbalový stadion současné Sparty je pod úrovní i hřiště Střížkovského. Před vchodem na stadion však hrdě stojí impozantní socha krále Leonida. Toho, který roku 480 př. n. l. padl spolu s dalšími 300 Sparťany v bitvě u Thermopyl.

A tak dnes platí ona předpověď z před více než 2400 lety: „Až město jednou zpustne, budou potomci pochybovat, že kdysi mělo takovou moc.“ Na úpatí pohoří Taygetos, na protějším horském masivu, je možno spatřit i Agios Allias, horu, odkud svrhávali své nemocné a malé děti. THIS IS SPARTA!, jak psáno na triku, které jsem si málem zakoupil a kde pod tímto nápisem je namalovaná noha, kopající do letícího děťátka. Při zastávce na zpáteční cestě chytneme deštík, stoupám si mu vstříc, rozpřahuji ruce a nechám se skrápět a ochlazovat. Je tropický den s teplotami stále přes 30° Celsia. Přes pohoří Parnonas sjíždíme k Argolskému zálivu, okolní vesničky předvádějí klasické venkovské Řecko. Noční koupání za svitu hvězd je dnes opravdu strašidelné. Měsíc se zrcadlí na mořské hladině, ale stejně není vidět, kam plaveš. Všeobjímající temnota. Každé šplouchnutí vhání obavy z tajemna. Medúza? Žralok? Poseidon? Brr.., raději zalezu pod deku a budu psát. Zítra si vody užiju dost a dost.
Je středeční ráno, usedám na horní palubu lodní linky Peagus cruises a nechám se smažit. Tříhodinová plavba Sáronským zálivem. V půlce plavby vybíhá kapitán ze své kukaně, ukazuje kupředu a volá – Delfinus! A taky že jo. Ke kýlu připlouvají dva delfíni zvíci třech metrů, plují si v klidu před lodí, nehnou ani ploutví.

Nakláním se přes zábradlí a sleduji tu jejich hru. Převalují se, ukáží svá bělostná břicha, občas si vyskočí z vody. Po deseti minutách uznají, že fotografování bylo dost, přidají a zmizí v dáli. Krásný zážitek.
Tříhodinový výsadek na ostrově Hydra, v malebné přístavní zátoce. Ostrov je dlouhý dvanáct a široký pět kilometrů a je tu zakázána automobilová doprava. Ba i motocyklová, ba i cyklodoprava. Na celém ostrově jsou všehovšudy tři auta. Jedno vlastní popeláři, jedno hasiči a jedno mají úředníci z magistrátu. I tak tady dodržují mezinárodní den bez aut, jenom při tom nesmí hořet. Veškerou dopravu a přesun po ostrově zajišťují koně, oslové a muly.

Na přístav shlíží bronzová socha admirála Miaoulise (čti Mňaulise), oblíbence žen a úspěšného Turkobijce. Dole v přístavu námořní muzeum a katedrála ze 17. století.

A nahoře na kopci, kam samozřejmě v tom vedru musím lézt, Agios Dimitrios kostel. Stoupám cestou oslího trusu s plechovkou Mythose v ruce. Omamuje mě vůně řeckých fíků, teploměr nikde, odhaduji tak 45 °C.. Na slunci, stín tu není. Druhý Mythos si už beru s sebou na loď. Na horní palubu. Po chvíli odkládám plechovku vedle sebe ve snaze uvolnit obě ruce pro fotografování, a co myslíte, šup nedopité pivo do moře. Nezlobím se. Vím, že Poseidon se taky rád napije a rád se s ním podělím. Odmění se mi za to přihráním party delfínů, fotím tentokrát z pravoboku, jsou to krásná zvířata, ale potkat je v noci sám v moři, asi bych se pos…, no, trochu bych se bál. Po další hodině plavby přistává ta naše Alkyonis u dalšího ostrova, Spetses. Opět bronzová socha, pro změnu admirálky Laskariny Bubuliny, opět postrach Turků.

Narozena v tureckém vězení, kam přišla její matka navštívit svého manžela, odsouzeného k smrti. Ve čtyřiceti už byla dvojnásobnou vdovou a sedminásobnou matkou. Roku 1821 si nechala postavit válečnou loď (nejlépe vyzbrojené plavidlo v Řecku) a se svou malou námořní armádou se účastnila osvobozovacích bojů. No a jak to s ní dopadlo? Nezemřela chudák v boji, ale protože jeden její synek svedl dcerku z bohaté rodiny, nezapomínejme, že jsme na ostrově s potomky albánských přistěhovalců, stala se obětí krevní msty. Na obzoru vidno další ostrov, soukromý, a teď hádejte koho. No přece Stavrose Niarchose, řeckého rejdaře. Toho Stavrose, o kterém už Jiří Shelinger zpíval, že má moc krásných věcí, které dívčí srdce těší. Zpáteční cesta proti zapadajícímu slunci, další nekonečné hodiny plavby, jsem spálený jak červená chilli paprika.

A když už jsme u toho jídla, k večeři zapečený špenát v listovém těstě s nakládanými feferonkami, červená řepa, rajčata přelitá sardelovo česnekovou pomazánkou. Lahoda.
Zítřek je volným dnem, takže můžeme dnes vyrazit do Olympie. Pozor! Neplést Olympii s Olympem. Olympie je posvátný okrsek, Olymp pohoří. Ne hora, jak se mnozí domnívají, ale opravdu pohoří. Cestou se alespoň dozvím důležitou věc, že Metaxa je pojmenována po generálu Metaxovi, který v roce 1940 nedovolil vstoupit Mussolinimu do Řecka. Možná na jeho počest je dnes jakýsi den bez vstupného, zato celý den přelétají nízko nad hlavami stihačky. Doufám, že řecké a ne třeba syrské nebo iránské. Je takový hukot, že není slyšet slova. Stejně nikdo nemluví, jen se kochá.

Melou akorát Maďaři tou svojí hatmatilkou a ke všemu furt vstupují do záběrů. Pravdu měl sapér Vodička ze Švejka, který říkal: „Dej Maďarovi přes držku, on už bude vědět proč“. Ale abych se vrátil do Olympie, místa konání Olympijských her. Rozprostírá se naštěstí v rovině, mezi řekami Alfeios a Kladeos. A pod pahorkem Kronos. V posvátném háji tu stály svatyně bohů Dia a Héry.

Koho z vás to zajímá, měli byste se do toho starověkého areálu vypravit sami. Tak jen stručně, co se zde, mimo jiné, nachází: trosky gymnazia a Prytaneion (jídelna olympijských vítězů), zápasnická škola palaistra, dům nejvyšších kněží Theokoleon, byzantská bazilika, Feidova sochařská dílna, kde stvořil ze zlata a slonoviny onu 14 metrů vysokou sochu Dia, jeden ze starověkých divů světa, Leonidaion s nádvořím lemovaným sloupovými chodbami, triumfální brána císaře Nerona a jeho vila se Síní ozvěn, Metroon (chrám Matky bohů), pokladnice řeckých měst pro ukládání obětin a darů, Nymfaion, pavilon kněžky Regilly (zde končí vodovodní systém, který přiváděl vodu ze vzdálenosti 10 kilometrů), nejstarší starověký chrám Héraion (právě tady se zapalují olympijské pochodně), Filippeion (dar krále Filipa II. Makedonského), Pelopeion (mýtický hrob Pelopův), samozřejmě stadion pro 45 tisíc diváků (užší než jsme zvyklí, neboť neběhali dokolečka, ale tam a zpátky), no a v posvátném háji Altidě Diův chrám.

Uff. I ve stínu cypřišů přes 35 stupňů, naštěstí se lze zchladit v Archeologickém muzeu a prohlédnout si tu záplavu soch a vykopávek od mramorových štítů Diova chrámu, přes mramorovou sochu Herma, sošky gryfů, přilbu jakéhosi Miltiada (vítěze od Marathónu), bronzové koně a římského býka až po sochu bohyně vítězství Niké.

A to by nebylo, abych si v bájné Olympii nedal bájný Mythos.

A pak, kolem Jónského moře, zpět přes všechna ta pohoří domů do Argolidy. Při každé výpravě projíždíme kol jakési impozantní zříceniny ohraničené drátěným pletivem a Pamela mlčí. Teda Pamela, chtěl jsem říci Reichlová Květa. Na můj dotaz, co že to tam vlastně je, mi sdělí, že je to hrad Tiryns. Památka UNESCO. Zbytky královského paláce. Prý je to na internetu. Ach jo.
Zítra je volný den, takže není problém uspořádat řecký večer. Znáte to, tklivé tóny bouzouki vyvolávající Řeka Zorbu, hoši v černém předvádí své taneční umění, pak tě vtáhnou doprostřed dění a než se naděješ, skáčeš po židlích v tom zrychlujícím se rytmu. Jsem sice decentní člověk, ale trocha akrobacie mi snad neubere na důstojnosti. Vždyť i české ženy se dokáží rozparádit tak, že tančí na stolech lascivní tance. Večer přechází půlnocí do druhého dne, kdosi přináší slivovici, není kam spěchat. Ráno si deset minut přispím a dřív než slunce začne pražit, proběhnu se ke kostelíku Agia Konstantinos se zvonicí ve tvaru hasičské hlásky, projdu se hřbitovem, kouknu do přístavu, zakousnu sladkých nektarinek a naložím se do moře. V dáli na ostrůvku, za přimhouření očí, je vidět malý kostelík.

Místní varují před plaváním až tam, že je to matoucí, že je daleko… Asi je pro tentokrát poslechnu. Vzpomínám na Mallorcu, kde kus od pobřeží se nacházel ohraničený pás moře a parníky proplouvaly mezi ním a pevninou. Říkal jsem si tenkrát – Je to mělčina, Peťane, doplaveš tam, stoupneš si a zamáváš na břeh. Jo, nebyla to mělčina, vyvěral tam spodní proud. Chytil mě a táhl od pobřeží. Marně jsem vzdoroval, marně krauloval, svůj boj jsem prohrával. V hlavě mi běžel školní atlas, kam mě to zatáhne (tuším, že do Maroka). Zachránilo mě lano, ohraničující zadní mez toho vřídla. Doručkoval jsem po něm po nekonečných minutách na počátek, znovu nabral sil a doplaval k pobřeží. Jak Franta Venclovský jsem vylézal z vody a šeptal: „Já su tak šťastny.“ Tak dost vzpomínání, zpátky do Řecka. Ve stínu na pláži teploměr ukazuje 38°C, hrůza, rychle na hotel, k té černovlasé bohyni na jedno točený.

Sobota, 29. 9. 2012. ČT 24 hlásí předpověď pro Athény 31 stupňů, nejtepleji v Evropě, což však odpovídá skutečnosti 38° Celsia. Ohnivé slunce nám dá dnes opravdu zabrat. První zastávka na obžerstvení u již známého Korintského průplavu. Za dvacet minut sraz. V dáli spatřím blížící se parník, připlouvající tou vodní soutěskou, což zdrží odjezd o nějaký čas, než ta loď připluje do vhodného záběru, přímo pode mne, stojícího na mostě ve výšce oněch osmdesáti metrů.

Cesta dále kopíruje pobřeží přes Thermopyly, čili Teplé brány. „Poutníče, zvěstuj Lakedaimónským, že mi tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“ A kdo že to tu leží? No přeci nám už známý Leonidas a spol. Za okny vidno nesčetně ostrůvků, opět známých z historie. Mořská úžina Salamina, kde řecké loďstvo porazilo perské a donutilo Xerxese stáhnout se z Řecka. Po deseti kilometrech jízdy podél širého moře plného trajektů a parníků, přístav. Pireo. „Co moře zpívá pod křídly kormoránů, o tom se zdává k ránu, všem dětem z Pirea.“ Děti z Pirea už dnes mají jiné sny, kouzlo pominulo, dnes je Pireo jen předměstím a tak po chvíli vjíždíme do rozpálených Athén.
Bílé moře domů a uprostřed nich na vysoké skále Akropolis. Ještě dříve zastávka u Olympijského stadionu, pár fotek mramorového díla, postaveného dle antického vzoru pro první novodobé Olympijské hry na místě starého kamenného stadionu z roku 330 před naším letopočtem. Ucpané silnice, vedro, sídliště vedle sídliště, tisíce turistů. Míjíme Hadriánův oblouk, chrám Dia Olympského, Věž větrů. Athénské SPZ začínají na A, takže to vypadá, že tu jezdí samí Pražáci. Škodovek je tu tedy dost, včetně taxíků. Jelikož je sobota, znamená to volný vstup. Ušetříme sice 19 euro, ale těch turistů nebývá tolik ani v matičce Praze.

Tak tedy Athény, co k nim říci? Tudy kráčely dějiny, zde pokládal Sokrates základy filozofie, zde chodili jeho žáci Platón a Aristoteles. A teď tu kráčím já.

K Akropoli, posvátnému místu, kde se zjevovalo božstvo. Vstup do celého areálu tvoří Propyleje. Mramorová schodiště vedou k pěti vstupním branám, do výše se zvedají dórské sloupy. Všechno to tu zničili Peršané a Turci. A čas. A smog. Propyleje jako přechod do jiného, posvátného, světa. A Parthenón, archaický chrám jako most mezi dvěma světy. Zde se nacházel další ze sedmi divů světa, opět Feidiova socha, tentokráte Athény. Odtud vládl Perikles, odtud svrhl Daidalos svého synovce Talóa (který již ve dvanácti letech vymyslel kružítko), za což byl vyhnán na Krétu, odtud skočil Aigeus do moře, když se domníval, že jeho syn Théseus nepřežil výpravu na Krétu (kde zabil Minotaura), zde vládl Aleksandr Veliký, no prostě zde se odbývaly celé řecké dějiny. Z kopce je vidět Dionýsovo divadlo a divadlo Heroda Attiky.

Dominantou je tu dnes stavební jeřáb, opravují to tu již od roku 1983. A než se pustím po Svaté cestě dolů, zbývá mi Erechteion. To je pro mne symbol Athén. Na tomto místě svedla boj o vládu Athéna a Poseidon. Zde nechala vyrašit olivový strom. Teď je tu chrám v jónském stylu se sloupovým Karyatid, soch šesti panen, nesoucích na svých hlavách celé průčelí.

Ty holky tu chránily hrobku zakladatele Athén, krále Kekopse. Fouká vítr a víří vzduchem drobounký prach, mám strach o fotooptiku, tak ještě pár detailů panenských soch a vzhůru dolů, do stínu, do autobusu.

Stihneme ještě střídání stráží před parlamentem. Evzones, to jsou ti kluci v krojích s jednohlavňovkami přes ramena, tu čestně střeží hrob neznámého vojína. Nohy vyhazují do výšky jak při kankánu, pochodují svým čapím krokem, na botách ty srandovní bambulky.

Stále třicet sedm stupňů, nezbývá, než se opět zchladit v muzeu. Národním archeologickém. Sedm tisíc let řecké historie. Takže v rychlosti, tak, jak jste ode mne už zvyklí: mykénské sbírky, kykladské kolekce, archaické i klasické sochařství, minojské fresky, zlaté poháry, vázy a amfory, sochy a sošky chlapů i malých chlapců, bronzová socha Poseidona, házejícího snad trojzubec, zbraně i zbroj, mince i šperky a vůbec všechno, co řecká historie nabízí. A hlavně, zlatou posmrtnou masku achajského krále Agamemnóna, hrdiny trojské války. Ne pár hodin, půl dovolené by se tu dalo strávit.

Mythos asi v Athénách nenalévají, kupuji si u osamělého smutného Inda v jeho krámku alespoň Fix Hellas, nechutná špatně. A hlavně je studený. Bloudím si pak chvíli sám smrdutými Athénami, čtvrtí feťáků, žebráků a jiných existencí, nikde nikdo nestávkuje, jak nám pořád tvrdí v televizi, tady je každému jakákoliv budoucnost ukradená. Přimíchám se do jakéhosi zátahu, ale když policisté vidí na mém krku fotoaparát, nechají mě jít. V těch jejich neprůstřelných vestách jim asi musí být vedro.
Na zpáteční cestě opět zastávka u průplavu, Korinth je asi mým osudem, opět mě něco přitahuje, opět prolézám plot, vlezu na starý železniční most a nechám se unášet závratěmi.

Abyste si představili železniční most přes Korintský průplav – jednokolejka, koleje s pražci položenými na železné konstrukci bez jakéhokoli zábradlí. A mezi pražci nic, respektive mezery a ona osmdesáti metrová hloubka. Jakoby se vznášely nataženy na laně v prostoru. Kráčím po těch pražcích s pohledem upřeným do hlubin, sebemenší poryv větru by mě dokázal svrhnout, kráčím do té doby, než mě napadne, že tu jezdí vlak a v půlce mostu nemám kam uhnout. Ale ten pocit stojí za to. Přejetý vlakem nad Korintským průplavem… Chcete pobavit boha? Seznamte ho se svými plány do budoucna.
No a je tu neděle a s ní poslední putování. Okruh Argolidou, bájným krajem, bývalým srdcem Řecka. Kraj je to úrodný, plný citrusů a mandarinek a vinné révy. Mezi plantážemi citrusů se tyčí na osmimetrových sloupech vrtule. V zimě jimi foukají teplý vzduch, aby stromky nepomrzly. Možná ty současné třicítky nejsou dostačující, vrtule se vesele otáčejí. Do pevnosti Mykén vstupujeme slavnou Lví branou.

Impozantní reliéf dvou lvů podpírajících sloup, kolosální monument doby bronzové. Ani nevadí, že lvi jsou bezhlaví, hlavy byly údajně ze zlata, to se pak těžko dochová. Hradby jsou zbudované z několikatunových kamenných kvádrů, nazývali je kyklopským zdivem, neboť si nedokázali představit, kdo by je mimo jednookých obrů Kyklopů dokázal přemístit. Mykény, které založil Perseus, byly mimo jiné sídlem Agamemnóna, velitele řeckých vojsk v Trojské válce. Ano, toho Agamemnóna, který se neměl rád s Bradem Pittem, tedy Achilleem.
I Tantalos, který uvařil k obědu bohům svého synka Pelopa a pak trpěl v podsvětí, pocházel odtud.
Mykénský palác používá stejného modelu umístění do krajiny jako sídla Kréťanů. Posvátná krajina, uzavřené údolí, za pevností se tyčí hory Marta a Zara s rozsedlinou připomínající vaginu, která tě nutí spočinout svým okem v prostoru. Před palácem šest kopulových hrobek a povícero kruhových hrobů, ve kterých našel Schliemann skoro 14 kilogramů zlata a posmrtnou masku, o které se domníval, že patřila právě Agamemnónovi. Vystavují tu jen její kopii, originál jsem shlédl včera v Athénách.

Mířím rovnou do té Agamemnonovi hrobky, takzvané Átreovi pokladnice, pak do hrobky jeho ženy Klytaimnéstry, která jej nechala zavraždit. Proto nemohla být pochována v pevnosti, ale mimo areál. A v její hrobce, nomen est omen, přilétá ke mně sýček. Usedá na zdivo, pozoruje mě, mlčí. Nevím, co tím myslí. V Řecku věří na to, že sovy odnáší duše mrtvých. Nechá se vyfotit, pokývá hlavou a odlétá neznámo kam. Já odjíždím do Starého Korinthu.

Při vjezdu do města nás vítá vysoká skála, již 2700 let opevněná, na jejímž vrcholu se nacházel chrám bohyně Afrodity, kde její služebnice (a že jich bylo přes tisíc) provozovaly chrámovou prostituci. Nezachovalo se. Musím tomu věřit, není čas, drápat se do kopce.

Hrad na tom 575 metrů vysokém kopci budoval starý Sisyfos, dal si tu pořádně zabrat, však se od té doby říká sisyfovská práce. A pod tím kopcem areál staveb z římského období, zbytky Apollonova chrámu, divadlo a samozřejmě muzeum s památkami na dobu, kdy město obnovil Gaius Julius Caesar a kdy tady kázal apoštol Pavel. A to by nebylo, abych se ještě nerozloučil s Korintským průplavem, s tou spojkou mezi Egejským a Jónským mořem.

Hájem eukalyptů se přiblížíme k jedné zdejší vychytávce, spouštěcímu mostu. Normálně chodíš po mostě z pevninského Řecka na Peloponés nebo opačně, a když jede loď, závory dolů a most se před tebou potopí. Sjede v drážkách až na samé dno, loď projede, výhybkář přehodí páku a most, celý zmáčený, zase vyjede nahoru.

Dost srandy, zbývá poslední kousek letošního putování, Epidaurus. Posvátný okrsek boha lékařství Asklépia. Kněží tu používali mimo termálních pramenů a psychoterapeutických metod k terapii a katarzi i divadelních představení, kterými očišťovali a tak si tu zbudovali amfiteátr, do jehož hlediště, postaveného do svahu návrší, se dnes vejde do padesáti pěti řad na 14 tisíc diváků. Divadlo má nejdokonalejší akustiku na celém širém světě, však taky až v poslední řadě slyšíš hovor z jeviště, ba i ten upadlý peníz či onen pověstný špendlík.

Mezi cypřiši nalézá se pak ještě Abaton a Tholos. Abaton byla síň, kam se nemocní ukládali a Aeskalup je léčil ve spánku. A Tholos jakési bludiště s úzkými chodbičkami, snad chovná stanice posvátných hadů. A samozřejmě stadion a nezbytné muzeum.Cestou do Tola ještě můžeme přes okénka autobusu skouknout za jízdy nejstarší most na světě, 3400 let starý. Bohužel je v serpentýně u úzké silnice, nelze zastavit.
Tak, itinerář je vyčerpán, ještě zatáhnout účet (očistná katarze) a rozloučit se s mořem. Ať Jónské nebo Egejské, vždycky je to moře Středozemní. Nechám se hladit vlnami, splívám, pozoruji z vody slunce, které páše svou denní sebevraždu, den se mění v noc, na břehu třepotá řecká vlajka. Jo, byla to krásná dovolená. A teď domů. Domů k nám, kde vítr zpívá diviznám, kde odjakživa všechny znám. Skončila prohibice, končí Odyssea. Mohu se vrátit. Měsíc konečně v úplňku, pohoří za Nafpliem v jeho svitu vypadá jak měsíční krajina. Podivné. Měsíc z výšky ozařuje měsíční krajinu…Tak sesumírovat vzpomínky a stejně jak můj předchůdce Homér, hodit je na papír. Kdo jednou navštívil Řecko, může naň zapomenout?