Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 3 | 29
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Srdeční záležitost

Autor:
Zařazeno:
Epirus
Napsáno:
16.09.12 12:00
Fotografií:
49
Přečteno:
5932
Soutěž:
2012
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 19:50
8 °C
Polojasno
 
Místo naší letošní dovolené jsme navštívili už před rokem, kdy naše kroky poprvé zavítaly do kaňonu Vikos. Byli jsme zde dva dny a skoro celou dobu pršelo, ale i tak se toto krásné místo hluboko vrylo do našich srdcí a touha vrátit se sem byla tak silná, že po roce naše oči opět spatřily majestátní hory tyčící se vysoko nad kaňonem.
Pojdˇte se se mnou chvilku toulat opuštěnou krajinou Prespanských jezer, tajemným krajem Zagori, přívětivou Pargou a modrou kráskou Lefkádou.

4.7.2012 Cesta

Naše cesta začíná jednoho deštivého rána v Pardubicích. Kapky deště nemilosrdně bičují přední sklo auta, ale to nám neubírá na dobré náladě. Konečně vyrážíme za vysněnou dovolenou. Jedeme přes Slovensko, Madˇarsko, Srbsko a Makedonii. Cesta probíhá bez problémů, skoro celou dobu jedeme po dálnici, nikde nejsou žádné kolony a kontroly na hranicích jsou velmi rychlé. Po osmnácti hodinách jízdy a najetých bezmála 1200 km konečně projíždíme hraničním přechodem Gavgelija – Evzoni. Těsně za ním pronajímáme pokoj a ukládáme znavená těla ke spánku. Konečně v Řecku!

5.7.2012 Edessa a Prespanská jezera – Na konci světa

Občerstveni spánkem a plni sil vyrážíme k naší první zastávce. Z úpatí hory Vermion na nás shlíží 2900 let staré město Edessa. Město zahalené v kapkách vody je protkané sítí vodních kanálů a jeho největším skvostem je 24 metrový vodopád Káranos. Prohlížíme vodopád ze všech stran a kapky vody příjemně chladí naše rozpálená těla. Za jedno euro vstupujeme do jeskyní za vodopádem, jsou malé, ale hezké, jen graffiti trochu narušují jejich krásu.

Po odpočinku u vodopádů pokračuje naše cesta k Prespanským jezerům.Velké a Malé Prespanské jezero leží v severním Řecku. Mikro Prespa zasahuje do Albánie a má rozlohu 47 km2. Megali Prespa zabírá 285 km2, největší část patří Makedonii, zbytek Řecku a Albánii. Jezera vyplňují dno tektonické kotliny a nachází se ve výšce kolem 850 m.n.m. Roku 1974 byla vyhlášena Národním parkem.
Jedeme do jediné řecké vesničky ležící na pobřeží Velkého Prespanského jezera. Cestou se nám naskýtají neuvěřitelné výhledy na obě jezera. Jejich plocha je obrovská.V dálce se v mlžném oparu zvedají dvoutisícovky masivu Varnoundas a všechnu tu nádheru ještě umocňují pelikáni, kteří ve spirálách krouží nad jezerem.
Ve vesničce Psarádes je jenom pár stavení a člověk má pocit, že se ocitnul na konci světa. Mezi domy a podél jezera se volně pohybují miniaturní krávy , taverny jsou až na pár slepic prázdné a dominantou vesnice je neuvěřitelně kýčovitý kostelík s neonovým křížem . Kousek od něj prodává muž u své dodávky místní fazole, které jsou krajovou specialitou. Na ulicích se suší malé prosolené rybky, které rybáři vytahují ze svých sítí při západu slunce. Místní obyvatelé jsou nesmírně přátelští, jsou to převážně etničtí makedonci a vesnici nazývají původním slovanským jménem Nivica.Panuje tady úžasný klid a pohoda. Na hladině jezera se zrcadlí bodláky a divizny, které hojně rostou na břehu. Vzduchem se nese křik racků a volavek a na hladině plují malé „koráby“, tedy pelikáni.
Uchváceni zdejší atmosférou rozděláváme stan a rozhodujeme se přenocovat. Ač jsme čtyři, máme stan pro šest osob. Nechceme ztrácet čas čtením návodu a „intuitivně“ stavíme stan na protějším břehu vesnice. Od té chvíle si připadám, jak Pat a Mat. Stan je obrovský a při každém zavátí větru se nafukuje jako horkovzdušný balón, jen vzlétnout. Po hodině práce máme stan postavený. Problém nastává, když jej chceme ukotvit pomocí kolíků, pod námi je skála.... Bereme stan a neseme ho mezi rákos a kravince, nacházíme celkem rovné místo a stan konečně stojí. Myslím, že jsme celou vesnici dobře pobavili. :-)
Utahaní a zpocení provádíme očistu v jezeře a jdeme na večeři. Dáváme si první řecký salát, Kali Orexi. Že jsme v pravé řecké taverně, poznáváme podle všudypřítomných koček.

6.7. Aristi, Papingo - Ve stínu hor

Ráno balíme stan a loučíme se s jezery. Míříme do krásného kraje Zagori (Záhoří). Tento kraj leží severně za Ioaninou, od které je oddělen pohořím Miskeli. Odtud je odvozen název (za horami). V Zagorochii se nachází 44 vesnic. Vesnice jsou typické svojí tradiční architekturou z dob osmanské nadvlády. Přes svou jednoduchost působí tohle místo naprosto úchvatně. Atmosféra Zagorijských vesnic se musí zažít na vlastní kůži. Mezi domky z šedého kamene s břidlicovými střechami se klikatí kamenné uličky, vzduch je provoněný bylinkami, v dálce je slyšet cinkot zvonečků pasoucích se krav, koz a ovcí.Ve vesnicích jsou starodávné kostely se zvoničkami a taverny se staletými stromy. A nad tím vším se tyčí krásné a majestátní hory.

První naší zastávkou je město Konitsa. Doplňujeme benzín a dáváme si jídlo. Řecká kuchyně je výborná. Kolem se začínají tyčit první hory.

Pokračujeme do Aristi, protéká tady říčka Voidomatis. Kolem řeky rostou platany, které poskytují stín volně se pasoucím koním. Voda má neuvěřitelně modrou barvu. Byl by hřích nevykoupat se tady. Voda je strašně studená, skáču do ní a rázem přicházím o dech. Jako osvěžení je skvělá, ale plavat se v ní opravdu nedá. Brrrr. Nechávám se sušit žhnoucím slunkem a pozoruji modrásky a otakárky, kteří si sem přiletěli svlažit sosáčky.

Strmými serpentýnami stoupáme do Megalo Papinga, přijíždíme mezi kamenné domky a mě se zmocňuje krásný pocit, že se vracim "domů". Tolik jsem se sem těšila celý rok a sen se stává skutečností. Pronajímáme si apartmán na dvě noci a večeříme na terase s výhledem na skalní věžě, tzv. věžě Papinga.Ty se táhnou z kaňonu Vikos a končí mohutnou krasovou planinou Astrakou, která je vysoká 2437 m.n.m. Zapadající slunce ji barví od oranžové přes mnoho odstínů růžové až po temně fialovou. Nádhera. Její silueta pomalu mizí v začínající noci. Vzduchem voní bazalka a růže. Majitelé nám chystají večeři z čerstvě natrhaných surovin. Připíjíme Tsipurem, místní pálenkou z hroznů. Jámas. Bude se nám krásně spát. Kali nichta.

7.7. Drakolimni - Legendy ožívají

Dnes nás naše putování zavede vysoko do hor. Cílem celodenního výšlapu je jezero Drakolimni. Dračí jezero leží pod impozantními srázy hory Plaskos v pohoří Tymfi ve výšce 2050 m. n. m. Kdysi dávno, podle starých lidových pověstí, zde žili dva draci Smolikas a Gamila, ti mezi sebou bojovali a vrhali po sobě kameny tak dlouho, až dali vzniknout stejnojmenným pohořím. Po dracích zůstalo i již zmíněné jezero.
Z Velkého Papinga jdeme po asfaltové silnici do Malého Papinga. Romantičtější povahy mohou jít po staré soumarské cestě, přes kamenný klenutý most.Ve vesnici je kostel Taxiarchers - moc hezká stavba, kterou hlídají dva obrovské platany. Úzkými uličkami hledáme cestu do hor, ta je naštěstí dobře značená, stačí následovat červenou značku. Po chvilce míjíme první pramen, kde doplňujeme zásoby vody. Jdeme lesíkem po kamenité cestě. Před námi je docela prudké stoupání a po chvíli všichni oddychujeme jako lokomotivy. Brzy si těla zvykají na novou zátěž a i dech se rovná. Po několika kilometrech les mizí a před námi se rozprostírají kvetoucí louky s náhodně rozmístěnými kameny. Osvěžení nám poskytuje několik pramenů, voda z nich je výborná. Z výšky je Papingo neuvěřitelně malé. Blížíme se k vysokohorské chatě, která je jediným útočištěm turistů. Máme za sebou skoro tří hodinový pochod a 1000 metrové převýšení. Kousek od chaty se pasou koně a zvuk zvonečků umístěných na jejich krcích se stává rajskou hudbou. Pod námi by měla být jezera Xerolimni a Rizina, ale bohužel jsou vyschlá. I přesto je pohled na pohoří kolem úchvatný. Po krátké pauze pokračujeme dál.
Sestupujeme k jezerům. Dostáváme se na rozcestí, jedna cesta vede po hřebenu hory, druhá se svažuje prudce dolů k jezerům. Vybíráme tu druhou. Jdu první, pod nohama mi prokluzují kamínky a svah je čím dál strmější, začínají se mě zmocňovat obavy. Cesta dolů mi připadá dost nebezpečná. Naštěstí potkáváme turistku, která nás posílá na druhou cestu. Musím použít ruce, abych se dostala nahoru a když stojím na rovince moje úleva je nepopsatelná. Po hodině chůze krásnou krajinou, plnou divizen a travnatých plání se před námi úplně nečekaně objevuje Dračí jezero. Máme za sebou další převýšení, tentokrát jen 150 metrů, ale dost vydatných. Jezero je domovem vzácného čolka Triturus alpestris, místní mu říkají Drakakia. Že by potomci zdejších draků? Je jich tady spousta. Rozhoduji se vyzkoušet teplotu vody a skáču do jezera. Voda je příjemná, jen jezero působí dojmem, že je černé a člověk pod sebou vůbec nic nevidí, což je dost zvláštní pocit. Skoro bych věřila, že na dně odpočívá drak nebo lochneská příšera.
Je tady krásně, jen jedna věc znepříjemňuje náš odpočinek a tou jsou hejna podivných štípajících much. Jsou tak dotěrné, že se brzy vydáváme na cestu zpět. Tentokrát jdeme převážně z kopce, což je příjemná změna. Je dost horko, naštěstí mraky poskytují tolik vítaný stín.

Mezi Mikro a Megalo Papingem se nacházejí přírodní "bazénky" vymleté ve skále. Krásné místo, odpočíváme zde po náročném dni.

Večer se ještě procházíme tajuplnýma uličkama Papinga a vychutnáváme krásy začínající noci.

8.7. Ovires a Vikos - V hloubi kaňonu

Dopoledne se vracíme k "bazénkům" a užíváme si koupání v horkém dni. Žasnu nad tím, jak krásná umělecká díla dokáže příroda vytvořit. Jdu podél nádržek až k malému vodopádu, mezi skalami roste spousta kapradin a je tady příjemný chládek. Osvěžení nevyhledávají jen lidé, ale i otakárci. Přilétají sem v hojném počtu a sosají vodu z kamenů.

Kolem poledne vyrážíme do vesnice Vikos. Cestou míjíme obrovského orla skalního sedícího na stromě. Vikos mě překvapuje svojí "velikostí". Kromě kostela Agios Trifonas z r. 1871 je tady jen pár staveb a taveren. Ubytování nacházíme v nových apartmánech a za překvapivě nízkou cenu (15 euro za osobu na noc i s velmi vydatnou snídaní). Vesnice působí milým, útulným dojmem. Rozhodli jsme se dodržovat řecké zvyky a odpoledne trávíme siestou. Je takové horko, že se ani nic jiného dělat nedá.
Kolem páté hodiny jdeme do kaňonu Vikos k malému kostelíku Agia Panagia, vedle kterého pramení řeka Voidomatis. Vstupujeme do nejhlubšího kaňonu v Evropě. Kaňon je zapsán v Guinessově knize rekordů, co se týká poměru šířky a hloubky. Cesta je kamenná a musí být neuvěřitelně stará, úplně slyším klapot kopyt soumarů. Zagorijští obchodníci vybudovali v 15. st. rozsáhlou sít´ cest. Blížíme se k malé kapličce, kde hoří zapálená svíčka. Pod námi se otevírá překrásná scenérie. Hluboko v kaňonu stojí na louce maličký kostelík a vedle mezi stromy protéká říčka, jejíž barva je tak neuvěřitelně modrá a kolem vší té nádhery se tyčí obrovské hory a stěny kaňonu. Do očí se mi derou slzy. Už ani nevím kolikrát jsem si na internetu prohlížela fotky z tohoto místa a přála si vidět ho na vlastní oči. Tedˇ tady stojím a skutečnost daleko předčila má očekávání. Pomalinku scházím dolů a nemůžu se nabažit zdejší krásy. Najednou proti mně jde želva. Celkem snadno překonává kameny a kdo říká, že želvy jsou pomalé, tak nikdy žádnou neviděl.
Kostelík Teotokos Koimesis známý pod jménem Agia Panagia se nachází na malé louce, je to jediná stavba v kaňonu. Má tři místnosti, v jedné je krb a za deště by se zde dalo schovat. Prostřední místnost je plná obrazů svatých a krásných barevných a dokonale zachovaných fresek. V poslední místnosti je nějaké harampádí.
Míříme na malou mýtinku za kostelíkem. Břečťanové království je ukryté mezi stromy těsně u říčky. Sedám si na obrovský kámen a užívám si tu krásu kolem. Tisíce cvrčků hrají svou melodii a ta vibruje mezi stěnami rokle. Do toho zurčí voda z říčky. Jako by se zde zastavil čas. Vychutnávám si tento magický okamžik. Po několika hodinách se v záři zapadajícího sluníčka vracíme do vesnice. Stoupáme po cestě vzhůru a potkáváme zase želvu, že by deja vu? Den končíme posledním pohledem do kaňonu, tentokrát z místní vyhlídky.

Večer pozorujeme místní, jak pobíhají po vesnici s baterkama a holema v ruce. No co, utekla jim kráva. Nedohnali ji.

9.7. Monodendri, Agia Paraskevi - Nalezené jeskyně

Po snídani jedeme do vesnice Monodendri. Procházíme vesnicí a jdeme dlážděnýma uličkama ke kamenné bráně, která vede na skalní římsu nad kaňonem. Blížíme se ke klášteru Agia Paraskevi, který byl postaven začátkem patnáctého století. Je to malá bazilika, uvnitř jsou obrázky a příjemnou atmosféru umocňují zapálené svíčky. Po krátké prohlídce pokračujeme na římsu, pohled do rokle je strhující. Římsa je jen několik metrů široká, ale jde se po ní hezky. I když lidé se závratí by se mnou jistě nesouhlasili...Cesta se zužuje na několik desítek centimetrů a budí dojem, že končí, ale zdání klame. Poučeni nezdarem z minulého roku se koukneme nad sebe a vážně internet nelhal. Stačí vylézt kousek výš a cesta pokračuje až ke krásné stařičké bráně s dřevěnými dvířky. Zajímavé je, že bránu tvoří na sebe naskládané kameny, které nejsou ničím spojeny. Kousek za ní se nachází jeskyně, tedy spíš jeskyňka Spitakia. Během osmanských časů se tohle místo stalo útočištěm poustevníků a pronásledovaných křesťanů. Na chvilku si sedáme na okraj římsy a z chvilky se stávají hodiny. Mám pocit, že jsem ve staré Číně a ne v Řecku. Hory a klášter úplně ten pocit navozují. Po římse chodí lidé, ale za námi si vylézt nikdo netroufne, takže máme ten krásný výhled sami pro sebe. Cestou zpět zapaluji svíčku a tiše se loučím s tímto krásným místem a krajem Zagori.

Přes Ioaninu jedeme do Pargy. Ubytování jsme sehnali celkem rychle. Jdeme prozkoumat město. Na promenádě a v úzkých uličkách se to hemží lidmi. Po horách, kde jsme byli skoro sami, je to docela darda. Na nábřeží jíme první pita gyros a jdeme spát.
Zítra nás čeká lodní výlet na Paxos a Antipaxos. Lístky jsme koupili přímo v přístavu za sníženou cenu.

10.7. Paxos a Antipaxos - Ionský poklad

Slunce už dávno vystouplo nad obzor a naše lodˇ pomalu vyplouvá z přístavu Pargy. Před námi se otevírá pohled na omšelé baráčky. Celé město hlídá benátský hrad z jedenáctého století. Míjíme pláž Valtos. Houpání lodi příjemně uspává. Otevírám oči a nevím, zda nesním. Jako by někdo vysypal do moře náklad s drahým kamením. Pod vodou probleskuje tyrkys, občas lapis lazuli. Přijíždíme k ostrovům Paxos a Antipaxos. Stavíme u jeskyní v blankytně modrých vodách. Dlouho jsem přemýšlela, jak popsat překrásnou barvu moře v blízkosti ostrovů. Až jsem jednou v noci vzala do ruky labradorit, co mi leží na nočním stolku. Docela obyčejný kámen se dopadem světla mění na neobyčejný skvost. Z hloubi nerostu probleskují zlatavé odstíny, mísící se se světlounce modrou až po tmavě modrou, která dává tušit neskutečné hloubky a skrytá tajemství. A přesně takové jsou vody kolem ostrovů. Tajemné, krásné. Pobřeží ostrovů je plné jeskyní, bran a překrásných útesů.
Blížíme se k hlavnímu městu Paxu - Gialu. Městečko je malé, vítá nás přístav. Na nábřeží se mísí taverny a moderní krámky se starými domy s opadanou omítkou, jejich zahrady jsou oázy pro motýlky. Vzduchem voní oregáno, dovolím si tvrdit, že nejlepší na světě. V dálce pluje osamělá plachetnice.
V pozdním odpoledni se vracíme. Sedím na přídi a mým největším přáním je spatřit delfíny. Avšak jediné co vidím, je blížící se pobřeží Pargy. Ve chvíli, kdy přestávám doufat, kousek od lodi něco vyskočí a znovu. Jsou to vážně oni - oblíbenci boha Poseidona. Rozezvoní se lodní zvon a ozývají se nadšené výkřiky. Z vln vyskakují šedá těla a blíží se k lodi. Najednou však mizí pod hladinou, aby se k mé velké radosti vynořili těsně pod přídí. Jsou to dva dospělí s mládětem. Rozrážejí vodu a občas vyskočí. Jsou tak blízko, že slyším jejich pískání. Jsou nádherní. Zmocňuje se mě obrovská radost a přes slzy dojetí skoro nevidím. Delfíni doprovází naši lodˇ snad deset minut. S hravostí sobě vlastní předvádějí neuvěřitelné kousky. Přeji si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Delfíni odplouvají. Snad aby potěšila naše srdce, se ještě jednou vracejí a my s vděčností pozorujeme jejich ladné pohyby pod vodou.

Večer trávíme v taverně těsně pod hradbami hradu a kocháme se pohledem na pobřeží s promenádou. Ochutnáváme tradiční řecká jídla musaku a suvlaki. Obojí je výborné. Noční Parga oplývá zvláštním kouzlem. Jdeme se projít na nasvícený hrad. V městečku je rušno, mladí hudebníci hrají na nábřeží jazz , malíři malují portréty a prodavači grilují báječně vonící kukuřice.

11.7. Alonaki a Lefkáda - Návrat na modrou krásku

Ráno vytahuji mapu a ptám se místních kudy se jede na snad nejkrásnější pláž pevninského Řecka. Pláž Alonaki jsme navštívili před několika lety při jednom z výletů a není možné se tam znovu nepodívat. Místní se podivují, že o této pláži vůbec víme a ochotně nám na mapě vyznačují její polohu.
Písčito-oblázkovou pláž omývají zeleno-modré vlnky. Na útesech, které ji obklopují, rostou omamně vonící borovice. Z moře vystupují skály, kolem kterých se prohání hejna rybek. Krásně se tady šnorchluje. Sluníčko nemilosrdně pálí a jediný stín poskytuje místní kantýna, odkud je překrásný výhled na pláž a celou zátoku. Na to, že by tahle pláž neměla být příliš známá, je tady docela dost lidí.

Pokračujeme směr Preveza, míříme na Lefkádu. Přejíždíme přes most a jsme v hlavním městě Lefkasu. Cíl je jasný, jedeme do vesnice Agios Nikitas. Lefkádu jsme poprvé navštívili předloni a byla to láska na první pohled. Do Lefkády se nejde nezamilovat. Kdo na Lefkádě byl, pochopí, proč ji nazývám modrou kráskou. Jsem přesvědčená o tom, že modrá barva rozbouřeného moře západního pobřeží je nejkrásnější modrou na světě.
Sehnat ubytování v Agios Nikitas bylo trochu náročnější, ale po několika pokusech se nám to povedlo. Večer se jdeme koupat na Milos. Zahýbáme na důvěrně známou cestičku za tavernou Poseidon. Míjíme starý olivovník. Na vrcholu kopce jsme neuvěřitelně rychle. Žene nás touha vidět oblíbenou pláž. Pohled dolů je jako vždy úžasný, tentokrát je dojem ještě umocněn zapadajícím sluncem... Ohnivý kotouč barví pláž a všechno kolem do růžova. Vlny jsou docela veliké a koupání v záři zapadajícího rudého slunce je nezapomenutelným zážitkem. Už mě zase pálí oči a nebude to tou slanou vodou. Klopýtání potmě zpátky je také nezapomenutelným zážitkem.

12.7.Megali Petra, Vassiliki - Řecký karibik

Opouštíme Agios Nikitas a rozhodujeme se, na které pláži strávíme horký den. Kathisma je pro nás příliš komerční, Egremni je nádherná, ale těch 350 schodů nás maličko odrazuje. Porto Katsiky bude přecpané a tak naše volba padá na moji milovanou Megali Petru. Jdu koupit nějaké ovoce před odjezdem a sahám po slunečníku, pak si říkám, že snad někde u obřích kamenů kousek stínu seženeme a ruku stahuji zpět.
Kavalikefta je přeplněná, přelézáme přes kameny a před námi se otevírá pohled na řecký karibik. Megali Petra. Dlouhá pláž. Bílé kamínky omývá průzračné světlounce modré moře. Lidí je tady málo. Voda je vyhřátá od sluníčka a poskytuje jen malé osvěžení. Kolem jedné hodiny slunce nemilosrdně praží a já začínám litovat, že jsem ten slunečník nekoupila. Stín tady není vůbec žádný. Mezi druhou a třetí hodinou téměř nevylézám z vody. Ve čtyři balíme, všichni jsme rudí, jak ráčci. Při oblékání šortek moje stehna a břicho dost protestují...

Jedeme do windsurfingového ráje na jihu ostrova. "Odchovaná" západním pobřežím ( před dvěma lety jsme byli ubytovaní v Agios Nikitas) mám vůči Vassiliki docela předsudky. Ubytování za přijatelnou cenu nacházíme kousek od přístavu. Hotel má naštěstí bazén, rozpáleni z pláže hned zkoušíme jeho teplotu. První plus pro Vassiliki. Večer jdeme prozkoumat přístav. Příjemně mě překvapuje krása letoviska. Na nábřeží je spousta taveren lákajících k posezení, v přístavu se pohupují lod´ky v rytmu vln, ve vzduchu je cítit slaná vůně moře. Předsudky jsou rázem pryč, městečko si získává mé sympatie.

13.7. Nidri - Dobrodružství na člunu

Dnes jedeme do Nidri. Na nábřeží si od cholerického námořníka půjčujeme člun o síle 40 HP. Po krátké instruktáži se jedeme toulat do klidných vod a zkoumat krásu osamělých pláží. Jo klidné vody! Člun nejede závratnou rychlostí a jeho ovládání také není nejjednodušší, brzy skáče po vlnách a nedá se zkrotit. I když nás svlažují spršky studené vody, náramně se bavíme. Brzy všichni máme na tváři úsměv od ucha k uchu.
První naší zastávkou je maličká plážička na Onasisově ostrově. Skorpios je v soukromém vlastnictví a tahle pláž je jediná přístupná veřejnosti. Koupání je fajn a olivovníky na břehu poskytují tolik ceněný stín.
Pokračujeme k ostrovu Meganissi, hladina se uklidnila a houpání vln příjemně uspává, na přídi se krásně opaluje. Před poledním spalujícím sluncem se schováváme v jedné taverně v přístavu, mají tady nejlepší kuřecí steak, který jsem kdy jedla. Občerstveni pokračujeme na nedalekou plážičku a koupeme se v moři.
Problém nastává při cestě zpět, nemůžeme najít půjčovnu lodí. Člun jsme měli do pěti hodin vrátit. Pátá hodina se blíží a my marně hledíme k pobřeží. Půjčovna nikde! Jedeme podél pobřeží a v 17:15 konečně vidíme čluny podobné našemu. Majitel nervózně běhá po mole, ale ani nám nenadává. Brzy zjištˇujeme, že nejsme hlavní příčinou jeho špatné nálady. Nějakým chudákům se zavařil motor, tak pro ně musel poslat náhradní lodˇ, aby je odtáhla.

Večer trávíme v jedné příjemné taverně v přístavu Vassiliky, shodou okolností tady potkáváme známé z Pardubic.

14.7. Agiofilli - Vymodlený tyrkysový klenot

Podle informací od našich krajanů by se Agiofilli měla nacházet dvacet minut chůze z centra Vassiliky. Kolem deváté hodiny vyrážíme na cestu. Procházíme přístavem a podél pobřeží jdeme po prašné silnici dál. Pobřeží lemují krásné malé plážičky. Jdeme třicet minut a pláž pořád nikde. Začíná být slušné teplo. Po čtyřiceti minutách chůze jsem si jistá, že jdeme špatně, ale nevzdáváme to. Po dalších deseti minutách se před námi konečně objevuje vymodlená pláž. Po ránu skoro prázdná. V porovnání se západním pobřežím maličká, ale neuvěřitelně krásná. Mezi skalami se schovává tyrkysový klenot. Voda je zde příjemně chladná a je domovem mnoha druhů ryb, dokonce jsme zde viděli malou medúzu. Šnorchlujeme a lenošíme. Vodní taxi přiváží stále nové turisty a začíná tady být trochu moc rušno. Kolem půl třetí odcházíme, slunce pálí a my doufáme, že stromy lemující cestu, poskytnou stín. Nevim, kam zmizel, ale stín nepotkáváme. Dochází nám voda. Teplota se vyšplhala na čtyřicet stupňů a jediným přáním je svlažit rty. První kavárna ke které přicházíme se stává naší oázou. Cola s ledem je manou nebeskou. Lepší nápoj už asi nikdy nebudu pít.

Několik hodin ležíme u bazénu a dáváme se do kupy. V pozdním odpoledni jdeme prozkoumat plážičky za přístavem. Jsou moc hezké. Objevujeme jednu téměř prázdnou. Pravý ráj nacházíme teprve pod vodou, plavou tady hejna stříbrných rybek, útesy okusují barevné rybky spolu s kraby. Mezi kameny se schovávají ježci a obrovské hvězdice. Hezčí rozloučení s mořem jsme si nemohli přát.

Večer trávíme u vína a oddalujeme návrat na hotel, jako by se dal oddálit odjezd. Poslouchám šumění moře a křik racků, noc pomalu halí přístav do ticha.
V přítmí pokoje prohlížim fotky. Tolik jsme toho zažili a tolik jsme toho nestihli.....Usínám

15.7. Návrat domů

Balim posledních pár věcí. Snídám řecký jogurt s medem. Snažím se zaslechnout vzdálené šumění moře. Od majitele hotelu dostáváme domácí víno. Loučíme se a jedeme domů. Ale, kde je doma? Jeden moudrý člověk kdysi řekl, že doma je všude tam, kde je člověku hezky. Těším se brzy na viděnou, mé milované Řecko.............

Dodatek: Pozorným očím neunikne, že některé fotky jsou velmi podobné a pár dokonce identických s fotkami z galerie Splněná přání. Fotily jsme se ségrou stejným fotoaparátem. Sestra udělala fotogalerii. Já si pohrávala s myšlenkou napsat cestopis a jsem ráda, že jsem se ve vzpomínkách mohla vrátit na ta krásná místa a přiblížit vám trochu jiné Řecko.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (9)
10.12.12 19:59 zoe
Moc děkuji za hlasy a druhé místo, moc mě překvapilo a udělalo obrovskou radost *
06.12.12 19:15 sir3
Závis je špatná vlastnost ale nemohu si pomoct závidím!Hlavně to vnitrozemí.Jsem "kopečkový typ"
22.11.12 20:10 Babett
To musela byt krasna dovolenka ! A prijemne čítanie ...
25.10.12 19:28 bedru
Zřejmě letošní nejužitečnější soutěžní cestopis. Nevím, jestli to čtenáři budou umět docenit, já ano. A nejradši bych tu vaši pevninskou část dovolené hned absolvovala taky.
13.10.12 21:21 janavi
Moc zajímavé, pěkně napsané, pro mě zatím nejlepší cestopis, za pět kvězd.
12.10.12 22:03 Lucelle
Překrásné, bude mi nádherně spát, díky.
24.09.12 09:13 Pucík
Cestopis jsem původně nechtěla ani číst......nejsem zrovna "kopečkový typ", ale jako soutěžní dostal šanci a jsem moc ráda. Krásně napsané, srdce jásá a uděluji letošních prvních 5*!!!
17.09.12 08:35 Malma
Líbí se mi,pěkně napsáno.Krásné fotografie pěkně doplňují.Hodnotím.
17.09.12 07:48 zdenny
Krásně napsané, jako bych tam byla sTebou. Díky
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
SZ6EH
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝zoe˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy2
Diskuze2
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací