Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 2 | 23
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Spyridula na Korfu

Autor:
Zařazeno:
Korfu
Napsáno:
25.08.12 20:50
Fotografií:
50
Přečteno:
8654
Soutěž:
2012
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
13 °C
Zataženo
VJV, 6.2 m/s
Do vesničky Liapades jsme se dostali koneckonců nahodile. Při vybírání zájezdu na last minute jsme museli pomalu a jistě slevovat ze svých skromných požadavků, protože letos moc nabídek nebylo. Jednu věc jsme ale oželit nedokázali, a to délku pobytu. Na ostrově jsme chtěli strávit alespoň 14 dní a bylo nám vcelku jedno, který to bude – měli jsme ale spadeno na jeden z těch, které omývá Jónské moře. V úvahu tedy přicházel Zakyntos, Lefkáda nebo Korfu, ale ve chvilkách beznaděje bychom brali i větrnou Krétu, kde nás to minulý rok div neodfouklo do Afriky, nebo rozžhavený Rhodos, kde jsme před lety také zažili doslova vypečenou dovolenou. Když se ale naskytla výhodná nabídka na pobyt na Kofru v Acharavi, neváhali jsme.
Velké zklamání přišlo v cestovní kanceláři. Zájezd vyprodaný. Večer jsem na chalupě bez internetu pátrala alespoň v paměti, jaké letovisko na Korfu by ještě mohlo přicházet v úvahu. Nechtěla jsem se jen tak vzdát bez boje, už jsme se totiž začínala těšit. Korfu, zelený ostrov olivovníků a cypřišů. A pak mi to došlo. No přece Liapades! Liapades, který jsem před pár dny z nějakých nezištných důvodů zavrhla. Měla jsem štěstí, milá paní z cestovky mi ještě v osm večer zvedla telefon. Tři místa volná. A bylo vybráno. Letošní dovolená: Korfu, Liapades, 14 dní. Paráda!

Po pár dnech už letadlo prudce brzdilo na přistávací ploše u Kerkyrského letiště, které je vystavěno nad mořskou lagunou. Bylo 21:30, hlavní město zahaleno do tmy a při výstupu z klimatizovaného letadla ještě více vynikala vůně mořem prosyceného, teplého večerního vzduchu. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem věděla jistě, že tohle bude moje nejlepší dovolená. A nepletla jsem se.
Cesta do Liapades minibusem netrvala ani půl hodiny. Když jsme se blížili k cíli, připadalo nám divné, že vidíme jen a jen naprostou tmu, ani známka civilizace. Aha, prý vypadl na ostrově proud. Nevadí. Ubytování bylo tím pádem o dost dobrodružnější, náš pokoj číslo 14 jsme hledali prakticky poslepu. Pan domácí nám dodal zásobu svíček, takže jsme si mohli prohlédnout skromně zařízené, ale pěkné studio ve světle svíčky. Asi po dvaceti minutách proud fungoval a bylo po problému. Vybalování počká, vyrazili jsme takřka okamžitě do víru noci prohlédnout si okolí a pláž.
Zjistili jsme, že s naším ubytovacím komplexem sousedí minimarket a přes silnici se nachází příjemně vypadající taverna. Vše na dosah. Správně jsme vytušili, že na pláž se dostaneme po silnici dolů ze strmějšího kopce, katalogy udávají pár minut chůze. Cestou jsme míjeli rozmanité budovy apartmánů, bazény, poolbary, temné olivové háje a prosvícené taverny. A byli jsme tam. Městská oblázková pláž – lehátka, slunečníky, spousta člunů a šlapadel kotvících u mola. Samozřejmě jsem se rozeběhla zkusit vodu. Zdála se trochu studenější, ale to se dalo svést na pozdní večer, kdy teplota obvykle klesá. Konečně moře!
Při zpátečním výstupu na kopec jsme zaslechli veselé tóny řecké folklorní muziky, smích a vytleskávání. V jedné z taveren zrovna probíhal řecký večer, který se koná každý čtvrtek. Určitě něco podobného musíme navštívit. Času máme dost, vždyť je před námi celých 14 dní, říkala jsem si. To jsme ještě netušila, jak rychle tu běží čas...

1. den, Objevování Liapades
Téměř jsem nespala. Jednak proto, že jsem se nemohla dočkat rána (tak moc jsem se těšila, až všechno uvidím ve svitu slunce!) a také na tom měla jistý podíl tvrdá postel. Ta mě ale přece nemůže znepokojovat. Zvyknu si na všechno, vždyť jsem v Řecku, kde slunce svítí od rána do večera a kde letní obloha nezná temné mraky, které naši zemi zužují a zastiňují většinu roku, stejně jako by zastiňovaly naše tváře. A proto my středoevropané cestujeme na jih, načerpat sílu a vzít si alespoň kousek té pravé řecké povahy. Nikde jsem neviděla více bezstarostných lidí na jednom místě.
Po nákupu ve vedlejším marketu jsme posnídali vynikající řecký jogurt s piniovým medem a vyrazili ven. Budova ubytování se nachází v mírném svahu olivového háje, ke komplexu patří bazén s lehátky a poolbar. Vydali jsme se směrem nahoru do domnělého centra staré vesnice a později jsme se za pomoci mnoha úzkých uliček dostali na náměstíčko malé jako dlaň, kde sedělo několik klábosících starců. Pokračovali jsme dál nahoru do kopců tam, kde vesnice končí a začíná krásný olivový háj. Snažili jsme se vystoupat co nejvýš, protože jsme očekávali, že se nám každou chvíli otevře výhled na moře, ale bohužel, olivovníky byly příliš vysoké a rostly prakticky všude. Ale za pěknou procházku při zvuku cikád to určitě stálo.
Protože teplota jistě šplhala přinejmenším k 35 stupňům, uznali jsme za vhodné po malém obědě konečně vyrazit na pláž. A to na Rovinii, odlehlejší pláž, prý jedna z nejkrásnějších na ostrově. Emma Tennant, britská spisovatelka, o tom ví své. Jediný dům, který stojí na této pláži, patřil jejím rodičům a stavba tohoto domu se stala předlohou k jejímu popisnému románu Dům na Korfu.
K Rovinii vede zkratka, o které jsme se dozvěděli až po pár dnech. Cestou jsme se mohli kochat pohledem na městskou pláž, která funguje i jako přístav pro šlapadla a čluny. Místní obyvatelé totiž záměrně skrývají ukazatel, a tím se chrání před turisty, kteří číhají všude. Na této pláži je pár převlékacích kabinek, žádná sprcha, žádná lehátka, jen sem v nepravidelných intervalech dojíždí sympatický Řek na člunu s občerstvením – zmrzlina, frapé, něco malého k snědku. Pláž opravdu ani zdaleka není přelidněná. Turisté raději volí tu městskou a Řekové, jak známo, netráví u moře celý den. Přijedou (na svém skútru nebo autem do nejzažšího místa, kam se vůbec dá zajet), vykoupou se, dají si kávu a cigaretu s mobilem u ucha a zase odjíždějí. To jsem vypozorovala.
Mimo Řeků pozoruji přírodu - bílé kamínky zde vytvářejí krásný kontrast se zelení na kopci, šedými útesy a průzračně čistou hladinou moře, kdy nepoznáte, kde končí vodní plocha a začíná obloha – čistá, bez jediného mraku. Nádherný pohled. Moc lidí se kupodivu nekoupalo, ale po pokusu o první plavání mi bylo jasné, proč. Moře bylo opravdu nezvykle studené.
Večer jsme zkusmo navštívili i městskou pláž, která byla obležena více návštěvníky, a voda se tam zdála být o pár stupínků teplejší. Několik nadšenců šnorchlovalo (včetně mě), ale mořské dno nabízelo poněkud monotónní podívanou – kameny, písek, sem tam rybka nebo ježek. Ale i na tohle se dívám ráda!
Nikdo z nás neměl s sebou časomíru a tak jsme se na pokoji dost divili, že už je čas večeře – den tak rychle utekl! To jsem ještě nevěděla, že se to bude jen zrychlovat a zrychlovat – jako když přetáčíte film...
Povečeřeli jsme v jedné z taveren a pak jsme došli do většího supermarketu s menšími cenami, který se nachází kousek za vesnicí u benzínové pumpy Shell. Na první pohled vypadá jako nějaký sklad, ale je tam poměrně velký výběr všeho možného, a tak jsme nakoupili železné zásoby na pár dní dopředu. A první den byl za námi. Už víme, na jakém krásném místě jsme se to ocitli!

2. den, Průzkum staré vesnice
Dnešní klidový režim zde nebudu rozepisovat, protože by čtenáře mohla začít nudit má slova chvály na místní bazén, výborné frapé, nádherně chladivé moře a jiné, vlastně docela běžné radosti každé dovolené. Perfektní kulisou k relaxaci mi byla kniha od Pavly Smetanové Pod cypřišem se sklenkou ouza.
Večer jsme byli podrobněji prozkoumat starou vesnici. Tajemné, úzké uličky mají opravdu jisté kouzlo. Na mnoha místech u svých domů seděly řecké stařeny a klábosily, zatímco jejich muži se sdružovali na náměstí u kafeteria a dělali to samé. Připadali jsme si tam trochu nepatřičně, asi jako na nějaké cizí zahradě. Staříkům to ale evidentně nevadilo – mají pro bláznivé turisty, kteří si je fotí (jako já) pochopení a zdvořile nám odpověděli na pozdrav. Na chvíli jsme si sedli opodál s ouzem a vychutnávali si tu atmosféru. Čas tu pro ně nic neznamená. Jak dlouho tu tak asi můžou sedět a o čem si povídají? A dělají ti Řekové vůbec něco jiného?

3. den, Výprava na Limni
Z fotek jsem tuto dvojitou pláž znala. Jenže, jak se tam dostat? Nevěděli jsme přesně kudy, proto jsme pro jistotu vyrazili ráno, dokud nebylo ještě takové horko. Tušili jsme správný směr, přesnou cestu nikoliv. Za našimi studii jsme se zkusmo vydali po silničce uhýbající vlevo, do kopce. A z kopce. A do kopce. A z kopce... Cesta začala být trochu únavná, sluníčko pálilo čím dál tím víc. Cestou jsme potkali paní na skútru (na první pohled Řekyně), která se nás ptala, kampak to jdeme, že prý pláž Rovinii jsme už dávno minuli. Když jsme jí vysvětlili, že chceme na Limni, jen přidala plyn. Tak i Limni si domorodci brání! Pak jsme ale uviděli ten známý výběžek, který spojuje oboustranná pláž.
Po patnácti minutách chůze jsme viděli tentýž zaparkovaný skútr u odbočky dolů do olivového háje. Z cesty pak vedla další odbočka, lépe řečeno jen vyšlapaná cesta a těžko viditelný dřevěný ukazatel na Limni. Nicméně, cesta nás dovedla ke schodům, které směřovaly k cíli. Na pláži byla jen ta paní, přestože se už blížilo k jedenácté hodině. Nutno podotknout, že pláž je opravdu krásná – z jedné strany mělčina a vyhřátá voda, z druhé strany voda studenější a hloubka hned z kraje. Pár lehátek, za která samozřejmě nikdo peníze nevybíral. Příjemné koupání, i když jsem zalitovala, že nemám boty do vody – kameny jsou zde opravdu veliké. (Mě se ale tak zalíbily, že jsem si jich několik natahala až do Čech a teď zaujímají čestné místo v řeckém koutku mého pracovního stolu.) Později dorazilo pár vypůjčených šlapadel z hlavního městského přístavu. Kdo by si tuto pláž nechal ujít?
Večer jsme se rozhodli zapůjčit si skútr. Budova půjčovny stála hned pod naším ubytováním. Ti dva chlapi, co ji měli na starost, vzbuzovali trochu nedůvěru. Jednomu chybělo několik zubů vpředu a tvářil se dost nerudně, druhý vypadal jako bílý padouch z Vinetoua. Když jsem řekla, že chceme skútry dva, stopětadvacítku a padesátku, tak tvrdil, že nemá, čemuž jsme se dosti podivovali, protože hned za námi bylo vyřádkovaných snad patnáct skútrů všech barev, typů a velikostí. Ty byly už asi na odpis, ostatně vypadaly na to. Prý nám může půjčit stopadesátku a ještě jeden slabší skútr. Při zkušební jízdě jsme byli dost rozpačití. Stroj se celý klepal, plechy drnčely, sjeté pneumatiky, katastrofa. Tak to mě podrž, říkala jsem si. Ale tak co, jiná půjčovna tu není, brali jsme. Na devět dní. Dokonce jsme dostali podstatnou slevu – při půjčení vozidla na více dnů je denní sazba 15 euro místo 25. A to se vyplatí.
Přestože to vypadalo, že se bude brzy stmívat, chtěli jsme ještě stihnout malou projížďku do sousední Paleokastritsy a prověřit, jestli upadne přední nebo zadní kolo. Naštěstí neupadlo žádné. Cesta trvala tak 5 minut, prohlédli jsme si trochu rušné prázdninové letovisko se zajímavě členitým pobřežím ze sedadla skútru a uháněli zpátky do našeho domovského Liapades. A pak se ostrov zahalil do tmy a byla tu naše čtvrtá noc na ostrově, kterou bychom za stejných povětrnostních podmínek v Čechách označili za tropickou.

4. den, Paleokastritsa,pláže Glyfada a Ermones
Tento den se ukázaly všechny vady zapůjčených skútrů v plné parádě. Jeden troubil a nešlo to zastavit, kdykoliv se rukou zavadilo o příslušné tlačítko. Trapné. Zvlášť když jsme přijížděli k našemu ubytování a troubili na celé kolo snad minutu v kuse jak na poplach. Druhý zase startoval, jen když se mu chtělo (a většinou se mu moc nechtělo). Samozřejmě jsme se obrátili na ty dva povedené provozovatele půjčovny, kteří se vůbec ničemu nedivili a možná že byli rádi, že nám vozidla neukázala závažnější nedostatky. Jeden z nich odněkud vyhrabal jakýsi sprej, který nastříkal na zasekávací se tlačítko klaksonu s tím, že teď už to bude dobrý. Nebylo. Do Paleokastritsy naštěstí dojely oba.
Zjišťovali jsme, že Paleokastritsa je opravdu rušné letovisko – velké hotely, jedna taverna vedle druhé, spoustu barů, obchůdků se suvenýry, minimarkety, na „centrální“ pláži půjčovna člunů a šlapadel. My zde byli ale za účelem koupání, vybrali jsme si tedy jednu z pláží bohatě členité Paleokastritsy a skútry jsme nechali na přilehlém parkovišti. Voda teplá, čistá, hladina klidná, lesknoucí se jako zrcadlo. Na oběd jsme zašli do taverny Spiros, kde se specializují na grilované pokrmy – já zvolila výborné kalamari, které pojídám zásadně jenom v Řecku, ale zato skoro v každé taverně.
Na odpolední siestu jsme se vrátili do Liapades, kde jsme využívali bazénu – při ubytování dál od moře má bazén nepopiratelné výhody.
Kolem páté jsme vyrazili opět na skútru, tentokrát hledat pláž Glyfada. Prý nejdelší písečná pláž na ostrově. Cesta trvala poměrně dlouho – kolem 40 minut, ale přesto byla vcelku příjemná. Jeli jsme po úzké silničce, kde nebyl žádný provoz, teprve sjíždění z ohromného kopce k pláži vyžadovalo jistou odvahu. Naskytnul se nám neuvěřitelný výhled.
Po chvilce jsem se ocitla tam, kam jsem před okamžikem shlížela z nebeských výšin. Voda byla krásně teplá, ale ne tolik, aby nedokázala osvěžit. Cestou zpátky jsme se stavili na jiné, menší pláži s názvem Ermones (nachází se asi 15km od Liapades), kde bylo koupání neméně příjemné.
A sotva ten nádherný slunečný den začal, už je zase u konce. Tohle se mi na Řecku nelíbí. Proč se tu čas nevleče tak jako v Čechách? Asi proto, že v Čechách nikdy při usínání neuslyším zvuk cikád, který podbarvuje vzdálené šumění moře a který mě vždy tak dokonale uspává.

5. – 6. den, Vesnice v horách
Pátý den jsme si užívali příjemného koupání na Limni a odpoledne na pláži Ermones, kde byla tentokrát ale trošku zakalená voda a sem tam se objevila jakási naplavenina z hlubin mořských. Při zpáteční cestě jsme se zastavili v pekárně u silnice pro čerstvý chléb a medovou baklavu – typický řecký dezert z listového těsta, plněný ořechy. Kdo neochutnal řecký zákusek, ten nezná přesný význam slova „sladký“ nebo lépe řečeno „přeslazený“. Ale tak dobrý!
Šestý den byl o něco zajímavější. Vypravili jsme se do vesničky Makrades, která se nachází v kopci nad Liapades. Cestou jsme míjeli Lokanos s tzv. „balkónem ostrova“, kde je úchvatná vyhlídka na celou Paleokastritsu a široké daleké okolí. Z toho těží několik přilehlých kaváren, posezení v nich může být příjemné, ale přeci jen trochu drahé. Dál cestou potkáte u cesty výrobce a prodejce vína (tito lidé jsou zde k vidění v jedné osobě), kteří nabízí místní víno pár metrů od vinice, piniový med ve stínu pinií nebo olivový olej ve stínu olivovníků. Total nature.
V Makrades jsme zaparkovali motorku a vydali se pěšky na Andělský hrad – údajně to měla být desetiminutová procházka, ale po deseti minutách jsme došli na místo, kde je sice na hrad pěkný výhled, ale k němu by to ještě trvalo dobrou půl hodinu, a to z kopce a pak do kopce. Vzdali jsme to, za těchto podmínek nám stačil Andělský hrad z povzdálí.
Otočili jsme se zpátky do Makrades, kde bylo spoustu dobře zásobených obchůdků se suvenýry všeho druhu za příznivé ceny – autobus sem dokonce vyváží turisty speciálně za tímto účelem. Nakoupili jsme pár drobností a uháněli zpátky do našeho milého Liapades užívat si podvečerního slunce a poloprázdné pláže.

7. den, Dobití Kerkyry
Konečně nadešel den, kdy jsme se rozhodli pokořit na našem skútru hlavní město. Vyrazili jsme brzo ráno, kdy se ostrov teprve probouzel. Cesta trvala asi půl hodinky a neprojížděli jsme žádnou vesnicí, ani jsme nemuseli bojovat s kopci a ostrými zatáčkami – cestu do Kerkyry zvládne na i začátečník.
Asi po dvaceti minutách jevilo okolí první známky velkoměsta – čtyřproudá silnice, velké supermarkety a jakési obchodní domy, zábavní centra. Na levé straně viselo slunce jako veliký oranžový pomeranč nad hladinou moře, která se odrazem paprsků nádherně blyštěla. A my jeli pořád rovně, podél pobřeží až k přístavu, kde kotvily ohromné, majestátné lodě.
Motorku jsme nechali v jedné z uliček s tím, že se určitě nacházíme blízko centra, a nepletli jsme se. Záchytným bodem je červená věžička kostela svatého Spyridona, patrona ostrova, kde jsou uloženy jeho ostatky. Vydali jsme se tím směrem a zapluli do stejnojmenné uličky, kde se nachází spoustu obchůdků se suvenýry, zlatnictví a obchody s kumquatem. Podívali jsme se i do kostela, kde se věřící klaní svatému Spyridonovi – rakev se pravidelně otvírá, u jeho nohou stojí kněz a zpívá, zatímco věřící tvoří frontu a sklánějí se k polibku u světcových nohou a hlavy. Potom píší přání na lísteček a vhazují ho do urny, nakonec zapálí svíčku a zapichují ji do stojanu k tomu určenému (kterou zřízenec kostela krátce poté sfoukne a vyhodí do pytle).
Prošli jsme ještě několik úzkých uliček plných nejrůznějších obchůdků, dali si frapé a právě dopečený sýrový závin v pekárně a přemýšleli, co dál. Naplánovali jsme čtyřkilometrové „pochodové cvičení“ ke kostelíku Vlacherna.
Cesta vedla nejdříve podél pobřeží, kde ještě profukoval příjemný vítr, a pak obytnou čtvrtí, kde vzduch stál a my se jen pekli – aby ne, také bylo pravé poledne. Po hodině chůze jsem konečně viděla zase hladinu moře, na levé straně Kerkyrské letiště v mořské laguně, přede mnou Myší ostrov a vpravo tolikrát fotografovaný, malebný kostelík Vlacherna.
V kostelíku jsme zapálili svíčku a vydali se na kopec cestičkou z pláže, kde se na vyhlídce Kanoni naskytla nádherná podívaná.
Velice mě zaujal také opuštěný, svého času jistě velmi honosný hotel Royal s několika bazény a výhledem na přistávací plochu letiště (možná že právě kvůli hluku letadel zkrachoval, kdo ví). Takhle si představuji místo, kde v noci rejdí duchové.
Při zpáteční cestě podél pobřeží jsem si všimla mnoha Řekyň převážně starších ročníků, koupajících se u přístavu a Řeků, jak postávají na molu, kouří, telefonují a čekají na své ženy. Že by místní plavecký spolek?
Když jsme konečně došli zpátky do centra, ještě jsme si zvenčí prohlédli Starou pevnost, městský park a promenádu Liston, kde za kávu zaplatíte minimálně 5 euro. Tam chodí korfské dámy, když chtějí být viděny, tam se konají a uzavírají nejrůznější obchodní jednání a právě tam to každým dnem žije až do pozdních večerních hodin. Kdo chce být v Kerkyře někým, ten musí pít své frapé na Listonu.
Pomalu jsme se vraceli k motorce úzkými uličkami, na kterých byly prověšeny šňůry s prádlem. Míjeli jsme městskou pláž Faliraki, slunce se už se pomalu sklánělo k obzoru a já opouštěla to krásné přímořské město plné nádherných domů v benátském stylu s tím, že dnešní den se zase povedl.

8. den, Pláž Agios Georgis, návštěva pivovaru Corfu Beer
Tentokrát jsme se vypravili na písečnou pláž Agios Georgis, která se rozprostírá na severozápadě ostrova. Projížděli jsme již známou cestu přes Lakones a Makrades do hor, na nejvyšším bodě z druhé strany kopců se nám naskytl překrásný výhled na dlouhou písečnou pláž, pevninu a celý sever ostrova. Cesta dolů byla klikatá a do jisté míry krkolomná, ale zvládli jsme to. Cesta trvala asi 40 minut. Pláž vypadala úchvatně i zblízka, hladina klidná a voda průzračná jako křišťál. Troufám si říci, že lépe jsem si v moři ještě nezaplavala. V taverně Marina jsme se osvěžili – frapé a fresh juice nám přinesl mladý český brigádník.
Dalším cílem cesty byl pivovar Corfu Beer, který byl otevřen před šesti lety za pomoci českých sládků. Pivovar se nachází nedaleko Agios Stefanos, po cestě jsme trochu bloudili. Je to vcelku nenápadná budova, ale věděli jsme, že je blízko pumpy, a pak jsme si všimli velkého nápisu a firemního auta. Při pohledu na dveře jsme zjistili, že otvírací doba je do pěti a to jsme prošvihli. Najednou se ozvalo: „Vemte za kliku, třeba vám ještě nalejou!“
Kdo jiný, než Češi. Postarší pár sedící opodál, každý se svým nápojem. Vzali jsme tedy za klidu a vešli do jakési improvizované recepce, kde stála menší lednice s několika druhy piv, které se zde vyrábějí a regál se stylovými tričky Corfu Beer. Po pravé straně byla prosklená stěna, kde se tvrdě pracovalo na výrobě piva. Po chvilce nás jeden z přítomných pracujících přišel obsloužit, zakoupili jsme pár flašek od každého druhu a tričko za 10 euro k tomu. Nepatřím zrovna k milovníkům piva, ale musím uznat, že radler Ginger Beer neměl konkurenci. Korfské pivo je prý nejen dobré, ale i zdravé. Vyrábí se podle starého postupu z čistě přírodních surovin.
Pivo jsme si vypili s Čechy, kteří seděli před pivovarem - prý jsou ubytovaní kousek od Agios Stefanos, na Korfu jezdí už řadu let a jednou si dokonce koupili zdvojený pobyt 11 + 10 dní. A já je chápu. Protože čas tu letí jako splašený, už je zase večer a my jedeme přes Makrades domů kolem vinice, kde dostáváme ochutnat červené a bílé víno, od každého bereme po láhvi. Se zásobou flašek cinkajících jako vánoční stromeček nás opět vítá Liapades.

9. den, Doukadés a gurmánský zážitek, Lidový festival v Liapadés
A už žádné vaření, řekli jsme si. Po dopoledním výletu na již zmiňovanou pláž jsme se zastavili v nedaleké vesnici Doukadés (asi 3km od Liapadés), kde se nachází nejstarší fungující taverna na ostrově - Elisabeth. Prý se tam dá dobře najíst za příznivé ceny. Tavernu jsme našli na miniaturním malebném náměstíču a přes jeho velikost zde není jediná. Že by na tohle místo často zavítala turistova noha? Možná večer, ale v poledne jsme jiného turistu nezahlédli – jen několik Řeckých dědečků posedávajících na kamenných schodech kostela.
Co nevidět nám přišla stará paní (že by Elisabeth?!) doporučit několik specialit, všechno byly samozřejmě tradiční řecké pokrmy – souvlaki, stifado a pod. Já jsem si dala serenaki (opravdu se tak jmenuje!), což je řecký „smažák“. Není ale jen tak ledajaký. K přípravě se používá sýr kefalotiri, který se vyrábí ze směsi ovčího a kozího mléka. Musím říct, že lepší jsem v životě nejedla, i když byl trochu slanější. S tím naším českým nemá nic společného!
Další dnešní událost, která stojí za zmínku, je lidový festival. Konal se na prostranství za fotbalovým hřiště v Liapades a letáky na tuto akci visely na každém rohu už od začátku našeho pobytu. Velká sláva. Začátek byl od 20:00, ale když jsme po deváté dorazili, kapela na dřevěném pódiu ještě nezačala hrát („řecký čas“). Všude okolo bylo množství plastikových židliček a stolečků, grilovalo se maso, opodál stálo několik stánků s pečenými brambory, cukrovou vatou a přišlo i pár černochů prodávat své zboží. Nechyběl ani provizorní, ač dobře zásobený bar. Usadili jsme a čekali, co se bude dít.
Během deseti minut začala kapela opravdu hrát, ale jedinými tanečníky byla prozatím tlupa asi patnácti řeckých dětí. Scházelo se čím dál tím více lidí, hodovalo se, pilo, ale k tancování se zatím nikdo z dospělých neměl. Kolem jedenácté jsme odcházeli a možná jsme o hodně přišli – konkrétně podívanou na jakýsi tradiční tanec, který po půlnoci tancují výhradně muži (referoval nás delegát, který se akce zúčastnil až do konce). Z toho plyne, že je dobré na takovou akci přijít déle a odejít déle. Koneckonců, poslední tóny řecké muziky zněly k nám na pokoj za svítání.

10. den, Klášter v Paleokastritse a stinná stránka řecké povahy
Do Paleokastritsy jsme vyrazili nejen za účelem koupání, ale také prozkoumat místní klášter na kopci. Tam se dá pohodně vyjet autem, stejně tak jako dojít pěšky během deseti minut. Při výstupu jsme shlíželi na jednu z pláží, která byla ještě úplně prázdná.
Ke klášteru patří malé museum o starodávném lisování oleje, velká zahrada plná květin a opodál je pěkný výhled na další paleokastritské zátoky. Před vchodovou bránou seděl pán, který půjčoval dlouhou sukni nebo šátek, pokud se mu turisté nezdáli dostatečně dostatečně zahaleni.
Nutno dodat, že více než klášter mě v zahradě zaujala toulavá fenka labradora se štěňaty. Bezmocně je mezi zvědavými turisty přenášela z jednoho keře do druhého a nikdo jí nedal ani napít. Bylo mi líto, že Řekové oprašují v klášteře své ikony, líbají obrazy a skutečný život zvířat jde mimo ně. Ale to je prostě Řecko, a jiné nebude. Když jsme popošli dál, míjeli jsme dalšího psa. Ten tentokrát toulavý nebyl, byl totiž uvázaný na řetězu mezi svými vlastními výkaly.

11. den, Stále je co objevovat - Vatos, Císařský trůn, Pelekas, Glannadés
Svatý Spyridon nás asi dnes v Kerkyře nechtěl. Nedovedu si jinak vysvětlit, proč nás nevzbudil ani jeden budík, a proč jsem se samovolně nevzbudila ani v osm hodin jaké každé ráno a místo toho spala až do devíti. Nic naplat, museli jsme vymyslet náhradní program, na rozpálenou, vedrem sálající Kerkyru už bylo pozdě.
Podle doporučení cestovatelského průvodce jsme se rozhodli pro Vatos. Má to být bílá, turisty nedotčená vnitrozemní vesnička asi 10km od Liapades. O té nedotčenosti turismem jsme se záhy přesvědčily v obchůdku na náměstí, kde na nás pan prodavač mluvil výhradně řecky. Ještě že jsem znala řecký název toho výborného sýra kefalotiri, kterého jsme nakoupili asi půl kila za opravdu výhodnou cenu. Kromě dobrého nákupu jsme ve Vatosu bohužel nic zajímavého nezaznamenali, ani uličky zde nebyly tak malebné. Takže příště – když do Vatosu, tak pro sýr.
Pokračovali jsme tedy na vyhlídku Sunset zvanou Císařský trůn u Pelekasu, blízko pláže Glyfada. Právě tam kdysi dávno rozjímal německý císař Vilém II. a pozoroval západ slunce. Vyhlídka je to opravdu úchvatná, k mému překvapení bylo vidět na opačný konec ostrova – na západní pobřeží, na Kerkyru – rozpoznali jsme Starou pevnost i věžičku kostela svatého Spyridona. V dáli se rýsoval Pantokrátor, nejvyšší hora ostrova, a vzdálená pevnina Albánie a Řecka.
V Pelekasu jsme si dali výborné frapé, zakoupili čerstvý křupavý chléb ve zdejší pekárně a vydali se na zpáteční cestu, při které nás ještě zlákala vesnička v kopci jménem Glannadés. Tak tohle byla ta pravá nedotčená vesnice – a moc pěkná! Tajemné uličky, zajímavé zahrady se spoustou květin, staré kamenné domy, bílé zdi a okenice natřené na modro. A to byl poslední bod naší pouti ostrovem pro dnešek, a (bohužel) jeden z posledních vůbec.

12. den, Návrat do Kerkyry a poslední den s motorkou
Toho ráno byla obloha trochu zamlžená. Do Kerkyry jsme vyrazili v 8:15 a prvních 10 km foukal studený vítr z neprohřáté západní strany, dalších 10 km se postupně oteplovalo, čím víc jsme se přibližovali k východnímu pobřeží, a když jsme vjížděli do města, slunce už rozpalovalo probouzející se město.
Motorku jsme nechali v téže uličce, jako posledně. Tentokrát jsme už nikam nechvátali. Prošli jsme (zatím) prázdnou promenádu na Listonu, park a pobřeží. Pak jsme zapluli do uliček, kde obchodníci zrovna vystavovali zboží před své krámky a zakoupili několik suvenýrů.
Po nahlédnutí do kostela jsme zjistili, že svatý Spirydon je zrovna odkrytý. Zkusmo jsem si stoupla do fronty, přehodila přes sebe šátek a postupovala dopředu. Opravdu. Byl tam. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale každopádně jsem udělala něco špatně, protože v tu chvíli, kdy jsem stála u rakve, mnich přestal zpívat a něco mi říkal. Rozuměla jsem jen „parakalo“. Trapas. Doufám, že mi to svatý Spyridon odpustí, i když mě vzápětí trochu potrestal, když jsem v protějším krámku hlučně shodila část regálu.
Dali jsme si poslední kerkyrský fresh juice a frapé, rozloučili jsme se s tímto kouzelným místem (snad zase za rok) a už nás ten stroj, na který už jsme si přes všechny nedostatky tolik zvykli, vezl napříč ostrovem do našeho domovského Liapades.
Abychom využili motorku (ve které čím dál tím víc skřípalo) až do samého konce, navštívili jsme k večeru ještě nedalekou vesničku Marmaro. Na malém náměstí v kafeteriu jsme si dali dvě frappé, jedno pivo a zmrzlinu. Jaké překvapení bylo, když nám paní majitelka donesla účet na pouhých 5.50 euro!

13. – 14. den, Smutné loučení aneb Všechno je jednou naposled...
Třináctý den byl ve znamení pláže a odpočinku, žádný výlet, žádná motorka – ostatně už měla dávno nového jezdce. Teplota moře mírně klesla, ale ne pod hranici příjemné chladivosti. A já si zase uvědomovala, jaký je to nádherný pocit v té vodě plavat, pode mnou přinejmenším desetimetrová hloubka a já vidím až na dno, zavírám oči a nořím se pod hladinu, abych se pak mohla zase zhluboka nadechnout slaného vzduchu. Mám dojem, že jsem se nikdy necítila líp než zrovna tady a teď. Ten nezapomenutelný pocit svobody. Jen tak se ničím a nikým nerušena houpat ve vlnách. Žádné starosti v tuto chvíli neexistují, jsem tu jen já a širé moře, za mnou krásná krajina posetá cypřiši. No není tohle ráj na zemi? Pro mě ano. Vrchol blaha, na který čekám celý rok.
Den čtrnáctý jsem podlehla velmi melancholické náladě. Všechno bylo naposled. Netroufám si své tehdejší pocity popsat teď, ze svého domova, tři týdny po návratu. Asi bych už nenašla ta správná slova. Budu tedy citovat z deníku.

9.8.
/Je 8:26 posnídala jsem žlutý meloun, řecký jogurt a kafe. Jsem téměř sbalená, do dvanácti musíme opustit pokoj. Asi půjdeme na pláž, minimálně k bazénu. Zbylo nám dost potravin, co s tím?

.......................................................

Nedá se nic dělat, vůbec nic. Je to tak. Jede se domů. Je večer, mám na sobě ještě plavky a slunce stále pálí. Dopoledne jsem trávila u prázdného bazénu (tak zoufale prázdného!), odpoledne jsme se koupali na Rovinii. Moře bylo klidné a chladné. Tak strašně rychle to uteklo. Nechci se převlíkat z plavek. Chci se schovat do olivového háje a večer zamávat blikajícímu letadlu, které ty nešťastníky odváží do nudných Čech. Ach jo. Tak snad příští rok. Mimochodem, mám svoje řecké jméno. Jmenuji se Spyridula./

Odstavec výše lze pojmout jako celkové zhodnocení. Korfu – místo, které vám přiroste k srdci a na které budete myslet ještě dlouho po návratu domů. Jako já. Korfská rajčata a olivy s fetou, které si zarputile nosím od návratu každé ráno na balkón v pyžamu (a klepu se zimou) jsou mi jen malou útěchou na stesk po každodenních rituálech. Ale já si budu pořád dávat v každé české kavárně frapé, prohánět se po městě na skútru a myslet si, že jsem o nějakých patnáct set kilometrů dál. A těšit se. Na příští rok. A tím končí i můj cestopis, velký obdiv a velké díky těm, kteří se prokousali až na konec.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (12)
04.12.12 21:40 Elsea
Vážení! Chtěla bych vám všem moc poděkovat za hodnocení! Umístění tak vysoko jsem nečekala, popravdě ten cestopis jsem vůbec do soutěže řadit nechtěla a jeho první verze byla spíš pro ty, kteří se do Liapades chystají a tomu jsem to také uzpůsobila. Proto mě ani nenapadlo, že by to mohlo někoho bavit číst! Překvapili jste mě, děkuji vám!! Jsem šťastná...
30.10.12 20:57 janavi
Moc hezky napsaný cestopis.
16.09.12 13:27 Malma
Moc se mi to líbilo, pěkně napsanéPřipomínka loňské dovolené.Dávám plný počet.Ta poslední fotka mne dostala,to jediné v Řecku nemohu vydýchat, ten jejich špatný vztah ke zvířatům.
13.09.12 16:50 Budíček
Moc pěkně napsaný cestopis, příjemně se mi četl, jako bych se po Korfu prošla s tebou :-) Díky za něj i za užitečné informace, přeji hodně štěstí v soutěži!
05.09.12 16:51 Toula
Jedním slovem ÚŽASNÉ! Před pěti dny jsme se vrátili z Korfu a nyní prožívám každoroční "pořeckou" depresi...A ze všeho nejvíc mám chuť naběhnout do olivového háje a schovat se před letadlem...Děkuji a dávám plný počet.
01.09.12 18:41 Tereska
Skvělé!! Před třemi dny jsme se vrátili z Kosu a jsem právě ve fázi hlubokého smutku a pocitu naběhnutí do olivového háje a schování se před letadlem... tak snad zase za rok...
01.09.12 16:10 Milhaus1
Nádhera, už se těším. Odlétáme v pondělí večer 3.9.. Skvěle napsáno. Blahopřeji a dávám plný počet hvězdiček.
27.08.12 18:22 Luiza
Eliško, skvělá práce! A jen tiše závidím ten smažák.... :-D Bylo i na vás osobně vidět, že jste si to parádně užili! Máš tam 5 hvězdiček.... Tak doufám, že příště pošlete aspoň pohled... ;-) :-P
27.08.12 09:48 sokolnice
Dům na Korfu jsem četla a moc jsem toužila se tam podívat - díky za přiblížení hezké povídání ,dobře se to četlo - i když Korfu mi spíš podle fotek ,vždy připadá takové jakoby víc italské než řecké- možná se mýlím .
26.08.12 10:38 manoulka
Skvěle napsáno - původně jsem chtěla jen nahlédnout, teď jsem ale dočetla a se slzou v oku se přihlašuji, abych mohla přidat pětihvězdu...Padla na mě tesknota, vím přesně, jaké jsou návraty z ráje. Korfu zavinilo, že moje závislost na Řecku se stala chronickou a nevyléčitelnou... Díky, krása.
25.08.12 21:59 Karel Petrů (nepřihlášený uživatel) 88.102.117.***
Krásně s citem sepsáno. Jako čtenář, představujíc si každý pohled a pocit doplněn úchvatnými fotografiemi Vašeho cestopisu, jsem okouzlen!
25.08.12 21:43 Liduš
Velké díky Vám, prokousávání cestopisem bylo moc příjemné a přínosné!
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
tDZGF
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Elsea˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
Diskuze0
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací