Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 25
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

NÁVRAT DO PALEOCHORY

Autor:
Zařazeno:
Kréta
Napsáno:
08.10.11 13:31
Fotografií:
50
Přečteno:
7394
Soutěž:
2011
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
17 °C
Oblačno
SZ, 8.7 m/s
Poprvé jsme porušili zásadu, že se v Řecku nikdy nebudeme vracet na stejné pobytové místo. Po devíti letech jsme se tedy znovu vydali z letiště v Chanii autobusem přes hory na jih, do městečka, které máme uloženo kdesi hluboko v srdcích již od chvíle, kdy jsme jej poprvé spatřili. V horách lilo jako z konve a obloha byla olověná. Paleochoru jsme ve středu 21. září krátce po poledni nalezli ospalou, zatímco Libyjské moře kolem ní bičoval vítr a k pobřeží se valily obrovské vlny jedna za druhou. Městečko bylo skryto pod příkrovem hrozivě vyhlížejících mračen, stojících nad okolními horami, ale vody z nebe zde toho dne evidentně nespadla ani kapka!
Ostatní zásady z tuctu našich předchozích řeckých dovolených jsme ale ani tentokrát porušit nehodlali! Všude se dopravujeme výhradně pěšky a místní dopravou, výjimečně pak taxíky nebo stopem. Občas také absolvujeme některý z výletů, pořádaných cestovními kancelářemi. Vyhledáváme spíše místa co nejméně zasažená turistickým ruchem, a protože takových i v Řecku kvapem ubývá, jejich hledání bývá rok od roku obtížnější. Tentokrát se nám ale v tomto ohledu mimořádně zadařilo!
Jen jsme neustále s obavami vzhlíželi k přístavu, protože šly zvěsti o tom, že nejezdí trajekty, což je v místě jakým je Paleochora dost velký problém. Laxním Řekům totiž vypršela platnost revizních zpráv, a podobně jako v ekonomice, i zde patrně čekali na zázrak, který však nepřicházel! Koupat se nedalo, a začala se ozývat únava po probdělé cestovní noci. A tak jsme po chvíli bloumání ulicemi městečka usedli v taverně na konci nábřeží a naše útroby přijaly první řeckou stravu lahodné chuti. Návrat do Paleochory byl tedy tak trochu rozpačitý, leč předznamenávající asi nejbáječnější dovolenou, jakou jsme při svých třinácti dosavadních pokusech zažili. A pak že třináctka přináší smůlu!
-
Druhý den bylo všechno jinak! Na obloze ani mráček, u přístavního mola se pohupovala menší loď Neptune, a na balkóně našeho obydlí se mísily vůně kávy a skořice z řeckých buchet. Jakmile jsme je zdolali, vydali jsme se poprvé poznávat krásy jihozápadu Kréty. Do přístavu jsme to měli jen pár desítek metrů, a za necelou hodinku už jsme z Neptuna vystupovali v jiném. Také sousední Soúgia má malý přístav, v jehož bezprostřední blízkosti stoupá úzkou soutěskou vzhůru známá turistická trasa E4. Její žlutočerné značení nás potom pravidelně provázelo i na mnoha dalších cestách podél jižního pobřeží Kréty.
Sotva jsme se propletli soustavou bizarních skalisek , čekala nás cesta náhorní planinou. Právě tady jsme si uvědomili, že zabloudit či jen sejít ze správné cesty je tak snadné. Plyne z toho jednoduché poučení. Když se kochat okolní krajinou, tak nikdy ne za pochodu! Planinou jsme došli až k nádhernému výhledu do údolí, zakončeného malou oblázkovou pláží. Lissós kdysi býval antickým městem. Dnes tu ještě stále mají co dělat archeologové, výsledky jejichž práce si zájemci mohou prohlédnout i v muzeu v Chanii. Naším cílem ale toho dne byla Paleochora, a právě zde jsme měli ještě poslední šanci doplnit zásoby vody na další cestu. Koupel na pláži i se siluetou ostrova Gavdos na obzoru byla příjemná, stejně jako prohlídka kostelíku, stojícího blízko ní, a nádherný tón zvonu, zavěšeného na jednom z prastarých rohovníků (Ceratonia siliqua). Božské místečko, tenhle Lissós, ale pekelné stoupání z něj k další náhorní plošině. Nahoře začínali zrovna pořádně přikládat pod kotel, a nikde ani kousek stínu. Přesto jsme vnímali tu krásu (krasu) kolem sebe plnými doušky, a stejnými i prázdnili obsah našich zásob vody.
Nahoře na planině bylo nádherně, foukal svěží vítr a zdáli nás provázel cinkot kozích zvonců. Stádo se statným kozlem v čele jsme potkali zanedlouho, už na široké prašné cestě, v níž plynule přešla úzká pěšinka, vedoucí až dosud mezi kamením a bochánky pichlavých rostlin. Těšili jsme se na odpočinek a osvěžující koupel na idylické opuštěné plážičce, o jejíž existenci jsme věděli, a ještě nás na ni znovu upozornil osamělý slovenský poutník, s nímž jsme se potkali v nedaleké stráni. To už jsme v dáli viděli i cíl naší cesty! Namísto radostného rachtání v křišťálové vodě jsme se ale museli vyhýbat mračnu špíny a kozích bobků, které zřejmě splavila z hor včerejší bouřka a Lybijské moře se té odpudivé směsice snažilo za každou cenu zbavit právě v této idylické zátoce. Rychle jsme se tedy oblékli a vydali se na další úsek cesty, který jsme plánovali zakončit na pláži Anidri, na níž jsme měli krásné vzpomínky z června roku 2002. Tehdy jsme zde bezstarostným plážovým povalečstvím trávili spoustu času.
Nejprve nás měla čekat pláž písčitá, která bývala před lety útočištěm nemnoha nudistů a milovníků samoty, kteří zde nacházeli krásná místečka mezi kameny, roztroušenými po celé její délce. Namísto někdejší romantické divočiny jsme již docela ušlí dorazili k značně rozšířené pláži s řadami slunečníků a lehátek, na nichž se povalovali naháči z celé Evropy. Z nedaleké taverny se ozývala ryčná diskotéková hudba, a hned za ní mohutné parkoviště plné pestrobarevných autíček z půjčoven, připomínajících rozsypané lentilky. Otočný rozprašovač chrlil drahocennou vodu na uměle zatravněný kopeček, a nad tím vším hrdě vlála řecká vlajka! Proběhli jsme tím mraveništěm, a s obavami mířili na sousedící oblázkovou pláž, skrytou ještě tou dobou našim zrakům za obzorem. Zde bylo naštěstí vše při starém! Hrstka lidí pod slunečníky, fungující taverna s malovaným záchodkem beze střechy a vítr, který zde snad nikdy neustává. Za chviličku před námi stála dvě frapé a voda s ledem. A pak už očistná koupel v moři! Do Paleochory je to odtud už jenom slabá hodinka chůze, kterou jsme ale po zkušenostech z minulosti raději absolvovali až kolem šesté večerní. Z taveren na nábřeží už to vonělo a cesta do sprchy v našem obydlí poblíž přístavu byla tudíž velkou zkouškou zdrženlivosti a sebeovládání. Řecká večeře je ale vždycky svátek, na nějž by měl člověk přijít čistý, a především pořádně hladový, protože porce tu všude dávají opravdu vydatné!
-
Třetí den jsme se rozhodli prolenošit na pláži Anidri. Nebe opět zahrozilo šedivými mraky, valícími se přes hřbety okolních hor. Dopoledne ještě dokonce spadlo i několik kapek deště na metr čtvereční, ale jak se později ukázalo, byly jediné za celou naši dovolenou, což na přelomu září a října potěší! V taverně jsme po dlouhých devíti letech zase ochutnali skvělý dakos. Křupavý tvrdší chleba, pokrytý vrstvou mizitry a rozemletých čerstvých rajčat, to vše polité olivovým olejem, posypané kořením a přizdobené olivami. Ukrutná bašta! V době největší turistické špičky nás na celé dlouhatánské pláži lenošilo osm, takže plavky zůstaly i toho dne suché! Koupání bez nich je svobodnější, a rozhodně i zdravější. Ve stínu slunečníku a v suchých plavkách se s dobrou knihou dá prožít docela příjemné uvolněné odpoledne, i když ani zdaleka ne tak zážitkové, jako následující den naší dovolené!
-
Čtvrtý den byla sobota. Opět jsme využili služeb Neptunových, tentokrát však o další hodinu déle, než nás dopravil do přístaviště v Agia Rouméli, ležícím ještě o něco východněji než Soúgia. Většina lidí se zde ocitne po návratu ze soutěsky Samaria, kterou jsme tentokrát vynechali. Už před devíti lety nám sestup tou nádhernou roklí připadal jako závod míru pro pěší turisty. Tentokrát naše kroky směřovaly podél pobřeží směrem dál na východ, a cílem naší cesty bylo místo zvané Agios Pávlos. Na samém jejím počátku jsme chvíli tápali, protože v cestě do vysněného ráje nám bránil plot s chatrnou brankou, a stádo koz za ním postávajících. Kdybychom si nevšimli žlutočerné tyče E4, trčící vysoko nad jejich hřbety, skoro bychom se zdráhali uvěřit, že se ubíráme správným směrem! Rozpletli jsme provaz, branka zaskřípěla a my mohli vyrazit vstříc vskutku báječné podívané. Zářivě zelené borovice, bílé skály a modrozelené moře před námi vytvářely obrazy, z nichž oči přecházely. A pod námi navíc dlouhá bílá pláž bez jediného človíčka. Tentokrát jsme ještě pokušení odolali, ale za půlhodinku už jsme se ráchali v nádherně teplé vodě na jiné, stejně dlouhé pláži, ale ještě o poznání krásnější. Pohodové úseky kamenitými pěšinkami střídaly méně přijemné, během nichž se naše sandály bořily do horkého písku, tvořícího místy vysoké duny. Po hodině a půl pochodu z Agia Rouméli, protkaného častými kochacími zastávkami a zmíněnou koupelí, se nám naskytl nádherný pohled. Pod námi dlouhatánská pláž s tmavým pískem, rozdělená množstvím balvanů a skalisek do mnoha menších celků. Dělilo nás od ní jen sluncem rozpálené písčité pole, svažující se až k terase taverny Sv. Pavla. Nedaleko ní stál nádherný byzantský kostelík z 11. století, který dal celému tomu nádhernému koutu světa jméno a vdechnul mu nenapodobitelné kouzlo. Stanuli jsme v ráji, a hned u jeho vstupní brány jsme za pět euro dostali dvě osvěžující frapíčka a sklenice vody k tomu. Pak už jsme jen slastně odpočívali, a za zvuků etnické hudby se ze stínu terasy kochali pohledy na tu krásu všude kolem. Jídelní lístek měli namalovaný přímo na skále, a vládla zde naprostá pohoda a uvolnění. V nedalekém kostelíku jsme zanedlouho spatřili i nádherné ikony, a z chladu té tisíc let staré budovy užasle hleděli na neskutečně zbarvené moře, do jehož vln jsme se zanedlouho ponořili a takřka z nich nevylézali! Moře tu mělo zvláštní světle modrou barvu, s jakou jsme se ještě nikde jinde nesetkali! Bylo neskutečně teplé, takže jsme v něm strávili většinu z necelých tří hodin, vyměřených nám neúprosným časem pro pobyt na tomto nádherném místečku. Na prstech rukou se nám už dělaly varhánky, jako doma při delším pobytu ve vaně. Podobně jsme si tu také připadali, jen dopouštět teplou vodu nebylo třeba. Stačilo připlavat blíže břehu a vyhřívat se tam jako dvě langusty. Koupali jsme se tu jediní! Bylo nám báječně, a plavky opět zahálely v batohu! Na zpáteční cestě jsme se sami jako robinsoni ještě vyčvachtali na obou velkých plážích, a před odjezdem Neptuna stihli frapíčko v baru nad přístavním molem v Agia Rouméli. Do Paleochory jsme dorazili dvě minuty před sedmou. Právě zavírali nábřeží a centrum městečka pro automobily, jejichž místo okamžitě zabraly stovky stolů i židlí, a také přenosné či pojízdné vývěsní tabule s nabídkou dobrot řecké kuchyně. Vůni chystaných pokrmů jsme nasáli hned na přístavním molu. Naše žaludky začaly volat SOS!
-
Aby náš další den nebyl jen obyčejným plážovým povalečstvím, rozhodli jsme se před koupáním na pláží Anidri ještě navštívit nedalekou vesničku stejného jména, jejíž část je možno spatřit od plážové taverny. Vzhůru jsme se vydali úzkou asfaltovou silnicí, klikatící se jako šedivý had mezi bizarními skalami. Trochu nuda po zážitcích z předešlého dne, ale nahoře nás čekala útulná tavernička s nádherným výhledem do soutěsky, kterou jsme zanedlouho poté scházeli dolů k naší oblíbené pláži. Cestou jsme ještě navštívili byzantský kostelík s nádhernými freskami, přidali pár drobných na jeho údržbu a zapálenou svíčku zabořili do písku v tradičním stojánku. Kozími pastvinami jsme se pak dostali až k ústí soutěsky, jejíž horní část byla vcelku nezáživná, zvláště v porovnání třeba s Agia Iríni nebo Samarií. V dolní části jsme se ale rozhodně nenudili, a místy dokonce vzali zavděk i pomocným lanem, s nímž to dolů šlo přece jenom o poznání snadněji. Všude vůkol voněly bylinky a eukalyptové listí, a pak se až dosud hluboké koryto rokliny rozevřelo a před námi vyvstal obrázek důvěrně známý. Bylo právě nedělní poledne, a oblázková pláž před provizorní tavernou zela prázdnotou. Plavky tedy zůstaly opět suché, a my udělali zase alespoň něco pro své zdraví! Nedělní svačinka v taverně po krátkém pochodu chutnala, a z bonusových kalíšků rakie jsme upili vzhledem s sílícímu žáru slunce jen zcela symbolicky! O to více sil nám tak zůstalo na zpáteční prašnou cestu k Paleochoře, dobrou večeři v nábřežním rodinném restaurantu Maria's a posezení v jednom ze zdejších barů.
-
Šestý den jsme se rozhodli podruhé vstoupit do stejné řeky, a po devíti letech znovu absolvovat lodní výlet do zátoky Bálos a na nedaleký skalnatý ostrůvek Gramvoússa. Ostrůvky toho jména jsou tam dva. Agria Gramvoússa („divoký“) a Imeri Gramvoússa („mírný“), jehož pobřeží zdobí nádherně bílé pláže, rezavý vrak lodi, která tu před časem ztroskotala, a zbytky benátské pevnosti na jeho vrcholu. K pevnosti vede prašná a kamenitá stezka, po níž turista zdolá 137 metrů převýšení, aby se mu poté naskytl nádherný pohled do zátoky Tigáni Bálos. Pevnost v době její největší slávy údajně obývalo tisíc lidí! Téměř stejně bylo i nás, které vyvrhla na břeh malého ostrůvku ze svých útrob obří výletní loď, vyplouvající z přístavu Kissamos! Prý v plné turistické sezóně pojme i 1500 výletníků, o které je během plavby výtečně postaráno. Je zde překvapivě levné (na zdejší poměry) občerstvení, a na palubě onoho kolosu si můžete dokonce zakoupit i šnorchlovací potřeby, přestože hlavním cílem výletu je zátoka, v jejíž drtivé většině vám voda sahá sotva do poloviny lýtek! Rusové ze severu šnorchly mohutně nakupovali (stejně jako vše ostatní), a okamžitě si je zkoušeli k obrovskému veselí turistů z jiných národů!
Když nás z lodi vypustili, vytvořili jsme pestrobarevného hada, připomínajícího peloton Tour de France, stoupající po alpských silnicích k horské prémii. Peloton národů dorazil k vrcholu a rozptýlil se na obrovské ploše někdejší pevnosti, proslulé svou dlouhou nedobytností. Fotopózy zde byly k vidění opravdu ukrutné, až z toho koutky našich úst cukaly. Ale věděli jsme do čeho jdeme! Před devíti lety tu bylo vedro jako v pekle, tentokrát však vanul svěží větřík a bylo velice příjemně. Na focení však možná až příliš jasno. Protože doma pěstujeme sukulenty, fascinovaly nás plné stráně (i pevnost) stromových pryšců Euphorbia dendroides, které se právě po letním odpočinku znovu probouzely k životu. Ve stráních nad pláží už většinu plochy pohltila kolonie amerických agáví (Agave americana), nekompromisně dusící veškerou původní vegetaci. Pokochali jsme se, slíbili si, že do třetice už docela určitě ne, a už nás obří plavidlo přibližovalo k modravé laguně Bálos, kde trávili část líbánek princezna Diana s novomanželem Charlesem. Řekové jim zde tehdy zajistili ničím nerušený klid, a nádherných panoramat chtiví turisté utřeli na nějaký čas nos!
Pestrobarevný had se opět plazil strohou, ale nádhernou krajinou, a zátoka Tigáni Bálos se stala jedním velkým mraveništěm národů, jejichž příslušníci se bezcílně brodili zdejšími mělčinami jako čápi marabu. Na některých bylo patrné rozčarování, protože na koupání to tady rozhodně není. Zato podívaná je to úchvatná, zvláště když se vyšplháte alespoň pár metrů výše po písečných stráních. Zrovna začínaly kvést vřesy, jejichž obří trsy byly místy zpola zasypány jemným pískem, navátým zdejším nikdy neustávajícím povětřím. Nakonec jsme přeskákali jedno kamenné pole a docela dobře se vykoupali. Jen výstup z vody zde byl díky všudypřítomným koloniím ježovek dosti svízelný. Při návratu duněl z ampliónů na palubě lodi rock 'n' roll, a my se už těšili, jak si zase zítra vychutnáme klid a samotu na naší oblíbené cestě E4!
-
V úterý jsme tedy rádi vyměnili velikou loď za docela maličkou. Jmenovala se jako věhlasná a turisty nesmírně oblíbená (a také hojně navštěvovaná) pláž Elafónissos. Na její palubě nás bylo sotva dvacet! Jakmile jsme z lodi kolem jedenácté dopolední vystoupili, uvědomili jsme si teprve, jaké už v tuto dobu panuje na pevnině vedro. Přesto jsme ještě nejprve museli napravit jeden devět let starý rest, vyšplhat alespoň na chvilku do okolních kopců a nafotit si tu slavnou pláž, rychle se plnící houfy turistů. V červnu 2002 jsme na to totiž zapomněli, protože jsme v taverně na kopci potkali známé z letadla, bydlící někde na severním pobřeží. Bylo o čem povídat, a retsina v našich útrobách zapříčinila, že jsme nakonec úplně zapomněli pořídit zmíněné fotografie. Kolem nás projíždělo jedno autíčko za druhým, a z jejich oken často trčely ruce s foťáky či mobily, aby v oblacích prachu zůstaly navěky uchovány nezapomenutelné vzpomínky na výlet do romantické zátoky, připomínající už tou dobou přeplněné bulharské pláže osmdesátých let minulého století.
Stačilo se však vrátit zpět k přístavišti výletní lodi, a pak necelou půlhodinku pochodovat svižným tempem kamenitým terénem podél pobřeží, abychom se ocitli ve zcela jiném světě. Otevřel se před námi obraz, který jsme na internetu se zatajeným dechem sledovali po celou zimu. Kedrodassos se jmenuje to úchvatné místečko, které se stalo první zastávkou na naší dlouhé cestě z Elafónissu do Paleochory. „Cedrová pláž“ bez jediného cedru! Zato zde však rostou možná i staleté cypřiše a jalovce, tvořící společně s četnými zátokami, bizarními skalisky a písečnými dunami vskutku fascinující společenství. Pláží a plážiček je zde nepočítaně. Stačí si jen vybrat tu svou! Vybrali jsme si hned tu první, a pak druhou jen o kousek dál, a nakonec jsme se vykoupali ještě na samém okraji té největší. Pouze na ní jsme potkali několik naháčů, hledajících polední stín mezi skalisky. Jinde pusto a prázdno!
Zpětný pohled na Kedrodassos z blízkého skalního výběžku byl úchvatný, ale také výhled na naši budoucí trasu v nás vzbuzoval optimismus. Především z hlediska koupáníčka to byla parádní cesta, skýtající co chvíli lákavou nabídku k osvěžení. Hned následující pláž se rozkládala v naprosté pustině. Nikde ani človíčka, jen ticho všude vůkol, protože tady se ani jinak všudypřítomným cikádám žít nechtělo! A pak jsme zase šplhali po úbočí skalních stěn, a moře dole pod námi mělo úžasnou barvu. Všude kolem spousta průzračné vody, ale ta sladká v našich lahvích povážlivě ubývala. Vynechali jsme proto další možnosti koupání na opuštěných plážích, k nimž vedly příliš dlouhé odbočky z trasy E4. Další zastávkou, která však stála za to, byla až Viena. Ve třetím století před Kristem v těch místech stával chrám, který se po zemětřesení (patrně) zřítil do moře, jehož postupně stoupající hladina jej nakonec celý pohltila. Jeho zbytky prý lze při troše štěstí spatřit i za pomoci docela obyčejného šnorchlu v takřka uzavřeném zálivu, zvaném také Lake Krios. Byli jsme však přiliš unaveni, a čas nás začínal trochu tlačit kupředu, protože cíl v Paleochoře byl ještě pořád hodně daleko. Spokojili jsme se proto s několika sloupy z onoho antického chrámu, povalujícími se přímo na jedné z pláží. Jen o kousek dál se rozkládala další nádherná oblázková zátoka, kde jsme si parádně zaplavali a nabrali sil k dalšímu stoupání do skalního sedla, otevírajícího nám pohled na dlouhatánskou pláž Krios, ale také nekonečná šedivá pole rajčatových skleníků.
V sedle přešla úzká stezka v širokou prašnou cestu, klikatící se směrem dolů ke zmíněné pláži a míjející nádherný kostelík. S vodou i silami na dně jsme zanedlouho usedli na terasu taverny u pláže, a doplňovali tekutiny jak se jen dalo. Kombinace studené (konečně zase) vody, frapé a čerstvé pomerančové šťávy byla ovšem blahodárná a povzbuzující. Začali jsme přemýšlet o taxíku, který by nás provezl mezi hektary rajčatových skleníků v Koundouře, a ušetřil nás dlouhých kilometrů chůze po rozpálené asfaltce, vedoucí až do přístavu v Paleochoře. Jenomže taxíky v těchto končinách zrovna toho dne nejezdily! Stejný problém s řeckým barmanem řešila i čtveřice Rakušanů důchodového věku, s nimiž jsme se viděli už ráno na lodi Elafonisi. Zatímco oni se nevěřícně žbrblajíc vydali pěšky do té obrovské zeleninové aglomerace, my jsme ještě pomalu dopíjeli blahodárné tekutiny a s nadějí vzhlíželi ke dvojici posledních aut na nedalekém parkovišti. Mladí Angličané po naší prosbě o svezení přeložili svoji bagáž a uvolnili nám kousek místa ve své pandičce, takže jsme ve společnosti kytary a několika dalších věcí zanedlouho frčeli na zadním sedadle jejich miniaturního vozidla směrem k domovu. Po cestě nás předjíždělo druhé auto z plážového parkoviště, a z něho mávali šťastní Rakušané. Tři seděli a čtvrtý byl uložen nějakým prazvláštním způsobem přes ně, takže zadní část jeho těla byla obtištěna na zadním skle auta. Na promenádě u písečné pláže v Paleochoře jsme se při vystupování z aut již vítali jako staří známí. Proč také ne! Vždyť nebýt poválačného vyrovnání z roku 1918, mohli jsme vlastně ještě dnes být občany jednoho velkého státu! Rozloučili jsme se s Angličany a oni s Řeky, a poděkovali za svezení. Obojí striktně odmítali nabízené finanční vyrovnání. Cestou jsme nasávali vůně z taveren a zjišťovali, jak ukrutný hlad jsme si z těch překrásných končin krétského jihozápadu přinesli!
-
Středeční ráno bylo krušné. Ještě trochu pobolívaly nohy z předchozího dne a nábřeží v Paleochoře tonulo ve tmě. Jediný autobus na západní úpatí pohoří Levká Ori totiž odjížděl už v 6.15, a po hodině a půl drkotavé jízdy plné zatáček nás vyklopil blízko ústí do soutěsky Agia Iríni. Šli jsme ji už před devíti lety, a protože tehdy byl konec června, byla plná rozkvetlých oleandrů. Ty už byly letos samozřejmě dávno odkvetlé, ale nádherná vůně řeckých bylin v rokli zůstala. Co se za těch devět let změnilo k lepšímu byla odpočívadla, a také překvapení v podobě tekoucí vody na většině z nich (dole už ne!). Po předchozích zkušenostech jsme ale byli vodou beztak pro jistotu dokonale vyzásobeni. A také se tu už nyní vybíralo nějaké vstupné, ale výběrčí měl v době našeho průchodu kolem jeho domečku ještě dávno půlnoc! Stejně jako před devíti lety, i tentokrát jsme jeli v celém autobuse pouze čtyři, a první poutníky jsme začali potkávat teprve ve spodní části rokle. Ti se většinou nechávali autobusem z cestovky přivézt až ke spodnímu ústí do soutěsky, a stejný autobus na ně pak čekal na jejím horním konci, případně i dole, pokud se ti zdatnější rozhodli projít soutěsku v obou směrech! Iríni je krásné místo, plné pozoruhodných přírodních scenérií. Opět jsme míjeli nádherné platany, rostoucí tu možná sto i více let, a odolávající v zimě a zjara každoročně běsnícím živlům. A mnohdy i balvany, zarostlé v jejich dřevě! Nad roklí kroužili orli, majestátní dravci, plachtící nad jejími okraji a trpělivě vyhlížející kořist. Za našimi zády se čas od času začalo sypat kamení, které uvolnily polodivoké kozy, hledající potravu i na těch nejneuvěřitelnějších místech strmých skalních stěn. Oáza klidu, pohody a vůní, hnaných větrem mezi skalisky. A pak najednou pevné sevření skal začíná pozvolna polevovat a soutěska se doširoka otevírá, stejně jako náš výhled do údolí s vyschlým říčním korytem plným bílých balvanů, které sem zanesla jarní voda z nedalekých hor.
V taverně u východu ze soutěsky přišel čas na frapíčko a džus, protože nás ještě čekal nepříjemný silniční úsek po asfaltu, končící až na nábřeží v Soúgii. Už jsme jej jednou šli, a ani po devíti letech na to utrpení nelze zapomenout. Jenomže tehdy bylo vedro, a my si dali ve stejné taverně namísto ledové kávy vychlazenou retsinu, zatímco naše zásoby vody v lahvích se doplnění nedočkaly. Tentokrát to byla hračka! Zbytek dne do odjezdu Neptuna jsme se věnovali plážovému a barovému povalečství, což je kombinace pro poutníka naprosto potřebná, povznášející a přinášející mu úlevu na duchu i na těle. Zpátky jsme se vraceli k prasknutí přeplněnou lodí, a to ještě většina poutníků ze Samarie vystoupila už v Soúgii! Oživili jsme tedy trochu vzpomínky a při večerní tavernové poradě jsme se rozhodli, že následující den budeme robinsonit!
-
Ve čtvrtek jsme si hezky pospali, abychom vyrovnali deficit z předešlého rána. Loď na Elafónissos odplouvala až v deset, takže jsme v klidu zbaštili tradičně vydatné řecké buchty s vanilkovým pudinkem. Poté jsme se ještě chvíli potulovali takřka prázdnými uličkami Paleochory, abychom si našeho přechodného domova také trochu užili. Bydleli jsme v přístavní čtvrti, jejíž obyvatelstvo tvořili v drtivé většině domácí. K nejbližším řeckým sousedům jsme to měli z balkónu vzdušnou čarou sotva tři metry, a tak jsme ráno co ráno dokonale prosvištěli slovíčko „kalimera“!
Loď s námi zanedlouho vyplula znovu na západ. Jen jsme se tentokrát už nezdržovali, a rovnou od přístaviště se vydali opačným směrem než dav turistů. Ponořili jsme se do spleti kamenů a křovisek, z nichž čas od času trčely žlutočerné tyče trasy E4. Naším cílem byly pohádkové pláže Kedrodassos. Za pětadvacet minut už se nám nabízely plážičky jako stvořené pro zahálčivý život robinsonů. Vybrali jsme si jednu z nich jenom pro sebe. Hlavními kritérii při jejím výběru byly především příjemný vstup do vody a blízký stín z korun cypřišů. Na dohled byla ještě další prázdná pláž, a hned za skalním výběžkem také. Jediné lidi jsme v dálce opět spatřili jen na velké pláži. Užívali jsme si samoty v tom pohádkovém prostředí, jaké za dalších devět let možná už bude jen utopií a důvodem k nostalgickým vzpomínkám. Voda tu byla vyhřátá, a povalováním v klidných mělčinách u břehu jsme trávili více času než na souši. Vyhřívali jsme se, stejně jako barevné rybky, plovoucí všude kolem nás. Ani číst se nám tu nechtělo. Namísto toho jsme se potulovali po okolí a sbírali nádherné kamínky, které bývají jedinými suvenýry, které kromě ouza a oliv vozíme v zavazadlech domů. Čas tu ale utíkal šílenou rychlostí. Za celý den jsme spatřili jen čtyři poutníky s bagáží na zádech, kteří prošli blízkým cypřišovým a jalovcovým lesíkem, a jednoho robinsona, který odpoledne obsadil na nějaký čas sousední pláž, ležící na dohled od té naší. Zpátky k lodi jsme odtud plni sil dorazili za necelých dvacet minut. Z povzdálí jsme chvíli zbývající do jejího odjezdu strávili pozorováním toho obrovského lidského hemžení na pláži Elafónissos, odkud se k naší lodi po kamenité stezce už blížil pestrobarevný had vracejících se turistů.
-
V pátek jsme vstávali opět časně, protože autobus do Chanie odjížděl už ve čtvrt na osm. Ošidili jsme snídani s tím, že si to vynahradíme na nábřeží onoho nádherného města. Chania je opravdu krásná, a navíc nesmírně fotogenická! Naše první kroky vedly jako před lety do městského parku a zdejší tržnice, plné vůní a barev. Naše prázdné žaludky zde prožívaly těžkou zkoušku, protože stánky s ovocem, zeleninou, rybami a nejrůznějšími pochutinami se střídaly s různými bufety, vystavujícími hrnce plné tradičních řeckých jídel. Kdepak na Řeky s unijními hygienickými předpisy! Vždyť zákazník je přece náš pán, a jeho výsostným právem je na vlastní oči a hezky zblízka si prohlédnout, a případně i okoštovat, co mu zanedlouho zaplní žaludek! Rychle tedy na nábřeží na pořádnou snídani po anglicku, protože dobře uleželé stifádo hned po ránu pro nás není zrovna to pravé!
Po snídani jsme se začali toulat ulicemi Chanie. Nejdříve nábřežím, pak podél benátského přístavu a zbrojnic až k majáku, naproti němuž leží námořní muzeum. Právě v jeho blízkosti začíná úchvatné bludiště úzkých uliček s kavárničkami i tavernami, dvorky s dílnami kumštýřů a spoustou dalších pozoruhodných místeček, nutících neustále alespoň ke krátkému zastavení. Chania také na každém kroku láká ke kavárenskému zevlování, jemuž jsme samozřejmě nemohli odolat ani my dva.
Nakupovali jsme potom ještě koření a nějaké dobrůtky pro blízké doma, a v jednom ze supermarketů se setkali i s podivným řeckým způsobem nakupování, který by u nás doma spoustu nakupujících docela jistě přivedl k šílenství. Nejpve naskládají do košíku jakýsi základ budoucího nákupu, a poté jej položí na podlahu co možná nejblíže pokladně. Pak se vydávají pro další položky nákupu, které hezky na etapy snášejí v rukou a doplňují do košíku. Před jednou pokladnou stojí třeba i tři rozpracované košíky, přes něž vede k paní pokladní velice svízelná cesta, připomínající pověstnou opičí dráhu. Na autobusák jsme dorazili raději s velkou časovou rezervou, protože náš autobus byl toho dne už úplně posledním, který nás mohl zpět do Paleochory dopravit. V živé paměti jsme ještě měli chaos, panující zde před devíti lety, a panující v podstatě na všech autobusových nádražích v Řecku, která jsme měli na svých cestách po ostrovech možnost poznat. Řekové však udělali za tu dobu ohromný pokrok, takže vše bylo tentokrát přehledné a funkční. Jak už bývá zvykem, „flamendrák“ objížděl o notný kus delší trasu než byla ta ranní, takže jsme za jedny peníze podnikli jakousi okružní cestu severním pobřežím. Snad abychom si znovu pořádně uvědomili, jak krásně je na krétském jihu!
-
Poslední den naší dovolené jsme se rozhodli opět prolenošit na Anidri. Vítr fučel jako zběsilý po celý den, a nad horami se opět začínaly hromadit šedivé mraky, jaké jsme naposledy viděli ve stejných místech na počátku naší dovolené. Lenošení jsme si tedy občas zpříjemňovali návštěvami taverny na pláži, což nám ale v žádném případě nevzalo chuť k poslední večeři v restaurantu Maria's na nábřeží zlobivých holek.
Bývalo prý tady na jihu v dávnějších dobách zvykem, že otec daroval hodnější ze svých dcer pozemky v horách, kde bylo bezpečno před piráty a nejrůznějšími uchvatiteli ostrova, zatímco na tu zlobivější zůstal už jen méně hodnotný kus země na pobřeží. Jenomže časy se začaly měnit, když hippies koncem šedesátých let minulého století objevili Paleochoru, stejně jako sousední Soúgii, nebo ještě dál na východ ležící Matalu. Stali se tak jakýmisi pionýry a objeviteli jihu Kréty, a teprve po nich sem začali přijíždět první turisté. Pozemky zlobivých holek se rázem staly těmi nejlukrativnějšími!
Nad jehněčím souvlaki a směsicí nejrůznějších mezes (předkmů) jsme si pochvalovali právě končící dovolenou. Vzpomněli jsme si při té příležitosti na úsměvnou příhodu zpřed devíti let, kdy jsme poprvé opouštěli Paleochoru. V letadle vedle nás tehdy posadili naše mladé sousedy z apartmánu, z jejichž vyprávění vyšlo najevo, že celičkou svoji dovolenou strávili jen na sto metrů vzdálené písečné pláži. Když jsme jim tehdy líčili, co všechno jsme stihli za tu dobu my, dostalo se nám od onoho mladého muže kuriozního vysvětlení. „Až budeme starší, taky budeme víc cestovat!“ Uvědomili jsme si, jak prorocká slova ten mladík onehdy pronesl. Po devíti letech jsme prožili dovolenou ještě mnohem pestřejší a krásnější, než byla ta v červnu roku 2002! V době té právě končící bylo nám dvěma dohromady skoro na chlup rovných sto let! Neslibovali jsme si ale, jak bývá při takových příležitostech zvykem, že se sem jednou docela určitě znovu vrátíme. Možná až budeme zase o pár let starší. Uvidíme. Na jednom jsme se ale shodli okamžitě. Bylo tu báječně!
Pak zazvonil zvonec, a pohádky byl konec!

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (14)
03.07.12 10:42 Milwa
Velmi čtivý cestopis, jako bych tam byla s Vámi, moc se mi to líbilo.
01.12.11 13:50 ivaj
Moc Vám všem děkuji za pěkná slova k našemu cestopisu.
30.11.11 17:01 hesina
Možná bylo záměrem autora navodit rozvláčností cestopisu pohodovou atmosféru, která z něj vyzařuje.Obdivuji jeho fyzickou kondici a přeji aby vydržela i do třetice.
28.11.11 23:39 Jeane
Přestože škatulkováno podle jednotlivých dnů, což někdo může považovat třeba za nudné nebo bez nápadu, je to pro mě letos první a asi jediný cestopis, který opravdu stojí za vytištění. Až dojde na Krétu, určitě využiju. Díky.
27.11.11 18:38 Bezjména (nepřihlášený uživatel) 178.216.144.***
- děkuji anonymně za upozornění na pravopisnou chybu, již je opravena. Zřejmě by to chtělo návrat do školy.
27.11.11 16:34 bedru
Pěkný cestopis. Při čtení jsem si vzpomněla na hodinu češtiny na gymnáziu. Učitel dorazil do třídy ve stylu Igora Hnízda a zadal nám, ať napíšem do sešitu jediné slovo - Libye. Všichni jsme to napsali špatně - Lybie. Jen spolužačka, která pobývala v Libyi, protože její otec tam byl lékařem, napsala správně Libye. Tudíž i moře bude Libyjské. Tak si tu drobnůstku opravte. Já tak přísná jako náš učitel nebudu, my tenkrát dostali za 5, bohužel ne hvězdiček:-)
19.11.11 09:37 ZELMAR
Moc hezké,letos jsme tam byli také a úplně jsem se zasnila ...
15.11.11 21:54 HancaM (nepřihlášený uživatel) 82.208.57.***
Krásný cestopis, krásně strávená dovolená!
22.10.11 21:57 jaruna111
Už se tam moc těším.
18.10.11 09:25 tony2
Velmi pěkný cestopis a obdivuhodně prožitá dovolená! Dávám 5*.
14.10.11 22:02 Ota Kinc
V Paleochoře jsem byl před 2 lety, byla to nádherná dovolená. Ale napsat takhle cestopis bych nedokázal. Škoda, že nemohu dát víc než 5*, tak dávám jich jenom 5 a přeji vítězství. Moc děkuji.
14.10.11 13:04 janavi
Až na poslední větu se mi tento cestopis zatím líbil nejvíc a dávám 5 hvězd. Paleochora mě teď láká ještě víc.
10.10.11 09:40 nudista
Díky za příjemné počtení. O třetím návratu do Paleochory stále uvažujeme a váš cestopis oživil krásné vzpomínky a je pro nás pobídkou, abychom dál neváhali.
08.10.11 16:29 sokolnice
Tak to jste si opravdu užili skvělou dovolenou -moc pěkně se to četlo- jako bych to prožila s Vámi
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
a1psT
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝ivaj˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
Hotely2
Diskuze0
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací