Kačeři na Kosu

Letos na jaře se z naší rodiny stali kačeři. A kdo už kačerem jednou je, zůstane jím i na dovolené (zde většinou jeho kačerství dostane křídla).
Možná se vám nyní zdá, že ornitologie a převtělování duší nepatří na Recko.name, a nebo už tušíte, že bude řeč o geocachingu.

Pro nezasvěcené mám krátké vysvětlení: podstatou této hry je hledání cache (ukrytých schránek, tzv.kešek) pomocí turistické GPS navigace. Vzhledem k tomu, že tuzemští vyznavači této zábavy mají vesměs smysl pro humor, tak si mezi sebou říkají „kačeři“, což vychází z drsně fonetického opisu anglického slova „cacher“. Kromě účastníků hry většinou okolní populace (v kačerském slangu „mudlové“) netuší, že mají tyto schránky často přímo pod nosem a úkolem správného kačera je kešku objevit („odlovit“), zapsat se do logbooku-zápisníku schovaném v kešce a kešku opět nenápadně schovat. Pokud je schránka větší, bývají v ní drobnosti, které si nálezce může vzít, ale musí tam něco na oplátku nechat.


Konečně je tedy červenec a my vyzbrojeni GPS navigací, seznamem kešek na Kosu a několika vytištěnými cestopisy z Recko.name (všem mockrát děkujeme za cenné informace) odlétáme z Brna.
Naše rodinná výprava se skládá ze 4 členů: matka – dokumentátorka (její motto je: „Vše musím vyfotit.“), otec řidič a navigátor („Už to není daleko.“), osmiletý Míša („Můžu si to vzít do sbírky?“) a 3,5-letá Jája („Proč tam jedeme? Kdy už tam budeme?“)

Na kosském letišti nás kromě mořského vzduchu přivítal i lehký chaos. Po několikerém přebíhání mezi pásy se zavazadly, kde různě blikal nápis Brno a zase mizel, nakonec odchytáváme kufry na pásu s nadpisem Manchester. Zatímco ostatní brblají, my se usmíváme. Milé Řecko, naše čtvrté.

První den věnujeme koupání v teplém moři na kraji Lambi . Víme, že jen asi 1 km od našeho hotelu je na pláži schovaná keška, jsme z toho lehce nervózní, ale zatím odoláváme, jsme teprve na začátku dovolené a máme spoustu času.
Další den už přebíráme auto z půjčovny, pět dní nás bude vozit po celém ostrově.

První a druhá keška – vesnice Zia
Po zdolání zákrut v těsném závěsu za skůtrem s řidičem nervózně mávajícím, ať už ho konečně předjedeme, přijíždíme na kraj Zie . Přivítá nás pouťová atmosféra, velké množství lidí se tlačí uličkami mezi stánky a ze zájezdového autobusu právě vystupují noví návštěvníci. Prcháme, projíždíme vesnicí až nahoru, zde parkujeme na malém parkovišti. Tady už nám vesnička ukazuje svoji všednější , ale příjemnější tvář, málokterý z turistů sem vyšlape kopec. Nacházíme pěkná zákoutí , dokonce potkáváme i jednu babičku v černém. Navigace nás nasměruje od parkoviště dále nahoru na rozcestí. Zahnout doleva, došli bychom do Kostasovy taverny, my odbočujeme doprava a tím zcela zmateme skupinu Italů, kteří se automaticky vydávají za námi v domnění, že to tam známe a víme kam jdeme. Cesta nás vede do opuštěného lomu , frekvence italského brebentětí nabírá obrátky. Ještě chvíli se mezi sebou dohadují a nakonec nás v lomu nechávají samotné. Děti skáčou radostí, mudlové už nás nepronásledují. V lomu objevujeme želvu, jako by na nás čekala, jdeme opatrně blíž, ale je to jen prázdný želví krunýř. Míšovi září očička, je to jasné, krunýř poputuje do Brna. Na kraji lomu u zvláštní skály odpočíváme, je odtud krásný výhled na Lagoudi a na pobřeží . Místo, které hledáme, je už na dosah, záchytným bodem je blízký hřbitov. Vyzvedáváme schránku, zapisujeme se do zápisníku, vyměňujeme drobnosti. Zaznamenáváme si také nápovědu k nalezení zatím tajné kešky (keška, kterou jsme teď našli, je jednou ze čtyř, jejichž souřadnice jsou na internetu zveřejněny, v každé je část indicií k nalezení páté bonusové, ta je schovaná na tajném místě). Máme dobrý pocit, geocaching funguje i v Řecku. Můžeme se tedy vydat za druhou schránkou, která je v okolí ukrytá. Procházíme Ziou dolů a na křižovatce uprostřed vesnice se dáváme doprava. Silnice, která na naší mapě není zakreslená, by nás dovedla až k Asklepionu. Kousek za vesnicí nás GPS naviguje do lesa. Čeká nás krátký výstup po strmé stezce (na zpáteční cestě pak rychlý sešup). Schránka byla úspěšně nalezena, dnes máme splněno. Zbytek dne trávíme na pláži Camel beach . V červenci jsou všechny tři zátoky obsazené slunečníky , ale úplně na konci nacházíme trochu soukromí.
Večer nás ještě čeká za odměnu krásně nasvícený Kos .

Třetí keška – Paleo Pilí, čtvrtá keška - Magic beach
Druhý den jedeme přes Lagoudi (nemohli jsme vynechat prohlídku zdejšího kostela ) do Paleo Pilí. První odbočka ze silnice od Lagoudi nás dovede na malé parkoviště u bílého kostelíku . Kolem něj se vydáváme k vesnici, míjíme velké parkoviště a zaskočí nás příval lidí. Podle cestopisů jsme nečekali takový provoz. Cestička nás vede do kopce, větví se na různé odbočky, většina lidí se nám ztrácí z dohledu, podle šipky stoupáme až k taverně . Kdyby byla anketa, které místo na Kosu je nejkouzelnějí, hlasovali bysme pro tuto taverničku . Usedáme ke stolečku, dáváme si frapé a džus, odpočíváme, podléháme zdejší líné atmosféře. Nic se nám nechce, jen strávit den tady. Výhled do kraje je nádherný . Děti však nesdílí naše pocity, je nutné odlovit kešku. Bohužel už tady hodinu mudlí polská rodina a vypadá to, že se do tohoto místa také zamilovali. Keška je vidět, není ani schovaná, jen ji nemůžeme před zraky nezasvěcených lidí vyzvednout. My dospělí však v duchu děkujeme za toto čekání, jindy bychom si toto úžasné místo tak dlouho neužili. Naštěstí pro Míšu s Jájou i Poláci mají akční děti, odcházejí. Rychle vyzvedáváme schránku a zapisujeme se. Zvažujeme co dál. Přímo naproti na kopci je výzva – zřícenina byzantské pevnosti z 11. století . Jája odhadne své síly a k našemu velkému překvapení říká, že tam s námi vyleze. Hned se dáváme na cestu. Míjíme rozpadlé staré domy , zachovalou pec i kašnu bez vody . Příroda už tady přebrala vládu, vše zarůstá stromy a keři. Představujeme si, jak tady lidé před rokem 1830, kdy vypukla epidemie cholery, žili. Za kostelíkem se zvoničkou, na kterou všichni kolemjdoucí zvoní , začíná cestička do pevnosti. Výstup není tak náročný, jak jsme si mysleli. Procházíme zbytky brány s výklenky ve tvaru mušlí , odměnou za naši námahu jsou výhledy zpět na tavernu i na krajinu a moře . Velmi neradi se loučíme s Paleo Pilí, jdeme zpět stezkou k našemu parkovišti. Na cestičce a v hlíně okolo nacházíme ještě poslední odměnu za dnešní námahu: mušle – tolik mušlí jsme nenašli ani na pobřeží .
Na zbytek dne se utáboříme na Magic beach, začíná sice úsekem slunečníků, ale dále už je jen pláž, moře a my . Uprostřed dovádění v moři si však ještě nezapomeneme odskočit z pláže pár desítek metrů směrem do vnitrozemí pro čtvrtou kešku.

Pátá keška – kousek od hotelu a největší záhada
Náročný den v Paleo Pilí jsme se rozhodli zakončit procházkou po pláži při západu slunce a východu měsíce. Přišel čas najít kešku, která je kilometr od hotelu, má být schovaná v bývalém vojenském bunkru na pláži. Navigace nás vede po pobřeží, ještě zbývá asi 300 metrů, stále se přibližujeme a nejednou jsme se začali vzdalovat. Vracíme se, zase se přibližujeme a najednou se zase vzdalujeme. Vybavuje se nám známá scéna, v podání Divadla Járy Cimrmana. „Jdu na sever, jdu na sever a teď jdu na jih“. Začalo se stmívat, prohledáváme ještě okolí jednoho blízkého bunkru, ale bez přesného zaměření to nemá smysl. Za tmy se vracíme do hotelu. Napadlo nás, že bunkr nemusí být přímo na pobřeží, ale může být těch záhadných 300 metrů ve vnitrozemí.

Šestá keška – Agios Theologos
Dnes jsme si naplánovali cestu přes celý ostrov do Agios Theologos. Po cestě zastavujeme v lesíku Plaka. Na parkovišti je několik aut, lidé krmí pávy , ti odvážnější jim zobou z ruky . Děti jsou nadšené a málem dají pávům celou svoji svačinu. Naštěstí je od hladu zachrání výprava čtyřiceti Rusů v autobusu. Začne pravý hon, ruština je slyšet všude, pávi se stahují do hloubi lesíka, ale tam už jsou další pronásledovatelé, kteří jim zatím nadběhli z boku. Je nejvyšší čas odjet. Sbíráme 3 dlouhá paví pera, která nebohým ptákům vypadla při útěku před lidmi rozhodnutými nakrmit je i proti jejich vůli.
Cesta do Agios Teologos proběhla za neustálého křiku fotografky: „zastav, ten výhled musím vyfotit“ . Zde je tedy nutno poděkovat řidiči za jeho trpělivost a za to, že fotografce vždy zastavil a neujel.
V Agios Theologos končí asfaltová silnice u teverny. Pokračujeme dále po nezpevněné cestě ke kostelíku . Zde parkujeme, obhlížíme pláž s pár lehátky a slunečníky (fotogenická, ale na koupání se moc nehodí ), zapínáme navigaci a jdeme dále po cestě, která lemuje pobřeží. Kolem voní tymián , bzučí včely, jsme tady sami. Jako bychom ani nebyli na Kosu, kde počet turistů v létě 3 x převyšuje počet obyvatel. Míjíme skalní výběžek, kde sedí dva rybáři. Klid, moře, plachetnice v dálce, jdeme dál a objevujeme ráj. Několik malých zátok vyhloubených do pobřeží. Písčité plážičky vklíněné do skal , je třeba k nim sešplhat dolů. Počkejte na nás, my se za chvíli vrátíme. Odbočujeme z cesty kozí cestičkou do vnitrozemí. Kozí stezka se za chvíli ztrácí, v sandálech jdeme vyschlým pichlavým porostem , nohy máme podrápané. Cíl už není naštěstí daleko. Ten, kdo schránku ukryl, si s námi trochu pohrál, není tam, kde bysme čekali, ale kousíček jinde. Měníme drobnosti a nacházíme druhou indicii k bonusové kešce. Tužka v krabičce není, naši jsme zapomněli, musíme si nápovědu zapamatovat. Slyšíme motor čtyřkolky, možná jsou to další kačeři, rychle balíme kešku a dáváme ji zpátky, aby příchozí nepřišli o radost z hledání a nálezu. Čtyřkolka parkuje u cesty, dvojice se koupe v moři. Planý poplach. Vracíme se na jednu z vyhlédnutých minipláží a strávíme zde nejkrásnější odpoledne na Kosu .

Sedmá keška – Mastichari
Další den jsme si na dopoledne naplánovali návštěvu Asklepionu. Být na Kosu a tuto památku nenavštívit snad ani nelze. Naše děti však nadšení dospělých pro „hromadu kamení“ nesdílí. S desítkami dalších turistů procházíme centrální část , čteme průvodce a ukazujeme dětem co kde dříve bylo . Jejich jindy bujná představivost však selhává. „Kdy už půjdem?“ Fotografka se snaží nacvakat pár záběrů, dostat do nich sloupy i výhled na Turecko , pořád jí však někdo vstupuje do záběru, vzdává focení, vzdáváme se dětem a jdeme na parkoviště. „Jé kočičky a koťátka“, tak přece jenom mají naše děti nějaký pozitivní zážitek z Asklepionu.
Další zastávka – Mastichari . Původně plánujeme, že se tady po odlovu kešky utáboříme na pláži. Řady slunečníků nás však odrazují. Procházíme ospalým městečkem, sledujeme navigaci. Krabička je schovaná v uličce u poštovní schránky, jenže 3 metry vedle sedí prodavač zeleniny, z obchodu naproti se vyklání prodavačka suvenýrů. Ti tady mudlí každý den od rána do noci a čekat, až odejdou, nemá smysl. Stojíme u schránky, koukáme na ni. Oba prodavači zase hledí se zájmem na nás, zřejmě přemýšlejí, proč jim chceme odcizit jejich originální řeckou schránku. Stojíme tak asi 10 minut (možná méně, ale nám to připadá jako trapná věčnost). Uličkou přichází naše záchrana, místní obyvatel, dává se s prodavači do řeči a odvádí jejich pozornost. Nenápadně (snad) vyndáváme krabičku z úkrytu, zalogujeme se, a zaznamenáváme si třetí nápovědu. Podle zápisů v sešitku sem chodí hledači několikrát za den, proto jsou prodavači tak ostražití, mají zřejmě důležitou schránku o které se píše v průvodcích, a proto ji musí náležitě hlídat.
Kousek od Mastichati je kostelík Agios Ioannis, cestička vede na pobřeží, obhlížíme příkrý sráz k moři a úzkou písečnou plážičku dole. Možná by se tady dalo vykoupat. Pro děti by byl ale sestup obtížný. Jedeme autem kousek dál, šipka ukazuje k pláži. Opět úzký pruh písku pod srázem, vypadá pěkně, je na ní jen několik slunečníků a lehátek a je možné u ní zaparkovat . Rachotí tady míchačka a něco se betonuje. Živě si představujeme, jak naše děti dělají s radostí otisk nožičky do čerstvého betonu a raději jedeme na pláž k Agios Stefanos. Parkujeme u taverny Katarina. Na pláži je pár slunečníků a pak až k bazilice prázdno . Usazujeme se ve stínu stromu a po krátkém odpočinku baziliku prozkoumáváme . Vstup do moře je na této pláži ztížen širokým kamenným platem, jen u slunečníků taverny je místo vyznačené bojkami, kde se dá do moře dostat i bez bot do vody .

Osmá keška – vodní nádrž
Po cestě do hotelu zastavujeme u nádrže na pitnou vodu , kde nacházíme další kešku a poslední, čtvrtou, nápovědu. Máme tedy čtyři nápovědy a můžeme ….. vlastně nemůžeme ….. určit místo páté bonusové kešky … zapomněli jsme nápovědu z Agios Theologos ….

Šestá keška podruhé – Agios Theologos
Máme poslední den auto a shodujeme se na tom, že se vrátíme do našeho malého ráje. Zapomenutá nápověda je další dobrý důvod podniknout cestu přes celý ostrov. O plážích u Agios Theologos se již nebudu rozepisovat, v naší anketě o Kosu by zazářily na prvním místě v rubrice nejromantičtější pláž.
Mezi dováděním ve vlnách, stavbou rozsáhlého hradu a nekonečným focením proměn moře dáváme dohromady čtyři nápovědy a zjišťujeme místo, kde je schovaná bonusová keška.
I ráje se člověk nabaží, odpoledne se vydáváme na další putování. Ještě bychom rádi navštívili bývalý klášter Agios Ioannis Thymianos . Zavedou nás tam výmoly spojené chatrným asfaltem v cestu. Branka do kláštera je otevřená a tak objevujeme další přívětivé místo, kdy by bylo krásné strávit více času. I malá tavernička je v provozu a ve stínu starého platanu by nám nic nechybělo.
Tajný poklad nás ale vybízí, abychom se vydali na cestu, našli ho a včas vrátili auto. Nyní jistě pochopíte, že ono utajené místo neprozradím, ale jeho návštěva určitě stojí za všechnu tu předchozí námahu.

Záhadná pátá keška podruhé – ještě se nám do toho motá kráva
Ano, jedná se onu cimrmanovskou kešku na pláži. Za bílého dne jsme se rozhodli vyřešit tuto záhadu. GPS navigace nás opravu vede do vnitrozemí. Na místě, kde by měl být schovaný poklad v bunkru, se pase na poli kráva. Míša ještě chvíli spekuluje, zda zvíře nemá krabičku přivázanou na těle, ale prohledat krávu se neodvažuje.

Záhadná pátá keška potřetí – vysvětlení
Teprve doma se nám záhada zčásti vyjasnila. Souřadnice kešek stahujeme před cestou z internetu do GPS navigace přes USB kabel. Souřadnice této kešky se přenesly špatně, navigace nás tedy zavedla na nesprávné místo. Vysvětlení máme, ale proč došlo k chybě, to opravdu netušíme.

Na závěr dovolené jsme si dali dovolenou od hledání, v denní době jsme podrobně prozkoumali město Kos, prošli si památky helénské, římské, byzantské i turecké. Další den nás loď dovezla na Nissyros, sestoupili jsme na dno kráteru Stefanos , část rodiny stihla i Polivotis, prošli jsme romantické uličky městečka Mandraki až ke klášteru. Ještě jsme si pohráli s myšlenkou najít kešku, která je v tomto městečku schovaná. Nějak jsme k ní ale spletí uliček nemohli prokličkovat a čas nás nemilosrdně tlačil, odjezd lodi jsme stihli jen tak tak.

Deset dní nabitých zážitky skončilo, my dospělí jsme spokojení, že jsme z ostrova viděli co nejvíce, děti to díky gecachingu dokonce bavilo. Co víc si přát, za rok zase do kufru přibalíme navigaci.




Kačerský slovníček:

Kačer (z anglického cacher) – člověk, který hraje hru geocaching

Geocaching – celosvětová hra, po celé zeměkouli je poschováváno tisíce malých pokladů (kešek), kačer pomocí GPS navigace tyto poklady hledá. Kešky vytvářejí kačeři pro kačery. Každá keška má na internetu (www.geocaching.com) svoji stránku, kde jsou uvedeny souřadnice, následuje popis místa, kde je keška ukryta, často i fotografie a historie nebo přírodní zajímavosti okolí. Existuje nepsané pravidlo, že keška by měla být ukryta na zajímavém místě, které stojí za to ostatním lidem ukázat. Pro většinu kačerů tedy není prvotní najít poklad, ale spíše samotná cesta a místo nálezu, kam by je možná nenapadlo se podívat.

www.geocaching.com – na těchto stránkách se účastník hry zaregistruje, potom jsou mu zpřístupněny souřadnice všech kešek. Souřadnice z vybrané destinace si nahraje do GPS navigace a může vyrazit na cestu

Keška (z anglického cache) – většinou voděodolná schránka různé velikosti. Bývá v ní notýsek, kam se zapisují nálezci, nějaké drobnosti, které si nálezce může vzít, ale musí tam něco na oplátku nechat.

Odlovit kešku – najít poklad

Zalogovat se – zapsat se do notýsku, který je ukrytý v kešce

Mudla (z anglického muggle) – nic netušící člověk, který se motá v místě schovaného pokladu a znemožňuje kačerovi poklad vyzvednout ze skrýše. Mudlům se poklady nesmí ukazovat, protože hrozí, že by je mohli zničit. Výraz muggle je převzat z románů o Harry Potterovi, kde jsou tímto slovem označování ne-kouzelníci.
Mudlit – potloukat se okolo místa s pokladem a znemožňovat tak kačerovi vyzvednutí schránky