Alonissos – ostrov pro dobrodruhy

Dovolená v Řecku pro nás doposud vždy byla synonymem odpočinku v pravém slova smyslu – tedy sladkého nicnedělání, povalování se na pláži, případně poznávání ostrova prostřednictvím motorizovaných dopravních prostředků a v neposlední řadě pravidelného večerního objevování kouzla řecké kuchyně.
Letos jsme se však rozhodli poznat Řecko jinak. Podařilo se nám uprosit zaměstnavatele o tři týdny volna a jednoznačně jsme se shodli na tom, že by bylo hříchem strávit tak dlouhou dobu na jednom místě, jímž byl mnoha lidmi opěvovaný a jiným zase zcela neznámý - ostrov Skopelos. Náš plán byl následující: ve dvou vyrazit ze Skopelu s báglem, spacákem a karimatkou na vedlejší ostrov Alonissos a pěšky ho celý obejít s přespáním jen tak venku pod širákem. Dočetli jsme se, že ostrov je obklopený chráněným mořským parkem a pokud budeme mít štěstí, narazíme na vzácné živočichy včetně nejčastěji zmiňovaných tuleňů středomořských.
Vzhledem k tomu, že již byla druhá půlka května, noci byly relativně teplé a s většími výkyvy počasí jsme nepočítali. A kdyby nás cokoliv zaskočilo, můžeme se kdykoliv vrátit zpět na základnu na Skopelu, říkali jsme si. Loď už jezdila několikrát denně, tak jsme se nějakého uvíznutí na ostrově nebáli. Netušili jsme, jak nás nakonec počasí vypeče a jak narychlo budeme ostrov opouštět… Ale začněme pěkně od začátku.
19. května 2010 ráno jsme se tedy ve skopelosském přístavu nalodili na obří trajekt s obligátním názvem Express Skiathos a vypluli vstříc dobrodružnému čundru na neznámém ostrově. Již na lodi jsme začali vyhlížet delfíny, a protože už se nám při prvotní plavbě na Skopelos stalo, že jsme delfíny propásli, neboť jsme se údajně zrovna nacházeli na opačné straně lodi, tentokrát jsme nenechali nic náhodě, rozdělili jsme se a každý hlídal jednu stranu lodi. Nevidíme však zhola nic, pouze nás vítá skalnaté pobřeží Alonissu a z výšky na nás shlíží původní hlavní město Hora.
Ještě doma před odjezdem jsem vyčetla na internetu, že v přístavu Patitiri (nynějším správním středisku ostrova) , kam loď připlouvá , by se měla nacházet autobusová zastávka s velkou cedulí, na které je mapa Alonissu s vyznačenými turistickými trasami, jichž údajně mělo být víc než deset a měly procházet nejhezčími místy ostrova. Po chvíli na zmiňovanou zastávku opravdu narážíme, ale ztvárnění mapy nás trošku zaskočilo . Trasy vůbec nejsou vzájemně propojené, jak jsme se mylně domnívali, každá trasa je samostatná a vede vyloženě „odnikud nikam“. Některé názvy zmiňované na tabuli ani nejsou v naší mapě s měřítkem 1:40 000. Blahořečíme našim českým turistickým mapám, se kterými je téměř nemožné zabloudit, a nakonec se vydáváme jednoduše z hlavního města Patitiri podél silnice směrem na sever ostrova.
Po necelé hodince, během které jsme opustili Patitiri a minuli odbočku k vesnici Votsi, objevujeme směrovku s nápisem Agios Anargiri, podle mapy by mělo jít o nějaký kostelík přímo nad mořem. Takový pohled nás láká, a tak se tímto směrem vydáváme. Vyhovuje nám také to, že konečně opouštíme asfaltovou silnici a napojujeme se na opuštěnou prašnou cestu vedoucí naprosto mimo civilizaci. Od této chvíle se našimi společníky stávají pouze všudypřítomné krákající vrány a malé hbité ještěrky , jejichž šustot v obrostlém kamení lemujícím cestu nás doprovází doslova na každém druhém kroku. Jsme nadšení krásou okolní přírody , nikde se nepovalují žádné odpadky ani nepotkáváme černé skládky, připadáme si spíš jak v nějakém udržovaném parku nebo botanické zahradě, kde vzduch krásně voní borovicemi. Tato vůně mizí pouze v jedné zatáčce, ke které se blížíme a podezření, z čeho by ten nepříjemný puch mohl vycházet, se vzápětí naplňuje. Ve srázu kousek pod naší cestou leží mrtvá koza, která tam zřejmě nebude ještě moc dlouho. Nemáme nejmenší chuť ji zkoumat, a tak jdeme radši hned dál.
Za další hodinku přicházíme na místo určení, ke kostelíku, který působí neuvěřitelně udržovaně , vzhledem k tomu, na jak špatně dostupném místě se nachází. Je u něj i zvon a výhled na pobřeží je zde skutečně úchvatný . Může být nějakých třicet stupňů ve stínu, a tak nás napadne, že naše další cesta by mohla směřovat dolů na nějakou malou plážičku, kde bychom se trochu zchladili. Máme štěstí, protože objevujeme úzkou vyšlapanou pěšinku, která nás přivádí na téměř opuštěné místo s parádním vstupem do vody . Nedbáme na to, že ve vzdáleném protějším svahu stojí dva domky, a vbíháme do příjemně chladivé vody úplně nazí. Okolní vlny narážejí do velkých balvanů a voda stříká skoro až na naše věci , ale nám to nevadí, jsme smíření, že dřív nebo později budeme stejně prosolení až na kost. Když oschneme, pokračujeme k místu, kde by se měl podle mapy nacházet pramen. Rádi bychom si dočerpali zásoby, abychom se nemuseli kvůli vodě vracet do civilizace. Na místo údajného pramenu narážíme vzápětí, ale nemáme štěstí, z kohoutku (i když na nás působí relativně novým dojmem) nevyjde ani kapička, možná je v provozu jen v zimních deštivých měsících. Pokračujeme tedy lesní cestou dál, všímáme si zde zvláštních lapačů pryskyřice, některé stromy jsou jakoby naříznuté a pryskyřice z nářezů teče přímo do plechové nádobky, pryskyřicové aroma je tak v této oblasti ještě mnohem výraznější než kdekoliv jinde na ostrově.
Tato provoněná stezka nás dovede na velmi fotogenickou plážičku, podle mapy by se mělo jednat o Megali Amos . Slunce se ale už pomalu chystá k západu a my přemýšlíme, kam první noc složit hlavu. Okolí této pláže nám nepřipadá úplně vhodné, ve svahu nad námi se nachází nějaká osada a my bychom neradi, aby nás tady nad ránem někdo našel, chceme se zašít spíš někam víc do vnitrozemí, kde nebude ani noha. Šlapeme tedy do kopce a doufáme, že na hřebeni ostrova budou nějaké louky nebo alespoň paloučky, kde by bylo možné se nerušeně vyspat. Ale cesta přestává být tak růžová, jak se nám na začátku zdálo. Cesta do kopce, po které jsme se vydali a která se na počátku tvářila jako jedna z těch jejich zdejších turistických tras, nebere konce. A co hůř, stále se nenápadně zužuje, až z ní nakonec zbývá jen uzounká kozí stezka, po které zřejmě roky nikdo nešel. Důkazem je i pár malých orchidejí, které cestou překračujeme. Po více než hodině, kdy už ani nemluvíme a jen funíme do nekonečného kopce, začíná svítat naděje, že bychom mohli být konečně nahoře. Radost je ale jenom částečná. Nahoře sice jsme, ale vhodné místo k lehnutí si na zem stejně nikde nevidíme. Nacházíme se v nějakých kaskádovitých olivových hájích, kde je zem v podstatě všude pokrytá ostrým kamením . Začínáme pomalu propadat zoufalství a nakonec se rozhodneme, že půjdeme ještě dvacet minut, a když do té doby nic vhodného nenajdeme, prostě si lehneme přinejhorším jen tak na kraj cesty. Romantika nulová, ale co, nohy už nás po celém dni chození s těžkým batohem dost bolí a navíc bude brzy tma. Nakonec objevujeme kousek od cesty malý palouček, který sice není úplně dle našich představ, ale pořád je lepší než všechno, co jsme doteď viděli. Takže rozkládáme spacáky a po skromné večeři únavou usínáme. Místo ukolébavky slyšíme koncert malých soviček, které nám houkají nad hlavami a vzájemně si odpovídají.
Ráno nás probouzí zpěv ptactva a pichlavé paprsky vycházejícího slunce, které začínají prosvítat mezi větvemi stromů. Máme jasný plán. Vzhledem k tomu, že předešlý den jsme neměli kde dočerpat vodu, hlavní prioritou je sejít někam do vesničky, kde si koupíme nové vody. Přes den slunce dost žhne, a tak máme spotřebu vody dost velkou, a zastáváme názor, že při takovém fyzickém vypětí se spotřebou vody šetřit nesmí. Podle mapy je nejbližší větší vesnicí Steni Vala, rybářský přístav s několika tavernami. Po chvíli narazíme na nádhernou pláž Leftos Gialos a o kousek dál, když opět vystoupáme o něco výš, se před námi rozevírá nádherný výhled na okolní kopce , nad kterými krouží nějací dravci, zřejmě sokoli, a cesta se po chvíli napojuje na úzkou silničku do Steni Vala. Dokonce máme pěkný výhled na protější neobydlený ostrůvek Peristera . A než se nadějeme, už máme vesničku Steni Vala na dohled . Nejedná se o žádné velké letovisko, je tu jen pár prázdninových domků, ale skutečně jsou zde i taverny s rybími specialitami a hlavně – malý supermarket s tolik potřebnou vodou. Kupujeme si každý hned raději čtyři litry a pak se jdeme občerstvit a osvěžit na místní pláž . Je na ní liduprázdno a průzračná voda nás přímo vábí, abychom se vykoupali. Koupel nám hned dodá nové síly do dalšího plánování, kam dál. Dohodneme se, že budeme pokračovat po silničce podél pobřeží co nejvíc na sever, abychom užili opět trochu té „řecké divočiny“ . Po pár kilometrech podél pobřeží zahlédneme z výšky zajímavou pláž, která má tvar šipky směřující do moře , mapa napovídá, že by se mělo jednat o pláž Agios Dimitrios. Dostaneme nápad, že bychom na ní mohli strávit polední siestu a schovat se na nějakou dobu před spalujícím poledním sluncem. Scházíme tedy s velkým očekáváním dolů, ale jsme zklamaní. Přijde nám, že tato pláž vypadá o dost lépe shora než zblízka. Jednak je lehce dostupná autem, dá se dojet v podstatě až tam, a proto se tu už povaluje několik (ještě bělostných) turistů a prostředí celkově nepůsobí nijak extra fotogenicky . Ale když už jsme tu, na chvíli se posadíme, vykoupeme se, a zase pokračujeme dá l.
Nadšení nádhernou podívanou jsme ale už o kousek dál. Zde u „šipky“ klasická asfaltová silnice končí a dál vede už jen pěší trasa. Vede „červeným úbočím“ , jak toto místo po chvíli nazýváme, na cestě se povalují kozí bobky a občas zahlédneme dál od cesty několik kozích koster, připadáme si tak trochu jako v rezervaci nebo národním parku, kde civilizace už nezasahuje do koloběhu života. O kousek dál máme štěstí i na kozy živé, které skáčou po strmé skalní stěně s lehkostí, kterou by u kozy málokdo čekal .
Na cestě se postupně objevuje stále víc kamenů, až se nakonec celá cesta změní pouze v hromadu kamenů nejrůznějších velikostí . Koukneme do mapy a zjistíme, že jedinou další možnou cestou, pokud se nechceme na místě otočit a vrátit se, musíme se vydat momentálně vyschlým korytem řeky. Už zpočátku cítíme, že to bude velká výzva. Koryto se totiž postupně zužuje a balvany se zvětšují a zvětšují. Chvílemi proklínáme tento nápad, proč jsme se sem vydávali, když nemáme nejmenší tušení, jak dlouho budeme muset s těžkým batohem lézt mezi balvany a riskovat, že si někdo z nás dvou přivodí výron kotníku nebo rovnou zlomí nohu . Tady uprostřed pustiny, kde není ani signál, ani žádná silnice, jen pozůstatky koz, které potkal zřejmě podobný osud, a už se odsud nedokázaly vymanit. Koryto se stále zužuje a stromů a překážejících větví v cestě je taky čím dál víc. Už jdeme po kamenech přes dvě hodiny a začínáme přemýšlet, jak by toto koryto mohlo končit, respektive začínat (neboť jdeme v podstatě proti proudu). A když tento „začátek“ či „konec“, jak kdo chce, objevíme, nevěříme vlastním očím! Tady, uprostřed pustiny, nenápadně skrytá mezi kopci, se nachází rozestavěná obří přehrada! Na mapě po ničem takovém není ani památky, nevede sem žádná silnice, není tady ani noha. Kolem přehrady se jen prohánějí skupinky rozdováděných koz. Napadá nás v tu chvíli jediná myšlenka: zajímalo by nás, kolik obyvatel tohoto ostrova, kde největším dosavadním stavebním počinem je asfaltová silnice procházející od severu k jihu, má ponětí, co se uprostřed tohoto ostrova, daleko od všech vesniček, vlastně nachází.
Objevujeme širokou cestu, rovněž rozestavěnou, která je na toto místo stavěna pravděpodobně souběžně s přehradou. Ještě na ní není ani asfalt, asi aby jej těžké stavební stroje, nemohly zničit. Je to jen dobře uježděný štěrk . Odpoledne už se opět začíná pomalu nachylovat, a tak se rozhodneme kousek pokračovat po této cestě a budeme už se pomalu poohlížet o nějakém vhodném místě k přespání. Po včerejší zkušenosti už nečekáme, že narazíme na romantický palouček, taková místa na Alonissu asi jen těžko najdete, zem je v podstatě všude kamenitá, hrbolatá a kopcovitá . Opět se nám po pár kilometrech otevírá pěkný výhled na ostrov a já fotím poslední fotku z této dobrodružné výpravy, v tu chvíli to ale ještě netuším. Slunce zapadá a my se (díkybohu) rozhodneme zalehnout jen pár metrů od asfaltové silničky, na kterou se štěrkovitá cesta napojila. Zdálky uslyšíme hřmění, a tak si lehneme pod větve košatého olivovníku a říkáme si, že déšť nás nemůže zaskočit. Kolem deváté hodiny večer, kdy už se snažíme usnout (tentokrát žádné houkání soviček, pouze zvonění zvonců kozích stád, poměrně zdálky), na nás dopadne první kapka. Hromy a blesky se začínají blížit. Snažíme se vzájemně ukonejšit, že pokud bouřka přijde až k nám, určitě bude nejpozději za půl hodinky po všem. Není. Za půl hodinky už docela solidně prší. Naše spacáky ještě stále odolávají. Po půl jedenácté cítíme, že naše spacáky začínají pomalu prosakovat. Ještě nechceme úplně ztratit naději a věříme, že bouřka už brzy odezní, my ráno spacáky usušíme a budeme pokračovat v cestě. Krátce před půlnocí veškerá naděje hasne. Do našich spacáků už se valí přívalová dešťová voda ze všech stran, jsme promočení až na kost a pomalu se začínáme třást zimou, protože ležet v noci v naprosto promočeném studeném oblečení tělu příliš tepla nepřinese. Problém spočívá v tom, že nemáme nic suchého, do čeho bychom se mohli převléct. Mokré je naprosto všechno, veškeré oblečení, mapa, poznámkový blok, rulička toaletního papíru, prostě všechno. Snažíme se nějak zachránit alespoň foťák a další elektroniku (což se naštěstí podařilo). Nezamhouřili jsme za celou noc oka a teď už nás čeká jediné: hned (je krátce po půl jedné v noci) všechno sbalit a vydat se na asi desetikilometrový pochod nejkratší cestou po silničce rovnou do přístavu Patitiri. Zároveň se modlíme, aby tento zážitek nějak nenarušil naše zdraví a nestrávili jsme zbytek dovolené v posteli s horečkou nebo třeba taky zápalem plic. Jak balíme věci (a svítíme si na to baterkou), snažíme se, aby byl bágl co nejlehčí, takže vyléváme všechnu pitnou vodu. Úplně stačí, že všechny mokré věci v batohu teď váží skoro jednou tolik, co v suchém stavu. Svižným krokem, který je momentálně to jediné, co nás může alespoň trochu zahřát, pochodujeme po silnici k hlavnímu městu. Zhruba desetikilometrovou trasu zdoláváme za necelé tři hodiny. Jdeme mlčky, je nám zima, jsme po zdolávání obřích kamenů v korytě řeky, celodenním pochodu a bezesné noci v mokru tak unavení, že už nám v mysli jen tiše probíhají obrázky, jak si po návratu do ubytování na Skopelos uvaříme horký čaj, dáme horkou sprchu a dospíme veškerou únavu, vždyť nás na Skopelu čekají ještě skoro dva týdny „válecí“ dovolené.
Konečně jsme v přístavu. Je asi půl páté ráno a první loď jede až v sedm. Nikde nikdo, stále ještě prší, a my usedáme pod stříškou nějaké venkovní taverny, která je teď ale samozřejmě zavřená, jak všechno okolo. Ale aspoň na nás neprší. Dvě a půl hodiny čekání jsou nekonečné. Třeseme se zimou, snažíme se zahřát mazlením se s místní obézní kočkou, pravděpodobně se jedná o častou návštěvnici této taverny. Konečně nadejde ta očekávaná chvíle, kdy se dveře do lodí otevírají a my jako spráskaní psi nastupujeme. Za hodinku už jsme na Skopelu a kráčíme směrem k našim studiím. Bouřka během naší cesty zpět odešla a počasí se vyjasnilo. Nedá mi to a musím udělat poslední fotku z naší dobrodružné výpravy. Je na ní sousední Alonissos . Divoký. Nespoutaný. Nádherný.