Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 26
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Satori na Gramvouse

Autor:
Zařazeno:
Kréta
Napsáno:
31.10.10 22:45
Fotografií:
23
Přečteno:
8856
Soutěž:
2010
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
17 °C
Oblačno
SZ, 8.7 m/s
Léto pomalu ubíhalo a všechny vysněné plány na dvě dovolené v Řecku se začaly drolit pod rukama. Stále jsme museli trčet v práci a dělat samé „strašně důležité“ věci. Namísto voňavého mořského vzduchu jsme se v noci dusili v holešovickém smogu. Léto se vytratilo někde v nenávratnu a my jsme doufali, že se nám v diáři objeví skulina alespoň pro jedno kýžené podzimní Řecko. Jenže i září pominulo a pomalu jsme se začali smiřovat s tím, že prostě letos Řecko nebude.
Když se nám v diářích v druhé polovině října objevila přece jen skulina, smířili jsme s ne příliš vábnou představou, že se budeme povalovat někde na Fuerteventuře nebo na Kypru a přesvědčovat sami sebe, že je to tam jako v Řecku. Jenže někde hodně hluboko v nás stále klíčila touha po Řecku a tahle touha se jen těžko překonává. Nakonec tedy padlo rozhodnutí, že bychom mohli vyrazit na samotnou nejjižnější část Řecka, na Krétu do Paleochory a vyškrábat tam poslední zbytky letošního tepla. S tím, že už žádná cestovka tohle místo nenabízela a že bylo téměř nemožné v rámci tak krátké doby sehnat nějaké rozumné lety, jsme se příliš netrápili. Naše nadšení nešlo ale zastavit a tak jsme zkombinovali dva zájezdy, zpunktovali cestovky držící poslední letenky a slepený zájezd byl na světě.

Před letem naše nadšení ale poněkud povadlo, přece jen jsme se chtěli také vykoupat a předpověď počasí nevěštila nic dobrého. Tak či tak jsme 13. října nastoupili do zcela prázdného letadla, které se nám podařilo tak nějak u cestovky vybojovat. Letělo pro poslední zájezdy a nové už nevezlo, jen nás dva snílky a blázny. Piloti nám popřáli v „přeplněném“ letadle“ příjemný let a takto vtipkovali po celou dobu letu. Před Chanií pilot dokonce nahnul celé letadlo, aby nám ukázal jakýsi mys ztroskotání a za chvilku jsme usedli do dusné šedivě zamračené Chanie.
Ačkoli bylo vedro, bylo úplně zataženo, šedivo a celkově vzato dost nevlídno. Naše Kia Ceed poklidně vrněla a my jsme si pelášili klikatou noční hornatou krajinou do Paleochory, na východě jsme pozorovali majestátně se tyčící temné Lefka Ori. Po chvílích zmatku v Paleochoře jsme našli naše studia, dost vychvalovaná cestovkou, jenže když jsme otevřeli dveře a vstoupili do temné zatuchlé místnosti, naše nálada poklesla až na samotné dno. Chvilku jsme nadávali na život, pár jedovatých slov padlo i cestovku. Usínali jsme za randálu namrazující se lednice a oba jsme si asi v duchu vyčítali, že jsme nejeli na Fuerteventuru.

Náladu nám nezlepšilo ani ranní šedivé moře, ani stále zamračená obloha, nicméně celkem impozantní výhled na moře z našich studií dal přece jen zapomenut temným myšlenkám . Řekli jsme si, že když jsme se včera trmáceli tak daleko, proč nejet ještě dál a že bychom mohli prozkoumat okolí, když počasí na nějaké slunění a povalování na pláži fakt nebylo. Po poněkud chaotickém bloumání po Paleochoře a okolí jsme se nakonec zastavili na pláži Gialiskari nedaleko Paleochory. Přes kamínky řezající do chodidel jsem prolezl příbojem a ponořil jsem se do chladivé vody Libyjského moře a přemýšlel jsem, proč pro tenhle pocit stojí za to se táhnout tisíce kilometrů daleko. Potopil jsem se a pomalu začal cítit, že mysl, která se o pár hodin zpozdila někde v Praze, se začíná snad skrze moře spojovat s tělem a začíná nasávat atmosféru velkého ducha Kréty.

Další den ráno v Paleochoře vysvitlo slunce a se vzrůstajícími stupni Fahrenheita na displeji našeho auta rostla i naše nálada. Teplota ve Fahrenheitech je prostě tak nějak optimističtější než ve stupních Celsia, 80 stupňů, no není to bomba? V plánu byla prvotřídní pláž Elafonisi . Ačkoli je od Paleochory vzdušnou čarou poměrně blízko, po pobřeží přes Langadas je cesta nesjízdná, takže se musí oklikou přes hory. A proč jet přes hory po „červené“, když to jde po „žluté“. Vyrazili jsme tedy přes Sarakinas, Strovles a Elos. Hned jak jsme opustili pobřeží a přejeli první kopce, byli jsme jako v jiném světě. Narozdíl od jiných ostrovů je Kréta prostě obrovsky rozmanitá a vzbuzuje už dávno zapomenutý pocit skoro až dětinského těšení se, co bude za každým dalším kopcem. A tak jsme stoupali na hřebeny hor přes skalnaté soutěsky, za dalším kopcem jsme projížděli keřovitou krajinou plnou rododendronů, tu zase přes všudypřítomné olivové háje, přes listnaté lesíky na úbočích hor až na jejich vrcholky, kde se pasou stáda koz a ovcí. Vůbec jsme nečekali, že jihozápadní Kréta je tak zelená a vrcholem překvapení bylo, když jsme projížděli kaštanovými háji . Kaštany právě dozrávaly, a protože se jedná o jedlé kaštany, místní je sbírají a třetí říjnovou neděli se konají v těchto vesničkách kaštanové slavnosti. Tato kaštanová oblast se táhne až k Topolii a říká se jí „Ennia Choria“ – devět vesnic. Samozřejmě mi to nedalo, zastavil jsem se a jal se sebrat spadlé kaštany zabalené ve slupce. Jenže ouvej, do ruky se mi zabodaly desítky drobných bodlinek, takže dostat se do nich není vůbec nic snadného.

Ze samotného jádra kaštanové vesnice Elos se již sjíždí z hor jak jinak opět zcela jinou krajinou, které vévodí borovicové háje až směrem k pobřeží s malými borovicovými keříky a během pár minut jsme se z tisíce metrů nad mořem ocitli na pobřeží u pláže Elafonisi. Již stovky metrů od pláže jsou vyznačena parkovací místa a docela nás vyděsilo, jak musí pláž „vypadat“ v plné sezóně. V polovině října však pláž působí celkem sympaticky, zaplněnost je přiměřená a je pro nás kýženým rájem pro příjemné koupání, na které jsme se těšili. Tento den byl z celého pobytu snad nejteplejší, slunce pálilo, kouzelné moře si pohrávalo s růžovým pískem a po celém roce se konečně dostavilo ono „kefi“, čili nedefinovatelný pocit pohody, jak říkají Řekové. Na Elafonisi jsme byli ještě jednou, a i když bylo počasí už horší, je Elafonisi i v říjnu zárukou příjemného koupání, neboť se v laguně drží poměrně teplá voda. Když jsem měl definovatelný pocit počátečních spálenin i přes krém s UV faktorem 50, vydali jsme se zpět. Cestou jsme se zastavili v taverně nad pláží, která je spíše než jídlem zajímavá kaktusovou zahradou. Večer nás přivítala větrná a ponurá Paleochora a majitelka studií nám hlásila, že tu bylo dost nevlídno a divila se, že jsme zažili na Elafonisi nádherný den.

Ten den se do Paleochory opřely opravdu silné západní větry a bičovaly západní písečné pláže Paleochory po tři dny, večerní oblohu prosvěcovaly zářící blesky a proto byl čas na další výlety.
Kréta je ohromná a rozlehlá, takže jsme se smířili s tím, že je možné procestovat jen její západní část, pokud nechceme strávit celou dovolenou v autě. Další naší cestou bylo západní pobřeží směrem od Elafonisi ke Gramvouse. Podle zelené mapy od firmy freytagg & berndt koupené v Praze byla silnice kolem západního pobřeží označena zeleně jako cesta „obzvlášť krásnou krajinou“, čímž asi mělo být zdůrazněno, že krásné jsou na Krétě všechny cesty, ale některé prostě obzvlášť. Vzali jsme to oblíbenou zkratkou přes Drys, Strovles, Elos a v Kefeli jsme místo na Elafonisi zatočili doprava k západnímu pobřeží. Cesta stoupala vysoko nad pobřeží a kopírovala vysoké hory. Silnice byla celkem slušná, jako ostatně všechny na Krétě, jen ve vesničkách jsme občas málem trefili nějakého toho Kréťana v náklaďáčku. I když jsem zastavil na místě, kde měl dát přednost on mně a ne já jemu, nesetkal jsem se s nijak přátelským úsměvem.
V téhle části Kréty jsou obyvatelé asi obzvlášť drsní. Abych popsal typického Kréťana - musí mít náklaďáček, symbolem úspěchu je tu asi značka Nissan, Toyota a Ford (asi něco jako v Praze terénní BMW řady X, čím vyšší následující číslo, tím lepší). V tomhle náklaďáčku sedí Kréťan a má knírek, čím starší, tím delší. Někteří Kréťané mají vousy a tmavé brýle (čím mladší tím tmavší) a v samozřejmě černém autě se tváří dostatečně krutě. Kréťan pochopitelně všude kouří. Kréťan na kapotě náklaďáčku zásadně nic nevozí (abych jim nekřivdil, tak předpokládám, že při sklizni vozí olivy), snad kromě psa , kterých je na Krétě více než jinde v Řecku. Když Kréťan nesedí za volantem svého Nissanu, sedí v kafeniu a pokuřuje a hodiny rozebírá s kolegy důležité věci. Čím je Kréťan starší, tím méně opouští svoje oblíbené kafenio, které musí být v každé sebemenší vesničce. Kréťan když nemá tmavé brýle, má přimhouřené oči a tváří se nebezpečně. Při pohledu na rozstřílené dopravní značky, které jsme na cestách po Krétě zahlédli nikoliv zřídka, se dá říci, že Kréťan je drsný a odbojný chlapík, který se jen tak nedá. Po tomto povrchním soudu musím konstatovat, že Kréťan vypadá prostě skvěle!

Ale vraťme se na západní pobřeží. Fascinující několikakiliometrová vyhlídka se táhne až směrem k dlouhým plážím u Falassarny , kde jsme se chtěli vykoupat. Přivítal nás však ukrutně ledový vítr, takže jsme udělali pár fotek a zamířili jsme zpět. Vzpomněli jsme si, že cestou jsme viděli na vyhlídce tavernu s příznačným názvem „Meltemi“, kde jsme si chtěli dát nějaké mezedes a frappé a cestou se k večeru vykoupat cestou na Elafonisi. Pobavilo nás, že před tavernou Meltemi jsme viděli zajímavé konkurenční občerstvení, které se snažilo konkurovat tím, že stálo také na kraji strže, ale polorozpadlá chatrč byla podepřena tak chatrnými kůly, že by tam člověk nevkročil. Škoda, že nemáme fotku, před „tavernou“ stál náklaďáček starší výroby, vedle něho pobíhali asi tři psi a další tři byli v autě, asi aby toho na turisty nebylo moc. U chatrče stála reklamní tabule s nápisem „fresh onion“ a ačkoli nejsme znalci místní kuchyně, nemohli jsme přijít na to, jaká že to delikatesa z té čerstvé cibule může být. Pravděpodobnější asi je, že místní „přátelé“ z kafenia si z chlapíka neznalého angličtiny patrně vystřelili a poradili mu, ať si dá před tavernu nápis „fresh onion“, i když třeba nabízel grilované lilky. Každopádně až pojedete kolem, zkuste raději tento podnik než Meltemi, protože choriatiki, tzatziki, dakos ani frapé tam nestálo za nic.

Protože můj chytrý telefon nehlásil žádnou podstatnou změnu v počasí a bouřky a větry bičovaly Paleochoru i nadále, řekli jsme si, že je čas podívat se do Chanie . Starobylé a kosmopolitní město plné uliček je pro poznání ducha Kréty určitě důležité. Trasu z Paleochory jsme naplánovali tak, abychom viděli kraj okolo Topolie, kde byla vyznačena jak jinak než „obzvláště krásná cesta“ . Návštěva metropole byla pro nás vesničany z Paleochory slavnostní událostí, a proto jsme si oblékli to nejlepší, M. si vzala krásné fialové šaty, navoněli jsme se a vyrazili.
U odbočky na naši oblíbenou zkratku na Drys jsme minuli dvě stopařky, no a proč neudělat dobrý skutek. Zastavili jsme a do auta se nám nahrnuly dvě postarší dámy z Francie, které jak se ukázalo, byly jakési ekocestovatelky a mířily do Milie. Mília je proslavená ekofarma, na kterou dva manželské páry dostaly nějaké dotace z Bruselu a začaly v té oblasti provozovat biozemědělství. Okolo biofarmy bylo postaveno pár domků z kamene, kde funguje bioturistika a v nichž je možné se ubytovat. Do domů není zavedena elektřina, ale doufal jsem, že tam mají alespoň sprchy, protože tyhle dvě „biodámy“ evidentně sprchu potřebovaly. Musel jsem se v duchu chechat, že jsme v tom našem autě museli působit dost zajímavě, my vyvonění do Chanie a dámy zralé pod horkou sprchu. Chtěly odvézt někam k odbočce na Vlatos, ale protože se spustil pořádný liják, řekl jsem si, proč je nehodit až do Vlatosu. Francouzky uměly anglicky, takže jsme pokecali, co a jak jsme navštívili. Dámy, ač vypadaly jako zkušené cestovatelky, evidentně toho o cestování moc netušily a v podstatě ani pořádně nevěděly, kde vlastně jsou. No a když jsme dojeli do Vlatosu a byla téměř průtrž mračen, bylo mi jasné, že v rámci česko-francouzského přátelství si uděláme výlet až do Milie.
Při pohledu na mapu – „bílá cesta“ a nadmořskou výšku mi bylo jasné, že to bude adrenalinový trip. Cesta nebyla o nic lepší než na Balos, pod ní dvousetmetrová strž. Byla to skutečně nádherná cesta, hlavně pro ty dvě dámy, které vůbec netušily, co pro ně v rámci mezistátní družby děláme a neustále opakovaly„magnificence, magnificence“, já byl ale zpocený až na zadku, protože z té prašné cesty se v průtrži mračen stal potůček a každou chvíli jsem měl pocit, že se okraj cesty utrhne. Když jsme konečně dorazili na konec té hororové cesty, byly úplně nadšené a říkaly, jestli se nechceme jít s nimi na Milii podívat. Podíval jsem se na M. jak stojí v těch fialových šatičkách v lodičkách v bahně a nemohl jsem se ubránit smíchu z téhle absurdní situace. Na místo Chanie jsme skončili v té nejzapadlejší vesničce vysoko v horách. Nakonec jsme se šťastně vrátili na asfaltku a uháněli jsme kolem nádherné rokle u Topolie směrem k „New national road“ vedoucí do Chanie.

Staré město v Chanii má kouzelnou starobylou atmosféru , promenáda v přístavu je plná taveren a pohádkových barevných domků s balkónky. Těšili jsme se na propletené uličky starého města, které nám připomněly svou atmosférou Kyklady. Každé historické období tu zanechalo nějakou tu stopu a tak je tu možné nalézt mešitu, minaret, katolický kostel, pravoslavné kostely, židovskou synagogu nebo tureckou čtvrť. Poobědvali jsme ve výborné taverně Tamam, kopl jsem do sebe povinné dvě raki, vychodil bolehlav na promenádě , ale to už byl večer a my pospíchali do Paleochory, protože můj chytrý telefon začal hlásit lepší počasí a byl čas na dlouho plánovanou cestu na Balos.

Cesta na lagunu Balos se stala naší královskou etapou. Jsou dvě možnosti, jak navštívit tuto lagunu jak z jiného světa. Buď pohodlně lodí z Kissamosu nebo autem po 8 kilometrů dlouhé kamenité cestě. A proč si vybrat tu pohodlnou, když je možné vybrat si tu horší? Tak to Vám povím až dále. Někdo říká, že cesta na Balos autem je úplná blbost , někdo říká, že je to možné jen s džípem, někdo říká, že to jde projet i s Matisem. Naší Kia Ceed jsem věřil a vyrazili jsme směrem ke Gramvouse. Prvním problémem bylo najít cestu, protože když se špatně odbočí ve vesnici Kaliviani, zaručeně se ztratíte v bermudském trojúhelníku vesnic Kaliviani, Azogiras a Neo Horio. My jsme se tam ztratili společně s několika auty, která jsme v tom trojúhelníku pořád potkávali. Nakonec nás z tohoto labyrintu vyvedli místní chlapíci s náklaďáčkem značky Nissan (kupodivu se vřele usmívali) a cesta na Gramvousu byla otevřená. Na počátku osmikilometrové strastiplné cesty nám do cesty vstoupily dvě kozy, jako by nám chtěly dát najevo, kdo je pánem Gramvousy a že není radno na jejich území vstupovat. Nic nepomohlo, ani opakované troubení, koza odešla prostě až tehdy, když jí to přestalo bavit a my jsme konečně mohli vyrazit na obávanou cestu. Podle mě to nebylo tak hrozný, M. říkala, že to bylo naprosto příšerný, ale myslím, že pravda je tak někde uprostřed. Každopádně je pravdou, že se 8 km jede téměř tři čtvrtě hodiny (zkazky o dvou hodinách jsou přehnané) max. rychlostí 15-20 km v hodině, i když je pravda, že místní borec – majitel jakéhosi občerstvení na konci cesty, pokud se tomu tak dá říci, to švihal se starou rozsypanou Toyotou asi čtyřicítkou, nutno ale říci, že auto už měl notně sdrátované, zřejmě se mu po letech krosu na Gramvouse prostě rozsypalo. Je ale pravdou, že praskat to čtyříctkou po skále na turisty prostě udělá dojem. Na konci hrůzné cesty je malé parkoviště, kde nás čekalo stádo zvědavých koz. Tahle zvířata jsou fakt nejkrásnější asi na Krétě, spokojenost z nich přímo září a ani se nedá říct, že jsou to domácí zvířata. Při pohledu na ně chutná feta ještě lépe. Na parkovišti se staly kozy místní atrakcí, a protože jsou tam mimořádně družné a zvědavé, každý hned vytáhne foťák a nadšeně cvaká. Co na tom, že když odejde, koza se uvelebí právě na střeše jeho auta ... Tohle místo by fakt neměli vůbec navštěvovat majitelé půjčoven aut. Nejen, že jejich zákazníci na Balos dojedou vlastně po skále, ale když to kola přežijí, tak aby toho nebylo málo, si na kapotu hupsne pár koz. Teď už jsme věděli, proč máme přední kapotu tak podivně promáčklou (pro případné námitky to bylo již před půjčením auta).

Takže jsme vyřídili kozenky a hurá na Balos. Teď už čtenáři prozradím, proč je lepší i přes to peklo jet autem. Návštěvníci, kteří navštíví Balos po moři, se totiž nutně okrádají o strhující pohled z hory dolů na celou fantastickou lagunu. Tenhle první dojem fakt stojí za to a každému nepochybně vyrazí dech, myslím, že řekofilové dobře vědí, o čem mluvím. Pro ty co to neví, se to pokusím popsat. Přehánět budu jen málo.

Kráčeli jsme po kamenité stezce někde na konci Gramvousy. Mlčeli jsme v očekávání laguny Balos a slyšeli jsme jen kameny pod našimi kroky „kruch, kruch“. Na svahu hory po levé straně postávalo další stádo koz, tu a tam se ozvalo slabé zacinkání zvonku, cink vlevo, cink vpravo, která to byla? Studený říjnový vítr ochlazoval naše těla a my přidali do kroku. Konečně se stezka začala svažovat směrem k laguně, která se stále skrývala tam někde za skalisky. A potom najednou jako by někdo louskl prsty, se otevřelo fantastické údolí, prozářené barvami, které bylo jako z jiného světa . Ocitli jsme se v záplavě zářících modrých světel z laguny. A v tu chvíli jako by se všechno najednou zastavilo, myšlení, všechny trable, minulost a budoucnost, vše úplně zmizelo a bylo pouze teď a tady, tady nahoře nad Balosem…Tělo zaplavily endorfiny a náš těžký krok se najednou změnil v lehké poskakování na stezce směrem dolů s otočenými hlavami do laguny, jako by bylo každé vteřiny pohledu jinam škoda. Takto jsme civěli do laguny a já najednou zjistil, že se vůbec nedívám na stezku pod sebou, otočil jsem se na M. a volám: „koukej se pod nohy, ne na Balos !“ Ale M. mě asi ani nevnímala a řítila se za mnou. Takto jsme tančili oslepení úžasem po strmých schodech a nohy nás samy vedly, jako by teď a tady v tenhle okamžik bylo možné úplně všechno..... Konečně jsme se zastavili na vyhlídce a snažili se foťákem zachytit něco, co prostě nejde vyfotit, protože tohle satori na Gramvouse se musí zažít…

Když jsme sestoupili dolů k zátoce, naše satori poměrně rychle vyprchalo. Ještě bych pochopil, že místní barman na otázku, kde jsou tu toalety, odpověděl naučenou formulkou s rozzářeným úsměvem „everywhere“, ale hůř jsem pochopil všechny ty papíry a všemožné jiné toaletní potřeby, lahve, střepy, starý boty a dokonce injekční stříkačku (někdo si to satori chtěl evidentně rozšířit) na pláži v písku u krásného moře, v němž plavaly zbytky popela po rozdělaných ohních. Chuť vykoupat se v laguně se poměrně rychle vytratila. A tak jsme se jen procházeli okolo celé laguny a smutně pozorovali tyto lidské stopy v pozemském ráji. Za pár hodin jsme se vydali na zpáteční cestu nahoru, která už byla bez endorfinů v těle poněkud horší, ale museli jsme konstatovat, že čím výše jsme se nacházeli, tím byla laguna krásnější . Přesto zůstala laguna nejsilnějším zážitkem naší dovolené.

Po osvícení na Gramvouse jsme věděli, že už nic fantastičtějšího dlouho neuvidíme, takže proč se ještě někam táhnout. Slušné počasí vydrželo a my se další den jen tak povalovali na pláži v Paleochoře. Trval jsem však na tom, že musím vidět majestátní pohoří Lefka Ori , které se tyčilo na východě. Chvilku jsme si pohrávali s myšlenkou na soutěsku Samarii, ale nějak jsme si s naší kondicí vymakanou z kanceláře nevěřili, a když jsem zjistil, že jedna soutěska Therisiana se dá projet autem, bylo rozhodnuto. Vyšplhali jsme se do Bílých hor až do náhorní plošinky do Omalosu a okoukli soutěsku Samarii, kde jsme slavnostně přísahali, že jí příště uděláme a projeli jsme přes Laki dolů do vesnice Fournes proslavené pomerančovými háji . Místní pomeranče nejsou tak krásné jako ty z Tesca, ale chutnají o to báječněji. Serpentýnami, krajinou prozářenou právě dozrávajícími pomeranči, jsme šplhali nahoru do hor směrem k soutěsce Therisiana. Nad soutěskou jsme měli chuť navštívit nějakou opravdu tradiční horskou taverničku a ve vesničce Theriso jsme zastavili v taverně O Antartis.
Byla to nejlepší taverna, co jsme na Krétě navštívili. Majitel nás přivítal v tradičním kroji, měl vysoké černé boty, široké kalhoty, tradiční mužský černý pletený šátek s třásněmi a vypadal impozantně. Narozdíl od západního Kréťana byl naopak usměvavý a přátelský a neustále se zajímal, zda nám chutná. Bylo vidět, že mu nezáleží na tom, kolik na nás vydělá, ale na tom, aby nám u nich chutnalo. Dali jsme si nějaké ty mezedes, chorta byla opravdu vynikající - byliny jako by právě byly utržené a staku jsme si museli přidat. Na zdech visely nože a pušky a fotky předků a bylo vidět, že tento Kréťan je opravdu hrdý na to, kým je a kde žije. Odolali jsme pokušení si ho vyfotit, protože jsme měli pocit, že by ho to urazilo. Nechtěli jsme, aby se cítil jako nějaká živoucí atrakce pro turisty, protože on kroj nosil, protože ho nosili jeho otcové a dědové a pradědové, kteří na Krétě určitě povstali proti všem tyranům a on a jeho synové a vnuci by povstali také (přece jen kraj Sfakia není tak daleko). S tímhle chlapem bych šel bránit Krétu taky. Takže jsme povstali, dnes sice jen od stolu, poděkovali a věděli, že sem se ještě jednou vrátíme.

Závěrem nemůžeme zapomenout na Paleochoru, kterou jsme si tak těžce vybojovali, i když jsme v ní nakonec strávili docela málo času. Paleochoru objevili v šedesátých letech hippies jako poklidné malebné městečko a dodnes si zachovala své kouzlo, i když je přeplněná studii a hotýlky. V plné sezóně musí Paleochora praskat ve švech. Pozůstatkem hippies je tu například vegetariánská taverna „Third eye“, která se naprosto vymyká všem tradicím. Na zdech tu najdete tibetské a indické motivy, hraje tu hudba 60. let a na majiteli je vidět, že v mládí hodně zažil. Zdejší mezinárodní klientela sem zřejmě míří cíleně a na leckterém postarším pánovi je vidět pozůstatek divokého mládí v podobě nějaké té náušnice nebo delších vlasů. Restaurace je jakousi směsí asijsko – řecko - mezinárodní kuchyně, dostanete tu nehorázně velké porce salátů a zeleninových jídel, že i na vegeteriána je to možná až příliš. Na své si tu přijdou dokonce i vegani. Taverna byla i na konci sezóny nabitá k prasknutí a sympatický majitel působil dost unaveně. Dalším tipem na tavernu (moc jsme toho ale neprošli), je např. taverna Dionýsos na hlavní třídě. Byli jsme i v rybí taverně Caravela na pobřeží, kde umí opravdu dobré ryby a podávají tu výborný Kissamoský Sauvignon Blanc vyrobený speciálně pro tavernu. V kombinaci s velkou rybou bylo třeba sáhnout hlouběji do kapsy. Všude dostanete buď panáka nebo rovnou karafu ne příliš kvalitní raki. Chcete-li raki, po které vám neupadne hlava, zajděte si raději do supermarketu pro kolkovanou lahev. Určitým zklamáním byly pláže v Paleochoře. Jednak mám dojem, že v plné sezóně musejí praskat ve švech a jednak jsou na písčité pláži skoro všude kamenné plotny. Pláž asi vypadá lépe na fotkách než ve skutečnosti . Projedete-li si ale třeba Agiu Marinu a Platanias na severu, bude vám připadat Paleochora jako ráj.

Poslední dva dny bylo krásné počasí, takže jsme si našli místo nedaleko Paleochory na pláži Anidri, která je asi nejpříjemnější z pláží poblíž Paleochory, i když v sezóně tu bude tipuji také hlava na hlavě. Na konec října byla voda docela teplá a byla tu nádherně akvamarínově zbarvená voda . Leželi jsme na pláži a přemýšleli o Krétě. Kréta není sladce mazlivá jako např. Kefalonie, ani v sobě nemá kykladskou vznešenost, ale po několika dnech pobytu na ní najednou zjistíte, že ji máte zadřenou pod kůží, Kréta je nesmírně rozmanitá a obrovská, Kréta má velkého a mocného ducha, je to dobré místo k žití.

Na Anidri se zatáhlo a začalo pršet. Zvedl se silný studený jižní vítr a vyfoukl z koruny tamaryšků pichlavé lístky a zahnal je někam do dáli na moře. Moje mysl se od tohoto místa bude odtrhávat hodně dlouho.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (15)
22.02.11 11:27 Amaltheia
Moc hezké ,1* a prosím o jméno "Sudia".
28.11.10 20:45 zdenka
To je paráda - Kréta !! Jak tak čtu a zjištuji že jste jeli autem na Gramvousa - od toho nás odrazovali . Ale mám dotaz jak je to daleko pěšky z toho parkoviště na hoře ?? ?
27.11.10 01:14 Háňa
Děkuji za krásné připomenutí kouzelných míst. Toulali jsme se po stejných cestách. Moc pěkný cestopis!!!
26.11.10 06:55 bedru
Děkuji za ochytření. Dosud jsem slovo "satori" nikde ani neslyšela, tak jsem při čtení musela použít slovník cizích slov:-)
23.11.10 09:51 benysek69
Velmi čtivé. Děkuji.
14.11.10 14:31 Malma
Krásně napsaný cestopis,bezvadně popsané pocity i ostrov.Dávám plný počet bodů.
09.11.10 15:08 Kaťule
To je paráda!!! Vtipný, krásný cestopis. Krásně jsi to napsal v závěru, že má mocného ducha. Také jsem se o tom letos přesvědčila. =) Nejde jinak, než dát 5*. Díky.
05.11.10 16:09 aarak
Velmi výživný cestopis, jeden z letošních nejlepších.
04.11.10 18:21 Kusnirova
Nádhera, tuhle část Kréty ještě neznáme. Postřehy využijeme určitě. Kréta je náš druhý domov.
03.11.10 20:29 Joanna
Právě tohle jsem potřebovala vědět, to jsem si potřebovala přečíst, a snad se mi nádherné postřehy budou i hodit...
03.11.10 08:30 apangelina
Pekne ,máš skoro 5ťku :-)))
02.11.10 06:00 tony2
Krásný cestopis. Paleochora nám letos nevyšla, o to s větším zájmem jsem se začetla. Mám z Kréty podobné pocity.
01.11.10 19:29 manoulka
Dostal jsi mě, Krétu jsem prožívala podobně, zadřela se... Velmi chutné čtení, chvílemi se vkrádalo dojetí z nádherně popsaných pocitů - a na ty já dám...
01.11.10 18:47 Lucelle
Závidím to prázdné letadlo: A zdravím do Holešovic :-) Pojednání o typickém Kréťanovi je roztomilé.
01.11.10 17:24 hesina
Pěkná podzimní cestopisná"skorotečka", při jejímž čtení jsem nejdřív měla pocit , že to nevyjde. Ale ono to vyšlo, dokonce s hloubkou a krásně.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
RxuGF
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Frankieboy˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací