Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 31
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Naxos - oáza klidu

Autor:
Zařazeno:
Naxos
Napsáno:
27.09.10 22:16
Fotografií:
28
Přečteno:
6282
Soutěž:
2010
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 10:50
17 °C
Polojasno
JJZ, 8.7 m/s
Pomalu se blížil konec loňské dovolené a my přemýšleli kam příští rok. Nabídku destinací cestovních kanceláří pro Řecko jsme skoro vyčerpali a chtěli jsme si dokázat, že zvládneme absolvovat dovolenou i bez jejich péče. Docela rychle bylo rozhodnuto o cíli naší příští dovolené, volba padla na Naxos.

Během listopadu jsme ze zvědavosti a nedočkavosti začali pomalu dávat dohromady skládanku naší cesty. Jako první byl na řadě výběr vhodného termínu v návaznosti na nabídku letenek do Atén. Jednoznačně cenově nejvhodnější v té době byl let s Click4sky. Ale jednoho dne jsme zjistili, že volné termíny začínají velice rychle mizet a tak jsme ihned jednali. Vyřešili jsme i skutečnost, že syn je fandou létání, ale ve svých 18 letech již menším příznivcem trávení dovolené s rodiči. Společný odlet bude v pátek 11.června. Sobotu věnujeme prohlídce Atén a v neděli se naše cesty rozdělí. Syn odletí ve 4:30 domů, zatímco my se nalodíme v 7:30 na trajekt a strávíme devět dní na Naxosu. Abychom měli klid na zpáteční cestu, tak z Naxosu odplujeme v úterý 22.června dopoledne a ještě jednu noc strávíme v Pireu. Odlet do Prahy byl naplánován na středu 23.6. odpoledne. Letenky jsme objednali a zaplatili v úterý a jaké bylo naše překvapení když se následující pondělí objevila zpráva, že ČSA končí s prodejem letenek pod hlavičkou Click4sky a cena tedy bude místo 2800kč nějakých 10000kč. Nestihnout to, tak by tady někde náš cestopis končil. Dalším úkolem bylo nalézt vhodné ubytování. Po několika hodinách u počítače byl i tento úkol splněn. V Pireu hotel Faros II - 3 lůžkový pokoj na 2 noci na začátku dovolené a na konci v tom samém hotelu 1 noc v pokoji pro dva. Na Naxosu jsme našli ubytování v Choře, část Grotta ve studiích Magic view za 25€ na noc, kde jsme složili zálohu 50€. Poslední úkol, který se nám ale nepodařilo splnit, byla koupě lodních lístků třídy super economy. Zrovna tento rok nešlo lístky koupit přes předprodej ani na internetu a ani u našich smluvních prodejců, ale jen v kanceláři v Pireu. Takže je budeme muset koupit ne za 10€, ale za 30,5€ na osobu až na místě.

Po nekonečné zimě se najednou číslo ve sluníčku blížilo k nule a naše přípravy finišovaly. Přece jenom cesta bez podpory CK potřebuje důkladnější přípravu. V pátek 11.6. ráno tedy odjíždíme na letiště. Odbavení i cesta do Atén byla bez problémů. U stanoviště autobusů X96 před východem z letiště jsme si koupili zásobu jízdenek na celou dobu pobytu. Spočítali jsme, že jich budeme potřebovat 10. Potom jsme již nastupili do docela plného autobusu a pomalu se sunuli hustou dopravou k Pireu. V jednom cestopise jsme se dočetli, že musíme jet na konečnou, ale když skoro všichni vystoupili a autobus se rozjel, tak jsme zjistili, že míříme úplně na druhou stranu přístavu než potřebujeme. Po vystoupení na konečné jsme se nalézali u terminálu E1 přesně naproti našemu hotelu. Vzdušnou čarou přes přístav ani ne kilometr. My jsme však museli hezky podle vody, což bylo odhadem nejméně kilometrů pět. Sice tam funguje okolo přístavu nějaké autobusové spojení, ale nevěděli jsme jak. Už jsme se viděli po cestě v hotelu, takže jsme mávli na taxíka. Taxikář se divil, jak jsme se ocitli v těchto končinách, ale k hotelu nás dovezl. Tato zkušenost nás stála 15€. Hotel Faros II se ukázal jako dobrá volba. Po vyřízení ubytovacích formalit jsme si dali chvíli oddych na pokoji a potom jsme vyrazili do ulic, protože jsme si museli koupit lístky na trajekt, okouknout stanici metra, odkud další den pojedeme do centra a navečeřet se. Po splnění všech těchto úkolů byla již dávno tma a tak jsme se odebrali do hotelu nabrat síly na další den. A také ani nebyl moc důvod se déle zdržovat venku. V očekávání romantiky přístavu z písně „Děti z Pirea“, jsme byli zklamáni. Všude byl jen shon, rámus, přeplněné ulice a chodníky, špína, zápach, plno různých individuí, bezdomovců, asijských a černých prodavačů různých tretek. Snad polovina domů vypadá opuštěně a zanedbaně. Ráno po snídani tedy jdeme na stanici metra a jedeme do centra Atén pod Akropoli, což trvá asi půl hodiny. Po výstupu na povrch si dáváme klasické kolečko kolem Akropole podle knižního průvodce. Po obědě pokračujeme až na náměstí Omonia. Cestu nám zpestří jedna z menších, klidných demonstrací. Pozdě odpoledne se vracíme zpět do hotelu a nabíráme síly. Čekala nás náročná noc plná přesunů. Po půlnoci jsme jeli vyprovodit syna na letiště. Den předem jsme si zjistili odkud jezdí autobus X96 a po chvíli čekání náš autobus vyjel asi sto metrů od nás z vedlejší ulice a byl fuč. Další měl jet za půl hodiny, a my nevěděli jakým směrem se vydat, abychom našli tu správnou zastávku. Tak jsme opět zkusili vzít na pomoc taxikáře. První nechápal co chceme a odjel, druhému jsme nekompromisně vlezli do auta a po krátké domluvě, že nechceme jet až na letiště, ale jen na autobus, řidič nechápavě popojel asi o padesát metrů dále, kde byla schovaná ta správná stanice s naším autobusem a ani za to nechtěl žádné peníze.Takže jsme to pochopili tak, že v noci tento autobus začíná a končí u terminálu E7 a ve dne až u terminálu E1. Naštěstí jsme měli časovou rezervu tak jsme to bez problému stihli. Po odbavení syna jsme nasedli u letiště již sami dva na zpáteční autobus a znovu jsme absolvovali nekonečnou cestu do Pirea. Celou noc byla stejná zácpa jako když jsme jeli ve dne. V půl páté jsme se konečně vrátili do hotelu. Po hodině lehkého spánku jsme se vydali do přístavu, abychom se nalodili na trajekt.

Jeli jsme takto poprvé, tak to byl docela zážitek. Všude se valili lidé a auta, do toho pískali policisté, které stejně nikdo nerespektoval. Při nástupu nás poslali odložit si kufry. Mysleli jsme, že to bude nějak organizováno, ale kufry se vršily na jednu velkou hromadu v podpalubí u aut, tak jsme je tam také pohodili a čekali jestli se snimi ještě setkáme. Pak jsme se odebrali na palubu a po probdělé noci byla šestihodinová cesta docela únavná, ale to už jsme se po zastávce na Parosu blížili k našemu cíli. Sešli jsme tedy do podpalubí, kde jsme si vybojovali naše kufry a čekali až se otevřou vrata trajektu. Při spouštění vrat se nám otevřel nezapomenutelný pohled na Portaru a to nás již dav unášel na molo, kde se opět mohli policisté upískat, aby si stejně každý šel a jel jak se mu zlíbilo. Teď nám ještě zbývalo v tom zmatku najít majitele našich studií. Už jsme si mysleli, že na nás zapomněl, ale stál až skoro na konci s cedulí Magic view. Naložil nám kufry do auta a zamířil do části Chory zvané Grotta, která je na skále nad mořem asi pět minut pěšky od přístavu. Po krátké době jsme již konečně byli v našem pokoji. Po otevření balkonu se nám naskytl opravdu „magic view“ na Portaru a moře. Celou dobu zde byl neuvěřitelný klid, kromě občasného zahoukání lodi nebo křiku racků. Po dvou dnech strávených v ruchu Atén úplný balzám. Bylo obsazeno jen pár pokojů a na tuto stranu jsme byli pořád sami. I když tam nebyla klimatizace, tak byla stavba situována tak, že v pokoji nebylo vedro a dalo se skoro celý den sedět na balkoně. Po odchodu pana domácího jsme skoro ihned asi na dvě hodiny tvrdě usnuli. Když jsme se vzbudili bylo již pozdní odpoledne. Udělali jsme tedy základní průzkum městečka. Stará Chora je neuvěřitelná změť úzkých uliček, často zastřešených, ve kterých jsou obchůdky, taverny i obydlí místních lidí. Velká část těchto uliček ústí na pobřežní promenádu u přístavu, kde je mnoho dalších taveren a obchodů. V nejvyšší části staré Chory jsou hradby starobylého hradu Kastro. A na dovršení té nádhery je tu magická brána Portara, která se tyčí na poloostrově u přístavu. Druhý den jsme se začali poohlížet po tom, kam se budeme chodit koupat. Přímo kousek pod našimi studii u Portary byla neudržovaná pláž Grotta, kde byl docela nepořádek, ale na takové rychlé osvěžení to stačilo. Na mapě Googlu jsme si našli, že by mělo být něco jako pláž kousek severně za Chorou, tak jsme se tam po snídani vypravili. Opravdu za městem byla prašná cesta k moři a po několika stovkách metrů se před námi objevil pěkný opuštěný záliv, ale když jsme došli k moři uviděli jsme důvod a to neuvěřitelné množství odpadu jak v moři, tak i na pláži. Později jsme při cestě autem objevili o pár kilometrů na sever obrovskou skládku u moře a odtud to vítr a moře zanášelo až k Choře. I to bohužel patří k Řecku. Ale když už jsme došli až sem, tak jsme si uklidili kousek prostoru a do oběda jsme to tam vydrželi. Odpoledne jsme to vzali přes promenádu na druhou stranu města a tam už byla pláž lepší. Sice to byla půlhodina cesty, ale když jsme neměli zrovna auto, chodili jsme k vodě sem. Byla to jediná chybička zdejšího ubytování.

Další tři dny jsme měli půjčené auto, takže jsme byli od rána do večera na cestách. Příjemným překvapením byla hustota zdejšího provozu, dlouhé kilometry jsme nepotkali jediné auto. Horší už to bylo s výkonem našeho Matize, který jen s vypětím všech sil zdolával zdejší horský terén. Čtvrtý a pátý rychlostní stupeň zde byl zbytečný a na mnoha místech se mu muselo pomáhat vypnutím klimatizace. A při tom se tvořil docela slušný vír v nádrži. Když jsme koupili za nekřesťanské peníze plnou nádrž, říkali jsme si jak to využijeme a poslední den jsme se už museli hodně omezovat aby nám to stačilo. První den jsme jeli z Chory podle pořeží na sever. Je zde několik odboček k plážím. My jsme si udělali koupací zastávku na prázdné pláži Abrami. Docela pěkné koupání a dokonce tam byl chlápek, který sbíral na pláži odpadky a chaluhy. Nejprve to vypadalo, že tu také plavou igelity. Byly to neškodné medůzy, ale stejně byl kontakt s nimi docela nepříjemný. Bohužel nám zde při podvodním focení dal poslední sbohem náš fotoaparát. Naštěstí se dosud pořízené snímky na kartě uchovaly. Takže po zbytek dovolené nastoupil na jeho místo fotoaparát v mobilu. Naše další cesta vedla do městečka Apolonas, kam se jezdí na organizované autobusové výlety z Chory, takže je zde docela rušno. Dali jsme si zde jen oběd mimo centrum a jeli jsme dál. Těsně u odbočky do města je zajímavá podívaná na ležící sochu Kourose, která je v bezprostřední blízkosti silnice. Ve vnitrozemí ostrova je ještě jedna podobná socha, ale ta byla dále od silnice a nám se k ní nechtělo v poledním žáru šlapat pěšky. Po nějaké době jsme odbočili do Lionas, což je taková vesnička u moře, docela daleko od hlavní sillnice po silnici plné serpentin. V místní taverničce jsme si dali frappé a chystali jsme se na koupání. Po příchodu na pláž nás to ale přešlo, při pohledu na vodu plnou igelitů a dalšího nepořádku. Vrátili jsme se tedy k autu zamávali majitelce taverny a šplhali jsme se zpět na hlavní silnici podél zbytků lanovky, ktrerou se do přístavu dopravoval vytěžený smirek. Další taková lanovka vedla ještě do přístavu Moutsouna, kam vedla i naše další cesta. Před Moutsounou jsme se dali po prašné cestě k pláži Azalas, kde bylo konečně pěkné koupání. Vydrželi jsme zde až po pozdního odpoledne a jeli jsme rovnou nejbližší cestou do Chory. Ten den jsme najeli 130 km.

Další ráno jsme zamířili do Moutsouny, kde jsme předešlý den skončili. A pokračovali jsme na jih ostrova. Tato jižní část je ještě opuštěnější než zbytek ostrova. Po koupání na zcela prázdných plážičkách u silnice, jsme hledali místo na oběd. Dojeli jsme až na samý konec silnice do Panormos a nikde ani živáčka a už vůbec ne taverna. I když zde bylo hezky, museli jsme se vrátit až do Moutsouny, kde byla první příležitost se najíst v místním ospalém přístavu. Po obědě jsme se ještě kousek za městem vykoupali a jeli jsme do dalšího osamoceného jižního přístavu Kalontos. Je to docela dlouhá cesta. Ve známé vesnici Filoti se odbočí do hor a musí se překonat docela náročné horské sedlo jak v Alpách a potom je nekonečný sjezd až k moři. Na poslením úseku je už jen prašná cesta. Celou cestu jsme nepotkali ani jedno auto, jen dva turisty. Přístav byl zcela prázdný a nad přístavem byla chatrč zvaná kantýna. Frappé v plastovém kelímku nás příjemně osvěžilo. Při zpáteční cestě nás stopovali turisté, které jsme potkali cestou tam. Byli jsme pro ně docela záchrana, měli to do nejbližší vesnice skoro 20 km a blížil se večer. Byl to mladý pár ze Švýcarska a chtěli svézt do Filoti. Jen jsme se obávali aby to nebylo nad síly našeho Matize přepravit čtyři lidi a ruksaky přes hory. S vypětím všech sil a bez klimatizace to zvládl. Po vyložení stopařů už jsme pospíchali domů. Blížil se už večer a na tachometru jsme měli rekordních 180 km.

Třetí den jsme měli v plánu pláže na jih od Chory, ale zjistili jsme, že naše zásoby bezínu se rychle tenčí a další benzín už jsme nechtěli kupovat. Tak jsme se rozhodli, že to riskneme a alespoň kousek pojedeme. Nejprve jsme navštívili místní letiště a měli jsme štěstí, že zrovna startovalo jediné letadlo za den do Atén asi pro čtyřicet lidí. Jako zajímavost je semafor na silnici u letiště, který zastaví dopravu když startuje letadlo, protože dráha končí těsně u silnice. Podél písečných pláží na místní poměry rušnějších středisek pod Chorou jsme dojeli až k poloostrovu Mikri Vigla, kde jsme se vykoupali. Dále už jsme měli kvůli benzínu strach pokračovat, tak jsme se naobědvali v jedné z taveren u pláže a nabrali jsme zpáteční směr. Je docela divné, že na druhé straně ostrova jsou skoro všude asfaltky a žádný provoz a tady je lidí a aut více a jsou tu jen prašné cesty. Na jedné z pláží už jsme vydrželi až do večera a pak už jsme jen s radostí vrátili vyschlé auto do půjčovny.

Teď už nás čekalo několik dní, kdy jsme jen odpočívali ma místní pláži a lehce se potulovali po okolí. Za zmínku stojí snad jen pěší výlet ke klášteru v horách nad Chorou v jehož blízkosti je kostelíček zčásti vydlabaný do skály. Je odtud nádherný výhled na Choru a v kostelíčku je taková kniha návštěv. My jsme za celou dobu pobytu ani jednou nezaslechli češtinu a v této knize za celou dlouhou dobu nebyl ani jeden český zápis a jako poslední byl vzkaz od jakési Markéty a Petra v ten samý den. Tak je tímto zdravíme a přidali jsme na konec i náš podpis. Poslední večer jsme se ještě rozloučili s majiteli studií a poděkovali za jejich služby. Paní nám skoro obden vypékala různé místní dobroty. Také jsme si s nimi domluvili čas ranního odvozu do přístavu. Ráno jsme jim zamávali a to už se blížil náš trajekt.

Zpáteční cestu trajektem jsme si odpočinutí a vyspalí již užívali mnohem více než cestu tam. Po devíti dnech klidu ostrova to byl šok vystoupit do toho obrovského ruchu Pirea. Namířili jsme si to ihned již známou cestou do hotelu. Tentokráte nám přidělili pokoj, který by mohl sloužit jako hodinový. Neměl ani jedno okno a celému pokoji dominovala velká kruhová postel se zrcadlem na stropě. Jedna stěna byla z kamenů jako vodopád do rozlehlé vany a celé to bylo laděné do barev divočiny. Naštěstí jsme to měli jen na přespání. Už se nám ani nechtělo ven do toho ruchu, ale žaludek si žádal své, tak jsme to vyřešili kousek od hotelu jen gyrosem do ruky. Protože náš pokoj neměl okna, tak jsme nevěděli jestli je den nebo noc a docela brzo jsme usnuli. Ráno nás vzbubila SMS z domova, že ve zprávách hlásili na dnešek v Řecku stávku. Říkali jsme si, novináři toho nadělají. Pak jsme si pustili místní televizi a tam byli vzrušeně diskutující lidé kousek od nás v přístavu u trajektů, ale nerozuměli jsme ani slovo. Lehce jsme znervózněli a šli jsme na snídani. Ptali jsme se na recepci co se děje a slečna říkala, že o ničem neví. Než jsme dojedli tak nám sdělila, že nejezdí trajekty, ale ostatní by mělo fungovat. To tedy byla klika, stát se to o den dřív, tak jsme zůstali na Naxosu. Měli jsme obavy, aby se ke stávce nepřidali i autobusy, tak jsme se narychlo sbalili a o tři hodiny dříve jsme odešli na autobus směr letiště. V té části přístavu, kde jsme procházeli byl celkem klid a i autobus tentokrát přijel tak jak jsme předpokládali, jen nás kvůli dřívějšímu příjezdu na letiště neminulo ještě pětihodinové čekání na odlet. Tentokrát jsme po dosednutí v Praze ani nebyli smutní z končící dovolené. Naopak jsme byli rádi, že vše dobře dopadlo a po třinácti dnech už jsme se i těšili domů.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (2)
04.10.10 17:31 alojs
Také rádi cestujeme bez CK a právě ta příprava nás na tom velice baví bez ohledu na výsledek. Je to taková naše zábava na zkrácení dlouhých zimních večerů. Děkujeme za inspiraci.
04.10.10 16:50 hesina
Zasloužíte si pochvalu za odvahu, taky za pomocnou ruku dvojici stopařů, ale jinak si mne Naxos nezískal. Myslím,že vynaložené úsilí k realizaci, neodpovídalo výsledku cesty.Díky za počtení.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
e9uSe
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝jauna˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
Galerie1
Diskuze1
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací