Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 4 | 56
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Mozaika z mastixového ostrova

Autor:
Zařazeno:
Chios
Napsáno:
11.09.10 00:10
Fotografií:
50
Přečteno:
6988
Soutěž:
2010
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
23 °C
Skorojasno
SSV, 3.1 m/s
Řecko po desáté a zase jinak
Myslela jsem, že pro nás letos žádné Řecko nebude, to nejlepší ,podle našeho vkusu, jsme již viděli a prožili na vlastní kůži, cestovky také nic nového nenabízely a na nějaké experimenty už nemáme věk. A konec konců: „U nás je taky krásně“. Potom jsem ale začala brousit v internetových stránkách a ejhle! Tento ostrov by stál doopravdy zato! Málo lidí, žádné několikastupy pevně sevřených lehátek a slunečníků, spousta pěkných pláží a hory v zádech, přesně tak to máme rádi! To jsem ještě netušila, že je tam roztroušeno mnoho kapliček, klášterů a jiných cílů, kterými se dá dovolená zpestřit.
Datum letošní dovolené bylo stanoveno na začátek srpna, protože jinak nám nikdo nechtěl hlídat pejsky, které milujeme stejně jako Řecko, ale rok co rok jim tam ujíždíme, a tak nevím, komu tím vlastně způsobujeme větší stres. Každopádně nám návrat k našim čtyřnohým miláčkům usnadňuje podovolenkovou kocovinu.

Pár střípků z prvních dnů
Letiště na Chiosu bylo jen takové mrňavé letišťátko a stačilo vyjít posuvnými dveřmi a už se před očima zablesklo moře. Palmy se kolébaly ve větru. Nebyl to žádný odvážný „meltemi“, strhující klobouky, ale jen takový příjemný vánek na přivítanou. Pár taxíků čekalo na klienty, ale nestál tam kupodivu žádný autobus. Třeba stávkují, napadlo mne. Za pár minut už ale vjížděl. Místa na manévrování málo, leč místní řidiči jsou umělci a jeden žasne nad jejich dovedností. Za úvodního komentáře paní delegátky jsme projížděli Chiosem, dále přes Karfas a odkládali jednotlivé skupinky turistů podle jejich místa ubytování. Až nakonec vyložili i naší základnu v Ag. Fotini a zbytek pokračoval na konečnou do Emporia. Přiznám se, že při výběru letoviska jsem váhala. Ag. Fotini nebo Emporio? Scenérie přístavu v posledně jmenovaném byla poutavá, ale odradily mne tmavé pláže, připadaly mi smutné.
Ag. Fotini bylo malé, domácké letovisko, s jednou centrální uličkou ústící na místní "riviéru", která do pozdních večerních hodin praskala ve švech. Tuto pláž jsme obcházeli obloukem. Jen první den, kdy jsme obhlíželi terén, jsme využili její pohostinnost a to jen úplně na krajíčku, na kamení, kde už žádná plážová vybavenost, ani lidé nebyli, to nám budiž omluvou.
Našinec s posledními paprsky slunce balí a z pláže odchází, kdežto zdejší lidé si to dokáží užít ještě dlouho po jeho západu. Proč taky ne? Kameny na pláži vyzařují teplo a slunce, které zapadlo za obzor, dává celé kulise zvláštní barevný nádech, moře se stane jaksi hutnějším, jakoby po celodenní dřině jevilo známky únavy. V tu dobu už jsme ale my pokukovali po tavernách, kde bychom si dali večeři. Protože se držíme zásady kostkovaných ubrusů, modrých židlí a choď tam, kam domácí a kde je plno, vyhrávala tady na celé čáře taverna The Twins. Pravda, zrovna řecky to nezní, ale vždy bylo obsazeno a vždy nám tady chutnalo. Jako večeři na uvítanou jsme si dali musaku, kalamáry, řecký salát a pivo Mythos do namražených sklenic, zkrátka ta nejřečtější klasika.

Druhý den se necháváme zlákat mezerou mezi ploty a pokračujeme, s mořem po boku dál, mezi borovice. Cestu lemoval nízký porost, kterému říkám drátěnkový, protože když jsem si na něj jednou sáhla,zjistila jsem, jak je tuhý, jakoby byl utkaný z jemných drátků. Odměnou, je nám za kopcem opuštěná kamenitá pláž. Na jejím břehu je postaven nic neříkající objekt, ale má modrou vlajku z igelitu, určitě je to vlajka mírová. Taky že ano, celý den si tu užíváme poklidu a míru. Občas se na horizontu objeví loď, jindy ji ani není vidět, jen se vodou nese zvláštní hluk. Se zpožděním pak přichází ke břehu vlny.
Navečer přichází pár domorodců se psem, chodí se sem vykoupat. Páneček plave hodně daleko, jeho hlava nad vodou se vzdaluje, je menší a menší. Pes drží krok s pánem. Najednou se moře rozvlní, asi v dálce proplula loď. Mám strach, aby mělo zvíře sílu doplavat zpátky, aby ho nezalila vlna. Oddechla jsem si, pes je na břehu. Jeho pud sebezáchovy je přece jen větší než poslušnost. Páníček píská, psovi se nechce, otálí, ale pak poslechne a vrhá se znovu do vody. Tak se to opakuje několikrát, dokud to pánečka baví. Dobrý plavec je tenhle pes! Kůže ho svědí od slané vody, pobíhá po břehu, válí se po kamenech a otírá si hřbet.

Mastixové bohatství
Nazítří, když se sluníčko trochu posunulo k obzoru, vyšlápli jsme si bloumat po okolí. Možný cíl cesty - klášter Ag. Minas. Šlo se po dost frekventované silnici. Pravděpodobně jsme si nevybrali správnou dobu, asi byl rozjezd z pláží, takže neustále projížděla kolem auta či motorky, což nás při první možné příležitosti dohnalo k odbočení - klášter neklášter. Cesty se táhly a rozcházely, některé končili před plotem rezidencí, jiné svobodně pokračovaly krajinou. Objevili jsme zde mastixové keře. Začínala jejich sezóna. Mastix je pryskyřice, která se získává ze stromu s názvem řečík lentišek. Přičítají se mu léčivé účinky a přidává se do nejrůznějších produktů od žvýkaček a bonbónů po kosmetické přípravky. Je to velké bohatství tohoto, jinak chudého ostrova. Kůra stromů se nařezává, v druhé polovině srpna stromy roní pryskyřici na zem do rozsypané, rozemleté křídy. Potom se sbírá, čistí a dále zpracovává. Můj muž, který musí všechno zkusit, hned kousek mastixu sebral a strčil do pusy. Přeochotně mi nabízel, ať to taky ochutnám. Jenže když jsem viděla, jak se mu mastix táhne mezi prsty, lepí a nemůže se ho nikterak zbavit, tak jsem popravdě neměla zájem. Stačilo mi později ochutnat limonádu Mast. Hodně jsem se musela ujišťovat, že je to třeba zdravé, když to není moc dobré.

Pláže a mastixové vesničky na jihu ostrova
Další den nám z Emporia přivezli auto, neboť v našem letovisku tato možnost nebyla. Měli jsme ho pronajaté na pět dnů. Sláva, konečně poznáme ostrov! Nejdřív jsme chtěli vyzkoušet jižní pláže Mavra Volia a Vroulidia. Na obou jsme okusili vodu, Vroulidia byla citelně studenější, ale i přesto zde bylo plno lidí, určitě i díky malebným, strmým útesům kolem. Napadlo mne srovnání, že je to taková malá chioská Porto Katsiky. Na pláž se scházelo po schodech, nahoře bylo parkoviště a malá taverna.
Z každé pláže si vždy odvážím pár kamínků, s úmyslem, určitě si zapamatovat odkud jsou, ale stejně se mi to nakonec všechno smíchá a mohu se původ pouze dohadovat. U Mavra Volia, pláže s lávovými kameny, je to jasné, odtud jsou kameny jednoznačně antracitově tmavé, i když přiznám se, že mi jejich původ vrtal trochu hlavou, protože okolní skály nepůsobily jednoznačně sopečným původem, byly zde i útvary vápencovo-pískovcové. Za pláží Mavra Volia je další pláž Foki, tvářící se hodně nepřístupně. Asi to nebyl jenom můj pocit, protože lidé by se zde dali na prstech spočítat, možná taky proto, že hned u kraje byla voda po pás.

Pirgi, byla první mastixová vesnička, kterou jsme navštívili. Daří se nám dobře zaparkovat, dál pokračujeme pěší prohlídkou, obdivujeme domy s vymalovanými geometrickými vzory. Na balkonech se suší rajčata, navlečená na šňůrách jako korálky. Je to krása! V jedné z uliček mne zaujme dvojice mladých lidí, dívka s chlapcem s bágly. Brázdí ostrov zřejmě pěšky. Ach, to mládí, klobouk dolů! V tom vedru a se zátěží je to slušný výkon! Fandím jim a žebrám, aby mi je muž vyfotil, jak tam seděli na chodníku, obklopeni vyházenými věcmi z batohu, kelímkem jogurtu si dodávali další energii.
V Pirgi je krásné náměstíčko, obklopené tavernami, jejichž venkovní sezení splývá v jednu plochu zastíněnou slunečníky. Máte problém si vybrat, kam se posadit.
Měla jsem pocit, že obsluha nechápe, jak si ti “xenos“ mohou dávat v horku ještě horkou kávu. A nejen horkou, ale ještě i hořkou a chtít k ní něco sladkého. Ale znáte to, zvyk je….
Naopak řecký zvyk podávat ke kávě orosenou sklenici vody v tom horku přijde vždycky vhod. Tady jsme ještě jako bonus dostali dvě čokoládičky.
Další pláž, která nás přivítala byla písčito oblázková Kato Fana. Nebyla ničím zvláštní, ale na osvěžení vzhledem k vedru, které panovalo, dobrá. Cestou odtud jsme míjeli pěší dvojici, byli to naši známí z Pirgi. Málem jsem vypadla z auta! Takový kus cesty už urazili, zatím co my se váleli u vody. Měla jsem chuť ukázat jim" véčko", jako že jsou dobří, ale zůstalo jen u povzbudivého úsměvu.
Druhou vesničkou, ještě hezčí než Pirgi, byla Olimpi, působící tajuplně svými kamennými uličkami. Za vodítkem kostelní věže jsme došli na dlážděné náměstí. Je čas siesty, a tak tu jen pár mužů posedává v chládku, mezi nimi i pop ve svém hábitu. Uctivě zdravíme. Všechno vypadá tak neskutečně, jako by se tu zastavil čas. V jedné z uliček seděly ženy a pilně prováděly nějakou činnost, ale na „draní peří“ to nevypadalo. Zvědavě jsme popošli blíž – loupaly mandle z těch zelených dužinatých „kožichů“ jako mají ořechy. Každý jsme jich hrst dostali, vezli jsme si je domů jako suvenýr pro štěstí.
Poblíž Olimpi má být jeskyně, hledáme nějaký ukazatel, ptáme se. Nakonec máme štěstí snad na samého starostu, perfektně popíše cestu na rozcestí k ceduli, jenže tu míjíme. Je vidět totiž jen z jedné strany, o čemž jsme se následně, po otočení auta, přesvědčili. K jeskyni je to ještě 7km, netušila jsem, že to bude tak daleko. Zdejší jeskyně ale není žádná jeskyňka. Nasvědčovalo tomu už betonové parkoviště a vstupní budova s prodejem lístků, bufetem s občerstvením a prodejem suvenýrů. Ze slečny biletářky byla později průvodkyně. Zprvu jsme si s ní moc nerozuměli, koupili si lístky a hledali vchod. Až později nám došlo, že se jedná o časovou prohlídku a čekáme na ostatní účastníky. Šlo o zajímavé seskupení 6-ti lidí, italka, francouz, dvojice turků a my dva češi. Megalomanský byl vstup do jeskyně betonovými chodbami a pak už - ticho, chlad, mokro a nasvětlené krápníky. Ptali jsme se komu je tato jeskyně zasvěcena. Překvapilo nás, že se v ni nenarodil ani žádný bůh, ani nepobýval žádný filosof. Byla to bezejmenná - Spilio Olympoi.

Stále je krásně, tady snad ani jinak nemůže být! Čeká nás Armolia, vesnička, kterou jsme včera jen projížděli a viděli pestré hrnčířské království, vystavené podél cesty. Musíme tady nakoupit nějaké dárky! Bylo tu z čeho vybírat, ale snad nejvíc nás nadchly malované kravičky jako „šporkásky“ na mince. Hrozilo, že se budeme vracet s několikahlavým stádem. Nakonec jsme stav zredukovali na dva kusy.
Další zastávkou je středověké hradiště Mesta s nádherným kostelem na náměstí. Ani jsme si nemuseli žádat klíč, bylo otevřeno pro skupinku anglických turistů. Přidali jsme se k nim. Kostel byl skvostně zdobený, takže není divu, že jej zamykají. Hořely zde jen dvě svíčky. Zapaluji další pro chvilku rozjímání, děkování, vzpomínání.

Na náměstí to žije, jsou tu bleděmodro bíle uniformované skupinky, možná řečtí skauti. U stolků je dost obsazeno. Přece sedáme, je potřeba doplnit hladinu kofeinu. Dnes máme štěstí, podaří se nám okusit něco nového z řeckých delikates – chanoumaki – něco jako jablko v županu polité sirupem a posypané oříšky. Mňam, je to moc dobrý!
Z Mesty máme možnost jet na Apotihkas bay nebo do rybářského přístavu Traxilia. Volíme druhou variantu. Tady je záliv rozdělen výběžkem na dvě části. V jedné se pohupují lodičky, které chvíli pozorujeme, druhá přináší nádherné koupání, hladina je neskutečně klidná a voda čistočistá.
Protože dnes ještě chceme navštívit poslední z mastixových vesniček Vessu, musíme, ač neradi, zpátky do rozpálené plechovky s klimatizací, a pár kilometrů popojet. Ve Vesse, i když ještě neskončila siesta se pracuje - opravují chodník. Vůbec na Chiose jsme viděli nejvíce „pracujících lidí“. Vyšplhali jsme ke kostelu. Byl odtud pohled na celou vesnici, které přídomek tajuplně zádumčivá po právu patří. Zpět, z cest po mastixových vesničkách, jsme se vraceli přes Tholopotami. Nebyla to nejlepší volba, ale je otázkou, jestli nás tam nějaká zlomyslná odbočka neodvedla jen tak, aby vyzkoušela řidičské umění mého muže. Mnohdy jsme se ocitli v tak úzkých uličkách, že kdyby v tu chvíli jelo auto v protisměru, nemáme šanci si vyhnout. Náš orientační smysl je tak mizerný, že se občas ocitneme někomu „na dvoře“ a pak nás místní s cukajícími se koutky sledují, jak se dokážeme vytočit.

Kláštery a středověký Avanatos
Dnešní den máme v úmyslu navštívit další historická místa – klášter Nea Moni a vesnici duchů Avanatos. S malou zajížďkou se nám daří najít odbočku Chios – Nord. Stoupáme do kopců, dnes si stoupání užijeme, protože klášter leží na náhorní plošině v horách. Sloužil chiosanům jako úkryt před turky, ale neochránil je. Většina řeků byla pobita, jen malý počet byl ušetřen, aby se staral o mastix a plnil jeho prodejem turecké pokladny. Ve zdejší kostnici jsou uloženy ostatky pobitých ostrovanů. Na mnohých je patrno kruté zacházení v podobě viditelných šrámů od tureckých šavlí. V současné době žije v klášteře několik jeptišek, a protože tu zrovna asi probíhal den „otevřených dveří“, vstoupili jsme i do jejich světniček, nacpaných věcmi nejen svatými, ale i účelovými. Tato světská zařízení na mne působí v klášterech poněkud překvapivě a zvláštně, jako bych zapomínala, že i tady k životu potřebují nějakou tu techniku. Stav kláštera je zchátralý, obzvláště v porovnání s klášterem Moni Ag. Pateron, který jsme navštívili následně. Přivítal nás tam mnich celý v černém, černé rozevláté vlasy, na nich čepičku, prošedivělý vous. Byl hodně zvláštní a působil tajuplně, stejně jako jeskynní kaple, kam nás zavedl. Rádi bychom se porozhlédli a prohlédli si i ostatní prostory, ale nebylo nám to nabídnuto, mnich se rozloučil a zmizel.
Na cestě mezi Nea Moni a Avanatosem je vesnička Avgonyma, která silně kontrastuje s mastixovými vesničkami na jihu ostrova. Je úhledná s opravenými domy, malým náměstím, čistými uličkami. Vedle kostela je taverna, grilují tam ovci, sice to voní pěkně,ale je mi ji líto. Před kostelem vidím poštovní schránku. Jako naschvál, ji dnes nepotřebujeme. Tři dny jsme vozili pohlednice v batohu, protože v Ag. Fotini jsme schránku neobjevili, dnes je nemáme. Zato máme schránku.

Blízkost středověké vesnice Avanatos začínáme tušit již od silnice, a s přibližující se vzdáleností k nim, dostávají obrysy kamenných domů přesnější tvary. Zatím téměř splývaly se skálou jak orlí hnízda. Je po poledni, nebude to nejvhodnější doba na jejich prohlídku, přesto vyrážíme. Místy je vidět, že bylo započato s opravou polorozpadlých domů, ale pak asi došly peníze na opravu památky. Mnoho přístupových cest je zahrazeno bedněním a cedulemi se zákazem vstupu. Fakt je ten, že první pohled na Avanatos od cesty byl nejpůsobivější.

Severozápadní pohledy
Centrem této části ostrova je městečko Volissos se zříceninou hradu na návrší. Místo s největší koncentraci lidí jsme viděli v místním minimarketu, kde všichni oslovovali majitelku a pokladní v jedné osobě jménem. Jinak byly ulice prázdné. Střídaly se tu domky pěkně upravené, ale i ty, jež byly podepřeny z několika stran, aby nespadly. Hrad byl skutečně jen torzo, stoupalo se k němu po masivních schodech, které s největší pravděpodobností přežijí hradní ruiny. Byl odtud ale pěkný výhled po okolí až k moři. V místním kofenionu nás čekala zrada - nedělali espreso, a tak jsme inovovali své zaběhnuté zvyklosti a objednali si frapé. No konečně jsme ho objevili! Skutečně výborně osvěžilo ve zdejších vedrech.
Po sjezdu do přístavu Limnia a pozoruhodným průjezdem přístavní tavernou, kde jste se hostům mohli podívat do talíře, jsme pokračovali v cestě na sever do Ag. Galas. Zdejší kostel, vytesaný do skály, byl rozpoznatelný již od cesty, ale sjet se k němu nedalo. I když ukazatel značil parkoviště, nejsme takoví sebevrazi, abychom riskovali strmý sjezd dolů po jakýchsi kočičích hlavách. Nechali jsme auto u cesty, na které stejně nebyl žádny provoz. Měli jsme smůlu, bylo pondělí a kostel byl zavřený. Vítala nás pouze ještěrka, která moc nechtěla spolupracovat s objektivem fotoaparátu a prchala před námi, aby se skryla mezi kameny. Porozhlédli jsme se kolem, nepotkali ani „živáčka“.
Z pláží na západním pobřeží, které jsme viděli, se nám nejvíce líbila Didima s průzračnou vodou a hrstkou lidí, rozdělená výběžkem na dvě části. Honosila se krásným skalním panoramatem, dost zde foukalo. Pláž Elinta, hluboce se zakusující do pobřeží na nás nezanechala takový dojem, jak jsme očekávali a nejimpozantnější byl pohled na ni shora od silnice. Vcelku příjemné bylo koupání na pláži v Limnii, i když zde bylo hodně domorodců. Ti se ale družili na lehátkách pod slunečníky a nijak neohrožovali naše soukromí.

Na severovýchod pro nejkrásnější kamínky
Poslední motorizovaný den nám přinesl hledání Homérova kamene v Daskalopetře. Směr „Homer stone“ byl jasný, ale u cíle žádná popisná tabulka nebyla, jenže na podobné šprýmy už jsme z Řecka zvyklí a jsme přesvědčeni, že to byl určitě „on“. Po pár kilometrech cesty, lemované horami a borovicemi nás přivítala vlídná náruč rybářské vesničky Lagada, v jejímž přístavu se pohupovalo několik různobarevných lodiček a k posezení lákala řada taveren. Paní, která nám tady připravila to nejlepší frapíčko s vynikající teplým „applepiem“ a k tomu přinesla kytku bazalky, se smála naší pokloně, když jsme ji vysvětlovali, že u nás se podaří vypěstovat bazalku sotva třetinové velikosti.
Projížděli jsme na sever vesnicí Kardamila, dál do přístavu Marmaro ve snaze najít nějakou hezkou pláž, protože slunce už zase stálo příliš vysoko a svádělo tuhý boj s klimatizací v autě. Měli jsme jedinou touhu – skočit někam do vody. Zadařilo se až na Giasonas bay. Moře se tu hezky vlnilo, pláž byla z nádherných kamínků, takže bylo skvělé koupání i o co rozšířit sbírku.
Poslední místo v našem itineráři byla návštěva vesničky Pityos, ležící v horách. Cestou jsme viděli přírodní scenérie, které nás braly za srdce, široké výhledy od paty moře, v meziprostoru nehostinné věnce kopců až po majestátní vrcholy pohoří Pelinnaio se štítem Agia Triada, který je svou výškou 1297m jeho dominantou. V samotném Pityos to vypadalo, co se života týče, jako po vymření, pouze v jedné uličce jsme objevili trpělivě čekajícího osla a na náměstí seděli tři stařečci. Stálo zde však několik řad naštosovaných plastových židlí, což je dobrá zpráva v tom, že tady lidé žijí a občas se tu i společně sesednou a radují.
Obešli jsme kostel, tradičně zamčený a vysupěli na kamennou rozhlednu, která dříve sloužila jako úkryt, kam se schovávali obyvatelé v případě ohrožení. Byl to objekt se silnými kamennými zdmi bez vstupu, kam se dalo vejít pouze vrchem pomocí žebříku, který byl posléze vytažen dovnitř. Dole pod rozhlednou se mezi květinami tulila malebná kaplička, kde nás příjemně překvapil nápis v angličtině: “Vejděte, otočte klíčem a po odchodu zase po sobě zamkněte“. Tak jsme tedy tiše učinili. Nechtělo se mi odtud odjíždět, vesnička měla silné, tajemné kouzlo, kdy v letním vedru je slyšet jen bzučení včel a vzduch je prosycen vůní divokých bylin.

Chioský přístav
Při projížďce ostrovem stačilo přejet horské hřbety a buď se objevilo moře na západní straně, nebo na straně východní. Tady na východě pohledu vévodilo hlavní město Chios, z té výšky několik hrstí bílých kostiček rozházených podél moře. Několikrát jsme projížděli dopoledne Chiosem a mne fascinoval jeho přístav, ozdobený šňůrou lodí a lodiček kolébajících se na vodní hladině. Kdyby pro nic jiného, tak pro ten pohled na přístav, lemovaný pestrou směsicí taveren a kofenionů, v pozadí s několika stupňovým prstencem hor, stálo zato, hlavní město Chios vidět.
Skutečně jsme toho kromě procházky přístavní promenádou, spojenou s nahlédnutím do několika obchůdků se suvenýry a mastichou, ani více nestihli.
Nevadí, vždyť optimálně strávená dovolená je okusit od všeho kousek. A okusili jsme - různorodé pláže s báječným koupáním, návštěvy tichých klášterů, nezapomenutelné koncerty cikád, toulání se v končinách, kde srdce stoupá do krku a do očí se derou slzy nad tou prostou, přírodní krásou.

Jako malá jsem se ráda dívala do kukátka, "krasohledu", ve kterém se přesýpala barevná sklíčka. Vytvářela různé obrazce tak, jako útržky našich vzpomínek vytvářejí mozaiku z ostrova Chios, té bezedné pokladnice klidu a pokoje, mozaiku, kterou se budeme obírat za studených podzimních večerů a těšit se na slunce.
A možná se - poprvé - vrátíme. Zatím jsme vždy znovu a znovu hledali. Myslím, že hledané bylo nalezeno…

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (12)
26.01.11 13:14 markulina
Diky, vratila jsem se zpet do letnich dni, kdy i ja byla v Agia Fotini... taverna Twins - Didimoi; mela i recke ekvivalent, jen jste si ho asi nevsimli... jidlo bylo vyborne, taky jsme tam chodily, protoze obsluha i majitel byli moc mili...
30.10.10 20:16 Lucelle
Nějak se mi Chios dostal do semifinále pro příští rok, v tom případě si Váš cestopis vezmu s sebou - některé momenty tam máte tak krásné, že jsem si je musela přečíst vícekrát.
23.10.10 06:35 tony2
Velmi pěkný cestopis! Určitě se bude hodit! Díky!
21.10.10 17:48 Kusnirova
Jo zvěřinec, taky stejný problém. Nikdo nechce hlídat. Chios potěšil, příjemná změna oproti převaze ostatních ostrovů.
03.10.10 17:50 Iliana
Moc krásně se to četlo, asi se ještě několikrát vrátím a pokud se někdy vydáme na Chios, tak cestopis by mohl jet s námi. Děkuji za hezké počtení a hodnotím vysoko.
19.09.10 12:59 vichřice
Kvalitní cestopis. Doslova mě "vcucl" do své atmosféry. Působivé čtení.
17.09.10 10:21 hesina
Moc vám všem děkuji. Pěkná slova potěší a zahřejí. Psaní mi dělalo radost už v tom, že jsem se do těch chvil stále vracela a neměla čas si všímat nějakých "mráčků" kolem. Ještě jednou děkuji.
16.09.10 08:49 dulka
Dobrý den, pěkný cestopis. Hlavně poslední řádky čtu s mrazením v zádech. Chios jsme objevili vloni. Nádherný ostrov. Taky see vrátíme. Vím to!
15.09.10 16:55 Kopecek
Já už jsem na Chiosu byla a souhlasím s ostatními......krásně napsaný cestopis....také bych chtěla umět takhle psát....
15.09.10 07:46 IvetkaS
Tak krásně, poutavě a barvitě napsaný cestopis jsem již dlouho nečetla. Krásné fotky. Dávám 5* a budu se chystat na Chios.
11.09.10 21:28 sokolnice
Moc se mi to líbí, krásný ostrov, je v pořadí těch -co po nich toužím vidět je.A po prohlídce fotek ,toužím ještě víc.
11.09.10 01:16 Falco
Příjemné noční čtení. Je krásné, že jste "nalezli hledané". S návraty k čtyřnohým miláčkům to znám - ti jsou to jediné, na co se po dovolené těším :-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
xhwzy
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝hesina˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
Galerie1
Hotely1
Diskuze0
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací