Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 3 | 33
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

TAK ZAS NĚKDY PŘÍSTĚ, THIRO!!

Autor:
Zařazeno:
Santorini
Napsáno:
13.07.10 02:07
Fotografií:
50
Přečteno:
7511
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 19:50
15 °C
Skorojasno
Z, 3.6 m/s
Z každé naší zahraniční dovolené se snažím psát deník, zejména proto, abych si příjemné chvíle mohla později připomenout. Před letošní dovolenou jsem si chtěla znovu oživit náš loňský pobyt na Santorini a při jeho pročítání mě napadlo, že by třeba mohl být zajímavý i pro ty, kteří se na tento kouzelný ostrov chystají. Mírně jsem ho tedy upravila a s určitým zpožděním předkládám.

PRVNÍ DOJMY
čtvrtek 13.8. – den první
Letadlo vylétá v časných ranních hodinách a my se vznášíme nad Prahu. Pořád tomu ještě nemohu uvěřit a mám pocit, že i v tvářích některých spolucestujících vidím napětí a vzrušení – odhaduji, kolik z nich bude vystupovat spolu s námi a kolik jich bude pokračovat dál na ostrov Kos. Po necelých dvou a půl hodinách letu letuška konečně oznamuje: „Blížíme se k souostroví Santorini. Za několik minut přistaneme na letišti na ostrově Thira.“ Vidím, jak se i ostatní nemohou dočkat a začínají se radostně usmívat. Ohlašované souostroví se objevuje po pravé straně a ti, co mohou, mají nosy přilepené na okénka. My bohužel sedíme do uličky, a tak úchvatné pohledy spíš jen tušíme. Náš šťastnější soused fotí jeden snímek za druhým, jako o život.
Letadlo se stáčí podél jižní strany ostrova a nakonec dokončí otočku téměř o180° – na zdejší letiště se přistává směrem od jihu. Hladina moře se nebezpečně přibližuje a pevnina je z mého zorného úhlu stále v nedohlednu. Najednou někdo vykřikne, my se otáčíme a téměř proti nám vystupuje z moře mohutná skála – už vím, že je to hora Mesa Vouno a těsně za ní nejvyšší vrchol Santorini - Profitis Ilias. Skoro to vypadá, že se jí nestačíme vyhnout a narazíme do ní, ale pilot má samozřejmě všechno pod kontrolou a my hladce přistáváme na letišti v Thiře. Odměnou mu byl mohutný potlesk všech, kteří se spolu s námi na tento okamžik těšili.
Konečně! Jsme tady! Definitivně z nás padá napětí. Nikoli ze samotného letu, ale z nerváků posledních dnů. Naše původně plánovaná dovolená na Krétě, během níž jsme chtěli konečně vyrazit i na jednodenní výlet lodí na Santorini, kvůli krachu cestovky padla, a tak to vypadalo, že nakonec nikam nepojedeme. Ovšem po několikadenní skepsi přišel M. domů a prohlásil: „Někam pojedeme. Nemá cenu sedět doma a vzdychat. Nějak bylo, nějak bude.“ Začali jsme hledat v nabídkách last minute dovolenou, která by nás oslovila a navíc se vešla do termínu, který jsme kvůli zaměstnání už nemohli měnit. Nevím, snad to byla náhoda, snad to byl osud, ale mezi nabídkami jsme našli 11denní pobyt na Santorini, cenově přijatelný a přesně v termínu, který nám vyhovoval.
Teď tedy stojíme před letištní halou na vysněném ostrově a delegátka nás postupně lifruje k autobusům. Dva naplněné autobusy odjíždějí do Kamari, náš mikrobus asi s deseti spolucestujícími do Perissy. V mikrobusu vytahujeme mapu a rychle se snažíme zorientovat. První pohledy patří serpentinám vedoucím k Mesa Vouno a hoře Profitis Ilias. Projíždíme Mesarií a záhy se před námi otevírá úchvatný, i když jen zběžný pohled na kalderu, na její strmé stěny, na ostrůvky uprostřed, na nedalekou Firu i na Akrotiri. Mikrobus pokračuje dál a pomalu sjíždí přes Megalochori a přes Emporio do Perissy k našemu hotelu.
Hotel leží trochu stranou a je zde příjemný klid. Dostáváme prostorné studio s velkou terasou. Okolí ještě není moc zastavěné a díky tomu máme z terasy pěkný výhled na moře, přestože jsme od něj vzdáleni asi 150 metrů. Na druhou stranu je od hotelu vidět dominantní Profitis Ilias a pod ním nad mořem Mesa Vouno s bílým kostelíkem Panaghia Katefiani ve skalní stěně.
Trochu nás překvapil poměrně silný vítr a teplota 25°C, což nám přišlo vzhledem ke zkušenostem ve Středomoří, zejména z Kréty či pevninského Řecka, dost málo. Čekali jsme, že bude větší vedro a vlhko, větší „prádelna“. Vítr nás provázel prakticky celý pobyt na Santorini: některé dny jsme měli pocit, že nás to odnese, jiné dny bylo téměř bezvětří. Příjemné na tom bylo to, že při chůzi vítr člověka ochladí a nemá pocit takového horka, i když sluníčko praží ostošest. Zato na pláži s ním byla občas legrace, někdy už jsme fakt nevěděli, čím zatížit osušky, aby nám neodletěly.
Rychle vybalujeme a spěcháme si prohlédnout okolí. Od začátku máme pocit, že Perissa byla pro nás ta správná volba. Je to rozvíjející se letovisko s potřebným zázemím, které zatím neztratilo svůj typicky řecký ráz. Velké množství restaurací, barů a obchůdků podél hlavní silnice, spousta půjčoven aut a motorek, většina z nich kumuluje svou činnost s prodejem zájezdů, jeden velký supermarket a asi dva pekaři. Není tak moderní a rušné jako Kamari, které má dokonce fotbalový stadion a dvě kina, ale to my ke štěstí nepotřebujeme. Teď v sezoně je tady spousta Italů, taky dost Francouzů, Angličanů a Američanů. A samozřejmě Řeků z pevniny. Italové jsou poněkud hluční, ale to je pro ně typické a nám to nevadí, jsme na dovolené.
Procházíme několik obchodů, zajímají nás ceny potravin. U pekaře stojí chleba 0,75 €, tiropita (šáteček plněný fetou) 1,40 €, malá pizza 2 €. V supermarketu láhev nejlevnější vody (1,5 l) 0,40-0,50 €, celé balení (6 lahví) 1,73 €, balíček těstovin cca 1 €, feta balená 200 g 2,40 € (400 g 4,70 €), rajčata 1,90 €, meloun 0,75 €, hroznové víno 2,30-3,50 €, samozřejmě za kilogram. Kilové balení jejich nezaměnitelného, tučného jogurtu jsme pořídili za 2,65 €. Ovoce a zelenina je o něco dražší než na Krétě, jinak je to v podstatě srovnatelné.
Po zběžné orientaci po základním sortimentu se zaměřujeme na vína. Rádi bychom se trochu blíže seznámili i s vychvalovaným „lávovým“ santorinským vínem. Santorini tvoří z pohledu vinařů svébytnou apelaci a některá vína se honosí označením OPAP (onomasia proelefseos anoteras poiotitos, tj. kontrolované značení původu vína), což je jakási obdoba francouzského AOC. Toto označení se vztahuje pouze na vína vyráběná z typické a ve zdejších podmínkách naprosto převládající santorinské odrůdy asyrtiko. Vína OPAP musí obsahovat minimálně 75% této odrůdy, doplněna pak mohou být, pochopitelně však nemusí, odrůdami athiri a aidani. V podstatě jsou rozlišovány tři druhy či typy těchto vín: jednak suché bílé víno, pak tzv. nikteri (čti nychtery) a posléze sladké vinsanto. Zmíněná skutečnost však neznamená, že by se zde neprodukovala i vína jiná. Vlajkovou lodí této apelace jsou však jen tři uvedené typy.
Hodláme alespoň některé jejich zástupce otestovat. V největším supermarketu Perissy, nazvaném příznačně „BIG“, narážíme na běžnou produkci jako kdekoliv v Řecku, ale objevujeme tu i malý regál hlavního producenta santorinských vín, družstva SantoWines. Jde o družstvo sdružující velkou většinu zdejších zemědělců, zejména vinařů. Vína SantoWines tvoří jakýsi místní standard. Ceny jsou vyšší než u běžné produkce, bílá i červená asi od 8 do 14 € (0,7 l), vyhlášené vinsanto stojí 14–15 € (0,5 l). Kupujeme si bílé Santorini asyrtiko za 7,80 € a těšíme se, jak ho večer ochutnáme.
Po prvním seznámení s Perissou jdeme na pláž vyzkoušet moře. Pláž je tady z drobných černých lávových kamínků. Je to příjemnější než písek, který nelze z ničeho vytřepat, ale zato daleko rozpálenější, takže se po tom nedá chodit bosýma nohama. Moře je průzračně čisté a azurově modré, ze začátku nám připadá trochu studené, ale posléze je koupání velmi příjemné. Vstup do vody není moc pozvolný, ale to nám nevadí, aspoň člověk nemusí jít kdoví kam, aby si mohl zaplavat. Z kraje jsou ve vodě kamenné plotny, asi pemza, na které nás upozorňovali, že kloužou, ale vzhledem k tomu, že už tam člověk sotva stačí, dají se přeplavat a žádný problém nám nedělají. Chvíli se válíme na pláži, chceme trochu relaxovat a vstřebávat první dojmy, ale vítr nám to kazí, protože nám bere věci. Nezůstáváme tedy u moře dlouho, stejně nás čeká „povinná“ úvodní schůzka s delegátkou naší cestovní kanceláře.
Tam se dozvídáme základní informace o ostrově a dostáváme nabídku výletů. Kupujeme si výlet lodí kolem kaldery se zastávkami na ostrovech Nea Kameni a Thirassia. Stojí 31 € na osobu, zdejší cestovky ho nabízejí v podstatě za tu samou cenu a tady aspoň budeme mít českého průvodce. Na ostatní místa, která jsou nám v rámci výletů nabízena, se raději dopravíme sami.
Delegátka nám zároveň nabízí půjčení aut. Upozorňuje, že je vrcholná sezona, že požadované auto tedy nemusí být hned k dispozici a že také ceny jsou vrcholné. Její cenová nabídka: nejlevnější kategorie aut (Daewoo Matiz, Hyundai Atoz) 45 € za 1 den, 130 € za 3 dny, motorka 80 cc 13 € za 1 den, respektive 39 € za 3 dny a čtyřkolka Kymco 24 € za 1 den. Zdá se nám to poměrně hodně.
Po schůzce se tedy ještě vydáváme po místních půjčovnách. Moc aut tady skutečně k půjčení nemají, aspoň jsme jich moc neviděli, zato všude množství skútrů a čtyřkolek, kdykoliv k dispozici. Je evidentní, že čtyřkolky jsou bezkonkurenčně nejoblíbenější přibližovadlo, hlavně mezi mladými, jezdí na nich prakticky všichni. Jdeme podél celé promenády a ve všech půjčovnách nám v podstatě uvádějí tytéž ceny, jaké nám dala naše delegátka. Je zajímavé, že v půjčovnách sice visí přehled nabízených samohybů, ale ceny u nich nikde uvedeny nejsou. Dostáváme pouze ústní informace, majitelé jsou asi připraveni smlouvat. Nesmlouváme, za takové ceny se nám půjčení nevyplatí. Vzdálenosti jsou zde krátké, autobusy jezdí poměrně často a dlouho do noci, dostaneme se s nimi v podstatě všude, a za jednu jízdu zaplatíme 1,40–2 €. Ve Fiře se sice vždycky musí přestupovat a na další linku koupit nový lístek, ale i tak se nám to bohatě vyplatí. A nemusíme řešit problém s parkováním. Zatím tedy půjčení dopravního prostředku odkládáme, možná později.
Ještě se trochu procházíme po Perisse. Prohlížíme si místní kostel Timios Stavros, údajně největší kostel na Santorini. Zrovna v něm probíhá bohoslužba. Pop není vidět, je schovaný za ikonostasem, takže nám připadá, jako by se zvuk linul někde ze záznamu – pouští ho totiž i do reproduktorů před kostelem. Na konci plážové promenády si v taverně kupujeme pita gyros, konstatujeme, že pláž je tady u skály asi líp chráněná před větrem, ale nám připadá dost stísněná, jeden slunečník s lehátky vedle druhého, to u nás máme místa dost a dost. Jelikož jsme po dnešním dlouhém dni nabytém dojmy dost unavení, vracíme se domů, ale před spaním musíme ještě ochutnat víno, které jsme koupili.
Je výborné, suché, jednoznačně se v něm projevuje zdejší terroir – má citrusové aroma a minerální chuť, cítíme v něm ten okolní popel a lávu, a hlavně sluníčko. Dobře se pije především v tomto prostředí, na terase, v horké letní noci a za šumění moře. Robert Parker by ve sklepě někde v Americe patrně vznesl námitky, ale v tomto prostředí je naprosto skvělé. Dobrého po málu, říkáme, ještě se potěšíme pohledem na moře a na skály nad námi a jdeme spát.

FIRA – FIROSTEFANI - IMEROVIGLI
pátek 14.8. – den druhý
Ráno nás neprobouzejí cikády, jak jsme zatím byli v Řecku zvyklí, ale kokrhání kohouta. Místní terroir tedy cikádám nepřeje. Též zjišťujeme, že díky trochu jinému, „neprádelnímu“ a větrnému klimatu nám bez problémů uschly osušky a plavky.
Pomalu startujeme náš dovolenkový den. M. jde k pekaři pro chleba. Na terase si pak s výhledem na moře vychutnáváme svou první snídani – řecký jogurt, řecký chleba, trochu sýra, ovoce a džus.
Kolem jedenácté jdeme na zastávku autobusu, těšíme se do Firy. Kupodivu jsme na autobus dlouho nečekali, sotva 10 minut. Ne vždycky jsme ovšem měli takové štěstí. Zpočátku jedeme stejnou cestou, kterou jsme absolvovali včera, sledujeme místní ruch, obdivujeme vinice a vyhlížíme kalderu. V Mesarii pak odbočujeme ze včerejší cesty a zanedlouho přijíždíme na autobusové nádraží ve Fiře. Je to vlastně malé parkoviště, kde se sbíhají všechny autobusové linky a kde je jakýsi přestupní uzel. Visí tu cedule s jízdním řádem všech linek a tištěný „time table“ vám ostatně poskytne i dispečer u okénka jakési boudy. Srovnáváme ho s jízdním řádem, který jsme si vytiskli dva dny před odjezdem z internetu (www.ktel-santorini.gr) a zjišťujeme, že se oba dost liší. Ale, jak velice záhy poznáváme, oba jsou úplně k ničemu. Autobusáci tu jezdí, jak sami uznají za vhodné, a tak jediná možnost je, že dojdete na stanici a čekáte.
Vydáváme se na první obhlídku Firy. Hned nad autobusovým nádražím objevujeme Muzeum prehistorické Thiry, které sice navštívit chceme, ale ze všeho nejdřív musíme na vlastní oči vidět kalderu. Vyběhneme proto ještě pár metrů k ortodoxní katedrále, kde už se nám otevírá vytoužené panorama. Ten pohled je naprosto úchvatný, a ačkoliv to člověk zná z fotografií, skutečnosti se nic nevyrovná. Nadšeně děláme první snímky a pak se vracíme zpět k muzeu.
Muzeum rozhodně stojí za návštěvu (vstupné 3 €). Perfektně uspořádaná expozice, která dokumentuje život na Thiře od 4. tisíciletí až do 17. století před Kristem – hliněné, posléze bronzové nádoby, vázy, sošky, umělecké a rituální předměty, stolek, pec, zbytky nástěnných maleb (patrně kopie), naprosto dokonalá keramika, to všechno ukazuje vyspělost zdejší civilizace v době před legendárním výbuchem sopky, který nejspíš způsobil zánik minojské civilizace. Všechny exponáty pocházejí z nálezů na Akrotiri, které je bohužel stále zavřené. Výstava je doprovázena panely se srozumitelným výkladem vztahujícím se k jednotlivým aspektům života na Thiře.
Po návštěvě muzea pokračujeme dál v prohlídce Firy. Jdeme podél kaldery, pak procházíme křivolakými uličkami plnými krámků převážně s „typickými santorinskými produkty“, s klenotnickým zbožím a suvenýry. Před mnoha krámky stojí prodavači, lákají případné zákazníky dovnitř, často nabízejí něco k ochutnání – většinou arašídy máčené v medu a obalené v sezamu. Do jednoho takového obchůdku vstupujeme a prohlížíme si nabídku vín. Hned k nám přiběhne prodavačka, ptá se, odkud jsme, a nabízí nám, abychom vína ochutnali. Máme tak první možnost ochutnat vinsanto. Je to sladké víno. Někdy je přirovnáváno k vínu slámovému nebo ledovému, avšak v případě vinsanta se koncentrace cukru dosahuje tím, že hrozny se asi deset až čtrnáct dní suší na slunci. Vinsanto se prý pije spíš jako likér nebo „šlaftrunk“, otevřené vydrží minimálně rok. Není v něm tolik alkoholu jako v likérovém víně (maximálně tak 13 až 14 %, častěji však méně), ale v tom poledním žáru nám připadalo, že má docela grády. Povalujeme ho po jazyku, není špatné, ale na náš vkus právě moc sladké. Není to „cup of our wine“, avšak ochutnat jsme ho museli.
Po ochutnávce jdeme dál uličkami Firy. Zastavujeme se v Archeologickém muzeu, které také nechceme minout. Jsou v něm vystaveny nálezy převážně z doby klasického Řecka, zejména z vykopávek ze starověké Thiry na Mesa Vouno. Expozice nás už tolik nenadchla. Je to taková dost okoukaná, mírně provinciální antika.
Pokračujeme dále ke konečné lanovky nad kalderu a znovu se kocháme. Každý nový pohled se nám zdá úžasnější než předchozí, což má za následek, že fotíme jak zběsilí. Pomalu stoupáme směrem do Firostefani, ale kde přesně překračujeme hranici s Firou, netušíme. Dnes je to už v podstatě jedno městečko. Firostefani je však celkově klidnější než Fira, z ničeho nic jsme v trochu jiném světě, v klidnějším, tišším, potkáváme mnohem méně lidí. Cestou se zastavujeme v restauraci, která už je poněkud stranou „hlučícího davu“, takže jsme tu kromě číšníků a jedné jejich společnice sami a bez problémů obsazujeme nejlepší vyhlídkové místo. Objednáváme si frapé, stojí „jen“ 3 €, jinde bychom za občerstvení s vyhlídkou zaplatili jednou tolik.
Naše další cesta vede k červené neoklasicistní budově na kraji kaldery, k Nomikos Centru (celý název je Petros M. Nomikos Conference Centre). Jsou tu vystaveny prakticky všechny nástěnné malby z Akrotiri, sice jen kopie, ale v opravdu dokonalém provedení. Ve vstupním tunelu jsou ještě umístěny zajímavé velkoformátové fotografie z Marinatosových vykopávek z 60. a 70. let minulého století. Výstava stojí rozhodně za vidění (vstup 4 €).
Z Firostefani míříme dál do Imerovigli, a když už tam jsme, musíme dojít až na Skaros, na vystupující skalnatý útes, kde kdysi stávalo středověké opevněné sídlo chránící obyvatele před piráty (tzv. kastéli). Zbytků po pevnosti je tu opravdu pramálo. Ale je odtud krásný výhled na všechny strany – směrem k Oie i k Akrotiri a taky na bílé domečky přímo nad námi v Imerovigli. Dole na skále nad mořem je malý bílý kostelík Theoskepasti, ke kterému se dá sejít, ale my jsme o něm bohužel v tu chvíli nevěděli a nevšimli si ho. I tak to byla dost náročná a únavná cesta, hlavně proto, že do nás celou dobu pražilo slunce.
Když se dostatečně pokocháme, vracíme se do Imerovigli na autobusovou zastávku, jedeme zpět do Firy. Na autobusovém „plácku“ ve Fiře čekáme na další autobus do Perissy a pozorujeme pravý řecký blázinec – v jednu chvíli se sem sjede asi desítka autobusů, všechny couvají a vyhýbají se sobě navzájem. Jak to dokážou bez karambolu, je fakt zázrak. Mezi tím davy turistů zmateně pobíhají sem tam a snaží se zjistit, který autobus jede „jejich“ směrem – největší davy samozřejmě míří do Oiy na „sunset“. Pochopitelně nikdo neví, kam co jede. Řečtí řidiči jsou v pohodě, vtipkují s dispečerem nebo si sednou a pijí kafe, pak se zvednou, každý z nich zařve nějaké jméno města a nastává úprk cestujících do autobusů. Nakonec se dočkáme i my, a tak se šťastně dostáváme domů. Po večeři ještě dopíjíme asyrtiko a jdeme spát, neb zítra nás čeká lodní výlet.

LODNÍ VÝLET – NEA KAMENI, THIRASSIA
sobota 15.8. – den třetí
Ráno v 10.30 čekáme na stanoveném místě na autobus. Klasika – samozřejmě má zpoždění, ale jelikož se nejedná o linku, ale o zájezd, tak už jsme s ostatními našimi sousedy z hotelu kapku nervózní. Ale sláva, autobus přijel a my se vydáváme směrem k přístavu Athinios. Silnice dolů k přístavu vede pěknými serpentinami v podstatě vytesanými do skály, až se člověk diví, že se tam autobusy vytočí a ještě se vyhnou s protijedoucími auty. V přístavu se naloďujeme na jakousi repliku staré plachetnice (ovšem bez plachet), ještě počkáme na dalších cca 6 autobusů (nevím, kam se tolik lidí vejde) a vyrážíme. Osazenstvo lodi je mnohonárodnostní, jedou s námi 3 průvodci – jeden kluk, který mluví řecky, německy a anglicky, jedna česká a jedna italská průvodkyně.
Než se stačíme vynadívat na vrásčité stěny kaldery a na „šlehačku“ bílých domů na hraně kráteru, přistáváme u ostrůvku-rezervace Nea Kameni, jejž Řekové nazývají Volcano. Hned u vstupu na ostrov sedí výběrčí – stoleček pod ojedinělým stromem, kasičku, tiskárnu na vstupenky a od každého inkasuje 2 €. Průvodkyně nás informuje, že na prohlídku máme hodinu a čtyřicet minut. Zdá se to poměrně hodně, ale spolu s námi zde kotví ještě několik „plachetnic“, které na úzké chodníčky vyplivly davy turistů, a tak je dost obtížné se v tomto prvomájovém průvodu pohybovat rychleji než hlemýždím tempem. V zástupu narážíme na spolucestujícího z letadla, onoho zuřivého fotografa. Byl tu prý již na jaře, tehdy sem doplul na soukromé jachtě až v pozdním odpoledni – nebyli tu žádní lidé a ani výběrčí tu nebyl. Tenkrát to byla pohoda, dnes je to děs.
Nea Kameni je jinak nádherný a zajímavý zážitek. Je to lávový ostrov plný kráterů. Když jsme se k němu přibližovali, tak z dálky vypadal jako halda uhlí. Je to stále ještě činná sopka, takže někdy prý stoupá z kráterů kouř či pára, což nám se nepoštěstilo. Zato jsem celkem zřetelně cítila ve vzduchu síru.
Naše pseudoplachetnice nás pak převezla na druhou stranu ostrova, do zátoky, kde vyvěrají do moře horké sirné prameny – koupání v nich je prý ohromný zážitek. Z lodi spustili schůdky a následovalo hromadné skákání do moře a koupání v teplé červenohnědé břečce – nedoporučuje se alergikům, astmatikům a lidem se srdečními problémy. Sice se mi tam moc nechtělo, ale říkám si, když už jsem tady, tak bych měla zkusit všechno, a tak se nechávám taky strhnout a přidávám se k ostatním. No, žádný výjimečný zážitek to není, pokud nepočítám to, že když jsem se snažila doplavat zpátky k lodi ze zátoky, tak byl tak silný protiproud a velké vlny, že jsem skoro myslela, že už tam nedoplavu, a přitom jsem se ještě pořádně nalokala té teplé slané břečky – uvidíme, jestli je léčivá... Navíc jsme pak měli plavky i všechno oblečení, které jsme měli ten den na sobě, obarvené do červena a nechtělo to pustit ani po několika vypráních.
Po hromadné koupeli loď míří k ostrovu Thirassia, kde v přístavu Korfos kotví asi dvě a půl hodiny. Většina ze spoluvýletníků zůstává v tavernách v přístavu nebo se koupe na malé pláži. My vyrážíme na prohlídku. Nejvýživnější je cesta nahoru po kamenitých schodech plných oslích výkalů, jejichž „vůně“ je na slunci obzvlášť intenzivní, cestou nás ještě málem smetla dvě stáda oslů, která hnal jejich majitel dolů ve vidině tučného výdělku. Po náročném výstupu jsme odměněni nádhernou vesničkou s krásnými zákoutími, jako bychom se vrátili o 30 let zpět (ve srovnání s námi bych řekla tak o padesát).
Na ostrově jsou jenom tři vesnice, tahle se jmenuje Manolas. Cestou mineme jedinou tavernu, která tu je, když nepočítám ty, co jsou dole v přístavu, jelikož si chceme napřed prohlédnout vesnici. Je tady naprostý klid, člověk má pocit, jako by se tu zastavil čas. Lidé tu ještě žijí po staru ve svých domečcích vytesaných do skály, kromě pár turistů nepotkáváme žádného člověka, jedinou známkou života je několik koček a psů líně odpočívajících na zápraží domů. Je tady opět typická kombinace modré a bílé, ale některé domky jsou i růžové nebo žluté. Na několika z nich vlaje – jak jinak – řecká vlajka. Naivně mířím k budově s nápisem hotel – restaurant v domnění, že si tu dám frapé, ale když přicházíme blíž, zjistíme, že budovy hotelu jsou opuštěné a polorozpadlé. Turistický ruch tady zatím asi nekvete. Nevadí, i tak, nebo spíš právě proto je to tady moc příjemné. Projdeme celou vesnici až na konec a když si všechno prohlédneme a vyfotíme, máme ještě čas se cestou dolů zastavit v taverně a dát si frapé (2,50 €). Sedíme na terase a kocháme se výhledem dolů na přístav, na moře a na protější Santorini. Je to sice pořád jedno a totéž, ale člověk se nemůže vynadívat. Když si na chvíli odskočím, M. mi po návratu říká: „Víš, jak tady ten číšník uklízel z vedlejšího stolu? Sebral nádobí a odpadky hodil do kaldery.“ Hmm, možná je to odpověď na otázku, jak se tu vypořádávají s množstvím odpadků v letní turistické sezoně, ale doufám, že tomu tak není.
Osvěženi klopýtáme zpátky dolů na loď, která nás veze napřed do přístavu Armeni pod Oiou, kde vystupují ti, co si zaplatili sunset. My pokračujeme dál kolem podvečerní kaldery s nádhernými pohledy na panoramata a na geologické vrstvy nejrůznějších druhů a barev. Z přístavu Athinios nás zase odvážejí autobusy a cesta nahoru serpentinami se mi zdá ještě krkolomnější, než když jsme ráno jeli dolů.
Nádherný den zakončujeme na terase retsinou od SantoWines. Není to sice místní „profilové“ víno, ale chceme vědět, jak chutná lávová retsina. Má daleko výraznější chuť, než na jakou jsme zvyklí. Přitom jemností a chutí se plně vyrovná (ne-li předčí) standardní retsiny Boutari, Kourtaki či Tsantali.

EMPORIO
neděle 16.8. – den čtvrtý
Ráno jsme se rozhodli, že dnešek zasvětíme spíše odpočinku. Dlouze jsme posnídali, a když jsme z vedlejšího apartmánu ucítili vařit uzené a čočku na slavnostní nedělní oběd, raději jsme vyrazili k moři. Naše pláž v Perisse má výhodnou polohu – není tu moc lidí, nejvíc jich je u skály Mesa Vouno a pak na druhou stranu směrem na Perivolos, kde jsou takové ty plážové sporty. Užíváme si to, koupeme se a odpočíváme. U moře vydržíme ale asi jen dvě hodiny, pak se sebereme a jdeme domů. Něco malého pojíme, vypijeme kafe a vyrážíme pěšky do vedlejší vesničky Emporio (čti Emborio).
Musíme jít po hlavní silnici, ale je tady takový provoz, že se tu skoro nedá jít. Jakmile je to možné, odbočíme do nějaké postranní ulice. Máme štěstí – díky tomu se dostáváme právě do té části Emporia, kterou jsme chtěli najít. Emporio je největší vesnice na Santorini s asi 3000 stálými obyvateli. Jsou tady moderní obchody, lékárna a lékař. My ale chceme do starší části, kde má být původní, na rozdíl od Skarosu ještě zachovalé, nebo spíš obnovené kastéli. Spolu se zbytky starého hradu zvaného goulas je toto pevnostní sídlo připomínkou benátského období v historii ostrova. Emporio bylo kdysi významným obchodním střediskem ostrova a s tím patrně souvisí i jeho jméno: emporía je řecky obchod.
Jakmile se dostaneme do staré části vesnice a do kastéli, zase jako bychom se mávnutím kouzelného proutku ocitli v jiném světě. Stínadla hadr. Procházíme úzkými bizarními uličkami, kterým tradičně vévodí bílá a modrá barva, místy oživená rozkvetlými buganviliemi nebo jinými rostlinami. Domy tvořící kastéli mají zajímavé tvary a vypadají upraveně – valná většina z nich prošla rekonstrukcí a má novou fasádu, některé se ještě opravují. Nahoře u kostela se k nám přidává pes, který nám dělá průvodce po celou dobu, a máme dost problém se ho zbavit.
Po prohlídce vesnice se vracíme dolů na hlavní silnici a odbočujeme na protější stranu na hřeben Ghavrilos, kde stojí zbytky starých větrných mlýnů. Cesta vede podél políček, kde mimo jiné pěstují typická santorinská rajčata, a hlavně podél jejich typických vinic s keříky řezanými do tvaru košíku (stefani). Nedá nám to a hrozno ochutnáváme. Překvapuje nás, že tak suchá a vyprahlá půda vydává tak šťavnaté plody. A díky sluníčku úžasně sladké.
Z hřebenu je pěkný výhled na Emporio i na Perissu, na druhou stranu pak na Akrotiri. Jdeme podél větrných mlýnů až na konec, na samotný výběžek ke kostelíku. Zjišťujeme, že jsme nad pláží Vlyhada. Díváme se na pobřeží a na svah pod námi, zda bychom mohli nějak sejít do Perivolos a vrátit se do Perissy podél pláže. Pod námi jsou nějaké parcely a zdá se, že by to snad šlo. Naše poměrně podrobná mapa nám ovšem nic takového nenabízí, a tak, abychom zbytečně nebloudili a někde se neprodírali křovinami, se raději vracíme stejnou cestou.
Protože je už skoro půl osmé, říkáme si, že zůstaneme až do sunsetu – když už, tak už. Bude to taky náš první sunset na Santorini. Fouká ale hrozně silný vítr, tak musíme čekat schovaní za jedním z mlýnů. Vůbec není divu, že právě zde byly mlýny postaveny. Když po 20. hodině sunset vypukne a já chci něco fotit, M. mě musí držet, abych neuletěla i s foťákem. No, je to pěkný, ale východ slunce se nám líbí víc.
Po sunsetu nad Akrotiri spěcháme domů, přece jen to máme asi tři, možná tři a půl kilometru. Cesta ve tmě po hlavní silnici je dost síla, v obou směrech je velký provoz – auta, motorky, čtyřkolky, autobusy – všichni míří do Firy na ohňostroj pořádaný údajně k výročí výbuchu vulkánu. Pěkný cirkus. Nakonec jsme rádi, když nás nic nepřejede a dostaneme se ve zdraví zpátky do Perissy. V obchodě ještě kupujeme fetu a olivy a doma si to dáváme na terase k vínu.

OIA
pondělí 17.8. – den pátý
Dnešní den jsme se rozhodli strávit v Oie, „abychom už ty největší pecky měli za sebou“, jak říká M. Já dodávám „ty povinné pecky“, čili ten největší cirkus. Autobus do Firy nám ujel před nosem. Asi za 10 minut jede další, jenže ten je objížďkový. Raději do něj nasedáme, jinak bychom riskovali dalších minimálně 30 minut čekání. Nejdřív nás to trochu štve, ale nakonec jsme rádi, protože aspoň poznáváme objíždkovou trasu, která, jak zjišťujeme, vede přes Pyrgos a Vothonas, kam se chceme rovněž podívat.
Po absolvování přestupního zmatku ve Fiře nastupujeme do autobusu směr Oia. Aby se náš autobus z parkoviště vůbec dostal, vjíždí do totálně zacpané úzké jednosměrky, a to v protisměru (pod zákazem vjezdu je upozornění »Neplatí pro KTEL«, tedy pro místní ČSAD). Je s podivem, jak řidič bravurně, snad po decimetrech a přískoky, projíždí a vyhýbá se protipopojíždějícím autům.
Po úspěšném překonání této komplikace si ještě postojíme v Imerovigli. Silnici zablokovala cisterna, z níž je přečerpávána pitná voda do zásobníku v domě u silnice. Na Santorini nemají přirozený zdroj vody, kromě té, kterou do zásobníků nachytají v zimě v období srážek. Z vodovodního řadu teče odsolovaná, nepitelná mořská voda. Rozvážení pitné vody dovážené z pevniny je tedy životně důležité, a tak není divu, že kvůli tomu i v době velkého provozu klidně zablokují rušnou úzkou ulici. Cisterny s vodou pak vídáme dost často.
Po příjezdu do Oiy směřujeme na nejzápadnější cíp nad přístav Ammoudi k replikám větrných mlýnů a k ruinám benátské pevnosti (goulas). Pak se napojujeme na hlavní turistickou tepnu vedoucí nad kalderou a při každé možné příležitosti odbočíme do tišších postranních uliček, které sestupují směrem k moři, většinou však končí u nějakého hotelu. Oia je městečko, které si nepochybně nejvíce pěstuje svou image, skutečně je asi nejmalebnější, nejzářivější, nejteatrálnější a asi i nejkomerčnější. Máme dost času, a tak si ji maximálně vychutnáváme.
V benátské pevnosti narážíme na několik Čechů, čtyřhodinových výletníků z Kréty, kteří se ve spěchu domlouvají, že už musí zpět na autobus. Jsme rádi, že nás se něco takového netýká, potají se jim pošklebujeme, a když vypadnou, v klidu si všechno vyfotíme.
Po hlavní ulici pokračujeme na druhý konec Oiy do Finikias. Cestou pořád odbočujeme a donekonečna fotíme a natáčíme všechna ta malebná zákoutí, nekonečné množství kostelů a kostelíků a krásné výhledy – je to sice kýč, ale stejně nádherný!
Ve Finikias si prohlížíme místní hřbitov, M. zraky se ovšem již stáčejí na druhou stranu než je kaldera, směrem k Baxedes. Tam by totiž podle plánu místních vinařství (viz http://winetourism.santorini.net/index.php?id=918) měla mít sídlo zdejší vinařská hvězda, jinak absolvent matematiky na pařížské Sorbonně, jenž se s vědeckou přesností věnuje vinařské alchymii, Paris Sigalas. O něm jsme nalezli zmínku i v posledním vydání Světového atlasu vína od Johnsona a Robinsonové, kde je uvedeno, že vynikajícími zástupci zdejšího vinařství jsou Sigalas, Hatzidakis, Gaia Thalassitis. Prvého z nich tedy máme na dosah a představa jeho návštěvy začíná M. velmi výrazně vzrušovat.
Vydáváme se tedy po silnici dolů směrem k budově, která při pohledu od hřbitova vypadala, že by mohla být kýženým cílem, jelikož u ní stálo nejvíce aut. Cesta dolů se nám však zdá delší než při pohledu z dálky, a tak po chvíli znejistíme, zda jdeme správně. Rozhlížíme se, koho bychom se mohli zeptat. Zrovna jede okolo děda na oslu, a tak to zkouším svou primitivní řečtinou: „Sigalás, íne makriá?“ (Sigalas, je to daleko?). Ale evidentně mi vůbec nerozuměl a nechytal se ani na M. anglickou nápovědu „Sigalás winery“. „Den katalavéno“, nerozumím, povídá děda, tak už jsme nevěděli, jak mu to máme vysvětlit, ale nakonec mu to došlo: Sigálas?! To je tady kousek. Zkrátka problém byl v přízvuku ve jméně: Sigálas, ne Sigalás! Paris, dodává ještě děda, a já jsem opět jednou prokázala svou bystrost. Neuvědomila jsem si hned, že se jedná o křestní jméno, a v domnění, že chce navázat zdvořilostní komunikaci, vyhrknu: „Ne Páris, Prága!“ Důraz na slovo Prága je tak veliký, že děda se lekne té podivné zaklínací formule, snad má dojem, že ho chci uhranout, spěšně pobídne osla a rychle mizí za zatáčkou. Za ní se také hned nacházelo hledané vinařství. Parkoval u něj i náš známý, dědův osel.
Celý hospodářský i restaurační komplex vinařství je zasazen do pěkného prostředí, všude kolem roste vinná réva, ve zdejších podmínkách netradičně vedená. Není stočena do košíků, ale vyvázána ke kůlům. To jsme tady nikde jinde neviděli. Posezení je příjemné, široký sortiment různých specialit, nejen víno. Já si na vzpamatování dávám frapé. Pak se již zaměříme na vína. Z produkce Domaine Sigalas nabízejí sedm druhů, u pěti z nich uvádějí bodové ohodnocení podle Parkera (většinou 90 bodů, u vinsanta 93 bodů). Jedna ochutnávka (zhruba 1 dcl) je po 1 €. Skutečně jsou to ta nejlahodnější, či vinařsky řečeno nejkrásnější vína z těch, která jsme zde doposud (ale i potom) ochutnali, včetně toho značně propagovaného vinsanta. To jsme vlastně dnes už jednou testovali před obchůdkem v Oie, proti Sigalasovi nic moc. Velmi se nám zamlouvá zejména asyrtiko pojmenované jako Sigalas Barrel Santorini, ale pro nás je moc drahé, a tak nakonec zůstáváme u Asyrtiko-Athiri z roku 2008. To je ostatně také vynikající, a jak je uvedeno v prospektu Sigalasova vinařství, bylo za rok 2005 zařazeno americkým prestižním magazínem Wine Spectator mezi nejlepších 100 vín světa. Kupujeme si s sebou jednu láhev za 7,80 € (bohužel jen jednu!).
Cesta do kopce zpět do Finikias a do Oiy nám jde kupodivu lehce, ještě si fotíme vinice terasovitě stavěné ve svahu a silnici zaříznutou nahoře do červené skály, po které jsme přijeli z Firy. Pak už spěcháme, abychom našli nějaké pěkné místo na sunset. Ten si nemůžeme nechat ujít. Je to velký místní showbusiness – hlavně ale asi pro obchodníky, restauratéry, cestovky, autobusáky, taxikáře... Termín sunset je zde patrně nejfrekventovanějším slovem, objevuje se i na dopravních ukazatelích, a to na stejné úrovni jako jsou ukazatelé cest do městeček a vesnic.
Hodinu před západem slunce jsou všechny zídky, výčnělky, střechy i zbytky zdejší benátské pevnosti v obležení turistů. Nakonec získáváme pěkné místo až na konci s výhledem na větrný mlýn – díky tomu, že jsem podlezla provaz v uličce vedoucí k jinému větrnému mlýnu, který byl postaven jako hotel. Nikdo nám ale nic neřekl a italským manželům, kteří tam bydleli, to nejspíš nevadilo. Paní v tu chvíli řešila zítřejší odjezd na letiště a sekýrovala kvůli tomu svého manžela a nějaký sunset už ji nemohl rozházet. Právě když měl nastat kýžený okamžik, podělal se mi foťák a já od té chvíle nevěděla, jestli fotím nebo ne. Naštěstí ale závada neměla vliv na funkci fotografování.
Sunset v Oie je určitě pěkný, ale řekla bych, že daleko lepší než samotný západ slunce je celá ta atmosféra okolo toho. Nejlepší ze všeho je ovšem návrat zpět: všichni turisté se ze všech stran musí spojit do jedné úzké uličky, kde se vytváří nekonečná zácpa. Nakonec se nám podaří prodrat se ven na silnici a v podstatě to oběhnout z druhé strany. Máme štěstí, dostáváme se pravděpodobně do prvního autobusu a ještě sedíme (!). Autobus je narvaný k prasknutí, průvodčí už vědí své, a tak pro jistotu výjimečně vybírají jízdné hned při nástupu. Ve Fiře čekáme chvíli na přestup, ale jinak to nebylo tak strašné, jak jsme se obávali. Doma si už dáváme jen trochu ovoce a jdeme spát, jsme hrozně unavení.

ODPOČINKOVÝ DEN
úterý 18.8. – den šestý
Ráno se probouzím a není mi dobře. Několik náročných dní mi dalo asi zabrat, a tak se rozhodujeme, že dnes nikam nepojedeme a budeme odpočívat. Po opakované koupeli v chladném bazénu, která mě celkem postavila na nohy, a po následující vydatné snídani vyrážíme kolem poledne na pláž. Všimli jsme si, že dost slunečníků je tady neobsazených, jenom pod několika z nich leží lidi na vlastních osuškách, tak jsme se po chvíli taky přesunuli pod jeden z nich. Připadalo nám, že tady nikdo nevybírá. Ležíme, relaxujeme, a najednou slyším za sebou: Would you like something to drink? No, odpovídám, a říkám si, co otravuje. Chlapec opakoval otázku, odpovídám znovu nakvašeně, že nic nechci, ale on na to: Tak to musíte zaplatit slunečník. Aha, když si dám něco k pití, mám slunečník zadarmo. No, frapé bych si dala, ale teď na něj ještě nemám chuť. Later, říkám mladíkovi, a on spokojeně pokývá hlavou a odejde. Jenže když přišel podruhé, bylo pro mě na frapé stále ještě moc brzo. Znovu zafungovalo later. Tak se to opakovalo ještě několikrát a když bych si byla to kafe zrovna dala, mladík už nepřišel. Asi po dvou hodinách jsme se pak zvedli a odkráčeli domů, s vědomím, že kouzelné slovíčko later tady funguje. Taky jsme ho pak ještě několikrát uplatnili.
K obědu jsme si u pekaře koupili pizzu, asi v 16 h jsme pojedli a dali si konečně kafe a pak jsme se do večera ještě koupali v bazénu. Odpočinek mi udělal dobře – po večeři si dáváme výborné bílé od Sigalase.

PYRGOS
středa 19.8. – den sedmý
Dnešní den zahajujeme stejně jako včerejšek osvěžující koupelí v bazénu. Pak jdeme na autobus – dnes čekáme na ten, který je zastávkový, a za „pouhých“ 20 minut je tady. Naše cesta dnes míří do vesnice Pyrgos. Je to vesnička ve vnitrozemí, která stojí na kopci a pod ní se na všechny strany rozprostírají vinice – pěstuje se tu velmi kvalitní víno. Taky jsou tady dvě velmi známá vinařství – u odbočky z hlavní silnice na Pyrgos sídlí u kaldery firma Santo Wines, směrem na Profitis Ilias pak vinařství Hatzidakis. Samotný Pyrgos je po Oie asi druhým nejčastějším zdrojem žánrových fotek, hlavně typických bílých santorinských kostelíků s modrými kopulemi. Prý se jich tu nachází víc jak čtyřicet.
Vystupujeme na náměstíčku a stoupáme křivolakými uličkami ke zbytkům kastéli – je to další z pěti kastéli na ostrově. Všude nás opět provází kombinace bílé a modré barvy. Cestou nahoru se rozeznívají zvony ve věži jednoho z kostelů, znějí jako zvonkohra. Je poledne. V jiném kostele zase zrovna probíhá bohoslužba, hloučky lidí, kteří se nevešli dovnitř, stojí před kostelem a naslouchají zpěvu pravoslavného kněze. Má dlouhé bílé vlasy a vousy, připomíná Gandalfa z Pána prstenů – zkouším ho nafilmovat, ale je tam tma a je mi trapné chodit moc blízko, nechci rušit věřící.
Pak pokračujeme dál do kopce ke kastéli. Při posledním velkém zemětřesení před 50 lety bylo zničeno a teď teprve se asi začíná opravovat. Jsou odtud ale krásné výhledy na horu Profitis Ilias, na Kamari a vesnice Exo Gonia a Episkopi Gonia. A taky na letiště. Když přicházíme na nejvyšší bod Pyrgosu, ke kostelu Panagia’s Eisodia, linou se ze zdejší kavárny tóny Smetanovy Vltavy. Napřed jsem trochu v šoku a říkám si, že asi špatně slyším, ale pak se ve mně rozline příjemný pocit, skoro něco jako hrdost a mám chuť říct číšníkovi, ať to dá víc nahlas. Nahoře u kostela navštěvujeme Byzantské muzeum, kde jsou vystaveny ikony, dřevěné sochy a liturgické předměty ze 17. a 18. století. Je to v podstatě jedna místnost (hala), vstupné se neplatí a nic až tak úžasného tam k vidění není. Ale proč se tam nepodívat, když už tam jsme.
Když jsme dostatečně nakochaní a máme všechno vyfoceno, vydáváme se zpět dolů na hlavní náměstí. Cestou na malém plácku u kostelíka narážíme na dědu, který tam má u stromu přivázané dva oslíky a na jednom z nich nabízí možnost se za libovolný bakšiš vyfotit – buď sólo, nebo spolu s ním. Na stromě má k tomu účelu připevněný malý košíček. Napřed se mi moc nechce, fotím si jenom oslíky, ale když vidím, jak se jiné turistky s dědou fotí, říkám si, tak jo, budu mít aspoň památku, a sedám si taky na osla. Děda mě chytí kolem ramen a tiskne se ke mně, jak to jen jde, říkám si, ať už to M. zmáčkne, ale on jako na potvoru čeká, až mu zmizí ze záběru nějací čumilové. Děda se tiskne čím dál víc, takže si nakonec oddychnu, když už to mám za sebou. Hodím mu do košíčku nějaké drobné a říkám si: Tak takhle je to, děda si spojí příjemné s užitečným, vydělá si nějaké to euro a beztrestně se přitom může tisknout k cizím ženským.
Dole na hlavním náměstí si sedáme pod strom do kavárny a dáváme si frapé. Mírně osvěženi se pak vydáváme po silnici směrem k Profitis Ilias. Hodláme podniknout exkurzi do vinařství Haridimose Hatzidakise. Napřed jako vždy tápeme, ale nakonec jsme to úspěšně našli. Vešli jsme do areálu. Mezi vinicemi se na zemi sušily vinné hrozny na vinsanto, vpravo byl sklep a vlevo domek – spíš něco mezi stavební buňkou a maringotkou. Tady pan Hatzidakis určitě nebydlí. Vyšel odtamtud velmi sympatický pán kolem čtyřicítky, napřed jsme mysleli, že je to sám majitel, ale nebyl to on. Ale soudě podle fotky pana Hatzidakise z internetu to možná nějaký příbuzný byl. Zeptal se mě, co bychom rádi. Chtěla jsem vědět, jestli tu dělají ochutnávky a prodávají víno ze své produkce. Odpověděl, že ano, a zajímalo ho, odkud jsme. Když jsem řekla, že z České republiky, pokýval hlavou a zavedl nás do sklepa. Pak došel pro sklenice, přinesl láhve vína a plivátko. Bylo to naprosto dokonalé. Předvedl nám vysoce profesionální ochutnávku se vším všudy. Začal nám povídat o jednotlivých vínech, jejich charakteristikách a o pěstování a výrobě vína na Santorini a nalil první sklínky. Sám si dal s námi, převaloval víno v ústech a pak ho vyplivl. Nám to bylo samozřejmě líto, tak jsme víno raději poněkud nestylově polkli. Jelikož bylo vidět, že konverzace v angličtině mu dělá skoro stejné problémy jako mně, zkusila jsem se ho zeptat, jestli nemluví francouzsky – inspiroval mě k tomu nápis, který měl na tričku. Nadšeně uvítal tuto mou nabídku a dál jsme se bavili jenom francouzsky. Udělal na nás ohromný dojem, byl to podle všeho velmi vzdělaný a kultivovaný člověk. Už to, že si na nás udělal čas a věnoval se nám, o každém vínu, které nám nalil, nám něco řekl, bylo obdivuhodné. Trochu jsme váhali, které víno si z nabídky vybrat. Zvítězila zvědavost. Chtěli jsme si především vychutnat obecně vychvalované Hatzidakisovo nikteri a zároveň si ověřit tvrzení Christiana Calleca z jeho encyklopedie, že nikteri je „nejvíce vzrušující víno ze Santorini“. Je to údajně víno z nejlepších vinic a nejkvalitnějších hroznů asyrtiko, někde se též uvádí, že je vyráběno ze samotoku, musí nejméně 3 měsíce zrát v sudech a obsahovat minimálně 14 % alkoholu. Zvolili jsme ročník 2007 za 14 €. Sympatický vinař nám nabízel ještě ročník 2004, ale na ten bychom určitě stejně neměli, tak jsme to raději zdvořile odmítli. Cena za ročník 2007 byla trochu vyšší, než jsme pak viděli kdesi v obchodě (12 €), ale za předvedené představení a danou ochutnávku to bezesporu stálo. Poděkovali jsme mu a rozloučili se, on nám popřál hezkou dovolenou. Úžasný zážitek!
Pak jsme se vrátili zpět do Pyrgosu a vydali se ještě směrem k vesnici Exo Gonia, kde jsme mysleli, že bude nejstarší kostel na Santorini – Panagia Episkopi. Ale spletli jsme se, kostel byl ještě dost daleko, až pod skálou Profitis Ilias v bývalé vesnici Meso Gonia. Tady by se nám byl hodil nějaký dopravní prostředek, ale jelikož jsme tam byli po svých, vzdali jsme to a vrátili se zpátky nahoru na rozcestí k Pyrgosu – měli jsme tentokrát štěstí, hned nám jel autobus do Perissy.
Po návratu domů jsme ještě skočili do bazénu a po večeři dopíjíme včerejší víno od Sigalase. Nikteri se zatím chladí v lednici a dáme si ho až zítra!

PĚŠÍ VÝLET: PYRGOS – PROFITIS ILIAS – STAROVĚKÁ THIRA - PERISSA
čtvrtek 20.8. – den osmý
Dnešní den jsme se rozhodli podniknout výstup na horu Profitis Ilias, navštívit stejnojmenný klášter, pak sejít ke starověké Thiře, prohlédnout si vykopávky a nakonec sestoupit zpátky do Perissy.
Vstávali jsme už v 6.30, abychom vyrazili co nejdřív, za což jsme byli odměněni východem slunce, který jsme mohli sledovat přímo z našeho balkonu.
Po snídani jsme vyrazili na autobus, jenže Řekové se nejspíš rozhodli, že takhle brzo ráno stejně nikdo nikam nejezdí, navíc autobus do Perissy musí napřed přijet z Firy a pak jede teprve zpátky, zkrátka čekali jsme tam asi hodinu. A když už konečně přijel, tak nás tam bylo požehnaně. Autobusem jsme zajeli do Pyrgosu a odtamtud jsme pak pěšky zamířili na Profitis Ilias.
Na okraji Pyrgosu jsme se ještě zastavili u jakéhosi etnografického muzea, kde v několika betonových příbytcích jsou s použitím toporných figurín nainstalovány výjevy z tradičního venkovského života na Santorini. Vstup volný, otevřeno od 8 do 15 hodin. Skrz dveře jsme nakoukli do několika místností. Připadlo nám to poněkud „umělohmotné“, a tak jsme raději neztráceli čas a pokračovali dál.
Kousek za Pyrgosem jsme ze silnice odbočili vlevo na pěknou cestu dlážděnou kameny. Je tam v tom místě křížek a pod ním cedule s nápisem Profitis Ilias by foot. Je to příjemná cesta, místy lemovaná kamennými zídkami, a až na vrchol nám poskytuje při pohledu zpět nádherné výhledy na Pyrgos, za ním na Firu, Imerovigli a vzadu Oiu. Po pravé straně pak na ostrov Thirassia a Akrotiri. Myslím, že ti, co jedou nahoru na skútru nebo na čtyřkolce, se rozhodně ochudí o tyhle překrásné výhledy, které jsme si fakt vychutnali. V jednom místě cesta přetne asfaltovou silnici a stoupá dál nahoru jako poněkud užší a strmější stezka sypaná štěrkem z pemzy. Za chvíli opět vyústí na asfaltovou silnici pod parkovištěm u kláštera, z níž vede v zatáčce doprava odbočka přímo ke klášteru. V klášterním areálu je pěkný kostelík s kamennou střechou, pravděpodobně z břidlice, bohužel kolem něj trčí vojenské antény a sloupy elektrického vedení, což pohled poněkud hyzdí. Klášter je v současné době zavřený z důvodu rekonstrukce. Vojenské antény a radary, které jsou všude kolem kláštera, nejspíš slouží i místnímu letišti, které je na levé straně pod kopcem a letadla se před přistáním musí stočit kolem Profitis Ilias, respektive kolem Mesa Vouno. Taky jsme jich dnes několik viděli přistávat.
Z vrchu jsme si dobře prohlédli celé okolí – i Kamari a byli jsme rádi, že tam nebydlíme – připadalo nám na náš vkus moc moderní a rušné. Ale uznávám, že každému vyhovuje něco jiného.
Pak jsme se zaměřili na další cestu k vykopávkám starověké Thiry. Podle belgických internetových stránek (viz www.cycladen.be) se k ní jde po úbočí kamenitou stezkou, která těsně před klášterem odbočuje vlevo ze silnice a je označena cedulí a šipkou s nápisem Ancient Thera. Odbočku jsme chvíli hledali – cedule už tam totiž nebyla. Nakonec jsme se trefili a došli po cestě nad pěkným srázem na další vrcholek. Cestou na nás volal jakýsi člověk, který stál nahoře nad námi, že máme vylézt za ním, že dole je to moc příkré a nebezpečné, ale když jsme přes velké kameny k němu vylezli, potkali jsme tam skupinku Francouzů, kteří se tam mezitím vyšplhali z druhé strany, a ti nás naopak poslali zpátky. Cesta, která vedla kus pod vrcholem, byla totiž nejoptimálnější.
Dole pod námi se objevilo parkoviště u starověké Thiry, k němuž se z Kamari vinula silnice s mnoha serpetinami. K tomu parkovišti se chceme dostat. Byl to dost náročný sestup, poměrně příkrý, cesta se prudce klikatila dolů a kameny i štěrk z pemzy klouzaly. Navíc foukal velmi silný vítr. Cestou jsme potkali českou rodinku s malým klukem, šplhali se proti nám – při pohledu nahoru jsem si říkala, že bych nechtěla být v jejich kůži! Konečně jsme se dostali dolů na parkoviště, k vykopávkám.
Vlastní areál je poměrně rozlehlý, rozkládá se nahoře na Mesa Vouno, kam je potřeba vyjít od vstupní brány. Bohužel ale nebyl celý přístupný. Některé části byly ohrazeny provazy a za ně se nedalo jít – možná tam probíhají nějaké další archeologické práce, nevím. Litovali jsme, že jsme nemohli jít až dozadu k bývalému gymnopaidíu, k neposvátnějšímu místu starověké Thiry, ale i tak to stálo za to. Je zde odkryto velké množství zajímavých objektů pocházejících z doby dórského až raně byzantského osídlení, např. agora, stoa basiliké, divadlo... Areál je otevřen kromě pondělí od 8.30 do 14.30, vstup 2 €. Zarazilo nás však, že tam nemají žádné prospekty, pohlednice ani průvodce. Jakési podivné provizorní občerstvení bylo na parkovišti. A pozor, nemají tam nikde ani WC!
Po prohlídce vykopávek už nás čekal „pouze“ sestup do Perissy. Jenže jsme netušili, že to pro nás bude nejhorší úsek. Cesta se klikatila po úbočí hory, na ní opět kameny a pemza, které klouzaly, a navíc za skálou už nefoukal vítr, takže bylo úmorné vedro. Slunce do nás pralo, až jsme byli úplně uvaření, ramena jsme měli spálená (nahoře to asi taky připalovalo, jenže nás ochlazoval vítr, takže jsme to necítili), a to jsme si ještě cestou udělali odbočku ke kostelíku Panaghia Katefiani. Je postavený ve skalní stěně a každý den na něj koukáme od hotelu. Ten jsme opravdu nemohli vynechat! Jenže to nás (nebo aspoň mě) úplně dorazilo.
Domů jsme se doplazili zcela uvaření, po studené sprše jsme se šli ještě zchladit do bazénu a pak jsme zalehli. K moři se nám už nechtělo. Když jsme se trochu vzpamatovali, tak jsme se rozhodli, že dnešní skvělý den zakončíme večeří v některé z místních taveren. Vybrali jsme si tavernu Hellas na hlavní promenádě a byli jsme moc spokojení. Jídlo bylo vynikající, obsluha bez chyby, příjemné prostředí – byla to zkrátka taková pěkná tečka za dnešním dnem. Jako předkrm jsme ochutnali zdejší specialitu – výborné tomatokeftedes, k hlavnímu jídlu jsme si objednali masové keftedes (nebo taky bistekia) a gyros s hranolkami a oblohou, k tomu navíc tzatziki a k pití láhev vody – víno máme doma! Moc jsme si pochutnali a za všechno jsme zaplatili 20 €.
Asi v polovině cesty domů si M. vzpomněl, že v taverně zapomněl foťák – myslím, že zaběhl svůj osobní rekord, ale nebylo to třeba, číšník mu ho schoval. Znovu se potvrdila poctivost Řeků, kdyby se to stalo u nás, asi bychom o foťák přišli. Foťák sám o sobě by nás až tak nemrzel, jako to, že bychom přišli o všechny snímky a tím pádem i o vzpomínky. Pro jistotu jsme pak hned vyměnili kartu, abychom při případné ztrátě foťáku škody minimalizovali.
Na závěr skvělého dne otevíráme nikteri od Hatzidikase. Bezesporu vynikající, trochu těžší, plné a harmonické víno. Možná byla škoda, že jsme ho pili až po Sigalasovi. Na něho tady asi hned tak něco nemá.

VOTHONAS
pátek 21.8. – den devátý
Dnes byl hrozně silný vítr, jaký jsme tu ještě nezažili. Dopoledne jsme chtěli odpočívat u moře, ale moc to nešlo, ve vlnách se nedalo plavat a vítr nám bral všechny věci, tak jsme se po hodině sebrali a odešli. U bazénu to taky nebylo ono, tak jsme se najedli a vyrazili na autobus. Chtěli jsme se podívat do Vothonas a pak eventuálně zajet do Firy. Jenže opět nezklamala pověstná řecká „přesnost a spolehlivost“. Asi hodinu jsme čekali na autobus a když přijel, tak nás vzal až čtvrtý – jeden byl expres, druhý jel na letiště, třetí do přístavu nebo kam... Nejen že si Řekové dělají, co chtějí, ale ještě se tváří, že vám dělají milost, když vás vůbec svezou. Takže nás pak vysadili až v další vesnici za Vothonas, v Mesarii, a to jsme ještě měli štěstí, že tam vystupoval kdosi z domorodců, jinak bychom jeli až do Firy.
Vothonas je vesnice postavená ve strži a je zajímavá tím, že zachovává styl původních santorinských obydlí – domky, a třeba i kostel, jsou vytesány do stěn strže. A je zajímavé, že od Pyrgosu, který je postaven vysoko nad touto strží, není starý Vothonas prakticky vidět.
Když jsme vystoupili z autobusu a vrátili se o zastávku zpět, zprvu jsme očekávané stavby nemohli vůbec najít. Kolem stály jen nové domy a vily a obchody. Je třeba jako vždy sejít z hlavní cesty a tam teprve čeká to pravé překvapení. Většina domků je nově opravená a obydlená, i když některé se teprve obnovují. Je tam i dost opuštěných staveb, jestli se to tak dá vůbec říct. Rozhodně to bylo moc zajímavé a také příjemná procházka. Prošli jsme kaňonem, všude rostly opuncie ověšené zralými plody. Napadlo nás, že bychom je mohli ochutnat (v Oie jsme je viděli prodávat po euru za kus). M. jich několik utrhl – frajersky jen holou rukou. Za chvíli měl ruce posety stovkami malých jehliček. Pochopitelně tu nikde neteče voda, a tak si je nemohl opláchnout. Dlouhou dobu si je nějak snažil setřít, celkem zbytečně. Ke všemu nám plody opuncie ani moc nechutnaly, mají takovou mdle nasládlou chuť, a tak jsme je vyhodili.
Pomalu jsme se vraceli na autobus, a protože jsme měli dost času, zajeli jsme ještě do Firy. M. si konečně mohl na zdejším nádraží opláchnout ruce. Ve Fiře byl už klid, turisti odjeli domů nebo do Oiy a najednou to město mělo úplně jiný, téměř ospalý ráz. V klidné atmosféře jsme se tam procházeli a těsně před setměním jsme odjeli zpět do Perissy.
V hotelu nás zastavili postarší sousedé, z jejichž pokoje se v neděli linula vůně uzeného. Chtěli vědět, jak se dostanou do Firy, že by se tam možná jeli podívat. Oni snad ani nevědí, kde jsou, kam vlastně jeli na dovolenou.

FIRA, KONTOCHORI
sobota 22.8. – den desátý
Dnes ráno ještě před snídaní jsme se šli osvěžit do bazénu, ale po snídani nám už bylo zase takové vedro, že jsme tam museli hupnout znovu. Kolem poledního jsme se vypravili na autobus do Firy a on kupodivu přijel asi za 3 minuty. Chtěli jsme si Firu a kalderu v posledních dnech našeho pobytu ještě užít.
Nikam jsme nespěchali, a tak jsme se zastavovali u kdejaké zajímavosti. Hned naproti autobusovému nádraží jsme vlezli do Belloneiova centra a prohlédli si výstavu moderních řeckých umělců. Nic moc. Výtvarné kreace bez nápadu, nijak nás neoslovily. Pak jsme vyšli na okraj kaldery k pravoslavné katedrále. Zřejmě po včerejším silném větru zmizel opar nad mořem, viditelnost byla výborná, a tak jsme znovu fotili již dříve vyfocené, především ostrovy Thirassia a Nea Kameni. Následovala prohlídka Muzea prehistorické Thery. Tam jsme sice už jednou byli, ale expozice se nám tak líbila, že jsme si ji chtěli prohlédnout znovu. Po prohlídce jsme se jen tak flákali po Fiře, vybírali dárky, zašli do „naší“ restaurace na frapé a osvěženi jsme došli až k Nomikos centru ve Firostefani.
M. si vzpomněl, že bychom mohli najít Folklorní muzeum, které mělo být nedaleko odtud v Kontochori. Na mapě je to sice jiná vesnice, ale ve skutečnosti je to všechno tak propojené, že člověk ani nepozná, kde jedna končí a druhá začíná. Prošli jsme kolem kulturního centra Megaro Gyzi, kde jsme se na chvíli zastavili, ale po zjištění, že by nás z celé expozice (vstup 3 €) zaujaly patrně jen staré fotografie ze Santorini, na které jsme ostatně narazili příležitostně i jinde, jsme toto muzeum oželeli. Šli jsme dále uličkami dolů a vyšli jsme v podstatě u Folklorního muzea – musí se podejít podchodem pod hlavní silnicí a jste rovnou u něho. Jak jsme tušili, bylo v tuto hodinu ještě zavřeno (otevřeno 10–14 h a 18–20 h, vstupné 3 €), tak jsme se vrátili do Firy, kde jsme se ještě chvíli courali, poseděli nad kalderou, a před osmnáctou hodinou se vydali zpátky do Kontochori.
Cestou jsme se zastavili v Dominikánském ženském klášteře, respektive v jeho kostele sv. Kateřiny, který otvíral v 16.30. Z nedaleké katolické katedrály nás pak ještě přilákal zvuk varhan, možná že to bylo spíš harmonium, ale stejně je to zvuk v Řecku poněkud neobvyklý. Oba kostely se nacházejí poblíž centra Megaro Gyzi.
Pak jsme se konečně vydali do Kontochori do Etnografického muzea. Stálo to rozhodně za to, byl to nezapomenutelný zážitek. Průvodce a patrně i správce tam dělá moc milý a příjemný Gruzínec, který žije na Santorini už 10 let a z Gruzie odešel z politických a ekonomických důvodů. Samozřejmě neopomněl udělat narážku na naši společnou komunistickou minulost, ovšem v Gruzii to, bohužel, ještě zdaleka minulost není.
V muzeu je shromážděna sbírka nejrůznějších předmětů každodenního života z dob minulých, od nářadí až po nábytek a zařízení domu, to všechno je umístěno v autentických místnostech skutečných skalních obydlí. (I když o skále lze v tomto případě mluvit asi jen těžko, náš průvodce pro názornost hrábl do stěny, která se začala drolit, jako by byla z písku – patrně asi bylo poměrně snadné vyhrabat v zemi obydlí.) Na rozdíl od muzea v Pyrgosu na nás dýchla autentická atmosféra ostrova ze začátku dvacátého století. Je tam k vidění obývací pokoj, ložnice, kuchyň, ševcovská dílna, typografická dílna, vinný sklep, hospodářské místnosti atd. V patře hlavní budovy vystavuje Gruzínec svoje vlastní obrazy i obrazy santorinských umělců. Do areálu muzea taky patří kostelík, i když starý zrovna moc není. Všechno jsme si mohli vyfotit, gruzínský správce s tím neměl vůbec žádný problém. Škoda jen, že muzeum má možná malou propagaci, určitě by si zasloužilo větší pozornost – kromě nás tam byl jenom jeden Francouz.
Po prohlídce muzea jsme se vrátili zpátky do Firy, nakoupili dárky, počkali jsme si na sunset, který se nám tu líbil víc než v Oie. Měl lepší atmosféru, nebyly tu takové davy lidí a slunce zapadalo nad kalderou a nad ostrovy. Po západu slunce jsme se vydali na autobus. Kupodivu opět jel asi za 2 minuty – neuvěřitelné. Cestou do Perissy jsme obdivovali nádherné zbarvení oblohy nad obzorem – škoda jen, že se to z autobusu nedalo pořádně vyfotit.
Autobusáci však opět nezklamali. Před Perissou autobus odbočuje ještě k pláži do Perivolos, kde nabere spoustu lidí vracejících se z koupání zpět do Firy. Autobus má pak pokračovat dál do Perissy, kde se otočí zpět, ale to se autobusákům jenom kvůli nám dvěma evidentně nechtělo. A tak na křižovatce na hlavní silnici, kde měli odbočit, nám začal průvodčí tvrdit, že jsme už v Perisse a že máme vystoupit. Bohužel měl smůlu, trasu jsme dávno znali a nekompromisně mu řekli, na které zastávce chceme vystoupit. Naštvaně nás tam dovezli.
V hotelu na verandě seděli sousedé, kteří se nás včera ptali na dopravu do Firy, a s očima navrch hlavy nám sdělovali, jak je Fira překvapila a jak se jim líbila. A pak se ještě zeptali, zda náhodou nevíme, jak je Santorini vlastně veliké. Odhadují, že asi moc ne.
Doma jsme si k večeři dali pizzu a tiropitu, kterou jsme si koupili u pekaře, a večer zakončili vínem od Sigalase. To jsme nečekaně objevili včera v supermarketu ve Vothonas, respektive v Mesarii. Pro změnu opět Asyrtiko-Athiri, tentokrát však ročník 2007. Zajímalo nás, zda ve zdejších celkem stabilních podmínkách (vedro, vedro, vedro...) mají vliv na kvalitu vína různé ročníky. Víno bylo opět špičkové, ale přece jen se nám zdálo trochu tenčí, ne tak extraktivní jako ročník 2008. Asi tedy ročníky rozdílné jsou, patrně zde hrají důležitou roli povětrnostní podmínky.

VÝCHOD SLUNCE, POSLEDNÍ DOJMY
neděle 23.8. – den jedenáctý
Poslední den jsme se rozhodli, že konečně ráno vstaneme a půjdeme se podívat na „sunrise“. Sice jsme ho viděli už jednou ráno z balkonu, ale chtěli jsme ho sledovat ještě přímo u moře. Vstávali jsme už v 6 hodin, což bylo pro nás smrtelný, ale pak se ukázalo, že jsme mohli vstávat i o něco později, protože slunce vycházelo mezi 6.30 a 6.45 h. Bylo to hezké, moře tiše šumělo, vlevo se tyčila hora Mesa Vouno, vpravo z moře vystupoval ostrov Anafi a mezi tím vycházelo slunce.
Když jsme všechno nafotili a nafilmovali, M. zašel rovnou k pekaři pro chleba, že se brzy nasnídáme, abychom si ten poslední den užili. Jenže mi to nedalo, a tak jsem si mezitím ještě vlezla do postele. Když se M. vrátil, taky se natáhl, že si jen tak na chvilku „odpočineme“ a pak vstaneme. Jenže jsme oba samozřejmě usnuli a vzbudili se až v půl desáté úplně praštění. Abychom se probrali, šli jsme si zaplavat do bazénu, pak jsme v klidu posnídali a před polednem odešli na pláž naposledy si užít moře. Po návratu domů jsme trochu pojedli, vypili kafe a vyrazili naposledy do Firy. Chtěli jsme se ještě jednou projít kolem kaldery, nasát do sebe ty nezapomenutelné pohledy a atmosféru města. Došli jsme až na kraj Imerovigli, pokochali se pohledem na kalderu a na okolní ostrovy, udělali poslední snímky a před setměním jeli autobusem zpátky do Perissy.
Doma jsme se převlékli a vyrazili na večeři – opět do taverny Hellas, kde se nám minule tak líbilo. Dali jsme si zase tomatokeftedes, tzatziki a tentokrát oba gyros. Bylo to moc dobré, ale čekalo nás ještě balení, tak jsme nemohli moc dlouho posedět. Po návratu jsme zabalili, na balkoně jsme dopili poslední víno od Sigalase a asi o půlnoci jsme šli spát.

ROZLOUČENÍ
pondělí 24.8. – den dvanáctý, poslední
Ráno opět vstáváme v 6 hodin, abychom stihli dobalit poslední věci a dát si ještě alespoň kafe a něco malého k jídlu.
Autobus přijel v 8 h a odváží nás na letiště. Vrháme poslední pohledy na moře, na kalderu, na krajinu s typickou řeckou betonovou zástavbou, na vinice. Smutně se loučíme. Jet na Santorini jen na pár hodin na výlet z Kréty, jak jsme původně zamýšleli, by bylo pohříchu málo. Kterýsi známý našich známých, který zde trávil dovolenou, údajně tvrdil, že po třech dnech už nevěděl, co by... Nesmysl. Byli jsme tu přes deset dní a nestihli jsme všechno, co bychom chtěli. Třeba pěší cestu podél kaldery z Firy do Oiy přes malý Profitis Illias, nenavštívili jsme hlavní pláže, zejména opěvovanou Vlyhadu nebo Red beach, neviděli nejstarší kostel Panagia Episkopi v Mesa Gonii, vilu Georgiose Argyrose v Mesarii, nepodnikli okružní cestu po zdejších vinařstvích. Hlavně nás však mrzí, že nás minuly „thirské Pompeje“ na Akrotiri. Ty jsou už čtyři roky zavřené a nikdo neví, kdy je otevřou.
Bohužel, odlétáme. V letadle dostáváme české noviny, raději je ihned odkládám. Těším se z dojmů z nádherné dovolené a nemám v úmyslu si je kazit a zabývat se českou žabomyší realitou. Tentokrát sedíme u okénka. Ohlížíme se a nostalgicky se loučíme se vzdalujícím ostrovem: TAK ZAS NĚKDY PŘÍSTĚ, THIRO!!

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (6)
01.03.13 20:19 terule
Cestopis jsem vytiskla a potom četla na pokračování - zažila jsem s ním příjemné chvíle letní pohody, je to moc dobře napsané! A plné zajímavých informací. Určitě se k němu ještě vrátím.
19.01.11 12:11 hesina
Opravdu sympatické povídání o ostrově Santorini, kde snad ani půjčení dopravního prostředku není nutností.Obdivuji Vaše vinařské znalosti. Právě řešíme otázku Perissa nebo Kamari. Myslím, že letovisko"za skálou"vyhraje.
01.08.10 21:20 sokolnice
Moc pěkné a příští rok to uvidím vše na vlastní oči -už se nemohu po přečtení cestopisu a shlédnutí fotek dočkat.
29.07.10 12:26 aarak
Vemi pěkně a detailně sepsaný cestopis se zajímavými postřehy pro vinaře.
13.07.10 11:37 acza
Také jsem vzpomínala. Moc se mi líbilo, jak jste pobyt využili, Vaše cestování pěšky a místní dopravou je inspirativní. Škoda, že jsem tenhle cestopis neměla k dispozici loni, šla bych po Vašich stopách!
13.07.10 11:34 Aranka
Díky za pěkný cestopis,znovu jsem si připomněla letošní dovolenou sice v Kamari,ale paráda
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
rUxMb
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝lachim˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací