Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 3 | 16
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Poprvé na Krétě

Autor:
Zařazeno:
Kréta
Napsáno:
23.08.09 20:23
Fotografií:
33
Přečteno:
7574
Soutěž:
2009
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 19:50
12 °C
Oblačno déšť
JJV, 3.1 m/s
Poprvé na Krétě
(24.6. – 4.7.2009)

Úvodem

Rok se s rokem sešel a konečně přišla opět ta chvíle vyrazit za hranice všedních dnů a užít si krátký vymezený čas, kdy nemusíme do práce, koupáním někde v teplém moři a poznáváním cizích krajů. Po posledních dvou dovolených strávených na Řeckých ostrovech (Korfu, Kefalonie), které nás nadchly, nám bylo jasné, že volba padne opět na Řecko. „…a letos pojedeme už začátkem léta – ještě před sezónou, né až po ní jak jsme vždycky v minulosti jezdívali“, rozhodla moje družka Andrea.
Po dlouhých přípravách probíhajících již od zimních měsíců, mezi které patří nekonečné prohlížení katalogů všech možných cestovních kanceláří a dlouhodobé “brouzdání“ po internetových diskuzích máme jasno – pojedeme na Lefkádu, kam jsme vždycky moc chtěli a kde nám padl do oka velmi pěkný penzion. Vybíráme termín, a když už je vše domluveno a rozhodnuto, dostáváme nemilou zprávu – ubytování na námi vybraném místě od příštího měsíce končí (prý nějaké půtky mezi CK a majitelem, který se z ničeho nic rozhodl zdražit ubytování).
Zklamáni touto zprávou bereme znovu do rukou již odložené katalogy, které v rohu místnosti už čekaly na odnos do kontejneru s tříděným odpadem a zoufale hledáme náhradní ubytování. Je však již pozdě. Léto klepe pomalu na dveře a všechna pěkná ubytování jsou v daný termín již vyprodána. Na září se nám dovolená odkládat nechce a v sezóně nepojedeme – to bychom se tam přece upekli a proti hraje i příliš velké množství turistů.

Vše tedy začíná na novo. „Nesmíme se s tím ale tolik párat jako předtím – už nemáme moc času na přílišné vybírání“, rozhoduji. A tak Lefkáda, nelefkáda, bereme všechny řecké ostrovy šmahem a můj prst se boří do katalogu na obrázek pěkného domku se zeleným trávníkem, kterého jsem si všiml již dříve v letovisku Agia Marina. Moje rozhodnutí navíc podtrhuje text:„…ubytování přímo na pláži…“.

Ano je to na přelidněném severním pobřeží Kréty, což neodpovídá úplně našim představám o ideálním letovisku a volný je již poslední termín v červnu, takže vzhledem ke klimatu ostrova předpokládáme, že se stejně „upečeme“ i když je ještě před sezónou, ale co, domek i okolí vypadá hezky, ubytování je přímo na pláži (to jsme přece vždycky chtěli) a aspoň tam budou velký vlny a moře bude teplé (to mi letos stačí a bude-li to tak, budu spokojen). :)
A že prý je Kréta příliš suchá a lepší jsou zelené Jónské ostrovy? No, suchá bude spíše na jihu a vzhledem k tomu, že ještě všechno jarní kvítí nebude sežehnuto letním sluncem, tak bude zcela jistě pěkná – argumentuji.

Takže rychle rezervujeme poslední volný apartmán a Andrea kupuje knižního průvodce po Krétě + automapu, což děláme pokaždé, neboť jsou to výborné pomůcky pro plánování a následnou realizaci výletů po ostrově.
O 14 dní později se k nám připojuje Andrejčina sestra Veronika se svým klukem Oldou a rezervují si ubytování ve stejném letovisku a ve stejný termín v penzionu, který je asi 50m od nás a já už vím, že letošní dovolená se opět vydaří a že bude hodně srandy… :)
Já a Andrea hltáme knižního průvodce a vypisujeme místa, kam se chceme podívat. Při pohledu na vypsaný seznam míst je nám ale hned ze začátku jasné, že bychom si museli dovolenou minimálně o týden prodloužit. Proto dělíme Krétu pomyslnou čárou na dvě půlky – západní a východní část. Tu první projezdíme teď a tu druhou snad někdy příště (pokud se tam někdy vrátíme). Plán je hotový, dovolená může začít.

Den první

Na den odletu na dovolenou se normálně vždy velmi těším, tentokrát ale tomu tak není. Přesto že celý život pracuji, patřím mezi lidi, kterým brzké ranní vstávání nedělá dobře.
Proto mne trochu znervózňuje čas odletu 5:30, který pro nás při požadavku CK být 2 hodiny před odletem na letišti, po započítání nezbytných ranních procedur a cesty z našeho bydliště na letiště, představuje vstávání v cca 2 hodiny ráno.
Chvíli si pohrávám s myšlenkou nejít vůbec spát, ale nakonec volím aspoň 3 hodinový spánek s dočasným zdřímnutím v letištní hale a v letadle. Nicméně už teď vím, že budu kvůli nevyspání celý den protivný. :(
Letíme z Brna, Veronika s Oldou z Prahy. Vše probíhá zcela standardně – nejdříve mírné napětí před startem, pak chvilka po odlepení od země, kdy si uvědomíte, že vůbec nic nenaděláte, když se letadlo s vámi někde „rozplácne“ a potom už jenom sledování z okýnka (je-li co) a pospávání mezi palubním občerstvením.
Obě letadla dosedají v určený čas asi v 15-ti minutovém intervalu po sobě na vojenském letišti v Chania. Z okýnka pozorujeme úchvatné hory tyčící se nad městem. „No photo please!“ – volá na nás paní z letištního personálu, když Andrea vytáhne fotoaparát, aby si vyfotila letadlo.
Po chvíli již sedíme v autobusu a z okénka sledujeme soudský záliv – kotviště vojenských lodí a ponorek, vojenský hřbitov a s údivem zjišťujeme, že Kréta má dálnici (hlavou nám prolétne vzpomínka na klikaté horské silničky, které jsme si užili jak na Korfu, tak zejména na Kefalonii).
Po příjezdu do apartmánů jsme trochu zaskočeni skromným vybavením interiéru, to vše ale v zápětí vynahrazuje pohled na zvlněné moře přímo pod naším domkem a tavernu se slunečníky Pilsner Urquell – už vím, kam půjdu na pivo. :)
Po bleskovém vybalení se vrháme do vln a takto osvěženi mapujeme nejbližší okolí pláže. Před prvotním spálením nás kromě vysokého ochranného faktoru zachraňují občasné mraky, které odpoledne přivál vítr od moře. I tak dost vyprahlý a dehydrovaný, s pocitem solničky v ústech se zvedám a neomylně kráčím, následován Andreou, do vyhlídnuté taverny zhasit ukrutnou žízeň. Zjišťujeme, že se jedná o v diskuzích chválený podnik Casa di Mare.
Sedáme si na modré židličky u stolu s bílým papírovým ubrusem na kterém je modrou barvou znázorněna mapa Kréty – dokonalé, říkám si.
Čtyři eura za točený půllitr umísťují Plzeň jednoznačně na první místo v cenovém žebříčku místního pivního lístku. Vzadu zůstali i Heineken, Tuborg či Amstel. Já však neváhám a objednávám si jeden zmražený půllitr s přechlazenou Plzní. Už dlouho mi pivo tak nechutnalo jako teď. Po pěti minutách a třech locích zůstává sklenice přede mnou prázdná a číšník mi s úsměvem nese další.
To už se nás ptá, odkud jsme a omlouvá se, že donesl špatný jídelní lístek. Rychle odbíhá a přináší lístek s českým překladem. Přesto že už máme hlad, vysvětlujeme, že zatím jíst nebudeme, že musíme na plánovanou schůzku s delegátem, ale že na večeři určitě přijdeme v plné sestavě. Číšník je rád a k účtu za pití nám přináší kupón na slevu 10% platný na všechny naše příští útraty v jejich podniku. Přidává k tomu skleněnou nádobku, nejvíce připomínající malou vázičku a dvě štamprdlata. Kontroluji obsah – ano, je to raki – místní pálenka z vína. Kombinace piva a pálenky po tak náročném dni na vyhládlý žaludek mi nadobro spravuje náladu pokaženou nedostatkem spánku.
Posezení s delegátem probíhá už v poměrně veselém duchu, pak se vracíme do taverny, kde máme rezervovaný stůl a přislíbenou slevu. Číšníci, už znalí odkud jsme, nás vítají slovy „achój, jak se más…“. V jídelním lístku nás zajímají maximálně 3 stránky – předkrmy, tradiční řecká kuchyně a speciality na grilu. Víc nepotřebujeme. Ostatní jídla si můžeme dát i v Česku. Abych dovršil řeckou idylu, zapomínám na Plzeň a objednávám si řecké pivo Mythos, ostatní koštují místní domácí víno. Po povinném zákusku a raki pak znavení uleháme do postelí, abychom dohnali náš spánkový deficit.

Den druhý

Druhý den se kromě obvyklého koupání a slunění vydáváme na delší pěší procházky, ve dne po pláži do sousedního Plataniasu a na druhou stranu směrem ke Stalosu. O hlad a žízeň během dne se nám stará velmi ochotný personál z Casa di Mare, kde konáme pravidelné odpočinkové zastávky mezi procházkami a koupáním. S místními číšníky i majitelem upevňujeme řecko-českou družbu a při každém placení jsme ostatně jako všichni hosté odměněni zákuskem a „vázičkou“ s raki.
Večer vyrážíme na průzkum vnitrozemí. Před cestou se ještě posilňujeme v místním fast foodu, kde mají údajně nejlepší gyros v pitě. Mě tedy chutnal velice, i když děvčata se na něj moc netvářily. Všichni společně jsme bojovali spíše s problémem, jak tento obří pitagyros vůbec sníst. Vpravit si do úst hromadu masa srulovanou společně se zeleninou, omáčkou a hranolkami společně do jedné velké pity a přitom si uchovat čisté ruce a tričko či jiné části oděvu, byl úkol v té chvíli takřka nadlidský (vždycky si představím američany, jak jí třípatrový BigMac a přemýšlím, jak to jenom dělají…)
Po absolvování této „žranice“ vyrážíme již za tmy do „staré“ vesnice na kopci. Penziony a obchůdky po cestě ubývají a objevují se taverny, kam chodí i místní. Samotná stará vesnice je pěkný kostelík v centru, obklopený zcela tichými a potemnělými uličkami, kde jsou jen obytné domy místních obyvatel.

Den třetí

Místní terén už známe, tak se v pozdní odpoledne vydáváme linkovým autobusem do hlavního města západní Kréty – Chania. Výběrčí jízdného se prodírá davem lidí a všechny usazuje nehledě na to, kdo s kým cestuje. Po krátké jízdě vysedáme na autobusovém nádraží. Procházíme starý i nový přístav a obloukem po kamenných hradbách, tvořících ochranu přístavu, se dostáváme až na maják. Cestou zpět hasíme žízeň na střeše taverny, která je jakoby vsazena do tohoto opevnění, s krásným výhledem na město. Z taverny jedeme zpět přívozem a šetříme tak naše nohy pro závěrečnou procházku úžasným „starým městem“, kde nevynecháváme snad ani jednu uličku. Výstup na baštu Schiavo, odkud je výhled na celé město, pak završí turistickou část naší výpravy. Po ní sestupujeme zpět do starého města, kde si v taverně vytvořené v ruinách starobylého benátského domu zaslouženě dopřáváme další tradiční řeckou večeři a dobré červené víno, za doprovodu místní živé hudby. Dům nemá střechu ani stropy – jen obvodové zdi. Jakousi pomyslnou střechu tvoří jen koruny stromů, které vyrostli uprostřed. Jak romantické… Z Chanie odjíždíme posledním nočním autobusem. Moc se nám tu líbilo…

Den čtvrtý

Máme vypůjčený vůz na 3 dny. Stačila jedna SMS a v domluvený den nám přistavili Volkswagen Polo přímo až před apartmán. Plány na cesty máme připravené už z domova, takže můžeme vyrazit.
První naše trasa vedla po severním pobřeží směrem na východ až k městu Rethymno, kde jsme ale hnáni sluncem záměrně stočili vůz přímo na jih a soutěskou mezi horami prokličkovali na jižní pobřeží, kde nás čekala úchvatná pláž Préveli s palmovým hájem vinoucím se podél říčky Kissanos, jenž se tu přímo na pláži vlévá do moře.
Snad nejlépe vypadá shora, když k ní scházíte klikatou cestou od parkoviště. Pláž je zatím liduprázdná, ale z moře se blíží loď s turisty. Spěcháme dolů a zabíráme volná lehátka.
Po koupání jdeme prozkoumat palmový háj proti proudu řeky. Jdeme tak daleko, dokud neskončí cesta. Je to nádhera. Snažím se jít ještě kousek korytem řeky. Přeskakuji po kamenech, ty však dost kloužou a pohorky jsem si sebou nevzal. Vzdávám to a poslušně se vracím. Nechci riskovat zranění nebo rozbití foťáku, který třímám v ruce.
Odpoledne se z pláže Préveli přesouváme do nedalekého letoviska Plakias, kde nás překvapují poměrně velké vlny (a prý že na jihu nejsou…). Dáváme si pozdní oběd a po dlouhém dovádění ve vlnách vyrážíme dál. Chceme vidět ještě pevnost Frangokastello při západu slunce. Přijíždíme dle plánu, takže po prohlídce pevnosti si procházíme místní pláže a koupeme se. Z vody však vidím zlomyslné mraky, které se ženou od moře. No nic, ze západu slunce, kdy prý pevnost mění barvu, dnes nic nebude. Je zataženo a tak sedáme do auta. Navrhuji návrat s večerní prohlídkou Rethymna, ale všichni jsou tak znavení (včetně mě), že jsem rád, že hlasují pro přímý návrat. Jedeme směrem na Chóra Sfakíon, kde uhýbáme směrem na sever a po neuvěřitelně klikaté, ale takřka nové silnici, stoupáme prudce vzhůru do hor. Silnice vede paralelně podél soutěsky Imbros, hory tvoří úžasnou podívanou. Za chvíli klesáme serpentinami k severnímu pobřeží. Mraky jsou náhle pryč. Zdravíme zapadající slunce a těšíme se na další výlet…

Den pátý

Jedeme zcela na druhou stranu, naším cílem je poloostrov Gramvoússa se zátokou Balos. Cesta se rychle z dálnice mění na obyčejnou silnici, pak na jakousi okresku a za poslední obydlenou vesnicí v prašnou cestu, která se během chvíle mění v cestu zcela kamenitou. Naše rychlost klesla na minimum a já se začínám modlit, abychom nepíchli gumu. Představa, že měním kolo někde uprostřed pustiny mezi skalami při dopoledním slunci, které rapidně rychle zvedá rtuť teploměru, mi není moc příjemná. Ke kamenité cestě se přidávají nečekaná stoupání, výmoly a velké kameny utržené ze skal, které nikdo neodklízí nebo tam neleží příliš dlouho – adrenalin stoupá a já kromě srázu pod námi začínám kontrolovat i skály nad námi jestli něco nepadá. Najednou v zrcátku vidím blížící se Chevrolet Spark s místními mladíky. Pouštím je před sebe a koukám jak bez bázně o pneumatiky a podvozek zdolávají cestu. „Když tam tihle dojedou, tak my taky“ – dodávám si na sebevědomí a pouštím se do boje s kamenitou cestou. Cesta končí na malém parkovišti. Dál musíme pěšky.
Sestupujeme stezkou vedoucí dolů k moři. Všude kolem běhají kozy kri-kri. Pohled, který se nám za chvíli odkryje, předčí všechna moje očekávání. Laguna jak z katalogu. Obrázek, o kterém si myslíte, že ho před tiskem dobarvili grafickým programem, ale ono to tak není – ty barvy jsou skutečné.
V laguně jsme my a tak cca dalších 20 turistů. Laguna se dělí na 2 části, v té první je voda spíše zelená, následuje písečný cíp s malým přelivem a druhá část, kde hraje voda společně s bílým až načervenalým pískem snad všemi odstíny modré barvy. Trávíme několik hodin válením se v mělkých vodách a procházkami po laguně. Sbíráme mušličky. Idyla končí odpoledne, kdy se k laguně blíží 2 velké výletní lodě s turisty. Je rozhodnuto, jedeme dál. Stoupáme zpět nahoru do skal a shora vidíme vyloďovaní jak v Normandii. Z výšky vypadají turisté jak malí mravenci. Rozebíhají se po laguně a jejich plážích, až jich je všude plno.
Na parkovišti jsou pod každým autem, které má zvýšený podvozek, namačkány 1 až 3 kozy. Schovávají se tu před odpoledním sluncem. Kontroluji, zda-li se nám pod naše Polo nenasoukala nějaká malá kozička, nerad bych ji přejel. Cesta zpět už jde lépe. Míříme dál na západní pobřeží na pláž Falasarna.
Jsou vlastně 2, velká a malá. Usazujeme se na té menší a řádíme ve velkých vlnách. Přemýšlím nad západem slunce ve Falasarně (když nám nevyšel ve Frangkokastello), ale Andrea mě přemlouvá, abychom se jeli na večer podívat ještě na poloostrov Akrotiri. Je na něm letiště kde jsme přistávali, ale hlavně několik kláštěrů, z nichž Agia Triada je vyhlášen tím, že v něm mniši pěstují a prodávají vlastní olivový olej a víno a část produkce je v biokvalitě. Dle průvodce má mít místní obchod umístěný přímo v klášteře otevřeno do osmi večer.
Přijíždíme chvíli po sedmé, ale všude je zavřeno. Jen z místního centrálního kostelíku se ozývá zpěv modliteb. „Počkáme, až se domodlí a pak nám třeba ještě otevřou“ – navrhuje Andrea, a tak chodíme po klášteru, fotíme, mazlíme se s toulavými kočkami…. Zpěv ustal, nakukujeme okny dovnitř, jestli nepůjde některý z mnichů ven. Dovnitř jsme nechtěli – přeci jenom je třeba dodržovat minimální oblečení (zakrytá ramena, dlouhé kalhoty, atd.), což u nás – z pláže vyprahlých turistů nehrozilo. Mnich jdoucí rychle ke dveřím náhle zmizel – chvíle napětí a zpěv začíná znovu a naplno. Vzdáváme to a odjíždíme bez vína i oliv zpět.
Cestou ještě děláme zajížďku do Stavrosu, kde se točil řek Zorba. Nelíbí se nám ale ani přelidněná pláž, ani žádná místní taverna. Zastavujeme proto až o kus dál po cestě u podniku, který nám padl do oka a kde právě končily řecké křtiny. Tam kam chodí místní, bude dobře – říkáme si a jdeme na večeři. Po jídle a lahvince vína přináší číšník tradiční „vázičku“. Tato raki však není čirá – je zlatavá a sladká – je totiž s medem. Zvláště děvčatům tato varianta pálenky chutná, čehož si zřejmě místní obsluha všimla a přinesla nám ještě jednu. Já jakožto řidič jsem si samozřejmě raki moc neužil, ale o to veselejší jsem měl posádku ve voze.

Den šestý

Poslední den co máme vůz – jedeme na západ směrem k Falassarně, odkud pokračujeme po pobřeží na jih. Cesta je to krásná, plná vyhlídek na moře a na hory, ale těch zákrut, klesání a stoupání – hrůza!
Děvčata už začínala být mírně zelená a byla velmi vděčná za to, když jsme konečně sjeli z hor a po aspoň trochu rovné silnici mířili k cíli naší cesty – na jihozápadní cíp krétského ostrova – na pláž Elafonissi.
O Elafonissi básní všichni místní obyvatelé – ano je tam skutečně krásně, je to podobně jako v Balosu řada pláží s mělkou lagunou, ale asi tak 2x až 3x větší. Proslulost Elafonissi a její snadná dostupnost hlavně pro zájezdové autobusy však způsobuje, že je odpoledne již zcela přelidněná. Scénář se tedy opakuje. Během dopoledne užíváme pláže, rochnění v mělké vodě a já vyrážím se šnorchlem na průzkum podvodní říše. Odpoledne se pak přesouváme do vnitrozemí, kde nás čekají poslední 2 plánované zastávky při zpáteční cestě do Agia Mariny. Trasu zpět volíme vnitrozemím (je kratší než po pobřeží). Během krátké zajížďky navštěvujeme Vlatos – vesničku utopenou mezi olivovými háji, kde můžete nakoupit přímo z farmy místní olivový olej, olivy a nakládaný parmezán, vše (podobně jako u mnichů, kde nám to nevyšlo) v biokvalitě. Místní pěstitelé vám rádi představí své produkty a povykládají o způsobu pěstování a lisování oleje.
Máme nakoupeno a pokračujeme dál za Vlatos do „tradiční vesnice Milia“. Jedná se o rekreační vesničku vybudovanou na zcela odlehlém místě. Kamenné domky utopené v zeleni v horách, vám zaručí ničím nerušenou dovolenou – všude okolo je pouze příroda. Žádné diskotéky, bary, auta, skútry… Místní majitelé nabízí v taverně jídla uvařena z biopotravin, které si sami pěstují. Jídelní lístek nečekejte – číšník vám řekne co je dnes k jídlu a z toho si vyberete. Všichni jsme si moc pochutnali a domácí červené víno bylo skvělé. Požádali jsme o prohlídku jednoho kamenného domku. K našemu překvapení byl velice dobře a vkusně zařízen a měl dokonce zavedeno ústřední topení – provoz je totiž celoroční. Některé z domků ale prý nemají ani elektriku a můžete zde prožít zcela naturální dovolenou s petrolejkami či loučemi.
No nic, musíme se rozloučit a upalovat zpátky z hor na pobřeží a vrátit auto. A večer ty výlety pořádně oslavíme…

Den sedmý až jedenáctý

Závěrečnou část dovolené využíváme už jenom na chytání bronzu a kromě vodních radovánek a utužování řecko-české družby v Casa di Mare podnikáme jen malé večerní pěší výpravy po hlavní třídě do Plataniasu a zase zpět. Po západu slunce zde začíná opravdový blázinec. Vše se rozsvítí, bary začnou vyhrávat a davy turistů se proplétají mezi změtí aut a skútrů. Procházíme obchůdky se suvenýry a kupujeme drobné dárky pro sebe a naše blízké.
Poznáváme též bar u bazénu, v penzionu kde bydlí Verča s Oldou. Místní barman Jorgos říká, že žil jako dítě v Čechách v Jeseníku. Popíjíme jeho výtečné koktejly a prokládáme je raki, kterou nám Jorgos v pravidelných intervalech nalévá a pije ji s námi. Ještě že je hned vedle bazén, kde se můžeme zchladit. Také družba v Casa di Mare se úspěšně rozvíjí a zůstáváme-li do pozdějších hodin, připíjí si obsluha nebo přímo sám pan majitel z „vázičky“ společně s námi.
Při poslední večeři před odjezdem domů v Casa di Mare dokonce dostáváme na cestu malou PET lahev s raki (asi do letadla říkám si…) a domácí olivový olej. Následuje focení s majitelem a personálem a slibujeme, že budeme pozdravovat přátele v Česku, kteří do Agia Mariny pravidelně jezdí a přikyvujeme, že se sem určitě někdy opět vrátíme.
Je to až dojemné loučení a my už teď víme, že se na Krétu vrátíme na 100%! – vždyť je ještě tolik krásných míst, které jsme zde neviděli. Soutěsky pro pěší v horách, kam jsme si kvůli horku netroufli nebo historické vykopávky bájných měst… Ale i během našich výletů po pobřeží a vnitrozemím, po cestách lemovaných kvetoucími oleandry, jsme všude naráželi na samá krásná místa s nádhernou jarně rozkvetlou přírodou a na úchvatné majestátné a divoké hory s planinami plnými pasoucích se ovcí a koz a s přátelskými, velmi pohostinnými (více než kde jinde) a milými lidmi.

Kréta nám prostě vyrazila dech!

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (3)
17.10.09 17:22 Kusnirova
Obchůdek mnichům obsluhoval starší Řek, asi moc spěchal domů. Kréta i nám vyráží dech pokaždé a díky chajdě, kterou si tam pronajímáme se tam cítíme jako doma.
11.09.09 18:40 MartasK
Ahoj, díky za ohlasy. Obávám se, že nás Kréta lapila hned na poprvé. :)
04.09.09 20:08 hynek
Pěkné počtení!I nás Kréta chytla za srdce!Byla naším prvním"Řeckem" a to je jak s první láskou-na tu se nezapomíná!Kréťané mi také oproti jiným Řekům připadají takoví bezprostřednější-to asi ti Mínojští předkové!Fotky jsou také moc pěkné,ještě jednou dík za milou vzpomínku!
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
sza6P
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝MartasK˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací