Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 4 | 27
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Kefalonská anabáze 2008

Autor:
Zařazeno:
Kefalonia
Napsáno:
24.02.09 14:06
Fotografií:
15
Přečteno:
7512
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
25 °C
Skorojasno
bezvětří
Při výběru letošní dovolené jsme vybírali jeden z dalších ostrovů na jihozápadě Řecka a díky pěknému prostředí tentokrát „zvítězil“ ostrov Kefalonia s letoviskem Skala a my se na něj už moc těšili.
Odlétali jsme první týden v září, takže jsme počítali s pěkným počasím, jen časně ranní odlet z letiště Ruzyně nás trošku rozladil, protože jsme museli vyjet z domova už v 02:15 hod.
Po rozkoukání se v hale letiště, bylo nejprve nutné najít zástupce cestovní kanceláře a u něj si vyzvednout poukaz do apartmánu a také doplatit palivový příplatek.
Tento příplatek se poslední dobou stává velice módní záležitostí, ovšem zatím stále doplácíme a ještě se nestalo, že by nám po poklesu cen ropy, letenku zlevnili.
Delegát cestovní kanceláře neměl peníze nazpátek, prý kvůli nekalým živlům na letišti (proč si tedy platíme bezpečnostní taxu a proč se nebál nekalých živlů po vybrání peněz za palivové poplatky od všech pasažérů, což byla velice slušná částka, cca 100 000 Kč ???), takže jsem musel „otravovat“ paní v letištní poštovní přepážce, která moje tisíci koruny lustrovala, jako bych byl nějaký zločinec.
Po obdržení poukazu jsme se vydali ke „kefalonské“ zavazadlové přepážce, kde se již tvořily dvě fronty, vše se ale urychlilo otevřením další přepážky.
Zbývala nám spousta času, který jsme využili k pozorování lidí procházejícími přes bezpečnostní rámy u pasové kontroly.
Před bezpečnostním rámem museli všichni vyhodit do připravených košů láhve s pitím a jídlo, takže se tam občas odehrávaly komické situace.
Náležitě poučeni vzniklou situací jsme se pustili do časné snídaně, kterou jsme si připravili už doma a teď nám přišla k duhu.
Když se náš čas nachýlil, vydali jsme se k pasové kontrole, kde vše hladce proběhlo.
Do odletu letadla zbývalo ještě dost času a tak jsme si našli pěkné místo k sezení a čekali u televizní obrazovky se zapnutým CNN, kde probíhala předvolební kampaň v USA.
Ovšem všechno se omrzí a protože byly opodál po stěnách navěšeny veliké fotografie z Tibet. šli jsme tam, takže hned byla bezva zábava při prohlížení nádherných snímků.
Na informační ceduli se objevilo oznámení s opožděním našeho letu o 20 minut, což nelibě komentovala jedna postarší dvojice a tím značně znervózněla další pasažéry.
Naše letadlo nebylo stále připraveno, čas běžel a nakonec se odlétalo o čtyřicet minut déle.
Muselo se prý měnit kolo na hlavním podvozku, jak nás ihned po nástupu na palubu letadla informoval kapitán a zároveň se velice omlouval za zdržení.
Naše místa byla až vzadu, v ocasu letadla, ale nebylo to špatné.
Let probíhal celkem v pohodě, po svačince a palubním prodeji, jsme už pomalu klesali nad rozeklanými pobřežními útesy (!) s malými plážemi.
Přistáli jsme několik kilometrů od hlavního města Kefalonie – Argostoli, na malém ostrovním letišti.
Očekávali jsme „klasickou facku“ od horkého vzduchu, ale první kontakt s místním klimatem nebyl nijak drsný, teplo bylo, ale ne takové to dusno.
Prošli jsme po ploše do haly letiště a u točny netrpělivě čekali na zavazadla a hlavně na slunečník, ale po chvíli jsme oba kufry i slunečník měli. Větší z kufrů nám ale některý z nakladačů či vykladačů pěkně na něco narazil, takže nešla vysunout rukojeť a tahat se pak s takovým vratkým zavazadlem byla pěkná otrava.
Venku na nás čekala delegátka od cestovní kanceláře, nejprve jsem myslel, že je to nějaká holčička, která drží své mamince – delegátce, desky s pokyny.
Malou postavu delegátky, ale vynahradil poměrně zvučný hlas a výřečnost, takže po chvíli zmatků byl náš autobus naložen zavazadly i lidmi a už se jelo jižní částí Kefalonie, směrem k letovisku Skala.
Silnice na ostrově jsou opravdu úzké, hlavně v městečkách a vesnicích, dokonce jsme osobně poznali umění řidiče našeho autobusu, který bravurně vycouval z uzounké zatáčky, kde se proti nám natlačil autojeřáb.
Celou cestu nás maličká delegátka Kateřina seznamovala s ostrovem, jeho zvláštnostmi, městy, pamětihodnostmi a nádhernými plážemi, nacházejícími se mimo letovisko Skala.
Kvůli tomu také nabízela pronájem aut a motorek od partnerské půjčovny, kde jí na oplátku poskytnuli místnost na kancelář, jak jsme viděli později.
Její povídání komentovali ti dva nervózní spolucestující z letiště, kteří seděli v autobusu za námi, neustálou kritikou a porovnávání Kefalonie s jinými místy, kde už byli na dovolené a stěžováním si na spoustu lidí, kteří sem na dovolenou jedou s tak malými dětmi.
Autobus projížděl úpatím pohoří Ainos Oros, s nejvyšším vrcholem 1622 metrů nad mořem (o dva metry vyšší než naše Sněžka), kde byla občas holá, kamenitá místa, se zčernalými pahýly stromů od dřívějších, poměrně rozsáhlých požárů.
V dáli, ve vyšší poloze se černaly kefalonské jedle, které rostou jenom tady na ostrově a je tu prý kvůli nim zřízený i národní park.
Nakonec ještě Kateřina připojila nějaké organizační věci kolem ubytování, ale to už autobus zastavoval u jednoho z apartmánů.
Někteří lidé šli rovnou bydlet, my jsme museli počkat, než nás pak delegátka zavede k našemu apartmánu.
Po výstupu z autobusu nás všechny vyzývala na podvečerní seznamovací schůzku v nedaleké „přátelské“ taverně, kde nám povypráví něco o místním koloritu.
V domě už bylo všechno uklizeno a tak jsme si mohli důkladně prohlédnout naše nové působiště.
V přízemí bydlí majitelé domu, velice příjemní a milí lidé, jak jsme poznali později, my byli ubytováni v patře, kam vedou levotočivé schody, po kterých se s těžkým kufrem opravdu velice špatně chodí nahoru i dolů.
Klimatizovaná ložnice, velká kuchyň a malá koupelna byly pěkné a navíc jsme měli dva balkóny.
Podle polohy slunce využijeme jeden ráno při snídani a druhý na odpolední a večerní posezení.
Při podrobnějším zkoumání jsme zjistili, že je náš apartmán vyfocený v katalogu CK.
Poloha našeho domu byla v jedné z bočních uliček Skaly, v její klidnější části, ale poměrně blízko hlavní ulice s obchody a hlavně pekárnou.
Nerušil nás žádný hluk z centra, jen v sousedství byla taková univerzální opravna aut, motorek a lodních motorů, kde párkrát něco brousili, ale v pohodě.
Majitel téhle opravny měl u domu zaparkovaný, příšerně rezavý Fiat 500, se střešním okénkem přelepeným velkým kusem koženky, holt kovářova kobyla...
V zahradách kolem domů v okolí, barevně kvetly a těžce voněly (někdy až nepříjemně) květiny a keře, spoustu z nich ani neznáme.
Naši domácí mají v zahrádce plodící (!) banánovníky a voňavé jasmíny, ostatně v barevnosti a vůní ostatních květin a keřů nebyli pozadu s okolními zahradami.
Některé ze zahrad vypadají zpustle a zanedbaně, ovoce a zeleninu tu nikdo netrhá a místy je vidět nedostatek vody k zalévání.
Několik domů v okolí je ještě nedostavěných a vypadají tak, že ani nikdy nebudou.
Zabydleli jsme se, napsali domů SMS, že jsme v pořádku na místě, vybalili nějaké věci a zalehnuli, abychom trošku dospali to časné vstávání.
Odpoledne jsme prošli kolem vykopávek antické římské vily se skvělými mozaikami na pláž, netrpělivě posoudit její kvalitu a ověřit si čistotu moře.
Moře je opravdu nádherné, průhledně azurové, písečná pláž místy s hrubším pískem a různobarevnými valounky je skvělá, prostě paráda.
Ovšem cesta do vody a z vody je trošku náročnější, valounky pěkně tlačí do chodidel a tak je nutné opatrně našlapovat.
Ještě, že jsme si s sebou přivezli boty do vody!
Moře mělo příznivou teplotu a tak jsme se skoro pořád koupali, začala ta pravá dovolená...
Při zpáteční cestě od moře, jsme našli lepší cestu k apartmánu, přes náměstíčko s kašnou, kolem jedné, později námi navštěvované taverny a věčně zavřené lékárny.
Pozdě odpoledne jsme se šli podívat po okolí, projít si uličky s krámky, omrknout ceny v tavernách a navečer jsme se chystali na schůzku s delegátkou.
Já samozřejmě pořádně neposlouchal a tím pádem neznal správný čas schůzky, takže jsme pak čekali na domluveném místě a nikde nikdo.
Telefonoval jsem proto delegátce a ta mi zvesela oznámila, že už je po schůzce, ale pozvala nás do své kanceláře v půjčovně aut a motorek, kde prý nám všechno vysvětlí.
Chvilku jsme bloudili uličkami, ale půjčovnu jsme našli.
Kateřina nás seznámila s podmínkami půjčovny, „mapičku“ ostrova s vyznačenými atraktivními místy a plážemi nám prý věnuje, jen když si půjčíme motorku nebo auto alespoň na tři dny, za „velice skvělou“ cenu.
Po naší výmluvě, že si to ještě rozmyslíme, nám alespoň věnovala navštívenku, která sloužila k deseti procentní slevě v oné „přátelské“ taverně a prospekt s nabídkou na vyjížďku výletní lodí s průhledným dnem, kterou řídil nějaký bývalý kapitán řeckého válečného křižníku.
Odpovídala také na naše dotazy a docela nás zklamala, protože nepořádala žádný okružní výlet po ostrově a dobrý gyros prý mají jen v letovisku Sami, které je asi 35 km od Skaly.
V místním Kebab house prý gyros nestojí za nic, sama prý gurmánka a tak jí jen tak něco nechutná.
V duchu jsem si říkal, že ten Kebab house přesto navštívíme, třeba to nebude tak zlé!
Chvíli na to sem dorazili první čeští zájemci o skútry, motorky a auta, tak jsme se už raději s Kateřinou rozloučili.
Chtěli jsme si ověřit doporučenou výtečnou kuchyni v blízké taverně Old Village, kde opravdu vládne přátelská atmosféra.
Ujal se nás hned jeden z číšníků, zavedl nás ke stolu a ptal se, co si dáme.
Vyžádali jme si české menu a objednali oblíbené pivo Mythos a jehněčí kotletky speciál.
Dle úsměvu číšníka jsme poznali, že byla naše volba správná.
Chvíli čekání na jídlo jsme si krátili poslechem řeckých písniček, které se linuly z reproduktorů u baru a předkrmem ve formě bílého chleba s obyčejným máslem, dříve dávali v Řecku alespoň máslo česnekové nebo bylinkové.
Jehněčí kotletky byly úžasné, hranolky, zelenina, tzatziki, byla to velká porce, takže jsme si pěkně pochutnali.
Poté nastal klasický problém s placením, číšníci lítali kolem narůstajícího počtu zákazníků a moc si nás už nevšímali, navíc účtenky vystavoval jen vrchní číšník, který pobíhal mezi nimi. Nakonec jsme účet dostali, společně s panákem nějakého bylinného likéru na rozloučenou a s přáním hezkého večera.
Po zaplacení jsme zjistili, že nám byla kartička od Kateřiny nanic, platili jsme plnou cenu, přesto jsme byli spokojení.
Po vydatné večeři jsme se vydali do obchodů, nakoupit balenou vodu, něco na zítřejší snídani a na pláž a také vybrat si nejlevnější plážové rohože.
Byla už pěkná tma, hlavní ulice s obchůdky, tavernami, bistry a kavárnami byla uzavřena pro auta, takže jsme se tu procházeli jako na promenádě, muselo se ale dávat pozor na různé obrubníky a díry v úzkých chodnících.
Nahlédli jsme do všech krámků, co jich tu jen bylo a v jednom z nich měli spoustu různých láhví místního vyhlášeného vína Robola.
Nakoupili jsme téměř vše, co jsme chtěli, hlavně pečivo na snídani a nějaké ovoce na pláž.
Ráno jsme posnídali na ložnicovém balkónu, který má výhled do ulice, pak si připravili věci na pláž a vydali se k moři, kde jsme objevili cedule se směrovkami k různým tavernám u pláže.
Na jedné ceduli byl dokonce název naší pláže – Spithi Beach (pláž spifi), kde jsme si vybrali místečko, kam jsme pak chodili každý den.
Rohože a osušky jsme zatížili většími valouny, aby nám je vítr neodfoukával, až budeme ve vodě. Slunečník zatím nebyl třeba, slunce tolik nepálilo.
Ocenili jsme naše boty do vody, chůze do vody a z vody byla podstatně lepší, jen nám do těch bot zalézal jemný píseček a docela nepříjemně tlačil, takže se bylo nutné ve vodě vyzout a písek vypláchnout.
Při koupání a slunění nám k chuti přišly sušenky, včera zakoupené hroznové víno a chladná balená voda.
Kolem jedenácté hodiny spustily koncert cikády, které „řvaly jako krávy“ a dle našeho každodenního pozorování, začínaly s přesnou pravidelností.
Od pinií nad pláží se nejprve ozývalo nesmělé cvrkání, postupně se přidávaly další a koncert tak nabíral na intenzitě.
Rychle jsme si na to zvyknuli a navíc se nemuseli dívat na hodinky, podle jejich cvrkotu se dal dobře odhadovat čas na oběd.
V poledne začínalo slunce pořádně pálit, takže nám slunečník přišel vhod a protože bylo pěkné vedro, nechtělo se nám courat rozpáleným městečkem a hledat nějakou vhodnou tavernu, na oběd jsme ze začátku chodili do té první, u hlavní cesty k pláži.
Objednávali jsme si kuřecí souvlaki nebo řecký salát v poměrně velkých miskách a s pěkným kusem sýra feta a pivo Mythos točené do zaledovaných sklenic. Čas jsme si krátili pozorováním okolních taveren, projíždějících aut a také placeným předkrmem - bílý chléb s máslem, ani tady neměli máslo bylinkové nebo česnekové, jen obyčejné.
Grilované špízy s hranolky, zeleninovou oblohou a tzatziki, také pivo byly skvělé a porce velké.
Obecně je na Kefalonii spousta Angličanů, aby také ne, ostrov je pěkný a mohou si tu levně pronajmout dobré bydlení, půjčit auta, motorky nebo lodě a pochutnat si na skvělém jídle.
Po dobrém obědě jsme se vždy vraceli do našeho apartmánu bočními uličkami, kde jsme jednou na broskvoni objevili a zblízka pozorovali dvě veliké cikády, není to nijak hezký hmyz.
V apartmánu jsme se osprchovali a pak si četli knížku a časopisy, poslouchali muziku z mp3 a také se prospali při odpolední siestě, která se ale většinou protáhla až do pozdního odpoledne.
Odpolední čas jsme trávili na kuchyňském balkonu s výhledem do zahrady, při kávě a sladkém pečivu z místní pekárny.
Večer jsme chodili nakupovat jídlo na další dny, také sladké trubičky Papadopulosky, víno Apelia a na zkoušku i pryskyřičné víno Retsina.
V jednom butiku (!) jsme zakoupili pěkné a levné pohledy, na kterých jsou vyobrazeny všechny kefalonské pamětihodnosti. Tyhle pohledy pak udělali doma radost rodičům i kamarádům.
V jednom marketu se nám také podařilo sehnat pěknou a levnou mapu Kefalonie.
Mapa je od stejného vydavatele, jako máme mapu z Thassosu, takže když se po takových poohlédneme na každém řeckém ostrově který navštívíme, budeme mít pěknou a ucelenou sbírku.
Někdy jsme povečeřeli na balkoně z vlastních nebo nakoupených zásob a pak popíjeli při svíčkách Apelii.
Díky pěkné pláži a čistému moři ve Skale jsme se rozhodnuli, že si auto ani motorku půjčovat nebudeme.
Nad malou pekárnou, kde měli spíše sladkosti byla ještě jedna pekárna, kde měli pestřejší nabídku a více druhů chleba, takže jsme nakonec chodili jen tam.
Vládnula tu příjemná prodavačka, která po několika mých návštěvách už automaticky balila do papírových sáčků dva čokoládové croissanty a dvě koblihy donuts, jen výběr chleba nechávala na mně, protože jsem pokaždé většinou kupoval jiný, chtěli jsme je ochutnat všechny.
Na pláži byla vždy pohoda, moře příjemně teplé a čisté, kolem nás se občas objevilo pár lidí, na jednom stálém místě nad námi se „zabydlel“ nějaký Řek, který vypadal jako Indián.
Vyhrazené místo s lehátky a slunečníky obcházela výběrčí a když jsem viděl cenu, nevěřil jsem vlastním očím – 8 Euro na den a to končila sezóna!
Naše plážové rohože a vlastní slunečník nám plně postačovaly a ušetřené peníze pak raději utrácíme v místních tavernách a obchůdcích.
Na pláži jsme na našem místě vždy posbírali roztroušené valouny, zatížili jimi rohože a osušky, nazuli si boty a hurá do vody.
Ráno bývalo moře ještě chladnější, ale nebyly vlny a tak bylo krásně vidět na dno.
Kolem pak párkrát projely vodní skútry a občas i motorový člun, který za sebou táhnul pestrobarevný padák s movitým nadšencem.
Při každé prudší obrátce člunu začal padák pomalu klesat do moře, záleželo jen na rychlosti řidiče motorového člunu, zda stačí padákové lano napnout tak rychle, aby parašutista nespadl do vody úplně.
U břehu je spousta malých a větších nebojácných rybek, ale jak jsem zjistil později, dovedou pěkně svými tlamičkami štípat do nohou toho, kdo se zastaví u břehu v teplejší vodě.
Sbíral jsem totiž pěkné kamínky s otisky zkamenělých plžů, mlžů a různých drobných, vodních rostlin a ty se vyskytovaly pouze v pruhu písku, kam dosahovaly vlny a tak jsem se občas zastavil a prohlížel valounky. Jakmile jsem chvilku stál v mělké vodě, rybky mi začaly „okusovat“ nohy.
Na oběd jsme se jednou chtěli vydat do nějaké vzdálenější taverny a tak jsme zatočili do jedné z bočních uliček, kde jsme zatím nebyli v naději, že tam objevíme i pár krámků se zajímavým zbožím.
Barvami tu hrála výkladní skříň místní sázkové kanceláře a naproti ní se objevila malá, stylová taverna, podle názvu spíše Suvlacerie (špízárna), kde měli pestrý jídelníček, takže jsme se tam zastavili.
Světe div se, v nabídce měli i gyros, o kterém Kateřina tvrdila, že jej mají jen v Kebab house, ale svislý gril v kuchyni Suvlacerie byl prázdný, takže asi nic.
Číšnice nám ale prozradila, že mají gyros jen večer, ovšem nepochopili jsme, jestli každý večer nebo pouze ten dnešní.
Zkusíme sem tedy někdy navečer zajít a uvidíme, když tak si dáme něco jiného, jídel tu nabízeli dost, zdejší jídelníček totiž nabízel i snídaně a přesnídávky, ovšem také obědy a večeře. Na tak malou provozovnu to bylo skoro neuvěřitelné.
Z bohaté nabídky jsme si vybrali kuřecí špízy – souvlaki, řecký salát a pro oba pivo Mythos.
Pivo jsme dostali hned, špízy a řecký salát byly hotové za chvilku, chleba s máslem před jídlem v tomhle bistru nedávají, což nám nevadilo, protože se to platí a tak jsme trošku ušetřili.
Číšnice vůbec neotálela a každému přinesla jeho jídlo na řecké poměry dost rychle, nám samozřejmě také.
Čtyři poměrně velké špízy, pita placka a kupa hranolků nás mile překvapily, řecký salát s kusem feta sýru byl také skvělý.
Měli jsme radost, že jsme sem zavítali a díky cenám tu určitě nejsme naposledy.
Spousta lidí, hlavně Angličanů si tady dávalo bohatě obložené sendviče, které nás také lákaly.
Cestou za večerními nákupy jsme kousek od našeho apartmánu viděli parkovanou Škodu Felicia - pick up, ale při bližším prozkoumání jsem zjistil, že je to vlastně z dílů Felicie postavený Volkswagen Caddy, což jsem ještě nikde neviděl!
Prošli jsme se známou uličkou a zastavili v marketu u Solomona, kde si moje přítelkyně koupila slaměný klobouk, tentokrát světle zelený, bude se jí hodit k pareu, které nosí na pláž.
Jedno ráno byla hladina moře klidná jako na „Mácháči“ a tak jsem se rozhodl zkusit doplavat až k bójce, oddělující pláž od lodní trasy, která je asi 300m od břehu.
Myslel jsem si, že budu brzy unavený nebo mě chytne křeč a budu to muset vzdát, nic takového se nestalo, jen mi cesta k bójce připadala jako věčnost.
Oranžová bójka byla přivázaná silonovým lanem k velké betonové tvárnici, na dně byl písek a sem tam větší oblázek a osaměle rostoucí chaluha v nádherně čisté a průhledné vodě.
U bójky jsem se trošku vydýchal a pozoroval vzdálený břeh.
Od bójky jsem se vzdaloval nějak rychleji, ale asi to bylo jen zdání.
Těch 600 m plavání, celkem v pohodě a bez udýchání, je můj osobní rekord, dříve jsem nějak neměl odvahu a tady mě navíc zlákalo klidné moře.
U domu v blízkosti našeho apartmánu, jsme obdivovali velkou pergolu s vinnou révou a na ní obrovské hrozny vína.
Bílé hrozny měly šišaté kuličky jako ty, co nám rostou doma v Čechách na dvorku, ale zdejší hrozny jsou díky odrůdě a podnebí mnohem větší.
Jeden z bohatých modrých hroznů mohl mít tak dvě a půl kila.
V Suvlacerii jsme ochutnali i sendvič s tuňákem, sendvič se šunkou a sýrem a také frappé.
V sendviči byla snad celá plechovka tuňáka, byl výborný a sytý, také přítelkyně si svůj šunkový sendvič moc pochvalovala.
Ve večerní tmě jsme si udělali procházku částí Skaly směrem na Poros, kde jsou nějaké herny, poměrně rozsáhlé dětské hřiště, luxusnější butiky a umělecké galerie, u moře také samé snobské hotely pro movité cizince, většinou Angličany.
Hotely měly na svých pozemcích vzrostlé palmy, většina měla bazén s velkým barem u něj a různobarevné světelné cedule se svým názvem, které svítily do sporého pouličního osvětlení na zdejší promenádě.
U bazénů ani v nich nikdo nebyl, také židličky u barů byly prázdné, buď je to tam moc drahé i pro Angličany nebo je to díky končící sezóně.
Na promenádě se můžete povozit v jednom z kočárů taženém malým, pohublým koníkem, s klapkami na očích.
Koní nám bylo líto, vypadali smutně a dost unaveně.
Do téhle části Skaly jsme pak už nechodili ani ve dne, protože tam nebylo nic, co by nás zajímalo a promenáda byla v dopoledním a odpoledním vedru pěkně rozpálená a nebylo se ani kam schovat.
Jedno dopoledne se mi nechtělo jen tak polehávat a opalovat se a udělal jsem si výšlap do okolí.
Moje přítelkyně zůstala sama na naší části pláže a já se vydal do vzdálenější části pláže, kde jsou skály a veliké kameny a kam prý chodí lidé s romantickou dušičkou.
Cesta podél vody mi trvala poměrně dlouho, každý den bych tedy na tuhle pláž chodit nechtěl.
Měl jsem na nohou boty do vody, abych mohl chvilkami jít i vodou, v suchém písku pláže to totiž moc nešlo, jemný písek se mi pořád sypal do bot a dřel do nohou.
Nad pláží, směrem k městečku Skala byl útes u kterého bylo poslední možné parkoviště, za kterým už byla jen prašná cesta ke skalám a kamenům.
Cestu lemují suché ostružiníky a zakrslé fíkovníky, pod kterými je nahrnutý letitý nepořádek a oblázky z pláže, zarostlé ostrou trávou.
Našel jsem tam ale pěknou lahvičku od minerálky, kterou umyji a použiji jako další k naplnění mořskou vodou, pískem a krásnými kamínky, na památku domů.
V jedné části útesu jsem objevil malý vchod ve skále a tak jsem tam nahlédnul. Byla to pěkná jeskyně, ale její konec využívali návštěvníci pláže jako WC, takže tady žádná romantika.
Sem tam jsem také něco nafotil, hlavně kolem těch velkých kamenů, kde to už opravdu romanticky vypadalo.
Ve stínu skal se už povalovali nějací lidé a tak jsem se posunul dále, abych viděl, jak a kam až pláž pokračuje.
Za skalkami pak byla pláž neupravená, místy zarostlá křovisky a trávou a někteří z návštěvníků tam byli nudisté, mezi nimi ovšem pobíhali i lidé v plavkách, prostě taková podivná směsice.
Dál už jsem tedy nešel, otočil jsem se u posledního velkého kamenu a vrátil se pomalu na naše místo, kde se slunila moje přítelkyně.
V naší blízkosti si mezitím postavila plážový stan nějaká povedená rodinka z Čech. Když zjistili, že jsme také Češi, odstěhovali se jinam, asi abychom neslyšeli jejich „duchaplné“ rozhovory.
Na moři se dělaly pěkné vlny, tak jsme se nechali zlákat a chvíli se v nich cachtali a na větších si zkoušeli zaskákat.
Večer jsme většinou sedávali na balkoně při kartách a u vína Apélie, jednou dokonce i u vína Retsina s vyhlášenou pryskyřičnou příchutí, které průvodci doporučují ochutnat snad při všech návštěvách Řecka.
Ochutnat Retsinu se nám podařilo až tady na Kefalonii, dříve jsme raději dávali přednost jiným vínům a věděli jsme proč. Mě Retsina nijak nenadchnula, lepší je Apelie a nejlepší je stejně Ouzo, ale jednou při kartách se dala popíjet a další jsme už nekupovali.
Při nejbližší příležitosti jsme se večer vydali do Suvlacerie s příslibem, že snad budou mít gyros, jak nám posledně říkala číšnice.
A vida, dnes tu byla mužská obsluha a na grilu se opravdu točila masová homole - gyros!
Byli jsme natěšení na propečené chutné, kořeněné kousky vepřového masa a když jsme na stůl obdrželi plné talíře, s chutí jsme se do jídla pustili.
Jenomže pak nastalo veliké zklamání, gyros nebyl vůbec ochucený ani osolený, takže nám moc nechutnal, bylo to takové fádní, vysmahlé vepřové maso.
Je zajímavé, že špízy tady mají perfektně a chutně kořeněné, ale gyros ne!
Ze stejné výrobny se asi vozí připravený gyros i do Kateřinou zmiňovaného Kebab house, proto jí tam nechutnal a vůbec se tomu nedivíme.
Uštěpačně jsem poznamenal, že si asi skočím k Solomonovi koupit koření na gyros, abychom si ho pořádně ochutili!
Pomalu jsme se ládovali svým gyrosem bez chuti a se slzou u oka vzpomínali na bistro ve Skala Potamia na Thassosu.
Jedno pěkné ráno, ještě než se zvednul mírný větřík, který vždy zčeřil hladinu a dělal drobné vlnky, jsme se rozhodnuli, že si oba zaplaveme až k bójce.
Já plaval trošku rychleji a u bójky pak na přítelkyni čekal a pozoroval dno pod sebou. Přemlouvala mě, abych si odpoledne koupil potápěčské brýle a šnorchl, že se budu moci i potápět, ale já to považuji za zbytečnost.
Cestou zpět jsme koukali čistou a ještě poměrně stojatou vodou na dno s pískem, chaluhami a kameny.
Sluníčko už pěkně hřálo a tak jsme se nahřívali a slunili.
Když nám bylo vedro, svlažili jsme se v drobných vlnkách na břehu moře.
Pláž se začala plnit lidmi, výběrčí už obcházela svoje slunečníky a lehátka, na svém místě se objevil i Indián.
Když začaly svůj koncert cikády, posvačili jsme naše broskve a pak podél břehu pak hledali pěkné kamínky.
Po poledni jsme zabalili věci a vydali se do taverny u pláže, na řecký salát a pivo Mythos. Vychutnali jsme si svůj oběd, popili pivo a po malé procházce zamířili do apartmánu, trošku si odpočinout.
Navečer jsme opět pokukovali po krámcích a hledali nějaké dárky domů.
Po nákupech jsme si poseděli na balkoně při svíčce a kartách, zbývalo nám ještě dost Apelie a bylo ji třeba dopít. Nutno podotknout, že na Thassosu jsme měli Apelie větší spotřebu.
Občas jsme chodili do Old Village na večeři a jednou se rozhodnuli pro nějakou doporučovanou mořskou specialitu.
Číšník nás vřele uvítal a doprovodil ke stolu, který jsme si ale vybrali sami.
Požádali jsme hned o česky psané menu a z nabídky ryb jsem na doporučení jedněch cestovatelů po Řecku vybral grilovaného mečouna.
Na jídlo jsme čekali při chlebu s máslem a poslechem řecké muziky znějící od baru.
Byli jsme trošku zklamáni, protože mečouna podávají s bramborami a rýží, my si představovali hranolky a zeleninovou oblohu, ale asi jsme to měli při objednávce číšníkovi říci.
Mlsně jsme pokukovali k vedlejšímu stolu, kde si objednali mořského okouna, který s hranolky a zeleninou byl a musím říci, že to vypadalo proti našemu mečounovi mnohem lépe. Celou dobu mě pak mrzelo, že jsem neobjednal mořského okouna doporučovaného Kateřinou, ale co se dalo dělat!
Naše jídlo bylo i tak docela chutné a náladu nám napravilo pivo Mythos.
Při placení jsme si, jako pokaždé trošku déle čekali na účtenku, ale dnes nám dal vrchní číšník slevu a na rozloučenou sklenku místního likéru připomínajícího Jägermeistera.
Po večeři jsme se rozeběhnuli po buticích za nákupem ještě nějakých dárků domů a sehnali jsme pěkné kožené opasky, miniaturní kopie antických váziček, hezky balená olivová mýdla, nějaké to koření na jehněčí maso, tradiční řecké kožené náramky s „očíčky“, takže jsme měli radost.
Dole na náměstíčku u hlavní ulice jsem pak pro své kamarády doma vyfotil stožáry s transformátorem, ze kterého bylo napájeno elektřinou celé městečko. Snímek jsem nazval „Postrach českého elektrikáře“, protože taková změť drátů a izolátorů se jen tak nevidí.
Večer jsme ještě courali po obchůdcích a protože jsme nic zajímavého neobjevili, zašli jsme si do blízkého baru na frappé.
Při placení jsme se trošku obávali ceny, ale byla stejná, jako kdekoliv jinde, takže příjemné překvapení!
Při frappé jsme se domluvili, co ještě dokoupíme za dárky. Navštívili jsme prodejnu s řeckými produkty „Mandola“ a vybrali několik dalších olivových mýdel a u Solomona jsme nakonec zakoupili místní specialitu - víno Robola, abychom ho mohli doma s rodiči ochutnat.
Po soumraku zde téměř okamžitě nastává tma jako v pytli, ale dnes na tmavém nebi svítil měsíc, jako kolo sýru.
Byl večer před úplňkem a tak jsme se ještě vydali k jedné z vyhlídek nad mořem, v blízkosti našeho apartmánu, kde už bylo pár lidí a každý si zkoušel vyfotit moře s pláží plnou slunečníků a s měsícem na černém nebi.
Museli jsme nafotit spoustu snímků, než se nám povedl alespoň jeden ucházející.
Další ráno nás přivítalo velice nevlídným počasím a později se mohutně rozpršelo a bouřilo, na moři se dělaly veliké vlny, zkrátka konec světa, proto jsme ani nešli na pláž a raději si balili oblečení, věci a dárky do kufrů, protože se náš pobyt tady pomalu končil.
Také jsme vytřídili kameny nasbírané na pláži a vybrali z nich jen ty nejhezčí a zajímavé.
Kameny po oschnutí nebývají už tak pěkné, jako když jsou zmáčené mořem.
Malé lahvičky naplněné mořskou vodou, nejhezčími kamínky a pískem z pláže, které jsme si připravili v předešlých dnech, již byly zabalené také.
Celé dopoledne jsme trávili v apartmánu a déšť neustával, mysleli jsme si, že nebudeme moci jít ani na poslední večeři.
Odpoledne se jako zázrakem déšť uklidnil, ale bylo poměrně chladno, takže jsme se vydali na procházku k moři, rozloučit se s ním.
Vzali jsme to cestou kolem antických vykopávek tisíc let staré, římské vily, kde jsme přes plot nafotili pár snímků mozaiky, na podlaze vily.
Kasa byla totiž zavřená a místo opuštěné a plot uzamčený, tak to ani jinak nešlo.
Na pláži byly vidět strouhy v písku vyryté dešťovou vodou, valící se z každého kopečku směrem k moři.
Moře bylo ještě rozbouřené, protože foukal poměrně silný vítr, domů tedy odlétáme tak akorát.
Z tašky jsem do vln vysypal kameny, které nechceme vézt domů a koukal, jak je vlny promíchávaly a spláchnuly do moře.
Ještě jsme si prošli známá místa kolem pláže a později se vydali na naši poslední a trošku slavnostnější večeři do Old Village.
Uvítali nás číšníci a opět zavedli na místo v blízkosti baru, kde jsme se usadili.
I přes nepřízeň počasí tu už bylo pár lidí a večeřeli.
Objednali jsme si osvědčené jehněčí kotletky – lamb chop speciál a pivo Mythos.
Chvíli čekání na jídlo jsme si opět krátili poslechem písniček znějících z reproduktorů u baru a předkrmem ve formě bílého chleba s máslem.
Kotletky byly úžasně ochucené, hranolky, zelenina a tzatziki výtečné, porce byla velká, takže jsme si pěkně pochutnávali, prostě pohoda.
Opodál sedělo několik skupinek Čechů a probírali, kolik toho na ostrově prochodili pěšky.
Když jsme dojedli, chvíli jsme ještě mohli pozorovat lidi u vedlejších stolů, protože vrchní číšník pobíhal kolem hostů a nestíhal nosit účtenky.
Ani dnes na nás úslužný vrchní číšník nezapomněl se slevou a panákem likéru na poslední rozloučenou, ale to, že my už zítra odlétáme domů, samozřejmě nemohl vědět.
Po snídani a menším úklidu jsme se naposledy vydali projít po Skale.
Chvíli jsme také poseděli u kašny na náměstíčku a pak se vydali ještě na frappé do baru, kde jsme pozorovali okolní ruch.
Když se čas nachýlil, došli jsme do vyhrazeného apartmánu pro kufry a slunečník a venku čekali na průvodkyni Kateřinu.
Velice milý majitel našeho apartmánu nám nabízel posezení pod jejich slunečníkem a také nanuky, které jsme si po krátkém přemlouvání vzali a usadili se pod jeho slunečník.
Když přišla Kateřina, rozloučila se s námi i manželka majitele apartmánu a my se vydali obtěžkáni kufry k autobusu, který nás odvezl do hlavního města Argostoli na letiště.
Cestou na letiště jsme do autobusu nabírali další lidi u od moře vzdálenějších penzionů a projížděli tak různými zákoutími Skaly.
Také další cesta ostrovem nabízela krásné výhledy na vesničky, městečka, hory a mořské pobřeží, takže jsem fotil všechno, jak jen to bylo možné, abychom měli památku na rozmanitosti Kefalonie.
Na letišti byl obrovský nával, zkrachovala nějaká anglická cestovní kancelář a nechala tady asi 300 lidí, kteří v zoufalství naplnili letiště a zatím nevěděli, co s nimi bude dál.
Maličká Kateřina pro nás a jednu spřátelenou, českou cestovní kancelář domluvila s letištním personálem zvláštní režim a tak jsme si nechali urychleně odbavit zavazadla bez obvyklé prohlídky rentgenem.
Všichni jen doufali, že budou naše kufry naloženy do správného letadla, protože se posílaly po jednom pásu, společně s anglickými zavazadly.
Do naší řady se pořád pletli lidi z cizích cestovních kanceláří a tak byly trošku zmatky, ale řecký personál to celkem zvládal.
Když nám rozhlasem oznámili přesun k pasové kontrole, vydali jsme se pomalu tam a pak ještě museli čekat na otevření východu na letištní plochu.
Mezitím řečtí dispečeři naháněli po letišti několik opozdilých Angličanů, kteří chyběli ve svém letadle, už připraveném k odletu.
Byl to docela frmol, ale všechny dohledali a rychlým klusem doprovodili až do letadla.
Pak už jsme byli na řadě my i když naše letadlo ještě tankovalo palivo, což zblízka pasažéři jen tak lehce nevidí.
Návodčí nás jen honil dál od ventilu na hadici s palivem a od běžících turbín pod křídly našeho letadla.
Při stoupání po schůdkách na palubu letadla poznamenala lehce ironicky moje přítelkyně cosi o tom, že turbína nějak kovově cvaká, jako by škrtal jeden z listů o opláštění.
Bylo to takové občasné šourání, ale řekl jsem si, že se to zvýšením otáček asi vystředí a bude klid.
Na charterové lety používá ČSA - Sky team nějaká stará nebo odložená letadla, ale když se nebojí posádka, tak je snad všechno v pořádku.
Po usazení na místa začal zmatek, malé děti pofňukávali, někteří lidé přelézali přes ostatní pasažéry směrem ke svým kamarádům a na WC, prostě chaos.
Nejlepší byla jedna dosti rozjařilá paní, která se hned po startu odepnula, vstala a začala se přesunovat ke svým kamarádům, letuška ji ale ihned zarazila a posadila zpátky.
Vedle nás seděl jeden z tatínků s poměrně živými dětmi, jeho klučina projevil touhu sednout si k němu a po chvilce klidu začal blbnout, skákat a vrtět se. Znám pasivitu rodičů, kteří znaveni rezignují na vylomeniny svých dětí, ale to že do mne neustále jeho synek kopal, navíc špinavými botami jeho nechávalo klidným a já si duchu říkal, jen aby sem nepřelezla i dcerka, to už bych asi nevydržel. Let naštěstí trval jen dvě a půl hodiny.
Celou dobu jsme letěli nad temnými mraky a při sestupu před Prahou, mraky ještě zhoustly.
Však nás kapitán varoval, že letíme do chladného a deštivého počasí.
Bylo po šesté hodině večer a poměrně tma a chladno, většina z nás měla na sobě letní oblečení.
Venku byla pěkná zima a u zavazadlové točny jsme čekali opravdu dlouhou dobu, než se začaly objevovat nějaké kufry a batohy.
Slunečníky se vydávaly jinde a protože tam přítelkyně objevila i ten náš, byla naděje, že s námi přiletěly i naše kufry.
Obtěžkáni zavazadly, ale šťastni, že máme všechno a z kufrů neteče rozlité víno, jsme se vydali k parkovišti, kde na nás měl čekat odvoz, což se sice neobešlo bez mírných zmatků, ale nakonec jsme seděli ve vyhřátém autě a konečně zamířili domů.
Co říci závěrem?
Dovolená na Kefalonii byla tak nějak jiná v tom, že jsme vůbec neobjevovali její krásy a pamětihodnosti, jen jsme pobývali v letovisku Skala na místní pláži a ve svém apartmánu, opravdu jsme skvěle lenošili a dost odpočívali.
Žádnou takovou tu atmosféru z filmu „Mandolína kapitána Correliho“ jsme vůbec nepocítili, asi je to znát jen v městečku Sami, kde se většina scén točila. Mě osobně se více líbilo na Thassosu.
Příště se chystáme na Lefkadu nebo Zakyntos, tam toho snad uvidíme a poznáme víc.

Sbohem Kefallonia...

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (15)
24.09.09 17:03 Helena
Luďku, řekla bych, že je to skvělý nápad!!
24.09.09 09:22 steward
Velice se omlouvám všem, kterým jsem způsobil svou reportáží o Kefalonii jakoukoliv úlmu. S tak útočnou kritikou jsem se ještě nesetkal a už ani nesetkám, protože abych Vás neobtěžoval, takže sem nic psát nebudu a to ani pokud bych sjezdil všechny řecké ostrovy, měl odtud miliardy zážitků, viděl všechny pamětihodnosti a velkou chuť něco o tom sepsat...
23.07.09 00:02 Robola
V podstatě souhlasím se všemi názory, které zde zazněly !!!! Na dovolené je dobré si odpočinout, to je základ !!!! Možná, bych ale pro čisté lenošení volila zcela jinou destinaci, ale každý to má jinak. Nesoudím. Mi osobně se Kefalonie vryla hluboko pod kůži ....... Nádherné, a pro mne neobvykle mystické místo na světě, prostě jiný rozměr bytí..... :-)
20.07.09 07:13 aljex
Vážení, proč tolik kritiky? Jsou mezi vámi tací, co si jezdí na dovolenou odpočinout a nekritizují vás ostatní co se v parném vedru vláčíte od pláže k pláži, od kostela ke kostelu a poznáváte místní folklór. Kolik z vás se může pochlubit tím, že jste sem nějaký cestopis vůbec napsali??? Opravdu se to tu hemží nejedním spisovatelem a znalcem :-) :-) :-)
17.07.09 21:58 mato
Asi sa neda inak ako suhlasit s ostatnymi. vratil som sa predvcerom z Kefalonie a so zaujmom som si precital tento gastronomicky cestopis, kde Kefalonia hra len rolu statistu. nech mi to autor nema za zle nemyslim to v zlom :-)
06.07.09 20:48 ivaj
No, nás příspěvek krásně dostal a jsme zvědaví na další. V každém případě je alespoň dobré, že si Luděk tu dovolenou užil, to je z příběhu jasné.
27.06.09 12:17 BIANKA
Aj ked Kefalonia je prekrasny ostrov,na zaklade tych fotiek by som si ho nevybral,sorry ale su fakt hrozne,take nieco nafotim aj u nas na Slovensku s mobilom:)
17.06.09 15:02 Ledvis
Před odjezdem do Skaly jsem si vytisknul všechny cestopisy o Kefalonii......i tenhle.....po jeho přečtení jsem se celou dobu těšil, že sem napíšu něco jízlivého, ale koukám, že spousta lidí má stejný názor a už mne předešla...díky jim. Jen jednu příhodu: přijede Řek do Prahy, ubytuje se v hotelu na Žižkově a celý týden tráví na balkóně s výhledem na Žižkovský vysílač. Poslední den při cestě na letiště letmo zahlédne Václavák a Pražský hrad. Uvelebí se do sedadla v letadle a řekne: Ta Vídeň byla stejně hezčí. :) Ale stejně si dvě věci neodpustím: milý Luďku, kolik že měří Sněžka? :) A proč jsi stále požadoval menu v českém jazyce, když jsi nám tak brilantně přeložil Spify Beach? Nechápu :)))
13.04.09 17:57 stepijic
Tak to je fakt síla,pořád jsem čekala nějakou příhodu,zapeklitou situaci,prostě Něco,ale jen popis vypitých piv a snědených jíde mi uváděl celkem do rozpaků..Dovča pro mne totálně zkažená a nezajímavá,ale každý je halt jiný.Přesto.proč nám to tedy píšeš a co tím chtěl básník říci?
27.03.09 07:56 Kopecek
Přečetla jsem to celé, ale musím souhlasit s ostatními.....pro mě hrůza. Být na Kefalonii a nevidět ani Assos, Sami, pláž Mirtos, hory a další nádherná místa? ŠKODA!!!! Ale asi jste si odpočinuli a koneckonců ať si každý tráví dovolenou po svém....ale co si z toho cestopisu máme vzít my ostatní?
15.03.09 19:12 svetelko
Připadá mi,že jsi byl Luďku ve stejném apartmánu ve Skale jako my,ale také mi přijde,žes tam skoro nemusel vůbec jezdit.Kefalonie je tak nádherný ostrov a vy jste byli jen a jen ve Skale.Takovou dovolenou bych nevydýchala!Bylo by mi líto jet na Kefalonii a nevidět nic víc než,co jste viděli vy!Je až s podivem,jak dlouhý "cestopis" jsi dokázal zplodit.
07.03.09 13:11 fernetboy
No co dodat,musím souhlasit s Konysem.Asi je zbytečné Vám doporučit z Lefkady výlet přes Nikopole do Dodoni,dál k moři a přes Nekromanteo zpět do hl.města ostrova-cca 450 km,ale krásné.
24.02.09 22:13 trpaslik
Teeeda, tak dlouhý "cestopis" o jídle, to by jen tak někdo nezvlád :-)))))))
24.02.09 17:35 ladybee
Luďku, ten kostolík je v obci Peratata. Kastro je hrad - teda Kastro Ag. Georgios nad ňou.
24.02.09 16:16 Konys
Teda Luďku, tuhle dovču ti teda opravdu není co závidět.Jet na na tak nádherný ostrov jako Kefalonia je a sedět na zadku jen ve Skale, tomu říkám mrhání.Škoda, že sis aspoň nezaplatil ten hotel jen pro anglické turisty.teda promiň, ale ty si asi dost zběsilec.Ani nechci počítat, kolikrát si napsal slovo Mythos.Fakt tě lituju!Šílená reportáž!
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
GnsxY
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝steward˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy2
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací