Agia Fotini v září 2008

CHIOS - Agia Fotini
první polovina září 2008

Chios je turisty málo vyhledávaný pátý největší řecký ostrov. Na první pohled je obyčejný, ale mám podivuhodnou moc dostávat se po návratu stále víc a víc pod kůži. Jak tento severoegejský ostrov charakterizovat? Třeba, že jde o kus země na níž čas plyne pomalu. Ač je tu všude blízko, jako by se doba jízdy protahovala a člověk se snad ani nepřibližoval ke svému cíly. Hodně tomu napomáhají střídající se vůně, tak intenzivní a jinde tak vzácné.

Když se řekne Chios, je třeba říci ještě další dvě věci. Mastix (není tak všudypřítomný, jak se píše) a klid od turistů. Na ostrov se moc nejezdí a pokud ano, tak spíše Řekové z pevniny než turisté. Vždyť mimo sezonu tu přistávají s bídou dva „čártry“ týdně.
Díky tomu se klidně o Chiosu může říci, že je pořádně nudný a jednotvárný. Pokud to budeme měřit zájmem o dovolenkové atrakce, je to pravda. Pokud zvědavostí a snahou nahlédnout do života a zvyků ostrovanů, pak nikoliv. Ostrov je inspirativní místo dvou zajímavých protikladů. Životní styl místních se mísí se zvyky bohatých Řeků, vracejících se rok co rok na léto ze zámoří.
Přesto není úplně nejlepší nápad zvolit si Chios za první návštěvu Řecka. Nemá vás totiž čím „praštit do očí“. Žádné dramatické pobřeží co má Lefkada, ani stopa po romantickém hlavně městě jako na Rhodosu, žádné pastelové barvy moře jako na Zakynthosu, ani památky co má Kos, není tu plno zeleně jako na Korfu a o kykládské malebnosti si můžete nechat akorát tak zdát… Tak proč sem vůbec zavítat?
Za klidem, odpočinkem, tichem, s knížkou v ruce, za neobydleným severem… A klidně bez fotoaparátu. Většinu zdejších „fotek“ je totiž mnohem lepší mít „v hlavě“než na kartě od digitálu.

HLAVNÍ MĚSTO
První kroky na Chiosu začínají i končí v hlavním městě, které je díky letišti a přístavu vstupní branou. Chios Town je typickým řeckým městem nepozměněným turisty. Je ušmudlaný, chaotický, s hektickou dopravou, s nikterak zajímavou architekturou a plně domorodý. Prostě žádné letovisko. Ani se nepředpokládá, že se tu někdo z turistů zdrží na delší čas. O to je však zajímavější a inspirativnější. Dá se v něm leccos pozorovat, dobře nakoupit nebo se projít přístavem. Ideální je přijet na motorce, kterou na rozdíl od auta zaparkujete snadno.

Centrem veškerého dění je nábřeží olemované honosnými kavárnami a bary. Ty večer co večer zhusta obsazují studenti z místní univerzity. A protože si současná řecká mládež s generačním odkazem dvakrát hlavu neláme, je to tu samý anglický nápis a vše notně „lajfstylované“. Bary rozhodně nejsou levné, možná i proto, že určujícím krokem je moderna. Přes den jsou prázdné, takže je zábavné procházet kolem a pozorovat luxusní interiéry a dokonale „dizajnované“ číšnice. Nejlepší frapé a největší klid však paradoxně nabízí zahrádka místního zašlého autobusáku (na konci přístavu kde stojí trajekty).
Ulička nad nábřežím je nákupní zóna. Je rušná, pro dopravu otevřená jen během siesty a dá se tu koupit cokoliv. Z turistického sortimentu hlavně pohlednice a mastix na všechny způsoby. Kdo má rád pěkné hadříky bude tu jak v ráji.
Památky k vidění nejsou, protože starou pevnost v minulosti zpola zbourali, částečně zavezli a částečně předělali na obytné domy. Dochovaly se více - méně jen pobořené hradby. Uvnitř je to dost zaprášené a zdejší komunita se těší pověsti největších špindírů na ostrově. Přesto se tu dá najít židovský hřbitov a sem tam památka na tureckou okupaci. Město má (tak jako každé řecké město) i svůj městský park. Vzorně upravený, s palmovým a citrusy, kašnou, letním kinem i částí věnovanou sochám místních velikánů. Ale je tak nějak příliš přehledný a prázdný…

Do hlavního města se vyplatí přijet za nákupy, noční pařbou nebo jako do výchozího bodu k další cestě. Nejlépe se poznává na motorce, pro pěší je rozlehlé a nepřehledné. Čím jste severněji, tím lépe, město je klidnější a malebnější. Kousek za nemocnicí stojí u moře (nedaleko jachetního přístavu) místní maskot - čtyři větrné mlýny. Je od nich vidět na Turecko a na serpentiny do hor.
O kus dál město přerůstá do Vrontados - svého zeleného a zvlněného konce, ale kromě Daskalopetry (kámen ze kterého rozmlouval k žákům Homér) nenabízí žádný důvod k delšímu zastavení.

Nejhezčí pohled na Chios Town je z výšky. A protože je obklopené horami, je takovýchto pohledů několik. Stačí vyjet ostré serpentiny směrem na Nea Moni - pohled motorizovaný. Nebo od jihu z nedalekého kopečku nad Megali Limonas – pohled zaručeně osamocený. Či od kláštera Ag. Mina – pohled romantický. Nebo z vesničky Ag. Georgios na úbočí pohoří – pohled závratný. Z mořské hladiny pak vyniknou skalnaté masívy za městem. Z jihu zelené, od severu holé a pusté.

PO PLÁŽÍCH NA JIHOVÝCHOD
Procházka po jihovýchodních plážích není zrovna oslnivá, za zmínku a zastavení však stojí. Budeme se nacházet ve vesnickém povětšinou klidném prostředí.

První (písčitá) pláž je 4km za městem v místě zvaném KARFAS. A jde o výjimku. V Karfasu se necítíte ani jako ve městě, ani jako ve vesnici, ale jako v letovisku. Naprostá většina budov je nově postavená, písčitá pláž má mělkou vodu, jezdí sem většina turistů. A mají tu vše potřebné - taverny, bazény, půjčovny, obchůdky i slušný počet hotelů a studií. Karfas tak má pověst poněkud přelidněného místa pro cizince, ale není to tak strašné (i když místní sem zavítají leda tak za prací). Mazutové elektrárny se není třeba dát, s její přítomností se setkáte jen při příjezdu a odjezdu, je za skaliskem stranou pláže. Snad jen když v podvečer fouká vítr, je cítit kouř.

O zátoku dál je MEGALI LEMONAS, který je cokoli, jen ne Megali. Je významně menší, klidnější, s oblou pláží a nemnoha baráčky. Zajímavostí je asi jen rozpadlý areál bývalé keramičky, poklidná pláž a venkovské klima. Všude kolem jsou kopečky porostlé lentiškem, kterému Chios vděčí za svoji jedinečnost.

Další zátoka (11 km od hlavního města) je AG. FOTINI. Je ještě menší než předchozí Lemonas a jede se do ní čtyřkilometrovým sjezdem. Cesta končí na malinkatém nábřeží u moře. Dříve bývala rybářskou vesničkou, která vystěhovalectvím zanikla. Zpět ji pozvedl až turistický ruch. Stojí zde několik budov přeměněných na studia a pár budov je nově postaveno. Původní domy jsou jen dva. Taverna The Twins a vedlejší supermarket. Nacházejí se tu všeho všudy dva minimarkety, dva bary a tři taverny. Čas se tu doslova zastavil a všude kam oko dohlédne je klid, lentišek, moře a vzdálená turecká pevnina. Prostě je to tu jak na konci světa - bus z hlavního města se tu zjevuje jen v sezóně.
Z taveren je nejproslulejší “The Twins“ (ve střední části mini nábřeží na jakémsi náměstíčku (spíš křižovatka do vnitrozemí). Majitelé se vrátili z emigrace a rozbořený domek se jim dlouho nedařilo opravit. Teď mají slušný výběr mezedes, dobré víno a domácí silné Ouzo.
Rybí taverna „Nirides“ přímo na nábřeží je svérázná díky majiteli, který je snad pomalejší než příliv. Občas na hosty úplně zapomene, stejně jako jeho syn, který má vybírat poplatky za slunečníky na pláži. Ryby však dělají dobré, stejně jako řeckou kávu a je to tu docela mile rázovité. Večer se hezky pozoruje moře nebo o zátoku dál svítící Kataraktis. Taverna je spíše prázdnější a velice, velice klidná.
Poslední taverna (nepočítáme-li jednu pizzerii) leží pár desítek metrů nad The Twins (těsně pod parkovištěm – na nábřeží auta nesmějí) a jmenuje se “Kamari“. Je trochu opomíjená, protože z ní není vidět na moře, ale má hodně rozmanitou nabídku domácích jídel a nízké ceny. Nejčastěji sem chodí místní a snad nikdy tu není plno.

Nábřeží, které z obou stran nikam nevede končí na severu útesy, přes které se dá s obtížemi dojít až do Lemonas (přes kopec je to mnohem pohodlnější). Jižně je přerušené a do rybářského přístavu (jinému účelu neslouží) musíte kousek po pláži. Je to proto aby nábřeží zůstalo neprůjezdné pro automobily. Nad přístavem je malá kaplička s pěknou zvonicí a všude kolem nekonečné porosty lentišku. Asfaltka vede až do KALIMASSIE - nevýznamné vnitrozemní vesnice s velkým kostelem.
Výlet z Ag. Fotia se dá podniknout vnitrozemím do Lemonas. Cestou jsou lentiškové pole, několik stavení, rozbořená kamenná hlídková věž z dob Johanitů a kopeček ze kterého se náramně dobře pozoruje letiště v hlavním městě. V noci se tu krásně dívá na hvězdy, přes den pozoruje turecká pevnina.
Delší cesta vede na kopec (přes státovku) ke klášteru AG. MINA. Je to asi čtyři, pět kilometrů a v podvečer je to pěkná procházka, ač se jde pouze po silnici. V okolí roste, jak jinak, samý lentišek. Kolem kláštera ještě mandle, granátová jablka, ořechy a limetky. Z vrcholku je nádherný pohled na celou oblast kolem hlavního města a místní jeptiška je prý hodně upovídaná…
Pláž v Ag. Fotia je průměrná, kamenitá, z části ovládaná slunečníky. Volného místa je však dost. Ubytovací kapacity jsou malé a pláž nenaplňují. Voda je i na Řecko výjimečně čistá. Ráno na pláži není nikdo, přes den lidí přibývá a nejplnější je po páté odpoledne, kdy se jezdí místní z hlavního města.

O zátoku dál se přes vnitrozemskou Kalimassii dostanete do KATARAKTIS. Ospalého městečka s malým rybářským přístavem a s delším nábřežím přerušeným vyschlou říčkou. Městečko ožívá navečer, kdy se taverny plní Řeky. Přes den tu doslova „chcíp pes“. Ale je to dobrá ukázka jak se na ostrovech žije bez turistů.
Dál na jih se k pobřeží sjíždí až před rybářskou vesničkou LILIKES. Místní pláž je menší s hrubým štěrkem, průměrná a věčně prázdná, protože se všichni ženou dál na Komi. V taverně prý dobře vaří, ale málokdo se tu zastavuje, všichni jen projíždějí. Pokud zde zakotvíte, užijete hodně klidu a samoty. Voda je křišťálově čistá.

Nedaleká pláž KOMI je jednou z mála písčitých na ostrově. Je slušně dlouhá a ve střední části málo navštěvovaná, ale „ztracenka“ u moře to není. Jižní část ovládají dva bary se slunečníky a odpoledne se kolem nich zdržuje hodně místních a až do večera přijíždějí další. Ale čím blíže k přístavu, tím je volněji. Vstup do moře je pozvolný a dobře se tu relaxuje. Je to taková pláž na nicnedělání. Má pověst přelidněné, ale místa je na ní dost a ubytovacích kapacit v okolí málo. Záleží však v jakou dobu ji navštívíte.

Za výběžkem (objedete ho vnitrozemím) je hlavní pobřežní atrakce této části ostrova - malebný přístav EMPORIOS. Je malinký a s větším počtem taveren. Žádný konec světa. Důvodem je černá čedičová pláž MAVRA VOLIA vzdálená z centra asi půl kilometru. Pláž samotná je zajímavá hrubými oblázky, slušnou hloubkou, temnou barvou moře a silnějším příbojem. Ale bude-li tu více lidí, veškerá krása končí (bufet za pláží také není dvakrát romantický). Pokud tu budete sami, je to hotový ráj – proto je pláž focená téměř výhradně bez lidí.
Přes kopec po pěšince (zčásti již prostorný dlážděný chodník) je pláž FOKI s narůžovělými hliněnými masívy v zádech a je na ní klidněji. Tato oblast je všude na ostrově zmiňovaná, všude se o ní píše a mluví, superlativů nevyjímaje. Leč, pardon, nezlobte se, pro nás tu byl snad zajímavý jen ten přístav.

Dál je pobřeží rozeklané a není moc zábavné zkoušet ve které zátoce pláž je, a ve které ne. Většinou se jezdí až do LIMENAS (též MESTA PORT), které každého přivítá svěžím vánkem. Po cestě prázdným vnitrozemím to je příjemné osvěžení. Asfaltka vede kolem zátoky s přístavem a je tu i několik taveren. Městečko leží přímo v zálivu a vypadá docela romanticky, moře vysloveně láká ke koupání. Vadou je těžba vápence ze dna moře (i když díky ní má voda neskutečné barvy).

CESTOU PO ZÁPADNÍM POBŘEŽÍ
Ihned za Limenas se podél pobřeží stoupá do hor a začínají se objíždět zálivy. Kdo byl někdy na Samosu, ihned si připomene jeho krajinu. Roste zde hodně zakrslých pinií, všude okolo to voní pryskyřicí. Silnička se vine nahoru a dolů, rovný úsek cesty aby člověk pohledal. Je hezké jet a koukat okolo po vršcích nebo ze srázů do moře. Cestou je i několik odpočívadel s vyhlídkou. Infrastruktura široko daleko žádná a tak si tu připadáme jako skuteční ostrované. Až do Ag. Irina není žádná doporučovaná pláž, ale na pár místech se dá krkolomně sejít k moři a užívat si samotu v některém z opuštěných zálivů.
Zvláště krásný je záliv DIDIMA, námi přejmenovaný na „Duo Stomo“ podle Karpathoského špatně přístupného Tri Stomo (kdo o něm někdy četl a jede zrovna kolem, můžete si udělat vzdálenou představu jak asi vypadá).
Dalším místem s písčitou pláží (a bufetem) je záliv POTAMI. Je to tu malé a opuštěné, tak na hodinku, pár temp a zase dál. Takové jedno z mála pohodlných zastavení u vody v této části ostrova. Výhodu je, že asfaltka vede jen pár metrů od pláže a tak je to k vodě kousek. Ale žádný strach, provoz tu je - veškerý, žádný.
AG. IRINI je téměř stejná, ale protože lze před ní odbočit do vnitrozemí, je to tu drobet rušnější. Po chvíli úvah otáčíme do vnitrozemí kolem opevněného kláštera (na kopci) a ponořujeme se do rozeklané krajiny s kubickými vesnicemi Elata a Vessa. Tím vyhlášené pláže LITHI a ELINDA zůstávají neprozkoumané, protože po zbytek pobytu se na tuto část ostrova již nedostaneme. Docela škoda.

PO MASTYXOVÝCH VESNIČKÁCH
Když se na Chiosu řekne vesnička, každý dodá Mastichoria, ale není to tak docela pravda. Mastichoria jsou opevněné vesnice ležící v jižním vnitrozemí a proslavily se sběrem pryskyřice z lentišku. Dříve ovládaly celý jih i hospodářství ostrova, díky čemuž odolávaly i turecké okupaci. Dodnes zbyly čtyři a už dávno neznají jen Mastix. Pořád se sbírá všude okolo, ale není jediným příjmem zdejších vesničanů. Cesta k nim vede z hlavního města kolem vesnice Kalimassia.

První je ARMOLIA a s Mastixem už nic společného nemá. Orientují se na ní autobusové zájezdy, které staví hned na začátku u několika stánků s původní, ale často dost nevkusnou (turistickou) keramikou. Ale kdo si dá práci může najít pěkný selský džbánek, hrnek, vázu. Vesnice není opevněná a většina staveb je nepůvodních. Historii připomene jen kostel v centru a na protějším kopci ruina hradu (vede sem značená stezka přes lentiškovou plantáž). Dobrý nápad je vyrazit mezi domky a okouknout místní život s babkami na zápraží a s dětmi v ulicích, kde zažijete úplně jinou atmosféra než s keramikou u silnice.

Široká asfaltka dál vede do nejznámější Mastichorie – PYRGHI. Má zbudovaný silniční obchvat a parkoviště před spodním náměstím u supermarketu. Spodní náměstí je vlastně vstup do uzounkých uliček, širokých tak akorát na automobil, častěji pouze na dva chodce. Centrem je horní (hlavní) náměstí s kostelem, tavernami a krámky všude okolo. Většina turistů se hrne rovnou sem. Proto je lepší jít okolními uličkami, které jsou ještě užší. Zabloudit nelze - všechny cesty vedou dříve nebo později na náměstí, navíc vesnici nelze opustit, všude kolem ní jsou oplocená políčka se zeleninou nebo mastixem.
Místní raritou jsou sgrafita na domech. Ne všechna jsou dochovaná, ale i tak je vesnička zvláštní. Jinde se sgrafita na Chiosu nikdy nevyskytovala, ale v současné době se hojně malují na novostavby.
Třetí specialitou je sušení rajčat a paprik zavěšených na balkonech nebo zdech domů. Bohužel i tento zvyk řídne. Ač Pyrghi už dávno není pravou Mastychorií, a spíše než na mastix se orientuje na turismus, za návštěvu stojí. Především pro svoji malebnost, sgrafitovou výzdobu a sušené hrozny rajčat s paprikami.

Nejlépe vystihuje někdejší vzhled Mastychorií ušmudlaná OLYMPI, která se dá snadno minout po okolní silnici. Ukazatele totiž každého ženou ke stejnojmenné krápníkové jeskyni. Olympi je jen pro sklaní cestovatele, protože dodnes žije svým životem a turistům nic nenabízí. Rovněž působí nejpustším a nejsyrovějším dojmem. Není dvakrát uklizená a můžeme jí nazvat i jako skličující studené místo. Díky tomu, že zde žijí jen místní, není tak navštěvovaná a tak se tu člověk může toulat pohroužen do svých myšlenek. Uvidíte oslíky a jen občas místní obyvatele. Jste tak o čtyřicet - padesát let nazpátek. Centrum tvoří malinké nádvoří s kostelem ke kterému vedou od okolních uliček čtyři brány. Více nečekejte, snad jen malou tavernu u kostelíka.
Vesnice se dobře fotí ze silnice vedoucí k jeskyni. Vypadá odtud jako kus středověku zasazený do zemědělské krajiny.

Čtvrtá a poslední Mastichoria je MESTA. Také je cílem turistů, ale její atmosféra je úplně jiná. Je ryze středověkého vzhledu a vypadá to v ní jako v prastarém kamenném hradu. Uličky jsou nejužší ze všech vesniček a stejně jako u Olympi v nich není možné jezdit auty. U Mesty také nejvíce vyniká sestavení krajních domů do hradeb a její čtvercový půdorys. Vstoupit lze čtyřmi branami a kromě několika obchůdků zkraje vesnice a pak u náměstí je spíše prázdná a hodně tichá. Rozhodně jde o nejhezčí dochovanou a lety nepříliš pozměněnou Mastychorii na ostrově.

VESNIČKY V CENTRÁLNÍ ČÁSTI OSTROVA
Pokud jste objíždění vesniček začali (tak jako většina) průzkumem Mastichorií, byl to dobrý nápad. Vesnice na Chiu totiž mají různou podobu a někdy vzbuzují zvláštní pocity. Po Mastichoriích můžeme nalézt ryze zemědělské vesnice (ty za návštěvu většinou nestojí), miniletoviska s přístavem (většinou se v nich dá dobře koupat) a konečně - původní a poměrně dobře zachovalé vesnice.
Bez výjimky mají středověkou atmosféru a zvenčí vypadají uzavřeně až nepřátelsky. Parkuje se před nimi a vstupuje se do nich jako do hradišť. Silnice většinou vedou pouze kolem (ne skrz vesnice) a jen výjimečně lze do vesnic vjet autem. Z dálky působí až mýtickým dojmem. Uvnitř naleznete, řekněme do sebe uzavřené obyvatele, kteří o turisty dvakrát nestojí. Vyplatí se nenarušovat klid a zvyky, v opačném případě na vás bude nahlíženo jako na rozdováděné turisty o které na Chiosu vážně nikdo dvakrát nestojí. Všechny vesnice mají stejný prvek – nízké kubické tmavé domy a semknutost domků kolem sebe.

První, i když ne zcela typickou, ukázkou je ELATA, u které si musíte dát pozor abyste ji neminuly po silnici ze které vypadá jako obyčejná zemědělská vesnice. Omyl zjistíte až z protějšího kopce, ze kterého je vesnice vidět v plné kráse. Silnice totiž prochází jen jejím roztroušeným okrajem a centrum se rozkládá výše nad silnicí.

Drobet démonicky vyhlížející je VESSA. Není divu, její kamenné kubické domy jsou dobře vidět při sjezdu z pohoří. Vesnice jakoby do okolní krajiny nepatří a silnice vede mimo ni. Ale rozhodně je nejlepší ukázkou toho, jak to na Chiosu kdysi vypadalo. Jde o typickou architekturu, více méně vůbec neovlivněnou moderní civilizací. Vesnice leží na dně zeleného údolí a je jakýmsi připomenutím civilizace, před další cestou.

Svoji projížďku jsme zakončili ve vesnici AG. GEORGIOS,.stojící na zlomu hor nad hlavním městem. Z jejího okraje je překrásný pohled dolů k moři, na Turecko a velkou část ostrova od Karfasu až po citrusovou oblast Kambos. Sama vesnice není nijak úchvatná, a připomíná spíše vesničky z Lesbosu, ale pohled na moře je z ní úchvatný (nejlépe od vojenské základny). Rovněž slouží jako křižovatka cest na Anavatos nebo dolů k hlavnímu městu. Při klasickém průjezdu vesnicí (nikam neodbočovat) se spustíte do spletice silniček a obytných oblastí Kambos, které vedou až na předměstí hlavního města.

SMĚREM DO CENTRA OSTROVA A PAK AŽ NA PUSTÝ ZÁPAD
Z Ag. Fotini vyrážíme do hlavního města a v jeho středu odbočujeme na nejslavnější klášter ostrova Nea Moni – zdejší memento turecké krutosti. Na pustý a opomíjený severozápad se lze vydat dvěmi směry. Po východním pobřeží nebo přejezdem hor kolem Nea Moni a dál až za Volisos. Podobný přejezd je možný i serpentinami nad Vrontadosem přímo na náhorní planinu.
Cesta vede do hor a asfaltka se vine serpentinami a piniovým porostem. Opět nám to tu připomíná Samos a tak často zastavujeme a fotíme krásné pohledy směrem na hlavní město. Když si myslíme, že jsme na vrcholu pohoří, vidíme odbočku na KLÁŠTER NEA MONI a po pár kilometrech stojíme před největším zdejším klášterem. Je v údolí se spoustou zeleně, přesto působí zádumčivě. V roce 1822 zde Turkové zavraždili všechny řecké obyvatele, kteří tu hledali spásu. Jejich pozůstatky můžete dodnes vidět ve zdejší kostnici. Obzvlášť skličující pohled je na dětské lebky s tržnými ranami… Nea Moni byla dříve velkým poutním místem, což připomíná spousta ruin v okolí kláštera. Dnes je pietním místem a opravuje se pod dohledem Unesco. Stojí tu malé muzeum a za zmínku stojí dochované mozaiky a bohatá výzdoba kaple.

Vracíme se na asfaltku a konečně zdoláváme pohoří, abychom začali klesat zalesněnou krajinou. Okolí je bohaté na pinie a nikde ani živáčka. Okolní zvlněná krajina je velmi hezká. Vytržením z civilizací nedotčenou krajinou je až pohled na zajímavou vesnici na kopci, která se zjeví jaksi nenadále. Jde o AVGONYMU a každý ji mine protože odbočuje do údolí a žene se vstříc Anavatosu. Tím že vesnice stojí na kopci je na místí poměry jedinečná a je v ní docela větrno. Navíc je takovou oázou v zemi nikoho – na cestě od Nea Moni k západnímu pobřeží.

ANAVATOS je kapitolou sám o sobě. Jde o vylidněnou památku na turecký masakr z roku 1822. Než aby obyvatelé padli do rukou Turků, raději hromadně skočily z vysokého útesu. Od té doby je vesnice opuštěná a rozpadlá se, ale už dávno to není klidné místo. Jede sem snad každý turista, pod kopcem stojí taverna a horečně se tu opravuje. Málokdy tu budete úplně sami. Nejhezčí je zde soumrak a rozbřesk. Anavatos s lidmi i bez nich však za vidění stojí. Bezva se tu fotí a i cesta k němu je docela pěkná.

Cesta dál nevede a tak se vracíme zpět k Avgonymě a dál klesáme k západnímu pobřeží. Jde o krásný sjezd a dlouhý, několikakilometrový objezd zálivu. Zajímavé jsou i výhledy na moře a čím déle se jede, tím více se těšíme do vody. Odbočku na pohlednou pláž ELINDA míjíme, protože jde o šotolinu a my si nejsme jisti zda to skútr vydrží. Zpětně litujeme, protože prý jde o nejhezčí a nejopuštěnější pláž v této části ostrova.
Zastavujeme až v místě nazvaném SIDIROUNDA, což je záliv u silnice s malou rybí tavernou. Místo nijak romantické, nicméně na svlažení během cesty ideální. Navíc tu jsme sami a po silnici nikdo nejezdí. Za hodinu vyrážíme směrem na jediný možný cíl - město VOLISOS. Vstříc jediné benzínce v okolí. Zjišťujeme, že benzínky tu jsou dvě a vyrážíme obchvatem za město kde parkujeme u hotelového resortu Pyrgos Vilage přímo pod hradem. Před týdnem tu zuřil požár, který se jako zázrakem vyhnul kapličce v údolí a zastavil se jen pár metrů před městečkem. Ruinám hradu požár moc neublížil, ale hotelový komplex je zavřený, osvětlení hradu spálené a celé to tu vypadalo depresivně - vítr si ještě pohrával s popelem a vířil ho vzduchem. Spálené jsou i kopce všude kolem. Ze zříceniny je krásny pohled na město i blízké moře. Po pár fotkách obracíme na centrum a necháváme za sebou pusté hory na severozápadě, protože si nejsme jisti jak bychom na tom byli s benzínem.
Městečko Volisos je docela pěkná, tichá dědina s písčitou pláží Managros nedaleko. Dost příležitostí, aby se časový harmonogram posunul a na průzkum holých hor za Volissosem už nezbyl čas. A přesně to se nám stalo.
A tak prohánění se po užší asfaltce v zemi nikoho, pohled na větrné elektrárny nad mořem, jedinečný výhled na ostrov Psara a průjezd několika málo vesničkami nás minul. Škoda. Zvláště romantické povahy si tu musí užít. Není kam spěchat, asfaltky tu vedou všehovšudy dvě, kam až oko dohlédne jen klid, občas stádečko koz a ovcí. Človíčka aby pohledal. Kopce za soumraku svojí barvou připomínají hory kakaa, západy slunce barví krajinu do pomerančova.
Na druhé straně si dovedeme představit, že by se tu někdo jiný mohl k smrti unudit. I když bydlení ve Volisosu by bylo klidné, na Managros i do Limnie ve které se dá navíc dobře najíst, to bude kousek, v horách se dobře fotí, zřícenina hradu je navečer téměř strašidelná. Zájezdy sem nejezdí, hotelové komplexy tu nestojí, pláže nejsou organizované…co si přát více.
Na zpáteční cestě odbočujeme směr LIMNIA, což je malý přístav přeměněný na několik taveren. Hotový konec světa. Sice bez pláže, ale malebný, klidný a s pěkným pohledem na moře. Jako by se tu zastavil čas. O kus dál po pobřeží je pěšky dosažitelná pláž LEFKATIA. My však otáčíme zpět a kolem Volisosu míříme na „nekonečnou“ písečnou pláž MANAGROS, ke které odbočujeme v nepřehledné zatáčce. Je úchvatná a pro nás nejhezčí na ostrově. Oba konce jsou v nedohlednu, moře má sílu, obzor v nekonečnu a dokonce tu je i náznak písečných dun. Po levé ruce stojí osamocený honosný dům na malé skalce, vpravo pár domečků. Jinak je pláž opuštěná, bez lidí a dlouhá až kam oko dohlédne.

NÁVRAT VNITROZEMÍM (směr serpentiny)
Cestou zpět za benzínkami odbočujeme do vnitrozemí směrem k hlavnímu městu (tedy jinudy než jsme přijeli) a během výjezdu pohoří zastavujeme a fotíme pusté vršky západních hor. V podvečer vypadají jako pustina na Marsu. Široko daleko pusto, občas je vidět silnice, z vesnic jsou na dohled jen dvě. Zítra se sem určitě musíme vrátit! Tím, že jedeme tudy, vidíme další část ostrova a můžeme se alespoň pohledem loučit s prázdnou severozápadní krajinou. Jde o cestu směrem přes KATAVASI, které se objíždí. Asfaltka je ve slušné kvalitě a provoz veškerý žádný. Na vrcholku je vidět část severních kopců a za terénním zlomem začíná dlouhý sjezd zelenou krajinou do údolí, které je předělem mezi dvěma světy, protože za ním začíná skalnatá pahorkatina táhnoucí se až nad hlavní město. Oba světy od sebe, poněkud symbolicky, odděluje zmíněné údolí a gigantická křižovatka veliká jako fotbalové hřiště (příspěvek fondů EU). Před a za ní jsou vysoké hráze a stěny zpevňující silnici. Vypadá to jako přehradní dílo. Údolím se v deštivých obdobích musí řinout spousty vody.
Pokud odbočíte na křižovatce vlevo, odkloníte se na sever ke Kardamile, vpravo je to podél skalního masivu na náhorní plošinu se spoustou zvětralých kamenů a pofukujícím větrem. Krajina je neúrodná, skalnatá, svým způsobem úžasná a až ubíjejícím způsobem stejná. Rovná asfaltka se zdá nekonečnou. Připomíná to tu někdejší Jugoslávii, okolní vrcholky jsou pusté, občas oplocené s cedulemi majitelů z Floridy, New Yorku, Washingtonu… Až později zjišťujeme, že jde o pozemky k pronájmu. Najímají si je pasáci koz a ovcí. Nic jiného tu nežije, moc toho zde neroste. Asi v půli cesty je najednou silnice olemována „sportovní oázou“. Velký atletický stadion, hotel, sportoviště, spousta vysázených jehličnanů – jako z jiného světa. Zastavujeme a okukujeme okolní šutroviska, fotíme, vyhlížíme směrem k hlavnímu městu. Chybí nám k němu poslední sjezd. Okolní skalnaté pláně jsou oplocené a opět slouží jako pastevecká půda pro ovce a kozy.
Po pár kilometrech je zlom ve skalním masívu, s výhledem na moře a za dalších pár kilometrů ostré serpentiny vedoucí do Vrontados. Serpentiny jsou dlouhé, ostré a - bezpečné. Provoz je velmi slabý a tak jako každý z turistů co tu jedou fotíme hlavní město, moře, Turecko, serpentiny…..Jde o jedno z nejhezčích míst na focení centrální části ostrova s hlavním městem.

NA SEVER PO VÝCHODNÍM POBŘEŽÍ
Ze severních obcí má smysl uvažovat asi jen o Kardamile a to ještě pouze v případě, že vyhledáváte hodně klidnou dovolenou. Ale jinak je sever docela inspirativní. Není až tak depresivně pustý a holý, kopce se střídají, silničky vinou, každá skála je trochu jiná, údolí hluboká. Na jednodenní výlet docela dobrý námět.

Cesta pro nás začíná průjezdem hlavním městem a dál po pobřeží kolem horských serpentin a skrz Vrontados stále dál. V místě kde se ostrov stáčí na západ se přejíždí serpentiny nad mořem a vane silný vítr. Dole u moře je malá zátoka s plážičkou a občerstvením. Vítr je tak silný, že na mopedu se opravdu špatně jede. Jakmile dosáhneme vrcholu vítr ustává a před námi je rovina a nekonečná asfaltka vedoucí přehlednou krajinou. Moře o sobě dává vědět po pár kilometrech malým zálivem sloužícím jako přístav a vrakoviště rybářů. Jde o Ag. Ioannis.

Opravdový kus civilizace je až PARDOUKIOS. Zelený hlubší a úzký záliv fungující jako miniletovisko pro bohaté Řeky. Vypadá to tu díky hustému porostu poněkud zvláštně. Voda láká ke koupání. Pokud se nezdržíte, oželíte moře na hezkých pár kilometrů. Dalším zeleným místem je hluboký záliv LANGADA a odtud je krajina u moře bez vyjímky porostlá pinieme, ale na druhou stranu holá po ničivých požárech.

Silnice pak vede vnitrozemím dál až do KARDAMILY. Ta se rozděluje na ANO KARDAMILU (horní) a KATO KARDAMILU (dolní). Horní část je ve vnitrozemí a je typickou řeckou vesnicí. Po asfaltce dolů kolem benzínky je dolní část, známá spíše jako MARMARO. Je to ospalé letovisko navštěvované německými důchodci. Přímo kolem nábřeží není žádná pláž, domky jsou omšelé a všude je klid. Ani přístav není plný loděk. Pěkný výhled na moře navozuje atmosféru z konce světa. Nakonec se tu touláme přes dvě hodiny a na silnici k benzínce objevujeme místní supermarket Chará (další jsme viděli v Chios Town), kde se dobře nakupuje (hlavně místní produkty) a komunikuje jen Řecky. Podél moře se dá jít pěšky do NAGOSU, zálivu s oblázkovou pláží a vyhlášenými tavernami.

My se však rozhodujeme zda vzhůru do pustiny s průjezdem do Volissosu nebo zpátky a pak odbočit k hradu. Nakonec vyhrává Renda s hradem a mě trochu mrzí, že se nebudeme projíždět zemí nikoho a spoustou serpentin nad mořem. Ale neva, hrad je dobrou atrakcí. Musí se zpátky k CHORI (vesnička vidět není , jde jen o křižovatku) a pak odbočit na stoupající mizernou asfaltku, kterou záhy nahradí uježděná hlína. Půl cesty se jede do kopce a cesta je široká asi na jeden a půl auta. Za vrcholem opět začíná asfalt a sjezd do PYTIES s hradem s kruhovou věží. Ale spíše to celé vypadá jako silo na obilí. Tedy nebýt hradu (bohužel uzavřeného), za moc to tu nestojí. Vlastně zde ani nic není. I když průjezd malinkým náměstím s několika tavernami je malebný. Tu nejvyhlášenější - MAKELLOS se spoustou místních specialit vynecháváme, jsme najedení už z Marmara.
Dál se jede průsmykem a silnice vede až na gigantickou křižovatku (na mapě značená jako Ag. Isidoros podle kapličky), kterou jsme projížděli včera. Dodnes jsem nepochopil její rozměry. Je tak velká, že na ní může kamion dělat "kolo kolo mlýnský", ale nikdy jsme v jejím okolí (natož na ní) neviděli někoho jiného než sami sebe. Tak aspoň naplno rozjíždím skůtr a křižovatku navzdory všem značkám a odbočovacím pruhům „taranujeme“ pěkně středem. Nebezpečné to není, protože je vidět na každou stranu minimálně kilometr - dva daleko. Další cesta je stejné jako včera (kamenitá pahorkatina, pusto a serpentiny do hlavního města).

Na druhý den vracíme skůtr a naposledy se povalujeme na pláži v Ag. Fotini, abychom si po návratu často vzpomněli na „venkovský“ Chios, blahodárnou samotu a krásnou klidnou dovolenou. Myšlenky jsou husté, poctivě naplněné a tak klid na sepsání cestopisu je až po půl roce. I když… ...mě samotnému to stále nedá a na ty pusté pahorky na západě nemohu zapomenout. Jednou se vrátím a na motorce se budu projíždět po cestičkách, vzpomínat, přemýšlet… ...až dojedu k jedné ze zapadlých ouzerií a spláchnu prach něčím ostřejším. Dám pár slov s místními a navečer zase dál a dál, možná až na samotnou Psaru…

Petr a Renata
9. 2. 2009