Skala Potamias

Thassoská anabáze z 2.září 2006
Při přemýšlení, kam zamíříme letos na dovolenou, se nám zalíbil mimo jiných, i malý ostrůvek na severovýchodě Řecka – Thassos.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme na webu objevili reportáže a průvodce českých „cestovatelů“ po Thassosu, které nás opravdu nadchnuly a tak už jsme se na ostrově viděli. Nebylo co řešit a my se vydali časně ranním letadlem z Prahy do Kavaly. Letecká společnost tohoto charterového letu jako vždy moc nenadchnula, ať personálem, tak jídelníčkem, ale kdo už takhle někdy cestoval, ví do čeho jde…
Na letišti v Kavale - Nekavale (město Kavala je od letiště vzdáleno asi 25 km), nastalo odbavování a já poučen z předchozích návštěv Řecka, pozdravil celníka řízným „Kaliméra“. Tváře pracovníků letiště se poté trošku rozjasnily a odbavování se mírně zrychlilo, ale všechno zde plyne pomalu. Jak známo, jižní národy nikam nespěchají a navíc se tu nyní dost poctivě dodržují bezpečnostní nařízení.
Před letištěm už na nás čekaly autobusy, označené dle letovisek, kam kdo mířil. Byl to skvělý mumraj, když nás naši delegáti do autobusů rozdělovali. Někdo poznamenal cosi o tom, že jsme jako „Hoštice na výletě“, či jako „Účastníci zájezdu“ a my netušili, že tato asociace nás bude díky pár lidičkům z Čech, provázet celý pobyt zde.
Ale co, byli jsme už v Řecku a dovolená právě začínala, kolem nás se míhala políčka a pole, v dáli se bělaly vápencové či mramorové kopce a kopečky řecké pevniny a my zamířili do přístavu Keramoti.
Vydali jsme se sem za teplem, celý srpen v Čechách byl chladný a i tady na severovýchodě Evropy bylo sluníčko trošku skoupé, počasí nám zatím tak trošku nepřálo.
V autobuse nám delegát nastínil co nás čeká na ostrově a vysvětlil nějaké organizační věci kolem ubytovávání v hotelu a penzionu.
Ve městě Keramoti jsme se nestačili ani porozhlédnout po okolí, nalodění netrvalo nijak dlouho a na trajektu se pak všichni fotografové snažili zaujmout nějaké výhodné místo na horních palubách, aby byly jejich snímky co nejhodnotnější.
I my si připravili fotoaparáty a přispěli do svého alba několika snímky městečka, jeho okolí, přístavu a nakonec také osazenstva trajektu.
Ovšem to nejlepší mělo přijít později, když trajekt vyplul od pevniny a zamířil na volné moře, směrem k ostrovu Thassos.
Pár lidí už vybalilo ze zavazadel různé pamlsky pro racky a alky, kteří prý dokáží bez bázně nalétávat na lidskou ruku a z té zobat. Naše očekávání se nenaplnilo, ať jela loď pomaleji, či rychleji. Rackové i alky se raději drželi v bezpečné vzdálenosti a prali se o pamlsky, které padaly z trajektu na hladinu moře. Byli jsme zklamáni, ale zbytek křupek nám radost vrátil, snědli jsme si je sami, ať si ptactvo trhne!
Zanedlouho se blížilo pobřeží Thassosu a nás zaujala silnice zaříznutá do pobřežní stráně a podivné pruhy v lesním porostu, který pokrývá spolu s olivovníky téměř celý povrch ostrova.
Průklesty připomínají sjezdovky, ale nikde nebyly vidět vleky a také sníh tu bývá jen ve vyšších polohách. Později jsme se od delegáta dozvěděli, že je to prevence kvůli lesním požárům, oheň tak nepřeskočí přes průklest do další části - jak jednoduché.
Blížil se přístav v hlavním městě Thassos - Limenas a osazenstvo trajektu se pomalu začalo přesunovat do přídě lodi, aby vystoupilo dříve, než se podaří vyjet autům a hlavně autobusům.
Vyfotili jsme se ještě u přídi trajektu a když byl náš autobus připraven, rozjeli jsme se k prvnímu hotelu v Limenas, kde zůstávalo pár našich. Vůbec jsem netušil, proč si vybrali tohle místo, nelíbilo se mi tu, mám raději malé hotýlky či penziony a kolem nich divočejší krajinu.
Tohle Limenas, které jsme za tu chvilku projeli mne osobně příliš nezaujalo, asi jsme ale neviděli tu nejlepší část města, ostatně na prohlídku nebylo mnoho času. V historické části města je prý spousta antických památek, snad některé z nich uvidíme později.
Dál jsme pak jeli klikatou pobřežní silničkou směrem k letovisku Skala Potamias. Cestou autobus míjel krásné a voňavé piniové lesíky a spoustu olivovníků, všude také prosvítala bělost místního mramoru. Na všech možných a nemožných místech postávaly barevné, dřevěné bedny – včelí úly, místní včely jsou pilné, jejich med je vyhlášený a v jeho chuti se odráží vůně jehličí a příchuť místních bylinek.
Projížděli jsme typicky řeckými městečky a vesničkami, také moře bylo krásně čisté, pláže a plážičky byly nádherné, přímo lákaly, aby se tam člověk rozeběhl a oddával se slunci, písku a vlnám ve slané mořské vodě.
Další zastávka byla u jednoho z penzionů, kde vystupovala další parta lidí a tady nám náš řidič autobusu ukázal své umění, dokázal se vytočit i v křivolakých uličkách mezi domy, penziony a letitými olivovníky. Tenhle penzion byl pěkný, tak jsme s napětím čekali, až dojedeme k našemu hotelu, jak bude vypadat ten.
Náš hotel se jmenoval Natasa a v pozadí mu vévodí nejvyšší vrchol ostrova - Psário, se svými 1206 m nad mořem, s nedostavěným vojenským radarem.
U hotelového bazénu, kde se nachází Pool bar s českou obsluhou, unuděně posedávali lidé, kteří se naším autobusem budou vracet domů. Někteří nadšenci od nás využili situace a tahali z nich informace o zdejším pobytu, obchodech, plážích a podobných důležitostech.
Pokoje ještě nebyly připraveny a tak se většina nově příchozích vydala vyzkoušet moře nebo se projít městečkem a také za prvními nákupy.
My se rozhodli vyzkoušet hotelový bazén, protože jsme netušili, jak ledová voda v něm je, ale slunce se trošku umoudřilo a tak to nebyl takový šok. V bazénu se topila spousta včel a protože jsme nechtěli hned první den riskovat žihadlo, nastal lov včel pomocí listů z nedaleké kdouloně. Včelka si vždy na břehu protřepala křidélka a odlétla za svými povinnostmi. To jsme ještě netušili, že tu poletují i vosy a sršni ve velkém množství. Řekové se snaží tento hmyz vypudit jakousi kouřící a páchnoucí směsí na kovovém tácku, ovšem je to spíš odpuzovač na lidi. Vosy a sršni nalétávají na cokoli, co obsahuje maso, lidé se po nich ohánějí a navíc se pak ještě dusí tím kouřem.
Odpoledne bylo ve znamení převzetí našeho pokoje a překontrolování jeho skromného, rozvrzaného, dřevěného inventáře. Teď už konečně mohla nastat ta pravá a nefalšovaná dovolená s relaxací na pláži, v tavernách, kavárnách a při procházkách a výletech do okolí.
K místní pláži Chrissi Akti (Golden Beach) je to od našeho hotelu kus cesty a ta navíc vede podél dosti frekventované silnice, kde předepsanou rychlost dodržují jen cizinci a těch tu až tak moc nejezdí.
Pláž nevypadala nijak světoborně, taktéž taverny, které byly poblíž, ale vzdálenější část pláže (dokonce se sprchou) už se nám zamlouvala. Našli jsme si tam pěkné místo, které pak námi bylo navštěvováno téměř denně.
Navečer jsme si ještě procházkou došli do blízké vsi Potamia pro láhev vína Apelia, které znám a mám oblíbené z dřívějších návštěv Řecka…
Pozdě večer se ze všech pokojů ozývaly zvuky stěhovaného nábytku, každý raději položil svou matraci na zem, než by riskoval probuzení své či partnerovo, při každém otočení se na rozvrzané posteli. Ráno nastal opačný „šrumec“, každý zase vracel matrace zpět na postele.
Druhý den se na pláži začaly objevovat nějaké tmavě hnědé bobule a neustále přibývaly, protože díky větru na moři, rostly a přibývaly vlny. Všichni měli za to, že jsou to semena nějakých chaluh, ale blízkost jakéhosi vraku remorkéru dávala tušit něco jiného.
Náš delegát nám později prozradil, že zde letos v březnu ztroskotala loď s nákladem sojových bobů. Řekové mají dost času a protože potom začalo mrznout, nechali loď lodí a pustili se do úklidu až nyní, v plné sezoně. Bagr, který uvízlou loď osvobozoval z písku, nechával její náklad napospas vlnám a pobřeží pak vypadalo jako poseté záplavou pražených kávových zrn.
V poledne jsme nechali náš slunečník a osušky na pláži svému osudu a vydali se do centra Skala Potamias na gyros a také něco pokoupit v místních mini super marketech.
Obsluha v jediném bistru (ne taverně), kde byl vidět točící se gyros až z ulice, byla nějaká líná a natvrdlá. Sedli jsme si, početli v jídelním lístku a nic! Po půlhodinovém čekání jsem se naštval a došel si objednat jídlo osobně. Slečinka na mne civěla jak na zjevení a asi jsem ji tím dost obtěžoval, když jsem požadoval gyros a tzatziki na talířky a ne v ubrousku do ruky, jako ostatní. Sám jsem si odnosil naši hostinu ke stolu a pak už nás nic nerušilo v hodování. Nutno podotknout, že místní pivo Mythos a také Alfa opravdu chutná skoro jako české a ke kořeněnému gyrosu se skvěle hodí.
Poté jsme zamířili do obchodu a koupili si vyhlédnuté plážové rohože, další Apelii, výborné broskve a veliký hrozen vína. Moje přítelkyně tu sehnala vysněný letní klobouk, navíc ve své oblíbené barvě. Pokladní v marketu byla Slovenka a ochotně nám poradila s pohledy a známkami, které průběžně posíláme domů.
Cestou zpět na pláž jsme narazili na „českou“ kavárnu, kde dělají přes siestu frappé se zmrzlinou za „akční“ cenu (happy hours) a kde určitě rádi vidí a slyší krajany, protože poklábosit si mateřštinou v cizině, nezaškodí.
Frappé i zmrzlina, obojí bylo skvělé, návdavkem nám byla sklenka chladné vody a sušenka. S příjemnou slečnou kavárnicí jsme si pak popovídali o zdejších poměrech. Z kavárny byl pěkný výhled na pravoslavný kostelík se spoustou hořících svíčiček a na rušnou křižovatku, kde jsme mohli pozorovat zdejší ruch…
Na moři byly veliké vlny a sojových bobů přibývalo, to nám ale nepřekáželo v tom, abychom si v těch vlnách parádně zaskákali. Některé vlny byly pořádně zrádné, podrážely nohy a stahovaly na volné moře, člověk měl až strach. Když nás to omrzelo, plnili jsme naši plážovou kabelu barevnými kamínky a drobnými mušličkami, které moře vyplavilo na břeh. Nejhezčí kamínky byly ovšem ty mramorové, čistě bílé s lesklými ploškami, vypadaly jako kus cukru.
Další čas plynul v podobném schématu, koupání v mořských vlnách, gyros, ovoce, nákupy v marketu, posezení u frappé, večerní procházky a popíjení Apelie na balkoně hotelu.
K vínu jsme si občas koupili i nějaký ten slaný pamlsek od firmy „Papadopulos“, která vyrábí i výborné, sladké trubičky, dost podobné našim hořickým.
Výhrou byl objev místních, nasolených, černých oliv (s peckou), které nám hned zachutnaly. Také jsme si je pak společně s Apelií, Ouzem, krásnými kameny a mušlemi vezli i domů…
Někdy bylo posezení na balkoně hotelu „okořeněné“ stále stejnou a stokrát dokola se opakující řeckou písní s nápěvem začínajícím „Kalinýchta“, která na plné pecky zněla z Pool baru u bazénu. Byla tak protivně vlezlá, že jsem si dokonce dlouhou dobu pamatoval část jejího textu.
Nejlépe se ale relaxovalo u moře, onen ztroskotaný remorkér nakonec během tří dnů odstranili, jen hromady sójových bobů v moři zůstaly a přemisťovaly se podle směru větru a vln…
Jednu noc v polovině týdne tu byla pěkná bouřka, to na nebi blesk stíhal blesk a ráno bylo hned vidět, co příroda tropí za škody – sója byla vyplavená na celé pláži a vítr zničil a pocuchal pár lehátek a slunečníků, které tu jsou rozmístěny a připraveny k pronájmu (dost draho). Kvůli hromadám vyplavené sóji se konečně dostavila místní úklidová četa a pláž uklidila pomocí traktorů s hrabadlem tak, jak je to zvykem v jiných přímořských letoviscích. Našli jsme tu i tak spoustu mušlí a krásných barevných kamínků, domů toho máme asi čtyři kila. Jako tradičně povezeme i malé, hladké PET láhve, plné mořské vody s trochou písku a pár nejhezčími kamínky. Vozívám je takhle od moře pokaždé, je to pěkný a trvanlivý suvenýr i pro kamarády a příbuzenstvo (inspirací mi byla jedna cestovní agentura).
Při častých (i večerních) procházkách podél pobřežní „promenády“ ve Skala Potamias jsme nakukovali do vyhlášené taverny Korali, kde prý dávají při první návštěvě kartičku na 20% slevu při návštěvě příští. Mají sice jídelníček v češtině a ve spoustě jazyků ostatních, ale ceny byly docela vysoké i když porce jídla jsou velké a prý velice chutné. Bohužel, sami nemůžeme posoudit, byla to totiž jediná z místních taveren, kde bylo plno kdykoliv, kdy jsme šli okolo. Dokonce se tu často čekávalo ve frontě, až někteří z hostů uvolní místo.
Časté procházky v okolí našeho hotelu vedly i opuštěnými místy a tak se nám občas poštěstila ochutnávka vlašských ořechů, bílých i modrých hroznů, také šťavnatých fíků, jen ty potvory olivy a kdoule ještě nebyly zralé, jejich čas nastává až na konci října…
Lidé v sousedství chovají i nějakou tu drobotinu, pěkní byli třeba opravdu velcí krocani s rudým „hudrovadlem“ a výstavním peřím. Občas se objevil i pes bez majitele, ale vždy to dopadlo dobře a bez zranění. Každé ráno nás také budil svým nakřápnutým hlasem kohout z vedlejší zahrady, nevadilo to, alespoň jsme po dlouhé noci nezaspali snídani…
Na naší pláži i v letovisku se nám líbilo, vzdali jsme se tedy pokušení půjčit si motorku a na ní pak projet celý ostrov. Několik lidí z našeho hotýlku si auto, motorku nebo čtyřkolku půjčili a u večeře pak ostatním nadšeně sdělovali své zážitky z cestování po ostrově. Nakonec jsme neodolali a koupili si celodenní výlet kolem ostrova, organizovaný místní cestovou, s místní průvodkyní a místním řidičem. Docela jsme se těšili na zážitky a pamětihodnosti…
Naše cesta ze Skala Potamias nejprve směřovala kolem současného lomu na mramor, do hlavního města Thassos – Limenas, pro pár dalších lidí. Tady jsme konečně objevili kouzlo tohoto města se spoustou antických vykopávek a pěkným malým přístavem, s loděmi všech velikostí a tvarů. Některé loďky se daly pronajmout nebo použít jako taxi, k plavbě na některou z místních pláží.
Také v Limenas je spousta rozličných lákadel ke koupi, ale některé zboží nám připadalo jako z Asie, jen sem tam přidali logo ostrova Thassos. V místních pekárnách – cukrárnách jsme také sháněli vyhlášené, sladké pečivo lukumades, ale nikde ho neměli…
Ostrov je opravdu rozmanitý, za okny autobusu se střídaly různé typy krajiny. Olivovníky, borovice, kopce, vesničky, dokonce i vypálený kus lesa, dnes už trošku porostlý řídkou travou a malými doubky a piniemi.
Zastavili jsme se ještě v letovisku Skala Sotira pro další lidi a teď už byl autobus plný. Hned se také projevila povaha některých „Hoštičáků“, handrkovali se o místa u okna a o výhodnější sedadla, no komedie…
Po chvíli se stavělo v jednom z větších městeček – Potos, kde mají jako monument deset let rozestavěný, pravoslavný kostel, celý z betonu. U kostela je směrovka k odbočce do Theologos, bývalého hlavního města ostrova. Prošli jsme si celý Potos a nakoupili tu Ouzo za velice příznivou cenu pro celé, rozvětvené příbuzenstvo. Nic naplat, čas letěl a my museli pokračovat dál, kolem ostrova…
Častěji se teď objevovaly bílé mramorové skály a to už jsme se pomalu blížili k největšímu, místnímu ženskému klášteru - M. Archangelou. Klášter se delší dobu rekonstruuje, vstup je ale zdarma. Méně a nedostatečně oblečení, vyfasují dlouhé kalhoty nebo sukni či pelerínu, aby nebudili pohoršení. Jeptišky jsou totiž od hlavy až k patě zahalené do černých hábitů a to i teď v parném létě!
Zákaz fotografování tu skoro nikdo nerespektoval a navíc je vidět, že jsou zdejší jeptišky komerčně založené. Prodávaly totiž spoustu vlastních výrobků a předmětů s církevní tématikou, také vlastnoručně vypěstované a nasušené bylinky a koření.
Při vstupu do kaple si musel každý návštěvník strčit do pusy velký špalek pocukrovaného želé, nevíme proč. V kapli byla spousta lidí a tak se tam málokdo z nás dostal, celkem chutné želé jsme ale snědli. Před odchodem z kláštera většina ještě navštívila supermoderní WC a u vchodu se pak odevzdávalo zapůjčené oblečení.
Po prohlídce kláštera jsme se rozjeli do opěvovaného Aliki - mini letoviska se dvěmi mořskými zátokami, kam se sjížděla různá plavidla plná návštěvníků. V těsné blízkosti pláže se nachází antické vykopávky, ty jsme si prohlédli téměř za běhu (i v tom vederu), každý chtěl hlavně navštívit vyhlášený, pravěký lom na mramor a pak už se viděl v chladivém stínu jedné z taveren.
Zdejší pláž byla přecpaná lidmi a někteří se dokonce tísnili u odpadkových košů obletovaných spoustou vos. Opodál je ještě jedna pláž a ta zela prázdnotou, nic by mne tu proto nedrželo.
V blízkosti hlavní pláže je namačkáno pár taverniček a my si mezi nimi vybírali tu pravou, kde by oběd stál za to. Specialitou zde je smažená „oktapodi“ (chobotnice), proto tu všude na šňůrách visela jejich chapadla a z těch si můžete sami vybrat svou porci.
Do oka nám padla jedna taverna, kde majitel připravoval maso, ryby a zeleninu na dvoře, před zraky strávníků a majitelka cosi míchala v obrovském kastrolu. Několik rodinných příslušníků v roli číšníků, kmitalo kolem hostů a tak to tu pěkně „odsejpalo“. Jídlo nám chutnalo a i ostatní hosté si zdejší menu pochvalovali, takže spokojenost. Pivo Mythos bylo chladné a osvěžující, ani se nám pak nechtělo zpět do autobusu, kodrcat se dál. Já osobně bych v Aliki dovolenou kvůli té přecpané pláži netrávil, ale za soumraku musí mít tohle místo určitou, romantickou tvář.
Posledním městečkem, které jsme jeli navštívit byla Panagia, kde je prý lisovna olivového oleje, na kterou jsem se moc těšil. Netušil jsem ale drobnou „habaďůru“, jak se ukázalo zanedlouho. Nejprve jsme si prohlédnuli skryté náměstíčko s pramenem lásky, který sem přitéká z hor. Voda z něj byla chladná a chutná, okolí pramene bylo pěkně upraveno a všechny platany v okolí, mají v kmeni dutinu ve tvaru srdce. V noci v té dutině svítí lampa a sporým světlem vytváří romantickou náladu. Všechna vdavekchtivá děvčata se rychle napila z pramene, aby se do roka provdala.
Poté už byla na řadě lisovna olivového oleje. Na nádvoří jednoho hotýlku (!?) stojí funkční, dřevěná atrapa vodního kola s mlecími kameny v životní velikosti . Majitel pustil vodu a kolo se roztočilo, potom ukazoval, kam se sypou olivy a jak se rozdrcená kaše roztírá na rohože pod lisem, který z nich vytlačuje olej. V prodejně, kde ten olej prodávají, nám promítnul z DVD záběry jeho rodinné, supermoderní lisovny a hned nás lákal ke koupi olivového oleje. Kdo neměl zájem o olej, zaradoval se později, při ochutnávce různých druhů ovoce, naložených v medu a sirupu, která se odehrála ve stánku blízko frekventované křižovatky, plné rušných taveren.
Jedna z majitelek prodejny s upomínkovými předměty se vrhnula na našeho delegáta a vynadala mu, proč všechny lidi vodí k medařce a k ní do obchůdku ne! Dost ostře mu vpálila, že je pro ni nepřítel číslo jedna, protože jí nedá vydělat ! Delegát se tomu jen smál a kroutil hlavou nad mentalitou ostrovanů.
Městečkem Panagia naše putování kolem ostrova skončilo, protože další zastávkou už pak byla Skala Potamias, kde jsme bydleli...
Výlet hodnotíme, no jako výlet, všechno totiž bylo dost v poklusu.. Chtělo by to lépe časově rozložit a také určitě navštívit i jiná a možná zajímavější místa – třeba Theologos a také nějaké zapadlé, horské vesničky s propagovaným starodávným koloritem, ale to je na delegátovi, jaké dohodne s místní cestovkou schéma výletu.
Po úvaze nad výletem jsme se rozhodli, že Panagii navštívíme ještě jednou sami a také si tam snad dokoupíme pár dárků domů...
Další ráno se po nebi honily těžké mraky a tak jsme neváhali a vydali se ještě navnaděni, na plánovaný výšlap do Panagie. Zatím bylo chladno, ale po čtyřech kilometrech stoupání do celkem prudkého kopce jsme byli pěkně zpocení. Nejlepším nápadem bylo zkrácení si cesty přes Potamii, zabloudili jsme mezi domky a zbytečně si tak výšlap prodloužili. Objevili jsme ale různá hezká zákoutí, která by nám jinak unikla. Správná cesta se vinula na protějším kopci a my vyrážíme dál. Mraky mezitím rozfoukal vítr a tak do nás slunce pražilo naplno. Dělali jsme si proto zastávky v místech, kde byl stín a pěkný výhled na moře nebo krajinu. Také jsme ve stráni hledali volně rostoucí keříky vavřínu, rád si totiž vozím z jižních zemí zásobu čerstvého, bobkového listu. Místo vavřínu jsme objevili vzrostlý strom kaštanu jedlého, byl celý obsypaný dosti pichlavými plody (ještě nezralými) a pár fíkovníků se zralými fíky, které nám báječně chutnaly. Kolem dokola rostla spousta oregana a šalvěje, stačila by jen chvilka a člověk měl plnou nůši. Teď už víme, kam asi místní kořenářky chodí bylinky sbírat.
Míjela nás spousta aut a jízdních kol, ale my se nesnažili stopovat a tak nám ani nikdo nezastavil…
Když se před námi v kopci objevily první domky Panagie, ani jsme nevěděli, že o Panagii jde, nebyla tam totiž cedule. Ale poznávali jsme bezpečně uličky, kudy jsme se den před tím pohybovali a tak bylo vše v pořádku.
Nejprve jsme odpočívali v chladném stínu platanů u pramene zamilovaných, kde místní dědula fotil všechny zájemce, kteří si přišli prohlédnout tohle vyhlášené místo. Byl to vášnivý fotograf a měl skvělou taktiku, takže mu každý bez okolků svěřil svůj foťák a odcházel odsud s úsměvem a skvělými snímky na památku.
Když nás chládek a ruch u pramene omrzel, sešli jsme dolů do městečka, prohlédnout grily v místních tavernách a dát si v některé z nich oběd. Na všech grilech se točilo jehněčí, jakási obrovská roláda a kusy vepřového, jen gyros nebyl nikde vidět…
Nakonec se nám zalíbila taverna u rušné křižovatky, na které se sotva vytočil autobus. Vybrali jsme si oblíbený řecký salát, kuřecí a vepřové souvlaki (špíz) s hranolky a pivo Mythos. Číšníci byli ochotní, příprava jídla ale chvilku trvala a tak byl čas na pozorování jednoho věčně nespokojeného a nenažraného Holanďana. Také tady mezi hosty „řádily“ vosy a tak v rozích stolů čoudily smradlavé odpuzovače a onen Holanďan si v tom kouři bezvadně „lebedil“...
Náš oběd byl skvělý, pivo pěkně chlazené a tak jsme si vychutnávali ten prima pocit z jídla a zdejšího koloritu. Horší to pak bylo s placením, číšník na naše mávání stále kýval, že jako přijde a nic! Nakonec jsme převzali skvělou taktiku od místních, prostě jsme se zvedli a jako odcházeli. Číšník najednou přiběhl i s účtenkou a bylo to. Rozloučili jsme se s ním a šli nakupovat dárky do obchodu té nespokojené majitelky ze včerejška. Měla tady spoustu kýčů s motivem Thassosu, ale pár věciček bylo vydařených, třeba různé polodrahokamy z celého světa, bronzové a mramorové sochy a sošky a stříbrné (?) šperky. Vybrali jsme si drobné, bronzové sošky soviček, které zde měli v různých tvarech a velikostech. Majitelka se na nás usmívala a chválila nám pěkné dárky a obě strany tak byly spokojené. Po prohlídce i ostatních obchůdků jsme se sem ještě vrátili pro jeden pěkný talířek s motivem Thassosu a dárky byly komplet.
Teď už nás čekala pěší cesta zpět do Skala Potamias, podvečerním vedrem.Ve vesničce Potamia jsme to vzali známou zkratkou mezi zahradami, vinicemi a olivovníky, abychom byli v hotýlku dříve a mohli si dát před večeří sprchu. Večer jsme odpočívali jako obvykle na balkoně při Apelii a prosolených olivách a dávali oddechnout svým nohám po výletu.
Ráno nám nastal už poslední den našeho pobytu a tak jsme se se spoustou míst tady, tak nějak pomaličku loučili. Naposledy jsme rozložili rohože, osušky a slunečník na našem místečku a oddávali se mořské vodě, vlnám a sluníčku. V dálce nám spolu s mraky, mávalo pohoří Ypsarion, ale nad olivovými háji se tetelil horký vzduch...
V naší „gyrosárně“ se dvě krajanky snažily česky vymámit od obsluhy pitagyros. Ta jim něco vysvětlovala anglicky, ony ale mlely to své, opět Hoštice na výletě! Nakonec Řekyně vyndala další várku zmrzlých pita placek z mrazáku a dala je na gril rozpéci, aby uspokojila poptávku. My si také dopřáli čerstvý pitagyros a protože dnes neměli láhvový Mythos, dostali jsme v téže ceně stejně dobré, točené pivo Alfa. Po obědě nás ještě čekalo frappé se zmrzlinou v „české“ kavárně, kde jsme se ač neradi, rozloučili s milou obsluhou. Navštívili jsme i oblíbený market a koupili nějaké ovoce na cestu a velkou plechovku oblíbených, sladkých trubiček „Papadopulosek“.
Nadcházející večer byl ve znamení balení zavazadel a úklidu pokoje, aby nás to druhý den nezdržovalo.
Ráno se počasí nějak začalo kazit a my jen tak okouněli u bazénu a v okolí hotelu, jako naši předchůdci a čekali na autobus. Většina lidí ještě utrácela zbytek peněz zde v Pool baru, vzdálenějších tavernách a obchůdcích, někteří se ještě vydali na celé dopoledne k moři.
Počasí se pomalu vybralo, ale od hor foukal ledový vítr, Thassos je holt dost na severu a je tu půlka září...
Dopoledne uteklo jako voda a už přijel autobus, ze kterého se hrnul dav nadšenců, chtivých strávit tady krásnou dovolenou.
Když si řidiči odpočinuli, nastal náš přesun do autobusu a poslední projížďka kolem ostrova, kde jsme v letoviscích nabírali ostatní lidi. Cestou se nám tak připomínala krásná místa, která jsme nedávno navštívili osobně.
Ve městě Thassos - Limenas pak mohli všichni pozorovat cvrkot v přístavu, odkud vyjížděla různá plavidla. Když se blížil náš trajekt, názorně jsme viděli, jak bravurně kapitán „přirazil“lodí ke břehu.
Po nalodění vlastně nastala nejsmutnější část dovolené a to rozloučení s „naším“ ostrovem…
Malou odměnou nám bylo poznání toho, že v příznivém větru konečně nalétávaly alky na ruce, které držely nějaký pamlsek. Někteří cestující na to dokonce obětovali celou svačinu. Také všichni fotografové si tady přišli na své. Takže reportáže o téhle ptačí atrakci nakonec nelhaly…
V autobuse s námi ještě vtipkoval náš delegát a tak trošku nás jako partu chválil, my jeho ostatně také…
Na letišti v Kavale jsme pak vystáli opravdu velikou frontu na odbavení zavazadel, ale každý kdo chtěl, se mohl podívat pomocí celního rentgenu, na obsah sousedových zavazadel. V některých kufrech byly vidět různé předměty, při kterých majitelkám zavazadla naskakoval ve tvářích ruměnec…
Když konečně letadlo začalo stoupat, zahlédli jsme známý „tříprstý“ řecký poloostrov Chalkidiki, na jehož Kasandře nedávno řádil velký požár a hořelo tam ve spoustě letovisek. Zasaženo ohněm prý bylo i městečko Pefkochori, které jsem před čtyřmi lety navštívil.
Náš pobyt na Thassosu byla opravdu pěkný a radost z nádherné dovolené nám nezkazila ani vylitá Apelie v mém kufru a díky tomu posléze zapomenutý slunečník na zavazadlové točně letiště. Ať tedy skvěle slouží novému majiteli…
Co říci závěrem, prostě ostrov Thassos je jedinečný, jako ostatně všechny řecké ostrovy a každý si tu opravdu najde to své, určitě jsme tu ani my, nebyli naposledy…