Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 3 | 52
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Kréta Anissaras

Autor:
Zařazeno:
Kréta
Napsáno:
03.01.07 16:58
Fotografií:
0
Přečteno:
7099
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 19:50
12 °C
Oblačno déšť
JJV, 3.1 m/s
Kréta 1.- 8.10. 2006

Airbus CSA letí přesně na minutu. Bohužel, ve tři v noci. Nic příjemného odlétat v takovouto hodinu. Moc se toho nenaspí. Fischer teď létá dohromady s Exim tours.Za 2,5 hod. už rolujeme na letišti v Heraklionu.Vše běží jak po másle a velmi rychle se ocitáme v hotelu.

Hotel Oceanis
je součástí vesničky Anisaras,10 min.jízdy busem z Heraklinu východním směrem. Je umístěný na vyvýšenině asi 1 kilometr od pláží. Hotel je spíše menší, leží upostřed zahrad, olivových sadů, polorozpadlých plotů a dřevěných skleníků s paprikami , plantáží karafiátů, pečlivě obdělávaných políček, které jsou ihned sousedí s políčkami zaplevelenými, pak nějaký malý domek, spadlá garáž a o kousek dál nová poschoďová vila a dál zas plechová, zrezlá bouda. Sem tam nějaká menší skládka, malá farmička s ovcemi a kozami, občas zakýhá osel a ze zahrad se ozývá štěkot psů. Prostě paráda – žádná pěší zony se supermarkety, žádné zábavné centrum, ani řetězy hotelů s bary s do dálky řvoucími reproduktory, ani taverny s plošnými, obřími obrazovkami, žádné nekonečně proudící davy lidí. Kdo hledá klídek a pohodu, ať jede sem. Moře je průzračné, teplé 24 C a vzduch ještě o stupínek teplejší. Stmívá se v sedm hodin a na balkoně se dá pobývat v lehkém oblečení za zpěvu cikád až dlouho do noci.Většinou Češi čtou na balkonech knihy, surfují v laptopu a přitom popíjejí kávu, vínko nebo třeba whisky, které si sebou přivezli. Britové, Němci se halasně baví u baru už od časných odpoledních hodin a před půlnocí ho neopouštějí.


Prušák Hans

Třetí den jsem si zakoupil celodenní zájezd busem kolem východní Kréty. Trasa Ierapetra, / nejjižnější město Evropy / Sítia, klášter Toplou, palmová pláž Vai. Řekyně v cestovní agentuře mě ujistila, že přestože je říjen a turistů je méně, zájezd se určitě uskuteční. Když zjistila, že jsem z Prahy, ihned ožila a začala se vyptávat na Národní divadlo, cenu vstupenek na operu a další podrobnosti.Již delší dobu plánují s přítelkyní , že se do Prahy podívají a letos před Vánocemi chtějí cestu uskutečnit. “Je to pravda, že lístek na operu v Praze se dá koupit za 20 euro? Četli jsme to na internetu.“ Když jsem kladně odpověděl, nevěřícně kroutila hlavou..“ Tady na operu stojí lístek 200 až 300 euro a těžko se dá sehnat. To byla zas překvapivá informace pro mně. Pro Řeka je výhodnější za kulturou vycestovat do ciziny tisíce km a i s pobytem v hotelu a low cost letenkou ho to přijde pomalu stejně, jak cena lístku na operu v jeho zemi. Skoro neuvěřitelné.Je fakt, že i můj bývalý německý ředitel, který byl častým návštěvníkem v pražských divadlech mě jednou v autě řekl, že vstupenky do divadech jsou i v Německu několikanásobně vyšší než u nás.


Autobus přijel se zpožděním. Paní Mária, průvodkyně – důchodkyně v obrovských tmavých slunečních brýlích mě mile přivítala. Prázdných sedadel v autobuse bylo habaděj. “To bude paráda, budu si moci aspoň trochu natáhnout nohy a na dvojsedačce trochu poležet “ napadlo mně, zvláště když itinerář cesty říkal, že ujedeme celkem cca 450 km převážně samými zatáčkami v horách a v buse strávíme asi 7,5 hodiny. Předposlední řada se mi zdála nejvhodnější. Turistů ale s každou zastávkou u dalších hotelů přibývalo až bus nakonec praskal ve švech. Zbývali poslední tři volná místa - jedno vedle mně. Už už se zdálo, že opouštíme městečko Malii , když bus ještě jednou zastavil a před posledním hotelem, kde čekali tři turisté. Dvě celkem subtilní ženy a jeden muž. Muž byl menší postavy, zavalitý, měl tak 120 kilo a batoh na zádech. Bez ohledu na ženy se ihned dral dveřmi busu dovnitř. Se supěním se sunul bočně uličkou / jinak by neprošel / očička zapadlá mezi tukovými vaky mu kmitaly zleva doprava a hledaly volné místo. “Ne, ne, ne, jenom to ne“ problesklo mi hlavou, ale vtom už se nade mnou ozvalo hromové „ Fraj plac ?“ „ Ja, ja,“ nezbývalo mi nic jiného odpovědět. Hlučně žuchl do sedačky a mně ve vteřině přirazil až k oknu. “Fršpétung, fršpétung, nicht gud, fršpétung“ opakoval několikrát, rozhazoval rukama a otáčel hlavu ke mně. Připadalo mi, že právě mně považuje za vedoucího zájezdu, za tu pravou osobu, která mu podá podrobné vysvětlení, proč je bus zpožděný a že mu prozradím, kdo za to může a že si to s ním hned vyřídí. To se ale zmýlil. Vyslovením ja, ja jsem jsem téměř vyčerpal moji zásobu německých slovíček. Bus se rozjel, prušák Hans si otřel pot z čela, zavrtal se jetě hlouběji do sedadla a pomalu se uklidnil.

Za chvíli projížděl bus projížděl nějakým údolím, kolem vysoké hory. “Hohe, hohe, gebirge , ich džíp fáren. Vunderbá gebirge, antena, antena“ a ukazoval na nějakou horu na kterou zřejmě s džipem z půjčovny vyjel a na jejímž vrcholu byla antena vysílače.“Ich nicht fršten zí“ krčil jsem rameny, že skoro nerozumím. To ho ale neodradilo, přidal na hlase a začal hlučně témeř slabikovat slovo po slově. “Hohe, antena, džíp..“ To už se začali otáčet první turisté, cože se to tam vzadu děje. Před námi navíc ještě seděla německá maminka se čtyřletým synkem a ten právě uviděl na skále kozu „Cíge, cíge, kozy, kozy “ volal synek nadšeně. A do toho prušák Hans z plných plic „ džíp, fáren, džíp“ na skále se objevily další kozy “cíge, cíge, mama, kukn zí cíge“, a do toho znovu „du must fáren, džíp, džíp, antena ... “...“cíge, mama, cíge,......džíp fáren, antena...“a tak pořád dokola. Spolucestující se soucitně otáčeli dozadu, a tak jsem usilovně přemýšlel, jak to celé ukončit. Předpokládal jsem, že když budu s prušákem Hansem souhlasit, a že ho ujistím, že si džip možná půjčím a vydám se do hor tam co je ta antena tak hovor skončí.Vyždímal jsem ze sebe maximum a německy řekl: “Ou kej, ou kej, das is vunderbá gebirge und antena, Ich haben džíp, méglich.“ Tak dlouhá a perfektní věta se mi už dlouho nepovedla. Reakce byla okamžitá, ale opačná než jsem předpokládal. Prušák Hans ožil, zjistil , že přece jen něco rozumím a začal mi ještě horlivěji vysvětlovat detaily onoho džípového výletu, vytahoval z batohu prospekty, gestikuloval, mluvil a mluvil.
Mne i ostatní spolucestující zachránila naše milá průvodkyně ve velkých, tmavých, brýlích. Zapla mikrofon, ten zahřměl, přehlušil prušáka Hanse a my byli zaplaveni proudy informací nejen o krétské přírodě, ale hlavně o krétské historii. A jelikož ta začíná pěkně dávno v minulosti, asi 3,5 tisíce let před Kristem Mínojskou kulturou tak přednáška byla pěkně dlouhá. Prušák Hans mezitím usnul.

Ještě jednu věc týkající se prušáka Hanse musím zmínit. Hans, jak bylo již zmíněno, byl velmi silné postavy a je známo, že tito lidé se většinou v teplém podnebí o trošku více potí, než ti méně silnější. Hans si toho byl vědom. Usuzuji z toho, že v okamžiku kdy nastoupil do autobusu celým interiém pronikla vysoce dráždivá sladko-kyselá „vůně“, spíše lehký zápach. Bylo to něco jako směs francovky, naftalínu a petroleje dohromady.Je dost pravděpodobné, že tato směs měla působit zároveň jako odpudivý prostředek proti komárům, kterých se v této oblasti vyskytovalo v tuto dobu dost. Nás v autobuse to odpuzovalo dost. Jemná vůně francouzského parfému naší paní průvodkyně vzala okamžitě za své. Hansova „vůně“ naopak pronikala celým busem a cestující si začali okamžitě regulovat klimatizační jednotky a pouštět čerstvý vzduch do prostoru svých sedaček. V okamžiku, kdy se Hans na chvilku otočil do uličky ke svému batohu, se mi podařilo nastavit otočnou klapku ventilátoru tak, aby proud vzduchu odvíval tu prapodivnou vůni směrem na Hanse a do uličky. “Časem to vyprchá, vydrž “ říkal jsem si v duchu. Směs nevyprchala. Bylo ji cítit po celou dobu zájezdu. Myslím, že se Hans během dne jestě několikrát vždy před nástupem do autobusu někde v zákoutí osprejoval.

Výlet do východní části Kréty nabízí nádherné pohledy na hory, kaňony, údolí plná oliv, malebné vesničky. Bílé malé domečky s rovnými střechani nalepené jeden na druhém jak malé stádečko ovcí tulících se jedna ke druhé se plazí po svazích hor nebo leží dost často přímo až na samém vrcholu. Šedo-bílo-hnědá barva skal spolu s zmavozelenou barvou olivovníků a oranžové půdy vytváří nádhernou barevnou mozaiku. Je to doslova pastva pro oči. Na Krétě je údajně na 40 milionů olivovníků. Je to úžasná podívaná z výšky několika set metrů dolů do údolí, kde jsou tisíce těchto stromů seřazeny v řadách, jak nějaké obrovské šiky vojsk připravených vyrazit do boje.Olivy se sklízejí v prosinci a sice tak, že se tyčemi tluče o větve až všechny plody spadnou na zem do připravených plachet.




Odysseus a Achilles.

Hory na Krétě sahají téměř až k pobřeží.Již po několika km je možné dojít k prvním vrcholkům. Vypravil jsem se do vesničky Arginagá. Bylo krásné ráno, sluníčko začínalo hřát. Kličkoval jsem mezi zahradami a pomalu stoupal výš. Za jednou zahradní boudou bylo slyšet nějaké chraplavé zvuky a šramocení. Pomaloučku jsem se k boudě přiblížil a tam byl jen jeden a půl metru dlouhém špagátě přivázaný černý, vlčák.Velmi rychle jsme se skamarádili. Dostal jméno Odysseus. Chudák Odysseus byl už starý, poloslepý, už ani štěkání mu moc nešlo. Misku na žrádlo i vodu měl prázdnou.Točil se dokola, štěstím bez sebe že je někdo u něj mával ocasem, stavěl se na zadní, nastražené uši. Dal jsem mu půlku mojí svačiny, podrbal, poplácal a šel dál. Vídali jsme se od té doby každý den.Vždy mně nadšeně vítal. Z každé snídaně pro Odyssea něco zbylo. Sem tam jsem vzal v restauraci nějaký ten páreček navíc, myslím ale, že to nebyl zas tak velký prohřešek a že tím hotel nezkrachoval. Při porovnání s tím jak cpali někteří hosté by musel zkrachovat už dávno. Na rozloučenou dostal Odysseus kus uheráku, který za pár dní pobytu v tom krétském podnebí chytil pro mně trochu nezdravou barvu. Odysseovi barva jednoznačně nevadila. Krátce přičichl, dvakrát skousl a ještě dlouho se olizoval.

Ne vždycky bylo ale setkání se zvířetem tak idilické.V jedné zahradě, kde plot ještě držel jakž tak pohromadě, byla volně se pohybující mladá, ale statná kravka. Pojmenoval jsem ji Héra. Héra byla viditelně neklidná, s rachotem strkala hlavu do prázdného, plechového sudu, smýkala jím v marné snaze napít se. Nakonec sud převrátila na zem. Bylo mi ubohého, možná již brzo žízní umírajícího zvířete líto.“ V hotelu máš dvě plastové láhve od Dobré vody, naplníš je vodou a Héru před uhynutím zachráníš,“ proběhlo mi hlavou. Mezitím kravka přišla blíž a já začal mít čím dál víc neblahý pocit, že něco není v pořádku. Podíval jsem se pořádně a zjistil, že Héra nemá čtyři vemena , ale jen jedno a kdo ví, jak to s tím jedním vemenem vůbec bylo. Žíznivá Héra se na mně mračila a stále víc se přibližovala, a já i přesto, že jsem na zájezd byl velmi dobře pojištět u Allianz pojišťovny, začal přece jen pomalu ustupovat. Teď už jsem si byl jistý, že Héra není ona, ale on. Býk dostal jméno Achilles. Stál tam i druhý den a spokojeně se pásl. Achilles vydrží zřejmě víc, než jsem předpokládal. Anebo se našel více odvážnější turista než jsem já, který ho zachránil.
V této oblasti je mnoho květinových plantáží. Pěstují se především karafiáty. Přemýšlel jsem o tom, proč se pěstují taková obrovská množství květin na ostrově, kde má každý zahradu a spoustu květin doma a nikdo je v květinářství nekoupí. / na jedné plantáži odhadem až čtvrt milionu kvítků / Ostatně, žádné květinářství jsem ani neviděl. Průvodkyně měla pro mne velmi překvapivou odpověď. Karafiáty se pěstují nejen pro kosmetický a chemický průmysl, ale především pro použití při slavnostních příležitostech jako jsou zasnoubení, svatby, narozeniny, otevíraní nových podniků atd. Okvětní lístky se chrlí na svatebčany, hosty, přátele nejen z balkonů na hlavy ale háží se i pod nohy , na stoly , ... prostě všude.U nás by taková legrace asi přišla pěkně draho.

Zázrak v horách.

Vesnička Arginagá je roztomilá. Několik nízkých domků, malý pravoslavný kostelík, jeden obchůdek se smíšeným zbožím, vedle ně přeplněná popelnice a veřejná telefonní budka. Na konci vesničky hřbitov.
U bílých domečků s modře natřenými okenicemia množstvím květin sedí babičky, oblečené celé v černém včetně šátků na hlavě a živě diskutují. Zrovna tak muži v kavárničce – kafenionu.Ti popíjeji domácí víno, společně se sýrem feta a olivami, pokuřují.Jiná babička - jak věchýtek, záda stářím ohnutá k zemi prohrabuje v bedýnce natrhané fíky. Musí jí být nejméně sto let, přesto slyší dobře a na můj pozdrav „kalimera“ ihned odpovídá. Základem jídel kréťanů je zelenina, ovoce, kozí sýry, ryby, a především olivový olej. Společně s dobrým klimatem a nedostatkem stresů se dožívají velmi vysokého věku. Na hřbitově je velmi obtížné nájít náhrobek, kde by bylo uvedeno, že někdo umřel mladší než 85 let. A když někdo v tomto věku zemře, je to mimořádná událost pro celé široké okolí.
Nad vesnicí Arginagá se zvedá kopec na jehož vrcholu ční kříž. Přístupovou cestu jsem nenašel, ale i tak se mi podařilo přes padlé ploty a mezi keři po hodině vydrápat až na vrchol.V dálce bylo možné vidět moře od Malie až k Herakliomu, na opačné straně do vnitrozemí se otevřely další hory s oranžovými skalami a kaňony. Posvačil jsem a vychutnával i krásu přírody.Vzpomněl jsem si na příhodu, kdy jsem také takto před dvěma lety seděl na vrcholu kopce uprostřed hor asi tak 10 km nad vesnicí Gouves a díval se na protější mohutný kopec. Bylo krátce po poledni, slunce pražilo a já odpočíval ve stínu olivovníku. Nájednou se přede mnou odehrálo něco, co jsem nemohl pochopit. Celá protější hora se náhle o kousek nadzvedla a začala se pomalu pohybovat západním směrem. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Hotový zázrak. „Co se děje? Přestaly na chvíli platit fyzické zákony ? Nebo je to nějaké menší zemětřesení ?“ ptal jsem se sám sebe. Záhada byla o chvilku později vyřešena. Hora se opravdu pohybovala – pohyb ale způsobily stovky oveček, které v poledním žáru odpočívaly, ležely na zemi od úpatí hory až k vrcholu a svou barvou splývaly s okolím. Na nějaký povel pasáka, který jsem neslyšel se ty stovky ovcí v jednom okamžiku zvedly a daly do pohybu jedním směrem. Zároveň se rozezněly stovky zvonečků. Vydržel jsem tu krásu sledovat a poslouchat dokud poslední ovečka nezmizela za obzorem hory.

V palírně.

Pod malým okénkem u jednoho stavení se kupila halda hnoje. Nakonec to nebyl hnůj ale zbytky stonků vinné révy, šlupek atd. Po chvilce lelkování kolem se ve dveřích objevil vysoký statný chlap, 83 letý Alexis a ihned mě zval dovnitř. Ocitl jsem se v pravé venkovské palírně. Prý ji má každá pořádná vesnice a některé vesnice jich mají hned několik. Stavení se skládalo z trochu větší garáže a dvorku obehnaném vysokými zídkami. Na dvorku byl neskutečný čurbes. Po zemi se povalovaly hadry, plastové lahve, zbytky papírů, povalené židle, různé sklenice, kastroly, a v koutě obrovská hromada nařezaných větví a kmenů olivovníků. Z pergoly visely svazky různých sušených bylin. Jejich vůně se mísila s vůni pálenky – rakie. Ta se právě vyráběla v důmyslném zařízení u jedné ze zídek dvorku. Do obrovské mosazné nebo spíše měděné nádoby – kotle, pod který Alexis přikládal olivové dřevo, házel naběrákem drť z hroznů.Ta se během chvilky vařila a výpary, které proudily různými trubičkami dál do ochlazovací nádoby a pak ještě dál, až nakonec té třímetrové pálící linky vytékal do plechového kýble čůrek rakie. Kýbl se právě naplnil, Alexis se zvedl, sáhl po kýblu, trochu zavrávoral a z kýblu se vylil tak litr tekutiny na zem do hlíny. Alexis jen mávl rukou, odehnal slepice a zval mne ke stolu. Nalil mi štamprdli, z popela vyhrabal brambory, které pokapal citronem a z pícky vyndal pečenou chobotnici. Ulomil jí jedno z chapadel a přisunul na talířku ke mně. Jídlo bylo báječné. Chobotnice chutná jak kuře a ryba dohromady. Pro případ, že můj můj trávicí systém přece jen tu pro mne nezvyklou stravu nezvládl, jsem od Alexise zakoupil trochu rakie na cestu zpět. Cestička se vinula dolů do údolí mezi fíkovníky a vinohrady. Přesto, že mi nohy nějak těžkly, jsem se do večeře stačil vrátit do hotelu.


15.10.2006 Sam Krauz

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (1)
02.12.07 20:52 zlaticko
Teda, to bylo počteníčko. Super.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
7YUYK
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Sam˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací