Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 24
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Velká cesta na Krétu

Autor:
Zařazeno:
Kréta
Napsáno:
29.12.06 16:16
Fotografií:
11
Přečteno:
8314
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
17 °C
Oblačno
SZ, 8.7 m/s
9.-24.5.2006

Kréta je po Korfu, Rhodosu a Zakintosu naším 4 řeckým ostrovem, který jsme společně navštívili a kde si půjčujeme auto. Já osobně jsem se na Krétu vrátila po dlouhých 9 –ti letech. Tehdy to byla moje první letecká dovolená a byla jsem nadšená i přesto, že jsem tehdy navštívila jen Hersonisos, kde jsme bydleli a pak Knossos, Heraklion a Santorini (to nám letos nevyšlo). A hlavně, chtěla jsem se vrátit do míst, která jsem před léty viděla. Podotýkám, že Herosonisem jsem byla letos těžce zklamaná. Nechápu, jak se tam může Anglánům a Němcům tak líbit.
Je pravdou, že za těch 7 dnů , co jsme měli zapůjčenou KIU třídy A, se nedá vidět opravdu vše, ale snažila jsem se rodince vybrat to nejlepší, nejzajímavější, nejznámější a pod. Tyto zážitky popíšu zase v jiném cestopise, případně se můžete kouknout na:
http://www.kreta.wbs.cz , kde jsou i informace o soutěsce Samariá.

Vzhledem k tomu, že moje jazykové vybavení není na takové úrovni, že bychom si koupili letenku a jeli, opět jsme využili služeb CK. Tentokrát pražské, i když jsme z Ostravy.

Začíná velká bojová hra „Jak se dostat na Krétu“

9.5.2006, úterý, BUS
Naše cesta začíná vlakem z Ostravy do Brna, kde po posledním dobrém českém obědě a pivku nalézáme na BUS. Jsem rozčarovaná tím, že je dvouposchoďový a hrozím se cesty přes Jižní Čechy (sleduji pravidelně TV noviny). Jsme tři, takže si vybíráme čtyřku u stolečku druhou za řidičem. Toto místo se mi vždy jevilo, jako bezpečné.
14:30 míříme na Prahu, provoz docela hustý, ale jde to. Prahu opouštíme v plánovaných 17:30 hod. a míříme na Dolní dvořiště. Naši zrovna hrají s Finskem a dali gól. Vypínám už ale mobil, jsme na hranici, a kvalita signálu je horší a horší. Noc uběhla docela rychle a ráno se probouzíme kolem 7:00hod pod Benátkami.

10.5.2006, středa, LOĎ
Je chladno, mrholí. Z Ancony vyplouváme okolo 14:00 hod. společností Superfast. Trajekt je skoro prázdný, na horní palubě mokro po úklidu. Nalézáme místo a prozkoumáváme postupně loď. Když jsme se začali vzdalovat pevnině, mraky zmizely a slunce začalo i opalovat. Výprava mládeže se ihned shromáždila okolo bazénu a našli se i odvážlivci v trenýrkách. Posilněni alkoholem zvládli i ledový bazének. Vzdalující se pevnina, jasná obloha a zapadající slunce přímo vyzývali k focení.
Jelikož je Jirka vynalézavý, uklidili jsme se na noc do místnosti za příplatek – sedačky, WC a TV. Museli jsme se však střídat v odchodu. V místnosti bylo ale dost chladno. Ti, co spali na chodbě, měli tepleji.

11.5.2006, čtvrtek, LOĎ, BUS, LOĎ
Před 6:00 hod. ráno mě probral hluk motorů. Trajekt couval do přístavu Inglumenista. Byla to pohádková nádhera.Malé městečko pod vysokými vrcholky, ve stínu hor, k tomu svítící lampy a okna domů. Po chvíli jsme opět vyplouvali směr Patras. Palubu zahřívalo řecké slunce, míjeli jsme Korfu, Zakyntos. Do Patrasu jsme dorazili kolem poledne, přesedli na BUS, který nás přes Korint vezl do Pirea opět na trajekt. U Korintského průplavu jsme měli malou zastávku na fofo a občerstvení. Měli jsme to štěstí, že zrovna pod námi proplouvala malá loďka s turisty, takže jsme si mohli udělat představu, jak je místo pod námi široké.
Nečekala jsem, že cesta do Athén bude tak zajímavá. Zpočátku nuda, jen jsme si připomínali řeckou přírodu, způsob života apod., ale jak jsme se blížili k Athénám, začal být hustší provoz a větší horko i v BUSe. O Athénách jsem četla mnoho, ale to musí opravdu vidět. Sledovat cestu, okolí – pracovní ruch, gestikulaci za Řeků, předjíždění, troubení, to už docela známe, ale vždy mě to fascinuje. Příjemným zpestřením byl pohled do rušné křižovatky se ostrůvky zeleně, palem …… a v nich …. domov rodiny s malými dětmi. Nábytek, vaření, dítě pobíhajíc skoro mezi auty. Kam se hrabou chudáci čeští bezdomovci. Dál jsme se proplétali hustým provozem, předjížděli kamiony parkující v řadě podél cesty vedoucí do přístavu.
Cestou do přístavu jsem přišla ještě na jednu věc. I když se považuji za dobrého navigátora, nikdy nejet vlastním autem do Pirea na trajekt. Že cestu najdou a znají místní řidiči, to je logické, ale nedovedla jsem přijít na to, jestli je možné podle šipek dojet na to správné molo. Pro cizince asi nemožné !!! Vlastně ano, pokud by uměl řecky, případně řek anglicky a to by musel mít odvahu a umění v tom provozu zastavit a najít toho dobráka, co mu bude umět poradit.
U trajektu jsme byli mezi prvními, byl dostatek času. Zavazadle nám k naší nevoli nedovolili na palubu, jen ty menší. Naházeli jsme je bez dokladů do klece. Top jsme ještě nevěděli, že ostatní pasažéři jiné řeči dostanou lístky. Jak se začaly paluby plnit, všichni z naší skupiny začali nervóznět. Začalo být okolo nás poněkud černo a hlučno. Zabírali jsme si sedadla vedle sebe a střídali se v hlídání zavazadel. Takovou koncentraci údajně hlavně Turků a podobné směsice, to jsem nezažila. Skupinky se nám známým způsobem kumulovaly. Na večeři jsme si dali první giros s hranolkama. Byl výborný a šel na dračku. Čas jsme si krátili průzkumem lodi. To je důležité – najít hlavně únikové východy, záchranné čluny a zjistit, kde jsou vesta a která chodba je slepá. Vždy si přehrávám ty katastrofické filmy všechny reportáže, co jsem kdy viděla. Ale jsem v klidu, vždyť už i vím, co jak nedělat. Po čase už nás nepřekvapily ani deky a peřiny na hlavním schodišti a pobíhající děti. Taky jsme sledovali koncert řidičů kamiónů ať už s návěsem či bez něj. Je až obdivuhodné, co ti musí dokázat. Trefit se mezi již dvě parkující auta, s přesností na 3cm….(to jsme viděli na vlastní oči při vystupování) A to vše bez jakýchkoliv kolizí a nadávek, jen s pokyny třeba vysílačkou. Vyplouvali jsme se zpožděním po setmění asi kolem 20-21 hod. Úplně jsem přestala sledovat čas. Já kameraman jsem se odvážila i ven, projít na příď i záď lodě sama bez Jirky, který už podřimoval a hlídal zároveň. Postávající, pokuřující a popíjející Turci mě nejdříve děsili, ale vlastně byli neškodní a možná stejně vystrašení, jako já. Průvodkyně nám říkala, že se stěhují na léto za prací právě třeba na Krétu.
Na palubě bylo moc příjemně. Teplo, vánek, šplouchání moře, okolo tma a pohybující se světla aut po neviditelné komunikaci, vzdalující se přístav a mix řecké a arabské hudby. Na diskotéku do klubu jsme neměli odvahu jít, jen jsme nakoukli, věkový průměr 16 (my 36-39 letí jsme se šli „vrátit do hrobu“). Noc zase uběhla docela rychle. Můj drahý manžel stačil ještě večer utrhnout ucho lodního kufru naší průvodkyně slečny Vendulky. Chtěl ho dát do police, aby nepřekážel. Je to „kus chlapa“ se sílou v pažích, ale až takovou zátěž nečekal. Pak nechápal, jak ho mohla unést ona. Ještě, že to ucho patřilo k těm méně důležitým u kufru.

12.5.2006, pátek LOĎ a PEVNINA - konečně
Asi po 5:00 hod. ranní jsem se probrala k životu. Byla ještě téměř tma, ale pevnina už šla rozpoznat. Rozbřesklo se celkem rychle, takže kolem 6:100 hod. už byla naše loď zakotvená v Chani v přístavu. Všichni z naší výpravy však byli trochu na rozpacích, když jediné, co bylo vidět byly mraky nad celým ostrovem, kam oko dohlédlo. Nezoufat, bude líp. Řekla jsem si, a vzpomněla, jak jsme v r. 1999 jeli j Jirkou na Sicílii. Já mi slíbila od Benátek slunce a modré nebe. Jo, to bylo, ale navíc pršelo. Když jsme dojeli do hotelu, spustila se taková průtrž a lítaly hromy blesky, že jsme nevěřili, že je červenec a jsme poblíž Taormíny. Dodnes to mám na talíři. Podotýkám, že pak bylo celý týden nádherně.
Když jsme se dostali ke kleci se zavazadly, naše česká výprava byla u ní samozřejmě první, měli jsme smůlu. Museli jsme počkat a pustit před sebe všechny Turky, kteří oproti lístečkům dostali své bágly. To, co zbylo, bylo naše a mohli jsme si to rozebrat. Nevím, jak to ti Řekové dělají, ale v tom čurbesu a nepořádku mají systém.
Tak takto probíhala naše bojová hra.

V přístavu už nás čekaly BUSy, které nás rozvezli do letovisek. Naše Vendulka jela na Plakias a už jsme ji neviděli, i když jsme tam byli a koukali, zda ji nepotkáme. Nás se ujal Michal, který nám dělal v studiích také barmana. Vybrala jsem z katalogu studia Sofia v Ag. Marině (Pozor, aby to nebylo tak jednoduché, na Krétě je Ag. Marína ještě jedna – u Heraklionu. Hezky jednoduše a moderně zařízené, bazén, bar, zahradní posezení, vzhledem k tomu, že bylo MS v hokeji, bylo možné sledovat i naše, jak se trápí. Pláž přes komunikaci, moře otevřené, supermarket v místě a pekárna tak 150m. Co víc bychom si mohli přát.
Po vybalení toho nejdůležitějšího, krátkém zdřímnutí a s vychlazenou plechovkou Radegastu jsme se vydali omrknout pláž, osvěžit se a vyhřát na sluníčku. Je začátek sezóny, takže žádné přeplněné pláže nehrozily. Jirka se vypařil na dvě hoďky i se šnorchlem, tak jak to dělá vždy a drahá dcera si opět dala na uši sluchátka. Tak jsem si jen četla.

Večer jsme měli informační schůzku.
Dověděli jsme se spíše to, co už jsem měla nastudované a vytištěné z domu, z netu, průvodců a pod. Průvodkyně nás lákaly na zakoupení výletů, na různé slevy 3 výlety za cenu 2 a pod. To už známe. Když jsme tři, je fakt lepší si půjčit auto a vše si organizovat sami. Je kouzelné, dostat se do vnitrozemí, kde se autobus nedostane, projíždět zapadlými vesničkami, kde mají místní židle na cestě a s nohama neuhnou, je kouzelné šplhat se rychlostí 15km/hod. do kopce olivovým hájem, aby se za horizontem objevila čerpačka Shell ve slepé cestě a pod ní nádherné údolí s výhledem až k dalekému moři (jako se nám stalo na Korfu). Dostali jsme uvítací drink předjednali zapůjčení vozu třídy A s tím, že to zítra upřesníme a že chceme na 7 dní i nějakou tu slevu. Taky jsem špekulovala stihnout Santorini, a pak ještě si udělat soutěsku Samaria sami, ale to už bylo nad naše síly. Ono by se to dalo, ale kdyby se 4 domluvili.
Večer jsme šli omrknout okolí kousek na východ, ale pak i více na západ. Po centrální komunikaci, která spojuje letoviska jsme došli skoro do Maleme. Hlavně jsme okukovali místní půjčovny aut. Vždy jsme měli půjčený vůz přes průvodce a stále jsme nenašli odvahu zkusit to sólo. Vlastně jednou ano, na Zakyntosu jsme si půjčili na 3 dny 4kolku a to jen proto, že si půjčovna byla hned naproti a udělali to tak i další dva páry. Ti uměli jakž-takž anglicky a té smlouvě rozuměli. Je to paráda. Doporučuji. Kromě nasbíraných prospektů půjčoven jsme ještě koupili chleba a balenou vodu. Do studií jsme se vrátili trošku unavení a těšili jsme se na pořádnou postel a klid.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (1)
14.03.15 22:20 Jirka (nepřihlášený uživatel) 85.70.79.***
Přesně jak už dávno vím, ženský neumějí napsat cestopis, plno informací na nic a to důležité chybí,
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
1rnZD
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝nareta˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy9
Galerie2
Hotely2
Diskuze1
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací