Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 20
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Deštivý Thassos

Autor:
Zařazeno:
Thassos
Napsáno:
05.11.06 13:54
Fotografií:
40
Přečteno:
18007
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 03:50
9 °C
Jasno
bezvětří
ŘECKO – THASSOS – 16.9. - 27.9.2006
aneb Jak si na maximum užít dovolenou (s půjčením auta na 7 dní), když vám skoro celou dobu prší a přesto si na konci můžete říct: „Bylo to to nej, co jsme mohli zažít!“

Všem se velmi omlouvám za tak dlouhý cestopis, ale zážitků je TOLIK ...

Šárka – 26 let, neřidič, hlavní fotograf „Japonec“ :), autor tohoto písemného záznamu
Martin – 25 let, řidič, držitel kasy (to to zas s těmi penězi dopadlo!)

Po dvou vydařených dovolených na Krétě, během kterých jsme podrobně procestovali polovinu ostrova, jsme letos přesně věděli, co chceme. Jiný menší řecký ostrov, období po hlavní sezóně, co nejlevnější ubytování bez jídla, a zapůjčení auta na co nejdelší dobu. Podmínky splnil dvanáctidenní zájezd na ostrov Thassos za 7990 Kč (letenka a ubytování) s lastminute cenou pět dní před odletem. Vybaveni pouze vytištěnými cestopisy o Thassosu z recko.name, vydali jsme se na cestu. Málem jsme ale neodletěli, neboť jsme si 3 km před letištěm Ruzyně vzpomněli, že doma zůstal nezbytný řidičský průkaz, bez kterého by byl pobyt v Řecku k ničemu (válení u moře si můžeme nechat třeba do Tuniska, ne?). Zachránila to zběsilá jízda Prahou (až na Opatov a zpátky) a dvacet minut před odletem jsme už procházeli pasovou kontrolou.
Cesta letadlem proběhla tak jak má a všichni, včetně početného zástupu miminek na palubě, se těšili, až tam budou :). Po příletu jsme se už nemohli dočkat cesty trajektem a v mnoha cestopisech slibovaných racků. Ti nezklamali a celou cestu na Thassos nás doprovázeli (foto 1), povzbuzováni kousky pečiva, které od lidí dostávali. Úžasný zážitek.
Po večerním příjezdu do Skala Sotiros, malé vesničky na západním pobřeží Thassosu, proběhlo pouze seznámení s nejbližším okolím. Druhý den časně z rána jsem sama vyrazila na obhlídku pobřeží, prošla jsem hlavní pláží a po okraji moře jsem šla co to šlo (chvíli to skoro nešlo) až na úroveň čerpací stanice EKO na okraji vesničky Skala Kalirachis. Počasí přálo, krásné slunné dopoledne. Cestou zpět jsem se seznámila s místním chlapíkem Alexem, majitelem kavárny Rebels. Zrovna něco kutil na své motorce. Pokračovala jsem pak po hlavní silnici kolem kostela, u kterého jsem se připletla do průvodu žen se starým popem, kteří mířili z nedělní bohoslužby do nejbližší restaurace. Odpoledne se počasí zkazilo a na schůzce s delegátkou Andreou jsme se dozvěděli, že vyhlídky na lepší počasí nejsou o nic lepší. Tak jsme si u ní alespoň od dalšího dne zamluvili auto na sedm dní a věděli jsme, že nás hned tak nějaké počasí nerozhodí.

1.den s autem
Čekáme na pracovníka půjčovny Rent a car z Prinosu. Přijíždí v devět hodin ráno a přiváží červené Fiat Punto za 175 EUR na 7 dní (cena přelomu Middle/Low sezony). Odváží nás bez řečí kaskadérskou jízdou zpět do Prinosu, kde domlouváme podrobnosti s paní v půjčovně. Je zapotřebí pas a řidičský průkaz (stačí český) všech osob, které budou řídit vůz. Dále ji zajímá, kolik je řidičovi roků, dozvídáme se cosi o tom, že mu musí být více jak 23 let, snad z důvodu nějakého pojištění. Tolik nás to nezajímá, neboť věkovou hranici splňujeme. Sepisujeme smlouvu, dozvídáme se, ať benzín doplňujeme postupně – co jedna čárka v ukazateli to benzín za 5 EUR (pokud na konci dotankujeme více, nic nám nevrátí), domlouváme se na vrácení auta a dozvídáme se „restrictions“, nesmíme jezdit po nezpevněných silnicích (jen asfaltky) a nesmíme dolů na Paradise Beach. Na vše přikyvujeme, přestože plno věcí nechytáme, neboť paní drmolí anglo-němčinou. Ptáme se, zda je Řekyně a dozvídáme se, že se před devíti lety přivdala na Thassos a že je Němka. Tak odtud takový přízvuk. Ale v tom jí zvoní telefon a nevědomky nám dokazuje, že řečtina je jako její rodný jazyk. Ach jo, taky takhle umět tolik jazyků…Samozřejmě prší. Jak jinak, první den našich výletů, ani jsme při letošním smolném roce nečekali nic jiného. Zjišťujeme, že auto nemá posilovač, takže si řidič pěkně další týden zamaká:).
Vracíme se zpět do Skala Sotiros, ale cestou se ještě zastavujeme v Prinosu na pondělním trhu (foto 2). Mají tu zeleninu, ovoce, boty, oblečení (jako naši trhovci), stromky, květiny a další. Takový malý tržík. Kdo zná třeba ty holandské, tak toho to nenadchne. Za pět minut máte projito. Kupujeme hroznové víno bez pecek (Dobré je vždy pár kuliček ochutnat z každého trsu, ať nekupujete zajíce v pytli. Nikdo vás neokřikne, všichni jsou milí. Ještě nezbytný nákup cca 3 kg těch nejhorších pomerančů, neboť je chceme na „frešík“, tedy vymačkat na odšťavňovači, pěkně doma na verandě. To máme natrénováno z loňské Kréty, kdy jsme trochu ujeli na frešících z barů a na konci pobytu zjistili, že nás tahle dobrota stála 100 E. Letos, poučeni, zakoupili jsme ruční odšťavňovač za 29 Kč už v Praze a na Thassosu pak za euro kilo pomerančů. To bylo potom frešíků!). Začíná děsivě pršet, strašně promokáváme, není se kam schovat. V tu chvíli kde se vzal, tu se vzal, objevuje se u stánku Alex ze včerejška, volám na něho, olíbává mě, objímá a pak se teprve ptá, odkud že se známe, zda jsem tu za prací nebo na dovolené. Vysvětluji, že přeci na dovolené, nedivím se, že mě, zmoklou slepici, nepoznává. Tak nás alespoň zve k sobě do baru, ať někdy zajdeme.
Jedeme domu, dooblíkáme se proti dešti a bereme věci na cestu na jih, kde máme sraz s našimi kamarády Monikou a Davidem. Potvrzujeme si to ještě smskou a vyrážíme. Konečně vidíme, jak to vypadá dále směrem na jih. Projíždíme malým městečkem Skala Kalirachis (foto 3) s hezkým malým přístavem a pokračujeme dále.
Však se sem všude podíváme v dalších dnech. Přes další městečka dorážíme do většího městečka u moře Potosu. Krátkým telefonem se domlouváme, že jsme zaparkovali správně a kamarádi už čekají v kavárničce přímo na křižovatce u kolotočů. To je přivítání. V Praze se jakživ nemůžeme dohodnout na srazu a zde, tisíce kilometrů od domova se v pohodě sejdeme. Dáváme kafíčko, přestává pršet, povídáme a pak se jdeme projít do blízkého přístavu a uličkami. Zláká nás první gyros mimo naši domovskou Skala Sotiros. Dáváme si ho v hlavní uličce, která vede od křižovatky směrem k přístavu, po pravé straně. Jsou tam dva, vybíráme ten, který není na rohu. Však už to naši kamarádi mají vyzkoušeno, který je lepší. Gyros si můžete dát do pita chleba nebo na talíř. Pita je jiná než ji známe z Čech, je měkká a mastnější. Vybrat si můžete často gyros kuřecí nebo vepřový. Na doplnění jsou na výběr hranolky, cibule, rajčata, hořčice, kečup, tzatziky. Cena se pohybuje od 1,8 do 2,2 EUR. Nezávisí to na tom, kolik si toho do gyrosu dáte. Většinou to tam naflákají a cenu nějak odhadnou:).
Sedáme do auta a jedeme ještě dále na jih do místa Astris, kde Monika s Davidem bydlí v jediném hotelu, který tu je, samozřejmě jménem Astris. Astris je dost zapadákov, jeden hotel, obchod a pár domků, vše situované kolem jediné silnice, která obráží celý ostrov. Pláž do účka, otevřená, písečná, celkem hezká. Potkáváme tu nějaké rádoby rybáře, kteří zrovna čistí svůj úlovek tak, že vše nepotřebné hází přímo na pláži přes kameny do moře. Prohlížíme ryby v kbelíku, nechávám se vyhecovat a tu nejdelší, nejslizštější zvedám do výšky. Je to něco jako chobotnice, slizké, průhledné, s velkým okem a hned jak to zvednu, začne to pouštět černý inkoust, takže to pak ze sebe těžko dostávám. No, stihli mě u toho zvěčnit, moc se netvářím (foto 4).
Loučíme se s kamarády, slibujeme si výměnu fotek, ale uvidíme se až po příjezdu Moniky ze Sarajeva, kam na měsíc po příletu pracovně odjíždí.
Vracíme se domů, ještě se po cestě zastavujeme na hezkých výhledech podél silnice. Počasí se trochu odpoledne probralo, tak snad bude po zbytek pobytu už jen hezky (přejeme si, ale tam nahoře nás nikdo nevyslyší:( ).
Každý večer pak vymýšlíme výlety na druhý den.

2. den
Dnes to vypadá na hezký, slunečný den, který opravdu co se počasí týče, vychází na jedničku. Vyrážíme stejným směrem jako včera (na jih), cestu už známe, ale vše si chceme podrobně prozkoumat. Ostrov je malý, necelých 400 km2 a 100 km kolem ostrova po jediné asfaltce. Takže se nebojím, že za zbylých 6 dní to vše neprojedem:).
Zastavujeme ve Skala Kalirachis, který se nám včera z auta líbil. Procházíme přístavem, jsou zde jen malé loďky a jedna větší, rybářská, kam se scházejí všichni, kteří jsou v okolí přístavu. Zjišťujeme, že loď právě přivezla noční výlov a každý si jde koupit, co dnes doma sní. Starší rybář si před loď na molo vyrovnal dnešní úlovek chobotnic a začíná s asi každodenním rituálem úpravy na syrovo. Sbíhají se děcka a pozorují mě, jak si pána a slizké chudinky fotím. Poděluji se s dětmi o své úlovky na displeji foťáku. Pán totiž bere jednu chobotnici po druhé do ruky a mlátí s nimi co to jde o betonové molo (foto 5). Nestačí mu to a bere jich víc najednou, jen to mlaská o zem. Řešíme mezi sebou, proč to asi dělá. Vzpomínám si, že jsem to samé viděla při plavbě na lodi po Chorvatsku. Spokojili jsme se s domněnkou, že masíčko bude po naklepání měkčí a lépe stravitelné. Přece jenom když se chobotnice, sépie a jiné špatně připraví, jsou tuhé a nedobré.
Pokračujeme dále na jih do Skala Maries. Cestou jedeme neobydlenou krajinou, hned podél moře, je to hezká cesta. Všímám si krásného pokřiveného jehličnatého stromu, který stojí přímo u moře (foto 6). Zaznamenávám si to místo do mapy a příště se tu stavíme na pár fotek, bude to supr úlovek. Přijíždíme do Maries, objevilo se před námi náhle, zatočili jsme v levotočivé zatáčce a najednou vykouklo v zálivu, pěkně zasazeno do krajiny. Odbočujeme do městečka (dá se odbočit ještě i na další křižovatce až za městem) a necháváme auto skoro až u vody u malé městské pláže/přístavu (foto 7). Všímáme si malých koťátek na zápraží jednoho obchodu a nedá nám to a jdeme se pomazlit. Něco se tam přestavuje, tak se nás hned jdou zeptat, odkud že jsme turisti:). V malém krámečku kupujeme svačinku v podobě sušenek napůl máčených v zrníčkách čokolády (říkám tomu odmala „kakánky“); slepované jsou výbornou marmeládou. Do konce pobytu na ně pak chodíme u nás do cukrárny, vždy pár kousků na váhu (6,5 EUR/kg). Procházíme se tu kolem pláže, obchůdků, taveren. Vše je ospalé, cítíme, že ostrov je už po sezoně, je to takové pravé řecké, turisty už skoro nepotkáte.
Jedeme dále na jih, kousek za Skala Maries nás upoutává „odpočívadlo“ u silnice, zastavujeme. Ale pozor, nejde o to odpočívadlo, kde je stánek a nějaké občerstvení. Nutno zastavit kousek před ním. Je odtud krásný výhled na divokou zátoku za Skala Maries (foto 8). Pohled kazí jen rozestavěné domy na okraji Maries. Nedá mi to a rozháním kozy, které se tu pasou a jdu z kopce dolů, dost se to svažuje, proderu se keříkama a rázem z ničeho nic stojím na samém okraji srázu přímo nad mořem, asi tak 50 m nad hladinou. Opravdu pozor, až sem půjdete, zničehonic jste na kraji. Odtud je to supr na nafocení celé zátoky, jsou vidět i útesy vyčnívající přímo z okraje moře (foto 9). Je vidět, že je to divoký kus pláže a těžko by se dolů scházelo. Každopádně to ale jde, neboť na pláži jsou vidět dva stany a někdo se tam prochází. Až do konce pobytu škemrám, že tam slezeme a že to bude supr koupačka a dobrodružství a tak. Připomínám loňský tajný sestup soutěskou Kourtiliatiko na Krétě poblíž Plakias. Bohužel mi to neprochází a na pláž se nejde. Tak snad jindy nebo někdo jiný z vás a pak podá zprávu o možné cestě.
Vracíme se a pádíme dále na jih. Dlouho ale nejedeme, po pár kilometrech je odbočka na Tripiti beach, pláž, která se mi hodně moc líbila. Hned zkraje, když se odstaví auto je po pravé straně průrva ve skále, kterou sem protýká moře (foto 10). Fotíme se. Samozřejmě jsme si ji pak zapomněli proplavat, takže nevíme, zda to šlo a kam by se vyplavalo:(. Tripiti je dlouhá, krásná (alespoň pro moje oči:)), písčito-oblázková (droboulinké kamínky) pláž, přesně to co já mám ráda a Martin nemusí (foto 11). Takže jako řidič a vůdce už mě sem příští dny nepouští a zastavujeme spíš na písčitých :(. Kamínky mám ráda, protože se nelepí na mokré tělo a jsou mi příjemné na chození. Rozvalujeme se zde, poprvé taky vyzkoušíme půjčené brýle, šnorchl a ploutve (nic moc při velikosti nohy 38 a ploutví 42 je to spíš zpomalení). Přístup do vody výborný, po pár metrech se to svažuje a v hloubce jsou ježci, takže je aspoň na co se koukat. Dále od břehu jsou i krásné ryby, úplná hejna. Nejvíce je toho k vidění na pravé straně, kde je betonové molo a okolo útesy (foto 12). Půjčují zde samozřejmě lehátka a slunečníky, což my ale nikdy nevyužíváme, protože toho máme vždy hodně před sebou, než ležet na jednom místě. Co je supr, že je tu sprcha. Chvíli ležíme, chytáme sluníčko. Najednou se z moře vynoří chlap, v neoprenu, s odvinutou harpunou, na konci velká ryba. Na chvíli ji položí do písku, takže já, Japonec, nelením a hned fotím. On se ale rychle vzdaluje a hned úlovek ukládá do auta a odjíždí. No, ale chytla jsem to:) (foto 13).
Táhne nás to dál, takže opět volíme směr jih, a to další město v pořadí na cestě – Limenaria (foto 14). Druhé největší město ostrova po hlavním městě Limenas alias Thassos. Město opět hezké (ostatně všechna se mi na Thassosu líbila). Uhýbáme z hlavní doprava a zastavujeme u přístavu naproti Policii. V Limenarii je dlouhá promenáda s pláží (taverny, hotely, obchůdky atd.), ale hezky zapuštěno, žádná Itálie. Ve východní části je skalnatý výběžek se stromy, za kterým nacházíme malý skrytý přístav. Vylézáme na výběžek, že se trochu porozhlédneme z výšky. Moc dlouho se tu ale nezdržíme, neboť někteří turisti si to tu trochu pletou s veřejnými záchody. No škoda, bylo by to hezké posezení s výhledem do dáli. Tak si alespoň projdeme přístav, potkáváme zde prázdné české auto nějakých lodníků s nápisem Dědek Gang. Nad přístavem se ční další skála a na té celému městu dominuje velká budova, avšak v zchátralém stavu. Později úplně na jiném místě se dozvídáme, že je to nějaký bývalý klášter. Vracíme se a jdeme první uličkou mezi domy směr centrum. Je zde plno taveren. Dostáváme chuť na gyros a zlákal nás jeden pěkně opečený v okýnku, gyrosárna Aegean (foto 15). Sedáme ke stolečku a milý fešák nám přináší objednaný gyros na talíři, o který se dělíme, s hranolkama, oblohou, tzatzikama, hořčicí a dalšími dobrotami. Můžu říct, že zatím bezkonkurenčně nej gyros co jsme měli. Dáváme jedno pivínko napůl (řidiči mohou do 0,5 promile, takže je to „f poho“). Klučina je moc milý, v duchu si slibuju, že si příště dám soukromou porci jen pro sebe. Často to tak děláme, že si dáme jen jeden, na zasycení to stačí a člověk se nepřejídá. Zde je cena 5 EUR za porci, pivo v plechovce 2 EUR. U takovýchto uličkových gyrosů je supr, že po vás nikdo nechce spropitné ani couvert, takže opravdu dáte, když chcete, jen těch 7 EUR a jste napití, najedení. Chválíme mu to a jdeme dál. Procházíme uličkou na konec a stáčí nás to zpět k pláži na promenádu. Takže to dojdeme až na konec, přes hezký mosteček. Pak už se vracíme k autu a jedeme do Potosu, který je odtud co by kamenem dohodil (teda 3 km bych nedohodila, já vím). Míjíme cestou ještě odbočku na Pefkari, tam až příště.
Potos už známe ze včerejška, takže jen projíždíme. Teprve teď si všímám po levé straně v centru Potosu rozestavěného kostela, všude lešení. Myslím, že o tom tady někdo psal, že už je rozestavěný pěkně dlouho… Za Potosem na hlavní ulici je odbočka na Kamari beach (foto 16), typicky písečná pláž, kterou známe z Itálie (takové pláže nejsou moje vyvolené). Zde zakotvujeme, je to dlouhá pláž, stojí u ní stejnojmenný hotel. Písek je i ve vodě, nemusí se člověk bát, že šlápne na všudypřítomné ježky. Dlouho je mělko, což je taky pro někoho supr. Po levé straně je skála, ještě nevíme, že druhý den si tu pořádně zašnorchlujeme a hodně toho uvidíme…
Toť konec dnešního dne, vracíme se večer domů a zbylým osadníkům našich apartmánů Vila Theo líčíme, o co přišli, když si nepůjčili auto a celý den trčí na pláži doma.

3. den
Prší. Opět. Celou noc už od večera. Rozmýšlíme co tedy dnes bude. V 10,30 hod se to rozhodujeme risknout a nasedáme do auta. Bereme osazenstvo vedlejšího apartmánu, jmenovitě Marka a Kajdu, že se s námi alespoň trochu podívají po ostrově, pokud počasí dovolí.
Začínáme hlavním městem, to se dá projít i při dešti. Jedeme tedy směr sever, 24 km do hlavního města Limenas/Thassos. Zastavujeme v centru u přístavu, pěšky v šusťákovkách (jako dvojčata ve stejných unisex, ještě že jsme je dva dny před odjezdem koupili, asi mě tehdá osvítilo). Procházíme městem až skoro k severnímu výběžku města, kde jsou betonová úzká mola zikzak klikatící se směrem do moře. Vytvářejí tak prostor pro přístav. Na první pohled mě město moc nezaujalo, na druhý o pár dní později už mě okouzlilo. Je to zajímavé, jak člověk změní názor, když něco hezkého zažije. Zikzak molo je supr, je úzké, ale ne zas tak moc, všude ukotvené lodičky, padlo dost fotek, než jsme došli na konec (foto 17). Přestalo totiž pršet a v přilehlých horách se usadily mraky smrsklé páry či čeho a vypadá to náramně. Fotím v jednom místě Kajdu a na fotce to pak vypadá, jako když se jí kouří z hlavy právě ty mraky v horách (foto 18). Snad se jí ta anatomie do začátku školy nevypaří, proboha!
Vracíme se směr centrum přes vykopávky Agora (foto 19) a archeologické muzeum (všude jsou směrovky, nepřehlídnete). Do muzea nejdeme, ale u vstupu je vidět krásná socha nějakého řeckého boha?, takže fotím jak nějaký paparazzo. Pokladní na nás ještě volá, myslí si asi, že jsme odcházející návštěvníci, jestli jsme tam nenechali deštníky:).
Stáčíme se do uliček plných krámků, zde si určitě vybereme malé drobnosti na památku a něco příbuzným pro radost. Kupujeme magnetky s řeckými motivy (děláme to tak vždycky v Řecku, v práci u počítače mě pak pohled na moře a řecké baráčky zvedá z depresí celý rok) a oblíbené záložky do knížek. Prostě drobnosti za EURO, které ale každého potěší. Ani nevím proč, vyhlídli jsme si rohovou restauraci Zorbas, kde mají stolečky venku (foto 20). Zlákal nás asi nápis Gyros Special. Na to my slyšíme. A udělali jsme dobře. Ještě než si sedáme, už je u nás hubená ošklivá Řekyně a hned že určitě 4x gyros special (6E/1 porce). Já si to nevím proč rozmýšlím a objednávám si jen talířek tzatziki (2E, větší porce než jinde). Jojo, pak jen slepě závidim ten kopec gyrosu. Dostáváme jen tak chlebík osmahnutý na troše oleje a bylinkách, výtečné. Prostě mňamka. Lítají kolem nás, nevídané. Naprosto neskutečný je tu chlapík-naháněč. Nevím čím to, ale musí na lidi působit nějakou nadpřirozenou silou, protože přestože nevtíravý, každý se nechá zlákat a jde si sednout do této restaurace. Celou dobu ho pozoruju, je to neskutečný profík. Na první pohled nijak hezký, na druhý neskutečně přitažlivý. Dvě osoby v jedné, výborný výsledek. Procházející lidi zve, když nereagují, popojde s nimi pár kroků ve směru jejich chůze, prohodí pár vět Odkud jsi, Pojďte ochutnat k nám atp. I lidi, na kterých je vidět, že opravdu hlad nemají a jdou dál se za pár minut sami vracejí a usedají. Nespouštím z něj oči. Za chvíli má zaplněnou nejen celou restauraci vevnitř, ale i všechny stoly venku. Ani to ho nenaplňuje a zve další a další lidi, vymýšlí přeskupení stolů, aby každý měl své pohodlí. Do toho zní velmi hezká řecká hudba zevnitř restaurace. Vím, že sem se ještě vrátíme. A gyros zde? No naprostá špica. Nejlepší co jsme jedli, ten limenariovský z Aegeanu je těsně v závěsu:). Spokojeni odcházíme, jediné, s čím se musí počítat, že si započítají couvert a asi i euro za ten chleba co sami přiloží, ale spokojeni jsme byli na plné čáře. Naháněč se k nám žene a všem nám podává ruku na rozloučenou, člověk by řekl že se do toho bude nutit, ale je to příjemné. Děkujeme mu a já doplňuji, že ho budu doporučovat, což pak u nás ve vile dělám a všichni byli spokojeni.
Z hl. města pokračujeme 3 km na východ na Makryammos, což je písečná pláž obložená v kopci komplexem bungalovů, sportovních příležitostí, celý je to takový luxusní hotelový komplex se soukromou pláží. Normálně sem ale zajeďte dovnitř až k pláži, i když tu nejste ubytovaní. Nikdo se nekoupe, je ošklivo, co chvíli prší. Tak se jen projdem okolo vody, na útesy, pár fotek a zpátky. Na pláži se tu na mě usmálo štěstí v podobě 50 centů, takže ta velká osuška s mapou ostrova koupená v hl. městě mě vlastně vyšla na 3E, paráda, jak málo stačí ke štěstí:)
Rozhodujeme se co dál a vyhrává to trhlý nápad, že se vrátíme domů pro ručníky, převlíknout se do triček a kraťasů, neboť se trochu vyčasilo a neprší a že pojedeme znovu (už třetí den) dolů na jih, ukázat Markovi a Kajdě, co jsme v předešlých dnech objevili.
Takže rychlá převlíkačka a jedeme, jupí, na jih. Jako staří harcovníci za každou zatáčkou vyprávíme, co bude dál, zastavujeme na všech hezkých vyhlídkách, aby Kajda s Márou měli také fotky odjinud než z naší domovské vísky. Zakončujeme to na Martinově oblíbené písečné Kamari beach. A přestože tu nikdo není, neboť je opět pod mrakem, bereme šnorchly a plaveme podél útesu asi 500 m (nenapadlo by mě nikdy, že toho tolik v pohodě uplavu a ještě v tak chladivé vodě jaká tu teď je). Je to velký zážitek, neboť je pod vodou na co se dívat (alespoň pro takové amatérské šnorchlisty jako jsme my, potápění v Egyptě nás totiž zatím minulo. Update z roku 2008 - tak už jsme byli i v tom Egyptě a šnorchlování naprostá bomba, ale to se očekává.). Jsou tu hejna rozličných rybek, jedny plavou u dna, schovávají se a dělají takové divné dírky v písku jako malé sopky, další rybky plavou přímo před očima u hladiny, jsou dlouhé tak 40 cm a hubené. Snažím se sáhnout si, ale marně. Je to jak z filmu. Na kamenech ve vodě jsou velcí ježci, potápíme se cca 3 metry na dno pro jejich ulity (Kajda má odtud unikátní velkou fialovou ulitu ježka). Potkáváme poustevníčky tahající všude svoje ulity (když se přiblížíte, zalezou si do baráčku:). Nejúžasnější věc se stane, když pozoruju Máru, jak loví u dna ulitu ježka, dívám se, jak se vyhýbá živým nebezpečným bodlinám živých ježků. V tu chvíli můj zrak ulpí na velké šedivé chobotnici sedící na dně, chapadýlka pěkně rozložená kolem sebe. Bohužel je to jediná vteřina co ji vidím, neboť zvedám hlavu nad hladinu, vyplivávám trubici šnorchlu a volám na ostatní ať sem rychle plavou zpět. Když se podívám zpět, po chobotnici ani vidu ani slechu, musela se schovat za kameny. Ale zůstane to ve mně, viděla jsem chobotnici, hlavu měla snad dvaceticentimetrovou. Vylézáme asi po hodině, naprosto promrzlí na kost a sluníčko asi odjelo na dovolenou, takže se ani nezahřejeme. Naštěstí s sebou máme frisbee, takže si házíme (mně to nejde jak jsem zmrzlá).
Na zpáteční cestě zastavujeme ještě na Tripiti beach, to jsem si vyprosila, protože to je zas moje silné želízko v ohni. Ale nikdo už nechce prokřehnout znova ve vodě, takže jen na čumendu. Vylezeme na pravé straně u betonového mola po útesech nad moře, pěkně to řeže, když si šáhnete a uděláme pár vyvedených fotek (škoda že bez sluníčka, foto mají špatnou barvu).
Zpět domů známou jedinou cestou směr sever, zastavujeme jen mezi Skala Maries a Skala Kalirachis na vyhlídce na západ slunce, které překvapivě vykukuje (foto 21). Mezi Skala Kalirachis a Skala Sotiros přibrzdíme u rodinného domu, kde v zahradě stojí dřevěný altán, ve kterém prodávají medy a olivy. Jak se později dozvídáme od pana domácího Thea, mají zde nejlepší medy, takové ty poctivé domácí, které v obchodě nekoupíte.
Večer píšeme pohledy, zážitků už je dost, tak je co psát:). Už za úplné tmy je jdeme hodit do schránky na náměstí a cestou zpět zažíváme velmi nevšední zážitek: sedli jsme si u kostela na lavičku, jsou hvězdy (bude tedy zítra konečně hezky?), jen z otevřených dveří kostela jde trochu světla ven. Za oknem vidíme místního mohutného fousatého zahábitovaného popa, kterak kouká vevnitř na televizi. V tom u dveří něco poskočilo. Jdu se podívat blíž, je to obrovská ropucha. Samozřejmě přede mnou utíká a to směrem ke světlu, tedy dovnitř kostela. Jejej, už je tam, sedla si přímo na pant otevřených dveří, takže při zavření z ní bude placka. To já, velká ochránkyně všech pavouků a div né i much, nemůžu dopustit. Vrhám se za ní na práh a v tu chvíli pop asi něco zaslechl, situace jak z filmu – my klečíme na kolenou na zemi na prahu do kostela a on, ohromný, ozářený zezadu světlem, že mu není vidět do tváře, se objevil na zápraží. Chtěla bych vědět, co si asi myslí. Ani nevím proč jsem zareagovala slovy You have a big frog on your door, pop kouká, asi nerozuměl (nedivím se, špitla jsem si to bázlivě spíš jen tak pro sebe), a tak znovu říkám nahlas univerzální KVÁ, KVÁ a ukazuju na žábu. On se přidává a společně kvákáme. V tu chvíli žába vyskakuje mezi popovy nohy hlouběji do seknice. Na nic už nečekám, vrhám se po ní bradavice nebradavice (jsou po nich opravdu na rukou bradavice jak se říká?, nevím, žádné mě nepotkaly) a už si ji nesu pryč a za rohem pouštím. Bereme nohy na ramena a smějeme se až pár metrů za kostelem. Co je s popem, nevím. Řekli byste, že se něco takového může stát?

4. den
Dnešek je ve znamení objevování vnitrozemí. Jedeme do vesnice Kalirachis, kde je velmi živo. Děti mají zrovna přestávku ve škole, necháváme u ní auto, neboť silnice je uzavřená. Zjišťujeme, že na náměstí je čilý ruch, neboť si zde svépomocí vesničani dělají cestu. Čeká nás naprostý zážitek, kdy asi půl hodiny pozorujeme 8 místních lidí, jak ručně pokládají velké kameny do malty, kterou si připravují v míchačce umístěné níže. Těžko popisovat pracovní postup místních lidí, ale je to zážitek. Rozdělujeme se s Martinem na dva nesmiřitelné tábory, kdy já zastávám názor, že to mají dobře zorganizováno, vědí, co dělají a práce jim půjde od ruky (teprve začínají). Martin tvrdí, že jsou to amatéři, kteří dostali z práce na pár dní volno, aby si udělali uprostřed vesnice cestu na náměstí. Podporuje ho v tom fakt, že mimo nás dvou turistů (zase si to fotím jak nějaké opičky v zoo, trochu se stydím) okolo nás stojí jen samí řečtí důchodci s nezbytnými korálky v ruce a radí a radí a radí zmíněným pracantům.
Celý pracovní postup probíha asi následovně. Cesta je do kopce, z jedné strany obchod, z druhé zeď, na které jsme se uvelebili. Pod kopcem je velká hromada materiálu pro výrobu malty, a kamení na cestu. Kamení se ručně nakládá do bagříku, materiál se dává do míchačky, kde se vše zalívá z místní hadice (kohoutkem otáčí jeden přihlížející stařík). Když je toto připraveno, jede míchačka nahoru, kde čekají tři pokladači kamenů. Hlavní to řídí, dohlíží na vylití malty na příslušné místo. Pak najíždí bagřík s kameny. Velké kameny se kladivem rozbijí na menší, užší. A už začíná pokládka. Vše se přeměřuje dlouhým klackem, hlavně umístění jednotlivých kamenů a dodržování sklonu a rovnosti. Každý z chlapů zastane práci toho druhého. Vsázíme se, jak jim bude dlouho trvat položení pár metrů. Zatím mají asi pětkrát dva metry (foto 22).
Jdeme se projít místními uličkami, úplně nás to tu uchvátí, podepřené verandy, které se snad co chvíli rozpadnou, zastavil se tu čas. Všude je ale živo, z domků jsou slyšet hlasy, tu tam se v křivolaké uličce potká místní babička v černém hábitu, je vidět, že prostě tady se žije, ne v městečku na pobřeží, kde jsou turisti. Jdeme se podívat výš mezi domky, úplně až nahoru, kam snad ani turisti nezajdou. Moc se nám tu líbí. Snad hodinu se tu protloukáme křivolakými uličkami. Aspoň jsme si pak prohlídli, jak jde našim dělníkům práce od ruky. Slibujeme si, že se tu zastavíme ještě za dva dny k večeru poměřit kolik toho přibylo (foto 23).
Pokračujeme zpět na hlavní silnici u pobřeží a jedeme až do Potosu, kde zahýbáme do vnitrozemí a po deseti kilometrech vjíždíme do horské vesničky Theologos, bývalého hlavního města ostrova (foto 24). Toto městečko se nám tolik nelíbí jako Kalirachis. Je více zaměřeno na turisty, taverny, obchůdky atd. Přesto si to tu obcházíme, líbil se mi tu třeba obchůdek s botami (ruční výroba), které visí všude po stěnách obchodu (bylo mi blbé si to fotit). Jdeme mimo hlavní uličku, zas mezi domky pořád nahoru, u posledního baráku narážíme v zahradě na prádlo věšící Řekyni-Vietnamku – velmi nezvyklé! Nad jejím domem už vede asfaltka, kterou se dá celý Theologos objet (musíte se při vjezdu do T. dát na rozcestníku vpravo, přes náměstíčko, po průjezdu městečkem se vrátíte seshora zase na hlavní). Mělo by tu být někde i muzeum. To jsme ale nenašli, snad proto, že jsme ho nehledali. Moje mínění – když toto městečko nestihnete, nic se nestane.
Uháníme zpátky na pobřežní silnici a kousek do Pefkari. Někde jsem tu na www.recko.name od někoho četla, že je to díra. Nemůžu souhlasit, na mě to dýchlo. Samozřejmě, je to malé. Ale co je hezké a nevídané, že je to celé mimo hlavní pobřežní komunikaci. Musí se sjet, poprvé jsme to dokonce minuli. Pláž je podle mě hezká, daleko hezčí než u vedlejšího luxusního hotelu Alexandra beach. Na východní straně Pefkari je skalnatý ostroh, kde je rádoby vytvořený jehličnatý parčík (lavičky, lampy rozbité od vandalů). Když se dojde až na samý konec, je tam výhled na obě dvě strany – na Pefkari (foto 25) a na pláž u Alexandra beach. Pěkné místo na udělání pár fotek. Možno sejít z ostrohu na pláž náležející k A.b., která je kamenitá a nic moc zdařilá. Jediné pozitivum je do moře vyčnívající dlouhé molo vytvořené z plovoucích plastových do sebe zapadajících kvádrů. Molo se celé pohybuje, ještě že je obehnáno tlustými lany. Došli jsme až na konec, dobře se odtud skáče do vody, jak jsme pozorovali na potápěčích s ploutvemi. My jsme si zde aspoň natáhli svoje „kosti“, molo bylo pěkně vyhřáté, tak alespoň trochu tepla, když sluníčko skoro nezasvítí.
Vrátili jsme se stejnou cestou po pláži a ostrohu do Pefkari a pokračovali už autem ještě dál za Potos a Kamari beach. Ale jen kousilínek, na kopci za Kamari jsme u silnice uviděli pár zaparkovaných aut, tak jsme zastavili. Pod silnicí jsme zahlídli cca 30 m vzdálenou malou malebnou plážičku s pár lidmi (foto 26). Nutno sejít těch pár metrů po kamení. Jestli ji budete chtít najít, tak je to mezi Potosem a pláží Psili Amos. Dalo by se zajít i na vedlejší Sun beach, která je jen za útesem (nebyli jsme tam, ale je na ní ze silnice ukazatel). „Naše plážička“, jak jsme ji pojmenovali je malinkatá sotva 30m, ale také na ní půjčujou pár lehátek. My však vzali jen šnorchl, ploutve a hurá na chvíli do vody a zas dál. Měli jsme ale štěstí, zasvítilo sluníčko.
Pokračujeme ale ještě dále, je stále co objevovat. Míjíme odbočku na pláž Psili Amos, tam možná příště (nakonec ne) a jedeme k M. Archangelou, což je ženský klášter umístěný na útesu vysoko nad mořem (foto 27). Jen co je na dohled, zastavujeme naproti němu a fotíme, odjinud to snad ani nejde, neboť když se k němu přijede, v podstatě není z venku kvůli vysoké zdi nic vidět. My dovnitř totiž nešli, nemáme potřebné oblečení (holky dlouhou sukni a zahalená ramena, kluci kalhoty a nějakou košili). Sice by nám cosi půjčili, a vstup je zdarma, ale nějak se nám v sedm večer nechtělo. Cestou nás totiž zastavila odbočka na tajemnou pláž přímo pod M. Archangelou (foto 28). Nedá se minout, je to v nejnižším bodě před stoupáním ke klášteru, na silnici je odbočka označená Beach. Určitě tam zajeďte, stojí to za to. V pohodě zajedete autem až k pláži, po cestě pouze zdoláte menší brod, ale jak poznamenal míjící nás řidič-turista otevřeným okýnkem:„Don´t worry, not deap“, takže bez problému to překonáte. Dojedete na písčitokamínkatou pláž obehnanou po obou stranách velmi vysokými kopci (po kterých se souká ona silnice), a to právě dělá pláž tak kouzelnou a ojedinělou, jinou takovou pláž jsme na ostrově nepotkali. Měli jsme to štěstí, že jsme na pláž dorazili v pozdní dobu, v cca 17 hod., když už zavřeli jediný místní bar a na pláži jsme zůstali úplně sami s jednou kočkou a rybářskou loďkou zakotvenou 100 m od pláže. Naprostá romanťika, jak se říká. Protáhli jsme se co to šlo podél skály na levé straně. Tam to bylo kouzelné, kameny vyčnívající z vody, lodička v dálce (foto 29), něco pro fotografovo oko. Nedalo mi to a vylezla jsem na ony kameny a už spoušť klapala. Škoda opět jen toho špatného světla, fotky jsou tmavé. Ve vodě jsem pak zůstala dlouho (krásný písek), v pohodě bez plavek, nebylo koho pobuřovat:). Vyhnalo mě až opětovné promrznutí.
Teprve pak jsme až zamířili prokřehlí ke klášteru, který se zážitku z pláže vůbec nemohl vyrovnat, takže dovnitř nás to nijak nehnalo.
Stejnou cestou se vracíme domů. Myslíme na to, že ten ostrov musíme taky nějaký den objet konečně kolem dokola:).

5. den
A povede se nám to hned dnes? Chystáme se na to. Naděje, že bude alespoň jeden den bez mraků a deště se rozplynuly, takže bereme počasí jaké je a vyrážíme.
Vyjíždíme směr sever, chceme začít ve vnitrozemí v Megalo a Mikro Prinosu (Kazaviti), ale netrefujeme odbočku v Prinosu (je to tu rozkopané a značení chybí). Pokračujeme tedy dál přes Prinos do Skala Rachoni, kde je ubytována část turistů z našeho letadla, tak si to chceme obhlídnout, jaké to tu mají. Rachoni je celkem hezká zátoka s malými hotely podél ní. Úplná placka, ne jako útesy na jihu. Před každým hotýlkem bazén a malá plážička s deštníky. Přesně pro rodiny s malými dětmi a turisty dříve narozené. Snad kvůli vytrvalým dešťům je ve vodě hodně řas. Projdeme se chvíli okolo, nic víc tu na obhlídku není.
Pokračujeme dál na sever přes hlavní město. Silnice se mění v serpentiny a začínáme „klesat“ pomalu směr jih, jedeme však do kopce, stále výš, samá zatáčka, až do městečka Panagia. To na nás příjemně dýchne stejně jako horská vesnička Anogia na Krétě. I jména zní podobně:).
Panagia je známá ochutnávkou medů, kostelíkem a platanem, kolem kterého teče, a celým městečkem pokračuje, voda v kanálech. Vše zmíněné jsme našli. Auto zastavujeme hned po vjezdu do Panagii po levé straně na parkovišti. Jdeme do centra, potkáváme malé krámky s lidovým uměním (koberečky atd.) (foto 30). Na náměstíčku je čilý ruch – kavárnička, medárna, stánek s ochutnávkou medu, pekárna, kašna, ve které se osvěžujeme, klenutý velký strom. Na talířkách k ochutnávce láká medík s vlašskými ořechy, mandlemi, fíky atd. Slibujeme paní, že přijdeme koupit, ale M. se musí vrátit pro zapomenuté peníze. Pokračujeme procházkou městečkem, platan a kostelík najdeme v horní části městečka v pravé části od náměstíčka. Musí se na náměstí zahnout před pekárnou vpravo a jít podél krámků. Sledovat, až se objeví vpravo lucerničky a tady se vydat podél nich nahoru. My šli ještě silničkou dál (neuhnuli jsme k lucerničkám) a podél lucerniček se pak vraceli. Přišli jsme tedy i ke kostelíku s hřbitůvkem. Kostel byl zavřený, ale před ním na ceduli, že v případě zavřeného kostela zazvonit na přítomný zvon a někdo přijde otevřít. Nezkoušeli jsme to, nutno mít příslušné oblečení jak zmíněno výše. To nemáme, a tak si alespoň zajdeme za kostelem na veřejné záchodky (turecký záchod a věčně tekoucí voda z kohoutku, který nejde utáhnout). Asi mají v horách hodně přebytečné vody. Každopádně to byly jediné veřejné záchody, které jsem na Thassosu potkala.
Hned pod kostelem je onen platan s potůčkem. Chystáme se fotit a kde se vzal tu se vzal přiskočil k nám takový dědula jak z pohádky a posunkama vysvětluje, kde je nejlepší se vyfotit a že nás zvěční. No, společných fotek není nikdy dost, tak se nenecháváme dvakrát přemlouvat, když se sám nabízí. Ale to jsme si naběhli. Okamžitě nás začíná štelovat kam si stoupnout, jak se postavit, kde se chytit, vždy nám to nezapomene předvést. Úplně se v tom vyžívá! Staví nás k jedné části stromu, který je do tvaru srdíčka. Nevěda, co mě čeká, jsem mu taky posunkem naznačila, že se s ním vyfotím. Celý natěšený už pózuje na malém mostečku a zase mě různě natáčí nohy, aby nám to společně ladilo, tulí se ke mně, že mě málem rozmačká. Podává Martinovi svůj foťák a chce další fotky. Pusinkuje mě, no hrůza. Beru to ve srandě, ale co je moc to je moc. Snažím se z toho vykroutit a navazuji slovní kontakt – odkud je, jak se jmenuje. Dozvídám se, že se jmenuje Kostas a je to Řek. Chce další fotky, nyní jinde, u vodopádíčku. Razantně říkám že nee a radši ustupuju. Dohání mě a ukazuje společné fotky, které Martin vyfotil. Podle fotek se dozvídám, že takto už přede mnou „ulovil“ na stejném místě i jiné chuděry… Celou dobu nás pozoroval z lavičky klučina z býv. Jugoslávie a děsně se u toho bavil. Jestli tam seděl dýl, tak mohl mít pěknou podívanou na pár slečen.
Utíkáme odtud podél lucerniček nad kanály zpět do centra a pak mi teprve dochází, že jsme si to kvůli dědkovi vůbec u platanu neprohlídli a neužili. Takže rada: Jestli tam někdy toho dědka potkáte, vyhněte se mu obloukem. Za tu fotku to nestojí.
Jak jsme slíbili, tak plníme, kupujeme u babky medík s fíkama pro Kajdu (Ve slabé chvilce jednou večer se zmínila, že by ho chtěla, tak bude mít radost. Pak jsme se od Thea znalce medu dozvěděli, že to není med, ale šunt, spíš sirup s kusy fíků.) za 3E skleničku. V pekárně kupujeme dnešní sladký obídek. Kdo zná Martina, ví, že vykoupil skoro celou pekárnu. Vracíme se k autu a rozhodujeme se, že do Chrissi Amoudi nepojedeme, neboť je to pobřežní městečko, museli bychom tam i zpět jet stejnou cestou, takže zbytečná zajížďka.Vyrážíme tedy do Potamie, kterou bohužel míjíme, asi byla odbočka někam stranou, takže tu jsme neviděli. Dochází nám benzín, takže se do Potamie nevracíme, přestože jsme odtud chtěli jít kousek k Ipsarionu (nejv. hora, dle mapy 1204 m.n.m., ale údaje se různě rozchází). No nevadí, zítra sem zajedeme.
Dojíždíme ke Skala Potamii, u které je známá Golden beach (foto 31). Tankujeme benzín (nutno podotknout, že po cestě od hlavního města až sem nikde benzínka nebyla) za 20E (0,972 E/l). Spočítala jsem spotřebu na 5 l/100 km, což je supr. Máme reference od lidí z naší vily, že Golden beach „nif mof“. A je to pravda. Nic závratného. Bude to i tím, že se tam před několika měsíci z části potopila loď převážející semínka (a teď mě opravte, nevím, přesně jaká semínka) a „moře“ jich ještě leží v moři a hlavně na pláži, kde tlí a dost smrdí; je to bída. Loď už byla vytažena cca na přelomu srpna a září (dle naší delegátky Andrey se hned poté uskutečnila obří párty na počest vytažení lodi), ale pozůstatky tu budou ještě dlouho, neboť moře má stále co vyvrhovat. Obcházíme tedy pláž, jdeme tak kilometr a půl směr Chrissi Amoudi a pak se vracíme do malého přístávku na jižní straně. Tady zažíváme další překvapivou věc. Stojíme na zborceném betonovém molu, pak si na něj leháme, koukáme pod něj. Jen tak, na vodu prostě. V tom si všímám dvou krabíků, tak sedmicentimetrových. Volám na Martina, ale ten pohybem na mole omylem jednoho shazuje do vody. Říkám, že si ho vyfotíme a snažím se ho dostat zpátky, jsem připravena ho vzít do ruky, ale zaplouvá pod molo. Nakláním se za ním co to jde, hlavu skoro ve vodě a v tom vidím zachyceného dalšího, daleko většího, ten má i klepeta, je jednou tak velký co jeho „bráška“. Malý bez možnosti změny směru „plave“ k velkému. Ještě si stihnu pomyslet, jestli se u velkého zachytí, když v tu chvíli si velký klepetem pro malého šahá, zvedá ho z vody k sobě, obrací ho měkkým masíčkem na bříšku k sobě a klepetem mu nekompromisně zajíždí do bříška a už se jím živí. Odnáší si ho do útrob mola. Kdo viděl film Hvězdná pěchota, je to jako když ten obří brouk vysává svým klepetem z oněch vojáků mozky. Brrr. Pardon, nechala jsem se unést. (Večer to pak názorně předvádíme ve vile a sklízíme ovace). Ležíme na mole, ještě pokukujeme pod něj, zda se někde ukáží (spíš ukáže, ten Velký) a přichází banda postarších Čechů. Pán nás slyší mluvit česky, takže si vtipně přisadí: Copak, copak, spadly vám tam zuby, hehe?:)Smějeme se a vyprávíme, co se stalo.
Jdeme se vykoupat zkraje Golden beach, pláž je udusaný písek, na ležení úplně tvrdé, muselo by se popojít mezi deštníky, aby to bylo měkčí. Všude ty tlející semínka. Ještě 60 m od břehu při výšce 168 cm ve vodě stačím. Na pláži pak děsně doráží vosy, zjistili jsme podivnou věc, že nejdou po sladkém jako u nás doma, ale po všem co zavání masem nebo opalovacím krémem (když se namažete, jsou to nálety). Po hodině mizíme, na ostrově je plno krásnějších míst. Golden beach nás neoslovila. Jediné, co zde stálo za povšimnutí byly dvě česká „dvojčata“, ze kterých se na 3. pohled vyklubala matka s dcerou ve stejných plavkách, se stejným obličejem, vlasy a co hlavně, postavou. Takže, srdečně zdravím, pokud se v tom někdo poznáváte, máte můj obdiv, maminko!
Vyrážíme směr Kinira, za kterou má být pověstná Paradise beach. A opravdu ve stoupání v lese, když už máme ostrůvek Kinira za zády po levé ruce, najednou ukazatel na Paradise beach. Zastavujeme, zas je ksakru hodně hodin a to malé sluníčko někde za mraky už zapadá. Vědomi si restrictions ve smlouvě z půjčovny, že na Paradise beach autem nesmíme, necháváme ho na silnici a vybaveni šnorchlem a brýlemi jdeme cca 500 m dolů k pláži. Pláž nádherná (foto 32), liduprázdná (to proto, že počasí nepřeje, to malé sluníčko už za půl hoďky zalézá za nejbližší kopec). Zjišťujeme, že i přesto tu pár aut je a ne každý si je vědom problémů, kdyby tu uvízl. Rozkládáme naše prostěradlo a ručníky a chytáme poslední paprsky, kterých je po celou dobu dovolené jak šafránu. Martin se jde projít po pláži až k severním útesům. Já se rozvaluju a hraju si s pískem, který je zde jemný jak kočičí kožíšek. Bílá zrnka písku se mísí s černými, no nádhera. V tu chvíli slyším štěkot a přibíhají 3 psi (2 bílí a jeden černohnědý) a doslova mě na dece obkličují. Docela trnu co bude, chvíle strachu, zda se mám pohnout, koutkem oka pokukuji, kde je Martin (na opačné straně pláže) a zda je někdo v blízkosti (byl, ale jen nás pozoroval co bude). Dva psi náhle odbíhají, ale hnědý si mě stále hlídá a přibližuje se. Z lehu na břiše se zvedám na kolena, ale pes je už u mě, tlačí se doslova na mě, vytlačuje mě z ručníku, musím se posunout. Zabírá si napříč oba ručníky, lehá si a začíná mě oblizovat všude kde to jde. Očividně má rád písek a sůl, protože během chvíle mě oblízal celý obličej, ruce, nohy, ubráním si jen prsa, nedá se mu uhnout. Lehá si na záda, zvedá nohy a je jak hadrová panenka, chce se mazlit. Hladím ho, hraju si s ním, je to nekonečné. Furt mi okusuje ruce, chvílema je mám celé v cizí psí hubě, ale nejde jinak. Je to mazel:). Trvá to celé dobře 20 minut, než přichází Martin, pozoruje to a bez vyzvání nás fotí. Pejsek pak náhle odbíhá k dalším lidem u slunečníku a tam se to hlazení opakuje, jde dál, tam ho odhání. Prostě plážový povaleč, Paradisácký inventář. Jdu se do moře umýt a zaplavat si. Je to studené, tak jen chvíli. Nakonec se to zvrhne ve Hříšnětanečňovskou zvedačku (všichni znáte), je to děsně těžký, 55 kilo nad hlavou není jen tak, takže několikrát krkolomně přistávám ve vodě s málem polámanými zády (ještě teď po 14 dnech když to píšu mě to v kříži bolí) a slibuju si, že nikdy víc!! (pozn. pod čarou: Obdivuju ještě víc Petru s Jirkou (fešák brankář) z Plzně, kteří ji předvádí „na sucho“ v jednom plzeňském baru na požádání.). Vylézáme z vody a už slyšíme hřmění, nad Kinirou to černá, první blesky, Kinira už skoro není vidět, rychle balíme saky paky a už jsou tu první velké kapky deště. Loučíme se s psíkem a najednou slejvák jak Brno. „Vyjíždíme“ kopec k autu jak žíznivá čára, ale dorážíme naprosto promoklí. Auto je vevnitř taky dost mokré, vždy necháváme pootevřené okýnka (zkušenost z Kréty, kdy jsme si v pustině zabouchli v kufru klíčky a 5 cm otevřeného okýnka nás zachránilo před spoluúčastí za rozbití okýnka). Litujeme projíždějících skútristů, my si navlečeme suché mikiny a pustíme topení. V tomhle je autí k nezaplacení. Strhne se pěkná buřina, všude se valí voda, tak vyrážíme domů přes Aliki (to jsme ještě měli v plánu), starou známou cestou přes M. Archangelou, Potos, Limenarii domů. Cestou ještě stavíme a fotíme ženoucí se černé mraky, které jsme předjeli (foto 33). Vítr je také silný, tak rychle domů, už je pozdě. Doma ještě v dešti jdeme obhlídnout v šusťákovkách moře. Je rozbouřené a plážička před vilou úplně zmizela.

6. den
Den překvapení.
Vyrážíme na druhý pokus najít Megalo a Mikro Prinos Kazaviti, trochu se proplétáme Prinosem, ale nakonec jsme na správné cestě. Mikro Prinos jen projíždíme a zastavujeme na parkingu v Megalo. Pod barákem se žlutým satelitem se dáváme vzhůru a jdeme co to dá furt nahoru (chvílemi se zdá, že jsme na konci vesnice, ale ono ne), furt podél černého kabelu na zemi, který žene vodu nahoru k baráčkům. Nacházíme hezký výhled do krajiny a až na moře. Pak se stáčíme vpravo až vyjdeme v hlavní vesnické taverně na náměstí nad naším autem. Udělali jsme pěkný okruh místy, kam turisti mezi domky ani nejdou. Ani místní jsme tu žádné nepotkali. Všímáme si cedulí s nápisem Leader+ a na nich desetitisícových cifer v Eurech. Jsou to dotace z EU, které byly dány tomu kterému domu či cestě ve vesnici. Vše je v řečtině, tak si moc nepočtěme. Každopádně zmíněné domy jsou krásně zrekonstruované. Další zajímavostí jsou nové domy (nebo opravené), které jsou přímo postavené ze stran na polozbořených domech sousedů. V taverně si prohlížíme hezký velký strom. Sjíždíme ještě do Mikro Prinosu a jdeme ke kostelíku, který je zavřený (jako všechny co jsme dosud viděli), ale líbí se nám tu „kuchyň“ s obrovskými hrnci, které stojí volně před kostelem.
Zvedáme kotvy a sjíždíme do Skala Prinos. Procházíme se po mole, pozorujeme lodě a přemýšlíme, kam dál. Počasí nepřeje, nechce se mi znovu okolo půl ostrova a serpentinami až do Potamie (kvůli výstupu k nejv. hoře). Rozhodujeme se zajet jen do hlavního města a tam to znovu projít. Hlavní horu vzdáváme. Ještě než odjedeme z Prinosu, upoutá naši pozornost obrovská loď vytažená z vody. Natírají ji, zrovna lodní šroub. Zde se láme osud dnešního dne, neboť potkáváme u lodi príma postarší český pár na skútru, kteří nám dávají tip kudy lépe k (na) nej horu Ipsario. Včera tam byli až úplně na vrcholu na skútru! Bylo to ještě před onou bouřkou, která nakonec trvala celou noc. S nimi prý to vyšplhala i Dacie, tak to máme zkusit co to půjde s naším malým Punťou. Raději znovu neotvíráme naši smlouvu s půjčovnou, kde vím, že máme zákaz jezdit po neasfaltových cestách. Asfaltka asi na Ipsario nepovede, jedině, že by to zadotovala EU. Loučíme se s Čechy, paní na nás ještě volá, že nám nesmí uniknout Aliki (jojo, to víme, ale ještě jsme to nějak kvůli počasí nezvládli). Takže, k Ipsariu se nejlépe jede ze západní strany, přes vnitrozemské Maries. To se nám hodí, to máme z Prinosu blíž než do Potamie. Sjíždíme tedy k jihu k Skala Maries. Před ní na hlavní silnici vidíme na zemi na žulovém kameni malý ukazatel „Lake Maries in forest, sell the honey, 8 km“. Po chvíli v řečtině ukazatel na odbočku vpravo + 8 km. Odbočuje se vpravo před ošklivou zatáčkou před Maries, před mostkem se žlutým zábradlím. Hned pak se dejte vlevo a jede se oněch 8 km do městečka Maries, kterým projíždíme. Na konci stojí auta, odtud jdou očividně všichni pěšky. My víme, že můžeme pokračovat dál autem, nějakých 19 km je to odtud na Ipsario. Na chůzi není čas ani fyzické síly. Jedeme po prašné cestě s občasnými kameny stále vzhůru. Potkáváme cca 10 lidí jdoucích oběma směry. Navštěvované to tedy moc nebude. No je pravda, že jsem o této cestě na vrchol a k jezeru Maries nečetla nic ani na recko.name. Co je na cestě zajímavé, podél krajnice jsou jeden vedle druhého na zemi krabice s barevnými úly, všude plno včel, kolem kterých se jde (jede). U jednoho úlu potkáváme včelaře s kuklou, ale holými rukama, zrovna vyndává plástve, sklepává včely a zandává zpět nové plástve. Okamžitě zavíráme okna, takoví milovníci včel nejsme, že je musíme mít i v autě. Dojíždíme ke stanu, valníku a malé prodejničce medu. Zastavujeme a jdeme se tam podívat. Hned vedle je zmiňované jezero Maries, po včerejší bouřce spíš 50 m dlouhý špinavý rybník připomínající vesnický „kačák“ uprostřed nádherné přírody. Ale je to hezké. Martin vyhrožuje, že kdybych ho sem 6 km a pak zpátky hnala pěšky jako jdou ti lidé a pak by viděl tohle, tak mě vlastnoručně narve do jednoho z těch úlů. Na jeho obhajobu musím podotknout, že děsně nerad někde chodí, kam může, dopraví se autem.
Z valníku už na nás volá pán, ať naskočíme nahoru a podíváme se, jak tam dělají med. Opravdu, na valníku je malá továrnička na výrobu medu (foto 34). Pán, včelař, dodává z úlů u cesty plástve, tlustá paní Řekyně, manželka, je svrchu seřezává, dává do stroje, který s nimi rotuje a odstředivou silou vymačkává medík, který vytéká spodem do kastrolu. Jako když se dělá mošt. Tento hustý med se ještě dává na síto, kde se vlastní silou profiltruje. Pán nám to vysvětluje, dává ochutnat přímo celé kousky pláství (když se rozkousají, medík se spolkne a zůstane v puse jen vosk) i přímo z tekutého odstřeďovače. Vypráví, že má několik tisíc úlů, pracuje takto od svých sedmi let (takže tak 35 let) a že už nemusí nosit žádné ochranné prostředky, jak je tělo za ta léta odolné. Ještě vyzvídáme, kudy dále k Ipsariu. Ptá se, zda jsme tu jeepem; ale malým ať to také zkusíme a ukazuje cestu dále, zleva okolo jezera. Loučíme se s těmito milými lidmi a jdeme se podívat ke krámku s medíky. Zde se dáváme do řeči s paní s dětmi, kteří sem vyšli po svých. Je to původem Dánka přivdaná do Řecka, která má naproti na kopci farmu, a pracuje v olivových hájích. Nyní se snaží s olivami expandovat na dánský trh. Jednou byla prý na Thassosu na dovolené, zamilovala se a už to bylo. Není ani první ani poslední. Jen si říkám, proč se to stává „pouze“ ženám turistkám. Přiženěné chlapy jsme nepotkali. Jdeme s paní a dětmi k jezeru, jdou lovit rybky, prý sem chodí často. Normálně je průzračně čisté, koupou se v něm. Nyní po deštích není vidět na 5 cm. Ještě se ptám na vodopády, o kterých český pár mluvil, že jsou vyschlé, ale chtěla bych je najít. Vyvádí nás z omylu a navádí nás na naprostou bombu, kde jsme byli sami, nikdo jiný tam nešel. Když budete stát u onoho jezera, za vámi bude hradba velkých bílých kamenů. Normálně prý voda sahá až k nim. Tyto kameny nutno vylézt a hned vpravo za nimi je jeden malilinkatý skoro netekoucí vodopádík (3 m). Nenechte se zmást a vraťte se a pokračujte podél vody asi 150 m k prvnímu většímu vodopádu s jezírkem. Zde už nic nebrání pomalu přelézat suchou nohou jeden vodopád po druhém (foto 35), my došli za čtvrtý (s prvním jsme jich viděli pět), pak už se potok stáčel vpravo, porost houstl. Je to naprosto úchvatné, chce to tenisky, aby se noha nesmekala, pak vám nic nebrání si to užít. Zde, když počasí dovolí a voda je čistá, musí být pokoupáníčko v tůňkách pod vodopády jedna báseň. Jen pozor, je tu hodně včel, snad kvůli velkému množství rozkvetlého vřesu. Také jsem v kostech cítila, že by tu mohli vykukovat nějací hadi, viděli jsme svlečené hadí kůže, no skalky a vyhřáté kameny se k tomu jen nabízí. Krásná příroda, nad vámi skály, vše zelené, sem tam koza, prostě nádhera. Byli jsme tam asi hodinu.
Od auta jsem to pak šla asi kilometr obhlídnout dál směr Ipsario, cesta se zdála být ok, tak jsme rozmýšleli, zda to kolem půl páté zkusit ještě výš k vrcholu. Nakonec vyhrála zvědavost a jeli jsme pomalu po cestě dál. Ujeli jsme asi 2 km, zde byl rozcestník, vpravo Ipsario, vlevo odbočka na Kazaviti kde jsme byli ráno. Cesta se během kilometru velice zhoršila (foto 36), po deštích úplně vykotlané strouhy přímo v cestě, hrozilo velké nebezpečí a problémy. Začali jsme řešit, kde to bezpečně otočíme, abychom na nezpevněném okraji nespadli ze srázu dolů. Povedlo se a šupajdili jsme zpět, vrchol zůstal nepokořen, obrátili jsme to cca 11 km před ním. Nevadí, fakt to nešlo.
Sjeli jsme zpátky na pobřežní silnici. Pro zpestření jsme uhnuli a vzali to přes Kalivii. Ještě nás lákala odbočka na Kastro, ale bylo hodně pozdě a dle mapy by cesta nestála za nic, neboť je oproti sjízdným červeným značená žlutě (tedy horší povrch). Pokračovali jsme tedy do Limenarie na zaručený gyros v Aegean. Klučina si nás pomatoval a když už jsme chtěli platit, začal dělat velkou palačinku s nutelou a ořechy. To bylo něco, pro mého mlsouna! Už už se Martin zvedal, že mu půjde o jednu říct, když v tom klučina přišel, položil před nás obří palačinku a řekl: Desert from me; a smál se na nás. To bylo milé zakončení dnešního krásného dne. Zaplatila jsem mu o 2E více (vlastně jsme si tu palačinku zaplatili) jako na důkaz, že nám u něho mocmoc chutnalo. Dnešní den byl nádherný, i počasí se nakonec umoudřilo a sluníčko se na vodopádech ukázalo.

7. den
To by nebylo ono, kdyby nepršelo. Poslední den auta, to vypadá s výletem špatně. Celé dopoledne vyčkáváme, nemá smysl při slejváku někam jezdit. Už jsem se v myšlenkách rozloučila s Aliki, neuvidíme je. Tam to má cenu pouze za hezkého počasí a to my jsme tu bohužel neměli (místní nás přesto každý den utvrzovali, že zítra bude hezky, že normálně v druhé půlce září bývá stále 30 stupňů). Kolem poledne se rozhodujeme, že pojedeme do hlavního města, nakoupíme zbytek drobnůstek, dárků domů, a s počasím se uvidí. S heslem na rtech: Bez šusťákovky ani ránu; si je nasazujeme a brouzdáme se městem v dešti sem a tam. Trochu nás to rozlaďuje, neboť jsme zapomněli, že je siesta a všude bude od dvou do pěti zavříno. Takže nemáme kde co koupit. Nakonec jsme záložky a malé svíčíčky sehnali, tak jsme rádi. Přestává pršet, ale moře se rozbouřilo, tak jdeme na severní konec města k velké lodi na souši, kde jsme ještě nebyli. Zjišťujeme, že je tu zavřená kavárna se soukromou pláží s lehátky, nikde nikdo, všichni jsou doma zalezlí. Je tu nádherné širé moře, protože je to za městem. Moře se tu rozbíjí o útesy (foto 37). Na jeden jsem si vlezla a už to jelo, sekvencí jsem zlikvidovala nespočet fotek. Ještěže se to dá smazat. Vylezli jsme nahoru ke kapličce, chvíli se pokochali otevřeným mořem a šli do lesa, kde vede cesta podél starých hradeb. Pár kamenů už musí být podepřeno, kameny očíslovány, snad, kdyby se zeď zřítila, aby to ještě někdo dal dohromady? Potkáváme mladý pár cizinců, jdeme za nimi. Z ničeho nic se pod námi otevře celé hlavní město a my stojíme na okraji antického divadla (foto 38). No nádhera. Kdo by to byl čekal. Sice jsme první den ze zikzak mola viděli cosi divného v lese, ale že je to antické divadlo (používané také jako aréna), nás nenapadlo. Je sice oploceno, ale cizinci před námi už sedí vevnitř, tak tam taky vlézáme. Sedíme v poslední řadě, a mlčky se několik minut kocháme. V tom, z čista jasna přichází dolů na jeviště skupinka čtyř srnek, které se sem zatoulaly a zastavil je plot (Martin mi pak říká, že už šly opačným směrem před chvílí, když jsem zápolila s přelézáním plotu). Trvá to deset vteřin než jeviště přejdou, stíhám je i vyfotit (foto 39). Je to jako z pohádky, ještě cvak a jsou pryč. To už se zvedají vedle sedící cizinci, sestupují po schodech na jeviště a my jsme svědky krátkého monologu: Be or not to be. Je neskutečné, že opravdu holčinu stojící na schodech není slyšet, když jemu něco říká; zatímco on, mluvící směrem k nám z jeviště je slyšet jak s mikrofonem. Mám tendence mu potom zatleskat, ale nějak k tomu nedošlo. Najednou se v divadle objevuje pár lidí, přišli z opačné strany jako od města. Tak se zvedáme, ještě bych se chtěla jít podívat zpět kolem hradeb a tam tudy až na mys tohoto výběžku. Martin je ale už dost unavený (já taky), náš pravidelný problém je ten, že se vždy někam zatouláme, ale nevezmeme si pití a pak nám docházejí síly. Takže se vydáváme za lidmi a sestupujeme po hezkých schodech mezi první domy v Limenarii. Příště bych šla okruh úplně stejně, protože ty schody se nedají najít a neviděli byste okolí kolem mysu.
Ještě se zastavujeme znovu na zikzak molu, které se nám tolik minule líbilo. Fotím tu dva kráčející racky a Martin mi je pak pomáhá vyplašit, abych je blejskla při vzletu. Daří se, vypadají jak vzlétající vyplašená kuřata. Kousek odtud se rybáři chystají na lov ryb u přístavu. Jdem se podívat, zavání to úlovkem. V tu chvíli se stává další neskutečná věc (pro suchozemce). Vždy, když rybáři nahodí prut, pískají směrem k nebi. Nejdřív to nechápu, ale pak už je to jasné. Slítají se totiž na návnadu racci, pískotem je plaší. Nějak se to nepovedlo a jednoho racka už navíjí a přitahují, háček zachycený někde na těle. Naštěstí mu to vyndavají, přihlížející chlapeček si ho bere a běží ho pustit. Zde se projevila moje malá pohotovost, chtěla jsem počkat, až chlapeček zamíří blíž ke mně, aby bylo na snímku vidět, jak si ho nese. Nakonec mám fotku pouze odlétajícího racka, chudáka celého otřeseného, co se to vlastně stalo.
Už musíme bohužel vrátit auto a rozloučit se s cestováním po ostrově. Tak to uteklo! Nezvládli jsme „akorát“ Kastro, Potamii a Aliki. Nedá se nic dělat.
Přemýšlíme, co budeme zbylé dva dny dělat, když se počasí neumoudří? Hvězdy nás ale vyslyšely, večer vykoukly a v pondělí se probouzíme do horkého slunečného dne. Druhý krásný den z dvanácti. Celý den se rozvalujeme na pláži u Vily, šnorchlujeme, i tady je co vidět. Vidím svou druhou a zatím poslední chobotnici, jen pár metrů od kraje. Ale hned je taky pryč, asi se opravdu bojí. Nacházíme v hloubce asi 4 m opravdový poklad – na dně vysypaný kufr a v něm plno krásných škeblí, mušlí a ulit ježků. Martin se na několikrát potápí, na mě je to už moc hluboko, a sotva to dovážíme v plavkách na břeh. Holt zlatý poklad to není, nezbohatnem, ale i tak se mi při prvním pohledu pod vodou zatajil dech.
Večer přichází pan domácí Theo a jako už několikátý den přináší vlastní výtvory v podobě alkoholu – silného jako naše slivovice, jménem cypuro (mňam) a babské pití z lesních plodů chutnající po hřebíčku (to bylo ještě lepší). Teď lituju, že jsem si nekoupila vzorky. Trochu nás opíjí, neboť dle jeho slov jsme letošní poslední skupina, takže se musí všechny lahve dopít, aby nic nezbylo. Zvládáme to bravurně a ještě dojíždíme vlastní zásoby slivovice z domova, piveček a ouza z obchodu. Nic se nesmí přeci vylévat. No, je nás na to celé přízemí apartmánů, takže tak hrozně jsme nedopadli. Já se dokonce nechávám unést a na řeckou hudbu tancuji s Theem řecký tanec sirtaki. Trochu dřevo, ale nakonec to jakžtakž zvládám. Moc krásný večer to byl, budeme vzpomínat.
Druhý den se probouzíme znovu do hezkého počasí. Okolo poledne přichází první mrak, který nás vyhání z pláže, a celý zbytek dne střídavě proprší. Jdeme alespoň navštívit Alexe do jeho baru Rebels, trochu popovídat, prohlédnout fotky: jeho holandské dcery (modelky), Staroměstského náměstí (fotil on sám, neboť každý rok jezdí na dva měsíce do Čech za známými co si udělal během léta. Takže nám ukázal fotky ze Slap a tak.). Na pláži se k nám nachomítá pejsek ála plážový smeták, ale moc roztomilý a mírně ochrnutý na zadní tlapky, asi důsledek srážky s autem. Už se od nás nehne (přestože má krásný červený obojek, dle Alexe ničí není) a je s námi celé odpoledne. Je s námi ve vile, proběhne se s námi do opuštěného kempu Deadalos, kam zajedem na vypůjčených kolech od pana Thea. Naučili jsme ho poslechnout na písknutí a zavolání Pajdo. Během dvou hodin nás tak chytne za srdce, že kdybychom tu byli autem, vezem si ho domů. V kempu ještě musíme zkontrolovat velkou domácí husu, která sem každý večer chodí na svůj pelíšek (starý nafukovací bazének co tu po někom zbyl). Husa asi taky ničí není, ale pláž hlídá svědomitě, občas se i prolítne nad mořem a přistane do vody. Vracíme se do Vily, přemýšlíme co s Pajdou, drží se nás (dostal totiž sýr, salámek, vodu), takže ho nenápadně odvádíme zpět k Alexovi na pláž, do známého prostředí, kde si lehá pod slunečník a už je ve svém.
Večer balení, rybaření na útesu (sousedovi se povedli dva krásní úhoři, které pouštíme na svobodu) a druhý den po poledni ahoj Thassosi, snad ještě někdy za hezkého počasí na viděnou.
Moře je rozbouřené, dozvídáme se, že jezdí jen jeden trajekt sem a tam, dost velký šrumec kolem, protože nikomu se nechce čekat dvě hodiny, než to jediný trajekt obrátí. Takže se cpeme všichni dovnitř co to jde, lidi, autobusy, auta, valníky, traktor, trajekt je snad nafukovací. Jedeme a čeká na nás největší třešnička na dortu – všudypřítomní velcí racci. Tím, že nejezdí jiné trajekty, je ten náš obsypán nenasytnými racky, kteří jsou ochotní si brát i ty nejmenší kousky chleba rovnou z ruky. Vybavili jsme se bochníky (díky cestopisům zde z netu už i při cestě tam jsem měla dva krajíce z domova) a přes špatné počasí, vichr, déšť, „bojujeme“ s racky. Dochází k nevelkému klovnutí do mého pravého prsteníčku, ale nevadí, krmíme dál (snad se domů nevrátím s ptačí chřipkou). Racci přidávají na razanci, už jsou to nálety ze všech stran, jak v Hitchcokových Ptácích (foto 40). Neskutečný zážitek. Kdybych nic jiného nezažila, tak toto si budu z dovolené pamatovat!
Jen co se přiblížíme na dosah k přístavu v Keramoti, rackové jako by to věděli, sedají na moře, pár jich chytí rybu do zobáku (mají je špičaté a snad deseticentimetrové) a čekají na vlnách jak vojsko (opravdu!), až zas trajekt pojede zpět. Jako by věděli, že do přístavu nesmí.
Na letišti ještě dvě hodiny zpoždění a kolem deváté večer přistáváme na Ruzyni, a co jiného, přivážíme špatné počasí (po celou dobu bylo v Praze nádherné počasí, 27 stupňů), začíná pršet…

… tak Řecko, čekej nás příští rok, zase se s tebou popereme o nějaké zážitky. Lefkada nám zatím unikla, tak snad ona …


Pár drobností na konec:

- ve Skala Sotiros nebyly v době našeho pobytu žádné vosy, přestože na jiných místech se objevovaly
- kupte si v obchodě tzatziky na váhu (mají je ve S.S. v krámku podél hlavní silnice), 6 E/kg, výtečné
- vezli jsme si s sebou odpuzovač komárů do zásuvky
- mapu ostrova dostanete při půjčení auta, bohatě stačila. Jinak v obchodech jich mají také spousta, i podrobnějších a s českým komentářem
- v hl. městě jsem viděla prodávat průvodce Thassosem, ale po bližším prozkoumání zjistila, že je z počátku devadesátých let, i fotky tomu odpovídaly
- taxi prý stojí cca 1 E/km, ze S.S. do hl. města pojedete prý i za 14 E
- spoluúčast na autě bývá kolem 150 E, ale bude záležet na té které půjčovně
- fotky v příloze jsou foceny uživatelským digitálním foťákem Olympus C360Z
- celková útrata na místě cca 400 E/ 2 osoby :((

Pár slovíček, která mohou prolomit ledy:

Děkuji, prosím, prosím? Evcharisto, parakalo, oriste?
Jak se jmenujete? Pos sas lene?
Jmenuji se, Jmenuje se Me lene, Se lene
Jak se máte? Ty kanete?
Mám se dobře. Ime kala.
Odkud jste? Apo pu iste?
Jsem z Čech. Ime apo tin Tsechia.
Mluvíte anglicky? Milate anglika?
Rozumíte mi? Me katalavenete?
Ne, nerozumím. Ochi, dhen katalaveno.
Mějte se hezky. Na iste kala.
Na zdraví. Ja mas.
Dobrou chuť. Kali orexi.
Ano, ne Ne, ochi
Ahoj Jasu (více lidí – Jasas)
Těšilo mě, na shledanou cherete
Dobrý den, večer, noc kalimera, kalispera, kalinychta
Kde je ...? Pu ine ...?
Děkuji za ... Evcharisto jia to ... (např. víno – krasi)

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (17)
29.06.07 10:04 Jurkemik
Ahojky,posilam obrovske dekovacky za navod k vodopadum-nejvetsi zazitek z dovolenky-koupacka v tech vanach je nepopsatelna!!!!DIIIIKY..Jurkemik
16.01.07 13:26 MarSar
Ježiš, fanny, úplně se červenám:) Díky. To je fajn, že se tam znovu vydáte. Je stále co objevovat. My si včera už s předstihem zaplatili Lefkadu, takže už to tu začínám pročítat. Někdo mi tu psal, ať napíšu pár řádek taky o Krétě, tak už se na to chystám, jen čas chybí. Šárka
10.01.07 10:04 Fanny
Perfektně, čtivě napsaný cestopis. Sice jsem byl na Thassosu vloni, po přečtení cestopisu jsme se rozhodli, že pojedeme letos zas. Šárko, pokračuj v psaní, máš talent. fanny
15.11.06 19:26  (nepřihlášený uživatel) ...***
Zajímavý a čtivý, pěkný fotky, jen tak dál. karel
08.11.06 16:19  (nepřihlášený uživatel) ...***
A zase jsem se zapomněla podepsat...takže Marci
08.11.06 16:17  (nepřihlášený uživatel) ...***
Díky Péťo:-) Šárko, nechtěla jsem po Tobě, až měníš cestopis:-). Já jsem si před narozením syna taky myslela, že bych v životě dítě do ciziny letadlem nebralam, ale prcek měl 1,5 roku a já jsem už byla nasáčkovana s Kubou v letadle ČSA směr Thassos:-)) No nedalo se to prostě vydržet...prostě závislost:-))
07.11.06 19:25  (nepřihlášený uživatel) ...***
Šárko & Marci, obě jste jedničky! petrV
07.11.06 19:14  (nepřihlášený uživatel) ...***
Šárko, každý, kdo umí psát poutavě tak jako ty, tak je skoro jeho povinností napsát z každé cesty do Řecka cestopis:-)) Jakto že máš cestopis jenom jeden, bude cestopis z Kréty?:-)) pavel
07.11.06 19:00  (nepřihlášený uživatel) ...***
Ahoj, všem děkuju za vaše reakce (jakékoliv). Pro klid duše jsem výše uvedené výtky v cestopise upravila, tak snad bude spokojenost na všech frontách:)). Zároveň bych chtěla poděkovat tomu, kdo mě nevědomky nakazil nedávno chřipkou, neboť jinak by cestopis z důvodu časové tísně ani nevznikl. Šárka
07.11.06 14:22  (nepřihlášený uživatel) ...***
Šárko díky.Mám vylepšenou náladu na celý zbytek týdne.S komentáři k tvému popisu řvoucích dětí se holt musíš stoicky vyrovnat.O indočeších taky nesmíš říkat,že jsou nefachčenci a zloději žijící z našich daní.Svoboda projevu končí tam,kde začíná být chráněným "mešinám " nepříjemná. Petr
07.11.06 13:45  (nepřihlášený uživatel) ...***
Péťo, moc se omlouvám, že jsem se nepodepsala, myslela jsem si, že se to automaticky načte:-)) Už jsem tu chybu napravila:-) Marci
07.11.06 09:07  (nepřihlášený uživatel) ...***
Šárko, hrozně moc se mi líbí tvůj cestopis, perfektně napsaný, dobrodružný, pozitivní!!! Jsou tam ale zřejmě PRO NĚKTERÉ sporná místa (cestování letadlem s uřvanými dětmi, ...ubytování pro rodiny s dětmi a staříky...). Zkus s tím nědo udělat! Mně to osobně nevadí, i když mám stejný názor jako 27-letá anonymní maminka, která se není schopna podepsat ani pod svůj nick, ale byla by škoda, aby diskuze dopadla jako v cestopise ze Zakynthosu od Tunisanky. Strávili jste aktivní zajímavou dovolenou,a i když vám počasí vůbec nepřálo, tak to bereš víc než sportovně. Doufám, že přibude víc Tvých cestopisů!!! PS:-)))) Jsem tak o 10 let starší než ty, to už asi spadám do kategorie "postarší Čech" že:-))))).......petrV
06.11.06 21:01  (nepřihlášený uživatel) ...***
Ahoj Šárko, tak já si tě pamatuji z lodě. Byli jsme na Thassose v tom samém termínu. Viď. můj taky deštivý cestopis a fotogalegie:) Souhlasím s tím, že to stálo za to. Dík za cestopis, který je úplně jiný, než ten náš. Byli jsme vůbec na stejném ostrově :) ? Webi
06.11.06 15:25  (nepřihlášený uživatel) ...***
Ahoj maminko:), co se tyce miminek, nic proti nim nemam, jen co je moc, to je moc:) Pozastavuju se jen nad tim, jestli je rozumne jezdit na dovolenou s miminkama, kterym je sotva pul roku rok. Ale kdo vi, jak se zachovam ja, to mas pravdu. Sarka
06.11.06 14:47  (nepřihlášený uživatel) ...***
Moc pěkný, akorát mně trošku zarazila ta poznámka o řvoucích batolatech a kojencích. Jelikož máš 26 let, předpokládám, že Tě za chvilku budou taky čekat mateřský povinnosti:-)) A možná, že si taky neodpustíš dovolenou i s prckem v milovaném Řecku:-)) 27-letá maminka batolete naštěstí neřvoucího v letadle:-))
05.11.06 22:45  (nepřihlášený uživatel) ...***
Fotky moc hezký, cestopis moc čtivý, zajímavý. Martina
05.11.06 17:45  (nepřihlášený uživatel) ...***
Moc pěkný cestopis a nádherné fotky, doufám, že nám to příští rok vyjde a tento ostrov navštívíme. Díky, už se moc těším. Liduš
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
tFp37
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝MarSar˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy2
Galerie6
Videa2
Hotely6
Taverny2
Diskuze3
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací