Krkavčí matka aneb kašlaly jsme na Thassos

Zdroj: recko.name/cestopisy.php?id=409
Napsáno dne: 12.9.2012
„Seš cvok? Sama s dvojčaty do Řecka?“
„Jo.“
Kdo mě zná, ví, že jsem cvok. Barák rozkopanej, léta v provizoriu. 5-letá dvojčata, manžel bez další dovolené. Leckdo by sklapl krovky a pro jednou výlet za sluníčkem oželel.
„To seš ňákej bojovník??“ Dí moje cestovatelské Já. „Snad se nenecháš rozhodit!“ Durdí se.
Nenechám. Jenže kam? Tedy, abych to specifikovala, nemám dilema, do které země, to je předem jasný už vzhledem k mým nehtům. „Co by kdyby cokoliv?“ Ozývá se zase červíček, tentokrát toho mého zodpovědnějšího já. „Dobrá, kapituluju, dáme Thassos. Jedou tam známí, takže tak úplně sami tam nebudeme.“ „No, to je nápad, busem, letadlem, busem, trajektem, busem – to když pojedeš do Chorvatska, vyjde Ti to časově nastejno!“ Už zase prudí… Nedám se, sedám k PC a surfuju. „Do háje, prej, že všecko je tam plný!“ Kdo se snadno vzdává, je srágora…. „Našla jsem hóóó´, studio v Potosu, 5 km od hotelu kam už se balí známí!“. „ Holkííí, jedem na THASSóóS!!!“. Infikuju je svým nadšením a jsem tím pádem donucena rukodělně vyrobit metr ke stříhání dnů do odjezdu.

3 dny do odjezdu – „Do pytle, Máří kašle.“ „To nic, to přejde.“ Uklidňuje mě svědomí.
2 dny do odjezdu – „Do hajzlu, kašle čím dál víc!“ Stornuju to, koluje mi hlavou. „ No, to víš nikam neodjedeš, našetřený peníze přijdou vniveč…“ Zase dloube cestovní Já.
1 den do odjezdu – „Kterej podvratnej živel nám to ksakru nepřeje???“

Den odjezdu – kašleme. Vyrážíme!!! Mé zodpovědné Já skřípe zuby.
Chrchlíme ve žlutém buse. Chrchlíme při odbavení. Uff, první šutr spadl. Jsme na seznamu cestujících a dostáváme palubenky. Usedáme. Následuje pračka o sedadlo u okénka, jíž se nezúčastňuji. Řeším se stoickým klidem. Následuje pohodový let na jehož konci vidím to, na co se těším celý rok. MOŘE, MOŘÍČKO… EGEJSKÉ… Drnc, drnc, drnc. Jsme na zemi. Se slzami v očích se obracím k zlobičkám a dím: „Jsme v ŘECKU!“ „Hurá, jsme v Řecku, ječí dvojhlasně a cpou se k východu. Plesk, facka vedra je tu. „Mamí, mamí, kufry jedou.“ Uff, dobrý, nebudeme se koupat na Adama, bágly dorazily. Nacházíme delegátku (žádný div na pidi letišti) a už se cpeme do busu. Osazenstvo připomíná spíš dětský tábor. Minimálně 2/3 pasažérů tvoří rozjívenci všech věkových skupin. „Prosimvás, nejezte!!!“ Hlásí paní delegátka. „Trvá to do Keramoti 15 minut a řidič je na to háklivej.“ Koulí očima vědíc, že je zády k šoférovi. Čekáme na loď. Kašleme. Ale kašleme na to. Jsme přeci v Řecku. Bedlivě hlídám dvojky, by ve svém nadšení nežuchly z mola do moře. Naloďujeme se. Opět bedlivě hlídám, snažíc se zabránit propadnutí potomstva zábradlím na nižší palubu či do moře. Rohlajzem z letadla krmíme racky. Pluju na moři, ale přesto pluju na obláčku. V hlavě se mi honí myšlenky, že jsem to dokázala a jsem tu. Limenas, už jsme táám, už jsme tááády. Kotvíme. Máme toho plný kecky, ale statečně sledujeme cestu po pobřeží až do Potosu. „Už tam budem?“ „Ještě ne.“ „Už tam budem?“ „Ještě ne.“ „Hergot, nechte si ty repliky ze Shreka, až tam budem, tak tam budem.“ Umravňují se a usínají. Uff, další šutr. Jsme na místě a bydlíme.

První den. Sondáž okolí, návštěva supermarketu ve vzdálenosti šutremdohodivší. Pláž. Kristovanoho na 1m² cca 7 lidí. Nalevo nikdo. Aha, ono je to daleko… Asi 200 metrů. Kotvíme a vrháme se do vln. Zase pluju, tentokrát už ve vodě. V tuhle prvotní chvíli fyzického kontaktu s mořem mě může máloco rozházet. „Kočky balíme a mažem na menáž!“. 1. test místní pohostinnosti. Zírám na nabídku rychlého občerstvení a tahám z holek, na co mají chuť. V hlavě smolím věty What I would like.. Otáčím se k obsluze, která se na mě ústy postaršího Řeka zubí. „Co ceš?“ „Umíš česky?“ „Jo, trošku“, chechtá se. Dáváme si 3x Pita gyros a řeckej salát. Hmm. Zase k moři, tentokrát na druhou stranu. Přiblížím vám Potos. Je umístěný na ostrovní okružní hlavní silnici, která celkem měří cca 100 km. Kolem silnice se soustředí většina obchůdků a ubytovacích kapacit, rovněž tak cestou směrem na Theologos. Pak je tu rovnoběžná ulice, na které večerní courálisti ukojí svou touhu po prolejzání krámků s tisícem blbostí a dovolenkovými suvenýry. Taky je tu pobřežní promenáda, na který je nasulcována spousta taveren a barů, která končí u přístavního mola, kam odpoledne míříme. Koukám na cvrkot kolem sebe a přemýšlím, kam zítra vystřelíme. Informována o možnostech autobusové dopravy, plánuju pláž PSILI AMOS – v překladu jemný písek. Večer při obligátní procházce objevujeme v jedné postranní uličce úžasný krámek s nápisem CREPES. Tenké jakopalačinky s množstvím výtečných marmelád, posypek, oříšků, ovoce či slanými komponenty. Krámek až do našeho odjezdu zařazen na vrchol žebříčku návštěvnosti. Stále kašleme.

Druhý den. A jéje. „Hadi proradní, kdo na mě poslal ten moribundus?“ Z bezpečnostních důvodů zůstáváme v doběhovém dosahu WC. Psili Amos se ruší. Blahoslaveny budiž suché těstoviny. Maří kašle, ale alespoň nemá rychlooběhovku. Lenička OK. Obě se na pláži seznamují se slovenskou holčičkou. Vysílám zvěda s důležitým dotazem. Za chvíli se plíží zpět. „Mamí, taky tu nemaj taťku, jako my!“. Konec samoty, máme zaháčkované parťačky.

Třetí den. Holky maj narozky, rychle vybalujou pár drobností, které s námi přiletěly. Paní delegátka nás nakládá do svého zlatého pidivozu, který pamatuje spoustu silničních bitev. Tradá do Limenarie na výlet Pirátskou lodí. Zabíráme strategické místo u stolečku ve stínu a za chvíli vyjíždíme z přístavu. Řecká hudba dokresluje už tak prima atmošku, holky se kroutí, snídaně je na stole. Poklidně plujeme podél pobřeží, Pefkari , Potos, potom smíme žuchnout do náruče moře u ostrůvku Panagia, který je biosférickou rezervací. „Ha, Phalacrocoraxové!“ Machruju, vytahujíc z paměti latinský název kormorána. Posádku to nechává chladnou. „Barbaři“, pomyslím si. Míříme kolem Aliki až pod skálu na níž se tyčí klášter Archanděla Michaila. Míjíme Diovo oko, prohlubeň ve skále, ze které se stal vyhledávaný bazén. Na zpáteční cestě kotvíme u pláže Salonikios. „Mamí, mamí, chcíplá ryba! Vyfotíme jí tatínkovi!“ Fotíme zdechlinu. Dlužno dodat, ojedinělou. Na pláži je spousta mušliček, tedy do doby, než nás vezmou zpět na palubu, kde už připravují souvlaki se salátem, sbíráme. Mám pocit, že odjíždíme zpět minimálně s 1/3 pláže. Vracíme se k Potosu, cestou se pokoušejíc o rybaření. Lovíme UKA, ostatně jako zbytek lodi. (Pro nerybáře UKA=prdlajs).

Čtvrtý den – průzkum okolí Potosu. Nabíráme spoludovolenkářky a přemisťujeme se nožmo přes hotel Alexandra Beach na jeho pláž. Krásnou pláž. Potomstvo frflá nad kamínky a eventuální přítomností ježků. Voda krásná, ježouři žádní. Po straně skála z jejíhož vršku je vidět na Pefkari – centrum vodních sportů. Zbytek dne nevybočuje z normálu. Přestáváme kašlat!

Pátý den – „Juchůůů“. Mažeme do půjčovny. Na 3 dny bude naším ořem červený Puntík. Nastiňuji itinerář – Aliki – vykopávky-klášter Archanděla Michaila – Paradise Beach. Uff, ačkoliv jsme si přivstaly, pařák sílí. Navštěvujeme ruiny v Aliki a vzápětí se přesouváme. Natěšeny na úžasný klášter, vyjíždíme na vrchol skalisek, kdež nám padá brada. Jednak, protože je to pochopitelně krásná památka. Druhak, protože dostáváme erární oděvy k zakrytí našich necudných holých rukou a třeťak, protože je uvnitř kláštera zakázáno fotit. Tajně pořizuji alespoň snímek moře a pak společně zapalujeme svíčky v kapli, což je pro drobotinu mírným zpestřením. Áááá, sundáváme neforemné hábíky, které s díky vracíme a skáčeme do Punti. Moře budiž pochváleno. Sjíždíme kančí stezkou k Rajské pláži. Valíme voči! Je fakt krásná. Jemňoulinkej píseček, mělko a příjemné vlnky. Žádnej nátřask! Výhled na ostrůvek Kinira. Pod hladinou spousta rybiček… Jsem nezmar. Po návratu ještě míříme na Metalii beach k Limenarii. Mno, napoprvé to nevyšlo, přijíždíme k administrativní budově bývalých rudných dolů. Vyháním pasažéry z vozu, by se pokochali vpravdě leteckým pohledem na Metalii. Bingo, napodruhé jsme tam. Zlobí nás Punťa, zůstává mu viset spojkový pedál. Nepanikařím, parkuju a nechávám to „vyhnít“. Při zpáteční cestě blbne, ale funguje… Metalia, největší zklamání. Jo, vlastně ne, ještě jedno přijde, ale musíte krapet vydržet mé výlevy a číst dál. Takže zpátky k Metalii. Kluzký šutry na břehu (ne teda úplně všude), kluzký šutry v moři. Ve vodě plavou fujtajxly! Igelity a jiné borďasy. Znechuceně opouštíme pláž. Testujeme tedy alespoň houpačky, které kdyby viděla Evropská unie, rázem to s ní praští. Chvilku blbneme v kamenném bludišti , pózujeme u mramorových soch v okolí a ve finále i v Thassoském Stonehenge . Padáme do postele na kamenné polštáře zcela uondány.

Den šestý – „Vstáváááát, budíčeééék“, rozléhá se studiem. „Šup holky, jedem do můůzeja“. Přibíráme kámošky a frčíme do Limenasu. Máme štěstí, uděláme jedno kolečko a parkujeme. Vzápětí zjišťujeme, že pár metrů od archeologického muzea. Vcházíme dovnitř, platíc 2É za dospěláky. První nadšení zavládne u omladiny, když spatří „Mami, vopravdickou kostru z člověka!“. Ukázka vykopávek. Pak už následují další „hele tohle, hele tamto“ na rozličné šperky, sochy, amfory apod. Venku mi na chvíli zhatí další plány dětské hřiště, které nějaký trouba naprojektoval hned před muzeum. Frfňám a čekám (marně), až to holky přestane bavit. Po dlouhém přemlouvání nás následují do Agory. Uvařené ve vlastním sosu, zkoumáme odkryté antické památky, až odcházíme přes přístav na procházku Limenasem. „DOST, dejte mi vodu!“ Zoufale koulím očima, soukám se za volant a odvážím výpravu z rozpáleného Limenasu kolem mramorového dolu až do Skala Potamias a na pláž Chrisi Amoudi. Vobrovský vlny a přitom ani větřík. Úžasný. Bezva, zůstáváme až do večera. Na zpáteční cestě nám cestu kříží stádo ovcí, které drahnou dobu vlažným tempem běží přímo před čumákem Punti. Lituju foťáku zašitého v kufru. Ovce nás pouští!

Den sedmý – Tentokrát je cílem naší cesty Skala Prinos. Ovšem ještě předtím stoupáme k vnitroostrovní vesničce Theologos. Okouzleny malebností místa, plavně kráčíme k muzeu, přičemž zjišťujeme, že býti ranním ptáčetem se leckdy nevyplácí. Otevírají až v 10.00 hod. Jedeme na trhy. Cestou probíráme co všechno asi uvidíme, co za řecké speciality nakoupíme maminkám, babičkám a ostatním příbuzníkům a známým. Parkujeme s vypětím všech sil. Všude hlava na hlavě, kapota na kapotě. Plahočíme se natěšeny k trhu. A už to přišlo! Ti kdo dočetli až sem, se dočkali. To opravdové největší zklamání je tu. Stylizuju se do role děda Vševěda a dím: “čichám, čichám vietnamštinu“. Ano, vážení přátelé, čtenáři a milovníci Řecka. Čtete dobře. Trh ve Skala Prinos nebyl ničím jiným, než haldou stánků se zapáchajícím zbožím z Číny, slovy – dvěma stánky s ovocem a jedním s metráží textilu. Nepřeberné množství spodního prádla a obleků „z PET lahví“, kufrů a peněženek nevalné kvality. Myslela jsem, že jsem se teleportovala na tržiště do Karlových Varů. Kdo by čekal stánky s medem, kořením, olejem, vyšívanými ubrusy, šperky nebo byť kýčovitými, ale suvenýry s logem Thassosu, ten ať hledá jinde. Mizíme kvapem. Cestou brzdíme u Skala Marion na Aspas beach. Celkem se zde nachází asi 10 lidí, moře klidné jako rybník a v něm malé rybičky, které nám oďubávají končetiny. Krystalizuju k rozhodnutí nevracet auto. Představa s dalším dnem na městské pláži v Potosu na mě jde s kudlou. Prodlužuju výpůjčku o den. Dnešní výpravu završujeme couračkou v Limenarii, městečku obyvatelstvem se blížícím k 3000 a tedy srovnatelném s Limenasem. Kompenzujeme si ráno a tak nakupujeme řecké drobnosti na přístavní promenádě. Začíná se stmívat. Jak už jsem psala, moc normální nejsem, nemám cestování dost a tak celé osazenstvo odvážím napodruhé do Theologosu. Dojíždíme za tmy a navštěvujeme v podstatě skanzen zdejšího bydlení. Prolézáme domeček a nasáváme starobylou atmosféru. Vracíme se do Potosu…

Den osmý – rozzářeně sděluji účastnicím, že jsem objevila další muzeum na včera zakoupené mapě. Jedeme do Potamia do muzea Polygnotose Vagise. Ženská u stolku nás zkásne včetně dětí o 1É á hlava, přičemž nepřeruší svůj důležitý telefonický hovor. Procházíme 2 místnosti se skicami a sochami. Zjevně nejsme praví znalci, nějak nás to neuchvacuje. Obcházíme ještě přilehlý krásný kostelík a míříme opět na Chrisi Amoudi. Je větrno, ale vlny téměř žádné. Balíme a zastavujeme kousek od Kiniry v taverně na mušle a grilované sardinky. Blbej nápad, občas mě ta moje mlsná huba pěkně napálí a sardinky mám na jazyku až do večera. Sjíždíme pod klášter Archanděla Michaila a odbočujeme na pláž Livadi. V propozicích k autu máme zákaz jezdit po nezpevněných cestách, což se snažíme naprosto respektovat, ale co dělat v okamžiku, kdy jedete z prudkého kopce po betonu a za zatáčkou vás čeká cesta šutratka? Hrdinně krokem dojíždíme k pláži. Pláži v divočině. Její romantiku ruší jen pár slunečníků a improvizovaný imbis. Lidí 5 a ½. Další obr naleziště mušlí. Jsme ucestovaní, i já nezmar mám dost. „Nekecej“. Už zase zlobí ve mně implantovaná cestovatelka. „Tak ty nedáš pokoj?“ Na oko se zlobím. Ještě než vracím auto, absolvujeme rychlovýlet na Psili Amos, kde si však jen vymácháme nohy a nepořídíme ni snímek, kvůli skleróze nejmenované účastnice.

Den devátý – poslední den pobytu už trávíme v Potosu. Balíme, nakupujeme, nakupujeme, balíme. Kdosi nám do apartmánu zřejmě pouští dírou pode dveřmi otravný plyn!!! Jak jinak si vysvětlit, že jsem čím dál kyselejší a sama sobě protivná?

Den poslední. Konec srandy. Fuj. Vyháním holky z postelí, v rychlosti nás měním v ředitelky mastného průmyslu za pomoci opalovacího krému a už spěcháme na rozlučku. Nekecám, jsem naměkko, jak vejce na hniličko. Pomalu se nořím do vody. Vrývám si do paměti intenzivní prožitek, který mám spojený s každým opouštěním moře. Šeptám: „neboj, já zase přijedu, slibuju“. Odcházíme. Třesoucím se hlasem říkám holkám ať zakřičí : „ahoj moře, my se vrátíme!“ A už prcháme na finální sprchu, balení a cestu dom. Chmurná nálada mě neopouští ani v autobuse, na trajektu a následně v letadle. Ještě ten poslední trýznivý pohled na moře, když odlétáme po mezipřistání v Thessaloniki. Zase šeptám, holky teď vidíte naposledy kousek Řecka…
Naposledy??? „Houby naposledy, za rok jsme tu zas jako na koni“ huhňá v pozadí Já č.II. Doma se stavím na váhu a zjišťuju, že mám míň než jsem odjela. Bodejť by ne, kousek srdce jsem nechala na Thassosu .

PS: 12 dní jsem doma (nekašleme). Večery trávím surfováním po netu. Hledám řecký cíl dovolené na příští rok. Za zády slyším: „Ty jsi ale vážně cvok!“.