Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 6
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Sifnos-Kimolos-Milos

Autor:
Zařazeno:
Ostatní ostrovy
Napsáno:
09.12.05 18:12
Fotografií:
8
Přečteno:
11654
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
JE TO tady! Dnes, přesně po roce se z pečlivých příprav v hlavě, duši i na mapě opět zrodila dovča. Když jsme před rokem opouštěli naší zemi zaslíbenou, nikdo nemohl s určitostí tvrdit, že se tam za rok vrátí. A ono to vyšlo, píše se 10 srpen 2001 a v nádražní restauraci si pochutnáváme a posilňujeme před cestou. Dnes sice jedeme jen do Prahy , ale zítra ráno na to už nebude čas. Batohy zahltily zavazadlový prostor, naše zadky zase sedačky a vyrážíme. Zase se dostavuje ten pocit, to očekávání něčeho novýho, tajemnýho a vzdálenýho. Je pátek večer a při představě, že v neděli nás opět přivítá rozpálená řecká půda, příjemně mrazí v zádech.
Večer ještě vyrážíme do hospůdky „Na půl cesty” něco popít na zdar naší letošní cesty. Pozdě usínáme neklidným spánkem se stoupající cestovní horečkou.
Letos nás jede osm. Celkem slušná tlupa, ale aspoň si na nás nikdo netroufne.

Ráno je tu opět stejný scénář jako obvykle. Balení jídla na cestu, zmatky, shánění věcí…prostě vše co tradičně k odjezdům patří. V Holešovicích netrpělivě čekáme na autobus do Athén. Pojede stejný bus? Kdo bude řídit? Jizvos a Šedivec, známí řidiči z minulého roku ? Zabereme místo u horního okna ? Než to vše probereme, autobus je na místě. První změna: Není to známá Setra, ale luxusně vyhlížející Neoplan. Z řidičů poznáváme a zdravíme pouze Tassa, nesmlouvavého, navenek drsně se tvářícího greka, jehož tvář „ zdobí ” dlouhá jizva. No a místo nahoře, se nám nakonec podařilo uchvátit. Nejedeme plní a i když v Brně nastupuje ještě víc lidí než v Praze, tak máme i 2 sedačky za námi volné na spaní i odkládání věcí.
A tak si to po důvěrně známé cestě šviháme na Slovenské hranice, po zastávce v Bratislavě projíždíme nížinou do Komárna na hranice maďarské. Tady už je čekání jako obvykle delší, hodinky zpoždění se zašínají pomalu nabírat. Počasí je i tady pěkně na h…., fouká studenej vítr a prší. Už abychom byli doma v Řecku. Tam to bude určitě jiné. Kvůli objížďce máme možnost se podívat do Budapešti, jejímž centrem se dlouho líně vlečeme. Déšť nás provází celým Maďarskem až na Srbské hranice. Přijeli jsme až za setmění, free shop je zavřený – z občerstvení nic nebude. Srbští celníci nás nezdržují nijak extrémě dlouho, možná i proto, že razítka urychlilo pár plechovkových Fant či jiných úplatků. Cesta Jugoškou je pohoda. Kvalitní dálnice, četné policejní kontroly už taky poněkud prořídly, takže se chvílemi až ďábelskou rychlostí řítíme nocí k Bulharsku. Bulharská hranice nás vítá ještě před svítáním. Tady se ovšem nic nezměnilo: kolem stánků v bezcelní zóně se povaluje neuvěřitelné množství beden a kartónů od cigaret, za nimi haldy výkalů všeho druhu. Prostorem celnice pobíhají smečky toulavých psů i se štěňaty. Jen celníky není vidět pracovat. Vlastně je není vidět vůbec. Když konečně projíždíme, již se rozednívá. Mezičas jsme si opět o hodinku, možná o dvě pohoršili.
Mezi poli se ospalými městečky, vesnicemi, po rozbitých cestách suneme na jih. Do tepla. I tady totiž stále prší. Na řeckých hranicích v Promachonas, sice ještě trochu kape, ale teplý vzduch už voní létem. Voní mořem, voní Řeckem. Je to krásnej pocit, když se nám modrobílá vlajka třepetá nad hlavami. Konečně jsme doma v našem prázdninovém domově! Jasas Ellada ! Ještě důkladná kontrola pasů a můžeme vyrazit směr Serres a Thesaloniki . I když stále poprchává, nálada se zvedá. Opět míjíme tabáková políčka, olivové háje, vyschlá koryta řek, typické rozestavěné domky. V Soluni se nám vracejí vzpomínky na minulou dovolenou – zastávka do Kavaly, vlakové nádraží, taverny. Najednou nám připadá, že jsme odtud odjeli před týdnem. Zpoždění nárůstá, autobus má nějaký problémy, docela se vlečeme. Ale je znát, že čím víc jedeme na jih tím víc se otepluje Cestu nám zpestřuje výhled na Olymp zahalený v mracích, křižácký hrad u Katerini, skalnatý kaňon řeky Tembi v horách před Larissou. V Larisse se nám s Tondou vrací vzpomínky na první řecké putování v roce 1997, které to vlastně všechno odstartovalo.
Na dálnici asi 300 km od Athén na nás začínají protijedoucí auta blikat a troubit. Po zastavení je vše jasné: bouchlo nám kolo. Naštěstí je to jen jedno ze čtyř „tupláků” zadní nápravy. Zbyl z něj jen chomáč ocelových výstuží a cár gumy. Naši řidiči ho začínají vyměňovat. Docela jim to jde, ale i tak přes hodinu postáváme u krajnice v sálajícím vedru. Teď už začínám mít strach i o to abychom stihli loď. Ta odplouvá z Pirea sice až ve 23:30, ale kdo ví? Dál už probíhá cesta v klidu a pohodě, jen už je to docela dlouhý. Jsme na cestě 30 hodin a začíná se stmívat. Za tmy přijíždíme několika proudými dálnicemi do velkoměsta – Athén.
Z plánované procházky po památkách dnes nic nebude, budeme rádi, když stihneme loď. Autobus letos již nestaví na náměstí Mitropoleos, jako dřív, ale na náměstí Karaiskaki kousek od hlavního vlakového nádraží. Spěšně vykládáme batohy a loučíme se s řidičem. Potom si v nedaleké směnárně vyměňujeme první Drachmy, kupujeme vodu (nero). Nestačím se divit jak se změnila doprava. Oproti roku 1997 se rozšířily linky metra z jedné na 3, nemusíme tedy nikam pěšky. Dáváme na radu paní od Korony a za 250 DRCH si kupujeme přestupní jízdenku (přestup ve stanici Omonia) až do přístavu Piraeus. Nové trasy metra voní novotou, všude je nablýskaný mramor, bezpečí zde hlídá voják se samopalem. I v metru je krásný vedro, pěkně se potíme. Od stanice Monastiraki už vede metro nad povrchem jako normální vlak. Vystupujeme ve velké nádražní hale na konečné v Pireu. Tady to žije! V přístavu jsou vidět osvětlené lodě, silnicemi proudí auta, skůtry…Kolem nádražní haly se pohybují různá individua, polehávají toulavá, psiska loudící něco k snědku. To hledáme ale i my. A už to vidíme! Přímo naproti v taverně se točí na tyčce voňavý ggggggggyyyyyyyróóóóóós! Okamžitě si dáváme první, potom druhý a navrch plechovku vychlazeného Mythosu.Paráda. Po chvíli hledání a vyptávání nacházíme v přístavu prodejní budku společnosti G.A.Ferries, se kterou chceme na lodi jménem ROMILDA dnes odplout na Sifnos. Klučík co nám prodává lístky se očividně baví (a my s ním) při hlášení jednotlivých našich jmen na lodní lístky. Nakonec lístky máme se zkomolenými jmény typu: Camel Latka, Ecoubes Sova atd…
V přístavu se pořád něco děje. Sledujeme připlouvající lodě různých společností, Hellas Ferries, Blue Star Ferries a další velké trajekty, luxusní rychlolodě High speed a „delfíny”. Loď jsme tedy stihli. Jenomže se jí stále nemůžeme dočkat. Konečně v půl druhé ráno s tříhodinovým zpožděním vplouvá Romilda do přístavu. Už sotva motáme nohama, takže jsme rádi, když konečně vystoupáme na horní palubu. Na zádi chvíli vegetíme v plastových židličkách a pozorujeme vzdalující se světla velkoměsta. Dost tady fouká a tak se přesouváme na příď, kde si v závětří rozbalujeme karimatky a snažíme se usnout.
Po vyplutí na otevřené moře se ovšem rozpoutává peklo. Vítr nám bere spacáky a věci, takže se Ilča, já a Látkovci ukrýváme do nitra lodi. V místnosti s sedačkami už spokojeně pochrupuje na zemi početná cikánská rodinka. Po chvíli pomáháme ze zajetí bouřící přídě i nejdeckým kámošům. Soudě podle výrazu a zvuků, který vydává Andy si tam užili svoje. Kluci vypráví o vlnách který stříkaly přes příď, o šíleným větru, kterej strhnul a odnesl Pugymu vlajku z batohu. Celý to umocňujou mohutné náklony lodi do stran, na záchodě někdo zvrací, a ani nám z toho není dobře. Holt suchozemci se nezapřou. Rómáci se ani nevzbudili, asi jsou na to zvyklý. Celstou ještě zajíždíme do přístavu na ostrově Kythnos.
Na již klidnější přídi později s klukama pozorujeme nádherný východ slunce a blížící se ostrovy. První zastávkou za denního světla je ostrov Sérifos. Tenhle ostrůvek vypadá opravdu zajímavě, ale zeleně moc nepobral. Většinu plochy zabírají nehostinné skalnaté kopce, na temeni jednoho z nich jsou vidět rozeseté bílé domky – správní centrum Hora. Po chvíli plujeme dál, blíž k Sifnosu a zbytek výpravy ještě dospává. Ani se však nenadějeme a už expresně balíme ležení a vystupujeme rozespalí v Kamares.


Kamares je malinké přístavní městečko, jediný trajektový přístav na Sifnosu. Leží v chráněné zátoce, jejíž konec lemuje pěkná písčitá pláž. Kousek nad bílými krychlemi domků se vypínají mohutné skalní stěny a strmé kamenité hory, které vlastně celý záliv obepínají. Na jejich vrcholcích v ranním sluníčku září bělostné kopule pravoslavných klášterů a kostelů. Prostě paráda. Protože díky komunikaci s e-mailovými řeckými přáteli máme dostatek informací o okolí, jdeme najisto do blízkého campingu Makis. Chvíli ještě pozorujeme místní rybáře čistící úlovek a kupujeme pečivo, pak se podél taverniček a keramických dílen vydáváme ubytovat.
Camping Makis je kousek za pláží a vede ho pohodový majitel. Kempík je maličký, ale je zde vše co po dlouhé a náročné cestě potřebujeme. Srpchy, teplá voda, umývárky, taverna, lednice…A všude perfektní pořádek, čisto, mezi stany úzké chodníčky a stany ukryté ve stínu stromů. Než se uvolní plácky na stany, dáváme si kafe a dělíme se o nezapomenutelné zážitky z plavby rozbouřeným mořem.
Po obědě se konečně vydáváme k moři, tak jako každý rok, nabrat si trochu soli do huby. Nic se nezměnilo! Je pořád stejně slaná, teplá a čistá. Snad jen ten vítr by se mohl zklidnit.A tak si to vše vychutnáváme, s pocity, které sná snad jen suchozemec, v jehož vlasti je kosa od září do května a který se koupe v bahnitých rybnících nebo přehradách plných řas.
Zbytek dne podnikáme výpravy do městečka, zkoumáme úzké uličky a hlavně zjišťujeme možnosti v půjčovnách motorek. Jsou tady dvě, pár desítek metrů od sebe. Nám se jeví jako nejsympatičtější Sifnos Moto Car nad kempem. Mají tady starší Yamahy 50 za super cenu 3000,- DRCH na den!
Při západu slunce po dlážděném chodníčku stoupáme ke kostelíku na druhém konci zálivu. Ten je, jako snad všude na ostrovech pečlivě udržovaný, otevřený a z jeho terasy se nabízí krásný pohled na Kamares a okolí.
Cestou do kempu se ještě po krátké poradě vydáváme do půjčovny motorek. Je rozhodnuto! A tak se s majitelem domlouváme na rezervaci 4 ks motorových vos, s tím ať nás ráno očekává. Srdce tlučou vzrušením. Zítra budeme piráti silnic! A tak do pozdních večerních hodin v campu u zbytku slivovice probíráme šance sifnoských chodců, oslů i nás na přežití při zítřejší jízdě.

Ráno plné očekávání je tady! Hola-hola Motoden volá. Balíme stany, snídáme a v recepci platíme „Makisovi”. Cena je slušná, v přepočtu cca. 120,- na osobu Dávám mu na památku malou lahvičku Becherovky. Okamžitě se otáčí a z poličky mi podává dvě malá ouza na oplátku. Ještě výměna úsměvů, pár kostrbatých anglických vět (z naší strany), potřesení rukou a vzhůru k dalším dobrodružstvím.
Před půjčovnou už k našemu překvapení stojí vyrovnané 4 Yamahy. Přesně jak jsme se večer dohodli.
A už se nám jdou věnovat…Nejdříve domlouváme úschovu báglů v kamrlíku půčovny. Bez problémů. Poté nám na Andy řidičák půjčují 4 motorky. Dostáváme mapky ostrova a tipy na pěkná místa. Potom nám už Minas předvádí ovládání „našich” strojů. (Jeho jméno jsme se dozvěděli až doma e-mailem od Stavrose – majitele půjčovny, ten nám poslal do ČR také sifnoskou keramiku )
Vypadá to jednoduše, jsou to poloautomaty. Mají řadičku, ale rychlosti se „kopou” manuálně bez spojky, jen se ubere plyn. Při ubrání plynu na minimum, třeba i při trojce se sepne neutrál. Andy si na to radši netroufá a bere zavděk nabídnutou plnoautomatickou Hondou. Je pravda trošku mini, ale Andy taky není žádnej čahoun, tak se tam s Tondou vejdou. Po instruktáži se loučíme s Minasem, který naše zkušební jízdy sleduje s obavami i úsměvem. Vyrážíme do Apollonie – správního centra ostrova. Zprvu trochu opatrněji, ale jak se nám řízení dostává pod kůži, začínáme vnímat sílu těch okamžiků. Tak si to shrneme: Jedeme ve dvojicích na japonských skútrech po řeckém ostrově, na zádech batůžky s plavkami a svačinami, na sobě jen trička a kraťasy, šplháme se podél roklí a terasovitých políček do kopců, kolem nás kromě řvoucích motorů jen klid, vůně moře, benzínu a vítr ve vlasech. Plni euforie na sebe radostně troubíme a halekáme. U dalšího krásně bílého kostelíku si sdělujeme první dojmy, Andy dokonce předvádí rodeo s mašinou. Na dohled od Apollonie se stavujeme u pumpy. Když si každý naporoučíme „pénde” litros, babka u pumpy kroutí hlavou. Kam chtěj asi jet za pět litrů? To, že je to moc poznáváme po mnoha kilometrech, kdy se ručička palivoměru téměř nehne. A tak za pár kaček můžeme sjezdit celý ostrov.
Apollonia je krásné městečko na náhorní plošině ostrova. Splynuly s ní vlastně i vesničky Exambela, Katavati a další. Jsou tady dlážděné bíle vyspárované chodníčky, obchůdky se suvenýry, nádhernou levnou ostrovní keramikou. Na kopcích i v Apollonii vidíme další kostely a kapličky. Kolem se rozprostírají olivové háje. Turistů zde není také nijak přehnaně moc. To jsme vlastně taky chtěli.
Pečivo, pizzy a další ještě teplé dobroty z místní pekárny chutnají opravdu skvěle. Posilněni nakopáváme stroje a vyrážíme serpentýnami k moři - směr Kastro. Kastro je staré středověké město na skalnatém výběžku východního pobřeží. Provoz na silnicích je řídký, ale i tak se vyplatí dávat pozor.
Před Kastrem nás ještě oslovuje děda na minimotorce, jestli nechceme „dhomátio” – tedy privat.
Evcharisto, dědo, máme bágly v Kamares - bohužel. Na parkovišti odstavujeme motorky a jdeme na obhlídku.
Kastro, to je tedy opravdu něco! Kdo chce vidět, to co cestovky prezentujou jako pravé Řecko, měl by se sem vypravit. Uzounké uličky, větrný mlýn, bílé krychle domků nalepených na sebe, dlážděné chodníčky, amfory a další keramika na zápraží i schodištích. Modrá a bílá. Čisto a klid, tak jako v duších zdejších obyvatel.
Tady nejsou davy turistů jako na Mykonosu nebo Santorini, tady se to dá opravdu vychutnat. Z útesu u staré pevnosti je vidět inkoustově modré moře a v mlžném oparu ostrovy Antiparos a Paros. Na skalnatém mysu pod Kastrem září ještě jeden krásný kostelík, k němu se ale vydávají jen Puggy a Míša. My ostatní už na to nemáme sílu. Vedro sílí, slunce pálí, takže malý krámek s pečivem a vychlazenými fantami, je to co hledáme. Za dvacku plechovka – nekup to. Kastro nás tedy fakt dostalo. Vedro nepolevuje, ani svěží mořský vítr již nechladí, takže nakopáváme motorky a vyrážíme. Kam? No přeci koupat! Vybrali jsme si pláž Vathi. Údajně má být nejlepší na Sifnosu a na fotkách vypadala opravdu zajímavě. Nejdříve musíme vystoupat zpět do Apollonie a pokračovat na jih. Cesta do Vathi je super. Z Apollonie klesáme prudkými serpentinami kolem kopců na vytoužené místo. Najednou ho vidíme – nádherný záliv uzavřený úzkým hrdlem od volného moře, pár bílých jachet, taveren a domků a nezbytný kostelík. Vosy umisťujeme na parkoviště a za chvíli se již vrháme do křišťálově čistých vod zálivu. O tom, že tahle pláž je nejhezčí na ostrově nevíme jenom my, je tu dost lidí, ale v mezích normy, žádná hlava na hlavě. Prostě paráda.
Ženský se chtějí ještě válet, ale my motoristi je po 2. hodinách už poháníme do sedel. Máme ještě přece tolik benzínu ! Chceme projet ostrov na délku až na mys Heronissos. Po výjezdu z Vathi ještě chladíme motory u vyhlídky nad pláží Platis Gialos a po projetí staré známé Apolonie míříme dál. Cesta začíná ztrácet asfaltový kabát a přichází ke slovu drobný stěrk. Tady už musíme dávat bacha na jízdu. To ovšem neznamená, že to na přehledných úsecích pořádně nerozpálíme a nezávodíme. Provoz je tu takřka nulový, dostáváme se do neobydlené krajiny, plné strží a hlubokých roklí, sem tam potkáme vesničana s oslíkem. Po cca. 19 km jsme na místě. Sifnos zde končí úzkým mysem. Vítr fičí, vlny burácí o útesy. V jedné kryté zátoce se krčí rybářská osada Heronissos, konec světa, a oáza klidu místních obyvatel.
Na zpáteční cestě se nakrátko zastavujeme ve vesnici Exambela. Místní větrné mlýny a bílé domky Apollonie nám hned plní políčka filmů. Poslední sjezd do Kamares si opravdu vychutnáváme, řídítka nám srostly s rukama, v nádrži je paliva dost. Jenže je už pozdě….Stavros s Minasem od nás přebírají motorky, a když jim ukazujeme kde jsme všude byli kroutí hlavou se slovy se slovy „Dirty road”. Dáváme jim na památku a za odvahu, pohledy a tužky a úsměvy.
Do kempu se nám nechce a tak hledáme místečko na přespání. U pláže ho nacházíme. Mezi cypřiši je ukryt písčitý plácek. Tady si rozbalujeme spacáky, vaříme a probíráme zážitky z motorek, sledujeme osvícené, trajekty a spokojeně usínáme.

Noc byla perfektní. Kromě větru opravdu v Řecku nic spánek nenarušuje. Při ranní procházce potkávám majitele kempu. Říká, že mu vůbec nevadí, že nespíme v jeho kempu a že má Čechy rád ale ať si prej dáme bacha na policajty, že prej spaní na divoko nemají rádi. Říkám mu, že jsme se vrátili z motorek až večer a že za chvíli odplouváme na Kimolos.
Po snídani zase v klidu posedáváme v taverně, kde nám slibují, že gyros bude za 30 minut hotový a pak otevřou. V tu chvíli si ještě myslíme, že máme času dost, kupujeme melouny, laxně se couráme pro lodní lístky.
V turistické kanceláři nám však tuhnou rysy. Houkající trajekt se náhle zjeví v zálivu! Rychle nadiktovat jména na jízdenky! Ne každý zvlášť, všech 8 na jedno jméno! Little time! Rychle! Rychle!
Holky pohodlně zírající na grilovací jehlu teď zírají na nás. Nastává úprk s bágly a melouny v rukou. Loď už pomalu zavírá vrata, námořníci nechápou.
A tak, než se na palubě stačíme vydýchat, vidíme jen vzdalující se Kamarský záliv přívětivého ostrova Sifnos.
Loď ukrajuje další námořní míle a my přemýšlíme o dalším cíli naší cesty. Jaký asi bude ostrov Kimolos? Jisté je, že je z letošních ostrovů nejmenší. Jak to bude s vodou? Co hadi ? To nám teď bloudí v hlavách. Z rozpálené přídě pozorujeme ostrovy a dohadujeme se, který je ten náš. Do poslední chvíle si myslíme, že víme který a tak ho dalekohledem zkoumáme. Smůla! Loď se stáčí jiným směrem. Ten hornatý ostrov se jmenuje Poleigos a je neobydlený.
Kimolos vypadá z dálky docela velký. Nejsou vidět ani nějaké strmé svahy jako na Sifnosu. Po hodině plavby zařinčí kotevní řetězy a trajekt mazáckým způsobem couvá k molu. Přístavní vesnička se jmenuje Psathi. Je to konec světa. Pár rybářských loděk, taveren, domků i lidí. Nad ní se na návrší krčí malé a jediné městečko Kimolos. Vystupujeme. Než se stačíme dohodnout kam zamíříme, už se k nám hrne chlapík a s voláním „Aliki - nice Beach, Aliki - super, beautiful atd nás nenápadně nahání do přistaveného mikrobusu. Ani se nebráníme. Mládenci řidiči tvrdí to samé, tak proč to nezkusit. Úzkou silničkou se mezi vyprahlými políčky a vesničany s oslíky blížíme k pláži Aliki.
Jméno Aliki nese malá osada na jižním pobřeží Kimolosu. Je to konec světa, ale má své kouzlo. Hned naproti stanovišti minibusu je ve stínu platanů malá taverna a za prašným fotbalovým pláckem se rozprostírá dlouhá pláž. To je naše útočiště. Stavíme tábor ve stínu neznámých stromů a chladíme rozpálená těla v průzračných vodách Krétského moře. Podél pláže je nadivoko také několik stanů, občas někdo se přijede na motorce vykoupat – jinak klídek. Jen občas smutně hýknou oslíci za kamennou zídkou – mají svázané nohy, aby neutekli. Máme spoustu času a tak přichází na řadu i šnorchlování , potápění a focení pod hladinou. Mořská fauna je zde docela pestrá, zvláště na útesech, jen škoda, že ani zde jsme nezahlédli středomořského tuleně o kterém básní v propagačních materiálech. Ovšem i bez toho stojí pobyt ve zdejších vodách za to. Zkoušíme chytat na pytlačku rybky a kupodivu jsme úspěšní. Po návnadě umatlané ze sušenek ryby jsou jako divé. Bohužel jen samé čudly, které hned pouštíme na svobodu.
Pugy našel na konci pláže malou tavernu, kam večer odcházíme za kulturou. Dáváme si jako obvykle Choriatiki – selský salát – černé olivky, okurky, rajčata, papriky cibule hojně zalité olivovým olejem a okořeněno oregánem (rigani) a také pivka a nezbytné frapko. Jako jediní hosté pozorujeme hrající si malé děti, kterým tiše závidíme život, když se loučí s příbuznými-majiteli taverny a odjíždějí motorovým člunem na sousední ostrov Milos. Na zpáteční cestě zjišťujeme, proč měli v bližší taverně zavřeno. Pod řetězy žárovek jsou řady stolů plné jídla, vzduch voní skopovým. Snad celý Kimolos zde slaví zřejmě svátek panny Marie 15.8.. Ještě dlouho do noci nám zní až do stanů tóny řeckých lidovek. ……
Dnešní den jsme pojali jako odpočinkový, před vyloděním na posledním ostrově. A tak je scénář podobný tomu předchozímu. Šnorchlování, lov mušlí, koupání, průzkum útesů a okolí a volání domů . I z takového zdánlivého konce světa se však dá telefonovat domů, jako všude v Řecku. Tady však před budkou po prašné cestě přejede vesničan na oslíku. To jsou kontrasty na obou koncích „drátu” říkáme si s úsměvem.
Zbytek volného času zaplňuje ochutnávání kafíčka v blízkých tavernách i plánování zítřejší cesty.
Trajekt na Milos jede kolem poledne, ale zda pojede bus do přístavu to je ve hvězdách. … A z nich jsme, i když krásně září na řecké obloze, nic nevyčetli. Takže asi půjdeme pěšky…

Ráno nic nenasvědčuje, že by měl autobus jet, děvčata z taverny také neví a tak se vydáváme do přístavu pěšky. Podél silnice si trháme drobné sladké hroznové víno. Ale jen na ochutnávku. Domorodci ho tady mají malá jen políčka a jeho pěstování v kamenité vyprahlé zemi dá jistě hroznou dřinu.
Cestu lemují trsy opuncií, před námi cupitá na oslu zahalená babka, na obzoru se rýsují siluety větrných mlýnů nad městečkem Kimolos. Závěrečný sestup do přístavu už absolvujeme skoro v poklusu. Trajekt na Milos je totiž již vidět u mola.
Než se však stačíme nalodit, odchytává nás majitel malé loďky a nabízí nám převoz za lepší cenu než trajekt. Slovo dá slovo a za chvíli už se usazujeme na zádi s několika dalšími cestujícími. Jó byznys je byznys…
Ukazuje se, že jsme udělali dobře. Loďka nabírá rychlost a začíná rozrážet vlny v úžině Diavlos mezi Kimolosem a Milosem. Trošku to houpe, ale zážitek je to originální. Trajekt ještě ani nevyjel a my jsme už téměř na druhé straně .
Za cca. 20 minut vystupujeme na půdu ostrova Milos. Přístavní městečko se jmenuje Pollonia. Je poledne, panuje tu klid siesty, kusy chobotnic se suší na slunci. Prohlížíme si krásný modrobílý kostelík, nakupujeme vodu a výborné malé pizzy v pekárně a plánujeme další cestu.
Autobusové spojení je skvělé. Snad každých 45 minut odjíždí bus na druhý konec ostrova do Adamasu.
My z jednoho z nich vystupujeme nedaleko - v místě s krásným jménem Papafragas. Je to velice zajímavé místo tohle Papafragas. Nedaleko od silnice si prohlížíme vymleté sopečné útesy s jeskyněmi a další úkazy o které se tříští vlny neklidného moře.
Po této kulturní vložce se vydáváme dále po silnici a cca. Po 2 km scházíme k pláži Agios Konstantinos. Pěkná písčitá pláž je téměř prázdná. Z vody vystupují skaliska, vlny bouří – to je něco. A tak pár hodin blbneme v celkem slušných vlnách, s Tondou zkoumáme vyvřeliny na útesech, a odpočíváme. Spát tady ale nebudeme. Vítr je tu totiž pěkně nepříjemný, nechceme mít spacáky plné písku.
U kapličky nad zálivem čekáme na KTEL Bus, který nás snad odveze do Adamasu. Po chvíli čekání se už vezeme do největšího města a přístavu na Milosu - do Adamasu. Zde ale nepobýváme dlouho. Na konečné po chvíli přesedáme do dalšího spoje, který jede do Plaky. Náhorní plošina u Plaky je poseta bílými krychlemi domků a modrými kopulemi kostelů. Úzkými uličkami se šplháme do krásného správního centra ostrova.
V Place jsme se dohodli, že půjdeme bivakovat na Plathienu. To by měla být opuštěná pláž nedaleko mestečka. Zas tak nedaleko to ovšem není což zjišťujeme při pohledu z návrší u staré pevnosti.
Vypadá to tam na dálku pěkně, ale jak se tam dostat ? To nevíme ani při průzkumu dalekohledem. Nakonec nám poradí jedna babka cestu. Klikatou silničkou dlouze sestupujeme mezi olivovými háji a terasovitými políčky k vysněnému cíli. Máme toho opravdu dnes již dost v nohou, ale pohádkový západ slunce nad okolními ostrůvky nám vlévá novou energii do žil.
Konečně jsme na Plathieně. Krásná písčitá zátoka je sevřená mezi strmými skalnatými srázy z načervenalého pískovce. Teď před soumrakem ji na skútrech opouštějí poslední návštěvníci a my ji máme jen pro sebe. Stavíme moskytiéry na písečném plácku za jakousi starou dřevěnou ponorkou. Je tady i betonový plácek na němž za chvíli naplno hučí plyn z vařičů, voní večeře a popíjíme vínečko z krámku v Polonii. Dnešek byl opravdu náročný…..Dobrou.

Po probuzení zjišťujeme, že kousek od nás spali pod širákem další lidi. Asi přijeli v noci.
Na dnešek máme naplánovaný pohodový den bez přesunů. Koupání na Plathieně je nádhera. Průzračná voda je samozřejmostí, tady se však k ní přidává i dno z jemného písku a nádherné okolí. Většinu dne blbneme ve vlnách, potápíme se a pozorujeme podmořský život na útesech Při focení pod vodou se užije opravdu dost srandy – hlavně když jsou velký vlny a my se při šlapání vody skoro topíme.
Zátoka se začíná pomalu zaplňovat lidmi, ale není to tak hrozné. Vždyť na Milosu je cca. 70 pláží, takže turisti i místní mají místa dost všude. Milos by měl být také domovem nebezpečné zmije levantské. Celkem se těchto smrtelně jedovatých hadů vyskytuje v Evropě cca. 9000 ks. Z toho 90% právě na Milosu. Zatím jsme žádnou neviděli ale i tak se hlavně já koukám mimo cesty pozorně pod nohy.
U silničky stojí také malý obytný přívěs s občerstvením. Nevede sem ani elektřina a tak za ním blafe malý agregátek. Mají tu všechno co potřebujeme k přežití: krásně vychlazený Heineken i Amstel , limču a malé vody v PET lahvích. Kluk co tam prodává je v pohodě a bez řečí nám nabíjí baterii do kamery i telefonu. Vedro sílí a tak jsme jeho častými hosty. Vydáváme se vzhůru do skal prašnou cestou hledat zkratku do Plaky. Zítra se nám trmácet po asfaltce opravdu nechce. Až po cca. 2 km nacházíme pěšinu ukrytou mezi zídkami a políčky. Stoupá strmě přímo do městečka a končí pár metrů od místa odkud jsme včera vyšli. Včera jsme ji nenašli – to je pech, je tak o půlku kratší!
Do „ponorky” u stanů přišel majitel. Otvírá okna, větrá a my vidíme, že ji používá asi jako chatku. Elektřinu mu obstarává solární panel na střeše plavidla. Chvíli se nás vyptává na obvyklé věci – odkud jsme atd . představuje nám i svoje dva psy a vůbec mu nevadí, že tam táboříme.
K večeru nás čeká příjemné překvapení. Chlapík, kterému patří přívěs s občerstvením nás přišel pozdravit, přinesl pár plechovkových piv, popřál dobrou noc a zmizel. Jó Řecko je Řecko…

Dnes jsme si přivstali, abychom byli na cestě než začne pařák. Čeká nás namáhavý výstup s batohy do Plaky po včera prozkoumané cestě. Šlapeme opravdu svižně, funíme a potíme se. Jen jednou se zastavíme, když vyměníme pár slov se starým bačou který pase kozy. A za půl hodinky jsme nahoře. Odměnou za tu námahu je probouzející se městečko, zvuk zvonu svolávající věřící na nedělní mši. Z terasy jsou nádherné pohledy na celou zátoku, celé kouzlo umocňuje zpěv abbého i lidí v kostele.
Autobusy do Adamasu jezdí snad každou půl hodinku, takže máme čas zajít si do pekárny
koupit výbornou pizzu a nasnídat se. Dovolená se přehoupla do druhé poloviny. Dnes chceme dojet do campingu Achivadolimni asi 7 km od přístavu Adamas. V Adamasu nakupujeme nějaké zásoby a odjíždíme do campu.
V recepci zjišťujeme, že zde také půjčují skútry a tak se těšíme, že zítra objedeme krásy Milosu na motorkách.
Camping je fakt perfektní. Čisto, uličky lemované ibišky a oleandry, místa pro stany jsou ve stínu rákosových rohoží. V malých bílých domcích kykladského stylu jsou další vymoženosti – bungalovy, sociálky, atd. Podelší době se zase koupeme ve sladké vodě. V kempu je i malá samoobslužná restaurace se spoustou dobrot, výborným salátem s olivami, těstovinami a špagetami za super cenu cca. 1100,- Drch. Přímo z terasy u restaurace se otevírá krásný pohled na okolní zelené kopce, miloskou zátoku, Adamas a Plaku. Pod kempem se táhne dlouhá písčitá pláž Achivadolimni. Na tu se ostatně jdeme odpoledne koupat. Voda je zde neuvěřitelně teplá. A tak jen tak lenošíme a na druhém konci zálivu pozorujeme přistávající trajekty ….
Po večeři v restauraci se jdeme ještě kousek projít, omrknout motorky a s vidinou zítřejšího dne v sedle skútru spokojeně usínáme.


Ráno jsme vstali brzy aby nám motorky nikdo nevyfoukl. Jenže máme smůlu. Jsou sice na svém místě, ale s půjčením budou problémy. Tak nám to vysvětlil kluk z recepce. „Můzete mluvit cesky” říká, a my čumíme jak blázni. „ Ja mam u Vás kamarady, ja studovat v Budejovice”. Proč nám motorky nemůžou půjčit ostatně teď už zjišťujeme taky. Ti volové na dopravce nám do mezinárodního řidičáku nezaznačili sk. A – do 50c3! Máme vyznačené jen auto skupinu B, což tady neznamená automaticky i malou motorku, jako u nás. Caramba ! Na Sifnosu na to kašlali, ale tady jsou přísnější.
Takže narychlo vymýšlíme náhradní plán. Nakonec vítězí návrh – návštěva katakomb.
Autobusem odjíždíme do Adamasu, kde slídíme po gyrosu, ale taky kupujeme jízdenky na středeční ranní trajekt do Piraea. Pokračujeme dál do městečka hora, které jsme poznali již při našem výstupu z Plathieny. Tentokrát jsme však bez báglů (ty zůstaly v kempu) a tak se můžeme proplétat spletí úzkých uliček s bíle vyspárovanou dlažbou a obdivovat bilo/modré domky a kvetoucí ibišky. Za vedra v řevu cikád vystupujeme nad Plaku na starou pevnost Kastro. Na vrcholku je malá kaple a plápolající řecká vlajka. Je odtud nádherný pohled na celý Milos, bílé domky, modré kopule kostelů a zátoku.
Miloská zátoka je jeden z nejlépe chráněných přístavů středomoří. Je to vlastně bývalý kráter sopky zalitý mořem, otevřený pouze z jedné strany.
Uličkami sestupujeme do další vesnice Exambela, kde mají být prastaré katakomby, snad až 4000 let staré. Nakonec je nacházíme. Zavřené. Je pondělí a to má většina památek stejně jako u nás zavřeno. A tak se vydáváme o kousek dál a prohlížíme si ve svahu nad mořem antický amfiteátr a také místo kde byla nalezena zdejší nejznámější památka – socha Venuše (Afrodity) Miloské. Cestou zpět se chladíme ledovým frappé v taverně. Známý řidič nás veze zpět do přístavu. Tady kromě shánění dárků pro sebe a rodinu také požitkářsky hltáme každý pár pita-gyrosů z osvědčeného podniku. Ve městě jsme koupili Retsinu a pár plechovek řeckého piva Mythos a Alfa. Vychlazený se dá fakt vypít všechno….
Autobus do Achivadolimni již stojí na zastávce. Potřebuju ještě koupit nějaký ovoce a tak se ptám řidiče, kdy odjíždí. Five minutes ? O.k.! Za cca. 2 minuty vycházím z krámku a autobus nikde. Skvělé! To znamená 7 km do kempu pěšky. Cestou z Adamasu zkouším stopovat - marně. Když už začínám pochybovat o pověstné řecké pohostinosti, zastavuje džíp se starším chlapíkem. Auto ukrajuje cestu podél pobřeží a my bavíme o všem možném. Anglicky to celkem jde. Ptá se kolik nás je, jak se nám tady líbí, odkud jsme atd. Na svoji otázku ohledně nebezpečných zmijí mi odpovídá. Ano, ano žijí tady, ale teď jsou v horách a v tom horku spí. A už vůbec prý nejsou kolem silnic a míst, kde žijí lidé. Tak to mě uklidnil. Bohužel až na konci dovolené. Ale stejně bych si ji chtěl vyfotit nebo natočit. Pověstná řecká pohostinnost však nelhala. Když se loučíme u kempu, chlapík auto otáčí zpět k Adamasu. Zajel si sem jen kvůli mně….
Odpoledne trávíme na pláži Achivadolimni. Musíme si to opravdu vychutnat. S trochou nostalgie zjišťujeme, že je to zřejmě poslední koupání. Když už nás nebaví šnorchlování, jdou kluci půjčit do občerstvení míč a na písčitém hřišti hrajeme beach volejbal. Přidává se k nám dokonce mladý Řek Fyros. Asi si myslel, že si pěkně zahraje. Ne,ne..U nás pláže nejsou a podle toho také hra vypadá….
Večer jsme si na rozloučenou uspořádali malou párty u kuchyňky. Prázdné plechovky rostou v pyramidu, vedle italiáni mastí karty, prostě pohoda. Jenže zítra ráno odtud odjíždíme. Na Milosu nás čeká zítra ještě jedna noc. Ale tu už musíme absolvovat blízko přístavu. Naše loď vyjíždí totiž již v 8:00 ráno.

Ráno mezi pobíhajícími ještěrkami balíme stany, platíme a v recepci si schováváme batohy. Nikam nespěcháme, do Adamasu nám stačí dojet až k večeru. A tak máme ještě takřka celý den na blbnutí na pláži. Z vody se nám fakt vůbec nechce. Kdypak tě zase uvidíme moře ? Kdypak zase nasolíme svoje těla?……
Odpoledne se loučíme s kempem a odjíždíme busem do Adamasu. Za jízdy podél pobřeží vyhlížíme vhodný plácek pro přespání. Nedaleko místa, kde jsem včera stopoval to vypadá celkem slušně. V přístavu se ještě zásobujeme vodou a jídlem na ranní trajekt a z internetové kavárny posíláme pozdravy domů. Asi půl hodinky nám trvá cesta na nocležiště. Je to čisté místečko mezi pláží a silnicí do Achivadolmni.
Postupně se poblíž ukládá k spánku pod širákem ještě pár dalších turistů. Ti asi pojedou zítra s námi.
S odkopanými spacáky a s batohy pod hlavou ještě dlouho do noci pozorujeme rybáře, přístav i naši osvětlenou loď. Z neznámého stromu po setmění začínají padat kapky vody..…..

Naše loď se jmenuje Express Milos a pluje pod vlajkou společnosti Hellas Ferries. Adamas se teprve probouzí v záři východu slunce a my už míříme na palubu. Na zádi ještě narychlo natírají trup namodro (doufám, že nezáplatujou nějakou díru). Mohutná námořnice trhá naše lodní lístky a za chvíli už shlížíme na molo z nejvyšší paluby. Po zkušenosti z bouřlivé noci při cestě na Sifnos mají holky obavy z plavby, ale ty nejsou dnes na místě. Mořská hladina je jako olej a vládne bezvětří.
Motory burácí a kotvy jdou nahoru - odplouváme. Lidičky na molu mávají na příbuzné, přátele, děti. Připadá nám to skoro že se loučí i s námi. Jedna z cestujících se pokřižovala. Snad doplujeme. Někteří lidi určitě jedou za prací nebo do školy do Athén. Jo, to by byl život: do školy lodí, za babičkou na ostrov, domů podél pobřeží na skútru, k večeři souvlaki a salát s olivami, po obědě spánek a místo špíny přehrad se koupat v průzračném moři. Jednou se sem stejně odstěhujeme….
Vyplouváme na otevřené moře, podél skalnatého pobřeží a dalších ostrůvků, míjíme známou pláž Plathiena. Naše první zastávka je na Sifnosu v Kamares. Tady naše dovolená začala, tady proběhlo motorkové rallye. Tady teď taky začíná pravý chaos: auta zásobování, houf cestujících, motorky a námořníci v bílém – vše v pohybu. Po hodince odplouváme dál a naší další zastávku je Serifos. V přístavu je krásně čistá voda. Tady se opakuje podobná situace jako v Kamares a loď se začíná plnit.
Bílé domky Serifosu mizí v dáli a náš další cíl se blíží. Je to ostrov Kythnos. Pustý holý skalnatý ostrov na palubu přivádí další dávku cestujících a vozidel. Teď je na lodi opravdu těsno.
Sedím na zádi a v žáru slunce si vychutnávám plavbu, paprsky a pohledy na okolí a řeckou vlajku. Zdá se to skoro až neskutečné, co jsme prožili a prožíváme. Kolikrát si na to v podzimních plískanicích vzpomeneme….
Objevují se obrysy Peloponésu a provoz na moři houstne – blíží se Piraeus. Podél pobřeží na svazích to vypadá jako zasněžené . To jsou ale bílé domky 4 milionového velkoměsta. Dřív byly Athény a přístav Piraeus samostatná města, ale dnes už splynula a nepoznáte, kde jedno končí a druhé začíná.
Před vjezdem do přístavu ještě čekáme s dalšími trajekty, než se uvolní místo u mola. Kotví tu spousta lodí ze všech koutů středomoří. Pomalu couváme hnusnou hnědou páchnoucí vodou přístavu k molu. Vylodění z přeplněné lodi vyžaduje pevné nervy a klid. Trvá snad hodinu….
Autobus do Prahy odjíždí ráno v 7:00 opět z náměstí Mitropoleos. Přečkat noc musíme tedy někde ve městě. Nejdřív si myslíme, že necháme batohy na nádraží v Piraeu, ale tady je úschovna zavřená a tak měníme plán. Po napínavém Pugyho incidentu s řeckou policií a pokladním v metru se vydáváme na Statmos Larissis. (Pugy lehčí o 1500,- Drachem) .
Larissa station je athénské vlakové nádraží nedaleko odjezdu našeho busu. Máme ho již vyzkoušené s Tondou. V roce 97 jsme tu také přečkali noc. Je tu čisto, zastávka metra a docela i klid.
Úschovna sice za ty roky znatelně podražila na 1000,- drachem za osobu, ale odměnou budou odlehčená záda a volný pohyb po městě. Přejíždíme metrem do stanice Monastiraki. Tahle zastávka je přímo historickém centru Athén. Vystupujeme přímo před krámky a trhem, nedaleko uliček staré čtvrti Plaka. a nad námi je na skalisku vidět Akropole. Začíná úmorná i zábavná prohlídka krámku, shánění suvenýrů a památek na letošní cestu. Hladoví hledáme i stánek s gyrosem. Nakonec ho nacházíme a majitel nás po zjištění, že jsme Češi zve na televizi do lokálu. Dnes večer totiž hraje Slávia s Panathinaikosem Athény.
Podél agory – antického tržiště a dalších památek jsme vystoupali parkem až k Filopapovu památníku. Z tohohle pahorku je nádherný pohled na Akropoli a celé mraveniště Athén i Piraea. Slunce zapadá , sloupy chrámů začínají osvětlovat halogeny a kolem hučí město.
Utahaní celodenním brouzdáním v ulicích se vracíme dolů do města, nakupujeme zásoby na dlouhou cestu do Prahy a usedáme do známé taverny na gyros a hranolky. Pod televizí se zapnutým fotbalem žertujeme s majitelem kdo že to vyhraje. On tvrdí, že za tři minuty budou vést 3:0. Nakonec naši fakt prohráli. (To jsme se dozvěděli ale až doma protože do 22:00 jsme si museli v úschovně museli vyzvednout bágly.)
Batohy už máme a tak do půlnoci ještě sedíme v teverně naproti nádraží a pak se vydáváme na nástupiště. Poleháváme na karimatkách, hlídáme se navzájem, pospáváme. Je tady jako vždy pár houmlesáků, nějací Afgánci či co, ale nikdo neotravuje. Brzy ráno nás probírá hemžení lidí čekajících na spoj do Chalkidy.

Na náměstí Karaiskaki je to jen pár set metrů, autobus tedy v pohodě stihneme.
Známý bus i řidiči jsou tady – nasedáme. Opět jsme zabrali oblíbená místa u čelního skla. Jsme unaveni po nepříliš tvrdém spánku na nádraží a tak skoro všichni usínáme. Nad Athénami vychází slunce a my odjíždíme na sever.
Odjíždíme domů….První pocity? Možná se v duchu těšíme na horkou vanu, měkkou postel a teplý oběd. Možná se těšíme i na odpočinek a lenošení u televize. Při posledních pohledech na probouzející se města, modré moře, hory a olivovníky si ale uvědomujeme, že po pár dnech v Čechách se nám bude zase stýskat po druhém domově. A než se sem vrátíme, budeme se zase nesčetněkrát probírat fotkami, přehrávat video, strouhat okurky na tzaziki, vzpomínat u skleničky s Metaxou na lidi, lodě a moře a do každého salátu lít olivový olej…

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (7)
05.09.06 10:10  (nepřihlášený uživatel) ...***
Pokud si autor příspěvku nade mnou myslí, že pořádáme lovy na počty navštívených ostrovů je na omylu. Ano Kimolos se dá i za dny poznat. Cestovky tomu říkají poznávací zájezdy, my to neřešíme.Touha vidět toho z Řecka co nejvíc je tak silná.Pedro
17.08.06 11:26  (nepřihlášený uživatel) ...***
Cestopis je dobrý, o tom není sporu. Ale jiná věc je zarážející - jak je možné navštívit tolik ostrovů, ale žádný nepoznat (pořádně)? Má tohle vůbec cenu, jen skákat z místa na místo? Přitom každý z těchto ostrovů si zaslouží minimálně týdenní pobyt, dokonce i Kimolos, ano i Kimolos.
25.05.06 18:45  (nepřihlášený uživatel) ...***
Parada! diky za taketo cestopisy! Jana
12.12.05 14:29  (nepřihlášený uživatel) ...***
O.K. Super cestopis! Pedro, tys´taky pochopil řeckou mentalitu... daniel Vl.
12.12.05 13:57  (nepřihlášený uživatel) ...***
Nezávislé cestování - svoboda, pohoda, relaxace... Pedro, perfektně, citlivě napsané! Petra V.
12.12.05 10:28  (nepřihlášený uživatel) ...***
Diky Pedro za zajimavy cestopis. Pod sirak uz sice nejezdim, ale Sifnos a Milos mam take v planu navstivit. Veroula
10.12.05 00:57  (nepřihlášený uživatel) ...***
Perfektní, pohodový cestopis plný pozitivních emocí, díky, jen tak dál...Kyklady jsou v plánu. sofia.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
WTVRK
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Pedro˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy5
Galerie2
Diskuze0
 
CK MARTED Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos