Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 5
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Zase ten Karpathos

Autor:
Zařazeno:
Karpathos
Napsáno:
09.10.16 18:07
Fotografií:
56
Přečteno:
2212
Soutěž:
2016
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Včera 23:50
15 °C
Chybí informace
VJV, 3.6 m/s
„Už zase?!“ Tuhle větu jsem v posledních dnech slyšela tolikrát. Ano, už zase Karpathos. A proč? Nevím. Podle mého spolucestujícího je to všude v Řecku stejné. Moře, hory, modrobílé domečky, stařenky v černém, toulavé kočky a řvoucí cikády. Výběr dovolené nechává na mě, ale ve chvíli, kdy řeknu Karpathos, zasvítí mu oči. Je mi jasné, že ho tenhle ostrov zasáhl stejně jako mě. Možná se odpověď na otázku, co nás tam stále tolik táhne, skrývá v následujících řádcích, přesto na ni nedokážu jednoznačně odpovědět. Nečekejte tu místopisná a historická fakta, spíš jen postřehy a střípky z našeho pátého pobytu na ostrově. Ale teď už popořádku.


Den 1.
Člověk se těší na zaslouženou dovolenou, čeká na ni téměř do konce září, chce si odpočinout a pak bum ho – ve dvě ráno na letišti. Tomu teda říkám odpočinek. Každý rok to začíná stejně. Dvě nevyspalé mrtvoly nastupují do letadla, kde já nezamhouřím oko, ale můj drahý nasadí kapuci od mikiny, aby ho neofoukla klimatizace, a během pěti minut neví o světě. Z letadla už vystupuje jen jeden zombie, druhý se vyspal do růžova.
Na letišti nás vítá kupodivu nezvykle mírný větřík a vůně tymiánu a šalvěje. Jo, poznáváme to tu i po čichu. Autobus nás odváží do Pigadie, kde jsme stejně jako loni zvolili příjemný a klidný hotel na samém okraji města. Po ubytování padá „pan vyspaný do růžova“ na hodinku do postele a já v klidu vybaluji. Dnes nikam nespěcháme, zatím nemáme přibližovadlo, tak se chceme jen vykoupat na pláži Vrontis, která se táhne kolem Pigadie a asi dva kilometry od ní na sever. Cestou zastavujeme v oblíbené půjčovně, abychom zamluvili skútr na následujících 10 dní. K našemu překvapení tu nesedí unuděná slečna z předchozích let, která se věnovala ochotněji pouze mladým Italům z protějšího hotelu. Dnes je tu velmi milá paní, za jejíž asistence vybíráme černý skútr 200ccm. Cenu s plným pojištěním nám spočítá na 214 euro, ale rovnou zaokrouhluje na 200. Když se zeptáme, jestli se pro něj můžeme stavit už dnes večer, dorazí nás odpovědí: „Když si ho vezmete hned teď, dám vám ho za 180“. Neprotestujeme. Ještě se ptám, kde má loňskou kolegyni. „Vdala se za Itala z protějšího hotelu.“ Jak jinak, že?

Vykoupat se tedy nejdeme, ale jedeme. Parkujeme až úplně na konci Vronti u elektrárny, kde téměř nikdo není, jen jeden voják z blízké základny si odskočil zaplavat. Martin se vydává na průzkum okolí a tam někde mezi odhozeným nebo vyplaveným odpadem nachází záchrannou vestu, bohužel prý roztrhanou, ale pod ní leží podivný předmět. Vítězoslavně s pohledem úspěšného lovce přibíhá na za mnou na pláž s něčím, co vypadá jako omlácený a zdeformovaný oranžový hasící přístroj s plovákem. Jako správný technik předmět chvíli zkoumá, pak za něco zatáhne, divná věc zasyčí a začne se z ní růžově kouřit. Kousek od nás ležící voják cosi řecky zamumlá, sbírá svou uniformu a rychle mizí. Martin se snaží kouřící předmět – tedy teď už víme, že záchrannou dýmovnici – uhasit pískem, ale bez účinku. Odhazuje dýmovnici do vody a my se raději od růžově zbarveného moře vracíme zpět do Pigadie. Hlavně nenápadně. Je mi jasné, že se letos nudit nebudeme.


Den 2.
Nacpaní výborným řeckým jogurtem s medem startujeme. Zastavujeme u benzínky, kde na židli podřimuje pumpař s nedopitou kávou v ruce a zapáleným doutníkem v koutku úst. Po chvilce se probírá, mžourá, možná ani neví, kde je, ale rychle se zorientuje a už nám tankuje „full“. Protože jsme se rozhodli, že letošní dovolená bude hlavně plážový relax a návrat na stará známá místa, dnešní cesta míří k naší úplně první karpathské vzpomínce - Apele. Pláž Apela patří k nejznámějším na ostrově, prý i nejhezčím, dokonce vyhrála nějakou anketu, ale nenechte se mýlit. Je sice hezká, ale plná lehátek a křiku. Trocha soukromí se dá najít na jižním konci aspoň do chvíle, než tu zakotví výletní loď . My pláží jen proběhneme a pokračujeme přes kopec na její menší sestřičku malou Apelu . Protože dnes se chceme spíš jen povalovat, rozbíjíme základní tábor – plážový stan – a konečně po roce vbíháme do vln . Je tady asi 10 lidí, snad nejvíc, co jsme zažili, ale několik jich odchází brzy a je klid. Martin je hledač pokladů a po včerejší dýmovnici dnes nachází mobil. Zkouším volat na ICE, ale nedá se dovolat a příchozí sms hlásí nízký kredit. Naštěstí se mi podaří aspoň poslat zprávu, že hledáme majitele telefonu, ať se ozve. Asi po hodině konečně telefon zvoní. „Ahoj, tady Conrado, já jsem majitel, manželce od vás přišla zpráva“, hlásí se anglicky Ital. Domlouváme se, že za půl hodiny přijede. A opravdu asi za 40 minut se k nám řítí sympaťák Conrado, celý šťastný, že mobil je na světě. Po jeho odchodu balíme a přes velkou Apelu, která se vylidňuje , míříme ještě do taverny nad pláží. Tam už sedí jen majitel s početnou rodinou.

Už se pomalu, no, vlastně docela rychle blížíme k hotelu, když nás na kraji Pigadie zastavuje policajt. Hlavou mi proběhne ta poslední rovinka kolem benzínek a trochu mi zatrne. Ale že by byl tady na ostrově radar? Nebo po nás jdou kvůli té dýmovnici? „Your driving licence, please“. Ok, ještě smlouva z půjčovny, zdá se, že je všechno v pořádku. Poděkuje, zeptá se na navštívené pláže a popřeje nám krásný pobyt. Uf!


Den 3.
Pohled směrem ke Kali Limni trochu vyvolává nejistotu, jestli je dnes ten správný den na výstup. Nad horou se honí mraky, ačkoliv všude jinde na ostrově je úplně jasno. Ale rozhodneme se vyrazit, i když jsem se ráno vzbudila s pocitem, že angína je na spadnutí. Ale říkám si, že jestli na mě opravdu spadne, už tam další dny nevylezu. Jdeme nejkratší trasu od planiny Lastos asi hodinu a půl po kamenité stezce. Místy je to pořádný krpál, ale není vedro a dost fouká. Kolem občas proběhne koza nebo ovce, zdraví nás mečením a bečením, tak jim vesele odpovídáme a cesta uteče, ani nevím jak. Vrchol bohužel zůstává v mracích , nahoře je pořádná zima a silný vítr . Když to srovnám s tím výletem na Kokořín… Ale vážně, jsem ráda, že jsem tu i v takovém počasí, ten kontrast s meteorologickými podmínkami jen o pár desítek metrů níž je neuvěřitelný. Nejvyšší hora Dodecanes je tedy pro letošní rok dobyta. Zapisujeme pár slov do knihy uložené ve schránce u kříže a asi po 15 minutách se mraky na chvíli roztrhnou a konečně spatříme, že je dole pod námi moře, ale o nějaké delší viditelnosti si můžeme jen nechat zdát nebo to zkusit jindy. Cestou dolů začíná pražit slunce a když sejdeme k taverně Kali Kardia, je už i vrchol Kali Limni v úplném azúru . „Nevrátíme se?“ ptám se. Odpovědí je pohled, za který by se nemusela stydět ani bájná Medúsa. Abych náhodou nezkameněla jako Kraken, navrhuji přesun do naší nejoblíbenější taverny Under The Trees. Leží na samotě nad mořem asi kilometr severně od odbočky na Pyles. Taverna má vlastní zahradu s rajčaty, okurkami, paprikami a lilky a díky tomu je vyhlášená výbornými saláty. Ještě dřív než obsluha, přichází dobře živená fenka Lulu a s očekáváním uléhá pod náš stůl. Na rozdíl ode mě jí určitě nejde o salát, ale spíš o ta jehněčí žebírka, která Martin mlsně objednává. Jelikož je neděle, taverna je plná Řeků, ale obsluha i kuchyně jsou na místní poměry přímo bleskové. Po jídle se ještě chceme vykoupat pod tavernou na pláži Akrotiri . Ta je trochu divočejší, působí až nehostinným dojmem, vlny jsou tu strašně rychlé a naplavují na břeh hromady chaluh . Do vody raději nejdu, jen bloumám po břehu a po chvilce nacházím mořskou houbu velikosti dětské hlavičky. Po čtrnácti dovolených v Řecku moje první houba. Mám z ní radost jak z kilového hřibu v brdských lesích. Radost však nemám z toho, že je mi čím dál hůř. Snad to zatím spraví návštěva lékárny a čaj.


Den 4.
Na jihu ostrova od Amoopi až po Arkasu je spousta pěkných písečných pláží. Díky tomu, že tu téměř nepřetržitě fouká, je oblast vhodná pro windsurfing a kiteboarding, ale najde se tu i pár pláží v závětří a my volíme právě jednu z nich – Mihalou Kipou . Leží jen pár metrů od letištního plotu pod vápencovým a pískovcovým útesem protkaným vrstvami mušlí . Pláž s jemným žlutým pískem je spíš menší a užší, části útesů sahají skoro k vodě, ale během let celé kusy bohužel odpadávají a těch mušlových ubývá. Na pláž se musíme kousek přebrodit vodou, a i když nejsou vlny, voda se od útesů odráží a cáká. Oblečení máme durch promočené, ale foťák v kapse naštěstí přežil. Ovšem koupání je tady skvělé, dobře se plave a v zadním konci útesů 30m od břehu je asi sedmimetrová jeskyně, do které se dá plavat. Odpoledne ještě objedeme několik jižních pláží, ale všude dost fičí. Za zmínku určitě stojí Diakoftis za letištěm, Vatha plná surfařů u Afiatri, směrem k Amoopi pak Damatria a malé plážičky za ní, na druhé straně k Arkase prázdná Araki a známější Ag.Theodoros. Vykoupeme se na opuštěné Araki s jemným pískem a s přímým výhledem na ostrov Kassos.

Cestou zpět zastavujeme před Menetes v poslední zatáčce, kde stojí asi nejfotografovanější kostel na ostrově. Hned naproti je památník obětem 2.světové války. Od něj se pokouším fotit, ale vítr je tak silný, že mi rve foťák z ruky. Vybavuje se mi věta z Beaufortovy stupnice větru - stupeň č.7, mírný vichr, chůze proti větru je obtížná. Téměř nemůžu dojít zpátky k motorce, sedmý stupeň dosažen. V Menetes ale není vichr nic výjimečného. Už si nevzpomenu, kdo nám vyprávěl, že je to údajně nejčistší vesnička v Řecku. Vítr zde působí jako přírodní smeták a veškerý bordel odmetá pryč, občas nejspíš i nějakou tu židli, stůl, střechu, možná i tu stařenku sedící na zápraží…

Když se vracíme na pokoj, už nás vítá náš nový domácí mazlíček. Šedý kocour s velkou hlavou a otrhanýma ušima, šéf místního kočičího gangu a pořádný rváč se každé ráno i večer válí na terase na židli a čeká na nás. Zpucuje kočičí konzervu, rozvalí se a spokojeně přede. Říkáme mu Sokrates. Po nakrmení Sokrata je čas nakrmit i nás a tak vyrážíme do města. Cestou slyším za sebou túrování motoru a hlasitou hudbu. Tuším, že se objeví bílý vytuněný sporťák s černou přední kapotou a airbrush obrázkem na blatníku a obrovskými repráky. Je to on! Majitel nedaleké taverny a dědic penzionu, místní playboy a sen všech karpathských neprovdaných žen, skvělá partie – mladý pan Alexandros. Asi jede z tréninku z nedalekého fotbalového hřiště, kde ladí formu a figuru. Baví mě pozorovat některé domorodce a vymýšlet si k nim příběhy, ale o Alexovi je všechno pravda. Při našem prvním pobytu jsme byli ubytovaní v penzionu patřícím jeho otci. Ten neustále chrastil penězi, posedával před hotelem, kouřil a o hosty jevil zájem jen v případě, když z nich koukalo nějaké to euro. Syn se „staral“ o snídaně. Nakrájel tři plátky sýru a dva plátky salámu na samoobslužný bufet a zmizel. Když se za půl hodiny vrátil, kroutil hlavou, jak je možné, že deset hostů už to zase všechno snědlo. Připomíná mi to cimrmanovské „otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi“. Do jeho taverny jsme se za těch pět pobytů neodvážili ani jednou.


Den 5.
Když pominu výjimečný Olympos, je asi nejhezčí vesnicí na Karpathu Mesohori – klidné místo ve střední části ostrova. Přijíždíme sem kolem jedenácté. Procházíme úzkými uličkami sem a tam. Všude po zemi se válí prázdné nábojnice. Buď byl včera velký mejdan nebo tu zuří vyhrocený spor mezi znepřátelenými rodinami. Snad na nás někde nevybafne chlap s brokovnicí. Nábojnic přibývá, zjevně se blížíme k epicentru, v další uličce už se povalují i kelímky a prázdné lahve, tak tedy asi spíš ten mejdan. Nejdřív jdeme na konec vesnice a hledáme fenku, která byla vždycky uvázaná na řetězu a projevovala neskutečnou radost, že jsme se u ní zastavili a podrbali. Je tam zas. Vítací rituál nemá konce, válí se po zemi, skáče na nás, doslova šílí radostí. Pak pokračujeme dál. Kolemjdoucí babička nám jen tak dává cukroví, něco jako polomáčené linecké. Jdeme ke kostelu Panagia Vrissiani. Pod ním jsou prameny , z kterých, když se napijete, podle místní pověry se provdáte za karpathského muže. Martin se napil, nezbývá, než mu poblahopřát. Pod kostelem procházíme rozsáhlé zahrady, kde se pěstují citrony, granátová jablka, mandarinky, kdoule a fíky. Mezi zahradami je schovaný hřbitov, krásně udržovaný jako všechny hřbitovy v Řecku. Kdybych tady spočítala průměrný dožitý věk, vyšlo by neobvykle vysoké číslo. Přes devadesát let tu není nic výjimečného, dokonce najdeme i jednu stovku. Recept na dlouhověkost? Odstěhujte se na Karpathos! Od hřbitova míříme zpět nahoru do Cafe Skopi na frapé. Má to tu zvláštní výzdobu, všechno je popsané vzkazy a jmény návštěvníků. Slunečníky, židle, stoly i květináče jsou plné nápisů, každý host vyfasuje fixu a čmárá, jak mu ruka narostla. Majitel Manolis zatím maluje na větší kamínky, které pak prodává, a na menší, které hází kolemjdoucím. Považuje to za nejlepší formu propagace a musím mu dát za pravdu, protože právě tímto reklamním trikem nás do své kavárny před časem nalákal. Jeden kamínek leží i u kříže na nejvyšším vrcholu ostrova Kali Limni.

Mesochori je pro nás tak trochu mokrá ves. Pokaždé tu zmokneme. Letos se zdá, že se dešti vyhneme, ale člověk míní a mraky mění. Sedíme v Cafe Skopi, klábosíme s Manolisem a vedle sedícími Italy. Řeč přišla i na ty nábojnice v uličkách, šlo prý o zásnuby. Asi se nějaká slečna taky napila z toho pramene pod kostelem. „Rain“, ukazuje Manolis na šedý blížící se mrak. Nevadí, přečkáme to tady. Sakra, helmy! Zůstaly zavěšené na řídítkách. Už jste někdy jeli s mokrou helmou na hlavě? Martin se ujímá záchranné akce a sprintuje nahoru k silnici, kde máme zaparkovanou motorku. Vrací se ve chvíli, kdy mrak mizí za horami a my letos zůstaneme v Mesohori v suchu. Nakonec ještě kupujeme malovaný kamínek na památku a míříme dál.

Na denní dávku koupání zastavujeme v Lefkosu. Je to rybářská vesnice, kde přibývají hotely a penziony, ale pořád je to ještě mnohem snesitelnější než v Pigadii. Velké plus je hned několik krásných světlých pláží. My volíme tu nejsevernější, která je podle předpokladů i nejprázdnější. Když se k večeru vracíme, nad Mesohori už to zase vypadá na déšť, ale my už jedeme zpět do Pigadie. Hladoví zastavujeme ve městě u okýnka naší oblíbené gyrosárny, námi soukromě nazvané „U dvou bratří“. Pamatují si nás z předchozích let a vítají nás jako staré známé. „Prasiatko lebo kuriatko?“ ptá se mladší z bratrů, který má za manželku Slovenku. Balí nám dvě protekční porce, s kterými se přesouváme na lavičku na nábřeží a za pomoci dvou koček doplňujeme vyplavané kalorie.


Den 6.
Dnes je mi asi nejhůř, hodlám se šetřit a nejradši bych vůbec nevylézala z postele, ale válení u vody snad zvládnu. Pláž, na kterou jedeme asi patří ke Kato Lakos nebo možná ani nemá jméno . My jí říkáme „cosenanínedádostat“, jak nám tvrdil jeden číšník z taverny na Kyře. Pláž leží mezi Kato Lakos a Kyra Panagia. Pakujeme v poslední třetině sjezdu na Kyru a stezkou mezi piniemi jdeme dolů k vyschlému korytu. Asi po čtvrt hodině jsme na místě. Pro dnešní den je pláž jen naše. Vlny jsou tu velké , že ji skoro celou zaplavují, ale vlevo mezi kameny se dá najít místo akorát na dvě osušky. Zůstáváme tu až do doby, kdy nás vyžene stín.


Den 7.
Ráno spěcháme do půjčovny a podle domluvy z předchozího večera měníme skútr na dva dny za čtyřkolku. Nemám ji ráda. Proti skútru mi na asfaltce připadá jako traktor, neohrabaná, hlučná a pomalá, nicméně pro sjezdy na severní pláže je nutností. Před Spoa začíná pořádně fičet a dál, v nejužším místě ostrova je vítr tak silný, že nám rve helmy z hlav. Do Olymposu přijíždíme úplně vyfoukaní a vykodrcaní. Na parkovišti zrovna autobus sype turistu za turistou, my jen prokličkujeme slalomem mezi selfie tyčemi směrem k náměstí a tam se sháníme po Nikosovi. Ten má kromě taverny hotel v uličce přímo nad mořem, což zaručuje nejluxusnější výhled. Naštěstí pro nás je konec sezóny a hotel zeje prázdnotou. Dnešní nocleh je domluvený a my můžeme pokračovat na pláž Fyses, kterou nám právě Nikos před pár lety doporučil pod přísahou, že o ní nikomu neřekneme. Kdyby jen tušil, že na řecko.name ji už dávno předtím znal každý, kdo na Karpathu byl. Sjíždíme pod Olympos, tentokrát na čtyřkolku nenadávám, bez ní by to nešlo. Na konci cesty parkujeme a přes kopec a kamení už se vydáváme po svých. Pláž Fyses je na západní straně a jako většina okolních je kamenitá a s trochou naplaveného bordelu, ale koupání je tady skvělé. Z vody je vidět kousek Olymposu, spíš jen střechy z krajní uličky a mlýn. Nikdo tu není, jen kolem propluje rybář s harpunou. Vydržíme tady docela dlouho a do vesnice se vracíme až pozdě odpoledne. To už tu není ani jedna turistická noha, prodejci balí suvenýry, v tavernách uklízí zbytky, mladší ženy se převlékají z tradičního oděvu do džín, jen ty starší zůstávají v krojích. Teď teprve je to Olympos podle našeho gusta. Couráme opuštěnými uličkami, pak nahoru k mlýnům na úpatí Profitis Ilias , fotíme, hladíme kočky a je nám báječně. V rozbořeném, opuštěném horním mlýně mě trochu vyděsí mrtvý kozel. Nejspíš tam leží už pár týdnů nebo měsíců a je větrem mumifikovaný. Nevýhoda podzimního pobytu je, že se brzy stmívá. A teprve tady v Olymposu si poprvé uvědomujeme, že pozítří už začíná říjen. Je tu totiž večer pořádná zima. Jdeme na večeři na střechu jedné z taveren a litujeme, že jsme nezůstali sedět dole nebo se pořádně neoblékli. Když do schodů vystoupá asi osmdesátiletá řecko-italsky mluvící stařenka pro objednávku, cítíme se trapně, že bude kvůli nám běhat nahoru a dolů. Jenže čiperná babička vytasí z kapsy vysílačku, vše nahlásí dolů do kuchyně a zůstává s námi nahoře. Objednali jsme si místní specialitu – makarounes. Je to jídlo z domácích těstovin podobných špeclím, osmažené cibulky a posypané ovčím sýrem, jednoduché a pořádně syté. Zima nás vyhání brzy, stejně už jsme unavení.


Den 8.
Budíme se do ospalého Olymposu , do ticha občas zakokrhá kohout, paní dole pod hotelem přehrabuje makarounes, které suší na slunci, jinak nikde ani živáčka. Dáváme si taky na čas a až za hodinu vyrážíme pro výborné plněné pečivo a máme štěstí, protože dvě pekařky právě vyndavají z pece špenátovou várku. Pak na kafe do taverny Milos. Jak už název napovídá, jde o starý mlýn, atraktivní místo, kde bývá přes poledne plno. Teď tu sedíme sami a pozorujeme, jak se taverna chystá na hosty. Stará paní sází do pece chleba a mladší sedí u vedlejšího stolu a plní cuketové květy připravenou směsí. Prý už je to jedna z posledních várek, příští týden je po sezóně. Olympos se pomalu zalidňuje a to je pro nás znamení vrátit klíče, zaplatit za nocleh a zmizet. Při loučení nás Nikos odvádí stranou, aby tchýně neslyšela, a téměř plačky si stěžuje, že ho ta megera nutí pracovat a nepustí ho na pláž! Úplně nevím, jak s tou informací naložit, ale vznik řeckého fondu týraných zeťů Lachtánek už má v mé hlavě základní obrysy.

Na východní straně mezi Olymposem a Spoa je hned několik krásných pláží, není lehké vybrat. Nakonec volíme Nati , tmavou pláž s plochými kameny a s trochu nepříjemným, asi 4 km dlouhým sjezdem dolů, ale čtyřkolka to zvládá. Já vzadu nadskakuji, v zatáčkách zavírám oči a modlím se k svatému Spyridonovi, jestli něco takového existuje. „Zpomal“, hulákám na řidiče. „Nemůžu, chcíplo by to“. Fajn, tak radši chcípneme my. Ale už jsme dole a živí. Akorát bych chtěla potkat výrobce boxu z čtyřkolky, kterého napadlo dát zámek přímo doprostřed strany, o kterou se spolujezdec opírá. Myslím, že mám v zádech díru, ale slaná voda je určitě desinfekce. Koupání na Nati je moc příjemné, žádné vlny a my se mezi plaváním povalujeme ve vodě u břehu na placatých šutrech. Chceme se přesunout ještě na vedlejší Agios Minas, ale čtyřkolka se rozhodne stávkovat. Po chvíli zjišťujeme, že příčinou jsem já. Stejně jako já ji, ani ona mě nemá ráda, a tak šlapu první kopec hezky po svých, než mě vezme na milost. Večer pekelný stroj vracíme a bereme si zpět skútr.


Den 9.
Je první říjnový den. Některé obchody a taverny dnes zůstanou zavřené, Řekové na skútrech už nesundají větrovky a na letišti je stále menší a menší provoz. Počasí se naštěstí odmítá řídit kalendářem, obloha je jak vymetená, dokonce i vítr se zklidnil.

Jedeme na západní stranu, parkujeme u na samotě stojící taverny a bungalovů Pine Tree, projdeme přes terasu restaurace a pak kozí stezkou podél moře. Asi po čtvrt hodině chůze je před námi zátoka Iliontas . Na posledních pár metrů je tu přistaven žebřík a pod ním už jedna z nejhezčích a nejmenších kamenitých pláží na ostrově. Martin nasazuje ploutve a šnorchl a mizí pod hladinou. Za necelou půlhodinu už začínám být lehce nervózní a rozhlížím se, jestli někde neuvidím vykukující trubičku nebo šplouchnutí ploutví. Až po dalších asi deseti minutách to ve vodě zažbluňká, pod břehem zakuňká, ve mně hrkne a teprve potom se vynoří potápěč s několika mušlemi . Pláž opouštíme, když přijde čtveřice Němců, na 6 lidí je malá.


Den 10.
Po jednodenní pauze se vracíme na sever. Máme v plánu Vroukoundu, i když je ideální počasí na koupání, vedro, téměř bezvětří. Jenže včera jsme se povalovali, dnes potřebujeme trochu pohybu. A hlavně mám konečně po týdnu pocit, že choroba mizí. Cesta na sever je rychlá, provoz nulový a díky tomu už za hodinu a kousek parkujeme na konci Avlony a vydáváme se nejdřív kolem políček, pak už vyprahlou kamenitou cestou směrem k poutnímu místu Vroukounda. Dolů to jde dobře, na zpáteční cestu nemyslím. Nikde ani kousek stínu, teprve v poslední čtvrtině cesty leží velký balvan, který poskytuje malou záchranu před sluncem. Místo je však obsazené. Na zemi polehává vyčerpaný mladý Polák. Dáváme se s ním do řeči. Prý vyrazil za svítání sám na Tristomo a je úplně vyplivnutý. Přeléváme mu do prázdně petky vodu z naší zásoby. Je fakt ledová, přes noc mražená v chladící lahvi. „You´ve saved my life“, mává nám. Před námi už vidíme cíl naší cesty.

Jsem zarytý realista, nevěřící na horoskopy, minulé životy a nadpřirozené jevy. Existuje však jedno místo, které mě dokáže zviklat – Vroukounda . První zmínky o ní vedou až do doby antiky, kdy tu leželo dórské město Vrykus, později zničené zemětřesením. V současnosti se tu každoročně pořádá velká dvoudenní slavnost během srpnového svátku svatého Jana Křtitele. Nedokážu vysvětlit proč, ale působí to tu na mě nějak magicky. Přicházíme ke zvoničce, opírám se o zábradlí a koukám na tu krásu přede mnou. Sever, Tristomo, Saria. A najednou slyším krásný zpěv. Rozhlížím se, nejsem schopna určit, odkud přichází. Nikde nikdo, jen kousek ode mne Martin, ale toho jsem už párkrát zpívat slyšela a nikomu bych ten zážitek nepřála. Říkám si, je to tady – halucinace. Ale vysvětlení na sebe nenechá dlouho čekat. Pod zvonicí přímo ve skále je kostelík a z něj vychází dva Rakušané, kteří nás cestou míjeli. Zkoušeli, jakou má zvláštní akustiku. Do neobvyklého kostela Agios Ioannis vede pár schodů dolů, pak se ocitnete v tmavé jeskyni, v šeru rozeznáváte oltář, lavici a několik ikon. Zapalujeme svíčku a vracíme se na denní světlo. Kvůli výhledu šplháme na skálu za zvonicí a tam objevujeme malou jeskyni . Přestože je hluboká jen pár metrů, rozdíl proti venkovní teplotě je znatelný a krátké ochlazení nám přijde vhod.

Pod Vrokoundou je malá plážička , akorát na krátké vykoupání před zpátečním výšlapem. Ještě se pořádně rozhlížím, protože jsem tady loni ztratila hodinky, a jak už jsem psala, působí to tu na mě magickým dojmem a v hlavě se mi pořád honí praštěná myšlenka, že je po roce úplně zrezlé najdu. No nic, magie má dnes asi volný den a nás už žene pryč hlad. Cesta nahoru kupodivu docela utíká, i když vedro je nesnesitelné a já, ač krátkozraká, v dáli vidím fata morganu. Tak ne, ten oslík není přelud, opravdu tam nahoře stojí a čumí na nás . Další dva pak čekají přímo u naší zaparkované motorky, asi doufají, že tam máme něco k jídlu, ale musíme je zklamat. Těch pár fíků nasbíraných u cesty je nezajímá.

Přijíždíme do Olymposu a na míříme do taverny Blue Garden. Je tady prázdno, turisté odjeli, nejspíš už ani žádné strávníky nečekali. Nemají tu jídelní lístek. Heslo majitele zní: „Já rozhoduji o tom, co budou mí hosté jíst“. A už nám sází na stůl, co paní domu dnes navařila – řecký salát, tzatziki, favu, makarounes, kuře s rýží a smažený lilek. Zdá se, že přecenil naše žaludky, ale nakonec zbydou na talíři jen pecky z oliv. Dokonce i manželka se z kuchyně přišla podívat, kdo jsou ti Otesánci. Loučíme se s Olymposem, sjíždíme do Diafani a dál asi 3 km po šotolině na pláž Vanada . Ta sice nepatří k těm severním nej, ale dá se na ni dojet na skútru a na rychlé vykoupání nám stačí.


Den 11.
Poslední den chceme vstřebat co nejvíc sluníčka, a že teda pořádně praží, vracíme se na malou Apelu. Jsme tu brzy a společnost nám zatím dělá jen párek koz a neustále mečící kůzle na stráni za námi. Za chvíli připlave šestičlenná skupinka italských teenagerů z vedlejší pláže, ale ti po krátkém odfunění z plaveckého výkonu míří zpátky. Jeden se ještě snaží vylézt na kluzkou skálu, aby si skočil, ale vzdává to po x-tém pokusu. Při dvanáctém jsem přestala počítat. Loučíme se s Apelou, ještě koukneme nahoru nad tavernu ke staré kapličce a přemísťujeme se na pláž mezi Kyrou a Kato Lakos . Tentokrát nejsou vlny a dá se doplavat i na vedlejší pidiplážičku za výběžkem. Úlovek – mořskou hvězdici – vyfotíme a zase pustíme zpátky do moře. Po návratu na hotel už zbývá jen zabalit, nakrmit Sokrata a jeho zrzavého parťáka a dokoupit ve městě pár suvenýrů.


Den 12.+ 13.
Mělo to být poslední ráno. Letištní odboráři však rozhodli, že nám dovolenou prodlouží. Přijíždíme k letišti, zatím nic netušíme, ale hned ve vchodu se na nás valí nejisté informace. Stávkují tři dispečeři. Letadlo z Prahy je ve vzduchu, ale personál usilovně telefonuje řediteli, jestli ho mají pustit přistát a odbavit. Letadlo nakonec přistává. Bohužel na Rhodosu. Vracíme se zpět na hotel a prodloužená dovolená pokračuje. Recepční se na nás trochu kysele ksichtí, švédští a holandští hosté s hrůzou poslouchají naší historku z letiště, sami už tuší, že jejich zítřejší a pozítřejší odlet proběhne podobně. My máme nakonec možnost, po které jsme ani netoužili, a strávíme den koupáním přímo v Pigadii. Město si projdeme ještě i další den před odjezdem , a protože loď má zpoždění, vyhlížíme ji od hřbitova nad přístavem . Kolem půl páté sedáme na narvaný trajekt a ten nás odváží na Rhodos, odkud v noci odlétáme. V Praze přistáváme o 40 hodin později, než jsme původně měli, ale vlastně nám to vůbec nevadí. Ještě malá dohra po návratu domů – při vybalování batohu na mě vypadnou ty hodinky, co jsem ztratila před rokem na Vroukoundě, a to jsem batoh loni prohlížela kapsu po kapse snad desetkrát. Magie Vroukoundy fakt funguje!

Najeto asi 600 km po ostrově, další kilometry nachozeny a naplavány, i když jsme se letos docela povalovali. Stráveno pár kilo výborného jogurtu s medem, řeckého salátu, tzatziků, mořských živočichů, gyrosu, loukomades a dalších dobrot. A hlavně máme vzpomínek na pár stránek.

Chérete, Kaprathos. Efcharistó!

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (14)
05.11.16 17:08 Milka121
Na rozdíl od ostatních, na mě Karpathos teprve čeká :-). Moc ráda jsem si tedy přečetla tento cestopis, který je svižně a vtipně napsaný a doplněný krásnými fotkami. K tomuto dílku se určitě ještě vrátím, takže moc děkuji!
P.S. Pro Lachtánka bych měla pár adeptů, např. jednoho "týraného" chotě jménem Robotis z Lefkády :-)
02.11.16 09:24 Mili
Super fotky, vtipné vyprávění, připomínka toho, co jsme viděli a upozornění na místa, která jsme nestihli, díky, bezvadný cestopis
29.10.16 22:18 Kaťule
Parádně a vtipně napsané! Děkuji za oživené vzpomínky. A konečně už vím, že na Fyses se dá koupat, za nás byly velké vlny, tak jsme se bály. Ano, Vroukounda je určitě magická. =) Já si myslím, že je magický celý ostrov. A fond týraných zeťů mě dostal. Děkuji za krásné vyprávění.*****
21.10.16 16:50 Klauzova
Bezvadně napsáno,probudilo to ve mě vzpomínky na dovolenou v roce 2014.Díky
21.10.16 12:45 Pucík
Krásné počtení i fotky.Karpathos je láska na celej život,vím a taky se vrátím (x)
21.10.16 10:03 Kopecek
Supéééér.....moc hezké počtení a spousta nápadů pro naši již zarezervovanou příští dovolenou.
14.10.16 15:29 aarak
Moc pěkné čtení a zase jeden cestopis, který jsem musel (tedy hlavně chtěl) přečíst na jeden zátah, díky.
14.10.16 13:14 janavi
Vynikající cestopis a navíc o mém milovaném Karpathosu!
13.10.16 18:34 nudista
Pod první věty se oba svorně podepisujeme, nejste v té zvláštní posedlosti sami :-). Pěkně se u cestopisu vzpomínalo, díky moc. E + V
11.10.16 22:04 niky6
Díky za příjemný cestopis, je vidět, že jste si dovolenou i cestování parádně užili. Ráda jsem se s vámi vrátila na tento úžasný ostrov.
09.10.16 22:13 Horci
Díky moc, bylo to moc hezké čtení a mohla jsem při něm vzpomínat na naši loňskou dovolenou.
09.10.16 21:37 Toula
Krásné. Připomenutí úžasné loňské dovolené na Karpathosu.:-)
09.10.16 20:38 vostrucha
Moc se mi líbilo Vaše putování ostrovem. Přečetla jsem jedním dechem a zatoužila se na Karpathos vrátit. Díky :-)
09.10.16 18:43 machajda
Velmi příjemné počtení, díky moc. Pro mě je to doufám cíl pro příští rok, takže se mi cestopis hodí. Tuším i pisatelku :-) a má můj obdiv, že tak rychle po příjezdu dokázala vytvořit cestopis.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
6gfEg
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Tarsier˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
Hotely1
Diskuze0
 
CK MARTED Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos