Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 15
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Přes Bílé hory k Libyjskému moři

Autor:
Zařazeno:
Kréta
Napsáno:
19.10.16 21:23
Fotografií:
60
Přečteno:
2306
Soutěž:
2016
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 03:50
25 °C
Jasno
ZSZ, 5.1 m/s
Tavernu na kraji Anopole obsadil houf turistů, kteří se chystají na výlet do hor. Je tu tak trochu chaos, na poslední chvíli se dokupují lahve vody, stoly jsou obložené záplavou sklenic a talířů, někteří opozdilci se ještě dožadují účtu, někdo naposledy vleže odpočívá tu na lavici, tu na betonové zídce, přebalují se batohy. Přijíždí asi pět aut a chaos se, nakolik je to možné, na chvíli ještě zvětší. Šup, šup, na korbu naházet batohy a vzhůru na Páchnes! A do toho přijde paní hostinská a pobízí mě, ať nezmeškám odjezd...

No jasně, krosna, trekové hole a pohorky, pravda, poněkud zaprášené, docela chápu její omyl a vysvětluji, že k partě nepatřím a navíc jsem z hor právě přišla... A že se už od rána těším na dobré jídlo a hlavně na pivo. Jen si v tom úpalu šplhejte po horách, dneska dávám přednost siestě ve stínu s Mythosem. A přitom jsem i já předevčírem v tom největším žáru šplhala strmou stezkou mezi skalami.

Jsou to jenom dva dny od chvíle, co jsem ráno hodila na záda těžký batoh s výbavou na několik dnů a moje první, trochu vyděšená, myšlenka byla, že ho zase sundám a nikam nejdu. Co jsem přivolávala na pomoc všechny svaté, když mi hned zkraje výstupu pod Melindaou došly síly. Co mi tekly slzy v radostné euforii, když se přede mnou otevřel výhled na nejvyšší vrcholky Bílých hor a když konečně začaly působit námahou vyplavené endorfiny.

Ale zkusím to pěkně popořádku...

I.

Autobus na Omalos vyjíždí z Paleochory ve čtvrt na sedm ráno (v sezóně denně kromě neděle). Když si chce člověk v klidu sbalit a nasnídat se, znamená to vstávat v pět hodin. A pokud zrovna nepatříte k lidem, kterým stačí pět hodin spánku denně, není zrovna ideální ještě v jedenáct v noci běhat po hotelu a shánět pana domácího, aby vám vyměnil baterii ve sprše, která se, mrcha, rozhodla ignorovat otáčení kohoutků a teče a teče... Výsledkem je, že jsem po ránu jako praštěná, vůbec jsem nezaregistrovala, že se jízdenky kupují v kafeniu u zastávky a ne u řidiče, naštěstí jsme v Řecku, takže řidič počká, než si doběhnu lístek koupit, a ani se na mě nevymračuje.

Probouzí mě skřípění brzd, autobus prudce zastavil. Ne, že bych spala nějak tvrdě, spíš jsem jen na pár minut klimbla, ale dost dlouho na to, abych se začala zmateně rozhlížet, kde že to jsme a jestli už náhodou nemám vystupovat. Ale jsme teprve v Kampanos, kde čekáme na přípoj ze Sougie, abychom nabrali další várku turistů směřujících do soutěsky Samaria.

Rozespale mžourám z okýnka autobusu do sluníčka. Za chvíli už stoupáme přes Agia Irini (vesnici, ne soutěsku) a pak kolem větrných elektráren do sedla nad Omalos. Začíná krásný den. Podle předpovědi počasí má být následujících několik dnů v Paleochoře 35-38°C, takže útěk do hor se zdá být to nejlepší, co můžu udělat. V plánu je přechod Bílých hor – Lefká Óri nebo také Madáres – po trase Omalos (Xiloskalo) – chata Kalergi – chata/planina Katsivéli – sedlo Rousiés (ideálně s odbočkou na Páchnes) – Anopoli – Agios Ioannis – Agios Pavlos – Agia Rouméli a odtud lodí zpátky do Paleochory. Naplánováno na pět dní, čtyři noci spaní pod širákem, jsem na sebe docela zvědavá.

Xiloskalo – Kalergi – Poriá – Plakoséli

II.

Na Omalos přijíždíme kolem osmé. Většina mých spolucestujících se nejprve přesouvá do bufetu u parkoviště, jen několik nedočkavců míří hned ke vchodu do soutěsky. Chvíli se rozhlížím, jestli ještě někdo není stižen stejně jako já touhou po vzdálených vrcholcích, ale kdepak, samé malé batůžky, to značí výlet do Samarie, nebo možná ještě tak k chatě Kalergi nebo na Gígilos. Rychle trochu přebaluji batoh, lovím trekové hole a vyrážím nahoru ke Kalergi po dálkové trase E4.

Kousek před vstupem do Samarie odbočuje vlevo nahoru zkratka ke štěrkové silnici, za brankou v plotě je dokonce pár schůdků. Je ještě relativně brzy, takže je dosud chladno, navíc je celý celý svah ve stínu. Cesta tím pádem ubíhá rychle a stoupá se lehce. Otevírají se první výhledy na Gígilos a Volakiás a za chvíli mám pod sebou Omalos jako na dlani. To už se stezka napojuje na zmíněnou štěrkovou silnici, kde mě za několik okamžiků dojde italský pár z Bergama – jdou jen ke Kalergi a zpátky, chvíli si povídáme a pak pokračujeme, sice stejnou cestou, ale různým tempem dál.

III.

Teď už ale sluníčko připaluje, cesta už neubíhá tak rychle jako zpočátku. Naštěstí mě dojíždí auto, plné, ale řidič ukazuje na korbu, kde je sice velká cisterna s vodou a dva velké batohy, ale místo pro další batoh a jednoho turistu se při troše snahy ještě najde. Držím se vší silou, abych se nemlátila o bočnice do zad, na kamenité „silnici“ to se mnou pěkně hází, takže se mi to moc nedaří, to budou panečku modřiny... Ale co si budeme povídat, jsem ráda, že se vezu.

Nahoře u chaty se z majitelů dvou batohů, mimochodem dvakrát tak velkých než ten můj, vyklubal sympatický párek z Francie. Na rozdíl ode mě zůstávají na chatě přes noc, takže i když máme naplánovanou podobnou trasu, naše cesty se hned rozcházejí. Mám však takové tušení, že se nevidíme naposledy. Chvíli se kochám vyhlídkou a okukuji vyhlášenou kadibudku, odvahu vlézt do ní jsem ale nenašla.

IV.

A teď vzhůru k chatě Katsiveli! Ehm..., vlastně nejprve dolů. Trasa E4 totiž klesá asi o 150 výškových metrů do sedla Poriá a teprve pak začne to pořádné stoupání. Nejprve zkratka od chaty podél srázu, který spadá do jedné z bočních větví Samarie. A pak opět po štěrkové silnici, ze které jsou sice krásné výhledy, ale na ní docela výheň. Koneckonců i na Omalu má dnes být kolem 30°C... Jediná záchrana před vedrem je tím pádem vysoko v horách. Ale to tam musím nejprve vylézt. V sedle Poriá se cesta dělí, vlevo klesá severním směrem, aby se po několika kilometrech napojila kousek před Omalem na silnici z Chanie, a vpravo začne konečně znovu stoupat. A též by tu měla být odbočka na stezku vedoucí prudce vzhůru a pak po hřebenech přes vrcholky Psarí a Mavri do sedla pod Melindaou. Odbočku se mi ale nepodařilo najít, tím pádem pokračuji dál po E4. Po několika stech metrech označuje tradiční černožlutá tyčka, že je načase opustit silnici a pokračovat vzhůru po stezce.

A tady začala krize. To brzy, co? Jestli za to může v první řadě mizerná kondice, bolavé koleno, těžký batoh, prázdný žaludek nebo to vedro, je celkem jedno. (Nejlepší čas na nejprudší stoupání je mezi druhou a čtvrtou hodinou odpolední, že? Siesta? To je nějaké sprosté slovo?) V každém případě asi tak u šesté tyče jsem přesvědčená, že už neujdu ani krok, aniž dostanu infarkt nebo se alespoň rozbrečím. Panikařím. Zbytky racionálního myšlení se krčí v koutku a nesměle špitají: „Hele, je teprve půl třetí, ještě skoro sedm hodin bude světlo, je dost času, tak prostě půjdeš pomaleji... Nemusíš přece mocí mermo přespat na Katsivéli. A mimochodem, víš, že jsi naposledy jedla o půl šesté ráno?“ Jo jo, zřejmě jsem na Kalergi na chvíli odložila mozek a pak ho tam zapomněla.

Nakonec se tedy nekoná pláč ani srdeční příhoda, ale oběd. Žaludek mám sice únavou stažený tak, že mám pocit, že nepozřu ani sousto, ale nakonec do sebe přece jen něco málo našťouchám (jinak se to říci nedá) a po krátké pauze se začnu ploužit vzhůru. Ano, ano, „ploužit se“ je ten správný výraz, raději nebudu přiznávat, jak dlouho mi trvá vylézt na první planinku v 1750 m n.m. Od štěrkové cesty mě dělí něco málo přes kilometr, ale skoro 300 m převýšení. Tady si dávám pauzu, na dlouhou dobu je to teď poslední rovinka, čeká mě stoupání pod vrcholek Melindaou, cca do 2100 m n.m. Pozdní oběd a krása okolní přírody, plus naprosto luxusní výhledy konečně zapůsobily, takže už pokračuji o něco svižněji. Zpoždění, které jsem nabrala, už ale určitě nedoženu, s noclehem na Katsiveli, potažmo u zdroje pitné vody, se mohu rozloučit.

V.

Další stoupání končí v sedle mezi Melindaou a Mavri, tady se otevírají první výhledy na jih. Vítr sviští po hřebenech, na svazích Mavri se pasou ovečky, vyčerpání rázem střídá euforie. Stoupám do dalšího sedla kousek pod vrcholkem Melindaou. Zpoza hřebene se vynořili dva turisté, opět pár, připadá mi, že spolu mluví rusky, ale nejsem si úplně jistá. Chlapík se na mě dívá pěkně nevlídně, takže se ani nechci pokoušet o konverzaci, ale jeho paní je milá a společenská (a krásná), nakonec tedy přece jen pár slov prohodíme. Nepřišli od Katsivéli, jak jsem předpokládala, ale z Agios Ioannis, kolem Zaranokefály.

Za hřebenem je z kamenů poskládaná zídka, evidentně jako zábrana proti větru, za kterou je pěkné místo pro přenocování, ale mám dost času, abych ještě za světla stihla dojít na planinu Plakoséli, takže ji míjím. Tady už stezka nestoupá, mírně se vlní po vrstevnici a otevírají se výhledy na masív Páchnes. Dnešní nejkrásnější výhled. Měsíc je v úplňku, ale hory stále ještě ozařuje slunce, nelze jinak než slézt na špičatý ostroh nad údolím, sundat batoh a chvíli se jen tak kochat.

Tu se zvedne vichr jak příbojová vlna, shodí mi šátek z hlavy a hole ze skály. Je načase jít dál. Ale vichřice neustává, i když stezka klesá, jen obtížně se probojovávám dopředu. Vítr vanoucí přímo proti mně mi bere vzduch od úst, takže chvílemi lapám po dechu. Tak trochu se potácím dolů a jsem ráda za ta kila navíc na zádech, protože bez těžkého batohu by mě vítr jistě srazil ze stezky. Doškobrtala jsem se na planinku, kde se vítr trochu zklidňuje a navíc se k němu natáčím bokem, takže se hned jde lépe. V závětří je tu opět pěkné místo jako stvořené pro nocleh, ale já už se nějak zafixovala na Plakoséli, koneckonců už je to jen krátký sestup, tak to zvládnu snad i po setmění. Ovce přede mnou, ovce za mnou, zářící měsíc nade mnou, scházím na planinu Plakoséli. Najít plácek na spaní netrvá dlouho. Brzy spím jako dudek.

Plakoséli – Katsivéli – Rousiés – s drobnou vsuvkou pasteveckou, botanickou a geologickou

VI.

Ranní probuzení je mírně řečeno netradiční. Probouzí mě vrčení. V první chvíli nevím, jestli ve snu nebo skutečné, ale rozhodně mě pěkně vyděsilo. Několik minut se ani nehnu a téměř nedýchám. Ale nic se neděje, jen mírumilovně cinkají ovčí zvonce a štěbetají ptáci v dřišťálu. Tak se hrabu ze spacáku ven, abych se rozhlédla. Z pod keře dřišťálu vyhopká původce štěbetání – pěvuška podhorská, malý hnědošedý ptáček menší než vrabec. Je hrozně plachá, sotva se trochu pohnu, abych vytáhla foťák, šup, a je zase v křoví. Už už si začínám myslet, že se mi to vrčení jenom zdálo, když v tom přiběhnou. Jsou dva. Velcí, hladkosrstí, jeden černý, druhý žíhaný, ale jen po mě loupnou okem, jako že: „jo, tebe už po čuchu známe a nezajímáš nás,“ a jsou pryč. A spolu s nimi také všechny ovce, které odehnali z planiny, pravděpodobně k napajedlu.

Pomalu se posbírám, nasnídám a vyrážím směr Katsivéli. Hned kousek za Plakoséli míjím nouzový přístřešek z kamení – koimité. Přijde mi i pro jednoho docela stísněné, ale je dobré si ho pamatovat pro příště, za špatného počasí by se hodilo. Je to taková „jednomužná“ verze tzv. mitáta. Mitáto se říká kamennému obydlí (označení dům mi přijde poněkud nadnesené) pastýřů a lovců v Bílých horách. Bývá obvykle celé včetně střechy z naplocho poskládaných kamenů, na novějších a opravovaných stavbách už jsou střechy i betonové. Hodně jich je v ruinách, ale několik je stále obyvatelných a přes léto, respektive od května do října, když jsou stáda nahoře v horách, i obydlených. Pohled na ovce pasoucí se ve 2000 m n.m. není v Bílých horách nic neobvyklého, v létě, kdy už je dole půda vyprahlá a vegetace spálená sluncem, tu najdou alespoň nějakou, byť na konci léta už skromnou, pastvu. Koneckonců název Madáres označuje právě vysokohorské pastviny Bílých hor.

VII.

Poté co vpravo odbočí stezka na níže položené planiny, vede E4 plus mínus po vrstevnici, po chvíli se otevírá výhled na planinu Petradé, na hřebínku lze spíš tušit než vidět mitáto (obydlené), a k údolí Potamos. Dole u nádrže na povrchovou vodu se pasou oslíci a modře kvete vikev úzkolistá (Vicia tenuifolia). Je to moc pěkné na pohled a nabízí se otázka, jak mohla vikev uniknout nenechavým ovčím tlamám. Jednoduše – všude kolem ní rostou pichlavá křoviska dřišťálu krétského (Berberis cretica), pro ovce neproniknutelná. Usedám na skalku nad údolím a užívám si výhled.

Přiblížilo se mitáto Klisidia (tč. v ruinách) a mně došla voda. Někde dole směrem k Petradé by měla být studna, ale nevím přesně kde, než se vracet a hledat s nejistým výsledkem, vydržím raději až na Katsivéli. Pro případ nouze nejvyšší mám koneckonců v batohu ještě jedno rajče. Cesta tady zase trochu stoupá, resp. vede přes několik nižších hřebínků, kdy si pod každým říkáte, že už je poslední a už bude Katsivéli, a ono nic, následuje další údolíčko a další hřebínek. Je jich tam pět nebo šest. Na druhém hřebínku si říkám, že na tom dalším už určitě na to rajče dojde, ale nahoře zjišťuji, že nouze nejvyšší dosud nenastala. Super, tak vylezu na další kopeček... A na další... No, a najednou mám po pravé straně souměrný kužel hory Modáki, což znamená, že zbývá poslední hřebínek a jsem tam. Rajče si nechávám na zítra:-)

VIII.

U kamenných korýtek s vodou na Katsivéli se ke mně hned hrnou dva oslíci, ale když zjistí, že ze mě nic nekápne, znuděně odcházejí. Tentokrát neudělám stejnou chybu jako včera, v tom největším vedru nikde štrádovat nebudu. Chata nad planinou je sice zamčená, ale dole pod ní je kromě pasteveckého (tč. obydleného) též jedno „turistické“ mitáto, takže rozhodnutí je jasné – dnešní siestu strávím pod střechou v chládku. Pohodlně se tu vyspí osm lidí, jsou tu čtyři palandy s molitanovými matracemi a celkem čistými dekami. Můžu se tím pádem dokonce i natáhnout, ale ne dříve, než si v závětří uvařím oběd. Protože je neustále větrno, byl mi lihový vařič dosud k ničemu, ale teď se konečně hodí. A když se konečně uložím k odpočinku, kdo se neobjeví, jako moji francouzští známí z Kalergi. Také jim přišlo tohle místo jako nejlepší útočiště před odpoledním žárem. Oni ovšem mají plynovou bombu, takže vaří venku před chatou, ale kdepak polévku a kaši z pytlíku, dovnitř se ke mně line vůně smažené cibulky... Hmm... Koneckonců večer je na Rousiés zastihnu zase při vaření. Tím se vcelku vysvětluje, proč mají dvakrát tak velké batohy jako já.

Po obědě se chvíli povalujeme v chatě a sdělujeme si zásadní informace jako, kdo se jak jmenuje, odkud je, čím se živí a tak, prostě samé důležité věci nezbytné pro přežití v divočině. Za chvilku začnou oba spokojeně pochrupovat, na rozdíl ode mě, já přes den nezaberu. Tak nějakou chvíli koukám do stropu a najednou už je půl páté, nejvyšší čas vyrazit dál. Co nejtišeji se sbalím a jako myška vyklouznu z chaty. Však oni mě cestou zase dojdou.

IX.

Cestu do sedla Rousiés netřeba hledat dlouho. Dole u koryt s vodou je dobře značená odbočka. Opouštím E4, takže sbohem, černožluté proužky, a vítejte, červené puntíky! Stezka se nejprve točí mezi skalami a pak stoupá do sedla mezi hory Modáki a Svourichti.

Konečně mám chvilku kochat se kytičkami. Vápenec je tu naskládaný v plotnách, mezi kterými jsou „zahrádky“, kde roste celá řada krásných horských rostlinek. Zdrobnělina je zde zcela na místě – až na výjimky je většina jen několik centimetrů vysoká a tvoří kompaktní, a jak už je pro Středomoří typické, hodně pichlavé polštáře. Tak mohou nejlépe přežít ledové zimy se spoustou sněhu, léto naopak zcela beze srážek, k tomu neustále vanoucí vítr až vichřici a okus ovcí. Bochánky kozince úzkolistého (Astragalus angustifolius) vypadají na první pohled heboučké, dokud při pohledu z blízka nezjistíte, že každý lístek je zakončen ostrým trnem. Právě začíná kvést malotira (Sideritis siriaca) – krétský horský čaj – léčivka, která podle různých zdrojů na internetu léčí snad úplně všechno, ale zůstala bych u toho, že je dobrá na nachlazení a posiluje imunitu.

Na ostrovech a vysoko v horách je hodně druhů rostlin (samozřejmě i živočichů), které nerostou nikde jinde na světě. To proto, že se jejich populace vyvíjely odděleně od ostatních a tím pádem trochu jinak. Říká se jim endemity. Bílé hory v tomto směru nejsou výjimkou, počet unikátních druhů je tu mimořádně vysoký. Některé jsou zároveň nesmírně vzácné a není lehké je najít, na jiné narážíte na každém kroku a jsou nepřehlédnutelné. Pilát (Anchusa caespitosa) vás uhrane sytě modrou barvou květů a česky kouzelně pojmenovaný ježourek pochybkovitý (Acantholimon androsaceum) zase průsvitnými kališními lístky, díky kterým působí rostlina po odkvětu neuvěřitelně křehce a étericky, a je vlastně hezčí než když kvete.

X.

Dohánějí mě moji francouzští přátelé, na rozdíl ode mě mají docela svižné tempo, sotva se domluvíme, že se večer sejdeme v sedle Rousiés, jsou v trapu. Pomalu stoupám do sedla pod Modáki a vtom se přede mnou otevírá neuvěřitelný výhled na centrální část hor. Stojím a koukám doslova s otevřenou pusou v naprostém úžasu. Kolikrát jsem už tuhle krajinu viděla na fotkách, ale ty mají s realitou společného asi tolik co dětské omalovánky. Proti mě stojí triumvirát vrcholků Mésa Sorós, Zouridia a Bournélos. Voda (nebo spíš sníh), mráz a vítr si tady pěkně pohrály a vytvarovaly hory do téměř dokonalých kuželů. A mezi nimi skály, propasti a horská poušť. Pokračuji dál tak trochu v transu, pořád se musím zastavovat, rozhlížet a fotit tisíckrát z různých úhlů tytéž vrcholky.

Dominantní horninou Bílých hor je třetihorní vápenec, hlavně ve formě mramoru a dolomitu se spoustou suti a krasových formací, které navzdory názvu pohoří hrají všemi barvami od bílé (jak jinak), přes odstíny růžové, béžové a šedé, až po černou. Nejvyšší partie mají opravdu pouštní charakter navzdory ohromným úhrnům srážek v zimě (hlavně v podobě sněhu) – na jaře téměř veškerá voda z tajícího sněhu rychle odteče propustnou horninou a krasovým systémem, půdní pokryv veškerý žádný, v létě obrovské rozdíly v teplotách povrchu během dne, sporá vegetace omezená na jarní období. Reliéf je na severní polokouli ojedinělý – kónické vrcholky a doliny – člověk si připadá, že ani není na Zemi, ale na nějaké jiné planetě.

Čtyřicet, uvádí se ale také padesát, vrcholků v Bílých horách dosahuje nadmořské výšky přes 2000 metrů, nejvyšší z nich je Páchnes (2453 m n.m.), nějakou dobu byla dokonce považovaná za nejvyšší horu Kréty, ale pak se metoda měření zpřesnila, změnila, či co, a o 3 m vyhrála Psiloritis (kdybyste to někdo chtěl zpochybnit, tak mě, prosím vás, vezměte do party). Zatímco od severu stoupá pohoří relativně zvolna, na jihu spadá často příkrými srázy prudce k moři. Plavba podél jižního pobřeží mezi Chora Sfakion, Agia Rouméli a Sougií je proto mimořádný zážitek.

Co mi letos chybí je sníh. Já vím, že to zní trochu úchylně, do Řecka se jezdí za teplem přeci... Více či méně rozsáhlá sněhová pole obvykle přetrvávají až do června, ale letos byla zima mimořádně suchá, sněhu bylo málo a už v březnu byl všechen pryč. A já se na něj tolik těšila! Tak snad příště.

Ale zpátky na stezku. Další cesta vede kousek traverzem po východním úbočí Modáki, pak stoupá do sedla pod Bournélos, následuje zase traverz po jeho východním úbočí, a nakonec stezka mírně stoupá nejprve na jihovýchod a pak jižně přes terénní vlny až do sedla Rousiés. Za Bournélem ještě poslední výhled na Páchnes, pak začne vykukovat Trocháris a to je znamení, že už je to jen kousek.

XI.

Na Rousiés docela fičí, tak obhlížím místní mitáto. Na spaní mi přijde docela eklovní – je vidět, že je pěkné počasí, jak bych za něj byla ráda, kdyby pršelo. Nakonec jsem zabivakovala kousek pod ním, kde je nastavěná ohrádka z kamenů jako závětří, a doufám, že mě to v noci neodfoukne. Za dalším větrolamem kousek níž už stanuje Maria s přítelem (omlouvám se, ale jeho jméno pro mě bylo nevyslovitelné a tudíž také nezapamatovatelné). Už zase vaří. Pak si jdou pro vodu do cisterny. Ta má fungl nový poklop a voda vypadá dobře – obvykle tu bývá dost vody až do pozdního léta. Přesto všechnu vodu filtrují, protože je někdo na Kalergi varoval, že prý není pitná. Nabízejí mi, že mi filtr půjčí, ale přijde mi to zbytečné, Zdeňka, delegátka cestovky, s kterou jsem přijela do Paleochory, pila tuhle vodu docela nedávno, a když jsem s ní naposledy mluvila, byla živá a zdravá.

Ze sedla je výhled na Trocháris a další „kopečky“, k tomu zářící měsíc, co vám budu povídat, krásné je to moc. Poprvé v životě spím v nadmořské výšce přes 2000 m (2160, abych byla přesná). V noci vítr zesiluje, občas to se mnou i v závětří pěkně zacloumá, ale spát se v tom celkem dá, ani není moc zima.

Rousiés – Anopoli – Aradena – Agios Ioannis – Selouda

XII.

Probouzím se do jasného nedělního rána. Maria s přítelem jsou větší ranní ptáčata než já a zrovna vyrážejí nahoru na Páchnes. Stan a krosny nechávají dole. Je zbytečné vláčet se nahoru se zátěží, když se budou vracet stejnou cestou. Já nakonec výstup vzdávám, jednak mám časový skluz a potřebuji dnes dojít do Anopole, a navíc jsem nepomyslela na to, že nahoru nemá smysl lézt v plné polní, takže nemám normální láhev na vodu. Nijak zvlášť mě to netrápí, nejsem žádný peak collector (už ani nevím, od koho jsem to označení slyšela, ale přijde mi docela trefné na některé moje kamarády), nechávám si tedy Páchnes na příště.

Tím pádem mě čeká krátký sestup na štěrkovou silnici, pak klesání ke zkratce do Anopole a po ní pak, co to dá. Stezka na můj vkus klesá hodně prudce, drobný štěrk prokluzuje pod nohama, a sotva si stačím pomyslet, že musím jít opatrně, abych sebou nesekla, už letím. Vpravo sráz, vlevo pichlavé křoví, lepší je kormidlovat doleva. Bohužel to není jen dřišťál, ale plazivá višeň, to znamená trny velké, silné a dřevnaté. Štrachám se z křoví, vytahuji trny, dva se mi zalomily v noze a ven nejdou, bestie. Co se dá dělat, mohlo to dopadnout hůř.

Pokračuji raději pomaleji, fotím si kytičky a obdivuji pestrobarevné horské vrcholky. To už se objevuje konec silnice, kde parkuje velký offroad. Chvíli přemýšlím, kam se poděla jeho posádka, když jsem celou cestu nikoho nepotkala, až pak mi dojde, že s ním určitě přijeli pastýři (otec se synem + veliký pes) do mitáta Katsivéli. Silnice končí v nadmořské výšce cca 1900 m a kromě pastýřů ji využívají i turisté, kteří by rádi na Páchnes, ale nechtějí strávit několik dnů v horách. Po silnici ubíhá cesta rychle a pořád vede krásnými a působivými místy, výhledy se proměňují v každé zatáčce a stále nikde ani živáčka, tedy alespoň lidského, jinak se to hemží ještěrkami a ptáky a občas prohopkají kozy (beztak to je pořád tatáž skupinka, která přede mnou vždycky zdrhne a já ji za chvíli zase dojdu). Pak se ozve strašně divný kvílivě skřehotavý zvuk. Chvíli mi trvá objevit jeho původce – dvě kavčata s jasně červenými zahnutými zobáky, která poletují mezi skalami. Škoda, jsou moc daleko na to, aby se dala nějak smysluplně vyfotit.

XIII.

Procházím údolí Amoutserá, míjím nepoužívané mitáto a prázdnou nádrž na vodu, přehoupnu se přes hřebínek. To už je vidět v dáli moře a stromy a je to vůbec takové zelenější. Kousek nad hranicí „lesa“ (nebo spíše řídkého porostu cypřišů a jalovců) parkuje auto, zdálky jsou vidět dvě postavičky plahočící se v poledním žáru po skalnaté pláni. Co to tam asi hledají? To se dozvídám asi za půl hodiny, kdy mě kousek před zkratkou do Anopole dojíždějí a nabízejí, že mě svezou dolů. Z posádky se vyklubali botanici z Rakouska. Chvíli přemýšlím, jestli a jak se do auta – Suzuki Jimny, až po střechu nacpaný vybavením – vůbec vejdu, ale nakonec se kousek sedadla vzadu najde.

Mrzí mě jedině, že přijdu o sestup roklí mezi borovicemi do Anopole, docela jsem se na tenhle úsek cesty těšila. Je mi však jasné, že takhle naženu celý časový skluz a budu si moci v klidu užít zbytek cesty. Do vsi přijíždíme kolem jedné hodiny, zastavujeme u taverny a hotelu Anopoli rooms, kde moji noví známí bydlí, a zatímco oni si jdou schrupnout, já si jdu dát pivo, oběd a alespoň trochu se umýt. A taky musím využít toho, že mám konečně mobilní signál a napsat všem, co o mě mají starost, že jsem dole a celá.

XIV.

Je opravdu vedro. V tomhle počasí se vážně vyplatí si počkat a pokračovat v cestě až v podvečer. Turisté už jsou dávno někde na cestě do hor, a i místní se pomalu zvedají a vyrážejí domů. Pak taverna téměř osiří, jen kolem třetí zastavuje auto se dvěma turisty na pozdní oběd. Jinak je klídek, přerušený krátkým intermezzem, kdy do taverny přivezou nový mrazák a kdy jako už mnohokrát fascinovaně sleduji, jak neuvěřitelný řecký chaos vyústí v naprosto bezchybný výsledek, v tomto případě sundání obřího mrazáku z korby nákladního auta bez pomoci techniky, aniž se kdokoli zranil a cokoli rozbilo.

V pět hodin už je nejvyšší čas vydat se zase na cestu. Teď mě čeká asi osm kilometrů po silnici do Agios Ioannis a ráda bych došla až na Seloudu, kde chci přespat. A zase mám víc štěstí než rozumu, asi kilometr za Anopolí zastavuje auto, opět sympatičtí Francouzi, tentokrát z Bretaně, Céline a Michel. Nabízejí mi, že mě svezou až do Agios Ioannis, čemuž se mi nechce moc věřit, je to úplný konec světa, ve vsi skoro nikdo nebydlí a silnice tam končí. Cestou se chtějí stavit u mostu přes soutěsku Aradena. To se mi hodí, nerada bych ji úplně minula. Za chvilku se už společně kocháme výhledem z mostu do soutěsky a na kostel archanděla Michaela, jednu z mála udržovaných budov ve vesnici Aradena. Vesnice je od padesátých let minulého století vylidněná. Tehdy se během hádky dvou kluků o ovčí/kozí zvonek jeden z nich zřítil do soutěsky, což roztočilo kola krevní msty, která měla za následek několik mrtvých z obou rodin a zbytek obyvatel pak vesnici raději opustil. Zdá se mi, že oproti mé poslední návštěvě je ve vsi pár opravených stavení navíc, ale zpět k životu se už asi nikdy zcela neprobere.

Kostel je zavřený a stále je docela vedro, takže brzy skončíme v chládku u stánku na parkovišti nad soutěskou. Po krátkém posezení a popovídání u sklenice pomerančového džusu (jsme solidární s řidičem) pokračujeme dál na západ. V Agios Ioannis, jak jsem předpokládala, chcípl pes, ačkoliv vesnice není opuštěná jako Aradena, též tu bydlí minimum lidí a dojem liduprázdnosti ještě umocňuje nepřítomnost jakéhokoli centra, baráčky jsou rozeseté celkem daleko od sebe. Tady se s Céline a Michelem loučím a mířím na jih – k moři.

XV.

A cestička je to krásná, vine se mezi kamennými zídkami, nejprve kolem opuštěných zahrad a pak borovým hájem. Slunce klesá k obzoru a moře se blíží. Pak překonáte mělký dolík, a když se ohlédnete, vykoukne na vás z dálky Zaranokefála, důstojná a nezaměnitelná. Cesta je výborně značená, teď už je to vážně jen kousek na hranu útesů nad mořem – na Seloudu. Pod borovicemi není problém najít pěkný rovný koutek na spaní. Nechávám tu batoh a jenom s foťákem jdu hledat místo s nejlepším výhledem na západ slunce. Do moře zapadá jen v zimě, teď mizí v kopcích nad Agia Rouméli, ale i tak je to nádhera.

Bivakuji relativně blízko stezky, už je po půl deváté, tak nepředpokládám, že by sem ještě dnes zabloudil nějaký turista. Omyl! Zpoza skal se vynořily dvě temné postavy (nakonec se z nich vyklubali turisté z Německa), hned se hrnou ke mně a odkud prý jsem. Trochu mě to zaskočilo, ale ještě víc mě uzemnila vítězoslavná reakce na moji odpověď: „Vidíš, já jsem ti to říkal! Venku spí jedině Češi!“ Tak chvíli nevím, jestli se náhodou nemám urazit, nebo prohodit něco vtipného o germánské samolibosti. Nedošlo ani na jedno, ale nakonec jsem z nich za trest vymámila lahev vody. To kdyby mi náhodou zase došla.

Selouda – Agios Pavlos

XVI.

Noc byla opět jasná a tady dole i teplá. Ráno vstávám v šest hodin, chci být brzy dole a čeká mě sestup o 600 metrů níže. V ranním světle jsou nebe i moře opálové a obzor je zahalený oparem. Horní část stezky je solidně dlážděná kalderimi (slovo je tureckého původu a označuje kamenem dlážděnou oslí stezku), částečně visutá, částečně tesaná do skály. Kdo tohle na kolmé skalní stěně stavěl, byl opravdu machr. Svah je dosud ve stínu, jen vrcholky skal jsou ozářené sluncem. Po překonání skalní stěny se stezka dostává do suti a tady už není tak pěkná. Místy se musí přelézat sesypaná suť. A v tom mi dochází, že je to právě ta partie borového lesa, kde v březnu hořelo. Požár očividně přeskakoval ze stromu na strom, jen několik jich shořelo kompletně, ale každý druhý je ohněm poznamenaný. Ještěže se požár podařilo rychle uhasit. Není divu, že je suť na mnoha místech uvolněná. Sestup už začíná být docela únavný, ale okolí je hrozně pěkné, tak to člověku ani tak nepřijde.

Jakmile stezka opustí suť, je to už jenom kousek ke křižovatce s E4 dole nad pobřežím. Doleva vede stezka do zátoky Marmara, kde ústí rokle Aradena. Já však mířím vpravo, k pláži, taverně a kostelíku Agios Pavlos. Mezi borovicemi probleskuje moře, typická kombinace modré a zelené je neokoukatelná. A to už pod svahem vykukují střechy taverny i kapličky. Stačí sešplhat z vysoké duny a jsem u cíle. Od pláže a moře se už dneska nehodlám vzdálit ani na krok.

XVII.

Chvíli hledám vhodný balvan, který bude vrhat stín i odpoledne, a nakonec se utábořím kousek od naturistické rodiny, která na pláži kempuje. Tím se zbavuji i zásadní otázky, mám-li se soukat do plavek. Kromě nich je na celé pláži asi tak šest lidí. Chvíli odpočívám ve stínu, když v tom po E4 dorazí velká skupina turistů. Je jich asi třicet, ale rychle se rozptýlí po pláži a během několika okamžiků jsou skoro všichni ve vodě. To mi ani nevadí, pláž je celkem dlouhá, ale kompletně obsadí tavernu, takže mám smůlu, s obědem budu muset počkat. O půl šesté odjíždí z Agia Rouméli trajekt, tak počítám, že do čtyř budou pryč. A taky jo, už ve tři se začnou vzájemně nahánět a pomalu odcházejí. Problém je, že se všichni vzájemně neznají, a když vidí můj bágl a trekové hole, mají pocit (už zase!), že k nim určitě patřím, a tím pádem se u mě skoro každý zastaví a pobízí mě k odchodu. Brzy mě to přestane bavit a prchám do moře. Za pár minut na mě ze břehu volá další z účastníků zájezdu. Paní je neuvěřitelně vytrvalá, takhle ten trajekt zmešká... Nedá se nic dělat, musím z vody ven. Než se zmůžu na slovo, dostanu pěkně vynadáno – všichni už jsou na cestě a já se tady klidně cachtám! Neberu si to osobně, podesáté vysvětluji, že k nim vážně nepatřím, a hodlám se cachtat dále. Hrozně se mi omlouvá a spěchá za zbytkem skupiny. Je opravdu poslední, tak už bude klid.

Při podvečerní fotoprocházce po pláži okukuji zbytky fresek v byzantské kapličce z 11. století. Kaplička údajně stojí na místě, kde sv. Pavel poprvé vystoupil na břeh Kréty během své cesty z Egypta do Řecka. Místní ho prý nepřivítali zrovna přívětivě.

XVIII.

Nyní je konečně čas na večeři. V taverně se evidentně sešli všichni, kdo nocují na pláži, tedy krom naturistů, ale je tu tak pohodová nálada, že by se tu pár naháčů určitě necítilo nevítaně. K jídlu je pouze studený briam, ale po horkém dni je to lahůdka. Nemám moc náladu se družit, tak jen poslouchám rozhovor u vedlejšího stolu, kde postarší Němec nechce uvěřit, že černý písek na pláži opravdu není vulkanického původu. Hlavní část obsluhy zastane chlapík, který pro mě představuje archetyp řeckého námořníka – vysoký, urostlý, šedé kudrnaté vlasy a plnovous a příšerně zkažené zuby. Kuriózní situace nastává, když poprosím o účet. Jestli prý spěchám. Jasně, že nespěchám – před chvílí jsme se bavili o tom, že budu spát na pláži. Tak sbalí ručník a šampón a jde se vykoupat do moře. Tohle myslím atmosféru taverny pěkně dokresluje.

Pomalu se loudám po pláži, už se téměř setmělo. Ještě pár fotek, noční koupel – ó, jaké blaho po předchozích dnech, kdy jsem se koupala leda ve vlastním potu – a do hajan. Šumění moře mě brzy ukolébá k spánku.

Agios Pavlos – Agia Rouméli …a pohádky je konec

XIX.

Ráno se probouzím celkem brzy, pláž je ponořená ve stínu, všichni ještě spí, tak si užívám ranní koupel v dokonalém tichu. Počkám si, až ranní sluníčko ozáří vršky kopců nad Agia Rouméli a s tím, že si ještě pár minut pospím, upadám na dvě hodiny znovu do sladkého bezvědomí. Pak frapíčko v taverně, kde si s pánem, kterého jsem si zařadila jako majitele, přitakáváme, jak nám ráno (je 11 hodin!) vždycky trvá, než se rozmluvíme anglicky.

Vůbec se mi odsud nechce. Prokrmuji se domácí chalvou („pekl“ pan majitel a sklidil za ni od osazenstva taverny potlesk), sleduji vykládání zásob z malé loďky, které nosí nejen zaměstnanci taverny, ale všichni mužští, kteří jsou zrovna poblíž, svérázný způsob, kterým se na pevninu dostává osazenstvo člunu, který se nedaří zakotvit blízko břehu, takže pánové skáčou do vody nahatí, všechny věci mají v malém soudku a oblékají se až na břehu, a najednou je skoro půl druhé. Takže je nejvyšší čas vyrazit, jestli si chci v Agia Rouméli dát ještě v klidu pivo a odchytit delegátku Zdeňku – dnes je organizovaný výlet do Samarie a já jsem jí slíbila, že se odpoledne před naloděním potkáme v přístavu. Navíc začíná být v taverně docela rušno, přijela relativně velká loď s turisty naturisty, kteří se všichni zahalení do plédů a ručníků – asi to s tím naturismem nemyslí úplně vážně – nahrnou do taverny.

Klidně bych tu ještě zůstala a relaxovala nebo dokonce na pár dnů zakempovala. Nejsou tu žádné davy a přitom člověk není v izolaci, pláž i okolí jsou nádherné a koupání i přístup do vody luxusní. Asi ne každému by vyhovovala zdejší hippie atmosféra a omezená nabídka taverny (vaří se jen jedno jídlo, případně se peče, co si kdo uloví – rozuměj rybu, ne kozu!), ale mně jo…

XX.

Ještě naposledy doplním zásoby vody – do Agia Rouméli sice zbývají jen 4 km, ale většina cesty je beze stínu a já zase vyrážím v tu nejnevhodnější dobu. Poslední úsek cesty po pláži je opravdu úmorný, teploty i dnes dosahují magické pětatřicítky. V Agia Rouméli už jsem pěkně propečená, chybí jen křupavá kůrčička. A protože pohádkový příběh musí mít šťastný konec, první osoba ve vsi, kterou potkávám, je Zdeňka, která zrovna vybíhá z taverny, kde naháněla poslední ovečky.

Jdeme spolu do přístavu, kde po krátkém posezení v taverně utíkám na poslední chvíli koupit lístek na trajekt do Paleochory. Ten už se pohupuje v přístavu bok po boku trajektu do Chora Sfakion. Do špatné lodi se naštěstí nedá nastoupit. Hlučný dav lidí v různém stupni opoužívanosti z dlouhého sestupu soutěskou Samaria mě unáší na horní palubu, a za chvíli už odrážíme od mola. Vzhledem k tomu že jsem v taverně v rekordním čase vypila Mythos na dva zátahy, pochopitelně na lačný žaludek, trávím cestu do Paleochory v mírném alkoholovém opojení, které milosrdně zastírá první střet s realitou po návratu z Ráje.

---

Alespoň něco málo ke zdrojům:

Nejzásadnější informace a inspiraci pro plánování treku jsem čerpala z webových stránek:
http://www.afariz.estranky.cz/
http://www.west-crete.com/
Bez nich by se moje cesta ani neuskutečnila.

Tam a také na http://greekflora.gr/ jsem čerpala též informace nutné k určení některých rostlin, vydatně mi pomohla i tato kniha: Václav Zelený, Rostliny Středozemí, vydala Academia v r. 2005

Přepis místních názvů je podle map Anavasi, které samozřejmě posloužily i k orientaci v terénu.
Samaria – Sougia (Crete 11.13) 1:25 000, vydání z r. 2013
Lefka Ori (White Mountains) / Sfakia / Pahnes (Crete 11.11/11.12) 1:25 000, vydání z r. 2013

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (15)
19.11.16 16:19 Kusnirova
Musim si to ještě vychutnat v klidu. Dokonalé, smekám.
05.11.16 15:38 Milka121
Hezky popsaný hiking v Lefka Ori, které i já měla tu čest okusit, i když zdaleka ne tak hluboce (či spíše vysoce) jako autorka :-). Moc děkuji za oživení mých vzpomínek na ta nádherná místa jako je Omalos, Xiloskalo nebo Gigilos.
Obdivuji nejen odvahu, vůli a chuť tohle zkusit, ale především to, pustit se do takového dobrodružství prakticky "o samotě". Mně by tam nahoře bylo tuze smutno, já potřebuji prožitky s někým sdílet a to hned, tady a teď :-)
Takže hluboce smekám, sama v té pustině, to musí být ohromná vnitřní síla a láska k přírodě. Jak ostatně dokazuje i botanická "exkurze" v cestopisu.
Moc děkuji, bylo to krásné a už za tu odvahu přeji hodně štěstí v soutěži!
01.11.16 10:09 aarak
Tak tohle nemá chybu! Smekám před autorčiným výkonem, přesným místopisem i názvy bylinek. Nakonec mě ale snad nejvíc dostalo tohle: "Vidíš, já jsem ti to říkal! Venku spí jedině Češi!" :-)
31.10.16 06:43 nudista
Moc hezký cestopis z nádherných Bílých hor, nostalgicky jsem zavzpomínala na Kalérgi i její adrenalinovou kadibudku :-). Díky, Eva
29.10.16 22:25 Kaťule
Ty jsi skvělá! Muselo to být úžasné! Krásně jsi to popsala a jako návod pro další dobrodruhy je Tvůj cestopis dokonalý. A fotky jsou boží. Díky moc. *****
22.10.16 22:28 cyklistka
Wow, smekám :) Krásný cestopis, úžasný výkon Bomba a závidím :)
22.10.16 20:05 Prochy
Připojuji se k pochvalám !!! Fotky jsem prohlížel asi hodinu, číst jsem to jen prolétl. To si nechám na příště... Konečně cestovatel. Bravo ! Naprostá letošní JEDNIČKA. Samozřejmě jsem zaujatý Krétou...
20.10.16 21:14 madona66
Opět super cestopis...dalo by se říct...famooozní....:-) a ještě ke všemu z mých milovaných Krétských hor, vše tu bylo již řečeno...odvážná pisatelka, skládám poklonu taktéž a hodnotím samozřejmě nejvýše!
20.10.16 17:54 janavi
To je tedy bomba, nemohu jinak, než dát tomuto vynikajícímu cestopisu plný počet bodů a sklonit se před pisatelkou!
20.10.16 15:26 spider66
Parádní HIKE! Zrovna v neděli jsem kroužil nad mapou Řecka a zastavil se u videopříběhu z Lefka Ori. Autoři videa začali přechod Bílých hor přechodem Samarie, a od moře stoupali nahoru: https://youtu.be/NbTXf3YUQr8?list=PL3vH-mhQHeelBerP0YX2YkmX1wqpP4j29
Mají tam pěkné mapky... Po shlédnutí jsem si položil otázku: jakpak to asi může vypadat na Lefka Ori v červnu? :) Marně jsem hledal nějaké fotky... Díky Tvému cestopisu to už vím a GRATULUJI za tu odvahu, výkon a našlapané kiláky! Přeji hodně štěstí v soutěži. Efcharistó :)
20.10.16 13:21 Portishead
Nádherné, odvážné, skvělý cestopis!
20.10.16 12:35 Zdeny
Já tedy smekám...za prvé za odvahu pisatelky a za druhé za krásný cestopis :-) Nedokázala bych to, tiše závidím :-) nejde dát než 5*
20.10.16 12:15 vostrucha
I já se hluboce klaním před odvahou pisatelky. I když řecké hory milujeme, tak představa, že bych v nich zůstala v noci a ještě k tomu sama, mě děsí. Cestopis jsem zhltla jako malinu a bylo to velmi příjemné čtení. Děkuji :-)
20.10.16 08:39 machajda
Tak to je hustýýýý, jak by řekli naše děti. :-) Nádherné dobrodružství s krásnými fotkami. Pisatelku tuším a přeji hodně štěstí v soutěži!!
20.10.16 08:05 IrenaT
Perfektní! Webové stránky afariz.estranky.cz jsem také nedávno pročítala a popisy treků na Krétě mne dost zaujaly. Máte můj obdiv, že jste to vzládla sama, "palec nahoru" :-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
TsZWr
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝D.K.˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
Galerie5
Diskuze0
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací