Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 3 | 19
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Kniha o jihovýchodní Krétě

Autor:
Zařazeno:
Kréta
Napsáno:
08.09.16 17:45
Fotografií:
51
Přečteno:
2860
Soutěž:
2016
dovolená v termínu: 11.06.16 - 25.06.16
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 19:50
19 °C
Jasno
bezvětří
Nikdy jsme cestopis ani něco podobného nepsali, nestudovali jsme, co by měl správný cestopis obsahovat a tak bylo těžké rozhodování, jestli to máme zkusit nebo ne, protože tady na stránkách je mnoho těch, kterým nesaháme ani po kotníky. Nakonec jsme si řekli: „No co, jen to zkusíme nahrubo a uvidíme.“ A ve chvíli, kdy jsme ho začali tvořit, se vzpomínky začaly promítat jako film a my jsme najednou byli zpět a prožívali vše znova. Bohužel to asi není tak, jak by mělo v cestopisu být, chtěli jsme se podělit i o naše pocity z dovolené, z Řecka. Takže nakonec to není cestopis, nýbrž KNIHA.  Obrňte se trpělivostí a vydejte se s námi na dloooouhouuuuu cestu.


11. června – sobota
Letos nás poprvé čeká odlet z Prahy. Protože start je naplánován před pátou ráno, přemýšlíme, jak to nejlépe udělat s cestou. Nakonec padá volba na odjezd z domu už večer (cca mezi 21 – 22 hod.) s tím, že na letišti budeme kolem půlnoci a tam se pokusíme zdřímnout. V letištní hale nakonec nezamhouříme oči a pozorujeme hrůzostrašně vypadající ostatní cestující. Spí ve všech možných pozicích a úborech na pár židličkách. Konečně se na tabuli zobrazil pokyn k odbavení a tak jsme s nadšením přistoupili k přepážce, kde dostáváme palubní lístky – tentokrát sedíme už v 6. řadě.
Odlet téměř na čas. Kolem 5. hodiny ranní se zvedáme od země z letiště Praha – Ruzyně a míříme směr Kréta, Heraklion.
Přistáli jsme v pořádku a po vyzvednutí zavazadel jsme se odebrali před letištní halu. Tam již postávala paní s cedulkou cestovní kanceláře a ihned nás směrovala k autobusu. Z letiště odjíždíme cca v 09:13 hod., následuje velmi krátké a strohé „seznámení“ s ostrovem. Udivuje nás, že delegátka upozorňuje, že voda z kohoutku zde není pitná. Jedeme už potřetí na téměř stejné místo a vždy jsme vodu pili, takže i tentokrát to neměníme a je to opravdu bez následků. Před apartmány Artemis v Makrigialos zastavujeme v 11:30 hod.. S ubytováním jsme moc spokojeni, máme krásný výhled na moře a majitel apartmánů nás velmi bodře vítá a provází pokojem.
Po vybalení směřujeme na pláž. Známe ji už z předchozí návštěvy Kréty, a proto nás hned zarazí spousta velkého kamení, zřejmě navezeného. Vstup do vody je ale příjemný, ve vodě je krásný píseček. Koupeme se a dáváme odpočinout unaveným tělům z cesty.
Večer navštívíme tavernu hned naproti ubytování – „Castro“. Dáváme si jehněčí kleftiko, choriatiky, krétský salát, špagety a kuřecí nugetky.


12. června – neděle
Dopoledne jsme se vydali na procházku po Makrigialos. V úmorném vedru přicházíme až do místního přístavu a zkoumáme jeho okolí. Po návratu zpět na Artemis balíme koupací vybavení a odcházíme na pláž, kde se plácáme až do večera.
Na večeři jsme dnes zašli do taverny, která se nachází cca 200 metrů od našeho ubytování. Personál v taverně byl pravděpodobně složený z užšího rodinného kruhu Haliny Pawlowské. Všichni však vypadali velmi mile a tak jsme usedli ke stolu a objednali si smaženou cuketu, choriatiky, musaku a kalamáry. Mladík o rozměrech dobře najedeného Otesánka nám s úsměvem naservíroval specialitu na účet podniku, která spočívala v několika kouscích ztvrdlého chleba, které byly pokryty kaší z rajčat, jež se už nejspíš nedaly použít do choriatiky. Jak nám hrdě Otesánek řekl, tento chléb pekla jeho matka. Podle stupně tvrdosti chleba jsme usoudili, že ho maminka pekla někdy kolem Vánoc. (Teprve později jsme pochopili, že je to jistý druh chleba, který je prostě takto tvrdý).
To však nic nezměnilo na požitku z ostatních pokrmů – právě naopak, všechno vypadalo náramně a chutnalo ještě líp. Obzvlášť musaka, kterou jsme si všichni moc pochvalovali.
Dostali jsme opět informaci, že vše v taverně je domácí výroby, včetně sýrů, těsta, masa, ubrusů, stolů, dlaždic a žárovek. Jsme zde druhý den a zjišťujeme, jak je dovolená jiná v apartmánu bez jídla oproti hotelům all inclusive. Přijdeš do styku mnohem víc s místními a najednou se jakoby stáváš jedním z nich, i když ani jeden příliš nevládne angličtinou nebo jiným jazykem, tak se nějak domluvíš a cítíš všude srdečnost.


13. června – pondělí
Výlet lodí na ostrov Koufonisi
Ráno vyrážíme do přístavu v Makrigialos a kupujeme lodní lístky u paní, která ovládá výborně angličtinu. Protože už je čas odjezdu lodi, jsme skoro hnáni do přístavu, kde nastupujeme na malý člun, který pasažéry převáží na pirátskou loď pohupující se na vlnách opodál. Na to, že se opravdu za chvíli odjíždí, je na lodi pro 150 cestujících pouhopouhých 23 lidí včetně nás.
Vyjíždíme v 10:50 hod. a plujeme podél jihovýchodního pobřeží Kréty. Při cestě z lodi identifikujeme několik pláží, které jsme při předchozích návštěvách Kréty objevili. Naprosto dominantní na tomto úseku pobřeží je ale soutěska Pevolakia, která jakoby otevírala svůj chřtán a chtěla nás pohltit. Pozorujeme i posádku lodi, jeden z „pirátů“ má na rameni barevně vytetovanou řeckou vlajku. Kmitají a stále na vše dohlíží, z kapitánského můstku je kontroluje jejich šéf.
Připlouváme k západnímu pobřeží ostrova a začíná cvakání fotoaparátů. Pozorujeme pláže, z dálky vypadají nádherně, bohužel, loď tuto část ostrova pouze obepluje a na jižním cípu spustí kotvu.Jsme vyzváni ke koupání z lodi. Někteří odvážlivci se vrhají do nádherně tyrkysové vody rovnou skokem přes palubu. My slabší jedinci si počkáme na spuštění schůdků, které nás zavedou až k hladině. Koupání se nezúčastní všichni, ale my si to nenecháváme ujít a ponoříme se do skoro až ledové vody. Koupání je krátké, zvedáme kotvy a plujeme podél východního pobřeží ostrova. Kapitán nám ukazuje svoje brilantní umění, když špicí velké lodi najede do jedné z jeskyní. Pokračujeme na severovýchod ostrova a kotvíme u pláže Greos. Bohužel je to z dosahu všech ostatních pláží na tomto ostrově. Uvádí se, že je jich tady asi 36. Mrzí nás to, ale nedá se nic dělat. Popojdeme kousek od lodi, nikde žádný stín, ale o tom jsme byli informováni paní, která prodávala lístky na palubu. Koupeme se, je tu krásný podvodní svět a procházíme blízké okolí. Nepřestáváme žasnout nad nádhernou barvou moře, která se barví od zelenkavé přes tyrkysovou, blankytně modrou až po tmavě modrou. Přestávku máme asi dvě hodiny. Kolem 15:00 hod. se zatahuje a zhruba v 15:30 hod. odplouváme zpět do Makrigialosu.
Kontaktuje nás Dimitris z půjčovny, že přiveze auto, které si máme převzít podle domluvy až druhý den ráno. Je to náš „starý známý“ z roku 2014 a k našemu překvapení stále ovládá (nebo spíš neovládá) angličtinu na stejné úrovni, a co nás udivuje nejvíce, má i stejnou košili jako před dvěma lety. Při dalších procházkách Makrigialosem se vždy před půjčovnou sázíme, jestli bude mít zase tu stejnou košili, nebo jestli se už převlékl. Vždy prohrává ten, který si myslel, že se převlékl…. Nebo že by měl více stejných kusů???


14. června – úterý
Soutěskou Pefki na Stavromenos
Kolem 09:00 hod. jsme poprvé snídali vynikající čerstvý chleba z místní pekárny. Poté jsme vyjeli za dalším dobrodružstvím, kterým se stalo už tankování benzínu. Bodrý pumpař začal do Hyundaie Getz čepovat ze stojanu označeného nápisem „Diesel“. Na dotaz, jestli je to správné, s úsměvem odpověděl: „There are two pipes.“ Asi trefil dobré potrubí, protože jsme bez problémů odjeli. Po pár kilometrech jsme sjeli z asfaltky, zanechali jsme auto napospas slunci a vyrazili do soutěsky prašnou kamenitou cestou mířící mezi úpatí dvou hor. Počasí přálo, bylo lehce pod mrakem, přitom teplota stále příznivá a občasné kapky potu odvál mírný větřík. Cesta soutěskou je výborně značená směrovkami s nápisy a na kamenech a skalách jsou barvou nastříkány šipky a tečky. Asi v půli cesty soutěskou jsme narazili na skupinu čtyř mladých Francouzů. Pokuřovali gitanesky a hned se dotazovali jak daleko je to zpět do Makrigialosu. Zmínili též zamýšlený cíl ve vesničce Pefki, ale těžko říct, zda opravdu měli v úmyslu tam dojít. Při pokračování soutěskou nás odbočka označená „Source“ dovedla k pramenu, který byl schován v malé jeskyňce v hromadě kamení a smradlavého tlejícího listí. Ale byl tam příjemný chládek. Pokračovali jsme dál a občas zaslechli povykující Francouze, o kterých jsme neustále mezi sebou laškovali na téma, zda vlastně jdou směr Pefki nebo Makrigialos. Taky nás napadlo, že možná nemohou najít cestu ven a bloudí soutěskou sem a tam…. Malou přestávkou po opuštění soutěsky jsme dali šanci francouzským turistům nás dohnat, ale už jsme je nikdy neviděli. Tento příběh má však ještě epilog, protože po návratu ze soutěsky jsme si přečetli vytisknutý cestopis z těchto stránek a zjistili jsme, že pisatelka v Pefki soutěsce v roce 2015 také potkala skupinu Francouzů! Je to jasné – jsou tam zřejmě jako prázdninová atrakce pro turisty! :-)
Vystoupali jsme nad soutěsku, kde bylo zřejmé, že cesta v ní již končí a otevřel se nám nádherný pohled dolů do údolí, obklopeného ze dvou stran vysokými skalami. Procházkou olivovými háji kolem několika stájí s kozami jsme se opět velice dobře značenou cestou dostali až na asfaltovou cestu těsně pod vesničkou.
Při pochodu osadou Pefki jsme zatoužili po nějakém chladném moku. Jediná místní minitaverna nás zvala do svého stínu a velice dobře německy mluvící mladý pán nás popohnal z předzahrádky přes lokál velikosti pingpongového stolu dozadu, kde byla nádherná zahrádka s výhledem na soutěsku a moře. Pána zajímala naše národnost. Dostalo se mu informace: „Wir sind aus der Tschechoslowakei“. Chvíli trochu zmateně zíral, my také, ale chybu pravděpodobně sám pochopil a přisoudil ji našemu stavu po ztrátě většiny tělních tekutin. Abychom co nejdříve zlikvidovali pitný = pivní deficit, objednali jsme obligátní Mythos a také nealko-Sprite. Za okamžik před námi stály krásně orosené lahve s úplně novým systémem otevírání. Není totiž potřeba otvírák, stačí je škubnout za hliníkové očko podobně jako u plechovky. Zatímco jsme hlučně vyprazdňovali lahve, objevil se mladík opět, tentokrát s náručí talířků, na kterých byly olivy, rajčata obyčejná i sladká cherry, vařené brambory, cuketa, sýr, opečené bagetky…. Na naše nelíčené překvapení reagoval jen úsměvem. Objednali jsme tedy další rundu piv, ať uděláme útratu. Jenže opět následovaly další talířky s třešněmi, meruňkami, bonbony a ořechovými sušenkami. Při naší útratě 13 EUR donesl jídla tak za 10 EUR na účet podniku. Od doby, kdy jsme se vyloupli na asfaltku před vesničkou, koketujeme s myšlenkou, jestli bychom nevyšli na kopec, na kterém dominuje okolí nádherně bílá kaplička. Jsme příjemně naladěni srdečností personálu kafenia a tak je rozhodnutí jasné – jdeme tam!
Před kafeniem chvíle váhání, kterým směrem se dát, ale nakonec to trefíme a čeká nás celkem strmá a prašná stezka ke kapličce Stavromenos. Cesta vzhůru se zdála nekonečná, protože sluníčko už začíná pěkně pražit, ale ani ne za 30 minut jsme stáli těsně pod kapličkou – na parkovišti, kam se samozřejmě dalo dojet autem z druhé strany kopce. Ale to by nebylo nic pro nás. Zahájili jsme finální výškový útok ke kapli po krásné dlážděné cestičce se zábradlím. Po posledních metrech jsme se ocitli na „balkonu“ u kapličky. Výhled byl neskutečný, vesnice Pefki se pod námi tulila ke skále, okolní skaliska hrou barev evokovala vzpomínku na Vinetoua a v dáli se vlnilo moře… Kaplička byla zavřená jen na petlici a byla vyloženě jednomístná. Vevnitř byl jen malý oltářík, pár svíček (sirky nikde) a mrňavá sakristie. Cesta zpět k autu ubíhala velice rychle, v půlce soutěsky jsme využili odbočku a šli delší dobu po hraně rokle. Po celou cestu se za námi v neskutečné výšce vypínaly bílé zdi miniaturního svatostánku. Až jsme si říkali, že to není možné, že jsme se vyškrábali tak vysoko.
Po neuvěřitelném výkonu bylo potřeba doplnit kvantum spálených kalorií. Volba padla na tavernu „Zorbas“, která se nacházela pod vrcholem stoupající silnice nad apartmány Artemis. Už na první pohled bylo jasné, že taverna je téměř výhradně zaměřena na německy mluvící klientelu. Výzdoba prozrazovala výrazný odklon od tradiční podoby řecké taverny, a kdyby člověk neslyšel klasickou řeckou muziku a neviděl moře, mohl by si myslet, že sedí v Regensburgu nebo Melku. Odevšad bylo slyšet, že „… ja, Meer ist wunderbar, die Sonne scheint auch, aber Bier is gut und kalt.“ Do toho povykování dětí a zvýšené hlasy maminek. Každopádně námi objednané jídlo bylo na standartní úrovni a skládalo se z choriatiky, rajčat s mozzarelou, sýrových kuliček a souvlaki.


15. června – středa
Po probuzení opět žvýkáme prvotřídní chléb, müsli v misce je pohřbeno pod přívalem jogurtu z kýblu a nakonec pozlaceno místním medem. Miniauto Getz nás spolehlivě dopravilo po bezchybných asfaltkách k profláknuté pláži Vai. Pověsti o placení parkovného se zakládají na pravdě. Za 2,5 EUR obdržíme účtenku (!) a mapu nejbližšího okolí v několika jazykových mutacích. Parkoviště poloprázdné, po pláži se povaluje minimum lidí – přijeli jsme relativně brzy.
Náš první průzkum míří na pravou stranu od Vai. Nalézáme velice pěknou pláž bez slunečníků, Psili Ammos . Pečlivé označení na ceduli nikoho nenechává na pochybách, že se nachází na místě, kde vládne Freikörperkultur (FKK). Další nápisy: Nudist, Naturists, Naturisti, dokonce i натуристы si zde přijdou na své. Jenže ani náznak stínu a poryvy větru nedovolují instalovat slunečník. Je zaveleno k přesunu přes Vai plnící se turisty všech národností. Odcházíme po okraji pobřeží na levou stranu pláže dál od civilizace. Prý se tam nachází pár méně navštěvovaných pláží. Určitě tam jsou, o tom není pochyb, dokonce se k jedné přibližujeme po prudkém skalnatém svahu asi na 50 metrů, ale byl to pocit jako bychom se na písek a vlnky dívali ze střechy většího vesnického kostela. Tak prudký je svah a obstojná cesta žádná. Volíme tedy cestu zpět na hřeben a po okraji skal pokračujeme dál. Ovšem ani po kilometru nenalézáme cestu schůdnou pro lidi. Dostáváme se na dohled pláže Itanos, která je od Vai dostupná autem asi po třech kilometrech. Navíc na hřebenu nepředstavitelně fičí vichr schopný odnášet menší kamínky nebo i vypasenějšího uprchlíka. Hledání je s konečnou platností odpískáno a následuje taktický návrat na parkoviště přes teď již zaplněnou Vai. Za dobu, po kterou jsme se přesouvali z pravého křídla Vai až na konec levého někteří z plážových povalečů stačili zčervenat a vypotřebovat minimálně dvě tuby opalovacího krému. My jsme se ani nezastavili ani nezkusili moře.
Dvě hodiny procházky a pobytu na prudkém slunci a větru, který připomínal fén na vlasy puštěný na maximální teplotu, nám vzalo dech i náladu. S hořkým pocitem odjíždíme v propocených tričkách a míříme kamkoliv jinam. Náladu však brzy spravují minibanány a ovoce „Pepino“ zakoupené v „hypermarketu u dědouška“ na křižovatce s hlavní silnicí.
Koupání jsme se dočkali až na plážích Bondalaki za Chionou, kde byl stín a malé zátoky – jedna jen pro nás.
Dobrou náladu večer podpoří návštěva taverny Agyrovoli, kousek od přístavu. Přivítal nás patron s typickou angličtinou. Tentokrát si objednáváme i rybu nazývanou zcela neromanticky „white fish“. Ovšem salát „Agyrovoli“ za 7 EUR byl vynikající a lze ho jen doporučit. Bohatě stačil čtyřem lidem, příjemně překvapoval množstvím mořských plodů (např. mušle a krevety) i chuťovou harmonií. Dále se na stole ocitlo saganaki a kalamáry. Patron nám představil svého syna a synovce, asi dvanáctileté kluky, kteří místo zabíjení času na mobilech byli zaučováni do číšnického řemesla. Podle jejich snahy bychom tipovali, že příští rok svého patrona z taverny pošlou na zasloužený odpočinek a přeberou mu kšeft. Veškerá komunikace však byla velice příjemná. Po zaplacení účtu se na stole ocitl nakrájený půlmeloun a vše korunoval sodovčák rakie. Bylo jí na osm slušných štamprlí, ale to se přece MUSÍ vypít – nechceme řešit mezinárodní konflikt, že.


16. června – čtvrtek
Němečtí sousedi ve vedlejším apartmánu jsou velmi pasívní, nereagují na žádné podněty. Aktivně si počínají pouze při pěstování rakoviny plic, a tak nás skoro každé ráno oblažuje cigaretové aroma. Naštěstí vždy vane ranní větřík a karcinogenní zplodiny nás zasahují jen minimálně.
Dnešní cíl – Xerokambos.
Už cesta k této destinaci je úchvatná. Getz šplhá po příkrých asfaltkách, dostáváme se na rovinu těsně pod skalními masívy, kterým vévodí vojenský radar. V neskutečné rychlosti 65 km/h, kterou vyvinulo naše auto, míjíme oranžovou stíhačku F-80 Shooting Star, která už nikdy neodletí od vstupní brány vojenského objektu. Všimli jsme si, že za prvním řízením (jde o dvoumístnou verzi) je možné spatřit postavu v kombinéze a letecké přilbě! Snad to byla jen figurína. Po přejezdu hřebene se otevírá dobře známá scenérie asfaltové cesty klikatící se neskutečnými záhyby po svazích hor a končící u palety zelených odstínů moře, které doráží na světle hnědé a červené pobřeží. Domy místních obyvatel jsou z té výšky velikosti kostek lega, vše se zdá opojné a neskutečné. Leč ještě zbývá posledních osm kilometrů sjezdu, kdy brzdy a motor auta prosí o odpuštění. V pořádku se ocitáme v nulové nadmořské výšce a hledáme místo, kde mohou rozpálené popelavě bílé plechové disky předních kol chladnutím opět získat tmavou barvu.
Pláže po levé straně se zdají ideální, rozměry a rudá barva pár přítomných nudistů už méně. Proto přejíždíme na pravou stranu, kde je hezká pláž, prázdná až na jeden pár. Jak později zjišťujeme, jedná se o pláž Ambelos a na ni navazující Argilos. Obě tyto pláže mají neskutečnou barvu díky světlému písku – připadáme si jako v Karibiku. Pláž Argilos lemují jílovité skály a proto je možné se tady při koupání i masírovat hlínou. Asi dvakrát jsme francouzsky dotazováni, zda se tazatelé opravdu nacházejí tam, kam je zavedla GPS. Slunce ukazuje svoji sílu, po pár hodinách volíme návrat do Makrigialos, když ještě krátce zajedeme nakouknout na pláž na konci Xerokambos – na pláž Avlona.
Při stoupání naším Getzem na druhý rychlostní stupeň se přibližujeme k výstavnímu kusu obecního kozla, který na levé straně silnice právě svačí pořádný kus suchého drnu. Neodoláme, najedeme na levou stranu cesty a v okamžiku, kdy jsme od zvířete na vzdálenost několika decimetrů, tiskneme klakson. Reakce je velice zábavná: Kozlovi vypadne ohromný kus žvance z huby, cukne hlavou a zároveň padá z malé vyvýšené skalky. Ovšem podobě jako kočka zkušeně přistává na všechny čtyři a za hlasitého mekotu běží ostatním kozám žalovat, jaké že mu bylo učiněno příkoří.
Večer nás zastihl v taverně „Gusto“ u přístavu na hlavní promenádě. Obsluhující kluci nevypadají jako Řekové a překvapují velice dobrou angličtinou, což náš úsudek upevňuje. U stolu vedle hoduje český pár. Posezení je příjemné, pěkný výhled na moře a na tepající korzo, žádné obtěžující německé cigarety ani kvílející drobotina. Jídlo je ucházející, pizza, krétský salát, pečené papriky plněné sýrem a feta psiti ovšem nepřekračuje průměr, vše je sice jak má, ale malinko se vkrádá pocit, že přeci jen něco chybí. Něco „řeckého!“
I tak usínáme s plnými břichy, ale v noci nás občas vzbudí velký vichr a zuřící moře.


17. června – pátek
Dnes bychom se chtěli vydat soutěskou Chochlakies, která je zakončena na pobřeží pláží Karoumes. Vyjíždíme mezi devátou a půl desátou. Cesta, která měří asi 50 km, se klikatí mezi horskými dědinkami a po celou dobu jsme na silnici nepotkali jediné auto. Jednu chvíli, když vystoupáme klikatícími cestami nahoru, jako bychom se octli v nebi – rozhlížíš se kolem sebe a vidíš jen nebe a před sebou rovnou cestu, která končí na úbočí vršku, a nevíš, kam se potom stočí…. Nebo je tam konec? Tento pocit trvá několik desítek vteřin, než se najednou vyloupneme nad nádherné údolí. Začínáme pomalu zase sjíždět „z nebe“ dolů a před námi se rozprostírá krajina plná olivových hájů, sem tam zahlédneme vesničku zaklesnutou mezi kopci a v dáli vidíme mořskou hladinu. Je to úchvatný pohled a jsme okouzleni.
Asi po hodině a půl přijíždíme do vesničky Chochlakies a odbočujeme podle ukazatele ke stejnojmenné soutěsce. Napřed jsme si mysleli, že jedeme špatně, protože cesta je stěží tak na jedno auto, ale nakonec jsme dojeli ke kapličce s malým hřbitůvkem. Naproti je informační tabule o soutěsce a přístřešek sloužící k odpočinku. Vyrážíme do soutěsky a stopujeme čas. Cesta se nejprve trochu klikatí mezi olivovníky a teprve asi po 800m přicházíme k brance, kterou otvíráme a vcházíme do soutěsky. Soutěska vede korytem vyschlé řeky, takže neustále lezeme přes různě velké kameny. Značení je přehledné a tak celkem svižným tempem dojdeme na konec soutěsky asi za hodinu, což nás mile překvapuje. Vítr fučí celou dobu, nejvíc se do nás opírá, když vyjdeme na závěrečnou část túry směrem k pláži. Hory kolem už nás nechrání, konec cesty je víceméně planinou a tak máme co dělat, aby nás vítr neodfoukl.
Přicházíme k pláži Karoumes, která nás ohromuje barvou moře a celkově je opravdu nádherná. Nacházíme si místo vlevo pod skalním převisem a hned se vrháme do vody osvěžit. Je to balada, nikde ani noha – jsme tady úplně sami!! Zkoušíme ještě obhlédnout pláž Mavromouri asi 700m na sever, ale vzhledem k opravdu silnému větru tam nemůžeme zůstat. Pláž je písčitá a písek se víří tak, že by se na pláži nedalo ani ležet. Je ovšem nádherná. Vracíme se tedy na Karoumes, kde si užíváme naprosté samoty. Šnorchlujeme a koupeme se, je tady pestrý podvodní svět. Při procházce po pláži zpozorujeme za „naší“ skálou pod stromy jakéhosi muže. Říkáme si, kde se tam asi vzal, ale pak myšlenky zapudíme a dál se kocháme celou zátokou. Po nějaké době sedíme a najednou zpozorujeme vyčnívající šnorchl z vody! Co to? Nikoho jsme do vody jít neviděli, máme přehled přes celou zátoku. Že by to byl ten „pan Neznámý“, kterého jsme zahlédli pod stromy?? Asi ano, musel vejít do vody za výběžkem, když jsme ho neviděli v zátoce… Chvíli ho pozorujeme, jak projíždí šnorchlem skoro celý záliv. Pak jsme si ho všimli, až když se přiblížil k nám, ke skalnímu výběžku, který obeplouval. Během šnorchlování se několikrát i potopil a za chvíli zase vynořil. Pak už jsme se dívali, jak pomalu plave ke břehu.
No, tak se seznámíme, kmitlo nám hlavou. Pan Neznámý už se blížil přímo k nám na mělčinu a najednou se vynořil a v rukou něco drží! Pro všechno na světě!!! Vždyť je to veliká želva!!! Opravdová Carreta Carreta. Tak co se nám nepodařilo vidět na Zakynthosu, to jsme díky Neznámému mohli vidět na Krétě! Byl to neuvěřitelný zážitek, když želvu o velikosti středního tympánu vytáhl na břeh. Bylo vidět, že musí vynaložit obrovskou sílu, aby ji aspoň chvilinku udržel na mělčině a mohl nám ji ukázat. V rychlosti jsme ji vyfotili, pohladili po zkrabatělé kůži a hladkém krunýři a už nám jí bylo líto, tak jsme ukázali, ať ji pustí. V mžiku se ponořila pod vodu a my jsme jen užasle pozorovali, jak mává mohutnými předními končetinami a mizí někde v zátoce…. Těch několik vteřin máme před očima dodnes a děkujeme neznámému za ten neuvěřitelný zážitek.
Odpoledne se balíme a jdeme soutěskou zpět. Je to mírně do kopce, slunce neuvěřitelně pálí a tak poslední kousek cesty mezi olivovníky je opravdu nekonečný. Frčíme domů a večer jdeme na večeři s našimi milými kamarády.


18. června – sobota
Po dobrodružstvích posledních dní jsme si dali trochu pauzu a váleli jsme se na plážích v blízkém okolí Makrigialos.


19. června – neděle
Vyjíždíme autem směr Goudouras a tam odbočujeme na cestu do vnitrozemí (jakoby směr Xerokambos). Nepokračujeme ale vysoko do hor, nýbrž sjíždíme k moři a kopírujeme východní pobřeží. Po chvíli přejedeme na šotolinovou cestu, která se zpočátku zdá v pohodě, po chvíli ovšem přeřazujeme na jedničku a jedeme opravdu krokem. Cesta se pak prudce svažuje a je plná nerovností, takže kdybychom šli pěšky, asi bychom byli na pláži dřív. Cca po 1,5km přijíždíme až na pláž Livari, kde parkujeme.
Pláž Livari je v zálivu naproti ostrovu Koufonisi a elektrárně Atherinolakkos. Pláž je oblázková s trochu prudším vstupem do vody a moře tady má krásnou barvu. Usadíme se ve stínu pod skalním převisem v její levé části a jdeme se vykoupat. Voda je nádherně čistá, díky větším světlým oblázkům na dně má modrozelenou barvu. Po celou dobu, kterou na pláži trávíme, nepřijede ani noha. Jdeme na průzkum okolí, severně nad pláží Livari je pláž Vlyhada. Lemují ji vysoké červené skály a moře je tady nádherně zelené. Bohužel, na pláž se dá dojít asi jedině velmi zarostlou cestou (nejspíš na dlouhé kalhoty). Po chvíli váhání zkoušíme najít jeskyni Alogara, měla by být cca 700 metrů od pláže. Je zrovna poledne a tak si říkáme, že těch 700 metrů bychom mohli zvládnout. Bohužel je tato vzdálenost myšlena zřejmě vzdušnou čarou, protože jeskyni objevujeme pouhým okem vysoko v prudkém svahu nad námi. Cesta z pláže by byla v tom vedru nekonečná a tak to vzdáváme.
Na pláži Livari se koupeme asi do dvou odpoledne a pak přejíždíme na pláže za Goudouras směr Makrigialos a tam ještě strávíme asi hodinku. Večeříme v naší nejoblíbenější taverně George‘s.


20. června – pondělí
Dnes nás čeká třetí soutěska a to Pervolakia, která začíná u kláštera Moni Kapsa a končí u stejnojmenné vesničky. Délka trasy je asi čtyři kilometry a zdá se nám nejnáročnější a nejdelší z těch, které jsme zatím absolvovali. Vyrážíme co nejdříve, abychom měli v soutěsce co nejvíce stínu, protože dnes skoro vůbec nefouká vítr. O půl deváté vstupujeme do soutěsky.
Jdeme dobře značenou cestou, červené značky a šipky doplňují kamenné mohylky, které nám leckdy dobře napoví, kudy se dát. Vnitřek kaňonu je opravdu velkolepý, skály se tyčí nejvýše, co jsme zatím viděli. Cesta nás vede nahoru a dolů, nejdete přímo po dně kaňonu, ale i po jeho svazích. Často lezeme do kopce po čtyřech, štěrk nám podkluzuje pod teniskami. Na dně soutěsky rostou obrovské keře růžových oleandrů. Jinak je krajina kolem spíše vyprahlá. Během cesty je několik stanovišť, označených číslovkou – kolik metrů ještě zbývá do konce cesty. Většinou se tam zastavíme a napijeme se vody.
Objevujeme dokonce pomníček německých horolezců, kteří zde zahynuli zhruba před rokem. Zastavujeme a chvilkou ticha uctíváme jejich památku. Čteme si vzkazy v mnoha jazycích, které jim tady zanechali jejich kamarádi. Opouštíme toto smutné místo a už tušíme blízký konec soutěsky. To nám potvrzuje i šipka na skále, která označuje směr k taverně ve vesničce Pervolakia. Po dvou a půl hodinách se vyloupneme ze soutěsky a jdeme kousek po prašné cestě, až dorazíme na asfaltku, kde hltáme nápis, který ukazuje cestu k občerstvení.
Vesnička Pervolakia se nám zdá poloviční oproti Pefki a tavernu nacházíme velmi snadno. Jakmile dosedneme ke stolu, automaticky před nás pán staví litrovou vychlazenou petku vody. OOOOO, díky – zasyčí do nás téměř okamžitě. Dáváme si Mythos a domácí citronádu, která je vynikající. Jako pozornost dostáváme obří talíř s pochutinami. Relaxujeme, necháváme vyplavit pot z náročnější cesty. Po odpočinku se chystáme zpět, ale pán nás odrazuje od cesty soutěskou, protože už bude plná sluníčka, je půl jedné. Je fakt, že je skoro bezvětří a moc si neumíme cestu s přelézáním nahoru a dolů představit.
Dostáváme tip na stezku, která by měla být kratší a vede napřed nad soutěskou a potom kolem pobřeží až k Moni Kapsa. Poděkujeme a vydáváme se směrem, který nám pán z taverny šel do přilehlé uličky ukázat. Vystoupáme do kopce nad vesničku, kde narazíme na poměrně širokou prašnou cestu. Přesně podle pokynů, které jsme před chvílí dostali. Ohlížíme se zpět k vesničce – bílé domečky mezi zelenými olivovníky – hezký pohled. V duchu posíláme rozloučení a nasadíme tempo. Jde se sice po slunci, ale zase velmi schůdnou cestou, takže by to mohlo být opravdu kratší. Cesta lemuje soutěsku, která vedle nás po pravé straně otevírá svůj chřtán dokořán. Nemůžeme se na to vynadívat.
Přicházíme na „rozcestí“, kde pokračuje prašná cesta někam dál do neznáma a vpravo uhýbá podle ukazatele ke klášteru Moni Kapsa. Odtud vede už jen kozí stezka a otevírá se nám pohled na moře – v dáli vidíme v zálivu Goudouras a v pozadí ostrůvek Koufonisi. Stezka se teď ubírá po stráni nad mořem a v dáli před sebou vidíme končící soutěsku. Asi v půli této cesty najednou zahlédneme červený nápis Nice cave.
Jupííí, stín uvítáme, protože slunce pálí o sto šest. V podřepu vlezeme do jeskyňky a rozhlížíme se kolem. Aspoň na chvíli dáme pauzu na svačinku a pití. Všimli jsme si, že se dá jít i do další komory, která je níž a nabízí ještě chladnější vzduch a hlavně nádherné pokoukání na krápníkovou jeskyni… Vzpomněli jsme si, že tuto jeskyni zmiňovala Lachim ve svém cestopisu a zůstáváme skoro 20 minut v bezvadně klimatizovaném prostoru. Vyrážíme na poslední část cesty, za chvíli už musíme být u kláštera. Jenže cesta se v závěru opravdu dost klikatí a tak scházíme k branám Moni Kapsa ještě celkem dlouho. Nebo se nám to aspoň zdá být dlouho. Pak už jen přejdeme k pláži, kde parkujeme pod stromy, a naše dnešní mise je u konce. Cesta zpět i s pauzou v jeskyni trvala dvě hodiny.


21. června – úterý
Vydáváme se na severní pobřeží směrem k Agios Nikolaos. Scházíme na vytipovanou osamělou plážičku, bohužel velký nepořádek na břehu i ve vodě nás žene pryč. Velká škoda, záliv Vryonisi je malebný.
Přesunujeme se k pláži Voulisma, ale bohužel už je po 11 hodině a ta je naprosto zasekána lidmi. Balíme saky paky a přejíždíme ještě kousek dál, na Sever – pláž Agios Panteleimon.
Pláž je ve větším zálivu a my si nacházíme místo pod několika stromy zhruba uprostřed. Zdá se, že pláž bývala organizovaná, je tady několik bezprizorních lehátek porůznu rozmístěných, ale také tady vidíme polorozbořené stánky, kde se zřejmě podávalo občerstvení a hlavně je pláž velmi zaneřáděná odpadky. Jsme překvapeni, že tak pěkná pláž je ponechána napospas. Zůstáváme přes poledne a pak odjíždíme honem rychle zpět k „nám“ na jihovýchod.
Je tak propastný rozdíl mezi severním pobřežím od Istra směrem na Heraklion oproti jižnímu pobřeží od Ierapetry dál na východ…. Jak v počtu turistů, tak v počtu dopravních prostředků na silnicích. “Díky, že existuje jihovýchod“ – nepřestáváme si v duchu opakovat.
Cestou domů přibržďujume u hotelu Porto Bellisario v letovisku Ferma – rádi bychom napodruhé našli Livadi beach, která by měla být někde pod tímto hotelem. Trochu si pochodíme, ale nakonec nalézáme cestičku, která nás zavede až na pláž, jenž je ve tři odpoledne obsazena jen minimálně a především místními. Odhadujeme pár turistů, zřejmě právě z Porto Bellisaria… Voda je nádherně teplá a tak se koupeme a vpravo u skalisek sledujeme pestrý podvodní život. Asi za 2 hodiny se to tady zaplní místní omladinou a tak se sbalíme a jedeme zpět „domů“.


22. června – středa + 23. června – čtvrtek
Tentokrát se posuneme jen kousek po jižním pobřeží. Je neuvěřitelné, kolik plážiček nabízí úsek asi 15km od Makrigialos po Goudouras. Většinu jsme již poznali při našich předchozích návštěvách tohoto kouta Kréty, ale stále je co objevovat. Mineme klášter Moni Kapsa a v jednu chvíli zakufrujeme, protože před námi je úsek, kde doufáme v jednu z ukrytých pláží.
Vyšlo to, našli jsme a dá se na ni sejít! Místo nakonec vybíráme pod skalním převisem na konci pláže. Vstup do vody je kamínkový, ale žádné velké šutry. Jen dnes fouká opravdu silný vítr, který se zřejmě podepsal i na teplotě vody, která je o dost studenější než předchozí dny. Nedá se ani moc plavat, protože vítr se točí různými směry a malé vlnky rozstřikuje na drobný deštík, který nás buší do tváří.
Našli jsme pláž Thodori´s , jak později zjišťujeme ze stránek cretanbeaches, kde čerpáme veškeré informace k našim výletům. Trávíme tu vlastně celý den až do odpoledne a úplně sami. Cestou zpět si vytipujeme cestu na pláž Psalidia, kterou máme v plánu na druhý den, měla by být hned za pláží Lagada. Jen nevíme, kudy k ní.
Ve čtvrtek ráno odbočujeme z „hlavní“ cesty mezi nevzhledné fóliovníky a doufáme, že nás nepoženou pěstitelé zeleniny pryč. Fóliovníky jsou skoro opuštěné, u jednoho zahlédneme přivázaného hlídacího psa, ale jedeme krokem a ten si nás skoro ani nevšimne. Parkujeme a jdeme se nejprve nakouknout na pláž Spilia. Dá se na ni sejít a dokonce se nám natolik líbí, že na ní zakotvíme. Procházkou pak zajdeme na původně plánovanou Psalidii, ale jsme zklamaní jak přístupem do vody (kamenná plata), tak pláží samotnou.
Spilia nám opět poskytla stín díky hluboké jeskyni. Pláž je z drobných tmavých kamínků, které jsou i ve vodě a které také příšerně pálí, když je rozžhaví polední slunce. Párkrát k nám někdo zavítá, ale když nás tam uvidí zahnízděné, jen se vykoupe a zase jde o dům dál. Tuto pláž považujeme za super objev, jsme z ní nadšeni. Je poslední den, kdy máme auto a tak se v odpoledních hodinách rozloučíme a jedeme vrátit náš letošní povoz.
Dimitris z půjčovny ve své legendární košili jen převezme klíčky a bez jakékoli kontroly stavu vozidla nebo plnosti nádrže pokývne hlavou na pozdrav a převeze auto do své „myčky“. Tímto naše letošní cestování po krásách východní Kréty pomalu končí.


24. června – pátek
Zbývá nám už jen poslední den, který trávíme na pláži u apartmánů. Rekapitulujeme dovolenou, myšlenky necháváme volně plynout. Pohled z pláže na okolní hory, na opačný konec zálivu s přístavem a pirátskou lodí, to vše si vštěpujeme do mysli, aby nám to co nejdéle zůstalo ve vzpomínkách.
Letos to byla opravdu jedna z nejkrásnějších dovolených. Víme velmi dobře, že to nebyla naše poslední návštěva těchto končin a tak když se večer loučíme v naší oblíbené taverně s Michalisem a on říká, že kdykoli, opravdu kdykoli se vrátíme, jsme u něj vítáni, tak si v duchu přizvukujeme: „Ano, my se sem určitě ještě jednou vrátíme!“


25. června – sobota
V sobotu, velmi brzy ráno vstáváme na budík a odjíždíme autobusem na letiště. Odlétáme zase na čas a vše probíhá jako na drátkách…. Jen dušička už teď teskní po Řecku….

Kdo dočetl až do konce, ten si u nás vysloužil medaili za trpělivost, kdo ne, nevadí, třeba se k naší „knize“ vrátí, až budou jeho kroky jednou směrovat na jihovýchodní Krétu.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (18)
03.12.16 10:39 machajda
Moc ráda bych teď poděkovala ještě takto hromadně všem, kteří nás povzbudili svými komentáři pod cestopisem....
17.11.16 12:51 T.Bozzio
Jestli je toto prvotina, tak teda smekám klobouk.Velice příjemné čtení o části Kréty, kterou bychom strašně rádi viděli na vlastní oči.Pokud se nám to poštěstí, kniha zajisté pojede s námi.Díkes.
05.11.16 19:17 Milka121
Přečíst tuto "knihu" do konce nevyžadovalo žádnou trpělivost, naopak, nějak rychle to uteklo. Na Krétu se chci také jednou vrátit a právě na jihovýchod, takže to bylo velmi poutavé čtení. Ty soutěsky mám také v plánu a díky tomuto cestopisu už vím, co nás čeká a které pláže nevynechat. Ukládám cestopis na seznam budoucích dovolených a moc za něj děkuji. A samozřejmě držím palce v soutěži! :-)
26.10.16 17:48 mahanka
Přečetla jsem knihu jedním dechem a představovala si, že jsem tam taky. Moc krásný, poutavě a mile napsaný cestopis a rozhodně držím pěsti do finále!
22.10.16 17:35 hanament
Moc hezký cestopis.
15.10.16 12:09 spider66
Hezký cestopis a krásná dovolená. Moc chválím za turistiku v soutězkách a vaše kroky při hledání pláží! Nebude to asi úplně lehké, aby se zabavili i děti... Takže pokud moc neremcají, tak je to paráda a příště v tom můžete zase krásně pokračovat :))) Připomněl jsem si trošku Astypaleu... ten hiking soutězkami kolem rozkvetlých oleandrů... prostě klid, krása a námaha, která za to stojí... Držím palce v soutěži a vzhledem k tomu, že znám autora(y), tak se už nemůžu dočkat na příště, až uvidím fotky z nového zrcadélka ;) Díky. Zdeněk
22.09.16 19:37 Eva
Krásný bezva cestopis :-) je to již 12 let, co jsme navštívili Krétu - Paleochoru, a pokud se vydáme někdy podruhé na tento ostrov, tak máme super tip kam to bude! Díky! !! :-)
21.09.16 21:09 janavi
Cestopis se mně moc dobře četl a úplně jsem viděla moře a krásné pláže, cítila vítr a horko při stoupání v soutěskách. Přeji hodně úspěchů v soutěži.
17.09.16 21:12 vostrucha
Jelikož jsme se ještě včera koupali v průzračném moři na těchto místech a v mnoha případech šli ve Vašich stopách, byl pro nás tento cestopis balzámem na naši, po návratu bolavou, duši. Tato místa nám tolik přirostla k srdci, že si nedokážeme představit, že bychom se tam znovu nevrátili ....
Pro někoho, kdo tuto oblast navštíví poprvé, bude tento cestopis úžasným průvodcem a moc díky, že jste to tak hezky sepsali :-)
J+J
15.09.16 10:02 Pucík
Kréta není mojí krevní skupinou, zato tento cestopis ano! Má hlavu a patu, najdu v něm rady, vtip i emoce, tleskám a držím palce v soutěži!
14.09.16 14:39 Kusnirova
Autora tušim, diky za podrobný popis. Využijeme.
13.09.16 22:58 sokolnice
Moc pěkně prožitá a zdokumentovaná dovolená-cestopis který mnohým pomůže na cestách i necestách - díky za něj......
11.09.16 09:15 Vašek (nepřihlášený uživatel) 89.235.49.***
Nádhera, připomněl jsem si místa, kde jsem ve společnosti nových milých kamarádů strávil jednu z nejkrásnějších řeckých dovolených. Děkuji za super cestopis.
10.09.16 19:00 hekal
Moc krásný cestopis, už jsem si ho vytiskla, protože za týden budu přesně na tom samém místě. Akorát ty soutěsky asi nedáme.
09.09.16 19:59 tanika
Pro mě osobně velmi zajímavý a poutavý cestopis. Snad se alespoň na některá místa v budoucnu také podíváme.
08.09.16 21:20 IrenaT
Díky za tipy na soutěsky, pláže a dobrá jídla v tavernách :-) Snad se mi poštěstí vidět jihovýchodní Krétu na vlastní oči :-)
08.09.16 20:57 Urbišek
Já to četla jedním dechem, moc hezké povídání a krásné zážitky, musela to být super dovča.
My letíme za dva dny, tak snad některá místa uvidíme na vlastní oči. Díky za knihu.
08.09.16 20:48 Ivča
Opravdu velmi vydařený cestopis, který mě opět vrátil na místa, kde jsem nechala část srdce. Díky za něj!
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
m97nK
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝machajda˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy2
Galerie7
Hotely8
Místa1
Taverny2
Diskuze10
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos