Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 2 | 23
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Letní dovolená 2016, dovolená na Santorini.

Autor:
Zařazeno:
Santorini
Napsáno:
31.07.16 19:00
Fotografií:
60
Přečteno:
3564
Soutěž:
2016
dovolená v termínu: 12.07.16 - 22.07.16
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
26 °C
Jasno
S, 6.7 m/s
Po loňské druhé návštěvě Kréty jsme byli docela namlsaní a přemýšleli o dalším návratu na tento úžasný ostrov. Ve hře ale byla i dosud nepoznaná místa, jako Ithaka, Korfu, nebo třeba Lefkada. Poslední jmenovaná mě poměrně lákala, líbila se mi myšlenka spojit návštěvu Lefkady s výlety po pevnině, v nejdivočejších fantaziích jsem dokonce uvažoval i o cestě až k Meteorám. Co se týče plánování, často si vytyčuji větší cíle, většinou vyjdou, někdy ne, ale každopádně to vždycky za to stojí.
Buď jak buď, na podzim vyšly katalogy a původní plány na dovolenou byly ty tam.
Do oka nám padly velmi lákavé nabídky na Santorini. Trocha prohlížení, studování a přemýšlení a nakonec bylo jasno.
Místem naší dovolené pro rok 2016 bude Santorini.
Ostrov bílých městeček a modrých střech, ostrov nad kráterem, prostě ten ostrov z plakátů.

Po zakoupení dovolené začalo klasické pídění se po tom, co tam kde navštívit, co tam kde mají, místní speciality, sestavování mapy a tak dál.
Vzhledem k poměrně malé velikosti ostrova byla mapa sestavená relativně rychle a zbylo ještě plno času na procházení internetu a hledání míst ne tolik známých.
Ono to totiž není zas tak moc snadné, najít nějaké info o Santorini, které se netýká pouze městeček nad kalderou. Často se dá ještě narazit na zmínky o vykopávkách u Akrotiri, pár vyhlášených pláží, pár známých letovisek a toť vše.
Ale tak tím líp, ostrov je, jak již bylo zmíněno, poněkud menší, času bude dost, tak si nějaké zajímavosti objevíme sami.
Zde nutno říci, že já osobně za zajímavost považuji věci takové, které možná někomu přijdou normální, ba dokonce fádní. Třeba zajímavý záhumenek s pěknými stromy, ať už jsou to fíky či olivovníky, s pěknou chatičkou, s oslíky či ovečkami kolem. Stejně tak mě zaujme pěkný výhled do krajiny či na moře.
Jo, kdepak já a číst na dovolené knížku. Ač vášnivý čtenář, litoval bych každé minuty, na kterou jsem odtrhl oči od Řecké země, či od moře.
Knížku si můžu číst doma na záchodě. Ale na moře či olivový háj se tam asi nepodívám.
Vždy se snažím zapamatovat si ty chvíle, kdy jen tak někde v Řecku sedím, hřeje mě sluníčko, cítím voňavý vzduch a kochám se okolím a nic mě netíží.
Bohužel postupem času zjišťuji, jak je paměť ošidná, a jak se vzpomínky mění, či se ztrácí úplně.
Třeba mi tyhle řádky pomohou si to celé lépe uchovat.

Cesta na dovolenou začíná jako tradičně pár hodinovou cestou autem na letiště po zvlněné a rozkopané dálnici. Zdárně a v čas dorážíme a dovolená může začít.
Vyřízení formalit probíhá hladce a rychle a za chvíli již letíme nad Athénami a začínám se rozhlížet, kdy už bude vidět cíl naší cesty.
Zde zůstávám koukat s pusou dokořán.
Viděl jsem stovky fotek, ale když přelétáváme nízko nad souostrovím, tak jsem nehorázně ohromen.
Je vidět obří kaldera, jednotlivé domečky, kopečky, silničky a je to prostě úžasné a nepopsatelné. Určitě to zní jako klišé, ale tohle se musí vidět. Ta ohromnost a prostorovost nejde zachytit na žádné fotografii, nejde popsat, je nemožné si to představit.
Po lehce divočejším přistání vystupujeme z letadla a konečně zase po roce nasáváme mořský vzduch a hřeje nás příjemně sluníčko. Poté opět vyřizujeme formality a brzy již sedíme v autobuse, který nás rozváží do našich hotýlků.
Zde zůstávám koukat s pusou dokořán podruhé.
Ano, Kyklady, to jsou ty ostrovy, kde mají takové ty typické bílé domečky. Tak nějak jsme si to vždycky říkali.
Ale realita opět překonává jakékoliv představy.
Něco tak pěkného, umně vsazeného do konceptu přírody a tak lehkého, možná až obláčkového, to jsem opravdu nečekal.
Ohromen ani nedávám pozor, co se kolem mě děje, naštěstí ubytovací formality zde spočívají pouze v tom, že pan majitel přečte naše příjmení, ukáže nám pokoj a to je vše.
Když mu cpu naše pasy, tak nechápavě kývne hlavou, co by on s nimi asi tak dělal a pomalu se odšourá pryč.
Nu dobrá, naše dovolená už je v plném proudu.
Auto dostaneme až za dva dny, času máme dost, únava po probdělé transportní noci se zatím nedostavuje, tak se jdeme porozhlédnout po okolí.
Ve spletitých uličkách vyjma hotelů, či spíše menších hotýlků, taveren a supermarketů potkáváme kostely, černou pláž a víno. Vína je na ostrově kam oko dohlédne. Vyjma vína tu ale ještě pěstují například místní vyhlášená rajčátka. Keříky vypadají tak suché, že by se mohly samovznítit a přesto jsou obsypané krásnými rajčátky.
Spletité uličky, kostely a víno nás od téhle chvíle neopouštějí, a je jedno, jestli se nacházíme v rušném letovisku Kamari, kde máme hotel, či třeba v naprosto klidném Akrotiri. Ono i v tom letovisku stačí udělat pár kroků směrem od pobřežní promenády a člověk se hned dostane do tak trochu jinačího světa.
Při naší procházce docházíme i pod prudké serpentiny vedoucí navrch, ke starověké Thiře.
Při pohledu na zákruty a vysoký kopec se lehce orošuji a přemýšlím, že podniknout náš první výlet autem zrovna tam nahoru asi nebyl nejlepší nápad.
Když tam za pár dní jedeme, tak už mi to samozřejmě přijde jako nic. To je vždycky jen tím prvním šokem po roční pauze, když našinec vidí ty úzké klikaté uličky a na pohled šílenou dopravní situaci.
Ale jak se do toho člověk jednou dostane a pochytí místní móresy, tak zjistí, že doprava je skvěle plynulá a přehledná a když jeden zrovna nedělá extra blbosti, tak je to v pořádku.
Samozřejmě kdo nemá náturu drandit jako místní šoféři, ať si v klidu a pomalu jede u krajnice - ostatní ho bez problému objedou a je to také v pořádku.

Po pár dnech strávených uzdravujícím koupáním v moři, koštováním místních specialit a popíjením místních vyhlášených vín a pálenek si jdeme konečně vyzvednout náš povoz.
S majitelem půjčovny jsme si v mailové korespondenci celkem rozuměli, tak jsme jemu a jeho parťákům přivezli několik českých piv - Plzeň a další věhlasné značky, které se dají koupit i u nich jsem nebral, protože mi to přišlo jako blbost, tak jsme raději sáhli po u nich snad neznámých pivech s kozlíkem či bohem hromu na obalu a podobným. No, asi se to povedlo, chlapi vypadali, že mají hroznou radost, tak jsme byli rádi.
Potěšení z milého setkání vyrážíme již tedy autem za novými zážitky.

Naše první cesta vede navrch přes Pyrgos, až by jsme nakonec měli dojet ke spodní špičce ostrova, k majáku.
Serpentiny do Pyrgosu jsou rovněž nehorázná prasárna, jak už to tak bývá, ale přesně jak jsem říkal, za chvíli se do toho člověk po roční pauze zase dostane a už mu to vůbec nepřijde.
Prvně zastavujeme u kostela Agios Charalambos, který nemůžete cestou navrch minout. Jak jsem již naznačil, kostelů a kostelíků je na Santorini jako fíků, ale přesto se zrovna tenhle stal asi naším nejoblíbenějším. Jednak se nám hned zalíbil svojí majestátností a jednak jsem ho asi začal považovat za symbol šťastné cesty a dobré nálady. Ať už jsme z Kamari vyjížděli nebo se do něj vraceli, ať už vrchem na Pyrgos či spodem na Mesárii, vždy jsme tenhle kostel viděli, jak se pěkně tyčí na kopci a shlíží dolů do krajiny.
Samozřejmě ale rozhodně nejde o nejvyšší bod ostrova, to ne. Snadno to zjistíte, pokud zastavíte právě třeba u Agios Charalambos a rozhlédnete se.
Z Kamari vidět není, protože je v zákrytu toho kopce se serpentinami, ale tady můžete vidět nejvyšší kopec ostrova, Profitis Illias v celé jeho kráse. Samozřejmě je vidět skoro odevšad na ostrově, ale my ho viděli poprvé právě odsud. A kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že se na něj budeme za pár dní sápat pěší stezkou, asi bych mu nevěřil.
Pokračujeme dál na cestě k majáku, u SantoWines se dáváme doleva, míjíme odbočku do přístavu Athinios po pravé straně a jedeme dál. V těchto místech se již otevírá pohled na obří kráter, brzy dorážíme k odpočívadlu, kde se dá pohodlně zastavit a konečně si tu krásu pořádně prohlédnout.
Jsou zde malé tymiánové keříky, pobíhají tu ještěrky, pod námi obří sráz a kolem dokola kaldera.
Snažím se to nějak vyfotit, ale po chvíli to vzdávám. Tohle já zachytit nedokážu.
Když se vynadíváme, vyrážíme znovu na cestu. Na cestu, kde se na jedné straně neustále otevírají scenérie mohutných skal a bílých městeček na nich, na straně druhé vinice kam oko dohlédne.
Dojem kazí akorát anglická mládež na čtyřkolkách, kterážto na nich vyvádí opravdu blbosti a způsobuje komplikace v dopravě.
Kousek před Akrotiri se dáváme vpravo a za chvíli hustota provozu příjemně řídne.
Po pár kilometrech míjíme malé parkoviště po pravé straně a již vidíme maják, pod kterým samozřejmě už není kde zaparkovat, je to tu velmi úzké a malé.
Tak se tu složitě otáčím mezi vyloženě nesmyslně zaparkovanými čtyřkolkami a vracím se na parkoviště, od kterého je to k majáku jen pár kroků.
Lepší rovnou zaparkovat tady, než se hnát přímo k majáku, kde je pak problém se otočit mezi poházenými čtyřkolkami a jejich majiteli, kteří se zde snaží vyfotit si to nejlepší selfie.
Procházíme kolem majáku, docela se to tu hemží lidmi a sestupujeme za ním dolů po skalách, kde je lidí již o něco méně no a za chvíli jsme tu skoro sami. Je odsud pěkný pohled. Na skalách nad námi maják (ničím zvláštní, ale jsem rád, že jsme sem jeli) pod námi skalnaté srázy do moře a na jedné straně výhled na pěkně tvarované a barevné skalní masívy, na straně druhé výhled do prostoru kráteru a na ostrůvek Aspronisi, to je ten malý ostrůvek v kaldeře, který zde máme jako na dlani.
Je to tu dole docela dost zasypané pemzou, což je hrozně fajn a zvláštní, ale zase se v tom pěkně blbě chodí.
Manželka, která v jednu chvíli docela nešťastně uklouzla, už raději čeká na místě a já se vydávám ještě o trochu níž pořídit nějaké fotky. Z pemzy jsou tu i takové zvláštní útvary.
Ovšem úplně dolů, až na kraj skály, si již netroufám ani já. Chodit v pemze je fakt nic moc a vejška je to přece jen pořádná.
Vracíme se pomalu navrch a za chvíli nás zahanbuje vetchá asijská stařenka, která si to bez problémů šine drobnými krůčky dolů, napříč nejprudším srázem, obutá v pantoflíčkách jak z listů banánovníku.

Nasedáme do auta a jako další zastávku si plánujeme pláž v kaldeře, která je odsud kousek, cestou zpátky.
Mělo by jít o unikátní a tajnou pláž, pláž do kaldery, což je vzácnost, protože pláže jsou na druhé straně ostrova, do kráteru ne.
Já osobně vím ještě o jedné, kousek od téhle, ale je u ní parkoviště, velký ukazatel a přímo na pláži potápěčské centrum.
Takže tahle tajná mě láká víc.
Co jsem četl ve zdejších cestopisech, dolů vede šílená prašná cesta zákrutami, kde se malým autem zahrabete jedna dvě. Pamětliv téhle rady, po objevení té správné odbočky, necháváme auto u vinice a dolů chceme jít pěšky.
Trochu mě mate cedule s reklamou na tavernu, ale nezdá se, že by to patřilo přímo k tomuto místu, tak asi o nic nejde. Vyrážíme pěšky dolů k prudkým serpentinám, kde po chvíli začíná místo prachu beton.
Ani to mě nevyvádí z míry. To, že je někde v Řecku na cestě beton ještě neznamená, že tam bude i za další zatáčkou.
Proti nám jede zezdola řecká dodávka...
Tak Řekové vjedou leckde, říkám si, pořád dobré.
Cesty dolů je pořádný kus, cestou potkáváme nádherné útvary ze sopečného prachu, také z černé lávy a i z červené lávy. A konečně se nám naskýtá pohled dolů, na tu tajnou pláž v kaldeře... U které je postavená taverna a za ní probíhají stavební práce v plném proudu. Betonová cesta vede až dolů, po divoké prašné cestě vyfocené ve starším cestopisu ani památky. Za chvíli jezdí nahoru a dolů jeden náklaďák za druhým, vypadá to, že tu mají v plánu toho ještě hodně postavit. O kousek dál kotví výletní loď a z taverny huláká na plné pecky populární hudba. Takže tajná pláž už není tajná...
Škoda.
Jdeme až doprava pod masív z lávy, kde si užívá plážování akorát jedna řecká maminka s dítětem a my si také vychutnáváme koupání v kaldeře, rušené akorát decibely z nedaleké taverny, s vědomím, že jsme možná jedni z posledních, co to tu ještě stihli nepřeplněné.
Je to tu opravdu fajn, celá kaldera se rozprostírá kolem nás v bezprostřední blízkosti a vulkán se zdá tak blízko, že by k němu šlo doplavat. Vyjma lehčího nánosu pemzy, kterou sem zaneslo moře, je tu strašně jemňoučký černý písek, skoro jako saze a v moři větší oblázky. Voda je samozřejmě křišťálově čistá.
Po nějakém čase si říkáme, že je čas jít dál, tak se vydáváme zpátky k autu, což je poněkud vražedné. Cesta zákrutami navrch je docela prudká, k tomu je vedro a vzduch se ani nehne.
Konečně jsme u auta a po chvíli odpočinku můžeme jet dál. Naší příští zastávkou se stane městečko Megalochori. Objíždíme ho až navrch, kde je odbočka doprava, u které hned je velké parkoviště.
Parkujeme zde a dáváme se cestou dolů mezi baráčky. Je to tu příjemně ve stínu, nikdo nikde, procházíme to celé dolů, co to jde, cesta vede mezi pěkně načančanými baráčky, sem tam odbočíme z hlavní ulice do nějaké boční, kde často už baráčky v tak perfektním stavu nejsou, ovšem je to stále velmi zajímavé, uličky pokračují schody či jen tak všude možně do stran, prostě nádhera.
Cestou se zastavujeme v jediném supermarketu na hlavní ulici, který jsme zde uvnitř města našli, dokupujeme si pití a i kupujeme nějaké koření domů. Mají ho tu za fajn cenu.
Za chvíli jsme již úplně na konci městečka a rozhodujeme se jít zpátky k autu jinou cestou, než jsme přišli. Nejdříve to zkoušíme po silnici, která vede kolem Megalochori, ale vzhledem k absenci chodníku a hustému provozu toho brzy necháváme a chceme někudy zalézt do města. Ale není kudy. Ze zoufalství procházíme nějakým pozemkem, kde se válí vraky aut a jiné harampádí, pak jdeme kousek uličkou a jsme v něčí zahradě, kde cesta končí. Tak tudy to také nepůjde. Vracíme se tedy raději stejnou cestou, kterou jsme přišli.
Nahoře v hlavní ulici mezi baráčky začínáme potkávat zájezdy turistů, vyšlo nám to akorát, že jsme tu byli sami a bylo to moc hezké.
Pokračujeme zase cestou zpátky na Kamari a zastavujeme v Pyrgosu. Stačí jet chvíli pořád dál po hlavní a brzy je po pravé straně poměrně velké parkoviště, naproti němu toalety.
Od parkoviště jdeme pár kroků nazpět, vidíme cestu navrch na kopec mezi baráčky. My zatím pokračujeme ještě dál do jedné taverny, kterou jsme prve cestou míjeli, něco pojíst. Jsou tam moc hodní a na jídle si pochutnáme.
Co se vůbec naší dovolené týká, ohledně taveren nemáme žádnou špatnou zkušenost. Obsluha a majitelé vždy milí a vstřícní, domácí speciality umně uvařené, chleba a pasta z oliv na začátku a Ouzo a meloun při odchodu jsou zde samozřejmostí. V jedné z našich oblíbených taveren dokonce dostáváme několik trsů jejich vynikajícího vína.
Ale zpátky do Pyrgosu.
Po jídle se jdeme zamotat do bludiště domečků, kde postupně stoupáme vzhůru, míjíme opět krásné domečky a kostely, s tím postupně v kontrastu přibývají různé opuštěné příbytky, chvílemi i docela strašidelné, vidíme opuštěné dvorky se starými matracemi s trčícími pružinami, až se výjev postupně mění na ryze post-apokalyptický.
Je to zvláštní, stát zde na kopci na druhé straně od obydleného Pyrgosu, kolem sebe jen spoušť a zkázu a zároveň být jen kousek od kaldery, Firy a dalších měst, kde se protáčí horentní sumy a vše je nablýskané...
Na závěr dne navštěvujeme pláž Monolithos, která ačkoliv je z jemného černého písku a je více než dostatečně velká, mě odrazuje blízkou továrnou s nějakou plošinou na moři. Jestli tu odsolují mořskou vodu nebo těží ropu netuším.

Následujícího dne vyrážíme z Kamari opět tímhle směrem, s tím že máme v plánu zastavit se tentokrát v Akrotiri, v Emporiu a navštívit několik známých pláží. Hlavně Vlychadu.
Cesta bude fajn, víme kudy jet, při včerejší cestě na maják jsem blbě odbočil a projeli jsme Perissou, Emporiem i kolem Vlychady.
Perissa byla původně taky v plánu, ale po včerejším průjezdu nemáme již potřebu tam zastavovat a někam tam chodit - je to stejné jako "naše" Kamari na druhé straně skály. Možná nám Perissa přišla ještě trochu rušnější.
Vyrážíme tedy známou cestou, ale hned na křižovatce u SantoWines spatřujeme, že jsou v kaldeře nějaká velká oblaka.
Po chvíli zastavujeme na stejné vyhlídce jako včera, ale tam už není nic vidět - vše je zahaleno a bílé obláčky se válí i všude kolem nás, ve vzduchu je to divně cítit a celkově to vypadá zvláštně. Asi nějaká nízká oblačnost.
Uklidňuji manželku, že to třeba nejsou mraky, ale kouř z vulkánu, který každou chvílí začne chrlit lávu.
Manželku ta představa samozřejmě vyloženě uklidnila.
Po troše vtipkování o tom štěstí být při mohutné explozi sopky si gratulujeme, že jsme tudy jeli již včera a kalderu jsme krásně viděli - že mít první pohled, teda spíš nepohled, na kalderu dnes, bylo by to docela o ničem a pokračujeme v cestě na vykopávky Akrotiri. Míjíme odbočku k majáku a pokračujeme dál městem Akrotiri, nejdřív rovně a pak dolů doleva. Je to dobře značeno, směr na vykopávky Akrotiri a Red Beach.
U vykopávek je velké parkoviště, za přiměřenou sumu zde parkujeme náš povoz a jdeme do areálu vykopávek.
Je to velká budova, pod jejíž střechou se vlastně nachází odkryté město, které bylo při erupci sopky zasypáno popelem a díky tomu bylo dobře zakonzervováno a je tedy možné si původní baráčky prohlédnout relativně neponičené.
A co je známo, tak tu nikdo tehdá nezakukal, obyvatelé věděli, že sopka řachne a vzali kramle. Takže tu nečekejte lidské postavy odkryté v popelu jako třeba v Pompejích.
Hned vlevo u vstupu jsme viděli archeology, jak stále pokračují ve vykopávacích pracích, což bylo zajímavé, pozorovat je při práci.
Trasa prohlídky ale pokračuje od vstupu doprava, kde jsou na stěně nějaké fotky právě z práce archeologů a nějaké info, no a cesta pak vede kolem dokola, nad vykopaným městem a později i přímo mezi domečky.
Což je dost dobré, člověk si to projde pěkně z vrchu, pěkně vidí, co kde je, plus si to může přečíst na přítomných info tabulích a později se pěkně sejde dolů a prochází se původními uličkami mezi domky, které byly před chvílí tak pěkně vidět shora.
Dojem kazí akorát všudypřítomné bachařky, mladé holky vybavené píšťalkami, které naprosto beze smyslu pískají na návštěvníky či na ně pořád něco pokřikují.
Návštěvní řád u vchodu jsme si prohlédli a nechápeme, o co jim jde, i ostatní vypadají zmatení. Rozumět jim pořádně není, jednou jsem snad pochytil něco jako "Držte se pouze na vyznačených stezkách!" ale že by někdo lezl přes zábradlí jsem si nevšiml.
Korunu tomu nasazují, když si jedna prostorově vybavená bachařka sedá na schody a další dvě si stoupají vedle ní a vykecávají se a nikdo kolem nich nemůžeme projít.
S manželkou si pak už z toho děláme srandu a hned jak se dotknu zábradlí, tak mě manželka na oko napomíná.
Když procházíme kolem nejvyššího domku, manželka do mě žďuchá a říká: "Dívej na toho hňupa tamhle, jak chmatá na tu zeď, ten to schytá." Dívám se tím směrem a v hňupovi co chmatá na zeď a něco vzrušeně vypráví skupince lidí kolem něj poznávám slavného geologa a vulkanologa Floyda McCoye, který se touhle oblastí zabývá již dvacet let a mohli jste ho třeba vidět v nějakém dokumentu o Santorini.
Setkání s takovou kapacitou u mě rázem maže rozpolcený dojem z nepříjemných bachařek a opět si naplno užívám návštěvu tohoto kouzelného místa.

Když máme pocit, že jsme si to tu dostatečně prošli, opouštíme areál vykopávek a při pohledu do mapy zjišťuji, že tu mám hned o kousek níž vyznačenou pláž.
Jdeme tedy pár kroků rovnou dolů směrem k moři, kde se nachází oblázková pláž s několika tavernami. Ač je to tu pěkné, zas tak moc se od jiných pláží na Santorini neliší, ale na druhou stranu je odsud pěkně vlevo vidět celá Vlychada. Mít lepší foťák, tak se z tohoto místa dají třeba pořídit pěkné fotky Vlychady vcelku. Náš starý ultrazoom to ale ani při sebelepším snažení nedává, škoda.
Jdeme zpátky k autu a pokračujeme dál na Red Beach.
Rozcestí je vlastně hned u těch vykopávek. Přijedete shora, vpravo parkoviště, vlevo vykopávky, dolů se jde k té pláži a jakoby dál se jede právě na Red Beach.
Tam se opět rozhodně nevyplatí jet co nejdál to jde. Pláž je vyhlášená a tedy i hojně navštěvovaná a rozhodně se vyplatí zastavit hned, jak to někde jde.
Koupání nás tam ani nějak moc nezajímalo, chtěli jsme vidět hlavně ty červené lávové skály, což vypadalo na fotkách moc pěkně.
No a i v reálu to bylo samozřejmě moc pěkné. Opět mnohem větší, než se to zdá z fotky, lidi na stezce dál před námi vypadají pod lávovým masivem jako mravenečci.
Snažím se to vyfotit, pořád mi to leze nějak do hněda, vrtám se v nastavení foťáku a v tom mi někdo klepe na rameno - nějaký slušně vypadající mladík, asi Angličan, mi podává jeho Nikon D500 a prosí mě, zda bych ho a jeho partnerku vyfotil. Mé srdce plesá a cvakám je s asi dost psychopatickým výrazem ve tváři.
Taková pěkná fotka z toho.
Přemýšlím, že ho poprosím, zda by mě a mojí ženušku taky tím jeho dělem vyfotil a pak mi to zaslal na mail, ale tak nějak se stydím a ještě jsem trochu rozhozenej, co jsem to měl v rukách za mašinu.
Ohledně focení takovými kanóny to vůbec byla plodná dovolená.
Že je na Santorini plno Asiatů jsem věděl. Že mají foťáky nehorázná děla, to jsem taky slyšel. Ale že mi plno těch klučinů ty foťáky půjčí, abych je vyfotil, to jsem nečekal.
Příjemné.
Až teda na toho jednoho, co na tom měl naroubovaný nějaký mega objektiv a měl jsem co dělat, abych to nepustil na zem.
Sestupujeme na Red Beach, všade červená láva, vypadá to moc hezky. Lezeme zase zpátky, nastupujeme do auta a jedeme do Akrotiri.
Ale ne na ty vykopávky, ale nahoru do města.
Auto parkujeme na velkém parkovišti pár kroků pod tou křižovatkou, kde jsme se prve dávali doleva dolů, směrem na vykopávky.
Nad parkovištěm je nějaký krámek, nebo dílna, nebo co to bylo a na verandě hlídá malý roztomilý psíček.
Chce jít na prohlídku města s námi, raději ho odháníme, vypadá, že si to bude mašírovat pod první čtyřkolku, která burácí kolem. Psíček na naše "Jedeš dom!" chvíli nechápavě kouká, pak se plácne zpátky do stínu na terasu.
My jdeme dál a hned navrchu na křižovatce zaplouváme do taverny. Těší nás příjemný majitel a výborná domácí strava. Trochu nám to tu připomíná zapadlé vesničky loni na Krétě.
Hned vedle taverny pak vede cesta nahoru mezi bludiště baráčků.
A na druhé straně cesty je supermarket, kam se potom také jdeme kouknout, co kdyby něco náhodou.
Klasicky si prohlížíme různé Řecké zboží, od sladkostí a koření po truňk, když v tom ke mě přistupuje mladý od majitelů obchodu a táže se, zda-li potřebujeme poradit.
Ze zvyku ze supermarketů z letovisek, kde mi vždy vysvětlují co je to Ouzo a podobně (nic proti nim, mám ty milé prodavače rád, a radši ať mi stokrát vysvětlují, co je to Ouzo, než koukat na některé ty kyselé ksichty prodavačů u nás, které leda obtěžujete) odpovídám že ne, ale mladý se nenechává odbít a vede nás dozadu k regálu, kde pyšně, ale zároveň skromně ukazuje domácí výrobky jeho rodiny. Sušená rajčata, med, víno... Pak jde pryč.
Jsem nadšen a kupuji jejich domácí Vinsanto.
A upřímně, mám z něj mnohem větší radost, než kdybych si jej koupil v nějakém vyhlášeném vinařství.
Když později mladíka ve městečku potkáváme, vřele mu děkuji.
Samotné Akrotiri nás velmi zaujalo a považujeme ho za naše nejoblíbenější městečko na Santorini.
Takové pěkně původní a klidné.
Výstup bludištěm uliček zde byl opět hezký, ale takový klidnější, svátečnější. Dohromady jsme tu potkali akorát cestou dolů dvě místní babičky, které rozmlouvaly na zápraží a úplně nahoře dva páry postarších Francouzů.
Celé to tu na nás působilo velmi mírumilovně.
Úplný vrchol Akrotiri je také docela zajímavý, jednak úžasnými výhledy a jednak La Pontou.
Bydlí zde mladý Řek (naprosto chápu, proč si jako místo pro život vybral právě vrchol Akrotiri), kterého jste také měli možnost zahlédnout v některém z dokumentů o Santorini - takový vlasatý, příjemný a určitě hudlal na dudy z kozy nebo na nějakou píšťalku.
Má tu právě zřízeno malé, ale velmi pěkné muzeum tradičních Kykladských hudebních nástrojů, jejichž výrobou a následně i hraním na ně, se zabývá.
Pravidelně tu na vrchu nad Akrotiri s různými tradičními nástroji koncertuje a asi to musí být fajn.
Odtud vyrážíme na Vlychadu, kam se moc těšíme a kde máme v plánu dnešní výletní den zakončit.

Možná to vypadá, že toho za jeden den projedeme docela málo, kór vzhledem k tomu jak je Santorini malé.
Ano. Na Krétě jsme najeli každý den několik set kilometrů a strašně moc toho viděli a i když jsme měli auto několik dní, stejně jsme nebyli schopni navštívit všechno, co jsme chtěli.
Santorini je oproti Krétě malinkaté, všude je to kousek a v kombinaci s autem na několik dní to byly parádní výlety, kdy jsme si mohli dovolit zdržet se na jakémkoliv místě jak dlouho se nám chtělo a přesto jsme navštívili vše co jsme chtěli a ještě nám zbyl jeden den k dobru.
Tohle byla první dovolená, kdy jsem jel domů s radostným pocitem, že jsem viděl opravdu vše, co jsem chtěl. Dobrý pocit.

Na Vlychadu přijíždíme asi hoďku před západem slunce a nakonec jsme tu až do tmy. Skoro nikdo tu není, moře je klidné, útvary z pemzy jsou naprosto impozantní.
A opět, dokud pod tím člověk nestojí, neumí si představit, jak ohromné to je.
Vlychada na nás, co se pláží týče, zapůsobila nejvíce.
Je až podivné, že to tu není přeplněné jako jinde. Samozřejmě buďme rádi, ale nechápu to.
Fajn pláž s unikátním pemzovým masivem, před pláží taverny a přístav a dokonce tu mají z bývalé továrny na zpracování rajčat zřízené velmi pěkné muzeum.
Možná je to pro čtyřkolky daleko a to je dobře.
My si tu užíváme co to dá a říkáme si, že se sem ještě vrátíme, což nám nakonec i vyjde.
Teď už je ale po západu slunce a padá tma a je čas vrátit se. Beru to přes skoro-letoviska Exomitis a Agios Georgios. Je to tu poměrně malebné, ale asi se to tu bude docela rychle rozrůstat. Dokonce i potkáváme takový ten turistický vláček.
V Emporiu již nezastavujeme, ale jen jím pomalu projíždíme. Přijde nám to tu docela velké a zalidněné a nemáme zrovna náladu se pouštět do víru davu a kazit si dojem ze závěru výletu.
Ostatně na další den máme v plánu Firu a Oiu, kam se mě osobně právě z důvodu, že tam bude hodně lidí a hluk vůbec nechce. Ale asi by bylo divné být na Santorini a ty městečka nad kalderou nenavštívit.

Takže druhý den ráno vyrážíme směr Fira.
Naše první zastávka je ale hned v Mesarii, kde mám vyhlédnutou k návštěvě místní palírnu / muzeum.
Asi jedu po čuchu, nebo co, protože se dočkáváme jedné z mála zářných chvil, kdy náš cíl neminu a nemusíme se následně složitě otáčet a vracet se.
A to zde značení není zrovna to z nejlepších.
Když si tak nějak uvědomíte, že jste v Mesarii (pořád jedeme na hlavním tahu na Firu), tak to chce začít dávat bacha a hlídat si pravou stranu, až se tam objeví taková nic moc velká a zde naprosto nevýrazná modrobílá cedule s logem palírny. U ní tedy odbočit doprava. Cesta vypadá jak k někomu do dvora či do fabriky. Tam se jede pořád dál, trochu z kopce a pak jsou přímo před vámi taková menší pootevřená vrata, za kterými není nic vidět a vypadá to, že tohle není ono. Ale je. Když člověk projede těmi vraty, tak je za nimi kupodivu docela velký a pěkný areál. Tradičně modrobílý.
Vystupujeme z auta, já si zapaluji oblíbený doutníček a rozhlížíme se kolem. Nejdříve ze dveří vychází jedna paní, prohlíží si nás, slušně jí zdravíme a ona zase zachází, poté se objevuje druhá, též jí zdravíme a paní nám říká, že jsme v prostoru palírny a jestli máme zájem o prohlídku muzea jejich výroby. Já se na to konto táži, zda je zde možno zakoupit jejich výrobky. Paní říká že je, ale až po prohlídce a ochutnávce. To se nám líbí, byť já budu jako řidič o ochutnávku ochuzen, ale co už. Jejich produkty znám a koštování u mě netřeba.
Ale jsem rád, že nám to paní takhle podala. Myslím, že jinak bych nakoupil pár flašek a mazali by jsme pryč, ochuzeni o prohlídku, kterážto se stala jedním z nejhezčích zážitků našeho pobytu.
V klidu si dokuřuji doutníček, kochaje se přitom okolím, a paní trpělivě čeká u dveří.
To se mi v Řecku líbí, ten jejich všeobecný klid. Člověk si může kdykoliv spokojeně nacpat dýmku či zapálit doutník a nikdo do něj za pár minut nežďuchá, ať už to típne (což je u rozkouřené dýmky naplněné voňavým tabáčkem či u dobrého doutníku velká škoda) že už měl být dávno támhle nebo jinde. V Řecku vládne všeobecná pohoda, nikdo nikam nepospíchá, vše se dělá v klidu. A to se mě líbí.
Posléze vstupujeme do dveří, znovu se s paní vítáme, načež paní zamyká dveře a prohlídka může začít.
Jen my dva a paní průvodkyně. No kde se vám tohle poštěstí, obzvláště pár km od Firy, kde se kolem vás co chvíli prožene autobus přivážející turisty.
Paní, ze které mimochodem vyzařuje přesně ten klid a nadhled, který tak obdivuji, nám vysvětluje, že jsme se ocitli ve zpracovatelně vína se zaměřením na následné destilování a s velmi starou tradicí. Produkují zde jednak Ouzo, jednak Tsikoudii, také lepší Tsikoudii, kterou nechávají zrát v sudech z Francie a jednak likéry - Coffee Anise, Mastichu, Tenturu (to je hřebíček a skořice), dále z opuncie, z banánů a ještě pár dalších.
Lisy na hrozno, které jsou umístěny hned kousek za dveřmi a jsou opatřeny štítky s datací dávají paní za pravdu, že jejich firma funguje již opravdu dlouho.
Rovněž tu mají i různé další náčiní, jako třeba rovněž velmi starý alkohol metr a další serepetičky.
Paní poutavě vypráví o tom, jak se víno zpracovává a vede nás do další místnosti, což je původní cimra s původním nábytkem po zakladateli firmy.
No cimra, spíš pokoj jak z paláce a paní nás ubezpečuje, že takhle bydleli jen ti bohatí, kdežto prostý lid bydlel v malých chudých domečcích.
Zde se paní ostýchavě ptá, jestli jí rozumíme, což rozumíme, a jestli chápeme, co nám tu o zpracování hroznů říká. Chápeme, jednak jsme zapálení vinaři a jednak přece máme u nás na Moravě také svojí tradici. Na Moravu se paní nechytá, nevadí, vysvětlíme později.
Míjíme nádherný obří kotel, kolem něj truhlice s přísadami - hrozinky, anýz... Víno na hrozinky prý suší na střeše budovy.
Sestupujeme dolů po schodech a zde nám paní říká, že život na Santorini není jen těch pár měst na kaldeře, z čehož jásám, a že ostrov má své tradice a původní život, který je již dnes bohužel opomíjen.
Mají zde dole na ukázku různé příbytky, věrně vyobrazené původními nástroji v původních prostorách, je zde dílna košíkáře, bednáře, jízdárna (říká se tak tomu chlívku, kde měli oslíky?) ale třeba i kafenio. Moc pěkně zpracovaná vernisáž, doplněná skvělým výkladem o historii života na ostrově a dobovými fotografiemi, které jsou naprosto úžasné.
Některé artefakty zde umístěné jsou prý jedinečné v celém Řecku. Nemáme důvod nevěřit.
Venkovský život zde byl dříve hodně podobný jako u nás, však ještě můj tatík v mládí fungoval úplně stejně jako místní sedláci na fotografiích.
Paní se ptá, jestli si dovedeme představit, jaký to byl těžký život, vše se dělalo manuálně, maximálně pomocí oslů, neměli elektřinu.
Zde přikyvuji a znovu stáčím hovor na naší vlast, že to právě u nás na venkově bývalo dost podobné. Paní se již trochu chytá a brzy je ruka v rukávě a u lahve Tsikoudie jí později říkám, že my máme také naše tradice a učím jí vyslovovat "slivovice".
V podnikové prodejně pak děláme paní pořádný kšeft a loučíme se jako přátelé.
Je mi jí líto, že je tu tak sama, kdežto tamhle kousek vedle do velkých vinic se sjíždí hromady autobusů a turistů.

Brzy dorážíme do Firy, stále plni dojmů z palírny, kde nám vlastně paní vyprávěla o celém ostrově a životě na něm lépe než leckterý průvodce cestovní kanceláře, a parkujeme hned na kraji na velkém parkovišti.
Máme v plánu projít Firu, Firostefani a Imerovigli, zkouknout Skaros a pak zpátky k autu a popojet do Oii.
Plán do puntíku plníme a asi moc nemá cenu tu rozepisovat, co tam kde je... To ví skoro každý a kdo to neví, ten se to snadno dočte v každé brožuře.
Spíš bych se zamyslel nad tím, má-li cenu tyhle městečka vůbec navštěvovat.
Ano, má.
Je to tu opravdu jedinečné, to spojení mohutného přírodního živlu a malých lidských obydlí se jinde nevidí a je to opravdu dech beroucí.
Být na Santorini a nenavštívit to tu by byla rozhodně chyba.
Ale nesmí si jeden moc připouštět, co se kolem něj děje.
Ok, hodně se říká, že je Rhodos komerční ostrov. Dejme tomu. Ale co je pak tohle? Disneyland?
Je tu nehorázná tlačenice mezi kupou asiatů, z nichž někteří opravdu mají takové ty čapky s ušima Mickey Mouse, mezi jednodenními turisty z Kréty, ostatními sólo cestovateli, skupinovými zájezdy, milionáři, kteří se tu jdou zrovna ubytovat a pouličními prodavači.
Do toho se na kdejaké zídce fotí polonahé slečny, či se tu trmácí korpulentní paní s privátní průvodkyní a vlastním šerpou.
Znovu ale připomínám, že i přes tenhle cvok hauz by byla škoda návštěvu těchto městeček vynechat, protože ta krása za to stojí.
Přemýšlím, že by bylo fajn sem jet někdy v listopadu, asi tak.
A to my nejsme zrovna jedni z těch, co musí být celou dovolenou na samotě. Když se dostatečně vyvýletíme, rádi si užijeme ruch letoviska. Ale tohle je nářez.
Když jsme později v Oie, přijde mi ještě o něco plnější. Místy mě zde velmi překvapují opět lehce apokalyptické výjevy. Vzhledem k tomu, jak je tohle místo žádané, se divím, že ty baráčky poničené při posledním velkém zemětřesení nikdo nekoupil a nemá tu z toho hotel či restauraci.
Na pevnost nad Oiou se dostáváme tak nějak tři hodiny před západem slunce, což je tak akorát si tu něco nafotit a vypadnout, než se to tu zaplní ještě víc.
Cestou se snažím vyfotit pěkně pózujícího kocoura na zídce, ale tři z pěti kolemjdoucích mladých Angličanů ho zatahá za ucho, takže z pózování nic není a kocour se jde raději mrzutě schovat.
Kousek před parkovištěm jdeme k nádhernému kostelu, u kterého je malý parčík a žasneme nad tím kontrastem.
Ač jsme jen pár kroků od rušné ulice, zde ve stínu parčíku u kostela je klid a ticho.

Oiu opouštíme směrem na Tholos, Paradisos a tak dál, prostě chceme jet po té druhé straně, než co vede hlavní silnice a stavit se v každé vesničce na pobřeží, ke kterým se vlastně musí sjet odbočkou z průběžné cesty a pak se zase vrátit a pokračovat dál.
Prvně se stavíme nedaleko za Oiou ve vyhlášeném vinařství u Sigalase, kde nadšen očumuju, ale co vím z fb, tak Paris Sigalas je zrovna v Athénách, takže setkání nepřipadá v úvahu.
Pokračujeme tedy objet ty pobřežní vesničky, jsou si vesměs podobné, malý přístav, malá pláž, malá vesnička, sem-tam útvar z pemzy jako na Vlychadě, vše celkem prázdné, turismem nezasažené. Nic zázračného tu vyloženě není, ale aspoň je to venkov.
Jen pár km od hlavních center ostrova a přesto tak klidný a opuštěný. Nad jednou vesničkou si při západu slunce natáčím v pustých pláních video, pěkně kolem dokola.
Kdo ví, třeba i zde za pár let budou hotely a bude to tu vypadat úplně jinak.
Ve finále, hlavně ke konci, když jsme se od pobřeží snažili trefit směr do vnitrozemí a na Kamari, na nás ty okolní vesničky docela zapůsobily.
Akorát na navigaci se v těchto končinách absolutně nespoléhejte. Ta vás zavede leda tak do škarpy, rozestavěné silnice, či k někomu do dvora.

Další den je nedělí, předposledním dnem kdy máme auto a vzhledem k tomu, že v pondělí tam nejsou, musíme vyrazit na vykopávky nad Kamari dnes.
Jedná se o starověkou Thiru, Ancient Thira, což je vlastně sídliště na kopci nad Kamari, ke kterému vedou právě ty serpentiny, ze kterých jsme měli první den respekt.
Teď už není co řešit, takovéhle zákruty nám přijdou naprosto normální.
Frčíme na vrch, parkujeme a jdeme se kouknout na vykopávky.
Tak nějak jsem čekal, že to bude pár půdorysů navrchu kopce, ale je toho tady nečekaně hodně, kopec byl opravdu hojně osídlen a poměrně dlouhé období.
Pak jim začal vysychat zdroj vody a měli šlus.
Je to tu dost zajímavé, vedle antických sloupů jsou tu třeba i egyptské symboly a sem tam i různé sklepy podepřené sloupovím.
Co je tu ale úplně špatně je, že tu nikde není žádná toaleta. Což při rozlehlosti areálu nechápu.
Jo, a je odsud super pozorovat letadla, vidíte je kousek před sebou a pak i pod vámi. Také je odsud pěkně vidět svrchu Kamari na straně jedné a Perissa na straně druhé.
Areál procházíme docela dlouho, líbí se nám tu.
Žena si všímá, že co jsme zaparkovali u cedule značící stezku do Pyrgosu, která vede přes nejvyšší kopec ostrova, Profitis Illias, tak že po té strmé křivolaké stezce, která se ztrácí někde ve skalách pořád pokukuji.
Nakonec se k mé radosti uvoluje podniknout výstup na Profitis Illias.
Hike stezky tu vůbec mají pěkně značené. Informační cedule s mapkou, barevně vyznačenými stezkami a vzdálenosti. Docela mě to překvapilo.
Co se tohoto tématu týče, zaujal mě v dokumentu Bradleyho Mayhewa, který šel pěšími stezkami po Krétě. Na Santorini bych to nečekal a mám radost, že tu něco takového je.
Vydáváme se tedy nahoru po červené, nejdřív je to super, pak už to tak super není, když se stezka ztrácí ve skalách, ale vždy po chvíli hledání nacházíme červenou značku a pokračujeme dál.
Je to tu parádní, nikde nikdo, jenom sem tam vyplašíme malou ještěrku, kolem rostou zakrslé borovice, tymián a horský čaj, který tu omamně voní. Krajina se pod námi rozevírá, ohraničená mořem a nad sebou máme ohromné skály.
Jde se nám pěkně svižně, pofukuje tu příjemný větřík a výstup je velmi povedený.
Z vrcholu už je pak vidět i na stranu s kalderou a je to opět zajímavý pohled, hlavně takhle shora.
Nahoře potkáváme asijskou rodinku, která sem sešla pár kroků z parkoviště u kláštera Profitis Illias. Takhle bych to taky uměl. :-)
Mladík mi půjčuje foťák a prosí o foto a gratuluje nám, že jsme sem vylezli poctivě po svých zespoda.
Po chvíli odchází a zůstáváme tu sami. Užíváme si výjimečný okamžik a jsme rádi, že jsme se rozhodli sem vylézt.
Pak sestupujeme dolů, což je poněkud obtížnější, než cesta nahoru. Hlavně větší pásy kluzkých kamenů jsou velmi zrádné.
V autě si dáváme malou svačinku - balené řecké kynuté buchtičky s hrozinkami, které jsem si zde velmi oblíbil a během dovolené jsem jich spořádal několik pytlů a ještě jsem si jeden pytel přivezl domů.
Následně sestupujeme o pár zákrut níž na stezku k prameni Zoodochos Pigi. Zespoda z Kamari je to vidět jako bílo-zelené něco uprostřed ničeho. Je to vlastně malý bílý kostelík pod velkým zeleným Karobem, za nímž je v útrobách vápencové skály poslední pramen na Santorini. Dříve jím bylo napájeno právě sídliště na kopci. Baterku jsem si vzít zapomněl, tak vstupuji naslepo do tmy a svítím si bleskem foťáku. Když jsem pohlcen tmou a slyším vodu, dochází mi baterky ve foťáku, tak zase po tmě tápu zpátky a venku měním baterky. Posléze se vracím zpět a docházím až k prameni. Je tu velká skalní rozsedlina, která pokračuje někam dál a pod ní jsou malé loužičky s vodou. Škoda, že nemám baterku a nemůžu to tu pořádně prozkoumat a prohlédnout si to. Vypadá to tu jako v Koňeprusech. Po tmě nořím ruku do jednoho jezírka a chutnám vodu. Chutná podobně jako některé minerální prameny v Mariánských lázních.
Snad to nebude mít střevní následky.

Jdeme zpátky do auta a objíždíme ostrov na druhou stranu, že na Profitis Illias vyjedeme ještě po silnici a okoukneme tamní klášter.
I ta cesta autem z druhé strany stojí za to, výhledy do krajiny jsou odtud také famózní.
Parkujeme u kláštera, který je bůhvíproč zavřený, přitom podle cedule by měli mít otevřeno. Kdo ví.
Je nás tu víc, divíme se, obcházíme klášter podél zdi, všechny dveře jsou zavřené, vysvětlení žádné.
Tak sedáme do auta a jedeme zase pryč.
Přemýšlíme co s načatým dnem, do západu slunce ještě nějaká hodina zbývá, nakonec se rozhodujeme, že se vrátíme na Vlychadu.
Je to tam ale nějaké plné, není kde zaparkovat a navíc pociťuji únavu z pěší tůry. Shodujeme se, že to pro dnešek odpískáme.
Jedeme opět přes Emporio, že by jsme se třeba cestou zastavili alespoň tam, ale je to tam zase nějaké divoké. Osvícený kostel na kopci s baráčky kolem něj sice vypadají lákavě, ale dole, kde projíždíme, je to nějaké plné a hlučné, vypadá to zde jako docela hojně navštěvované místo. Ač se nám to tu na večerní špacír po rušném městě zamlouvá, dnes již na to opravdu nemáme síly a valíme raději dom.

Poslední den, na který máme auto.
Prvně se zastavujeme kousek za Kamari, kde je malý místní pivovar. Je to menší baráček, po levé straně kousek před odbočkou navrch do Pyrgosu.
Vevnitř je to také velmi malé, jsou tu akorát tři velké nádoby a mašina na lahvování. Takže opravdu malý pivovar.
Kupujeme zde nějaké lahváče, hlavně domů jako suvenýry a pokračujeme dál.
Rozhodli jsme se pro tu druhou návštěvu Vlychady.
Viděli jsme tu už vše, co jsme chtěli, i něco navíc, jak už to tak bývá, tak si zajedeme znovu na Vlychadu.
Po příjemně strávených chvílích na Vlychadě si ještě jen tak zajezdíme sem tam po ostrově. Nakonec zastavujeme také u té tajné pláže, která už teda není tajná, a nabíráme si černou a červenou lávu, které je zde podél cesty dolů opravdu dost.
V podvečer dotankujeme palivo, celkem jsme tu vyjezdili benzín za 30€, což je oproti tomu, co jsme projeli na dlouhých štrekách po Krétě paráda, auto vevnitř uklízíme a aspoň trochu myjeme, nechceme to vrátit jako kancí.

Následující den vyrážíme na organizovaný výlet s CK - ranní plavbu kalderou, tudíž se jedná o návštěvu ostrůvku Nea Kameni, kde je stále aktivní vulkán, poté bude koupání v léčivých pramenech a na závěr zastávka na ostrově Thirasia, to je ten velký, který je vidět naproti Santorini, respektive Thiře. Správně totiž označení Santorini patří celému souostroví, přičemž ten největší ostrov, kam se jezdí na dovolené se nazývá Thira, potom ten nejmenší ostrůvek u špičky Thiry je Aspronisi, no a ty dva malé uprostřed jsou Nea a Palea Kameni a kruh uzavírá právě Thirasia.
Organizované výlety si většinou neplatíme, moc na to nejsme a dáváme přednost výletům po své ose. Plavbu kalderou jsme měli v plánu si původně zaplatit u nějaké místní CK, ale náš delegát David Schmied je naprosto úžasný a když na první schůzce říká, že na té plavbě bude i on jako průvodce, tak neváháme a výlet si u něj zakupujeme. Je fakt formát, rozumí své práci i všemu kolem a je radost ho poslouchat.

Ráno jdeme na nástupiště autobusu a po chvíli opravdu přichází i David a za nedlouho přijíždí i autobus. Veze nás do přístavu Athinios. Odsud vyplouváme na lodi King Thiras, plujeme kalderou pod městečky a následně kotvíme v přístavišti na Nea Kameni.
Vystupujeme z lodi a zde se hned předvádí naši čeští spolucestovatelé, když jeden pán před námi tropí scénu, že nechce platit 2,50€ za vstup na vulkán. No co už, tohle nám opravdu vždycky ten týden, kdy jsme mimo náš zájezd nechybí.
Štreka z přístavu navrch k vulkánu je pořádná a cesta není nikterak dlážděná. Je sem doporučováno chodit v lepší obuvi, ale stejně se najdou paní, které tu jdou na jehlách...
Nahoře u kouřícího vulkánu nám David sděluje nějaké zajímavé info, pak si to procházíme kolem dokola, je zde pěkně vidět na protější Thiru, ale i na nedaleký Palea Kameni.
Po uplynutí vymezeného času zase odplouváme, plujeme kolem Nea Kameni na jeho druhou stranu, kde jsou ty ozdravné prameny, kam mohou lidé z lodi doplavat a vykoupat se v nich. Povinné to naštěstí není a my tohle vynecháváme a zatím si užíváme výhledy z lodi.

Posléze plujeme na Thirasii, kde je několikahodinový rozchod a můžete zde buď zůstat dole u taveren, kde je možno se i vykoupat, nebo si dát pěsí výstup navrch do městečka. Delegát David se ptá co podnikneme my, já hrdě prohlašuji že půjdeme navrch, že po tom co jsme pěšky zdolali Profitis Illias je tohle pro nás nic. David se usmívá a říká, že se uvidíme nahoře.
No, cesta je to docela pekelná, hlavně v tom vedru, zde příjemný větřík chybí. Docela pana delegáta obdivuji, jestli tohle chodí pokaždé, když tu je se zájezdem. Hned nahoře je taverna, kam se pan delegát usazuje, asi jeho oblíbená. Vypadá fajn. Nějaký mladý Řek přes cestu u taverny připravuje nějaké pokrmy na malém grilu a hladí při tom koťátko a gratuluje nám k výstupu. Je moc milý. My pokračujeme dál, podívat se po městečku. Mají tu kostel, školu, zahlédli jsme i supermarket. Domečky jsou tu rovněž pěkné, ač mnohé opuštěné. Prý to tu postupně skomírá a lidé to tu opouští.
Je mi to trochu záhadou. Naproti na Thiře vydělávají na turismu balík a tady, kde je to defakto stejné, to upadá...
Procházíme si to tu kolem dokola, je to tu opravdu malebné, původní, nepřecpané turisty. Víno tu mají také, stejně tak tu pěstují místní vyhlášené bílé lilky a je tu strašně moc opuncií. Směrem od kaldery se ostrůvek rovněž svažuje k moři. Prostě jako Thira, ale menší. Vládne tu úplný klid a ticho, potkáváme jen kočky a kocoury.
Brzy se zvedá vítr (Kde byl, když jsme se trmáceli nahoru?!) a manželce v nestřežené chvíli zvedá klobouk z hlavy a milý klobouk si to šine na střechu jednoho z domečků pod námi. Vlézt tam není kudy, tak se s kloboukem loučíme a jdeme dolů do přístavu. Byl s námi na Rhodosu, Krétě a Santorini a teď zůstane zde na Thirasii. Čest jeho památce.
Zbývá ještě dost času, tak si to procházíme i dole, v tavernách tu mají pěkně vypadající špízy s mořskými potvorami, docela originální. Pláže jsou tu oblázkové, moře opět samozřejmě čisté.
Posvačíme místní gyros a za chvíli zase odplouváme. Cestou zpět nás potkávají nehorázné vlny, takové jsme ještě nikde nezažili. Houpe to fest. Po chvíli kotvíme pod Oiou, kde vystupuje část zájezdu, která pokračuje na západ slunce. No a pak už jen plujeme zpět do Athiniosu, kde pro nás přijíždí autobusy, které nás odvezou do našich letovisek.
Výlet to byl fajn, pěkně zorganizovaný a bez problémů. Jsme spokojení. Zároveň byl i naším výletem posledním, těch pár dní do odjezdu už budeme jen v našem letovisku.

Poslední dny využíváme koupáním. Moře, které se během našeho pobytu hodně rozbouřilo se postupně zase docela uklidňuje. Také bloumáme po Kamari... ...Což je vlastně docela fajn letovisko, minimálně díky absenci velkých hotelových komplexů. Je tu dost taveren, supermarketů, pekáren a tak podobně, ceny nejsou nijak přemrštěné a všichni zde byli moc hodní. Obsluha a majitelé v tavernách si zde zachovali tradiční Řeckou pohostinnost a vstřícnost, spíš bych čekal, že tu už budou třeba trošku jiní, vzhledem k tomu, co se tu za sezónu prožene turistů, ale ne. Aspoň tam, kde jsme byli my, a že jsme těch taveren a obchodů navštívili, byli všichni opravdu úžasní. S pár Řeky jsme se i docela skamarádili, jak už to tak bývá. Hlavně já s jedním číšníkem, který se se mnou poslední den loučil v slzách. Budu na něj vzpomínat.

Celkově považujeme naší dovolenou za velmi vydařenou a naplno využitou. Problémy jsme zde neměli veskrze žádné, vše proběhlo naprosto v pořádku a odjíždíme domů spokojení a plní dojmů. Berte to ale pouze jako můj subjektivní dojem. Doporučovat něco někomu si po posledních pár zkušenostech už opravdu netroufám. Aby si pak někdo nestěžoval, že jsem mu doporučil ubytování, kde nebyla v kuchyňce kompletní sada desertních vidliček, či že v tavernách za hlavní chod chtěli 10€...

My jsme si zde objednávali převážně Řecké speciality, vychutnávali jsme si kleftika, stifada, kokkinista, giouvetsi a plno dalších věcí, které už ani nejsem schopný vyjmenovat. A nějaké koruny, nebo teda eura, jsme rozhodně nelitovali. Některé úpravy jídel byli opravdu delikátní, ať už bylo použito jehněčí, telecí nebo třeba králík a obsluha byla vždy vděčná za naší návštěvu a nikdy se to neobešlo bez malého dárečku, ať už v podobě pálenky či zákusku.

Když opominu zážitky gastronomické i výletní, tak tahle dovolená opět splnila i další předpoklad, a to neocenitelné nabití Řeckou energií, z níž teď zase budeme nějakou dobu čerpat. Energií ze sluníčka, ze země a přírody, z moře a z naprosto úžasného Řeckého lidu.

Děkujeme.

Snad nám to zase příští rok vyjde a na chvíli se někam do Řecka podíváme.

A jestli jste to někdo dočetl až sem a třeba se vám to i líbilo, či jste si z textu dokonce něco zajímavého odnesli, tak mám radost a děkuji i vám.
Ať i vaše nadcházející dovolená vyjde podle představ a k plné spokojenosti.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (13)
31.08.17 11:09 Pavel (nepřihlášený uživatel) 89.190.77.***
Děkuji RottenFoxovi za krásné počení, pěkné fotky a zajimavé informace. 15. září odlétáme směr Santorini, tak získané vědomosti určitě využiji.
02.04.17 17:22 Dan (nepřihlášený uživatel) 188.75.145.***
Díky za krásné čtení ,
Řecko miluju a na Santorini už za chvilku - v červnu letíme :-))
27.12.16 15:48 RottenFox
Děkuji za další milé komentáře, mám fakt radost, že se cestopis líbí a i pomáhá, či dokonce krátkodobě léčí. :-)
Ať se vám dovolené vydaří!
21.12.16 06:25 georgjirka
...jsem jede z dalších, co tento I místy
legrační cestopis přečetl jedním nádechem, až do konce.
(je 5h.ráno ležim na posteli s bolestí zad
-plotýnky)
Tímto Vám pane ROTTEN FOXI, chci poděkovat,
že jsem zapoměl v době čtení na bolest.
Moc děkuji. Ve chvilkach sbírám info o příští dovče, ostatně jako každý jiný.
A tou se stává v r. 2017 romantická dovolená na ostrov lásky SANTORINI.
Přeji Vám hezký den a užívejte relaxu.
11.11.16 19:23 manoulka
Rovněž se dovolím zařadit mezi dámy, které dočetly až do konce. Protože se mi to opravdu nestává příliš často, svědčí to o dvou věcech: 1) Už jsem tam byla, sdílela podobné pocity a zabývala se podobnými úvahami. 2) Je to sakra dobrý cestopis.
Takže hvězdičky budou, jó, jó:-)
05.11.16 14:16 Vladys
............fajnový cestopis , moc se líbily i fotečky odvrácené strany ostrova ( které při našich toulkách také probádáváme ) . Parádní inspirace pro příští dovolenou .
23.10.16 17:59 RottenFox
> Jana506: Koukněte do zdejších diskuzí, třeba http://recko.name/diskuze.php?id=7567&idd=12&str=1&s566, informací je tam od více cestovatelů relativně dost a můžete se tam i doptat na to, co vás zajímá. :-) Děkuji za zájem a vítejte zde na recko.name.

> tomba: Děkuji za milý komentář.
23.10.16 10:47 Jana506
Ještě jednou dobrý den. Teď jsem se přihlásila. Před chvilkou jsem Vám psala a žádala jestli byste mi napsal informace o Santorini, posíla jsem mail. Chtěla jsem jestli byste doporučil hotel a napsal jaké jsou "asi" ceny za jídlo a za půjčení auta. Ještě jednou děkuji
janahlavac@seznam.cz
11.09.16 16:44 tomba
Úplně nám to teď doma po přečtení cestopisu voní tímto krásným ostrovem!
Děkuji za letmý zážitek ze Santorini.
04.08.16 18:10 RottenFox
Děkuji za hezké komentáře.
Potěšilo mě, že si to někdo opravdu přečetl, prohlédl fotografie a že se to i líbilo.
Děkuji pěkně, milé dámy. :-)
03.08.16 16:18 Kusnirova
Díky za nalákání na Santorini. To zase bude dilema v září až naskočí letenky. I ten Naxos láká. Bez Kréty příští rok nepřežijeme.
02.08.16 20:31 milcaj
To bylo krásné počteníčko, jako bych tam byla s vámi, krásně jsem si zavzpomínala na loňskou dovolenou a zatlačila slzu v oku...jooooojooooo Santorini je úchvatné!!! Máte ode mne několik jedniček s hvězdičkami :-) a díky!
01.08.16 07:28 IrenaT
Pěkný cestopis (dobře se čte) i fotky (zajímavé záběry na ty rozpadající se domečky, to v jiných fotogaleriích o Santorini není). Cestopis přispěl k mému rozhodnutí strávit kousek června 2017 právě na Santorini, tak jen doufám, že bude mít Firo zase tak dobré ceny na first minute jako letos a že mi to vyjde :-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
WV33W
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝RottenFox˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
Galerie7
Videa30
Hotely4
Místa12
Taverny10
Diskuze0
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací