Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 15
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Východní Kréta aneb Kréta poprvé

Autor:
Zařazeno:
Kréta
Napsáno:
30.06.16 19:58
Fotografií:
0
Přečteno:
2753
dovolená v termínu: 11.06.16 - 22.06.16
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 03:50
25 °C
Jasno
ZSZ, 5.1 m/s
Krétu jsme měli v hledáčku již několikrát, ale nakonec pokaždé vyhrál jiný ostrov a Kréta byla odsunuta na příště......... Obávali jsme se její rozlehlosti a přelidněnosti. Máme rádi svůj klídek, takže volba byla jasná: Když Kréta, tak jihovýchodní. Termín jsme vybrali osvědčený -červen a ubytování v aparthotelu Achlia v malé přímořské vesničce stejného jména vzdálené 15 km na východ od Lerapetry a 7 km na západ od Makrigialosu. Potom už jsme jenom sbírali informace a tipy, abychom toho o této části Kréty věděli co nejvíc, plánovali výlety a doufali, že Kréta nezklame naše očekávání a přiřadí se k místům, kde nám bylo fajn. Abychom toho stihli poznat co nejvíc, měli jsme dopředu zamluvené na 7 dní autíčko-Pandičku a na 3 dny dvě čtyřkolky u půjčovny Yiotis Rent a Car Company v Lerapetře za celkovou cenu 310 euro.

Den první: Z Prahy jsme odlétali ráno ve 4.55 hodin a asi v 11 hodin už jsme byli ubytovaní. Cesta autobusem z letiště v Heraklionu netrvala ani 2 hodiny. Achlia je opravdu malinká osada, kde lišky dávají dobrou noc. Kromě hotelu a pláže jsou tu dvě taverny a několik domků. Směrem na Lerapetru plynule přechází v osadu Galini, kde je benzínka a malý market a dole pod silnicí ukrytá pláž, kam jsme se vypravili. Chvíli nám trvalo, než jsme našli správnou cestu, ale podařilo se a celé odpoledne patřila pláž jenom nám. Moře nás přivítalo klidnou a průzračnou vodou, teplou tak akorát. Při večerním duelu – kam na večeři, zvítězila nad tavernou na pláži taverna v zatáčce u silnice s názvem jak jinak než Achlia. Najedli jsme se slušně a po večeři navíc každý dostal talířek kandovaných meruněk a na dobrou noc panáčka rakie. A po této, možná až moc sladké, tečce na závěr už nás začala zmáhat únava a absence spánku z minulé noci, takže byl nejvyšší čas to zalomit, vyrazit na kutě a nabrat síly na den příští.

Den druhý: Další den ráno v 9 hodin nám přivezli naše autíčko a my jsme mohli vyrazit na náš první výlet. Nejdříve jsme zastavili u kláštera Moni Kapsas za Makrigialosem. Klášter stojí na skále u silnice, dá se u něj bez problémů zaparkovat a vstupné se neplatí. Prohlédli jsme si nádvoří a vystoupali ještě o kousek výš k jeskyni, kde podle pověsti žil mnich Joseph Gerontoyannis, který chodil po moři až na protější ostrov Koufonissi a léčil jakoukoli nemoc. No......moc pravdy na tom asi nebude....kdo nevěří, ať tam běží...... Každopádně je od jeskyně pěkný výhled do soutěsky Pervolakia, kam jsme vyrazili hned vzápětí. Soutěska končí poblíž stejnojmenné odlehlé vesnice a rokle je dlouhá asi 4 km. My jsme stoupali nahoru asi hodinu a půl, chvíli jsme byli na dně soutěsky a za chvíli už jsme na dno rokle koukali zase shora. Připadali jsme si jako mravenečkové mezi těmi do výšky se tyčícími stěnami a všemi smysly jsme vnímali všechnu tu nádheru kolem – skály, kvetoucí oleandry, akrobatické výkony koz lezoucích po skalách, vůni bylinek a zpěv nebo spíš křik ptáků. Prostě nádhera to byla. Stejnou cestou jsme se pak vrátili zase dolů na pobřeží. Další zastávka byla koupací. Popojeli jsme kousek zpátky do Kalo Nero a zastavili u jedné ze tří zdejších pláží – Anaskelou. Je to malá, neorganizovaná pláž pod silnicí. Je oblázková a klidná, oblázky jsou i ve vodě, místy je dno písčité. Kalorie jsme se rozhodli doplnit tentokrát v taverně na pláži. Jídlo bylo srovnatelné s jídlem v taverně u silnice, ale nic extra, určitě už jsme v Řecku jedli lepší. Tentokrát byl i předkrm a na závěr miska ovoce. To přišlo k chuti.

Den třetí: Na třetí den našeho pobytu jsem naplánovala návštěvu jeskyně Vreiko. Za Makrigialosem jsme začali stoupat do hor a po zdolání všech těch serpentin jsme dojeli do vesničky Ag.Stefanos. Pokračovali jsme dál do vesničky Pefki. Tu jsme také projeli a za vesničkou jsme odbočili doleva. Odbočka je značená hnědou cedulí, která je ale ze směru od Pefki snadno přehlédnutelná, je potřeba se ohlédnout. Dál jsme stoupali vzhůru po úzké asfaltce až na její konec, kde je malé parkoviště. Od něj vede dobře značená stezka až k fíkovníku, pod kterým je ukrytý vchod do jeskyně . Cesta netrvala i s přestávkami na focení a kochání se déle než půl hodiny. Slezli jsme po žebříku dolů a do nosu nás hned praštil podezřelý zápach. Po chvíli jsme našli jeho původ – v rohu jeskyně ležela mrtvá koza. To nás ale neodradilo, zas tak hrozné to nebylo. Dál je možné pokračovat dvěma chodbičkami. Vybaveni baterkami jsme nejdřív zahájili průzkum té levé. Po docela kluzké cestě jsme sestupovali dolů a byli jsme moc rádi, že jsme se mohli přidržovat zábradlí, které tam je. Jinak bychom asi dojeli po zadku až dolů. Doklouzali jsme do sálu s pěknou krápníkovou výzdobou. Dalo se pokračovat ještě dál a hlouběji, ale tam už nebylo zábradlí a připadalo nám to příliš nebezpečné. Padat a lámat si ruce nebo nohy jsme rozhodně nechtěli. Vrátili jsme se tedy do vstupního sálu a prolezli chodbičkou napravo. Dostali jsme se do docela velkého sálu s krápníky, který byl částečně osvětlen dírou ve stropě. Moc se nám tu líbilo. Když jsme si jeskyně patřičně užili, vrátili jsme se na parkoviště a sjeli jenom o malý kousek zpátky k odbočce na cestu, která podle ukazatelů vedla ke kostelíku na skále, který jsme obdivovali již při příjezdu do Pefki a k jeskyni Apoloustres. Když se cesta dvojila, zvolili jsme výstup ke kostelíku Stavromenos. Až nahoru vede upravený chodník, takže jsme během chvilky stáli nahoře před kostelíkem a rozhlíželi se po okolí.. Zaznamenali jsme také, že na obloze nějak začínají přibývat mraky a začíná foukat vítr. Po návratu k autu jsme sjeli dolů k moři a vyrazili k dalšímu cíli dnešního dne. Tím byl Xerokambos, kde jsme se chtěli vykoupat. Vítr stále zesiloval a mraky již zakrývaly skoro celou oblohu. Krajina kolem nás byla vyprahlá, pokrytá kamením, kopečky tymiánu a různých jiných pichlavek. Mezi tím vším se jako had kroutila asfaltka vedoucí dolů do Xerokambosu. Výhled dolů na pláže byl úžasný. Když jsme dorazili k moři, přivítaly nás vlny a docela silný vítr. Do vody se nám vlastně ani moc nechtělo, ale přesto jsme zajeli na boční pláž, kde byly vlny mnohem mírnější a do vody jsme vlezli. Moc dlouho jsme na pláži ale nevydrželi, protože vítr a písek šlehající do zad moc příjemné nebyly. Při zpáteční cestě už nám spadlo na čelní sklo i pár dešťových kapek.

Den čtvrtý: I další ráno byla obloha zatažená a vlny se zdály ještě větší. Protože jsme ale měli v plánu zdolat soutěsku Sarakinas, moc velký pařák jsme zrovna nepotřebovali. A do odpoledne si to snad sluníčko zase rozmyslí a stane se pánem oblohy. Autem jsme vyrazili tentokrát na druhou stranu, směrem na Lerapetru. Pokračovali jsme až k přímořské vesničce Myrtos a za ním jsme odbočili doprava k horám, směr Mithi a Males. Za vesničkou Mithi jsme podle směrovky zabočili do ústí kaňonu Sarakinas, auto zanechali na parkovišti a vyrazili. Kaňon je dlouhý asi 1,5 km a poměrně úzký. V rokli teče řeka (spíš potůček) Kryopotamos a o to je cesta kaňonem působivější. Je ale potřeba počítat s tím, že cesta je poněkud náročnější, musí se přecházet po kamenech přes vodu, přelézat větší balvany nebo mezi nimi prolézat. Pro nás nejhorším místem byl suchý, hladký strom, po kterém bylo třeba vylézt. Tady to moje drahá polovička vzdala a rozhodla se pro návrat. Dál už jsme pokračovali jenom ve třech. Mně se stal osudným jeden vyšší kámen, na který se muselo vylézt. Neměla jsem se nahoře čeho chytit, tak mi kamarád podal pomocnou ruku a nějak to neustál. Sjela jsem po kameni po zádech zpátky dolů do vody. Kromě promáčených bot jsem si narazila záda, ale oproti loňským třem zlomeným žebrům to byla brnkačka. I když určité pohybové omezení pro dny příští to bylo. Vystoupali jsme až k místu s utrženým kusem lana a dál už si netroufl ani náš vůdce, který doma chodí slézat skály. Sám by to asi dal, ale s ohledem na nás jsme se rozhodli pro návrat dolů. Nechtěli jsme riskovat další zranění. Adrenalinové bylo hlavně slezení po stromě, ale zvládli jsme to bez úhony a dolů už jsme hopsali po kamenech skoro jako místní kozy. Shodli jsme se, že cesta kaňonem byla super zážitkem. Sluníčko také dostalo rozum a zahnalo mraky, takže jsme po krátké zastávce na frapíčko a salát v moc hezké taverničce u silnice ve vesničce Mithi sjeli do Myrtosu. Moře se ještě neuklidnilo, takže šnorchlování nahradilo blbnutí ve vlnách a to jenom na krajíčku, dál do moře jsme si netroufli. Pláž v Myrtosu je příjemná, písčitá, jsou u ní i stromy, které poskytují vítaný stín a sprchy. Nábřeží je lemováno taverničkami a celkově je to hezká, pohodová vesnička. Při zpáteční cestě jsme se stavili ještě v Lerapetře. Lerapetra je jediné větší město na jižním pobřeží Kréty a je nejjižnějším městem Evropy. Ve městě je plno obchodů a obchůdků, na nábřeží je spousta taveren a kavárniček a u přístavu stojí Benátská pevnost. Otevřená je ale jenom asi do 15 hodin (někde jsem to četla), takže jsme dorazili s křížkem po funuse a pevnost jsme si mohli prohlédnout jenom zvenku. Šli jsme se podívat také na Napoleonův dům, kde podle pověsti nocoval Napoleon někdy v červenci roku 1798. Na tom jsme neshledali ale vůbec nic zajímavého – starý, zchátralý dům. Rozhodli jsme se tedy v Lerapetře alespoň povečeřet, výběr tady byl určitě větší, než „u nás“ v Achlii. Objednali jsme si gyros, nacpali si břucha a byli jsme spokojeni.

Den pátý: Další den jsme chtěli hlavně plážovat a vybrali jsme k tomu pláže na severovýchodě ostrova. Nejdřív jsme ale navštívili město Sitia, kde jsme se prošli po nábřeží kolem přístavu a vylezli nahoru ke zbytkům benátské pevnosti. Vstupné tady je 2 eura a k vidění tu vlastně nic není. Jenom okénkem je docela slušný výhled na město. Pevnost slouží spíš k pořádání různých koncertů. Pokračovali jsme podél pobřeží dál na severovýchod a zastavili jsme u kláštera Moni Toplou, který stojí na jednom z nejvíce vyprahlých míst a patříval k nejvlivnějším a nejbohatším klášterům na Krétě. Vstupné do kláštera je 3 eura a kromě prohlídky samotného kláštera je možné shlédnout ještě exponáty ve zdejším malém muzeu. Je tu také obchůdek se suvenýry, kde se dá koupit kromě jiného víno, rakie a olivový olej vyráběné místními mnichy. Dál už jsme frčeli bez zastávky až na Itanos. Kromě archeologických vykopávek antického města jsou tady tři pěkné, písečné, neorganizované pláže. My jsme zaparkovali auto u té prostřední a na té jsme také zůstali. Je tady několik stromů, kde je možné najít stín a to nám vyhovovalo. K pláži napravo vede cesta podél pozůstatků malé pevnosti, která byla kdysi umístěna na špičce malého poloostrova a odkud je nádherný výhled na všechny tři pláže Itanosu a v dálce i na pláž Psili Amos. Na pravé pláži poskytuje stín několik palem. K poslední pláži, nalevo, je potřeba přejít přes kopec. Je asi největší, ale stínu je na ní poskrovnu nebo spíš žádný. Poslední zastávkou dnešního dne byla vychvalovaná i zatracovaná palmová pláž Vai. Zaplatili jsme parkovné 2,5 eura a hned jsme byli zděšeni množstvím aut, i když se to dalo očekávat. Při příchodu na pláž jsme se necítili o nic lépe – hlava na hlavě, samé lehátko a slunečník a o klídku by si člověk také mohl nechat jenom zdát. My jsme ale neměli v úmyslu na této pláži zůstat. Vyrazili jsme k vyhlídce, která je napravo, hned u vstupu na pláž. Z této vyhlídky pokračuje pěšina přes kopec na pláž Psili Amos. Na vyhlídce jsme se zastavili a prohlédli si vyhlášenou pláž Vai alespoň z výšky. Pláž je obklopena palmovým hájem, což jí dává jisté kouzlo a vzadu na pláži se dá asi utábořit i mimo slunečníků, ale stejně nás to nelákalo. Pokračovali jsme po pěšince, místy značené červenými cákanci. Cesta není dlouhá, zabrala nám asi 10 minut a za chvíli jsme již sestupovali na krásnou pláž s písečnými dunami a jemným pískem. Jedinou vadou na kráse této pláže byl fakt, že tu nejsou žádné stromy a nebylo kam se schovat před spalujícím řeckým sluníčkem. Plážový den jsme si užili a těšili se na den další, kdy nás čekal dvoudenní výlet na náhorní plošinu Lassithi.

Den šestý: První zastávkou naší dvoudenní výpravy bylo městečko Agios Nikolaos, v jehož centru, nedaleko přístavu, leží sladkovodní jezero Voulismeni propojené s mořem, takže slouží i jako malý přístav pro rybářské lodě. K tomuto jezeru jsme zamířili hned poté, co se nám trochu komplikovaně podařilo zaparkovat v jedné z postranních uliček. Procházka kolem jezera byla příjemná, ale my jsme toho měli hodně před sebou, takže jsme ještě prošli pár uliček, okoukli krámky se suvenýry a vrátili se k autu. Agios Nikolaos by si ale určitě zasloužilo více času, je to příjemné městečko. Pokračovali jsme dál podél pobřeží, minuli jsme luxusní letovisko Elounda a konečně jsme dorazili do Plaky, odkud jsme se chtěli dostat lodí na ostrůvek Spinalonga. V přístavišti jsme koupili lodní lístky (1 euro za cestu tam i zpátky) a během chviličky jsme vyplouvali. Cesta trvala asi 10 minut a než jsme se nadáli, vystupovali jsme na ostrůvku s pozůstatky benátské pevnosti z 15. století, která nebyla nikdy dobyta. Zaplatili jsme vstupné 8 euro za každého a vyrazili na prohlídku. Pevnost se dá obejít kolem dokola nebo vystoupat výš, odkud je pěkný výhled na pevnost shora i na pobřeží. Ostrov Spinalonga je známý hlavně tím, že tu v minulosti byla stanice pro malomocné. Nakažení leprou tady žili s nemožností návratu. Když jsme si pevnost prohlédli, počkali jsme v přístavišti na loďku, která nás odvezla zpátky do Plaky. Tady jsme si stihli ještě zaplavat, ale šnorchlování tu nebylo nic moc. Voda byla kalná a bez života. Nocování jsme měli zajištěno přímo na náhorní plošině Lassithi u vesničky Psychro a tím byl dán i směr naší další cesty. Vrátili jsme se do Eloundy a odtud jsme stoupali a stoupali, vytáčeli jednu serpentinu za druhou, projížděli horské vesničky (Pines, Fourni, Vrisses, Drassi, Zenia …....) a obdivovali hory pohoří Dikty Ori, které byly všude kolem nás. Okolní krajina se postupně měnila. Nebyla již tak vyprahlá, ale byla stále zelenější a zelenější. Nakonec jsme si připadali skoro jako u nás doma. Najednou se před námi objevilo Lassithi – úžasná placka uprostřed hor ve výšce 800 m nad mořem pokrytá různobarevnými políčky, sem tam vylepšená nějakým tím větrným mlýnem. Projížděli jsme po silnici, která vede kolem dokola celé náhorní plošiny a zastavili jsme až před vesničkou Psychro u hotýlku a taverny Dionyssos, kde jsme měli přespat. Paní majitelka na nás mávala hned, jak jsme zastavili a ubytovala nás v malých, ale útulných pokojíčcích s výhledem na náhorní plošinu. Večeřeli jsme venku a užívali si klidu a pohody všude kolem. Ticho bylo rušené jen hýkáním oslíků (jeden bydlel s námi), štěkotem psů, kteří si na dálku asi potřebovali něco sdělit a klapotem vodních čerpadel.

Den sedmý: Hned po snídani jsme vyrazili k jeskyni Dikty Andro (Psychro), která byla jenom 1 km od našeho ubytování. Podle pověsti se v této jeskyni narodil a před svým otcem Kronem ukrýval Zeus, ale to se tvrdí i o jiných místech na Krétě. Na parkovišti nás hned zkásli o 2,5 eura a mohli jsme vyrazit vzhůru k jeskyni. Jde se asi 700 metrů po kamenité cestě a z cesty jsou nádherné výhledy na celou náhorní plošinu a hory kolem. Jeskyně je otevřená od 8 hodin, my jsme dorazili po deváté a byli jsme prvními návštěvníky. Mohli jsme si tedy po zaplacení vstupného (6 euro) jeskyni prohlédnout hezky v klídku. Hloubka jeskyně je asi 70 metrů, schází se do ní po schodech a je docela slušně nasvícená. Je vyzdobená krápníky a dole je malé jezírko. Při cestě zpátky už jsme potkávali další návštěvníky, kterých neustále přibývalo, a my byli rádi, že jsme to tak hezky stihli. Připraveni byli i oslíci, na jejichž hřbetech je možné se nechat za poplatek vyvézt, ale to bych jim neudělala. Náhorní plošinu jsme opustili přes horské sedlo Ambelos, které je severní vstupní branou na náhorní plošinu Lassithi. Na hřebeni tu stojí pozůstatky pravých větrných mlýnů. Zastavili jsme ještě u muzea Homo Sapiens Village s atrapami větrných mlýnů, ale tady už se nám nelíbilo. Je tam sice pěkný výhled, ale jinak je to hodně komerční záležitost se spoustou turistů. Pokračovali jsme ve sjezdu na sever směrem ke Stalidě a najeli jsme na hlavní silnici spojující Heraklion a Agios Nikolaos. Pod námi byly pláže u Stalidy, Malie a Sissi a množstvím slunečníků nás přesvědčily, že tam tedy rozhodně néééé. Zastavili jsme až u mužského kláštera St.George Selinaris, který stojí hned u silnice. Je to malebný, udržovaný klášter, za nímž se tyčí vysoké skály, ve kterých údajně hnízdí orlosupi. Určitě stojí za návštěvu. Po prohlídce kláštera jsme opustili hlavní silnici a zamířili k pobřeží do vesničky Milatos. Asi 2,5 km východně od této vesničky je jeskyně, ve které je schovaná kaplička. Dojeli jsme k začátku kamenného chodníku, který vede až ke vchodu do jeskyně. Cesta není náročná a zabrala nám asi čtvrt hodiny. V jeskyni je mnoho malých sálů a do hlavní části s kapličkou se dá jít i bez baterky. Do hlubších částí už je potřeba se nějakým světýlkem vybavit. Jeskyně je volně přístupná a moc se nám líbila. Nakonec jsme sjeli zase zpátky do Milatosu, kde je malý přístav a rozhodli jsme se prozkoumat zdejší moře. Bylo tady překvapivě docela dost ryb a rybiček, takže super šnorchlování. No a pak už nám nezbývalo nic jiného, než se vydat na zpáteční cestu a doufat, že nás tentokrát nezklame mapa, jako již mnohokrát předtím a že silnice budou tam, kde mají být. Vyšlo to.

Den osmý: Cíl na další den jsme měli jenom jeden a byla jím rybářská vesnička Kato Zakros, u které je divoká rokle známá jako Údolí mrtvých. Svůj název má podle mnoha minojských hrobů nalezených ve zdejších skalách. Vybrali jsme cestu vnitrozemím přes vesničky Handras, Sitanos a Karidu a byla to cesta opravdu zajímavá. Nejdřív vedla silnice mezi skalami s minimem vegetace a celé okolí na nás působilo jako země nikoho, i když i tady nás překvapila sem tam nějaká ta známka civilizace, například celý lán solárních panelů. A potom už jsme začali sjíždět dolů do údolí s olivovými háji. Serpentiny se kroutily hluboko pod námi a pořád bylo na co koukat. Projeli jsme osadou Zakros a po příjezdu do Kato Zakrosu jsme projeli kolem pláže a několika taveren. Odbočili jsme nahoru k horám a minuli jsme archeologické naleziště s vykopávkami rozvalin minojského paláce. Naleziště je oplocené a vstupné je podle cedule na vratech 6 euro. Nás tyto věci příliš netáhnou a mnohem raději máme přírodu, takže jsme zaparkovali ještě o kousíček výš a vyrazili do Údolí mrtvých. I tady je cesta značena červenými cákanci na kamenech, ale zabloudit se vlastně ani nedá. Cesta není náročná, vede po dně kaňonu a je místy docela dost zarostlá. Celou cestu nám zpříjemňovaly rozkvetlé oleandry a keře drmku. Jen pro zajímavost: drmek obecný je známý jako mnišský pepř a již od starověku se pěstoval v každém klášteře. Rozemletými semeny mniši kořenili svá jídla, aby se lim snáze dodržoval celibát. Kolem nás byly skalní stěny s jeskyňkami, kam byli pohřbíváni dávní minojci. Nedošli jsme až nahoru do Zakrosu, ale jenom někam za polovinu soutěsky, do místa, kde se cesty dělily. Celou cestu na nás totiž nemilosrdně pražilo sluníčko a my jsme zatoužili po koupeli. Během cesty tam i zpátky jsme potkali asi tři páry, takže moc turisticky frekventované tohle údolí není. Pláž v Kato Zakrosu je oblázková a jsou tam stromy, které nám poskytly vytoužený stín. Ve vodě bylo kamenné plato, na kterém jsme pozorovali hezky zblízka spoustu rybiček. Užili jsme si tady příjemné koupání a zůstali jsme tu i na večeři. Pak už jsme museli vyrazit na zpáteční cestu, večer nás ještě čekala výměna auta za dvě čtyřkolky – stopadesátky. Majitel půjčovny dorazil zase přesně podle domluvy a my se těšili na první vyjížďku. Trošku nás mrzelo, že čtyřkolky neměly úložné boxy, ale vezli jsme z domova gumové upevňovací hady, takže no problém.....

Den devátý: Když čtyřkolky, tak do hor – to bylo jasné rozhodnutí. Nechtěli jsme ale hned první den vyrážet úplně do terénu. Pro zahřívací jízdu jsem proto naplánovala okruh po horských vesničkách. V Lerapetře jsme nasměrovali čtyřkolky na Kalamfku a po chvíli stoupání jsme zastavili u jezera Agios Georgios, které leží nad osadou Gra-Ligia a má nádherně azurově modrou barvu. Není to vlastně jezero, ale přehrada, která v zimě zadržuje vodu z hor. Ta v létě slouží k zavlažování fóliovníků, kterých pod námi byly snad stovky.....úplné fóliovníkové město. Žádná nádhera to tedy není, co si budeme povídat..... My jsme stoupali serpentýnami stále výš a výš, míjeli jsme zajímavé skalní útvary a nasávali vůni borovic a bylinek rostoucích všude kolem. Pak už jsme před sebou uviděli vesničku Kalamafku, které dominuje skalnatý kopec s kaplí Timios Stavros. Vyšlapali jsme k ní asi 230 schodů a naskytl se nám pěkný výhled na vesničku i okolí. Vnitřek kaple je ukrytý v jeskyni a nad ní je postaven kříž, který je viditelný už z dálky. Projeli jsme další vesničky – Anatoli a Males, ale nezastavovali jsme. Mířili jsme do taverny Agia Paraskevi, která je asi 1,5 km za osadou Males směrem na Christos. Tavernu jsme našli bez problémů, ale zarazilo nás množství aut parkujících na silnici pod ní. Přesto jsme vyšli po schodech a před námi se objevila terasa zastíněná stromy, pod kterými byly stolky plné jídla, a na rožni se opékala spousta různého masa. Byla neděle a místní si asi vyrazili na oběd. Nebo že by nějaká oslava? Mezi stolky pobíhal číšník (dá-li se to tak nazvat) ve fotbalovém dresu, ale opravdu pobíhal – v pravém slova smyslu. I když bylo všude plno, než jsme se nadáli, stál další stolek se židlemi i před námi a během chvilky na něm přistála i lahev vody načepované z místních pramenů. Zvuk tekoucí vody z pramenů a malého vodopádkü působil v parném dni velice příjemně. Objednali jsme si jenom frapíčka, tzatziky a řecký salát, rozhlíželi jsme se kolem sebe a nasávali atmosféru. V taverně je ještě malý kostelík a zvonička a nám se tam moc hezky sedělo a relaxovalo. Po malém občerstvení jsme zvažovali, jestli se vrátit do Males a sjet dolů na pobřeží po silnici nebo pokračovat dál do vesničky Christos a pak po cestách, které sice v mapě byly vyznačeny, ale bylo jich pod námi opravdu hodně. A ze zkušenosti vím, že na takových cestách se jeden za chvíli ztratí, protože neustále řeší dilema, jestli doleva nebo doprava, nahoru nebo dolů. Přesto zvítězila varianta druhá a tak jsme vyrazili. Nejdřív to šlo docela dobře, cesta byla chvílemi lepší a chvílemi docela zoufalá a nakonec došlo na moje slova – bloudili jsme. Nakonec jsme se rozhodli pro návrat a dolů do Myrtosu jsme sjeli po silnici. Ale to bloudění krásnou krajinou mělo také něco do sebe. Protože jsme se na pobřeží dostali docela pozdě, zamířili jsme rovnou na pláž. Voda byla příjemná, ale na šnorchlování to tam moc nebylo. Všude písek a téměř žádný život. Vynahradila nám to večeře ve zdejší taverně. Nevím sice, jak se jmenovala, ale byla to poslední taverna na nábřeží. Dali jsme si rybí menu pro dva za 30 éček a bylo to vynikající. Mohli jsme si vybrat každý jednu rybu (zvítězil losos a pražma-dorada) a k tomu byly v ceně ještě hranolky, vynikající řecký salát, voda a víno. Moc jsme si pochutnali.

Den desátý: Také další den jsme měli naplánovaný výlet do hor, chtěli jsme zdolat vrchol hory Afentis. Vyrazili jsme směrem na Makrigialos a kousek za Achlií jsme odbočili na Orino. Zase jsme stoupali a stoupali, moře jsme nechali hluboko pod námi a blížili se k vrcholům, které se původně tyčily vysoko nad námi. Opět jsme vdechovali vůni borovic a obdivovali okolní krajinu. Konečně se před námi objevila vesnička Orino rozprostřená uprostřed hor. Nejdříve jsme zajeli ke kostelíku postavenému kousek pod ní. Byl odtud nádherný výhled do rokle, podle které jsme před chvíli projížděli. Projeli jsme vesničkou a odbočili doleva ve směru na Afentis a Thripti. Ještě pořád jsme stoupali a i tady nahoře, uprostřed hor, byly vinice a zahrádky. Když jsme dojeli k odbočce na vrchol Afentis, nějak nás opustila odvaha. I když jsme doma viděli na googlu fotku, na které kdosi zdolával vrchol na enduru, nám se do toho teď nějak nechtělo. Asi už o sebe máme po těch několika pádech a zlomeninách větší strach. Rozhodli jsme se vrchol oželet a pokračovali jsme do vesničky Thripti. Zase nás udivovalo, na jak opuštěných a daleko od civilizace vzdálených místech zdejší lidé někdy žijí. V Thripti jsme zastavili u příjemné a zajímavě vyzdobené taverny. Kromě nás tu seděli u jednoho stolku jenom místní, kteří mezi řečí uzobávali z talířků s různými pochoutkami, které před nimi ležely na stole. Později jsme litovali, že jsme si něco podobného neobjednali a neochutnali. Museli bychom s sice domluvit rukama, nohama…..ale určitě by to stálo zato. Z Thripti jsme pokračovali ve sjezdu na pobřeží přes vesničky Monastiraki a Kato Horio. Cestou jsme se ještě zastavili na místě, odkud je vidět jak moře na severu, tak i na jihu ostrova a pak už jsme doklesali až dolů, do Lerapetry. Hledali jsme místo na koupání s pravděpodobností pěkného šnorchlování a hlavně se stínem, protože teplota vzduchu byla zase vražedná. Nakonec jsme někde mezi Lerapetrou a Koutsounari u hotelu Blue Sky odbočili a mezi fólivníky dojeli k vodě. Utábořili jsme se pod stromem vedle pláže patřící k hotelu a bylo nám tam fajn. Rybičky se proháněly hned u břehu a dál od břehu byl pod vodou krásný skalní útvar také docela dobře zabydlený mořskou havětí.

Den jedenáctý: Než jsme se nadáli, byl tady poslední den našeho pobytu na Krétě, který jsme chtěli věnovat hlavně moři, když už ho doma nemáme. Včerejší šnorchlování se nám natolik líbilo, že jsme se rozhodli vrátit na stejné místo a rozloučit se s rybičkami. Strávili jsme tam podstatnou část dne a potom jsme jeli podél pobřeží směrem k nám, do Achlie. Zastavili jsme ještě v malé osadě s oblázkovou pláží hned za Achlií - Mavros Kolimbos se to tam jmenovalo. Pláž byla prázdná a na břehu byly tamaryšky, takže o stín bylo postaráno a kamenité dno a skály byly příslibem dobrého šnorchlování. Strávili jsme tam zbytek dne a navečer jsme ještě vyrazili do Makrigialos na poslední večeři a nakoupit nějaké ty suvenýry. Ráno už nás čekala jenom cesta na letiště a konečná........

Na Krétě se nám líbily hlavně hory, soutěsky, jeskyně, milí lidé a teploučké moře, ne moc romanticky působily fóliovníky, kterých je na jihovýchodě opravdu spousta. Na druhou stranu je tu i spousta pěkných, téměř prázdných pláží. Trochu nám vadily také dlouhé přejezdy mezi místy, kam jsme se chtěli podívat, ale to se u tak velkého ostrova dalo očekávat. Dovolenou jsme si užili, líbila se nám, ale příště vyrazíme nejspíš zase na nějaký menší ostrůvek.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (2)
18.07.16 09:41 vostrucha
To byl tedy pěkně nabitý program! Tato místa povětšinou známe, takže se mi to hezky četlo a moc jsem si to Vaše cestování užila. Díky!
01.07.16 12:09 machajda
Jani, díky za Tvůj cestopis, který krásně doplnil fotogalerii... Jste opravdu hodně akční :-) Spoustu míst co popisuješ dobře znám a díky, že jsem se s Tebou mohla projít. Jinak fóliovníky jsou opravdu nevzhledné, ale nám to nevadí - my hledáme krásu jinde. Hlavně je tato oblast stále (naštěstí) s minimem turistů a my jsme třeba kolikrát na cestě nepotkali jediné auto... Zajímavé je, jaký dojem zanechají pláže, když na nich fučí. Mě třeba neoslovila Psili Ammos a vás zřejmě Xerokambos. Na Vai se zřejmě shodneme :-) :-) Tak ještě jednou díky za fajn cestopis.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
p7Fxa
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Kopecek˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy6
Galerie12
Místa1
Diskuze6
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací