Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 4
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Drsně krásný Epirus podruhé

Autor:
Zařazeno:
Epirus
Napsáno:
17.01.16 18:06
Fotografií:
60
Přečteno:
1534
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Včera 20:20
11 °C
Skorojasno
 
Tak, konečně jsme zase tady, po roce se vracíme na stejné místo. Stojíme před stejným apartmánovým domem, nic se tady nezměnilo - pan domácí sedí na svém místě a navečer se posune o pár metrů zároveň s postupujícím stínem. Když nás spatří, mihne se na jeho pokerové tváři záblesk poznání, a to už nás vítá i paní domácí a jejich dcera Konstantina. Ano, vzpomněli si na nás a jsou rádi, že jsme se opět vrátili. My jsme také rádi, těšili jsme se celý rok a konečně jsme se dočkali, jsme opět v kouzelné Parze a máme před sebou krásnou dlouhou dovolenou!

Pro ty, kteří milují Pargu, procházky jejími malebnými uličkami, večerní promenády ve společenském oblečení a pláže s lehátky a slunečníky, mám dobrou zprávu: dál to už nemusíte číst, protože v dalším textu nic takového nenajdete, bude se zde psát hlavně o řecké krásné a divoké přírodě. Je to proto, že jsme chtěli napsat cestopis a ne místopis :-)

Do oblasti Zagori vyrážíme nejkratší cestou, ale stejně nám to nedá a zastavujeme na překrásných výhledech. Projíždíme kolem známých míst, procházíme se barevnou podzimní přírodou v okolí starých kamenných mostů, nad mostem Kokori vystoupáme ke kapličce Ag. Paraskevi, z níž se otevírá parádní výhled do údolí lemovaného ostrými kamennými hroty. Loni jsme nějak opomněli nádherný tříobloukový most Kalogeriko před obcí Kipi, takže to letos napravujeme a jsme unešeni, v objetí bujné zeleně je na něj skutečně impozantní pohled.

Naším dnešním hlavním cílem je ale vyhlídka Beloi. To se projede obcí Vradeto, pak se cesta mění na šotolinu, no a potom už se musí po svých. Jdu napřed, moje žena si jde svým tempem. Pěšina je vlastně hřebenovka s výhledy na hory. Také se tu pase několik nádherných krav, prostě klid, nikdo nikde, pohoda. Pak najednou ztuhnu. Neumím popsat ty zvuky, které se šířily horami. Hrůzostrašné, nelidské a nezvířecí. Krátká pauza. A zase – ještě horší a hlasitější. Dalekohledem pátrám po zdroji toho řevu. A mám tě! Je to pastevec asi 100 metrů ode mne a psů nemaje, tak si krávy svolává hlasem. Tedy děsným řevem. A fakt, krávy jdou poslušně za ním. Toho chlapíka je tady škoda, v Hollywoodu by udělal kariéru v hororech.

Teda ten řev byl skutečně víc než hrůzostrašný! Představte si, že si pomaličku vykračujete nádhernou opuštěnou krajinou, kocháte se krásnými výhledy, fotíte si kytičky – a najednou to takřka posvátné ticho rozčísne cosi, při čem fakt tuhne krev v žilách. Okamžitě mě napadlo, že je to medvěd (i když tady určitě nejsou) a že nemám šanci se nikde ukrýt, tím míň mu utéct. Prostě cvok, no, ale museli byste tu hrůzu slyšet a pochopili byste.

No, na vyhlídku je to už jen kousek, cestička se prosmýkne mezi skalami a jste tam. Kdo neviděl, neuvěří. Ten pohled se nedá popsat, tím méně zapomenout. Kaňon Vikos v celé své nádheře. Monument, který ohromí každého. Stojím a zírám na tu krásu, na prostor a hloubku. Pomalu jdu ženě naproti, však už je na dohled. Pak tu scenérii vnímáme spolu. Vždycky mám mnohem silnější zážitky, když je mohu sdílet s někým blízkým.
Na zpáteční cestě se po pár metrech objevuje nenápadná pěšinka. Odbočuje vpravo, kam to tady může vést? Když už jsme tady, tak se po ní vydáme. Čeká nás další zázrak, další vyhlídka. Pravda, neoficiální, bez jakýchkoliv bezpečnostních prvků, tudíž nebezpečná. Je odsud vidět zase jiná část obřího kaňonu. Velkolepé! Hledám nejlepší místo na focení a ohlížím se po své ženě. No to nééé! Ó hrůzo, vidím svou ženu na samé hraně skály, o berlích a s foťákem v ruce. „Okamžitě se vrať!“ Žádná odezva, v klidu fotí, pod ní fakt asi bude těch tisíc metrů kolmé stěny. „Vypadni (pro situaci asi docela nevhodné slovo) odtud!!“ „Neboj, já jsem na třech bodech, ty jen na dvou. Seš zbytečně hysterickej“, odbyde mě. Nemohu nic dělat a mám o ni strach. Konečně se dosyta vynadívá do propasti a vrací se ke mně.

K tomuto nemám co dodat, jen se musím ohradit že bych snad stála na nějak nebezpečném místě; on leze určitě na daleko horší a já jsem hrůzou bez sebe, zvláště pak když má v kapse klíčky od auta ;-). Pro spravedlivé rozsouzení situace přikládám dokumentární fotku – stála jsem na těch placákách vlevo, pravda až dost vzadu na kraji (to kvůli lepšímu výhledu).
Na zpáteční cestě ještě potkáváme nějaké opožděné kravičky, kocháme se úžasnou krajinou a pak se ve Vradetu stavíme v malém hotýlku na kafe. Při odchodu z restaurace nám hodná paní hostinská dala čtyři velké kousky voňavé buchty, prý na cestu. Na snídani ke kafi budou výborné, pomyslela jsem si a položila úhledný alobalový balíček do palubky. Ó, jak neprozřetelné to bylo rozhodnutí! Ta na pohled suchá buchta byla zákeřně prolita řídkým medem (nebo hustým sirupem?), který protekl alobalem a způsobil v palubce pěknou spoušť. No, zkrátím to – prolívali jsme pak vodou a otírali vlhčenými ubrousky úplně všechno, doklady od auta počínaje a zánovním mobilem konče. Mobil to bohužel nerozchodil, definitivně umřel, čili jsme od prvního výletu zůstali bez jakéhokoliv spojení se světem…

Za chvíli zapadne sluníčko; příležitost jak se odpoutat od zbytečností a chmur. Začínají se ukazovat hluboké stíny, vrstvy pohoří a mraků. „Ali, honem se koukni sem!“ Nevěříme vlastním očím. Obrovitá dvojitá duha. V posledních paprscích slunce, bez deště, jen tak. Znamení nebes nebo co. Krásné zakončení dnešního dne.
Ráno si vaříme kafe a k němu ten danajský dar. Pak sjíždíme do Kapesova, malé vesničky uprostřed kopců. Domorodci jsou už dávno na nohách, paní nás zve do domu – no je to vlastně taverna, kafetérie a malý krámek v jednom. Snaží se nám prodat kde co, třeba domácí med a jiné dobroty, a když vidí že nic nechceme, vytasí svůj největší trumf – uprostřed místnosti je kamenný sokl přikrytý velkým víkem. Odkryje víko. Spatříme obrovskou cisternu na vodu vytesanou ve skále. Spustí tam elektrickou lampu a my nestačíme žasnout nad hloubkou a šířkou a vůbec…

Městečko Konitsa se pyšní nádherným soumarským mostem, velkolepým dílem dávných stavitelů. No a když velký most, tak taky velká řeka, která vytéká z velkých hor, do kterých míříme. Jenže kolem jiné řeky – tu musíme trefit pár kiláků za Konitsou. Po cestě se ještě zastavíme v klášteře Ag. Nikanoras na vysoké skále, z něhož se otevírají naprosto neuvěřitelné výhledy. Kocháme se překrásnými scenériemi, pak pokračujeme dál, potkáváme pár kamenných klášterů, bloudíme po nádherných cestách… i když dá se zabloudit, když nemáte žádný konkrétní cíl a je v podstatě jedno, kam dojedete, protože všude je krásně?

V pozdním odpoledni, uondáni tolika krásnými vjemy, jsme dostali chuť na pořádnou řeckou kávu. Ve vesnici Ag. Paraskevi zastavujeme u malé taverny, za polorozpadlou zídkou je pár stolů, u kávy pár místních. Dáváme se s nimi do řeči. Odkud prý jsme a kde bydlíme tady na dovolené. „V Parze?? A kde budete spát?“ – „Nooo, to ještě nevíme, máme stan a spacáky… uvidíme.“ Krátká porada, paní domácí zaběhla pro auto a nutí mého manžela, ať přisedne. Já jsem se svojí začátečnickou řečtinou pochopila o co jde, muž byl zcela zmaten, ale poslušně nasedl a odfrčeli pryč. Z celé této situace se vyklubalo jedno z nejkrásnějších nocležišť naší dovolené – měli jsme pro sebe celou krásnou horskou louku s prameny křišťálové vody, mohli jsme si postavit stan, rozdělat oheň… no paráda! Se soumrakem se objevili dva pastevečtí psi a z uctivé vzdálenosti na nás štěkali. Po chvíli se objeví člověk a míří k nám, přes všechny kamenné zídky a terénní překážky jde přímo jako podle pravítka. „Slivovici!“, syknu a V. už má v ruce nejmocnější zbraň. Pastevec Kostas s námi chvíli poseděl, povykládalo se, nádherný večer!
Ráno, když jsme přijeli autem až na louku a balili jsme se, přihrkal k nám obrovský člověk na pidimotorce a aniž by se podivil, cože tam děláme, zeptal se, jestli jsme neviděli koně. Po naší záporné odpovědi vyběhl kamsi do kopců, po chvíli se vrátil, sdělil nám, že kůň je nahoře, popřál nám hezký den a odjel. Krásné bezprostřední Řecko, které tak milujeme! Být to někde na západě, asi bychom skončili s rukama na kapotě…

Dále do hor stoupáme krajinou, kterou ani nebudu popisovat. Stejně bych to nevystihl. Zastavujeme po pár metrech, vybíháme do kopců, fotíme, svačíme, sušíme celtu, obdivujeme parádní panoramata… Po celý den toho bylo tolik k vidění! Překrásná rozmanitá krajina, stáda zdravých zvířat, staré mosty, kamenné kostelíky… Začíná se šeřit a kazit počasí, pomalu se budeme muset poohlídnout po nějakém místě na přespání. Lehce se to řekne, ale hůř provede v horách, kde kromě silnice není žádná rovina. Poprchává. Zastavujeme a radíme se co dál. Vrátíme se ke klášteru Ag. Nikolaos, který jsme si vyhlédli jako jistotu? V těchto končinách je stojící auto v dešti asi neobvyklý zjev, proto u nás okamžitě zastavuje džíp, vystoupí člověk a ptá se, jestli nepotřebujeme pomoc. Řecké slovo „provlima“ chápu docela dobře a ujišťuji je, že ne ne, žádný problém. To české „ne ne“ zvedlo z auta i jeho paní, která se zvědavě pídí, jaký že problém to máme. Popravdě řečeno – je to ve mně, v řečtině NE znamená pochopitelně ANO. To už došlo i mně a opravuji se: „Ochi provlima“. Vše je v pořádku a auto spokojeně mizí v dáli. Otáčíme ke klášteru, stavíme stan na rovince za ním a na liháči vaříme večeři. Tak dobře jako tady jsme se už dlouho nevyspali.

To je fakt, večer - už v pořádném slejváku - jsme zalezli hodně brzy a spali jsme snad jedenáct hodin. Jako bychom podvědomě vytušili, že není do čeho spěchat. Teď byla v plánu nejkrásnější část naší cesty, hluboké lesy a divoké vodní toky Národního parku Valia Kalda a nádherné výhledy. Místo toho nás nový den přivítal vytrvalým deštěm a šedými cáry mlhy. V klášteře vzdáme díky za ochranu, sbalíme a vydáváme se na cestu.

Dnes musím za volantem dávat opravdu velký pozor. Občas je tu jen úzký pruh asfaltu, zbytek silnice spláchla voda kamsi mimo. Taky je tu hodně spadaných kamenů. Pro mlhu toho není moc vidět, ale uvědomuji si, že stále stoupáme. A to prý tady dojedeme k velkému jezeru, říká moje žena. No, nebudu jí to vymlouvat, mýlit se může každý.
A pak jsme dojeli na kopec a tam, ve výšce 1350 metrů, mezi vrcholky kopců rozlehlá vodní plocha! Spadla mi čelist, tohle bych tady vážně nečekal. Ani hnusné počasí nám nemohlo zabránit v tom, abychom se neprošli, ta úchvatná krajina s jezerem, ostrůvky, lesy a vzrostlými borovicemi okolo za to stojí. Však jsme taky v nejdeštivější oblasti Řecka, proto ta bujnost a rozmanitost.

Představujeme si, jak to tady musí vypadat ve slunečném počasí a máme jasno – příští rok sem jedeme znovu a zkusíme štěstí, třeba nám to napotřetí vyjde a bude nám občas svítit i sluníčko. Nebo aspoň nebude pršet dva dny v tahu.
Pokračujeme směrem na Metsovo. Tolik jsme se těšili na naši loňskou „silnici snů“, ale letos jsme z ní téměř nic neviděli, jen v těch sporých okamžicích, když se na chvilku protrhala mlha. A pak silnici snů vystřídala silnice hrůzy, kdy jsme neviděli téměř nic, museli jsme se vyhýbat obřím šutrům, občas nějakou překážku odstranit ručně, abychom nemuseli s autem moc blízko k (často neexistující) krajnici…

No ale vzhledem k tomu, že dnes jsme potřebovali do večera dojet do cíle, kde jsme měli objednané ubytování a jiná cesta tady není, museli jsme tenhle nebezpečný úsek cesty překonat. Dnes už na to vzpomínáme v dobrém, ale tato část cesty byla vážně drsná.
Na konci cesty se zastavíme v kostelíku Ag. Nikolaos a zapálíme svíčku jako poděkování za ochranu při cestě. V Řecku se stáváme trochu pověrčiví…
U Matsouki se zastavíme u vodopádu a jedeme do Ktistades, kde jsme zvědaví na neobvyklé bydlení v zajetí vrcholů pohoří Tzoumerka.

Neobvyklý byl už náš příjezd. Před námi cedule, zamčená brána a nikde nikdo, pochopitelně déšť, mlha a večer na krku. Popojeli jsme po jakési polňačce o kousek dál a tam byla další brána, sice zavřená, ale bez zámku. Otevřeli jsme ji a vjeli ke komusi na zahradu. Od práce vzhlédli asi otec se synem, já jsem řekla, že máme rezervaci vedle v Theasis Igloo, načež pán – aniž by se čemukoliv divil - někam zatelefonoval a pokynul, ať jedeme za ním. A za pár okamžiků jsme byli v nejkrásnějším ubytování v životě! Nic není problém, když jsou všude okolo vás normální a přátelští lidé!
V igloo jsme se dali po třech nocích ve stanu trošku dokupy, usušili spacáky, popili místní červené víno a vůbec, užívali si pohody. Jen nás opět mrzelo počasí, z úžasného horského prostředí kolem jsme neviděli zhola nic.
Ráno jsme hledali někoho, komu bychom mohli zaplatit a rozloučit se. Ze strohého zaplacení bylo nakonec pozvání na kávu a asi dvouhodinový rozhovor nad řecko-českým slovníkem, no nasmáli jsme se vzájemné výslovnosti různých jazykolamů…

Dnes se chceme podívat k vodopádům u Katarraktis. No, abych čtenáře moc nenapínal – celou cestu fest lilo, občas taky mlha, pak konec cesty a cedule ukazující k vodopádům. Dunění vody vám hned napoví, že jste už skoro u něj. A máte-li „štěstí“ na počasí, ohromí vás to množství vody, která padá odkudsi z mlhy. Tam ovšem nedohlídnete. Až teď se to bílé mléko trošku protrhalo a trochu je vidět. Jé, a dokonce hned vedle další vodopád, stejně mohutný. Jen pár desítek metrů od sebe. I když téměř neviditelné, stálo to za to! Díky…
Jsme kousek od Plaky, místa, kde až do začátku letošního roku stával největší jednoobloukový most v Řecku. V únoru 2015 ale přišla velká voda a most se zřítil. Smutný dojem si snad napravíme v Artě.

Následujících asi 50 km jsme si opět užili parádního slejváku a cest zatarasených nespočtem kamenů různých velikostí. Po příjezdu do Arty se ale počasí trochu umoudřilo a my jsme si mohli prohlédnout krásný turecký most ze 17. století, který se hrdě klene nad řekou Arachthos se čtyřmi odvážnými oblouky. Nádherná stavba!
Po cestě domů do Pargy jsme se ještě zastavili v Nekromanteiu, starověkém chrámu zasvěcenému bohu podsvětí Hádovi a jeho ženě Persefoně.

Ráno vyjíždíme do okolí Glyki; loni jsme nestihli navštívit bájnou řeku Acheron, takže letos tento nedostatek chceme napravit. Nejdříve hledáme tzv. Hádovy sloupy, vstup do Hádovy podsvětní říše. Je to nepřístupná úzká rokle, jejímž dnem protéká velký proud vody. Po pár metrech se však kaňon rozšiřuje a dá se sestoupit dolů k řece. Je krásně a teplo. No a když jsme u Acheronu, byl by hřích se v něm alespoň nesmočit.
Po osvěžující koupeli se přesunujeme do turistické oblasti Acheron springs. Je dávno po sezóně a tak tu skoro nikdo není. Vydáváme se sami po břehu proti proudu, kam až to půjde. No, moc daleko ne, museli bychom brodit a to se nám nechce, zas takové vedro není. Tak ještě aspoň pár metrů po balvanech. Na jednom sedím, koukám do vody, fotím. Jsem tu úplně sám. A pak to slyším, nebo spíš cítím. Jakési temné dunění, které není slyšet, ale vnímáte ho celým tělem. No jasně – v tomto kaňonu jsou totiž všude ty prameny; z každé skalní průrvy, a hlavně všude pod hladinou probublávají na povrch desítky nových přítoků, stovky kubíků vody. A ten temný zvuk je to probublávání. Aha, tak asi proto byla pro lidi tato řeka tak tajemná a mystická. Báli se tu, protože neznali pravou příčinu toho tajemna. To se musí zažít, aby člověk pochopil.

Těsně za Glyki je jediná přístupová cesta do Ori Paramythia, které jsme si okamžitě překřtili (podle Wikipedie asi nesprávně) na Pohádkové hory, tak příhodné jméno pro tento kraj! Vystoupáme serpentinami do horského sedla a výhledy, které se nám ukážou, jsou skutečně pohádkové. Na jedné straně rozlehlá nížina s řekou Acheron, na straně druhé údolí s prstencem malebných hor okolo. Celé odpoledne jsme strávili mezi horami, dojeli jsme do vesničky Tsagari s prastarým kostelem Ag. Dimitrios a malým hřbitůvkem, odpočívali jsme u kaple Ag. Minas a zkrátka všemi póry nasávali poklid a kouzelnou atmosféru překrásné řecké krajiny...
V pondělí jsme si udělali odpočinkový den, jen malý výlet v nejbližším okolí Pargy – vodní mlýn s ukázkou jeho fungování doplněnou spoustou fotografií a dobových předmětů, vodopád u Anthousy, nádherné slunečné odpoledne jsme strávili na prázdné pláži Sarakiniko.

Poslední den s autem jsme se rozhodli věnovat opět Pohádkovým horám. Dnes jedeme horským údolím na opačnou stranu, míříme do vesnice Souli, nad kterou má být pevnost Kiafa. Auto necháváme v horském sedle pod pevností. Hledám nějakou cestu nebo alespoň náznak, ale nic takového tu není ani omylem. Dostaň se jak můžeš, člověče. Mezi skalkami a porostem macchie mám po chvilce podrápané nohy, kraťasy se moc nehodí. Ale asi za 20 minut jsem u pevnosti. Impozantní stavba na vrcholu kopce překvapí svou rozlehlostí, dvojitými hradbami a především dokonalým výhledem na všechny strany. Procházím si různá zákoutí, fotím a sleduji svoji ženu mezi zbytky starých staveb hluboko pode mnou.

Zhodnotila jsem svoje možnosti, na pevnost jsem se neškrábala, zůstala jsem dole a obhlížela zbytky starého osídlení původně albánských uprchlíků, kteří hledali útočiště v tomto hornatém kraji. Na tomto místě nemůžu jinak než poděkovat Evě (nudista) za tip na výlet! Loni nám to nevyšlo – naštěstí, protože letos jsme si toto překrásné místo mohli vychutnat důkladně a v poklidu. Pokud se na cestách nic nemusí stíhat a žádný plán není dogma, je to úplně to nejlepší a vše plyne tak, jak má…

Vracíme se k Souli a zastavujeme u horského kláštera. Jako vždy překrásné výhledy, za klášterem je vybudován kamenný amfiteátr, na vedlejším vrcholu stojí prastarý kostelík. Stoupám k němu po úzké pěšině. A přede mnou statný beran. Díváme se na sebe z očí do očí, oba vyčkáváme. Když se pohnu, beran s velkými rohy skloní hlavu a začne couvat. Mohutně nasává vzduch a má divný výraz. A stojí. Nemám šanci; jestli to do mě napere, skutálím se až někam hluboko dolů. Opatrný krůček dopředu, on zas dozadu, no a takhle se to párkrát opakuje. Ale stát tady navěky nemůžu, zkouším taktiku sibiřských lovců na medvědy: „Beránku, nech mě jít, jsem taky beran nebo skopec, budem kamarádi, jo?“ Věřte nebo ne, to zvíře se otočilo a radostně vykročilo ke kapli na vrcholu. Bylo to hodně do kopce a beran byl rychlejší. Když se ohlédl a já byl hodně pozadu, tak počkal. Nahoře se zastavil přesně u branky, mrknul se kde se zase flákám a pak se začal spokojeně pást. Pohladit se nenechal, tak jsem mu aspoň poděkoval. Až sem zavítáte, pozdravujte…
Dříve bývala tato kaple dost opevněná, zbytky masivních hradeb okolo tomu napovídají. Uvnitř jen klasický prostý interiér, za malými dvířky malá světnička s dřevěnou podlahou a miniokénkem. Slouží snad poutníkům při nepřízni počasí? Hned bych tu přespal.

Velký kamenný amfiteátr za klášterem Ag. Donatos slouží k pořádání každoročních slavností na památku hrdinného odboje místních lidí proti turecké nadvládě. Ten vyvrcholil v roce 1803, kdy legendární bojovník a mnich Samuel spolu s ostatními zemřel hrdinskou smrtí po odpálení střelného prachu v kapli Ag. Paraskevi. Svoboda nebo smrt. Tato akce se dodnes připomíná, a to patrně velmi realisticky.

Kraj Souli se stejnojmennou vesnicí se zapsal do dějin jako kraj hrdých bojovníků za svobodu. U místního muzea mají ti nejvýznačnější z nich svoje busty. Co nás ale zaujalo nejvíc, byly kopané studny, jedna hned vedle druhé. Napočítal jsem jich 25, některé s vodou, jiné už propadlé. Prý jich tady dříve bývalo kolem 300! K čemu takové množství – to jsme se nedozvěděli.
Na zpáteční cestě jsme odbočili podle nenápadné cedulky k vodnímu mlýnu. Pár fotek je nad tisíc slov, obrázek si udělejte sami… Všechna ta voda pochází z jediného zdroje! Asi 5-10 metrů nad mlýnem ze sutě vytéká už asi po staletí toto ohromné množství vody. A aby toho nebylo málo, asi o 200 metrů po proudu je další mlýn. Funkční. Uvnitř malá strojovna, paní nám pustila vodu do náhonu, mlýn začal vesele klapat a mlýnské kameny se roztočily. Nádhera.

Naše poslední zastávka v Pohádkových horách byla skutečně pohádková! Nejdřív ten první mlýn! Když se před námi objevil, nevěřili jsme svým očím, že může existovat něco tak nádherného, navíc beze stopy turismu, prostě jen tak. Připadali jsme si skutečně jako v nějaké pohádce a skoro jsme vyhlíželi nějakou ukrytou princeznu.
V malé taverničce ve druhém mlýně jsme si dali poctivou řeckou kávu, já na vzpamatování štamprličku ouza a pohádka pokračovala… Dostalo se nám velmi milého přivítání, na stole se objevilo výborné pohoštění, a když se později objevil majitel, připadalo nám, že jsme jedna rodina. Chlapi byli jak bráchové. Jen těžko se nám odsud odcházelo.

Cestou do Pargy jsme se navečer zastavili v Ammoudii, podívat se jak se řeka Acheron vlévá do moře. Zajímavé místo. Ale myšlenkami jsme stejně stále v Pohádkových horách a v podvědomí možná už pomalu spřádáme plány na příště…

(Více fotografií ve fotogalerii "Pohádková země".)

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (9)
26.01.16 21:02 jamat
Krásný pohádkový cestopis z Pohádkových hor! Přečetla jsem ho jedním dechem - taková dobrodružná cesta - jste super dvojice! A i když počasí nepřálo, krásně jste si to užili. Škoda, že už cestopisy nejsou soutěžní. Těším se na další pokračování z letošní cesty!
22.01.16 12:41 janavi
Alenko a Víťo, moc hezky jsem si početla ve vašem cestopise! Ty zážitky vám nikdo nevezme.
20.01.16 14:24 spider66
Víťo a Alenko, krásný cestopis z řecké přírody! Moc se mi líbila vaše společná souhra textu. To byl skvělý nápad! ;) Zagori, Valia Kalda a Tzoumerku jsem paralelně procházel v mapách Anavasi a tím, že jste nás tak trošku (spíš hodně) inspirovali na letošní rok, tak byl pro mě tento cestopis silným zážitkem. Zažili jste opravdový adrenalin, velice špatné počasí a přesto jste si to užili! Jestli nám bude pršet, musím si na vás vzpomenout a dobije mi to zaručeně energii ;) V plánu mi chybí jedna důležitá věc a to nějaké místo s ohništěm :D Kéž by se nám stalo něco podobného, kdy by nás místní nasměrovali na tak parádní louku... Však dáme ještě spolu řeč ;) Smolikas letos nezhrozí...do Konitsa máme přesto namířeno a stále přemýšlím kudy odtud na Tzoumerku... asi to bude ta delší, ale o to pestřejší trasa :D díky vám ;) Zdeněk
19.01.16 10:09 machajda
Krásně jste to spolu Ali napsali, moc hezky se to četlo a čišela z toho pohoda - a k tomu ty nádherné fotky!!!
18.01.16 20:28 madona66
Krásný popis krásné přírody na řecké pevnině...moc jsem si u kávičky polibovala....:-) Alenko, moc hezké, a z mé oblíbené části Řecka...na foto 40 ..vodopády u Kriopigi ...vůbec o nich nevím !..:-( ..budu muset napravit...nádhera! Překrásné vyprávění na zimní večer...:-)
18.01.16 08:13 kompersor4
...velmi dobre napisany cestopis s uzasnymi fotkami. jednoducho, az som bol v nemom uzase, co vsetko ste dokazali pocas pobytu na epire navstivit. nadhera. rad som zaspominal napr. na bajecne ustie rieky acheron alebo na nam vtedy nepristupne nekromanteio.
https://www.youtube.com/watch?v=9h-3Ia-hsQQ
17.01.16 23:20 Kaťule
Super cestopis! Je vidět, že to byly nezapomenutelné okamžiky. Přesně takhle si představuji perfektní dovolenou.... nekonečné toulání opuštěnou krajinou, spaní ve stanu, propojení s přírodou. Nádherná je pasáž o beránkovi. Děkuji za pohádkové vyprávění, inspiraci a už teď se těším na třetí díl. =)
17.01.16 23:16 Lilka
Nádherný pohádkový příběh na který jsem se tolik těšila a který mne nezklamal. Při jeho čtení jsem prožívala tolik emocí - strach, radost, nadšení, obdiv, touhu......Moc vám oběma děkuji za krásné-živé vyprávění a přeji, ať jsou vám bohové nakloněni a do pohádkových hor se můžete vracet nejen v myšlenkách.
17.01.16 22:45 TYDRA
Foto 58... tak teda buď je ten tvůj Řek jak poleno, nebo jeho protějšek Moravan
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
Nhhhr
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝almina˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
Galerie31
Diskuze0
 
CK MARTED Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos