Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 4 | 18
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

...a klíče nech v zapalování.

Autor:
Zařazeno:
Ikaria
Napsáno:
16.11.15 23:03
Fotografií:
60
Přečteno:
1840
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
PROLOG
Jsem zmlsaný. Ano, zmlsaný řeckými ostrovy plnými zeleně a samoty, se stezkami prošlápnutými magory stejnými, jako jsem já sám. Tento stav ducha a těla nepřišel sám od sebe, tak nějak mě začaly srát ty přeplněné pláže plné slunečníků, asi za to mohou časy mých mladších dnů, strávené pod širákem, kilometry v prošlapaných botaskách - vlastně docela určitě... I cesta je cíl.
Při výběru letošního Řecka jsem byl docela bezradný, až do momentu, než si mě našla Zdenálova galerie. Moc dobře vím, že dobře navolená kompozice dokáže i z kozího chlívku udělat rezidenci hodnou místodržícího, zde jsem si ale byl intuitivně jist. Oslovil jsem tedy, naivka, několik cestovek - ouha...Ikarie, toť destinace pro místní byznys naprosto nezajímavá (chápej ztrátová), takže nastal pro člověka vnitřně rozhodnutého problém - jak, sakra, na Ikarii.
Možností je nakonec několik, počínaje tím, že se nějakým způsobem dostanete do Piraea a tam se nalodíte na pendl Nisos Rodos, který s vámi pohodlně dopluje až k cíli (jen se zaposlouchejte: Piraeus, Syros, Mykonos, Patmos, Ikaria, Samos, Chios, Lesbos, Limnos, Kavala... destinace, u kterých tento kolos během své jeden a půldenní plavby přistane... můj sen na důchod...). Nebo přistát v Athenách a tam se naflotit na vrtulový vnitrocharter na Ikarii. Na křižovatce možností jsem zvolil tu nejpohodlnější (alespoň v tu chvíli se mi tak jevila)... letecky se dostat na Samos a doplout na Ikarii už bude brnkačka.
Krok první, zakoupení letenky, byl vlastně velice snadný, stačilo najít si termín odletu a návratu, vybrat fleky u okýnka tam i zpět, bezcholesterovou stravu, zacálovat a tiskárna nám předložila letenku (tedy cár papíru A4 s údaji) na Chytrá křídla. To vše jako vánoční dárek. Tím skončila ta pohodovější část příprav a začalo mrtvičné období zjišťování, jaká kocábka - a hlavně - kdy na tu Ikarii, safra, něco vypluje... dnes už vím, že je nejlepší naladit se na řeckou vlnu a vyčkat do začátku sezóny, která začíná někdy koncem dubna, to začínají Řekové pomalu oprašovat komply a odpovídat na maily. V únoru jsem tedy hodil dopravu za hlavu a začal jsem řešit ubytko. A tady jsem poprvé pocítil obrovský rozdíl s pobytem zajištěným sólo, nebo přes cestovku. Při ubytování zprostředkovaném třetí stranou jste pouhá položka na účtu vystaveném za celou sezónu, nezajímavá kusovka odkudsi z prdelákova uprostřed Evropy. Jako základnu jsme si vybrali Thermu, místo, kde vyvěrají nejsilnější minerální prameny na Ikarii a od samého začátku jsme byli s majiteli ubytování v písemném kontaktu, Elpida nám ochotně pomáhala s hledáním spojů na ostrov a dovolím si říci, že se z nás během toho půlroku stali virtuální přátelé. To samé se dělo při zajišťování auta - Dimitris dokonce ani nechtěl zálohu či vypsání bukovacího formuláře "jsme přeci v osobním kontaktu, nač ty formality"...
...se štosem papírů potvrzujících ubytování na Samosu a Ikarii, s několika variantami možností dopravy na Ikarii, s instrukcí od Katky, kde koupit v Karlovasi lupeny na místní šíf Panagia Theotokos, s detailní mapou ostrova a hlavně s jedenácti podrobně prostudovanými trasami výletů po ostrově, nalodili jsme se v Praze na palubu letadla směr Samos. Přistání na Samosu proběhlo klasicky adrenalinově, fičel příšerný vítr a mlátilo to s námi jak s papírovou vlaštovkou (kdo už na Samosu přistával, ten ví a koho přistání teprve čeká - nechť si tento zážitek vychutná plnými doušky). Tágem jsme se během necelé půlhodiny přesunuli do Karlovassi (45 éček), domovského přístavu minitrajektu Panagia Theotokos, v pohodě zakoupili palubenky a oddrkotali s kufry na kolečkách prosolit se na Karlovassi beach. A během pár hodin ráchání v parádních vlnách (bodejť) se vyplnila černá můra mých plánů - vichr se změnil na strašnej vichr a kapitán PT nám oznámil, že v takovém počasí nevypluje ani náhodou, možná zítra, pokud se vítr uklidní. To MOŽNÁ několikrát zdůraznil... Po několika telefonátech s Elpidou na Ikarii ("...ne ne, vůbec nevadí, že přistanete až v 9 večer, Nikos na vás bude čekat a odveze vás!") jsme se rozhodli pro plán B (v kanceláři nám bez problémů vyměnili lístky, přebukovali místo a čas odplutí, jen jsme doplatili nepatrný rozdíl v ceně - jeden lupen nás přišel na směšných 8,5 eura...) a tágem se přesunuli do Vathy (35 éček) na kolos Nisos Rodos, který je tak obrovský (alespoň se tak jevil nám, vesničanům uvyklým parníkům na priglu), že si ani nevšiml, že nějaký vítr fouká. Konečně... je 21.30, ocelový Ikaros nahlíží během svého pádu do podpalubí NR a posádka spouští zadní čelo boatu na betonové molo. Slabá dvacítka nás, výběru lidstva, spočinula tuto větrnou noc na vysněném ostrově. Čtvrtka papíru se jménem Vladimir se třepotá v rukou usměvavého Nikose, pevný stisk rukou, pevný pohled z očí do očí - jsme doma...

VÝLET PRVNÍ
"Gia sou, Vladymir !!!" ...přátelský stisk, úsměv od ucha k uchu, to je Dimitris. A začíná první lekce života na odlehlém ostrově: když Meltemi fouká HODNĚ silně, neplují menší lodě. Ani ty s pohonnými tekutinami... Takže Suzuki Jimny, námi zamluvený na 8 dnů, je na suchu, stejně jako všechny pumpy na ostrově. Dobrá zpráva je, že náhradní Suzuki Samurai má full - a taky nižší spotřebu, takže nějakou chvíli vydržíme. A jako bonus - za neplánované příkoří jde cena dolů - 25 éček na den (1:0 pro nás). Co na tom, že jsem hodně brzo zjistil, že více než Samurai je náš šikmooký přítel spíše jako Rónin 20 let bez pána, že musím volantem bez posilovače začít točit už 50 metrů před zatáčkou, aby kola zareagovala, takže jsem měl po každé jízdě ruky vykroucené jak středověká pradlena, naše autí nás vždycky spolehlivě dovezlo tam a hlavně zpátky. Našinec si zvykne rychle a když jsem po 8 dnech přesedlal na Samosu do Hyundai Matrix, nebyl jsem pomalu schopnej se rozjet, s mrchou citlivou.
"A kdy vlastně odlétáte ze Samosu?"
"V úterý".
" Rozumná volba, dát si alespoň dva dny rezervu, nevíš, jaké bude za týden počasí... Hele, nech si auto až do neděle, odvezeš bágle do přístavu a auto mě hodíš ke kanclu ...a klíčky nech v zapalování."
První naše kroky (rozuměj otáčky kol) vedou na východ ostrova, kolem dlóóóuhéééé pláže Faros. Neodoláme a ve vesničce Faros (Fanari - διάβολος aby se v tom vyznal) zajedeme k moři a v malé taverničce na pobřeží si dáváme melitzanosalata a báječné frapé. Namísto standardních koček se nám pod nohama motalo roztomilé štěně - a tak to vlastně bylo na Ikarii po celou dobu, ne že by se tu čičinek nedostávalo, jen je jich tady jaksi normální množství... první smočení u břehů Ikarie nás utvrdilo v podezření, že teplota vody je téměř srovnatelná s mořem u Samosu, vlastně i o nějaký ten stupínek nižší. Fanari za humny leží nepatrný kousek rovné plochy a to ještě hodně upravené, jediné místo na ostrově vhodné pro letiště, přizpůsobené vnitrostátním letům. Letiště víceméně kopírují z obou stran dvě cesty, ta na západní straně vás zavede (míjejíc odbavovací halu letiště) k malému krytému přístavišti, kterému vévodí kaplička Aghia Kyriaki, anebo odbočíte k zátoce Armyridha (poslední úsek cesty je velice kamenitý a vymletý, teréňák je výhodou). Foukal stále silný vítr, takže do malé pláže mlátily silné vlny a koupání nebylo možné. Pokud ale navštívíte Armyridhu v příznivější dny, naleznete zde soukromí malé pláže, i rozervaná skaliska kousek dále. Východní prašná polňačka vás zavede k malebné zátoce Iero, ukrývající ve svých skaliskách liduprázdnou pláž. Po osvěžující koupeli bez plavek jsem si udělal po pravém břehu zátoky minivýlet k tzv. Dionýsově jeskyni. Příjemné místo, kde nepotřebujete ani baterku, jedná se spíše o hluboký výklenek (kam se hrabu na Zdenálovy objevy...). Cestou zpátky k Fanari nepřehlédněte odbočku vlevo k Drakano Pyrgos, hlavnímu cíli dnešní mise. A než dodrkotáme cestou necestou k cíli, lehce odbočím do koutku historie:
Drakano Pyrgos je uváděno jako starobylé město (či pevnost), zbudované ve 4. století př.n.l., v době Alexandra Velikého jako pevnost sloužící na ochranu mořeplavby v kanálu mezi Samosem a Ikarií. V r. 1827 byla věž poškozena řeckými námořními silami, které ji používali jako cíl pro svoje vojenské hrátky (zelený mozky jsou všude na světě a v každé době...). Věž je postavena z masivních bílých kvádru, držících pohromadě bez malty či kovových trnů, má v průměru 8,5 metru, na výšku tří pater měří 13,5 metru a je dnes - po rekonstrukci - jednou z nejlépe dochovaných strážních věží v egejském moři.
Co si budeme povídat... přijedete, s hlavou sklopenou proti neustávajícímu vichru prolezete pletivem a uvnitř věže vám spadne brada na hruď a vy jen zíráte... nakonec jsme v areálu pevnosti prošmejdili co se dalo i nedalo a po vítězné bitvě nad silnými větry jsme vzdali hold posádce a ač neradi, dali jsme čelem vzad a odkráčeli.
Cestou zpět nás oba předjel spánkový deficit předešlých dvou dnů, strávených na cestách, šprajcli jsme si tedy víčka sirkama a zajeli si dobít baterky do vřelých, lehce radioaktivních pramenů, volně vyvěrajících do moře pod osadou Therma Lefkados (Θερμά Λευκάδος). Dávejte dobrý pozor, aby jste pěšinu k pramenům nepřejeli, je tu jen malá, ručně psaná cedule, žádné parkoviště, pod stromy je jen nějakých 5 míst na zaparkování (úplně stačí, nikdy nás nebylo ve vodě více než 3-4 páry). Svršky si odložte na balvanech, po kterých jste doklopýtali k několika hlavám čouhajícím z lehkého oparu, pak nastane několik sykavých (tsss... sss... kurva, to pálí...), rychlých kroků ve vřelé vodě a už si jen stačí najít ďolík na přelomu vřelé minerální vody a dobře mířených ledových vln, směřujících z otevřeného moře (ty vlny jsou plné drobných rybek, stejně jako balvany na břehu skýtají úkryt nespočtu malých krabíků, provozujících tady svoje rozmnožovací rejdy). Kdybych se měl na tomto místě rozepisovat o všech blahodárných účincích místních hot Springs, brzy bych vás unudil, tak tedy - tady máte odkaz:
http://www.visitikaria.gr/en/ikaria/hot-springs#.VhwGBfntlBc
Mohu se s vámi ovšem podělit o osobní pocity z koupele, či spíše skotských střiků v přírodních termálních pramenech. Je to prostě BOŽÍÍÍ! Půlhodinka pouhá z nás dokázala spláchnout únavu a zároveň nás ukolébat do stavu blahého polovědomí a zralosti do pelechu. No a jinak - během každodenní aplikace se mě kompletně vyměnila svrchní kůže na dlaních... asi už to potřebovaly. Ovšem pozor, s přírodními procedurami to nepřehánět, denně maximálně 1/2 hodiny.
Nějaká taverna už nám mohla být ukradená, z posledních sil jsem ukroutil vršek na Retsině a oddal se plně svojí oblíbené činnosti během mých řeckých večerů na terásce, tedy četbě Pratcheta, pleskání komárů, počítání hvězd a degustaci vínka
Video z výletu najdete na:
https://www.youtube.com/watch?v=E3EcPQ9czJE
Dobrou...

VÝLET DRUHÝ
"Kaliméra sas, fa ifela ena pšomí me sesami, tě dio spanákopitas".
Na tak malou osadu jako je Therma, jsou dvě pekárny přímo luxus, i když jedna je spíše více na sladký. Časem jsem zjistil, že místní pekaři zásobují svými skvělými produkty široké okolí.
"Odkud ten blázen je, že už tady straší tak brzo", ozvalo se z hloubi pekárny.
"Apo pu iste?"
"Ime apo thyn Tsechia."
"Z Česka!", houkla přes rameno paní pekařová. Ve stojanech jemně praská chladnoucí chléb, paní otevírá ohromnou pec a vytahuje plech velikosti dětské vaničky, aby nakrájela právě dopečenou špenátovou pitu.
"Hmm, aha...".
...miluji tyto rána naplněná vůní pekárny a moře. Tak tedy: chlazenou vodu zabalenou do ručníků společně s plavkama a pečivem do ruksaků, botasky s náhradníma fuseklema, kamery, mapu, to vše šup za zadní sedadla džípu a vyrážíme směr kaňon Ryakas... tolik plán pro dnešní den. Jižní magistrála zpočátku kopíruje čáru pobřeží, ale čím více na západ, tím více stoupá v ostrých zatáčkách výš a výš. Tudíž k plážím v hlubinách pod vámi si budete muset zajet kamenitými cestami (ale spíše necestami), divokými serpentinami a zbytek většinou dojít. Neustálé hlasité staccato vichru na naší hadrové karosérii dodává jízdě příchuť hororu a před osadou Xylosyrtis jsme na poslední chvíli unikli mohutné cunami (pravopisně je to prý správnější než tsunami - ale je to takový divný...) mračen, valící se na nás z nejvyššího pohoří Ikarie - Efanos. Kvalita asfaltky se rychle střídá a kolísá na úrovních mezi I. třídou a slabou šestkou, tedy zbytky asfaltu prosvítajícího mezi spárami, hlavně když nesprávně odhadnete trasu a vjedete do vesničky. To si potom užijete trochu toho adrenalinu na silničce o dlaň širší než je vaše kára a ač neznaboh, modlil jsem se, aby do protisměru neletěla raději ani moucha. Po slabé hodině plné plnotučné rally dojedete k průsmyku nad osadou Exo Plagia (tady je silnice velmi kvalitní a ohromná cedule s Eurovlajkou na odbočce do vnitrozemí vám dává hlasitě najevo, kdo je toho příčinou). Tady jsme si při (mojí) čůrací zastávce poprvé všimli mohutných kamenných zdí, táhnoucích se napříč celým viditelným obzorem, zbudované v místech, kde já bych měl problém se byť jen udržet ve vzpřímené poloze a navíc vyšperkované palisádou dřevěných zábran, i s ostnatým drátem. Další zážitek cestou ku západu je tunel. Ano, tunel Toula, žádné výstuhy, či zpevnění - několik desítek metrů tmavého zážitku sbíječkami a dynamitem koncem 90. let vydobyté díry v hoře a vy pochopíte význam pojmu "Světlo na konci tunelu". Díky tomuto tunelu byl i tento konec ostrova zpřístupněn pro motorizované. Po opuštění tunelu leží hned v první levotočivé zatáčce starý kamenolom, sloužící dnes jako přírodní parkoviště pro návštěvníky pláže Seychelles a po necelých 2 kilometrech dorazíte k vesnici Magganítis. Domečkům roztroušeným na úpatí rozeklaného pohoří Zizókambos, vystrkujícím svoje ostré štíty do výše 900 m.n.m, vévodí nádherný kostel a malý rybářský přístav, známý jako Sirtiko. Už jenom sjet úzkými, jako střecha strmými uličkami k přístavu je zážitek, cestu nahoru jsme raději volili druhou stranou, než aby jsme, nedajdios, potkali cestou nahoru něco v protisměru. Můj původní plán dojet až k ústí kaňonu Ryakas (na mapách je zaměněn s kaňonem Kaloghirou, na tuto chybu upozorňuje OPSIkaria na svých stránkách) končí u brány přes silnici - konečná... vydávám se tedy pěšky po zbytcích silnice pár set metrů do zakázaného území a opravdu tento úsek vypadá jako scéna z apokalypsy - na silničce kameny i celé závaly ze svahů, cesta je průjezdná snad jen na motorce - a pěšky, to by ovšem i s výstupem kaňonem Ryakas bylo na dva dny a to nemůžu Tydrové přeci udělat... Ryakas i přístav Karkinágri jsou pro nás tedy nedostupné.
https://www.flickr.com/photos/angeloska/albums/72157636218852225
Co naplat, nastupuje plán B - výstup stezkou č 07b k náhorní plošině Ammoúdhia, ležící za pohořím Zizókambos. Najít začátek stezky je tak trochu bojovka, nakonec nacházíme první červenou tečku na konci nejvýše položené cesty Magganítis. Je to prastará, kameny vyložená horská stezka, spojující po staletí jeden konec ostrova s druhým v dobách, kdy silnice neexistovaly. Sdružení horských průvodců OPSIkaria udržuje tuto - i další desítky stezek - ve schůdném stavu. Dopředu vás ovšem upozorňuji, že každý metr převýšení, který v letních měsících překonáte, je vykoupen krůpějemi potu (a že těch kroků je), tyto tůry nejsou žádnej čajíček... základem je dostatečná zásoba vody na cestu tam i zpátky a samozřejmě i něco na zub. Je dobré si taky uvědomit, že čas potřebný na cestu dolů bude stejný, jako nahoru. Většina stezek na ostrově je značena z bodu A do bodu B, málokdy jako okružní - a pokud ano, pak je to výlet na celý den. Musel jsem tedy plánovat trasy z bodu A se zpátečkou do bodu A, tam na nás totiž čekal náš věrný Japončík (pohříchu často i s klíčky zapomenutými v zapalování...).
Stezka k Ammoúdhii vede po svahu mezi spoustou stromů, keřů, skalisek a balvanů roztodivných tvarů a budete překvapeni, jak je Ikaria i v těchto letních měsících svěží a zelená. Má to na svědomí častá oblačnost, padající z hor jako lavina k pobřeží a dodávající tak svahům atmosférickou vláhu. Nejsilnější zážitek nás čekal u věky opuštěné samoty, místa s tajemnou atmosférou, kterou má na svědomí i bujná vegetace, beroucí si pomalu nazpět políčka vybudovaná tvrdou dřinou. Krásné místo se silnou magií všude kolem vás. Tydrové se během výstupu začal intenzivně ozývat nedoléčený zánět v patě, hodila se tedy do stínu a po krátkém demokratickém hlasování jsem dostal tvrdý hodinový limit na to, abych se dorazil. Bohužel... svojí mety jsem dnes nedosáhl, ale ta panoramata za to stála.
Pro zdatnější může být Magganítis skvělým výchozím bodem pro několik dalších, delších tripů. Například je možné po dokončení výstupu stezkou 07b na Ammoúdhii pokračovat dále směrem na východ po hřebeni pohoří Zizokambas a Papoutsokryftis a:
a) napojit se na stezku 07 ke kapličce Ag. Dimitrios nad průsmykem
b) u rozcestníku Stavri zahnout na stezku 07a a sejít nazpět k Magganitís a uzavřít tak kruh.
Další - a tentokrát už docela náročný trip může být opět výstup 07b na Ammoúdii, kde se napojíte na kamenitou cestu 09 na náhorní plošině Erifi (cesta mimo jiné křižuje stezku 11 k horskému jezírku Selini, tam si fajnšmekři mohou klidně na minutku odskočit cestou...) a na jejím konci se napojit na stezku 09, vedoucí k pobřeží k přístavu Karkinaghri, úžasnému místu s pobřežím hodně podobným Seychellám. Tento trip je ale minimálně na dva dny s přespáním a bude lépe ho prokonzultovat s horskými průvodci z OPSIkária - tady máte odkaz přímo na jejich stránky:
http://opsikarias.blogspot.gr/search/label/Karkinagri
nebo:
http://opsikarias.blogspot.gr/2011/06/3-1.html
Podtrženo, sečteno: celá jižní strana Ikarie je od pobřeží až po hřebeny navzájem provázána a protkána soustavou stezek a cest a celý ostrov je možno projít pěšky od východu na západ. Jen aby vyšlo počasí... Domluva je možná buď s horskými průvodci OPSIkaria (s Angelosem), nebo KANGA!!! (s Eleni či Xenií). Kontakty rád poskytnu. A samozřejmě i výlety na vlastní pěst, to ovšem podle zdatnosti, či jak se na co cítíte.
Cestou zpět na základnu jsme u vesnice Chrysóstomos sjeli prudkými serpentinami k oblázkové pláži Livadi (aby se to trochu pletlo, tak na severní straně ostrova je taky jedna pláž Livadi...) s krytým přístavištěm pro malé čluny, takže koupání je příjemné i za silného vlnobití a přímo nad přístavištěm je kaplička s poměrně prostorným prostranstvím sloužícím k církevním slavnostem.
Video z výletu najdete na:
https://www.youtube.com/watch?v=9yfhN6FZgIc

VÝLET TŘETÍ
Mobil pod polštářem vyhrává tu nejhnusnější melodii na světě "Vstávej, vstávej, ospalče ospalý, vstávej, vstávej, už je tu den...", potlačím nutkání hodit ho z balkonku do moře a zaposlouchám se do zvuků za žaluziemi - opět fičení silného větru a hlasité šplouchání moře o hráz chránící zátoku u Thermy. Rozhodnuto, jedeme do vnitrozemí na severní straně ostrova a pokusíme se objevit Ztracené údolí. Na tento výlet mě nalákaly fotky z Hiking round Messaria na Angelosových stránkách, z expedice podniknuté brzo na jaře, obrázky kouzelné krajiny plné zeleně a bystřin.
https://www.flickr.com/photos/angeloska/albums/72157640397868614
Tentokrát volíme silnici směřující z Thermy zprvu na severovýchod pod pohořím Athéras a po jeho objetí silnice ostře změní směr k západu podél severního pobřeží. Silnice je velmi kvalitní a vede po vrstevnicích - tím je nucena kopírovat všemožnými kličkami a smyčkami všechna údolí, propasti a kaňony, co jich cestou je a že je jich požehnaně. Každé údolí končí pláží, ale ne každá je přístupná jinak, než z moře a k těm přístupným vede většinou pouze kamenitá a strmá polňačka, jako například k pláži Trachilia. Pro nás se ovšem stala láskou na první ochutnání pláž Aris - Άρη (παραλία Άρη - pláž patřící Martovi. Άρης je v řecké mythologii jméno římského Marta, boha války). Touto pláží končí svoji pouť hlubokým, zeleným údolím horská bystřina tekoucí z pohoří Efanos a v měsících hojných na vodu musí být toto místo úžasné. V ostré serpentině prašné cesty, vedoucí k pláži, odbočíte na ještě prašnější úzkou cestu, která vás dovede k prastarému vodnímu mlýnu, nad nímž se tyčí kamenná nádrž, sloužící jako na zásobárna vody. Mlýn je dnes pěkně udržován a (zřejmě) slouží jako základna při obdělávání políček v terasách na protější straně údolí - a taky jako místo pro nějaký ten flám. Níže po proudu, skoro u pláže, je torzo spodní části mlýna, tajuplné místo, kterému vévodí mohutná moruše s černými plody. Strávili jsme na pláži (je tu i malá kantýna s příjemným posezením u vašeho frapé a pivka) nějakou tu hodinku a vyrazili hledat začátek stezky k osadě Xeredon ve Ztraceném údolí. Nakonec to díky podrobné mapě a první červené tečce netrvalo ani tak dlouho. Stezka pomalu stoupá po levé straně údolí nad vesnicí Keramio. V minulosti bylo celé toto údolí pilně obhospodařováno, na každém kroku nacházíme artefakty lidské činnosti. Nohy nám voní divokou šalvějí, oreganem a tymiánem, o které se otíráme v méně prostupných místech. Najednou se v hlubinách olivového háje (jednoho z mála na ostrově) ozve veselé zaržání a rychlý dusot kopyt - nádherný, leskle černý koník tak zareagoval na náš hovor a přiklusal nás pozdravit k nízkému plotku. Přátelsky se s námi podělil o naše sušenky a svoji přízeň k člověku a spokojeně zase odklusal po svojí práci. Klikatá stezka vyšlapaná tisíci kroky (dlouhé úseky dlážděné plochými kameny střídající se s přírodním podkladem) nás po asi dvou hodinách dovede k poslední červené značce u prašné cesty, vedoucí z Keramia do Akamatry. Tady začínáme improvizovat, jdeme cestou dále do vnitrozemí (...u kraje cesty psí bouda a rychlé bubnování ocásku nás upozornilo, že je obydlená černou fenečkou, nadšenou z toho, že ji někdo podrbe na bříšku. Rozdělila se s námi o zbytek sušenek a jen nerada nás propustila...) a hledáme v údolí pod sebou náznak stezky. Až klinkání kozích zvonců nás přivedlo krkolomnou cestičkou k pozůstatkům osady v údolí Xeredon. Sestup po terasách ke staletým stavením bylo dobrodružství samo o sobě.
Nelze slovy, ani obrazem popsat atmosféru tohoto místa, zmocnila se nás úcta a pokora před nezměrnou dřinou stavitelů a obyvatel. První, co dítě při práci své matky začalo vnímat, byly desítky a stovky teras na protějším svahu hlubokého údolí, navzájem propojených kamennými schody a zřejmě to byl i poslední pohled na konci jeho pouti, jen těch teras přibylo... Zbytky osady tvoří necelá desítka kamenných domů a chlévů a jsou ukázkou kamenné architektury Ikarie. Střešní trámy nesly obrovskou váhu masivních kamenných plátů, v každé velké místnosti je veliká pec, či krb a obytné místnosti jsou propojeny s chlévy. S opatrností je celý komplex možné prozkoumat, dnes je obydlen pouze stádem kozenek, mlsajících sladké bílé plody moruše, rostoucí uprostřed osady. Hmmm, ty ale byly...
Úzká stezka pokračuje po úbočí dále na konec údolí - a najednou překvapení: na stromku zavěšená igelitka s chlebem a vodou, pod stromem dvoje kolečka, těžká palice na rozbíjení kamene, páčidlo... stezka se rozšiřuje a někdo na ní začal budovat pohodlný kamenný chodník, dobrých 100 metrů už je téměř hotovo, tak jsme tedy s Tydrovou také vložili svůj kamínek do mozaiky a zanechali zde svoji skromnou, ale věčnou stopu. Stezka pak dále pokračuje původní, neupravená a místy opravdu špatně schůdná, po příkrém svahu k ohromným terasám a zídkám, ke kamennému mostku tyčícímu se nad momentálně vyschlým korytem horské bystřiny a k dalšímu mostku, tentokrát s tekoucím potůčkem, tvořícím malá jezírka plná života a níže po proudu je torzo vodního mlýna s kamennou nádrží na vodu. Ty čtyři hodiny cesty necesty stály za pohled na celé údolí zbrázděné terasami, malými kamennými domečky a mohutnou zdí. Hluboce smekám před životem, který tu prožívalo několik generací, ti lidé dřeli celé dny a roky jako hovada, aby uživili sebe a své rodiny.
Poobědvali jsme svojí pitu ve stínu u mostku s tůňkou a vydali se stejnou cestou zpátky, rozesmátá fenečka už čekala na svůj příděl posledních Bebe a koník opět přiběhl, tentokrát na naše zavolání. Cesta zpátky trvala bez focení necelé tři hodiny a jako sladkou tečku jsme si opět dopřáli koupel v termálech pod Therma Lefkos.
Video z výletu na pláž Aris najdete na:
https://www.youtube.com/watch?v=2_rqZt5WsFc
Video z výletu do Ztraceného údolí najdete na:
https://www.youtube.com/watch?v=PeB2sD90GvA

VÝLET ČTVRTÝ
I když jsem přes rok na nohách deset hodin denně, včerejší výšlap byl docela záhul a je čas na vyhlášení poločasu s malou pauzou na regeneraci sil a chutí. Kopírujeme tedy včerejší trasu s prodloužením přes přístav Evdilos a střediska Kampos, Gialiskári a Armenistís. Cíl naší dnešní pohodovky - pláž Nas u vesničky Káto Ráches - jsme autem zvládli bez větších přestávek na focení za necelé dvě hodinky.
Říci o Nas, že je jiná, to by bylo jen plýtváním dechu. Je to třešinka na dortu jménem Chálari, tady končí svoji pouť stejnojmenná bystřina, protékající tímto kaňonem a právě zde se ve sladkém jezírku po tisíciletí ukládá síla a mohutnost údolí, protínajícího polovinu západního cípu ostrova. To, že staří stavitelé zbudovali chrám zasvěcený bohyni Artemis Tavropolos právě na tomto místě, není náhoda (řecky Naos, latinsky Nas -obé znamená chrám). Na tomto místě se pozitivně snoubí dva živly tvořící základ života na zemi, síla vod přicházející z hlubin vesmíru a síla ohně, která stvořila v počátcích historie Zemi. Ulehněte na písečnou pláž, projděte se po oblázcích omývaných rozbouřenými vlnami, položte svoje dlaně na skaliska nořící se z hlubin planety a nechejte svojí maličkostí protékat oba protipóly Vesmíru. Učiníte tak první krok k dlouhověkosti... Nas dodnes s oblibou vyhledávají hippies, na prostranství chrámu se odehrávají různá duchovní setkání a seance, lidé vnímaví na pozitivní zóny velice dobře vycítí obrovskou energii obklopující toto kouzelné místo plné života. Strávili jsme tady krásné dvě hodiny pohody a relaxu a pěkně jsem se vyblbnul ve velkých vlnách.
Při plánování výletů jsem na mapě ostrova objevil tři různá vinařství (jako rodilý Moravan mám přímo povinnost splnit svůj vlastenecký úkol a ochutnat dary této země...) a protože nejblíže pláži Nas leží rodinný podnik Afianes, byla volba jasná. Ze střediska Armenistís vás povede celkem kvalitní silnička spoustou serpentin, vinoucí se borovými háji přes vesnici Christos a dále k vesničce Profíti Ilías. Připojili jsme se k mladému páru (on, pohledný Řek žijící v Paříži, ona, fajna Ruska původem z Moskvy a my dva Moravané - byli jsme taková veselá skupinka drmolící řecky, anglicky, rusky a hantecem) a majitelka vinařství nás provedla svým podnikem od starodávných sklepů a moderních tanků na zrání vína, přes vinohrad až do rodinného muzea historie vinařství a života na Ikarii vůbec. Ohromě zajímavé, ale co si budeme nalhávat, hlavně jsem se těšil na praktickou část - vlastní ochutnávku vín. Čekal jsem hodně sladká vína, jak už to na jihu bývá, opak byl ale pravdou. Začali jsme suchým bílým vínem Begleri a pokračovali dále přes růžové Ikarus Fokiano, červené Ikarus Fokiano a skončili vínem Tama Fokiano, které má už ale 18% a pro mne je to spíše likér. Nejsem básníkem vína - ale při ochutnávkách jednotlivých vín duše má vznášela se v oblacích hned vedle ducha Ikarova, v každém doušku síla země této a pramenů jejich cítiti jest a jiskra svitu slunečního v každém hroznu ukrytá myšlenkám mým křídla dávají... vína suchá, silná a jednoduše vynikající. Řízená degustace s výkladem se odehrávala v horní části vinařství, v otevřené místnosti s výhledem na vinohrad, takže síla vína se v poledním vedru rozlévala krevním řečištěm přímou úměrou, ne jako u nás na Moravě, kdy dostanete po palici až když vylezete ze sklépku... a jelikož dobré vínko bystří rozum, zavčasu jsme nakoupili nějakou tu lahvinku ze sortimentu, který přichází obvykle na stoly honorace a jeli toto příjemné odpoledne rozchodit k frágmě, neboli přehradě nad kaňonem Chálari. Přehrada je z pohoří Mélissa (Včela) napájena několika potoky a je zdrojem vody jak pro celou tuto část Ikarie, tak její vody napájí bystřinu v Chálari. Celá přehrada je obehnána plotem jako zábranou proti vlezlým kozám, moc to ale není platné, kozy jsme viděli i na březích přehrady, ty mršky se tam dostaly dírou v plotu u mostku na potokem. Voda u břehů je plná pulců a žabiček v různém stádiu vývoje, jen jsem neviděl ani stopu po nějakých rybách, což je podle mne škoda.
Cestou zpátky jsme využili mezipřistání v údolí Aris, spláchli jsme ze sebe prach cest a zaplnili dutiny pořádně silným frapé a pochopitelně vychlazeným Mythosem. A jako sladká tečka opět rochnění se v termálech na základně.
Zkoušeli jste už někdy Retsinu se Spritem 3 ku 2? Že ne? Není nad trojkombinaci Retsprajtu, Pratcheta a kozí Fety posypané nahusto oreganem a černýma olivama ze škopku. Tak zítra zdar...
Video z výletu najdete na:
https://www.youtube.com/watch?v=boovkWI_fdE

VÝLET PÁTÝ
Oba pekaři, otec i syn, dávají na zápraží zaslouženou kouřovou, pokynou a sytým barytonem houknou "Gia" v přátelskou odpověď, už se ani nediví, pochopili... minutku po sedmé hodině házíme nacvičenými pohyby bágle s vodou a dlabancem do japončíka (kamery naopak VELICE opatrně!) a vyrážíme znovu k pláži Nas. Tentokrát natolik brzo, že jsme tady první a jaksepatří si to užíváme, každej po svým - já bez plavek a Tydrová klacíkem zvěčňuje v písku naše holky. Po nějaké té hodince blbnutí ve vlnách, focení a filmování se pozvednutím obočí pozdravíme s naším přibyvším rastafariánem, zanecháme ho v podřepu uprostřed vesmíru a vyrážíme pokořit kaňon Chálari.
Celková délka Chálari je 6 km, převýšení činí od 0 do 430 m a má několik tras s různými stupni náročnosti. Nejméně obtížná trasa vede deltou kaňonu, krásná procházka po oblázkových naplaveninách a plochých kamenech podél potůčku s bezpočtem tůní a začíná nad pláží Nas, kousek nad Andělským vodopádem. Obtížnější trasa je v polovině kaňonu, vede k vodopádu Raksounia a po 4 hodinách se k ní můžete dostat od ukazatele v polovině první trasy, po výstupu na vrchol pravého břehu, stezka je značena červenými tečkami. Další varianta této trasy je jednodušší a časově kratší - dojedete autíčkem do střediska Profitís Ilías a najdete stezku dolů, k soutoku potůčku s hlavním tokem Chálari, k místu zvanému Dipotama a projdete si Kaňon od vodopádu Raksounia k velkému vodopádu, kde stezka pro amatéry končí. Třetí trasa od vodopádu nahoru je nejobtížnější, ta je pro horolezce s vybavení
https://www.flickr.com/photos/angeloska/albums/72157617743484631
Sami dva, bez průvodce, jsme si troufli jen na trek spodní částí kaňonu a tentokrát nacházíme první červenou docela snadno, v ostré zatáčce prašné cesty vedoucí k námi neprobádanému západnímu břehu Ikarie (kurňa práca, těch osm dnů nám vymezených je zatraceně málo na byť jen projetí ostrova).
- malá odbočka pod čarou... ta prašná, hodně kamenitá cesta, kopírující západní břeh Ikarie, to je prakticky jediné suchozemské spojení s přístavem Karkinágri a ostatními samotami na západě, cestu odhaduji na nějaké vytřepané dvě hodiny teréňákem z Kato Ráches u pláže Nas. A teď si vemte, že celé věky zpátky v čase bylo takové spojení mezi osadami po celém ostrově... a koneckonců - po celé Evropě... sakra, vlastně po celým světě... víme už hovno, jaký bylo těžký přežít...
- ale zpátky do současnosti. První, čeho si všimnete je, že celou trasu potůčku kopírují coulové trubky na vodu. Pochybuji, že pitnou, vždyť v tom vedru musí být každý litr během trasy několikrát převařený. No, alespoň si můžete být jisti, že cesta podél těchto do dáli mizejících černých linek je alespoň trochu schůdná. Brzy ale přestanete potrubí vnímat a plně vás pohltí atmosféra plná vrzání cikád, jemného zurčení potůčku a chrupání písku pod vašimi Prestige, divoká červeň oleandrů, rostoucích si svobodně kde se jim zrovna zachce, žáby množící se vám přímo pod nohama a krom vašich maličkostí lautr nikdo... přestáváte vnímat žití v jeho neodbytném, k uzoufání souměrném rytmu a váš mozek náhle přeladí do klidnějšího kmitočtu. Prostě všechno hodíte za hlavu a poprvé v životě dokážete zpomalit čas... tak jako všichni ikariané... V tomto ročním čase má říčka Chálari, napájena vodou z frágmy, stabilní průtok a vypadá spíše jako lesní potůček. Jakmile ale začne pršet, voda svedená z břehů kaňonu a náhorní plošiny změní koryto v mohutnou řeku, která před pár lety strhla kamenný most pod vodopádem Raksounia. To se potom změní i tvář pláže Nas a jezírko sladké vody za písečnou dunou se spojí s mořem v jeden hluboký záliv. Je ale červenec a my se proplétáme mezi desítkami menších, či větších tůní plných zelených řas a pulců, skáčeme z kamenů na písek, přeskakujeme tok potůčku a míjíme dokonce zrenovované terasy s borovicemi, vedoucí téměř na dno kaňonu. Po necelých dvou hodinách najednou schůdná část stezky končí v bludišti obrovských balvanů, neradi se tedy vracíme nazpět k ukazateli a šplháme značenou pěšinkou, vedoucí příkrým svahem ke křižovatce stezek. Ta vedoucí doprava se otáčí směrem k Profitís Ilías, kopíruje dno kaňonu po vrcholu pravého břehu a dovede vás až ke zbytkům strženého mostu. My se dáváme doleva a cestou zpět směrem k Nas si vychutnáváme kaňon z ptačí perspektivy. Stezka vede po vrstevnici opravdu hodně strmého svahu, opatrnosti není nazbyt, což mohu potvrdit poté, co mě při focení ujely nohy a při jízdě po prdeli dolů mě Tydrová chytala za ruksak (měl jsem přeci v ruce nad hlavou Nikona, tak jak bych se asi tak chytal keříků, ne? Nemusela zase tak jančit, že jsem mohl dopadnout jako ta koza dole, teda její zbytky...
...asi mohl...).
A v sandálkách či pantoflách to raději ani nezkoušejte.
Pohledem jsme se rozloučili s Nas a přes Armenistís a Gialiskári, s odbočkou doleva v Avláki směrem na Pigí jsme vyrazili ke klášteru Teoktísti. Silnice je poměrně kvalitní a směrovky ke klášteru vás dovedou bezpečně až k brance u vstupu do komplexu. Parkovací prostor pojme maximálně tři, čtyři auta, ale více nebylo třeba, kromě několika seveřanů motajících se okolo suvenýrů tady nikdo nebyl, ideální stav pro zvídavého našince.
- opět malá odbočka, tentokrát do turistické sekce. Klášter Osias Teoktísti (Μονή Οσίας Θεοκτίστης) se nachází na poznávací botanické stezce, nazvané poeticky Μονοπάτι των Ξωτικών - Cesta Elfů. Začátek pěší stezky je na pobřeží ve středisku Kámbos a vede vnitrozemím právě přes Teoktísti a dále do Lapsachádes. Zde se můžete rozhodnout, jestli odbočíte k pobřeží do střediska Gialiskári (v mapě je tato trasa značena jako 03), nebo budete pokračovat do střediska Christos (pochopitelně - pokud chcete poznat botanické skvosty ostrova co nejlépe, je dobré načasovat si čas výletu do jarních měsíců, na podzim poznáte leda jak vypadá řecké seno...).
http://opsikarias.blogspot.gr/search/label/trail-of-the-elves
- pokud si ve vyhledávačích nakliknete heslo Ikaria, zpravidla na vás vyskočí spousta obrázků právě s kaplí, kde střechu tvoří kamenný placák nevídaných rozměrů. Zblblí z ostatních ostrovů, překopaných na turistické atrakce, jsme podvědomě očekávali vymetenou cestičku, vedoucí k nasvícené atrakci. Ne, nehledejte cílený útok na turisty. Přesné datum vzniku kláštera není přesně známo, nejstarší známý údaj ale ukazuje na letopočet 1688. Už při vstupu na pozemek kláštera vás upoutá prastará, lišejníkem porostlá kamenná stavba (asi nějaká hospodářská budova), zastřešená - jak jinak - placákem velikosti kruhového objezdu. Mohutné oválné balvany jsou tu nakupeny jeden vedle druhého, zbývá místo sotva pro kapli se zvoničkou a samotnou budovu kláštera. Klášter není v současnosti obýván ani mnichy, ani jeptiškami, nicméně je udržován v perfektním stavu jako historická památka. Kaple Teoktísti si zprvu skoro nepovšimnete, cesta vede vedle OBROVSKÉHO balvanu, téměř se ztrácející v korunách vzrostlých stromů a jeho převislý konec je jakoby podepřen kamennou zídkou. A jste doma... ramena vám poklesnou, krok se zpomalí a vy si, krok za krokem, pomalu uvědomujete tu sílu okamžiku. Čelem ke kapli, z očí do očí věků vám prostě dojdou slova. Nic podobného už nikdy, nikde nezažijete. Hotovo, tečka.
Za kaplí (ale i na kamenných schůdcích, vedoucích k pididvířkám do nitra kaple) najdete povědomou červenou tečku - tady protíná klášter stezka Skřítků a za kaplí pokračuje mezi nízkými křovisky, podél včelích úlů, kterých je, zaplaťdios, na ostrově požehnaně (včely má na starosti Xenia Regina, životním posláním hippie, horská průvodkyně a včelařka ostrova) dále do vnitrozemí
- a tady si dovolím jedinou výtku na adresu ostrovanů. Na prostranství v borovém háji nad klášterem je vrakoviště náklaďáků a stavebních strojů. A - bohužel - není jediné na ostrově... negativně se zde projevuje nepříjemný fakt, že likvidace nepotřebných auťáků je na odlehlém ostrově nepřiměřeně drahá, neřkuli v místních podmínkách téměř nemožná, nejekonomičtější je zatlačit vrak na polňačku na konci vesnice a maximálně urvat SPZetku... citelně tu v tomto bodě chybí občané věnující se likvidaci všeho kovového... no, snad se v budoucnu najde megaloď, podporovaná nějakým eurofondem, svážející všechny autovraky z ostrovů do nějakého asijského přístavu, kde už na ni budou netrpělivě čekat ruce potřebných...
Asi už budu stereotypní - na závěr dne obligátní mezipřistání na Aris a podvečerní nakládačka našich maličkostí do thermálů...
Video z výletu najdete na:
https://www.youtube.com/watch?v=2evrgzW4njI

VÝLET ŠESTÝ
Pro změnu zase jednou volíme jižní magistrálu, vládne téměř bezvětří a cesta je tak nezvykle klidná, bez toho, že by se nám vichr snažil vyrvat plachtovou kastli z trubek. Před sebou máme jasný cíl, nezdržujeme se tentokrát žádným focením, jenom jako vždycky blbě odbočím do Plagie, místo abych ji nadjel a zase si vychutnám trochu toho adrenalinu v uzoučkých uličkách a tentokrát zastavujeme hned v první zatáčce za tunelem, na kraji vysloužilého kamenolomu. Žádný ukazatel ani cedule, jen nesjízdná prašná cesta dolů k moři a i ta se po chvíli ztrácí v korytě vyschlého potoka. Hopkáme z kamene na kámen, kolem tajemných artefaktů kruhového půdorysu zhruba v polovině srázu k moři a hledáme nejschůdnější cestu. Za necelou čtvrthodinu se dostáváme na celistvější podklad a to už se nám otevírá pohled na snad nejkrásnější pláž na Řeckých ostrovech - Seychelly (Σεϋχέλλες). Své jméno si vysloužila díky podobě s plážemi na těchto ostrovech. Ona celá část tohoto pobřeží Ikarie, až po nejzápadnější výběžek ostrova má stejný, magický vzhled. Správný sešup na pláž si musíte najít sami, nejlépe je vzít to skoro k výběžku a pak seběhnout doleva a poslední metr seskočit na chrastivé oblázky...
Popisovat odstíny moře je naprosto zbytečné, mění se každým okamžikem s polohou slunce, pomalu stoupající oblohou. Jsme tady tak brzo, že větší část pláže ještě stále tone ve stínu, vlnky líně olizují oblázky, pomalými tempy, abych příliš nenarušil složitou geometrii časoprostoru, se vznáším v prostoru mimo čas...
... přicházejí další, rodinka z Athén a stejně jako my bez dechu zírá na tu nádheru, naviguji je z výběžku dexiá, aristerá... dávám se s paní do řeči, před lety navštívila Karlovy Vary, jak je ten svět najednou malej...
Vracíme se k průsmyku a míříme k vesničce Petropouli, jednomu ze dvou výchozích bodů treku lesem Rándi. Les Rándi (Δάσος Ράντη) se rozprostírá ve středu ostrova a není to žádný hájíček, je to místo plné vzrostlých, staletých dubů, rostou tady jahodové stromy nebývalých rozměrů a i tady téměř na každém kroku narazíte na stopy historie, na bezmeznou dřinu, která dnes pomalu mizí v záplavách divoké šalvěje...
Zapomeňte na pojem vesnice, jak ho známe od nás, hlavní příjezd do střediska Petrtouli je neznačená odbočka z prašné cesty vedoucí na Frandato. Tentokrát jsme si opravdu mákli, než jsme našli první červenou. Turistické značení na Ikarii se značně odlišuje od značek, na které jsme zvyklí od nás, na počátek stezky vás nenavede žádný ukazatel či mapa na tabuli a pokud si nezajistíte přesné GPS souřadnice, budete hledat jak výsadkář v týlu nepřítele. Japončíka jsme nechali ve stínu zatáčky pod osadou a hledali a hledali, až jsme po kousku vybetonované "cesty", kolem prasečího chlívku, několika ovcí uvázaných ve svahu u cesty a dvou netradičně bílých kozenek (skoro jako u nás) narazili na betonovou zeď, ze které se na nás smála červená šipka, která už nás nasměrovala k průlezu kamennou zídkou. Dále už jsou značky perfektně viditelné a provedou vás celým lesem Rándi. Pomalým stoupáním se dostanete k odbočce vedoucí k jeskyni (když jsem uviděl tu díru v zemi, bez jakéhokoliv označení či jištění, přestěhoval se mě žaludek na konec traktu a musel jsem před Zdenálem opravdu smeknout... tohle teda fakt nedám...) a na druhou stranu do svahu k oblasti Ráos Choútra, kde leží zbytky osady, či vesnice a obzor prořezává mohutná kamenná zeď. Smysl těchto zdí, protínající celý ostrov, mi není dodnes jasný...
Pomalu stoupáme výš, les houstne a místy se začínají objevovat i porosty jahodových stromů. Tyto dřeviny známe i z jiných ostrovů, pouze ale jako nízké keříky. Planiku v porostu ostatních stromů nepřehlédnete, její kmeny svítí do dáli a její svěže zelené listy jsou jak rozžaté zelené diody v přítmí lesa.
- Jahodový strom, neboli Planika (Arbutus unedo), je rozšířen po celém Středozemí, Západní Evropě a Severní Americe. Svoje pojmenování dostal podle podoby svých plodů s jahodami (no, jahody už jsem viděl a troufnu si tvrdit, že vypadají trochu jinak...). Stromy jsou charakteristické loupající se kůrou, tvořící lokánky načervenalé kůry, připomínající trochu skořicovou kůru. Kmen je po sloupnutí světle žlutý až listově zelený a tvoří tak spolu s kůrou a listy nádherný kontrast barev, obzvlášť v příhodném protisvětle. Plody jsou sice jedlé, leč chuti nijaké. Obvykle jsou na jednom stromě jak květy, tak i plody. Strom je ceněn jako vynikající zdroj paliva...
Stezka v Lese Randi je skvěle značená, když není možno umístit červenou na kamenné podloží, svítí na vás z dáli na plechovém bílém terči, připevněném na strom. Procházku lesem Randi si představte jako veliký oblouk vnitrozemím, směrem k pobřeží, s počátkem (nebo koncem) u střediska Petropouli a koncem (nebo začátkem - záleží na vás) u střediska Frantáto. Svým obloukem se přitom téměř dotýká stezky 07 vedoucí od průsmyku k Magganítis. Vzhledem k prodlužujícím se stínům a při pomyšlení na zpáteční kilometry se tedy raději otáčíme a volíme návrat. Pokud si naplánujete celou trasu tripu lesem Randi, pak tedy raději hned od brzkých ranních hodin, to dáte v pohodě. I s pozdějším přesunem z cíle do bodu startu.
No a protože jsem se potřeboval ještě trochu dorazit, zastavili jsme při zpáteční cestě průsmykem u kaple Ag. Dimitros a usmlouval na Tydrové hodinku soukromého volna (vyhodila kopyta z okýnka a nonšelantně mě propustila s pohledem výmluvně upřeným na ciferník mobilu...). Vyrazil jsem na zrychlený přesun po stezce 07, vedoucí k propasti padající pod hranu střechy Ikarie. Skučící Meltémi, lámající se prudce přes ostré hrany skalisek se mnou cloumalo a já jsem při pohledu do hlubiny pode mnou poprvé poznal pocit opojení z výšky (poznejte ten svíravý pocit v podbřišku, tu nepopsatelnou směsici rozkoše a strachu..). Stezka směrem k Magganítis vede náhorní plošinou mezi nízkými křovinami a malými hájky, každou chvíli vám pod nohama vystartuje koza či dvě. Chvílemi si připadáte jak na jiné planetě, to když uprostřed planiny míjíte velkou ohradu, tvořenou mohutnou kamennou zdí se silnými větvemi trčícími k obloze, to si pak můžete jen domýšlet, jestli tady chovali pradávní bohové kentaury, či drželi v zajetí Pegasa...
Video z výletu na Seychelles najdete na:
https://www.youtube.com/watch?v=AHqypNIqeX4
Video z výletu z Petropouli najdete na:
https://www.youtube.com/watch?v=xQ2GrG1U7K0

VÝLET SEDMÝ
...nemohu si pomoci, kaňon Ryakas mě stále láká a čas nám vymezený na ostrově Ikaria se rychle krátí... tož, když to nejde zdola, tak se pokusíme ochutnat toto nám zapovězené ovoce alespoň malým douškem z véršku.
Žádná velká zdržovačka, nabalit proviant na celej den, tentokrát cestu k frágmě prosvištíme jak domorodci, trochu soustředění při hledání odbočky doleva k náhorní plošině Erifi (nenápadnou lesní cestu najdete asi 300 metrů před hrází frágmy) a terenní jízda Ikarií začíná. Samurai si broukne, lehce podhrábne a už se řítí borovým hájem, mezi podlouhle oválnými balvany poházenými podél cesty a vlastně po celém lese. Mám takovou osobní teorii, že tyto balvany poseté po celé Ikarii jsou pozůstatky poslední doby ledové, němí svědkové činnosti morény. Ale proč se stejný ráz krajiny tedy nenachází na blízkém Samosu? Asi jsem totálně mimo mísu... Jakmile vystoupáte nad hranici lesa, okolí se dramaticky změní a rázem se z vás stávají účastníci prvního výsadku na Marsu. Japončík chrochtá blahem na vymletém podkladu, já oči jak tenisáky, div si nepřekousnu jazyk vyplazený soustředěním, přijíždíme k mohutné kamenné zdi, táhnoucí se na obě strany až ke koncům obzoru. Mapa a díra ve zdi nás nasměrují tím správným směrem, na prašnou cestu vinoucí se mezi kapradinovým kobercem, k ukazateli stezek v hájíčku, skýtajícím autu blahodárný stín. Jsme tak vysoko, že se Tydrové hodí šátek přes ramena, přímořské bezvětří se tady změnilo na slušný větřík. Na tomto místě křižuje kamenitou cestu stezka 01 vedoucí od frágmy a mění se na stezku 11, která vás dovede k horskému jezírku Selini (Σελήνη - jak jsem si právě zjistil, je v řecké mythologii - označení Měsíce...), ležícímu na vrcholu kaňonu Ryakas. Ta kamenitá cesta, po které jsme přijeli k rozcestníku, je značena jako 09 a je součástí tripu z Magganítis do Karkinágri - viz kapitola 2.
Stezka, dobře značená červenými puntíky a zdaleka viditelnými minimohylkami z placáků, zpočátku vede podél silné a poměrně vysoké kamenné zdi, která ohraničuje obrovský obdélníkový pozemek, dobře viditelný i na Google mapě a může tak být dobrým vodítkem. Po asi 50 metrech se stáčí doprava, do krajiny připomínající svojí barvou a kameny záběry z marsovského vozítka Spirit (jen těch kapradin je na planině Erifi podstatně více. Svěže zelených kapradin je snad na celém ostrově dokonce více, než na všech ostatních ostrovech dohromady a tady, na planině, místy vytváří souvislé koberce zeleně...) . Cestička k Selini vede víceméně po rovině - pokud odečtete občasný výstup na balvany a skaliska - a po necelé hodině procházky tajemnou krajinou přijdete k hradbě zerodovaných skalisek, tvořících přirozenou hráz před sešupem do hlubin kaňonu Ryakas. Vstupní bránu k Selini tvoří úzká průrva mezi balvany nakupenými na sebe (tady si Gaia opravdu zašpásovala) a při pohledu do hlubin, které se vám otevřou pod nohama, se vám zatají dech. Chvíli jsme jen tak stáli a snažili se jedním pohledem obejmout tu nádheru, podbarvenou svištěním větru v kapradinách a vzdáleným zurčením vodopádku pod Selini. Cesta dolů mezi kameny je docela krkolomná a to je díky projektu "Never Neverland" (kdy každý z účastníků mezinárodní party nadšenců donesl k Selini "povinných" 8 kilo trámků a nářadí) cestička k jezírku upravená do schůdné podoby.
https://www.flickr.com/photos/angeloska/albums/72157606165749408
Tak nějak se stalo, že jsme přehlédli jednu (zrovna tu nejdůležitější...) šipku a najednou se ocitli hluboko pod úrovní plošiny s jezírkem a směřovali dolů kaňonem Ryakas. Tož jsme dali pauzu na obídek (tyropita, pita me socholata a chlazená neró, zabalená do ručníku) a vychutnávali si panorama výšek a hlubin kolem, umocněné pohledem na vodopád(ek) pod Selini. A zase hezky zpátky (navigační bod) k padlému uschlému stromu. Tady se propletete kapradím (a dokonce malou bažinou pod skalní římsou) a poslední, docela strmý úsek improvizovaného sestupu je za vámi.
Selini je nádherná.
Čas strávený na Selini se nepočítá do života.
Vody v jezírku je v nejhlubším místě pod pupík, ale na pár osvěžujících temp to stačí. Podělil jsem se o jezírko se spoustou žabiček a pulců, z dlaní se napil vody z potůčku, padajícího v malém vodopádu ze skaliska. Selini leží v centru mikrokosmu plného vláhy a života, oázy zeleně, vzrostlých stromů a drobných fialových kvítků, oživujících pukliny v holých skálách. Voda, vytékající z tůňky, se proplétá po skalisku vymletými spárami a mizí v hlubinách pod námi, aby na své dvoukilometrové pouti k moři postupně naplnila bezpočet dalších tůněk a jezírek v kaňonu Ryakas. Neradi se loučíme a funíce pomalu stoupáme strmým svahem k štěrbině mezi skalisky (pod zvědavými pohledy všudypřítomných kozenek, je neuvěřitelné, kam všude se ty mršky dostanou), nahoře se otáčíme a beze slova se pohledem loučíme...
...večer využíváme vymoženosti našeho ubytování a nakládáme svá znavená těla do přírodní, kamenné vany s termálním pramenem, ochlazeným mořskou vodou na příjemných pětatřicet stupínků. Jeden ze silných pramenů totiž vyvěrá nad naším apartmánem a je zachytáván do kamenné nádrže, kde je ředěn a ochlazován pomocí soustavy pump a potrubí, které vytláčí mořskou vodu ze zálivu v Thermě do nádrže. Tato směs je pak následně svedena do lázní a využívána na léčebné procedury. No a když se nádrž naplní až po vrch, voda přepadává přes okraj do původního koryta bystřiny, do kamenné "vany" velikosti akorát pro dva (či dvě...). I po zředění jsou účinky termálů natolik silné, že se nedoporučuje zůstávat v koupeli déle než 20 minut. Tyto přírodní lázně jsou k dispozici všem ubytovaným zhruba každý třetí den zdarma jako bonus a je to paráda, ležet si v teplíčku, do pravého ouška vám jemně zurčí vodopád, do levého šumí moře, do obou společně to pak podbarvují cikády, ladící housličky pro noční produkci a nad vámi se pomalu rozžínají miliardy hvězd, spoutaných do pásu Mléčné dráhy...
Video z výletu najdete na:
https://www.youtube.com/watch?v=-tfUhxPplKk

VÝLET POSLEDNÍ
Dnes pomyslně uzavřeme kruh dobrodružství na Ikarii, osudem nám zapůjčených osm dnů vyprší večer zrychleným přesunem na trajekt Nisos Rodos. Odpočatá Meltémi od včerejší noci už zase s chutí ohýbá stromy a čechrá vlnám jejich vršky do zpěněných čupřin. A ke všemu trajekt odplouvá, v tušení zhoršení počasí, o hodinu dříve, než plavební rozvrh káže, takže plánovaná hodina k dobru se rázem mění na za minutu dvanáct...
... zatím je ale ráno a míříme ke středisku Frantáto (Φραντάτο), druhému výchozímu místu tripu Randi Forest. Vesnici objíždíme spodem a na jižním cípu, kousek od místního hřbitova, míjíme torzo větrného mlýnu (obojí je dobře patrné na Google mapě) . Zatímco já prozkoumávám interiér mlýna, Tydrová pomalu prochází hřbitůvek. Přidávám se a z nápisů na náhrobcích zjišťujeme pravdu o vysokém věku ostrovanů, spících zde svůj věčný sen, vyjímkou není stovka a více.
První červenou nacházíme na rozcestí u kapličky Taxiárches nad vesnicí (na rohu kapličky vyrůstá z betonu potrubí s kohoutkem na vodu, ó jak tento přepych ocenily mé nohy po návratu k našemu Róninovi... hned vedle auta jsem z Ikarie vyrýpnul divoce rostoucí oregano, dnes zdobí jeho drobné, svěže zelené lístky naši zimní zahrádku za oknem, stačí trochu promnout lupínek mezi prsty a jeho příjemné aroma mě hned přivodí dobrou mysl). Trasa vede zpočátku vzrostlým borovým hájem, kolem kamenných ohrad s do vysoka trčícími špičatými pláty (jakoby dávní osadníci odolávali atakům Titánů). Po nějaké chvíli, stojíce nad placákem se dvěma červenými šipkami, však čelíme rozhodnutí kam včíl... padá pomyslná panna a my se dáváme doleva (rovně šipka ukazovala do křoví, zbaběle jsme se tedy raději vydali pěknou lesní cestou...). Zpočátku pokračujeme po značkách poměrně širokou, prašnou cestou, místy vystlanou jehličím, napadaným ze vzrostlých borovic, mineme dvě lesní křižovatky (člověk by neřekl, že tady v řeckém lese bude taková hustá síť komunikací...), najednou se cesta na kraji prudkého srázu ztratí a změní se na úzkou pěšinu vedoucí do malé rokle s vyschlým korytem bystřiny. Vydrápeme se podél plotu do prudkého kopce a po chvíli dorazíme do další rokle, tentokrát s tekoucím potůčkem. Stojíme uprostřed lesa, na balvanech tvořících koryto malého kaňonu a vychutnáváme si výhled do údolí kraje Mesaria (Středozemí), nad námi krouží havrani a silný vítr začíná cuchat mraky, počínající se opět tvořit vysoko nad námi. Pokračujeme dále a najednou, uprostřed kamenné planiny - červená končí. Nebo jsme ji jen prostě ztratili, nevím. Ale jestli byl Angelosův hlavní záměr dovést nás na tuto vyhlídku - díky. Máme tu jako na dlani profil ostrova od pobřeží u přístavu Evdilos, přes mohutný kopec Kefalas (Hlava) s troskami hradu Koskinas Castle, až po ostře lomené pohoří Atéras, prudce padající k moři na jihu ostrova. Neriskujeme bloudění po neznámých kopcích v poslední dnu a vracíme se...
Na jedné z lesních křižovatek se rozhodujeme a odbočujeme mimo značenou trasu na poměrně širokou cestu mezi divoce pokroucené kleče, z jejichž neproniknutelných hlubin se ozývá klinkání zvonců. Stoupáme do mírného kopce a ocitáme se nad osadou v údolí Kipi, vlastně jejími staletými ruinami, v tichosti sestupujeme a procházíme se mezi vysokými kamennými ohradami, mrtvou cestou, loubenou mohutnými kamennými pláty, kolem chlévů - či snad domů určených k pastýřovo přespání... osada leží na břehu horského potoka, který i dnes, ve dnech největšího suchopáru, dokáže ve stínu kapradin vykouzlit tůňky průzračné vody, plné pulců. Potůček protéká velkou zahradou nad osadou, korytem zpevněným kamennou zídkou, z jejichž spár vyrůstá všudypřítomné kapradí. Pod osadou koryto potoka mizí prudce dolů, pod vesnici Frantáto. Sedáme do stínu mezi kapradiny, dojídáme poslední pitu, pijeme poslední doušek lahodné vody z hor Ikarie a zbývá už jen poslední, tiché rozloučení se s tímto kouskem světa, který je tak zvláštní.
Tajemný.
Krásný.
Video z výletu najdete na:
https://www.youtube.com/watch?v=gw9P-Fonnz0

EPILOG
"Dimitri, omlouvám se že jsme odjeli bez rozloučení, ale nechceme riskovat, že Panagia Theotokos zase neodpluje, auto máš před kanceláří!" Vítr se mnou cloumá na horní palubě megalodi Nisos Rodos, s pohledem upřeným na Ikarii ubíhající na levoboku hulákám do mobilu své sbohem.
"Jo jo, viděl jsem tě utíkat po nábřeží a jak naskakujete do rozjeté lodi", směje se Dimitris.
"Všechno íne kalá a zase brzy gia sou na Ikárii!"
"Gia sou, Dimitri, gia sou!"
Na shledanou Elpida, Marilion, Nikosi...
...gia sou, Ikaria...

MODRÁ ZÓNA
Podle Dana Buettnera, amerického spisovatele a cestovatele, který ve své knize popsal pět oblastí světa jako ukázkový model pro studium tajemství dlouhověkosti, se jedná o několik míst na světě, vyznačujících se nebývale vysokým věkem jeho obyvatel. Tropické ostrovy Okinawa v Japonsku, oblast Barbagia na Sardinii v Itálii, Loma Linda v Kalifornii, poloostrov Nicoya v Kostarice a ostrov Ikaria v Řecku. Co svět světem stojí, lidé se stále bezúspěšně honí za elixírem nesmrtelnosti, nebo se alespoň snaží přijít na onu neznámou v rovnici dlouhověkosti. A obyvatelům těchto pěti vyjmenovaných oblastí se to z nějakých, ani jim ne známých důvodů, daří. Ale ani oni vám nepoví, čím to je - jen prostě žijí, lépe řečeno žili tak, jak jim jejich země dovolila. Nejsme odborníci pro zkoumání dlouhověkosti a osm dnů na tomto fascinujícím ostrově nás nepasuje do role znalců života místních obyvatel. Obyvatelé Ikarie, ostrova tak trochu "mimo dění", byli vždy odkázáni na vzájemnou pomoc. Podat pomocnou ruku v nouzi tady není prázdný pojem a soudržnost lidí je tady opravdu veliká, rodiny tu tvoří 4 a více generací, nejsou tady zapotřebí žádné domovy pro odkládání starých lidí - jednoduše proto, že rodina zde plní svoji odvěkou základní funkci, tedy postarat o své blízké od kolébky až po hrob.
Dnes je na ostrově stále jen jedna "hlavní cesta", to je dáno charakterem ostrova. Celý ostrov je ale doslova protkán pěšinami spojujících jednotlivé osady, vesnice a přístavy. Lidé tu stále hodně chodí pěšky, hlavně starší generace. Na našich toulkách ostrovem jsme nalézali zaniklé staleté osady, salaše, či celé vesnice. Dnes již opuštěné terasy se skromnými políčky brázdí stěny údolí a roklí a dodnes nesou stopy dřiny, se kterou vesničané dobývali ze své země chléb svůj vezdejší... lidé dřeli jako soumaři, byli však pevně srostlí se svojí zemí a jedli a pili pouze to, co sami ze země vydobyli. Základ stravy obyvatel Ikarie tvoří v první řadě skopové maso, ať jehněčí či kůzlečí, kozí sýr, plody moře, pochopitelně hojnost panenského olivového oleje a vše, co je možné vypěstovat (špenát, lilek, brambory, mladé cukety, rajčata...), či divoce rostoucí nasbírat. Každé ráno jsem v pekárně kupoval skvělou spanakopitu, tyropitu a chorta pitu, plněnou listy vlity a květy dýní, byl to základ stravování během našich celodenních výletů.
Tím vším se ale Ikaria nijak zvlášť neliší od spousty dalších míst na Zemi. Vyjímečné jsou silné radioaktivní minerální prameny, které volně vyvěrají na jižní straně ostrova do moře a ovlivňují tak po staletí ekosystém ostrova. V osadě Therma, kde jsme přebývali, jsou také hojně navštěvované veřejné lázně (každý druhý den jsme potkávali dědoušky a babičky v pantoflích, zachumlaných do bílých froté župánků...). Protipólem jsou prameny sladké vody, vyvěrající v horách a tato nekontaminovaná voda je využívána jako pitná po celém ostrově. Lahodnější vodu, než tu z jezírka Selini ve výšce 840 m nad mořem, jste nepili...
...napil jsem se minerální vody z moře i sladké vody v horách a propojil tak v sobě okruh nikdy nekončícího zdroje síly...
A jak tedy zní recept na dlouhověkost? Nevím... museli bychom na ostrově žít celá staletí a pak snad tu neznámou do rovnice dosadíme... ale určitě nic nepokazíte, když se přeladíte do jednoho rytmu s naší přírodou, budete se doma stravovat tím, na co je vaše tělo přizpůsobeno při vašem zrození v daném místě a určitě trochu přibrzděte ve vašem stresujícím životním tempu.
Že to dnes není lehké?
Není...
...pak si ale nenaříkejme...

P.S.
Několik málo čísel z Ikarie:
- lístky na trajekt Nissos Rhodos na Ikarii pro dva: 18 €
- teréňák Suzuki Samurai na 8 dnů: 200 €
- ubytování v Aperanto Galazio na 9 nocí: 270 €
- benzín: 140 €
- celková útrata za živobytí na Ikarii (jídlo, pití, nějaká ta blbinka na památku): 180 €
- lístky na trajekt Nissos Rhodos z Ikarie pro dva: 18 €
...během osmi dnů jsme kouzelnou krajinou Ikarie najezdili 830 kiláků a prochodili nějakých 40 hodin...

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (9)
18.11.16 20:57 madona66
Laďo, perfektní cestopisek, plný zážitků, krásných treků v krásné přírodě na Ikarii...ty víš, že je to můj plán a sen na příští rok...a Tvůj cestopis je super pomoc při mém plánování.
Líbí se mi, asi nebudem tak dobří jako Vy, Tydrovi...:-) ale něco snad dáme...i mě se líbila ta občasná ,, pestrá Tydrovina " prostě to do tohoto ,, cesťáku " patří !Díky za něj...A.
28.11.15 22:38 janavi
Mám ráda chlapské cestopisy, i drsnější slova jsou zde namístě, délkou s fotkami by vydal pomalu na knížku. Láďo, ty jsi fakt spisovatel! Smekám i před paní Tydrovou za to, co s tebou všechno vydržela. Ještě by nebylo špatné přespat pod šírákem a nemuset se vracet. Ikárie je takové jiné Řecko a moc zajímavé. Jana
28.11.15 18:38 Vlastig
Zdravím Láďo! Perfektní čtení jak je u Tebe zvykem;). Zařazuji Ikarii do oblíbených a snad někdy ;). Zdraví Vlastík.
22.11.15 14:32 hancaM
Tak parádní cestování v přenádherné krajině ani nejde krátce popsat. Není to prd, ale velká paráda! Díky moc, ráda si Tydrovo výtvory vždy dlouze předlouze pročítám či prohlížím ;-)... Přeji také hodně úspěchů a hlavně dalších skvělých cest.
21.11.15 20:43 TYDRA
...když ono se u toho psaní tak krásně vzpomínalo (já si to vlastně prožil dvakrát), to prostě nešlo ošidit jen několika slovy... vím, že je to dlouhý, ale na to, co Ikaria nabízí, je to prd.
21.11.15 18:59 machajda
Laďo - co tak na to napsat??? Přiznávám, že na mě je cestopis dlouhý, četla jsem ho na několikrát,ale zase jsem si to pěkně prožila s vámi. Jsi výborný spisovatel, tento cestopis se určitě bude hodit dalším lidem, kteří tento kout navštíví.... a co píšeš závěrem, to je velká pravda. Díky za počtení.
20.11.15 22:39 TYDRA
...ty vole, já tam chcu zpátky...
20.11.15 22:31 spider66
Laďo, ty kluku jeden! :) Opět musím smeknout před Tvým spisovatelským nadáním...Sorry, ale mně se to líbí a tím, že tam je občas i nějaké to pestré slovo, je to prostě Tydrovina jak vyšitá! Ale ať nežvaním stále to samé... Umíš si tu přírodu prostě vychutnat, zastavit se a popřemýšlet nad tím, proč to tam sakra je a co tam asi dříve bylo / nebylo... Oba dva včetně Katky děkujeme Angelosovi za velice cenné informace, které nám pomohly objevovat jejich jedinečný ostrov. Už jsem něco málo na ostrovech projel a Angelos je asi jen jeden :) Když jsem dělal galerku a články z Ikarie, moje hlavní motto byla inspirace pro podobné blázny jako jsem já... Nyní čtu cestopis, jsem u odstavce o Selini, slza téměř na krajíčku a došlo mi to... Nebylo to zbytečné... nebylo to na hovno! Efcharisto para poli! Zdeněk
17.11.15 11:19 almina
No jo, dneska holt budem obědvat se zpožděním :-))
Krásně se to četlo, mám moc ráda tenhle styl plný úcty k lidem a obdivu ke krásné přírodě. Moc díky za parádní zážitek! A držím palce...
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
U4Da2
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝TYDRA˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy12
Galerie20
Videa62
Hotely6
Diskuze5
 
Venus Trade and Tours CK MARTED Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos