Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 13
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Potulky po Santorini 2014

Autor:
Zařazeno:
Santorini
Napsáno:
14.02.15 07:04
Fotografií:
36
Přečteno:
4805
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 03:50
19 °C
Skorojasno
SSZ, 11.3 m/s
Není mým cílem napsat opravdový cestopis. Cestopisů o Santorini je mnoho a každý z nich je jistě lepší než to, co jsem schopna sepsat já. Chci pouze podat informaci o tom, jak lze poznávat Santorini bez automobilu, bez doprovodu a bez velkých nákladů. Myslím tedy hlavně na ty, kteří se na ostrově octnou sami a nemají možnost si půjčit automobil. Ale chtějí něco vidět a prožít, sami a po svých.
Jako obvykle jsem do poslední chvíle nevěděla, zda se mně podaří odjet na dovolenou. Do Řecka, nic jiného už nepřipadá v úvahu. Začátkem srpna 2014 se ukázalo, že můžu, ovšem v rozmezí čtrnácti posledních srpnových dní. Průzkum nabídek cestovních kanceláří dopadal všelijak, jsem však toho názoru, že v Řecku je všude dobře, takže jsem byla připravena vzít cokoliv za rozumnou cenu za jednolůžák. Výběr se nakonec zúžil na Santorini a Peloponés. V obou lokalitách jsem měla co na práci – v obou jsem již byla, ale během let znovu vyvstala velmi nutkavá potřeba vidět znovu Mykény a v případě Santorini vylepšit pocit, že jsem ostrov trochu odbyla kvůli své tehdejší zdravotní indispozici. Nabídka na Peloponés vypadala lákavě – pracovnice cestovní kanceláře byly vlídné, poskytovaly potřebné informace, zlaté Mykény tak lákaly! Nevím přesně, co se mně znelíbilo a zájezd jsem nekoupila. O dva dny později cestovka zkrachovala. Tak osud chtěl – Santorini.
Na ostrov jsem se vracela po pěti letech. Na rozdíl od prvního pobytu – sama, bez doprovodu. Vždycky jsem tvrdívala, že se nechci vracet na stejné místo, že v Řecku je tolik míst, kde jsem ještě nebyla a která stojí za to poznat. V posledních letech jsem ale vlivem různých okolností svou návštěvu jednoho místa opakovala – a vůbec to není špatné! Dokonce si myslím, že dvě návštěvy téhož místa jsou ideální. Však to znáte, přijedete z dovolené a rekapitulujete, co jste nestihli, kde měli zrovna zavřeno, co jste zapomněli navštívit. Proč se tedy nevrátit? Odpadne ono „oťukávání“ terénu, již jste znalí, víte, kde je dobrá pláž a kde mají ráno čerstvé koláčky, kde je zastávka autobusu a jak daleko je to na druhou stranu. Ušetříte čas a jdete si za svým jako vosa za bonbónem. A navíc se přidává aspekt srovnání – nemusí vždycky dopadnout dobře, ale zcela určitě násobí dojem z místa. Druhá návštěva na Santorini pro mě byla i jistou „berličkou“ – jela jsem sama, ale nikoliv do neznáma. Berličku jsem znásobila stejným městečkem (Kamari) i stejným hotýlkem.
A tak se jednoho srpnového rána objeví za okénkem letadla sluncem ozářený horský masiv. Je to Messa Vouno – připomíná mi ledoborec, který se prodral do vodní masy, a zadrhl. Nebo to taky může být Kerkis, ale v tom případě nepřistáváte na Santorini, ale na Samu (taky dobré). A pak znovu po pěti letech stojím v recepci známého hotýlku a čekám na klíč. Slečna recepční mně ho podává se slovy: „Zde, v přízemí“. „No, to né, já chci do patra, s balkónem.“ Slečna překvapeně zdvihne obočí, ale vypadám rozhodně. „Tak moment.“ Uplynul řecký moment a slečna mě vybídne k následování. Do patra. A zahne do známé chodby a otevře známé dveře v rohu. Na stěně známý obrázek a pod ním ta stará chrochtavá lednička. Tak jako posledně, před pěti lety – pokoj číslo 10. Zvláštní pocit. Jak to bude dál? „A tady je ten váš balkon.“ Vidět ho nemusím, skvělý, rohový, žádní sousedi zprava ani zleva, absolutní soukromí. Vlna spokojenosti ve mně vyvolá únavu. Dnes relax, testování vlivu počasí na organismus a plánování. Uvědomuju si, že mé výlety neznamenají, že chci něco nutně vidět a nějak se tam dostanu. Na výletech mě taky zajímá cesta sama, se vším, co se při ní přihodí. A každá cesta má mít nějaký cíl. Ten si vždy stanovím, ale často se stane, že cíl není tak pěkný, zajímavý a působivý jako cesta k němu.
Už doma jsem se rozhodla, že nejprve podniknu výlety nezbytně nutné (co kdyby mě to zase porazilo). A pozvolna, nevystavovat se příliš naplno sluníčku, nepřetěžovat se. Ať si člověk zvykne.
Tak první výlet – Oia, pěkně dopoledne. Kyselý pocit zminula, kdy jsme se „museli“ vidět západ slunce v Oie. Davy lidí, rychle, rychle, a v rozhodující chvíli mně ve fungl nové zrcadlovce koupené právě k focení západu slunce v Oie došla baterie. Takže první autobus po snídani, poloprázdný, klimatizovaný mě za 1,60 eura dovezl do Firy. Všechny cesty na Santorini vedou do Firy, to už vím. Na známém nádražním plácku plném lidí a autobusů vyhlížím ten do Oiy, taky za 1,60 eura. Nenervuju se, vím, že něco pojede, že lístek si koupím v autobuse. Pozoruji hlučení davu. Kolik lidí se pokouší zakoupit jízdenku ve stánku, na němž visí nepřehlédnutelná cedule, že lístky se kupují v autobuse. A stejně tolik se ptá, kde stojí jejich autobus a v kolik pojede. Mezi nimi se klátí vysoký Řek zjevu kavárenského povaleče a s cigárem v ruce zvučným hlasem vyvolává místa, kam který autobus míří. Davy lidí s kufry i bez se hýbají příslušným směrem. Do toho na plácek najíždí další autobus, tu předkem, tu zadkem, lidé se mu pletou pod kola a uskakují až na poslední chvíli. Občas se autobus na plácek nevejde, tak zastaví na silnici, zablokuje tím ostatní dopravu, ale komu to vadí. Turisté za pokynů průvodčího naskakují do autobusu, vehementně se snaží průvodčímu vnutit peníze na lístek, ten mává rukou – až vevnitř, až vevnitř. Zjišťuju, že autobus do Oiy před chvílí odjel, takže musím počkat. Dost času na to, abych se podívala na kalderu. Pár minut mě dělí od té nádhery. Asi nikdy nedostanu z mysli ten pocit, když jsem před lety viděla kalderu poprvé. Nenápadná silnička mě vede vzhůru, pořád nic, nic, vše úplně normální, řecké a pak se to stane – před očima se najednou otevře ten nádherný výhled. Viděla jsem stovky fotek ze Santorini, přesto něco podobného jsem nečekala. Netušila jsem, že útesy jsou tak vysoké a že kaldera je tak rozlehlá. První pohled mně vyrazil dech. Jak to bude dnes, po letech? Zopakuje se to mrazení v zádech? Tak, jsem na terase a rozhlížím se. Ano, je to nádherné, úchvatné, nevídané – ale poprvé je jen jednou. Není čas své dojmy zpytovat, čeká mě Oia, tedy zpět na nádraží.
Hupsnu do autobusu, v ruce šmoulám odpočítané mince. Necelá půlhodinka jízdy známou krajinou a vystupuji v Oie. Vystoupám úzkou uličku, která je už teď, ráno, přeplněná lidmi, na hlavní náměstí – doprava se jde k mlýnu, doleva to moc neznám. Pustím se tedy vlevo, obdivuji krásné domky, uliční dlažbu, modrou plochu kaldery, vystavené květináče, věže kostelíků, kočka sem i kočka tam, prostě všechno. Střídám oba fotoaparáty, aby alespoň nějaká fotka ve výsledku byla. Cestou potkávám jednu ze santorinských nevěst, kterou fotograf diriguje k nejlepším snímkům. Všímám si, jak je chudinka v dlouhých šatech upachtěná, v tom vedru upocená, lemy šatů jsou pokryty špínou. Je to vážně taková výhra, mít svatbu takto, v provizorních podmínkách, i když na Santorini? A kde má vůbec ženicha? Neodpustím si ani cestu vpravo a vydám se k tolik fotografovanému mlýnu. Pamatuji si, jak jsem se tudy před pěti lety brodila davy turistů, snažila se nešlapat jim na nohy. Nebyl čas podívat se do obchůdků, zastavit se, porozhlédnout. Teď je tu líp – slunce ozařuje všechny kouty, prodavačky ještě smýčí svá království, kavárničky zatím zejí prázdnotou. Tady začíná to pravé představení až navečer. Tři hodiny utekly jakoby nic, stále by bylo kam nahlédnout, do které uličky zahnout. Ale slunce už pěkně pálí a nožky bolí. Seběhnu uličkou k nádraží, cestou si koupím výborné santorinské pistácie a v chládku počkám na autobus. Přijede, vystoupí z něj asi 150 natěšených lidiček, o nic menší počet se vnoří dovnitř a blahořečí zapnuté klimatizaci. Ve Fiře už je připraven spoj do Kamari a za další půlhodinku už si užívám hotelového bazénu. Relax s knížkou pod slunečníkem, s vodou na dosah, tak překonávám denní sluneční „špičku“. A když se sluníčko začne sklánět k obzoru a teplota opustí šílené výšky, je čas jít k moři. To mě velmi baví – slunce je mírné, voda je teplounká, pláž se pozvolna vylidňuje. Je „kvečeru“, den ještě neskončil a večer ještě nenastal. Užívám si posledních paprsků na lehátku, za které už dnes ani nikdo nepřijde vybírat peníze. A podobně budou probíhat další dny mé dovolené. Část dne potulky po ostrově, pak bazén pro obnovu sil a konec dne na teplounké, do měkkých paprsků zapadajícího slunce zahalené pláži. Vyžene mě hlad – tedy „domů“, převléknout a zamířit do nějaké příjemné taverny.
Jako mnozí se vyhýbám tavernám na promenádě, což je vůči nim možná nespravedlivé, ale prostě nemám ráda, když mě někdo k něčemu nutí, někam mě směřuje, něco mně doporučuje. Takže zůstávám v „druhé řadě“. Jsem stravově nenáročná, takže těžko šlápnu vedle. Nebudu tady doporučovat taverny, ostatně v jinou sezónu může všechno být jinak, ale přidám jednu vzpomínku. Na tavernu „Myth of Santorini“, rohovou, obrostlou zelení. Byla dost prázdná (ostatně nenastal ještě ten pravý čas večeří). Vybrala jsem si, jak je mým zvykem, místo v rohu, abych měla krytá záda a dobrý rozhled. Taverny obvykle testuji podle místních specialit – na Santorini to pro mě byly tomatokeftedes – rajčatové placičky. Obvykle jsem jich na talíř dostala 4-6, někdy se zeleninou, pitou či tzaziki. Takže i zde – tomatokeftedes a z důvodu výjimečného hladu též gyros na talíři. Tuhly mně rysy, jen co jsem uviděla, jak milá slečna ke mně ty talíře valí. Jídlo z nich téměř přepadávalo. Gyros nebyl pro jednoho, ani pro dva, ba i tři by měli dost. Co s tím? Bylo mi jasné, že jídlo nedokážu zpracovat tak, aby se to na talíři projevilo. Natož sníst. Nacpala jsem se k prasknutí, ale na talířích to moc nebylo vidět. Chvíli jsem přerovnávala potraviny tak, aby talíř vypadal prázdnější. Co s tím – vrátit takové porce, to bych jistě musela zdůvodňovat, proč mně „nechutnalo“. Nechat si to zabalit – to bude vypadat, že jsem škrt, který se hrdlí o každé zbylé sousto, s nímž se třeba počítá pro domácí zvířátka. A zrovna žádné kočičky pod stolem... Tak co? Myslí mně probleskla vzpomínka – kamarád mně vypravoval, jak prý kdysi spisovatelka Marie Majerová cpala luxusní a tehdy běžně nedostupné dobrůtky na stranických pohoštěních do své kabelky. (Možná to nebyla Marie Majerová, nechť odpustí, paměť mám děravou...). No nic, vyndala jsem z taštičky maličkou igelitku a nepozorovaně jsem ji pod stolem plnila masíčkem, hranolky, ba i zeleninou. Naštěstí jsem cestou do hotelu potkala pár kočiček, které o obsah mé taštičky jevily velký zájem.

Balkónová scéna: Jak už jsem prozradila, o balkón se v Řecku hrdlím. Jistě nejsem sama, ubytování bez balkónu či terasy si asi nikdo z nás nedovede představit. Tam se dějí věci! Teda né, že by se zrovna u mě něco dělo. Jen nohy ráda dávám na stůl, promiňte. Ale balkón, to je završení jednoho dne a plánování dalšího. Rozložím si mapu, průvodce, poznámky, ba už i internet, a přemýšlím, co už zítra a co až pozítří. Kdy budou mít muzea zavřeno a kdy hlásí velké vlny na moři. Chvála ostrovům, kde na balkóny málo fouká – nemusím hledat mapu dole u sousedů. Předbíhám v informacích, ale musím už sem napsat, že letos mě pověstný ostrovní fučák minul – za celý pobyt se sotva kdy pohnul lísteček; o to více hřálo. – Plánuju, na mapě se objevují otisky skleničky s vínem, pak už jen čučím, jak mně nad hlavou blikají tisíce a tisíce hvězd, občas přelétne letadlo, které tady nestaví, protože je noc a v noci se tu nestaví. Hvězdy nad temným hřbetem Messa Vouno navozují mystické a magické pocity a nutí myslet na tragický osud ostrova, na ty, kteří tu žili a už nežijí, na to, co bylo a už není, na to, co bude. Radši jít spát. V noci vyjeknu, kdykoliv známá lednička spustí mrazení, které si svým zvukem nezadá s popelářským vozem v akci.

Na počátku svého pobytu hodlám napravovat resty z minula. Takže další den vyrážím do Akrotiri, archeologického naleziště na jihovýchodě ostrova. Před pěti lety bylo ještě dlouhodobě zavřené, teď už se tam může. Takže autobusem do Firy a dále za 1,80 eura autobus do Akrotiri. Zase zhruba půlhodinová cesta ostrovem, chvíli podél kaldery, pak směrem na Pyrgos a šup z kopečka, už jsme v Akrotiri. Autobus staví těsně u vykopávek. Přejdu silnici a vstoupím do oploceného areálu. Nejsem archeolog ani historik, ale vykopávky a jiné pamětihodnosti si nenechám ujít. Vidím sice jen otevřené jámy, zbořené zídky, občas střepy či zbytky malby, nemám představivost o tom, jak to vypadalo dřív, ale vždy se snažím nasát genius loci, uvědomit si, že stojím právě na „tom“ místě. Vnímám krajinu kolem, její přednosti a nevýhody (což na Santorini, jehož krajina tak dramaticky v historicky krátké době změnila, není příliš to „ono“). Asi jsem snob, ale mám radost z pocitu, že „jsem tam byla“. Vím, o čem je řeč. Takže si tak pasivně prohlédnu rozsáhlé naleziště, které je protkané vyvýšenými chodníky a kryté nejen střechou, ale i obvodovými zdmi. Prohlédnu si popisky a zapíšu si za uši, že se mám v archeologickém muzeu ve Fiře soustředit na nálezy z Akrotiri. Když mám dost, vyjdu z budovy a prohlížím zbylou část areálu. Je tu nějaké občerstvení, záchody, ba i místnůstka s prodejem suvenýrů. Měli jich tam asi pět. Zase ta známá bolest turistických cílů – proč je ti Řekové „neprodají“? Proč tu není pořádný obchůdek s pohlednicemi, mapičkami, brožurkami, figurkami, hrníčky a vším, co by tuto lokalitu připomínalo? Vzpomínám, kdykoliv jsem jako malý harant s rodiči navštívila nějaký hrad či zoologickou, vždycky jsem chtěla něco na památku, něco si přivézt a zakotvit tak vzpomínky. A vždycky to naše stálo dost peněz. A pořád to tak mám, i když minimalizuji předměty, ale brožurku bych si určitě koupila. Tak proč mi jí Řekové nechtějí prodat?
Po hodince, hodince a půl stojím zase před areálem. Podle cestopisů je kousek odtud Červená pláž, Red beach. Najdu ukazatel a jdu – po silnici, občas nějaké auto. Cesta nic moc, krajina nemalebná a zaprášená. Po levé straně mě upoutá krámek s místními pochutinami, stojí před ním stará lodička s platy, na nichž se suší santorinská minirajčátka. Po deseti minutách dojdu k parkovišti před kostelem v tmavočervené skále. Je tu rumrajch, tu se prodávají melouny z auta, noví návštěvníci přijíždějí, staří odjíždějí, tam je stánek s korálky a jinou bižuterií. Projdu parkovištěm a stezkou pro pěší s houfem jiných lidí mířím k Red beach. Po chvíli se otevře krásný pohled – zelenomodrá voda pod hnědočervenou skálou, z níž odpadaly obrovské balvany, úzká pláž s tmavým pískem, téměř plná – někteří využívají plážového servisu, jiní se válejí jen na ručnících. Nemám v úmyslu se zde zdržovat, takže se porozhlédnu po okolí, nafotím několik snímků a vracím se na zastávku autobusu. Za chvíli přijíždí od Firy, zajede se otočit dolů k moři a hned se vrací zpět. Nastoupím a užívám si chládek. A za chvíli červíček zavrtá – ale k tomu majáku jsem tedy dojít mohla. Zapomněla jsem. Tak příště.
A další výlet – na ten se moc těším – vnitrozemní Pyrgos. Už minule mě opravdu uchvátil. Už trochu rozmazané vzpomínky si zaslouží zostřit kontury. Vzpomínám, bílé zdi, bílé uličky, průchody a cesta stále výš, až někam „na střechu“, kde ční jen komínky staveb s tlustými, bílými zdmi. A kolem dokola – Santorini. A stihnout to ráno co nejdříve, vyhnout se vedru a uličkám přecpaným turisty. V klidu si Pyrgos projít – to je můj plán. Takže ráno rychle na fíráček, ve Fiře počkat na ten správný autobus, který zajíždí do Pyrgosu. Autobus zastaví přímo před uličkou se směrovkou na pevnost Kastelli. Stoupám pomalu výš a výš a rozhlížím se kolem. Stříšky a věžičky se pomalu vrství. Malé zklamání – kde je děda, který pod pevností pózoval s oslem? A turista si mohl vyfotografovat buď dědu na oslu, nebo se mohl nechat s oslem zvěčnit sám? Posledně tu byl, a býval tu prý dlouhá léta. Přeji si, doufám, že dneska se mu to jen nehodilo. Pyrgos je bludiště, uličky se kroutí, silné bílé zdi střídá pár schůdků. Občas nějaký obchůdek s keramikou či obrázky. Jeden je zvlášť povedený, barevné keramické mističky a talířky rozložené na schodech před krámkem, až oči přecházejí. Také uši si užijí, jemné cinkání přivábí i prodavačku a ta kočenku, rozkošnicky se převalující v nabízeném zboží, jemně vyžene. Pak urovná mističky do řady a vrátí se do svého temného krámečku. Kočička si olíže pošramocenou důstojnost a důstojně se vrátí do svého keramického pelíšku. Pokračuju dál, kolem taverničky s balkónkem a chrámu s podloubím, výš. Uličky a schůdky jsou užší. Už vím, že to jde ještě dál, až úplně nahoru, kde spočinu ve stínu kupolí a zvonů. Výhled je úžasný, je vidět celý ostrov, letiště, Fira a dál Oia, v proláklinách tuším skrytou Messarii a Vothonas. Pokouším se zahlédnout, kudy vede cesta z Pyrgosu na vrchol Svatého Eliáše, ale nejsem si jista. Pyrgos je úžasné místo, jsem nadšená, že jsem si ho znova mohla užít, tentokrát ne v poledním žáru a s davy turistů, ale relativně po ránu, v žáru sice také velkém, ale tady, „na střeše Santorini“, sama, v klidu. Srdce se tady tak nějak víc otvírá, protože potřebuje vstřebat do sebe tolik dojmů, tolik pocitů. Kdyby kaldera se svými domky na útesech nebyla tak zvláštní a výjimečná, určitě by pro mě byl Pyrgos to nejlepší na Santorini. – Cestou zpátky ještě fotím (očima i aparátem) do zásoby a u kruhového objezdu čekám na autobus do Firy. Dopravu teď řídí policista, tak se bavím. Každou chvíli u něho zastaví „kámoš“, radostně pohulákají, zastaví ostatní auta, autobusy, náklaďáčky a tak. Když si pánové vyřeší, co potřebují, auta se zase v klidu rozjedou. Skoro lituji, že už přijíždí zelený autobus, ještě bych si něco „vyslechla“.
Další den je vlastně pokračováním výletu do Pyrgosu. Už tam jsem mlsně obhlížela pohoří Messa Vouno. Láká mě cesta po hřebeni, z Pyrgosu na nejvyšší vrchol ostrova Svatý Eliáš. Ale teplota nějak stoupá, nechce se mi spálit kůži pochodem holými horami. Tak kompromis. Nahoru (na horu), ale jen trochu. Na archeologické naleziště starověké Thiry nad Kamari. Klikatá silnice je vidět z celého Kamari. Pamatuji si, že cesta nahoru byla příjemná, silnice je pozvolná a provoz je zanedbatelný. Navíc po několika dolních zatáčkách se při krajnici občas objeví strom, většinou pinie, který poskytne stín. A dokonce se cestou vyskytne i několik laviček. Vycházím tedy ráno, po osmé hodině (po hotelové snídani). Vláčím vodu – nahoře sice byl stánek (resp. otevřená korba automobilu), kde se něco k pití dalo koupit, ale kdo ví, jak je to dnes. Hned v první zatáčce slyším cinkání zvonečků a klapot kopýtek. Záhy se objeví několik koní a (snad) mulů. Na prvním se veze bujarý mužík a radostně mi mává do objektivu. Cesta je příjemná a poskytuje krásné výhledy na letovisko a hlavně na letiště, na němž začíná přistávat jedno letadlo za druhým. Aut moc nepotkávám, je jich dokonce méně než pěšáků. Kromě několika normálních turistů mě mine i pár nahoru či dolů běžících sportovců, v šortkách, tílkách, s ručníkem za krkem a lahví vody v ruce. Pot se z nich lije, kývnou na pozdrav a kvačí dál. Na to bych tedy neměla. Jdu poměrně rychle, ale zdržuji se focením, takže na horní, ještě velmi prázdné parkoviště se doplazím až po 40 minutách. Z otevřené korby je regulérní stánek i se stolkem a lavičkou, a otevřený. Takže za odměnu frappé a čumenda na všechny strany. Je to opravdu krásné místo, ráno ještě neskončilo, slunce nás ještě šetří a povívá lehký vánek. Je mi dobře.
Pak se vydám na zbývající výstup do ohrazeného areálu, koupím vstupenku za 2 eura a pomalu zdolávám další převýšení. Výhledy jsou impozantní. Objevují se první archeologické nálezy a všude kolem množství sušených květinek a bylinek. Pomalu se dostávám do centra starodávného dění, na agoru. Naleziště je rozsáhlé a je toho tu k vidění opravdu hodně. Není tu koš na odpadky – taky kdo by ho vynášel – tak se kelímky od kávy a lahve od vody hromadí na zahradníkově kolečku. Procházím si po cestičkách a stále nechápu, jak se tady dalo žít. Dojdu až k obětišti, na výspu skály, a moře mám kolem sebe ze tří stran. Barvy modré přecházejí a hladina se leskne ve slunci. Občas se objeví světla přistávajících letadel, podvozky vysunuté, pasažéři jistě přitisknutí k okénkům a v ohromení si prohlížejí sluncem zalité skalisko. Vidíte mě?
Nechce se mi dolů. Ještě musím najít ve skále vytesaného delfínka a lva, které si pamatuji odminula. A pak dolů, na parkoviště. Cestou pokukuji po stezce, která vede na druhou stranu hory, do Perissy. Vypadá to, že je jich hned několik, občas zahlédnu nějakou postavu opatrně scházející dolů či vystupující nahoru. Tak jo, do Perissy jsem se stejně potřebovala jít podívat, a plavky nosím s sebou. Cestička je to taková kozí, šotolinová, sandály mám za chvíli plné kamínků a prachu, chtělo by to alespoň ponožky, ale po nějakých dvaceti minutách jsem v pořádku dole v Perisse. Projdu si nábřeží a hledám nějaké pěkné místečko na pláži, hlavně se sprchou, abych moře moc neumazala. Chci se nejprve podívat po Perisse, která je mnohem menší a klidnější než Kamari. Obávám se, že trávit zde více času by mě nudilo. Poodejdu od skály a vyberu si pěkné lehátko na pláži s úplně černým pískem, jemnějším než v Kamari. Lehátka jsou zde dost drahá, za jedno se slunečníkem dávám 7 euro, k tomu si dojdu do blízkého obchůdku pro obrovskou zmrzlinu k doplnění kalorií. Moře vypadá moc dobře, písek ovšem neuvěřitelně pálí, však se horký vzduch nad ním tetelí o sto šest. Dno vypadá jako písečné, avšak první krok mě vyvedl z omylu – jsou to bestie kluzké plotny, které jsem musela přelézt téměř po čtyřech. Po čtyřech tam, po čtyřech zpět, ale jinak pěkné, dobré. A tak se válím na pláži s knížkou a občas s nějakou tou dobrůtkou. Dnes už mám volno. Mimochodem, knížku mám v elektronické čtečce, a jsem z ní nadšená. Vzala jsem ji hlavně z důvodu váhy zavazadla, a s obavou, že čtení na sluncem zalité pláži nebude to pravé. Displej nebude čitelný a ještě ji navíc zaneřádím. Technologie jsou však předvídavé, takže písmo bylo skvěle čitelné, dokonce jsem si libovala, jak je čtení příjemné: bílé papírové stránky tak ostře odrážejí světlo, tyto ne. A když jsem zjistila, že po návratu z vody mně vítr nezpřeházel stránky – tak pak měla čtečka vyhráno!
Pamatovala jsem si, že kolem páté hodiny jede poslední lodní taxi z Perissy do Kamari. To by bylo fajn, stihnout ho a nemuset objíždět autobusem do Firy a zpět do Kamari, když je můj cíl vlastně doslova za kopcem. Jenže odkud to taxi odplouvá? Tušila jsem ho někde u provozovatelů vodních sportů, takže jsem se dala směrem západním. Došla jsem po silničce až do Perivolos, tam bych tedy nechtěla bydlet. Vypadalo to tam příliš mládežnicky, bary, půjčovny aut a vodní atrakce. Pláže poloprázdné, ale příliš nelákají. Molo nikde. Vzdala jsem to a obrátila se na druhou stranu. Těsně před pátou jsem doběhla až ke skále a jako poslední jsem hupsla do téměř naplněné lodičky. Žádné molo tam nebylo, nastupovalo se z pláže – tak pak ho mám najít. Cesta zpět neměla chybu, stála za ty 4 eura. Impozantní skále jsem viděla „pod sukně“, sluníčko se klonilo k západu, občas nás osvěžila jemná sprška z vln a po deseti minutách jsme zakotvili v Kamari. Ani tam není molo a vystupuje se přímo do vody. Při větších vlnách to prý bývá sportovní výkon. Ale dnes ne, botky mám v batohu, batoh nad hlavou, vodu pod kolena. Ven z vody a honem se do hotelu umýt a převléknout. Po výborně stráveném dni udeřil hlad.
Bydlení v Kamari je pro mě atraktivní také kvůli letadlům, které při přistání „líznou“ Messa Vouno, otočí to doprava a klesají nad pláží a promenádou na blízké letiště. Už před pěti lety jsme se vydali se synkem na procházku k letišti, a bylo to fajn. Vzpomínám, že přímořská silnička, která vede od Kamari k letišti, je dost dlouhá a frekventovaná, takže raději se vyhnout prudkému slunci. Vyrážím proto hned ráno, projdu pobřežní promenádou, kde mají v tavernách židle nohy nahoru a obsluha umývá podlahy, chodník a občas i nějakou tu číču, která po tahu vyspává v koutě. Na konci Kamari detailně studuji vinnou révu stočenou do nízkých věnců, čímž je rostlina lépe chráněna před větrem a déle si udrží vláhu. A pak už se objevují naváděcí světla runwaye a hned za plotem letiště místo, kde se větší letadla poprvé dotknou santorinské půdy. Silnici v tomto místě křižuje polní cesta, pokud se po ní vydáte tak 100–150 metrů, letadla vám budou přistávat přímo nad hlavou. Usmívám se, jak jsme toto představení absolvovali posledně. Nejdřív jsme před skálou zahlédli světla letadla, pak se přibližovala blíž a blíž. Bylo velké a hlučné. Jako správná matka jsem začala zmatkovat a chtěla jsem synáčka uklidit z nebezpečného místa. Rozutíkali jsme se k silnici – ne, to je špatný směr, tam míří to letadlo, tak zpátky směrem do vnitrozemí, ale ne, to je špatně, tam letí letadlo. Sem – a tam. A tak jsme po cestě přebíhali jako splašení zajíci, až nám Finnair zahučel nad hlavou, ještě jsem si uvědomila, že má na břichu vidět plochy zahnědlé od rzi, a už sedlo za plůtkem na dráhu. Za moment jsme slyšely hluk motorů a já jsem sbírala zbytky své rodičovské důstojnosti. Moc to nešlo, při představě, jak se ten Seveřan za kniplem bavil, když nás naháněl mezi révovím. –Pokračovala jsem dál po silničce, vlevo minula kostelík, který je „zakousnutý“ do letištní plochy, a mířím až k tomu druhému, vpravo. Je na vyvýšeném místě a z jeho nádvoří lze sledovat provoz na letišti. Kostel je zavřený, ale stejně mě láká spíš jeho exteriér. Když si odpočinu a dostatečně se pokochám, vracím se zpět. U „přistávacího místa“ neodolám a vyběhnu na cestu. Přejdu krizový bod a čekám, foťák vytasen. Zrovna nic moc, ale pak tři letadélka přeci jen přistávají, neprohlédnu si je sice přímo nad hlavou, ale před očima je mám moc pěkně. Nechce se mi už vracet zpět do Kamari, takže pokračuju cestou směrem do vnitrozemí. Mezi vinicemi a parcelami s rozestavěnými domy. Rostou tu poměrně rozlehlé domy, ale všechny jsou běloučké, zářivé a s prvky kykladské architektury. Počítám s tím, že po chvíli musím narazit na hlavní silnici spojující Messarii a Kamari. Chvíle se trochu protáhla, prašná a rozpálená cesta se klikatila, obávala jsem se, že skončím někomu na dvorku a budu se muset buď vrátit, nebo se vrhnout střemhlav skrz vinice. Nakonec jsem se na hlavní dostala, a to přímo ke stanici autobusu u odbočky na Vothonas. Přijel za moment, mávla jsem na poslední chvíli, zabrzdil. A pak už jen chvíle a už se máchám v Egejském moři.
I další výlet směřoval do známých míst a pěkně navazoval na předchozí den. Vnitrozemí a vesnice v roklích – Messaria a Vothonas. Takže opět na autobus, ale vystupuji už v Messarii na křižovatce. Matně si vzpomínám, že posledně jsme tady trochu bloudili, ale vím, že musím jít „nahoru“. Pokračuji po hlavní silnici až na konec obce, k větrnému mlýnu. Tady někde sejdu do Vothonas. Bloudím uličkami, fotím si kupole kostelíků a ibišky, ale pořád špatně. Vrátím se tedy na hlavní a pokračuji dál. Jakási odbočka mě zavede do údolí, sice jsem na toto místo nechtěla, ale budiž. Procházím tedy částí staré Messarie, klesám níž pod úroveň okolní krajiny a už se mi před oči staví krásné kostelíky. Okukuji, až na mě zamává mladší žena a jeden mně odemkne, zasvěcený Panně Marii, maličký, přilepený do skály. Zapálím svíčku za své drahé, ukonejším paní, která se omlouvá, tolik omlouvá, že neumí anglicky, a jdu dál uličkami zařezávajícími se do terénu, cesta stále klesá, uličky jsou úzké a prázdné, bílé zídky se klikatí, občas je bílá narušena závěsy bugenvilií, barevnými květy ibišků, tu je palma. Vyruším siestu čtyř bílých kočiček, zatímco mamina zůstává ležet ve stínu jasmínu, mladé se zoufale vrhají na zídku a pryč. Poprvé vidím, jak kočky šplhají po zdech, asi se dívaly na Spidercats. Konečně se nějak dopletu i do údolí Vothonas a už pokračuji známou cestou. Po chvíli bych měla dojít na hlavní silnici mezi Messarií a Kamari, kde jsem postávala už včera. Na konci Vothonas se údolí rozšiřuje, vyhloubené prostory ve skalách dnes slouží jako chlívky či sklípky, je tam uloženo seno na zimu a podobné produkty. Ještě mě čeká bílý kostelík, který i svou čelní stěnou kopíruje sráz, v němž je vystavěn. Obdivuji rozvlněné zdi a pak už jen pohladit chudáka oslíka přivázaného na slunci a mávnout si na zelený autobus. Už je tu a mě čeká zasloužené povalování na pláži.

Balkónová scéna II – Dnešní pobyt ve vnitrozemí mě dokonale vysušil. Několikrát za den jsem si vzpomněla na lahvičku bílého vína, která se chladí v ledničce. Je to taková ta „testovací“, dvě deci?, možná ani ne... Chtěla jsem ochutnat nějaké dobré místní víno, tak jsem si koupila v prvních dnech toto. Těším se, jak si sednu na balkónek a polknu první doušek. Leč ouha. Najdu otvírák, který jsem si prozřetelně přivezla z domova. Jednoduchý, pevný, lepší než ten, co bývá na noži. Zašroubuji, jenže vytáhnout nemůžu. Napínám síly, lahev sundám ze stolu a zkouším to na zemi, přidržuji nohama. Táhnu, táhnu, jako baba řepu, vytáhnout nemůžu. Co s tím? Sednu si na balkon a naštvaným pohledem hypnotizuji láhev. Nedá mně to, zkouším špunt vytáhnout znova. Postupně rudnu, nabíhají mně žíly a ovládá mě vztek. Nic. Tak nic. Zkouším se s tím smířit. Normálně alkohol nepiju, tak přeci tady nebudu vyvádět, že se nedostanu do láhve. Ale stejně, měla bych být schopna otevřít láhev. Navíc byla tak drahá... Zkouším to znova, nic. Promýšlím možnosti. Půjdu poprosit o pomoc k sousedům. Představa, že stojím sama ve dveřích s lahví v ruce je děsivá – jako bych se zvala na společný večer! Tak půjdu do recepce – jenže tam dnes byla ta křehká slečna, ta by sotva uzvedla tu lahev... Tak půjdu do nejbližší taverny – no to ne, přece neponesu lahev, navíc s rozškortaným korkovým špuntem, do hospody... Zoufale se vrhám na lahev znova. A!, dílčí úspěch. Dostala jsem se skrz, že by víno dírečkou proteklo? Ne, to ne, ale sát by to šlo – ale to přece ne, nejsem žádný kojenec. Ach jo, tak když nejde špunt ven, třeba půjde zarazit do lahve. Nejde. Ani se nehne. Můj organismus začíná vykazovat známky abstinenčních příznaků. Kde jsem k nim přišla? Vztek už mě ovládá. Nejenže se láhev nedá, ale navíc se o sobě dozvídám věci, které se mně vůbec nelíbí. Tak to ne! Vší silou znova zatáhnu – a špunt je venku. Unaveně dosedám na balkónovou židličku a nalévám si zteplalé víno z upatlané lahve do skleničky. Copak mně tohle může chutnat?
Epilog: druhý den, poté, co jsem v obchodech nenašla lahve s vínem uzavřené na šroubovací uzávěr, jala jsem se shánět pořádnou vývrtku. Problém byl, že jsem netušila, jak se řekne anglicky vývrtka. Má hrdost už byla natolik ponížená potupným otvíráním lahve, že jsem se nesklonila k opisu „potřebuju otevřít lahev s vínem“, tak jsem bloumala po obchodech a prohlížela regály. Nakonec se zadařilo! V potravinách, hned u kasy, vedle zapalovačů! Pro neřestné hned vedle sebe.
Ponaučení: pořádná vývrtka „s křidélky“ bude první věc, kterou dám před další cestou do Řecka do kufru; vývrtka se anglicky řekne corkscrew.

Po dvou dnech „suchých“ výletů už to chce moře. Třeba lodní výlet a nejlépe na západ slunce u Oiy. Nabídka cestovky mě nenadchla, tak jsem se poohlédla jinde. Výletnictví po Santorini i blízkých ostrovech zde zajišťuje Kamari Tours, tak jsem si došla prohlédnout jejich nabídku. Nelákal mě celodenní výlet, ba ani honosné občerstvení v ceně. Vybrala jsem si odpolední výlet menší loďkou (Janis Boat) s programem kaldera, vulkán, horké prameny na Palea Kameni, Thirassia a pak pod Oiu sledovat západ slunce. Za to 22 euro, myslím. Okolo druhé hodiny odpoledne jsem s několika dalšími nastoupila před kanceláří Kamari Tours do autobusu a vydali jsme se směrem k přístavu Athinios. Cesta je to vcelku krátká, avšak nepřekvapí, že se sběrnými zastávkami trvala víc než hodinu. Cestou se autobus proplétal vnitrozemím, tu a tam přibral pár lidiček, před jedním penzionem u Messarie jsme počkali, až dva mladí anglicky hovořící vylezou z bazénu, zabalí se do osušek a do ruky vezmou něco oděvů. No nic, v Řecku přece nebudou spěchat ani turisté. Sjezd po klikaté silnici do přístavu je sám o sobě velký zážitek. Zvláštní je, že autobusy jako by se hrnuly jen tam, kam se dole na té malé plošině vejdou? Však jsme také při úpatí nejmíň deset minut stáli, než se uvolnilo místečko k zaparkování. Bylo nás zhruba dvacet, když jsme vystoupili. Ke skupince přiběhl mladík neřeckého typu a směroval nás, že musíme k lodi. Přístav byl nacpaný k prasknutí. Patrové autobusy, auta a mezi tím snad stovky turistů, mnozí s kufry. Mladík se rázným krokem proplétal mezi vozidly, tu přeskočil zábranu. Ztrácela jsem ho z očí, a to jsem se za ní hnala jako jedna z prvních! Rychle jsem si vtiskla do očí alespoň barvu jeho trika jako poznávací znamení a ohlédla jsem se, co ten zbytek? Vědí, kam mají jít? Čert ví... Směr je jasný – k vodě, tam bývají lodě. Ještě přeskočit jedno ochranné lano a už mládežník ukazuje na kolébající se loďku a pomáhá nám s naloděním. Malá, ale těch dvacet lidiček, jistě bez těch, kteří se probíháním přístavu ztratili, se tam snadno vejde. Slunce pěkně pálí, tak si vybírám místečko zacloněné stříškou. A v minutě to valíme po kaldeře směrem k Neo Kameni. Upřímně řečeno, vulkán si pamatuju z minulé návštěvy, a i když se často po sopkách neprocházím, tuto zastávku bych i oželela. Pamatuji se na hordy rozpáleného kamení a cestičky sem i tam. Ale nechť. Zaplatím dvoueurovku za vstup a dostanu letáček s informacemi o vulkánu. A už šlapeme táhlou cestou nenápadně se zdvihající od hladiny moře. Cesta je únavná, náš průvodce, který se představil jako Vladimir a potvrdil mé předpoklady o svém slovanském původu, jde v čele a na pravidelných zastávkách čeká na své ovečky. Na sopce kromě nás skoro nikdo není, však je rozumnější jet sem ráno, kdy výheň není tak veliká. I když má fyzička není až tak špatná, mám dost. Prohlédneme si jednotlivé průduchy, Vladimir anglicky vypráví o historii sopky i okolních ostrovů a dovede nás až na nejvyšší bod vulkánu. Ochotně fotografuje zájemce jejich fotoaparáty, já si opět vystačím se svou dlouhou rukou. Nahoře je pěkně, krásný výhled po okolním moři i na „zasněžené“ Santorini, a hlavně se konejším představou, že teď už se půjde jen dolů. A za hodinku už zase sedíme v naší loďce a míříme přes kalderu dál, k „horkým pramenům“. Zastavíme v zátoce a můžeme se vykoupat v horkých proudech. Koupel není vhodná pro osoby se zdravotními (třeba srdečními) obtížemi a je nutné počítat s obarvením plavek mořskou vodou. Do vody se mi tady nechce, počítám s tím, že se vykoupu až na další zastávce, na ostrůvku Thirassia. Pozoruji rozdováděné spolucestující, jak se koupou v zelenomodré vodě, někteří míří až ke břehu, kde horké prameny vyvěrají. Tam si spokojeně sednou do mělčiny a radostně se čvachtají. Po zpětném nalodění zhruba za půl hodinky jsou tito jedinci jasně identifikovatelní svými oranžovými zadky. A míříme dál – Thirassia. Kotvíme v malém přístavišti, Vladimir instruuje výletníky, že cesta nahoru do vesnice Manolas trvá asi 20 minut a za poměrně prudké stoupání je odměnou nádherný výhled po kaldeře. Má pravdu, je to úprk nahoru a hlavně hned zase dolů, neboť západ slunce, největší atrakce dnešního výletu, nepočká. S trochou zklamání si uvědomuju, že přístav už je ve stínu a koupat se mi tedy moc nechce. Zato pobřežní taverny zabíhající až do moře, ty vypadají moc lákavě. Najdu si jednu takovou na molu, je dosud prázdná, čtvercové stoly s proplétanými židlemi jsou přichystány pro večerní návštěvníky. Objednám si testovací tomatokeftedes a pivo. Ano, jistěže jen malé, jsem přece dáma. Normálně pivo vůbec nepiju, ale dejte mi už pokoj s těmi sladkými limonádami. Čekám na jídlo a pozoruji cvrkot v přístavu. Periferním viděním si všimnu, že vlastně nejsem v taverně sama – zpod ubrusu vedlejšího stolu se najednou vysune zrzavá noha, druhá, nakonec ocas, kočička se přeloží z bůčku na bůček, stočí se a spí dál. Nejen že je důležité dávat si pozor, kam člověk šlape, ale také kam si sedá. Nad tavernou při cestě je velká stáj, kde přes den postávají desítky oslíků. Teď tam sice žádný není, už je pozdě, ale vím to. A vzpomínám, jak to bylo před pěti lety. Musím se znovu smát. Tenkrát jsem si tenhle zážitek zapsala, v předpokladu, že vám ho povím, ale cestopis o Santorini 2009 tenkrát zůstal nedokončený v šupleti. Tak až teď – text je připraven, stačí ho sem jen vložit:
[„Oslí stezky“ jsme zažili v Řecku na různých místech. Pozorovali jsme, jak trpěliví oslíci táhnou na svých hřbetech hihňající se turisty. Rozhodně a opakovaně jsme odmítali oslíkáře, kteří nabízeli za pár euro služby svých zvířat. Nene, nepotřebujeme, vyšlápneme sami. Chlapec je ještě malý, co kdyby spadl... A letos, při přípravném studiu santorinských poměrů, jsme na ně narazili zase. A ne jednou – cestu ze starého přístavu nahoru do Firy prý lze vyšlápnout po svých, vyjet lanovkou nebo – na oslím hřbetě. A také na ostrově Thirassia, po klikaté stezce nahoru do vesnice se také pohybuje oslí doprava. Tak že bychom to přeci jen vyzkoušeli? Vůči oslíkům je nám to blbé, skoro týrání... Ale co by s nimi bylo, kdyby sobě a svým majitelům nevydělávali vožením turistů na živobytí? Uživili by se/je vůbec? No, uvidíme.
A viděli jsme. Během výletu po kaldeře, o němž jsme na rozdíl od oslů nepochybovali a následně jsme ani trošičku nelitovali, nás poslední výletní zastavení přivedlo do přístavu Thirassia. Vystoupili jsme z lodi a poslouchali instrukce delegátky o časových a jiných možnostech, a také: „Chcete-li na oslíky, pospěšte, trvá to dlouho, než vyjedou a vrátí se zpět, můžete na „obrat“ čekat i hodinu...“ Tak jsme si pro všechny případy pospíšili a dorazili do oslí garáže. Kousek nad přístavem stál velký přístřešek krytý střechou. Uvnitř asi tři zvířata a hulákající oslař: „Donkeys, donkeys? Wait, wait...“ „No, já ještě nevím.“ Znejistila jsem. Zvířata byla tak vysoká. Vypadala spíš jako koně, asi to tedy byli muli. Začala jsem couvat. Oslař nervózně zvyšoval hlas, zřejmě v domnění, že mu nerozumím. Rozuměla jsem, ale nevěděla. Synkův výraz v obličeji také značil nejistotu. Šlapala jsem při couvání do koblížků a nevěděla, co dál. Takoví velcí osli, už se vidím, jak se s námahou vyškrábu na hřbet a bez problémů sklouznu po druhé straně hřbetu zase dolů... Najednou se ozval hluk a směrem dolů se po klikaté stezce řítila masa hnědých těl. Osli. Vytáhli skupinu turistů nahoru a teď, hnáni jekotem svých majitelů, pádili pro další dávku. Tak dva metry široká stezka, lemovaná zídkou, byla zatraceně úzká. Turisté, kteří šlapali po svých, nevěděli, kam uskočit. Jen tak tak nebyl jeden z nich, který měl špatný úmysl – fotit si to splašené stádo, smeten. Sakra, to je nebezpečné.
Stádo zahnulo do své garáže a mně se zazdálo, že nejsou tak velcí, že jsou to ti krásní, téměř plyšoví, korálky a barevnými sedly vyzdobení – oslíčci. Že bych tedy přeci jen na některého z těch připosražených vlezla? Oslař se zřejmě obával prodlev, tak začal rychle, ale systematicky obsazovat osly živým nákladem. Vytahoval turisty, kteří se mezitím nashromáždili v garáži, jednoho po druhém z davu a přiděloval jim povoz v závislosti na turistově výšce a tonáži. Sledovala jsem, jak byl vytažen můj téměř dvoumetrový syn a za pomoci oslaře dosazen do sedla jednoho z těch přerostlých. Takže je rozhodnuto. Musím taky. Byla jsem dovedena zcela na druhou stranu garáže, kde u zídky stál malý, krásný oslík. Byl odvrácen od ostatních a klidně civěl na druhou stranu, na moře. Oslař mně pomohl do sedla, vzal si pět euro, já jsem si zasunula nohy do třmenů na doraz, jak jen to šlo. Osel se nehýbal, zoufale jsem udržovala stabilitu. Seděla jsem, na krku foťák, na zádech batoh, v kalhotách srdce. Po několika minutách jsem si dovolila jednou rukou osla vyfotit. Teda jen uši, ale aspoň něco. Na důkaz. Koncentrovala jsem se, bylo to dobré. Začala jsem mít radost, že jsem to zvládla, vyhrála jsem nad svým strachem.
A v tom se to stalo. Ozval se křik několika oslařů a osli se dali do běhu. Bláhově jsem si myslela, že se rozvážlivě rozhoupou v chůzi stylu karavany velbloudů. Nikoliv. Utíkali! Do kopce. Smekali se po kamenných kostkách. A navíc, vždyť oni vůbec nejsou navzájem přivázáni, nikdo je neřídí a nevede, jen hlas jejich pohaněče jim rozkazuje, co dělat! Nedalo se nic dělat, byla jsem vydána napospas.
Stádo vyběhlo. Zahlédla jsem svého synka na jeho velkém zvířeti, které se hnalo v čele. Můj roztomilý oslíček nejprve stále postával v obráceném směru. Oslař na něj řval tak, že jsem pojala obavy, aby oslíček nezešemíkovatěl a nevrhl se přes zídku ze srázu. Naštěstí se tak nestalo, oslík se rozpohyboval a obrátil do správného směru. Začala jsem padat, tak jsem osla uškrtila nohama. Prošli jsme první stoupání a dospěli do první zatáčky. Trochu mě uklidnilo, že ještě sedím v sedle a nohama cítím drsné oslí boky. Oslíček zaujal čestné poslední místo, za námi už jel jen osel se řvoucím oslařem. Z práskání bičem a řvaní oslaře mi zaléhalo v uších. Nebyla jsem si jistá, na koho řve, ba ani koho práská tím bičem... Hořce jsem litovala. Po očku jsme se snažila zahlédnout své dítě, ale marně... Vystresovaný osel, snad ještě nezkušené mládě, se evidentně snažil ze všech sil vyhovět svému pánovi. Pádil před ním a nedbal na to, že před námi není žádné volné místo, jen osli a osli a osli. Cpal se mezi ně a na mě nebral ohledy. Do zídkami ohraničené stezky se vešli jen dva osli, ale ten můj se mezi dva ohromné oslí zadky přesto nacpal. I se mnou... Obracela jsem se za sebe na oslaře a křičela na něj, ať tomu oslovi řekne, že se přece nemůže cpát mezi ty zadky! Že se tam spolu nemůžeme vejít! Oslaři byly mé české výhrůžky jedno a osel byl z mého křiku zřejmě ještě víc vyplašený. Tak se stalo, že klopýtl na obě přední. Neudržela jsem se v sedle a svezla se horní půlí těla přes jeho krk. Těžký fotoaparát mě táhl níž a níž. No to je konec, blesklo mi hlavou. Nohy přibité v třmenech, teď mě začne vláčet po kamení a ti ostatní osli mě ušlapou... Oslař začal křičet s ještě větší vervou, domnívala jsem se, že chce osla zastavit a mě pomoci na nohy nebo alespoň do sedla. Ani náhodou. Osel reagoval rychlejším během v oba předcházející zadky a mně bylo jasné, že mi nepomůže nikdo. Musela jsem sebrat všechny síly a vytáhnout se zpět do sedla. Podařilo se. Sevřela jsem oslíka ještě pevněji a snažila jsem se ho pohlazením zklidnit. A pak se ozvalo spásné: Finito, finito! Byli jsme téměř před vrcholem stezky. Vůbec jsem si toho nevšimla. Můžeme dolů... Vypletla jsem nohy ze třmenů a sesunula se z osla. Po vzoru ostatních jsem vylezla na zídku, aby oslí masa měla prostor při úprku dolů. Nohy se mně třásly... Vyhledala jsem pohledem syna a oddechla si, že žije. S nejistým úsměvem na mě shora mával. Šli jsme si sdělovat dojmy. Můj osel byl malý, zakomplexovaný, synův velký, prohnaný, se závodními ambicemi – vždycky se rozběhl a pak u prvního keře okusoval listy. Oba jsme cítili, že jsme byli za ten hloupý, vskutku oslí nápad patřičně potrestáni. Můžeme být rádi, že jsme přečkali. A nikdy víc.].
Vzpomínám, tomatokeftedes jsou výborné, nejlepší, co jsem tu jedla. Ano, ještě jedno pivo, prosím! Slunce se kloní níž a níž a je čas na poslední část výletu. Vracíme se na kalderu, slunce už nás jen pozvolna hýčká, teplý vítr ofukuje dosud horkou kůži. Přiblížíme se k Santorini a pomalu projíždíme kolem barevných útesů. Vladimir vypráví, zastavíme ještě u bílého kostelíka na skále a připlouváme pod Oiu. Zapadající slunce barví bílé domky do růžova, na zídkách a v uličkách jsou vidět davy turistů. Kapitán najde strategické místo, loďka se zastaví a slunce se už pomalu dotýká horizontu. Ve výhledu zaclání plachetnice a dotváří známý výjev proslulého západu slunce na Santorini. Nevím, jestli je nejhezčí na celém světě, ale je krásný. Tak krásný, že kdyby jsem ho viděla na obraze, řeknu, že je to kýč. A kde je hranice mezi dokonalou krásou a kýčem? Vždy mě udivuje, jak slunce nakonec zapadá rychle. Už se zakouslo do mořské hladiny, už je ho jen půl a teď, teď mizí poslední střípek v moři. Obloha je rudá. Ještě chvíli, chviličku posečkat, a už se lodě dávají do pohybu. I ta naše projíždí stále tmavší a tmavší kalderou a nám se naskýtá zase nový pohled. Rozzářené stavby na útesech. Domečky, hotýlky a taverny, všechny se rozsvěcují ostošest. A dole pod útesy kotví velelodi, jejichž paluby jsou vyšperkované světelnými řetězy. Na obdivování ale nezbývá čas, jsme v přístavu, vyměníme koráb za patrový autobus a šplháme zase do kopce. Ještě zahlédnu Janisovu loďku, jak pádí vlnami směrem k vulkánu, a zase mě překvapí nový pohled na kalderu se světýlky lodí. Pak už projedeme ztemnělým vnitrozemím, abychom za pár minut zastavili v prosvětleném Kamari, kde dlouhá noc teprve začíná.
Dalším z plánů je procházka kolem kaldery. Vím, že lze jít z Firy přes Imerovigli až do Oiy. Cesta měří asi 10 kilometrů a samozřejmě na slunci. Ale ty výhledy! Vůbec nejsem přesvědčena o tom, že půjdu celou cestu, ale alespoň kus určitě. Takže opět autobusem do Firy, tentokrát žádné zbytečnosti s sebou, jen vodu, mobil s foťákem a šátek na hlavu a ramena. Co o této procházce říct? Slova jsou dost zbytečná. Procházím Firou, aniž si všimnu, jsem ve Firostefani. Jen tak se kochám. Na turistický ruch je ještě brzy. Taverny a obchody se teprve probouzejí k aktivitě, obsluhy čistí stoly, výlohy, chodníky, aby vše bylo správně načančané pro potenciální zákazníky. Obchůdky nabízejí různá lákadla, od těch obyčejných až po (na mé poměry) luxusní, třeba s oděvy či šperky. Střídají se obchody honosné a neosobní s těmi krásně nazdobenými pečlivou rukou majitele. Vzhledem k atraktivnosti lokality se však ceny ve všech přibližují spíše k těm luxusním. Nákupy mě tady ale netáhnou, oči nelze odtrhnout od kaldery a útesů. Fotím, co to dá, a společně s foťákem se zahřívám i já. Horko je tu k padnutí. Procházím uličkami, vděčna za každý stín, který se vyskytne. Cesta do Imerovigli je stoupavá, naštěstí jen pozvolna. A zde hotely, taverny, bary, bazény – vše ještě odpočívá a nabírá nových sil. Na dohled už jsou zbytky pevnosti Skaros, která ční na skalisku vystouplém do kaldery. Vedou k ní z Imerovigli schody, pak přejít úzkou pevninskou úžinku a zase cestičkou nahoru. Vidím, že po cestě už se míhají nějaké postavičky, které schody a horko neodradily. Půjdu se také podívat. Dolů to jde, cesta je částečně ve stínu a schody jsou mírné, střídají se s plošinkami (ocením je při cestě zpět). Cesta skýtá zase jiný pohled na kalderu a hlavně na domky na útesech. Proplétá se mezi hotely, řekla bych – vyšší cenové kategorie. Nadchne mě komplex, kde je ke každému pokoji přičleněn malý bazének. Občas se mihne obsluha, tu s kýblem a hadrem, tu se snídaní. Téměř v úpatí bělostně září kostelík Agios Georgios – a vevnitř se zrovna maluje. Prozrazují to kýble s barvou před zavřenými dveřmi i zvuky zevnitř. Škoda, nahlédla bych. I ten pracující řemeslník by mě zajímal. Loknu si teplé vody a nastoupím na závěrečnou část cesty k rozvalinám, jejichž současnou podobu má prý na svědomí jedno z velkých zemětřesení v 19. století. Obdivuji barevnost skal, černá, červená, a ještě více trsy zelené trávy, tu a tam nějaký kvítek, jak to zde může přežít? Cestička obchází zbytky pevnosti a vrací se zpět. Malíř stále pracuje a já se plazím zpět do Imerovigli. Čas pokročil. Jsem konečně zpět nahoře, v blízkém obchodě si koupím zmrzlinu a pivo (zase!) a usadím se na stinnou zídku kdysi mlýnu, dnes asi nějaké taverny, dosud zavřené. Sedím a odpočívám z plných plic. Snažím se soustředit na tento moment, vstřebat do sebe vše, co dokážu vnímat. Naplnit se tímto pocitem a uložit ho v sobě pro dny příští. Dál už v cestě nepokračuju, dojmů mám v sobě dost a dost. Nechci je přebít únavou a vyčerpáním. V klidu, míru a pohodě se vracím zpět, volím uličky, kterými jsem zatím nešla, stále nacházím něco nového a zajímavého. Pak u autobusového nádraží jedno kafíčko a cesta zpět do Kamari.
Fira a městečka nad kalderou navštěvuji během svého pobytu opakovaně. Okoukání nehrozí. Stačí přijet v jinou hodinu a místo je jiné. Proměňuje se, jednou je nad kalderou opar, jindy je zcela jasno, pak pár fotogenických mráčků nad Tirassií a vulkánem, tu nová zámořská loď. Pořád něco nového. Lze bloumat ulicemi bez cíle, a vděčný turista bude spokojen. Jsem sice vděčný turista, ale cíle mám ráda. Takže ještě zmíním ještě jeden cíl ve Fiře – starý přístav. Autobus mě jako obvykle vyklopí na nádraží, tentokrát cestou ke kaldeře ještě zavítám do archeologického muzea – Muzea prehistorické Thiry. Expozice je poměrně malá, hodně santorinských nálezů je zřejmě v athénských muzeích. Jsem zvědavá na předměty a především na mozaiky z Akrotiri, abych si doplnila dojem z navštíveného místa. A upřímně se těším na malou zlatou kozu ze 17. století před Kristem, taky nalezenou v Akrotiri, docela nedávno, v roce 1999. I když jsou pro Santorini typičtí spíš osli, pro mě je Santorini spojeno s touto kozou, či kozorožcem, chcete-li. Na rozdíl od oslíků jsem ji jako suvenýr nikde neviděla, byla bych si ji určitě dovezla domů. A z muzea zase ke kaldeře a jako včera, směr do Imerovigli. Chci do přístavu, takže nesmím přejít odbočku vlevo. Přejít se nedá, cesta je dobře značená zbytky oslích výkalů, rovněž čichová stopa je více než patrná. Vede mě širokou cestou, občas proloženou schůdkem, dolů do přístavu. Cesta je zatím dost prázdná, občas nějací turisté, občas nějaký oslík. Jsem ráda, neboť mám hrůzu ze splašeného oslího stáda přesouvajícího se buď nahoru, či dolů, buď s prázdnými hřbety, nebo naloženými turisty či jiným nákladem. Jednu takovou skupinku jsem přeci jen potkala, ale bylo to nic proti oslím parkovištím, která se nacházejí nad starým přístavem. Desítky oslů se tam řadí při krajích cesty, další desítky postávají ve dvorcích. V jednom dvorku počítám, kolik jich tam vlastně stojí? Po sedmi desítkách to vzdávám – moc. Nelíbí se mi to. Snad se o ně jejich majitelé starají dobře, ale jde to vůbec? Může takhle to zvíře netrpět? Starý přístav je malinký, kotví tu výletní lodě, mezi nimi i repliky starých korábů. Projdu pár obchůdků, dám si kávu a čučím na rybičky v průhledném moři. Dlouho se nezdržím a vypravím se na cestu zpět. Mohla bych zase po schodech, ale můj plán je jiný – chci vyzkoušet lanovku. Za pět euro (děti polovic) se dostanu do kabinky, ještě je čas, lanovka není moc naplněná, podle jízdního řádu má jezdit každých dvacet minut a přeci jen ještě není špička dne. Nečekám ale dlouho a dá se do pohybu. Mám další úžasnou příležitost vidět útesy, kalderu a santorinské stavby zase jinak. Lanovka je rychlá, tichá a za chvíli vystupujeme nahoře ve Fiře. Zbývá projít několika uličkami, koupit si nějakou sladkost a taky další dárečky domů, a pak autobus, Kamari a ráchání v moři.
A tak to šlo den co den. Každý den jsem opustila své dočasné bydliště, opakovaně jsem navštívila Firu i Oiu, pohled na kalderu je velké lákadlo. A pak už byl čas balit. Tahle dovolená mně ohromně vyšla. Odložila jsem starosti a věnovala se jen sama sobě. Ne že bych se na své drahé doma netěšila, ale jednoduše se mně po nich vůbec nestýskalo. Však oni to vydrží a já přijedu domů jako nová, odpočinutá a dobře naladěná. Některé plány jsem nestihla uskutečnit – nešla jsem z Pyrgosu po hřebeni na nejvyšší vrchol ostrova k Svatému Eliášovi, i když cesta tam je podle vašich cestopisů pohodlná a skýtá krásné vyhlídky. Nešla jsem celou trasu z Firy do Oiy kolem kaldery. Nedojela jsem do vesnice Emporio. Neobhlédla jsem pláž Vlychadu. Maják Faros mně také unikl. Nenavštívila jsem žádné z místních muzeí vín. Docela dobře si dokážu představit, že bych Santorini navštívila potřetí. Nuda nehrozí.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (13)
01.04.16 16:20 Dana K.
Nádhera.Mám to za 70 a už se nemůžu dočkat.Obkouknu, a když to vše nestihnu,tak si to ještě zopakuji.Myslím je lepší single
10.02.16 14:38 Vladuska
Tak to je paráda....ráda od tebe čtu již delší dobu...Loni mi hodně pomohl tvůj cestopis o Samosu.......a teď jsem si řekla, musím si přečíst také něco o Santorini, když mě v létě čeká. A najednou vidím tento tvůj cestopis.........říkám si: HA.....tak jdu do toho....a opravdu....stálo to za to...MOC DÍKY
25.03.15 08:26 acza
Pro Evt1 - nechci to řešit na tomto místě (a dělat případnou reklamu cestovce), napiš mně případně do vzkazů a odpovím Ti podrobněji. Téma cestovek obecně je tu často probíráno, např. http://www.recko.name/diskuze.php?id=8476&str=1&s15&HLD=A&hledej=cestovkou, možná najdeš inspiraci. Co se týče půjčoven kol - asi na Santorini nějaké jsou, ale nemůžu říci, že bych na ně narážela každým krokem. A děkuji za pochvalu. Alena
24.03.15 10:49 Evt1 (nepřihlášený uživatel) 212.111.24.***
Dobrý den,letos jsme se rozhodli jet na Santoriny,Váš krásný komentář touhu umocnil,jen prosím o radu s jakou cestovkou a do kterého hotelu-neporadila by jste?Na ostrově jsme nebyli,dá se zde jezdit na kolech a jestli ano-oujčují se kola??
18.02.15 13:53 Evulka
Dobrý den, super čtení. V létě bychom také rádi do Řecka. Na Santorini jsme již byli a před přečtením vašeho cestopisu jsem uvažovala o jeho druhé návštěvě. Teď jsem nahlodaná ještě víc.
16.02.15 16:03 Zdenny (nepřihlášený uživatel) 212.47.15.***
Krásný fotky, pár místeček na Santorini znám,začetla jsem se a nepustila až do konce. Máte nadání upotat pozornost , pište...Děkuju za krásnou procházku.
15.02.15 22:14 Bylinka65
Děkuji za krásné čtení. Asi už vím, kam poletíme příští rok.
15.02.15 11:49 acza
Jé, Vy jste na mě tak hodní, děkuji! Já jsem váhala, jestli mám cestopis zveřejnit, když je tak děsně dlouhej, a vůbec... - abych moc neotravovala. Děkuji moc. Alena
15.02.15 10:51 matymaty
Klobouk dolu,moc pěkně napsané a perfektní návod jak v klidu a v pohodě poznat Santorini.
14.02.15 22:33 cyklistka
Parádní cestopis, krásně napsané. A popis jízdy na oslíkovi neměl chybu :)
14.02.15 17:06 IrenaT
Moc hezký cestopis i fotky :-)
14.02.15 13:03 machajda
Ali, napřed jsem projela, jak je cestopis dlouhý a protočila jsem oči - no nic, řekla jsem si, tak to zkusím přečíst - a najednou, aniž bych si všimla - je konec??? Už??? :-) Moc hezky napsáno a opravdu bezva návod pro ty, kdo nejsou pojízdní. Díky
14.02.15 12:26 sifaka
Cestopis je dóst dobrý :-).Dala sis práci.
Krásné fotky s nápadem a fantazií.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
T4DhW
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝acza˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy5
Hotely7
Taverny2
Diskuze1
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací