Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 4 | 29
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Tajuplný ostrov očima zvířátek

Autor:
Zařazeno:
Zakynthos
Napsáno:
31.10.14 22:22
Fotografií:
38
Přečteno:
3448
Soutěž:
2014
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 07:50
21 °C
Skorojasno
bezvětří
Počáteční rozpaky

Ježek byl nervózní. Celou dobu letu myslel na to, aby se něco nepokazilo. Potají okukoval ostatní spolucestující a hlídal, jestli se opravdu chová jako člověk, načež několikrát napomínal Zajíce, který seděl hned vedle u okýnka a fascinovaně zíral na mraky a Zeměkouli pod sebou.

„Zajíci, nestříhej těma ušima, aspoň když jsi na tejden člověkem! Copak snad tohle dělaj lidi?“ kabonil se Ježek.

„No joo furt, dyť mě nikdo nevidí…,“ zahuhňal zajíc. Ježek, ten má tak co říkat, pomyslel si, ale radši už nic neříkal. Sotva mu totiž bylo rozumět, tolik byl zvyklý na svůj zaječí pysk a dlouhé přední hlodáky.

„Jen jestli nám donesou nějaký jídlo,“ olíznul se mlsně Kocour na třetím sedadle směrem do uličky, „známe lidi, že na ně není vždycky spolehnutí,“ dodal mrzutě. Moc dobře si pamatoval, jak kdysi dávno, když ještě bydlíval u lidí, mu vždy před výplatou skrouhli pravidelnou dávku kočičích konzerv.

Kocour se adaptoval na lidskou podobu ze všech tří zvířátek nejlépe. Důkladně si hlídal, aby se nevědomky nepostavil na všechny čtyři, nedejbože aby se stočil do klubíčka, jak se u odbavení na letišti prohřešil Ježek. Samou nervozitou propadl svému podmíněnému reflexu; když brána u osobní kontroly potřetí blikala, Ježek v tu chvíli nevěděl, co se děje a bál se, že detektor poznal, že není člověk, ale patří do čeledi ježkovitých. Kdyby Kocour nezachoval chladnou hlavu, nepřispěchal k pasové kontrole a nevysvětlil by, že se pan Ježek doma přejedl fazolí a teď má křeče v břiše (a navíc si v kapse nechal nůž rybičku), asi by jen tak snadno neodletěli.

Úryvek z dopisu od Moudré Želvy ze dne 7. 7. 2014

„…a proto si myslím, že právě vy jste ti praví adepti. Ano, samozřejmě je mi jasné, že vy tři - Zajíc Vejtaha, Ježek Ostnatý a Kocour Povaleč - nemohou v této době, v tomto roce a na tomto území cestovat sama, bez doprovodu člověka, jakožto majitele. Nyní ale testujeme nový preparát vyvinutý rejnoky v hlubokých podmořských vodách blízko ostrova Zakynthos. Je to vysoce účinný extrakt z extraktu z derivátu vzácné mořské řasy, která se nachází 567 želvích stop pravotočivě od slavné pláže Navagio. A náš tým zvaný Greek Carretta vás zve, abyste se zúčastnili pilotního testování – ano, vás tři, zvířata ze střední Evropy. Jenom vy totiž máte stěžejní vlastnosti - odvahu, schopnosti a prozřetelnost - které jsou při vtělení do lidí potřeba, a které jižní zvířata ještě nenabyla…“

Krtek si tehdy na nose popotáhl brýle a zakroutil hlavou. „Nevím sice, co je to ostrov a kde se nachází, ale vím určitě, že si vybrali ty pravý... Ten náš Zajíc je negramotnej, Ježek dupe a Kocour umí jen nahánět kočky a vyžírat spíž. Tohle teda opravdu nepochopim,“ ukončil svou úvahu Krtek a šel se zahrabat. Nechtěl si to přiznat, ale trochu ho mrzelo, že nedostal pozvánku do své hromádky i on.


Setkáni s prasnicemi

Co nevidět všichni tři stanuli v rušném letovisku Tsilivi před velkým hotelovým komplexem, který se mohl pyšnit čtyřmi hvězdami a programem all inklusive. Přeci jen želvám bylo jasné, že i přes svou psychickou zdatnost a odvahu nemají středoevropská zvířátka s penězi, obchody a vyjednáváním prozatím velké zkušenosti.

„Hele, prasnice,“ zaječel Zajíc a ukázal směrem k bazénu. Už už se chtěl radovat, že zde nejsou jako zvířata sami.

„Ticho!“, okřikl ho Ježek, „to nejsou prasnice, to jsou lidi. Oni se tady takhle vyvalují, protože mají jídlo a pití na hotelu a nikam se jim nechce,“ vysvětlil moudře Ježek. Ve volném čase se ve svém doupěti věnoval četbě, a tak o životě lidí lecco věděl, a odvedl Zajíce a Ježka na obchůzku kolem hotelu.

Foukal silný a studený vítr – právě takový, který Kocourům moc nesvědčí, zvlášť těm mrzutým. Kocour se těšil, že si vyhřeje kožich, ale tohle? Začínaly ho studit tlapky. Takhle si moře a ostrov nepředstavoval. Zvířátka chvíli bloudila po hotelovém komplexu s množstvím zákoutí, až konečně vylezla na uzoučké plážičce, kde foukalo ještě víc. Žádný člověk ve vodě, natož zvíře. Několik málo lidí leželo na pláži v mikině a kalhotách a změřilo si nově příchozí nevraživým pohledem.

„Tady se mi to nelíbí,“ zakňoural Kocour a naježil se.

„Mě se tu taky nelíbí,“ opakoval Zajíc a sklopil uši, protože nic chytřejšího nevymyslel.

„Změníme směr a jdeme do města,“ zavelel Ježek. Zajíc a Kocour ještě moc rozumu nepobrali a vycítil, že je čas převzít vedení.


Suvenýr, suvenýr, suvenýr

„Hele, Ježku, zase brejle, a zase Ray Benky! Regál plnej brejlí! Takový, co nosej lidi!“ ječel Zajíc jako u vytržení, nasazoval si jedny brýle za druhými a nutil Kocoura, aby mu držel zrcadlo a Ježka, aby hodnotil, jestli mu slušej, nebo ne.

Poté, co zjistil, že ani jedny správně nepadnou na jeho hlavu (i po převtělení stále ještě trochu zaječí), pokračovali dál do města podél větších či menších supermarketů, obchodů se suvenýry, rádoby luxusních barů a předražených taveren, kam Řecký rodák nevkročí a které lákají turisty na greek salad za v přepočtu dvě stovky. Jeden hotel vedle druhého, samý turista. Většina kýčů v obchodech ztvárňovala želvy a na všech kalendářích a pohledech se vyjímala tolik slavná pláž ztroskotanců, Navagio Beach.

„Tohle je místo, kde bydlí Moudrá Želva,“ vzpomněl si Ježek a ukázal na ohromný poutač půjčovny aut a motorek, na jehož logu byla vyobrazena ostrovní dominanta. Bílé útesy kontrastovaly s azurově modrým mořem a zelenými kopci. Ano, jistě právě tohle je místo, o kterém jim Želva psala. Nemohl se mýlit.

Kocourovi se to ale nějak nezdálo. Rozhlédl se po rušném letovisku, vzpomněl si na uzoučkou pláž plnou ošklivých lehátek a poznamenal: „Tohle že má být někde tady? Jestli si z nás želva neudělala dobrej den…“, ošíval se Kocour. „Nevim, jak vy, ale já jdu zpátky na hotel. Mám hlad a krom toho máme tu… no… no schůzku s nějakym delegátem, nebo co.“

Ježek se Zajícem mlčky kráčeli za Kocourem.


Delegát z Humpolce a Pražandy

„Takže, tenhle ostrov obývají želvy Caretta Caretta. Jestli si myslíte, že koktám, opak je pravdou – to je jejich název, Caretta obecná. Teď se líhnou a líhnou se opravdu hodně. Jestli je chcete vidět, tak až vystřízlivíte, můžete si půjčit auto a číhat na ně na pláži ráno v sedm… To je ještě tma,“ poučoval delegát své osazenstvo, které se skládalo ze tří zvířátek v lidské podobě a dvou mladých dam s blond hřívou, obyvatelek hlavního města, každá měla před sebou plastikový kelímek. „No, a jak se vám tady líbí?“ dotázal se, aby pobídnul své svěřence k hovoru.

Zvířátka zaraženě mlčela. Ozvaly se Pražandy.

„Maj tady dobrej bílej rum!“ prohlásila jedna a začala se chechtat.

„Jo, ale nalejvaj ho jen dole na baru, tady na recepci ne!“ ozvala se druhá s lehce jízlivým podtónem. „A mám jeden problém,“ dodala významně.

Delegát jen zdvihnul obočí. „Nemáme výhled na moře!“ prohlásila vítězoslavně.

Delegát hrdinně vzal situaci do svých rukou a nakráčel rázným krokem k recepci, posvítit si na ty záškodníky.

Zvířátka jen koulela očima z delegáta na Pražandy a zase zpátky a ostýchala se cokoli říct. Vycítila jisté napětí ve vzduchu a nechtěla přilévat olej do ohně, a tak se raději nepletla do věcí, kterým příliš nerozuměla.

„Zajíci, myslíš, že jsme tady dobře?“ šťouchl Kocour do Zajíce. Byl by se býval zeptal Ježka, ne toho negramoty Zajíce, kterej všechno zapomene, ten ale seděl příliš daleko.

„Já nevim, kocoure, ale asi bychom si taky měli dojít pro ten bílej rum a na něco si stěžovat… Jako lidi!“ zašeptal Zajíc.

„Ticho,“ okřikl je Ježek, zavrtěl se na polstrované sedačce a odkašlal si. „Musíme jednat,“ řekl rozhodně.

- o půl hodiny později -

„Ještě palačinku?“ otázal se Ježek, mile se usmál a zamířil k bufet-baru. Nakonec byl rád za ten nápad pozvat delegáta na večeři do hotelové jídelny, kor když ji nemusí platit. Zajíc ale zastříhal ušima a podíval se na Ježka žalostným pohledem, proč ho nechává samotného s člověkem. Vždyť přece ví, jak je na tom s komunikací, zvlášť s tak významnou osobu. Kocour už byl dávno na hotelovém pokoji, kam si potají natahal jídlo – stolovat s lidmi je proti jeho zásadám.

Delegát chtěl prolomit ledy. Jakmile Ježek zmizel z doslechu, naklonil se k Zajícovi a otázal se: „A odkud že vy vlastně jste?“

Zajíc se přikrčil a nejradši by zalezl pod stůl a odhopsal pryč. „No… my… my jsme z Čech,“ vysoukal ze sebe s úlevou, že takhle to stačí.

„To je hezké, ale odkud z Čech?“ překvapil ho svou otázkou delegát.

„No…tam jakože na jihu….vlastně z Kanady…“

„Z Kanady?“ zarazil se delegát.

Zajíc vyplašeně kroutil hlavou ze strany na stranu a vyhlížel Ježka, který stále ještě stál frontu na palačinky.

„JEŽKUUU!“, zaječel Zajíc, až sebou delegát škubnul. Ježek ho ale neslyšel. „JEŽKUUU!“ zaječel znova. Nic. Zajíc už měl na krajíčku.

„A nejste vy náhodou z Český kanady?“ pomohl mu.

„Jo, z Český, z Český!“ horlivě přikyvoval Zajíc a Ježek stále nikde.

„A ty jsi odkud?“ odvážil se Zajíc. I přes hroznou trému se ve výslovnosti celkem lepšil.
„Vysočina, Humpolec.“

To už se vracel ježek, s talířem francouzských palačinek s nutellou. „Výborně, tady na tom hotelu maj nejlepší jídlo. Sem chodim na večeře nejradši,“ pochvaloval si delegát a zakousl se do palačinky.

„Tak abychom se dostali k jádru věci,“ rozhovořil se Ježek hlubokým hlasem, „za kolik byste nám domluvil půjčení motorky?“


Pozlátko

Skútr o síle 125 cm3 již čekal na hotelovém parkovišti na druhý den, ale večer byl ještě dlouhý, a tak se Zajíc s Ježkem vypravili obhlídnout město, které již spolkla temnota noci. Kocour zůstal na hotelovém pokoji, protože se mu po večeři prý odkrvil mozek, musí trávit a to se nemůže dít za chůze. Pak si ještě musí před spaním zacvičit jógové ásány a pozdrav měsíci. Tomu se zvířátka moc nepodivila, protože kocoura dobře znají. Hodně toho namluví, pak zaujme ásánu „pozice tygříka“ a usne.

Ježek se Zajícem míjeli množství osvětlených budov, povětšinou dosti moderních, některé se mohly pyšnit i venkovními eskalátory.

„A kde jsou ty staré domy s okenicemi na modro, polorozbořené kamenné stodoly, osli a staré babičky v černém, dřevěné lavičky a stůl před každými dveřmi, kde se sousedi schází na ouzo, ušmudlané kafeniony, kde mají frapé za euro a kde ještě neumějí anglicky?“ posteskl si Ježek. Když doma v doupěti četl průvodce ostrovem a po Řecku vůbec, nejvíce ho zaujal jejich tradiční folklor.

„Ježku, nevim, ale tady to taky docela žije…“ všimnul si Zajíc. Právě procházeli kolem Coctail baru, ve kterém se zrovna na ohromných plazmách promítal přímý přenos fotbalového utkání.

„Koktejl jen za 3,50 euro, šťastná hodinka!“ vyřvával číšník před vstupem do baru. Zaměřil se na Ježka a Zajíce. „Kam jdete? Vítejte! Račte vstoupit!“

„Ne, děkujeme,“ odmítnul Ježek.

„Proč?“ otázal se. „Můžete mi říct, co se vám nezdá na koktejlu za 3,50 euro? Jakou cenu byste si představovali?“

„My nepijeme alkohol…“ utrousil Ježek a pokračoval ve své cupitavé chůzi.

Číšník protáhl obličej v nenávistném gestu. „Cože? Vy si ze mě ještě budete dělat srandu? Všude maj kokjtejly za 7 euro a 3,50 je pro vás drahý?? Všichni turisti přece pijou koktejly!“ zvolal, ale to už se mu zvířátka ztrácela z dohledu.

Míjela honosné budovy, samé novostavby, nasvícené a ověšené neonovými panely. Jídelní lístky vystavené za sklem před tavernami převážně v ruštině, angličtině, a němčině, sem tam se objevila dokonce i čeština. Tabule lákají na „English breakfast“ a snad i na „English dinner.“ Přesto byly poloprázdné. Možná proto, že už je konec září? To zvířátka mohla jenom tušit. Z žádného obchůdku nebyla cítit osobitost, na regálech se dokonce často objevovalo upozornění, že „prostor je monitorován“.

„Tak zajíci, víš, jak se tomuhle říká?“ řekl moudře Ježek, zatímco cestou zpátky k hotelu míjeli zapřažené koně, které na bryčce vozili bohaté turisty na vyhlídkové jízdy, podobně jako na Staroměstském náměstí. Zajíc mlčel. Nevěděl.

„Tomu se říká pozlátko,“ vzdychl Ježek a byl si jist, že se strefil do černého.


Hvězda karaoke show

„Kocoure, jsi tam?“ bouchal ježek na dveře nesoucí zlatý nápis 203. Kocour se zase přejedl a teď chrápe a neslyší nás, pomyslel si.

„No tak, Kocoure, my chcem taky spát!“ zavřeštěl Zajíc, ale z pokoje se nic neozývalo.

„Zajíci, máš bojovej úkol. Vylez z chodby na balkón a po zábradlí přelez až do našeho pokoje. Dveře by měly bejt otevřený,“ poručil Ježek.

Za pár okamžiků se z útrob pokoje ozval Zajíc. „Ježku, Kocour nikde!“

***

Zvířátka cupitala po schodech až dolů do přízemí, plně rozhodnutá prozkoumat všechna zákoutí hotelového komplexu a najít kocoura. Nejprve, celá uřícená, vtrhla do jídelny. Výsledkem bylo deset překvapených pohledů hotelového personálu, který právě večeřel. Bylo 22,00 a tou dobou je již pro hosty jídelna zavřená. Ani ten Kocour tam nebyl.
Zvířátka vycouvala a zavětřila. Něco slyšela. Slyšela hudbu. Rozběhla se tím směrem, odkud se hudba linula, až se ocitla u venkovního hotelového baru s pódiem a velkými reproduktory. A na pódiu nebyl nikdo jiný než… Kocour.

„Oh I can not it explain, every time is the same, now I feel, that its real, take my heart…“ zpíval Kocour za veselého skandování diváků. K refrénu se přidaly přihlížející děti, dospělí i mladiství.

„Cheri, cheri lady, going through emotion, love is where you find it, listen to your heart…“ rozjížděl to Kocour na plné obrátky. Evidentně se stal, mezitím co ostatní zvířátka obhlížela pozlacené město, hvězdou karaoke show a oblíbencem publika.

Zajíc s Ježkem jen překvapeně zírali. Mlčky se posadili na bar, Zajíc si s velkým rozpaky objednal „the best alcohol drink, what you have,“ a s nazdobenými, signálně zabarvenými vysokými sklenicemi před sebou rezignovaně pozorovali ostatní hosty, prolévající se ouzem a pivem a barevnými drinky u nasvíceného bazénu.


Mount Everest a linie fialek

„Takže aby bylo jasno, nikam s váma dneska nejdu,“ prohlásil ještě před snídaní Kocour. Budu tady na pokoji hlídat věci… Aby nám je nikdo neukradl!“ dodal s vážnou tváří.

Ježek věděl své – Kocour se nechal zlákat. Pozlátkem. Co byste od něj taky čekali, od Kocoura? Touhu vzdělávat se nemá (ostatně to Zajíc taky ne, ale Zajíc je aspoň trochu dobrodruh) a zabydlí se všude, kde je jídlo, společnost a trocha zábavy.

Zajíc už chystal svůj batůžek a těšil se na cestu. Rád se vozil a díval se po krajině, zvlášť po té exotické. Ježek chvíli moudře zíral do mapy a rozhodným gestem pokynul na Zajíce. „Jedeme!“

- o hodinu později -

„Ježku, myslíš, že je dobrej nápad škrábat se tak vysoko?“ vřeštěl zajíc, zatímco Ježek kočíroval motorku po nezpevněné cestě kroutící se jako had stále vzhůru, každou chvíli prudká zatáčka.

„Nic se neboj, Zajíci. Za chvíli jsme tam!“ hulákal Ježek, aby ho Zajíc přes vítr slyšel, zatímco se kola nebezpečně zarývala do směsice štěrku, písku a kamení.

Za pár okamžiků se skutečně dostali k cíli a stanuli před ruinami jakéhosi stavení a před stále stojícím chrámem, snad kostelem. Zvířátka slezla z motorky a rozhlížela se kolem sebe. Naskytnul se jim úchvatný výhled na celou západní stranu ostrova. Na severu jim výhled zastiňoval vrcholek kopce posetý olivovníky, na jihu za kostelem se rozkládal nejvyšší bod v podobě na první pohled nezdolatelného skalního útvaru ve tvaru homole.

„Jdem to prozkoumat,“ rozhodnul se zajíc a hupsal ke kostelu s hlavní lodí ve tvaru kříže nebo čtyřlisté květiny. Kupodivu byl otevřený. Zajíc nestačil zírat, a Ježek jakbysmet. Ze své vesnice z Čech a ze sousedství znali jen zanedbané kapličky, svaté Anny nebo Marie nebo Jána, které sice zvenčí vypadaly slibně, ale když zvířátka nahlédla okénkem dovnitř, viděla jen chátrající lavice, nikým neudržovaný interiér, prázdné podstavce po ukradnutých sochách a pár obrázků křížové cesty, které červotoči ještě nestihli pozřít. Ale tohle? To z domova neznala. Kostel vypadal spíš jako útulný obchůdek s vystaveným zbožím, nebo jako u faráře doma. Před oltářem nazdobený stůl plný čerstvých květin, pozlacených sošek a ikon, vůně kadidla se linula ze stojanu svíček, kde jich hořelo asi dvacet. Nejspíš tu nejsou sami.

„Kaliméra. Odkudpak až jste k nám přijeli?“ zaduněl skřehotavý hlas osoby, která právě rázně vykráčela zpoza oltáře.

Zvířátka se polekala, Zajíc hrábnul zadními běhy a už pelášil ven, Ježek cupital za ním.

„Ježku, když nevíš, co říct, tak uteč,“ radil Zajíc, ještě celý zadýchaný, když byly v dostatečné vzdálenosti od kostela a shlíželi naň z dálky.

„Zajíci, zdá se, že jsme měli štěstí. Ten člověk právě zamyká,“ konstatoval Ježek a pozoroval starší paní v černém oděvu, která kroutila hlavou, jak jsou ty turisti blázniví. Na svůj skútr vtěsnala obrovskou konev na zalévání a prázdné květináče, zacinkala ohromnými klíči a už uháněla po prašné cestě zase zpátky dolů, směrem k vesnici.

Ježek, který disponoval výborným zrakem, si povšiml drobných fialových kvítků, které jen tak – bez lupenů – rašily ze země přímo tam, kde právě stáli.

„Zajíci, když seš tak chytrej, co to je?“

„Fialky? Vypadá to jako fialky… Ale nejsou to fialky! Každopádně vidím nějakej útvar… a ten se line až támhle dozadu! Pojď to prozkoumat,“ vyzval Zajíc Ježka a tentokrát (a snad poprvé) převzal vedení.

Pokračovali podél linie fialek a dávali dobrý pozor, aby je nepošlapali. Zvířátka jsou ostražitá, a přestože nyní zaujímala lidskou podobu, respektovala přírodu stejně tak, jako doma v lese. Po několika minutách stanula přes skalisky, které se vypínaly do výše a kde linie fialek končila. Zajíc si všiml silného provazu, který visel podél šikmé drolící se stěny.

„Ježku, provaz! A na šplhání! Asi ho tu nechali horolezci…?“ zamyslel se a podíval se tázavě na Ježka.

Popravdě se obával přijít s návrhem vylézt nahoru jako první. Ježek ale mlčel. Jejich zvířecí podstata se přeci jen dost otiskla i do současné lidské podoby. Zajíc měl dlouhé a silné zadní běhy, tak by pro něj šplh nebyl velký problém, kdežto Ježkovy nožičky byly podstatně kratší a slabší. Ježkovi se při pohledu dolů z kopce naježily bodliny. Představa, že se v klubíčku kutálí dolů přímo do mořských hlubin, se mu příliš nezamlouvala. A Zajíc to vycítil.

„No tak, Ježku…. Polez první a já tě budu chytat!“

„Ty a chytat? Dyť nechytíš ani mouchu, postřeh nemáš a seš pomalej. Radši vyzkoušej lana a obhlídni terén. Případně se vrátíš, za to nic nedáme. Tak lez už!“ pobídnul Ježek Zajíce odvážně, ale uvnitř mu bylo úzko.

Co když ty lana narafičili lidi na zvířátka jako past?
Zajíc se ale okamžitě chopil provazu a už se škrábal nahoru.

„Ježku, drží to!“ vřeštěl a hrabal se čím dál výš, na druhou stranu skalisek, až Ježkovi zmizel z dohledu.

„Když to zvládne ten vytahovačnej Zajíc, ten negramota, to by bylo, aby to Ježek nezvládl,“ mručel si Ježek pod vousy, uchopil lano do paciček, odrazil se zadními a už se taky škrábal k vrcholu.

***

„Ježku, viděl jsi někdy něco…. Úžasnějšího?“ dostal ze sebe Zajíc, který se jako první pomalu vzpamatovával z toho šoku, sedící na ohromném kameni na vrcholu homole, na skutečně nejvyšším bodě široko daleko. Rozhlížel se a nemohl se nabažit toho, co viděl. Ježkovi ta scenérie úplně vyrazila dech a na okamžik zcela oněměl. Možná čekal, že se dostanou na krásné místo, ale tohle? To předčilo všechna očekávání. Za ten risk, že skončí v hlubinách Jónského moře spolu s mořskými ježky, to stálo.

„Neviděl, Zajíci. Neviděl.“ řekl po chvíli Ježek, když byl zase schopen promluvit.
Připadali si jak na Olymphu, i když tam nikdy nebyli, připadali si jako na střeše světa v Himalájích, i když o nich nikdy neslyšeli, připadali si, jako kdyby pluli na oblaku vysoko a ještě výš, než lítá ptactvo, i když to nikdy nezažili. Foukal silný vítr – právě takový, jako fouká vysoko v horách, a oni shlíželi dolů na mraveniště hlavního města, na letištní dráhu, která teď vypadala jako sirka, na rozmanité zálivy a pláže a na vlny tříštící se o útesy pod nimi, na kopce a políčka a olivové háje, na vesnice v horách, na silnice a malinkatá autíčka. A na letadlo, které právě přistávalo na tom nádherném zeleném ostrově, který ještě není tak zdevastovaný turismem, jak se zdá. Jen musí člověk (nebo zvíře) hledat…

„Ježku, víš, co nepochopim?“ ozval se po chvíli rozjímání Zajíc.

„Co?“ optal se Ježek a čekal přinejmenším nějakou mystickou, nebo dokonce duchovní úvahu o tom, jak je ta naše planeta krásná a jak ji musíme chránit, i když jsme jen pouhá zvířátka.

„Já nepochopim, jak se do takhle malinkýho,“ Zajíc demonstrativně ukázal na pacičkách vzdálenost asi 5 cm, „do takhle malinkatýho letadla, který tam teď přistává, dostanou takhle velký lidi…“

Ježek vzdychl a pomyslel si, že Zajíc už jinej nebude a nemá smysl se rozčilovat.

„To je záhada, co,“ odvětil. Můžeš o tom až do večera přemýšlet…“ odvětil odevzdaně Ježek a dál si vychutnával toho neuvěřitelného panoramatu a vzduchu provoněného solí. Ani si nevšimnul, že se na homoli nejsou sami.


Kocouří čas

„Tak to jsem zvědav, kde bude ten Kocour,“ utrousil Ježek, když se při zapadajícím slunci – na přelomu září a října se schovávalo za horizont už v sedm – vraceli na hotel a zamířili kolem baru rovnou do jídelny. To, co viděli, jim vyrazilo dech, ale poněkud jinak, než dnešní úchvatné scenérie. Těžko věřili svým očím.

„Ježkovy voči…“ udivil se Zajíc a ve dveřích úplně znehybněl, stejně jako Ježek.

Za vyparáděným stolem s honosně naaranžovanými servítky seděl Kocour, před ním na stole spousta malých talířků plných laskomin. Filé se smetanovou omáčkou, kus jehněčí pečeně, masové kuličky, krůtí šunka, panna cotta, hrnek mlíka… A tři tříbarevné kočičandy, které s chutí zrovna žvýkaly smažené rybičky a ťapkali svými zaprášenými packami po naškrobeném ubruse. Kocour hlasitě předl, stejně jako ty tři krásky, které se kroutily na stole a s chutí hodovaly.

Přihlížející hoteloví hosté nevěděli, kam s očima – pan Kocour přeci vypadal jako důstojný, inteligentní starší pán. Tak prostě asi má rád kočky, i když natahat si divou zvěř až na hotel, to už je na pováženou, mysleli si. Personál byl taky v rozpacích, číšnice samé mladé slečny nebo neprůbojní mladíci, co oni můžou říct takovému pánovi, který je určitě majitelem, nebo přinejmenším ředitelem nějaké velké korporace? Jen bezmocně přihlíželi na toho milovníka zvířat a pomysleli si, co by asi řekl šéf, kdyby zrovna zavítal na obchůzku…

***

„To nestačí, aby Zajíc byl negramotnej a všechno popletl. On ještě musí bláznit ten Kocour,“ rozčiloval se večer na pokoji Ježek. „Víš, jak to mohlo dopadnout? Mohli si na nás posvítit, ty Kocoure jeden, a zjistit, že nejsme lidi!“

Kocour usrkl ze svého sytě modrého koktejlu Blue lagoon a protáhl obličej. „Závidíte mi, co? Závidíte, že jste si tu nenašli kamarády,“ pochechtával se Kocour. „Vždyť je tu hezky. Prasnice u bazénu mi vůbec nevaděj, některý jsou celkem sympatický. Je tu jídlo, večer zábava, už se znám s barmanem, a teď jsem našel spřízněné duše. Víš, jak byly ty nebohé holky rády, že jsem je vzal na večeři? Toulají se už dlouho kolem, myší sezóna ještě nezačala a nikdo jim nedá nic k snědku. Já jen dělám dobré skutky, nic víc, nic míň!“ obhajoval se Kocour rázně. „A abyste věděli, jdu na bar. Už je po mně určitě sháňka – to aby si nemysleli, jestli se mi třeba něco nestalo…“ ukončil debatu Kocour, zaťukal na hodinky, které si všechna zvířátka před cestou pořídila, a zabouchnul za sebou dveře. Ježek se podíval na Zajíce a Zajíc na Ježka a bylo jim jasné, že program na zbytek pobytu budou plánovat bez Kocoura.


Delegát z Humpolce a gotika

„Už tu měl dávno bejt,“ stěžoval si Ježek a jen co kouknul na hodinky, rozlétly se lítací dveře a delegát se hrnul přímo ke zvířátkům, po Pražandách tentokrát ani stopy.

„Jo, já vim, pozdě, ale jen dvě minutky, dobrý, ne? Jak je?“ začal delegát a rozhlédnul se po recepci. „Tak dneska sami, jdem na jídlo?“ navrhl a Zajíc s Ježkem se neochotně zvedli ze sedačky, jakože jsou uražení, že museli těch pár sekund čekat, aby zapadli víc do lidské říše, ale nevydrželo jim to moc dlouho.

Naložili si na talířky nejvybranější pochutiny řecké kuchyně, ode všeho trochu – musaku, kalamáry a řecký salát, zajíc jakožto býložravec (nyní vegan) dušenou zeleninu a pořádnou horu červenýho zelí a kapusty, kterou měl ze všeho úplně nejradši.

„A odkud že vy vlastně jste?“ chtěl Zajíc ohromit Ježka i delegáta svou komunikační schopností, která v posledních dnech procházela velkým pokrokem, sotva usedli za stůl.

„Přece z Humpolce!“ vypálil delegát od boku. Zajíc se začervenal a vzpomněl si, že tuhle odpověď už jednou dostal.

„A odkud přesně? Jako z města, nebo z vesnice..?“ pomohl bezelstně tentokrát Zajícovi Ježek.

„No z Humpolce…“ opakoval delegát, tentokrát sice trochu zaraženě, vůbec ne však uraženě.

„Ahaa…“ zamyslela se obě zvířátka a Ježek přemýšlel, jestli se má ještě zeptat, u jakého města ten Humpolec je, ale delegát by mu jistě odpověděl, že u Humpolce, tak už se radši nevyptával.

Delegát změnil téma. „Tam u vás v tý Český kanadě… tam to znám,“ podotkl a zatvářil se tajemně. „Jsou tam gotický kostely a různá stavení. A zříceniny, třeba Landštejn. Znáte Landštejn, ne? Já jsem blázen do gotiky,“ pronesl hloubavě.

Zvířátka mlčela. V umění a architektuře se vyznala asi jako jejich kamarád Krtek ve struktuře počítačových systémů, a pojem „gotika“ jim moc nenapověděl.

Delegát tedy pokračoval. „Je škoda, že tady jim všecko spadlo, v tom padesátým třetím. Představte si, kolik tu muselo být kostelů, starejch benátskejch staveb, kapliček, tradičních vekovských domků… A všechno padlo.“ Delegát se chvíli odmlčel a pak se zamyslel: „Víte, že tu bylo v roce 1953 zemětřesení, nebo ne?“

Ježek si vzpomněl, že něco o zemětřesení v průvodci četl, a tak horlivě přikyvoval. „Jo, jo, víme, jasně.“ Zajíc, ten analfabet, jen zíral.

„Všimli jste si, že věže se zvony stojí většinou několik metrů od hlavní lodě kostela? To je tady taková rarita, právě kvůli zemětřesení, který už tu bylo dvakrát a který se může kdykoli opakovat. Zvony tenkrát prorazily střechy a kostel byl zničenej. Zakynthos má nešťastnou polohu na místě, kde se střetávají dvě tektonické desky. Stejně jsou to hrdinové. Všechno jim spadlo a všechno se jali stavět znova…“ rozhovořil se delegát.

Ježek se hluboce zamyslel a uvědomil si, že všechny ty budovy, hotely a domky, které okukovali v hlavním městě i ve vesnicích, kterými dnes projížděli, a které postrádají tradiční řecký ráz, po většinou nejsou starší než 60 let. Popravdě si nedovedl moc dobře představit, že město poblíž jejich lesa v České kandadě, do kterého občas zavítal, nebo vesnice hned za humny, kam chodil v noci na vajíčka a na mlíko, by jednoho dne úplně zmizeli v troskách.

„Víte, kam se ale zaručeně musíte podívat?“ vybafnul najednou po spolknutí další palačinky delegát, až sebou Ježek leknutím škubnul, jak byl zahloubán do svých úvah. „Do Laganasu!“ vypálil triumfálně, aniž by čekal na odpověď. „Je to taková malá Amerika. Byli jste někdy v Americe? Ne? Já jo, ale to je jedno. A taky trochu Thajsko. Tam jsem taky byl, ale to je taky jedno. Prostě kombinace východu a západu, jestli mi rozumíte. To budete koukat!“


Malá Amerika

Zvířátka se kodrcala na svém skútru asi 25 km na jihovýchod, přes hlavní město a ještě dál, kdy konečně spatřila ceduli Laganas. Zvenčí to vypadalo na letovisko jako každé jiné; benzínové pumpy, malé supermarkety s vystavenými suvenýry a nedostavěné domy. Jakmile se ale dostala na hlavní třídu, užasle zírala.

„Ježku, takhle vypadá Las Vegas nebo New York nebo Los Angeles… nebo taky San Francisco, že jo!“ vřeštěl Zajíc – vyjmenovat totiž americká města, na která si vzpomněl. V lese na zaječí škole totiž zeměpis nedávno probírali s chytrou Sovou.

Hlavní třída, na které se právě ocitli, vedla přímočaře směrem k moři a byla lemovaná množstvím velkých zaprášených cedulí, na řecké poměry dost vysokých budov, neonových nápisů a reklamních panelů, nedaleko dokonce žlutě blikalo M jako McDonald, hned naproti Burger King, dále míjeli Čínskou restauraci, Kebab house a dokonce Indickou, vpravo i vlevo bary lákaly na nazdobené koktejly, palmy se tyčily vysoko nad jejich hlavami a do toho všeho množství turistů se svými nafukovacími lehátky, kteří proudili na pláž nebo z pláže.

„Takže Ježku, když už jsme v tej Americe; nevim jak ty, ale já si jdu do McDonaldu pro kafe do kelímku, a s brčkem!“ rozhodl zajíc, když zaparkovali motorku.

Zajíc se začíná otrkávat, pomyslel si Ježek. Mezitím se rozhlížel po turistech a po obchodech a po tom ruchu a byl rád, že nejsou ubytovaní právě tady. Když Zajíc vyhupsal z fastfoodu s ice cafee v ruce a s veledůležitým výrazem, že si nápoj dokázal obstarat sám, zamířili k pobřeží, kde opět zkameněli v užaslém výrazu. Nikdy neviděli takhle dlouhou pláž, která se stáčela až do mlžného oparu v nedohlednu. Ježek četl v průvodci, je to se svými osmi kilometry nejdelší pláž široko daleko, a zároveň taky nejobleženější turisty, ale tohle nečekal. Podél pláže jeden beach bar vedle druhého a mezi nimi se vyvyšovala patra luxusních hotelů.

Zvířátka nevěděla, co si zde počít, k vyfocení tu nebylo nic, moře také kdovíjak ke koupání nelákalo. Otočila se a vyrazila zpět do města.


Jezero, které vyschlo a zmizelo

„Půvab Laganasu dokresluje ostrůvek Agios Sostis. Je pojmenovaný podle kostela, jenž se zde kdysi dávno nacházel. Ostrůvek byl až do roku 1633 spojen s pevninou, od které jej neoddělilo ani zemětřesení. Dnes ho s pevninou spojuje můstek a kolem se nacházejí bezpečná kotviště pro čluny a loďky.“ (Průvodce po Jónských ostrovech, vydání první)

Zajíc s Ježkem přibrzdili na pobřeží. „Budem vystupovat?“ dotázal se Zajíc, který se nejraději ze všeho vozil a rozhlížel kolem sebe, ale když měl spustit zadní běhy z motorky a popojít kus pěšky, to už se mu nechtělo.

„Zajíci, tohle je jedna z ostrovních dominant, tu přece musíme vidět!“ vysvětlil vědoucně Ježek a vypnul motor, načež se Zajíc neochotně svezl na zem.

Most, který spojoval ostrůvek Agios Sostis s pevninou, se nejevil zrovna bytelně, ale to Ježka nezastavilo. Vydal se kupředu, Zajíc hupkal za ním a cestou míjeli turisty s batůžky a fotoaparáty přidržující se zábradlíčka, aby se s nimi most neotočil naruby. Zvířátka však byla na leccos zvyklá, zajíc dokonce minulý rok v lese absolvoval Zkrácený kurz akrobacie na větších a středních pařízkách pod vedením veverek, takže se co nevidět ocitli na druhé straně, kde pokračovali dál nahoru po dřevěných schodech.

„Entry? 4 euro or buy a drink!“ zastavil je hřmotný hlas ve chvíli, když se Zajíc chystal proklouznout vstupní branou nad vysokými schody. Otočil se na Ježka s bezmocným výrazem a byl připraven k útěku.

„My se chceme jen podívat…“ vysvětloval překvapeně Ježek.

„ENTRY? 4 EURO OR BUY A DRINK!“ opakoval ten člověk u brány znova, jako robot. Zajíc už hupsal zpátky a Ježek, ačkoliv nechápal, proč nemohou dál, se vydal za ním.

***

„Taky nemůže bejt každej den posvícení, Zajíci. Nebo aspoň takhle to říká ten náš Krtek, ne?“ utrousil Ježek u motorky, zatímco zíral do mapy a přemýšlel, kam se vypraví teď. Najednou mu v mysli vytnula slova delegáta…

„Jezero v Limni Keriou, to musíte vidět. Je to kousek od Laganasu, směrem k jihu, jeden z nejjižnějších cípů ostrova. Je to hnízdiště mnoha druhů ptactva a Keri je celkem milá vesnice.“

Ježek si sice nedokázal představit, jak jezero může být hnízdištěm mnoha druhů ptactva, ale rozhodl se, že když už jsou tady, do Keri se vypraví.

***

„Ježku, mě se blbě sedí, kdy už tam budem?“ fňukal zajíc po bezmála hodinové jízdě. Dvacet minut do Keriou a další půlhodinu křížem krážem vesnicí. Jezero nikde a Ježek se vztekal. Každou chvíli zastavovali, Ježek rozkládal mapu a zase skládal, zarytě mlčel a kroutil hlavou. Nevěděl, jestli nemá všech pět pohromadě on, nebo delegát, nebo autor mapy. Ať koukal, jak koukal, vše nasvědčovalo tomu, že přijeli do cíle, ale kde je ta modrozelená vodní plocha, kde údajně žijí želvy? Motali se pořád kolem podmáčeného pole, ze kterého vyrůstaly vysoké traviny a místy snad i rákosy, na takových plochách by se v České kanadě dařilo blatouchům. Na každé druhé taverně a kavárně kolem visely přesvědčivé nápisy Keri Lake, ale kde to Keri Lake sakra má být? Ježek už se rozčiloval, bodliny naježené.

„Ježku,“ kníknul Zajíc, „a není náhodou to jezero tohle?“ a ukázal na močál.

Ježkovi se rozsvítilo. Ten zajíc nebude zas tak hloupej.

Zvířátka chvíli mlčky zírala, Ježek dokonce vyoperoval fotoaparát Zajícovi z batůžku, zvěčnil si to slavné Keri Lake a dodal sarkasticky, že si ho určitě vyvěsí do své nory. Hnízdiště rozmanitých druhů ptactva… Už pochopil proč.


Nevytvářejte si žádné domněnky

„Tak kde jste včera byli, co jste viděli?“ dotázal se Ježek těch dvou dam s jistou převahou v hlase u snídaně. Po první schůzce je typoval na barové a plážové povalečky, které nevytáhnou paty z letoviska. Zajíc ani nedutal, jen do sebe ládoval jednu palačinku za druhou, jak to viděl u delegáta.

„Včera jsme byly na želvách. A pak jsme se potápěly…“ odpověděla bez mrknutí oka jedna.
„Ale korály tu nestojí za nic.“

„…ehm…na želvách?!“ zakoktal se Ježek.

„Ráno před sedmou jsme byly s čelovkama a světlometem na místě, ale stejně jsme je nezastihly. Když se rozednilo, všimly jsme si jen stop do písku, jak ty želvičky po vylíhnutí peláší do moře…“ pokračovala druhá.

„…ale stejně přežije jen jedna ze sta,“ dodala první.

„…snídani na hotelu jsme kvůli tomu oželeli a oběd jsme si daly v plážový taverně,“ doplnila první druhou.

„A…taky se po-potápíte?“ vypravil ze sebe Ježek, kterému svitla naděje, že zde nejsou jako zvířátka sami a že ty dvě Pražandy jdou vlastně vydry nebo žáby a žijí u nějakého potůčku v sousedním teritoriu, a teď tu hrají stejné divadlo, jako on, Zajíc a Kocour. Že oni tři nejsou jediní, kdo obdržel pozvání od Moudré Želvy a že se tedy na Navagio mohou vypravit společně…

„Profesionálně,“ přerušila Ježkovy úvahy jedna.

„Co?“

„Že se potápíme spíš profesionálně,“ pokračovala.

Ježkovi se v hlavě začaly spojovat souvislosti. To, že se potápí profesionálně, přece musí znamenat, že to jsou obojživelnice!“

„A kde se potápíte?“ vyhrkl Ježek. Doufal, že mu neodpoví, že u Humpolce, ale třeba u nějakého jihočeského rybníka…

„Austrálie. Egypt. Tunis. Ale sem jsme přijely rekreovat, viď, Peťo?“

„No jasně, nechtěly jsme se tahat s výstrojí. Přijely jsme odpočívat. K potápění jsem se kdysi dostala díky Dominice… To už je ale spousta let.“

„Kyslíkový masky, bomby, neopren, oktopus, závaží, ploutve… Je to děsně těžký. I když ploutve vlastně máme. A brejle taky. Takový ty obyč turistický…“

„Jo, ty turistický. To jen abychom obhlídli dno. Profesní deformace.“

„Už musíme. Dneska razíme na Navagio…“ rozhodla Dominika dominantně a obrátila do sebe poslední lok kávy z hotelového kelímku.

„Tam jsme ještě nebyli…“ řekl potichu Ježek a uvědomil si, že čas na ostrově se jim začíná krátit.


Konflikt s Kocourem

„To, že se ti zalíbilo u hotelovýho bazénu, to jsem schopnej pochopit. To, že se ti zalíbilo v jídelně, to jsem taky schopnej pochopit. Jsem dokonce schopnej pochopit i to, že se ti líbí místní kočky. Ale co nepochopim, ty Kocoure jeden prašivej, je skutečnost, že jsi ochotnej riskovat NAŠÍ zvířecí existenci jen pro svojí neskutečnou lenost!“ lamentoval Ježek.

„Stejně se nevejdu na motorku,“ stál si na svém Kocour, „a zvládnete to i beze mě. K ničemu mě nepotřebujete! Můžete jim přivýzt mojí fotku, to stačí, ne? Proč bych měl vážit tak dlouhou cestu, když tady je nejlíp?“

„Kocoure, chceš snad zůstat na věky člověkem? Vždyť ten preparát teprve testujou a my ani nevíme, jak dlouho nám má ta podoba vydržet!“

„Tak to zjistíte, a pak mi to řeknete. Nazdar,“ řekl a zaklapl za sebou dveře.

„Zajíci, s Kocourem nehneme. Jedem sami a uděláme, co je třeba,“ rozhodnul strategicky Ježek, popadnul batoh a rázoval z hotelu.


Ne každý, kdo hledá, je ztracený

Zajíc drkotal zuby. Zcela neuváženě si ráno oblékl jen kraťasy, tričko a sandály. Cesta celým ostrovem na sever byla dlouhá a náročná. Každou chvíli stoupali vysoko do hor, až jim zaléhaly uši, a pak zase klesali dolů k pobřeží, míjeli množství horských vesnic, zemědělských usedlostí s ostnatými dráty, podél cesty stáda koz, sem tam uvázaná kráva na řetězu. Míjeli farmu, na jejímž betonovém dvorku sušili farmáři rozinky, jednu z místních specialit; míjeli zemědělce, kteří sklízeli citróny a mandarinky, některé stromy byly obsypané granátovými jablky. V každé druhé vesnici byly vystavené koberečky ruční výroby, většinou s motivem želvy.

„Ty koberečky, to vyrábí místní družstvo,“ poučoval Ježek Zajíce, když v cíli slezli z motorky.
„Proč družstvo? Třeba jako u nás bylo JZD, takový družstvo?“

„No, něco podobnýho. Sdružili totiž místní důchodce a nezaměstnané, kteří žijí v horách, aby vyráběli koberečky. Dovezou jim materiál a všecko, takže oni jen vyráběj a ani o odbyt se nemusí starat. A pak se to prodává turistům jako suvenýr ruční výroby. O tom se taky psalo v průvodci,“ dodal Ježek důležitě. Přeci jen jako alfabet měl před tím negramotou jistý náskok.

„Ale teď dávej pozor, Zajíci! Jsme tady proto, abychom našli Želvu.“
Ježek se porozhlédl po okolí a viděl několik zaparkovaných aut s logem půjčovny, pár motorek, jeden autobus, dva stánky se suvenýry a občerstvením, jinak široko daleko pustina. Cestičky vedly po hřebeni kopce, na kterým se právě nacházeli, hluboko pod nimi mořská hladina. Želva nikde.

„Jdu prozkoumat, kudy se jde k moři. Želva musí být přece u moře, nebo ne?“ Zaječel po dlouhé době Zajíc a hupkal směrem k příkrému srázu, na jehož kraji zavrávoral, leknutím sklopil uši k hlavě a ustoupil pár kroků vzad. Už to mělo Ježka varovat.

„Co to vyvádíš, Zajíci? Tam není cesta k moři?“ podivil se Ježek. Sotva dostihl Zajíce a shlédnul dolů, div se nestočil do klubíčka.

***

„Ježku, uklidni se,“ šišlal Zajíc. „Čas ještě máme. Můžeme jet někam do města a necháme se tam dovýzt lodí…“

„Lodí?? Zajíci, ty ses snad úplně zbláznil! Soukromou loď si těžko půjčíme a ty turistický jsou plný čeho…? No turistů, který budou paf z toho, že hledáme Želvu a až jí najdem, tak s ní budem mluvit! Tohle je přísně tajný, Zajíci, jenom mezi zvířaty…!“

„Tak…. Tak třeba tady přenocujem a třeba se ta…ta želva objeví….i tady nahoře…“ snažil se hledat východisko Zajíc. „Dy-dyť to jsme pře-přece nemohli vědět, že-že je to pláž přístupná jenom z mo-moře…“ pokračoval, už krajně rozrušen. Představa, že přijde o svojí pravidelnou dávku kapusty a budou nocovat taky na skaliskách, se mu příliš nezamlouvala.

„Vydáme se po hřebeni, tam, kam chodí lidi. Tam se lépe rozhlídnem,“ rozhodl Ježek, s námahou se postavil na zadní a shrbený, bez života, se s větrem v zádech vydal po cestičce pečlivě vyšlapané turisty z celého světa, nedočkavých vyfotit jednu z nejkrásnějších pláží v Řecku.


Cesta je cíl, aneb Co je vlastně Pravda?

A skutečně, pohled to byl opravdu obdivuhodný. Tak obdivuhodný, že Ježkovi zlepšil náladu, tak obdivuhodný, že Zajíc úplně zapomněl, že musí najít nějakou Želvu (ale ne že by na to kdovíjak pamatoval). Chvíli jen tak seděli na útesu a zírali, jak moře pracuje, takhle z výšky vypadá zcela jinak. Je jako živel, živočich, žijící a pulzující pravidelnými přílivy a odlivy, jin a jang, den a noc. V noci černý a nepřátelský, ve dne azurově modrý. Hlubiny čiré a průhledné, zde ještě nedotčené rafinovaně skrytými odpadními trubkami, které zvířátka našla před hotelem. Moře skrývající další životní formy, od těch nejmenších a nejjemnějších medúz po ohromné, těžkopádné velryby. Moře, to je vlastně kamarád, dává nám koupání a zábavu, dary a potravu.

Jak by vypadala naše planeta bez moře? Bez všech těch drobných a drobnějších ostrůvků, kde třeba není nic než jen cypřiše a olivovníky? Když si Ježek představil mapu, uvědomil si, že moře je z Čech vlastně kousek. Ale ty lidi! Proč sedí doma, a když už se vypraví k moři, tak jen jednou za rok? To on, kdyby byl napořád člověkem, pche! Ten by cestoval. Zajíce, toho by bral možná s sebou. Moře, ta úplně odlišná a silná energie, než kterou znají z rybníků a potůčků…

Ani si zvířátka nevšimla, že turisti se mezitím ztratili kamsi do autobusu a do svých zapůjčených vozů a stánkaři dávno složili své zboží.

„Hezký výhled, že?“ ozvalo se. Zajíc sebou polekaně trhl, Ježek jakbysmet. „Nebojte se, neshodím vás,“ usmívala se neznámá žena. Věk kolem čtyřiceti, oděná v dlouhém oranžovém rouchu, jaké nosí jogíni nebo buddhisti, nebo si to alespoň Ježek myslel.

„No…jistě. Nemůžu než... než nesouhlasit,“ vypravil ze sebe Ježek. Tušil, že je něco jinak.

„Jsem Sofí Chelóna. Žiju tu už spoustu let,“ pravila a usmála se. „Asi jste mě očekávali jinak, že?“

Zvířátka jen zírala.

„Věděla jsem, že tohle je správné místo k setkání. Příliš mnoho úsilí vytváří napětí. Nic nechtějte… Nic neočekávejte… A to, co má přijít, přijde samo,“ pokračovala. Posadila se na kraj útesu mezi drobné fialové kvítky a shlížela dolů. „Není to nádhera? Tu dobu těsně před západem slunce, když všichni turisti odejdou, tu dobu, kdy se obzor zabarví do fialové a růžové… Tu mám nejradši.“

Zvířátka nevěděla, jestli se můžou pohnout. Zajíc úplně zkameněl a přestal dýchat.

„Všimli jste si fialek? Vždycky vás zavedou na správné místo. Stačí se dívat kolem sebe…“

Ježek se odvážil pootočit hlavou a skutečně, cestička byla lemovaná těmi drobounkými kvítky, jako před pár dny na té vysoké homoli, na kterou se s vypětím všech sil vyškrábali.

„Lidi jsou posedlí. Váží dalekou cestu, aby udělali padesát fotografií pláže Navagio a mohli je vyvěsit na facebook, nebo alespoň ukázat kolegům v práci, jako důkaz, že na tak krásném místě byli. Přiřítí se, fotí jak o život, ani se nerozhlédnou. Jsou jak slepci. Pošlapou fialky, než aby se nechali jimi vést, vyfotí moře, než aby vnímali jeho energii a krásu. A pak upalují zpátky do hotelu. Málo je těch, kteří žijí vědomě…“

Sklonila hlavu a zvedla malý kamínek. „Tenhle drahokam už tu leží mnoho měsíců. Ještě si ho nikdo nevšiml,“ řekla a nastavila jej proti zapadajícímu slunci nad mořskou hladinou. „Propouští světlo… A umí plnit přání, pokud je to skutečně niterná touha.“

„Vy…vy…vy budete asi Želva,“ vypadlo z Ježka.

Neznámá žena se zasmála. „Můžu být, kým chci. Musím přiznat, že Želva je jedna z mých oblíbených forem. Ale na tom nesejde…“ stoupla si na úplný okraj útesu a hodila kamínek do moře. „Některé příležitosti přijdou jen jednou,“ pravila tajemně, spíš jakoby pro sebe, než ke zvířátkům.

„Jsem ráda, že vás vidím. Jsou věci, o kterých nemá člověk ani tušení… A je to tak dobře,“ pokračovala. „Devastace téhle planety nemohla trvat věčně. Konzum, poškozování přírody, důraz na odcizenost, ignorace k té části světa, který volá o pomoc. Je spoustu věcí, které musíme lidi naučit.“

„Musíme?“ podivil se Ježek.

„Člověk měl tolik příležitostí, a zatím si nepomohl sám, natož aby pomohl planetě, kterou léta okupuje. Harmonie, jednota, šetrnost, střídmost… To jsou lekce, které člověk ještě nezvládl,“ vysvětlovala. „A proto jsme tu my. Přišel náš čas. Proto rejnoci, ti nenápadní elektrizující živočichové, stovky let střádali plány za pomoci tvorů z celého oceánu. Lidi mají jeden svět… A pod hladinou moře je svět druhý,“ pokračovala. Zvířátka mhouřila očka proti zapadajícímu slunci, které bylo již zpola ponořené v mořské hladině.

„Fakt?“ odvážil se Zajíc.

Žena se podívala na Zajíce a shovívavě se usmála. „Věru, je tomu tak. Zvířátka ještě nejsou lidskou říší poznamenaná…“

„Některá,“ upřesnil Ježek a vzpomenul si na toho darebáka Kocoura.

„I zvířátka mají svobodnou volbu,“ pronesla chápavě. „Žádné není lepší než druhé, stejně jako žádný člověk není lepší než jiný. Jde o to, zda žije vědomě, nebo nevědomě… Lidé jsou ponořeni v hlubokém nevědomí a naším úkolem není snažit se je násilím napravit, ale ukázat jim cestu…“

Zvířátkům připadalo, jako kdyby ta žena před pár okamžiky sestoupila z Olympu.

„Obyvatelé jiných, vyspělejších planet nám přicházejí na pomoc, berou na sebe rovněž lidskou podobu. Někteří jsou z Marsu…“ pravila a postavila se, vlasy i roucho jí vlálo ve svěžím podvečerním vánku, který proudil od západu. „…jako třeba váš delegát.“

„Cože???“ vzpamatoval se Ježek. „Náš…náš delegát….z Marsu?“ Už toho bylo na Ježka moc.

„Někteří mimozemšťani se umí chovat opravdu přesvědčivě a mnohdy se rozhodnou, že na planetě Zemi zůstanou. Vnáší lidem do života spoustu inspirace… A světla,“ pronesla klidně. „Jedna taková mimozemská základna je ve věži gotického kostela svatého Mikuláše v Humpolci… Ale to teď není důležité,“ usmála se a podala zvířátkům několik zralých fíků, snad zázrakem se musely objevit v jejích dlaních.

Ježek si to celé zkoušel sesumírovat v hlavě, ale marně. Zajíc přežvykoval.

„Nevěř svým myšlenkám, Ježku, a podívej se na Zajíce…. Žije jen přítomným okamžikem, mimo ruch své mysli… A je šťastný.“

Zajíc sice nevěděl, která bije, ale zkusil se mezi sousty zatvářit moudře, jak to vídal u Ježka.
Žena pokračovala. „Teď je to na vás. Vyzkoušeli jste si pár dní život v lidské říši. Všichni tři máte lidem co nabídnout, jít jim příkladem, být tou Cestou.“ Všimla si otázky v Ježkových očích. „Ano, i Kocour.“

„Jako…že…bejt napořád lidi?“ udivil se Ježek.

„To záleží na vás. Já vám vždy vyhovím… Jen buďte pozorní ke světu, který vás obklopuje. Slyšte šepot větru a naslouchejte kamenům. Dívejte se v noci na oblohu a čtěte ve hvězdách. Ukažte lidem, kolik zábavy je v tom světě i bez techniky, kolik krásy lze vidět i bez přibarvených fotografií. Žijte přítomně. Žijte vědomě. A ať to dopadne jakkoli, stejně to nezůstane věčně…“

***

„Ehm…chtěl bych vám něco říct. Tady na hotelu je to prostě super, ale ty lidi sou fakt nějaký…no divný. Já to tu sleduju. Pořád to sleduju!“ Kocour zvýšil hlas a trochu se naježil. „V jídelně se navaří tolik, že to ty lidi nesnědí. A víte, co se pak s tim jídlem děje? Normálně to někam odváží na likvidaci. A ty kočky chuděry, co nemaj dost pro sebe, natož pro svoje vlastní koťata, hladový krky? To by v tom byl čert, abych s tim něco neudělal!“ Kocour bouchnul do stolu a zanedlouho se ozvalo další bouchnutí, tentokrát dveří.

„To jsem zvědav, jak pořídí,“ utrousil Ježek a protáhnul se na říjnovém odpoledním sluníčku, které rozpalovalo hotelový balkón.

„Jo, to já taky,“ řekl Zajíc, protože zrovna nic moudřejšího nevymyslel. Vzal do tlapky bílý kamínek s drobným hrbolkem na špičce a prohlížel si ho proti světlu.

„Ještě jsem se nerozhodl, jestli budu člověkem…“ zamýšlel se Ježek. „Myslím, že bych se měl nejdřív poradit s Krtkem.“

„Asi jo, Ježku. Asi jo.“

Zajíc chvilku váhal, jestli má o kamínku Ježkovi říct, nebo ne. Asi bude lepší, když si to zatím nechá pro sebe.

***

Zatím konec


„Když jsem příliš dlouho hledal, začal jsem nalézat. A když se protivítr zvedal, nechal jsem jej vát do svých zad.“
Fridrich Nietzsche

„Nikdy nevíte, kolik zvířat a kolik mimozemšťanů za svůj život potkáte.“
Zajíc Vejtaha

„Až po honu se počítaj zajíci.“
Ježek Ostnatý

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (3)
29.11.14 09:54 TYDRA
Jako slohové cvičení docela dobré...
12.11.14 18:44 katarinaBA
Na začiatku som chcela vykríknuť: „ Boženku nieeee, to je infantilnosť!“ Potom ma pedále na bicykli vo fitku nepustili a musela som čítať ďalej. Tak som sa začítala, že keď ten pekelný stroj zapípal, zistila som že mám limit splnený a to som ešte nebola na poslednej stránke. Aby som to dočítala, musela som vyšliapať ďalšie kilometre. Stálo to zato. Perfektne napísané. 5*
08.11.14 11:22 hesina
Zvláštní kompozice, mile rozverná, a i kdy se poněkud od formy cestopisu odklání, má hlubokou myšlenku, zda je člověk svým konáním vždy hoden svého "jména". Obdivuji se autorově fantazii, škoda, že neumím vyprávět podobné moudré příběhy vnoučatům.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
pD9zy
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Vasilis˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy2
Diskuze0
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací