Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 5 | 31
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Kefalonie mezi kapkami deště

Autor:
Zařazeno:
Kefalonia
Napsáno:
23.10.14 12:17
Fotografií:
52
Přečteno:
3723
Soutěž:
2014
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 07:50
23 °C
Polojasno
bezvětří
V lednu 2014:
„Druhého září letíme na Kefalonii,“ zaznělo z mých úst.
„Jak letíme, a kam?“ zaznělo z jeho úst. „Už jsem ti říkal, že na žádnou dovolenou nejedu. Nemůžeme vědět, co bude zítra a ty už kupuješ dovolenou na září? Ty ses snad zbláznila! Jeď si, ale beze mě.“
Tohle od svého manžela slýchávám každý rok. On na žádnou dovolenou jet nepotřebuje, ale hlavně že si pak už týden před odletem zkouší svou potápěčskou výstroj a nemůže se dočkat. A to jsem letos ustoupila od červencového nebo srpnového termínu, kdy jsou ještě velká vedra, což můj muž poslední dobou špatně snáší. Zvolila jsem proto září, i když docela s obavami, jaké to počasí vlastně bude.

Na konci srpna 2014:
Manžel si právě zkouší svou potápěčskou výstroj. Přesvědčuji ho, že nemá cenu ji s sebou tahat, jednak proto, že se stejně nakonec nikdy nepotápí a taky proto, že náš váhový limit je už teď minimálně o tři kila překročen. Co tam mám tak těžkého a jak můžeme být nad limitem, se mu jen těžko vysvětluje. To je pořád - on potřebuje jen plavky a to mu stačí, ale pak chodí a ptá se: „A tys nevzala tohle?“
Abyste si nemysleli, že mám za manžela zapšklého morouse, musím na jeho obranu říct, že je to vážně skvělý chlap...jen, je to prostě chlap :-).

Druhého září (bez potápěčské výstroje a překročeného váhového limitu) šťastní a plní očekávání sedíme v letadle, které - pokud se neodehraje žádná z těch katastrofických filmových scén, kdy letadlo ztroskotá někde uprostřed moře - přistane na Kefalonii. Nevím, zda díky mému modlení, ale něco kolem půl desáté řeckého času přistáváme. Na řadu přichází tzv. letadlový rituál, kdy všichni tleskají a radují se, že to přežili. Poté se každý rychle zvedá a chce co nejrychleji opustit tu obrovskou mašinu. S manželem odcházíme mezi posledními, protože nechceme být ušlapáni v uličce. Ten pocit po výstupu z letadla asi všichni znáte. Poleje vás nádherně teplý vzduch, až vám z toho vstávají chlupy na těle. Ani toto léto tomu nebylo jinak, i když už bylo září. Sluníčko stále svítilo. Jediné, co se mi na letištní přistávací ploše jevilo jako „tak trochu navíc“ byly kaluže po dešti. Déšť jsem v Řecku zažila snad jen jednou na Korfu a to se jednalo o menší přeháňku. Ale co, když teď neprší, že? Nebudeme si s tím lámat hlavu.

Autobusem jsme dopraveni do Kunopetry, kde se nachází i náš hotel. Dozvídáme se, že v překladu to znamená „pohybující se skály“ v moři, což patří k místnímu přírodnímu úkazu. Jedná se o menší a klidnou oblast, situovanou asi 5 km od letoviska Xi. Později se sami přesvědčíme, že je to opravdu malá vesnička, kde až na jednu taverničku, která však za našeho pobytu nevykazovala jakékoliv známky života, nebylo téměř nic. Nám ovšem nic nechybí, máme bohaté all inclusive. S ubytováním jsme také více než spokojeni, takže rychle vybalujeme, abychom co nejdříve mohli prozkoumat okolí a místní pláž.

Vybaleno máme, házíme na sebe plavky a vyrážíme. Nejdříve se jdeme podívat na pláž, která se nachází blízko našeho hotelu. Má název Mania beach . Je úzká, ale s velmi pozvolným vstupem do vody. Voda je čistá a krásně teplá . Užíváme si těch nádherných chvil, naloženi v té mořské koupeli. Lidí už je opravdu minimálně, takže nás nikdo a nic neruší . Sluníčko stále svítí. Po pár blažených chvil se však otočím za sebe a na obloze nevidím nic než jedno velké černo. A když myslím černo, tak opravdu černo. Nevypadalo to moc dobře, vlastně vůbec. Manžel, který leží mrtvě na lehátku vypadá, že o okolním světě nemá v tuhle chvíli ani zdání. Než mu stihnu cokoliv říct a uvést ho do reality, ucítím na ramenu silnou kapku. Přála jsem si, aby to byla ta z moře, ale svou almužnu přání jsem nejspíš vyčerpala už při našem letu. K jedné se přidávají další a další. A jak se říká, v množství je i síla. Už jsem se bála, že manžela nevzbudí ani to děsivé bubnování deště, ale právě se v šoku zvedá a společně utíkáme k hotelu. Než stačíme doběhnout, málem se rozpustíme. Schováváme se do baru k bazénu. Déšť nepřestává a je čím dál silnější. Netrvá dlouho a ze suchého baru se stává pool bar. Šokováni jsme nejen my, turisté, ale i místní obyvatelé. Po zbytek dne už se až na malé přestávky bez deště počasí nemění.

U večeře nám majitel hotelu vypráví, že je to první déšť za tohle léto, dokonce tvrdí, že takový tu nebyl 30 let. Na klidu mi to moc nepřidá a začínám si vyčítat, že jsem zvolila zářijový termín. Protože máme za sebou noc probděnou na letišti, jdeme brzy spát. Po takové výborné řecké večeři se spí samo. Uvidíme, co nás čeká zítra. V posteli se modlím za zítřejší krásný a slunečný den. A sakra...vzpomenu si, že moje almužna je vybrána. Ale jsme přece v Řecku a to nás nikdy nezklamalo...uklidňuji sama sebe a usínám.

Druhý den se probouzíme do slunečného rána. Nebe bez mráčků není, spíš naopak, ale aspoň, že neprší a sluníčko zatím svítí. Po – jak jinak – než vynikající snídani se jdeme uvelebit k bazénu. Vypadá to, že každou chvíli zase začne pršet, proto pláž necháváme prozatím na později. Vytahuji opalovací krém a začínám se natírat.
„Neměla by ses mazat, abys domů vůbec přijela opálená,“ směje se mi moje drahá polovička.
Mně moc do smíchu není a začínám propadat menší panice. Sluníčko pěkně zlobí a je neustále schované za tou hromadou černých mraků. Jestli to takhle půjde dál, bude naše dovolená spočívat v tom, že budeme sedět u baru, opíjet se koktejly s růžovými deštníčky a cpát se. Jsem si jistá, že na zpáteční cestě už nadváhu mít jistě budeme.

A je to tu, začíná pršet. Nevadí, stejně jsem chtěla jít vyřídit naše půjčení auta, takže se odebírám k mailu. Ještě před naší cestou na Kefalonii jsem si našla na internetu půjčovnu aut v hlavním městě Argostoli. Jejich ceny byly příznivé, a i když to nemáme do hlavního města zrovna kousek, rozhodla jsem se pro variantu, že z Kunopetry půjdeme pěšky do Lixouri, odkud pojedeme trajektem do Argostoli a zároveň si uděláme hezký výlet lodí. To jsem ovšem netušila, že do Lixouri to není pět, ale skoro deset kilometrů. Zdálo se mi to docela dost, hlavně, když nad námi neustále číhal ten obrovský černý mrak. Po včerejší nabídce delegátky, že nám zařídí auto s přistavením k hotelu za téměř stejnou cenu jsem se rozhodla, že naši rezervaci auta v Argostoli zruším. Horlivě jsem začala přemýšlet nad důvodem, který uvedu.
„Dobrý den, naše cesta do Argostoli je poněkud komplikovanější a proto si pro auto nepřijedeme,“ nebyla zrovna dobrá výmluva. Ha, mám to! Jaký může být lepší důvod, než to, že si manžel bohužel doma zapomněl řidičák? Hned svou skvělou výmluvu sesmolím a odesílám.
Domnění, jak skvělá je moje výmluva, netrvá dlouho. Pan majitel mi záhy odepisuje a jeho odpověď zní: „To vůbec nevadí! Vyřídíme to i bez řidičského průkazu.“
Kalimera, vítejte v Řecku! S manželem jsme se smáli, a i když počasí i nadále stálo za prd, stejně nás Řecko nezklamalo. Tohle je to, co na Řecku milujeme. Ta bezstarostnost a nekonečný optimismus. No a co, že je to proti zákonu. Hlavně, že to jde. I když se mi přístup pana majitele líbil, s poděkováním jsem odmítla. My z Česka jsme hold naučení trochu jinak.

Následující ráno nás již vítalo naše nové autíčko. Nechtěli jsme zbytečně ztrácet čas, takže jsme co nejdříve po snídani vyrazili za prvním dobrodružstvím. Naším startovacím bodem byla, bohužel, zavřená pláž Platia Ammos. To, že je pláž zavřená kvůli lednovému zemětřesení, jsme věděli, přesto jsme toužili alespoň nakouknout.
Cestou potkáváme něco neobvyklého, tedy alespoň já jsem to v Řecku zatím ještě nikdy neviděla. Kozy - ty vždycky, ale prasečí farmu? To ještě ne. Čuníci se „pásli“ u skály a vypadali spokojeně . Ne, že bychom opovrhovali řeckými prasátky, ale někde v dáli už na nás volalo moře, takže jsme se s kamarády rychle pozdravili a pokračovali dál.

Když jsem pláž Platia Ammos uviděla , chtělo se mi brečet. Letos odpočívala v klidu, bez turistů. Při pohledu na ni by asi srdce zaplesalo každému. Achjo, ti nezbední Řekové, proč jen nedokázali opravit ty blbé schody? Taková krásná pláž. Tam by se odpočívalo a snilo... Nedá se nic dělat, tu nádheru si můžeme užít jen při pohledu shora. Delegátka nás předem varovala, abychom ani nezkoušeli po těch schodech lézt dolů. Ze začátku sice vypadají docela věrohodně a říkají vám „jen pojďte dál“, záhy však zjistíte, že už nemáte kam dál jít a prý se našli i tací jedinci, co se zkoušeli dolů „slaňovat“. Že to moc dobře nedopadlo, vám asi zdůrazňovat nemusím. I když si kolikrát říkám, že bych pro Řecko položila život...tak né, né. Loučíme se slzami v očích, do navigace zadáváme „Petani beach“ a fičíme dál.

Budu se opět, ale ráda opakovat. I Petani beach mi vzala dech . Nádherná pláž, která je rozdělena na více částí. V té první z nich bylo i v září docela dost lidí, ale když popojdete kousek dál, za ceduli upozorňující na padající kamení , najednou se ocitnete sami uprostřed malého ráje . Po neuvěřitelně klidně strávených chvílích, které nám jen na pár okamžiků přerušil rychlý deštík, mě napadla myšlenka, že si takovou ceduli nejspíš sama vyrobím a budu vozit s sebou. No ne? Nevím, jestli jsme manželem až takoví dobrodruzi, kteří se odvážili jít někam „za hranice“, nicméně to rozhodně stálo za to . Během deště jsme se schovali v taverně a vypili frapíčko. Pak už následovalo jen slunce, slunce, obloha bez mráčků a zase slunce.

Den končí a já bych nejraději přespala v autě. To víte, chci být nachystaná a neskutečně se těším na další den. Čeká nás tolik opěvovaná Myrtos. Už teď vím, že nás nezklame.

V autě jsem nespala, i když jsem možná měla, protože to manželovo neustálé chrápání mě přivádělo k šílenství. Na to si hold nikdy nezvyknu. Štěstí, že nedostatek spánku dnes mohu dospat na jedné z nejkrásnějších pláží Kefalonie. Ještě předtím nás ale čeká pláž Xi.

V Řecku se nejde na něco netěšit, proto jsem se těšila i na Xi , i když mi vzadu v hemisféře neustále červeně blikala Myrtos. Pláž Xi má totiž taky své kouzlo. Podílí se na něm hlavně krásně oranžový písek a léčivý jíl. Když to tak vidím , asi se tu zdržíme o něco déle, než jsme plánovali. Vybíráme si vhodné místo pro zakotvení a ani tentokrát nemáme s výběrem problém. Pláž je téměř prázdná . Potkáváme pouze jeden pár, který sice vypadá docela živě, ale zřejmě toho moc nenamluví. Obdivuji to umělecké dílko . S manželem usoudíme, že občas není na škodu být i v něčí společnosti, tentokrát alespoň virtuální, a proto kotvíme hned vedle nich. Pak už se jen vyvalíme na lehátka a užíváme si tu neskutečnou pohodu.

„Dej jí ruku na zadek a já tě s ní vyfotím,“ probouzí mě z lehkého dřímání ženský pištivý hlas. V rychlosti kontroluji své půlky, ale ničí ruku na nich nevidím. Oddychnu si. Pak mé oko zamíří k sochám z písku, u kterých stojí český pár, důchodového věku. Pán se snaží zaujmout pózu a manželka ho fotí s hezky tvarovanou zadnicí z písku.
„Pozor, ať Vás neliskne,“ huláká a směje se můj muž.
„Ta na to moc nevypadá,“ odpovídá se smíchem starší pán.
S manželem si ještě vymění pár vtipných poznámek a pak už je zase krásné ticho. Po poledni se (i když neradi) zvedáme a míříme zase o kousek dál. Myrtos už jistě čeká.

Je pochopitelné, že Myrtos je nejznámější a asi i nejnavštěvovanější pláž na Kefalonii. Protože je nejvíce propagovaná, rozhodně tu nebudete sami jako Adam a Eva v ráji. I když ráj to samozřejmě je . Ti, kdo ujíždí na tyrkysově modré vodě jako já, budou pískat a skákat tři metry vysoko. Mně nejprve spadla bradla a až pak jsem pískala a skákala. To moře, ty bělostné útesy, bílé oblázky...nevíte, kam se dívat a co obdivovat dřív.
Myrtos je pláž organizovaná, k dispozici jsou lehátka se slunečníky – za jeden set zaplatíte 7 euro. Řekové zde myslí i na hladové jedince, takže se tu můžete občerstvit v malé taverničce. Zůstáváme až do večera. Během dne sledujeme kozy šplhající po skalách. Je až k neuvěření, jaká jsou to odvážná a rychlá stvoření. Jedna, která byla až na samém vrcholku skály , je po třech minutách skoro dole na pláži (manžel si dal práci se stopováním). Je tu krásně. Loučí se nám těžko .

Cestou zpět stále svítí sluníčko. Ještě se nám nechce domů, proto se rozhodneme hledat pláž Vouti. Tentokrát navigace spíš škodí, než aby pomáhala. Vouti se asi propadla do země. Když už to chceme vzdát, najednou jako blesk z čistého nebe, objeví se směrovka. To je podruhé, co ten den pískám radostí. Zpočátku je cesta „étsi kétsi“, ale pomalu se začíná přiostřovat a vypadá to, že jsme si místo malého chevroleta měli půjčit spíš velký tank. Po pár ujetých metrech to vzdáváme a pokračujeme pěšky . Jít po svých má i své výhody. Například můžete v klidu fotit krásu kolem sebe. Jedna obzvlášť velká se tyčí proti nám . Pomalu se stmívá a nás ještě čeká cesta domů, takže si pláž prohlížíme jen z dálky . Vypadá hezky jako všechny ostatní a mě mrzí, že den nemá aspoň tisíc hodin. Určitě se sem ještě vrátíme. Jestli to nestihneme letos, tak jistě příště, přísahám si v duchu...

Na zpáteční cestě nás čeká ještě jedno (vlastně dvě) překvapení. To první je hlídkující přímo uprostřed silnice . Pejsek nás nechce pustit dál. Prosíme, žadoníme, ale nic. Vylézám z auta a snažím se to roztomilé stvořeníčko odlákat. Daří se mi to jen do té doby, než zpátky nasednu do auta a to se rozjede. Malý hlídač jakoby věděl, že si má zase stoupnout před auto. Uběhlo pět minut a mě už nenapadá, co mu nabídnout, abych ho uplatila. Jak na potvoru s sebou zrovna nemáme ani žádné jídlo. Naštěstí nás zachraňuje rošťákův páneček, který na něj začne volat. Zajímalo by mě, jestli nás celou dobu pozoroval a smál se nám za rohem. Nám to ale nevadí. Jsme rádi, že se máme zase čemu smát. Tím druhým překvapením je mírný déšť. Vlastně nás už ani nepřekvapuje, natož aby nás rozhodil. Jsme spokojení a v takovém případě by klidně mohly padat trakaře :-).

Další den nemůžu dospat. Naštěstí vstáváme docela brzo, ten den toho máme hodně v plánu. Ráno nás čeká návštěva hlavního města, chceme vidět želvičky . Když přijedete do Argostoli k přístavu, nemusíte se bát, že byste nevěděli, kam se postavit, abyste ty obrovské mořské slečny spatřili . Většinou vám bude dobrým vodítkem hlouček lidí u vody, s foťáky, peroucí se o každý centimetr místa. Případně bývají jistotou rybáři, které želvy milují, protože jim hází zbytky ulovených ryb. Není nutností vstávat v pět ráno a v šest už stát u mola. My dorazili něco po deváté a želv bylo habaděj. Sousedi byli dokonce ještě později, až kolem půl jedenácté a také želvičky stihli. Takže se určitě není čeho bát. Pokud želvičky vidět chcete, v Argostoli máte téměř stoprocentní jistotu, že se vám to podaří.

Když jsme i my oplývali nadšením z těch „malých“ potvůrek, vzpomněla jsem si na náš těžce zaplacený výlet na Zakynthosu, kde se přímo za želvami jezdí, ale my je tehdy vůbec neviděli. Tady na Kefalonii nic neplatíte a můžete se dívat, jak dlouho chcete, no není to nádhera? Při své úvaze si nevšimnu turistky stojící nade mnou, a když se chci zvednout, bouchnu ji hlavou do brady. Obě se tomu zasmějeme a omlouváme se navzájem. Takže pozor, občas i při nevinně vypadající činnosti může dojít k úrazu :-). Chvílemi to dokonce vypadalo, že v té strkanici někdo spadne přímo mezi želvy a my tak budeme mít o zážitek navíc. Nic takové se však bohudík (nebo bohužel?) nestalo.

Když už jsme přeželvičkovaní tak, že se nám o nich dnes bude v noci i zdát, pokračujeme do menšího, kousek od Argostoli nacházejícího se letoviska Lassi. Tady na nás čeká pláž Makris Gialos . Je jiná, než ty které jsme dosud navštívili. Rozhodně se tu nebudeme válet sami na písku. Lidí je tu víc než dost, přesto se mi tu zalíbí hned, co ten sluncem rozpálený písek pohladí moje chodidla. I když je to pláž dlouhá a velká, plná barevných slunečníků a muziky, nemůžu si pomoct, ale přesto všechno na mě působí tak nějak klidně . Odlehlejší kousek zadní části pláže, zvaný Platys Gialos, je nám ještě o něco sympatičtější a tak se rozhodneme usídlit tam. V blízkosti je i snackbar, sprchy a záchody. Zkrátka, na téhle pláži nebude nic chybět ani těm náročnějším. Pozorujeme turisty dovádějící na vodních atrakcích. Velmi se mi zamlouvá vodní skútr a to nejen proto, že ho půjčuje velmi sympatický a pohledný Řek. Můj prsten na levém prsteníčku mi však říká ne. Hold mám smůlu. Ale co by asi tak viděl na staré bábě? Ještě chvíli pokukuji, slintám, přemýšlím coby, kdybych byla mladší a když se přehoupne poledne, vyrážíme zase o kus dál.

Rozhodli jsme se hledat Mykénskou hrobku. Troška historie taky neuškodí. Našli jsme . Je malinká a vypadá to, že ji moc lidí ani nenavštěvuje. Návštěvníkům se věnuje mladá slečna, která ani nevybírá vstupné. I tak jí za její ochotu dávám nějaké drobné. Vůbec si je nechce vzít a tak je tam nechávám ležet. Občas mi přijde, že jsou Řekové až příliš skromní.

Odpoledne putujeme dál, ale hlavně výš. Ještě jsem v Řecku v horách nikdy nebyla a tak mě zajímá, jaké to tam v létě je. Bude tam zima? Docela byla. Nejvíc se mi líbily kozy , které si lebedily na cestě a vůbec se neobtěžovaly vstát, když jelo auto. Následuje návštěva kláštera Sv. Gerasima – patrona ostrova, který údajně léčil lidi. Nemáme však vhodné oblečení, takže nemůžeme dovnitř. Nevadí, kocháme se krásou alespoň zvenku.

Protože bychom ještě rádi znovu navštívili Argostoli, tentokrát ve večerním duchu, vracíme se zpátky do Lixouri. Trajekt jezdí z Lixouri každou půl hodinu, ovšem pouze do konce srpna. To, že od září vyplouvá každou hodinu nám naše paní delegátka nějak zapomněla sdělit a my sami jsme tuhle informaci taky nikde nezískali. S vědomím, že tedy vyplujeme o půl deváté večer, přijíždíme něco po osmé do přístavu v Lixouri. Je tu docela pusto, turisty se to tu rozhodně nehemží. Hned si všímáme trajektu, který tu kotví sám a jediný. Víme, že se jízdenky kupují až na palubě, takže se nějak neostýcháme a rovnou nastupujeme.
„Nastoupili jsme dobře?“ ptám se svého manžela. „Nikdo tu není, není to divné, když za čtvrt hodiny máme vyplout?“
„Vždyť tu žádný jiný trajekt není, jak jsme mohli nastoupit špatně?“ odpovídá mi. „Je po sezóně, třeba prostě pojedeme jediní.“
„A myslíš, že tou elektřinou šetří taky schválně, jo?“ nezdá se mi celá tahle situace.
Sedíme sami na palubě trajektu, všude je tma a ticho. Kromě nás nikde nikdo. Je za pět minut půl deváté a pořád se nic neděje.
„Ten trajekt asi fakt nejede,“ začínám mírně panikařit.
„Prosím tě, uklidni se, víš, že Řekové mají pořád spoustu času, navíc ještě není ani půl.“
Najednou slyšíme nějaké hulákání zvenku. Vykukujeme a vidíme staršího Řeka, jak na nás mává a snaží se nám něco říct. Nic mu nerozumíme. Snaží se docela hodně, pak ale jen mávne rukou, vzdá to a odejde. Škoda že neumím řecky a škoda, že někteří Řekové neumí anglicky. Mám takové podezření, že nám chtěl vysvětlit, proč jsme sami a po tmě na trajektu, který, i když už je pět minut po půl deváté, stále nevyplul.

Deset minut po půl deváté nám dochází trpělivost a zvedáme se. Opouštíme trajekt a jdeme zjistit, jestli se dnes do Argostoli dostaneme suchou nohou, a nebo máme jít na Adama a Evu a přeplavat.
Ptáme se v nedalekém novinovém stánku a je nám řečena milá informace. Trajekt už jezdí jen každou hodinu. No nevadí, ještě pár minut a možná konečně vyplujeme.
Za chvíli v dálce vidíme připlouvat trajekt z druhé strany břehu. Konečně. Když nastoupíme a všude je rozsvíceno, cítím se hned mnohem líp.

Argostoli má večer také něco do sebe, ale po pravdě, není tam nic, co by mě uchvátilo. Je to město v kopci, hodně obchodů a taveren, ale něco mi tam chybělo, myšleno spíš po té atmosférické stránce. Nicméně každému se líbí něco jiného a každý věci vnímáme jinak. Za návštěvu i tak stojí, alespoň kvůli želvičkám určitě.

Pobyt se nám pomalu krátí, ale my nehodláme přemýšlet dopředu. Dnes nás čeká návštěva Fiskarda, podzemního jezera Melissani a jeskyní Drogarati.

Po včerejší návštěvě Argostoli bylo pro mě Fiskardo jako balzám na duši. Je to přesně to místo, kvůli kterým je Řecko Řeckem a kvůli kterým sem tak ráda jezdím. Vesnička na severním cípu Kefalonie, kouzelná a krásná . Taverničky, obchůdky, milí lidé, lodičky v přístavu a „TO něco“ ve vzduchu, co i když nevidíte, tak víte, že tam a je a dává vám to přesně TEN pocit, který máte. Pokud se ve Fiskardu rozhodnete dát něco dobrého, budete asi muset sáhnout trochu hlouběji do kapsy, ceny jsou tu o něco vyšší než jinde na Kefalonii.

Melissani, ač je nazýváno jezerem, je ve skutečnosti jeskynní laguna s až neuvěřitelně tyrkysovou vodou , z níž vám oči budou přecházet. Tento nádherný přírodní úkaz vznikl tak, že se zřítil strop jeskyně a to už před pěti tisíci lety. Dnes denní světlo rozehrává na hladině kouzelnou hru barev. Turisté se tu mohou svézt po jezeře na lodičkách, lehčí budete o 7 euro za osobu. Zážitek je to moc krásný. Průvodce, který je zároveň i váš kormidelník vám po dobu plavby ukazuje různé přírodní úkazy, která se za ta dlouhá, dlouhá léta utvořily. Nezoufejte, pokud vám řekne: „A támhle můžete vidět ďábla“ a vy i když se fakt snažíte, tak stejně nic nevidíte :-).

Naší další zastávkou jsou Dračí jeskyně . Nachází se asi 3 km od městečka Sami. Vede k nim 167 schodů a mají vynikající akustiku, takže bývají využívány pro hudební představení. Je tu stálá teplota 18 stupňů. Opět něco jiného, co jsem v Řecku ještě nenavštívila a jsem za to ráda. Dosud jsem měla Řecko spojené hlavně s mořem, ale vidím, že nejen krásy mořské jsou tu k nalezení . Za vstup dáte 5 euro za osobu.

Odpoledne odpočíváme na pláži Antisamos . Zde se natáčela nejedna scéna z filmu „Mandolína kapitána Corelliho“. Film jsem viděla a pláž je v něm ještě nedotčená a trochu jiná. Dnes tu nechybí plážový servis v podobě lehátek a slunečníků. Přesto se tvůrcům vůbec nedivím, že si vybrali tohle místo. Je krásná .

Dnes je náš poslední den s autíčkem. Je mi úzko, ale snažím se na to nemyslet. Plnou parou vpřed míříme na pláž Lagadakia , která je zase dalším, jiným kouskem do mé skládanky o Kefalonii. Z pláže jsem unesena jako z většiny – vlastně ze všech – co jsme tu navštívili. S námi je tu ještě pár turistů , jinak je tu božský klid. Je to jedna z těch nádherných oblázkových pláží, kde máte chuť hrát si s kamínky jako malé děti . Citlivějším jedincům doporučuji boty do vody. Pláž je obehnaná skalisky a kdo se rád potápí nebo šnorchluje, je tohle místo přesně pro něj. Zde se mi vrací můj úder před odjezdem, kdy jsem manželovi zakázala tahat s sebou jeho potápěčskou výstroj. Znovu ho přesvědčuji, že by se stejně nepotápěl, ale v duchu ho lehce lituji, jelikož tady bych se snad potápěla i já a to hlavu pod vodu strčím jen ve velmi, velmi nouzových nebo nečekaných situacích.

Nastal opravdový poslední den. Všichni víme, co to znamená. Říkám si ale, kéž bych to nevěděla. I když jsme už přišli o našeho čtyřkolového kamaráda, chceme využít poslední hodiny a jdeme pěšky na pláž Vatsa . Od Kunopetry je to asi 3 km hezkou procházkou . Vatsa je pláž s jemným pískem a pozvolným vstupem do vyhřátého moře . Zdejší malá taverna je vyhlášena výbornými specialitami na grilu a to hlavně z čerstvých ryb. Ten den už víc k životu nepotřebujeme. Užíváme si plnými doušky poslední okamžiky.

„Loučení je chvíle, kdy je třeba stát se hrdinou, překonat bolest, potlačit slzy, vysmát se snům a s úsměvem říct sbohem...a vědět, že už nikdy.“
Hrdinou jsem se tedy rozhodně nestala. V letadle jsem řvala jak želva a jediné, co mě dokázalo uklidnit byl fakt, že „nikdy“ v tomhle případě naštěstí neplatí. Já totiž vím, že sem se ještě vrátím.
Do té doby budu doma sedět na mé nové řecké židličce , kterou jsem konečně sehnala (díky moc, zlatá Kefalonie) ve svém řeckém koutku a čekat. Čekat, než budu zase moct říct: „Zlato, tak už opět letíme!“

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (10)
21.12.14 23:05 manoulka
Kefalonie, můj sen...Nádherně čtivý cestopis, zážitkový a prožitkový, co bych za to dala, kdybych se na takový zmohla. Dík za krásný nedělní večer u tohoto dílka, které mi mluví z duše. Taky vždycky při odjezdu bulím, čím jsem starší, tím víc...
29.11.14 18:04 hony121
Příště jedu s tebou . Petr.
22.11.14 16:50 Macca
Moc pěkný cestopis neodtrhla jsem oči :D
03.11.14 21:38 Pucík
Tak tenhle cestopis mě taky baví, vtipné, hezky čtivé, jen tak dál......
03.11.14 20:16 pajuška1
Moc krásný cestopis, přečetla jsem ho opravdu "jedním dechem" a fotky také. Připomněl mi naši letošní dovolenou na Kefalonii. Možná jsme byli na stejném místě, jenomže já bych nic takového napsat nezvládla. Cestopis se opravdu moc povedl:-)
25.10.14 15:11 Olča
Taky jsem si zavzpomínala, krásný cestopis, díky! Jak píše Janavi, bouřka byla 20.6. taková, že jsme museli letadlem udělat " vyčkávací okruh", nemohlo se ani přistát, nebylo to nic příjemného, na druhou stranu, viděli jsme o něco víc, než při normálním doletu...
25.10.14 14:20 JanisaWang
Moc pěkně a vtipně napsané.
Děkuju a jsem ráda, že se vám dovča líbila.
A slzy? Ty jsem měla při každém odjezdu domů taky.
25.10.14 11:14 dzejnslife
Nic nepotěší autorku víc, než když jí čtenář napíše, že se její tvorba čte dobře :-) Moc děkuji za kladný ohlas :-)
Fotku Řeka od vodních skútrů bohužel nemám, tak snad příště...:-)
24.10.14 21:18 janavi
Tento cestopis jsem četla s velkým zájmem, protože jsme byli na stejných místech v červnu. (a nepršelo tam poprvé v září, bouřka byli už v červnu). Četl se mi moc dobře.
23.10.14 18:38 IrenaT
Cestopis se mi líbil :-) A kde je fotka toho Řeka od vodních skútrů ;-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
Kh5Vn
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝dzejnslife˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací