Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 5 | 21
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Někdo tam nahoře Tě má rád. Santorini 2

Autor:
Zařazeno:
Santorini
Napsáno:
21.09.14 21:57
Fotografií:
52
Přečteno:
2929
Soutěž:
2014
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 07:50
21 °C
Polojasno
Z, 4.1 m/s
Motto:
Malé zrnko písku do dlaně si dát
a do světa jít s vírou
že se horou může stát
malé zrnko písku do dlaně si vzít
a věřit že se horou stane
když jen budu chtít
Jít s vírou s tou vírou co hory přenáší
pak malé zrnko písku
v dlani mít postačí.

S pokračováními prvních dílů bývá nejistý výsledek. Někdy se podaří, někdy vznikne jen odvar. S vědomím rizika i pravdivosti tvrzení, že dvakrát nevstoupíš do téže řeky, tvořím tento cestopis. Záměrem je nejen popsat tento kus vyvřelého kamene uprostřed Egejského moře, ale především dát čtenářům sílu a naději věřit na zázraky. Protože ty se stávají a tento příběh je svědectvím o jednom z nich.
Zázraky však nebývají obklopeny nebeským světlem. Stanou se jakoby mimoděk v běhu všedních dní. Jsou zázrakem pro ty, jimž se stanou a ostatní nemusí vůbec nic tušit. Jen děj, který se přihodí, při ohlédnutí zpět dá vědět zřetelně, že se zázrak stal.
Můj první cestopis ze Santorini je o splněném snu. Vlastně taky o takovém malém velkém zázraku. Děkuji všem, kdo byli se mnou, ať už přímo při hmatatelné pomoci, či pouze v myšlenkách, protože bez obojího by nebylo nic. Samozřejmě, že neplatí „vidět Santorini a zemřít“. Jednak je mnoho lidí nevidělo a žili dál, jednak všichni, kdo jsme je na vlastní oči viděli, dříve, nebo později umřeme tak jako tak. Pro některé z nás to je ale dosažení mety, výzvy, v kterou jsme vůbec nedoufali. Kdo jste četli můj první díl s názvem „Mají se plnit sny?“ můžete volně pokračovat, kdo ne, mohou začít prvním dílem, ale taky nemusí.
V loňském pozdním létě jsem podruhé v životě utekl hrobníkovi z lopaty. Za mohutného přispění lékařů a zdravotnického personálu CKTCH a FN u sv. Anny v Brně. Snažil jsem se nemoc překonat vůlí, vírou, pozitivním myšlením a samozřejmě medikací, přesto jsem v podzimních měsících dál klouzal z kopce. Akutní fáze hepatitidy C ve spojitosti s opotřebováním transplantované ledviny zařídily své. Poslední ránou z milosti bylo opětovné zařazení na hemodialýzu. Byla to rána pro psychiku, pro moje ego, pro víru, která stále doufala ve zvrat událostí. S vědomím, že se těžce poškozená transplantovaná ledvina sice nezahojí, ale přeci jen obnoví aspoň takovou funkci, která postačí k rozumnému životu. Nestalo se a první dialýzy snáším velmi těžko. Jak psychicky, tak i fyzicky. Mám je sice zkrácené, jen dvakrát týdně dvě a půl hodinky s péčí jako ve vatičce. Přesto musím hodně bojovat. Je mi často zle od žaludku a přidává se komplikace - značný pokles krevního obrazu. Tak jako před čtvrt stoletím, tentokrát ale pomoc ve formě podání ESA (hormony podporující krvetvorbu, tolik oblíbené u cyklistů) nestačí. Kloužu s hemoglobinem až na hodnoty jedné třetiny u zdravého člověka. Funím v sebemenším stoupání, Brno je dost členité a kyslíku je zoufale málo. Samozřejmě hledáme příčiny. Absolvuji všechna myslitelná i nemyslitelná vyšetření, někde krev utíká, ale neví se kde. Teprve po více jak půlroce je jasno: je to od každého trochu. Troška uteče střevy, troška játry, trošku odbourá slezina, troška jsou ztráty při dialýze, trošku méně se krev tvoří. Nikde není nic, kde by se dalo radikálněji zasáhnout, ale ty trošky dají dohromady půllitr týdně, někdy i trochu více. Teprve s příchodem léta se úbytky trochu zmírní. To už ale mám opět roupy. Mozek přišel na kacířskou myšlenku: co takhle, dokud ještě chodím dvakrát, jednu dialýzu vynechat a na pár dnů si zajet na svůj ostrůvek Santorini. Pojmout výlet jako poznávací a užít jej trochu více v klidu. Sbírám odvahu své přání sdělit ošetřujícímu lékaři. Právě to pondělí v půlce června, kdy se chystám hříšnou myšlenku vyslovit, mi lékař, který má v mluvení přednost, sdělí, že by bylo maximálně přínosné na dialyzačních dávkách podstatně přidat. Obnáší to 3x týdně 3 hodiny. Srdce mi padá rovnou do kalhot, snažím se trochu vyjednávat, ale je mi jasné, že jde jen o otázku času. A to zrovna teď, když už jsem se na dialýze adaptoval, přesvědčil pracně svou mysl, že je přínosná i vlastně příjemným odpočinkem. Je víc než jasné, že boj s vlastní psychikou začne nanovo a nepůjde zdaleka jen o výjezd na Santorini.
Na tomto místě se musím přiznat. Absolvuji nejen klasickou medicínskou pomoc, ale také spolupráci s alternativní léčitelkou. Je jasné, že pomoc klasické medicíny vynechat nemohu, na druhou stranu další pomoc neškodí, ba naopak, cítím se po ní lépe a navíc - mám zcela čisté svědomí, že pro uzdravení dělám vše, co opravdu mohu. Tato paní mi vysvětlila záhadu: „Vše je ve Vaší hlavě“. Chvíli mi trvá vše pochopit. Nejen převzít známou frázi. Ale pochopit ji na základě prožitého a prožívaného. No jasně - je to ono! Vše je v mé hlavě, můj život bude takový, jaký si ho udělám. Já sám, nikdo za mě. Pár týdnů pracuji usilovně na své mysli, odhazuji negativa z dětství, předsudky i „odpadní“ myšlenky nakoupené od druhých lidí. Trvá to, ale daří se, po čase mohu říci, ano, mám to! Zase se dialýza stává snesitelnou, i když je to teď mnohem rychlejší. Pondělí - středa - pátek, míhají se dny jako na kolotoči, který se zdá, že nikdy a nikde nestaví, pondělí - středa - pátek… A tak jednou na vizitě své přání vyslovím. Beze strachu a sebevědomě. Honza na mě kouká trochu nevěřícně. Přísahal bych, že slyším, jak se mu v hlavě otáčejí všechna kolečka. Pak se narovná do své dvoumetrové výšky, podívá se na mě a praví „Co Ti na to mám říct? Že to jde?“. „Řekni mi to tak, jak to je“, dožaduji se třeba i nepříjemné pravdy. Jsme domluveni, smím vynechat dvě dialýzy. Myslím, že i lékaři jsou zvědavi na výsledek kaskadérského počinu. Ale není to bezhlavý hazard. Ledvina meloucí z posledního, stále mele spolehlivě. Pokud si pohlídám vodní bilanci, nemělo by se stát nic závažného. Jisté pochybnosti tu ale jsou, stejně jako potřeba trochy odvahy. Všichni jsme zvědaví, jak to ustojím.

Netradičně se na cestu vydávám s kamarádem Vláďou, který už řadu let je veden pod předzdívkou Usáma. Bylo by zdlouhavé vysvětlovat, jak k ní přišel, ale souvisí to s jeho křestním jménem podobnému Ládín. Vladimír je velmi zkušený cestovatel. Zejména v posledních letech projel se svou paní skoro celý svět. Evropu si nechal až už nebude moci se silami. Paní je však nyní hodně nemocná a tak pokud se chtěl nadýchat čerstvého mořského vzdoušku, musí vzít zavděk mnou. Moje děvčata nejsou poznávací typy a tak vznikla sestava této cesty. Spolu atakujeme obchodní asistentku cestovky a po krátkém mailování a osobní návštěvě si odnášíme kýžený voucher. Stravování jsme zvolili formou polopenze, protože jedeme na chvíli a já plánuji být více v luftě, než na základně, navíc all inclusive je na Santorini poměrně vzácné. Jednak se Santoriňané snaží krásu svého kousku země zpeněžit, jednak v hotýlcích není moc prostoru pro kuchyně. To je také důvodem k tomu, že večeře máme očekávat v restauraci na pobřežní promenádě a to výběrem z nabídky. Vzájemně si s Laďou slibujeme respekt a toleranci k potřebám druhého. Já jej nebudu honit po horách a dolinách a on mně dopřeje vytouženého poznání. Měsíc od zakoupení zájezdu uteče jako voda a tak můžeme společně 3. září vyrazit na cestu.

Den 0 - 3. září
Letíme z Vídně, která je nám Brňákům blíže, než hlavní město. Taktéž jsme zvolili nákup zájezdu od německé cestovky prostřednictvím naší cestovní agentury. Mají nesrovnatelně větší výběr i lepší ceny. Nechceme plýtvat silami a tak do Vídně míříme kanárkovým autobusem s odjezdem v 6.20 od hotelu Grand. Cesta je příjemně standardní, krátí ji noviny a kafíčko a příjezd na letiště je nekomplikovaný a přesný. Za 3 hodiny do odletu zvládáme jak všechny potřebné procedury (nejhorší je tradičně bezpečnostní kontrola, člověk netuší, kde mu nějaký nepatrný kousek kovu zůstane viset a pak bez pásku jsou rifle někdy proklatě nízko) i malou svačinku. Chvíli posedíme a už se nám přistavuje chobot k stříbrnému Airbusu A321 společnosti Fly Niki, což by měla být dceřiná společnost Lauda Airu v nějaké kooperaci s Air Berlin. A 321 je jedno z větších letadel, má 36 řad po 2x 3 cestujících, celkem je uváděno 222, možná tedy včetně posádky. Hmotnost stroje se blíží 100 tunám, což je obdivuhodné, hlavně při faktu že ve výšce 10 km stroj dokáže letět rychlostí skoro 900 km/h. Let je rovněž profesionálně přesný, přistání, po těsném minutí skály Messa Vouno, kdy Láďa obdivuje pilotovy nervy, jemné, akorát svačina je poslabší, malý krajíček chleba buď se sýrem, nebo kuřetem a co je nejhorší - Vladimír nedostal palivo s potřebným počtem oktanů. Je mi ho líto a konejším ho slibem, který hodlám splnit, o přednostním zajištěním paliva pro jeho vyschlý organismus.
Kufry neskončily ve Švýcarsku ani Bangkoku a záhy přijíždějí po pásu za námi. Taktéž přivítání delegátkou, nasměrování na autobus k hotelu, vše klape jako švýcarské hodinky. Po cestě žasneme nad řeckou mentalitou, kdy se obrovské autobusy proplétají uzoučkými uličkami Kamari, tu popojedou, tu couvnou, pak se vytočí, pak minou místo, kudy už jsme 3třikrát jeli a tak nějak pořád popojíždí, až nakonec každého vysadí tam, kam patří. My jen musíme posledních 60 metrů dojít, protože do tak úzké uličky se s autobusem nevmezeří ani šikovný jižní pilot.
Hotel je půvabný, skládá se z několika budov, všude se pnou růžovofialové bouganvilie , nějaké ibišky, růže a další kvetoucí okrasy, jež báječně ladí s bílými fasádami a barevnými okny a dveřmi. Na recepci musíme chvíli počkat, pak dorazí mladá recepční, uvede nás do pokoje a zodpoví první kolo dotazů.
My dva se trochu otřepáváme z cesty a jdeme okamžitě realizovat plán číslo 1. Obchod, pití, tedy vínko pro Vladimíra a pár vod. Celé balení šesti jedenapůllitrů je za 1,4 Eura. Víno je dražší, ale rovněž bereme základní objemovou jednotku - 1,5 l bandasku. Pak jdeme pátrat po potravě. Máme v paměti, že by měla být v hotelu Aphrodité, při pláži. V hotelu na nás ale koukají jako vyorané myši. Nic naplat, musíme za recepční znovu. Po chvíli vysvětlování, kdy přijde na řadu i rozcvička horními končetinami, pochopíme: náš half-board nečeká v hotelu, ale v restauraci, ne Aphrodité, ale Atmosphere (tedy ne švédský erotický film Baba dala vojákovi, ale sovětský historický Balada o vojákovi). A můžeme na večerní papu.
Ta nás příjemně překvapuje. Útulná zahrádka mezi černou oblázkovou Kamarskou pláží a pobřežní promenádou s hotely, restauracemi a obchůdky poblíž obrovského 371 metrů vysokého kamene Messa Vouno, který odděluje letoviska Kamari a Perissu. Po chvíli přichází chlapík, který nám někoho silně připomíná. Rozsvěcuje jednu LED svíčku a dvě opravdové a táže se From where? Odpovídáme Ček a on k našemu překvapení řekne dobrý den a jde pro lístky. Ještě si ujasníme, že jsme half-board, tedy polopenze a že je budeme pravidelně chodit vyjídat a on je docela rád. Dokonce benevolence je taková, že ta naše večere může být v libovolném čase od 12 do 22 hodin, to záleží jen na nás, zahrnuje předkrm, hlavní jídlo a dezert, naopak pití si musíme zacvakat sami. Láďovi se trochu rosí čelo při pohledu na ceník, pivko je za 4 Eura, ale to je spíš z principu nízkých cen u nás a skvělého počinu pana Singera s umělou devalvací koruny. Jedno zvládne a Mythos je docela dobrý. Jídelní lístek je v češtině a obsahuje nejen názvy jídel, ale i jejich popis. Tak tomu říkám maso. U předkrmu se rozcházíme spolucestující volí Caesar salát, já zapečenou papriku s fetou, obojí je neskutečně dobré. Hlavní jídlo dáváme jednotně prasátko ve formě souvlaki, tedy něco jako špíz. Maso proložené paprikou a cibulí, k tomu trocha salátu, brambory a pita. Je to naprosto skvělé a je toho vrchovatě. Až tak, že Láďa je z toho množství nešťastný. Ujišťuji jej, že to všechno do sebe nasoukat nemusí, on zase oponuje, že tak byl vychován. Pravdu máme oba. Potí přicházíme na to, kdo je ten chlapík - sám inspektor Colombo. Tak je to. Máme pochůzek už dost a tak zamíříme ještě do hotelu, kde na balkóně padne do Ládi půlka vínka a já se na něj musím jen koukat. Vedeme ale zajímavou debatu o nadpřirozených silách a energiích, což nás oba uspokojí a uklimbá k prvnímu noclehu.

Den 1 - 4. září: Oia, Fira, Firostefani a Imerovigli
Budíme se v příjemnou ranní hodinu. Chvíli to trvá, než nahodím klínový řemen a po startovací proceduře obsahující hrst prášků úspěšně naskočím do provozního režimu. Mezi vodopády bouganvilií v příjemném ranním horku a plážovém oblečení míříme na snídani. Ta je klasicky jednoduchá a každý den stejná, takzvaná kontinentální. Salám, šunka, sýr, rajčata, okurky, olivy, müsli, jogurty kompot. Káva, čaj, džus. Díky absolutní čerstvosti rozhodně neurazí.
A pak může přijít první ze zlatých hřebů, proč jsem sem vlastně jel (a Láďa zčásti). Hned na pátek jsme vyprojektovali první výlet. Plán je Oia + Fira a to místními linkovými autobusy. Láďa má trochu obavy, zda se to dá dát za jeden den, já, jakožto pan domácí tvrdím, že rozhodně ano a mám na mysli Firu, včetně Firostefani a Imerovigli.
Poučka, kterou dobře známe a taky se jí řídíme: netlačte na Řeky, všeho se Vám dostane. Řidiči autobusů, pokud vůbec mají hodinky, pak zcela určitě ne švýcarské. Ale dostanete se tu všude a relativně i včas. Jak to dělají, je nám záhadou, ale ne starostí. Na Santorini každý autobus jede do Firy. Tam se na místní neuvěřitelné Zvonařce, což je plácek tak pro 4 autobusy odehrává neuvěřitelné. Neustále je tu v mírném pohybu a stání od 8 do 12 autobusů. Mezi tím davy cestujících a chlapík s hlasem Pavarottiho vyvolávající jména cílových stanic. Je to prostě folklór, ale fungující. Bez problémů nalézáme svůj klimatizovaný bus, vypínáme si klimu, protože ji ani jeden nesnášíme a za chvíli jsme po cestě kolem pohoří zahrnující jeden kopec a jeden „donkey terminal“ (snad jen pánbůh ví, k čemu je na takovém opuštěném místě) v 10 km vzdálené Oie.
Oia…, co k tomu vůbec ještě dodat? Kolik barev, vůní a osudů zahrnují tato tři skromná písmenka. Mám napsat nejmalebnější vesnice na světě, anebo kostky cukru, sem tam některý namočený v ovocné šťávě, rozhozené po sytě mnohobarevném strmém svahu? Chodci zde nechodí, ale lyžují. Je to bezpečnější, protože se stejně nikdo nedívá na cestu, ale okolo anebo do hledáčku fotoaparátu. Dlažba je od těchto pohybů tak vyleštěná, že nejen psí kulky, ale i podlaha nejednoho císařského sálu by zšedla závistí. Přesto lyžování k bezpečnosti nestačí. Sem tam je nepatrný schůdek, sem tam někdo oslněn displejem, nebo jen při prudším pohybu ztrácí rovnováhu a hroutí se k zemi systémem skládacího metru. Přestože jsou k sobě lidé slušní a usmívající se, až tak to neplatí o ohleduplnosti k fotografujícím. Důvodem je praktičnost. Kdyby všichni čekali až fotograf vybere kompozici a, nastaví expozici a zmáčkne spoušť, nikdo by se v úzkých uličkách nepohnul. Drcání je tedy na pořadu dne v hojné míře. Proto fotograf zde musí mít neustálý přehled o pohybu lidí před ním, za ním i proti němu a pracovat velmi svižně. Naštěstí je vesnice tak malebná, že se zde spíš než fotí, luxuje. Věším si na krk oba Nikony, první svůj a druhý zapůjčený kamarádem prof. Jirkou Vítovcem. Na mém D5100 mám dlouhou houfnici 75-300 mm, na druhém kratší, ale širší objektiv 18-105 mm. A za pasem mobil. Ke zveřejnění v tomto cestopise jsem však vybral fotky méně obvyklé. Ty typické jsu sice překrásné, ale má je každý a ostatně i já v prvním santorinském cestopise.
Posunujeme se s davem a krátce před polednem se dostáváme tam, kam jsem vloni na rychlovýletu už dojít nestačil. Na nejsevernější bod jak Oie, tak i celého Santorini, oblast zvaná Goylas. Tak odtud jsou pozorovány ty nezapomenutelné západy Slunce. Mám chuť to absolvovat, ale pro jistotu to Láďovi sděluji ve formě legrace. Zděsí se a říká ať s ním rozhodně nepočítám a že ho sám kvůli speciální zásilce kontejnerů lidí ani nespatřím, byť bych v Oie byl. No, uvidíme. Cestu zpět absolvujeme okruhem kolem větrných mlýnů, které se zdají jako úplný konec světa. Ale krásný konec světa. Thirassia je tu jako na dlani a nebe takřka bez mráčku. Ty se drží nad větším kusem pevniny, než je srpek prstýnku zbylého po sopečné erupci. Tak trochu uvažuju o tom, že bych na některých snímcích vyměnil nebe. Ale pak to nedělám, Oie to sluší i s modrou nad hlavou. Prohlídka nám vzala asi tři hodiny, Jeden je zcela syt, druhý polosyt. Nebudu rozebírat kdo je kdo.
Lovíme autobus a posunujeme se zpátky do Firy. Po cestě navrhuju Láďovi, který ke konci už také několikrát brnkl o schůdek, že by mohl jet na siestu k bazénku. Hodí po mně nevěřícnýma, ale vděčnýma očima. Na Zvonařce mu tedy zamávám, pod vlivem diuretických látek odložím do místního tureckého nejen pisoáru něco tekutin, odpadních dusíkatých látek a bohužel i nějakou tu bílkovinu a jdu na věc. Potravu a pití nalézám v blízkém Carrefouru, prehistorické muzeum bohužel nikoliv. A tak se vnořím do uliček Firy.
Fira je taky krásná, ale už jinak než Oia. Je tu méně barev. Kostelíky vyměnily modré kupole za špinavě bílé až béžové. Zatímco Oia těží ze své malebnosti a barevnosti, Fira zase z jiného výhledu. Jednak je položena o 100 metrů výše, tady okolo 300 metrů nad vodní hladinou, jednak je zde mnohem blíže na dosah z moře vykukující ostrov Nea Kameni, což je základ budoucího kužele nové sopky, který se poprvé po erupci před 3500 lety vynořil v 16. století. Roste rychlostí 18 metrů za 100 let a není tak nevinně placatý, jako se jeví z Firy. To ale ví ti, kteří se na něj vydají.
Byl původní ostrov bájnou Atlantidou? Podle velikosti erupce to možné je, proti zase hovoří fakt, proč by Atlantida neměla ležet v Atlantiku. Jedno je ale nezpochybnitelné, Muselo jít o velikou ránu a to nejen v lidských měřítcích. Santorini (Théra) je největší sopečný kráter na světě. Jeho průměr je 11 km a je třeba si uvědomit, že když koukáte do třísetmetrové hloubky pod svýma nohama, že na dno kaldery je to dalších 400 (!) metrů. A že stále jste na úbočí bývalého strmě se zvedajícího sopečného kužele. Když před 3500 lety sopka vybuchla a vše se uklidnilo, zůstala na zbytcích původní pevniny i na moři ležet vrstva popela o poloměru 32 km a výšce vrstvy až 90 (!) metrů. Tato čísla Vám spolehlivě navodí běhání mrazu po zádech i ve třicetistupňovém horku.
Místní obyvatelé asi nebyli Atlanťané. Jednalo se o Minojskou kulturu, velmi vyspělou, protože jednak dokázali rozpoznat blížící se zkázu, jednak včas odejít, takže nedošlo ke ztrátám na životech. A co je podstatné: už tehdy stavěli poschoďové domy takového architektonického řešení, že další takové se objevily až v 19. století. To ale vše ještě uvidíme, nebudeme tedy předbíhat chod událostí.
Fira je tvořena hlavně obchody. Když se propletete mezi nimi při stálém stoupání do kopce, otevřou se další překrásné výhledy. U horní stanice lanovky pak Fira plynule přechází ve Firostefani. Zde jsou chrámy v odstínech oranžové a cesta se dál a dál vine do kopce. Nabuzen vysokou hladinou hemoglobinu (kolem 70) se mi jde jako nikdy. Stoupání hravě překonávám i když sem tam brnknu o stupínek nečekaného schodku, což nezapomenu okomentovat slůvkem, kteří se, Bohumile, neříká. Po dosažení výškového levelu kolem 400 m nad hladinou přichází další předměstí Firy, tentokrát malinko odsazené. Je zhruba 2 kilometry za Firou a říkají mu Imerovigli. Zde se ráz mění. Už skoro žádné obchody, jen sem tam restaurace a hlavně vily, vilky a menšího už nic. Převládá zářivě bílá a přibývá ibišků, růží a všudypřítomných bouganvilií. Je to nádhera. U většiny vilek jsou bazény. No, bazény…, takové trochu lepší bazény. S neskutečně průzračnou vodou a ještě neskutečnějšími výhledy. Jo, tak tady mít chatu, to by byl mazec. Kochám se a kochám, až se jakž takž dokochám. Ale hlavně, cesta je čím dál užší a spletitější. Ztratit se tu a nemoci zpátky je sice skvělá představa, ale přece jen už také čas pokročil. Už je přesně tolik hodin, v kolik jsem Láďovi slíbil být zpátky. A tak s pocitem nepřesného inženýra jdu zpátky. Ještě si na jednom neskutečném výhledu dopřeju řecké kafíčko a šupajda domů. Chvíli ještě koketuji s myšlenkou zůstat na západ Slunce, ale s vidinou Láďovy nervozity z prázdného žaludku ho v tom nemohu nechat. Tak příště a pište si, že to bude!
Před večeří přinesené Colombem ještě navštěvujeme místní cestovku, kde poptáme výlety, které v době mého kochání Vladimír geniálně vyprojektoval. S jednou malou změnou, kdy jsme kvůli otevírací době nuceni prohodit sobotu s pondělkem, pořizujeme tedy: výlet lodí přes kalderu kolem majáku na jihu a podél venkovního pobřeží s Black, White a slavnou Red Beach - oba dva, na neděli výlet kalderou, výstup na Vulkán, ostrov Thirassia a západ Slunce v Oia - já sám, pondělí vykopávky v Akrotiri - já sám a návštěvu Firy místním busem - oba dva. Po geniální večeři pomůžu Láďovi aspoň očima vyzunknout denní dávku paliva a jdeme do hajan.

Den 2 - 5. září: Lodní výlet kolem jižního pobřeží
Startovací procedura je stejná každý den. Klínový řemen opět silně prokluzuje. Po snídani máme ještě nějaký čas k pasívnímu odpočinku a tak se jdeme vyplesknout k hotelovému bazénu. Protože pod svícnem bývá největší tma, stává se často, že mě do bazénu jen tak někdo nedostane (projektuju je). Tento je ale jiné kafe. Zatímco vzduch je kolem 30, bazén má 29. Tak tam teda už na chvilku můžu. Je to obyčejný sladkovodní bazén, ale voda je krásná a obdivuju neklouzavost dna, byť je na něm keramická mozaika. Tak tohle by se u nás shánělo moc těžko. Mozaika ano, ale klouzavá až běda.
Odjezd na výlet je v poledne. Hážu na ramena svých 10 kg optické výbavy a jdeme na výletní autobus. Ten nás naprosto přesně doveze do přístavu Athinios. Zejména sjezd do kráteru je impozantní, vede sem jediná silnice a proto jsou všichni řidiči maximálně obezřetní. Někdy se dokonce musí minout jako v Anglii. To jsem zde zažil loni. Loď Manolios je připravena, místa máme dost a můžeme vyrazit zatopenou sopečnou kalderou k prvnímu cíli, kterým je ostrůvek Aspronisi. Máme zde slíbeno koupání, což je těžko uvěřitelná věc. Aspronisi je maličký ostrůvek, který byste na jeho místě ani nečekali. Po erupci vulkánu zůstaly pozůstatky ve formě dnešního Santorini a ostrova Thirassia. Zbytek se propadl do moře a vynořil až později. Aspronisi je rovněž pozůstatkem původní pevniny. Je ale tak malý a na takovém místě, že je zázrak, že vlastně zůstal vykukovat nad hladinu. Odhaduji jeho velikost na takových 100x30 m s výškou kolem 30 m. Po cestě kalderou, kdy míjíme ostrovy Nea a Palea Kameni a která nabízí nekončící dramatické výhledy najede loď na úzký prstýnek šedého písku, který obklopuje ostrůvek Aspronisi. Máme hodinu na koupání a light snack. Nejsem žádný vodomil, ale mořskou vodu se solí prostě miluju, tak překonám zimničný záchvat a vlezu do příjemné vody hned 2x. Užívám si to, jak se jen dá a snad i jak se nedá. Kdyby mi někdo v létě 1988 tvrdil, že se na Santorini nejen podívám, ale i se vykoupu v zatopeném kráteru, měl bych ho za totálního blázna. I koupání sebou nese úžasné výhledy (je to vůbec někde místo, odkud není nic vidět?), tentokrát na vzdálenou Firu, nový vulkán a blízký maják v Akrotiri.
Light snack obdržíme na lodi. Zahrnuje chleba, kousky mletého masa sutsukakia, baby párečky a trochu nezbytného a výborného tzatziki. Stravu prostou, ale chutnou. A pak jedeme dál. Mineme maják na nejjižnějším mysu a jsme totálně překvapení neskutečně divokým vzhledem pobřeží na vnějším jižním pobřeží. Příroda se tu neskutečně vyřádila jak tvary, tak barvami. Skály jsou každou chvíli úplně jiné a hýří mnoha výraznými barvami. Přestávám věřit informacím o neživosti hornin a chápu, kde berou místní obyvatelé tvůrčí stavební inspiraci. Je to až nadpřirozený svět. Podél pobřeží míjíme Black beach a White Beach až se dostaneme k pověstné Red Beach. Zde na chvíli kotvíme a máme možnost se z lodi vykoupat. Opět neváhám. Při plavání mě trochu zaskočí síla proudu vody, která má tendenci únosce a snaží se mě zdarma hodit ke břehu, ale mám naštěstí dost sil ji přeplavat. Tohle je nejzazší místo výletu, čeká nás pak návrat do Athinia stejnou cestou. Trochu lituji, že výlet není postaven dokonaleji, neviděli jsme vyhlášené pláže Eros beach a Vlychadu. Na druhou stranu chápu Santorinskou snahu o efektivnější naplnění peněženky. A pak také - loď musí zpátky do přístavu, takže by jednu cestu jela prázdná.
Při večeři a následujícím tankování hodnotíme výlet jako velmi povedený. Co je horší: už jsme v poločase.

Den 3 - 6. září: Celodenní výlet kalderou, vulkán, sirné prameny, Thirassia a západ Slunce v Oia
Dnes se naše cesty s Vladimírem rozcházejí docela. On potřebuje absolvovat prohlídku Kamari a hlavně nezbytně nutně zasednout s předtištěnými tabulkami ve tři odpoledne k televizi a sledovat a zapisovat v každém kole stav závodu F1 v Monze. Úchylka? Trochu ano, ale kdo si hraje, nezlobí. Za normálních okolností bych také koukal (bez toho zapisování), zde je však mimořádná situace.
Výlet začíná opět svozem do přístavu Athinios a naloděním se na loď, dnes pseudoplachetnici jménem King Thiras. Ta nás zaveze kolem starého přístavu pod Firou na nový vulkán Nea Kameni. Zde následuje první vylodění a hodina a půl času k návratu na loď. Ukazuje se, že to, co z lodi vypadá jako hromada uhlí, v podstatě hromadou uhlí je, i když disponuje více barevnými odstíny. Protože to je přírodní rezervace, jako v každé takové se u vstupu platí částka 2 EUR, K dispozici jsou vzdělávací plakátky s popisem vzniku budoucího vrcholu nové sopky, Zatím zde od 16. století, kdy se první pevnina opět vynořila nad hladinu proběhlo 5 základních výlevů magmatu, který následně zvětrává a rozpadá se ve zmíněné „uhlí“. Od těch dob udělala sopka velký kus práce a tak plochost ostrova je jen zdánlivá. K dnešku je nejvyšší místo kolem 100 m nad mořskou hladinou a výšlap, kdy polední „zoncna rumpluje přímo na řepu“ je nečekaně namáhavý. Opět jiné a opět neskutečné výhledy kamkoliv. Beru si sebou tři různobarevné kamínky pro Láďu a jeden černý pro sebe se škodolibou radostí nad trápením geologů, kteří při vykopávkách v Novém Lískovci budou muset hodně přemýšlet, kde se tam vzal kamínek z vulkánu na Santorini.
Lidé jsou lidé a tak nabíráme trochu zpoždění kvůli několika, kteří neodhadli své síly a nestačili se vrátit na loď včas. Zcela v souladu s Murphyho zákony to jsou hlavně ti, kteří se nepouštěli nijak daleko. Pokračujeme v plavbě na opačnou stranu vulkánu, do průlivu mezi Nea a Palea Kameni, kde nás čeká bod č. 2 - koupel v termálních vývěrech. Toto místo není u Palea Kameni, staršího z ostrovů, trochu připomínajícího Sfingu, ale u nového vulkánu. Do této akce se nepouštím a raději šetřím síly, k pramenům je to docela daleko. Voda z nich je žlutá, což při smíchání s mořskou vodou utvoří zajímavý odstín zelené, která dost ostrou hranicí pak přechází v temně modrou „santorinskou“ neředěného moře. Sleduji skupinku slovansky mluvících tří párů mlaďochů. Snad to jsou Slovinci, nebo Chorvati. Jsou mladí, ale ohleduplní, zdvořilí i k sobě navzájem, natož k ostatním. Všichni kluci a jedna dívka se vydávají do vody. Po návratu referují - přinesli žluté kamínky, měkké jako houba a říkají, že jich tam je spousty a také, že jsou rádi za boty do vody, které měli obuté. A také že je voda čistá, doslova „čisťučká“. Kluci schnou, děvče si vyžádá mokrý ubrousek, utře se a vyjekne. Kapesník je jako po koupeli v pomerančové šťávě. Je z toho trochu vykulená, ale stejně nemá prostředky jak to nyní vyřešit. Možná se vykoupe hned v přístavu na Thirassii, což je náš další cíl.
Po přistání na Thirasii máme dvě hodiny volného pohybu. Můžeme zůstat v přístavu plného taveren a pár obchůdků s totálními zbytečnosti, anebo se vydat do vesnice. Převýšení je 130 m. Po chvíli boje sama se sebou zavrhuji druhou možnost. Je totiž jasné, že z obou přístavu v Oie existuje jen jeden způsob cesty nahoru. Žádná lanovka, maximálně mula, anebo vlastní pohon. Převýšení je někde kolem 200, možná 220 m. Přece jen to pro mé svalstvo (pokud se to tak dá nazvat) může být oříšek, když dostane maximálně polovinu kyslíku. Volím tedy možnost A, dopřeju tělu odložení diuretické zátěže (stoupání na WC je ovšem taky dobrých 30 m a to dost strmých) a natankování čerstvých živin. V taverně s větrným mlýnem dostávám báječný řecký salát, kafe a půllitr krásně vychlazené vody. Na prvním si pochutnám, druhé vychutnám a třetí jen zasyčí. Dostavuje se místní kotě s báječně vysoustruhovanou hlavičkou. Je přátelské a velmi hubené. Ostatně jako většina řeckých koček. Jestli to není tím, že Řekové pojídají hodně zeleniny. Kotě je ke mně velmi přítulné, ale to je známá věc. Mám v sobě kočičí mrnění či vlnění, už od dětství. Pejsci jsou také fajn, ale zdaleka ne tolik. Zbývá dost času pro nafocení báječně barevného (jak jinak) pobřeží, dvě hodiny jsou pryč a tak zpátky na loď. Zde dochází k nečekanému konfliktu. Přístav je malý, lodě musí kotvit přivázány k sobě a na tu svou se lidé dostávají průchodem přes palubu ostatních. Máme tu smůlu, že jsme přijeli jako první a že turisté z lodí k nám přivázaných jsou silně nedochvilní. Náš kapitán se zlobí. Právem a hodně. Až tak, že vyhodí turistu hopkající po naší palubě ven na molo, nechá sousední lodě odstrčit a za hlasitého nadávání z kabiny odplouváme, ať si ostatní poradí jak chtějí. Je to tvrdé, ale správné. Jedeme rovnou k Oie, do starého přístavu pod hlavním náměstím. Vystupujeme a stále se na něco čeká. Ojedinělí mladí Japonci nečekají a nastupují ke zdolání skály po schodovitém chodníku. Přidávám se k nim a než se ostatní rozkoukají, nasazujeme k rozhodujícímu trháku. Mlaďochům záhy vidím jen záda, ale jde mi to slušně. Pravda, po cestě mě předběhnou všichni, investující do dopravy na oslech a pár lidí po svých. Kromě handicapu ve formě chybějícího paliva pro svaly ještě musím dávat pozor a vyhýbat se - jak se to řekne slušně? - prostě totálně podělanému chodníku od zmíněných oslů s čímž si tu zjevně moc starostí nikdo nedělá. Zhruba po půlhodině jsem v Oie u kostela Platani na centrálním náměstí a jsem zato rád, zde to je mnohem zajímavější než v retro omšelém přístavu. Dokonce nacházím ještě jeden nový výhled, který jsem dosud nemohl natrefit. Musím chvíli počkat, než se dosyta vypózují dvě japonské fifleny, kazící záběr, rychle nafotím dvě panoramata už se přiřítí skupina Japonců, tentokrát starších a trochu dezorientovaných. K tomu na jedné blízké střeše přistávají novomanželé a aranžují se ke snímku, který snad nebudou za pár let rozstřihávat napolovic. Zde musím zmínit změnu oproti loňsku. Tehdy bylo mnoho Japonců i děvčat vybaveno krásnými zrcadlovkami. Takových je to letos ale jen minimum. Většina fotí směšně vypadajícími tablety, mladé dívky pak nějakými super „ajfouny“. Čím blbější přístroj, tím déle jim to trvá, a oni se opájejí pózováním, máváním šátky i rukama. Čekám, zda při tom někdo neodletí, bohužel, ptákům tohle jde líp.
Nebe začíná oranžovět, mířím na vyhlídku a díky náskoku mohu navštívit podnik 39 steps u známého kostelíka. Tam odložím a přiložím frapíčko a honem dál dozvědět se, zda má člověk hodinu před západem šanci ulovit nějaké lukrativní místo. No… má. Ulovil jsem druhou řadu. Jinak je vyhlídka obložená víc, než chlebíček. Hrozny lidí jsou na povolených i nepovolených místech a v prvních řadách jak jinak než ty připitomělé ajfounistky. Ale každému patří, co si uloví, zpochybňovat to nelze. Jen mě mrzí, že nepustí mezi sebe ani ne desetileté děvčátko, které přišlo zvěčnit jeden ze svých prvních fotopočinů. Nějak se tam ale nakonec všichni porovnáme, na každého se dostane a stejně to většinou nafotíme blbě, chce to pak zkulturnit na počítači, což se naštěstí daří. Viděl jsem už dramatičtější západy i probarvenější nebe, ale stejně je to tu krásné. Na konci světa je skvělá atmosféra, všichni ztichnou a pozorují a fotí zprvu měnící se barvy oblohy nad vesnicí a mořem. Pak nebe potemní a už zbývá jen rudý kotouč, který se zvolna vnoří do moře. V ten okamžik se vždy najde někdo, kdo spustí napřed trochu váhavý, pak decentní potlesk. Všichni se přidají. Není to potlesk jako v divadle. Není v něm euforie, aplaus z obdivu ze strhujícího výkonu. Je to potlesk umírněný, vyjadřující úctu a respekt nad důstojnou němou krásou okamžiku, který nikdo z lidí vytvořit neumí.
Rozsvěcují se první světla, nástup soumraku je rychlý. Menší část lidí zůstává, větší míří uličkami za dalším průběhem načatého večera. Ještě pár odskoků na vyhlídky po cestě k pořízení pár snímků stejných scenérií s jinou atmosférou a pak na autobus, kam jinam než do Atmosphere na pozdní večeři, dnes výjimečně sám. Můj přítel a spolucestující už dávno zažívá na pokoji a hutní obsah GIT proplachem řeckého vínka a má pro mě instrukce o proběhlém závodě, kdy můj oblíbenec vypadl, tak jsem zase až o tolik nepřišel. Evcharistó, Oio, dala jsi mi hodně ze své energie. Nyní jsem naprosto spokojený, uklidněný a vděčný. Někdo tam nahoře mě přece jen má hodně rád.

Den 4 - 7. září: Vykopávky v Akrotiri a neplánovaně Red Beach po souši
I dnes máme s Láďou pouze společnou snídani. Pak se on, znaven včerejším závoděním, odebere k zaslouženému odpočinku a rachání v bazénu. Já nakládám fotobatoh těžší o čerstvě dobité baterky a ač dějepis byl pro mě jeden z nejhorších předmětů (špatné byly všechny, ale nezáživným způsobem, jakým se učil, dějepis překonal vše), vydávám se na vykopávky do Akrotiri. Inspirací pro mě byl skvěle natočený televizní dokument Atlantida - důkaz (Atlantis - the evidence) z roku 2011. Pojednává o nadčasově vyspělé minojské kultuře na tehdejší Théře, o jejich životě a stavbách, které zůstaly po erupci uchráněny pro dnešní čas. Co je na nich úžasného? Erupce proběhla kolem roku 1600 před Kristem. Tedy ještě například 300 let před nástupem Tutanchamóna na egypstký trůn a plných 1000 let před rozmachem Řecka a Říma. Přesto už tehdy měli Minojci běžně dvou i tříposchoďové domy, staticky zajištěné proti častým zemětřesením kombinovanou konstrukcí dřevěného skeletu a zděných výplní bohatě zdobené velmi vkusnými malbami, plnými barev, energie a radosti ze života. Samozřejmostí bylo i sociální zařízení - a to i v poschodích. A nebyla to jen výsada smetánky, týkalo se to většiny obyvatel. Tak tohle přeci nelze nevidět.
V roce 2005 došlo na vykopávkách k nešťastné události. Střecha s nosnou konstrukcí, která vykopávky kryje a chrání, se zhroutila, jeden turista přišel o život a tři byli velmi těžce zranění. Archeologická lokalita byla poté zcela uzavřena. Chválím na tomto místě počin EU, která pomohla se zafinancováním nové ochranné konstrukce, díky které mohla být lokalita opět přede 2 lety zpřístupněna veřejnosti.
Tento výlet absolvuji skoro sám. Bez Vladimíra, to už zde stojí, ale s podivem nad řeckou vstřícností, kdy v autobuse na lokalitu jedu jen já a manželé středního věku s malým děvčátkem, které vedou na vodítku. Nebýt úvazu vodítka na zádech, řekl bych jako psa. Je to sice jejich věc, mně to ale nepřipadá příliš důstojné.
Vykopávky jsou skvělé. Nová hala je opravdu na úrovni a nejlepší pocit mám při procházce po bývalém náměstí s takřka celými zachovanými domy. Architektura by i dnes byla na nejvyšší úrovni. Je to skvělý zážitek. Prohlídka netrvá zas až tak dlouho, ještě mám hodinu čas, a tak se ještě vydávám čenichat ven, co by se tu dalo zkouknout. Narážím na tabuli se směrovkou na Red Beach. Tak tohle mě hodně zajímá! Nastartuji mobil a GPS a zhodnotím, že na tohle bych fyzicky měl mít. Cesta vede po silnici, kolem pár taveren, a za necelý kilometr už na mě pod červeným kopcem vykukuje zářivě bílý kostelík se třemi kříži. Ty se při přiblížení ukážou jako namalované na skále. Proč ale ne? Barevnost místa dokresluje zelinářský stánek a parkoviště plné hlavně čtyřkolek. A o kousek dál retro muž prodávající korálky stylu konce šedesátých let. Netváří se moc vlídně, proto jej nedráždím focením a jdu napřed na pláž. Po zdolání posledních 200 metrů se otevírá překrásný výhled, přesně takový jako z katalogových fotek. Tak si jich také pár udělám. Po cestě měním krátký objektiv za dlouhý a provedu úspěšný lov retrokorálkáře. Oproti úlovku cestovatelky Hesiny o pár let zpět - nezměnil se. Přibyly mu brýle, cigárko (s mařenou??) a mobil do kterého pořád čučí, takže mě vůbec nevnímá. Tak jej nemusím ani dráždit, ani chlácholit nákupem zbytečností. Díky, moderní techniko. Po cestě zpět si ještě zamáváme s pár čtyřkolkáři, hned se lépe dýchá, když jsou na sebe lidi fajn. A pak už čeká jen návrat k autobusu a do hotelu. Je to akorát, jsem už trochu ucasnovaný a ač teplo zbožňuju, oskar pere rovnou kolmo na temeno lebky. Jsem rád, když se můžu na chvíli taky vyplesknout k bazénu.
To už je tu ale odpočatý a malinko se nudící Vladimír a vyžaduje slíbené nakouknutí do Firy. Je tam krásně, tak proč ne. Absolvujeme i tento maličký výlet. Trochu lyžuju, přece jen minulé dny byly plné výdeje sil. Na západ sluníčka ale nezůstáváme, přednost má Colombo a poslední večeře pánů. Trochu poplánujeme poslední den s představami o odjezdu, zazálohujeme cenný fotomateriál a šup do hajan.

Den poslední - 8. září: Návrat na rodnou hroudu
Odlétáme až ve 14.50, dopoledne je tedy ještě ve znamení posledního letošního opalování a cachtání v bazénu. Avízovaný odjezd na letiště ve 12.30 nás připravuje o oběd u Colomba. Autobus dokonce přijíždí o 15 minut dříve. Pak nás ale nepochopitelně vysazuje u skupiny taveren 300 m před letištěm se zprávou, že odbavovací personál má hodinu pauzu a že si máme zatím sednout a něco dát. Ve Vladimírovi bouchnou saze. Naprosto nechápe logiku tohoto počinu. Mně to však jasné je. S pocitem udělat život příjemnější sobě i řecké číšnici si dám skvělé frappé. A pak můžeme na odbavení. Je nutno přiznat, že kamarské letiště není ani omylem dimenzováno na kapacitu, která tam probíhá. Je to, jako by v telefonní budce mělo být 5 lidí. Ale nic netrvá věčně, rakouský dopravce ač tabule tvrdí něco jiného, je připraven včas a do Vídně dokonce přilétá s půlhodinovým náskokem. Přestup na autobus není nijak ohrožen a tak můžeme ve 21.30 misi u Grandu v Brně v klidu a míru zakončit.

Epilog
Ve světle dnešního poznání mohu říci, že sny si člověk, pokud k tomu dostane šanci, splnit jednoznačně má. Život nejsou jen povinnosti, k žití a doplnění energie je potřeba i přiměřená radost. Co bych chtěl ale říci dál, s tím všichni souhlasit nebudete. Člověk by měl být velmi vděčný za dar života, i když toho těžšího je v něm mnohdy více, než toho pohodlného. Jenže právě těžkosti nás formují a utvářejí k lepšímu. Je třeba se s nimi srovnat, navíc člověk je obdařen neskutečným darem časem to nepříjemné vytěsňovat a tak vzpomínky většinou zůstávají v lepším světle, než se události staly. Jsou však lidé, kteří utrpěli ještě větší rány, než nějaké banální nemoci. Jsou to ti, kteří úmyslem někoho jiného přišli o své blízké úplně. I když i zde je vidět posun osudu, zde si tak jistý vůbec nejsem a abych se přiznal, vůbec netoužím to poznat. Když se děje něco těžkého, je lepší když se to stane nám, než někomu blízkému.
Někdo tam nahoře mě má rád. Přestože občas dostanu řádný výprask. Zní to asi nepatřičně, ale bez ran osudu, bez nemocí a „výhodných balíčků“ komplikací, které měly vždy tendenci se dostavovat najednou bych nebyl tím, co dnes jsem. Díky lékařům i životním lekcím se cítím silnější než kdykoliv dříve, i když jen psychicky. Ale pokud je duše v pořádku, tělo má tendenci ji následovat. Navíc získal jsem velký bonus v poznání velkého množství skvělých lidí. A také tím sladčeji chutnají věci, když se obrátí k lepšímu.
Je mnoho moudrosti v zachovalých vzkazech našich předků. Jako třeba známý citát čínského filosofa Konfucia „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi trpělivost, abych se dokázal smířit s věcmi, které změnit nemohu a dej mi moudrost, abych je od sebe dokázal odlišit“. Přeju všem, ať se vám jej daří bezezbytku naplnit. A taky ať nepřestáváte věřit. Nemusíte vše vyhrát, ale život je dlouhá hra na velikém hřišti. Chod vesmíru pak probíhá v cyklech. Menších, větších, vzájemně se prolínajících. Je tedy logické, že po obdobím dobrém nadejde období horší a naopak. Kdo tohle ví, nevychytá sice všechna rizika, ale může být připraven. A když je dole, může vědět, že příchod toho lepšího je jen otázkou času.
Jsem moc rád, že mě někdo tam nahoře, ať už mu říkáme jakkoliv, má rád. A považuju si toho. Tento výlet byl naprosto kouzelný, tím spíš, že jsem jej dokázal vychutnat každou buňkou svého těla i každým pocitem. Nepřeháním. Vy, kdo máte myšlení vycvičeno do pozitivna, mně to určitě potvrdíte.
A abych nezapomněl - i Vás všechny má někdo tam nahoře rád. Jen to vědět a umět použít. Ať se Vám to v co největší míře povede!

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (12)
12.02.16 17:51 Vladuska
To je nádhera......děkuji za krásné, poutavé, v mnoha směrech poučné, ale i dojemné čtení........ v Tvém případě bych řekla.......nebát se pokračování a dalších dílů....Tvůj první byl nádherný, ale tento se mi zdá dokonce i o něco lepší..........Díky za pozitivismus, optimismus a spoustu slunce a světla, které rozdáváš.....
28.12.15 07:57 Lenka (nepřihlášený uživatel) 109.81.208.***
Děkuji za krásné ráno! Dostal jste mě už tím mottem.. Nevím, jak své pocity zhustit do jedné, dvou vět, ale máte můj obdiv za opravdovost, lidskost, víru, pokoru, odvahu, naději... a hlavně... mohl byste dávat lekce v mučivých existenciálních otázkách! Zrovna čtu knihu "Pohled do slunce" - o úzkosti z naší konečnosti a zároveň o jejím přispění k naplněnosti života v souvislosti s jejím uvědomováním.. Vy byste si s autorem jistě velmi rozuměli!
Přeju vám hodně štěstí a mnoho dalších cest (i když už zjevně jste jeden z mála opravdu šťastných lidí na této planetě, neboť svůj život umíte žít plně a vědomě a vnímat svět, Boha, sebe a přítomný okamžik všemi buňkami...)
19.11.15 11:16 RottenFox
Úžasné. Díky.
22.06.15 20:24 Dana Klimešová (nepřihlášený uživatel) 83.208.19.***
Jiří,díky moc za vše....díky,díky...seš skvělý a moc držím všechny palečky ahoj
29.11.14 20:47 milena33
Pouhých 6dnů a tolik vděku a prožité radosti....:-) Děkuju i za krásné obrázky. A doufám, že ještě nějaký nesplněný sen zůstal ....
26.11.14 14:53 cheops
Děkuju všem za milé komentáře, které jsou pořádnou psychickou vzpruhou. Jsem moc rád, když se Vám cestopis, nebo obrázky líbily a přeju, ať se vám všem podaří se dostat, nebo vrátit tam, kde je vám dobře na duši, protože tělo ji má tendenci následovat :-).
24.11.14 16:46 TYDRA
...seš moja krevní skupina, Chlape...
22.11.14 16:50 hesina
Spolu s Vámi jsem se moc ráda prošla po malebných zákoutích Santorini a přesvědčila se, že vše je tam na svém místě /včetně korálkáře na Read Beach/ a je zrovna tak krásné jako před pár lety. Děkuji Vám však nejen za toto poznání, ale za vzor nezlomné vůle a schopnost rozdávat víru a pozitivní pohled kolem sebe. Kéž Vám "Ten nahoře" dopřeje uskutečnit ještě mnohé cesty, přeji hodně zdraví.
09.10.14 13:37 Stanis70
Krásne a poučné najmä v dnešnej dobe. Ďakujem a prajem Vám aby ste napísali ešte viac cestopisov.
06.10.14 20:30 janavi
Výborný cestopis! Moc vám přeji, ať se na Santorini nebo na jiný řecký ostrov ještě mockrát vrátíte.
30.09.14 13:21 vostrucha
Velmi čtivá upoutávka na Santorini. Díky za příjemnou procházku a přeji ještě mnoho splněných snů a ať přízeň "ze shora" zůstane zachována :-)
23.09.14 13:08 Frafra
Díky, alespoň na chvíli jsem se opět vrátila na nádherný ostrov, který je již navždy srdeční
záležitostí. Foto úžasné...!!!
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
uZYZ4
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝cheops˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy4
Videa2
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací