Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 6
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Dobrodružství na jarním Karpathosu

Autor:
Zařazeno:
Karpathos
Napsáno:
22.07.14 20:45
Fotografií:
52
Přečteno:
4008
Soutěž:
2014
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Včera 23:50
18 °C
Chybí informace
ZSZ, 8.2 m/s
Od poslední návštěvy Řecka mě dělí už několik měsíců, je zima, v mém životě chybí něco nečekaného, dobrodružného. V nabídce zájezdů koukám na Karpathos na 21 dní kombinovanou dopravou za skvělou cenu. Tak ráda bych tam jela, jen není s kým. A samotné se mi nechce.
 
V březnu přichází příznivá zpráva. Dcera mojí staniční (jsem totiž sestřička) ještě u moře nebyla, a jela by se mnou, i když se téměř neznáme. Mám radost. Začínám plánovat. Jsou místa, na která se chci vrátit a pak místa, kde jsem nebyla a která musím nutně vidět. Inspirací mi jsou fotogalerie a cestopisy na tomto webu.
No, bude to zajímavé, ani jedna nemáme řidičák a anglicky taky moc neumíme. Vlastně žádná novinka, protože když cestuji se ségrou, tak jsme na tom stejně. Spoléhám na autobusy a naše nohy.
 
Asi měsíc před odjezdem mi volá paní z cestovky, že se termín odjezdu posouvá o dva dny dříve, jestli to nevadí. Jasně, že nevadí, naopak.
 
Cesta
 
Cesta autobusem ujde. Místa tam moc není, tak vítáme pauzy na benzínkách, kdy si můžeme protáhnout nohy. Na hranicích to jde rychle, jen na srbsko-makedonské musíme vystoupit a projít s pasem kolem okénka. Chudáka polského řidiče kontrolují důkladně, musí vyndat všechny kufry a některé dokonce otevřít. Úryvek z rozhovoru spolucestujících: „ Co čeká, že v tom kufru najde? Tisícovku?“ „ Ne, tchyni.“ A tak i cesta autobusem se stává zábavnou. Druhý den přijíždíme do Řecka, jsem zase „doma“. Však to Vám řeckomilům nemusím vysvětlovat, že?
 
Cestování trajektem mě baví, tak mi nevadí, že plujeme 24 hodin a cestou stavíme na několika ostrovech. Dovolená začíná!

Cestování po ostrově

Můj plán cestovat po ostrově autobusem selhává, autobusy ještě nejezdí. To je velký problém. Bez řidičáku jsme ztracené. Naštěstí mám na ostrově kamaráda Petra, který zde pracuje. Domlouvám se s ním, že se pokusí půjčit si místo skútru auto a sever ostrova prochodíme společně.
 
 
Cesta první – místo válení podáváme turistické výkony (12. 5. 2014)

Je ráno, s Terkou jdeme pěšky do Pigadie. Cesta nám trvá hodinu a půl. Naše kroky vedou na nádraží. Chceme se zeptat, kdy začnou jezdit autobusy. Jen cestu k nádraží si nejsem schopná vybavit, tak se ptám anglicky místní babičky, kudy máme jít. Bábinka mi nerozumí, vytahuji proto Řeckou konverzaci a po vyhledání slova nádraží nám ukazuje správný směr. Jsme v Řecku, tak mě ani nepřekvapuje odpověď řidiče, že ještě neví, kdy poprvé vyjedou. Procházíme se městečkem, Jdeme se podívat na místní hřbitovy uložené nad městem. Jsou hezké, je zde ticho a klid. Ale celý den se nám v Pigadii trávit nechce. Píšu Petrovi, jestli se k nám ve městě přidá, případně jak to vypadá s autem. Přichází odpověď, že cca za hodinu bude mít čas. Jen nevím, zda klaplo to auto nebo ne.
Na pláži si užíváme osvěžující vodu a za hodinku přichází sms, ať jdeme směr továrna. Ještě mokré jdeme po silnici a k naší velké radosti má Péťa auto. Terka, asi z té radosti, přehlíží obrubník a stylově, jak ve zpomaleném filmu, padá na zadek. Smějeme se dlouho, nic se jí nestalo, tak vyrážíme za krásami ostrova.
Po společné domluvě je naším prvním cílem kaplička Profitis Ilias nad Olymposem. Jarní Karpathos je nádherný. Cestou fotíme z výšky Apellu a po asfaltové silnici jedeme k Olymposu. Ještě kus před vesnicí parkujeme auto a podle ukazatele u silnice nalézáme cestu, která by měla vést ke kapličce. Prodíráme se vzhůru křovím, žádnou cestu nevidíme, nakonec mám pocit, že si chce Petr vytvořit svoji vlastní cestičku. Po několika desítkách metrů to vzdáváme, příroda zde vykonala svoje a křoví je neprostupné. Vracíme se k autu. V dáli konečně vidím můj oblíbený Olympos. Srdíčko plesá radostí. Terka nemá brýle, tak si v první chvíli myslí, že jí ukazuji skládku. Olympos a skládka! No, krátkozrakost ji omlouvá.
Olympos bez turistů je krásný. Ženy vysedávají na zápraží a vyšívají, nikde nejsou otevřené stánky, prostě autentická vesnička. Tak to mám ráda. Petrova známá nám ukazuje zkratku ke kapličce, která vede hned nad starými mlýny. Cesta je strmá a kamínky nám ujíždí pod botami. Terce se cesta nelíbí vůbec, má strach z výšek, já mám také ze začátku obavy. Kdyby nám ujela noha, tak jedeme pěkně dolů ze srázu. Kousek dál už je to bezpečnější. Výšlap nahoru je docela náročný, čekala jsem, že to bude víc v pohodě. Výhledy jsou ovšem neuvěřitelné. Všem vřele doporučuji ke kapličce jít, je to překrásná podívaná. Olympos je stále menší a v dáli nad námi už vidíme Profitis Ilias. Kaplička je nádherná a místo má úžasnou atmosféru. Když nemluvíme, je zde absolutní ticho. Neslyšíme ani vítr, ani moře, ani ptáky. Prostě neslyšíme vůbec nic. Vracíme se dolů a v kapličce tiše plápolají tři zapálené svíčky. Do vesnice scházíme po méně strmé cestě. V Olymposu si dáváme výtečný salát a další dobroty. Návštěvu pláže Fyses, kterou jsem ještě měla v plánu, nechávám na jindy.
Další naší zastávkou je pláž Agia Mina. Z toho mám ohromnou radost, myslela jsem si, že se na ní nikdy nedostanu. Už cesta po šotolině je velký zážitek. Cesta se kroutí jak had, z každé strany sráz, nic pro citlivky. Mně to baví. Terku už tolik ne. Na pláž jsme dojeli v pořádku a stojí to za to. Mina je nádherná, jsme tu sami. Vlnky si pohrávají s kameny šedé barvy, které o sebe narážejí a vydávají krásný zvuk. Jdu si zaplavat. V dáli na hladině přistál kormorán, zkouším k němu doplavat, marně. Voda je příjemná, ještě bych se koupala, ale Terka s Petrem čekají, tak vylézám, ať můžeme pokračovat dál.
Poslední dnešní zastávkou je vesnice Mesochori na západním pobřeží. Do vesničky se nedá zajet autem, tak po svých míříme ke kostelíku Panagia i Vrisiani s pramenem vody v podzemí. Údajně, když se dívka napije z pramene, tak ji čeká svatba. Jen nevím, zda to není Petrův výmysl. Nicméně, jeden nikdy neví, co je na tom pravdy, tak piji vydatně. Po osvěžení jdeme do spodní části vesnice na terasu se čtyřmi kostelíky a sledujeme přenádherný západ slunce.
V Ammoopi jdeme ještě „na jedno“ do Niny. Zde dostáváme ještě raki a místo klasického jámas si připíjíme aiva. Prý se to tak na Karpathosu říká.
  Bezva den je za námi. A to jsem si ráno myslela, že se budeme celý den válet v Pigadii na pláži.
 
Cesta druhá – aiva a zase aiva (13. 5. 2014)
 
Dnes nás čeká výstup na nejvyšší vrchol Karpathosu. Na Kali Limni nevystoupáme jako většina turistů z planiny Lastos, ale začneme pěkně u hladiny moře. Nad Adií necháváme auto a vstupujeme do soutěsky Flaskias. Začátek cesty mi připomíná Krétskou Samarii, skály se tyčí vysoko nad námi, procházíme kolem koryta potoka, jediným naším společníkem je krkavec, který nás zvědavě pozoruje. Skrz oleandry přicházíme k malému vodopádku s tůňkou. Žijí zde sladkovodní krabi, my bohužel žádného nevidíme. Potom začíná to pravé stoupání. Na planinu Lastos jdeme asi 2,5 hodiny. Většinu cesty stoupáme, jen občas se jde po rovince. Naštěstí jdeme každý svým tempem, tak můžu funět jak lokomotiva. Převážná část cesty vede skrz les, někdy nás úzká pěšina vede vysoko nad srázem, místy je stoupání strmé a musíme použít ruce. Terka není z pochodu nad srázem moc nadšená, zase musí překonávat strach z výšek. Ale dává to. Cesta mi nepřijde příliš dobře značená. Petr to tu zná, tak nás vede správným směrem. Popravdě asi dvakrát špatně odbočuji, naštěstí mě Péťa včas volá zpátky. Výhledy dolů jsou ovšem famózní. Asi deset minut po Petrově větě: „Nejhorší stoupání máme za sebou.“ následuje ještě  strmější. A stejně legendární se stává věta „Za zatáčkou už tam skoro budeme.“ Ale přeci jenom jedna zatáčka poslední je. Ocitáme se na planině Lastos, u starých opuštěných domků se líně povalují krávy a my spěcháme do taverny Kali Kardia.
V Kali Kardii si objednáváme Mythose a užíváme si zasloužený odpočinek. V tu chvíli přichází majitel taverny Thanasis a musíme si s ním připít. Domácí raki nabízí všem svým hostům. Nemůžeme odmítnout, naštěstí není moc silná. Thanasis přináší artyčoky, loupe je, krájí, namáčí v citrónu a soli. Podává nám je s rakijí. Naše pauza se protahuje na dvě hodinky, hladina alkoholu stoupá a nohy těžknou. Ale je čas jít nahoru. Zaplatíme cestou zpět.
Cesta nahoru se stává značně veselou. Nejsem zvyklá moc pít a kombinace rakije a piva udělala svoje. Ale chůze schopná jsem, tak doufám, že se brzy vzpamatuji. Potkáváme známé, mají z nás docela srandu. Chvilku si povídáme a potom pokračujeme v cestě. Asi za 45 minut jsme nahoře, už i relativně střízliví. Výhled je parádní. Minulý rok byla nahoře mlha a nic jsem neviděla, letos si to vynahrazuji. Ještě rychlý zápis do knihy, pár fotek a už spěcháme dolů na jídlo. Plán je takový, že se najíme a někoho poprosíme, ať nás hodí k autu.
Ale jak už to bývá, ne každý plán vyjde. Dole nám Thanasis servíruje neskutečné dobroty – úžasné tzatziky, fazole a brambory, výtečné maso. Mythos nesmí chybět. A už je to tu zase – aiva! Pálenku nalévá jak vodu. Občas podvádím a tu vodu si tam vážně liji. Nepomáhá ani řecké siga - siga, tedy pomalu - pomalu. Nakonec nás Thanasis vede do kuchyně, nabírá špagety, na ně dává sos a sýr, asi domácí. Ten já nemusím, tak už se těším, až ho dám Petrovi. Jenže Thanasis, jako by to tušil, zamíchá sýr do špaget a začne nás krmit. No hrůza!! Potom s Terkou v kuchyni smažíme brambory. A pak umýváme nádobí, které se tam nashromáždilo za celý den. Je to práce na dlouho, nejdříve musíme z nádobí vybrat kosti, ubrousky atd. Ale aspoň mám čas trochu se vzpamatovat. Plán na odjezd se hroutí, Thanasis není ve stavu, kdy by nás mohl odvézt a nikdo jiný už zde není. A tak v taverně zůstáváme přes noc. Problém to není, místa na spaní tu je víc než dost. Jen Terka spí nerada někde jinde, tak se jí to nelíbí, ale nedá se nic dělat. Já jsem nadšená, konečně nějaké neplánované dobrodružství. Je krásná noc, společnost milá, co víc si přát. A tak v Kali Kardii – dobrém srdci nechávám kus toho svého. Kali Nichta.
Ráno vstáváme kolem osmé hodiny, snídáme, platíme a jdeme zpátky k autu (zase cca 2,5 hodiny). No, není nám úplně nejlíp. Zbytek dne lenošíme na pláži.
 
Cesta třetí – Vroukounda a přírodní bazén (16. 5. 2014)
 
Dnešním cílem je Vroukounda. Projíždíme kolem Olymposu a já jsem zase ohromená jeho krásou. Pohled na vesničku uloženou v horách mě nikdy neomrzí. Parkujeme na konci Avlony, procházíme fíkovou bránou a kolem zemědělských políček jdeme k železné brance. Za ní po kamenné cestě začínáme pomalu klesat. Nad hlavou se nám honí mráčky, ještě není vedro. Brzy se před námi objevuje výhled na moře a výběžek s poutním místem. Po levé straně máme oltář s reliéfy štítů. Je to zajímavé místo, tak tam míříme. Dodnes nevím, jakou měl v dávných dobách funkci. Myslím si, že možná i nějaké to zvířátko zde mohli obětovat. No, také vymýšlím, koho obětujeme my. Petr má nůž, nápad je to můj, tak zbývá Terka. To se jí ale nelíbí, tak se musíme obejít bez oběti. Pokračujeme dolů k pozůstatkům antického města Vrykous. Zde hladíme březí oslí krasavici. Škoda, že jsme nekoupili jablka nebo mrkev, nemáme jí co dát. V dálce svítí bílý kostelíček Agia Marina, k němu ale nejdeme. Zatím ani naše kroky nevedou k poutnímu místu, jdeme napravo na další výběžek, kde by měl být přírodní bazén nebo bývalé lázně ve skále, nebo tak něco. Přesné místo neznáme, já jsem to viděla na mapě na Googlu a Petrovi o tom povídali známí. Uvidíme, kam dojdeme. Louky plné bylinek a červených keřů střídá téměř měsíční krajina výběžku s ostrými skalami. Slunce už pěkně praží a my po čase nalézáme praporek a za ním bazének. Je to bezvadné místo. V bazénku se dá plavat, jsou zde  rybičky a za ním se tříští vlny o skály. Voda je relativně teplá a pohled na Sarii z bazénku neuvěřitelný. Po koupeli a odpočinku jdeme na Vroukoundu. Na pláži před výběžkem potkáváme Dalibora s Evčou, kteří Péťovi o bazénu povídali a které jsme potkali i při výstupu na Kali Limni. To je ale náhoda. Oproti minulému roku si ani moc nevšímám hrobek na začátku výběžku. Z výšky koukám na miniplážičku a ani dnes na ní nejdeme, tak slib z loňska, že si ji jednou pořádně užiji, nechávám na příště. Konečně jsme v cíli, zvonička a kříž jsou na svém místě, stejně tak i jeskynní kostelíček Agios Ioannis Prodromos. Dole je chládek, tak zde zůstávám. Ráda bych zapálila svíčku, ale je zde jenom kousek jedné a sirky jsou navlhlé. Jdu za Terkou a Petrem, dáváme si svačinku v přístřešku kousek od kapličky. V létě se zde koná slavnost. Od Petra si půjčuji zapalovač a jdu zapálit zbytek svíčky. Snad to nenosí smůlu. Poté stoupáme zpátky do Avlony, asi za hodinku jsme nahoře.
Brzkou večeři si dáváme v Olymposu u Petrova kamaráda. Vlastně už jsme ho navštívili při první návštěvě v Olymposu, ale to v taverně maloval, tak jsme se nezdrželi. Nikos a jeho žena nás hostí královsky. Nemají jídelní lístek a hosté si vybírají přímo v kuchyni. My si ale nevybíráme, nám nosí od všeho trochu. Začínáme řeckým salátem, následují cuketové karbanátky, hrachová kaše, makarony s cibulkou a sýrem a nakonec dokonale ochucené kuřecí s bramborami. Nevíme, do čeho se máme pustit dřív. Nadšeně nad jídlem vzdycháme a dělají se nám boule za ušima. Jejich pohostinnost nezná mezí. Když chceme platit, tak si od nás peníze neberou. Bohužel si nepamatuji název taverny, abych jim zde udělala reklamu, tak při příští návštěvě Karpathosu to určitě napravím. Zaslouží si to. Výtečné jídlo bylo dokonalou tečkou za dalším nádherným dnem.

Cesta čtvrtá – po oslí stezce ve žlutém království (18. 5. 2014)

O skutečnosti, že někdy je cílem samotná cesta, jsme se přesvědčili při túře do Tristoma, nejseverněji položené vesničky na ostrově. Auto necháváme zase za Avlonou a tentokrát nejdeme doleva k Vroukoundě, ale pokračujeme dál po cestě, která se stáčí vpravo. Nad námi se honí mraky, oblékáme mikiny, fouká příjemný větřík. Na začátku cesty procházíme kolem oslíčka a zuřivých psů. Jeden z nich je agresivní a startuje mi po nohách, naštěstí je uvázaný. Lekám se pořádně, neviděla jsem, že se blíží. Chvilinku stoupáme vzhůru, potkáváme další oslíky a dále nás cesta vede do údolí. Všude kolem nás je záplava žlutých květin, připadám si jak v jiném světě. Procházíme žlutým královstvím. V údolí už nám je teplo. Na konci údolí se nám otevírá výhled na moře. V dálce se částečně rýsují obrysy Sarie. Kochám se okolní krajinou, každý jdeme svým tempem, já si cestou zpívám. Když vidím nekončící cestu přede mnou, napadá mě písnička -Veď mě dál, cesto má. A tak se nechávám vést, myšlenky mi víří hlavou, scenérie se pomalu mění a ostrov Saria se přibližuje. Cesta se klikatí, místy nás vede z kopce, abychom vzápětí mohli zase stoupat. Kameny jsou vratké. A náhle se dostáváme do místa, odkud máme celou zátoku s Tristomem a Sarií jak na dlani. Výhled je fascinující. Celým údolím se nese podivný zvuk, který slyšíme až vysoko na kopci. Chvíli přemýšlím, co to je, než mi dojde, že se jedná o oslí hýkání. Terka si zvrtla nohu, ale snad to není nic vážného, tak sestupujeme dolů. Procházíme kolem opuštěných rozpadlých stavení. A zase potkáváme oslíčky. Nalézáme oslí maminku, která nešťastně stojí nad mrtvým malým oslíčkem. Je to smutný pohled. Možná, že hýkala ona, když oplakávala svoje dítě. Přemýšlím, jestli dušička malého oslíčka spokojeně pobíhá po Karpathoských kopcích. Další oslíci nám zatarasili cestu. Hladíme je a opatrně kolem nich procházíme. A zase pro ně nemáme nic dobrého, škoda. Jdeme kolem narůžovělé laguny, která zrovna moc nevoní. Vedle ze křoví se zmateně vydávají ovečky na útěk na pláž. Lidí tu asi moc za celý rok nepotkají. Vcházíme do zátoky, pod námi je kaplička a pak už jsme ve vesnici. Cesta z Avlony nám trvala tři hodiny. Tristomo je malá vesnička, na její konec ani nejdeme. Na druhé straně září natřený kostel. Ve vesnici žijí jen jedni manželé, venku stojí pán, ale na moje „jasas“ neodpovídá a jde domů. Terku noha docela bolí, mohla to říct dříve, a dolů jsme nemuseli jít. Žádná loď, která by nás odvezla, v přístavu není a tak po malé svačince vyrážíme zpět.
Jak jsem psala na začátku, nejkrásnější na výletě do Tristoma je samotná cesta, fascinující výhledy a opuštěná krajina, která vybízí k toulání.
Ve večerní Pigadii si dáváme zaslouženou večeři a odpočíváme.

Výlet za Milošem – nalezený vrak ( 20. 5. 2014)  

S Milošem se poprvé setkáváme v supermarketu u řeckých jogurtů. Terka neví kolika procentní si má koupit a vedle nás se ozve čeština. Po několika prohozených větách zjišťuji, že Miloše už vlastně znám. Tedy neznám, ale minulý rok seděl vedle kapličky nahoře na Sarii, dokonce ho mám i na fotce. Náhoda?.
Po pár dnech potkáváme Miloše na surfařské párty v baru Bajo v Afiartis, kam nás vzali Dalibor s Evčou. Chvíli si povídáme a zjišťuji, že je Miloš pořádný dobrodruh. Na Karpathosu je pracovně, ale přijel s předstihem a momentálně bydlí ve stanu na pláži a harpunou loví ryby. Přijde mi zajímavý a ráda bych viděla chytání ryb na harpunu na vlastní oči. Měníme si čísla a domlouváme se, že zítra něco podnikneme.
Ráno kolem deváté píše, ať za ním dorazíme na Agrilaopotamos, nebo že nás vyzvedne. Venku je zataženo, tak nevím, zda je to dobrý nápad. Po pětivteřinovém deštíčku se vyjasňuje a tak odpovídám, že za ním přijedeme. Nebo spíš se o to pokusíme. Teď ještě musím zjistit, kde je Agrilaopotamos, nic mi to neříká. Jdu do taverny Nina zeptat se Tolyho. Ten mi odpovídá, že u letiště. To mi stačí. Stopujeme. Bere nás surfař a taky moc neumí anglicky, tak si k naší úlevě příliš nepovídáme. V autě hraje reagge, vládne zde pohodová atmosféra. Řidič jede jiným směrem, tak nás nechává kousek od letiště. Píšu Milošovi, že jdeme směr Diakoftis, ať nás cestou vyzvedne. Žádná odpověď nepřichází. No co, tak prostě jdeme po silnici, však někam dojdeme. Na cestě se povalují kozy a ani auta je nemůžou vytrhnout z jejich rozjímání. Co by se uhýbaly, když je auto může objet. Po 40 minutách se konečně ozývá Miloš, že neodhadl čas a lovil ryby déle, než si myslel. Jsme kousek od něj, teď ještě musí udělat místo v autě. To je téměř nadlidský úkol, neboť auto mu slouží jako úschovna všech jeho věcí včetně kitu. Po nějaké chvíli to zvládá a jedeme na Diakoftis.
Vybíráme zadnější pláž, máme ji sami pro sebe. Je parádní, průzračná voda omývá narůžovělý písek. S Milošem nacházíme na pravé straně kousek za útesem vrak lodi. Je docela velký asi šest metrů hluboko. K němu se potopit nezvládám, ale je to úžasná podívaná. Nakonec jsem ráda, že si Miloš ryby nalovil už ráno, bylo by mi jich líto. Sluníme se na pláži a povídáme si o Řecku. V kantýně nám paní smaží ryby, které Miloš nachytal. S řeckým salátem jsou vynikající.
Po vydatném obědě jedeme lenošit na malou plážičku před pláží Agrilaopotamos. Vlnky šeptají mořskou ukolébavku, písek hřeje a tak na chvilku usínáme. K večeru nás Miloš odváží do Ammoopi a v Nině společně večeříme. Potkáváme zde Petra, už musel vyměnit auto za skútr a tak společné cestování končí. To je jediný mráček za sluncem prozářeným nádherným dnem.

Výlet s Terkou do Menetes (21. 5. 2014)

Je krásný den, fouká vítr, je ideální počasí pro cestu do vesnice Menetes. Menetes se tyčí vysoko na skále, lze tam dobře dojít z Ammoopi nebo z Pigadie. My vycházíme z našeho Ammoopi. Nakonec nemusíme jít celou cestu, bez stopu nás bere místní. Naše první kroky nás vedou ke známému kostelu Kimissis tis Theotokou. Je odsud nádherný výhled na celou vesnici. Naproti nám se v poledním slunci lesknou barevné domečky kaskádovitě vyskládané do svahu. Procházíme se po vesnici a náhle se k nám přidává místní děda. Vede nás neznámo kam. Nejdříve si myslím, že nás vede do kapličky, ale vzápětí zjišťuji, že jdeme do muzea. Výkladu docela rozumíme, dědeček nám ukazuje staré nádoby a jiné věci. Po prohlídce muzea procházíme vesnicí a prohlížíme si místní kapličky. Je čas udělat si pauzu, jdeme do příjemné taverničky a dáváme si frappé. Po osvěžení stoupáme kolem domečků do svahu ke kostelu Ag. Spiridonas. Tentokrát máme krásný výhled na kostel, kde jsme začínaly prohlídku vesnice. Na závěr jdeme k památníku z druhé světové války a fotíme známou zatáčku se hřbitovem. Vítr fouká pořádně, máme co dělat, aby nás neodfoukl.
Terku napadá, že můžeme jít do Pigadie značenou turistickou stezkou. Nemám nic proti. Jdeme zkratkou, vzápětí zjišťujeme, že to žádná zkratka není, naopak. Jdeme převážně z kopce, jsme tu samy, nepotkáváme ani živáčka. Cestička je úzká, málo prošlapaná a tak zase scházíme špatně. Cesta náhle končí, musíme se kousek vrátit a najít správnou odbočku. Teda, jestli to takhle půjde dál, tak se do Pigadie ani dneska nedostaneme. Ale dál už nebloudíme, odpočíváme u kapličky a po další hodině přicházíme do hlavního města. Nad gyrosem a Mythosem se rozplýváme blahem.
Ani cesta z Pigadie není v pohodě a v duchu bloudění pokračujeme i nyní. Jdeme po špatné cestě a docházíme k obytným baráčkům nad Pigadií. Druhý pokus vychází a tak se stopem dostáváme domů.

Single výlet poprvé – kam až dojdu (22. 5. 2014)
 
Kluci už mají svůj program, autobusy jezdí v omezené míře a Terka nemá dobrodružného ducha a nejisté výlety po ostrově ji nelákají. Mně se zase nechce každý den lenošit na pláži nebo chodit po Pigadii, tak si organizuji svoje osobní výlety. Stejně už je na čase, abych se naučila cestovat sama. Jednou se prostě začít musí.

Vstávat se mi moc nechce. Trochu se samostatného cestování obávám. Původní plán vzít si stop do Diafani pouštím z hlavy, je to příliš daleko. Novým plánem je dojít na nějakou hezkou pláž na východním pobřeží. Prostě uvidím, kam dojdu. V 8.45 opouštím studia a jdu směr Pigadie. Nestopuji, ale stejně mi po půl hodině staví Řek a bere mě do hlavního města. Procházím Pigadií a podle ukazatelů jdu k vesničce Aperi. Nemám mapu, tak musím jít po silnici, jinak bych se určitě ztratila. Z Pigadie do Aperi mi cesta trvá asi hodinku. Procházím kolem Aperi, po silnici se žene stádo oveček a pasák je svolává podivnými zvuky. A to je přesně okamžik, kdy si říkám, že jsem na správném místě. Tohle já na Řecku miluji. Nad Aperi u ukazatelů se rozhoduji, že Achatu dnes nenavštívím a jdu směrem ke Kyře Panagii. Po 45 minutách zastavuji u kapličky a dávám si malou pauzu. Cesta teď vedla jenom do kopce. Po pár minutách mi staví další auto. Mladý Řek, Manolis, se mě ptá, kam jdu. Odpovídám, že na Kyru Panagiu nebo Kato Lakkos. Manolis mě bere na Kyru Panagiu, snaží se povídat si anglicky. Docela mu rozumím, s odpovědí už je to horší. Budu muset na angličtině zapracovat, jsem marná. V taverně si vychutnávám frappé a potom jdu ke známé kapličce s červenou kopulí. Kaplička je moc hezká. Vedle ní stojí nevěsta. Já bych taky brala svatbu na takovém místě, ještě sehnat ženicha. Vlastně jsem se napila z pramene v Mesochori, tak je to v pohodě. Kousek nad kapličkou nad útesem vede cestička, tak jdu na průzkum. Nevím, kam vede, jdu jenom kousek, převlékám se do plavek a obdivuji nádherně modré moře. Vracím se na pláž. Jdu až dozadu ke skalám. Přírodní bazén mám jen pro sebe. Dneska je hrozné vedro. Po hodinovém válení je na čase zvednout kotvy. Jdu si do taverny pro vodu a po silnici stoupám nahoru. Potkávám Manolise a ten mi doporučuje jít na Kato Lakkos po té cestě nad útesem. Vracím se a oceňuji stín borovic. Po nějaké době vylézám na silnici a za nějaký čas odbočuji na prašnou cestu po levé straně. Snad mě dovede na hledanou pláž. Na rozcestí zahýbám vlevo a jdu po menší cestičce. Až na pavouky je cesta fajn. Kolem kamenného mužíka procházím uzounkou cestičkou ke kamenům a náhle je přede mnou pláž. Tak nádherné místo jsem nečekala. Taková Karpathoská Lefkáda. Je zde spousta velkých kamenů, moře krásně modré, připadá mi hezčí než Apella. Ráj na zemi. Kromě dvou nudistů a jednoho fotografa schovaného ve stínu pod kamenem tu nikdo není. Je mi krásně. Zalézám mezi kameny a užívám si ve vlnách. Píšu ségře, jaké krásné místo jsem to našla a zjišťuji, že nemám signál. Nesmí se mi nic stát, nikdo neví, kde přesně jsem. Po půl hodince se přesouvám na písečnou část pláže. Jsem tu sama, možná je někde ještě ten fotograf, ale nevidím ho. Slunce se odráží ve vlnách, je teplo, ale už ne vedro. Lehám si na písek a mám pocit dokonalého souznění s přírodou. Překrásný okamžik. (Později zjišťuji, že jsem došla na malou pláž za hlavní Kato Lakkos) 
Z pláže k rozcestníku Olympos, Aperi mi to trvá hodinu. Vydrápat se po serpentinách nahoru mi dalo zabrat. Dál už je to z kopce a procházka v podvečerní atmosféře je moc příjemná. Ani se mi nechce jet do Pigadie nebo Ammoopi autem a tak odmítám několik řidičů, kteří mi zastavili. Schválně na projíždějící auta nekoukám, nebo jdu po druhé straně silnice. Po dalších dvou hodinách jsem v Pigadii. Musím si zde dát jídlo, celý den jsem nic nejedla a mám hlad jak vlk. No jo, o svačinky se vždycky starala Terka. Po vydatné večeři procházím Pigadií. Padla na mě únava a do Ammoopi dojdu až za hodinu a půl. Po pravdě už bych tam chtěla být. Stmívá se, tak se mi stopovat nechce. Vleču se do kopce nad Pigadii a ani si nejsem jistá, jestli jdu dobře. Zkouším odbočit, jestli nenajdu zkratku, ale zkratka to samozřejmě není, tak se vracím na původní cestu. Naštěstí kolem projíždí Péťa na skútru. Sice jede do Pigadie, ale když mě vidí, tak skútr obrací a veze mě domů. Asi mi ho seslalo samo nebe. S Milošem domluvili gril párty na pláži, na sobotu, tak se mám na co těšit.
Jen Terka není z párty nadšená, domluvily jsme se, že v sobotu půjdeme na Řecký večer, na to jsem zapomněla, ale stejně mi párty na pláži přijde lepší. Holt tam půjdu sama.

Lodní výlet na známé pláže (24. 5. 2014)

Dnes jedeme s Terkou na lodní výlet na Apellu, tedy pokud loď pojede, to zatím nevíme. Opět stopujeme a přijíždíme do Pigadie. Loď jede! Vybíráme loď se jménem Sofia my love. Lístek pro obě i s obědem nás stojí 50 Euro.
První zastávkou je soukromá pláž za Apellou Vasilis paradise. Uzounká pláž omývaná průzračnou vodou je parádní. Jen po vylodění je celá přeplněná výletníky, to mi trochu vadí, zvykla jsem si na opuštěné pláže. Obědváme ve stínu borovic ve venkovní taverně. Jídlo je jako vždy vynikající. Kuřecí souvlaki a salát ještě doplňuje náš oblíbený Mythos.
Druhou zastávkou je báječná Apella. Terku bolí noha, tak zůstáváme na velké, na malou Apellu nejdeme. Užívám si šnorchlování, sleduji rybičky. Opalujeme se a já lituji, že čas na téhle krásce je omezený a nemůžeme zde zůstat do večera. Grilovačka se posouvá na pondělí nebo úterý, tak můžeme jít na Řecký večer.
Na Řecký večer jsme nějak zapomněly, až když jdu běhat, koukám, že je tam živo. Škoda.

Single výlet podruhé -  jak jsem si naběhla + gril párty (26. 5. 2014)
 
V 6.30 mi zvoní budík, v 7.15 vstávám, ale jde to těžko. Za čtvrt hodinky vyrážím na loď do Diafani. Dneska je vedro už od rána. Vylézám na silnici nad Ammoopi, zvedám palec a hned první auto zastavuje. Berou mě dva Řekové, povídají si spolu, tak mám klid. V osm nasedám na loď, jsem tu první, zpáteční lístek stojí 20 Euro (do Olymposu 25). Pigadie se pomalu probouzí. O půl deváté vyplouváme. V Diafani jsme v deset. Koukám na jméno lodi, abych nenastoupila cestou zpět do jiné. Konstantinos se jmenuje. Shodou okolností kaplička, kterou chci dneska najít, se jmenuje taky Agios Konstantinos.
Jdu do Diafani a pak jsem ztracená, mapu pořád nemám, jen kousek jsem si vyfotila na foťák. Nevím, jakým směrem se mám vydat. Potřebuji se dostat na silnici do Olymposu. Zkouším cestu po pravé straně, ale to je špatně. Druhá cesta je správná, očekávám vedle silnice ukazatel ke kapličce, tak jdu stále směrem na Olympos. Kdybych omylem došla až do Olymposu, tak se taky nic nestane, aspoň se mrknu na pláž Fyses. Kousek za mnou nějaký divný Řek sbírá odpadky. Studuji vyfocený kousek mapy a Řek se mě ptá, co hledám. Dovídám se, že cestu ke kapličce jsem přešla, ale jestli chci, tak mi ji ukáže. No, proč ne. Povídáme si, jmenuje se Manolis a v létě učí vodní sporty. Zmiňuji se, že potom bych ráda našla pláž Papa Minu a on se mě ptá, jestli tam může jít se mnou. Souhlasím, i když vzápětí toho trochu lituji. Anglicky mluví srozumitelně, rozhrnuje pavučiny a většinu cesty jde přede mnou, tak jsem v klidu. Sbírá cestou odpadky. Kdyby neměl na hlavě bílou helmu, tak by vypadal i normálně. Později mi povídá, že odpadky sbírá, protože má rád čistou přírodu kolem sebe. To mi přijde strašně fajn, takových lidí je málo.
  Asi po čtyřiceti minutách přicházíme ke kapličce. Je překrásná. Jen tak si tu stojí uprostřed kopců od roku 1857, není natřená, splývá s přírodou. Omamně tu voní květiny. Uvnitř Manolis zapaluje svíčku a kadidlo. Vnitřek je vybaven skromně, o to víc je umocněna zvláštní atmosféra kapličky. Pro mě se stává nejkrásnější na ostrově. Škoda, že tu nejsem sama.
Podle mého průvodce je cesta na Papa Minu daleko a nestihnu loď. Stihla bych to, kdybych se na ní zdržela jen půl hodiny. Ale slunce nemilosrdně praží, tak navrhuji Vanandu, ta by měla být blíž. Manolis mi nabízí, že vezme motorku a stihneme obě. A já trubka souhlasím. Na motorce našel závadu, tak jdeme pěšky na pláž před Papa Minou. Na pláži je několik lidí a Manolis navrhuje, že půjdeme někam jinam. Mně přítomnost lidí nevadí, naopak. Pro jistotu. Plaveme na menší pláž kousek od téhle. Pláž je to nádherná. Odpočinek na černých plochých kamenech by byl fajn. Ale poté, co začal být Manolis nějak moc přátelský a sáhl mi na kotník a pas jsem na pozoru. Po nabídce masáže přemýšlím, jak se z pláže vytratit. Oznamuji mu, že si jdu zaplavat a počkám na té pláži, kde jsou lidi. Jeho otázka, zda mu dám pusu, je konečnou. Rychle plavu na druhou pláž, oblékám se a mažu pryč se slovy, že si program udělám už dál sama. Ani nevím, jak jsem tu větu dala do kupy. Naštěstí pochopil a nešel za mnou. Rychlým krokem se vracím do Diafani a nad řeckým salátem se už směji své naivitě. Nevím, co jsem čekala, vždyť je to jenom chlap. Chlapi, bez urážky.
Na lodi pozoruji, jak delegátům z nějaké jiné země chybí dva turisté, hledají je na druhé lodi a v přístavu. A nakonec zjišťují, že jen neodevzdali lístek a celou dobu sedí na lodi.
Zvoní mi telefon, v Řecku neznámá čísla nezvedám. Telefon zvoní podruhé a já dělám výjimku, ještě že tak, volá Miloš, že grilovačka bude dneska. Jupí. Vyzvedne mě v Pigadii.
S Milošem něco podnikat je děsně zábavné. Sešli jsme se na dohodnutém místě v Pigadii. Ještě že Terka na párty nejede, stejně má Miloš v autě jen jedno volné místo. Miloš jde nakoupit, poté si jede dát vyvolat fotky. Ptám se, v kolik akce začíná, je hlavní organizátor. Odpovídá, že o půl sedmé a surfaři přijdou v sedm. Musím se smát, je 18.45 a ještě si musím v Ammoopi vyzvednout věci, trochu nestíháme. Doma rychle beru do batohu pár nezbytností, do auta pašujeme deku a můžeme vyrazit. Pravděpodobně přespím ve stanu, tak Terce říkám, že přijdu až zítra a nevím v kolik. A dochází mi baterka, tak se asi už neozvu.
Párty na pláži Agrilaopotamos je fajn. Je to moje první párty na pláži v životě. Mám radost, když si můžu vyndat pivko z basy v moři. Jen s tou angličtinou je problém. Rozumím asi polovinu. Naštěstí Petr a Miloš mluví česky a je tu Slovenka Simča, tak si hodně povídám s ní. Připravujeme řecký salát, přichází další hosté, pomalu se stmívá, ohýnek plápolá. Souvlaki, smažená zelenina a chleba na čerstvém vzduchu chutnají fantasticky. Po pláži přebíhá ohromný krab, Simča na něj svítí mobilem, je to jak v nějakém filmu. Noc je mladá, přesouváme se do Baja, kde zůstáváme do ranních hodin. Jak jsem měla slíbeno, přespávám ve stanu. Dopoledne jedou kluci chytit signál, já mezi tím myji nádobí v moři. Pískem a houbičkou. Jdu se vykoupat do průzračných vod. Miloš má fajn bydlení na krásném místě. Po návratu nám vaří fantastickou jáhlovou kaši, houpeme se na houpačce a povídáme si.  Bezvadné dopoledne. Ještě si jdeme na chvilku schrupnout a pak mě Petr odváží domů. Vydařená akce to byla.
 
Single výlet potřetí – zamračená Saria (28. 5. 2014)
 
Organizovaný výlet na Sarii byl zrušen. Terku to štve, ale samostatně tam jet nechce. Moc to nechápu, jedu tedy sama. Se stopem není problém, bere mě hned první auto a vystupuji kousek za Pigadií. Zase si kupuji lístek jako první. Vlastně jsem ušetřila, platím 25 Euro, s cestovou bych to měla za 39 E. A to se vyplatí. Startujeme v 8.30. Dneska jsem počasí podcenila. Je pod mrakem. Na lodi fouká a já nemám mikinu, je mi docela zima. Pospávám. Jsem jediná, kdo jede individuálně, tak jsem asi nápadná delegátovi Frankovi. Snaží se se mnou komunikovat, ale nerozumím mu skoro nic.
Saria je zamračená. Sluneční paprsky nedopadají na moře, tak zde úchvatná modrá barva letos trochu chybí. Nevadí. Rychle spěchám skrz kaňon, přes vesnici Argos ke kapličce Agia Zacharias . Jsem tu první, tak si můžu vyfotit kapličku bez lidí a užít si pohled na zátoku Ta Palatia a na pirátské domečky. Blíží se skupinka turistů, tak jdu zpátky. To bych to nebyla já, abych zase nesešla z cesty. Musím se prodrat bodláčím, abych se dostala zpátky do vesnice Argos. Snažím se vypadat nenápadně, že se jen tak procházím kolem. Dole před zátokou stojí kaplička Agia Sofia, jdu se do ní podívat a pak obdivuji zbytek mozaiky před jejím vchodem. Nemůžu vynechat pirátské domečky a tak vylézám k jejich ruinám. Jeden z nich mám obzvlášť oblíbený. Když jsem minulý rok poprvé vešla dovnitř, měla jsem pocit, že už jsem zde někdy byla. Tak je to prostě můj domeček. Už je mi teplo, jdu šnorchlovat. Plavu se podívat do nedaleké jeskyně, ale dneska sem světlo skrz otvor pod vodou neprobleskuje, tak se úžasná podívaná nekoná. No, jak se to vezme. Skály pokrývají zelené a rudé řasy a plavou zde hejna rybiček, tak je to hezké i bez okouzlující modré. U pláže Alimounda  konečně svítí sluníčko a moře má ten svůj nádherný modrý odstín. Je to krása. Užívám si pohled na moře z lodi, už se nekoupu, nechci jet v mokrých plavkách. Stejně je mi cestou zpátky pořádná zima. V Pigadii nakupuji sušenky a cpu se, zase jsem celý den nejedla. Zbytek dávám kočičkám a stopem se vracím domů.    

Pláže v Ammoopi a okolí

Když zrovna necestujeme po ostrově, užíváme si s knížkou v ruce lenošení na plážích v Ammoopi a okolí. V Ammoopi je hodně oblázkových a písečných pláží. My máme několik oblíbených, které dle momentální nálady navštěvujeme.
Na nuda pláži Poliou Potami, která leží nalevo za letoviskem, dovádíme ve vlnách. Pláž je to hezká, oblázková, leží mezi skalisky.
Malá plážička Vendita je ukrytá za letoviskem směrem k pláži Fokia. Po levé straně je ukazatel a po projití kolem rozpadlých aut a baráčku s italskými nápisy vede cestička ke schodům na pláž. Venditu mám ráda, je malá, bez lidí, jen zde dost fouká, tak to na koupání vždy není. My zde nacházíme prázdnou lahev od coly se špuntem a dáváme do ní vzkaz.
Pláž Kastelia je ideální na šnorchlování. Dokonce zde probíhá výuka potápění. Pod vodou se ocitám v jiném světě. Miluji klid pod hladinou. Ráda sleduji hejna rybek, kraby a hvězdice a zapomínám na okolní svět. Jen v květnu je voda na dlouhé šnorchlování ještě trochu chladná.
Z Kastelie se po kamenech dá dojít na bezejmennou pláž za letoviskem. Chodíme sem často, jsme zde samy, tak se můžeme opalovat nahoře bez. Teda vzhledem k malému množství turistů na ostrově si horní díl bereme málokdy.
Poslední pláž, kterou s oblibou navštěvujeme je pláž pod tavernou Nymfes. Je písečná s pozvolným vstupem do moře. I zde je šnorchlování hezké. K vidění jsou tu dlouhé jehly a placaté ryby, jejich jméno neznám.

„Můj“ ostrov a loučení

Je poslední den ráno, dovolená končí. Je mi smutno, sedím na Kastelii a sleduji východ slunce.
Po ostrově se mi bude neskutečně stýskat, tak nějak už je to „můj“ ostrov. Jen myšlenka na podzimní návrat mi pomáhá zadržet slzy.
Dovolená to byla vážně parádní. Zatímco Terka odpočítávala dny a těšila se na návrat, já si užívala téměř každý okamžik. Zažila jsem spoustu dobrodružství. Karpathos mi ukázal, že všechno jde, jen stačí sebrat odvahu. A tak jsem se začala spoléhat více na sebe a šla jsem za svými sny.
Ještě se loučím se svojí oblíbenou kočičkou Popinkou, říkala jsem jí tak, protože často hledala jídlo v popelnici. A pak už je vážně konec. Těším se na návrat.

Mé velké poděkování patří Péťovi a Milošovi, díky kluci.




 

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (17)
20.02.15 14:07 Logix
Skvelý cestopis... palec hore za jeho pútavé podanie. Toto leto sa chystáme Karpathos navštíviť aj my, takže ti patrí vrelá vďaka za inšpiráciu ;)
22.11.14 20:55 manoulka
Skvělé, obdivuhodné cestování, které by mě též bavilo, být mi méně...Cestopis jsem slupla, jen jsem se olízla, velice chutný byl:-) A hodnotím zaslouženě, vysoko...
22.11.14 16:59 TYDRA
Pochvalně mručím za ty nachozené kilometry (je to něco jiného než ostrovem profrčet autem a mít tak z něj napůl zelenou šmouhu), tvé naivitě jsem se divil už u fotogalerie a při čtení mě až zatrnulo (raději holka nejezdi do Pakistánu...). Jen bych nedával stejné fotky do fotogalerie i do cestopisu, určitě jich máš mnohem více než 172...
24.10.14 19:53 spider66
Jak to tak krásně čtu, tak zjišťuji, že jsme v tom toulání po Řecku úplní amatéři :) :) Cestopisům moc nerozumím, ale tohle povídání a zážitky jsou prostě BOŽÍ! Možná se budu zase opakovat, ale klobouk dolů, kolik toho nachodíš a jakým způsobem si to užíváš ;) Budeme muset na treku trochu zabrat a hlavně se na ten Karpathos jednou vrátit. Držím palce v soutěži a třeba další návrat na Karpathos! Zdeněk
06.10.14 12:36 cyklistka
Super, krásný a inspirativní cestopis !
15.09.14 11:39 Danča7
Krásný cestopis a fotky. Dávám plný počet a smekám před odvahou autorky :-)
08.09.14 16:15 perlinka
Díky moc za tenhle cestopis. Skvělé zážitky ze skvělé dovolené. Odvážnému štěstí přeje.
Dávám plný počet.
06.09.14 19:45 Zindy
Moc hezky napsaný cestopis a krásné fotky. Dávám plný počet hvězd.
13.08.14 21:28 javra
Moc pěkný cestopis dávám plný počet,Karpáthos je stále co objevovat super.
03.08.14 22:25 Irena
Taktéž se přidávám s pěti hvězdičkami za odvahu single cestování po ostrově a hezký popis nadherné dovolené na Karpathosu. Hodně štěstí a třeba vyjde vítězství na pokračování splnění snů a krásných zážitků nejen na Karpathosu, i když je vážně úžasný. :))
29.07.14 16:23 hancaM
Dávám také plný počet : za pořádnou dávku odvahy a za tím pádem velmi originální cestopisné dílko! Přeji hodně úspěchů v soutěži.
29.07.14 11:36 nudista
U tohoto zážitkového cestopisu jsem se dobře bavila a taky hodně vzpomínala. Děkuji akční autorce, smekám před pěšími výkony a držím palce v soutěži!
28.07.14 15:09 aarak
Tak jsem si myslel, že si tohle dílko jen tak rozečtu, ale nakonec jsem to přečetl na jediný zátah. Vtipné, akční, čtivé s pěknými fotkami. Super cestopis!
25.07.14 17:30 janavi
Krásný cestopis! Obdivuji autorku pro její odvahu, (Terku jsem trošku litovala), Karpathos za trochu rizika stojí.
24.07.14 17:01 milouš
..přiznám se, že od prvního zranění postavy spolubydlící Terky jsem čekal další stupňující se dramatické okamžiky končící ve stylu South Parku ,,zabili Kennyho" :-)... i další postava muže v bílé přilbě milujícího pořádek vyvolává asociace na tento seriál...perfektní je kočička i Poppinka, tady si neodpustím cynickou poznámku, jelikož jsme bydleli ve stejných aparmánech a kolem koček hrabajích se v popelnici jsme denně chodili z parkoviště, pokaždé jsem měl neodolatelnou touhu je tam zavřít ale vždy mi to překazila manželka nebo dcera:-) ...dávám plný počet za upřímnost autorky která mě pobavila.
23.07.14 13:29 dandda
Jsi fakt dobrá, super přístup a super cestopis :-)
23.07.14 07:48 IrenaT
Pěkný cestopis i fotky. Karpathos je opravdu úžasný!
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
gG4Em
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Kaťule˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
Galerie14
Diskuze2
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos