Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 3 | 18
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Karpathos 2013 se zatajeným dechem

Autor:
Zařazeno:
Karpathos
Napsáno:
25.06.14 11:49
Fotografií:
52
Přečteno:
2926
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
29 °C
Skorojasno
Z, 8.2 m/s
Vyzývavě zářící nápis EXIT v omšelém létajícím stroji nabízí toužebně očekávaný únik z každodennosti. Stačí vykročit ze šera do oslnivého světla, pořádně si loknout čerstvého vzduchu a probudit otupělé smysly, zapomenout na suchopárné definice o složení atmosféry, protože karpathoské ovzduší je magickým elixírem namíchaným ze slaných přepršek a tisícera vůní, okořeněným špetkou dobrodružství a podávaným jako zázračný lék všem, kteří onemocněli touhou po ostrově. Pořádný štulec od rozverného meltémi nás pobízí, abychom si pospíšili. Nejspíš už ohlásil náš příjezd v Lefkosu, kterým zaznívá veselé pokřikování „Welcome, friends! How are you. Nice to see you again!“

Rošťák vítr zchladil vzduch oproti loňsku o pár stupínků a předsevzetí ranního plávání na Potali podle oblíbeného rčení „Nač potřebujete koupelnu, což tu nemáte moře?“, vypůjčené z knihy pana Durrella, rychle bere za své. Horké léto jsme prožili doma, takže matka příroda usoudila (mylně), že toužíme po změně. Nezabralo ani vehementní ujišťování Irini z Menetesu, že oproti červenci zas tak moc nefouká, protože jsme její slova v kvílivém chechtotu větru málem přeslechli. Maria a Nikos v Lefkosu okomentovali počasí letošního léta výrazy zralými na vypípání. Od začátku června by sotva na prstech rukou spočítali dny, kdy bylo moře klidné, a pouze jediný den za celý červen a červenec se teplota ve stínu lehce přehoupla přes 30°C . Nad Aeolovými úlety oceněnými známkou 6-7 na Beaufortově škále jsme rezignovaně mávli rukou.
(http://weatherspark.com/history/32190/2013/Karpathos-South-Aegean-Greece)

Neberte to, prosím, jako fňukání. Jako vždy se ukázalo, že všechno zlé je k něčemu dobré, a vůbec poprvé se nám podařilo splnit si všechna cestovatelská přání a ještě si přitom úspěšně zahrát s větrem na schovávanou v zátokách, odkud jej vládce moří vykázal, aby shovívavě dopřál suchozemcům nerušené vodní hrátky.


Kapitola první – Vzduch je naše moře
Ve svěžím ránu si nad horami plují oblaka naducaná jako peřina, v níž se ještě líně převaluje sluníčko, než přeskočí klenbu hor a zalije Lefkos svými paprsky. Kousek nad kostelíkem Agios Georgios v Ano Lefkos nás značka navádí na stezku stoupající na vrchol Kalí Limní. Náš cíl je skromnější - kaplička Agios Andreas ležící asi ve třetině výstupu. Mé nadšení se mísí s obavami – část cesty se musí lézt kamenným vodním korytem, dobře viditelným ze silnice nad Lefkosem, odkud vypadá jako téměř kolmo posazená skluzavka. Cesta vede nejprve stinným borovým hájem až pod koryto, které vyhlíží docela nevinně.

Zpočátku se nahoru šplhá snadno i ve vzpřímené poloze, zato druhá půlka nutí dvounožce nedůstojně ohnout hřbet a lézt po čtyřech. Jakmile se s úlevou napřímíme a ohlédneme zpět, vyrazí nám dech kouzelný výhled na Lefkos a ostrůvek Sókastró. Pohled vpřed ale ukazuje, že nás čeká ještě další výstup a zhruba po půlhodině se ocitneme na malé planině, které vévodí prastará kamenná brána. Pečlivě zkoumáme sotva patrné zbytky reliéfů a fresek ve zdivu. Kaplička zasvěcená svatému Ondřeji stojí na místě mnohem letitější předchůdkyně. Skromně zdobený interiér a uschlé květy napoví, že poutníků sem zavítá poskrovnu.

Na planině lemované piniemi a obemknuté věncem hor vzduch omamně voní a majestátní ticho samovolně nutí k šepotu. Náhle nás upoutají neobvyklé zvuky. V tůňce pod prasklinou ve vodovodní hadici se koupou malí opeřenci a v houfu usedají na nedaleký keř, štěbetají ostošest a s rozkoší se vrhají do osvěžující lázně. Usadíme se na dohled a s chutí pozorujeme bezstarostné ptačí dovádění.
Docela přitom zapomínám na obavy ze sešupu zpět do Lefkosu. Záložní plán nosím od rána v hlavě - budu poustevničit nebo strašit u svatého Ondřeje, v sezónu tudy vodívá delegát Viamare hrstku odvážlivců na Kali Limní a třeba se slitují a nenechají krajanku zemřít hlady. Naštěstí se ukáže, že souběžně s korytem vede schůdnější kozí stezka, ale i na ní dostanou kolena pořádně zabrat.

Relaxujeme v malinkaté taverně Eklekton, usazené kousek od hotelu Lefkorama, s kouzelným výhledem na hory i kamenné koryto. Taverna patří sympatické rodině z Mesochori. Kuchyni vládnou Anna a její maminka, zatímco tatínek rozšafně vítá hosty a všichni společně se starají o příjemnou domáckou atmosféru. Pár stolků je obklopeno zahradou plnou květin, voňavých bylin, ovocných stromů a olivovníků. Kromě turistů si tavernu oblíbila i neposedná dlouhozobka, lišajovitý motýl, přelétávající z květu a květ, a pravidelně sem docházejí kočky z blízkého i vzdálenějšího okolí, protože dobře vědí, že Anna má laskavé srdce a štědrou ruku. Maminka co chvíli mizí v zahradě a přináší snítky voňavých bylin, z nichž některé patří na talíř a jiné do šatníku. Klasický jídelníček v Eklektonu chybí, vaří se jen několik jídel a vybírá v kuchyni, nejlépe od každého trošku. Slibujeme Anně i sobě, že se vrátíme, a slib během dovolené poctivě a rádi dodržujeme.

Anna nám radí, abychom si večer zajeli do Mesochori na svatbu, do vesnice se sjede na 700 hostů. Nás mnohem víc láká prašná cesta mezi Mesochori a Spoa vysoko nad pláží Makrigialos. Její konec je nesjízdný a pěšky vystoupáme asi 400m k osamělému stavení, odkud společně se stádem koz obracíme hlavy k Mesochori i pobřeží, které má v podvečer nádherně zlatavý nádech. Směrem severním se zdá být už na dosah zátoka Agia Irini a jasně rozeznáváme stejnojmennou kapličku, zpola utopenou v písku. I pro tentokrát zůstane jen vzdáleným a nesplněným snem.

Klesající slunce pobízí k návratu do Mesochori, kde se mezitím na příjezdové cestě jako šnůra pestrobarevných korálků seřadila auta a autobusy svatebních hostů. Vesnice praská ve švech, uličky se zaplnily pestrobarevným davem a rámusem a místní pop na všechen mumraj pohlíží se stoickým klidem z kafenionu „O Konomos“. S trochou štěstí se vklíníme mezi místní a zasedneme u stolku na terase s fantastickým výhledem do zahrad Mesochori a ke kapličce stojící osaměle za vesnicí, kam zabloudí jen věční hledači romantiky, jakou bychom si dnes rádi u jiné mesochorské kapličky zopakovali.

S přáním dobrého večera opouštíme kafenion a hledáme cestu ke kapličce nad vesnicí, protože slunce až překotně pádí za obzor. Sotva vysupíme k drobné bílé stavbě pod klenutou borovicí a usadíme se v očekávání stále neokoukaného večerního představení, vypukne krátce před osmou bez varování ohlušující kanonáda – svatebčané pálí ze zbraní na počest nevěsty a ženicha a ozvěna hromový rachot ještě umocňuje, a veškerá romantika i slunce jsou rázem fuč.

Kapitola druhá – V zajetí modré
Siluety mlýnů nad Spoa se temně rýsují proti obloze, která se postupně zbarvuje teplými tóny úsvitu. U krajnice stojí auto a od něj se za námi nevěřícně otáčí Maria z Lefkosu, máváme a vzápětí už najíždíme na oblíbenou východní serpentinovačku, kterou si zvědavě prohlíží i naše minikamerka Gopro, usazená na kapotě Pandy. Naším cílem je zátoka Kato Lakko, ale ještě předtím si odskočíme do pidi osady Katodi. U modrobílého kostelíku s nádvořím zastíněným révovým loubím si blaženě vychutnáváme nové ráno, zároveň ale s obavami pozorujeme hřebínky rozčesávající sytě modrou mořskou hladinu.

Sjezd k pobřeží je až na krátký úsek pohodový, zato sotva patrná stezka k „naší“ pláži se definitivně ztratila, pohřbily ji balvany, které je nutno přelézat. Za zkamenělým nosorožcem už se rozprostírá dlouhý pás hrubého písku. Usadíme se pod mohutným skalním jehlanem, v jehož stínu jsme loni hledali úkryt před žhavými Héliovými paprsky. Tentokrát sluneční vládce ubral zpod kotle a brzy se přesouváme na osluněný písek, abychom uprostřed řeckého léta nezmrzli. Vodní hladina se nepříjemně čeří a pokusy o plavání končí potupně - slanými políčky dopadajícími ze všech stran. Brzy nás to přestane bavit a mizíme.

Dál se necháme vést velkou plachetnicí, která zakotvila v zátoce Kyra Panagia. Na lov atraktivních záběrů z ptačí perspektivy se vydáváme prašnou cestou stoupající na severní útes. Zastaví nás plot a chvilku bezradně postáváme, ale vzápětí přichází starší Řek a zve nás ochotně dál a hned volá svého parťáka, ze kterého se vyklube sympatický Holanďan Peter hovořící dokonalou němčinou a angličtinou.

Projdeme společně kus pozemku až na samý okraj útesu a Peter se potutelně usmívá, protože tuší, že ze závratného pohledu do hlubin zátoky se nám zatají dech – vše získává naprosto jiný rozměr, z pánů tvorstva se stali drobní mravenečci pobíhající v písku a kostelík Panny Marie připomíná kýčovitou miniaturu, jakých se prodávají tucty v krámcích se suvenýry. Naprosto fascinující je průzračnost vody, čluny na hladině vypadají, jakoby se lehounce vznášely v azurovém vzduchoprázdnu. Než v závrati spadneme dolů, raději nás Peter odvelí zpět do domu a usadí na romantické terase.

S příjemným společníkem naladěným na stejnou notu se báječně povídá, Peter zde každoročně tráví půl roku, protože miluje poklidný ostrovní život a rádi by s přítelem zprovoznili malou uměleckou kavárnu, kterou Peter vyzdobil vlastnoručně vyrobenou keramikou i nalezenými „zbytečnostmi“, kterých se lidé zbavují, třeba překrásnou starou lampou vyvrženou na břeh z moře, a dokonce i živými, k nimž patří rozkošná fenka Íra, nalezenkyně z popelnice.
A když nám Peter odemyká a předvádí pokoj pro hosty, máme pocit, že je kromě šikovného umělce i klíčníkem nebes jako jeho svatý jmenovec, protože obloha spolu s nekonečnou hladinou moře zaplňuje okno v místnosti, a jak Peter se smíchem dodává, každodenní pohled na vycházející slunce a nekonečnou mořskou hladinu je „extra“ bonusem. Romantické bydlení na útesu nás nadchne – přiřadili jsme si další kousek do skládanky karpathoských „nej“.

Ke druhému, tentokrát úspěšnému plaveckému pokusu si vybíráme mini zátoku Pouliou Potami severně od letoviska Amopí. Po příjemném osvěžení máme dost sil na procházku po letovisku, které sotva může v soutěži krásy soupeřit s Kyrou Panagií, a s úlevou proto zakotvíme v oblíbené taverně Perama Maria. Nad Mariiným skvělým jídlem probíráme, co uplynulý rok dal a vzal. V Amopí selhal agregát na čerpání vody a ani po opravě se jej nepodařilo naplno zprovoznit, takže Maria se smutkem ukazuje na proschlou zahradu, protože s vodou musí šetřit, stále prý slyší od Stamatise jen „ekonomía neró“. Zabráni do hovoru si téměř nevšimneme, že do taverny přichází další dvojice, a náhle se ocitáme ve smyčce času, na svého prvního Mythose po příletu zaskočili Švédové, se kterými jsme se tady za stejných okolností potkali před rokem. Náš debatní kroužek se tak nečekaně rozšíří a úplně zapomeneme na čas.

Prodlužující se stíny napovídají, že pokud chceme popřát slunci dobrou noc, musíme vyrazit. K loučení jsme si vybrali vrchol Profitis Ilias nad Menetesem s nepřehlédnutelnými stožáry a nenápadnou kapličkou, ale nezdvořák vítr nás neurvale zahání.

Kapitola třetí – Ostrov pokladů
Saría – už samotný název voní dobrodružstvím a podvědomě cítíme, že dnes budeme potřebovat vítr a drsné karpathoské moře na své straně.

Před desátou se na molu v Diafani odehrává malé divadlo – z jedné strany kotví Nikos Boat a před ním postává Nikos Orfanos, rodák z Tristoma a nepřehlédnutelná osobnost městečka Diafani, a přepočítává své cestující, na opačné straně se jemně pohupuje loď Captain Manolis pod velením Jorgose Protopapase, učitele z ostrova Rhodos, který si přes léto přivydělává a konkuruje tak nazlobenému Nikosovi. Ačkoli je od sebe dělí jen pár kroků, oba se tváří, že se navzájem nevidí. Z našeho pohledu troška konkurence nikdy nezaškodí, zvlášť když se obě lodi rovnoměrně zaplní.

Nikos odplouvá jako první a naše loď pluje v závěsu za ním, ale jen krátce – snad po 100 metrech se vracíme zpět kvůli poruše motoru. Jorgos se urputně vrhá do boje s technikou. Čekání, které se protáhne na půl hodiny, si krátíme povídáním se sympaťáky Ulrikou a Thomasem, usazenými na přídi, a všichni společně sledujeme rybáře na protější lodi, který celou půlhodinu metr po metru skládá snad nekonečnou síť. Jorgos hlásí hotovo a naše řecko-italsko-německo-česká posádka je připravena vyplout.

Zakrátko míjíme pláž Vananda a utajené pláže Mesa Kalamia a Exo Kalamia, za nimiž se začínají zvedat impozantní skalní útesy Handaki, nad kterými neúnavně krouží sokolovití dravci. Snažíme se zahlédnout stezku, která vede po východním pobřeží až do osady Tristomo, ale bez křídel je to marné. Vzápětí co nejtišeji proplujeme kousek od hlavy spícího kamenného Poseidona a za pár okamžiků vplouváme do jeskyně Alona s nádherně průzračnou vodou a kapitán Jorgos uděluje posádce čtvrthodinku volna, než se vydáme do zrádných vod úžiny Stenó, oddělujících Karpathos od ostrůvku Saría.

S nostalgií koukáme na kotviště na karpathoské straně úžiny, splněný cíl naší loňské pěší mise, a taky na bílou tečku kapličky Agia Ekaterina. Ale to už se potýkáme s větrem a silným proudem v úžině a Jorgos obratně manévruje loď, dokud se nedostaneme do závětří ostrova Saría. Ani nestačíme vydechnout a vynořuje se před námi ze souše nedostupná pláž Mageiria, královna mezi plážemi, zdobená jemnou bílou drtí dokonale ladící s tyrkysovou a neuvěřitelně průzračnou vodou. Koupání je božské a Jorgos má co dělat, aby posádku přiměl k návratu na loď. Podaří se a pokračujeme dále na sever, proplouváme kolem skalní brány a blížíme se k zátoce Palatia.

Nikos už své cestovatele dávno vyložil na pláž, zatímco nás svolává Jorgos do stínu stromů, aby na nás vychrlil záplavu informací, bez kterých nás nepropustí dál. Jorgosovu překotně pádící a dramatickou řečtinu uhlazuje do poklidné angličtiny paní Maria, lékařka z Kréty, zapálená pro historii a archeologii, a kromě nás naslouchají za stálého přežvykování i nevinně se tvářící kozy.

S Jorgosem prolétneme tisíce let od doby bronzové přes slavnou epochu dórského města Nísyros až po nájezdy pirátů a středověk. Jeho výklad předčí obsáhlostí Homéra i Strabóna a je pestře míchanou směsicí faktů a fabulací. Dnes víme tolik, že v antické době byla na ostrově osídlena dvě místa. Prvním z nich byla Palatia, kde vzkvétalo antické sídlo Saros až do raně byzantského období. Obyvatelé Sarosu se kromě zemědělství věnovali i obchodování s Blízkým Východem a Kyprem. Někteří archeologové a historikové se domnívají, že právě v oblasti Palatie se nacházelo dórské město Nisyros, o kterém se zmiňuje historik Strabó. Druhým historickým sídlem je Argos, jehož název napovídá, že se zde usídlili Mykéňané. Sarii poprvé zmapoval florentský mnich Cristiforo Buondelmonti kolem roku 1420 n. l. Přesnější mapu vytvořil v roce 1696 geograf Coronelli.

Historie je přítomná všude kolem - v rozvalinách zdí palácového města nebo v nedaleké lázni, která se podle Jorgose za časů pirátů používala k násilnému křtu otroků, dovážených z Afriky, aby stoupla jejich cena na trhu v Arkasse, který skutečně existoval. Zmiňuje se o něm i Jules Verne ve svém méně známém díle Archipel v plamenech.
Na úbočích Palatie byly nalezeny pozůstatky čtyř raně byzantských bazilik. Pátá bazilika stávala kousek dál ve vnitrozemí a na místě její svatyně dnes stojí kostelík Agia Sofia. Středová loď bývala od postranních lodí oddělena dvěma řadami mramorových sloupů ukončených korintskými hlavicemi. Podlahu zdobily mozaiky, z nichž se dochovaly jen sotva viditelné zbytky, které nám Jorgos ukazuje.

Naše hlavy už víc neberou, musí nám je zchladit studenou vodou z cisterny u kostelíku. Polévání vodou na místě křesťanské baziliky evokuje obřad křtu, ale hlavně je to skvělá příprava pro dvacetiminutový výstup do osady Argos. Jorgos se omlouvá, že s námi tentokrát nepůjde, ulovil během plavby chobotnici a chce ji ogrilovat, aby svou znavenou posádku nakrmil. S Marií stoupáme po monopáthí procházející soutěskou a nadšeně si vyměňujeme dojmy z dnešního putování za krásami přírody i dávnou historií Sarie.

Na kopci se otevře pohled na rozsáhlou planinu a domky osady Argos usazené na malém návrší. Jeden z nich patříval i Jorgosovým rodičům. V Argosu žili trvale lidé ještě před 45 lety. Dnes sem přicházejí jen příležitostně, rodiny zde stále mají svá pole, olivovníky, kozy a včely. Sárijský med je vyhlášený a zaručeně v bio kvalitě. Vesnička ožívá každý rok o svátku svatého Zachariáše, který připadá na 4. září. Podobně jako na Vroukoundě se i tady slaví až do rána. Protože září už je na dohled, neudiví nás, že kaplička svítí čerstvou bělobou. Cákanci bílé barvy je ozdobena i zástěra panímámy, která se nenechá rušit a pilně se věnuje posledním úpravám v bohatě vyzdobeném interiéru kapličky. Z malé terasy máme zátoku Palatii jako na dlani a závidíme křídla dravcům, lehce se snášejícím dolů, zatímco nás čeká opět kamenitá stezka soutěskou, kterou utvořilo mohutné zemětřesení, při němž se Saria oddělila od Karpathosu.

Po návratu dolů máme pocit, že doba drancujících nájezdníků zdaleka neskončila. Odložené baťohy nacházíme poházené, věci roztahané a jídlo zmizelo. Novodobí piráti, vyzbrojení rohy a fousy, se bezostyšně procházejí uprostřed spouště a mečivě se chechtají. Sarijské kozy jsou drzé a nenasytné a ukradnou vše – pomeranč, preclíky, sušenky - a pozor, jsou i masožravé, klidně spořádají dojížďák ze zbytků masa a koster grilovaných ryb z tácků, které neprozřetelně odložili na zem členové Nikosovy posádky.

Sesbíráme saky paky a Jorgos nás svolává na loď. Naše cesta pokračuje na sever do zátoky Alimounda. Je čas na koupání, ochutnávání chobotnice a domácí raki od Jorgose. V rozverné náladě se opět naloďujeme, a protože Jorgos je jako každý chlap taky trochu ješitný, neodpustí si malou ukázku toho, jak bravurně zvládá loď, a zajíždí mezi vysoké útesy, několikrát mezi nimi proplouvá a z lodi přeskakuje na kolmou skalní stěnu a zase zpět. Voda hraje úchvatnými barvami a je to parádní loučení s ostrůvkem Saria. Do Diafani nám zbývá něco přes hodinku plavby. O půl osmé opouštíme sympaťáka Jorgose i přístav v Diafani.

Ženeme Pandu do kopce k Olymposu, abychom vzápětí zůstali na fleku stát. Pohled na soumrakem potemnělý Olympos schoulený na úbočí Profitis Ilias a rudě zářící kotouč zapadajícího slunce nutí k zastavení a brzy se přidávají další auta, řadí se na silničce do štrúdlu, všichni vybíhají, foťáky cvakají a okolojedoucí místní pobaveně kroutí hlavou nad bláznivými turisty :-).

Kapitola čtvrtá – Minás, kam se podíváš
Víte, že pod útesy u severního konce zátoky Agios Minás najdete rozvaliny původního stejnojmenného kostelíku? My to zjistili teprve letos, protože poprvé jsme vyměnili odlehlejší Nati za její lépe dostupnou sousedku. Pláž je po ránu prázdná, vodní hladina rovná jako zrcadlo, takže bez váhání shazujeme svršky a rochníme se ve vodě. Plaveme kolem útesu na jižním konci pláže k malé sousední pláži a gopročkem naháníme rybky pod vodní hladinou. Tahle zábava nám vydrží dlouho a na souši si ji zpestřujeme prohlídkou malůvek na placatých kamenech, vystavených ve skalní galerii pod širým nebem. V poledne je na pláži nechutně narváno – asi dvanáct lidí :-). Balíme saky paky a uprostřed pláže následujeme šipku k baru Anemos.

Uvnitř mlčky vysedává čtveřice nad kartami, na zemi pospávají psiska a polední žár ukolébal dokonce i vítr, ticho přeruší sem tam jen bzukot mouchy. Uvelebíme se pohodlně na židlích, necháme čas líně se vléct a vyčkáváme. Hloubám nad tím, co mi ta scéna připomíná, tak usilovně, až usnu. V dřímotách napůl vnímám monotónní zvuky - a konečně to mám, Tenkrát na Západě a mistrovská úvodní scéna čekání. My jsme ovšem na východě, místo vlaku se přiřítí dodávka, z ní se vynoří malý šlachovitý chlapík a lítá se zásobami jako drak, hodný svého jména Minás Drakos. Zmizí v útrobách kuchyně a za hodnou chvíli se loudáme za ním, abychom si objednali frapé a salát. Kuchyně je podobně chaotická a volnomyšlenkářská jako její majitel, nic pro útlocitné povahy posedlé hygienou, ale jídlo chutná fantasticky. Minás nás láká, abychom se vrátili večer, bude hrát a zpívat pro kamarády, jenže my už slíbili návštěvu v Menetesu.

Odpoledne se přesunujeme dál na sever a Pandu parkujeme v poslední zatáčce, za níž už v dáli vykukuje vesnička Olympos. Hned u krajnice nedbale postává rozcestník - doleva směr Olympos, doprava Diafani. Než vykročíme stezkou do hor, musíme požádat o vstup jejího strážce, mohutného vlčáka. Přátelské vrtění ocasem je kýženou propustkou a za pár minut vstupujeme pod voňavou klenbou z pinií do krajiny snů. Pěšina vede vyschlým korytem bystřiny, poté ho překračuje a stoupá do kopce.

Na vrcholu stojí nepřehlédnutelná značka, pokud ovšem zrovna nekoukáte pod nohy, abyste našli další červenou tečku na nejbližším kameni. Puntíková stezka podezřele stoupá a stáčí se k jihu. Obracíme se a pátráme pohledem v údolí a chvilku nám trvá, než zahlédneme vyhlédnutý cíl, kterým je kaplička Agios Konstantinos.

Má totiž skvělou kamufláž a její kamenná šeď splývá se skalami, ale jen do chvíle, než zpod mraků vykoukne slunce a namíří na ni prst, aby se celá rozzářila. Stíny překotně pádících mraků si hrají na honěnou po úbočích nad horským údolím Meléna, které se před námi rozprostírá jako obrovské filmové plátno. Vracíme se na vrchol s označníkem a teď již neomylně sestupujeme k cíli – beze slov, která by narušila magickou krásu tohoto osamělého místa. Do karpathoské klenotnice vkládáme nový čerstvě nalezený skvost. Vpíjím do sebe atmosféru divoké horské scenérie, nechávám myšlenky plout spolu s oblaky nad údolím, vznáším se ... Teprve při návratu se svět i čas opět zhmotní a zjišťujeme, že cesta z Melény k silnici nám trvala asi půl hodiny.

Od Konstantina se opět vrátíme k Minásovi. Poslední toho jména, který nás provází večerem, je doma v taverně Dionysos v Menetésu , kde právě začíná malé představení v romantickém prostředí pod hvězdnou klenbou. Obecenstvo rozesazené u stolků sleduje „balkonovou“ scénu. Minás nahlíží do papíru, poté vzhlédne k balkonu v patře, odkud se naklání Irini a se zvoláním „elá“ očekává Minásova slova, jež však nejsou vzletnými verši ctitele, ale hlášením objednávek hostů. Sourozenecká souhra občas trošku zaskřípe a rodí se jiskřičky shakespearovského dramatu, ale spokojené obecenstvo nic takového nepřipustí.

Kapitola pátá – Ztraceni v mlze
Pohled k horám v čerstvě zrozeném ránu téměř nahání strach. Vrcholy zmizely ve valících se šedobílých kupách. Uvidíme, co se z toho vyklube. Jenže ať koukáme, jak koukáme, za Spoa nevidíme zhola nic. Mraky se ženou tak nízko, že zahalují silnici a Panda si jimi statečně prodírá k severu. Na kapotu upevníme GoPro kamerku, abychom to mlhavé NIC zvěčnili pro ty, co by nám náhodou nevěřili. Olympos dnes nespatříme ani náhodou. V hustém mlíku opouštíme asfaltku a šotolinou vjíždíme nejprve do údolí pod Olymposem a vzápětí ženeme Pandu na severní konec vesnice.

Venku je dusno jako v tropech a pod těžkým příkrovem mraků pouze tušíme, že kus pod námi leží pláž Fyses, kam se pěšky vydáváme. Sestupujeme nejprve v přízračném tichu, ale když se později zaposloucháme, přináší tlumená ozvěna vzdálené zvuky. Zastavujeme a hledáme, odkud přicházejí – hluboko pod námi po protilehlém úbočí vrchu Koryfi vede pastýř stádo, ozývá se jeho pískání, cinkot zvonců ovcí a koz a veselý štěkot psa. Než se dostaneme úplně dolů, stačí už pastýř opírající se o dlouhou hůl vystoupat k nám. Vyměníme si úsměvy a přání dobrého rána a potvrdíme, že míříme k Fyses. Rozverná zvonkohra jeho stáda rozptýleného na svahu nás provází symbolicky až ke zvoničce nad pláží. A světe div se, stane se malý zázrak. Mraky mizejí, nebe se vybarvuje šmolkovou modří a zpoza miniaturních siluet olympoských domků a mlýnů vysoko na kopci zvědavě pokukuje slunce.

Člověk je tvor nevděčný, takže na jednu stranu se nadšeně kocháme parádními výhledy, ale na druhou remcáme nad tím, že se zpět potrmácíme bez kouska stínu. Pohled na pláž je lákavý, sestupujeme pod zvonici a ve skále objevujeme ukrytý kostelík Agios Nikolaos. Očouzená šeď skalních stěn a stropu hezky ladí s pestrobarevnou výzdobou. Od kostelíku už je to pár kroků k pláži. Fyses vypadá seshora náramně s vlnami tříštícími se o skaliska v silném příboji. Moře ale vyplavuje na pláž odpadky, které jinak úchvatnou přírodní zátoku nepěkně hyzdí.

Cestu vzhůru si ve vlhkém žáru protrpíme a nahoře můžeme trika ždímat, ale shodneme se, že tohle saunovací martyrium stálo rozhodně za to. Nutně potřebujeme koupel, a když jsme dnes u písmene F, volíme blízkou Forokli. Od hlavní silnice k toužebně vyhlížené vodě nás dělí 5,5 km šotoliny.
Bez jediného zastavení dorazíme na opuštěnou pláž a s rozkoší se vrháme do vody. Teprve až se nabažíme plavání, věnujeme se průzkumu pláže. Nad hlavami nám šelestí vítr ve větvích mohutného tamaryšku, který nám laskavě nabízí stinné útočiště. Podle šedobílých kamenů a vrstvených skal Forokli nezapře, že je malou sestrou pláží Agios Minas a Nati. Z pláže se otevírá netradiční pohled na vrchol Profitis Ilias nad Olymposem, z něhož jako bílá tečka září stejnojmenná kaplička.

Při výjezdu od Forokli zastavujeme kousek před hlavní silnicí u pramene a novotou zářícího kostelíku Panagiá, který se téměř ztrácí pod mohutnou kamennou zdí, do níž jsou vsazeny sošky a amfory a další výtvory umělce, který se tady hezky vyřádil. U Madony od Pramene, jak jsme si kostelík přejmenovali, zapalujeme svíčku za všechny karpathosáky.

V pozdním odpoledni si vesnice Olympos úlevně vydechla po každodenním náporu turistů. Panímámy, které se většinu dne čile věnovaly kuchyni a obchodu, teď společně odpočívají s vyšíváním v rukou, zatímco pantátové řeší běh světa v kafenionech Kriti a Tsambouna. Do Kriti tradičně míří příznivci levice, zatímco v Tsambouně se odedávna scházejí liberálové a konzervativci. Nás jako magnet přitahuje taverna Zefyros, abychom se po roce pozdravili s Georgií a zase si pochutnali na jejích makarounes a loukoumades. Georgia má z našeho návratu neskutečnou radost a než nám přichystá jídlo, sdělujeme si novinky za uplynulý rok.
Vyzvídáme, zda byla na slavnostech na Vroukoundě jako loni, ale letos Georgia vynechala a nechystá se ani večer do Avlony, kde slavnosti pokračují. Máme proto dost času a vychutnáváme si podvečer na střešní terase, kde nám milá hostitelka mezi řečí předkládá voňavé dobroty, které v nás mizí rychlostí blesku, protože od rána nám pořádně vyhládlo.

Nedaleko se usadil mladý muž mluvící dokonalou angličtinou i řečtinou. Po chvíli nás požádá, zda by si mohl přisednout blíže do stínu pod slunečník. Kouzlo Karpathosu zase jednou zapůsobí a záhy se mezi námi rozvine neviditelné pouto porozumění a důvěry. Manolis, tulák po řeckých ostrovech a mimořádně příjemný spolustolovník, je mužem mnoha národností, po otci Řek a po matce Angloameričan, vychovávaný nevlastní matkou Francouzkou a žijící s Polkou. Rádi by nadobro opustili neklidné Atény a vyhlédli si kouzelné místo na Peloponésu, které nám s nadšením ukazuje na fotce. Zatímco jeho žena zůstala v Pigadii, vypravil se na průzkum severu ostrova. Nad mapou radíme, kam se vydat. Zabráni do hovoru téměř přehlédneme, že z protější taverny na nás kdosi mává – ejhle, naši lodní kamarádi Ulrika a Thomas. A pak že svět není jedna malá vesnice. Byla to náhoda, která nás ten večer všechny svedla dohromady? Kdoví…

Kapitola šestá – O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku
Dopoledne hodláme prolenošit a váháme, na kterou z pláží se vydat. Burácející vítr nám výběr zužuje na Damatrii na jihovýchodě a Exo Elaris na jihu. Začínáme u Damatrie, tentokrát nezůstáváme na velké hlavní pláži, ale prašnou cestou jedeme kousek dál nad malou zátoku, kterou jsme před rokem opovrhovali. Letos, jak se ukáže, je to výhra. Bláznivý Aiolós na ni zapomněl a v klidných tyrkysových a vyhřátých vodách si užijeme pravé řecké plážové léto. Ze sytě modrého nebe se na nás culí srpek Měsíce a ani jeho sluneční bratr si ve vlídnosti nechce zadat.

A protože si potřebujeme prohlédnout, jak to vypadá s mraky nad horami, vydáváme se později na jih za letiště k další miniaturní zátoce, která je pro nás zatím velkou neznámou. Čeká nás příjemné překvapení. Hluboce zakrojená zátoka Exo Elaris je obstojně chráněná, zato za přírodní hrází z obrovských balvanů se moře ve větru vzdouvá a s hukotem při dopadu tříští. Obklopuje nás samota v téměř pouštní krajině decentně zdobené sem tam se krčícími keříky. Přesto je scenérie překvapivě barevná. Oranžový písek kontrastuje se světlou šedí kamenů, syrovou šedočernou barvou mohutných balvanů i pestrými odstíny moře od blankytné přes tyrkysovou až po sytou modř táhnoucí se do dáli, kde se matně rýsuje silueta ostrova Kassos, nad nímž se houpá vysmátý Měsíc.

Nad vrcholky hor se začínají tvořit bílé chumáče a to je výzva, na kterou čekáme. Chceme natočit časosběr mraků, ale ještě předtím se konečně zastavit v taverně Kalí Kardiá na náhorní planině Lastos. Domluveno, provedeno. S chutí si zopakujeme jízdu po úzké klikaté silničce z Volady na Lastos a jsme zvědavi, co nás čeká u Thanassise. Vstupujeme do tradičního domu stavlí, který Thanassis zdědil po babičce a postupně přebudoval na tavernu i s ubytováním. U dlouhého stolu se vesele baví krajané a z domu vychází majitel a jeho dobrosrdečná kamarádka a kuchařka Rosa. Protože jsme v taverně poprvé, musíme absolvovat malou exkurzi po Thanassisově království. Žije zde celoročně a zná okolní hory jako málokdo. V září a říjnu musí občas topit v krbu ve skromném obýváku, takže něco ostřejšího na zahřátí přijde vždycky vhod, jak dodává se šibalským mrknutím, když ukrývá darovanou meruňkovici.

Skromní hosté mohou odpočívat v zahradě na prostorné postelové houpačce, ti náročnější mohou mít i novomanželské apartmá :-) za 20,-EUR na noc. U Thanassise najdete i wellness služby – větší káď se samoobslužným barem – prknem s lahví raki a pohárky. Pálenka je vlastní výroby, přijde na ni řada někdy v lednu, zatímco na přelomu září a října lisuje Thanassis hrozny tří odrůd a vyrábí si víno. K poháru dezertního dostáváme i pozvání na večer, protože Rosa slaví narozeniny a čeká se velká sešlost a spousta skvělého jídla, které už se připravuje uvnitř na sporáku i venku v peci, a přibude i jehněčí z grilu. V břiše nám mohutně kručí, takže spořádáme vše, co před nás hostitelé postaví. Ochutnáváme víno bobulové i z demižónu a myšlenka na výšlap už nemá tak jasné obrysy a mnohem víc nás přitahuje venkovní lůžko. S přemáháním vstáváme a dáváme se na pochod.

Nejprve kráčíme značenou cestou podle směrovek na vrchol Kali Limní, ale u jediného stromu široko daleko se cesty dělí, doleva stezka pokračuje na nejvyšší vrchol, zatímco my uhýbáme doprava a stoupáme po východním úbočí po spojce Lastos - Spoa. Často zastavujeme a ohlížíme se, pod námi se doširoka otevírá pohled na planinu protkanou cestami a rozeznáme i tu, kterou jsme procházeli před rokem ke kostelíku Agios Nikolaos. Pak už raději koukáme pořádně pod nohy, sotva patrná stezka se ztrácí mezi kameny, opouští východní úbočí a stáčí se k severu.

Žezlo vlády tady pevně v rukou třímá Větrník a nadouvá se vzteky nad vpádem vetřelců. Nasazujeme větrovky a v prudkých poryvech pokračujeme ve stoupání. Chceme se dostat na malou vyhlídkovou plošinu s několika borovicemi. Návrší hustě poseté kameny zakončenými ostrými hranami vzdáleně připomíná miniaturu kamenného lesa na Madagaskaru. Podle fotky na internetu by tu někde měla být prťavá plošina, idylické místo jako stvořené pro piknik během čekání, než gopročko nasnímá krátký timelapse. Realita je krutě odlišná. Toužili jsme po mracích, tak nám je zákeřný vítr dopřává, zběsile je žene kolem nás a můžeme se jich dotýkat. Místo posezení pátráme po skále, za kterou by se dal před větrem ukrýt stativ s kamerkou. Nacházíme vhodnou skrýš pro gopročko i pro sebe, a zatímco kamerka snímá záběry, pevně se objímáme, abychom se zahřáli a neuletěli, a přitom pokukujeme, zda se nekácí stativ, a ještě stíháme obdivovat impozantní výhled k horám na severu, které se vynořují z mraků.

Po půlhodině máme řádění větru plné zuby, prokřehlí prcháme z návrší a teprve na východním úbočí kousek nad Lastosem shazujeme bundy, plašíme přitom hejno křepelek a scházíme na parkoviště u taverny. Tam už dorazila velká společnost, takže se nepozorováni vytratíme z parkoviště a spěcháme do Lefkosu, abychom se vyhřáli v posledních paprscích slunce na terase.

Kapitola sedmá – Příběh, co nikdy nekončí
Už od páté se převalujeme za zabedněnými okny, za kterými opět řádí „vánek“ a přehlušuje i hvízdání souseda Kostase. Časné vstávání nevadí, stejně máme být v osm u Irini v Menetesu. Po sedmé necháváme na terase nakrmené kočičí strávníky a odjíždíme na jih. Je neděle a Irini nás pozvala na bohoslužbu do kostela Nanebevzetí Panny Marie. Je to skvělá příležitost si beze spěchu prohlédnout interiér nejvěhlasnějšího meneteského kostela.

Irini nás vítá ještě v nedbalkách a hned vaří extra silnou kávu, protože monotónní zpěv, který se vesnicí nese z amplionů od kostela, působí jako ukolébavka. Přichází maminka a hubuje Irini v hezkých bílých šatech, že v tak krátkých sukních se do kostela nesluší jít, zvláště když bohatě nařasenou Irininu sukni šibalsky nadzvedává vítr. Náš „nejsvátečnější“ turistický oděv tomu nepřidá. Minás místo kostela raději odjel na farmu nakrmit zvířata. Maminka působí čím dál odměřeněji. Mezitím přichází svátečně vyšňořený Manolis, další z Irininých tří bratrů. Manolis je diákonem a celá rodina to považuje za velkou čest.

Nenapadne mě nic lepšího, než mou drahou polovičku hrdě představit jako „kardula mu“, což vyvolá halasný smích a roztaje i přísná maminka. Irini nám vysvětluje, že máme ještě čas, teprve po třetím zazvonění se věřící začnou trousit do kostela, kam je neomylně vede zpěvavý sytý hlas meneteského popa, prokládaný hlasem ženským.

Interiér kostela je nádherný. Poočku se rozhlížíme a vidíme přicházet mnohé známé z loňské slavnosti. Náš oblíbený charismatický pop je dnes oděn v bílém rouchu a během mše prochází středními dveřmi v ikonostázu, zatímco Manolis používá dveře postranní, andělské. Pravoslavná mše je téměř celá zpívaná, v záplavě slov rozeznávám pouze „kyrie eleison“, „théotokos“ „aleluja“ a „amen“.
Po mši posedíme chvíli s Menetesany v megarónu, pozdravíme se s popem a na rozloučenou necháme v kasičce menší obnos. Loučíme se s Irini, maminka ji odvolává domů, aby stihly navařit pro hosty taverny.

Scházíme na mini parkoviště pod kostelem. Vedle kapličky Agios Antonios se právě otevírá meneteské muzeum a přilákalo hned několik turistů. Přičleníme se k hloučku. Naší průvodkyní je rovněž Irini, osoba sršící energií a hrdostí na svůj rodný ostrov. Odteď víme, že symbolem Karpathosu je delfín, zatímco Menetesané si za znak své vesnice zvolili slunce. Když ve středověku lidé prchali z pobřeží před piráty, objevili tohle bezpečné místo na mohutném útesu. Podle paní Irini název vesnice znamenal „zůstaň zde“. Ani netuší, jak rádi bychom tuhle výzvu uposlechli, aspoň slibujeme jí i sobě, že se určitě budeme vracet.

Náhle nás zaplaví depka z blížícího se odjezdu a musíme znovu na „naše“ místo, zašeptat slova loučení do větru, aby je roznesl co nejdál nad Egejské moře. A tak se z jihu vydáme na úplný sever, za osadu Avlona. Na vyprahlém poli se popásá stádo oslíků a zvědavě pokukuje po džípu, který se rychlostí šneka plazí po kamenité stezce do kopce. Jakmile uvidí našeho rozjetého Pandu, pouští nás před sebe, ale drží se v závěsu. Pěkný kus za Avlonou parkujeme Pandu u malého stavení. Džíp zastavuje opodál. Dvojice z džípu jsou mladí Rakušané a nováčci na ostrově, a proto byli zvědaví, kam až jedeme a proč. Společně se vydáme po naší oblíbené stezce na vyhlídku nad Tristomo a Sarii. Hodnou chvíli stojíme mlčky. Navzájem se fotíme na památku. Do objektivu hýříme úsměvy, ale srdce přitom pobolívá …

Potřebujeme být chvíli sami. V roztesknělé náladě projíždíme kolem opuštěných zemědělských osad Argoni a Achamandia. Kamenná stavlí stupňovitě poskládaná na terasách jsme si přejmenovali na mikro Machu Picchu. Za kamennou šipkou s nápisem Achamandia podvědomě odbočujeme na rozcestí prašných cest doleva a ujedeme snad dva kilometry, než se před námi zpod borovic vynoří kaplička Agia Marina. Na malém plácku před kapličkou necháme znaveného Pandu odpočívat. Do oka mi padne obří šiška, válející se na zemi, a zmizí v baťohu jako vzácný suvenýr. Kolem nás se prostírá opravdický les, jaký býval na mnoha místech ostrova, než ho zničily požáry. Pokolikáté už zapalujeme svíčku, tentokrát ale s jediným přáním – vrátit se na ostrov co nejdřív.

Od kapličky cesta pokračuje na západ k planině Asiá. Snad poprvé za celý pobyt zažíváme opravdové bezvětří a z krásy okolní krajiny i omamně vonícího vzduchu se točí hlava. Cesta se vynořuje z lesa a před námi už se prostírá planina a objevují se první polorozpadlá stavlí. Zvědavě nakukujeme dovnitř, prohlížíme začouzenou pec, která už dávno přestala sloužit. Místo lidí se uvnitř zabydlely kozy, které si všude kolem vyšlapaly nesčetné chodníčky.

Z malého hřebenu o kus dál se otevře velkolepý výhled – daleko k severním horám a vesničce Olympos, jejíž domky odtud vypadají jako malinkaté bílé tečky , a na jih ke vzdálenému Mesochori a na jihozápadní pobřeží ostrova, vynořující se z mlhavého oparu.
Na samém konci planiny pod mohutnou skalou stojí další stavení a z něj vychází stará paní, jedna ze sester, které jsou posledními obyvatelkami planiny Asiá. Zamáváme si na pozdrav, slova jsou zbytečná, stejně bychom si nerozuměli, Archodoula a Irini prý hovoří starým nářečím, které zná jen málokdo.

Netušíme, zda jim nádherné výhledy za desetiletí zevšedněly, ale v jednom máme jasno – pro nás zůstanou jedinečnými napořád, protože takový je ostrov sám – Kouzelný, Autentický, Rozmanitý, Pohostinný, Andělský, Tradiční, Hrdý, Opěvovaný, Svébytný – prostě KARPATHOS.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (4)
11.07.14 00:23 Kaťule
Děkuji za nádherný cestopis psaný s láskou. Tuze ráda jsem se na okamžik vrátila na známá místa. Vaše cestopisy, videa a fotogalerie jsou pro mně velkou inspirací =). Cestopis je krásně napsaný a na konci jsem měla co dělat, aby slzička neukápla. A je pravda, že Karpathos je kouzelný a andělský. =)
03.07.14 17:13 tony2
Opravdu, znáte tam už každý kámen, neřkuli kamínek! To jsem si početla!
27.06.14 13:24 almina
Krásné počtení, nostalgické vzpomínání a nová neznámá místa... Děkuji!!
25.06.14 22:10 Věra1
Evi a Láďo. .... jako vždy mistrovské dílo, které jsem si s chutí přečetla a určitě se k němu ještě několikrát vrátím. Je z něj poznat, že vás tento ostrov opravdu pořádně chytl za srdce a mně připomněl krásné dny, které jsme zde před pár roky strávili. Moc díky.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
Errkx
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝nudista˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy14
Galerie5
Videa29
Diskuze4
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací