Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 5 | 23
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Santorini unplugged

Autor:
Zařazeno:
Santorini
Napsáno:
31.10.13 22:17
Fotografií:
25
Přečteno:
5040
Soutěž:
2013
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 07:50
23 °C
Skorojasno
SSZ, 6.7 m/s
Po návratu ze Santorini jsem zaslechl jakousi módní hlášku, že každá V.I.P. osoba musí během svého života alespoň jednou navštívit Santorini . Já to tedy již mám za sebou, teď už jen stačí se tou V.I.P. osobou stát. Každopádně asi nikdy nebude platit, že každá V.I.P. osoba musí navštívit i Kamari, kde jsme byli ubytováni my. Kamari totiž vlastně není to pravé Santorini, které každý čeká. Zásadní vadou na kráse Kamari je totiž to, že tu není kaldera, byť chápu, že Kamari za to nemůže. Kdyby tu nebyla docela solidní několikakilometrová pláž, tak by tu jisto jistě chcípnul pes. Avšak říci o Kamari, že tu chcípnul pes, by byl zásadní omyl, protože tu dnem a hlavně nocí pěkných pár psů brázdí místní ulice a vy si buďte jisti, že v noci i plážová lehátka, na kterých se blaženě přes den povalujete i vy. Válení se na lehátkách je bohužel asi tak vše, co lze místním psům závidět, protože většina z nich nemá žádného pána a stará se o ně santorinská organizace na ochranu zvířat SAWA. Místní domorodci se totiž nestarají o psy, ale mají mnohem raději vaše peněženky, říká se totiž, že žraloky na Santorini nepotkáte v moři, ale na souši. Opravdu. Vloni jsem byl na Parosu, tam byli podle M. krásní mladí urostlí Řekové, tady na Santorini jsou spíše menší chlápci, ohýbají se jim záda pod tíhou plných kapes zlaťáků, a proto jim na zádech roste taková malá ploutvička.

Jenže spousta z vás stejně do Kamari pojede z praktických důvodů, protože i když Oia je Oia, některé ubytování v Oii stojí na týden jako jinde barák na celý život, takže pojďme si říct pár praktických rad o Kamari. Kamari je docela nuda a ničím Vás neuchvátí. Kamari je úplně normální plážové letovisko plné plážových taveren, kam není radno bez doporučení moc chodit.

O pláži v Kamari lze říci, že o ní vlastně platí vše, co se o ní píše. Je na ní opravdu tak horký černý lávový písek, že se po ní nedá bez bot přes poledne chodit, skutečně nad ní létají přistávající letadla, je skutečně tak neskutečně nacpaná, jak se o ní říká, Asiaté na ní opravdu nabízejí každých 10 minut masáž a popravdě řečeno nejhezčí je z výšky 350 metrů z vedlejší hory Mesa Vouno . Jenže když objedete celý ostrov, tak zjistíte, že ve finále není zas až tak špatná, zvláště pokud se smíříte s faktem, že to nejsou pláže, co vás má na Santorini fascinovat.

Velký pozor si dávejte na ubytování v Kamari. Kombinace místních žraloků a neméně dravé české cestovky může být docela vražedná. Radím vám proto, buďte maximálně podezřívaví a nevěřte bajkám o příjemném rekonstruovaném hotelu s přátelskou rodinnou atmosférou. V našem takovém hotýlku byla pro českou enklávu připravena část hotelu „pankráckého typu“ s vrzající pryčnou pro maximálně 1,26 osoby, kde se naučíte vysoké jogínské disciplíně, neboť jakýkoliv pohyb na lůžku způsobí takové vrzání, že okamžitě vzbudíte vaší partnerku, kterou se vám konečně podařilo po 2 hodinách uspat s ujištěním, že si nemyla hlavu v záchodě, ale ve sprchovém koutě, pokud se té díře tak dá říci a že mečení zvenčí není ta slibovaná milá paní bytná, ale jakýsi druh vzácné santorinské divoké kozy.

Velkou výhodou těchto našich dechberoucích zážitků z hotelu bylo, že jsme si co nejdříve zajistili z půjčovny auto a vyrazili z Kamari objevovat skutečné Santorini, tu bájnou Atlantidu, to pravé malebné Santorini se sněhovou pokrývkou vytvořenou lidskou rukou na úpatí kaldery a nemohl nám ujít ani bájný romantický západ slunce v Oii.

Pokud nemáte dostatečné řidičské zkušenosti, zkuste se raději na Santorini zamyslet nad tím, jestli je vlastní dopravní prostředek opravdu dobrý nápad. Autobusová doprava je prý na ostrově docela dobrá, navíc jak jsem se později ujistil, základním pravidlem silničního provozu v místní dopravě je, že větší má vždy přednost. Příště se proto pokusím sehnat v půjčovně autobus, dostane se všude a určitě bude všude první. Autobus má totiž také tu velkou výhodu, že může jezdit v protisměru jednosměrkou, což je dobré si zapamatovat a ne to zjistit až v praxi, jak se to povedlo mně. Pokud se totiž ocitnete v jednosměrce proti autobusu, můžete se cítit poměrně nepohodlně. Dám vám proto jednu dobrou radu hned na začátku: „Potkáte-li v jednosměrce autobus, vystupte z auta a vezměte nohy na ramena.“

My jsme nejprve vyrazili, ani nevím proč, směrem na Pyrgos, který podle průvodců slibuje hodně, ale já myslím, že zas tak úžasný Pyrgos není. Později jsme si Pyrgos prošli v nějakém šíleném poledním vedru, takže si toho moc nepamatuji. Ano, je tam asi spousta kostelů, vsadil bych se, že podle místních je každý něčím zcela výjimečný. Ale má-li vás něco podle průvodce uchvátit, tak to ještě nemusí znamenat, že se tak stane . Jo a už vím, proč jsme tím směrem tehdy jeli - protože jsme první den jeli na pláž Vlychadu. Byl to totiž fígl na přítelkyni, kterou jsem z malebného hotelového pokoje potřeboval dostat minimálně na Saturn nebo jakoukoliv jinou planetu mimo sluneční soustavu. Pláž se nachází pod bizarními skalnatými útvary připomínajícími měsíční krajinu, pro fanoušky Star Treku je to samozřejmě povinnost . Pláž byla brzy dopoledne i v plné sezóně poloprázdná, trochu více tam foukalo meltemi a s větrem přicházely i větší vlny. Je tam dost klouzavé pemzy, takže si natlučete, ale pořád lepší než pád z hotelové postele. Příjemné povalování na pláži a dřímání u příboje bylo po hotelovém hororu docela balzám na duši. Když nás z podřimování probudilo pálící polední slunce, navrhl jsem, že si dáme frappé v místní taverně. Ačkoliv jsem nápisům o zaručené domácí fish taverně moc nevěřil, nechal jsem se ukecat místním majitelem taverny Limanaki, pánem typu „stařec a moře“ (narozdíl od toho z Hemingwaye se silně vyvinutým obchodním duchem) na nějakou ráno ulovenou naprosto zaručeně čerstvou rybu. Ačkoliv jsem moc nepochopil, co to má být za rybu, chlápek přinesl mořského ďasa, pokud tipuju dobře, každopádně to byla nějaká podobná ryba s děsivým vzezřením. Mořského ďasa (nebo něco podobného) normálně nejím, podle mě je příliš krásný a tajemný, ale když už byl na talíři, zjistil jsem, že krásná a tajemná je i jeho chuť. Podle mě tato taverna byla celkem fajn, zvlášť když majitel objednává ryby podle vaší vizáže.

Jakmile jsme se vrátili do našeho hotýlku, nálada spadla opět na bod mrazu, takže jsme se rozhodli, že večer vyrazíme na všemi opěvaný západ slunce do Oie, protože tam je prý nejkrásnější na světě. Při pohledu na mapu jsem si řekl, že tam budeme hned a že není třeba pospíchat. To jsem však ještě nevěděl, že už v pět odpoledne jsou patrně všechna nejlepší místa na západ slunce v Oii beznadějně obsazena. Cesta z Kamari do Oie je něco jako z Letňan na Smíchov přes magistrálu ve špičce, takže najednou jsme měli obavu, že západ slunce snad ani nestihneme. Z parkoviště jsme chvátali přímo na vyhlídku na kalderu. Do té doby jsme totiž vlastně žádný pohled na kalderu neviděli.

To co se říká o Oii je také opravdu pravda . Znáte ten pocit, kdy je vše lehčí, kdy zapomínáte na všechny útrapy, kdy nepotřebujete vůbec nic na světě , kdy se protivný vítr mění v příjemný vánek, kdy se příšerné vedro ztrácí v lehkém mrazení v zádech a cítíte jakýsi pocit byť pomíjivé blaženosti, přestože jste neužili žádnou zakázanou chemickou látku. Oia je jednoduše taková jako na fotkách, které jste tisíckrát viděli, jen onen blažený pocit jste doma u monitoru asi nezažili. Tak to zkuste sami a já vám raději povím něco o legendárním západu slunce v Oii, na některé aspekty této legendy nikde moc nenarazíte.

Když jsme se dostatečně nadopovali na okraji Oie výhledem na kalderu a podvečerní Oiu , vyrazili jsme uličkou dál na západ na ten bájný sunset, jenže bohužel už pozdě. Dám vám proto další dobrou radu: „Nepokoušejte se o to samé“. Čím dále jsme se blížili západnímu cípu Oie, tím více davy všech národů světa houstly a ulička se nebezpečně začala zaplňovat. Ta malebná ulička se najednou zaplnila dvouproudým hysterickým davem, jeden hysterický dav proudil směrem na západ a jeden již poněkud méně hysterický dav zpět. Kdyby měl člověk v tu chvíli nezastřené a čistě logické myšlení, položil by si nabízející se otázku, proč se lidé vrací, když ještě zbývá tak asi 30 minut do západu slunce. Jenže v tu chvíli beznadějně propadnete davové hysterii, že přece musíte vidět nejkrásnější západ slunce na světě – ten v Oii. No nebudu Vás napínat, prostě my jsme ho v Oii neviděli. Nebyla šance, nevím jak jindy, ale v polovině srpna nebylo možné se pozdě večer na západní cíp Oie vůbec dostat.

Záhy jsme tedy, nechtíc být ušlapáni všemi národy světa, nahodili zklamaně zpátečku a vraceli se s druhým, tím již méně hysterickým proudem uličky. Myslím, že pravděpodobně stejně fascinující jako sledovat západ slunce, bylo sledovat pološílené tváře všech národů světa, které to ještě nevzdaly, tj. dav č. 1. Kdybych měl trochu víc té fotografické drzosti, fotil bych ty pološílené blázny a snílky jak se tlačí za svým snem hlava nehlava a vsadil bych se, že bych měl ty nejzajímavější fotky ze západu slunce v Oii. Jakmile se nebezpečně přiblíží západ slunce, vznikne tam vlastně ještě třetí hysterický dav, a to ten, který se rozprchne do postranních uliček a snaží se urvat nějakou tu fotku klidně z jakési skládky nebo ne příliš vábného místa v severní části Oie, protože přece je třeba alespoň nějak zahlédnout boha slunce v jeho nejkrásnější podobě v Oii. Brzy nás ale hysterie opustila, nikoliv snad tím, že bychom se smířili s tím, že jsme v Oii neviděli západ slunce, ale protože se tam ještě určitě jednou vrátíme, což je další příznak choroby „sunset Oia“. No, alespoň víte, proč je ten západ slunce tak magický. Ale nebojte, západů slunce si na Santorini můžete užít až do omrzení.
Po tomto sunset šílenství jsme pojali nápad zklidnit se nad nějakou dobrotou. Mé gastronomické rady ale neberte jinak příliš vážně, protože kromě ryby Vám žádné tipy na masové hody nedám, ale můj názor je, že kde neumí udělat dobrý řecký salát, neumí udělat nic. V Oii jsme neimprovizovali a šli podle osvědčeného známého průvodce do taverny Skala. Trochu jsme byli otrávení, že již nebylo místo u stolku s výhledem na kalderu, ale to byla asi poslední otrava v této skvělé taverně. Konečně báječná taverna, která nepotřebuje tak trochu falešná bombastická familierní gesta majitelů či naháněčů (teď mi skočil do hlavy obraz prošedivělého seladona z taverny v Kamari Amalthia, který se vydržel dvě hodiny v kuse křečovitě usmívat na hosty jako Joker z Batmana, až jsem skoro myslel, že ten úsměv na tváři má opravdu rtěnkou namalovaný, ale tak to nebylo, neboť čím se zdál host být movitější, tím byl úsměv širší, jen já jsem ho se svým tričkem s několika polomrtvými zombie moc nezaujal). Ve Skale v Oii bylo naopak vše tak, jak má být. Když jsem si totiž k večernímu jídlu objednal frappé, abych zchladil horečku sunset šílenství, přišel se na mě podívat sympatický chlápek s copem skoro do pasu s tím, že se přišel se zeptat, odkud jsem, že ho zajímá kdo (přeloženo „kterej blbec“) si mohl k večernímu jídlu objednat frappé. Tak tenhle chlápek se mi hned líbil. To frappé jsem nijak neobhájil, moje plkání o žhavém sunsetu a cosi o nutnosti okamžitého kofeinového zchlazení prostě nebral. Jenže on si mohl klidně dovolit střílet si ze svých hostů, protože záhy nám přinesl skvělou vegetariánskou musaku, báječný zapečený lilek s fetou a nejlepší santorinský salát, co jsme na Thiře jedli. Pro gastronomické fanoušky dodám, že santorinský salát se liší od klasického choriatiki tím, že je s nějakým místním ovčím sýrem, sušenými rajčaty, kapary a listů kaparovníku. Další doporučení pro cestovatele tedy zní: „Po nevydařeném západu slunce si zajdi do taverny Skala, ale dobře si rozmysli, než si objednáš frappé, nechceš-li riskovat herdu do zad.“

Další den jsme jeli obhlédnout severovýchodní pláže, které údajně měly slibovat lepší zážitek než jižní nacpané pláže. Hned za Kamari se vznášel zlověstný kouř nad jakousi fabrikou, ale v tu dobu jsme to nijak neřešili. Severovýchodní pláže jako Koulombos, Baxedes a Exo Gialos nás nijak nenadchly. Kdo mermomocí touží po samotě, tak ať tam klidně jede, proč ne, lidí je tam opravdu málo, ale než v tom vroucím písku někam dolezete, máte spálené nohy snad i přes žabky a také Vám nesmí vadit, když se v příboji budete brouzdat v jakémsi apokalyptickém černém bahýnku. Právě tady trochu doceníte pláž v Kamari. Tato část ostrova podle nás nebyla ničím moc zajímavá, takže jsme se rozhodli, že si dáme někde frappé a zmizíme odsud.

Zastavili jsme v taverně bůhvíkde, mohla jmenovat „Na konci světa“. Po čtvrthodinovém čekání na obsluhu bylo toho „siga, siga“ už i na nás moc, takže jsem vešel do vnitřní části taverny zjistit, kde to vázne, že bychom si rádi objednali. Tak trochu nepřátelsky mě okukovalo pět dědulů u stolu, kteří se všichni tvářili jako majitelé, takže jsem pro jistotu oslovil všechny, jestli bychom si nemohli dát dvě frappé a abych je ohromil, dodal jsem řecky „metrio me gala“. Něco na mě začali pokřikovat a mocně gestikulovat, bylo z toho jasně poznat, že mi opravdu kafe nedají a že tu nejsem vítán. Ujistil jsem se, že nemám tričko s mrtvolami, ale ne, měl jsem tričko s řeckou vlajkou, což jsem považoval v danou chvíli za velké plus, takže jsem opravdu nechápal to podivné chování místního syndikátu. Naštěstí šla konečně okolo servírka, která mně anglicky vysvětlila, že nejde elektřina a že nám kafe nemůže udělat. Takže jsem již s větším pochopením pozdravil pány u stolu, jejichž mocnou vzrušenou gestlikulaci jsem zprvu nepochopil a rychle jsme zmizeli z téhle díry, kde nefunguje ani elektřina.

Chtěli jsme se vrátit do Kamari, dát si sprchu a večer se zajet podívat do Firy. Po návratu do hotelu jsme se těšili na osvěžení u klimatizace, ale nic. Světlo nic. Najednou bylo vše jasné, hořící továrna zcela jistě byla elektrárna a chlápci v taverně „Na konci světa“ se mnou určitě vzrušeně debatovali o nastalém blackoutu. Marně jsme čekali do večera, jestli elektřina naskočí, marně jsme čekali na jakoukoliv informaci a až večer se dohady o požáru v elektrárně potvrdily. Začalo se šeřit a ulice v Kamari začaly zlověstně připomínat spíše Bronx. Kdo má představu o romantické večeři při svíčkách na terase u lahve vína, tomu bych rád řekl, že víno nejde vychladit, že kvůli nefunkčním čerpadlům se ani neopláchnete ve sprše a neumyjete si neustále černé nohy, které na Santorini z lávového prachu máte, tedy alespoň já, protože u mojí princezny jsem si toho nevšiml, nevím, jak to ty ženské dělají. Samozřejmě ani nespláchnete záchod, nemůžete zajít do taverny, protože tam je to úplně stejné. Takže ten romantický večer vypadal zhruba tak, že jsme chroupali na terase sušenky, pili zteplalou vodu a poslouchali vzrušené debaty, tj. „řev“ rodiny naší milé paní bytné, jejíž vnoučata se náramně bavila tím, že nám svítila baterkami do obličeje.

Kdo by mně při mojí nespavosti vzbudil v šest ráno, zle by pochodil, ne tak fučící klimatizace, náhle rozsvícená světla, opět chladící lednička, natíkající záchod a snad poprvé se nám líbila i naše otřesná sprcha. Za pár hodin sice elektřina opět vypadla, ale to už nám bylo jedno, to už jsme byli na cestě do Oie, protože a to je další poučení pro cestovatele: „Pokud se něco nepovede, zajeďte si do Oie, nemůže Vás nikdy zklamat“ . Tentokrát jsme si Oiu vychutnávali přes pravé poledne bez hysterie kolem západu slunce . Společně s od hlavy až k patě zahalenými Japonkami (moje Sněhurka M. u nich vzbuzovala obrovské nadšení) jsme posedávali na bílých zídkách a nechali cvakat foťák, protože i když nejste profesionál, v Oii moc fotek snad ani zkazit nejde. Vedle výhledů jsem si docela užil v tom blackoutu kdejakou zapadlou art galerii nebo kostel, protože můj osvědčený fígl zchladit se v klimatizovaném krámku nemohl fungovat. Oia unplugged měla ale tu výhodu, že se na Vás z každého obchůdku nevalila hlasitá hudba, takže tichá atmosféra umocňovala magický dojem malebné Oie.

Pokud jsem psal něco o všech národech světa a o mumraji v Oii, tak to ještě není nic ve srovnání s Firou, kam jsme zamířili následující večer. Naštěstí zrovna ten večer fungovala elektřina, jinak si popravdě řečeno nedovedu Firu představit. Pokud je Oia malebné vymazlené cukrátko, Fira představuje živelné epicentrum Santorini. Zvláště večerní a noční Fira je skutečný novodobý Babylon lidstva. Na světě najdete obrovská města, plná fascinujících památek, tepající všemi možnými přívlastky, kde můžete docela dobře pojmenovat, co konkrétního vás tam zaujalo. Budete popisovat katedrály, mrakodrapy a všechny možné výtvory lidské civilizace. Pokud si projdete noční Firu, pravděpodobně bude obtížné si něco konkrétního vybavit a říci viděl jsem toto a tamto. Fira totiž pohlcuje úplně něčím jiným, jakýmsi duchem dávné starověké křižovatky národů, který byl teleportován do dnešní doby. Firu asi dělají Firou všechny ty národy světa, které tam potkáte, všichni prostě mají pocit, že tam musí být. I když vlastně Fira není nijak velká a je to městečko, máte pocit, že je to metropolis tím svým duchem, nacházející se ve fázi svého největšího rozkvětu, a já bych řekl, že snad až ve fázi před prasknutím, protože víc lidí, než tam v sezóně je, by tam ani snad už nemohlo být. Ve Fiře není potřeba nikam mířit, jen se vnořit do uliček a nechat se pohltit atmosférou místa. Samozřejmě budete zavaleni nesčetnými obchůdky, kde se asi dá koupit úplně všechno, co na tom, zda je to potřebné nebo ne, uvidíte snad největší koncentraci všemožných zlatnictví na metr čtvereční. Fira je asi jediná „metropolis“ na světě s pouhými něco přes 2000 stálými obyvateli. Asi je fakt, že v zimě se Fira zřejmě stane tak trochu obyčejnou vesnicí.

My jsme si ve Fiře konečně užili i parádní západ slunce nad kalderou, již bez nějakých velkých hysterií . Našli jsme si pěkné posezení v restauraci Naoussa, asi nás zlákaly vzpomínky na minulý rok, kdy jsme strávili pár nezapomenutelných dní ve stejnojmenném městečku na Parosu, mimochodem s podobnou atmosférou jakou má Fira. Z restaurace je skvělý výhled na celou Firu, když jí v podvečer začne oblékat zapadající slunce do červenozlatého hávu . A když slunce zapadne, příznivci gastronomických zážitků pochopí, že tady se trefili do černého. Pro nás to byla po Skale v Oii jednoznačná dvojka. Vlastně ani nevím proč dvojka, ale asi tam chyběl nějaký chlápek, který by mě za frappé dloubl do žeber.

Ve Fiře jsme pak byli ještě jednou před den, kdy tam přece jen trochu poleví kosmopolitní omámení a je větší možnost se trochu více porozhlédnout . Těm, kteří se zajímají o historii a umění, doporučuji podívat se do Muzea prehistorické Théry, které je poblíž autobusového nádraží a nemůžete ho minout, najdete tam nálezy z Akrotiri. Na antické období je zaměřeno Archeologické muzeum na náměstíčku u lanovky, kde jsou i typické kykladské figurky se zvláštním postojem se zakloněnou hlavou a neobvykle složenými pažemi na prsou vzbuzujícími tajemný pocit něčeho hodně mystického. Jsou tam i antické sochy ze starověké Théry, která se nachází nad Kamari, o tom místě se ještě zmíním. Najdete tam sochu lva, vázy pomalované starověkými mýty a eposy a pár mramorových antických soch. Pokud Vás zajímá, jak vypadalo Santorini před turistickým boomem a před velkým zemětřesením v roce 1956 tak zamiřte do Muzea Megaro Gyzi, kde možná natrefíte na nadšenou korpulentní průvodkyni, která ve vás vzbudí nadšení i mezi poněkud nudnými výtvory lidového kýčovitého umění, minimálně dobové fotografie Santorini před rokem 1956 však stojí za shlédnutí.

Když už spolu zevlujeme po kaldeře, pojďme se rovnou vrhnout na Imerovigli. Je třeba ho vidět již jen z toho důvodu, že je to další místo, o kterém si doma nad katalogem sníte o ubytování na kaldeře s bazénkem u propasti hluboké dvě stě metrů . A opravdu, ono to tam vlastně tak vypadalo. Já bych tomu řekl nudná krása. V Imerovigli je totiž fantastický výhled na obě strany kaldery , takže máte jak na dlani jak Firu, tak i v dálce Oiu a před sebou sopečné ostrůvky Therasia a Nea Kameni. Ostatně Imerovigli znamená „Denní stráž“. Nuda je tak trochu v atmosféře toho místa, kromě určitě pěkných hotelů na kaldeře tam vlastně nic moc není, a už to není ani vymazlená Oia nebo kosmopolitní Fira. Genius loci má snad jen vyhlídka u kostelíku se zmiňovaným výhledem na obě strany kaldery .

Protože se blížil západ slunce, nikam jsme nespěchali a našli jsme si pěkné posezení v jakési kavárně, kde jsme si opravdu parádně užili západ slunce, pěkně v pohodě u kafe s fantastickým řeckým jogurtem s ovocem a bez davových psychóz. No, a když slunce zapadlo, vypadla náhle opět i elektřina a bylo po pohodě. Jak jsem se díval na obě strany kaldery, tak nastal blackout i v sousední Fiře a na konci ostrova i v Oii. Ostrov se po západu slunce rychle ponořil do tmy, takže byl čas vyrazit zpět do Kamari. Jakmile jsme dobloudili na parkoviště, zjistili jsme, že nápad vrátit se do svých hotelů měly všechny ty národy světa, takže na ulicích nastal neuvěřitelný chaos. Všechny ulice se totálně ucpaly nervózními turisty a kolony se jen pomalu sunuly směrem k Fiře. No a tady v Imerovigli nastal onen osudný „střet“ s autobusem v jednosměrce. Vyhrnul se na nás ze zatáčky, já dupnul na brzdy. Autobusák se rozhodl patovou situaci vyřešit tak, že neustále popojížděl vpřed, jako kdyby mu bylo úplně jedno, že nemám kam couvat a kam uhnout. Nakonec jsem vlevo mezi auty našel jakousi skulinku a váhal jsem, zda se k tomu obrubníku vejdu, nebo ho vezmu blatníkem. V tom se za mnou vynořil nějaký bláznivý Ital na čtyřkolce a jal se autobus objíždět. Jenže to byl opravdu úplně hloupý nápad, protože se tam nemohl vejít, takže vztek autobusáka ještě narostl, protože začal opět najíždět na čtyřkolku, ale zleva bohužel i na mě. Tak nějak v tom chaosu prostě nebylo zbytí a zajel jsem do malého místa mezi autobus a obrubník. Očekávané se stalo skutečností a já zaslechl zlověstný zvuk plechů u naší Micry. Autobusák spokojeně objel auto a já už poněkud nespokojeně jel dál. Nechápu, jak se mi podařilo projet neskutečný chaos v té tmě ve Fiře, ale skutečně jsem byl rád, když jsme dorazili po hodině a půl do Kamari, takříkajíc „zpocení až na zadku“. Nějak už těch blackoutů bylo až dost.

Ráno jsem si vzpomněl na plechy a šel jsem se podívat na naše autíčko na sirup. Odřenina se mi nezdála vůbec tak zlá, a když jsem se podíval na celé obouchané auto, měl jsem dojem, že v Řecku z tohohle žádné drama nikdo dělat nebude. Nakonec jsme si ale s M. demokraticky odhlasovali (51% na 49% jsem prohrál hlasování), že bude lepší, když se zastavíme v půjčovně a ohlásíme to s pocitem, že se vlastně nic neděje, když jsme byli neustále ujišťováni o „full insurance“. Formulace smlouvy ale žádnému plnému pojištění zas až tak úplně nenasvědčovala, nicméně jsem byl zvědav, zda bude platit, co jsme si řekli nebo to co bylo na papíře. V půjčovně nás uvítal pan majitel, začal se ošívat a po chvíli váhání řekl, že to vyřeší manželka. Jenže když ta fúrie dorazila, bylo mi jasné, že tahle ženská má doma 99,9% hlasů a že to s ní fakt nebude žádná sranda. Začala hulákat, že tohle je opravdu „big problem“, plné pojištění bylo najednou ta tam a začala vykřikovat něco o 300 Eurech. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to co chce, není fér, když sliby byly jasné a ukázal jsem na cedulku nad námi. Začala říkat, že smlouva je smlouva, ale to už jsem se pousmál zase já a vytáhl svůj triumf z kapsy – kopii smlouvy. Ukázal jsem té ženské vytečkované nevyplněné místo v políčku výše spoluúčasti a vysvětlil jsem jí, že pokud tam není nic vyplněno, tak těžko po nás může chtít nějakou spoluúčast.

Najednou jsem si představil sebe v soudní síni jako nějaké právnické eso typu Perryho Masona, jak cloumám nad hlavou s klíčovým důkazem a najednou jsem slyšel soudce, jak říká: „Ano, ve smlouvě bylo počítáno se spoluúčastí“ a teď pánové a dámy nastane ona dramatická hollywoodská odmlka a potom další triumfální hollywoodské slovo soudce „nicméně“, a obecenstvo propadá ve frenetický jásot, fotoaparáty cvakají, a advokát fúrie – místní právnické eso z Kamari si utírá pot z čela a podpírá kolabující ženštinu a já poslouchám další slova soudce v paruce, jak pokračuje „nicméně, pokud ve smlouvě nebyla smluvena výše spoluúčasti, platí, že žádná spoluúčast není a smlouvu je třeba vykládat tak, že se na škody vztahuje plné pojištění“.

„Buď mi dáte 300 Euro nebo na Vás zavolám policajty“, vykřikla fúrie a představa ze soudní síně se rychle rozplynula. To bylo ale už i na mě moc. Přemýšlel jsem, zda jí mám v klidu vysvětlit, že vězení za dluhy bylo i ve střední Evropě zrušeno někdy před 400 lety a za sporné závazky nikdy nikde žádné nebylo, nebo jestli jí mám vysvětlit, že se právě dopustila trestného činu vydírání, ale největší chuť jsem popravdě řečeno měl strávit tu noc v Karterados na místní policejní stanici, kde by to bylo určitě lepší než u nás na hotelu.

Jenže potom na mě hlavně padl spíše velký smutek z toho, co se právě událo, smutek z toho, že podobné chování jsem v Řecku fakt nezažil za pěkných pár dovolených a že mi tahle za těch pár dolarů opravdu nestojí a že mi za to nestojí celá tahle trapnost, no prostě místní žraloci na souši. Vytáhl jsem kreditku a řekl jsem jí, že těch 300 Eur asi hodně potřebuje, když nás za to chce zavírat. Takže tento rychlý pouliční soud jsem prohrál, ale co, ke kamenování naštěstí nedošlo.

Ale večer už jsem seděl u Alexise v taverně a dopíjel láhev Nykteri a zase bylo všechno fajn a Řecko bylo nejlepší zemí na světě. A potom přišla i naše milá paní delegátka a nad druhou lahví Nykteri musela s námi i ona zapomenout na svá slova o své půjčovně s plným pojištěním. Dopil jsem 3 panáky ouza co nám přinesl jako návdavek pan majitel a svět byl úplně celej fantastickej a já prohlásil, že už musíme jít, že ráno jedeme serpentinami nahoru na Mesa Vouno nad Kamari. Paní delegátka se obrátila na M., otřela si pot z čela a řekla, že doufá, že tohle je z mojí strany vtip, když vidí jak sotva stojím na nohou. Prohlásil jsem, že tohle teda vtip není, protože už mám na autě předplacenou celou spoluúčast a že klidně auto může spadnout z druhé strany kopce Mesa Vouno na Perissu a že mě už je to teda úplně fuk. M. ujistila ambassadorku českých zájmů, že si samozřejmě dělám srandu.

Ráno jsme vyrazili kam jinam než na Mesa Vouno. Když Vás někdo bude nabádat, že na Mesa Vouno je to skvělá procházka a že se tam autem jede blbě, tak mu nevěřte. Já nebyl úplně svěží a dal jsem to autem v klidu. Vystoupali jsme serpentinami do výšky 350 metrů. A co že zde vlastně najdete? Ruiny starověkého města Thera, sídlo mytického krále Therase, ale historie města je tisíciletá, takže zde byly nalezeny jak starověké, tak i římské a byzantské památky. Chtěli jsme najít ptolemaiovského orla a apollonova lva vytesané ve skále, jenže nahoře na kopci byl ten den tak neuvěřitelný vichr, že to úplně poráželo subtilní Japonce. Orel neorel, vyhlídka na Kamari vlevo a na Perissu vpravo byla každopádně velkolepá a jinak jsme to tam vzdali a nechali jsme to na archeologické nadšence. Ostatně vše podstatné najdete ve zmiňovaném muzeu ve Fiře.

A po kulturní vložce byl čas na čistě „živé“ a lahodné odkazy předků. Na Santorini totiž určitě stojí za to navštívit nějaké vinařství, nabídek je zde poměrně hodně. Systém pěstování vína na Santorini je určitě zajímavý a kdo to zná, nechť přeskočí pár řádků, aby se nenudil. Na podstatné části ostrova se nacházejí vinice, i když jde tak trochu o specifické vinice. Kdo by čekal klasické vinice v řadách, tak nic takového tu neuvidí. Keře jsou cíleně formovány do jakéhosi stočeného koše nebo v řeckých poměrech spíše chuchvalce, který je jen několik desítek centimetrů vysoký. Fígl je v tom, že když se večer v kaldeře začne vypařovat moře a toho si každý všímavější zevloun jistě všimne, tak se v noci pára začne převalovat přes kopec na druhou část kopce. V průběhu noci, když klesne teplota, se pára zachytává na těch stočených chuchvalcích vinné révy a doputuje až ke kořínkům. Takto se vinice zalévají vlastně samy a tímto zvláštním způsobem přežijí i ta největší vedra bez jediného deštíku, protože od dubna do října v podstatě na Santorini skoro nikdy neprší. Lávová půda potom vínu přidá asi ještě nějaké další hodnoty a nakonec z toho vznikne opravdu skvělé víno. Hlavní odrůdou je původní Assyrtiko, ať již čisté nebo s přísadami jiných vín, jako moje oblíbené Nykteri. Místní specialitou je také červené lehce desertní víno Vinsanto podávané jako digestiv.

Většina vinařů na Santorini nabízí prohlídku vinařství, můžete nalézt malé vinaře, ale i velké podniky typu Santo Wines u Pyrgosu, kam přijíždí denně desítky autobusů. Nic proti Santo Wines, naopak, mají moc dobrá vína, ale nás lákalo něco menšího. Strefili jsme se do černého, když jsme zajeli na místo zvané Art Space. Toto vinařství kombinované s uměleckým centrem se nachází jen pár kilometrů od Kamari cestou do Firy a odbočku nemůžete minout, je dobře značená. Je to malé vinařství, které je však patřičně hrdé na svou tradici, ale i současnost, neboť vyrábí víno moderním způsobem, zárukou kvality má být převaha ruční práce. Nás vinařstvím provedla milá Řekyně, vysvětlila nám systém výroby vína a poté jsme dostali ochutnat jejich produkty. To nejzajímavější ale je, že místní sklepy se částečně proměnily v galerii moderního umění, v níž lze nalézt jak abstraktní umění od umělců z různých koutů světa, tak i obrazy ostrova, na rozdíl od těch obrazů rozesetých v Oii nebo Fiře s přidanou uměleckou hodnotou. Prohlídka galerie je taktéž provázena zasvěceným odborným komentářem, no prostě to nemělo chybu, včetně jejich vín. Zajeli jsme také do Santo Wines, ale nakonec mě odradily už jen toalety za budovou, ne že by nebyly na Řecko fantasticky čisté, ale už samotná kapacita 25 pisoárů nemůže skýtat komorní zážitek jako v Art Space a zavání určitou stádností. Je tam však docela pěkná vyhlídka a mají tam velký obchod narvaný víny, takže proč vlastně ne. Nerad bych doporučoval co neznám, ale loni jme na Parosu popíjeli víno od Hatzidakise, ani na toto víno vzpomínky nevyprchaly, takže od Vás očekávám report.

A protože magický sunset v Oii nám nedal spát (krom naší postele), tak jsme si koupili i výlet lodí podvečerní kalderou, protože přece jen, odjet ze Santorini bez Oia sunset by byl hřích. Odpoledne jsme nastoupili do našeho škuneru a vypluli na pouť podvečerní kalderou. Vlny si hrály s lodí jak s tou kokosovou skořápkou, takže jsem zaujal strategické místo u baru a léčil mořskou nemoc popíjením různých drinků. První destinací byl sopečný ostrov Nea Kameni , kde to kupodivu vypadá jako na sopečném ostrově, takže po statečném zdolání bodu A. nám to stačilo . Samé černé šutry. Tradičně se taktéž u ostrova lze koupat v malém zálivu, kde vyvěrají sirné prameny. Zřejmě je to velmi zdravé, podle zájmu turistů, ale po upozornění na všechna zdravotní rizika od průvodce jsem zjistil, že vlézt tam znamená možnost ztratit mnohem více než zašpiněné plavky . Takže jsem raději v klidu na baru pozoroval situaci jako ochránce tonoucích a toho, kdo by první dostal infarkt, bych byl samozřejmě připravený hrdinně zachránit. Nakonec potřeboval vylovit jen jeden Korejec, který skočil u škuneru do vody a nahodil fantastický styl kraula, který měl pouze tu chybu, že ten chlapík stál pořád na místě. Bdělý kapitán cítil něco divného a než aby tohoto borce tahal někde ze sirných pramenů, doslova ho odtáhl zpět v záchrannému kruhu raději hned zpět do lodi.

Po večeři na lodi u ostrova Thirasia, kam se dá také jet na lodní výlet, jsme vypluli na zlatý hřeb večerní plavby směrem k Oie na západ slunce. Byl to o mnoho lepší zážitek než na souši v uličkách Oie. Celý ostrov zalije červené zapadající slunce a červené barvy kráteru u Oie se ještě více rozzáří . Mě to teda zajímalo mnohem více než zapadající slunce, takže jsem si lehl na zadní část lodi a koukal opačným směrem. Tak nějak jsem se už smířil s tím, že západ slunce v Oii mně asi není dán. Všichni už dávno stáli na přídi lodi a čekali na vnoření se té žhavé koule do moře, když tu se pomalu škuner otočil o 180 stupňů a já se najednou ocitl v nejlepší pozici, přímo proti slunci a aby ten západ slunce nebyl zas až tak úplně obyčejný, tak jej krásně dokresloval další škuner plující za námi .

Takže cíl mise byl splněn . Nejkrásnější západ slunce na ostrově Thira zvaném Santorini, na který každý musí alespoň jednou v životě zavítat.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (14)
23.02.15 18:45 Milka121
Moc pěkně jsem si početla, nešlo to ani přerušit.:-) Vskutku parádní povídání, napsané velice poutavě a s inteligentním humorem. Na Santorini to asi v plné sezóně ani jinak, než s humorem, nejde. Docela jsem na tento ostrov zvědavá, letos tam stravíme 2 dny z naší dovolené a díky tomuto cestopisu mám trochu jasněji co nevynechat:-) Děkuji za úsměvné počtení :-)
03.12.14 09:59 Renáta (nepřihlášený uživatel) 94.113.241.***
Úžasný článek. Už jsem se dlouho tak nepobavila. Bravo!!!
Můžete se živit psaním.
27.12.13 18:15 Aranka
Dnes jsem měla chut si přečíst nějaký cestopis,jelikož jsem už dávno cestopisy nečetla,protože těch info a názvů na mě bylo moc a nebavilo mě to,tak toto mě pobavilo.Jako když se začtu do pěkné knihy a nepřestanu dokud ji nedočtu.Pěkně napsané.
27.11.13 01:42 manoulka
Oceňuji autora, že do toho šel naplno a vůbec mi nevadí, že to není echt cestopis. Má to šťávu, je to velmi čtivé dílko a právě tenhle druh humoru mám ráda. Santorini mám ještě od léta v živé paměti a se spoustou názorů a zážitků se ztotožňuji, jen těch žraloků jsme tam naštěstí potkali méně. Asi jsme měli kliku. A Pyrgos byl podle mne úchvatný...Hodnotím vysoko:-)
17.11.13 07:27 tony2
Skvěle jsem se pobavila, autorovi díky, ale cestopis to, podle mě, není! Santorini je zázrak i přes to lidské šílení. Taky nemáme fotky sunsetu z Oii, ani z Firy, prostě to při nejlepší vůli v tom blázinci nešlo, ale na ostrov nelze zapomenout. A doporučuji - návštěvu neodkládat! :)
14.11.13 15:07 Kusnirova
Parádní, drsné, na mně působí jako anti-santorini. Santorini odkládám na neurčito, hodnotím vysoko.
13.11.13 21:19 Amaltheia
Ano, skvele napsane, bravo
11.11.13 07:42 janavi
Na mě zpočátku působil cestopis trochu depresivně, ale on to má každý trochu jak si to udělá, hlavně že jste nad vším nakonec vyzráli a byli snad spokojení. Ale napsáno vtipně.
09.11.13 21:17 cheops
Moc hezké, dávám plný počet jako malou náplast za ten nespravedlivý blatník :-)
09.11.13 16:45 pajuška1
Pěkný cestopis, hezky jsem si zavzpomínala na letošní dovolenou na Santorini. Myslím, že jsme tam byli ve stejnou dobu, taky nám nešla elektřina:-) A ze západu slunce jsme měli úplně stejný pocit - já ho vlastně přes ty davy lidí taky v Oie neviděla :-)
05.11.13 20:37 cikona
Hodnoceno tak, jak si to zaslouzi :). Psano s nadhledem, to se ceni, zvlaste u Santorini.
05.11.13 20:21 Pucík
Parádní dílo, opravdu mě to bavilo. Tleskám!!!
01.11.13 17:01 Mysha
Vtipně napsaný cestopis, dobře jsem se pobavila. Jelikož jsem Santorini také navštívila, vím, o čem autor píše :-)
01.11.13 08:36 IrenaT
Skvěle napsaný cestopis, chvílemi jsem měla při čtení pocit, že jsem tam s vámi :-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
KP3U8
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Frankieboy˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací