Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 3 | 18
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

OSTROV SETKÁNÍ

Autor:
Zařazeno:
Kos
Napsáno:
10.10.13 16:54
Fotografií:
39
Přečteno:
4582
Soutěž:
2013
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
29 °C
Jasno
ZSZ, 5.7 m/s
OSTROV SETKÁNÍ

Rozkládám před sebou mapu. Ten ostrov prý má tvar burského oříšku. Při trošce fantazie možná, připouštím. Jen by se mu musela odmyslet část poloostrova Kefalos, ta nejromantičtější. Není to žádný podmanivý krasavec, je to pohodář, který mě každopádně překvapil. Má spoustu pláží, přírodních krás a o historické památky zakopáváte snad na každém kroku. Už víte, o který ostrov jde? Napovím. Jméno jeho rodáka se proslavilo v oboru medicíny. Znalci ví a ostatní nebudu napínat. Protože podnadpis tohoto cestopisu zní:

KOSEM PĚŠKY, AUTEM, BUSEM.

Podle příručky se jedná velikostně o třetí Dodekanéský ostrov, ale mně připadá tak akorát, aby se za pár dnů dovolené dal dostatečně poznat. Prochází jím páteřní komunikace se sítí odboček tam či onde, většinou do jednotlivých turistických letovisek. Taky horské vesničky jsou pro mnohé lákadlem za účelem poznání tradičního života. Nesvědčí jim však nálepka komerce a s tradicí už mají pramálo společného, pomineme-li nabízené rukodělné práce a výrobky. Na jihovýchodě ostrova se vypíná impozantní hradba pohoří Dikeos. Ta vás provází po celou cestu z letiště v Andimachii, pokud ujíždíte směrem na hlavní město Kos. Většinou se její vrcholek ztrácí v cárech mraků. Co se reliéfu krajiny týká, jsou zde rovinaté části, ale i oblasti, které vynikají plastičností náhorních plošin a proláklin. Krajina, která je poseta četnými olivovníky, borovicemi i jiným porostem na pohled lahodí oku i duši.

POLOOSTROV KEFALOS

Z letiště míříme na jih. Já se prostě již v informačních prospektech zamilovala do malebného ostrůvku Kastri, vyčnívajícího z moře, asi nejfotografovanějšího místa ostrova. Abych ale nekřivdila všem ostatním. A bylo jich tady dost a dost.
Samotný poloostrov tvoří dlouhý záliv Kamari, táhnoucí se od letoviska Ag. Stefanos, končící kamarským přístavem. Je obklíčený pásem pískovcových skal, v nichž nahoře vyniká vesnice Kefalos, která dala jméno celé této oblasti. Rána, když slunce rozhodí náruč svých paprsků po vrcholcích, aby se pak rozpily dál, až se tisícerými třpytkami rozletí po hladině, jsou obzvláště působivá. Stejně tak i večery. To se spousta světel odráží ve vodě i na horizontu tak, jak jsou rozesety po krajině hotýlky, studia a taverny. Ve tmě se svěšené slunečníky na pláži podobají mlčenlivým strážcům pobřeží. I v tuto dobu je krásné se tudy projít, když jen tu a tam se na moři převalí mlčenlivá vln. Kupodivu jen pohled na protilehlý ostrůvek s bazilikou Ag. Stefanos, ve dne tak malebný, se v tuto dobu mění v takřka démonický. Zelené a žluté světlo, kterým je nasvícen, potrhuje ve tmě obraz, jakoby přistála na moři futuristická observatoř z knihy Julia Verna.

PĚŠÍ PUTOVÁNÍ

K jednomu z prvních výpadů po okolí patří vesnička Kefalos, když pominu zbytky baziliky Ag. Stefanos, které leží doslova na pláži a dá se k nim probrouzdat po ránu mořem. Zpočátku vede cesta do vesnice po promenádě, lemované hotýlky a tavernami, na kterou navazuje klikatící se silnice. Kolem frčí živý provoz, takže jsme rádi, když nacházíme zkratku po schodech k bezejmenné kapličce pod johanitskou pevností. Pevnost je styčným bodem Kefalosu a přitahuje nás k sobě plápolající vlajkou na dálku jako magnet. Říká se jí dračí doupě, protože se k ní váže pověst, podle níž bohyně Artemis proměnila Hippokratovu dceru v draka a jen polibek zdejšího rytíře jí vrátil lidskou podobu. I když od nás ze zdola vypadá Kefalos jako mohutná tvrz, ve skutečnosti krom kostela a rozpadajícího se větrného mlýna zde zhola nic není. Nic co by ohromilo. Ale přece jen jsme tu o pár desítek metrů výš a rozhled odtud je nádherný.
Naproti kostelu objevíme keramickou dílnu a krámek s množstvím ozdob, sošek, závěsných kachlí, až oči přecházejí. U okna sedící paní maluje motivy, co se tu u moře nosí, mořské panny, delfíny, lodě a vůbec vše, co potěší oko návštěvníka. Rozhlížím se kolem, a brzy mi přecházejí nejen oči, ale i uši. Pod stropem jsou zavěšeny keramické závěsy, navlečené na provázcích. Jejich doteky pohybem vzduchu vytvářejí křehkou zvukovou kulisu. Já vždycky měla pro zvonítka slabost. Líbí se mi podzimní motiv s listy, anebo raději ten veselý s rybičkami? Zjišťuji, že aby ta zvonkohra byla dokonalá, musela bych koupit všechny kousky, vodní koníky, kormidla, motýly a kdo ví co ještě. On totiž jak je nám předvedeno, každý zvonil v jiném tónu.
Suvenýrový chtíč zaháníme v taverně. Je jich tady několik, ale ta naše měla dvě poznávací znamení, vlastně tři, protože zdejšího taverníka nelze opomenout. Znamení první byla kočka stočená v meziprostoru stolečku, která na nás mňoukla, když jsme poodhrnuli ubrus. Vůbec se nenamáhala nějakým “Kaliméra“, mohli jsme ji být ukradeni i s našim frapé. Znamení druhé viselo pod markýzou taverny v podobě dýní, plazících se kdo ví odkud, rostoucích bůhví z čeho. Každá z nich si hověla uložena v jakémsi povijanu, nejspíš pro bezpečí hostů. Občas sám taverník pocítil na své hlavě tvrdost nastražené tykve, když na ni v návalu ochoty a horlivosti zapomněl. Jednalo se o vtipálka překypujícího srdečnou galantností, s každým se vítal pěkně pořecku, objetím z jedné a z druhé strany, jako se starým známým. Naučil nás řecky si objednat:“ Duo sketos frapé me galo, parakalo.“ Pár frapíček jsme si za pobyt na ostrově dali, tohle patřilo k nejlepším, i když hořké, bylo oslazeno milou vlídností.
/ SETKÁNÍ PRVNÍ - S DOBRÝMI LIDMI /

Pěšky, jak jsem uváděla v podnadpise, se dalo dojít k několika plážím. Zvolili jsme Paradise beach, uváděnou jako nejkrásnější pláž ostrova. Shora je pohled na pláž malebný. Modrý obraz moře s lodí, kotvící právě pár metrů od břehu, orámovaný palmami a zlatistým pískem. Idylu kazí slunečníky namačkány na sobě. Je tu docela těsno, asi sem lidé rádi přijedou i ze vzdálenějších míst ostrova, o čemž svědčí plné parkoviště. Příště se v touze po šnorchlování vydáváme k pláži Camel, kde prý je na ně nejlepší terén. Fouká, z vody trčí nejvíce dva šnorchly, nepočetné osazenstvo pláže okupuje lehátka. Pročpak to asi? Spojitost mezi názvem pláže a vstupem do vody, který tvoří jedno kluzké plato, je více než nápadná. Nechci riskovat nějaký ten hrb, takže mé šnorchlovací nadšení naráz opadá. Zato se mě zmocňuje fotografická vášeň. Vidím, jak do balvanu v písku, neurvale narážejí vlny. Počkám, až se jedna roztříští a vyfotím ji. Jenže zachytit tříštící se vlnu nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Rozstřikovaly se v nevyzpytatelném sledu a já mačkala samá hluchá místa. Pláž Camel pro mne zůstane místem čekání na vlnu.

Pěší výlety na jih od Kefalosu nás lákají, vytipovanými cíli jsou byzantský kostelík Panagia Palatiani a kaplička Ag. Theologos. Jakmile překročíte vrchol Kefalosu, rozprostře se před vámi hladivý pohled na okolní krásnou přírodu. Načechrané, šťavnatě zelené borovice vystřídá nízký porost, kterému vévodí kopce fialově kvetoucího divokého tymiánu. Je pastvou pro včelky, jejichž úly jsou tu a tam rozesety po okolí. Ve stánku u cesty nabízejí výborný tymiánový med, jenže kdo by se v tom vedru tahal zbytečnou zátěží. Byť by byla medová! Cestou nás provází vrtule větrných elektráren. Blíží se a vzdalují, podle směru našich kroků, jsou jistotou, že nejsme úplně ztraceni v té zemi nikoho. Slunce je hodně vysoko, stádo koz hledá stín pod listy fíkovníku. Taky bychom rádi trochu stínu a odpočinku. Když moře před námi dostává sytější odstín, poznenáhlu se před námi noří v jasnějších obrysech pohostinná taverna. Jaká slast, zde chvíli posedět! Je odtud pěkný pohled na pláž Ag. Theologos, kde bílý písek kontrastuje s temně modrým přílivem vln. Jediné co mi kalí radost tohoto okamžiku je pomyšlení na cestu zpět. Ve chvíli, kdy si připadáme jak na konci světa, přichází od pláže tři postavy, z nichž jednu mohutnou, v širokém klobouku, není možné přehlédnout. Blíží se… Okamžik překvapení a úžasu! Juro, jsi to ty? To není možné! Doma se napotkáme a tady v té pustině se naše cesty protnou! Topíme se v emocích. Spolužák, kamarád z dětství… Kde jsou ty časy? Jura je kněz, a kromě radosti ze setkání, v něm vidíme i Boží prozřetelnost. Přijel sem autem se svými přáteli, malířkou Veronikou, pro niž je moře nekonečnou inspirací, a znalcem historie otcem Sebastianem. Věříme, že by jistě rádi udělali cestou zpátky dobrý skutek a naložili dva ušlé poutníky. Byl tu ale háček, zatím co na tuto trojici občerstvení v taverně zatím čekalo, my již byli připraveni na cestu zpět. Žádný dobrý skutek se ten den nekonal, hrdinně jsme došli pěšky.
/ SETKÁNÍ DRUHÉ - NEČEKANÉ /

Dalším cílem pěšího výletu má být jeskyně Aspri Petra, nacházející se asi 5km od Kefalosu. Zprvu se zdá, že najít k ní cestu bude maličkost, jenže značení není dobré a na první pokus se nám to nedaří. Najednou se cesta dělí, místo abychom se řídili rozumem, necháme se zmást osádkou projíždějícího džípu, která nad dokonalou vojenskou speciálkou tvrdí, že zde žádná jeskyně není. Zkoušíme jinou cestu, obtáčí bílou skálu, která mne doslova fascinuje, jako by říkala: „Tady jsem. Copak nebývají jeskyně v bílých vápencových skalách?“ Cesta ale pořád klesá, a nám vzrůstají pochybnosti. “Jeskyni prostě neuvidíme, taky nemusíme vidět všechno.“ Snažím se smířit s touto skutečností, jenže spát mi to nedá. Nazítří si necháváme popsat cestu od domorodců. Teprve potom nacházíme cíl. Jeskyně Aspri Petra je pokořena. Vau, vau, vau! Jsme šťastni, jako kdybychom zdolali Mount Everest. Se zatajeným dechem prohlížíme tajemný vnitřní prostor. Ze stěn visí cáry pavučin, možná tu sídlí i netopýři a po zemi se válí něco jako pazourky? Mám bujnou fantazii. Do reality mě vrací zem pokrytá kozími bobky, dostatečný důkaz o jejím současném využití.

Při cestě dolů jsme narazili na jinou pěší dvojici. Míjeli jsme ji s českým přáním dobrého dne, abychom vypátrali jejich příslušnost. No jasně že to byli Češi! Vesele jsme si notovali, že co Čech, to turista. Jsou prý na Kosu potřetí, dali nám tip na další výšlap. Tentokrát to bylo do přístavu Limnionas, s mezizastávkou u větrného mlýna. A pak že je na Kosu jen jeden funkční! Die Groβe Mϋle slouží jako restaurace a jak název svědčí, provozuje jej Němec. Bylo to pěkné stavení, obrostlé květinami, ale přece jen tu nevládla ona příslovečná řecká srdečnost. Další cestu nám zpestřilo stádo ovcí a koz. Do kroku jim cinkaly zvonečky a místo starého pastýře je naháněl mladík na krosovém motocyklu. Jak vidno, pokrok je patrný i v pastevectví. Zamávali jsme pasákovi a rázovali dál směr Limnionas. V serpentýnách se nekonečně scházelo dolů k moři. Bylo neklidné, silný vítr tvořil na jeho široké pláni bílé jazyky. Horizontu před námi vévodil hornatý obrys ostrova Kalymnos. V Limnionas je uměle vytvořený malý přístav pro rybářské lodě, krátká pláž, rybí taverna a velké parkoviště. Hodně sem přijíždějí turisté za vyhlášenými rybími specialitami, ale hlavně za nevídaným divadlem. Nepředpokládám, že se hrálo jen ten den pro nás. Hlavním aktérem bylo moře, zběsile narážející do skal a balvanů, vytvářející obrovské gejzíry vody. Tak tohle je něco pro lovce fotografických snímků! Všichni filmují a fotí jako o život. Zatím co moře vybíjí svou sílu na jedné straně, za hradbou z kamenů se tiše pohupují barevné bárky rybářů. Pokradmu sleduji jejich úlovky. Sedí tu starý mořský vlk s ještě starším, sluncem zmoženým psem a na bedýnkách od ovoce má rozloženy mořské houby a mušle. Krásné mušle z perleti, v barvách, co dokáže vytvořit jen kouzelnice příroda. Jsou to mušle, v nichž šumí moře. Ó ta věčná touha suchozemce, slyšet hukot moře! Přikládám si jednu k uchu. Slyším šumění a vidím před sebou bosého muže ve vytahaném triku, s cigárkem, a odřenou kšiltovkou na hlavě. Při představě námořníka, jenž ráno co ráno vyjíždí na moře za lovem v kymácející se loďce, se ve mně zvedá vlna soucitu a potřeby udělat dobro. Kupuji jednu z mušlí, tu nejhezčí.
/ SETKÁNÍ TŘETÍ - S DOBREM /

POPOJÍŽDĚNÍ NA ČTYŘECH KOLECH

Čtyřmi koly se v našem případě rozumí automobil, nikoliv bicykly, i když na Kose, zvláště v rovinatějších částech ostrova je turistů na kolech vidět hodně. Což o to, i v půjčovnách na Kefalosu stála v zákrytech seřazená kola, leč nevyužitá. Zdejší výškové převýšení vyžaduje lepší kondici, která asi spoustě turistů chyběla. Nám konečně taky. Proto jsme vsadili na jistotu čtyř kol. První naší zastávkou byla Andimachia, její větrný mlýn, který je jako jediný na ostrově funkční v pravém slova smyslu. Vypadá dobře, jenže plachty má svinuté, uvnitř se po točitých schodech vine elektrický kabel, seshora je slyšet vrtačku. Že by sanitární den? Prostě se dnes nemele.
Náladu nám zvedne Tradiční dům neboli jakési folklórní muzeum poblíž mlýna. Jedná se o typické andimachijské stavení z období začátku 20. století o čtyřech místnostech, včetně stodoly pro zvířata. Hýří to zde barvami a pohodou, čišící ze starých obrázků, ozdobných a užitkových předmětů. Ke vstupence dostáváme i popisnou brožurku: „A světe div se, “ je v ní stať i v češtině. Potěšilo mne to natolik, že jsem udělala zápis do tamní děkovné knihy. Žádný český tam dosud nebyl.
Mezi Andimachií a Kardamenou je našim cílem johanitský hrad, zasazený do plastického okolí, jemuž vévodí pohoří Dikeos, dole se rozlévá modrá vodní pláň a rozhled je odtud široký do všech stran. Pod hradem již parkuje několik aut. Mou pozornost upoutá mužíček, oblečený v jakémsi kroji, na hlavě čapku se střapcem, obut do střevíců s bambulí. Vypadá jako dezertér aténské hradní stráže. „Třeba se tu něco natáčí“? Napadne mne a tahám rychle foťák. Chvíli nám trvá, než přicházíme věci na kloub. Celá ta paráda je v režii legračního podnikavce, který tak bere výběr vstupného do svých rukou. Opodál totiž leží čepice, kam rozjařený turista rád hodí pár drobných. Moc toho už ze zašlé slávy johanitské pevnosti nezbylo. Chodníčky, zarůstající houževnatým strdím jsou sice ještě patrné a dá se jimi obejít kolem rozpadajících se hradeb s cimbuřím, projít k nepřístupnému kamennému kostelu a ke kapličce. V ní je na zdi dosud čitelná freska zobrazujícího sv. Christofora, a lidé sem pokládají drobné mince. Snad jako poděkování za krásný prožitek, snad aby se ještě vrátili někdy zpátky. Člověka popadá melancholie, a když vyjde do poledního slunce, do zad mu dýchá horko, klid a mír.
/ SETKÁNÍ ČTVRTÉ - S KRÁSOU OKAMŽIKU /

Míříme do vesnice Pyli, nejdřív toho spodního Kato Pyli, abychom posléze v horním Ano Pyli pátrali po hrobce mýtického hrdiny Charmyla. Na zdejším náměstí si vybíráme tavernu s nejusměvavější hostitelkou a krom objednávky kávy s baklavou z ní taháme rady, jak dojít k hrobce. Zdá se to jednoduché, jako vše od prostřeného stolu. S naším mizerným orientačním smyslem, ve spojení s řeckou ležérností ve značení cest to ale tak snadné není. Cíl odkrývá pohled na valenou klenbu a vstup do podzemní hrobky s 12 pohřebními komorami. Nahoře nad klenbou nás vítá malý kostelík s ikonami, květinovou výzdobou a hořící svící. O kostelík nad Charmylovou hrobkou prý pečuje stařičký pán a když má někdo štěstí, povypráví mu v angličtině její příběh, bohužel my jsme to štěstí neměli. Napadá mne, že zatím co všechny velké kostely, které jsme při svých toulkách míjeli, byly zamčené, do malých kostelíků a kapliček se dalo vejít a všude nás vítal mihotavý plamínek víry. Řecko má silné náboženské kořeny, vždyť do roku 2008 zde byla povinná výuka náboženství a snad i to má podíl, že se v této zemi cítíme bezpečně.
/ SETKÁNÍ PÁTÉ - S VÍROU /

Třešničkou na dortu ze všech Pyli je Paleo Pyli. Opuštěné středověké město, jež v dobách, kdy tu vládli Byzantinci, bylo hlavním městem, ostrova. Mělo výhodnou polohu, krytou od moře před nájezdy pirátů. Po epidemii cholery se vylidnilo a obyvatelé se přesunuli do dnešního Pyli. Autem lze dojet na odstavné parkoviště a pak vás čeká pouť jehličnatým porostem mezi rozvalinami. V jedné z dochovaných kaplí jsou na zdech patrné fresky, zobrazující výjevy ze života Ježíše Krista. Věčná škoda, že jsou dány napospas hlodajícímu času, bez šance na záchranu. Tesknou, řeckou hudbou zve k posezení zdejší taverna. Jenže pohled od ní na opačnou stranu, na rozvaliny kamenného hradu je omračující a je jasné, čemu dáme přednost. Šplháme nahoru, už pro ten krásný rozhled, který se nám odsud naskýtá. Je vidět daleko až k jezeru Alikes, a ještě dál na moře s přilehlými ostrovy.
A právě u solného jezera Alikes chceme zakončit dnešní cestu za poznáním. Jezero se plní vodou v době dešťů a je hnízdištěm mnoha zajímavých ptáků. Zaujímá značně rozlehlou plochu, částečně je obklopeno rákosím a křovinatým porostem. Země pod nohama je rozpraskaná, a když zkoušíme jít dál, začíná se bořit. Obcházet jej dokola by bylo dlouhé, proto volíme jen krátkou procházku v místech rákosí, odkud se nejvíc ozývá ptačí štěbetání. Kdepak, nejsme tu asi ve správnou dobu. Snad daleko, někde uprostřed plochy lze víceméně tušit hejno velikosti špendlíkových hlaviček a nějakou tu louži, co teď z jezera zbývá. Smůla, mít tak aspoň dalekohled! Trochu se cítíme ošizeni, když ani výpad z protilehlé strany nepřináší lepší výsledek.
/ SETKÁNÍ ŠESTÉ - ROZČAROVANÉ /

DRUHÝ DEN V RYTMU KONÍ POD KAPOTOU

Z dalších atraktivit Kosu nás lákají termální prameny Bros Therma, vzdálené asi 15km od hlavního města. Jsou to vřídla vody o teplotě 40 – 50st, vytékající do moře. Kameny vymezený prostor v moři vytváří provizorní bazének s přítokem horké vody ze skály. Dno tvoří oblázky, ale dá se vstoupit bosýma nohama. Voda je poměrně mělká, aby člověku sahala po krk, musí sedět nebo klečet. Dorazili jsme sem sice záhy, ale přesto už je plno. Spousta šťastlivců si labužnicky vychutnávala zdejší slast. Okolí termálních pramenů tvoří dramatické skály, ve kterých je jako bílá perla zasazena chátrající budova, jejíž dřívější účel se dá jen domýšlet. Přenecháme tento zážitek dalším. Parkoviště se plní auty z půjčoven, už otevřel i bar na přilehlé plážičce, která nám kyne na pozdrav řadou rákosových slunečníků.
Kdo neviděl Asklepion jako by ani na Kosu nebyl, proto si nemůžeme nechat tuto nejvýznamnější historickou památku ostrova ujít. Její vznik se datuje do 3. století př. n. l. Rozkládá se na terasovitých výběžcích na úpatí pohoří Dikeos, zasazen do okolního cypřišového háje. Denně sem míří spousta turistů, aby na vlastní kůži zakusila tajemnou atmosféru tohoto místa, které kdysi sloužilo jako léčebná svatyně a bylo zasvěceno bohu zdraví Asklepiovi. Všechny původní stavby byly zničeny zemětřesením, jejich sláva zapomenuta, kameny odsud sloužily jako stavební materiál. Až na počátku 20. století byly zahájeny archeologické práce s následnými rekonstrukcemi, které daly Asklepiu současnou podobu. Tři terasy jsou mezi sebou propojeny širokými schody. Nejpůsobivějším obrázkem pro mne byla řada korintských sloupů na druhé terase, které náležely k chrámu boha Apollóna. Když scházíte ze schodů dolů, nezapomeňte zvednout hlavu a podívat se před sebe. Je to vskutku podmanivý pohled na pobřeží, a dál k moři až za horizont na tureckou pevninu. Nelze se divit, že tento pohled byl součástí léčebné terapie Proč si tedy nespravit oko a nepohladit duši i dnes.
/ SETKÁNÍ SEDMÉ - S HISTORIÍ /.

Duše máme sice nasycené, ale žaludek se ozývá hladem. Chceme udělat zastávku ve vesničce Platani, jejíž název vznikl podle rozložitých platanů, vytvářejících blahodárný stín na zdejším náměstíčku. V této vesnici žije turecká menšina. Odpovídá tomu i její druhý název Kermedes, stejně jako tři vyhlášené taverny, které patří etnickým Turkům. Vybíráme tu s názvem Arap. Má kouzelnou výzdobu nejrůznějším fetišem, který je rozvěšen po zdech. V zavěšených klíckách zpívají kanárci, pokud to ovšem nejsou samotní slavíci. Ti by se do této orientální pohádky hodili líp. Listujeme jídelním lístkem, i když jsme přišli účelově ochutnat zdejší vyhlášené metze – předkrmy. Stůl je zaplněn talíři. Tak copak nám to tu tak krásně voní! Borek, závitky z lístkového těsta s fetou, Kolokithokefkedes, neboli smažené zeleninové placičky, Gogurthu, což je lilek, cuketa a pečené brambory zalité jogurtovou omáčkou. Dále Kebab, Dolmadakia, Anthus, obojí jsou plněné listy rýží, která se lišila jen chutí, jedna s jemným nádechem kopru, podruhé sladce voněla kmínem. Řadu talířků doplňovala pita a miska plná tzazik. Nezbývá než přání:“ Kali orexi!“ Hostina to byla skvělá. Na závěr si můžeme bez bázně objednat dokonce pravého, nefalšovaného Turka. To jinde ne, tam musíte chtít jen řeckou kávu. Tady ji naservírují ve stříbře a pod stříbrnou pokličkou, až se vás zmocní blaho tureckého paši.
/ SETKÁNÍ OSMÉ - S CHUŤOVÝMI ZÁŽITKY /

V Platani hledáme muslimský hřbitov. Jsou zde hroby z posledních let, které se na pohled jen málo liší od hrobů, které jsme viděli na hřbitovech pravoslavných Řeků. Jsou taky z bílého mramoru, který je oproti naší žule, i ve smrti kamenem optimistickým. Nejsou tak honosné, jedná se o prosté náhrobní desky. Co však je úžasné, jsou staré náhrobky, nahusto zasazeny vedle sebe v jakémsi šiku. Ten pohled působí zvláštně, možná až bojovně. Většinou jsou kamenné, možná mramorové, jenže pod vrstvou patiny už vypadají stejně. Co život to kámen. Kousek odtud je i hřbitov židovský, svědčící o tom, že tu žili i židé. Nahlížím skrze bránu zavřenou na řetěz. V přítmí stromů odpočívá pár pomníků, panuje zde posvátný klid, chvílemi rušený hlukem ulice. To už je ale stará, smutná historie. Nechme je spát.
/ SETKÁNÍ DEVÁTÉ - S ÚCTOU /

Než vrátíme auto do půjčovny, zbývá pár hodin udělat si výlet na jih ostrova. Vždyť to vlastně máme při cestě. Zastavujeme se v Kefalosu v keramické dílně Vasso, nejvyšší čas koupit nějaký talisman. Cinkající lístečky a rybičky tu na mne čekají. To mám radost! Naposled zkouším jejich tóny, naposled váhám který z nich vzít. Jeden jako dárek, druhý pro sebe, bereme oba. Přidáme k tomu pár vzájemně hřejivých slov, pro vzpomínku, aby to teplo a zvonění na dobré časy dlouho vydrželo.

BUSEM DO KOSU ZA HISTORIÍ A ZMRZLINOU.

Proč nejet do Kosu busem? Lze si tak ušetřit problémy s parkováním a ocenit výhody hromadné dopravy! Jsme pro. Dopolední spoj, v září jedou denně čtyři, je hodně plný. Z deseti nastupujících si sedl jeden, já, protože anglický džentlmen mi dal přednost. Situace se po pár zastávkách mění k lepšímu. Na konečné stanici, stejně jako v ulicích Kosu se většina turistů pozná podle map či průvodců, které třímá v rukou, podle šťastných pohledů znalců historie a vyděšených očí těch, kdož mají strach, že se tu ztratí. I když ve středu dění se snad ani zabloudit nedá! Kolem vás probíhá stále stejná kulisa, náměstí s Hippokratovým platanem, nad kterým se zvedá varovný prst mešity Hasana Paši, všemu vévodící johanitská pevnost, či největší starověká památka, kterou je antická agora. Do pevnosti se vchází přes most, pod kterým pulsuje život. Vidíte rušnou cestu, lemovanou palmami, vedoucí dál kolem přístavu. Na mostě mladíček loudí na struny melodii Dětí z Pirea a kolemjdoucí rozesmáté Japonky se přidávají zpěvem. Vystoupení budí pozornost, notoricky známá píseň v japonštině zní legračně a přihlížející jsou hned štědřejší.
Je pondělí a to bývá většina památek zavřena. Agora dnes odpočívá. Bereme za vděk přístupnými Osmanskými lázněmi. Mají ve střeše důmyslné větracími otvory a propůjčují jí vzhled cedníku. Vnitřní interiér tvoří jen mramorová umývadla s mosaznými kohouty, stoličky a lavice, na zdech dobové fotografie. Vypadá to, že si v těch časech hygienou moc hlavu nelámali.
Johanitská pevnost je rovněž přístupná. V 15. Století byla baštou proti osmanským výpadům, kterým nakonec podlehla. Rozkládá se ve dvou výškových rovinách. Dole jsou zbytky zdí, s dobře rozlišitelnými erby johanitský velmožů, je zde shromážděno množství nejrůznějších artefakt. Horní části dominuje opevnění s mohutnými střílnami. S minulostí v zádech se příjemně prochází podél cimbuří a přitom vám před očima běží současnost, tepající život za hradbami, podtržený doprovodem moře.
Scházíme do přístavu lemovaného řadou taveren a kavárniček. Nahlížíme do místní tržnice, pro jejíž tradiční zboží jako je med s oříšky, olivový olej, fíky, olivy a chalvu máme slabost. Při obědě krmíme kočky tuňákem. Nejdřív tu způsobně seděla jen jedna s natrženým uchem z dřívějších šarvátek, ale jak se rozkřiklo, že se podává tuňák, byly tu rázem čtyři. „Tak to tedy holky ne, to by na mne nic nezbylo!“
Cestou k nádraží míjíme zmrzlinový stánek. Nejsem žádný velký milovník zmrzliny, ale tady se mne zmocní nepopsatelná touha si ji dát. Se zmrzlinářem je špatná domluva, druh jaký chci, nemá, autobus jede za chvíli a to ještě nevíme odkud. Ve chvilce nervozity volím narychlo žlutou, melounovou. Takovou jsem snad v životě neměla! Děsím se nabrané obří porce a toho, co to bude stát. Moment překvapení, zmrzlinář chce euro a půl za kopeček. Tak to není žádná hrůza. A je skvělá, jediná a nejlepší, co jsme na Kose jedli. Zádrhel však je v tom, že autobus už je na místě a plní se lidmi. Vypadá to, že tu budu muset zůstat, protože jsem vychovaná a vím, že se dovnitř se zmrzlinou nesmí. V euforii překračuji zákaz a klidně si na sedadle užívám svou porci zmrzliny, když tu mi dopadne na rameno cizí ruka: “Lady eis cream no on the board“. Vidím pohoršený pohled řidiče, který mne za můj prohřešek probodává očima. Co teď? Co mám teď, minutu před odjezdem, dělat? Mám snad vystoupit a hodit zmrzlinu do koše, jenže kam? Žádný tu není! Tak jsem ji, rdíc se, v klidu dojedla. Fakt byla dobrá.
/ SETKÁNÍ DESÁTÉ - MRAZIVÉ /

Ostrov Kos jsme za těch pár dnů spěšně poznali. Úmyslně jsme se vyhnuli velkým turistickým letoviskům, určitě mají dost svých příznivců. Stačilo si doma promítnout reklamní video jakési cestovní kanceláře a zjišťujeme, že nic z toho co běželo před našima očima, jsme tu neviděli. Díky bohu. Jako bychom ani nebyli na tom stejném ostrově! Mohla bych pomalu zavřít sešit svých vzpomínek na ostrov setkaní, ale jaká by to byla dovolená přímořská dovolená, kdyby se na ni člověk neprojel ani jednou lodí?!

ZÁVĚREČNÝ BONUS - LODNÍ VÝLET NA NIISSYROS

Nissyros, hříčka přírody, vulkanický ostrov, jehož kráter mocně přitahuje turisty. Bylo by hezké přijet sem a jen tak v klídku si zažít sám jeho atmosféru. Bereme za vděk výletem, organizovaným Řeky. Má drobné nedokonalosti, například v tom, že auto, které nás má dovést do přístavu Kamari kapacitou nedostačuje, i když si v něm už sedíme jeden druhému na klíně. No problem, řidič to otočil ještě jednou. Loď čekala. Nissyros se nám za hodinu přiblížil nadosah. Mám pocit, že při vplouvání lodi do přístavu se cestujících zmocňuje jakési vzrušení, jako v divadle při potlesku. Vstávají, filmují, fotografují. Možná jsou rádi, že brzy vstoupí na pevnou zem. Přístav má krásné jméno Mandraki, je v něm cítit vůně mandlí a dálek. Vypadá malebně, zasazen do zeleného klína kopců. Autobusy jsou na mole seřazeny v jednom šiku, chce to rychle se zorientovat, který je ten náš. Tady pochopím, že tento výlet je perfektní továrna na turistiku. Máme štěstí, že se dostáváme do dopoledního odjezdu k vulkánu. Pozoruji zvláštní krajinu, ubíhající za oknem autobusu. Je terasovitě uspořádaná v kopcích, co teráska, to pár olivovníků. Jinak dokonale pustá, tak že mne napadá, kdo a kdy tady vytvořil početné kamenné zídky a dal ráz celému okolí? Kráter Stefanos, cíl naší cesty je kruhové propadliště hluboké 25m, dlouhé asi 300m, do nosu uhodí pach síry. Na prohlídku kráteru máme necelou hodinu, když vezmeme v úvahu jeho rozlehlost a to, kolik je tu přírodních zvláštností, je to zoufale málo. Shora vypadá přístupová cesta jako mraveniště. Hrdinně vyrážíme s mnohojazyčným davem do nitra vulkánu, obdivně zírajíc na dámy, které podcenily obutí a balancují mezi kameny podpírány svými mužskými protějšky. Dole se kouří z výdechů země. Nevím, co dřív. Fotit na zemi shluky krystalů, anebo se s hlavou nahoře unášet pohledem na barevnou přírodní hříčku v bílo žluto hnědé variaci? Mám na paměti, že si odsud nemám nic brát na památku. Nezbývá než doufat, že vyjde něco ze snímků, které jsem nafotila.
Zážitek z vulkánu dovršíme touláním uličkami přístavu Mandraki. Jsou malebné, uzoučké, většinou na konci utopené v modři moře. Pobřežní promenádou se dá dojít ke zdejší pevnosti johanitů a odtud do kláštera Moni Panagias Spilianis. Klášter zasvěcený Panně Marii je přístupný. Nikdo nás tu nekárá za krátké nohavice a nenavlíká do plášťů na zahalení ramen, i když tu na stěně visí. Usedáme před ikonostasem do vyřezávaných židlí, abychom se pohroužily do zdejšího ticha. Pozdě napomínám svého muže, který si nevšiml zákazu focení. Konečně jsem ráda tomu, že nám odtud něco zbude pro případ, že by vybledly vzpomínky.
/ SETKÁNÍ JEDENÁCTÉ - NISSYROVSKÉ /

ZÁVĚREČNÉ ROZJÍMÁNÍ

Vím, že těch setkání na Kosu bylo víc. Třeba s tou šedovlasou paní, co si při chůzi pomáhala northwolkingovými holemi a bylo ji bezmála osmdesát let. Obdivovala jsem ji. Jela s námi na výlet, i v Asklepionu jsme ji potkali, někdy samotnou na pláži. Ráda jsem s ní povídala, těšilo mne to povídání, stejně jako naděje, že mám ještě snad šanci pár ostrovů uvidět, že v žádném věku není pozdě. Roztomilá byla skupinka pubertálních školáků v jedné vesnici, kteří si všimli dvou bláznů, co nemohli najít cestu ke kostelu. Dali si s námi na dálku lekci angličtiny otázkami: „Odkud jste, či jak se máte“? Statečně jsme na jejich palbu odpovídali, dokud je nezaskočila naše řečtina:“Pos se léne?“ Odpověď už k nám nedoletěla, buď jsme neměli správný přízvuk, nebo jsme zahnuli za roh a nebyla slyšet. Taky jsme měli štěstí a setkali se na cestě s Řekyní, která nám servírovala jídlo v hotelu. Jela na mopedu krmit své ovce. Měla 5 dětí a 400 olivovníků. Byla hrdá a úžasná.
Naše setkání ať už s mlčenlivou historií, krásnou přírodou, či dobrými lidmi v nás zanechalo nesmazatelné zážitky, vyvedené v těch nejjasnějších barvách na paletě vlídného ostrova Kos.

A za to vše, ti ostrove ve tvaru burského oříšku, děkuji. Přece jen jsem ti zůstala dvě věci dlužna….
Ještě bych si chtěla obout pořádné boty a vyšlápnout na vrchol pohoří Dikeos.
A vždycky když jsem slyšela zaznít zvon na ostrůvku Ag. Stefanos u jeho malebné kapličky, přála jsem si tam taky zazvonit. Jen tak, pro štěstí…. To je můj druhý dluh.
Asi se budu muset vrátit….

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (6)
10.09.14 12:40 janeck
Souhlas. Naprosto perfektně podáno. Hned bych se tam vrátil.
12.12.13 13:54 Robert (nepřihlášený uživatel) 46.33.112.***
Toho pána jak prodává mušle a mořské houby jsme potkali u termálních pramenů.. Měl tam menší stánek. Nabízel nám pěkné houby a i o nich dokázal zajímavě pohovořit. :-) Chtěl jsem si 4 vybrané koupit, problém byl že peníze jsem měl zamčené ve skůtru na horním parkovišti. Řekl jsem mu že se vrátím, že jdu pro peníze. Podle všeho mě to moc nevěřil. Když jsem se vrátil bylo vidět jak je překvapený a má radost. Houby měl sice již vrácené mezi ostatními ale zas mi je našel.. :-))
Jeden z nejlepší nákupů na ostrově.. Lidi hlavně nekupujte houby v obchůdkách zabalené v igelitu. Raděj podpořte místní lidi přímo! ;-)
04.11.13 15:06 vacková
Před pár lety jsem byla na Kosu, když jsem četla tyto řádky znovu jsem prožívala ty chvíle strávené na ostrově. Vřele bych tento cestopis doporučila jako průvodce po ostrově. Moc pěkně napsané.
27.10.13 11:56 jarhajk
Ze zdravotních důvodů cestuji po Řecku, bohužel, jen virtuálně a čtu cestopisy. Tento je
skvělý. Umocněn fotkami mě dokázal vtáhnout do místa i děje. Díky za něj.
17.10.13 16:05 janavi
Kos je rozmanitý , je tam všechno a navíc se dá navštívit Nissiros a Kalymnos. Máte pěkné zážitky a hezky jsi je popsala, Já jsem si zavzpomínala. Fotky jsou taky hezké.
10.10.13 22:23 IrenaT
Výborný cestopis i fotky! Zatím mne Kos moc nelákal, ale po přečtení toho cestopisu bych jej chtěla vidět na vlastní oči :-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
es4hH
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝hesina˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
Galerie1
Hotely1
Diskuze0
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací