Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 3 | 39
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Karpathos 2010 se srdcem na dlani

Autor:
Zařazeno:
Karpathos
Napsáno:
19.03.13 17:33
Fotografií:
0
Přečteno:
4206
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
28 °C
Oblačno
Z, 8.7 m/s
Listuji oblíbenou knihou a její řádky jako by se staly ozvěnou mých vlastních pocitů:

"Řecká země se přede mnou otevírá jako Kniha zjevení. Nikdy jsem netušil, že země toho může tolik skrývat; chodil jsem po ní slepý, kroky nejistými a váhavými; byl jsem pyšný a arogantní, spokojený s vylhaným a omezeným životem člověka měst. Světlo Řecka mi otevřelo oči, proniklo do všech pórů těla a rozšířilo celé moje bytí."

________________________________________

Kapitola první - Dobří albatrosáci se vracejí

"Ocitl ses v jiné části světa, v jiné zeměpisné šířce, jsi v Řecku, v Řecku, chápeš to? Bylo nezbytné opakovat slovo Řecko, protože jsem měl podivný pocit, že jsem doma, naprosto doma, v místě tak povědomém, že když jsem se rozhlížel, naplněn hlubokým obdivem, proměnilo se okolí v nové a neznámé místo."

Po čtyřicetistupňové výhni pražských ulic to vypadá, že náš milovaný ostrov, ovívaný na probuzenou svěžím vánkem, přijal náš návrat docela vlažně. Hřejivost prvnímu karpathoskému ránu dodá teprve veselý úsměv Marie z Lefkosu, která už nás vyhlíží v letištní hale s klíčky k Pandovi. Nad penězi mávne ledabyle rukou - "no hurry, no problem to pay anytime", takhle to přece u nás chodí. Aby se v době krize neřeklo, trucuje a stávkuje aspoň autorádio, ale my už se beztak vyladili na řeckou pohodu.

Majitel Jorgos nás vítá jako starousedlíky a nejsme sami, sotva nakoukneme z balkonku, zažíváme nečekané déjá vu, v sousedním apartmánu se uhnízdila italská rodinka, která nás pronásledovala po ostrově před dvěma lety.

Nekonečně dlouhé čekání je pryč, stačí jen pár kroků a můžeme zas cítit pod bosýma nohama hřejivé kamínky, nořit se do konejšivé náruče moře a nechat se jím prostoupit. Ve slané záplavě na Potali se cachtáme jako tuleni z vymírajícího druhu Monachus giganteus nudus:-). Zátoku máme jen pro sebe, až po desáté se šum moře smísí s mnohohlasým cinkotem zvonků Kostasova kozího stáda, který přivolá první plážové povaleče.

Nemůžeme se nabažit moře a odpoledne se přesouváme na východní pobřeží na pláž Damatria, stráženou ostrůvkem Mira. Pro její nádherně průzračnou tyrkysovou vodu jsme ochotni přinášet oběti a soukáme na sebe nenáviděné plavky.

Objevování neznámého zahájíme naprosto přízemně u Kostase v taverně Under the Trees nedaleko Finiki na západním pobřeží. Nic zlého netušíce si objednáváme dvě jídla, na stole před námi se ocitnou gigantické porce nejmíň pro čtyři hladové krky a posezení v taverně se protáhne, dokud poslední sousto s funěním nezmizí z talíře, protože obojí chutná báječně. Taverna sice nepůsobí tak útulně jako nedaleká Pine Tree v Adii, ale pro milovníky dobré kuchyně je to téměř povinná zastávka.

Jen o kousek dál stojí hned u hlavní silnice kostelík zasvěcený svatému Fanouriovi. Na nádvoří zastihneme v pilné práci chlapíka s kbelíkem bílé barvy, zrovna se chystá přetírat stěny kostelíku, protože svátek tohoto světce se kvapem blíží. Ptáme se, jestli můžeme vstoupit, a když uspokojivě odpovíme na zvídavou otázku, odkud jsme a jsme-li křesťané, smíme pobýt se svatým Fanouriem chvíli o samotě.

O jeho životě a mučednictví nebylo známo vůbec nic až do objevení vzácné ikony někdy kolem roku 1500. Stalo se to podle literárních pramenů buď na ostrově Rhodos, nebo na Kypru. Ikonu společně s dalšími údajně objevila potulná banda Arabů v ruinách starobylého kostelíku. Všechny ikony silně poznamenal zub času, jen tahle jediná vypadala jako by byla namalována teprve předchozího dne. Rabující Arabové ji ale zahodili jako cosi bezcenného, naštěstí je z bezpečné vzdálenosti sledovala skupinka mnichů, a když zlodějská tlupa odtáhla pryč, pro ikonu přispěchali a zachránili ji před zkázou. Na ikoně byl vyobrazen portrét světce a ve dvanácti rámečcích po obvodu je zachyceno i jeho utrpení při krutém mučení tak živě, že snad umělec musel být očitým svědkem oněch událostí.

Svatý Fanourios pomáhá lidem nacházet správnou cestu a hledají u něj přímluvu, jestliže někoho nebo něco důležitého v životě ztratili, třeba když chtějí navrátit zdraví nebo lásku. K obdarování přinášejí koláč "fanouropita." Koláč bez použití mléka a vajec jsme neupekli, ani ho nerozdělili mezi sedm rodin, ale doufáme, že i pár mincí a zapálená svíčka k vyslovení našich přání postačí.

Kapitola druhá - Putování s Cvokem

"V Řecku každý zatouží vykoupat se v oblacích. Chce se vám strhnout ze sebe šaty a s rozběhem se vyšvihnout do modré hloubky. Chcete se vznášet ve vzduchu jako anděl či se natáhnout do trávy a vychutnat kataleptický trans. Kámen se zde snoubí s oblohou …"

Svítá a neúnavný soused Kostas předvádí, že uplynulé dva roky nezahálel a svůj repertoár hvízdání nebývale rozšířil. Jednoduchý táhlý pískot se mění v sérii květnatých tirád, připomínajících ptačí cvrlikání, a ozývá se záludně nejen ve dne, ale i v nekřesťanskou hodinu, kdy si noc teprve podává ruku s nadcházejícím ránem. Se spánkem je konec, snídáme a pozorujeme ranní rituál krmení koz. Na dvorku dychtivě pobíhají tři hafani, kteří pak Kostase a jeho stádo provázejí před půl sedmou na cestě přes pláž do protějších kopců.

Odpočatý Panda nás ochotně veze přes Pyles do hor, odkud máme namířeno na planinu Lastos k taverně Kali Kardia. V Othosu zdálky mává usměvavá panímáma, potřebuje se dostat do Volady, rádi vyhovíme a rukama nohama se pokoušíme konverzovat. "Efharistó polí, Cechía", volá za námi, zatímco se otáčíme v úzkých uličkách Volady a vracíme se kousek zpět k odbočce na Lastos. Přes hřebeny se valí cáry mraků a o nějaký kilometr dál milosrdně zahalují hluboké srázy, od nichž nás oddělují svodidla úzké silničky. Obloha nad Lastosem je ale šmolkově modrá, mráčky si mezitím kamsi odpluly.

Z Cvokova deníku
Je nádherné ráno, sedím před tavernou a čekám. Bacha, už jedou! Takže nahodit rozverný kukuč a rozkmitat ocásek, první túristi jsou tady. No teda, z auta se vynořují dvě mátohy a ještě tahají z kufru spoustu jakýchsi krámů, to bude pořádná dřina vyhnat je nahoru na Kali Limni. Alespoň jsou přátelští a umí báječně drbat za uchem, takže to s nimi zkusím. Plácneme si na to packami.

Nevím, co pořád mají s tou mapou, já přeci cestu dobře znám. Vida, stejně jdou nakonec za mnou - ale ne, u tisíce blech, jasně musí vidět značku, a přesto míří jinam. Aha, tihle asi budou líní šlapat do kopce a dají přednost prašné cestě, co se vine po východním úbočí vrchu Kolla. No dobře, však já si zábavu najdu, zaslechl jsem zvonky a pořádně ty huňaté potvory proženu. Nedbám na to, že chlápek si cosi brblá pod vousy, prý by chtěl kozy a ovce natáčet a já mu je plaším, vážně nevím, co na nich vidí. A ještě se za mými zády domlouvají, že mi budou říkat Cvok. Mám se urazit a rafnout je? Jenže oba to vyslovují tak hezky něžně. Dnešní panička je přehnaně útlocitná, pořád mně vnucuje vodu, ale měla by si ji radši nechat pro sebe. Sluníčko začíná pořádně připalovat a vítr se někam zatoulal.

Lítám sem a tam a ti dva stále nikde. Abych se zas kus vrátil. A jé, znovu mají hlavy nad mapou a ukazují na kapličku schoulenou vlevo na úbočí. Jestli to nevíte, tak vám prozradím, že se jmenuje Agia Pelagia. A jestli chcete dojít až tam, kam si myslím, měli byste trochu pohnout kostrou, jsme teprve v polovině cesty. Proč se na hřebeni zastavili a ohlížejí se, když jsem vedle nich? Civí málem s otevřenou pusou, no jo, je to krásný a vábivý pohled, kéž bych se mohl rozběhnout až tam k severním horám, které v dáli vykukují z čepičky bílých mraků, ale musím dohlídnout na ty dva.

Konečně se loudové vydali dál, do borového háje, který vrhá milosrdný stín. Přeskakuju kamenné zídky a s chutí straším rohatice, které by nám chtěly zkřížit cestu. Uplynula další hodina a dvounožci jsou netrpěliví. Myslí si, že jim nerozumím, ale holenkové, na mě si s češtinou nepřijdete, dobře jsem vás prokouknul, a nebojte se, za chvíli jsme u cíle. Stoupnu si na samý okraj cesty, abych je k sobě přilákal. Haf, haf - tak tady ji máte, kapličku Agios Nikolaos, přímo před sebou. A když se zadíváte hluboko dolů, uvidíte tenký proužek pláže Kyra Panagia.

Sejdeme ke kapličce a ten hrozně vysoký dvounožec ověšený jak vánoční stromeček utíká kousek dál a mumlá něco o natáčení. Ženská má alespoň rozum a jdeme se napít k prameni. Už pochopila, proč jsem nechtěl teplou vodu z láhve, když tady mám čerstvé a chladivé tolik, kolik si budu přát. Jen ať už přestane obdivovat kohoutek, co vypadá jako miniaturní šupináč, a pořádně vodu odpustí, jinak bude příliš horká. Sláva, voda už vesele proudí a je to lahoda, zvlášť když mně postříkají i můj zaprášený kožich. Oba se vodou nalili jako dva žoky, vypadají náramně spokojeně, takže můžu zalézt do stínu a chvilku je spustit z očí. U kočičího pšouku, čím to na mě zase míří? Dejte s tou kamerou a foťákem pokoj, pak kdo že je tady cvok.

Zpáteční cestu zvládli za poloviční dobu, ale dostali pěkně do těla, sluníčko je pořádně potrápilo. Nevypadá to, že by chtěli jít se mnou do taverny, nevadí, aspoň se s nimi nebudu muset dělit, Thanassis už mě volá a vevnitř to tak lákavě voní, copak to ti dva necítí? Odjíždějí. Nakonec to s nimi byla docela zábava a možná, když už jsem přetrpěl i to natáčení, budu jednou slavný. Haf!
________________________________________

Opouštíme temperamentního Cvoka a Lastos a uháníme do Menetes. V útulné taverničce Dionysos Fiesta vyřizujeme pozdravy od kamarádů řeckomilů. Sympatická Irini se rozzáří radostí, a protože si s turisty ráda povídá, uvízneme v jejím modrobílém království na celé odpoledne. Na stole se ocitají masové kuličky a tzatziki, makarounes a mousaka a taky hrozny z rodinné farmy. Irini nás provede domem, zařízeném v tradičním karpathoském stylu. Přitom neúnavně brebentíme a stihneme probrat radosti i strasti života, krizi i řecké chlapy. Posteskne si, že informace o "velkém" světě jí zprostředkují jen hosté, protože sama tráví většinu času v mikrosvětě taverny. V zimě jí místo turistů dělají společnost hejna ptáků, usedající na vzrostlý citroník uprostřed dvorku. Vybízí nás, abychom se navečer vypravili na tradiční fiestu k jednomu z kostelíků. Potkáme tam prý i jejího bratra Minase. Neváháme ani vteřinu.

Je chvíli po šesté a na plácku pod kostelíkem už pánové nad ohněm promíchávají maso ve velkých hrncích. Na lavičce sedí charismatický pop z Menetesu, jdeme se představit a zdvořile požádat, jestli můžeme coby "crazy tourists" obtěžovat s kamerou. S požitkem vyfoukne dým z cigarety, srdečně se zasměje a našemu konání požehná "God bless you!" Pánové hned vytahují z kotle kus šťavnatého kozího masa na ochutnávku a ukazují na hromadu rýže, která se bude vařit ve šťávě z rajčatového protlaku s kořením. Jen co stihnu dojíst, odvádí mě další z nich kousek dál za kostelík. Stejně jako ostatní mluví dobře anglicky, většinu života strávil v Kanadě. Ve stráni stojí jeho rodný dům a kousek opodál zas ten, kde se narodila jeho žena. Nedávno k oběma přikoupil i pozemky a ovce, které se klidně popásají kousek od nás. Jak později pochopíme, je hlavním mecenášem a organizátorem slavnosti. Vysvětluje, že kostelík byl opraven z darů kanadského spolku Menetesanů a hrdě ukazuje na bohatě zdobenou vlajku, povívající ve větru spolu s řadami menších vlajek lemujících nádvoří.

Před kostelíkem si ladí tradiční nástroje dva muzikanti a ochotně zahrají i do kamery. Blíží se sedmá hodina a nádvoří se zaplňuje hosty. Přinášejí k žehnání sváteční chléb ártos, sypaný sezamem, zdobený hřebíčky a provoněný všelijakým kořením. U vstupu ke kostelíku přibývají v ošatce štědré peněžní dary a podstatně skromnější částkou se připojíme taky. Usedáme k připraveným stolům. V sedm pop rozezní zvon a začíná mše zakončená obřadem žehnání a lámání chleba. Přinesený chléb symbolizuje pět bochníků, které Ježíš požehnal v poušti a nasytil jimi pětitisícový zástup.

Málem bych v zaujetí zapomněla na Minase, rozhlížím se v davu a ptám se na něho okolostojících. Z blízkého domku mezitím vyběhnou jako mravenci pomocníci a roznášejí jídlo. "Támhle ten," ukazuje mi jeden místní. Minas je v jednom kole a stihneme jen předat pozdravy, pak už se zapojím do lidského řetězu předávajícího talíře z rukou do rukou až ke stolovníkům, sama pak ďobám jen od každého kousek, protože víc po odpoledních hodech u Irini nezvládnu. V bohatě nazdobeném košíku se na závěr hodování roznáší křehké mandlové cukroví kourambiedes. V mžiku jsou pak sklizeny skládací stoly a uprázdněný prostor zaplní kruh tanečníků. K muzikantům si přisedá asi šestiletý klučina a vyhrává na krétskou lyru. Hudba se nese setmělou krajinou a přivádí sem další zvědavce. Do hajan jdeme až pozdě v noci a v uších nám doznívají podmanivé melodie pozvolna přecházející v sen.


Kapitola třetí - Tour du Sud

"Samotné skály, a nikde jinde na zemi je bůh tak štědře nerozdával jako v Řecku, jsou symbolem věčného života. V Řecku skály promlouvají, lidé mohou oněmět, ale skály nikoliv."

Opatrně otevírám oči a naslouchám. Nic, ticho až podezřelé. Páni, je půl deváté. Líně se protahuji v představě slastného nicnedělání na pláži. Ale kterou si vybrat? Volba padá na dosud neprobádaný jihozápad ostrova. K pláži Agios Theodoros vede pohodlná asfaltka. Vystoupíme na parkovišti, kde už se to hemží dalšími auty a skútry. Pod útesy se táhne úzký pruh pláže s obsazenými lehátky a slunečníky - mrknem na sebe, otočíme se a mažeme zpět k autu. Popojíždíme kousek dál po šotolinové cestě směrem východním. Z dáli na nás pokukují tři bílé tečky. Jsou to čerstvě dokončené, ale opuštěné vilky Araki obklopené neutěšenou pustinou. Velký transparent zoufale křičí "For sale". Pod útesem leží stejnojmenná pláž, která seshora vypadá o něco líp, než její slunečníková sousedka. Uprostřed pláže vítr cloumá s potrhanou plachtou na rákosovém přístřešku nějakého trosečníka, ten ale není doma a jeho příbytek už obsadil někdo jiný, takže se usídlíme opodál.

V našem žebříčku pláží bychom Araki zařadili spíš do karpathoského průměru. Možná i proto je nám líto prožít celý den válením na pláži a radši se přemisťujeme podél jižního pobřeží do oblasti Afiartis. Někde na návrší nad silnicí by se měly za oplocením ukrývat pozůstatky základového zdiva mínojského domu, starého asi 3500 let. Archeologové se domnívají, že byl možná zničen mykénskými dobyvateli nebo zemětřeseními nebo snad po výbuchu sopky na Santorini. Odhodlaně se vrháme ke každému plotu, ale naše archeologické nadšení postupně ochabuje, protože kamení a rozvalin sice najdeme hromady, ale mínojskou vilu ani náhodou. Začínáme si připadat stejně truchlivě jako zdejší krajina vypálená sluncem, takže pro dnešek odtroubíme konec badatelské výpravě a vracíme se do Lefkosu.


Kapitola čtvrtá - V Poseidonově království

"Řecko je podvědomým prahem nevinnosti. Od svého narození se nezměnilo: stojí tu nahé, nic neskrývající … je složeno ze země, vzduchu, ohně a vody. Mění se s ročními obdobími v harmonickém rytmu. Dýchá, vábí, odpovídá."

Kostas nás jako vždy předehnal, ale jen o kozí chlup. Před sedmou už jsme na cestě do Spoa, přehoupneme se přes hřeben a v záplavě ranního slunce elegantně vykružujeme serpentiny na východním pobřeží. Z protijedoucích aut nás pozorují udivené pohledy místních - turista a v tuhle časnou dobu?

Malinkaté letovisko Kyra Panagia, sevřené mezi strmými útesy, ještě dospává, jediným zvukem jsou košťata odmetající stopy včerejšího dne. Slunce šimrá hřejivými paprsky a vybízí, abychom šli poškádlit Poseidona, který si dnes přispal, protože hladina je vyhlazená jako zrcadlo. Pán moří k nám vysílá drobné rybky, aby nás vyhnaly okusováním nohou. Nečekáme, až na vetřelce pozvedne i trojzubec, a prcháme nad kostelík úzkou pěšinou vedoucí podél pobřeží. Cikády právě secvičují nové koncertní číslo a omamně vonící borovice dotvářejí nádhernou kulisu k šedobílým útesům a sytým barvám moře. Vůbec se nedivíme, že si vládce mořského světa tyto končiny žárlivě střeží.

Při všem tom výletování jsme pozapomněli na našeho Pandu, který na nás vyčítavě mává ručičkou a domáhá se dotankování, jinak prý ať zapomeneme na to, že se s námi požene až do Volady. Moc dobře ví, že do kopců nás táhne naše oblíbená tavernička. S plnou nádrží Pandu usmlouváme a zakrátko taverna Klimataria patří jen nám, doslova, zatímco dřív byla terasa plná turistů i místních, dnes je tady pusto prázdno, ani kočky nepřišly vyloudit kousek jehněčího.

V nedalekém Othosu žadoním o zastávku před místním pantopolionem. Zdobené průčelí krámku láká ke vstupu a kromě fotky si odvážíme i láhev vína pocházející ze Stes, kam máme namířeno. Malá osada, obklopená vinicemi, se utápí v záplavě paprsků podvečerního slunce a vyzařuje z ní absolutní poklid. Do Stes se prý uchylují ti, pro které je i samotný Othos příliš rušným místem, a ten klid je natolik vábivý, že v 3D fantazii spřádáme penzijní plány, ve kterých sedíme na zápraží malého domku, vyhříváme kosti v pozdním slunci, přiťukáváme si sklenkou vína z vlastní vinice a přitom koukáme na moře a hory :-). Ze snění nás vytrhne zvon z kostelíku Agios Panteleimonas, který je nepřehlédnutelnou dominantou vesnice i pro svou netypickou barevnost. Jeho bohatě vyřezávané dveře dlouze zkoumáme, abychom nevynechali jediný půvabný detail.

Mezi Stes a Othosem vede prašná odbočka k místu zvanému Milí. Jak název napovídá, stojí zde v řadě asi 10 mlýnů shlížejících k západnímu pobřeží. Některé jsou zčásti opraveny a tajemství, která se v nich ukrývají, střeží hubení psíci uvázaní na řetězech. Nejpečlivěji udržovanou stavbou je místní kaplička Agios Nikolaos. Jakmile se nedůvěřiví hafani ztiší a vy přimhouříte oko nad bordýlkem okolo mlýnů, zjistíte, že tohle místo je vlastně docela idylické a ve večerním světle nabízí nečekaně krásné výhledy až ke vzdálenému Kassosu.

Večer je nezvykle teplý a vzduch je dusný až k zalknutí. V noci se ale probouzí vítr a místo Kostase se do našich snů vkrádají tlukoucí albatrosí křídla, která se při nechtěném procitnutí promění v mlátící okenice.

Kapitola pátá - Den s vůní člověčiny

"Také jsem se poprvé v životě setkal s lidmi, kteří byli takoví, jací lidé mají být - totiž otevření, upřímní, přirození, spontánní, laskaví."

Vstávat, holoto líná, šestá právě odbila. Cestou z Potali si máváme s Kostasem, kterého čeká pravidelná pouť s kozím doprovodem. Vítr neustává a ohýbá stromy, jakoby se před námi klaněly. Před osmou stojíme nad maličkou pláží kousek za Damatrií, podle fotek vypadala skvostně, skutečnost nás ale zklamala a zpět do auta nás zahání i pořádný fičák. Pohrdneme soukromím a raději to dnes riskneme na jihu na některé z pláží pod útesy plnými mušlí. Vítr je tady mírnější, moře o poznání klidnější, ale taky citelně studenější, pouhých 23°C.

V poledne se pláž docela plní, balíme proto saky paky a odjíždíme do Amopí. Sázíme na doporučení z reckoname a parkujeme před tavernou Perama Maria. Paní Maria je okouzlující dáma a zdatná lingvistka, mluví anglicky, italsky a překvapivě výborně rusky a sem tam prohodí i české slovíčko. Jsme zatím jedinými hosty a máme čas na lukulské hody prokládané povídáním. Dozvídáme se, že tavernu otevřela teprve před pár lety a zakládá si na domácí kuchyni z "fresh and natural" surovin. Každý může nakouknout nejen do menu, ale taky v kuchyni přímo pod pokličku a dopřát si malou ochutnávku, než si ze všech úžasných dobrůtek složí vlastní symfonii chutí a vůní. Předchozí nestřídmé hodování nás zřejmě dostatečně natrénovalo, takže slupneme skvělé mezedes i jednoduše upravenou rybu orata s bohatou oblohou jako malinu a završíme požitek báječnými loukoumades.

Vedle taverny se v zahradě ukrývá dům s osmi pokoji k pronajmutí. Každý je laděn do jiné barvy, jsou prostorné, s velkou terasou v patře a předzahrádkou v přízemí. Kdybychom jednou chtěli být nevěrní Lefkosu, pak bychom neváhali ani vteřinku a ubytovali se právě zde.

Na jednom z olivovníků v zahradě rostou obří olivy, které Maria sklízí v září a nakládá k jídlu. Drobné plody odrůdy koroneiki, pocházející z Kréty, přijdou na řadu později. Ze všech svých stromů loni vylisovali přes 500 litrů oleje. Z knížky Manfreda Junga víme, že dva historické dřevěné lisy stále fungují v Pyles, zatímco v Mesochori provozují jeden z nejmodernějších automatických lisů v Řecku. Jen v něm se při dobré úrodě vylisuje až 80 000 litrů oleje, ale to prý zdaleka nestačí a olej se dováží z Kréty i Rhodosu, protože spotřeba na hlavu se na Karpathosu odhaduje na 20-30 litrů ročně.

V oploceném výběhu za olivovníky si kozy spokojeně chroupají suchý chleba. Maria na ně se smíchem žaluje, že strašně moc žerou. Snad si totéž nemyslí i o nás :-). Ke zvířecímu osazenstvu patří ještě tři králíci, přítulná fenka Alikí a rozvážný kocour Giovanni. V Perama Maria se lehce zapomíná na čas, najednou si uvědomujeme, že jsme ani nestihli omrknout zdejší pláže, natož si vyšlápnout ke kostelíku na malém návrší.

V závěru dne se loučíme s Pandou a vyměníme ho u Nikose za džípa. Chvíli klábosíme, ale Nikosovo zachmuřené čelo dává tušit, že byznys nejde tak dobře jako jindy, posteskne si, že sezóna se rozjížděla velmi špatně, z Itálie bylo zrušeno několik letů a citelně postrádá i zákazníky ze Slovenska. Uzavřený hotel Sarris a nekončící spor bratranců o něj taky ubírá Lefkosanům příjmy. Konečně dojde i na platbu, a aby to tolik nebolelo, odjíždíme se sáčkem čerstvě natrhaných fíků od Nikosova souseda. Jsou sladce vyzrálé a provoní chvíle strávené při západu slunce na terase.


Kapitola šestá - Na konec světa

"První řecké slovo, které jsem se naučil, bylo neró (voda) a je v něm opravdová krása …"

Bože, jak já ten budík nenávidím. Snažím se temné myšlenky rozptýlit vidinou neznámých severních končin ostrova, ale chuť něco rozmlátit mě neopouští ani na asfaltce za Spoa. Jízda po nové silnici je sice pohodlná, jenže svodidla brání výhledům, které jsem tolik milovala a mohla si je nerušeně vychutnávat dvakrát tak dlouhou dobu než dnes. Míjíme Olympos a pokračujeme směrem na Avlonu. Teprve zastávka u kostelíku Agios Konstantinos a neskutečně nádherná vyhlídka na Olympos koupající se v ranním slunci mě zbaví chmur.

Po dvou letech vjíždíme do Avlony, která se minule představila jako větrná, liduprázdná a drsná výspa civilizace, dnes je to sluncem zalitá vesnička plná života, Avloňané se chystají na tradiční slavnosti. Projíždíme dál na sever a překvapí nás, kolik nových pečlivě obdělávaných políček kolem vesnice vzniklo od doby, kdy jsme tu byli naposled. Místní se s krizí umí vypořádat po svém.

Za pronikavého štěkotu psů otevíráme dřevěná vrata, abychom mohli pokračovat prašnou a kamenitou cestou na území nikoho. Jimmyho necháme odpočívat u menšího stavení a šplháme do stráně, kudy prochází monopathí z Avlony do Tristoma.

Prohřátým ranním vzduchem se nese bzukot včel z nedalekých úlů, sotva však ujdeme kousek cesty ke hřebeni, vystřídá jej majestátní ticho, protože výhled, otevírající se před námi, přinutí všechny tvory oněmět úžasem. Ještě máme čas na rozmyšlenou, jestli se pustit dál, ve vzduchu se vznáší předtucha mimořádně horkého dne, ale chuť poznávat vítězí a vstupujeme na terra incognita.

Nejprve dostanou pořádně zabrat kolena na kamenných stupních, vedoucích cik cak dolů do širokého údolí osady Kilios. Kam se člověk rozhlédne, všude se údolím táhnou zídky lemující políčka. Tady člověk nejlépe pochopí, co znamená ono biblické "chléb svůj vezdejší v potu tváře dobývati budeš." Hlídáme značky a přecházíme první koryto potoka, procházíme mezi zídkami kolem polozbořených stavlí a značka nás navádí do druhého koryta, plného hrubého kamení, které ale naštěstí brzy opouštíme. U kamenného stavení s výhledem k pláži a nevábné hnědorůžové laguně si ordinujeme krátkou pauzu, podle odhadu bychom měli mít půlku cesty do Tristoma za sebou. Při pohledu zpět na hřeben nad Kiliosem mám pocit, jakoby se nad ním vznášel otazník, jak se v parném dni budeme škrábat zpátky nahoru. Vážně netuším.

Vstup do zálivu Tristomo hlídá kostelík Agios Ioannis, ale značená stezka ho zdaleka míjí a vede nás na nízký hřeben a odtud dál podél fjordovitého zálivu. Asi v polovině cesty spatříme pod sebou zářivě bílou střechu miniaturní kapličky, která jako by se koupala v tristomských vodách. Před sebou už můžeme rozeznat siluety mlýnů a ruiny domů. Těžko si představit, že tady býval v antických dobách významný a rušný přístav, sloužící obyvatelům města Vrykous. Ještě v 50. a 60. letech minulého století se všude kolem obdělávala dodnes patrná políčka.

Do osady vstupujeme okolo polorozpadlého mlýna za bedlivého dohledu několika koz a ovcí. Hned na jižním okraji stojí bílý domek manželů Roumbakisových, jediných obyvatel tohoto místa duchů (http://www.flickr.com/photos/pericles_el_greco/4928272846/). Pokouším se skamarádit s jejich kůzletem, škrabkám ho mezi růžky a ono slastně přivírá oči. Ve stínu u domku posedává paní domácí a mává nám na pozdrav, zatímco se pokoušíme mezi rozvalinami najít průchozí cestu, abychom se vyhnuli nánosu plastového odpadu, který sem pravidelně zanáší silný proud a který z času na čas samospráva ostrova nechá uklidit, ačkoli je to zjevně dost marné počínání. Jannis Roumbakis na nás volá, jestli jdeme na Stenó, rád by si popovídal, jenže s naší řečtinou se to má asi tak jako s jeho češtinou. Jak ráda bych mu řekla, že ho znám z povídek Rogera Jinkinsona, který jeho a ostatní obyvatele severu obdivuje mimo jiné pro jejich houževnatost a sílu provázející je až do pozdního věku. Roger potkal Jannise za větrného dne na moři, na loďce se mu porouchal motor, ale odmítl Rogerovu nabídku, že ho odvleče svým člunem do přístavu. V 65 letech si Jannis dovesloval z Tristoma až do Diafani, aby si tam motor nechal opravit.

Pod tamaryšky u pečlivě udržovaného kostelíku Panormitis odlehčíme batohu a doplníme kalorie k dalšímu pochodu. Na severní straně zátoky je několik čerstvě opravených domů, dávajících naději, že toto zvláštní místo nesemele nenávratně kolo času, třeba to z nedalekého obíleného mlýna, nad nímž pokračuje stezka k úžině Stenó. A znovu krátké váhání, jestli se vydat dál, protože slunce pořádně přitápí pod kotlem, jenže když už jsme tady, byl by hřích nedojít až k cíli. Cesta se klikatí před námi v mírném stoupání na další hřeben a z něj nedočkavě vyhlížíme kostelík Agia Ekaterini, nejseverněji položený na ostrově, postavený na základech raně křesťanské baziliky. Nikde nic, takže pokračujeme dál podél kamenných zídek za zvědavých pohledů koz a ovcí. Konečně se před námi zjevuje drobná bílá stavba, odhadem k ní zbývá ještě dvacet minut chůze. Zase trochu váháme, jsme vedrem pořádně uondaní a představa výstupu z Kiliosu na otazníkový hřeben nás začíná docela strašit, ale šlapeme dál.

Od kostelíku navzdory únavě poslušně následujeme stezku spadající dolů - a náhle se ocitáme na břehu, před námi asi 150metrový pruh modrozelených vod, omývající na opačné straně ostrov Saria. Jsme u cíle, kde vše končí i začíná. Někde tady, pravděpodobně na karpathoské straně, stávala v antických dobách svatyně Porthmeios Poseidonas. Už je to hodně dávno, co se ostrovany uctívaný Poseidon rozhněval na svého vzpurného syna Efialta, urval severní cíp ostrova a mrštil ho po něm a ostrůvek Saria i s úžinou byly na světě. Ostrovanům pak nezbylo nic jiného, než se ke svým olivovníkům, polím a pastvinám přeplavovat i s dobytkem. Vody v úžině jsou zrádné kvůli silnému proudění, takže dostat se na druhou stranu vyžadovalo hodně zkušeností. Před mnoha lety byla natočena s místními obyvateli téměř hodinová filmová rekonstrukce přeplavby i s dobytkem, ale pro přejemnělé Evropany to byla prý příliš drsná podívaná a film byl stažen (http://www.youtube.com/watch?v=spdsUYhEWrs).

Voda, která nás obklopuje, má drobnou chybičku - je slaná - a naše zásoby nám na zpáteční cestu vyjdou nejspíš tak na knop. Pod kapličkou Agia Ekaterini objevíme studnu, jenže bez provazu k hladině nedosáhneme. No nic, přecházíme na úsporný režim a životodárné doušky si dopřejeme vždy po půlhodince chůze a ejhle, ono to funguje jako skvělá motivace k udržování tempa. V rytmu kroků doluji z přehřáté hlavy alespoň pár slovíček pro pana Roumbakise a doufám, že ho v osadě zahlédneme.

Dvojici zastihneme na dvorku ve chvíli, která svou dojemností kontrastuje s neutěšeným okolím. Stará paní odpočívá vleže na lavici, hlavu v manželově klíně, a ten ji láskyplně víská ve vlasech a něco jí tiše povídá. Cynik by namítnul, že nejspíš pátrá po veškách :-). Chvilku stojíme opodál, pak se odvážím zakašlat a soukám ze sebe prosbu o vodu. Pan Roumbakis ochotně vstává, bere nerezový kbelík uvázaný vysoko na stěně, aby na něj nedosáhly kozy, a plní láhev až po uzávěr. Mezitím se ptá, zda jsme došli až na Stenó a zda jsme z Germanie, "kdepak, z Cechíe, Czechoslovakie," odpovídám. Pokývá a pousměje se, kdoví, jestli tuší, odkud nás čerti přinesli, ale naši neskonalou vděčnost za plnou láhev pochopil určitě. Ještě jednou se otáčíme a pohledem se loučíme s oběma starými lidmi i jejich odlehlým světem.

Další půlhodinka a jsme u stavení nad lagunou. Čeká nás krušný úsek, doposud nás ovíval lehký vánek, ale v Kiliosu se vzduch ani nehne a procházka korytem a osadou pod žhnoucím sluncem se stává martyriem. Půl hodiny nám trvá cesta do stínu stavení na jižní straně údolí. Tentokrát si dopřejeme pořádnou dávku vody a začneme stoupat po kamenných schodech nad Kilios. Za třicet minut stojíme na hřebeni a bláhově se radujeme, že dál už to bude brnkačka. Jenže stezka, potvora, nás potrápí sice mírným, ale vytrvalým stoupáním a k autu to nezvládneme dříve než za další půlhodinku. Dopijeme poslední doušky tristomské vody obohacené několika mravenci a dovlečeme se do auta.

V Avloně na nás znaveně pokývne trojice turistů. Namáčknou se dozadu do Jimmyho a nejmladší z nich spustí rrrrrachotivou palbu slov a zvídavých otázek. Právě jsme zachránili lehce upražené Francouze, kteří byli snad ještě potřeštěnější než my a šlapali z Olymposu přes Avlonu až do Vroukoundy. Vlečou se z posledních sil a jsou štěstím bez sebe, že jim ušetříme zbylý kus cesty do Olymposu. "Merci beaucoup," … a rozcházíme se na parkovišti před vesnicí.

V taverně Zefyros v Olymposu kroutí hlavou Georgia nad dvěma povědomými troskami a nestačí dolévat džbán s vodou. Osvěžující řecký salát chutná jako božská mana. Sotva se trochu otřepeme z nejhoršího, ženu svou drahou polovičku do mlynářské uličky na severní straně vesnice, protože fotku mlýna s plechovou střechou v podvečerním slunci prostě MUSÍM mít, jinak se odtud nehnu. Provedeno, ale stále nejsem spokojená a míříme na opačný konec vesnice, ke kostelíčku Agia Triada na západním úbočí. Než se rozhodnu, odkud by se měl kostelík nejlíp nafotit, slunce málem zapadne, ale stihne ještě vykouzlit červánkový šat, který kostelíčku moc sluší.

Kapitola sedmá - Vyhnání z ráje

"Celé dny jsem ležel nehybně natažený na slunci a nemyslel na nic. Udržet mysl prázdnou není vůbec lehké, zato však velmi prospěšné … Oddat se naprosté nečinnosti a zcela se oddělit od běhu světa, to je ten nejlepší lék, jaký člověk může sám sobě naordinovat."

Vstáváme sice na východ slunce, ale jak v autě podotknu, je nám to houby platné, než stihneme přejet hory ze západu na východ, zlatý kotouč už má ranní koupel za sebou a vyhoupne se na oblohu. Sjíždíme serpentiny ke Kyra Panagia a kus nad letoviskem si všímám černých vodovodních hadic svedených z hor. Budou to asi tytéž, které vedou kolem kostelíku Agios Nikolaos ukrytého vysoko nad námi na úbočí vrchu Kolla, pomyslím si, a při vzpomínce na svěží vodu sepne spojení a uvědomím si, že ta naše dnes zůstala v ledničce a na Kato Lakko žádná k mání není. Hadice určitě nařezávat nebudeme a jako naschvál ani prázdnou láhev nemáme, abychom si nabrali vodu od pramene v Kyře. O půl osmé zastihneme letovisko ještě v hlubokých dřímotách. V hotýlku s žadoněním o vodu nepochodím, úspěšný je až druhý pokus v sousední pizzerii, kde se právě začalo uklízet.

Omlouvám se Jimmymu, že musí kvůli mně šplhat serpentiny a to ještě netuší, že asfalt záhy vymění za kamenitou cestu. Projíždíme borovým hájem a vzpomínáme na horké chvilky kličkování mezi krátery a balvany v roce 2009. Není po nich ani památky, dolů se frčí jako po másle a pak - nestačíme zírat. Zimní průtrže se vyřádily a stezku ke zdejším mini plážím zasypaly balvany, aby cestu do ráje ztížily. Šplháme a přelézáme jednu hromadu kamení za druhou. Konečně dosupíme k cíli. Pláž snů schoulenou pod skalním masivem zdobí vysoký kamenný jehlan, vrhající dostatek stínu. Nikde ani živáčka, vlastně ne tak docela. Ve vodě se najednou mihne celé hejno drobných rybek, vyskakují nad hladinu a ve slunečních paprscích se stříbřitě zalesknou miniaturní oblouky jejich těl. Moře si jen tichounce šplouchá a někde vysoko nad námi se ozývá ptačí štěbetání … tak nějak vypadá dokonalý plážový den.

Kolem jedné přichází další dvojice a usídlí se kus od nás. Nikdo z nás netuší, že idylku za hodinu přeruší vpád divokých barbarských hord. Ticho protne hučení motoru a z lodi vyplouvá ke břehu výsadek asi deseti Italů namačkaných v člunu. Ozvěnou od skal se nese jejich vítězný řev dobyvatelů a samozřejmě se ženou co nejblíž k nám. Otráveně nahazujeme svršky a mizíme.

Jedeme si spravit náladu a rozloučit se do Menetesu za Irini. Loučení se protáhne asi na tři hodiny a na cestu ještě dostáváme radu, co nakoupit v krámku, který obhospodařuje kamarádka Varvara u hlavní silnice v Menetesu. Za med, bylinky a olivový olej od Varvary prý dá Irini ruku do ohně.


Kapitola osmá - Vroukounda ve víru větru

"V Řecku jsou přechody ostré, téměř bolestné, na některých místech můžete během pěti minut zaznamenat všechny změny, k nimž došlo za posledních padesát století. Vše je vykresleno, vytesáno, vyleptáno, vyryto. Dokonce i pustá místa mají nádech věčnosti."

Z vedlejší postele zaznívá pravidelné oddechování, ale mně vítr našeptává, že je čas vstávat. Loudavě vyrážíme na sever, abychom dopoledne prolenošili na Nati, jejíž temně zabarvené vody dnes meltémi rozčeřil do tisíců drobných vlnek. Vychutnáváme si robinzonskou samotu a dopřejeme ji také dvojici, která přichází až po poledni.

Do Olymposu vjíždíme netradičně šotolinovou cestou procházející kolem zahrad v údolí a stoupající do svahu pod mlýny na severní straně vesnice. Za hřebenem cesta spadá do závratné hloubky nad pláž Fyses. Jen pohled dolů působí lehkou závrať, raději Jimmyho parkujeme u honosně se tvářícího hotelu Archipelagos a stoupáme do nedaleké taverny Milos. Terasu okupují Italové, asi je u nich velmi populární, protože neustále přicházejí další s plánky cesty a fotkami mlýna staženými z internetu.
(http://www.tripadvisor.in/Restaurant_Review-g1188925-d2270784-Reviews-Milos_Taverna-Karpathos_Town_Pigadia_Karpathos_Dodecanese.html).

Vládnou zde tři generace žen, nejmladší obsluhuje, starší hlídá pec a pramáti rodu posedává na lavici u kuchyně. Od pece se line nádherná vůně čerstvě upečeného chleba i dobrot v pekáčích, všichni se shluknou kolem a fotí nebo jen očima vybírají, co si dát. Ochutnáváme briam a goulash z kozího masa, obojí výborné. Jako pozornost se podávají loukoumades. Chléb mezitím vychládl a jeden z pecnů si odnáší stará paní. Pozorujeme, jak si vykračuje sice o holi, ale jistým krokem po schodech nahoru do vesnice, léta tréninku jsou holt znát.

Cestou do Avlony na nás nesměle mávne osamělá poutnice. Upovídaná Lotyška má s námi společný cíl cesty - slavnost na Vroukoundě. Na přání ji vysadíme u taverny v Avloně a pokračujeme v jízdě až za vesnici, abychom si našli vhodné místo k parkování.

Za košatým fíkovníkem jako bychom každým krokem po starodávné stezce ukrajovali z času a vraceli se do minulosti. Skalnatá krajina je protkaná zídkami, dosvědčujícími, že zdejší končiny byly kdysi pečlivě obhospodařovány. Asi v polovině cesty značka upozorňuje na antickou hrobku s reliéfy štítů, první připomínku města Vrykous, zničeného pravděpodobně mohutným zemětřesením někdy v raně byzantské době. O kus dál už shlížíme k zálivu a při pohledu na bílé hřebeny a masy vody dorážející na útesy je nám jasné, že dnes žádné lodi z Diafani nepřiplují a účastníci slavnosti budou muset pěkně po svých.

Stezka nás nejdřív přivádí ke kostelíku Agia Marina postavenému u skalního výklenku, kde alespoň na chvíli unikneme větru. Stačí popojít pár metrů a ocitáme se v antice, přesněji řečeno u řady hrobek, dávno vypleněných, které poprvé popsal archeolog Beaudouin v roce 1880. Viditelnými svědky dávné minulosti Vrykousu jsou zbytky zdiva a opevnění, ty pocházejí pravděpodobně z pozdně klasického a helénistického období.

Z krátkého výletu do minulosti nás vítr jako mávnutím proutku přenese na konec výběžku, kam už mezitím dorazili první poutníci a zabydlují se na stupňovitých terasách. Následujeme jejich příkladu a rozložíme věci k přenocování. Pod velkým přístřeškem s lavicemi je zatím prázdno, ale o kus dál už v hrncích bublá připravované jídlo. Zdravíme kuchaře, vzhlédnou a odpoví, ale dál si nás nevšímají.

Na konci výběžku označuje zvonice vstup do jeskynního kostelíku Agios Ioannis Prodromos. V mihotavém světle svíček si prohlížíme místo užívané věřícími od nepaměti. Vznik křesťanského kostelíku vysvětluje legenda, podle níž z města Vrykous třikrát zmizela ikona svatého Jana, určená pro nový chrám, aby se pokaždé objevila v této jeskyni. Obyvatelé přání vyslyšeli a jeskyni nechali vysvětit.

Pohled z terasy nad kostelíkem na sytě modré moře, které se pod větrem vzdouvá, kypí a bouří, je fantastický, ovšem jen několik vteřin, než skla brýlí a objektivů zahalí mlžný závoj vodní tříště. Sotva skla očistíme, hned přiletí další příděl. Matka příroda se rozhodla slavit po svém a vyřádit se. Zase jednou nám připomíná, že sever ostrova je světem samým pro sebe, drsným a uzavřeným, utvářejícím i povahu obyvatel.

V předchozích dnech nám všude připomínali, abychom si určitě nenechali slavnost na Vroukoundě ujít, že je "very special, very nice," ale teprve na místě poznáme, že pozvání platilo jen pro nás, zatímco foťák a kamera jsou spíš nevítanými hosty. Vroukounda je zatím stále ještě autentická, žádné divadýlko pro turisty jako v Olymposu. Chtě nechtě přitakám Rogeru Jinkinsonovi, který výstižně popisuje rozdílnost mentality turistů a zdejší komunity, po staletí uzavřené od zbytku světa. Naše chování někdy vyvolává údiv a jindy až rozhořčení, třeba nad tím, když se "polonazí" a ozbrojení foťákem, kamerou nebo mobilem pohybujeme vesnicí jako lovci za kořistí, bez špetky respektu. Vesničané nechápou, proč místo skutečného prožitku raději nahlížíme na svět zkreslenou optikou hledáčků a displejů. Jen ta nejmladší generace, včetně náctiletých na Vroukoundě, je úplně stejně postižená a závislá na elektronických hračkách.

Na skalní stěně upoutá náš pohled kamenná deska. Děkovný nápis na ní oslavuje lékaře Minokrita Mitrodora, který dvacet let obětavě a zdarma léčil obyvatele města Vrykous. Deska byla nalezena v osadě Tristomo, její originál je vystaven v Britském muzeu.

S podvečerem začíná dav poutníků houstnout a přivádějí i oslíky obložené pestře vyšívanými vaky, které ukrývají bochníky chleba ártos. Turistů je mezi místními jako šafránu. Záhy se k této hrstce přiřadí i francouzský kameraman s profi kamerou, jeho útlá asistentka vláčející těžký stativ a tlumočnice. Na našem plácku se zachumláme do prostěradla, abychom se chránili před stále chladnějším větrem, a sledujeme zoufalý boj francouzského týmu s vodní tříští, závany větru a dokonalým nezájmem místních o pózování před namířenými objektivy.

V osm hodin pop Jannis údery zvonu ohlásí začátek mše a současně odzvoní i našemu neplánovaně krátkému pobytu na Vroukoundě. Při představě nocování za větrných poryvů a ustavičných slaných spršek se unisono shodneme, že si zážitek této magické noci necháme letos ujít a raději ještě za soumraku ušlápneme co nejvíc ze 4,5 km, které nás dělí od Avlony.

Chvátáme po stezce a proti nám stále scházejí další poutníci. Asi v polovině cesty už krajinu zahalí tma, vytahujeme zhýčkaně světlo od kamery, zatímco místní přepínají na noční vidění a bez škobrtnutí klidně jen v pantoflích sestupují stezkou, jakoby každý její kámen měli vrytý hluboko do paměti. Teprve u auta zjistíme, že za rozmazané vidění může silný povlak na brýlích, který nám Vroukounda na zpáteční cestu škodolibě nadělila.

Poprvé beru na milost novou asfaltku z Olymposu do Spoa, protože kočičí oči uprostřed vozovky ve tmě tmoucí bezpečně navádějí. Vítr burácí, a jakmile vyjedeme ze závětří skal, ihned zkouší, kolik Jimmy vydrží. Legrace přestává v okamžiku, kdy povolí jeden ze zámků střešního okna a musím ho přidržovat, aby ho vítr neurval. Za minutu deset docela vysílení parkujeme před marketem Kourka v Lefkosu, majitel se zrovna chystá zavírat, vtrhneme dovnitř a vypleníme mu zbytky zásob.


Kapitola devátá - Za kouzlem starých monopathí

"Jsem přesvědčen, že kdysi tu všude kráčeli bohové, kteří svojí podobou a podstatou byli lidmi jako my, byli však volní, fascinujícím způsobem svobodní."

Vítr, neřád, ztichnul až nad ránem, zřejmě spokojen, že se mu podařilo konečně rozfoukat silný opar. Nadšeni z dokonalé viditelnosti jsme i my cestou do Diafani. U Olymposu zastavujeme další stopařce, upovídané bábince. Manžel odsunuje přední sedadlo a galantně jí pomáhá nastoupit do auta, zatímco mě málem upadne ruka, když do auta soukám její tašku, se kterou si tato zdánlivě křehká osůbka vykračovala po silnici. Bábinka zná sotva deset slov anglicky, ale řeč plyne kupodivu hladce, hned se vyptává, odkud jsme, a snaží se nás přesvědčit, abychom večer jeli do Avlony, kam se přesunou poutníci z Vroukoundy a slavnosti budou pokračovat další noc. "Very nice," zdůrazňuje a my souhlasně přikyvujeme, protože strhující hudba a bohatě zdobené kroje jsou jedinečné, stejně jako síla a hrdost, které vyzařují z temně hnědých očí zdejších obyvatel.

Vyložíme naši pasažérku a parkujeme asi v půli kopce na jižní straně městečka. Vyhlídka od kostelíku Agios Nikolaos i starých mlýnů na vrcholu kopce je dnes díky jasně zářivým barvám obzvlášť úchvatná. Kousek od mlýnů ohraničuje bílá zídka diafanský hřbitůvek, kde se bělostná barva náhrobků snoubí s pestrými barvami věnečků a kytic. Místní rádi žertují, jakou útěchu nacházejí v tom, že poslední cestu do prudkého kopce nebudou muset absolvovat po svých. Necháme nebožtíky v klidu odpočívat a míříme prašnou cestou asi 4 km na jih od Diafani k pláži Papa Mina.

Úzká silnička se vine střídavě nahoru a dolů, vyjíždíme jedno z dalších stoupání a z ničeho nic se cesta bez varování mění v kozí stezku, málem jsme si s Jimmym zalétli až dolů na pláž. Na ní stojí jako uvítací výbor mohyly vyskládané z plochých kamenů, které jsme pokřtili na rodinku Placákovu. Blankytně modré moře je sice po včerejšku rozvlněné, ale příjemně vyhřáté a tamaryšky na okraji pláže spolehlivě ochrání před poledním žárem. V nádherném prostředí zátoky sevřené mezi skalními útesy si zarelaxujeme plaváním a lenošením ve stínu stromů.

Odpoledne navštívíme v Olymposu ještě naposled tavernu Milos. Italská invaze dávno pominula a zanechala paní majitelku v nevrlé náladě. Teprve pohled na prázdné talíře a prosba o nášup loukoumades jí vyloudí úsměv na tváři. Po rušném dni se ženské osazenstvo taverny usadí na lavici k oddechu. Zvedáme se, abychom jim dopřáli zaslouženou chvíli odpočinku. Slunce už se přehouplo na západní stranu a nastal ideální čas pro výšlap po staré monopathí, která odedávna spojuje Olympos s vesnicí Spoa.

U posledního domu pod mlýny na jižní straně vesnice po dvou letech otevíráme kouzelnou branku, tentokrát nikoli do oblak, ale do tichého světa pod vrcholky hor. Míjíme odbočku na Profitis Ilias a pokračujeme stezkou dál, ustavičně se otáčíme, protože se nedokážeme nabažit pohledů na Olympos zalitý sluncem. Cesta nás vede kolem zídek a terasovitých políček. Smekáme při představě, kolik dřiny a úsilí stálo uživení vesnice, ve které kdysi žilo 3000 obyvatel. Možná i proto je tady do skály vsazen "zkamenělý kříž", symbol silné víry a vítězství nad utrpením.
Za malým hřebenem se stezka rozděluje. Vpravo klesá dolů k pobřeží a vede až ke kostelíku Panagia nad pláží Evgonymos, která se rýsuje hluboko pod námi. Rádi bychom šli dál a dál, ale čas je naším nepřítelem, slunce se sklání čím dál víc k obzoru a nabádá k návratu.

Z Olymposu vyjíždíme současně s autobusem a úmyslně ho necháváme jet před námi, jsme zvědaví, jak si řidič poradí na úzké šotolině v zatáčkách před vesnicí Spoa. Samozřejmě bravurně, ale protože jede krokem, na širší rovince nám gentlemansky uhýbá. Nedaleko sjezdu do Lefkosu musíme brzdit, přes cestu si vykračuje oslík a za sebou táhne utržený provaz. Třeba to na rozdíl od černé kočky bude dobré znamení.

Kapitola desátá - Jihovýchodní odysea

"V Řecku se lidé před vámi rozevírají jako květiny. Cynicky smýšlející čtenář namítne, že to je tím, že Řecko je malá země, že Řekové chtějí přilákat turisty a další podobné nesmysly. Já tomu nevěřím. Navštívil jsem řadu malých zemí, které ve mně zanechaly přesně opačný dojem. Řecko není malá země - je naopak nekonečně rozlehlá. V žádné zemi jsem dosud nepocítil takovou majestátnost. Velikost pokaždé není dána rozlohou."

Lefkosu jsme nevěrní i poslední den, chceme si naposled užít bezplavkovou pohodu a klid na odlehlejší pláži. Za ranního kuropění vyjíždíme a před osmou už scházíme na opačné straně ostrova na liduprázdnou pláž. Ze skal na nás překvapeně pokukují pestrobarevné kozy, jedna mini a druhá maxi, mečivými hlásky se představí jako malá a velká Apella :-).

V žádném jiném zákoutí ostrova jsme nenašli tak sytě modrou barvu moře, jako na Apelle, dnes navíc rozčísnutou nesčetnými zářivě bílými hřebínky. Sedíme na břehu a vrýváme si do paměti pohled, který nikdy neomrzí. Snad i v tlukotu srdce se bezděky odráží rytmus vln dorážejících na břeh.

Rozjímání nad krásami apellského azura brutálně naruší útočící letky dotěrného hmyzu. Dbalí moudrých rad jsme se po desáté napatlali od hlavy až k patě krémem Daylong, což, jak se záhy ukáže, byla kolosální chyba. Místní mouchy a ovádi zvesela dovádí a po Daylongu asi šílí. Ošíváme se, vzájemně plácáme, svorně nadáváme a v poledne utíkáme z prohrané bitvy.

Jižněji na slunečníkové Achatě mají hmyzáci mnohem pestřejší výběr těl a vůní a konečně nás nechají na pokoji. Ve stínu plážového baru upíjíme frappé a hodnotíme pláž jako půvabnou, kupodivu nepřelidněnou, ale pro nás přesto moc civilizovanou. Čas samotářských toulek ale dneškem končí a je nutno si zase zvykat na rušnou civilizaci, proto se rozhodneme v tréninku pokračovat v hlavním městě Pigadii.

Kravál na nábřeží dává tušit, že jsme si vybrali správné místo. Projdeme cvičně obchodní uličkou, probrouzdáme nábřeží a vyjedeme k vrchu Vounous, kde by se měly nacházet pozůstatky akropole z helénské doby. Objevíme kozí bobky mezi rozvalinami zdí, obojí nejasného stáří. Z vrcholu kopce scházíme ke kostelíku Panormitis nad pigadijským hřbitovem. Hned napoprvé jsme si toto místo zamilovali pro krásné kontrasty barev - bílé stěny kostelíku a jeho oranžová kupole vynikají na pozadí temně modrého moře. Daleko na obzoru se jako drobounká bílá tečka objeví neznámé plavidlo a ruch v přístavu naznačuje, že by to mohl být trajekt plující z ostrova Rhodos.

Rozhodneme se vyčkat do jeho příjezdu, což je docela zkouška trpělivosti. Abychom ukrátili čas, bloumáme po hřbitůvku a v jeho středu nás upoutá velký pomník. Jak to, že jsme si ho minule vůbec nevšimli? Pomník je ozdoben řeckou a italskou vlaječkou a skrývá romantický příběh jako vystřižený z románu Mandolína kapitána Corelliho. Za války přišel na ostrov italský voják Sergio Gatullo a zamiloval se do místní dívky Zoi. Kvůli ní dezertoval a celou válku se úspěšně na ostrově skrýval. Po válce si Sergio pořečtil jméno na Gatoulis a byla svatba. Fotografie Zoi a Sergia je k vidění v půjčovně Gatoulis v Pigadii, kterou vede jeden ze synů řecko-italské dvojice. Zoi zemřela v roce 2008 a Sergio v roce 2011.

Loď Prevelis mezitím dorazila a pozorujeme obvyklý přístavní mumraj. Karpathos byl prý sídlem gigantů a ve zdejších měřítcích by i vícepatrový trajekt mohl být jedním z nich, nejprve vychrlí ty, které pozřel dřív, aby pak spolykal čerstvý příděl lidiček i aut.

Nácvik přežití v městské džungli už nás nebaví, odjíždíme do Amopí za Marií a Stamatisem, abychom se rozloučili a naposled poseděli nad lahodným jídlem. Má polovička neodolá jehněčím kotletkám, prý ještě lepším, než jsou ty voladské. Já dávám i tentokrát přednost rybímu masu. Upíjíme bílé vínko a zaháníme dotírající splín. Minule nám Maria nabízela, že pro nás nechá upéct chleba v meneteské pekárně, a opravdu nezapomněla, po jídle přináší dva pecny jako suvenýr, kterého si moc považujeme. Loučení s touhle neskutečně milou dvojící se neobejde bez cvrčků v očích, z blížícího odjezdu jsme už docela naměkko.

Kousek za Finiki nabíráme poslední stopaře. Tentokrát starší manžele z Norska. Na ostrově jsou už poněkolikáté a dnes si vyšlápli z Lefkosu na Kali Limni, ale protože cesta dolů byla na ně příliš strmá, z vrcholu sešli na Lastos. Opravdu výkon hodný drsných seveřanů. Z Lastosu chytli stop do Othosu a na pobřežní silnici. Vzájemně si vyměňujeme zážitky a e-mailové adresy a cesta do Lefkosu uběhne, ani nevíme jak.


Kapitola jedenáctá - Krásné smutnění

"… Největší zážitek, který jsem si z Řecka odvezl, je pocit světa, jenž má lidské rozměry, Řecko mě učinilo volným a úplným. Dnešní i staré Řecko má svrchovanou důležitost pro každého, kdo hledá a chce nalézt sám sebe."

Večer vracíme Nikosovi spolehlivého kamaráda Jimmyho. Žertujeme a smějeme se, ale v duchu roníme slzy. Nikos se svou typickou velkorysostí nabízí, ať si vezmeme auto i na cestu na letiště, abychom si mohli přispat. Moc rádi přijímáme, ale s podmínkou, že aspoň symbolicky zaplatíme. "Evo, nezačínej s tím zase", hrozí Nikos a naopak prosí, jestli bychom na letiště mohli hodit Marii s dcerou, aby tam mohly počkat na další klienty.

Znáte ten svíravý pocit u srdce, kdykoli se zadíváte na sbalené kufry? Mlčky je skládáme do auta a ještě za tmy opouštíme zátoku Potali. U hotelu Lefkorama nás už čekají Maria s dcerou, nutím se do hovoru, ale duchem jsem úplně nepřítomná...

Jak odlišné je poslední svítání, i když slunce vstává jako každý den, obloha se z ranních ospalek převléká do blankytu a moře si stále přemílá nikdy nekončící melodii a doráží neúnavně na břeh. Ani místo se nezměnilo - tatáž letištní hala, Maria nám opět mává, ale všechno je dnes docela jiné. Letadlo se zvedá a vykrouží oblouk, aby nám dopřálo nádhernou a současně trýznivou chvilku rozloučení. Ostrov ozářený ranním sluncem se vznáší nad hladinou, pod námi vystupují majestátní horské hřbety, na jejich úbočích se krčí malebné vesničky a do pevniny se zakusují dobře známé zátoky. Jakoby Karpathos říkal, dobře si mě prohlédněte a zapamatujte, nikam neodpluji, nezmizím, budu na vás trpělivě čekat ….


Praktické informace:
Citace:
- z knihy Henriho Millera Kolos z Maroussi v překladu Rudolfa Chalupského, rok vydání 2008
- z deníku psa jménem Cvok, hlavní hrdina i příběh jsou skutečné, jen o existenci citovaného deníku máme jisté pochybnosti :-).

Mapa Karpathos 1: 60 000 z vydavatelství Terrain Editions 2009
Půjčovna Lefkos Rent a Car - www.lefkosrentacar.com
Suzuki Jimmy 5 dní + Fiat Panda 5 dní za 450 Euro
Najeto 850 km; cena benzínu v srpnu 2012: 1,95-2,02 Eur/l

Foto k cestopisu: http://www.recko.name/galerie.php?id=1943&idd=11&str=1

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (9)
23.07.13 18:13 Gabriell (nepřihlášený uživatel) 178.72.254.***
Nádherný cestopis a zase mě vrátil na můj milovaný Karpathos. Třikrát jsme okusili jeho krásy a to, co se jen těžko dokáže popsat a stejně vím, že se sem určitě ještě vrátím! Díky za krásné čtení
27.06.13 22:09 T.Bozzio
Vaše cestovatelské nadšení je obdivuhodné a váš cestopis je krásné a poutavé čtení, které mě doslova přikovalo k monitoru.Evo a Vladimíre, velké díky.
08.06.13 19:38 SMART47
Vďaka za príjemný sobotný podvečer, za úžasné spomienky ale aj inšpirácie k nášmu nadchádzajúcemu Karpathoskému repete.
22.03.13 14:19 janavi
Nádherný cestopis, neví, co dodat ke všem pochvalám, určitě nás bude inspirovat letos na Karpathosu.
21.03.13 12:27 obsach
Já chci znovu na Karpathos !!!! Tenhle cestopis nechává daleko za sebou všechny, které tu objevily, včetně vítězných v soutěži, jakkoli rozhodně nebyly špatné. Děkuji.
20.03.13 17:20 katarinaBA
Cestopis som si čítala v čakárni u doktora. Zrazu ma sestrička volá „Další, prosím!“ Som na rade, ale mám ešte dve kapitoly. Radšej pustím deda a v pokoji si to dočítam. Úžasné. Denník Cvoka nemá chyby. Vďaka aj za návnadu na knižku. Idem ju zháňať po nete. Tú musím mať!
20.03.13 17:04 sokolnice
Úžasný příběh, přála bych si číst třeba ještě deset stran- moc pěkně se člověk vžije do těch řádků ......díky za prožité chvíle na Karpathosu s Vámi.
19.03.13 20:34 ladybee
Výborné plnokrvné čítanie poprekladané citátmi a vtipným monológom Cvoka. Pútavé i dojemné svedectvo o ostrove, no predovšetkým o láske autorov k tomuto ostrovu, jeho obyvateľom a prírode.
19.03.13 19:54 Horci
Tohle nebylo čtení - to byl balzám na duši. Byla jsem tam v duchu s vámi. A protože jsme na tomto úžasném ostrově loni byli také - některá místečka jsem i v duchu viděla. Chtěla bych umět takhle psát. Díky moc. Líba
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
Ua7nm
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝nudista˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy14
Galerie5
Videa29
Diskuze4
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací