Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 5 | 35
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Sestra spořivá a dva Robinsoni na Kalymnosu

Autor:
Zařazeno:
Kalymnos
Napsáno:
13.09.12 22:05
Fotografií:
50
Přečteno:
6477
Soutěž:
2012
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
     Po loňské přehlídce foto galerií bylo pro nás jednoznačné, který ostrov bude naším vyvoleným pro letošní rok. Vyhrál Kalymnos. Poprvé a jistě po jeho návštěvě ne naposledy. Našli jsme dobrý first moment a pak už následovalo uložení dovolené na stránky recko.name a sluníčko dostalo práci . Přesto , že byla zima , začalo odečítat. V lednu mi psala má kamarádka z těchto stránek, abych napsala cestopis. Já, jo? Ještě jsem žádný nepsala a nevím, zda mám na to ty správné buňky. Jenže v květnu mi to připomněla znovu, dovolená se blížila a já si začala lámat hlavu, jak bych jej vlastně psala. Tak tu sedím, poslouchám rádio a nechám se vtáhnout zpět ve vzpomínkách na nezapomenutelnou dovolenou .
To , že jako jedeme na letiště, nastupujeme do letadla, přistáváme, odjíždíme busem k přístavu v Mastichari na trajekt směrem Kalymnos a dále pak opět busem do ubytka, to už je takové ohrané, ale budiž.
Co dál ? Pokud Vás to zajímá, tak si sedněte, třeba si dejte domácí frapé a pokračujte v četbě. Pokud ne, přejděte třeba na jiné stránky a děkuji za přečtení až sem.
Letos jsme museli letět v červenci , protože mám syna ve 2.třídě , nechtěla jsem riskovat nějaké zameškání docházky . Poprvé jsme také letěli až v odpoledních hodinách a ještě se přesouvali trajektem . Do našeho ubytování jsme dorazili v pěti lidech až ve večerních hodinách. Cesta byla celkem v pohodě a počasí krásně teplé a den před úplňkem. Z našeho pokoje byl nádherný výhled na protější Telendos . Slunce se blížilo k západu a velká terasa napovídala, jaká to bude naše vysněná romantická dovolená na menším ostrůvku, než jsme byli dosud zvyklí. S přítelem a synem jsme rychle vybalili a vyrazili do ulic na obhlídku marketů a půjčoven, abychom se rychle zorientovali, kde , co a za kolik seženeme a nakoupíme. Mladý pár, co s námi přijel , byl ubytován hned vedle nás nalevo. Druhý pár , napravo , ti už tam byli delší dobu. Na pozdrav však neodpovídali. Myslela jsem , že jsou hluší , nebo já mluvím potichu. Třetí den jsem zjistila, že jsou to Australané, takže pokud na mě nekoukali, nemohli tušit, že je zdravím, protože nerozuměli. Neva, i my všemu a všem nerozumíme. Delegáta jsme na ostrově neměli, měl být dle instrukcí pouze na telefonu. Aspoň že tak, protože řecky umím pozdravit, poprosit , poděkovat a usmát se asi ve všech jazycích. A anglicky jsem začala a skončila na úrovni žáka 4. třídy základní školy, takže umím barvy, zvířátka a počítat do 10 perfektně a do 20 s přemýšlením . Do nedávna si můj přítel myslel, že když se usmívám, tak to znamená, že všemu rozumím, ale vysvětlila jsem mu, že to je jen zástěrka, jako že rozumím.
Dobrá, je tedy ráno se vydáváme na první výlet , a to lodí na Telendos z Myrties.
Cesta jednosměrná pro nás tři, tedy 2 dospělí a 1 dítě 5 euro . Počasí bylo krásné, teploučko a v přístavu na Telendosu jsme měli možnost výběru dvěma směry. Většinou volíme stranu srdce, takže jsme šli doleva. Jsme zárověň hledači kešek a na tomto ostrově a tímto směrem , měla být také jedna označena jako Wings for life. Tu jsme však neobjevili ani po třetí návštěvě ostrova. Dali jsme se cestou kolem marketu a taverny směrem k pláži Chochlakas , ale nejprve jsme si zde vyfotili místní kostelík, který byl zavřený, proto jsme jej nenavštívili. Pláž byla celkem velká a zpočátku prázdná, jenže nás nijak neoslovila, kvůli velkému nánosu trávy a odpadků , tudíž nedošlo ani na koupání, jen krátké focení a obhlížení okolí. Mezitím tam dorazila větší skupina dětí a dospělých, kteří se přišli vykoupat a pobýt, no a my jsme pokračovali dále, směrem ke hřbitovu, který jsme si nechali na cestu zpět, a dále cestou k pláži Pnimenos , jsme se ještě zastavili nafotit a prozkoumat kapli sv. Jana a místní pozůstatky hrobek. Na pláži jsme se potkali se dvěma staršími lidmi. Voda byla sice chladnější, ale kluci ji vyzkoušeli ke šnorchlování a chytání ryb. Jednu pestrobarevnou přítel chytil, dalším už se nechtělo. Smočila jsem si jen nohy a ruce. Maximálně tři tempa tam a hned zase zpět . K moři totiž jezdím ne za koupáním a plaváním, ale za odpočinkem a k nabírání energie. Mám se moc ráda a v případě otření ryby o mé tělo či setkání s nějakým vodním živočichem by mohlo být pro mě infarktové, ne-li přímo smrtelné. Návštěva hřbitova měla zvláštní dojem. V Řecku mají většinou hroby větší, upravené včetně okolí a tento měl jinou, smutnější, atmosféru , přesto byl něčím přitažlivým. Cestou zpět do přístavu jsme potkali oslíka, který hýkal jak zběsilý, mrzelo mě, že jsme neměli aspoň mrkev. V přístavu jsme pak ještě viděli zbytky po rozbité zdi, která byla kdysi plná mušlí. Muselo to být nemilé pro toho, kdo byl svědkem hádky a zničení takové krásy . Po návratu do Massouri jsme se rozhodli, že se zkusíme poptat v místní půjčovně po autě, abychom mohli začít cestovat po Kalymnosu a objevovat jeho krásy. Vyrazili jsem se slovníkem a našimi velice chudými znalostmi jiného jazyka než naší mateřštiny . Druhý, starší syn, který perfektně ovládá angličtinu, se však rozhodl před dvěma lety, že už si s námi užil dost, tak ať jezdíme s mladším sami . Pro nás to znamená, poraď si sám a nejsem ani přítel na telefonu, jelikož krom matky , jsem také sestra spořivá a volání si pro radu by nás vyšlo docela draho . Delegát nám říkal, že budeme platit v půjčovně za auto 32 euro s plným pojištěním. Pro nás to bylo dost, tak jsme si mysleli, že nahodíme šarm a seženeme něco levněji. Zde je však jediná půjčovna aut . Další dvě byly v Pothii . Přítel to šel zkusit. Nechtěla jsem se smát při jeho divadelním představením za použití rukou, nohou, různými jazyky a nakonec naučeným úsměvem, tak jsem ho v tom nechala samotného. Byl šikovný, auto raději zarezervoval s tím, že se ještě spolu domluvíme, zda vzít auto za 32 euro bez pojištění nebo za 40 euro s pojištěním při půjčení na 7 dní. Na to jsme volali delegátovi, kdo jiný by nám měl poradit. Mobil delší dobu nebral, tak jsme se mezitím šli projít k místnímu kostelu Ag. Joanis a jednomu nově dostavěnému, zatím bezejmennému, taktéž zavřenému. Když jsme se konečně dovolali, tak nám delegát řekl, že to není možné, že tedy asi s nimi budou muset rozvázat smlouvu a ať si zkusíme zajet do Pothie, kde údajně půjčují auta za 15 euro. V Massouri jsme tedy zrušili rezervaci. Druhý den ráno jsme se vypravili na autobus, s představou , že pojedeme do Pothie a zpět už půjčeným a daleko levnějším autem. Na zastávce jsme měli spoustu času, protože jak je známo, co je v Řecku na řádech psáno není vždycky dáno. Čekání jsme měli zpestřené noblesní dámou z Bahamských ostrovů, která sem přijíždí, jak jsme si hezky popovídali s úsměvem hovořícím za vše, každý rok na dva měsíce s manželem , který pochází právě z Massouri. Všemi dostupnými gestikulačními prostředky jsme se dozvěděli , jak je na Bahamách hrozné horko, krásné bílé pláže, ohnuté palmy s houpačkami- to je můj dream , ale také hotely a spousta lidí . Oba byli moc milí, tak nám to čekání rychle uteklo. Vystupovali o zastávku před námi a ještě nám zamávali. Krásné ráno. Teplota na teploměru stoupala. S hezkým pocitem jsme našli doporučenou půjčovnu, kde bylo vše otevřené, jen majitel chyběl. Zajímalo nás, jak dlouho by u nás taková kancelář vydržela zůstat bez dozoru, aniž by se něco ztratilo . Asi po pěti minutách přišel a zase začala naše naučená domluva . Odešli jsme se smíšenými pocity. Na výběr byla dvě auta. Museli bychom však počkat 2 nebo 4 hodiny až je někdo vrátí. Jedno skupiny A za 38 euro bez pojištění, druhé skupiny B za 42 euro, taktéž bez pojištění . Sestra spořivá byla nejen schvácená vedrem, ale i touto sumou a vlastně zbytečnou cestou . Nepomohlo ani doporučení našeho delegáta, že máme panu pronajímateli říci , že nás posílá on. Myslím, že nevěděl, kdo to je a vypadalo to, že nezná ani naši ck . Nevadí. Sedíme jak trubky v malém stínu zastávky autobusu, který měl jet až za hodinu. Lilo z nás jako z konve a přemýšlíme , co dál. Půjdeme se ponížit a znovu škemrat do naší půjčovny . Chlapci se usmívali . Jenže do 17 hod byla siesta . Dodržel ji i pan majitel . Přítel šel opět odvolávat co jsme zrušili a objednat znovu. Smůla , ale i štěstí. Byla high season a pokud prý nemáte objednané auto předem, tak jej těžko seženete, toto nám to bylo řečeno v jednom místním marketu . Naše auto bylo sice půjčené, ale druhý den ráno jsme si jej mohli vyzvednout . Nechci slevu zadarmo, takže nakonec zlatých 32 euro bez pojištění a záruka, že se nebudeme plácat na jednom místě.

     Večer jsme se však rozhodli jet znovu na Telendos za západem slunce a obhlédnout pravou stranu a pláže. Původně jsme si mysleli, že celý ostrůvek obejdeme, najdeme Eros , Irox, North face a kostelík Ag.Konstantinos , ale stihli jsme jen najít dvě pláže a pro jednu jsme se rozhodli, že zde jednu noc přespíme jako Robinson . Začalo se blížit k západu slunce a můj přítel špatně šlápl, protože jsme byli všichni vybaveni na chůzi po útesech a skalách perfektní obuví značky otevřené sandále. Kamínek zasáhl kotník a bylo vymalováno . Museli jsme se otočit a pomalu se vrátit k pláži Chochlakas , odkud jsem chtěla fotit zapadající slunce do moře . Neumíme chodit pomalu, proto i zde jsme zvyk neměnili a ke konci to vypadalo, jako bychom požili nejméně šaratici, co vám zrychlí krok a s batohy na zádech, nudlí u nosu, vyplazeným jazykem jsem probíhala se synem kolem již zmíněné taverny pod pláží a majitel poklepával na hodinky, že už zbývají pouze dvě minuty. On myslel do západu slunce , já do konce mého života . Pozdě. V tomto místě už nebylo slunce vidět . Pohledem vlevo jsem zjistila, že se dá ještě vyběhnout na kopec, kde stojí a obdivují tu krásu další nadšenci. Syn za mnou vlál jako taška z Tesca, ale stihli jsme to, a abychom viděli více, běželi jsme ještě dál. Za námi se pak dobelhal vyřízený Joffrey de Peyrac . Ne, pardon . To byl můj přítel . Nezapomenutelný závěr večera. Ó, jaká romantika.

     První cesta autem byla za nákupy do většího marketu před Pothií, dále návštěva rytířského hradu Kastro Chrisocherias, překrásného kláštera Ag. Savas Monastery, kde jsme se opravdu pobavili . Na sobě jsem měla opravdu krátké kraťasy, syn také , přesto sukni dostal můj přítel, jenže si ji zavázal přes ledvinku s doklady a vypadal jak divadelník, co jede na koni. Klášter byl nádherný, zahrady a výhled, ani jsem nedýchala. Kouzelné místo a příjemná vousatá jeptiška, u které jsem si koupila pohled , ale nerozuměla jsem jí , kolik ji mám dát , tak mi všechny drobné vzala z ruky, ale kluci se mi smáli, jak jsem s rukou trhla směrem k sobě, protože jsem si myslela, že mi chce vzít všechno. To jsem si říkala, že by mi ten pohled vyšel pěkně draho ,a le nakonec mi vrátila zbytek a nechal a si jen peníze za pohled . Bylo mi trapně, kluci říkali, že sama mám málo, tak jsem prý byla jak řezník Krkovička z večerníčku . Poté jsme se vydali na Vlychádu . Kluci šnorchlovat a potápět, já fotit a smočit nohy, popřípadě se osprchovat na pláži. Tady se mi líbilo, mohla jsem si v klidu dočíst rozečtenou knihu. Navštívili jsme místní muzeum podmořského světa, seznámili se s jeho majitelem a synem, který nám umíchal výborné frapé a jen za 1euro! Je jasné , že za tu cenu jsme nemohli mít jinde lepší . Když jsme uspokojili své vášně a synek byl mírně unavený z potápění, dostali jsme nápad navštívit nedalekou jeskyni Trypas Kefalas. Jeli jsme kam až se dalo, po naší levé straně byl další klášter, ovšem opevněný a nepřístupný Ag. Ekaterini. Vybavili jsme se řádně vodou, protože jsme věděli, že cesta je vyprahlá, kde nic, tu nic, jen kameny a přímé slunce. Bylo tam několik cestiček a tak různě jsme se rozdělili. Kluk se mnou doleva, přítel rovně. My jsme objevili na konci cesty pohled na krásnou a ničím nerušenou soukromou plážičku, kam jezdili malé loďky a přístup po zemi byl docela náročný, ale dalo by se.
Přítel našel na konci svého putování mezi jedinými dvěma víkendovými vilami značku ukazující cestu k jeskyni. Zbytek cesty jsem šli společně. Konečně . Jeskyně byla uzavřena těžkými plechovými dveřmi. Uvnitř byly natažené kabely na rozsvícení, jen je nebylo do čeho zapojit, nebo my jsme to nenašli. Byli jsme však vybaveni z domova čelovkami , nikde totiž nezahálíme a stále někde šmejdíme a prozkoumáváme tajuplná místa. Syn se bál, jeho matka, hrdinka, ho nabádala, že nemá čeho, jenže sama jsem mohla pozadím stříhat dráty. Tma, ticho a jen kap, kap, kap z krápníků mi rozbušilo srdce asi stejně rychle jako klukovi. Jediný náš ochránce, který je v práci vůdce lezců, se nebál a naopak si adrenalinu slastně užíval. Má fantazie začala těžce pracovat. Úplně jsem viděla, jak se za námi zabouchnou dveře, někdo přidělá zámek a nás objeví jako vykopávky či vysušené mumie , v lepším případě. Byla to nepopsatelná nádhera. Kam se hrabou naše Koněprusy. A představte si, že se zde neplatilo ani vstupné! Pravda je, že jsme byli bez průvodce. Našeho ochránce nepočítám. Vyprahlí, ale spokojeni nálezem jsme se pak vrátili domů. Večerní procházka městečkem Massouri má také své kouzlo. Zašli jsme do našeho oblíbeného marketu, kde jsme měli ještě oblíbenějšího majitele. Nejen, že nám k nákupu vždy přihodil nějakou drobnost, ale hodně nám poradil a pomohl při hledání míst vybraných z pohledů, či nám doporučil výlety, co je kde zajímavého. Jasně , že konverzace končila úsměvem a efcharista. Chtěla jsem vědět název jedné skály, najít ji a vyfotit z ní Telendos. Byla opět v kopci , po kamenité cestě. Kluk sice moc nadšený nebyl, že pořád někde v tom vedru couráme, raději by se koupal a potápěl , což jsem nemohla pochopit, když bylo 40 stupňů, možná i víc. Trpěl, dnes už vím, že ano. Jenže matka, když se pro něco rozhodne, tak jde za svým cílem ať to stojí, co to stojí . Náš velký lezec potřeboval nohu také rozhýbat, tak se vypravíme na další místa. V plánu došlo na Kasteli s jeho fotogenickým kostelíkem a schody vedoucí k moři. Tam jsme až nedošli, neboť jsme tam narazili se synem na mužskou postavu staršího ročníku v tangách , klukovi málem vypadly oči, tak jsme raději pokračovali dále. To bych ale nebyla já, když dostanu radu jít ke kostelíku zleva, tak já šla po svém a výjimečně to vzala zprava. Cesta byla mnohem složitější než se zdálo, proto jsem se vystřídala s kozami v jejich úschovně v malé jeskyni plné jejich trusu. A že tam toho bylo, však i koz se odtamtud vyhrnulo . Synáček začínal byl pěkně mrzutý, došlo i na procvičování mých hlasivek, že se mu pořád něco nelíbí, že mohl zůstat doma a plácat se na zahradě. Po zklidnění matky i syna jsme mohli pokračovat. Kam? No přece nahoru do kopce a vyfotit si dvě krásné skály , oblíbené lezci. Reakci syna nebudu rozebírat, asi je jasná. Po zajištění dokumentárního materiálu a pokochání se pohledem shora na město a okolí jsme opět vyrazili dále na pláže Palionisos a Sikati Bay. Na první pláži se mi zdálo dost lidí, kluk už umíral a přemlouval nás , že se chce koupat. Rozhodli jsme se, že ještě zkusíme tu druhou, protože ta vypadala, že tam bude soukromí. Na silnici stála pouze dvě auta. Známka- bude to super . Budeme tam skoro sami . Nevím, jak nazvat výpravu za soukromím, které vyžadovalo opět 15 minut svižnější slalom v super obuvi po úzké , kamenité štěrbině, připomínající cestu, na otevřené planině, kde ani vítr nevál a slunce pražilo jako o závod. Naše TV reklama unuděných dětí s otázkou , kdy už tam budeme , vypadala jako točená od nás . Po příchodu na pláže jsme se nestačili divit. Sami. Úplně sami! Při pohledu na zem, jsem pochopila proč. Jen blázen a my šli takovou dálku proto, abychom na konci došli k neuvěřitelnému smetišti. Možná někdy to byla pláž. Nachází se v zálivu a zde tím pádem najdete vše, co moře vyvrhlo. Ani jsem se nechtěla klukovi podívat do očí a do mozku už vůbec ne, abych zjistila, jak svou matku proklíná. Nikde nikdo, vysněné soukromí. Jen v dáli napravo byl za plotem jeden malý kostelík, malý domek, j eden domorodec či další Robinson a nyní my tři. Kluci šli nalevo, já za sebe čmuchat do jeskyně. Tam jsem našla chcíplou kozu. Honem pryč, abych nedopadla stejně. Vydala jsem se za klukama po útesu a hurá, asi po 5 minutách jsme našli malou plážičku. Soukromou. Schovanou za útesem. Zde jsme pobyli asi dvě hodiny. Odměnou bylo klukovo nadšení, že v moři viděl chobotnici, ryby a vybuchlou minu. Super. Já tím pádem ani tempo. Jen smočit nožky a ruce. To mi stačí. Další obchůzka a focení skal. Společný návrat, ale už trochu uspokojivější, protože došlo i na koupání a úspěšné chytání ryb. Nožka příteli hezky oplaskla a za odměnu měl čtyři ulovené barevné rybky a vzápětí vhozené zpět do moře s myšlenkou, co kdyby splnily tři přání. Stačilo by nám jedno. Aby nám vydržela pitná voda na cestu zpět. Vyplnilo se. Další zásoby, sice teplé, nás čekaly v autě. Přišla doba, kdy by i bylo dobré se někde najíst. Ještě jsme nebyli v Emporiu. Večeře zde byla výborná, jen nás tam potkal silný vítr, že obracel i skleničky s pitím. Opět jsem pobavila mé chlapce, když jsem objednávala pochutiny. Servírka přišla pro objednávku a já chtěla vědět, co je Pizza plate. Koukala na mě nechápavě, tak se ptám česky :Plate, talíř? To kluci vybuchli, smíchy , protože jsem vypadala jako Češi, co se baví s Vietnamci a když nerozumí, tak mluvíme hlasitěji. Několikrát mi tuto situaci připomněli, ale jídlo jsme dostali, jak jsme chtěli. Na talíři.

     Pátý den pobytu jsme se dohodli na robinsonské noci na Telendosu. Kluk chtěl pořád spát pod širákem, tak jsme si řekli, proč ne, tady je bezpečněji než u nás. Příprava byla se zvláštní atmosférou. Balení nejdůležitějších věcí. Jídlo, pití, baterky, svíčky, kartáčky na zuby a pastu. Na to byla odezva, že Robinson toto přece nepoužíval. Moje odpověď byla, že jsme moderní Robinsoni, tak jsme si vzali i ústní vodu. Na to synek nutně potřeboval s sebou PSP přístroj- nějaká moderní krabička, ve které můžete poslouchat písničky, přehrávat filmy a hrát hry. Ne, ne ,toto také Robinson nepoužíval i přes mé původní , že jsme moderní Robinsoni. Přístroj tedy zůstal doma. Když jsme dorazili na Telendos, už se rychle šeřilo, nejmladší z nás se ztišil a pozorně obhlížel všechny strany. Došli jsme do cíle. Pláž Rotha byla naším nočním domovem. Řádně jsme si ustlali na lehátkách jako masňáci, oblékli si noční oděv a synkovi létaly pohledy z jedné strany na druhou a kolem dokola. Na nebi se rozprostíral koberec plný jasně svítících hvězd . Moře šumělo, vlny šplouchaly a narážely na skaliska na pláži . Boží. Maminko, já mám strach. Nemáš se čeho bát, tady nás nikdo nepřepadne, nejsme v Čechách a nikdo Tě neukradne, protože kdyby Tě vzali, dávali by nám ještě peníze, abychom si Tě vzali zpátky. To byla má odpověď malému a vystrašenému Robinsonovi, který ležel po mé levé ruce . Po pravé náš velký ochránce, co nás nikomu nedá. Oba usnuli a já měla hlídku. To , co bylo dosud romantické, mi nyní až takové nepřišlo . Oči se mi klížily, pomalu jsem se propadala do spánku za poslouchání všeho okolo a klidného odfukování z obou stran. Náhle se ozval řev, krátký , zato silný .Srdce mi buší jako zvon, oči na stopkách. Panika. Co se děje? Měla jsem pocit, že nás přepadli minimálně indiáni v čele s náčelníkem. Boj o holý život a životy mých blízkých začíná. Nikde nikdo. Po nebi plul velký, zářící měsíc těsně po úplňku. Představa toho, jak se mají slepice v drůbežárně, když jim svítí celou noc. Co teď? Malý Robinson klidně spí a náhle se probouzí ochránce, proč jako nespím. Aha, to se jemu něco zdálo a zařval ze spaní. Smál se mi a chvíli se mnou zůstal ze solidarity vzhůru. Do rána jsem nemohla usnout. K večeři jsem měla řecký salát s cibulí, kterou jsem stále cítila, přítel tzatziky s česnekem, tak jsme si aspoň ve tři ráno šli vypláchnout ústa námi přibalenou ústní vodou. Ráno v šest hodin se vzbudil Robinson. Celý natěšený, jak zvládl v poklidu noc pod širákem a chtěl si nutně povídat. V tuto dobu bych byla nejraději spala. Zmuchlaná jak želva, jsem se však sebrala a přestěhovala se s ním na pláž Paradise beach. Nudistická. Ráno tam však nikdo nebyl , takže mi mohl povídat ,co chtěl. Ochránce totiž propadl hlubokému spánku a já mu jej nechtěla překazit. Nemohla jsem se dočkat deváté hodiny, kdy nám odplouvala loď zpět na Kalymnos. Sprcha, snídaně, relax.

     Relax? Bylo 7.7.2012 s přítelem byl náš den D. Měli jsme šesté výročí seznámení. Vydali jsme se dle doporučení našeho kamaráda z marketu hledat jeskynní kostelík Ag.Fotis asi 2 km po útesu v Kantouni. Jako vždy bylo vedro, hodně vody s sebou a dobrou náladu jsme měli zpočátku všichni . Během cesty pár fotek pláží Kantouni a Linaria, prohlídka a radost z objevení kostelíku. Přidání srdíčka, symbolu lásky, k dalším plíškům s různými symboly s prosbou o uzdravení , návrat směr pláž . To bych ovšem nebyla já , kdybych se nedomluvila mezitím s přítelem, že bychom mohli stihnout ještě vyběhnout na kopec ke kostelíku Stavros Monastery . Kluk se nafoukl jak balón, padli na mou adresu i výčitky s tím, že jsem mu slíbila jít na pláž, že o další trestné výpravě jsem nemluvila. To měl pravdu, ale nechtělo se mi sem jet kvůli jednomu výšlapu znovu. A tak beze slov a nálady stoupal vzhůru, protože sám dole na nás čekat nechtěl . Oslí cestou jsme došli k vrcholu. I já myslela, že vypustím duši, ale nakonec jsme si nahoře chvilku odpočinuli ve stínu, pokochali se výhledem, dopili zbytek zásob vody a cesta zpět byla zakončena procházkou po pláži Kantouni a Linaria, které nás nijak nenadchly. Moře bylo studené a byly zrovna větší vlny. Koupání náš trpitel vyměnil za ledovou tříšť . Ještě jsme pak zajeli omrknout pláž Plati Yalos, ale kvůli velké obsazenosti jsme k ní ani nesjížděli . Zajeli jsme si domů na oběd a poté jsme vyrazili dále za objevováním dalších krás ostrova. Tentokrát to byla Skalia cave. Další nádherná jeskyně plná krápníků, ale už lépe přístupná , zavřená tentokrát mříží, jen přístup byl po strmých schodech. Došli jsme osvětleni čelovkami až do dómu, nafotili a pokračovali dále. Čekal nás , mě přitahující, magický skalní útvar Palace. To byl zážitek! A ten pohled ze všech stran. Ještě teď mě příjemně mrazí a je mi hezky po těle při té vzpomínce. Odtud byl krásný výhled na Massuri a ostrůvek Kalavros. Pro krásné fotky to chtělo trochu adrenalinu, cesta nebyla tak jednoduchá , jak se zdálo a člověk se musí soustředit kam stoupne a jak směřovat foťák, aby z toho byl krásný snímek.

     Po tomto opravdu teplotně i psychicky náročném výletě se nás synek zeptal, zda by mohl jet příští rok raději na tábor. Jaká upřímnost a já si myslela, c o by jiné děti za to daly? Nemohla jsem se na druhou stranu divit, asi bych v jeho věku také byla otrávená. Proto jsme se s přítelem dohodli, že další den necháme klukovi vybrat pláž, na které by chtěl odpočívat. Vyhrála u něj Vlycháda. Sice jsme se také trochu těšili s přítelem, že si odpočineme, ale po dvou hodinách nicnedělání , šnorchlování a mém čtení knihy, na nás doléhala skepse a přicházela nuda. Kdo si toto vymyslel? Neumíme být moc dlouho na jednom místě. Jenže pak se objevil majitel muzea pan Valsamidis, který se vrátil z moře a my chtěli vidět jeho úlovky. Byl velice milý a ochotný, tak nám ukazoval obrovskou mušli, ježka, ze kterého vyřízl maso, nalil nám z něj tekutinu na dlaň , abychom ochutnali, prý je to řecká viagra. Můj muž by se málem upil, pak vyškrábl něco slizkého, žlutého, že to je výborné na oči a žaludek. Pak ještě vytáhl perlorodku a snažil se nám vysvětlit, jaký je rozdíl dle barvy mezi mušlemi, které mají bílou a černou -zelenou perlu. Jde o to, jak je která stará. Nakonec nás pan Valsamidis zavedl znovu do muzea, tentokrát jsme tam byli zdarma, vše nám ukázal a okomentoval. Na závěr jsem dostala krásnou mušličku s tím, že když ji budu mít u sebe, bude mě ochraňovat Panna Marie. A syn dostal hrst mušlí a jednu obrovskou , trofejní. Byla to pro nás svátost. Další z velkých srdečních zážitků. Na památku jsme se vyfotili s otcem i synem, pokračujícím v kalymnoské tradici potápění a sbírání darů moře do rodinného muzea. Venku jsem ještě ulovila snímek jejich vnuka. V autě při odjezdu se mě ptal přítel, jak dlouho , že říkal potápěč, že ta viagra působí, padesát dva hodiny? Ježíši. Honem jsem se podívala, kolik ještě času zbývá do vyprchání. To snad ne, ještě sposta, snad to přežiji.

     Jeden den jsme věnovali prozkoumání druhé strany ostrova. V Arginondě jsme odbočili a jeli směrem Vathys, k zátoce Rina. Nádherná, fotogenická. Přišla mi , jak z reklamy na sportku kdysi v televizi , i když byla focená v Thajsku. Měli jsme to štěstí, že tam přijely dvě pirátské lodě, ty tomu dodaly zvláštní atmosféru. Hledali jsme zde kešku, u kostela sv. Iriny, ale bohužel, bez úspěchu. Od zátoky jsme chtěli jít k autu, ale oslovila nás mladá servírka z jedné taverny, zda si nedáme kalamáry či chobotnici, kterou jsme okukovali v zasíťované skřínce, kde ji právě sušili. Když jsme odmítli, tak nám nabídla, abychom se s ní vyfotili. Muž ji má rád na grilu, myslím tu chobotnici, ale do ruky ji nevzal, kluk se jí štítil a já vysvětlovala, že kvůli takovýmto zvířátkům ani v moři neplavu. No, asi byla ráda, že jsme odešli. Ale na památku jsme si vyfotili slečnu i s chobotnicí. Dále jsme pokračovali cestou k Akti beach. Zde byla keška a po chvilce pátrání i úspěšně nalezena. Sjeli jsme pak dolů k pláži, ale dlouho jsme se zde nezdrželi. Sice opěvovaná pláž, ale bylo zde dost lidí a navíc jsme byli na místě, kde byl vylitý olej a dost to tam i zapáchalo. Pokračovali jsme přes Pothii, kousek za městem jsme navštívili místní hřbitov. Bílý, plný mramorových hrobů, zdobených květinami a dárky od svých nejbližších. Nedovedu si to představit u nás, že by takto vyzdobené hroby vydržely aspoň krátkou dobu . Odtud bylo také vidět na zbytky jeruzalémského městečka. Dále jsme pokračovali přes Chorio do Panormosu, kde jsme vyjeli až ke klášteru Ag. Pandeleimon. Je to rozlehlý klášter s jeskynním kostelíkem, hrobkou, velkou zahradou a mohutným křížem, který je vidět z několika míst z protější strany ostrova. Z kláštera jsou vidět krásná panoramata, je zde klid, zeleň a cítit pohoda. Poté jsme se jeli domů ochladit do bazénu ve vedlejším hotelu a pak se vydali na večeři do jedné z taveren, odkud byl krásný výhled na západ slunce za Telendosem. Zbývaly nám poslední tři dny pobytu. Grande Grotta nás stále lákala k návštěvě, takže jsme ji spojili spolu s koupáním na pláži Kalamies. Pro nás asi nejlepší pláž, protože byla plná pirátů. Synovi málem vypadly oči z důlku, protože je milovník pirátů z Karibiku a najednou byl uprostřed dění. Pravda je , že toto jsme sami zažili poprvé. Suprově vymyšlená pláž , rozdělená na tři místa, hippie styl, hudba reagge , piráti a vše co k nim patří. A k tomu navíc možnost zapůjčení zdarma loďky nebo kajaku. Jenže to by nebyla sestra spořivá, aby se divila, že by bylo něco zadarmo. Opakovaně jsme se ujišťovali, jestli si je můžeme půjčit opravdu zdarma. Fakt, nekecali. Tak jsme si půjčili jednu loďku a vypravili se na volné moře. Daleko jsme však nedopluli, protože byl docela vítr. I přesto, že můj přítel je zdatný sportovec a svalovec, měl dost práce, abychom se někam dostali a já se mohla potrhat smíchy když mi přišel jak veslující Pepek námořník a my stáli na místě. Po chvilce jsme to vzdali. Když se asi po dvou hodinách moře trochu zklidnilo, šli si kluci půjčit kajak. To už bylo lepší. Jídlo zde bylo výborné. Objednala jsem si výborný kuřecí salát, synek burger, ale ten byl přes celý talíř a muž kalamáry. K tomu jsme poprvé ochutnali vynikající fresh džus. Krásný a pohodový den, příjemná hudba, milí lidé , co víc si přát.

     Ještě jsme nenavštívili pláž v Arginondě. Nechali jsme si ji tedy na další den, kde byli i naši milí spolubydlící a můj synek přemluvil souseda ke šnorchlování. Oba byli spokojeni, protože soused prý vozil každý den s sebou šnorchl, ale neměl parťáka na potápění, tak jej využil až nyní poprvé a naposledy za pobyt. Původně jsme měli jet spolu s nimi i na lodní výlet za západem slunce , ale oni se nakonec rozhodli, že půjdou na poslední večeři do protější taverny. Jeli jsme nakonec sami, měli jsme loď jako pro V.I.P. Krom nás se nikdo jiný nedostavil . Vyjížděli jsme z přístavu Mirties s pětiminutovým zpožděním, protože si kapitán ještě někam odběhl. Moře bylo klidné, ovšem když jsme začali najíždět z levé strany od Telendosu, loď se pěkně houpala. Klukovi mrznul úsměv na tváři, já se kývala s foťákem a lovila snímky zapadajícího slunce a přítel si to vše s úsměvem na rtu krásně vychutnával . Měli jsme k tomu z rádia znějící pomalou muziku ,stmívalo se, vítr nám , vlastně jen mně, načechrával vlasy, a společně zažívali nepopsatelnou atmosféru. Jako z romantického filmu. Pak nás kapitán zavezl k útesům, odkud vznikaly nádherné fotky, bohužel, ne z mého foťáku, ten mě zklamal . Zde nám na chvíli zastavil a přinesl nám občerstvení ve formě vína a kluk dostal plechovku Fanty. Proto to malé zpoždění . kapitána Úžasný zážitek. Vřele doporučuji. Cestou zpět nás však chytly tak velké vlny, že jsme se modlili, abychom dorazili zpátky do přístavu v pořádku. Chtěli jsme se se sousedy podělit o zážitek a měli jsme další. Naše milá sousedka vyběhla s talířem loukomádes z taverny, aby nám je dala na ochutnání, protože věděla, že jsem o nich básnila a oni to prý nejedí, ale pokaždé to dostali k jídlu . Připadali jsme si jak bezdomáči, jak nějací dojížďáci, ale na druhou stranu, nedejte si, když je to tak dobré a ještě venku a na stojáka a zadarmo! Kdyby to nebylo nevkusné , ještě bych ten talíř olízla, jak to bylo báječné. Ale bylo mi trapně a byla jsem i ráda, že byla tma a počítala s tím , že nás moc lidí nevidělo.

Balení kufrů, vrácení auta, rozloučení se s ostrovem, milými majiteli našeho ubytování, nesmím zapomenout na našeho kamaráda a rádce z marketu, poslední fotky a poslední západ slunce , hovoří o tom, že je čas v nejlepším skončit. V den odletu nás však čekal ještě jeden zážitek . Na Kosu před letištěm , asi čtvrt hodiny před odletem zjistil můj přítel, že vytratil peněženku s padesáti eury a doklady v autobuse na Kalymnosu cestou do přístavu. Dobrý šok. Snaha přes delegáta , aby zavolal do přístavu, byla celkem zbytečná, jelikož měli siestu. Bylo jasné, že je vše ztracené. Naši sousedé nám však pomohli, rychle jsme zablokovali kartu do bankomatu a snažili se ještě vše několikrát prohledat. Marně, jediné štěstí, že i přesto, že jsem sestra spořivá, tak jsem nic v dané situace nekomentovala. Štěstí, že neztratil pas .Ten jsem měla naštěstí u sebe . Nejhorší byla ztráta řidičského průkazu, neboť já , pokud nejde o život, tak neřídím, a my měli auto na letišti. Naštěstí i návrat domů proběhl bez kontroly na silnicích a další den si přítel vše oběhal a zařídil. Zážitků máme tedy plno. Kalymnos nás očaroval, stejně jako všechny řecké ostrovy, ale i tento se zaryl do srdce dosti hluboko. Nezapomenutelné výhledy z krásného ubytování na Telendos, krásné skály , moře, milí lidé, oleandry obklopující silnice, kláštery, k ostelíky, jeskyně, pláže , prostě vše, co k tomuto ostrovu patří nám bylo ctí poznat. Věříme a doufáme, že budeme v budoucnu moci znovu Kalymnos navštívit a opouštět jej se stejnými pocity jako letos.
     Závěrem bych tímto bych chtěla moc poděkovat našim milým sousedům , Honzovi a Helče, za zpestření dovolené nejen díky loukomádes, ale především mým dvěma milovaným chlapcům za krásnou dovolenou se spoustou zážitků.


Děkuji všem , kteří měli tu trpělivost tento románo-cestopis dočíst až sem. Pokud se vám líbil, jsem potěšena, pokud ne, pak se omlouvám za únavu vašich očí a mysli .

Z putování po Kalymnosu a Telendosu se s Vámi loučí sestra spořivá a dva Robinsoni.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (14)
16.03.15 12:13 sifaka
Zábavné čtení a zajímavé fotky.Díky :-)
13.06.14 00:10 Maruska777
Dík ,moooooc pekné čítaníčko Irenka :-)
25.09.12 14:07 arnela
Pěkný, čtivý cestopis; s trochou "závisti" - robinsonská noc na Telendosu. Díky!!
23.09.12 17:32 T.Bozzio
Zábavný a čtivý cestopis z mého oblíbeného ostrova.
18.09.12 18:50 eve
Bezva cestopis, moc mě to potěšilo a pobavilo :), díky!
17.09.12 21:21 janavi
Pobavila jsem se a Kalymnos miluju, hezky se mi to četlo. Tvůj syn určitě bude taky nakonec rád vzpomínat.
17.09.12 00:07 Handzus
Jako by jsme tam byli taky...)))).moc pěkný a děkujeme ze srdce za poděkování..jen nevíme jak se za tři dny dostat na lefkadu...............)))))))))))).
16.09.12 20:25 hanament
Moc hezký cestopis,bezva počteníčko.
16.09.12 10:20 sokolnice
Senzace , pěkné čteníčko ke kávě .A pěkné fotografie doplňují řádky, po kterých moje rozesmáté oči běžely.Děkuji.
15.09.12 18:06 javra
Bezvadný krásně napsaný,úsměvnýa poutavý cestopis s mnoha nevšedními zážitky.
15.09.12 10:26 PavelDC
Úžasný cestopis doplněný o zajímavé fotografie. Fajn humorné čtení podrobného výkladu. Díky za připomenutí krásných míst nádherného ostrova.
14.09.12 18:35 katarinaBA
Na ten Kalymnos sa musím konečne už vybrať a dobiť podzemné kráľovstvo. Tak isto zažiť noc na pobreží. Asi by som dopadla ako ty. Asi by som nespala, ale bdela pod širákom. Dovolenku ste si skutočne užili a myslím, že len tak nevybledne zo spomienok. Vďaka za podrobný, vtipný cestopis, ktorý sa tak pohodovo čítal.
14.09.12 10:33 Alena (nepřihlášený uživatel) 82.150.190.***
Moc prima cestopis, dobře se četl! Díky za tu trochu humoru, je ho moc třeba.
13.09.12 23:30 Danydarts
Pěkné, akční počteníčko ! Už proto, že ta místa /ne všechna/ znám. A příští týden se taky juknu přes Kaly na Telendos. Mám se v Pothii na autobusáku poptat po dokladech ?
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
8Y5Kn
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Irena˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
Galerie1
Hotely1
Diskuze4
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací