Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 8
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Tak trochu jiné Řecko

Autor:
Zařazeno:
Peloponés
Napsáno:
23.10.11 19:10
Fotografií:
50
Přečteno:
6304
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Včera 23:50
24 °C
Jasno
S, 3.1 m/s
Jižní Peloponés – Máni, Monemvasia, Elafonissos.

Vážení milovníci Řecka, zvu vás na virtuální ochutnávku nejjižnější pevninské části této překrásné země.
Pojďte navštívit kraj pohádkových olivových hájů, dech beroucí scenerie vysokého pohoří Taygetos, jeho hluboké soutěsky poseté starými byzantskými kostely, nepřístupné skalní břehy poloostrova Máni, tajemné kamenné vesnice s obrannými věžemi, malebná městečka obklopená nádhernými plážemi, byzantské muzeum pod širým nebem Mystru a Monemvasii, pohádkově tyrkysové moře s bílými plážemi ostrova Elafonisos, autentické Řecko minulosti.
Do této zajímavé a krásné oblasti nemíří žádná z našich cestovních kanceláří a bohu dík jen velmi málo zahraničních, což byla pro nás zásadní výzva, s úmyslem poznat tak trochu jiné Řecko.
Po prostudování dostupných materiálů o cíli naší cesty, jsme věřili, že nás Lakonie a Messénie nezklame. Stalo se, že nás nejen nezklamala ale obohatila nás o nové dojmy a ukázala nám jinou tvář Řecka.
Cestovali jsme s mým mužem po 21 letech podruhé individuálně a já měla trošku obavy, aby vše proběhlo bez problému. Při naší první cestě autem na Peloponés do Tolo nám totiž při návratu shořelo auto. I když jsme tentokrát letěli, celý pobyt byl pouze na nás. Ten neodbytný nepříjemný pocit nervozity kolem žaludku mne provázel z Prahy až do té doby, než jsme vystoupili v Kalamatě z letadla. Ovanula nás známá vůně horkého vzduchu, plného příslibů a nepopsatelných dojmů. Nasedli jsme do přistaveného auta a s pomocí navigace jsme prokličkovali kalamatskými ulicemi směrem k našemu cíli, k přístavnímu městečku Githio do vesnice Mavrovouni.
Cesta z Kalamaty na jihovýchod, lemovaná vysokým pohořím Taygetos a všudypřítomné olivové háje pozlacené podvečerním sluncem nás nabily dobrou náladou plnou očekávání dalších zážitků.


MAVROVOUNI

K místu našeho ubytování ve vesničce s výstižným názvem Mavrovouni, což znamená černá hora, jsme dorazili těsně před soumrakem. Paní domácí Petra na nás už čekala a po krátkém přivítání nás odvedla do apartmá.
Pokoj ve třetím patře domu, zasazeného do stráně nad mořem, s panoramatickým výhledem, jsme si předem vybrali na internetu. věděli jsme podle fotografií jak bude vypadat, ale když jsme vstoupili na balkon, zůstali jsme bez dechu a jen zírali. Už se stmívalo, bylo slyšet jen šumění moře, vlevo od nás svítil bílý kostelík, na moři pluly rybářské loďky a v dáli blikala světla poloostrova Parnon. Při pohledu z místnosti se kovové zábradlí balkonu zdálo být přídí lodě plující na moři pod hvězdami.
Večer jsme prošli vesnicí a na kulatém osvětleném náměstíčku s několika tavernami jsme se posadili. Panovala tu pohoda. Staří i mladí seděli u stolů, klábosili, kolem pobíhaly děti a všichni sledovali večerní program na velké LCD obrazovce uprostřed náměstí. Cizinci jsme tam byli podle všeho jediní. Turisté z ubytovacích kapacit u pláže večer do vesnice zavítají jen málokdy. Jezdí sem většinou jen Řekové a ti měli již po sezóně, která byla, jak jsme se dozvěděli, letos z finančních důvodů velmi slabá a krátká. Poseděli jsme u sklenky ouza, vnímali domácí vesnickou atmosféru a pozorovali typický večerní cvrkot.
Ráno nás přivítalo nádherným východem slunce, jehož proměnu od temně rudé až po zlatou jsme sledovali přímo z postele.
Posnídali jsme křupavý a voňavý chléb z blízké pekárny a pak jsme naskočili do auta, které bylo připraveno nás po celý pobyt dopravovat na 2 km vzdálenou pláž a na výlety.
Čtyřkilometrová oblázkovo - písečná pláž v Mavrovouni, která se pyšní modrou vlajkou, je jedna z nejkrásnějších pláží na Pelponesu. Ráno nás přivítala úplně klidnou hladinou teploučkého, křišťálově čistého moře. Nejvíce se nám líbilo na její nejvzdálenější části zvané Petalea, kde jsme se usadili. Široká pláž tu končí skalisky porostlými zelenými keři a olivovníky, lemují ji staleté eukalypty, palmy a bambusové porosty, za kterými v dáli vyčnívá mohutné pohoří Taygetos. Kulisu pláže doplňuje pár nových kvadratických kamenných budov ubytování a soukromých vilek v architektonickém stylu původních manijských domů. Kousek od místa, kde jsme rozložili tábor bylo několik hnízdišť želv Caretta Caretta, pečlivě označených a popsaných štítky.
Byli jsme zvyklí, že koncem srpna je v jiných letoviscích sezona ještě v plném proudu a tak nás překvapilo, že tu bylo jen pár lidí. Po poledni, když začal vát stejnoměrný, příjemný vítr, roztáhlo na hladině několik surfařů z blízkého kempu barevná křídla plachet. Moře se probudilo a v hravých vlnkách nekonečně omílalo drobné oblázky. Celý den jsme odpočívali ve stínu slunečníků na lehátkách za konzumaci pivka nebo frapíčka, které nám majitel přilehlé taverny „U pelikána“ přinesl až na pláž.



GITHIO, GYTHEON, GITHEIO, GYTHION

Různý způsob psaní názvu tohoto města v mapách, průvodcích a jinde, dal zabrat i naší navigaci, znamená „Dům bohů“ a ti si rozhodně nevybrali k bydlení špatné místo.
Toto malebné rybářské městečko, bývalý přístav starověké Sparty v samém lůně lakonského zálivu nás okouzlil svým přirozeným šarmem a krásným okolím.
Restaurace, kavárny a obchůdky, které lemují nábřeží, jsou živým místem každodenního setkávání zdejších obyvatel. Zrovna tak kruhové náměstíčko starého města pulzovalo ranními rituály, stejnými jako všude jinde v Řecku. Z blízkého kostela, kde právě skončila mše vycházeli místní, vyměňovali si pozdravy, postávali v hloučcích a k nám doléhalo známé „jásas, ty kánete.. kala kala….“
Turistů zde v této době mnoho není. Přístav, který je zastávkou trajektů plujících na Krétu nebo Kythiru se plní cestujícími převážně v hlavní sezóně a ta byla již za námi.
Poznávacím znakem Githia je ostrůvek Marathonisi, spojený s pevninou úzkou hrází, který je podle bájí onou starověkou Karanaé, místem, kde trojský princ Paris strávil líbánky s krásnou Helenou, manželkou Meneláovou a způsobil tak trojskou válku. Podle mýtu zde Paris zapomněl svou helmu „ kranos „ a odtud název ostrůvku. Ve věži z 18. století je malé muzeum dějin Máni a opodál stojí kostelík Ag. Petros. Je odtud pěkný výhled na nábřeží a na zástavbu nového Githia, která se postupně vyšplhala až na samý vrchol strmého zalesněného kopce. Nelze jinak než závidět jejich obyvatelům božský výhled.
Jelikož nám po procházce vyhládlo, navštívili jsme vyhlášenou svéráznou restauraci Barba Sideris, kde servírují podle přání hostů menu způsobem tzv. „clasico“. Znamená to, že přinesou hlavní chody objednané všemi stolovníky na podnose vyloženém papírem, sesypané na jednu hromadu a každý si bere dle chuti. Ve dvou to má malý efekt, tak jsme si objednali jídlo normálně na talíř. Bylo skvělé.
Od Githia na severovýchod se táhnou dvě písečné pláže. Bližší k městu Selinitsa a vzdálenější Glyfada. Půvabné Glyfadě s dunami a zelenými keři v pozadí, dominuje obrovský rezavý lodní vrak. Koupání je zde příjemnější při jejím západním okraji, kde neztěžuje přístup do moře kamenné plato, které se pod vodou táhne téměř po celé její délce
V taverně na břehu moře, vyhlášené dobrou kuchyní, se právě chystala svatební hostina a personál měl plné ruce práce s převlékáním stolů a židlí do svátečního bílého úboru. Napočítali jsme 150 míst pro svatebčany. Svatební obřad se toho večera konal shodou okolností v kostelíku vedle našeho ubytování a tak jsme dění mohli sledovat z balkonu. Když vyšla nevěsta s ženichem ven z kostela, ozývalo se ze sousedních balkónů tleskání. Ten večer jim bouřka přinesla déšť, tedy štěstí. Jestli se to tu také říká nevím, ale štěstí to určitě bylo, protože zde nepršelo již 3 měsíce.

POLOOSTROV MÁNI VNITŘNÍ ČÁST

Nemohla jsem se dočkat našeho prvního výletu po poloostrově Máni.
Těšila jsem se na pustá horská úbočí posetá vesničkami s obrannými kamennými věžemi, které si zde vybudovali příslušníci rodinných klanů, žijících zde do poloviny 19. století pouze podle zákonů cti a krevní msty. Romantické představy umocňuje sparťanský původ zdejších obyvatel, jejich ohromná hrdost a bojovnost, která nikdy Turkům nedovolila toto území dobýt.
Kraj Máni se rozkládá na prostředním výběžku Peloponésu a dělí se na vnější (messenské), které začíná jihovýchodně od Kalamaty a zabírá území mezi pobřežím a pohořím Taygetos a na vnitřní (lakonské), které zabírá zbytek poloostrova jižně od Itila.
Dnes nás čekalo vnitřní Máni.
Z Mavrovouni jsme přejeli poloostrov z východní strany na západ do Areopoli, hlavního města Máni. Jméno po bohu války Aresovi je příznačné i vzhledem k tomu, že zdejší obyvatel Petrobey Mavromichalis, úspěšně vedl obyvatele Máni v boji za osvobození Řecka z tureckého područí.
Ospalé městečko nás po ránu uvítalo zvuky otevírajících se kafenionů, krámků a taveren v kamenných domech ozářených ranním sluncem. Vyfotili jsme si krásnou čtyřpatrovou zvonici chrámu Taxiarches a obdivovali malebná zákoutí městečka.
Cesta nás vedla dále na jih kolem proslulých jeskyní Pirgos Diru, kde jsme se zastavili pouze pro pár záběrů okolí a zdejší pláže. Prohlídku nejkrásnějších jeskyní na Peloponésu jsme si nechali na příště.
Horská krajina se začala měnit a byla čím dál tím vyprahlejší a pustější. Z každého kopce vyčnívaly siluety celých nebo pobořených věží a kamenných domů. Tyto až 20 metrů vysoké rodové pevnosti mají střílny a zdi silné až 1,5 metru. Vchody do věží byly vysoko nad zemí a obyvatelé se dovnitř dostávali po žebříku. Vesnice nemají žádná náměstí a místa pro setkávání. Nepřístupný a na úrodnou půdu chudý charakter krajiny, individualistický a bojovný život zdejších obyvatel měl zřejmě vliv i na vývoj řečtiny, která je zde prý trochu odlišná.
Spousta lidí kdysi z Máni odešla a domy zchátraly. Nyní je ale vidět, že se historické objekty rekonstruují. Spousta Manijců se vrátila a mění rodinné pevnosti v hotely nebo domy k bydlení, přičemž zachovávají zajímavý a nezaměnitelný architektonický styl, který činí z Máni jedinečný objekt, který nemá jinde ve světě obdoby.
Za zálivem Tigani ve tvaru pánve se rozprostírá poloostrov Cavo Grosso, protkaný spoustou starých, zpola zřícených kostelů a vesnic. Projíždíme vesnicí Kita s krásným výhledem, kde došlo v roce 1870 k poslední klanové válce, která si vyžádala zásah armády a dělostřelectva.
Krásný pohled je na poklidnou rybářskou vesnici Gerolimenas kolem malé zátoky s krásnou scenerií pod strmým pobřežím. Pokračujeme přes Aliku do vesnice Vathia nejznámější vesnice Máni.
Vathia stojí na skalním výběžku v jižní části poloostrova a z dálky vypadají její četné a blízko sebe postavené věže dramaticky a tajemně. Prošli jsme pustou a prázdnou vesnicí, kde na nás dýchla autentická atmosféra dávno minulých let. Skrze pobořené věže a skuliny domů foukal silný vítr a mohutné trsy opuncií se spolu se starými fíkovníky zachvívaly jako mlčenliví svědci temných dob.
Pokračujeme dále na jih a za chvíli se před námi vynořuje členitá silueta mysu Tenaro. V jeho nejužší části je vklíněna písečná pláž Marmari s hotelem Marmari Paradise. Je to opravdu ráj pro ty, kteří chtějí trávit svůj volný čas v absolutním klidu, daleko od civilizace a při tom bydlet v luxusním prostředí vytvořeném ve strohém, čistém architektonickém stylu, zapadajícím nenásilně do okolní krajiny. Popíjíme fredo kapučíno na terase s fantastickým výhledem na moře a pláž.
Moc pěkný je i výhled na číšníky za barem, kteří jako většina zdejších mladých mužů, snědých, černovlasých, s pronikavýma tmavýma očima, s tváří zarostlou krátkým strništěm, připomínají saracény. V nažehlených bílých košilích a černých vestách vypadají tito urostlí potomci Sparťanů moc dobře.
Po pěti kilometrech jsme stanuli u nejjižnější zátoky na řecké pevnině mysu Tenaro před cedulí s označením významného místa, věštírny a svatyně Poseidonovy.
S respektem a úctou k památnému starobylému místu, vstupuji do nitra malého prostoru, kde na kamenném oltáři lidé zanechávají bohu moře své dárky, předměty, které mají obvykle při sobě . Svatyně jako na konci světa působí magickým dojmem. Spočinu zde na pár chvil a se zvláštním pocitem jedinečnosti okamžiku a prostředí vyslovuji díky bohu Poseidonovi za to, že se můžeme těšit krásou jeho mořské říše a užívat si její rozmanitosti. Žádám v duchu o jeho přízeň, ochranu a vůli nás znovu přijímat. K hromádce věcí na kameni přidávám svou sponku z vlasů.
Cesta na sever po východním pobřeží Máni je ještě pustější a rozeklanější. Pohled na rybářskou vesničku Porto Kagio zakousnutou do jižní části mysu Tenaro je nejkrásnější z výšky okolních kopců.
Projeli jsme vesnici Lagia k pobřeží, odkud je nádherný výhled na rybářský přístav Agios Kyprianos. Po krátkém občerstvení v přístavu Kotronas zastavujeme až u krásné pláže se zlatým pískem ve Skoutari. Tuto vesnici založili uprchlíci po pádu Konstantinopole a dali jí název podle čtvrti ze které přišli. Romantická plážička s rybí tavernou a byzantským kostelíkem nás zlákala k odpočinu a ke koupeli.

SPARTA A MYSTRA

Po dvou dnech odpočinku na pláži v Mavrovouni se brzy ráno vydáváme na druhý výlet tentokrát do Sparty a do Mystry.
Z Ghitia míříme na sever. Nad zelenými pahorky a kopci před námi vyčnívají světlé dvoutisícové vrcholky pohoří Taygetos, jež nádherně kontrastují se zelenou nížinou pod ním.
Sparta nás ráno přivítala čilým dopravním ruchem v její pravidelné pravoúhlé síti ulic. Podle směrovek jsme bez problému našli rozvaliny antického města, jehož akropole se rozkládá na pahorku v olivovém háji. Majestátní klid tohoto místa narušovalo jen ťukání nářadí skupinky archeologů, kteří v obnažených příkopech stále dobývají dávno ztracená svědectví antických časů. Vykopávky zde nadále pokračují i když převážná část původního města je navždy ukryta pod zástavbou moderní Sparty.
Dotýkáme se více než 2700 let starých artefaktů, částí antických sloupů a základů chrámů, ohlazených mnoha návštěvníky před námi. Při pohledu dolů z akropole se nám otevřel pohled na antické divadlo a vedle něho, pečlivě seřazené, leží vedle sebe nehybně a smutně, kamenné zbytky věhlasného města, připomínající pomníky jeho padlých bojovníků.
Nezapomenutelný a velkolepý je odtud pohled na nové město, zasazené v zeleném údolí olivovníků a pomerančovníků v pozadí s vrcholy Taygetu. V dáli je vidět návrší byzantské Mystry, která je naším dalším cílem.




MYSTRA

Peloponéskou ( tehdejší Morejskou) metropoli Mystru, rozprostírající se na úbočí strmého kopce při okraji úrodné spartské nížiny, založili v roce 1262 Byzantinci pod branami dobytého křižáckého hradu, postaveného Franky. Město bylo sídlem císařského místodržícího a v tomto úřadě se postupně vystřídalo osm despotů, kteří pocházeli z konstantinopolských panovnických rodů. V době největšího rozkvětu se zde spojoval přepych s duchovním životem a bydlelo zde přibližně 42 000 lidí. Mystra za vlády despotů vzkvétala. Vyhlášená škola humanistické filozofie ve 14. a 15. století sem přilákala inteligenci z celé Byzantské říše.
Postupný úpadek Mystry nastal až po druhém dobytí Turky v roce 1715.
Celý areál města s jeho byzantskými paláci a hrady je rozčleněný na tři části, které se rozprostírají na území s 300 metrovým převýšením. Téměř všechny stavby, až na několik dochovaných kostelů a klášterů, jsou v troskách. To však nic neubírá na jeho atraktivitě a jedinečnosti, kterou mohou návštěvníci obdivovat při zhruba tříhodinové prohlídce. Zvlášť pěkný je kostel Agia Sofia s barevnými freskami a zachovalý funkční klášter Pandanassa, kde žijí jeptišky, jediní obyvatelé Mystry.
Vstup do města je možný buď dolní, nebo horní branou, které od sebe dělí prohlídková trasa nebo 3 km vnější silnice.
Na prohlídku je nutné obout si pevné boty, vybavit se pitím, namasírovat si svaly a hlavně nevěřit průvodci, ve kterém se píše, že je možné ušetřit si jednu cestu tím, že si najmeme taxi, které nás odveze od spodní brány k horní nebo naopak. Záleží, kde jste zanechali váš dopravní prostředek.
Auto jsme tedy zaparkovali u horní brány a po náročné prohlídce celého areálu, jsme se dole ptali prodavače vstupenek, jak často zde jezdí taxi, neboť tu žádné nestálo. Snažila jsem se doložit oprávněnost svého dotazu citací z bedekru od Marca Pola, který jsem držela v ruce. Zatvářil se, jako když se sháníme po tažném páru sobů a řekl, že nechápe proč takové nesmysly v průvodci píší, že tam žádné taxi neseženeme. Někam volal, krčil rameny a kroutil hlavou. Vzdali jsme to.
Byli jsme unavení, hladoví, žízniví a při představě, že se šplháme znovu krpálem nahoru v 35 stupňovém horku se nám dělalo zle. Zkusila jsem se zeptat dvou mužů, obsluhy malinkého kiosku s pitím u silnice, kteří tam posedávali pod slunečníkem, nikde ani noha, zda by nás jeden z nich nemohl odvézt autem, které měli u stánku zaparkované k horní bráně. „Prosím, zaplatíme vám“, říkám a mávám peněženkou, „ten euro“, nabízím docela slušný výdělek za 10 minut práce. Nic, kroutili hlavou a ukazovali na byznys u stánku, kde nebyla ani noha a nehrozilo tudíž, že by to jen jeden nezvládl. „parakaló“… zkouším to znovu, vytahuji dvacetieurovku a zoufale ukazuji směrem k horní bráně „your car, just 10 minutes“. „Sorry, not possible“ dostalo se mi jasné a poslední odpovědi.
Nakonec se na nás přeci jen usmálo štěstí. U brány zastavilo taxi ze kterého vystoupila čtyřčlenná rodinka Angličanů. Měli z Kalamaty najaté taxi na celý den a když jsme jim vysvětlili situaci a požádali je, zda by jejich taxikář nemohl obětovat 10 minut ze své tříhodinové pauzy při čekání na ně a neodvezl nás nahoru, souhlasili. Taxikář si vydělal 10 Euro navíc a my byli šťastní, že nemusíme znovu šplhat nahoru po svých.

POLOOSTROV MÁNI - VNĚJŠÍ ČÁST

Cesta ze Sparty do Kalamaty je zážitkem sama o sobě. Silnice zde nekonečnými serpentinami překonává pohoří Taygetos a nám se naskýtá úchvatný pohled na hluboké strže a údolí v divoké horské přírodě. V nejvyšším bodě této trasy 1524 metrů nad mořem, ve vesnici Artemisia zastavujeme u vyhlášené taverny. Kolem dokola rostou smrky a černé borovice. Jejich vůně je nepopsatelně omamná. Silnější vůni hor a lesů jsem nikdy v životě necítila a můžete mi věřit, protože jsem se napila z pramene pravdy, který zde vyvěrá ze skály.
Z Kalamaty až do letoviska Arhondiko, kde jsme se zastavili na gyros, se táhne pás oblázkové pláže. Moře je zde čisté, teplé a turistů na začátku září málo.
Pokračujeme směrem k nejnavštěvovanějším místům v messénské části Máni, ke Kardamili a Stoupě.
V Kitries odbočujeme přes Prosilio do Tserie, jedné z nejvýše položených vesnic na Máni. Projíždíme okolní horské vesničky Exochori s nádhernými výhledy, odkud vede řada turistických tras do hor.
Okolí pitoreskní vesničky Kardamili pod vrcholem pohoří Taygetos je malebné. Tvoří je červené skalní stěny v pozadí, lemované vysokými cypřiši a srpkem oblázkové pláže vklíněné do modrých vod messénského zálivu. Je zde o poznání více lidí než jinde, protože Kardamili nabízí kromě okouzlujícího pobřeží navíc ještě ráj pro turistiku. Vždyť toto město bylo jedno ze sedmi měst, které nabídl Agamemnon Achillovi.
Na začátku jsem říkala, že jde jen o ochutnávku z menu tohoto nádherného kraje. Není možné zvládnout tak pestrou nabídku krásy naservírovanou hned napoprvé, něco je třeba odložit si na příště. Třeba tu možnost vydat se po barevně značených stezkách do hor až k úpatí Profitis Ilias, 2407 m vysokého impozantního vrcholu Taygetu ve tvaru pyramidy. Nechat se vést kameny dlážděnými chodníky „kalderimis“ soutěskou Vyros nebo Koskaraka hluboko do hor do nádherného lesa Vasiliki.

Opustili jsme Kardamili a pár kilometrů za ním jsme odbočili k vyhlášené pláži Foneas. Je tvořena velkými oblázky a jako solitery z moře ční skaliska, která lákají ke skoku do vody. Část pláže se na jejím konci schovává pod mohutný skalní převis, typický pro tuto část pobřeží.
Další hezká oblázková pláž na cestě ke Stoupě se nachází kousek od kempu Delfinia.

Stoupa je bývalá rybářská vesnice s pláží s jemňoučkým zlatým pískem, kterou lemují obchůdky a taverny. Je zřejmě velice oblíbená, proto je tu nezvykle živo oproti jiným místům.
V malém domku ve vedlejší Kalogrii u stejnojmenné pláže žil a tvořil spisovatel Nikos Kazantzakis. V roce 1917 se zde seznámil s rodákem z Makedonie Giorgiosem a na zelené stráni na okraji vesnice Stoupa založili své neúspěšné podnikání v těžbě uhlí. Děj knihy byl zasazen na Krétu, ale ve skutečnosti se odehrál zde. Křišťálově tyrkysové moře, růžové květy oleandrů a nekonečné šumění vln bylo místem autorovy inspirace. Jeho socha na útesu moře přehlíží pláž, kde tančil Zorba k nesmrtelnosti.
Svit podvečerního slunce pomalu slábne a tak spěcháme, abychom ještě zastihli jednu z nejhezčích tradičních vesnic Itilo, středověké hlavní město Máni, které pomyslně odděluje vnitřní Máni od vnějšího.
Zastihli jsme malé, půvabné městečko už jen slabě osvětlené sluncem, pár místních posedávalo při večerním klábosení v úzkých kamenných uličkách a jinak se nad nádherným Limenským zálivem rozprostíralo jen božské ticho.
Od místního kostela fotíme už jen slabě viditelný záliv na jehož holých skalních úbočích vznikla v poslední době řada pěkných luxusních ubytování s nádherným výhledem.



MONEMVASIA A ELAFONISSOS


Na náš třetí výlet vyrážíme již v 7 hodin ráno, neboť nás čeká přejezd na jihovýchod poloostrova do Monemvasie a ještě chceme stihnout odpolední lenošení na bílém písku ostrova Elafonisos.
Z Githia jedeme přes upravené a moderní městečko Skala a projíždíme kolem lakonského zálivu úrodnou nížinou přes Molai. Silnice vede mezi nekonečnými pomerančovníkovými sady, olivovými háji, poli se zeleninou a vinnou révou. Potkali jsme početné, krotké
stádo koz, za kterým jsme se ploužili krokem, než celé odbočilo ze silnice na pastvu.
Po osmé hodině ráno, jsme se již blížili k mohutné skále Monemvasie, tyčící se 350 metrů nad mořskou hladinou. Když jsme přijížděli z vesnice Gefira (znamená most), se kterou je Monemvasia spojena úzkou hrází a vzhlíželi k vrcholku hory, připadalo nám nad lidské síly ji zdolat a dopřát si pohled opačný se shora dolů k pobřeží Gefiry. Ale stalo se.
Vešli jsme jediným vchodem ( odtud název města), vytesaným v mohutném skalním tunelu dovnitř a otevřel se nám úchvatný pohled na nádherně upravené, obydlené domky středověkého města.
Protože jsme si přivstali, zastihli jsme tuto turistickou atrakci jako první návštěvníci ještě prázdnou a mohli jsme se kochat kouzelnými výhledy bez zábran. Obchůdky se suvenýry, taverničky a kavárny již měly otevřeno a voněla zde káva na každém rohu. V jedné z nich jsme si dali sladkou řeckou kávu a povzbuzeni jsme šplhali po uhlazené kamenné cestě vzhůru. Procházeli jsme se nádherným městem, jako bychom se vrátili v čase do 13. století, kdy byla Monemvasia hlavním obchodním centrem Moreje. Stejně významné bylo toto opevněné město později i pro Benátčany, kteří jej nazývali Malvasia a vyváželi odtud do Itálie řecká vína, kterým se říkalo malvaz.
Vystoupali jsme ke kostelu Agia Sofia a pokračovali dále vyzýváni siluetou hradní zříceniny na nejvyšším bodě skály.
Námaha stála opravdu za to. Pohled odtud na všechny strany je fantastický a sráz dolů hrůzostrašný. Když jsem se velmi opatrně přiblížila k jednomu místu při okraji skály a shlédla dolů, zatočila se mi hlava. Napadlo mne, jak by to bylo jedinečné místo pro vraždu. Znáte to, budoucí oběť chce být zvěčněna na fotografii na útesu, „ ještě kousek miláčku, ať tam mám tu plachetnici v záběru,“ jeden krok do prázdna, nikde ani živáčka, žádný svědek…. No měla jsem husí kůži a i když máme s mým mužem celkem harmonický vztah, raději jsem sešla na bezpečnou cestu.
Mimochodem na jaře, když hora vykvete žlutými a modrými květy na zeleném koberci trávy, v pozadí temně modrého moře, tu musí být jako v ráji.
Rozloučili jsme se s Monemvasií s přáním, že se sem ještě někdy vrátíme a budeme si ji déle užívat. Posedíme v taverničce v jednom z kamenných domků, jako to dělá zdejší athénská smetánka, budeme popíjet retsinu při západu slunce a nebudeme spěchat jako dnes k dalšímu lákavému cíli naší cesty.
Po náročnějším dopoledni jsme se těšili na lahodnou koupel v křišťálovém moři na ostrůvku Elafonissos.
Cesta na jih poloostrova Parnon nám připadala nekonečná, zvláště poslední část, když už jsme netrpělivě vyhlíželi ostrůvek. Ten se ale objevil až na poslední chvíli. Odbočili jsme podle cedule k trajektu, který zrovna přirazil k molu. Vzdálenost od pevniny je jen jeden kilometr a trajekt jezdí každé půl hodiny. V hlavní sezóně je tu asi rušno, ale teď jsme se nalodili jen 3 auta a pár skútrů.
Na celkem plochém ostrově žije asi 750 stálých obyvatel, ale mnoho jich sem přicestuje na prázdniny. Ubytování zde nabízí spousta soukromých domků a penzionů.
Již při plavbě mělkým mořem, obdivujeme jeho nádherně modrou barvu a z dálky nás vítá přístavní vesnička s bělostným kostelíkem a řadou taveren a obchůdků kolem mola. Najednou je to tady jako ve starém známém Řecku. Typická modrá a bílá, suvenýry vystavené před krámky a barevné rybářské loďky se pohupují se na hladině. Na chvíli vítáme ten osvěžující kontrast s téměř jednotnou tváří strohých kamenných domů na Máni a autentických domorodých vesnic bez turistického pozlátka.
Vůně stifáda láká k obědu v taverně s kostkovanými ubrusy na nábřeží. Usedli jsme ke stolu a hned nás uvítal majitel s papírovým prostíráním v ruce. Se širokým úsměvem nás uvítal se slovy „ jásas, italiáno“? Zlomek vteřiny jsem zaváhala, zda nemám zapřít náš původ, aby se negativně neprojevil na kvalitě jídla po tom, co si včera kuchař přečetl v novinách hodnocení řecké pracovní morálky v podání našeho pana prezidenta. „Czech republic, Prague“ říkám a čekám na reakci. Zatvářil se trochu překvapeně a uznale pokýval hlavou. Tak nevím, možná znal jen Klausův názor na Evropskou unii. Každopádně jídlo chutnalo vítečně a tzatziki byly jedny z nejlepších jaké jsme jedli.
Od přístavu následujeme značení s nápisem Simos beach, které nás po 4 km zavedlo na nejjižnější výběžek ostrova, kde se ukrývá dvojice krásných pláží. Jejich zlatavé oblouky jsou proti sobě vklíněné do úzké šíje malého poloostrova, ze kterého je výhled na obě laguny i na skalnaté pobřeží s kotvícími jachtami. Podkova menší organizované pláže se slunečníky a lehátky se jmenuje Simos a druhá přírodní, kterou lemují jen písečné duny je Sarakiniko. Koupel je tu bez přehánění opravdu úžasná, malý karibik ve Středozemním moři nám připomíná pláž Elafonissos na Krétě, jen tu není tak větrno a moře je o poznání teplejší.
Den se pomalu chýlil ke konci a my museli stihnout poslední trajekt na pevninu. Nechtělo se nám vůbec odjet, bylo nám smutno i z toho, že brzy skončí i naše dovolená a tak jsme zaháněli splín plány na návrat do tohoto malého ráje na jihu Peloponesu.

Původně jsme měli v plánu tři výlety, které jsme již absolvovali. Projet poloostrov Máni, navštívit Spartu, Mystru, Monemvasii a Elafonissos.
Nakonec jsme se rozhodli ještě pro jeden výlet a udělali jsme moc dobře. Jak k tomu došlo.
Slovan všude brata má a tak i v této vzdálené končině Řecka, jak jsme zjistili, žijí Češi a Slováci.
Seznámili jsme se zde se sympatickými manželi z Čech, kteří projeli karavanem spoustu míst v Řecku. Cesta je zavedla až do Mavrovouni, kde se jim tak zalíbilo, že si splnili svůj sen, postavili si zde krásný dům a usadili se zde natrvalo. Mohou ze své terasy pozorovat každé ráno východ slunce, projít se olivovým hájem na pláž a koupat se v moři až do konce října. Pronajímají bungalov, který na své zahradě vybudovali a jsou spokojení. Pozvali nás na milé posezení u vína a poradili nám navštívit horskou vesnici Kosmas, klášter Elonis a zajet až do Leonidia na východním pobřeží.


LEONIDIO, KLÁŠTER LEONIS, KOSMAS.

Vyrazili jsme brzy ráno opět přes Skalu na východ. V pomerančových sadech je období sklizně a většina neoplocených lánů se chlubí svými sladkými plody. Představte si, že nikoho ani nenapadne vztáhnout na ně ruku. Jiný kraj jiný mrav.
Za vesnicí Geraki začínáme stoupat do výšky 1960 metrů do vesnice Kosmas, kde máme políčeno na keramiku z krámku na náměstí, kterou paní majitelka sama navrhuje i vyrábí. Ráno vesnice ještě spí, tak nákup necháváme na zpáteční cestu.
Pokračujeme k hluboké soutěsce řeky Dafnon do pohoří Parnon, kde se ve strmé skalní stěně několik set metrů vysoko bělá budova kláštera Elonis.
Toto svaté a majestátní místo v horách je oblíbeným cílem věřících, kteří věnují do místního kostela olejové lampy jako projev díků za splněné modlitby. Ze stropu v kostelíku jich visí spousty a také jsou zde ikony oděné do potahů z drahocenných kovů, které jim jejich vděční prosebníci pořídili.
Zapálili jsme zde svíčky, každý se svým přáním, prohlédli si klášter a vraceli se zpět, když nás zastavila jeptiška s kouřící kadidelnicí a ptala se odkud jsme. Popřála nám štěstí a kadidlem naznačila znamení kříže. Tak jak to zde píši, zdá se to být obyčejná a banální situace, ale věřte mi, že v prostředí kláštera, kde bylo takové ticho, klid a mír, které jsem nikde jinde na světě nezažila, jsem měla husí kůži a nevím proč i slzy v očích.
Obraz pohledu do kaňonu řeky Dafnon, vzdálený, hlubokou soutěskou nesený zvuk pomekávajících koz, okolní vůní lesa a pokornou atmosféru, to vše budu cítit ještě hodně dlouho ve svém srdci. Umím si představit, že když se na jaře dole v údolí vine stříbrná nit řeky, lemovaná červenými oleandry a skály jsou poseté barevnými květy musí to být nádhera.
Sjíždíme dolů a pokračujeme kolem vyschlého bílého koryta řeky dále na východ do Leonidia.
Kolmé červené skalní stěny soutěsky Dafnon tvoří zajímavý rám celému městu. Červené střechy kamenných domků, lokální krámky kolem hlavní silnice i vedlejší uzounké uličky dýchají typickou atmosférou střediskového městečka.Z místního obchůdku, kde lze koupit od tužky přes školní brašny až po vybavení kuchyně, si odnáším zdobený fotorámeček a komboloi do své sbírky.
Oblázkové pláže u Leonidia, Plaky a Lakkos, vsazené do úrodné nížiny Dafnon, ohraničené bariérou skal blízkého pohoří, jsou téměř liduprázdné.
Pomalu se vracíme zpět a v horské vesnici Kosmas zastavujeme na náměstí, zastíněném obrovským platanem. Krámek s keramikou je otevřený a tak můžeme obdivovat originální výrobky ze zdejší dílny. Užitkové i dekorativní předměty zaplňují místnost od podlahy až ke stropu. Čekala tu na nás terakotová závěsná lampa, jejímiž otvory pronikající světlo tvoří na stěnách místnosi zajímavé obrazce. Oka řetězu k zavěšení lampy jsou také z pálené hlíny. Vedlejší taverna pod platanem s příjemným posezením nabízí moje oblíbené jehněčí kleftiko. Neměla jsem se dívat na jídelníček, teď lituji, že jsme již po obědě. Snad příště. Chceme ještě stihnout poslední koupel na naší pláži v Mavrovouni a rozloučit se s mořem.


Byl večer a bylo jitro den jedenáctý. Modrá obloha klenula se nad vodami lakonského zálivu a my jsme shledali, že to krásné…
Tato paralela na boží záměr jen chabě vystihuje můj dojem z posledního pohledu k modrému obzoru z našeho dočasného bytu.
Vydáváme se na zpáteční cestu. Pobřežní krajinou mezi Areopoli a Kalamatou projíždíme již potřetí. Tentokrát v opačném směru a se sluncem v zádech zdá se nám ještě krásnější.

Za 10 dní jsme jen ochutnali zlomek zdejší krásné přírody, pohodové atmosféry klidných pláží, zadumaných kamenných vesnic, historických památek a malebných zákoutí měst.
Máni ( je to ženský rod) není jako některé z jónských nebo kykladských krásek, které vás hned na poprvé okouzlí svým šarmem a nabídnou vám lásku na první pohled. Máni je hrdá, trochu tajemná a na první pohled nedobytná krasavice, která své půvaby ukrývá, ale když je objevíte, může to být napořád. Pokud byste ji navštívili na jaře, překvapí vás ozdobená barevnými květy horských úbočí, stříbrnými stužkami řek, které se vinou hlubokými soutěskami poseté korálky růžových oleandrů, provoněná parfémem tymiánu a borových lesů, může se vám stát, že tam necháte své srdce, budete se tam stále vracet a nebo si tam postavíte dům nad mořem.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (5)
20.11.11 15:34 Evík (nepřihlášený uživatel) 217.30.64.***
Čusík, tak jsem si mezi prací,hlídáním apod. v podzimním chmurném počasí našla konečně chvilinku na prohlídku krásného Peloponésu.Už jdu házet do prasátka a navštívíme Čechy v Řecku? ???Ale, to domluvíme osobně.Jsi šikulka.Evík
31.10.11 12:30 nudista
Skvělý cestopis, jižní Peloponés a taky třeba Kythira jsou lákavým cílem, třeba se někdy podaří a pak váš cestopis pocestuje s námi. Díky, Eva
24.10.11 16:50 sokolnice
Moc pěkné ,Pelopones znám jen severní část .,přestože jsem tam byla 2x....jih mi unikl, velká škoda.....krásně jsi to popsala , jistě mnoho cestovatelů cestopis využije.
24.10.11 14:56 Kusnirova
Parádní,moc příjemné čtení a hlavně výborně připraveno pro případné další poznávače Peloponésu. Vylezlo slunce i u nás, tak jdu do reality naší podzimní zahrady bez "merblicku". Díky za ten cestopis i fotogalerii.
23.10.11 19:50 bedru
S radostí jsem si přečetla řádky o Čechy opomíjeném kusu Řecka. Ráda bych se někdy v budoucnu vydala tímto směrem také. Díky.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
ZXt2V
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Kačule˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
Galerie6
Videa1
Hotely11
Diskuze5
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací