Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 4
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Santorinské postřehy

Autor:
Zařazeno:
Santorini
Napsáno:
06.10.11 00:12
Fotografií:
50
Přečteno:
7929
Soutěž:
2011
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Včera 23:50
9 °C
Chybí informace
Z, 2.1 m/s
Je zvykem při velkých okamžicích děkovat. Na Santorini jsme prožili tolik velkých okamžiků, že je to úplně namístě. Chci poděkovat všem uživatelům těchto stránek, kteří mne postavili tváří k tomuto ostrovu, ukázali mi jeho krásy v galeriích a cestopisech, radili v diskuzích. Vaše poznání mi pomohlo přidat další korálek na barevnou šňůrku navštívených řeckých ostrovů. Dále děkuji svému muži, vždy nakloněnému mým bláznivým nápadům, i jako hlavnímu sponzorovi, a zároveň se omlouvám, že jej nazývám ve svém povídání “ souputníkem“. Není to myšleno nijak hanlivě, jen jako synonymum výrazu spolu jít /ať už životem, nebo se toulat po ostrově/.
Jsou cestopisy věcné, plné zeměpisných názvů a historických dat, aby cestovateli přiblížily cíl jeho cesty, cestopisy, které popisují, doporučují, varují a chtějí rozšířit obzory. Co ale chcete psát o ostrově stokrát popsaném, tak maličkém, že stačí vystoupat pár desítek metrů a vidíte moře ze všech stran? Chci se ubírat cestou postřehů, protože ač jsem měla před návštěvou ostrova o něm určité povědomí, přece se našla spousta věcí, které mne když ne překvapily, tak aspoň zaujaly. Budou to takové střípky zajímavostí, jež se dají poskládat do jednoho obrazu tak, jak jsem Thiru poznala já. Dotkla jsem se jiného názvu ostrova Santorini - Thira. Pravda, jména Thira, Théra, Fira mají podobný zvuk a zpočátku se mému souputníkovi pletla, a to jsme ještě nenavštívili ostrov Thirassia, jeden z ostrůvků zejících z kaldery. Pokud je vám utajen význam slova kaldera, je to sopečnou činností vytvořený kráter, zalitý vodou, zde o hloubce až 400m. Santorini je jedinečně unikátní ostrov, patřící do souostroví Kyklady. Láká návštěvníky svou magickou krásou, nebo tajemnou minulostí? Faktem zůstává, že i když chcete zůstat chladným, jeho kouzlo vás pohltí svou lesklou plání kaldery, ze které se noří vulkanické ostrůvky Nea Kameni, Palea Kameni a již zmíněná Thirassia. Polapí vás malebností scenérie bílého hřbetu, táhnoucího se z hlavního města Firy po nejsevernější cíp, kterým je vesnička Oia se svými proslulými západy slunce.


Letovisko Perissa

CHCI ZAVŘÍT OČI A ZNOVU SE TAM VRÁTIT, NECHAT SI SMYSLY KONEJŠIT NA MODROBÍLÉ VLNĚ, VIDĚT KOLEM SEBE ROZESETÉ DOMEČKY S ROZVINUTOU STUHOU MOŘE NA OBZORU. NECHAT SI PROVÍVAT ULIČNICKÝ VÍTR VE VLASECH A INFUZI MOŘSKÝCH ŽIVIN PUSTIT PŘÍMO DO TĚLA.

Pátrám a srovnávám skutečnost s kopií fotky z internetu, jež řadu měsíců zabírala místo na pracovním stole a byla něčím jako slepeckou holí ve dnech, kdy nevychází slunce. Zhmotněný vjem s bohatou záplavou fialkových buganvileí pod skalním masivem je daleko krásnější. Jsme v Perisse, prázdninovém letovisku na východní straně ostrova. Záchytným bodem Perissy je bílý kostelík Katefiani, schoulený uprostřed skalního masivu Mesa Vouno. Oči pátrají, kudy k němu vede cesta? Ať jsme se vraceli do Perissy v kteroukoliv dobu, byl tou nejlepší navigací, za noci ozářen svítil do tmy jako bludička. Pláž v Perisse je dlouhá několik kilometrů, na jedné straně přetnuta skálou s malým přístavním molem. Je malebná svými střapatě rákosovými slunečníky a barevností lehátek, co barva, to příslušnost k jinému hotelu, či baru. Náměstí, dáli se tak nazvat plácek s konečnou zastávkou autobusu, několika mini markety a stánky se suvenýry, vévodí kostel zasvěcený patronce ostrova Ag. Irini. V turistickém centru jsme žádali orientační plánek Perissy. Vzbudili jsme pobavení.“ Na co plánek? Vedou zde dvě páteřní ulice, tato a road beach, ostatní najdete podél nich.“ Našli jsme vše, co bylo potřeba, markety, půjčovny aut, čtyřkolek dokonce i kol, milé taverny s řeckou muzikou, i schránku na dopisy. Road beach v pět hodin uzavírali pro dopravní prostředky a byla pěší zónou. Novinka letošního léta. Sluncem omámeným chodcům se zde lépe bloumalo po promenádě při nákupu suvenýrů, zatímco leckterý řidič hledal odtud zmateně cestu. Procházky po lávovém písku patří k prostým zálibám sběračů kamínků. Taky k nim patříme.

JAK VOLNĚ JE TĚLU A HLAVĚ, KDYŽ VEŠKERÝ POCIT LIDSKÉHO BYTÍ SE ZMENŠÍ DO VELIKOSTI CHODIDEL, ZANECHÁVAJÍCÍCH POUHÉ STOPY V PÍSKU! VLNY DORÁŽÍ A KAŽDÁ DALŠÍ SI CHCE KOUSEK OCHUTNAT, AŽ ZALIJE JE DOCELA. TU MNE VŽDY NAPADÁ: QUO VADIS, ČLOVĚČE?


Archeologická naleziště

Naše první kroky se ubíraly za nejstarší historií osídlení ostrova k archeologickému nalezišti Acient Thira. Cesta vzhůru masivem Mesa Vouno, přinášela nejrůznější malebně dramatické výhledy. Perissa dole za námi se zmenšovala, zatím co sedlo spolu s nejvyšším vrcholem Profitis Ilias nabývalo ostřejší rysy. V sedle, stejně jako v celém nejvýchodnějším cípu, na kterém se Acient Thira rozprostírá, se vesele proháněl větrný bůh Aeolus. Bral stabilitu fotoaparátům v rukou turistů a strhával jim pokrývky z hlav. Nechtěl lacino vydat hájemství této části ostrova. V 19. století zde byly odkryty pozůstatky dórského města. Naleziště je překvapivě rozsáhlé, u vstupu s nejzachovalejší částí v podobě ranně křesťanské baziliky. Jsou zde patrny jednotlivé části osídlení, město, škola, divadlo, základy paláce a tržiště. Jednotlivé celky jsou popsány doprovodnými tabulemi v řeckém a anglickém jazyce. Po celé ploše je rozeseto množství artefaktů z různých historických období. Zvláštní pocit se člověka dotkne na posvátných terasách, obětním a rituálním místě, kde kdysi lidé tančili při západu slunce. Možná je to polohou na samotném konci výběžku, který oddělují od moře už jen příkré srázy, nebo tajuplností, jež tyto akty doprovází. Kdo ví?

POHLED MÁM UPŘENÝ DOLŮ NA ŠIROKOU VODNÍ HLADINU, TŘPYTÍCÍ SE ODLESKY SLUNCE. CO MI TAK PŘIPOMÍNÁ? TEN NEJDRAŽŠÍ BROKÁT MĚNÍCÍCH SE BAREV, SPLÝVAJÍCÍ V MĚKKÝCH ZÁHYBECH OD BŘEHU DO NEKONEČNA S ORNAMENTY ČEŘÍCÍCH SE VLN A OBČAS NA OBZORU S ERBEM LODI.

Tak, jak dušička archeologa plesá nad naleziště Acient Thira, je druhé naleziště v Akrotiri velkým zklamáním. Cestou sem sjíždíme až k přístavnímu molu, kde mají konečnou i linkové autobusy. Místo je na vytočení tak malé, že po zatroubení vyběhne z přilehlé taverny navigátor a spolu s řidičem, za vzrušených pohledů pasažérů, autobus vymanévrují. Zklamáním z Akrotiry je jeho uzavření pro veřejnost, jak hlásá cedule u vstupu. Je uzavřeno od roku 2005 po zřícení zastřešovací konstrukce. Nechtěli jsme se vzdát a vydali se podél plotu, který naleziště obklopuje. Za plotem betonový příkop, dával tušit spíš vojenský prostor než vykopávky, což dotvrzovaly zvuky těžké techniky uvnitř. Zahlédnout se nám nepodařilo nic, ale aspoň dobrá zpráva, že práce na znovuotevření neustaly a snad v dohledné době budou památky opět zpřístupněny prohlídkám. V Akrotiri jsme vzali zavděk aspoň benátskou pevností, která nabízela nesčetně fotogenických tváří.
Pokud se setkávají turisté v terénu povětšině, se zdraví v jakémkoliv jazyce: Jassas, kalí méra, hello apod. Přidávají k pozdravu spiklenecký pohled na znamení význačnosti navštíveného objektu ve smyslu, že právě toto je to pravé ořechové. Bylo tomu tak i před vstupem do pevnosti. Skupince, která ji právě opouštěla, zahlaholil můj řecký pozdrav. K mému údivu zní česká věta: „Tak jděte na to!“ Zvláštní, buď mám národnost napsanou na čele, nebo je výsadou Čechů prolézat kdejakou zříceninu.


Muzejní expozice

Jsme milovníci kamenů, proto se domáháme vstupu do Muzea minerálů a fosilií v Perisse. Budova u kostela nesvědčí o velké expozici, a jdeme v nesprávnou dobu. Příště je doba správná, ale opět jen marně cloumáme klikou. Na blízké lavičce se smějí děvčata: „Next year, or at Fira.“ Druhá varianta je pohotovější, a příští den směřujeme kroky do věhlasného Muzea prehistorické Thiry. Orientace ve Fiře je snadná díky tabuli poblíž konečné zastávky autobusu, na začátku pěší zóny. Budova muzea je nová, klimatizovaná s velmi zajímavými expozicemi. Dokonale se můžete zahloubat do minulosti, pokud nemáte smůlu a nejste pronásledováni organizovanou skupinou turistů s průvodcem, a neustále se vám někdo neplete do záběru, v lepším případě vrhá stín, nebo bere světlo. Fotografovat se zde smí, ale pouze bez blesku. Začínáme prohlídkou zkamenělin z období 20 tisíc let p.n.l. Většina vystavovaných exponátů pochází z vykopávek z naleziště v Akrotiri, jsou to ozdobné, rituální a užitkové předměty z období 20. - 6. století před n. l. Spolu s nástěnnými mozaikami svědčí o umu a vyspělosti tehdejší společnosti. Zlatým hřebem a to doslova je soška kozorožce. Nevidím žádná zvláštní bezpečnostní opatření na takový skvost, žádný uniformovaný příslušník, žádný nedobytný trezor.
Pod silnými dojmy z prvního muzea vstupujeme do Muzea archeologického, které už zvenku vypadá tak nevýrazně, až omšele, že ho zprvu míjíme. Působí tak i uvnitř. Mohlo to být absencí klimatizace, nebo pod přísným pohledem personálu, který měl hodinu před zavírací dobou zevlujících turistů už zřejmě dost. Stejně jsme je potrápili dlouhým studiem předmětů, vystavených volně i v prosklených vitrínách. Hluboký obdiv si zaslouží nejen kultury, které předměty vytvořily, ale i mravenčí práce restaurátorů. Naprostým skvostem muzea je mramorové torzo ženy prosté obličeje, které si musíme zachytit zezadu pro její perfektně vytesané vlasy. Za prohlídku určitě stálo i muzeum Megaron Gyzi, kterou jsme měli v plánu, ale spokojili jsme se s pouhým nahlédnutím do jeho stinné, harmonické dvorany.


Kykladské zvláštnosti a špetka víry

Toulky santorinskými vesničkami ukazují kontrast mezi funkčností staveb a výrazným smyslem pro detail. Stavby jsou členité, vytvářejí atria a zákoutí, aby poskytovaly blahodárný stín. Mají barevně zvýrazněné nejen okenice, ale i různé hrany a lomy. Nezřídka jsou na bílých stěnách vyobrazeny obrázky z řecké mythologie, delfíni, lodě, či jiné symboly moře. Snad je to dostupností lávy, či mají tyto kameny jinou moc, že si jimi zdobí celé stěny? Dokonce velké kusy lávy trůni na betonových zídkách, až působí jako zaříkávači přírodních živlů.
Santorini má tvar půlměsíce. Při troše fantazie lze v jeho tvaru spatřit i ladné křivky ženy tak, jak tomu bylo na jednom domě v Perisse.
Zvláštní kapitolou jsou kostely a kostelíčky, zvoničky, vystrkující růžky do všech světových stran, modré kopule s bílými křížky. Těch zvonů, co tu je! Ty kdyby se rozezněly ve stejnou chvíli, jejich chorál by nás navždy ohlušil. Zvonkohra k nám zazněla před poutí v kostele Katefiani, čirá jak křišťál, co zvon to tón. Od kostela vyzdobeného barevnými praporky, byl od rána slyšet monotónní zpěv liturgie a vzhůru za ním se trousili věřící, zvědavci a dokumentaristé. Kdybyste viděli mladé, staré, ženy, muže, vyšňořené a klopýtající přes kameny vzhůru, pochopili byste sílu jejich víry. Můj souputník kritizoval bezpečnost účastníků i přes mé ujištění, že oni zde nebezpečí necítí, protože tady jsou pod Boží ochranou.
98% věřících v Řecku vyznává pravoslavné náboženství. Ve Fiře mne proto překvapila vznosná stavba katolického kostela J.Babtisty se štíhlou věží, prostá lidí. A přece! Mladý pár zde právě uzavřel manželství a za zvuků vážné hudby se chystal opustit její prostory. Jak prostě jsme se stali svědky jejich výjimečného okamžiku! Zjevně potěšeni nám zapózovali. Opačný pocit jsem měla v Pravoslavné katedrále Ypapanti. Oslepena vstupem ze žhnoucí ulice, jsem opomněla zákaz focení a pořídila obrázek. Všimnout si toho kostelnice, doplňující svíčky a leštící ikony, asi bych byla odtud potupně vyvedena. Tak jsem si mohla prohlédnout honosnou výzdobu kostela se zástupem turistů.
Často zapalujeme svíčky v kostelích, jako doprovod modlitby, slova díků, taková malá očistná koupel, chvíle vytržení, do okamžiku, kdy kostelnice svíčky zháší a vyhazuje. Pošlapaným citům se potom nechce sahat pro centíky na další světýlka. Letos jsme nezapalovali, nepotkávali jsme zapomenuté kostelíčky, kde svíčky samy dohoří.


Cestou necestou k majáku Faros

Na Santorini se nejezdí za atraktivností pláží, přece jsme ale chtěli vidět ty nejznámější, Red Beach a Vlihadu. Větší dojem než samotná pláž Red Beach na mne udělal bílý kostelík, nápadně se odrážející na červenohnědém pozadí, na parkovišti před sestupem k pláži. V dopoledním čase už tu bylo živo. Prodavač kukuřice ve svém stánku, laděném v národních barvách, chystal svá lákadla, pojízdná kantina roztáhla slunečníky Coca Cola, protože věděla, že bude vedro, a bude třeba hasit žízeň, rybář na útesu už měl nahozenou udici.
Souputník kukuřici neodolal a dokonce se naučil její řecký název. Kalampoki. Bylo mu záhadou, proč k ní dostává i párátko. Z domu známe pouhé podáváni soli a ubrousku k této pochoutce. „Že by se jedla párátkem“? Ba ne, je to pouhý komfort po jídle. Já pro změnu podléhám království rozvěšených korálků a rozložených cetek, ale víc jak pozlátko mne zajímá etno muž, který je prodává. Dokonale vizáží do svého krámku zapadá. Tváří se zarputile, asi by nebyl rád, kdybych si ukradla jednu fotku. Přemítám, a nakonec si troufnu. Souputník rozpustí jeho ledovou tvář do úsměvu proneseným konstatováním: „Nevím, proč si vás žena fotí, mne si nevyfotí, asi jste hezčí.“ Snad ho rozesmála souputníkova angličtina, nebo obsah věty, ale tu fotku mám. Samotná Red Beach byla dobyta několika záběry z protilehlého kopce. Směřovaly k ní skupinky turistů. S davem nemusíme, snad na Vlihadě bude komornější prostředí. Kolem cesty klikatící se do zátoky jsou rozesety roztodivné pískovcové útvary, kam vítr zanese semínko, vyraší chomáč nenáročné traviny. Copak tu lze uspokojit náročnější vegetaci v tom suchu horku a větru? Neustálý, pracovitý vítr po staletí vytvářel zdejší kulisu, lemující pláž od přístavu se dvěma uprášenými komíny, až daleko k ráji naháčů. Nejvíce obsazeno je zkraje pod slunečníky, dál už je jen sem tam pohozená osuška, zatížená batohem. Kdybych měla stanovit žebříček větrných míst na Santorini, druhé místo za Acient Thira by měla pláž Vlihada. Zlomyslnost větru tu nezná mezí, jistým hmatem udělá z naší protislunečné ochrany nefunkční změť drátů a plátna. Nu což, stejně se na nás na letišti dívali jak na exoty se slunečníkem, a potupně nás expedovali k přepážce na rozměrná zavazadla. Prosím vás, co je na slunečníku rozměrného? Ale předpis je předpis. To jsme netušili, že to bude jeho poslední dovolená. Na Vlihadě by se dalo vydržet déle, nebýt prachu, který vítr roztáčel a unášel z vykotlaných skal a pod jehož taktovkou vypadala pláž poněkud zastřeně a uprášeně.
Třetím největrnějším místem byl maják Faros na jihozápadním cípu ostrova. Je vhodné nechat auto na blízkém parkovišti a zbytek dojít pěšky. Dá se parkovat i přímo pod majákem, ale pokud má podobný nápad víc turistů, je zde docela těsno a vámi vypůjčenému vozítku hrozí, že utrží nějaký ten šrám. Od majáku je nádherný rozhled na širé moře, vybízející k tomu, aby se člověk jen tak posadil na kameny a zíral do dáli.

TAKY VE VÁS, V SUCHOZEMSKÉ DUŠI VZBUZUJE MÁJAK POCIT DOBRODRUŽSTVÍ? PŘI POHLEDU NA NĚJ SE MĚNÍTE V NÁMOŘNÍKA NA LODI, ZMÍTANÉ BOUŘÍ A SMÁČENÉ PROUDY VODY, KDY VICHR RVE NA STĚŽNÍCH PLACHTOVÍ? JÁ ANO. A MAJÁK, TO ZÁCHRANNÉ SVĚTÝLKO NA OBZORU, JE VŽDY SPÁSOU.


Lodní výlet kalderou

Zážitek z lodního výletu začíná již cestou autobusem do přístavu Athinios, jediného, kam připlouvají velké zámořské lodě. Kotví v přístavu, zatímco si jejich pasažéři prohlížejí ostrov. Četnost pendlujících autobusů, zdolávajících výškový rozdíl kolem 300m, je velká. Cesta je doslova cik-cak vysoustružena v hornině a před každou zatáčkou tu hrozí čelní srážka se skálou. Dopadlo to dobře. Nalodili jsme se na loď s honosným názvem King Thirassia. První zastávkou je neobydlený ostrov Nea Kameni, vypadající z moře jak hromada lesklého uhlí. Je to rezervace, při vstupu na ni zaplatíte poplatek a můžete si užívat. Není moc co si užívat, snad jen ty výhledy! Práší se pod nohama průvodu turistů, před sluncem není kam se schovat, je vedro shora i zezdola. Doslova jste na horké půdě, o čemž se můžete přesvědčit na nejednom otvoru, kterým z nitra unikají horké plyny. Je to vidět, je to cítit nosem i přibližující se dlaní. „Au,“ ucuknete. Opět míjíme santorinské útesy s bílou pěnou domečků nahoře, fotografové se předhánějí v honbě o nejunikátnější záběr. Další zastávka je ostrov Palea Kameni s koupáním v sirných pramenech. Odvážlivci skáčou z lodi, váhavci slézají za použití žebříku a plavou do zátoky. Fotím si z paluby mizející hlavičky, které už nemají daleko od špendlíkových. Plujeme dál na ostrov Thirassia, kde se na nás už hodně těší. Důkazem jsou taverny přístavu Korfos, kde je přichystána rozmanitá nabídka místních specialit, na grilech se rožní souvlaki, kotlety a ryby, ve vitrínách je vidět slaďoučkou baklavu. Hon na turistu, nebo spíš na jeho peněženku začíná. Odoláváme, volíme únik výšlapem nahoru do vesnice. Někteří využívají jako dopravního prostředku oslíků. I vesnička Manolas nás vítá nastraženou tavernou. Za výhled tu platit nemusíme, tak si ho užijeme k malému občerstvení z místní kuchyně. Čas do odplutí lodi je taktak na cestu zpátky. Ještě pár snímků skalních útvarů, přístavu, lodiček a bílých plachet větrného mlýnu. Bye, bye Thirassia!


Zážitky z autobusu

Síť lokálních autobusů je dokonalá až na vyjímky, kdy kolem vás profrčí nacpaný k prasknutí, a vy čekáte další spoj, nebo měníte plán. Centrálním uzlem je autobusové nádraží ve Fiře, odkud se rozjíždějí linky všemi směry, na sever do Oia, na jih do Kamari a Perissy. Jsou i další, na letiště a do přístavu, ale ty jsme nevyužívali. Je třeba sledovat autobusové displeje s probíhajícím určením trasy a rovněž zevrubně časy odjezdů na infocentru. Pokud se nechcete povozit po ostrově, jeďte raději autobusy v jízdním řádu označenými jako expresní písmenem E. Objízdný autobus s vámi trasu Fira - Perissa, dlouhou 13km pojede bezmála hodinu. Uvidíte Pyrgos, Akrotiri i Perivolos, odkud sbírá další výletníky. V autobuse během jízdy vybírá jízdné průvodčí, ostrý hoch v modré košilce, který se musí vyznat v tlačenici. Ať je narváno k prasknutí, musí se prodrat až na konec autobusu a všechny zinkasovat. Styl jejich prodírání mi zůstal utajen. Je fakt, že štíhlí jsou ve výhodě a vybrat ode všech se musí. Chodí revizor, takže lístky nemačkat a nezahazovat, nikdy se neví, kdy se chlapík objeví, zkontroluje vám je a něco zapíše do lejster. Kroutíme hlavou nad tím systémem. Asi opatření EU.
Nevím, jak v jiných letoviscích, ale v Perisse, se vyplatilo nastupovat na konečné u kostela. Zvlášť v neděli, když se sem místní přijíždějí koupat, je tolik zájemců o cestu autobusem, že se na dalších stanicích nestaví. Jednou nás to stálo západ slunce.


Santorinská „ano“

O ostrově se traduje, že sem jezdí trávit líbánky novomanželé, čímž je zvlášť vyhlášená vesnička Imerovigli. Je ale i hodně těch, kteří zde svůj vztah přijedou zpečetit. Za svůj krátký pobyt jsme narazili hned na tři svatby. Poprvé to byla svatba v katolické katedrále ve Fiře. Na druhý okamžik jsem nebyla dost pohotová, škoda, byla to pěkná podívaná. Jen to chtělo cvaknout. Před kostelem v Oia je pár obsazených laviček. Z jedné splývají bílé kanýry sukní až na zem. „Nevěsta,“ šťouchám do souputníka. Asi má špatný úhel pohledu, protože si myslí, že je tam ženich čekající s róbou na nevěstu. Ona mu zatím ležela s hlavou v klíně, aniž ji ta bílá záplava překážela. Mohla být unavená sluncem, nebo opilá štěstím? Souputník má motto, které praví, že nejlepší je ta fotka, kterou nevyfotíš. Tady jsem pochopila jeho pravdu.
Při cestě z Firy, vinoucí se podél kaldery a ozdobené nekonečnou atraktivností pohledů tam i zpátky, jsme narazili na třetí svatbu. Hosté se scházeli v kostele v Imerovigli. Dlouhé čekání na nevěstu přeťala hudba linoucí se z dáli. Průvod svatebčanů vedla dvojice muzikantů, buzuki s houslemi, snad děda s vnukem, dozajista však jejich hudba poutala pozornost na hrdého tatíka, vedoucího dceru před oltář, zástup s družičkami a slavnostně oděnými dalšími hosty. Leckterá dáma nevydržela útrapy nerovné kamenné cesty, porušila dekorum a šla po horkých kamenech bosa, nesouce jehličkové střevíce raději v ruce. Kdo byl někdy na těchto místech a umí si malebnost tohoto svatebního, takřka filmového výjevu představit, pochopí, proč se vryje do paměti i pouhému divákovi.


Pohledy zblízka i z výšek

Obdivovatelé ostrova tvoří kosmopolitní společnost, které vévodí Japonci. Nikdy jsme na žádném ostrově nenarazili na Japonce. Tady bylo Japonců tolik, že to vedlo k úvahám, co je sem tak láká? Leckterý Evropan tápe, aby dal dohromady pár informací o tomto ostrově, zatím co na ně působí jeho atraktivnost jako magnet a táhne je sem z takové dáli. Nemyslete, že se jedná o nějaké postarší penzisty, jsou to vesměs hodně mladí lidé. Působí velmi příjemně, jsou milí, neokázalí až skromní. Zvlášť Japonky mne okouzlily, jsou útlé, křehké s hedvábnými vlasy, oblečené v šatech a kloboučcích, většinou se halí před slunečními paprsky. Jejich ženské kouzlo podtrhují vzorně nalíčené obličeje s nalepenými řasami, a extravagantní boty. Pro mne nepostrádají nádech exotična, ale nevím, jak se líbí evropským mužům. Asi to vidí poněkud jinak, protože souputník na adresu Japonek prohlásil: „Čím mají menší poprsí, tím ho zdobí větším teleobjektivem.“
Zajíždíme do vesničky Pyrgos, odkud prý jsou nádherné západy slunce. Stačí prokličkovat uličkami nahoru k hradu, a otevřou se vám kolem ty nejmalebnější výhledy. Ani nevím, jak jsme se ocitli na střeše kostela, pod námi je vidět snad celé Santorini. Na jedné straně Monolithos s přistávací dráhou letiště, uprostřed protáhlý hřbet, táhnoucím se až po bílou čepici Oia, na straně druhé kaldera. Tam někde půjde slunce spát. Ten den se ale regulérní západ slunce nekonal, byly mraky, ale i tak to byly impozantní okamžiky.
Odněkud je slyšet hudba, jdeme za jejími tóny. Mají tu prostřeno, hoří svíce. „Mohu tě pozvat na skleničku šampaňského Don Perignon?“nahlédl souputník do nápojového lístku. Musela jsem odmítnout, těch 320 euro za láhev by byl hodně velký zásah do našeho kapesného.
Z Pyrgosu je kousek cesty na nejvyšší vrchol Santorini Profis Ilias, vysoký 564m. Vede sem silnice, a většina turistů přijíždí v naději na prohlídku stejnojmenného kláštera. Neměli jsme tady štěstí, zamčená brána klášterní zahrady jej činila nedobytným. Vzali jsme zavděk širokým rozhledem. Z cesty se vinula mezi kameny nepatrná cestička mizející v zákrutě směrem na Kamari, podávající důkaz, že i pěší turisté si tu přijdou na své.


Víno a domácí produkty místo suvenýrů

Na Santorini pěstují vinnou révu velmi netradičním způsobem. Aby byla chráněná proti neustále vanoucím větrům, jsou kmínky spleteny do tvaru koše na zemi. Listy se plazí dokola mezi lávovými úlomky. Představa vyhnojené černozemě klade otázku, co za živiny poskytuje tato na oko chudá, lávová zem rostlině, která plodí takovou lahodnost, jakou je santorinské víno? Kromě vinic jsme toho na Santorini pěstovat moc neviděli. Není divu v tom naprostém suchu, bez pramenů pitné vody! V rozvodech vody se používá jen voda odsolovaná. Nedala se používat ani k vaření kávy. Lze tedy předpokládat, že nebude chutnat ani zdejší vegetaci. U cesty na vás občas zamává prodejce domácích produktů. Jedna taková paní s obrovským darem výřečnosti měla dokonale ztvárněný svůj obchůdek, a více než na gesta, mne lapila na jeho malebnost. Zatoužila jsem si odnést jeho barvitost ve svém fotoaparátu. Bylo to nejdražší foto z ostrova. Odnášeli jsme si kromě něj fíkovou marmeládu, nakládané kapari, sušená rajčata, vynikající mandle v medu a šafrán. Všechno bylo koupeno po předchozí ochutnávce. Jen domácí víno zůstalo v regálu, kde stálo, ne, že by nabylo dobré, jen na naši chuť příliš sladké. Prodejkyně byla v sympatiích hodně nestálá, zkasírovala vás a ztratila zájem. To už tam stáli Angličani s batůžky na zádech a do rukou jim putovaly testovací talířky. Bylo třeba rozhodit další sítě. Sice jsme později zjistili, že stejný sortiment jsme mohli jinde koupit za polovic, ale konečně za tu zkušenost to stálo a dobroty doma rozdáme jako dárky.


Západy slunce, co musíte vidět

Oiu jsme navštívili dvakrát. Stačí vystoupit z autobusu, dojít ke kostelu, udělat pár kroků uličkami nad kalderou, kdy na vás na každém kroku kyne kouzelně naaranžované zákoutí, a jste ztraceni. Měníte se z pokojného turisty v lovce toho nejnádhernějšího, nejneotřelejšího záběru, který ještě nikdo nevyfotil. Ale to víte, že ho viděli všichni a vyfotografovali jej nejmíň tisíckrát! Ve vašich očích je to vše ale jedinečné. Brázdíte schody nahoru dolů pobláznění tou krásou, dokud se nepřihlásí únava. Pak je dobré vstoupit do některé z kafeterií. Po tmavém vstupu z ulice se vám v ústrety rozprostře lesknoucí se pláň kaldery, nohy vypovídají poslušnost, když oči se nemohou nabažit. Tady se nadá neposadit!

PŘÁTELSKY VÁS ZDRAVÍ A MÁVÁ SVOU ROZZÁŘENOU MODROU HLADINOU, OD KTERÉ SE ODRÁŽEJÍ SLUNEČNÍ ŠÍPY BODAVÉ A NEPOSEDNÉ AŽ Z TOHO OČI A SRDCE KRVÁCÍ. PROSÍM TĚ, ZASTAV SE ČASE, AŤ CO NEJVÍC POSBÍRÁM TÉ NEVŠEDNÍ KRÁSY.

Z Oia se dá sejít do přístavů Ammoudi, či Armeni. Protože to znamená zdolání více jak dvě stě schodů, vybrali jsme si jen jeden z nich a to Ammoudi. Název zní měkce, ale cesta tam byla krušná. Dá se zdolat i na oslu, což pro mne znamená nahradit zátěž fyzickou zátěží strachu. Po představě obrazu z Firy, kdy jistá dáma prožívala muka na hřbetu osla, kam ji pomohla silná ruka oslařova, ale pak už to bylo plně v její režii, jsem šla raději pěšky. Ovšem ani tento způsob není tak úplně bez nebezpečí, protože občas kolem vás proběhne stádo oslů či mul. Je úplně jedno jakým směrem, buď oslař pobízí karavanu k rychlému pohybu nahoru, nebo osli pádí dolů a v okamžiku štěstí ze svého lehkého hřbetu, jsou vás schopni porazit. Žádná selanka, ale mé chůzi to dodávalo rychlejší tempo. Nebylo by ale dobré cestu vzdát. Po zdolání posledního úseku kolem oslího depa se vám naskytne obrázek jako z pohlednice na pohupující se loďky, kotvící v přístavu, na pestré stolečky rybářských taveren lemujících molo, na čeřící se vlnky. O tom, že jsou zde zdatní kuchaři v přípravě ryb, svědčila linoucí se vůně z roštů, dostatek hostů i koček, otírajících se jim nohy.
Mezi santorinskými trofejemi nám stále chyběl opěvovaný západ slunce v Oia. Poslední den – poslední šance, kterou nesmíme zahodit. V paměti máme západ slunce v Pyrgosu, krásný, ale do mraků. Ve Fiře to bylo za ostrov v kaldeře. Do sbírky chybí kužel světla, odrážející se na hladině a žhavá koule jakoby po kouscích mizející v jejích hlubinách, slovutný západ v Oia se vším, co k němu patří. Ten zážitek se dá přirovnat k malému divadelnímu představení, plesu v Opeře. Ochozy se zaplňují, lidé sedí na zídkách a střechách, nedbající upozornění na jejich privátnost. Přicházejí další diváci ze všech koutů světa, aby si odnesli ten velkolepý dojem a po zásluze jej odměnili potleskem.

DLOUHÝ MONOLOG SLUNCE, KTERÉ NA SEBE BERE ŠIROKOU ŠKÁLU PŘEVLEKŮ OD JASNĚ ŽLUTÉ, ORANŽOVÉ, PO RUDOU DUHU, ZALÉVAJÍCÍ VŠE KOLEM. A JAKO ZASNĚNÝ BÁSNÍK, ČI STŘAPATÝ ULIČNÍK, SLUNCE NAPOSLED POHODÍ HLAVOU A ZTRATÍ SE Z PÓDIA……PŘI POSLEDNÍCH TAKTECH MOŘSKÝCH VLN NA JEHO POČEST KROUŽÍ NA HLADINĚ PÁR LODÍ, VE VYČERPÁVAJÍCÍM TANCI A POSÍLAJÍ ZA NÍM VZDUŠNÉ POLIBKY…… ZAZNÍVÁ APLAUS …. DÍKY SLUNCE, DÍKY OIA, DÍKY SANTORINI. PŘEDSTAVENÍ SKONČILO – NELZE ZAPOMENOUT……

Jsme u konce, čeká jen cesta zpátky. Slunce dalo signál, aby se rozžala světla v ulicích, tavernách a obchůdcích, a lidé na zpáteční cestě se najednou zastaví, ustrnou obrazem novým, nečekaným. Po obloze rozlil stříbrné světlo měsíc. V úplňku zavěšen jakoby říkal, že krása světa není pomíjivá, jen v různých obrazech je stálá a věčná….

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (12)
09.08.13 19:36 cheops
Neskutečně krásně napsané a důstojné tohoto překrásného ostrova.Žhltnul jsem tento cestopis těsně před cestou tam a ještě i na lodi. Chtěl bych umět takto psát :-)
30.11.11 15:29 hesina
Chtěla bych všem moc poděkovat za váš čas věnovaný četbě mých dojmů ze Santorini, ať už jste si chtěli připomenout své dřívější prožitky z tohoto ostrova, anebo tam v příštích letech povedou vaše kroky. Těm, kdož váhají pod dojmem"profláknutosti" ostrova chci říct, že se zde najdou i místa tichá, ale nad to i mystická sounáležitost, kterou jinde neobjevíte.
29.11.11 19:40 HancaM (nepřihlášený uživatel) 82.208.57.***
Jedním dechem přečtené, krásně literárně sepsané!! Věřím, že Santorini ve vás zanechalo hluboké zážitky. Tipuji a přeji vysoké umístění v soutěži!
28.11.11 23:10 Jeane
Příjemné počtení, vskutku spíše pocitopis, jak je v úvodu avízováno. Santorini ani jinak než pocitově popsat nejde.
31.10.11 12:25 nudista
Bylo to takové poetické dopoledne, přečetla jsem jedním dechem, zasnila se a málem zapomněla ohvězdičkovat :-).
18.10.11 09:43 tony2
Pro mě letošní jednoznačný vítěz/ka!
12.10.11 17:18 janavi
Krásný cestopis!
09.10.11 11:45 Falco
Jsi poetická duše, souputník velmi vtipný glosátor. Opravdu silná dvojka. Jsem už spoustu dlouhých let platonicky zamilovaná. Po přečtení Tvého cestopisu šílím láskou a opakuji Santorini, Santorini ...... Budeš mi (budu Ti) někdy patřit? Nevím. Co vím ale jistě, je to, že Tobě, autorko tohoto cestopisu, patří 5!
06.10.11 12:51 honzas
Cestopis jako z výkladní skříně, při jehož čtení mne mrazilo po celém těle. Lepší poklonu nemohlo Santorini získat. Bravo a tleskám. Honzas
06.10.11 12:33 dandda
Zatím jsem jenom nakoukla, ale už začátek mě potěšil .. právě před rokem jsme tady strávili určitý čas a přestože je to strašně profláklý ostrov, který možná návštěvníky v plné sezoně a s davy za zády, časem omezeným na ty hlavní "atrakce" trochu zklame, nám se (možná i vzhledem ke konci sezony) podařilo být s ním chvíli sami .. i v Oie, když nás všichni (mířící na západ slunce) předběhli a my měli ty dlažby ozářené slunce jen pro sebe .. prostě jsme si ten ostrov prožili, nechali na sebe působit dávnou historii, i ztratit se nám tam povedlo a dojet tam, kam asi nikdo nemíří ... zanechal v nás nezapomenutelný dojem .. už se těším, až si vám cestopis v klidu dočtu :-) Danda
06.10.11 07:49 sokolnice
Ach, to bylo krásné- nevynechala jsem jediné písmenko a vše je popsáno s takovým prožitkem a citem .Taková procházka po Santorini naláká opravdu všechny , kdo zatím jeho krásy nepoznali.Věřte ,že vím o čem píši......mám ho stále v srdci a nedává mi klidně spát.Všecha ta místa jsem prošla jsou úžasná -to jinde nespatříte. Vím ,každý ostrov je charakteristický něčím jiným, ale tento je jedinečný a jelikož v jeho hlubině to stále vře ..... jeďte tam co nejdříve....kdo ví co bude za rok, za měsíc ,za týden..........a jelikož hvězdy svítí každý den - věz ,že tobě jich nyní svítí pět
06.10.11 07:44 bedru
A zrovna ze Santorini tady už postřehy byly. Dokonce v podobném členění kapitol a s podobným zamyšlením v úvodu:-) Nicméně i přesto je to první letošní soutěžní cestopis, který mě zaujal. Možná i proto, že na nás Santorini zapůsobilo podobně. Bedru.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
EmRpE
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝hesina˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
Galerie1
Hotely1
Diskuze0
 
CK MARTED Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos