Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 2 | 11
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Milos bez kudrlinek

Autor:
Zařazeno:
Milos
Napsáno:
14.08.11 18:20
Fotografií:
50
Přečteno:
8435
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Tak jako symfonie je nejnáročnějším hudebním útvarem, vrcholem skladatelského umění, tak i o Milosu platí, že je to ostrov pro pokročilé. Žádné akvaparky, žádné luxusní komplexy megalomanských hotelů, žádné bujaré večírky v barech a hlučné diskotéky pro rozmazlenou evropskou mládež. Je to kykladský ráj pro geology, milence i turisty dobrodruhy. Ostrov, kam jezdí samotní Řekové. Ostrov s více než sedmdesáti plážemi. Ostrov, který hraje všemi barvami. Je to ostrov se dvěma tvářemi. Jedna část je turistická, pohodlná, upravená, plná všech služeb a pohodlí. Druhá část je divoká, bez asfaltu, bez lidí. Milos je jeden ze čtyř ostrovů, kde můžete narazit na nejjedovatější evropskou zmiji. Ostrov, kde byla nalezená známá socha Venuše. Ostrov, kde se těžilo, těží a dále bude těžit. Je to ostrov, který na první poslech možná tolik neohromí. Není tak úzkostlivě nablýskaný jako Santorini nebo Mykonos. Při příjezdu vás neoslní historická Chora s magickou Portarou. Těsně před přistáním letadla, kdy váš zrak klesá a ostrov se přibližuje, si dokonce můžete klást otázku, co tady na to pustém ostrově s vykutanými dírami do země budete vůbec dělat. Milos je ostrov bez kudrlinek.

Krásy Milosu zůstávají Čechům zatím utajeny. České cestovní kanceláře Milos i většinu dalších kykladských ostrovů stále opomíjejí. A je to tak i dobře. Kykladské ostrovy jsou stvořené pro individuální turistiku a zřejmě i díky tomu si Milos uchovává svoji řeckou atmosféru. Navíc na ostrově je pouze vnitrostátní letiště. Dráha stačí akorát pro malého Bombardiera Dash 100 společnosti Olympic Air, který zde v sezoně přistává dvakrát denně. Z Athén trvá let pouhou půlhodinu. Tímto pohodlím jsme se nechali zlákat, zavrhli jsme pomalé a přitom stejně drahé lodní spojení a troufli si vlézt do onoho letadélka pro sotva 30 pasažérů. Když jsem uslyšela zvuk, který letadlo po nastartování začalo vydávat, a když jsem při počítání vrtulí skončila u čísla dvě, začala jsem pochybovat o tom, že to práškovací letadlo vzlétne. Zdání chabé techniky klamalo, stroj přeci jen překonal gravitaci. A tak jsme se z Prahy na ostrov Milos dostali za osm hodin. Většina individuálních turistů svoji dovolenou plánuje jako kombinaci více kykladských ostrovů. Milos bývá kombinován například s ostrovem Sifnos či Folegandros nebo Santorini kvůli pravidelnému lodnímu spojení. My jsme se rozhodli pro klidněji strávenou dovolenou. Neradi se loučíme, neradi neustále balíme, neradi kouskujeme dovolenou do menších částí, a tak jsme měli před sebou krásných deset dní na Milosu. Deset slok symfonie, kterou nyní zaznamenávám zejména pro ty, co se jednou rozhodnou poslechnout si melodii Milosu na vlastní uši.

Ubytování na Milosu
Adamas
Na Milosu převládají menší rodinné hotýlky, bungalovy, studia a apartmány. Velkých betonových komplexů tu moc není. Vlastně si nějak nemůžu vybavit ani jeden. V hlavní sezoně se poptávka po ubytování zvedá a jeho ceny prudce stoupají. Co je možné v červnu sehnat za 20 euro za noc, úderem července vystoupá klidně na 50 euro. Nejčastěji se turisté ubytovávají v Adamas. Je to pohodlné, Adamas je hlavní přístav ostrova a většina turistů míří na Milos právě lodí. I letiště je odtud vzdálené jen asi 5 minut jízdy autem. Adamas možná není tak působivé při připlutí jako například Chora na Naxu. Adamas nemá důležité historické jádro s labyrintem dlážděných uliček, založeno bylo až roku 1835. Rychle se však rozrostlo. Adamas není klasické letovisko, které ožívá jen v turistické sezoně. Tato vesnice má přibližně 1700 stálých obyvatel. Nábřeží Adamas je dost rušné, dopravní provoz po řecku zmatený, ale jakmile však zajdete do nějaké boční uličky, pohltí vás nečekaný klid, který naruší leda zvony zdejších kostelů.
Jako místo pobytu pro turistu je Adamas dobrou volbou. Je to ideální výchozí bod pro výlety po ostrově autobusy či půjčeným dopravním prostředkem. Z Adamas také vyplouvají výletní lodě nabízející plavby okolo ostrova nebo ke Kleftiku. Sídlí zde Milos Mining Museum, Naval Museum i Ecclesiastical Museum. A hlavně Adamas nabízí veškerý komfort co do počtu obchůdků, taveren či půjčoven motorek a automobilů. Taveren je v Adamas opravdu hodně. U nás vítězily Navaggio, Barko a Ta Pitsounakia. Barko jsme měli hned vedle našeho ubytování. Majitel má za manželku Polku, a tak hned poznal, že jsme slovanského původu a doporučil nám „barana“. Taverna Ta Pitsounakia byla velmi oblíbená kvůli skvělému gyrosu pita. Na doporučení jsme také našli dobře zastrčenou tavernu Zygos, kde se každý večer setkávají místní obyvatelé. Ani za koupáním nemusí turisté jezdit daleko. K Adamas přiléhají dvě pláže, Lagada a Papikinou. A jak už to tak v přístavech bývá, dospějete k názoru, že na ostrově existují mnohem krásnější pláže.

Plaka
Komu nevadí bydlet dál od moře, pro toho je nejlepší variantou ubytovat se v hlavním městě. Plaka je totiž tou správnou kykladskou vesnicí s historickým jádrem, spoustou kostelů, klikatých uliček a modrobílých zákoutí lemovaných záplavou bougainvílií a muškátů. Večery v Place, kdy se taverny v uličkách zaplní do poslední židličky, a v obchůdcích září pestrobarevné suvenýry, šperky a pohlednice, mají úžasnou atmosféru podobnou té, kterou jsme zažili v Choře na Naxu. Tím vším dokáže Plaka plně nahradit a snad i převážit nad absencí moře.
Povinností je navštívit Archeologické muzeum s replikou Venuše a také zdejší kostelíky. Kostel Korfiatissa byl v roce 1810 postaven na hraně útesu, odkud obdivoval výhled i Arnold Schwarzenegger, když na Milosu trávil dovolenou ještě v době, než byl zvolen guvernérem Kalifornie. Z nádvoří tohoto kostela je vstup do Folklórního muzea.
Příjemná a nijak extrémně náročná je procházka z Plaky na vrchol Kastra. Kastro bývalo v minulosti opevněným osídlením, které od 6. století hrálo na ostrově velkou roli dalších více než deset století. Na konci 18. a počátku 19. století bylo Kastro hlavním městem ostrova. Díky vyvýšené poloze mohli obyvatelé Kastra pozorovat všechny lodě, které připlouvaly do miloského zálivu. Dnes již Kastro není obydleno, z opevnění zůstaly jen ruiny, přesto turisty stále láká vyšplhat až na vrchol. Čím výše stoupáte, tím krásnější výhledy se vám nabízejí. Cestou nahoru projdete také okolo nejfotografovanějšího zákoutí na ostrově. Můžete si tipnout, kolik času jsem zde strávila a kolik fotek tady nafotila. Prvním kostelem při stoupání po stezce ke Kastru je kostel Thalassitra . Na samotném vrcholku Kastra stojí kostelík Kimisi Theotokou neboli Mesa Panagia. Původní kostel, který tu stál, nepřežil 2. světovou válku. Místním se alespoň podařilo zachránit ikony, které tak mohou nový kostel zdobit i dnes. Většina turistů se však na vrchol Kastra netrmácí kvůli kostelům. Největší motivací je bezpochyby výhled na všechny strany ostrova a také na západ slunce.
Na Plaku navazuje další tradiční vesnice. Trypiti snadno poznáte podle větrných mlýnů. Některé z nich dále chátrají, dva byly stylově zrekonstruovány a je možné se zde ubytovat. Oba mlýny, Vaos Windmill i Evripides Windmill, poskytují krásný výhled na Plaku i miloský záliv i na Plaku a Kastro . Cena v červenci 2011 byla 140 euro za noc, kdo by měl zájem, stačí kontaktovat Athena Travel Services.

Pollonia
Kromě Adamas a Plaky nabízí nejvíce ubytovacích kapacit ještě Pollonia, rybářská vesnice a letovisko na severovýchodním konci ostrova s příjemnou dlouhou písečnou pláží . Z Pollonie vyplouvají lodě na sousední ostrov Kimolos a také výletní lodě ke Kleftiku, Polyegosu nebo k ostrůvkům Glaronissia. Nábřeží lemují taverny s velkou nabídkou ryb. Nám se bohužel podařilo sednout do taverny Lebesis, kde ceny výrazně převyšovaly velikost porce. Byla to jediná taverna v Řecku, odkud jsme nakonec za 30 euro odcházeli hladoví. Aspoň nám oběd zpříjemnil krásný výhled na rybářské loďky . Po obědě jsme se ještě podívali ke kostelu za přístavem, Agia Paraskevi. I zde původně stál menší kostelík, který však nepřečkal 2. světovou válku. Tenkrát zde bylo uloženo dělo, které mělo střežit úžinu mezi Milosem a Kimolosem. Na opačném konci Pollonie stojí ještě jeden kostel, Agios Nikolaos. Odtud už je to na sousední ostrov Kimolos co by kamenem dohodil.Pláž v Pollonii je dlouhá, široká, písečná a s hodně pozvolným vstupem do moře. Řekla bych ideální pro rodiny s dětmi. Z Pollonie se podniknout menší lodní výlet k holubím ostrůvkům. Glaronissia jsou skály v moři u severního pobřeží, které obývají pouze hejna holubů, jak napovídá samotný název. Glaronissia jsou jednou z mnoha ukázek nápaditosti vulkanické aktivity na ostrově. Ostrůvky jsou totiž stvořeny z kolmých šestihranných sloupů ztuhnuté tmavé lávy a připomínají tak naše české čedičové varhany.

Těžba na ostrově
Na každém kroku je poznat, že Milos je vulkanického původu. Poslední vulkanická erupce tu sice byla asi před 60000 lety, ovšem ostrov není v klidu ani dnes. Dokazují to geotermální prameny, gejzíry bublinek v moři i častá zemětřesení. Vulkanické činnosti Milos vděčí za vzácné nerostné bohatství. Téměř v každé části ostrova narazíte na nějaké vykutané místo. Tyto různě veliké lomy však neubírají ostrovu na kráse. Je to taková zajímavost, se kterou turisté musí na Milosu počítat. Daň za to, že celý ostrov je tak pestrobarevný. Bez barev by nebyly lomy, bez barev a lomů by Milos nebyl Milosem. Pro místní obyvatele patřila těžba surovin už od dávné minulosti hlavní zdroj obživy. Těžké a nezdravé podmínky práce v dolech a lomech si turisté stěží umí představit. Proto je nepsaným zvykem navštívit zdejší Milos Mining Museum v Adamas , kde si každý může vytvořit alespoň nějakou představu o osudech horníků. Muzeum založila v roce 1998 společnost S&B Industrial Mineral S.A., která je nyní na ostrově největší těžební společností. Muzeum turistům ukazuje nejen dlouhou těžební historii ostrova, ale také veškeré nerostné bohatství ostrova, které zde bylo nebo stále je těženo. Kaolin, pemza, baryt, bentonit, perlit, pucolán, mangan, síra, obsidián…Největší bentonitový lom v Evropě , perlitový lom nad pláží Tsigrado a pucolánový lom v Xylokeratii nad pláží Gerondas jsou stále funkční a v jejich okolí je potřeba dávat pozor na zvýšenou dopravu nákladních aut.

Old Sulphur Mines
Z těch opuštěných lomů a dolů je určitě nejdůležitější a nejznámější starý sirný důl na východě ostrova. Thiorychia . Těžba síry zde začala v roce 1862. V roce 1893 bylo v dole zaměstnáno 220 lidí a důl produkoval přibližně 2000 tun síry ročně. Těžba probíhala v podzemních štolách, odkud jednotlivé kusy skály obsahující síru byly převáženy ve vozících po úzkokolejce do drtičky a dále taveny. Formy naplněné tekutou sírou zchladila mořská voda. Tímto způsobem došlo ke ztuhnutí extrahované síry, která pak mohla být naložena na loď. Síra nečastěji putovala do Francie na ochranu vinné révy proti chorobám. Pracovní podmínky horníků a pomocných dělníků nebyly vůbec lehké. Dělníci nejprve žili v jeskyních, postupně byly budovány i nějaké obytné místnosti, které však nikdy nebyly schopné ubytovat všechny. V dolech bylo extrémní horko a prašno, neexistovala žádná ventilace. Kvůli těžkým životním a pracovním podmínkám a nízkým výdělkům zde často docházelo ke stávkám. Teprve v padesátých letech minulého století tu byla zorganizována alespoň minimální zdravotní péče a zřízena pekárna, kde si zaměstnanci mohli koupit levné jídlo ve vlastní lokální měně. V roce 1958 byl důl donucen ukončit svoji činnost. Celkem bylo v této oblasti vytěženo 125000 tun síry. Celá oblast byla opuštěna, horníci se přestěhovali, ale budovy, zbytky těžké techniky, jeskynní domy, vyhloubené štoly, mosty, zbytky kolejnic , jeřábu u moře , vozíky a spousta další těžební techniky zůstaly na místě a postupně rezivějí. V neposlední řadě na místě stále zůstává podstatná část zásob síry. Dnes jsou sirné doly Thiorychia volně přístupným technickým muzeem.

Manganové doly Vani
Tím nejobtížněji dostupným lomem a zároveň celkově nejodlehlejším místem ostrova je mys Vani. Je to ten nejsevernější výběžek západní neobydlené části ostrova. I zde se v minulosti také těžilo. Zásoby manganu se tady utvořily před miliony let, když mys Vani byl ještě dnem vulkanického kráteru hluboko v moři. Těžba manganu tady začala v roce 1871. S koncem první světové války poptávka po manganu klesla. Od roku 1928 je důl opuštěn a turisté sem zavítají opravdu jen výjimečně. Dostat se dnes po souši k manganovým dolů na mysu Vani vyžaduje notnou dávku odvahy a terénní auto s rezervou. Asfaltová cesta končí u kostela Agia Marina. První kilometry prašné cesty byly pohodlné. Čím severněji, tím se stav cesty zhoršoval, brzy přestal být směr k Vani značen a nezbývalo než se řídit mapou a sledováním tachometru. I přesto jsme asi 7 kilometrů před cílem odbočili tam, kam jsme neměli. Už jsme projeli lecčíms, ale toto nebyla cesta. To už nebyla ani rádobycesta. Jen haldy velkých kamenů. Úsek dlouhý 1,7 kilometrů jsme jeli hodinu. Vlastně o jízdě se nedá ani mluvit. Manžel popojel 10 centimetrů, vystoupil z auta, přivalil si do trasy balvan, aby srovnal výšku pro pravé i levé pneumatiky. Otočit se nedalo. Stále jsme doufali, že o kousek dál, když překonáme to nejhorší, už to bude lepší. Nebylo. Nejhorší se změnilo v ještě víc nejhorší. Fotku nemám. Neměla jsem na focení ani setinu myšlenky. Klečela jsem na zemi a prosila manžela, aby už dál nejel. „No service, no service on west part!“ hrozili v autopůjčovně. Šla jsem ten úsek pěšky, abych našemu autu ulevila o svých šedesát kilo a asi tunu strachu v hlavě. Nakonec to manžel a auto zvládli. Oba si u mě vysloužili nesmírný respekt. Manganové doly zůstaly těsně nepřekonány a my si raději léčili svůj pošramocený psychický stav skákáním ve velkých vlnách . Při zpáteční cestě jsme zvolili druhou odbočku. Ačkoli byla v mapě značená jako horší, nám se v tu chvíli zdála jako dálnice .

Rybářské vesnice
Rybářství bylo vždy společně s těžebním průmyslem nejčastějším způsobem obživy místních obyvatel. I dnes, když se stále více obyvatel zabývá turistických ruchem, zůstává na Milosu patrné velmi úzké sepjetí mezi obyvateli a mořem. Tradiční rybářský domek má v přízemí tzv. syrma, tedy garáž pro loďku . V zimě rybáři vytáhnou loďky z moře a zaparkují v těchto syrmatech. Proto jsou domky postavené těsně u moře. Tady mají domky místo zahrádek a dvorku moře. Úzký pruh mezi domkem a mořem slouží zároveň jako terasa pro odpočinek, dětské hřiště, pískoviště…Dřevěná vrata syrmat jsou nabarvená pestrými barvami , většinou nenarazíte na stejnou barvu syrmat vedle sebe. Některé domky se syrmaty slouží v sezoně jako letní sídla svých majitelů, jiné byly předělány na studia pro turisty.
Nejznámější a největší rybářskou vesnicí se syrmaty je Klima . Dá se sem dojet autem nebo motorkou po cestě z Trypiti, my jsme zvolili malebnější variantu, pěší sestup starou stezkou vedoucí od amfiteátru. Klima bývala ve starověku hlavním přístavem ostrova. Zbytky antického mola jsou dodnes na břehu k vidění, z větší části jsou však již pod vodou. V létě se Klima mění v poklidné letní letovisko. Není zde ovšem klasická pláž. My jsme prohlídku Klimy zakončili v taverně Panorama.
Další rybářské vesnice již nedosahují velikosti Klimy. Nejvíce se nám líbila Mandrakia na severu ostrova. Domky se syrmaty jsou zde vystavěné do oblouku podél malé zátoky, což činí Mandrakii velmi fotogenickou lagunou. Podobně malebná je i vesnice Fyropotamos. Na rozdíl od ostatních vesnic má i slušnou pláž , kterou vyhledává zejména místní mládež. Dominantou této vesnice je bílomodrý kostelík Agios Nikolaos a za ním ruiny továrny , neboť ač je to neuvěřitelné, v této romantické rybářské vesničce se v šedesátých letech minulého století zpracovával a nakládal na lodě kaolín.
Ještě menší vesničky se syrmaty jsou ještě například Mytakas , Agios Konstantinos, Areti a Fourkovouni. Osamocené syrma najdete také na pláži Alogomandra. Jedinou rybářskou vesnicí v západní části ostrova je Emporio. I přes odlehlost a horší přístupnost po prašné cestě je Emporio mezi turisty dost známé. Některé z lodních výletů ke Kleftiku totiž zakončují svoji pouť právě v této vesnici. Jedná se zřejmě o jakousi dohodu mezi majitelem výletní lodě a majitelem taverny v Emporiu, neboť výletní loď zajišťuje taverně v sezoně každodenní přísun hladových turistů.

Venuše
Nejkrásnější ženou, která kdy na ostrově stanula, je Afrodíta neboli Venuše. Není radno s ní soutěžit v kráse. Tato bohyně oslňovala svoji krásou celý ostrov a jeho obyvatele zřejmě už od konce 2. století př. K., kdy toto nádherné tělo vysoustružil z paroského mramoru Alexandros z Antiochie. Se zánikem starověké Chory sešla z očí i Venuše. Teprve 8. dubna 1820 nalezl Georgios Kentrotas poblíž římského amfiteátru při obdělávání svého pole sochu. Tedy půl sochy. Torzo Venuše . Jupiter tentokrát ostrouhal. To ještě Jorgos netušil, o jak významný nález se jedná. Co by za to archeologové dali. Jorgos si kopne do země, aby zasadil bramboru, a přitom rýč si jen tak náhodou narazí do mramorové sochy. V tu dobu byli na ostrově francouzský námořní důstojník Olivier Voutier. Okamžitě rozpoznal historickou hodnotu torza sochy a přesvědčil Jorgose, aby hledal dál. Po chvíli Jorgos skutečně nalezl druhou polovinu sochy. Socha bezpochyby znázorňuje Afrodítu, bohyni lásky, krásy a plodnosti. Odborníci tvrdí, že v levé ruce držela jablko, ovšem těch teorií, jak mohly vypadat Venušiny paže, je povícero. Paže se totiž nikdy nenalezly. Voultier začal okamžitě jednat a domluvil s francouzským vicekonzulem pro Milos prodej sochy francouzské vládě. Než se však zpráva do Francie dostala, Jorgos začal být netrpělivý, nechtěl déle čekat na peníze a prodal sochu místnímu knězi. Ten naopak domluvil obchod s Tureckem. Nedivte se, byla jiná doba. A právě, když byla socha Venuše nakládána na loď do Konstantinopole, dorazil na Milos také představitel francouzského vyslance. Podařilo se mu na poslední chvíli přesvědčit obyvatele ostrova, aby anulovali obchod s Tureckem a obnovili domluvu o prodeji sochy do Francie. Vyslanec nakonec sochu daroval francouzskému králi Ludvíkovi XVIII. Sochu se pokoušel od krále získat i bavorský architekt a archeolog Karl Haller von Hallerstein, který odkryl na Milosu mramorové divadlo z doby helénské. Tento amfiteátr byl vybudován po vzoru amfiteátru v Efesu. Dodnes se dochovalo 7 řad s kapacitou 700 lidí. Aby mohl Haller von Hallerstein nerušeně provádět vykopávky, odkoupil celý pozemek, na kterém se divadlo nachází. Ovšem jeho stížnosti, že socha Venuše byla nalezena na jeho pozemku a nikoli na pozemku Jorgose, nebyly úspěšné. A tak je Venuše od té doby vystavena v Louvru. V archeologickém muzeu na Milosu turisty vítá pouhá kopie. Místo, kde byla Venuše nalezena, je dnes označeno a poblíž se dnes nachází poněkud modernější poklad, geocache. A komu by nestačilo navštívit místo nálezu, může se ubytovat rovnou v místě, kde Jorgos sochu uschoval. Rodina Kentrotas vlastnila dům v Place, který dodnes stojí a který slouží jako rodinný hotýlek rodiny Machiů. Můžete se tedy ubytovat v pokoji, kde Venuše byla v roce 1820 uložena. Pro nadšence prozradím, že se jedná o Machi´s House a za jednu noc v tomto dvoulůžkovém pokoji požadovali v hlavní sezoně 50 euro.

Katakomby
Nedaleko místa, kde v dobách helénských stávala Venuše, vykopali o pár století později křesťané katakomby. Zde mimo dohled pohanů a svých pronásledovatelů prováděli od 1. do 5. století náboženské obřady a pohřbívali mrtvé. Katakomby na Milosu jsou starší než ty v Římě a patří ke třem nejdůležitějším katakombám ze 74 na světě nalezených katakomb vůbec. Je to nejvýznamnější raně křesťanská památka v celém Řecku. Katakomby byly objeveny v roce 1840. Bohužel než zde začaly odborné archeologické práce, vykradači hrobů je úspěšně vyplenili. Labyrint katakomb je 183 metrů dlouhý, bohužel veřejnosti je dnes zpřístupněna pouze malá část. Atmosféra uvnitř katakomb je ponurá. Jednotlivá arkosolia neboli výklenky , ve kterých jsou vyhloubeny hroby, jsou osvětleny tak, že by se zde mohly natáčet pekelné pohádky. Hroby vyhloubené v podlaze sloužily jako rodinné hrobky. Arkosolií a hrobů v podlaze je zde 291, přičemž v jednom hrobu křesťané postupně pohřbili 5 až 7 lidí. Celkem tedy v těchto katakombách mohlo být pohřbeno až 2000 lidí. Nechápu, jak to mohli tenkrát vydržet. Ten puch musel být nesnesitelný. Údajně tenkrát každé mrtvé tělo zasypali vrstvou prachu a kamenů, což mělo zabránit šíření mrtvolného pachu. Dnes je tu už vzduch naštěstí čistý, protože prohlídka trvá asi čtvrt hodiny a tak dlouho bych to se zadrženým dechem opravdu nevydržela.

Macrovipera Schweizeri
Strach z nich patří k Milosu stejně neodmyslitelně jako krása Venuše. Bojí se turisté, bojí se místní. Macrovipera Schweizeri je nejjedovatější druh zmije v Evropě, který žije pouze na čtyřech řeckých ostrovech a Milos je jak naschvál jeden z nich. Těmi dalšími je Kimolos, Polyegos a Sifnos. Je to součást ostrova, kterou bych já osobně nejraději strčila do nějakého terária kdekoli nejlépe mimo mléčnou dráhu. Pro mě je i ta nejobyčejnější užovka nejjedovatějším škrtičem o velikosti anakondy. Klasické těšení na dovolenou mi tentokrát kalila utkvělá představa, jak jsem na tuto zmiji stoupla a ta mě uštkla. Manžel byl v klidu. Vlastně on ostrov vybral. Prý mám dobrou pojistku. Srandista. Mně však do smíchu nebylo. A tak jsem se rozhodla bojovat se svojí fóbií teoretickým studiem. Tato zmije údajně dosahuje délky maximálně okolo jednoho metru a deseti centimetrů. Uštknout je schopná z takové dálky, která odpovídá asi padesáti procentům její délky. Zmije jsou plaché a bojí se lidí víc než lidé zmijí. Tomu osobně moc nevěřím, protože jsem ještě neslyšela, že by hada kousl člověk a ještě u toho vypustil z pusy jed. Běžný turista prý na milóskou zmiji málokdy narazí. Více ohroženi jsou místní, kteří při obdělávání svých políček a zahrádek mohou nějakou zmiji nechtěně vylekat. Největší šance, či lépe řečeno riziko, kde je možné na tuto zmiji narazit jsou koryta potoků (potamos), a to i když jsou v létě vyschlá. Pozor je třeba také dávat na různé kamenné zídky. Úplně mě dorazilo to, že zmije se rády plazí v noci na nižší stromy a do křoví, kde číhají na spící ptáky. Jako Drozdi budeme ohroženi dvojnásob. Soustředím se tedy o to více na rady, jak se chovat, kdybychom na tuto zmiji přece jen narazili. Obecně platí zachovat klid. Naivní rada. Panický řev je k ničemu, zmije jsou hluché a vnímají pouze otřesy půdy. V žádném případě se nemá člověk pokoušet na zmiji šlapat, někam ji odstrkovat či se pokoušet kousnout ji dřív, než se ona vzpamatuje či se ji dokonce pokoušet zabít. Jednak je tento druh přísně chráněným tvorem, jednak v takovém případě stoprocentně zaútočí. Na Milosu se tak prý stane přibližně dvacetkrát v roce. Úmrtnost 30%. Tímto údajem jsem ukončila své samostudium života zmijí. Víc jsem vědět nepotřebovala. Při každém výletu jsem s sebou nosila pružné obinadlo, dezinfekci a navigaci, která umí vysílat sos volání s udáním souřadnic. V naší dvoučlenné výpravě chodila zásadně jako druhá, při chůzi jsem dupala jako ježek, rozhlížela se všemi směry a při každém podezřelém zachrastění v nízkém porostu jsem zaujala obrannou pozici s výhružným pohledem Holyfielda „kousneš-li mě, kousnu tě taky“. A naše ostražitost se vyplatila. Jinak by tento cestopis asi neexistoval.

Kleftiko
Kleftiko v Řecku nenajdete jen na jídelním lístku. Existuje totiž ještě jedno Kleftiko. A rovnou je to ta nejkrásnější oblast a nejznámější přírodní scenérie Milosu. Říká se, že kdo na Milosu neviděl Kleftiko, jako by na Milosu nebyl. Krémové, až bílé skalnaté útvary rostou přímo z křišťálově tyrkysového moře, které do těch skal vymodelovalo nejrůznější jeskyně a oblouky. Někdy bývá tato oblast nazývána mořskými meteorami. Tuto zátoku využívali dříve piráti jako úkryt před nepřízní počasí. A legenda dokonce praví, že v jedné z těchto jeskyní piráti schovali poklad, který dodnes nikdo nenašel. I když tato historka s největší pravděpodobností není vůbec pravdivá, přesto Kleftiko jeden poklad ukrývá. Tím pokladem je tyrkys, průzračná křišťálová voda, hejna rybek a korály rostoucí na skalách v jeskyních. Kleftiko samotné je poklad, který dennodenně přijíždějí na výletních lodích obdivovat turisté. Kleftiko doslova láká skočit do toho tyrkysu a šnorchlovat.
Nám se podařilo Kleftiko navštívit hned dvakrát. Poprvé v rámci lodního výletu, podruhé po souši. Ačkoli se všude uvádí, že Kleftiko je dostupné pouze lodí z moře, není to pravda. Přístup po souši možný je, jen je nutné zapůjčit terénní auto. Vydali jsme se s naším Suzuki Jimmny podél Miloského zálivu, u Agie Mariny jsme opustili asfalt a postupovali dál divokým západem. Dopravní provoz byl takřka nulový. Místo lidí jsme potkali akorát kozy. Minuli jsme odbočku k plážím Triadhes a Ammoudaraki a pokračovali dále směrem ke klášteru Agios Ioannis.
Klášter Agios Ioannis Siderianos patří k nejdůležitějším na ostrově, jeho historie sahá až do roku 1582. Ke klášteru se váže několik historek. Říká se, že v den slavnosti Agios Ioannis se objevili piráti. Lidé hned utekli do kostela a modlili se, aby se piráti dovnitř nedostali. A tenkrát učinil svatý Jan zázrak. Proměnil dřevěná vrata na železná. Proto se klášteru říká Siderianos, v překladu to znamená železná brána. Jiná historka hovoří o bombě z 2. světové války. Když Angličané v dubnu 1945 bombardovali německou radarovou základnu v Topakas, jedna bomba minula svůj cíl a přistála právě v klášteru Ag. Ioannis. Bomba se zabořila do zdi, aniž by explodovala. Zatímco první historka může být pouhým mýtem, druhá je pravdivá. Do kláštera se nám bohužel nepodařilo dostat, byli jsme zde ve špatný den i špatnou dobu. Klášter je otevřen veřejnosti pouze ve středu a pátek od 18 do 20.00 hodin a v soboty od 11 do 13.00 hodin.
Od kláštera Ag. Ioannis již není daleko místo, odkud začíná pěší sestup ke Kleftiku. To místo je označeno nepřehlédnutelně a také trasa je značena bílými fleky na kamenech tak, že není možné se ztratit. Na túru je nutné vzít s sebou dostatek pití, nějaké občerstvení a výbavu na šnorchlování. Já s sebou měla i skromnou výbavu pro případ uštknutí zmijí. Postupně se nám začalo vynořovat Kleftiko s typickými bílými skálami vystupujícími z moře . Zrak se přestal soustředit na zmije a nemohl se od těch nádherných výhledů odpoutat. Tady opravdu platila metoda co krok to fotka . Ten nejkrásnější pohled na Kleftiko nenabízí lodní výlet, nýbrž právě ten pěší sestup po souši. Nakonec po mnoha zastávkách na focení jsme se dostali až dolů k moři do míst, která jsme již navštívili v rámci lodního výletu.

Sarakiniko
Na Milosu je každé místo úplně jiné. Tím absolutním protikladem tyrkysového, vlídného a veselého Kleftika je nehostinná krajina Sarakinika. Když před dvěma miliony let došlo k erupci vulkánu, usadily se zde vrstvy vulkanického prachu. Tak vulkanická činnost společně s erozí stvořily neuvěřitelnou měsíční krajinu plnou bílých zaoblených skal a prostou jakékoli vegetace. Bílá barva je ve dne oslňující a kontrastuje s tmavě modrým mořem. Přestože je to pro fotografa těžký oříšek, patří Sarakiniko k těm nejfotografovanějším výjevům Milosu. Sarakiniko je totiž na rozdíl od Kleftika snadno přístupné. Zajíždí sem i autobus. Oblíbenosti a dostupnosti Sarakinika odpovídá i počet turistů. Pláž je pro takový nával opravdu malá, většina turistů polehává na těch zaoblených bílých skalách nebo se baví třeba skákáním do moře. Moře neustále omílá vrstvy vulkanického prachu, voda v zátoce s pláží je proto jakoby zakalená. Nás víc než samotné koupání na Sarakiniku bavilo procházet se tou nadpozemskou krajinou plnou nejrůznější bizarních erotických tvarů. V údolí jsme také prozkoumali síť tunelů vyhloubených do měkké vulkanické skály Němci za 2. světové války. Němečtí vojáci však nebyli jediní, kdo se v oblasti okolo Sarakinika ukrývali. Mnohem dříve se zde schovávali také saracénští piráti, podle kterých Sarakiniko získalo svůj název.
Zvláštní, jakoby pochmurnou atmosféru měsíční krajiny umocňuje vrak lodi , který zde nedaleko pobřeží omývají vlny Egejského moře již několik let. Turecká nákladní loď Afrika ztroskotala u Sarakinika 7. prosince 2003. Mohlo by se zdát, že kapitán se tak kochal krajinou Sarakinika, až zapomněl, k čemu je na lodi kormidlo. Realita je ovšem jiná. Loď se poškodila již na mělčině u ostrova Hydra. Vítr o síle 11 Beaufort tenkrát odvál loď až k břehům Milosu. Polovinu posádky zachránilo řecké válečné námořnictvo. Jakmile se vrak naklonil a začal potápět, evakuace za pomocí helikoptéry již nebyla možná. U celého neštěstí se sešla i spousta místních, možná ze zvědavosti, možná s úmyslem pomoci. V každém případě osvětlili pobřeží auty, a zbylým členům posádky se tak podařilo úspěšně doplavat na pobřeží. Nikomu se tenkrát nic nestalo. A protože byl tanker prázdný, nedošlo ani ke znečištění moře a pláže. Ať už se jednalo o pojistný podvod nebo ne, vrak lodi je dnes turistickou rezivějící atrakcí.

Pláže
Milos se může chlubit zhruba sedmdesátkou pláží. Za ten počet uváděný v průvodcích a na internetu neručím, ovšem potvrdit můžeme to, že každá pláž je úplně jiná. Ostrov za tuto pestrost vděčí opět svému vulkanickému původu.
Naprosto unikátní je pláž pod perlitovým lomem Tsigrado. Pláž odsouzená k zániku. Tyrkysovou zátoku zakončuje písečná duna, která se díky neustálému větru a probíhající erozi každým rokem posouvá, a tak se pláž Tsigrado postupně zmenšuje, až jednoho dne zanikne úplně. Po souši se na pláž dostane pouze ten, kdo dokáže slanit úzkou skalní průrvou. Schůdné to je řekněme stylem „jde to, ale dře to“. Chce to pevné nervy, volné ruce, silné paže a nejlépe i velkou prdel, o kterou se člověk v případě uklouznutí zapře. Někteří to vzdali. Někteří to absolvovali v žabkách, viděli jsme dokonce lidi bos. Ještě nikdy jsem nikde nezažila mezi turisty tolik solidarity. Muži ochotně pomáhali všem ženám, podali ruku, přidrželi, popostrčili zadeček. Občas se někdo na laně zasekl a nevěděl jak dál. Celou dobu směrem dolů jsem uvažovala, jak se asi dostanu zpátky nahoru. Aby pro mě nemuseli přijet lodí. Nakonec to nahoru bylo jednodušší než dolů. Samotná pláž Tsigrado za tu námahu určitě stojí, nejlepší je přijet sem co nejdřív, dokud pláž ještě není zaplněná. Za občerstvením je třeba vyšplhat zpět a popojet kousek dál k pláži Firiplaka. Na té se nachází řady slunečníků a lehátek i kantýna s občerstvením. Firiplaka je krásná pláž s barevnými skálami a zelenomodrým mělkým mořem. V zadní části pláže, až za typickou skálou, která čouhá z moře , je klidnější úsek bez slunečníků oblíbený mezi nudisty.
Další zajímavou pláží na jihozápadním pobřeží Milosu je pláž Gerondas . My tam dojeli tak nějak neplánovaně a tomu odpovídala i zásoba benzínu v naší motorce. Benzinku v západní neobydlené části nehledejte, není tam. Asfaltová cesta končí asi kilometr a půl za kostelíkem Panaghia Kipou, údajně nejstarším kostelem na ostrově. Dále pokračujeme podél pobřeží po písečné cestě plné serpentýn. Benzín začal nebezpečně ubývat, ale riskli jsme to. Před areálem pucolánového lomu v Xylokeratii jsme zaparkovali a k pláži došli pěšky přes tento areál. Cestou se nám naskytly nádherné výhledy na samotný lom a také na na skalní černobílý oblouk. Tato pláž byla pro nás příjemným překvapením. Na pláži bylo jen pár lidí a šnorchlování okolo skal patřilo k těm nejhezčím na Milosu.
Nejkrásnější šnorchlování na Milosu jsme objevili na pláži Paliochori na jihovýchodě ostrova. Při šnorchlování jsem si tu připadala jako v akváriu. Spousta rybek a gejzíry bublinek vycházejících z fumarolů na mořkém dně. Oblast Paliochori stále ovlivňuje vulkanická činnost. Na povrch skal se prodírají sírové výpary. Teplota písku kousek pod povrchem dosahuje v některých místech až 105 stupňů. Toho využívá zdejší taverna Sirocco a nabízí turistům jídla pečená v písku.
Celkově patří pláže na jihu ostrova k těm nejkrásnějším. Kromě odlehlé Gerondas jsou snadno dostupné. Kdo má raději místa opuštěná, musí se vydat se na západ. Ty nejopuštěnější pláže jsou logicky ty nejodlehlejší, kam nejezdí žádný autobus a kam vedou jen špatné kamenité cesty sjízdné akorát terénním autem. Kaloghries, Agathia, Triadhes, Ammoudaraki, Agios Ioannis a Sykia. To jsou pláže západního pobřeží, kde s největší pravděpodobností budete i v hlavní sezoně sami anebo alespoň téměř sami. S výjimkou Sykie jsou všechny tyto pláže vidět z dálky v rámci lodního výletu okolo ostrova. To nám však nestačilo. Když už jsme měli půjčené terénní auto, navštívili jsme tyto pláže i po souši. Agathia je nejdál, až u mysu Vani a manganových dolů. Sešlo se nás tu kupodivu celkem šest turistů, u břehu se zrovna držela naplavená tráva a byly docela velké vlny. Po zážitku s cestou k manganovým dolům jsme se zde alespoň zchladili, zaskákali ve vlnách a prošli si kousek koryta potoka, který u pláže vysychá .
Asi v polovině západního pobřeží se nacházejí pláže Triadhes a Ammoudaraki. Obě leží v jedné zátoce a člení se do více úseků, a tak se vlastně jedná o sedm menších pláží s jemným pískem. Na pláž Agios Ioannis vede odbočka od kláštera Agios Ioannis Siderianos. My jsme ji navštívili cestou zpět z Kleftika. Tato pláž má také tři úseky oddělené od sebe skalisky a díky špatné příjezdové cestě na ni bývá málo turistů. Terénním autem a s trochou opatrnosti je úsek od kláštera sjízdný.
Perlou západního pobřeží pro nás ovšem byla pláž v jeskyni Sykia. Tedy ono ani tak nejde o tu pláž, jako o tu jeskyni, ve které se nachází. Těžko se to popisuje, snažila jsem se to vyfotit tak, aby bylo patrné, o co v Sykii vlastně jde, ale moc se mi to panorama na výšku nepovedlo . Do jeskyně je možné se dostat pouze z moře. Přístup po souši opravdu neexistuje. Vstup do jeskyně je malý vhodný pouze pro malý motorový člun. Jedná se vlastně o mořskou jeskyni, ve které se v minulosti propadl strop. Malá díra nad mořem, velká díra nad hlavou. Menší oblázkovou pláž obklopují dokola kolmé skály. Jeskyně byla ve stínu, krémové skály naopak zářily v dopoledním slunci. Snad i díky této hře světel a stínů na nás jeskyně tolik zapůsobila. Pro fotografa to byla náročná scéna, pro šnorchlistu ideální podmínky.
Pláže uvnitř Miloského zálivu jsou z celého ostrova ty nejméně zajímavé. Patří k nim i pláže u hlavního přístavu, Papikinou a Lagada. Tyto pláže samozřejmě poskytují pro ty, co bydlí v Adamas, určitou možnost koupání s veškerým komfortem služeb, ale bezpochyby pláže vně ostrova jsou krásnější. Papikinou je úzká písečná pláž u hlavní silnice, kterou lemují tamaryšky a která já zejména využívána místními obyvateli a také staršími lidmi, kteří bydlí v Adamas a necestují po ostrově. Ani ostatní pláže uvnitř zálivu, Kanava, Achivadolimni, pláže u Emporia, nás příliš nezaujaly.
Mnohem zajímavější jsou pláže na severu ostrova. Bohužel v létě často fouká ze severu silný vítr a v takovém případě je severní pobřeží bičováno velkými vlnami a pláže jsou v těchto dnech pro koupání nepoužitelné. Severní vítr může naplavit z moře různý nepořádek a trávu a koupání ve vlnách může být nebezpečné. Proto je dobré si ráno před výletem zjistit, odkud vane vítr. Vane-li ze severu, bude moře na jihu klidné a naopak. Kromě Sarakinika, o kterém již byla řeč, je často navštěvovaná pláž Kapros . Pláž zakončuje jeden z úzkých zálivů, kterými se moře zakusuje hluboko do pevniny. Nedaleko zálivů Kapros jsou další fjordy. Papafragas. Moře se zde zakouslo do hluboko do vysoké skály, zůstala jen skalní brána, ze které je možné vyfotit si malou pláž s jeskyněmi na konci zátoky Papafragas. Na tuto pláž je přístup jen po malých schodech vytesaných do skály. Přestože je tam cedule se zákazem vstupu, pláž okupovala řecká mládež pubertálního věku. My jsme proto koupání v zátoce Papafragas vzdali a šli se projít archeologickým nalezištěm Fylakopi, což je jedno z nejdůležitějších archeologických míst na Kykládách. První prehistorické osídlení zde vzniklo již na konci třetího tisíciletí př.K. Osídlení Fylakopi vzkvétalo díky obchodu s obsidiánem až do konce druhého milénia, kdy bylo zničeno buď zemětřesením nebo nájezdy Dórů.
Pro rodiny s dětmi je na severním pobřeží nejidálnější pláž v Pollonii. Pláž je tady písečná, vstup do moře pozvolný a také je zde možnost schovat se do stínu pod stromy.
V Pollonii se pobřeží Milosu stáčí na východ. Kastanas, Tria Pigadia, Kolybisionas a Angali jsou špatně přístupné. V půjčovnách motorek i aut označují tuto oblast jako zakázanou, vhodnou leda pro terénní auta. Nám na tyto pláže již nezbyl čas, a tak jedinou pláží z východního pobřeží, kterou jsme stihli navštívit, je pláž Thiafes se sirným dolem. Je to jedna z nejzajímavějších pláží na ostrově vůbec. Nazelenalá barva moře, ruiny sirných dolů, zbytky zrezivělé techniky, vyhloubené štoly se sírou deroucí se na povrch dávají tomuto místu punc originality. Nikde v Řecku na takové místo nenarazíte. Nikde v Řecku nenajdete takové pláže, jaké jsou na Milosu.

Profitis Ilias
Není řeckého ostrova, na kterém by se nenašel alespoň jeden Profitis Ilias. Na Milosu jsou rovnou dva. První z nich je tradičně nejvyšší horou ostrova. Dostat se až na samotný vrchol je možné autem i pěšky. Pěší túra je vyznačena i popsána v mapě vydavatelství Terrain. My jsme při zpáteční cestě z Kleftika zvolili druhou, motorizovanou variantu. Odbočka z hlavní prašné cesty je označená. Manžel sem odbočil nečekaně, původně jsme vůbec neměli v plánu nejvyšší vrchol ostrova zdolat. Ten výjezd nahoru i zpět mi opět přidal na tváři pár vrásek. Z cesty čouhající železa byly jen cvičným začátkem. Čím jsme byli výše, tím se kvalita cesty zhoršovala. Výhledy byly nádherné, jen se člověk nesměl soustředit na sráz, který od cesty nebyl oddělen žádnými svodidly. Naopak projeli jsme místy, kde krajnice té úzké cesty nebyla. Eroze ji odtrhla a krajnice zmizela nenávratně někde ve srázu. Tady měl strach i manžel. Já hypnotizovala tachometr, aby ten pětikilometrový výjezd co nejrychleji uběhl. Na samém vrcholu na nás čekal nejsilnější vítr, jaký jsme kdy v Řecku zažili. Nárazy větru byly takové, že jsme se museli vzájemně držet, aby nás vítr nestrhnul do srázu. Většina fotek je rozmazaných, foťák se nedal udržet. Nedošli jsme ani ke kapli Profitis Ilias, která se nachází kousek pod vrcholem. Její zvon byl původně součástí lodi Pangration, která byla v druhé světové válce potopena v miloském zálivu jednotkami Luftwaffe. Teprve potápěči jej z hlubin vytáhli a nyní zvon shlíží na miloský záliv z opačného úhlu. I přes ten uragán jsme rádi, že jsme nahoru vyjeli. Kromě lehce adrenalinového zážitku jsme viděli celý ostrov jako na dlani a cítili jsme vůni tymiánu, který v nekonečných bocháncích pokrývá téměř celou horu. Letošní jaro bylo hodně deštivé a Milos díky tomu údajně více zelený než obvykle.
Druhý Profitis Ilias se nachází nad Klimou. Louka, přes kterou se na kopec jde, společně s kopcem Profitis Ilias náležejí k oblasti Tramythie, což byla v minulosti součást starověkého města. Kostel na kopci Profitis Ilias byl postaven na základech antického chrámu zasvěceného pravděpodobně Dionysovi (nebo Apollonovi, četla jsem obě teorie). Dodnes tu zůstalo několik mramorových sloupů . Kvůli romantickým výhledům na miloský záliv je tento kostelík oblíbeným místem svatebních obřadů.

Výlet na Kimolos
Jeden den naší dovolené jsme věnovali sousednímu ostrovu Kimolos. V půjčovně jsme si domluvili, že můžeme na Kimolos jet i s půjčenou motorkou. Na Kimolos jezdí z Pollonie několikrát denně pravidelná linka Panagia Faneromeni. Za necelou půlhodinku plavby nás už vítal přístav Psathi . Nezdržovali jsme se tam, náš program byl jasný. Nejprve najít hřib. Proplétali jsme se na motorce uzounkými uličkami vesničky Chorio. Okouzlení krásou ostrova mi zřejmě omráčilo smysly tolik, že při vysedání z motorky spadla i s fotoaparátem. Krev netekla, jen jsem zbytek dovolené vypadala jako oběť domácího násilí. Co však bylo horší, lehce pochroumán byl i náš kanón. Celá nešťastná a s nadávkami určené mé vlastní nešikovnosti jsem okamžitě zkoušela, jestli ještě fotí. Ulevilo se mi. Motorek bzučel, zoom zoomoval, zrcadlo cvakalo. Mohli jsme pokračovat dále. Za Choriem se brzy asfaltová cesta proměnila v kamenitou. Jeli jsme okolo políček, zahrad a pasek, kde se pásly kozy, krávy i osli. Domečků jsme potkali poskrovnu. Nevybavuji si z našich cest po Řecku místo, kde bych měla tak silný pocit, že toto je ostrovní Řecko, kde se zastavil čas. Místo, kde GMT znamená Greek Maybe Time. Kvalita cesty se postupně zhoršovala, některé úseky jsem raději šla pěšky, neradi bychom na Kimolosu píchli pneumatiku. Až ke hřibu se na motorce dojet nedá. V určitém místě kamenitá cesta končí a začíná tradiční kimoloská monopáti. Procházeli jsme vyšlapanou pěšinkou, která se místy ztrácela v trávě a nízkém pichlavém porostu. Bylo to opět prostředí, kde jsem byla ve střehu. I na Kimolosu žijí zmije Macrovipera schweizeri. A tato místa mohla být jejich rájem, jejich královstvím. Tudy člověk projde málokdy. A Čecha tady zmije nejspíš ještě neviděly. Nenechala jsem si však strachem ze zmijí zkazit náladu. Cestou se nám nabízely úžasné výhledy na moře i nedaleký Milos. Stezka byla značená , a tak jsme se po hodině chůze ocitli u cíle . Opravdu jsme ho našli. Hřib Skiadi. Větší už stěží někdy najdeme. Kdybychom nic dalšího z Kimolosu už neviděli, tento výšlap ke hřibu by nám to dostatečně vynahradil. Hřib samotný vytvaroval silný vítr, který zde neustále vane. Spodní měkčí část stály vítr víc a víc omílá, zatímco pevnější vrchní část skály větrné erozi odolává déle. Sedli jsme si pod hřib do závětří a odměnili se za výpravu skromným piknikem. Také jsme hřib vyfotografovali ze všech možných stran a úhlů. Zaměřili jsme souřadnice s úmyslem, že zde založíme earthcache. Když už nás přestalo bavit bojovat s větrem, rozloučili jsme se hřibem a stejnou stezkou vraceli zpět k motorce. Zbylo nám dost času na procházku hlavním městem ostrova .
Chorio jsme zastihli v ospalkách. Byla doba nedělní siesty, uličky Choria zely prázdnotou. Kafenia, cukrárny, taverny, minimarkety, vše spalo. Jen v jednom obchůdku se nám podařilo dokoupit zásobu tekutin. Motorku jsme nechali na náměstíčku a zapadli jsme do stínu úzkých dlážděných uliček, které by nás měly zavést k historickému jádru Choria, ke středověkému Kastru. Nechali jsme se unášet uličkami lemovanými spoustou tradičních bílých domků s modrými okny a balkony obrostlými sytě růžovými bougainvíliemi, prošli jsme okolo mnoha kostelíků a nakonec jsme objevili i vchod do Kastra. Kastro bývalo ve středověku zámek či spíše pevnost obdélníkového půdorysu. Mělo dvě části, Mesa Kastro a Exo Kastro . Vnější Kastro tvoří na sebe navazující domy, jejichž zadní zdi sloužilý jako obranné hradby. Je tu 123 dvoupatrových domů. Každé patro obývala jedna rodina. Některé z domů jsou již renovované a obývané, jiné se zrovna opravují, další zatím stále chátrají. Z vnitřního Kastra se dochovaly již jen ruiny. V samotném středu Kastra stojí nejstarší kostel celého Kimolosu, kostel narození Krista z roku 1592.
Čas přeci jen i na Kimolosu pokročil a začaly se neúprosně ozývat naše hladové žaludky. Opustili jsme tedy Kastro a začali se vymotávat labyrintem uliček. Přitom jsme si stihli ještě prohlédnout některé z osmi kostelů Choria, které jsou chráněné Ministerstvem kultury jako památky speciálního archeologického a historického významu. A protože Chorio spalo, nasedli jsme na motorku a jeli do přístavu Psathi. Tam jsme v jedné z taveren vyčkali příjezdu naší zpáteční lodě.

Za pár dní po návratu z Kimolosu nastal čas opustit i ostrov Milos. Odlet z ostrova byl tentokrát jednodušší. Dovolená nekončila. Ještě nám zbývaly dva dny a dvě noci na poznání Athén, ale o tom až někdy příště. Čas strávený na Milosu a Kimolosu patří k vrcholným zážitkům z našeho dosavadního putování po Řecku vůbec. Pokud Naxos byl pro nás Osudovou, pak Milos nemůže být pro nás nic jiného než Osudová Opus No. 2. Melian Symphony .

Hlavní výběr fotografií zde: http://www.recko.name/galerie.php?view=detail&id=1652
Fotografie z manganového dolu na mysu Vani naleznete zde, vlastní bohužel nemáme: http://www.volcanodiscovery.com/destinations/greece/milos/mining/vani_mine_milos_greece.html

Keš založena!!! Jmenuje se Stone mushroom.

Náklady:
2x zpáteční letenka ČSA Praha-Athény-Praha: 7.200,- Kč
2x zpáteční letenka Athény – Milos – Athény: 5.100 Kč
10x ubytování bez stravy v Adamas: 250 euro
5x motorka 150ccm: 100 euro
2x Suzuki Jimny: 120 euro
2x lodní výlet ke Kleftiku se snídaní, svačinou, obědem, veškerým pitím: 90 euro
Lodní lístky Pollonia-Psathi (Kimolos)-Pollonia: 12 euro/2 osoby + motorka
Vstup katakomby: 2 euro/osoba
Vstup Milos Mining Museum: 3 euro/osoba
Vstup Archeologické muzeum v Place: 3 euro/osoba
Gyros pita v Adamas (Ta Pitsounakia) 2euro
Set slunečník + lehátka na Firiplace: 6 euro
Bus Adamas – Plaka: 1,60 euro/osoba
Benzín: přibližně 1,72 euro/litr

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (11)
30.10.12 12:56 hornik
Dobrý den. Dovolte, abych Vám poděkoval za úžasný cestopis a také jasný návod, jak vycestovat na zajímavou lokalitu i s možností rodinné dovolené. Jsem pracovníkem hornického oddělení Národního technického muzea a již dlouho jsem hledal nějaké rozumné informace k cestě na ostrovy Milos, Sifnos, kde se v antických i starších dobách dolovalo stříbro, zlato a olovo. Odborné informace lze získat ve sborníku DER ANSCHNITT – ZEISCHRIFT FÜR KUNST UND KULTUR IM BERGBAU – SILBER, BLEI UND GOLD AUF SIFFNOS – PRÄHISTORISCHE UND ANTIKE METALL PRODUKTION avšak mnohem cennější informace jsou obsaženy ve Vašem cestopisu. Velice Vám děkuji a přeji Vám mnoho dalších zajímavých dovolených. S hornickým pozdravem Zdař Bůh! Karol
01.12.11 22:23 milena33
Kdyby bylo mozne priznat zvlastni cenu, primlouvala bych se za tento cestopis. Obdivuji nadseni, s jakym byl napsan, mnozstvi informaci a hlavne obrovskou spoustu prace a casu. To vse venovane ostrovu, ktery asi tezko bude masove vyhledavanym turistickym cilem. A tvorene s vedomim, ze je to psane bez naroku na ucast v soutezi. Tedy hlavne pro radost a uzitek vsech budoucich cestovatelu. Diky moc
18.10.11 18:06 Kusnirova
Úžasné, slzím. Už to zase začíná, dlouhá zima před námi a tak jsem nějaká rozteskněná, když vidím obrázek z Řecka a čtu o Řecku.. Fotky fantastické, ještěže aparát a ty přežili ten pád.
13.10.11 17:22 Irena
Nádhera,suprově napsaný cestopis se vším,co určitě každého cestovatele zajímá.Mnohokrát děkuji . Ráda bych se na Milos někdy vydala právě díky Tobě:))
27.08.11 15:22 Robobrouk
Oli,naprosto perfektně zdokumentované.Četla jsem s velkým zaujetím.Fotky krásné,schovávám do šuplíčku.-))))))))
25.08.11 10:07 Batty
Ako vzdy uplne perfektny cestopis.Dakujem.
17.08.11 07:48 nudista
Přiznám se bez mučení, že na miloskou strunu nejsem naladěná :-), ale cestopis je strhující a smekám před vaším cestovatelským elánem . Eva
16.08.11 10:04 cilf
Díky Oli,... samotný MILOS vystihují už prvotní řádky cestopisu. Já jsem měl tu čest navštívit tuto perlu Řecka letos na konci června a mohu potvrdit, že toto je úplně jiný ostrov než všechny ostatní.Není to "načančaná hračka" pro turisty, je to opravdové Řecko. Ještě jednou Oli fakt moc díky a teď už se v ČR bude mluvit o Milosu jen v čase před bedru a po bedru :-))))e
16.08.11 09:55 hesina
Otevřít po ránu tyhle stránky, narazit na Váš cestopis,a nechat se unášet Vašim strhujícím a vyčerpávajícím líčením těchto kykládských perel, to je jakobych tam téměř byla. Díky !!!
15.08.11 12:47 ladybee
Oli, Tvoj pútavo napísaný cestopis sa nepochybne stane hlavným a neoceniteľným zdrojom informácií pre každého cestovateľa, ktorý bude mať na tento zaujímavý ostrov namierené :))
15.08.11 12:09 Jeane
Klobouk dolů před tolika informacemi. Díky za ně.A dvojnásobné díky za připomenutí ostrova, který jsem zdolávala pěšky loni.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
pbyuU
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝bedru˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy11
Galerie14
Hotely10
Taverny6
Diskuze5
 
CK MARTED Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos