Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 11
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Andros

Autor:
Zařazeno:
Andros
Napsáno:
29.10.10 18:43
Fotografií:
50
Přečteno:
4102
Soutěž:
2010
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
...ostrov větru, nekonečných schodů, ještěrek a tří oslů (čtyřnohých:-)

…a na skok v Aténách

Co vede dva možná ještě mladé lidi (je třicítka ještě mládí?), aby opustili vlídnou náruč cestovních kanceláří a vrhli se poprvé do neznáma cestování na vlastní pěst? A k tomu s těžkým batohem na zádech? Možná potřeba dobrodružství, snad touha zkusit něco nového, co si člověk měl užít jako náctiletý a nějak to nevyšlo, možná hledání soukromí, kdy člověku na krk nedýchají další spoludovolenkáři… možná od každého trochu. A tak, když se podařilo koupit dvě zpáteční letové poukázky na dobrodružství, bylo rozhodnuto. Díky hlubokým vodám internetu nebylo těžké naplánovat na první pohled trochu kostrbaté přesuny a domluvit ubytování. Takže jako míň pravděpodobné se mi nakonec zdálo, že všechny věci sbalím do dvou batohů. To se povedlo, i když se manželův batoh před kdejakou skříní co do rozměru nemusel stydět:-) Můj batoh měl nachlup přesné rozměry palubního zavazadla a váhu cca dvou slonů. A tak jsme se vydali vstříc našemu prvnímu dobrodružství.

Pražské letiště v deset večer zelo prázdnotou a odbavení tedy poprvé proběhlo bez zuřivých front a psích očí při prosbě o místo u okénka. Personál na palubě se pokusil občerstvení ve formě malé bagetky vynahradit množstvím nápojů, takže každý z cestujících měl na stolku minimálně tři kalíšky. V půlce noci jsme dorazili do Atén a poté, co jsme měli štěstí a náš batoh dorazil také, jsme se pustili do prozkoumávání letiště. Měli jsme na to skoro tři hodiny, náš autobus do přístavu Rafina vyrážel až v pět ráno. Ocenili jsme světelnou tabuli na letišti, kde se každý mohl dočíst o autobusech a jejich časech, kdy vyrážejí od letiště. V hale byl docela čilý ruch, kavárny byly zpola plné, některé obchůdky otevřené. Na mě padla únava a tak jsem se rozložila i s batohy kousek od seriozního postaršího páru, kde dáma jako ze žurnálu podnikala krátké procházky po hale bosa… Prostě když tlačí boty, jde elegance stranou. Manžel mezi tím vyrážel do okolí a zásoboval mě pitím a jídlem, abych se dožila odjezdu autobusu a on nemusel na autobus vláčet batohy tři.

Před pátou hodinou už bylo na zastávce u letiště několik lidí. Autobus měl nakonec jen asi deset minut zpoždění. Cesta do přístavu Rafina trvala snad jen dvacet minut a najednou jsme byli jen pár metrů od moře. Zhluboka jsem se nadechla a cítila ho. Byla ještě tma , půl šesté ráno, ale kancelář s lístky na trajekty už byla otevřená. Tam jsme si koupili u neuvěřitelně nepříjemného človíčka dva lístky na první ranní trajekt a šli prozkoumat, jestli některá z kavárniček nebude otevřená. Jedna už skutečně otvírala (netušila jsem, že Řekové umí tak brzo vstát:-), tak jsme si dali čaj a pozorovali přístav, jak se barví do růžova od svítání. Samotné nalodění proběhlo bez problémů a poslední minuty před odplutím jsme si krátili pozorováním nešťastníků dobíhajících trajekt. Od břehu jsme odráželi, když už slunce začínalo pálit. Nejdřív jsem se trochu ostýchala si zdřímnout na sedačkách, ale když už takhle pospávali skoro všichni, usnula jsem taky.

Probudil mě manžel, že už budeme vystupovat. Byla jsem hrozně zvědavá na přístav Gavrio , ale rychlost, s jakou nás dav lidí došoupal k autobusům, rozvážejícím návštěvníky po ostrově, nám nedal možnost se rozkoukat. Během pěti minut jsme už vyráželi do Batsi. Trvalo to asi deset minut a byli jsme na místě. Během cesty a pak i po vystoupení v Batsi se nám ostrov zdál doslova mrtvý. Žádní lidé venku, žádná auta… až později jsme zjistili, že tenhle ostrov se k životu probírá později než v deset ráno a na některých místech se neprobere vůbec:-) Ubytování, které jsme měli domluvené přes internet, jsme našli hned a bylo milým překvapením. Chtěli jsme bydlet v nejvyšším patře a takové studio jsme taky kupodivu dostali. Výhled na zátoku Batsi z balkonu bral až dech . Do pokoje vedlo asi dvacet schodů a nám se to zdálo jako nic. Povybalili jsme pár drobností a vydali se nedočkavě na obhlídku Batsi. Sešli naše schody a na radu paní domácí si chtěli zkrátit cestu až dolů k moři uličkou… plnou schodů . Dolů to ještě šlo, ale když jsme se vraceli s prvními zásobami na snídaně, zdálo se nám, že schody nahoru nemají konce. Po třech dnech mě z nich bolela lýtka, jako bych běhala maratony. Rozhodně jsme si nepřišli jako mladí batůžkáři, ale spíš jako dva podpírající se senioři. Zejména po večeři vynést všechnu tu váhu nahoru nad vesničku do našeho ubytování dalo zabrat. Ale zatím jsme na ostrově první den a po popolední svačině na nás padá únava a tak si prostě musíme na chvíli zdřímnout.

V podvečer jsme se vydali zase dolů, prozkoumat místní taverny. V Batsi jich bylo několik, za pobyt jsme jich pár vyzkoušeli a všude si náramně pochutnali. Jen místní specialita, malé kapary, které cpou do všech pokrmů a zasypávají jimi řecký salát, nás nějak neoslovily . Ale jednou je to plodina, která se na ostrově pěstuje, tak si ji turisto koukej užít:-) Zátoka Batsi je na západní straně ostrova, takže každá večeře s výhledem na moře a západ slunce byla neopakovatelným zážitkem. V průběhu pobytu jsme zjistili, že jsme si zvolili jako základnu asi nejhezčí městečko na ostrově . Ale to už byl čas vystrkat sebe i večeři po schodech nahoru a jít nakutě.

Ráno jsme se statečně vydali do pekárny v přístavu, která měla otevřeno od nevidím do nevidím, a bylo v ní vidět do zadní místnosti, kde páni pekaři kroutili a hnětli chleby, bagety a další dobroty . Po výborné snídani na balkoně a pozorování mraků nad horami, které se ale naštěstí k pobřeží nepřibližovaly, jsme se vydali do jediné půjčovny motorek v městečku a půjčili si na pět dní skútr, malého žlutého ďábla:-) Pán v půjčovně se nám pokusil vysvětlit systém jednosměrek, který může za to, že ať přijedete do Batsi z které chcete strany, musíte ho celé objet, abyste se dostali, kam potřebujete. Natankovali jsme plnou a vydali se na sever po jedné z mála asfaltovek na ostrově. Podle mapy jsme se chtěli dostat až na pláž Pyrgos . Cestou jsme potkávali neuvěřitelné množství kostelů a klášterů, které byly vždycky krásně nabílené a ve vyprahlé krajině seděly jak chomáčky vaty. Provázel nás vítr, který měl často překvapivě velkou sílu. Větru jsme se nezbavili po celý pobyt. Někdy byl příjemný, že člověku nebylo tolik horko, někdy jsem ale měla pocit, že se na motorce i přes naši váhu vzneseme.

Během naší cesty k pláži jsme obdivovali množství zídek, které dělily krajinu na malé dílky . Nakonec jsme dorazili na ten správný konec asfaltovky a čekalo nás zhruba pět kilometrů po šotolině. Už jsme byli na pár Řeckých ostrovech, ale tenhle, co do značení silnic a cest, vede. Tedy, vede v tom, že téměř nikde nebyly ukazatele. A když byly, navigovaly člověka do vesnice, která se nacházela na druhém konci ostrova, nebo podle mapy nebyla na tomhle ostrově. Takže spíš podle citu, směru a zákrut na mapě jsme se nakonec nikde neztratili. Ani šotolina, kterou jsme jeli, nebyla hrozná, prostě cesta bez asfaltu ale i bez kamenů. Z dálky jsme viděli sousední pláž Kaminaki a za chvíli jsme dorazili k pláži Vlychada , za kterou se schovávala Pyrgos.
Vlychada se nám zalíbila, bylo tu plno, celí dva lidé, téměř žádné vlny, křišťálově čistá voda a pod hladinou byl vidět život. Hned jsme vytáhli šnorchly a brýle a vrhli se do vody. Líbilo se mi, že skoro všude po ostrově, ačkoli byl velký vítr, nebyly na plážích vlny. Neumím v nich šnorchlovat ani plavat a připomínám spíš velrybu, kterou moře možná vyvrhne na mělčinu. Takže jsem si užívala podmořského života, který tu byl barevný, a bylo ho opravdu dost. Pak jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat na pláž Pyrgos ke zbytkům staré benátské věže, které se říká Makrotantalos nebo také Ostodosia . Stojí na okraji útesu u pláže a sloužila k obraně ostrova. Nevedla k ní ale žádná cesta, útes byl v jedné části propadlý, tak jsme si ji jen z dálky prohlédli a vyrazili zpátky.

Za celou dobu jsme nepotkali žádného turistu na motorce, jen místní ve starších nebo novějších autech. Cestou zpátky jsme si všimli, že místy jsou ohořelé keře, asi ani tenhle ostrov neminuly lokální požáry. Při takovém větru se divím, že ostrov už dávno nelehl popelem celý. Do Batsi jsme se vraceli přes přístav Gavrio, kde jsme den předtím vystupovali z trajektu. Protože jsme si ho nestihli prohlédnout, rozhodli jsme se to napravit teď. Ale nic zajímavého na tomhle městečku nebylo, jen velké parkoviště pro auta a ulice s krámky a tavernami. Tak jsme se vydali dál.

Kousek za Gavriem jsme odbočili k vesnici Agios Petros, kde kousek za vesnicí stojí jedna z nejstarších památek na Kykladských ostrovech, věž sv. Petra. Byla postavena někdy mezi čtvrtým a třetím stoletím před Kristem a dodnes se přesně neví, čemu měla sloužit. Pravděpodobně se jednalo o strážní věž před nájezdy pirátů. Bylo nám to trochu divné, protože jsme se k ní blížili směrem do vnitrozemí, leží dost daleko od moře, ale když jsme byli u ní, tak to bylo jasné. Stojí v údolí, které ústí až na pobřeží a tak má výborný výhled na moře. Původně měla pět pater a vnitřkem vedly točité schody až nahoru, ale teď už z ní zbývá jen část bez střechy. S postupem času se z ní stala strážní věž, která chránila blízké doly na železnou rudu. Vedou k ní schody (jak jinak), ale kousek před ní je už cesta uzavřena, protože schody se začínají bortit. Tak jsme si ji alespoň pěkně prohlédli, když už jsme si na ni nemohli sáhnout.

Vrátili jsme se na pobřežní silnici a po chvíli narazili na větší supermarket, kde jsme nakoupili pár drobností na naše snídaně. A už jen cesta do Batsi a šup na večeři. Vybrali jsme si tavernu, z které byl výhled na autobusovou zastávku, a sledovali na velké tabuli jízdní řád. Překvapilo nás, že autobus jede se skoro hodinovým zpožděním. Až v polovině našeho pobytu, když jsme šli v Batsi koupit do malé kanceláře cestovní agentury lístky na zpáteční trajekty, nám ochotná paní vysvětlila, že časy na tabuli neuvádějí dobu, kdy autobus projede zastávkou, ale čas, kdy vyráží z hlavního města. No a k tomu se přičte nějaký čas (jaký?), než dorazí z hlavního města do Batsi a pak pokračuje do přístavu Gavrio. Opotilo se mi čelo, když jsem si představila, jak v den našeho odjezdu honíme autobus do Gavria po celém ostrově. Ale nechala jsem to plavat, na to byl ještě čas.

Druhý den jsme si při pohledu z balkonu všimli, že nad mořem není ten známý opar. Manžel pronesl, že podle skautského rádce to prý značí bouřku a déšť. Já se při pohledu na modrou oblohu zasmála a naplánovala výlet do hlavního města . Cestou jsme minuli vesničku Paleopolis se zajímavým výhledem na moře. Paleopolis bylo původní antické hlavní město, které bylo v 5. století zasaženo velkým zemětřesením, které zničilo celé město, část se dokonce propadla do moře. Už nikdy se nepodařilo obnovit starou slávu tohoto města a zbyla po něm jen malá vesnička v kopci a viditelný zbytek mola pod hladinou moře. Hlavní město vzniklo na východní straně ostrova. A tam jsme také mířili. Cestou jsme objevili nádherný kostel , který jsme si alespoň zvenku prohlédli a nad mapou při zastávce vymysleli, že cestou ještě navštívíme Dionýsovy prameny.

Celý ostrov Andros je protkán podzemními prameny sladké vody. Často jsou tyto prameny léčivé. Jednomu z nejznámějších pramenů se říká Dionýsův a nachází se ve vesničce Menites. Místo, kde se pramen nachází, je krásné, jsou tu starobylé platany a původní řecké domy. Zase jsme tam byli sami, žádní turisté nadohled, jen místní dědula s plastovým kanistrem si šel pro dobrou vodu .

Za chvíli jsme už byli v hlavním městě ostrova, které se jmenuje Andros, nebo také jednoduše Chora. Do města se dá dojet ze dvou stran, před městem je téčková křižovatka a jet můžete vlevo nebo vpravo, ale cesty se už pak nepotkávají. My si nejprve vybrali levou cestu, která nás zavedla až na pobřeží. Mohli jsme si prohlédnout domy nad rozbouřeným mořem, které se vylévalo až na cestu. Z téhle strany se také dá navštívit kaplička na útesu a pozorovat malý maják na skále. Tahle stavba vznikla v roce 1887 a díky svému umístění je mezi řeckými majáky unikátem . Já si ale přála také vidět zbytek benátského hradu s klenutým mostkem, obraz, který je na všech pohlednicích z Androsu a z téhle strany byl vidět jen kousek věže. Hrad sloužil k obraně ostrova a dodnes z něj zbyl jen ten mostek a věž s kouskem zdi. Z téhle strany města však ani nebyl vidět, dostat se k němu tudy určitě nedalo. Tak jsme se vydali na téčkové křižovatce na opačnou stranu.

Tudy už vedla cesta přímo do městečka. Malé centrum je pro auta a motorky zavřené, tak jsme na okraji ďáblíka nechali stát a vydali se po svých. A zase po schodech. Ale ať jsme se snažili, jak chtěli, k mostku jsme se nedostali. Hned u města je pláž, ale nijak nás neoslovila, nebyla ničím zajímavá, tak jsme se rozhodli, že se vydáme na cestu zpět. A právě při cestě zpátky jsme potkali jediné oslíky na ostrově . Nikde jinde jsme tolik známý výjev z jiných ostrovů, přivázaného pasoucího se oslíka, neviděli. Jak jsme se blížili k Batsi, sledovali jsme, jak se obloha zatahuje a potemňuje. Za chvíli na nás dopadly první kapky deště. Vytáhli jsme větrovky a neohroženě se vydali na motorce vstříc dobrodružství. Kalhoty jsme měli za chvíli úplně promáčené, sandály tekla voda a nebylo skoro vidět na cestu. Želvím tempem jsme se blížili do Batsi. To už jsme měli vyzkoušenou zkratku přes Batsi za supermarketem, kterou se dalo šílené jednosměrkové objíždění zkrátit. Jenže v Batsi není kanalizace na dešťovou vodu. Proč taky, když nakonec všechna voda odteče do moře. Ano, ale cestou si to pěkně užije v ulicích a uličkách. Po schodech se valily proudy vody a silnice byly dvacet centimetrů pod vodou . Nechápu, jak to naše motorka zvládla, ale projeli jsme tím, aniž bychom ji úplně utopili. To už nepršelo, ale proudy vody se valily všude . Po usušení a vstřebání zážitků už jen schody, večeře, schody a spát. Ráno nás totiž čekala další výprava. Tentokrát do městečka Ormos Korthi .

Byla to předposlední asfaltovka ostrova, kterou jsme ještě neprojeli. Patřila k těm lepším a tak jsme za chvíli byli ve vesnici Kapparia, která dostala jméno právě podle kapar, které se v tomto údolí pěstují. Tady jsme také pochopili, proč se ostrovu také říká ostrov holubníků. Kolem Kapparie jsme jich napočítali devět, v různém stavu, od pěkně udržovaných po polozbořené .

Přesný původ holubníků není známý, ale prý v historii místní obyvatelé pohlíželi na holuby jako na posly míru a lásky a téměř je uctívali. Stavěli jim proto i holubníky, do kterých se ptáci rádi vraceli. Postupem času se ale situace otočila a holubi ztratili svoje privilegované postavení. Dostali se z velké části na talíř a jejich stará sláva, stejně jako jejich obydlí, se už nikdy nevrátila. Ale ještě v dnešní době jsou na ostrově kvidění některé krásně zachovalé holubníky

Na novějších domcích po ostrově je také znát, že se majitelé při stavbě inspirovali ozdobami, používanými na holubnících. Ve vesničce Kapparia byla také vidět část staré vesnice, už opuštěné, ale přesto nádherné .

Za chvíli jsme po pohodlné silnici dorazili do městečka Ormos Korthi, které leží na východním pobřeží ostrova . Jeho pláž byla větrná s velkými vlnami. Na pláži stál dobře zachovalý větrný mlýn. Po celém ostrově je kromě holubníků možnost vidět pozůstatky větrných a vodních mlýnů, mnoho z nich je ve velmi dobrém stavu.

V městečku jsme se moc nezdrželi, nebylo ani nijak velké, a tak jsme ho měli za chvilku prošlé. Vydali jsme se za město do kopců najít pozůstatky dalšího benátského hradu, Faneromeni.

Hrad byl postavený ve středověku na ochranu před piráty .
Vedla k němu šotolinová cesta, která končila malým pláckem. Na něm parkovala dvě auta. Motorku jsme nechali u nich překvapení, že tu snad budou nějací turisté a vydali jsme se, jak jinak, po schodech nahoru . Nakonec bylo schodů 143, než jsme dorazili k malému kostelíku . Tam bylo nějak víc živo, než jsme čekali. Za kapličkou jsme už viděli druhou část kopce, nebo spíš hory, kde se rozprostíraly zbytky hradu . Byly to opravdu zbytky, kupy kamení, občas náznak zídky a... spousta archeologů. Nejspíš nějaký výzkum, nejméně deset jich tam pobíhalo a dloubalo se v kamenných zídkách. My si sedli opodál, abychom nerušili a vybalili si svačinu. Zkušenost nás totiž poučila, že při výletech není moc kde poobědvat, ve vesničkách nejsou taverny, proč taky, místní si vaří doma a turisté tu moc nejsou. Tak jsme se na cestě vždycky odbyli nějakou svačinou a večer si všechno vynahradili v Batsi. Zatím, co jsme svačili, prošel kolem nás jeden archeolog a vesele nás zdravil. Asi jsme se mu líbili, dva blázni s batohem a dalekohledem:-)

Naše další kroky, nebo spíš kola, vedly k pláži Grias Pidimma, která je jen kousek od Ormos Korthi. Už v městečku jsme narazili na ukazatele namířené k téhle pláži. Na tomhle ostrově to bylo jediné označení nějaké pláže, takže nás nic nenechalo na pochybách, že ses jedná skutečně o nejslavnější pláž na ostrově. Její obrázek je spolu s benátským hradem v hlavním městě nejčastějším výjevem na pohledech a obrázcích. Je to písečná pláž ukrytá mezi útesy. Blízko břehu se z vody zvedá velký skalní útvar. K pláži se váže stará legenda o řecké ženě, která se nechala přelstít Turky, kteří si u ní vyprosili nocleh a otevřela jim bránu do hradu Faneromeni. Díky tomu se Turkům podařilo hrad dobýt. Když si žena uvědomila, co udělala, vrhla se ze zoufalství z útesu. A právě onen skalní útvar má představovat nešťastnou ženu. Pláž tak získala i jméno - Grias Pidimma prý znamená v překladu skok staré paní. Podle ukazatelů jsme snadno našli správnou silnici, která se brzy změnila v šotolinovou cestu, a ta se po chvíli začala dost zhoršovat. Motorku jsme tedy raději odstavili na kraji cesty a vydali se dál pěšky. Podle mapy zbýval už jen kousek. A skutečně, po chvíli cedulka ukázala na pěšinu z cesty, kterou jsme se dostali až ke kraji útesu. Je pravda, že bez těchto ukazatelů bychom správný směr netrefili. Z místa, kde jsme stáli, nebylo na moře vidět. Pěšinka přes zídky, která se za chvíli stočila příkře nad útes, se najednou změnila v pidi cestičku lemovanou jen dřevěným zábradlím . Statečně jsem se vydala kupředu ale ve chvíli, kdy jsem zjistila, že vypadané kameny útesu jsou nahrazené jen položenými kládami a já v podstatě visím na útesu, se mi podlomila kolena a téměř po čtyřech se vrátila zpátky. Moře překvapivě bouřilo a dokreslovalo strašidelnou atmosféru. Musela jsem si přiznat, že tuhle cestu se svojí závratí a nedůvěrou k pevnosti zábradlíčka nezvládnu. Ale chtěla jsem pláž alespoň vidět. Z tohoto místa se mi to ale nepovedlo. Takže když jsme se vrátili na hlavní cestu, vydali jsme se po ní dál s nadějí, že pláž zahlédneme. Ani tahle cesta nebyla moc příjemná. Byla sice široká, ale místo krajnice prostě jen příkrý sráz. Moje bujná fantazie si představovala, jak se celá cesta s námi utrhne a ze mě bude další kamenný útvar na pláži. Za chvíli se nám ale otevřel výhled na nádhernou a divokou pláž, Grias Pidimma v celé kráse . Dole byli vidět dva lidé na dece, takže cesta přes útesy se přejít dala... ale není pro lidi se závratí.

Cestou zpátky jsme se ještě rozhodli zastavit na pláži přímo v Ormos Korthi a prohlédnout si dost zachovalý větrný mlýn, který tam stál . Bohužel jsme také zjistili, že zadní pneumatika motorky má svoje slabé místo. A to doslova. V jednom místě asi velikosti koruny jakoby pneumatika byla zpuchřelá. Mě to krapet vyděsilo, ale velitel posádky byl v klidu. Já si alespoň vymínila, že už se po zbytek pobytu vyhneme šotolinám. Návrat proběhl v klidu, i když jsem se pořád nakláněla a sledovala kolo, jestli má dost vzduchu. Cestou nás zaujala krásně zelená plocha, pro tenhle vyprahlý ostrov poněkud nezvyklá. S dalekohledem jsme zjistili, že je to fotbalové hřiště. Holt národní sport . Po příjezdu do Batsi nás čekal příjemně stejný večer - schody, večeře v taverně, malá procházka, zmrzlina, schody a pád do bezvědomí.

A před námi byl další den. Ráno po snídani jsme se vydali na cestu s jediným cílem - užít si koupání a podívat se pod hladinu na mořskou žoužel. Výběr padl na pláž několik kilometrů severně od Batsi, kterou mi pro šnorchlování doporučila Kri.girty . Na pláž jsme dorazili asi v deset ráno a ani nás nepřekvapilo, že jsme tu sami. Pláž se jménem Liopi měla kousek od břehu ve vodě hezkou malou skálu . Hned jsme nandali brýle a šnorchl a pustili se do průzkumu. Ale asi se rybky rozhodly, že se nenechají okukovat a viděli jsme jich jen pár. Zato pláž nás uchvátila, menší, schovaná, s naprostým soukromím a pohodou. Z pláže jsme odjížděli, až když už jsme byli skoro zmrzlí dlouhým pobytem a "visením" v moři (když člověk vidí rybičku, tak ji prostě sleduje a neplave jinam). Do Batsi jsme se vrátili díky menší vzdálenosti výletu trochu dřív, akorát čas na svačinu. Chtěli jsme si dát gyros do ruky, který nám zatím unikal, ale gyrosárna buď otvírala až večer, nebo vůbec, za celý náš pobyt jsme ji neviděli otevřenou. Svačinu jsme vyřešili v pekárně a pak se večer po odpočinku vrátili ke stálému programu, který by se nám asi ještě dlouho neomrzel (až na ty schody) a to je dlouhá večeře v taverně.

Už od začátku pobytu jsme v mapě pošilhávali po klášteru asi šest kilometrů za Batsi . Jmenuje se Zoodochos Pigi a je největším klášterem na ostrově. Neví se přesně, kdy byl postavený, ale původně měl sloužit jako církevní škola. Teprve později se z něj stal klášter. V roce 1928 se stal výlučně ženským klášterem a v současnosti v něm žije jen jedna jeptiška.

Podle mapy k němu vedly jen dvě šotolinové cesty. S naším ďáblíkem už se nám na kamenitou cestu nechtělo, ale byli jsme zvědaví. Proto jsme se vydali na cestu s tím, že až asfaltka skončí, odstavíme motorku a zbytek dojdeme. Překvapila nás ale skoro nová silnice až ke klášteru. Bylo to jak na větrné hůrce. Tenhle den si totiž vítr dával opravdu záležet a v některých částech naší cesty se mi zdálo, že skoro stojíme, místo abychom jeli, jak se do nás vítr opíral. Chvílemi to bylo i dost o nervy, když jsme jeli částí, která měla zase místo krajnice hluboký sráz. Ale nakonec jsme na místo dorazili a uviděli ohromnou budovu, která opravdu trochu připomínala starou školu . Motorku jsme zanechali svému větrnému osudu a vyšli ještě nad klášter na vyšší kopec, kde se ve větru choulil malý kostelík a velký mobilní vysílač. Vítr kvílel tolik, že jsme se skoro neslyšeli, když jsme jeden na druhého mluvili. Manžel šel prozkoumat srázy a já si s hrůzou sedla na vstupní schod u dveří kostela a říkala si, ať už jsem zpátky dole . Když jsme se vrátili ke klášteru, přišel mi vítr v tomhle místě jako vánek. Klášterní brána byla otevřená, ale neodvážili jsme se jít dovnitř, na bráně byla cedulka, že je otevřeno do jedenácti a do té ještě třicet minut zbývalo. Vydali jsme se tedy na dobrodružnou cestu zpátky a s větrem v zádech doplachtili až na hlavní silnici. Na mapě jsme si vyhlédli pláž kousek od naší cesty, která se jmenuje Kypri. Nachází se na ní malá kaplička je hezky schovaná před větrem . Tady už jsme měli větší štěstí na rybičky a ostatní droboť. Placaté rybičky, pruhované rybičky, rybky s vousky...v literatuře jsme si pak našli jejich jména, ale v tu chvíli to bylo jedno. Jen ticho, klid, moře a slunce. Když už jsme byli skoro rozmočení, tak jsme si všimli, že nad plážičkou je ve stínu stromů kousek stranou ukrytý vchod do malé taverny, která má překvapivě otevřeno . Seděl tam postarší pár u jednoho stolu a měli pozdní oběd. Tak jsme se rozhodli pro to stejné. Byl to rodinný podnik, malý Řek nám dal ubrus, větší náctiletá Řekyně předříkala jídelní lístek (tištěný neměli) a maminka Řekyně nám donesla výborné jídlo. Dlouho jsme seděli a vychutnávali atmosféru. Už bylo pozdě odpoledne, když jsme se vydali zpátky. Byl čas vrátit naši motorku a mě bylo jako vždycky líto, že už před sebou máme jen kousek dovolené. Večer jsme vyzkoušeli zase další tavernu a pokukovali po zapadajícím sluníčku za skálu s pláží na druhé straně zátoky Batsi. Tam se vypravíme pěšky další den. Bude to už poslední celý den, tak si ho pěkně užijeme. A tak jsme taky udělali .

Pláž byla trochu širší, a dokonce jsme na ní nebyli sami (celí čtyři lidé nám dělali společnost), ale pod vodou jsme zase měli štěstí na všemožné potvůrky a já zuřivě docvakávala film u našeho podvodního foťáčku. Večer jsme se rozloučili ještě s koťátky, která na nás vždycky čekala na zídce u schodů cestou na večeře , užili si poslední posezení v krásné taverně a byl čas pomalu myslet na návrat.

Následující den ráno jsme se loudali se snídaní, nechtělo se nám z našeho nádherného pokoje s výhledem, který bral dech. Pobalili jsem naše batohy a vydali se rozloučit s úžasnými majiteli. Nabídli nám, že si u nich můžeme samozřejmě nechat batohy do odjezdu autobusu do Gavria, ale my už měli v plánu jen oběd v taverně s výhledem na zastávku a přesun do Gavria dřívějším autobusem. Pro jistotu.. V taverně jsme si dali ještě poslední řecký salát a karafu vína... když tu najednou vidíme, jak se autobus blíží. Mrška, přijel o třicet minut dřív. Rychle jsme odpočítávali peníze za útratu, když tu se objevil číšník a směje se, že nám ten autobus podrží, abychom ho stihli. Vůbec se nám odtamtud nechtělo. V Gavriu jsme si ještě zkrátili čekání na trajekt ledovým frappe a už jsme se hrnuli se spoustou lidí (netuším, kde se najednou všichni vzali) na trajekt . Cesta proběhla v klidu a za dvě hodiny už jsme přistávali na pevnině v Rafině.

Museli jsme se zeptat, kde stojí autobusy do Atén. Čas našeho letu se totiž nescházel s jízdním řádem trajektů, tak jsme na pevninu museli dorazit o den dřív a jednu noc strávit v Aténách. Už zapadalo sluníčko, když jsme našli správnou zastávku. Tady se ale objevil problém, zastávku tu mělo hned několik autobusů a nikde žádná cedule, který kam jede. Dva autobusy přijely naráz a my netušili, který je náš. Ani jeden neměl vpředu žádný nápis. Hned se k nám přitočila starší dáma a ptala se nás, kam potřebujeme. Když jsme jí řekli, že do centra Atén, nasměrovala nás do správného autobusu . Když jsme vyrazili, zjistili jsme, že je v našem autobusu ticket kolektorem - prodavačkou lístků. Ukázali jsme jí na mapě, kam potřebujeme a poradila nám vystoupit až na konečné, kousek od náměstí Omonia. Až snad na dvě zatáčky jsme z Rafini jeli až do Atén stále rovně a skoro pořád zástavbou. Čtyřproudá silnice, která nás vedla, byla zacpaná auty a motorkami a já nestačila žasnout, jak rychle všichni jezdí. Brzy se začali objevovat semafory, nikoli však přechody pro chodce. Ty se daly poznat jen tak, že měly na chodníku světelnou signalizaci, panáčka a místo zebry startovací místo pro čekající motorky na zelenou. Mezi skútry se proplétali přecházející lidé, ale nezdálo se, že by to někomu vadilo. Celý ten chaos a zmatek plynul a nikde žádná kolize. Asi za hodinu jsme byli na místě. Byla už tma, naše ticket kolektor nás vyslala správným směrem a my se vydali napříč velikým náměstím. Brzy se potvrdily informace z recenzí, že se sice nacházíme dost blízko centra samotné metropole, ale také ne zrovna v nejhezčí čtvrti. Kdykoli jsme se zastavili s mapou, abychom se podívali kterou ulicí dál, objevila se u nás prapodivná existence a chtěla peníze. V jednu chvíli nám ale sami od sebe poradili místní, kteří postávali před krámkem a ještě nám mávali. Nic není jen ošklivé. Ale určitě si při cestování po Aténách pořiďte hodně podrobnou mapu, vyplatí se to. Ulice tvoří spíš jakousi pavučinu, která vás brzo lapí a nechce pustit. Brzy jsme ale po hlavní ulici směrem k Akropoli dorazili až před náš hotel, kde jsme měli přes internet rezervaci na jednu noc. Už také bylo na čase, bylo deset večer a tabule na ulici ukazovala třicet jedna stupňů.

Hotel byl příjemný, sice postarší, alel čistý. Ještě jsme se vydali někam na pozdní večeři, ale když už jsme dlouho šli a stále nenarazili na nic, co by připomínalo příjemnou tavernu, hopli jsme do KFC a zahnali hlad. Noc byla výrazně teplejší než na ostrově, kde se díky větru v noci hodila i deka. Tady se horkem nedalo spát a bylo štěstí, že jsme měli klimatizaci. Taky hluk z hlavní ulice klidnému spánku moc nenahrával.

Ráno po snídani jsme se rozloučili a i s batohy se vydali do centra . Měli jsme asi dvě hodiny času, než se budeme muset vydat na letiště. Museli jsme tedy zavrhnout myšlenku, že bychom zvládli prohlídku Akropole. Volba padla na výletní vláček, který nás asi za hodinu provezl kolem těch nejzajímavějších památek. Nástupní stanice je u náměstí Agora. V otevřeném vláčku jsme si koupili dva lístky, které mají platnost 24 hodin. U každé krátké zastávky vláčku můžete vystoupit, prohlédnout si památku a naskočit třeba do dalšího vláčku, který jede za hodinu. My s ohledem na nedostatek času zvolili variantu japonského turismu a fotili a prohlíželi místa za jízdy. Viděli jsme Agoru, Hadriánův oblouk, archeologické muzeum, objeli celý pahorek Akropole ...k tomu všemu byl výklad v řečtině a angličtině, kterému bylo příjemně rozumět. Na nástupním místě jsme vystoupili, koupili ještě pár drobností v krámcích a vlezli do metra v zastávce Monastiraki.

Metro je na rozdíl od ulic Atén neuvěřitelně čisté. Koupili jsme si dva lístky na letiště a naprosto bez problémů podle ukazatelů našli správný vlak. Cestou jsme si ještě prohlédli vykopávky, které byly objeveny při stavbě metra a které tu v místě nálezu mají vystavené. Metro jelo na letiště asi hodinu, poslední část po povrchu. Cestou jsme měli dost času vstřebat rychlé zážitky z Atén. Milovníci tohoto města odpustí, ale pro mě jsou to nádherné památky obklopené hnusným městem. Všechny běžné domy jsou betonové, šedivé, nalepené na antických památkách . Úplné centrum kolem Akropole je ale krásné, plné malých kavárniček, uklizené a čisté. Zase jsem si uvědomila, jak je naše hlavní město krásné. No, možná také proto, že je tam člověk doma. Návrat domů proběhl bez problémů, za problém nepovažuji hodinové zpoždění letadla, asi padesát míst k sezení v čekárně pro tři nástupní místa, tedy pasažéry pro tři letadla. Podařilo se nám večer předtím odbavit přes internet, takže jsme na letišti ani nemuseli stát frontu na odbavení a tak nás takovéhle maličkosti nemohly rozházet.

A v čem mě ostrov Andros překvapil?
Nikde jinde jsem nezažila tak málo turistů.
Moře tu nebylo tak slané, jako například kolem Ionských ostrovů.
Na celém ostrově téměř nejsou k vidění oslíci
Všechny ukazatele jsou jen v řečtině.
Skoro nikde jsme nezahlédli skládky odpadků.
V tavernách nevyhrávají řecké dulidajky.
Do většiny jídel vám přidají kapary.
Při objednávání jídla se vás ptají, jestli chcete všechno přinést dohromady.

Závěrem bych chtěla poděkovat Kri.girty za neocenitelné rady a mapu, díky které jsme vždycky našli cestu:-)

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (12)
13.03.15 09:51 Batty
Velmi dobry cestopis. Dufam ze tento rok pojdem po Vasich stopach :) Dakujem.
24.02.13 10:16 Dita
Ahoj Pavle...tohle není žádý termín, jen moje trochu svérázné (a pro znalce nepřesné) označení řeckých melodií s buzuki a dalšími typickými nástroji, které často pouští majitelé taveren k jídlu svým hostům. Souvislost z Androsem to má stejnou, jak s dalšími kouty Řecka...a zajímavé pro mě bylo, že na Androsu bylo v tavernách ticho, nezněly žádné řecké melodie...bylo to nejspíš proto, že to byly taverny určené pro Řeky, a nepředpokládala se návštěva turistů...stejně, jako se v našich hospůdkách nepouští třeba dechovka...:-)
18.02.13 10:49 Pavel (nepřihlášený uživatel) 90.183.46.***
Prosím o objasnění termínu "dulidajka" v souvislosti s ostrovem Andros
23.01.13 13:34 terule
Pěkný cestopis, věcný i vtipný! Dobře se četl...:-)
02.12.10 21:53 Dita
Konečně můžu všem vám poděkovat za tak milé komentáře...udělaly mi radost:-) A za body, které jsem dostala:-) Snad tohle povídání třeba někoho inspiruje a taky sebere odvahu a zkusí cestovat bez CK - stojí to za to:-)
30.11.10 17:13 ladybee
Zaujímavé, pútavé. Tento cestopis ma láka ostrov navštíviť. :))
14.11.10 14:58 Malma
Moc hezky napsané,pěkný " neznámý " ostrov.Zajímavé.
04.11.10 19:37 bedru
Děkuji za představení dalšího z kykladských ostrovů.
04.11.10 17:00 hesina
Vydatný cestopis,okořeněný upřímností a zajímavými postřehy. Moc se mi líbil.
01.11.10 18:01 manoulka
Moc pěkné pozvání na tenhle neokoukaný ostrov...
31.10.10 18:28 Viktorie
Umíte hezky a humorně psát. Myslím, že byste si příště mohli i vác věřit a pustit se i do výšlapu nahoru, neb víra spolu se silou řecké přírody a hodnými lidmi na dohled vám dodá tu správnou sebedůvěru a štěstí, až ty kopce zvládnete....
30.10.10 19:11 Lucelle
Pěkné, musela to být super dovolená, Andros mě začal lákat..... a ještě víc vyrazit také bez cestovky.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
wy49A
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Dita˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
Galerie3
Hotely2
Diskuze0
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací