Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 6 | 31
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Liapades. Relax ve stínu olivovníků.

Autor:
Zařazeno:
Korfu
Napsáno:
21.10.10 17:39
Fotografií:
27
Přečteno:
6671
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
35 °C
Skorojasno
ZSZ, 5.1 m/s
Na úvod

Pořád si nejsem docela jista, jaký vlastně má takový cestopis být – zajímá čtenáře kilometráž mezi místem A a místem B, historie blízkého kostelíka a cena piva či vstupného? Nebo mám popsat, jak jsem se v dané lokalitě cítila, co se mi líbilo a co jsem a za jakých podmínek viděla? Asi obojí dohromady. Ovšem takový cestopis zachycující týdenní pobyt v Řecku – to by vydalo na knihu. A navíc - moje paměť má tendenci k libovolnému zacházení s fakty. Odkloním se tedy od cestopisu faktografického ražení. Ostatně nejedu do bohem zapomenutých krajin, o Korfu je k mání množství cestopisných průvodců i jiné literatury. Tam lze najít všechna data i další informace, a v lepším zpracování a ve spolehlivější formě, než jakou bych mohla poskytnout já. A uchýlím se k těm vjemům – pocitům, barvám, náladám, osobním zkušenostem, k tomu, co působí na každého trochu jinak, ale ve výsledku podobně.
---------------------

A tak zase vysoký klimatizovaný autobus poklidně hrká po úzkých serpentinách svíjejících se jako lesklí hadi. Řidič něco spokojeně křičí do mobilu, rozvážně, jednou rukou točí volantem, z rádia je slyšet řeckou hudbu, nad zrcátkem se houpe komboloi. Přilepená na sklo pozoruji svahy nevysokých hor, jejichž šedozelenou barvu tvoří stovky olivovníků protkaných tu i tam ostrými cypřiši. Na rozeklané útesy doráží tyrkysové moře, které posléze tmavne a přechází v nekonečnou temnou modř v dáli splývající s oblohou. Korfu. Znova po deseti letech.
Plánovaně jsem porušila zásadu nevracet se tam, kde už jsem byla. Je to přece škoda, když je ještě tolik nepoznaných míst. Extrémní horko a sucho řeckých ostrovů v Egejském moři však zapůsobilo na můj organismus tak výrazně nepříznivě, že mně lékař doporučil změnit místo dovolených. Nejezdit na dovolenou do Řecka? Nafoukla jsem hubičku: Pff, to radši nikam... A tak jsem hledala JINÉ Řecko, vlídné, mírné, méně extrémní. A vzpomněla jsem si na svou první řeckou dovolenou, na Korfu. A když jsem objevila krásné Tydrovy obrázky z Liapades, na nichž se ve stinných olivových hájích pasou „plyšoví“ oslíci, rozhodla jsem se. Liapades. Má první cesta na Korfu vedla na východní pobřeží, Liapades leží na západě, takže se mé poznatky o řeckých končinách přeci jen rozšíří.

Domovské Liapades

Letištní autobus zastavuje na hlavní silnici mezi Kerkyrou a Paleokastritsou. Silnička do Liapades je pro náš vysoký autobus příliš úzká, klikatá a v závěru strmá, takže musíme přesednout do minibusu. První zastávka je u studií Kahlua – řidič otevře dveře a po řeckém způsobu zakřičí: „Edyt!!!“ A tady je, naše z těchto stránek známá a ve skutečnosti neznámá Edita, mladá, energická žena od nás, která se rozhodla vyměnit černou Ostravu za slunné Řecko. Ochotně se ujme mladé rodinky s dětmi a už si je odvádí do penzionu skrytého v rozkvetlé zahradě.
A my ještě pokračujeme – dolů, stále dolů, až je před námi pláž. Autobus zahne a jsme v na nádvoří hotelového komplexu na pláži. Kolem pláže se tyčí ostré skály barvící se v zapadajícím slunci do oranžova, růžova a fialova, pod nimi háj cypřišů a palem přecházející v hotelovou zahradu plnou oleandrů, růží, kopretin a dalších, nám neznámých rostlin. Cestou k recepci se nám pod nohama mihne první řecká kočka, zrzavá, nohatá a přítulná. V okamžiku dostaneme klíček od hotelového pokoje a jdeme se ubytovat. Schodiště k hotelovému pokoji je téměř skryto v záplavě květů oleandru, pokoj je skromně zařízený, ale velmi prostorný. A nezbytná terasa, z níž vidíme moře, které slunce v západu přetvořilo na zrcadlo. To musíme vidět zblízka. První kroky tedy vedou na pláž, a je to skutečně jen pár metrů. Pláž v Liapades je písčitá i oblázková, s pozvolným vstupem do vody, jíž je vidět spíše kamenité dno. Zujeme botky a zkusíme vodu – ooh, je studená. Ovšem není divu, vždyť teprve včera tu přestalo pršet. Na konec června je počasí nevlídné. Na pláži jsou slunečníky a lehátka, bokem jsou k pronájmu připravená šlapadla a kajaky. Nezbytná převlékárna a sprcha se krčí pod skálou. Při mole kotví motorový člun s nápisy informujícími o možnosti výletů na okolní pláže. No, uvidíme, jen co se porozhlédneme...
Slunce míří za skály, jeho svit slábne, takže se otočíme zády k pláži a vyrazíme na první seznamovací prohlídku letoviska. Nahoru, po silničce, do kopce. Přidá se k nám velký hnědý krátkosrstý hafan, takový puberťák, kterému se ještě dlouhé nohy pletou… Pravidelně se pak objevuje v naší blízkosti po celou dobu pobytu. Jeho agilita však svádí k myšlence, že se tento psí fantóm zjevuje v blízkosti všech turistů. Plete se nám pod nohama, čmuchá kolem dokola, šněruje po silničce. Silnička je slepá, ústí na pláži, takže je využívána jen rekreanty a obsluhou ubytovacích a stravovacích zařízení. Serpentiny, sklon i polorozpadlý povrch vozovky jsou dostatečnou omluvou toho, že autobusy sem nedojedou. Stoupáme do kopce, který kdysi býval porostlý olivovníky. Tu a tam ještě nějaký podél silničky vydržel, většinou ale ustoupily hotýlkům, apartmánům, restauracím a dalším stavbám. Okolo nich se pak nově založily udržované zahrady, v nichž většinou vévodí sladkovodní bazén. V zahradách jsou vysázeny palmy, ibišky, oleandry, kopretiny, růže, a právě teď je vše v květu. Barevnost květů je podtržena měkkým svitem zapadajícího slunce. Ze zahrad se tu a tam vynoří kočka, jež po celodenním spánku míří shánět něco k snědku do nejbližší restaurace. Letovisko se rozkládá podél silničky, která tvoří osu údolíčka na západní straně sevřeného skalisky, vlevo kopci porostlými olivovými háji. Silnice se táhne, až za hodnu dobu narážíme na „supermarket“ Katarina. Je to od hotelu pěkně daleko, ba hůře, pěkně vysoko. Nu což, k nákupům budeme využívat zpáteční cesty do hotelu. Koupíme si zmrzlinu, okoukneme sortiment skládající se z potravin, základní drogerie, hraček, něco suvenýrů a dokonce i základní elektrické přístroje. Zaregistrujeme odpuzovače komárů různého typu, co když budou zapotřebí (naštěstí nebyly). A stoupáme dál. Za pár metrů následuje druhá, poslední „velkoprodejna“ smíšeného zboží, Athena. Sortiment na pohled týž, takže už se nezastavujeme. Došli jsme na křižovatku, vlevo se dostaneme kolem místního hřbitůvku na hlavní silnici mezi Paleokastritsou a Kerkyrou, vlevo vede silnička v mírném stoupání do původní vesnice Liapades. Na křižovatce je bílá zastávka autobusu (dálkový green-bus), avšak jízdní řád nás zklame. Není příliš srozumitelný, avšak jasně potvrzuje dřívější informaci, že existuje jen jeden spoj do Kerkyry (a tedy jeden zpět). Je jasné, že exotiku cestování místní dopravou budeme muset oželet… Dnes už je pozdě, hlásí se únava, tak se vracíme do hotelu. Slunce zapadlo, na nebi zbyly jen červenofialové odlesky. Letovisko ožívá, v několika barech se před televizní obrazovky sešli příznivci mistrovství světa ve fotbalu a společně, při skleničce, prožívají dramata zápasu. Ještě když v postelích upadáme do spánku, zaslechneme čas od času o skály rezonující nadšené nebo zklamané výkřiky fanoušků té či oné strany.
Služby a informace delegátky cestovní kanceláře pro nás, poměrně zkušené návštěvníky Řecka, nejsou nezbytné, avšak úvodní schůzku nikdy nevynecháváme. Kdybychom se náhodou ocitli v úzkých, je dobré vědět, kdo by nám mohl pomoci. Paní Valerie je agilní, drobná tmavovláska řeckého typu. Gesta a mluva prozrazují živelnost, až chaotičnost. Milá, příjemná, informovaná a adaptovaná na místní prostředí. Dobrá kombinace. Zjistíme, co potřebujeme, poznamenáme si telefon a jdeme zkoumat okolí.
Hotelový komplex je v nádherném prostředí. Není nejmladší, a tak se hotelová zahrada měla čas rozrůst a vytvořit příjemné zázemí i pro ty, kteří se nehodlají vzdalovat od pohodlí, které hotel poskytuje. Restaurace a bar jsou vždy k dispozici. Spíše než hoteloví psi a kočičky zde otravují vosy, které venkovní jídlo přitahuje víc než rozkvetlá zahrada. Při slunění na lehátkách bazénové terasy můžete pozorovat dění na pláži. Nad protilehlou stranou bazénu se tyčí stráň porostlá cypřiši, akáty a oleandry. Stráň přechází ve strmé různobarevné skály s rozmanitou strukturou. Vyhřáté kameny skýtají ideální skrýše pro malé ještěrky, které se mihnou před očima, aniž byste stačili zaostřit. Nad hlavou krouží vlaštovky. I lenošení na lehátku tak představuje kulturní zážitek.
Nicméně jsme vyzbrojeni informacemi z průvodců i skvělých webových stránek recko.name, takže nás čekají cesty po okolí po vlastní ose, a také výlety organizované po souši i po vodě, díky nimž se dostaneme do vzdálenějších míst. Je tu tolik krásných míst, které si nemůžeme nechat ujít.
Třeba okolní pláže.

Pláž Rovinia

Cestičky z Liapades na okolní pláže popsal a obrázky doplnil Tydra. Jeho návod jsme měli v rukou a tak jsme vždy bezpečně a bez velkého bloudění dorazili na cílová místa. První v řadě byla pláž Rovinia s vilou, které jsme znali z knížky Dům na Korfu od britské spisovatelky Emmy Tennantové. Cestičkou kolem hezké vily Birlis jsme se dostali do olivových hájů, nebo spíš lesů. Chládek, vůně a cvrlikání cikád, roztodivně kroucené kmeny nezvykle vysokých olivovníků, průhledy na tyrkysové moře, rozkvetlé keře a barevné květiny, nad kterými se třepetali motýli žluťásci. Někteří byli citronově žlutí, jiní dooranžova, někteří dvoubarevní. Tolik žluťásků jsme nikdy neviděli. Skryti před sluncem jsme si užívali Řecko, které jsme ještě nezažili. Až jsme litovali, že po nějaké čtvrthodince nás kamenné schodiště s dřevěným zábradlím přivedlo na pláž. Slavnou vilu jsme neviděli, byla skrytá za našimi zády v keřích a olivovnících. Ale pláž byla v dopoledním slunci nádherná. Nikde nikdo, na bílé oblázky dorážely vlnky tyrkysově modré vody. Při pohledu z břehu jsme uviděli vilu, která již několik let není v rukou původní rodiny a snad je využívána k rekreaci. Potěšilo, že nechátrá, na terase byly vidět květináče s muškáty, slunečník. Pod vilou, za rozpadlým plotem, byla loďka. Ta ale už léta na moře nevyjela, a zřejmě už to nepůjde. Jeden příběh definitivně skončil. Průniku do soukromí vily nám zabránila naše povaha, proto jsme jen okukovali kolem, zkoušeli kliku postranní branky vedoucí z veřejného schodiště, ale nikam jsme se nedostali. Tak aspoň pár (desítek) fotek, a vracíme se zpět do Liapades. Pláž Rovinia se ale stane jedním z nejkrásnějších zážitků letošní dovolené. A po několika dnech, při lodním výletu, jsme se přesvědčili, že je krásnější z břehu než z moře. A společně se staviteli vily Rovinia jsme si pomysleli, že na tuto pláž se klidně mohl dostat Odysseus, tady by bylo přepěkné místo pro setkání s královskou dcerou Nausikou…

Pláž Glyko

Nutno říci, že další pláže už pro nás nebyly tak důležité, po první procházce olivovými lesy jsme pláže viděli jako druhotné a primární pro nás byla opětovná procházka oněmi zázračnými háji. Olivovníky a jejich prostředí byly tak malebné, že jsme jimi museli toulat znovu a znovu. Tak jsme se vydali na pláž Glyko, která je od Liapades zanedbatelně blízko, jen tak pět, deset minut. Jen odbočit, totiž vybrat jednu ze tří odboček z hlavní liapadeské silnice, to se nám, byť v ruce Tydrův návod, podařilo až na potřetí. Zrádně totiž do cesty postavili „kamenný komplex”, několik hotelových domečků z kamení. Cestičky, které propojovaly domečky mezi sebou a vedly ke krásně položenému bazénu, nás zavedly, takže jsme se trochu popleteně procházeli v areálu ubytovacího komplexu, na což pozorně dohlížel čistič bazénu. Takže pro příště upozorňujeme, že oproti Tydrově doporučení nelze zahnout v poslední zatáčce před hlavní pláží v Liapades, nýbrž zahnout doleva hned na začátku nové kamenné zdi, která zpevňuje břeh podél silnice. Hned po opuštění vypiglovaného, a možná zatím neobydleného kamenného komplexu klesá úzká cestička k moři. Olivové háje zde dostaly zelenou podestýlku z hustého, vysokého, jedovatě zeleného kapradí a temného břečťanu, který se plazí po usychajících stromech. Divoké scenérie zase zdržují před cílem cesty. Pláž Glyko je malinká, zavalená balvany, po nichž lze hopsat z jednoho na druhý a vyhledávat romanticky rozervané záběry pro fotografování. Prý je nudistická, ale nemůžeme to potvrdit. V dopoledních hodinách byla opuštěná. Koupání zde není tak příjemné jako na Rovinii, dno je kamenité a balvany jsou kluzké. Nicméně voda je průzračná. Při návratu jsme byli bystří a hned pár metrů nad pláží jsme ve stráni objevili Tydrův „kráčející olivovník”. Není tak starý, ale má pěkně nakročeno. Nohu má sice také jen jednu, ale se všemi pěti prsty. Nápovědou budiž, že kráčí směrem k pláži.

Pláž Limni

Záminkou k poslednímu průzkumu olivovníkových lesů byla pláž Limni, oboustranná plážička, jakýsi protažený krk poloostrova. Z obou stran voda, a jak nám později řekne kapitál lodičky, s níž pojedeme kolem, na jedné straně je prý voda úplně studená, na druhé teplá. Na Limni si vyšlápneme, podle Tydrových instrukcí, po silničce odbočující naproti supermarketu Athene. Opět procházíme ve stínu starých olivovníků, tu a tam se objeví domek či penzion. Blahobyt minulých let přispěl k tomu, že i olivovníkové háje, poměrně daleko od mořského břehu, mají sloužit návštěvníkům této lokality. Penziony však nevypadají příliš obydleně, což je zapříčiněno ještě nerozběhnuvší se sezónou, a ještě spíše řeckou krizí, která mnoho potenciálních návštěvníků odradila. Máme na mysli Tydrův pokyn, že po cestě nebudeme odbočovat a budeme kopírovat tušený mořský břeh. Přesto se nám podařilo odbočit, nabírali jsme výšku a povážlivě se odkláněli od moře. Asi po půl hodině stoupání, které nás pomalu přestávalo bavit, jsme se přesvědčili, že jdeme špatně. Cupitali jsme zase zpět, dolů z kopce a s očima přišpendlenýma na návod k cestě na Limni se nám podařilo chybu napravit. Ze silničky jsme odbočili přímo do olivového háje a šli cestičkou kopírující kamenné zídky. Nádherné průhledy do udržovaných hájů nás vyprovázely až ke schůdkům vedoucím na Limni. Nevelkou Limni okupoval jen jeden slunící se muž. Nebylo divu, do vody jsme také nevlezli. Z jedné strany pláže byla proklatě studená, z druhé strany se na vodní hladině dělaly bubliny neznámého původu. Pozorovali jsme krajinu kolem raději z břehu. Bílé a růžové oblázky sváděly k pokusům o žabky. Nad hladinou se v liapadeském zálivu houňala mlha, z níž vykukoval protější břeh. Občas kolem přejel motorový člun či výletní loď směřující na barbeque na Rajskou pláž. Když jsme si dostatečně vyhřáli kůže, vraceli jsme se stejnou cestou zpátky a snažili se přitom ulovit kousek téhle romantické, opuštěné a jakoby zapomenuté krásy svými fotoaparáty.

Do Paleokastritsy kozí stezkou

A ještě jeden výlet měl své zakončení na pláži. Nikoliv však plánované, jen tak to vyplynulo po namáhavé odpolední vycházce. Už před příjezdem do Liapades jsme měli informace, že malebná Paleokastritsa je vzdálená vzdušnou cestou jen několik málo kilometrů. A že cestě po frekventované silnici se dá vyhnout s využitím kozí stezky. Jsme přáteli kozích stezek, takže jedno brzké odpoledne jsme se vydali kolem bazénu hotelu Elly Beach stezkou označenou žlutou barvou. Uznali jsme, že plné botky netřeba, že to zvládneme v pevných sandálech. Pro všechny případy (hadů a tak) jsme ovšem do sandálků nasadili aspoň ponožky… Krása nesmírná. Za plůtkem hotelového bazénu se cesta prudce ohýbá do svahu. Stoupáme po velkých kamenech, opatrně našlapujeme, abychom nesklouzli. Stezka není obtížná. Protivné jsou ostrolisté křoviny, ponožky jsou fajn, ale místo krátkých šortek to chtělo nějaké delší chrániče nohou. Po chvíli přicházíme ke zlomovému – nejvyššímu – místu naší cesty. Tydra ještě před několika lety psal o tom, že tato část se musí překonávat pomocí lana. Houby. Zhýčkaní turisté (nebo kozy?) si vypomohli. O skálu jsou opřeny štafličky. Opatrně vylezeme a dostaneme se opět na kamenitou stezku. Tentokrát už seskakujeme z kamene na kámen dolů. Po chvíli se dostaneme na úvozovou cestu mezi zahradami, která nás dovede na silnici do Paleokastritsy. Kozí stezka trvala sotva půl hodiny, převýšení není velké ani namáhavé, ale opatrnosti samozřejmě nikdy není dost. Další část cesty vede po silnici, kolem uší nám sviští auta a motocykly, takže dáváme ještě větší pozor než před chvílí ve skalách. Míjíme první penziony, obchůdky a taverny, obdivujeme rozkvetlé pěstěné i zdivočelé zahrady. Silnice pozvolna klesá k moři, vytáčí se ze zatáčky do zatáčky, moře nastavuje krásné a ještě krásnější výhledy na svou hladinu. Otevírá se nám pohled na Liapades, v dáli vidíme bílou pláž Rovinia. Cvakáme a cvakáme. V jedné ze zatáček trůní obrovský ohavný hotelový komplex, z jehož balkónků musí být krásný výhled na zálivy Paleokastritsy, ovšem v opačném směru se otvírá kudla v kapse. S trochou škodolibosti si všímáme, jak před vysokánskou mnohopatrovou vstupní hotelovou stranou ční obrovský, dřevěný, typicky řecký sloup elektrického vedení, jenž svými drátovými propletenci narušuje zdánlivě luxusní a blahobytné vzezření hotelu.
Alespoň dva kilometry klesáme silničkou, až dorazíme k malému přístavu a místním plážím. Vedro je únavné, tak si zasloužíme posezení v restauraci s vyhlídkou na písčitou pláž a klášter Panny Marie, který se nad ní tyčí. Z pláže odjíždějí čluny prozkoumávající okolní skaliska a hlavně jeskyňky, po hladině se vrtí šlapadla a po kolena ve vodě stojí odvážlivci, pro něž je voda stále ještě předsezónně studená. Výhled je v ceně občerstvení, takže se nelze divit, že ceny jsou zde poměrně vysoké. Nechť. Při představě dlouhého pozvolného stoupání po silnici a kozího skákání po kamenech se občerstvujeme důkladně a do foroty. Snad proto se cesta zpět nezdá tak úmorná, ostatně slunce se již nachýlilo k západu a paprsky jsou vlídnější.

Okruh ostrovem

Nejsme řidiči, takže se seznamujeme s ostrovem tak, jak to jde. Pěší procházky nás zavedly k blízkým plážím a do olivových lesů. Další poznávání musíme absolvovat za pomoci organizovaných výletů. Jsme svou povahou spokojení turisté, nefrfňáme, že času je málo a že jsme se chtěli podívat ještě tam, a nikoliv sem. Bereme, co se nám nabízí – jinou možnost ostatně ani nemáme. A tak jsme od delegátky Valerie zakoupili, co bylo alespoň trochu možné.
Na žádném ostrově nevynecháváme výlet zvaný okruh ostrovem (letos nás stál 32 eur pro každého). Baví nás ta známá hra – okouknout největší pamětihodnost ostrova, zajet do zapomenuté vísky, seznámit se s místní výrobou čehosi a „výhodně” nakoupit místní produkt, naobědvat se na speciální ceny ve vybrané taverně a za tmy se vrátit zpět. Tuhle zábavu známe a přistupujeme na ni.
A tak čekáme před hotelem, kam pro nás nepřijíždí autobus, ba ani minibus, nýbrž auto delegátky vedlejší cestovky. Nasoukáme se na zadní sedadla, v kopci u apartmánů se k nám přisoukají ještě dvě ženy. Delegátka se omluvně usmívá: „Vydržíte, že, je to jen kousek, na křižovatku, hlavně že nemusíte do kopce pěšky!” Vydrželi jsme, na křižovatce jsme vyklopeni před výletním autobusem a cesta může začít.
No, ve skutečnosti začíná až za další hodinku, protože autobus se klikatí sem a tam a nabírá zbylé výletníky. Tato známá manýra má jednu záhadu – vždycky si říkáme, proč jednou nemůžeme být ti poslední, kteří nastupují, a na zpáteční cestě ti první, kteří vystupují. Asi abychom nikdy nepřišli o řidičovu zdatnost zvládání zatáček a couvání proti pravidlům silničního provozu i fyzických zákonů.
Lehce otráveni projíždíme asi po třetí hlavním městem Kerkyrou a výlet začíná – zajíždíme na mys Kanoni na vyhlídku nad letištěm. Pod námi se otvírá pohled na ostrůvek s klášterem Vlacherna, který známe z obálek knižních průvodců, a na Myší ostrov, v zákrytu za ním. Vzpomínám na slova Geralda Durrella, který o ostrůvku napsal: „Tvar měl podobný rovnoramennému trojúhelníku a byl hustě porostlý cypřišovými stromy a oleandrovými keři, rozrostlými kolem sněhobílého kostelíčku i maličkého domku, který k němu patřil. Na ostrově bydlel starý zavšivený mnich. Chodil v dlouhém černém hábitu a klobouku vysokém jako komín a jeho hlavní povinností zřejmě bylo vyzvánět v určitých hodinách v kostelíčku malém jako krabička od sirek a večer co večer pomalu veslovat k blízkému ostrovu, kde stál klášter obydlený stařičkými jeptiškami. Tam popil trochu úza a šálek kávy, zřejmě si trochu poklábosil o zpustlosti dnešního světa, a když slunce už zapadalo a proměnilo klidné vody okolního moře v bohatě zbarvenou plochu šanžánu, vesloval ve své rozvrzané chatrné loďce zpátky k ostrovu, podoben shrbené černé vráně.” (G. Durrell: Ptáci, zvířata a moji příbuzní, Praha 2009, s. 65).
Z rozjímání mě vyruší hluk motorů nad hlavou. Připomíná se další atraktivita tohoto místa - letiště. Naváděcí světla runwaye ční z moře, letadlo míří přímo nad zvonici Vlacherny a sedá na dráze, která vychází z moře. Pro lepší výhled se přesouváme na terasu blízké restaurace. Byla sice ještě zavřená kovovou branou, ale když obsluha viděla, jak nastrkujeme fotoaparáty skrze mříže, vpustila dav dovnitř. Poskytla nám tak nádherný pohled na celou délku dráhy, na níž teď v létě dosedá jeden stroj za druhým.
Ale žádné dlouhé zdržování, program je obsáhlý a den krátký. Nastupujeme do autobusu a za výkladu průvodkyně o tom, že na Kanoni se postupně odkrývají archeologické vykopávky starověkého města, jedeme dál. Další plánovanou zastávkou je zámeček Achilion, kde pobývala rakouská císařovna Sissi a později německý císař Vilém II. Achilion patří k místům, které ke Korfu patří a je dobré je vidět. Informace jsou dostupné v průvodcích a netřeba je opakovat. Achilion je postaven na kopci a z jeho zahrady je krásný výhled po ostrově. Zahrada vůbec je přepěkná – plná vzrostlých stromů a rozkvetlých keřů a květin, vyzdobená sochami a dalšími uměleckými artefakty. Připletli jsme se na terase mezi skvostné sochy múz a nafotili další zásobu snímků. Hodinová zastávka naplněná historickými daty o nepříliš šťastném živobytí krásné císařovny nás uspokojila: odpočinuli jsme si v krásném prostředí a přikrmili jsme svého ducha nějakými těmi vědomostmi. A jedeme dál, pro změnu uspokojit tělesné choutky.
Ochutnávky pokrmů a ještě lépe nápojů bývají vždy oblíbenou aktivitou nejen výletů po Řecku. Našim cílem byla likérka Mavromatis, v níž stavíme při přejezdu z východní na západní stranu ostrova. Rodinný podnik prý vyrábí nejlepší likér z kumkvatu na ostrově. Ovoce kumkvat je sice export z Asie, avšak Korfané jej adoptovali a vytvořili z něj ostrovní symbol, jak jsme se dozvěděli z krátkého dokumentárního filmečku, namluveného česky. Z malých oranžových plodů se vyrábí pro oranžové či žlutavé likéry, marmelády a jiné pochutiny. Milá dívka asijských rysů nám nabídla k ochutnávání likéry a vína různého druhu a vybídla nás k prohlídce firemní prodejny a k nákupu, též co hrdlo ráčí. Jak to tak bývá, ceny nejsou nikterak výhodné, avšak šíře sortimentu je uchvacující a prodejní prostředí je příjemně kultivované. Okolo nás se ve vysokých regálech kupí oranžové lahvičky různých tvarů od těch nejmenších po opravdové kusy, až oči přecházejí. Nechybějí lákadla v podobě mandliček, oříšků, čokolád, sušenek a tak dále. Vše se značkou Mavromatis. Tak se zbavíme nějakých eur a vybavíme se skleněných lahvičkami, s nimiž jako vždy budeme mít starosti, abychom je cestou domů nerozbili a doručili do těch správných rukou.
Autobus je již hladový, ale před avizovaným organizovaným obědem nás čeká ještě zastávka v horách, ve vesnici Makrades, kde se prý sbírají nejlepší byliny na ostrově a kde se vyrábějí výrobky z přírodních surovin – hlavně z oleje a horských bylin. Nahromaděné autobusy při kraji vozovky nás přesvědčily, že jsme na místě. Byli jsme vypuštěni před řadu obchodů, v nichž se tyčily pyramidy sklenic medů s nejrůznějšími lákavými přívlastky – tymiánový, mandlový, s ořechy a jiné a jiné. A vedle různé druhy olejů a bylinných octů. A v zadní části prodejny kosmetika s olivovým olejem a všude kolem pytlíčky s bylinkami a kořením. Opět lze konstatovat, že ceny byly turistické, avšak nabídka opravdu bohatá. Nelze odjet s prázdnou, tak jsme naplnili taštičku a odjeli naplnit bříško.
Slibovaný oběd byl dva v jednom. Vyjeli jsme na vyhlídku zvanou Belavista, odkud prý jsou ty nejkrásnější výhledy ve Středomoří. A nejlepší je z taverny Golden Fox, jejíž terasy jsou vytrčeny tak, aby bylo vidět na západ, jih i východ. A zrovna tady máme možnost výhodného obědového menu. Za 13−18 euro máme možnost vybrat ze čtyř nabízených menu, v nichž je zahrnuto i vybrané pití a dezert. Prostředí taverny je velmi pěkné, vidíme pláž Rovinia i klášter v Paleokastritse, který bude naším dalším cílem. Není důvod, proč nevyužít nabízených příležitostí a v chládku a s rychlou obsluhou přichystanou na chvátavé zájezdy neposedět a nepojíst. Nedlouhou chvíli čekání pochopitelně trávíme focením na všechny strany.
Odpoledne pokročilo, řecká siesta pomalu končí, a tak nás pustí i do kláštera Panny Marie v Paleokastritse. Ten sice byl v plánu už na dopoledne, avšak stalo se, že do siesty jsme návštěvu nestihli. Průvodkyně operativně přeskupily program a klášter se dostal na řadu až jako poslední. Nevadí, byl nádherně nasvícen sluncem, které se pomalu klonilo k západu. Stojí na vršku a vede k němu klikatá silnička řízená semaforem. Při vchodu do kláštera se dostanete do obležení dvojice dívek v krojích s profesionálním úsměvem, nikdo neprojde bez vyfotografování. Při odchodu z kláštera jsou již fotografie na tabuli vystavené a můžete si je zakoupit. Klášter je krásný. Jeho zahrada je zaplavena barevnými květy. Dobře si jej pamatujeme z naší předchozí návštěvy Korfu před deseti lety. Tehdy se tu pod kvetoucími keři válely desítky koček. Aaa – jsou tam. Na lavičce sedí mnich, vedle sebe má tácek s kávou, a vedle kávy sedí kočka. Kočka se stará o sebe, mnich se trochu mračí, abych si ho netroufla vyfotografovat. Naštěstí kočka zvrhla kávu, mnich se po ní ohnal, a snímek byl můj. Pod můstky vedoucími k celám jsou vyrovnány květináče s bylinkami a květinami – identifikuji všudypřítomnou bazalku, v rohu je rozkvetlý a bláznivě voňavý jasmín.
Prohlédneme, co se dá – maličké muzeum se starými teologickými knihami, mešními rouchy a obrovskou lasturou, obchůdek s ikonkami a pohlednicemi. Nechce se nám toto upravené a soběstačné místo opouštět.
Výlet skončil, je třeba nás dopravit domů. Jsme kousek od Liapades, tiše doufáme, že nepojedeme nějakou „zvláštní” cestou a že tedy tentokrát budeme vystupovat jako první. Ale čekalo nás ještě jedno překvapení. Naše průvodkyně uznaly, že si sice kupujeme sušené koření a bylinky, ale že jistě nevíme, jak vypadají tyto rostlinky v zeleném stavu. A tak v horách, zatímco jsme byli na nákupech, natrhaly „vzorky”. A teď nám je, s patřičným výkladem, posílaly po autobusu. Každý přičichl, a poslal dál. Po pátém „vzorku” jsme ztratili orientaci, nevěděli jsme, jestli držíme v rukou tymián či rozmarýn, ale zábava byla ohromná. Několik desítek větviček putovalo po autobuse, naše informovanost sice moc nevzrostla, ale dovedete si představit tu vůni? Prohřátý vzduch v autobuse udělal své, vůně sílily a vzájemně se mísily. A když nám delegátky větvičky nakonec odebraly, účastníci výletu si aspoň čichali k prstům a dlaním... Voněly, ještě když jsme z křižovatky s hlavní silnicí šlapali dolů k hotelu. Tentokrát jsme sice vystupovali mezi prvními, ale zase nás čekala více než kilometrová cesta. Nevadí, je to z kopce, v autobuse jsme se naseděli dost a ještě si cestou nakoupíme vodu. A zkontrolujeme, jak se daří hnědému hafanovi, který na nás jistě někde číhá.

Barbeque na Rajské pláži

Střídáme dny s koupáním a čtením a dny s výlety. Ten další byl po vodě, na barbeque na Rajské pláži (každý za 28 eur). Na tomto webu se již probíralo, která z korfských pláží je ta pravá Rajská, ale to pro nás není důležité. Důležité je, že se dostaneme do míst, která bychom jinak neviděli – pěšky ani místní dopravou to prostě není možné. Sraz je v dopoledních hodinách před hotelem, tentokrát máme VIP odvoz. Svým autíčkem pro nás dorazila sama paní Edita. Nacpali jsme se do vozu, batohy nandali do kufru a vyjeli jsme k hlavní silnici. Před cílem však Edita vyřídila telefonický hovor, který ji přiměl auto otočit: „Ještě nějací dva Rakušané se na poslední chvíli rozhodli, že s námi pojedou”. Tak jsme se půl cesty vrátili, a to se nemá. To prý přináší smůlu. Rakušané se vtiskli k nám a vyjeli jsme – jen kousek, kousíček do kopce – v zatáčce rána a kouř. Edita klidně, ale rozhodně prohlásila: „Tak jsme dojeli.” Měla pravdu. Vysoukali jsme se z auta. Edita otevřela kapotu, valící se kouř přivábil další zvědavce. Řekové se sbíhali se všech stran, hlouček ucpal silnici a hlasitě radil. Čekali jsme stranou, co z toho vzejde. Nastalá situace nás nikterak nevyvedla z míry, věděli jsme, že v Řecku se všechno nějak vyřídí. V Čechách už bych propadala panice, že se odjezd nestihne, že nám ujedou, co proboha budeme dělat? Tady stojíme, čekáme a učíme se od Řeků, že netřeba trojčit kvůli každé hlouposti. Od toho jsou dovolené v Řecku – okoukat trochu toho jejich nadhledu. Po chvíli se prosadil k řeči drobný rakouský turista. Prohlásil, že mají u apartmánu půjčený vůz, že bychom mohli jet s ním. Skvěle! A je to. Přendali jsme zavazadla, nacpali se do vozu, Edita si tentokrát užívala místo spolujezdce a vyjeli jsme. Pan Rakušan byl taxikář, takže se cítil opravdu jako doma. Edita zatelefonovala do přístavu v Paleokastritse, že dorazíme „během pěti minut”. Řeckých, samozřejmě.
V přístavu čekala výletní loď téměř plně obsazená především českými turisty. Paní Edita se omluvila za zpoždění, stručně popsala cestu a cíl výletu a rozloučila se s tím, že na tento výlet nejezdí, neboť není třeba dalších informací: je třeba se dívat kolem sebe a prohlížet si krásy moře i pobřeží. A to, co bude skutečně třeba, to nám poví anglicky kapitán. A kapitán se o nás postaral – po dolní i horní palubě se rozléhal jeho hlas, kterým nám sděloval „turistické historky”. Viděli jsme skálu nad zátokou v Paleokastritse, která má vydařený tvar opičí hlavy („V Americe mají do skály vytesané prezidenty, my v Řecku máme opici...”). Postupně jsme viděli staré známé pláže, Rovinii, Limni a další. S loďkou jsme jukli i do jeskyněk, které příroda v krásných skalách vytvořila. Kopírovali jsme s lodí pobřeží, lidé si fotili skály, moře, racky. Zprvu všichni měli tendenci nahrnout se k lodnímu boku, který byl natočen k atraktivnímu místu, ale kapitán nás zastavil: „Zůstaňte na místě, otočím loď!” A tak to bylo – loďka zastavila, fotilo se z jednoho boku; loďka se otočila, a fotilo se z druhého boku. A pak zase otočka a jelo se dál. Musel to být legrační pohled: lodička se před zajímavými místy nakrucovala jako frajérečka z Hané. V mezidobí jsme se dívali proskleným dnem lodi, jestli nezahlédneme nějaký podmořský život. Nezdařilo se, za prvé sklo lodi nebylo průzračně čisté, a za druhé a hlavně, místní mořský svět se ještě nevzpamatoval z drastického výlovu minulých dob. Skály kolem pobřeží jsou nádherně bělavé, s výraznou kresbou usazených vrstev hornin. Voda mění barvu, převládá tyrkysová až dozelena. Osvěžující vítr zpříjemňuje horký den. Plavba na Rajskou pláž trvala asi hodinu. Před zakotvením na pláži pod skálou, která znemožňuje přístup na pláž po souši, jsme dostali instrukce. Vystoupíme, vezmeme si slunečník, budeme se ráchat, za chvíli dostaneme oběd. K dispozici je nám plážový bar, v němž se můžeme obsloužit dle libosti, tj. barely s vínem, vodou, džusem. Jídlo i pití je v ceně výletu. Když budeme chtít čůrat, máme k dispozici toaletu na lodi.
Konali jsme podle pokynů. Koupání bylo báječné – voda chladná, ale krásně průzračná. Stačili jsme se jedenkrát vykoupat, a už plážový kuchař, který již před naším příjezdem připravoval oběd, oznamoval, že je hotovo. Jeho zvučný hlas rezonoval o skálu a lidé se pomalu začali přesouvat po dlouhatánské pláži k „výdejně obědů”. Vytvořila se frontička, která ovšem rychle mizela, obsluhujícím šlo nakládání jídla rychle od ruky. Vypomáhal nejen kuchař, ale i posádka lodi: dostali jsme kuřecí stehno, zeleninový salát, chleba, meloun. Porce byly velké a jídlo chutné. A pro sladkomilce dorazila další loďka, která vezla zmrzlinu. Ta už nebyla zadarmo, ale nedejte si. Po dobrém obědě, na rajsky krásné pláži, s chutí jsme do sebe nacpali ten největší zmrzlinový kornout, který byl k dispozici, a krásně ublemtaní jsme se šli omýt do blankytného moře. Po jídle, mytí a nezbytném focení nám zbylo ještě dost času na „přemýšlení na slunci”. A když jsme toho začali mít dost, zavelel kapitán k nástupu. Asi dvouapůlhodinový pobyt na Rajské pláži byl akorát. Příjemně unavení a vyhřátí jsme se vraceli zpět do Paleokastritsy. Tentokrát už přímo přes moře, bez zastávek a tanečků u skal. V přístavu čekaly minibusy, které nás odvezly domů. A protože minibus je malý a vejde se leckde, dostali jsme se skutečně až před recepci hotelu. Bylo něco po čtvrté hodině a den zdaleka nekončil.

Žlutá ponorka

Uplynul nedlouhý čas a v přístavu v Paleokastritse jsme se ocitli ještě jednou. Tentokrát na výlet ponorkou. Už při cestě na barbeque jsme si všimli vlaječkami vyzdobené žluté ponorky, která se vracela za tónů písně Yellow Submarine do přístavu. A když se nám naskytla možnost koupit si výlet na žlutou ponorku, tj. cestu do Paleokastritsy, jízdu ponorkou a odvoz v pozdních hodinách opět do letoviska, tak jsme neváhali. Tento výlet organizovala paní Edita a jeho cena se rovnala ceně jízdenky na ponorku – 5 eur pro dospělé. I když je nám známo, že korfské vody vodními živočichy neoplývají, chtěli jsme znova vidět skály na pobřeží a prosklenou částí ponorky i mořské dno. A ponorka vyjíždí každou hodinu na svou téměř hodinovou cestu směrem na sever, takže jsme se v příslušný čas nalodili. Přibližovali jsme se pobřežním skalám, pozorovali racky, až kapitán zavelel, že polovina cestujících může sestoupit do proskleného podpalubí. Okénky jsme pozorovali skaliska pod hladinou, tu a tam někdo vykřikl, že vidí rybu. Dopluli jsme někam k útesům, kde mladík z posádky házel do vody suché krmivo pro ryby. Rybičky na sváču zřejmě číhaly, takže se najednou objevila hejna ze všech stran. A tak si užili jak cestující na horní palubě, kteří pozorovali nájezdy krásných, asi dvaceticentimetrových modrých ryb na servírovanou pochoutku, tak cestující v podpalubí, kteří viděli totéž pod hladinou. Obě skupiny pasažérů se po chvíli spořádaně vystřídaly, ponorka se otočila a vracela se zpět. Naskytl se nám ještě výhled na klášter Panny Marie v Paleokastritse, tentokrát jsme jej viděli zdola a mohli jsme zamávat návštěvníkům, kteří se kochali pohledy z vyhlídky u kláštera. A nakonec jsme se na pár posledních metrů dočkali slavné písničky a ponorka nás vrátila zpět do přístavu. Několik hodin do odjezdu jsme trávili bloumáním po Paleokastritse, nákupy, nakonec jsme unavení a přehřátí zakotvili v přístavní restauraci a při jídle a hlavně pití jsme pozorovali přístavní ruch. Na čtvrtou hodinu odpolední byl naplánován odjezd – přišli jsme na smluvené místo. Tam již čekala Edita – bylo třeba ještě počkat na loďku s výletníky na barbeque. Vedle Edity se nastavily autobusy a minibusy, do nichž Edita rozdělovala výletníky podle destinací. Dokonalá organizace. Nabyli jsme přesvědčení, že paní Edita je šéf regionu. Bezprizorně jsme postávali opodál, až se na nás Edita obrátila s povelem: „Do Liapades? – tak to pojedete lodí!” A obrátila se na řeckého kapitána s rozkazem (asi něco jako: „Tydlety vezmeš do Liapades!”). Kapitán něco zahuhlal, mávl na nás, ať se nalodíme. Vyskákali jsme po schodech na vyhlídkovou palubu a užívali si další lodní výlet. Kapitán měl naspěch, řítili jsme se po vlnách, vítr nás pročechrával skrz naskrz. Mít tak velkou loď jen pro sebe a jezdit s ní jako s taxíkem – cítili jsme se jako Onassis. Po chvíli jsme se přiblížili k pláži v Liapades, kapitán minul můstek a přibližoval se přímo k pláži. Prosklené dno lodě začalo drhnout o kamenité dno. Kapitál se přiblížil, co nejblíže to bylo možné, spustil provazový žebřík a ponoukl nás k odchodu. S nějakou tou obtíží jsme došplhali na břeh, zamávali a vydali se do hotelu. V zádech jsme cítili pohledy slunících se turistů, kteří přemýšleli, co jsme zač, když si můžeme najmout takovou loď.

Západ slunce v městě Korfu

A co dál? Dál nás pak čekal už jen jeden výlet, „půldeňák”. I když jsme v hlavním městě Korfu již byli před mnohými léty, chtěli jsme je (a tím spíš) navštívit opět. Osobně jej považuji za jedno z nejpěknějších ostrovních měst. Takže výlet do metropole nebylo možné opominout. Zprvu jsme počítali s tím, že do Korfu zajedeme místní dopravou, ale jízdní řád nás zklamal – jedna linka tam, jedna zpět, takto se nám výlet plánovat nechtělo. Tak jsme si nakonec koupili za 14 eur výlet do večerní Kerkyry, který byl koncipován zčásti jako poznávací, zčásti jako nákupní. Odjezd byl v podvečer, tentokrát nás na hlavní silnici vezl hotelový minibus. Přestoupili jsme do autobusu, při nabírání dalších výletníků jsme objeli půl ostrovu a po hodině dorazili na parkoviště poblíž korfské Nové pevnosti. Tentokrát nás doprovázela naše „vlastní” delegátka, paní Valerie. Protáhli jsme se úzkými uličkami starého města, které byly nad našimi hlavami prošněrovány šňůrami s vypraným prádlem, nad nimiž se ve vírech točila hejna vlaštovek. Benátská architektura s vysokými domy, balkónky a okenice, barevné nátěry vyšisované slunečními paprsky – to vše odlišuje tuto metropoli od jiných hlavních měst jiných řeckých ostrovů. Valerie nám ukázala obchůdky, kde se dobře nakoupí dárečky, doplnila tipy, co je hitem sezóny. Kromě „obchodních” rad se nám dostalo informací o historii ostrova a o pamětihodnostech a pozoruhodnostech, které jsme cestou míjeli. V příjemné a informačně cenné konverzaci jsme došli ke kostelu sv. Spyridona, patrona ostrova. V kostele se zrovna odehrávaly křtiny, pokukovali jsme tedy zvědavě po řvoucím děťátku a jeho uspokojeně se culící rodině. Došli jsme na náměstí Esplanade a zatím alespoň zvenku si prohlédli blok kaváren zvaný liston. Valerie povídala a vyprávěla, i když podle jejích slov nesmí fungovat jako průvodkyně. Dostali jsme poslední informace o odjezdu autobusu a byli jsme vypuštěni k volnému pohybu po městě. Slunce se chýlilo k západu a my jsme vyrazili na Starou pevnost, kterou jsme při předchozí návštěvě Korfu nestihli navštívit. Poučeni z příruček jsme si prohlédli areál a postupně vystoupali až k majáku a vysokému kříži, které jsou viditelné z velké dáli. U majáku fičelo, nad hlavou nám pro změnu svištěli racci. Z okolí majáku se rozprostíral krásný pohled na město, které se topilo v teplých barvách zapadajícího slunce. Ze zbývajících tří stran je ostroh obklopen mořem, všude kolem lodě. Od kolébajících se rybářských bárek přes blahobytné jachty až k monstrózním zámořským plavidlům. Občas se mezi nimi důstojně proplaví historická replika a cestu jí zkříží rychlý motorový člun. Okolo pevnosti je nadmíru živo. I rozlehlá pevnost skýtá množství podnětů pro průzkum a v těchto podvečerních hodinách není ani přeplněná turisty, avšak máme dnes v Korfu ještě jiné, trochu konzumní zájmy.
Vracíme se přes park náměstí Esplanade do staré části města. Cestou narazíme na památníky bratrům Durellům, které byly nedávno městem oběma významným milovníkům ostrova postaveny. Liston se již začíná plnit večerním osazenstvem, lze rozeznat turisty i místní obyvatele, děti a zvířata pobíhají na chodníku spojujícím starý liston a přilehlé zahrádky. Mlsná nás definitivně svede a z důvodu poznávání další kerkyrské pamětihodnosti slastně spočineme v pohodlných křeslech proslulého kavárenského bloku. Odpoledne nám delegátka líčila, jak jsou v listonu vyšší ceny vyrovnávány profesionalitou a rychlostí obsluhy, a měla pravdu. Jen jsme stačili z krku sundat těžké fotoaparáty a natáhnout si horkem oteklé nohy, už tu byl číšník. Poručili jsme si, co hrdlo ráčilo, a s gustem jsme pozorovali zapadající slunce a ožívající život města. Nakonec nás káva s výbornými dortíky a zmrzlinou stála nějakých 20 eur, což se nám zdálo za příjemné posezení v nejznámější kavárně města přijatelné.
Zbytek času jsme strávili procházkami večerním městem a vybíráním dárků a suvenýrů. Ukodrcaní jsme ve smluvený čas našli zaparkovaný autobus a vydali se na cestu zpět. V autobuse se nám dostalo od delegátky omluvy, že bohužel nesehnala nikoho, kdo by na nás čekal s povozem na hlavní silnici, kde nás opět autobus vysadí. Takže prý budeme muset dojít pěšky... Nevadí, projdeme se teplou nocí. A je to už poslední procházka klikatou silnicí dolů k liapadeské pláži. Svádí k bilancování, hodnotíme letovisko, a vůbec hodnotíme celou dovolenou. Zbývá jen jeden den a letíme domů. Šlapeme do zatáček, klesáme k moři, odněkud se zjeví náš známý hnědý pes. Konstatujeme, že i letošní dovolenou jsme si užili. Liapades je určitě nejzastrčenější místo, v němž jsme v Řecku bydleli. Pro návštěvníky, jako jsme byli my, kteří si nemohou půjčit vůz, je Liapades v nevýhodě. Skýtá krásnou přírodu a soukromí k prožití romantické dovolené. Ideální pro rodiny (s dětmi), které se nepotřebují či nemohou příliš vzdalovat od místa ubytování. K cestování po okolí nelze využít místní dopravu, je příliš řídká a ve spojení těžkopádná, tak je zde vůz velkou výhodou. Ale i bez něho lze ledacos vidět, čehož jsme důkazem: po vlastních jsme prozkoumali okolí vesnice i letoviska Liapades, přilehlé pláže a krásné olivové háje. Organizovaně jsme navštívili vzdálenější místa. Na ostatní části nám už nezbyl čas. A také nám nezbyl čas na nudu.

Tak to by bylo pro letošek všecko.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (2)
25.10.10 18:09 TYDRA
Velmi rád jsem si ve Tvé společnosti znovu vychutnal nádherné chvíle strávené v našem Liapades. Moc hezky napsané, znovu jsem plný chutí se ještě jednou vrátit.
21.10.10 18:27 sokolnice
Tam bych se chtěla podívat , četla jsem Dům na Korfu a to jsou ta místa .....-líbila se mi procházka -díky.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
DYuwb
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝acza˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy5
Hotely7
Taverny2
Diskuze1
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací