Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 4 | 25
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Karpathos na talíři

Autor:
Zařazeno:
Karpathos
Napsáno:
01.09.10 18:57
Fotografií:
46
Přečteno:
10300
Soutěž:
2010
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
27 °C
Skorojasno
ZSZ, 9.8 m/s
Už jsme měli hlad po Řecku. Touha po slunci, Egejském moři i řeckých dobrotách nám po téměř ročním hladovění kručela v srdci. Držet takovou drastickou dietu není zdravé. Byl nejvyšší čas s akutním stavem grekoanorexie skoncovat a uložit si další pořádné zásoby všeho řeckého do paměti i tukových polštářků. Menu Karpathosu bylo opravdu pestré a vydatné. Pame na fame a ochutnejme zlomek všech chodů, které Karpathos nabízí.

Rybí filátka s mušlemi à la Amoopi
Pláže v Amoopi, hlavně Votsalakia , Kastelia a menší plážičky mezi nimi, jsou jako stvořené pro šnorchlování. Nasadila jsem brýle, strčila hlavu pod hladinu a můj zrak se okamžitě střetl s očima zvědavé a docela velké ryby. Bylo rozhodnuto, strach z hloubek ustoupil mému nadšení. Vydáváme se s manželem na průzkum pobřeží . Pozorujeme hejna různě barevných a různě velkých ryb, mořské stonožky, kraby a mušle, ty větší a nejhezčí obvykle s obyvatelem poustevníčkem. Nevnímáme čas, ani vzdálenost od břehu. Často proplouváme místy, která by stěží splňovala moji definici o bezpečné hloubce, a je mi to kupodivu úplně jedno. Podmořský svět v Amoopi si mě podmanil tak, že další dny trávím v moři se šnorchlem více času než můj muž. Jednou jsem dokonce měla štěstí a všimla si chobotnice. Bylo mi líto, že se o ten zážitek nemůžu s manželem podělit. Mávání ani volání nepomáhalo, dřímal se sluchátky v uších na břehu a vůbec ho nezajímalo, jestli ono mávání není ve skutečnosti křečovité máchání tonoucího. A tak jsem dlouho splývala nad chobotnicí a nemohla se s ní rozloučit. Ne vždy je člověk grilovanou chobotnicí živ.

Pita Pigadia
Z hlavního města ostrova máme dodnes rozpačité dojmy. Jeho nespornou výhodou je určitě větší výskyt obchodů a půjčoven automoto, strategická výchozí poloha pro lodní výlety, blízkost benzinových pump a také menší vítr. Ve zbytku chutnal hlavní chod ostrova poněkud nemastně neslaně. Přijeli jsme do města autobusem brzy odpoledne, měli jsme v plánu courat uličkami, objevit zbytky antické akropole Posideon, posedět v nějaké taverně, prostě nasát atmosféru hlavních ostrovních městeček, na kterou jsme byli zvyklí z jiných ostrovů. Tuto atmosféru jsme zde hledali marně, stejně jako zbytky antické antické akropole. Pigadia byla v našich očích větší letovisko s dlouhou pláží, kde se však většinou nikdo nekoupal. Zbytky raně křesťanské baziliky Ag. Fotini z 5. století n. l. jsme několikrát přehlídli, když jsme jeli okolo. Dojem kazily i dvě monstrózní budovy hotelů, jejichž účelem je zřejmě nalákat movitou klientelu zvyklou na luxus pětihvězdičkových hotelů. Samotné centrum Pigadie mělo neustále siestu. Spousta obchůdků a taveren byla zavřená. Největší horko jsme se rozhodli strávit v modrobílé taverně Life of Angels, která byla jako jedna z mála otevřená. Ne však na dlouho. Majitelka nám bez objednání donesla talíř plný melounu se slovy, že se omlouvá, že jde spát, ať si tady sedíme, jak dlouho chceme. Bylo nám to jedno, hlady jsme vyloženě nešilhali. Když jsme odcházeli, taverna i zbytek Pigadie stále spala . Snad jen bary na nábřeží byly stále otevřené. My ovšem zamíříme nikoli do baru, ale na hřbitov nad přístavem.
Nejvíce nám chuť z Pigadie napravil bufet Apse Svise. Jejich gyros pita byl bezkonkurenčně nejlepší ze všech, které jsme doposud jedli. Však sem na něj chodívali i místní. S gyrosem v ruce spěcháme na autobus zpátky do Amoopi. Poslední jede totiž už v 18 hodin. Tedy paradoxně v dobu, kdy se Pigadia pomalu začíná probouzet ze spánku. Museli jsme se tedy do Pigadie ještě několikrát vrátit. Kvůli nákupům, kvůli gyrosu pita a hlavně kvůli noční atmosféře. Teprve směs noci a probuzených taveren a krámků Pigadii okořenila a my objevili její kouzlo, které jsme zde napoprvé nenašli.

Olymposká panenka v župánku pestrých barev
Největší atrakci ostrova, vesnici Olympos, doporučuji navštívit v přesile žen. Dosud tu vládne matriarchát a to je forma společnosti, kterou já ráda podpořím i prakticky. Terénní auto si proto půjčujeme ještě s dvěmi novými kamarádkami. Z Amoopi vyrazíme okolo osmé hodiny ranní. Ve Spoa konečně najedeme na prašnou nezpevněnou cestu, která se už buduje několik let. Zatím to nevypadá, že by se stavební práce blížily ke svému zdárnému asfaltovému konci. Podle našeho očekávání se v neděli nedělá, a tak je celý dvacetikilometrový rozestavěný úsek volně průjezdný bez nutnosti čekat, až dělníci cestu v době oběda uvolní. Cesta je překvapivě široká, povrch hrbolatý od buldozeru, je třeba dávat pozor na kameny. Není to nic, co by naše Suzuki Jimny nemělo zvládnout. Delegátka strašila zbytečně. Zbytečně také stresovala naše kamarádka, která zřejmě ze strachu z výšek v každé zatáčce vyjekla, byť naše tempo mělo k tomu vražednému hodně daleko. Přesto předjíždíme několik malých aut, jedou ještě pomaleji a ochotně nás pouštějí před sebe. Ačkoli zbožňuji na dovolené ježdění na motorce, jsem ráda, že jsme si tuto trasu na motorce odpustili. Nános prachu, který se dostal do našeho auta, by při jízdě na motorce ulpěl v našem oblečení, vlasech, zubech a nejspíš v každém póru na těle v několikanásobném množství.
Olympos se před námi dlouho schovával. Teprve po necelé hodině jízdy po prašné cestě jsme se dočkali . Výhled, který jsem znala z internetu, nám trochu kazilo počasí. Olympos byl v oparu, okolní kopce zakrývaly šedivé mraky, a tak působil poněkud posmutněle. Jeho první obyvatelé, údajně 70 rodin, které v 6. století n. l. vyhnaly z jejich původního osidlení Vrykous nájezdy pirátů, nemohli pro svůj nový domov vybrat lepší místo. Olympos založili vysoko nad mořem, aby byl před piráty dobře chráněn. Nám už ve vstupu do Olymposu nebránilo nic. Ponoříme se do spleti uliček. Domky tady nejsou pouze bílé, převládá barva písku. Některé z nich jsou úplně zchátralé. Postupně začínáme potkávat místní ženy v krojích , až se nakonec vynoříme na hlavním náměstí Plati rovnou u obchůdku rozesmáté Marie, která mě zkušeně polapí a uvazuje na hlavu šátek. Vrháme se do víru komerce a vybíráme suvenýry pro sebe i naše blízké. Uličkami se propleteme až k ruinám mlýnů, které zhlížejí na Olympos a čekají marně na pořádnou rekonstrukci. V Olymposu bylo 75 větrných mlýnů, v současnosti jsou jen čtyři z nich funkční. Dnes už fouká vítr okolo ruin mlýnů marně, plachty není na co natáhnout. Alespoň oceňuji šátek uvázaný okolo hlavy. Vracíme se zpět do bezvětří křivolakých uliček. Obchůdky, taverny i centrální kostel okupují turisté. Místní ženy vyšňořené ve zdejším typicky barevném kroji se rády nechávají fotit a doufají, že se turista fotograf zastaví a nakoupí nějaký suvenýr. Zjišťuji, že Olympos je vlastně řecký skanzen. Nefalšovaná řecká vesnice s nefalšovanými domorodci, co se domluví anglicky. Věkový průměr místních, které jsme potkali, se dle mého odhadu pohyboval okolo šedesáti let. Je dost dobře možné, že za nějakých dvacet třicet let bude Olympos opuštěný. Nedokážu si nějak představit, že by se dnešní řecká mládež, byť narozená v Olymposu, po studiích na pevnině měla vrátit, obléct do kroje, udržovat staré zvyky a plynulou angličtinou nabízet turistům nefalšované Řecko a suvenýry, které vlastnoručně vyrobí po večerech. Ale možná se pletu, třeba bude zdejší tradice silnější než vymoženosti moderní doby a rozmazlenost mládeže. Nepochybuji však o tom, že jakmile bude Olympos spojen se zbytkem Karpathosu normální asfaltovou silnicí, ztratí na své originalitě a tajemnosti, jejichž zbytky jsou v současné době ještě trochu patrné.

Marinovaný závitek Diafani plněný Mínou
Na konci 19. století, kdy skončily nájezdy pirátských lodí, založili obyvatelé Olymposu v nedaleké zátoce přístav, který spojil Olympos s ostrovem Saria i se zbytkem Karpathosu. Dnes vede z Olymposu do přístavu Diafani asfaltka. A právě po této cestě plné serpentýn pokračujeme z Olymposu a těšíme se na koupání. V Diafani je oblázková pláž a křišťálově čistá voda. V době, kdy brouzdáme po nábřeží okolo známé fontány a krásně kýčovitých řeckých laviček, je v Diafani klid. Všichni turisté, co přijeli v rámci lodního výletu, jsou v Olymposu. Hlad nás dovede do taverny Chrissi Akti. Zde si vychutnáme naše moussaky a pastitsia a necháme čas volně plynout. Mohli jsme dojít k pláži Vananda, nebo se nechat odvézt loďkou na okolní pláže, upřednostnili jsme však menší siestu ve stínu taverny. V okamžiku, kdy se Diafani začalo plnit turisty z Olymposu, opouštíme Diafani, zamáváme tajemnému Olymposu a najedeme znova na prašnou cestu. Naše spolucestující kamarádka opět pomáhá brzdit i očima. To však chuděra ještě nevěděla, že u první cedule s šipkou Ag. Minas odbočíme z hlavní široké nezpevněné cesty na vedlejší úzkou, ještě nezpevněnější cestu. Sráz nalevo se střídá se srázem napravo. Kamarádka vyděšeně přestává mluvit a snaží se jen zhluboka dýchat. Podle zelené barvy v obličeji a lesku v očích soudím, že jí to moc nepomáhá. Sotva vysloví hypotetickou otázku, co budeme dělat, když pojede do protisměru auto, vyřítí se před námi ze zatáčky auto skutečné. Jeho řidič však se stoickým klidem projede po okraji srázu a my můžeme pokračovat dál k našemu cíli. Cestou jsme si užívali výhledy na pláž Nati na levé straně, i na pláž Ag. Minas. Fotili jsme málo. Poryvy větru byly tak silné, že často nešlo otevřít dveře auta. Na Mínu jsme nakonec dojeli ve zdraví. A stálo to za to. Celou dlouhou širokou pláž jsme měli pro sebe.

Plážové medailonky s omáčkou z mořské pěny
Skutečnou delikatesou ostrova jsou jeho pláže. Naplní sny i těch nejnáročnějších plážových labužníků. Některé z nich nám osladily pobyt slušnou dávkou romantiky. Zaručeným afrodiziakem, účinnějším než chřest, celer a čokoláda dohromady, je pláž Kamarakia na západním pobřeží nedaleko rybářského přístavu Finiki. Nikde nikdo, silnice v nedohlednu. Tady jsou plavky a zábrany zbytečné. Stejně se tady kvůli spodním proudům a velkým vlnám moc plavat nedá. Obdobné účinky na nás měla malá Apela . Přestože tady kromě nás byly ještě další dva páry, nebyl problém najít si soukromí . Líbilo se nám na malé Apele tak moc, že jsme zde strávili oproti našemu zvyku rovnou celý den. Velká Apela byla jistě po zásluze oceněna nejkrásnější pláží Středomoří roku 2003, bohužel snad právě proto patří nyní k těm přeplněněným. Hodně slunečníků je i na pláži Achata . Jezdívají sem i potápěči, manžel okamžitě spěchá prozkoumat přilehlá skaliska alespoň se šnorchlem. Na rozdíl od Apely tady není tak větrno, i moře je klidnější. Podmořský život však zde tak bohatý jako v Amoopi není.
Nejčastějším motivem pohlednic z ostrova Karpathos je pláž v popředí s červenou kupolí kostela . Kira Panagia . Voda je zde průzračně čistá, koupeme se v dokonalém tyrkysu. Při zpáteční cestě z Kiry objevujeme odbočku na pláž Kato Lako. Cesta k ní se postupně zhoršuje, poslední úsek raději dojdeme pěšky, díky čemuž jsme si mohli vychutnat nádherné průhledy mezi borovicemi na sluncem ozářené moře i samotnou pláž . Za pěší námahu nás Kato Lako odměnilo prázdnotou. Žádní turisté, žádná loď v dohledu. Škoda že se odpoledne již chýlilo ke svému konci.
Při našich cestách jsme projeli okolo mnoha dalších pláží. Některé z nich, jako pláže v Arkasse, nás příliš nezaujaly. Jiné jsme vzdali kvůli silnému větru a velkým vlnám. V den, kdy jsme měli v plánu pláže na jihu ostrova okolo letiště, byl vítr tak silný, že i surfařská centra byla zavřená. Nemělo žádný smysl tam za takové situace jezdit. Ale nevadí, ochutnáme je někdy příště.

Vesnická kapsa s nádivkou ze sušených rajčat a oliv
Poté, co jsme poznali kykladský svět, nemají nás už řecké vesnice čím ohromit. Vesnice na Karpathosu mají bezpochyby své kouzlo, až na výjimky nejsou příliš turisticky exponované, žijí si svým siga siga tempem a každé odpoledne usínají se siestou. Přesto je jedinou vesnicí, která drží Kyklady vysoko nasazenou laťku, Mesochori . Necháváme motorku nad vesnicí a bloudíme úzkými uličkami, kterými auta ani motorky neprojedou. Zrovna končí siesta, místní hospodyňky věší vyprané prádlo či zametají svoji uličku, pánové vysedávají před domy a klábosí nejspíš o politice. Žádná komerce. Nikdo nám nic nenabízí, při svém bloudění narazíme jen na pár mikromarketů. Nakonec se dostaneme k části vesnice, která nás přece jen dokázala překvapit. Mesochori v sobě ukrývá úrodné zahrady . Takovou zeleň jsme opravdu nečekali. Majitelé zahrad zrovna sbírají plody své celoroční zahrádkářské snahy. O zalívání se starat nemusí. To zajišťuje zavlažovací systém, jehož zdrojem je bohatý pramen vyvěrající pod kostelem Panagia Vrissiani. Voda by měla být pitná. Jak praví legenda, žena, která se z pramene napije, vezme si za manžela rodilého Karpathosana. Rozvádět se kvůli loku čerstvé pramenité vody opravdu nechci. Podél úrodných zahrad dojdeme až na náměstí Skopi , odkud je krásný výhled nejen na zahrady, ale i na západní pobřeží ostrova. Slunce již je docela nízko, zvažujeme, jestli nepočkáme v taverně Skopi na západ slunce. Čeká nás však ještě dlouhá cesta zpět do Amoopi a fouká silný vítr, proto nás západ slunce zastihne až ve vesnici Pyles. Mraky však pohltily slunce příliš brzy.
Za návštěvu určitě stojí i Menetes, vesnice posazená v horách jako orlí hnízdo. Ještě než jsme do Menetes dorazili, minuli jsme onu slavnou zatáčku se hřbitovem . Nikdy by mě nenapadlo, že tento známý záběr je focen od jakéhosi nehezkého památníku. Obracíme proto motorku zpět a snažíme se k němu proti větru vystoupat. Tady by točit reklamu na Schwarzkopf nešlo. Sotva jsme dorazili do samotného Menetes, mával na nás nějaký stařík. Byl to Georgios Sakellakis, průvodce v místním Folklórním muzeu, který nám parádní angličtinou povyprávěl o dřívějším způsobu života místních obyvatel a jejich obydlích.
Obdobné folklórní muzeum jsme navštívili ještě ve vesnici Othos. Touto vesnicí jsme často při našem putování po ostrově projížděli, často jsme však muzeum zastihli v době siesty. Výklad v tomto muzeu byl velmi podobný tomu, který jsme slyšeli v Menetes. Od stařenek, které neuměly ani slovo anglicky, jsme v obchůdku u hlavní cesty koupili domácí víno. Důvěru jsme k němu od pohledu neměli, jakmile jsme jej však v hotelu ochutnali, litovali jsme, že jsme nekoupili větší zásobu.
Snad nejméně ze všech vesnic nás zaujala Arkasa, oblíbené letovisko německých turistů. Na plážích se válely odpadky, tyrkysové moře kazily časté černé fleky způsobené travinami. Vyhledávaná písečná pláž Ag. Nikolaos na nás působila o něco lépe. My však míříme rychle k poloostrovu Paleokastro , kde stávala v dávných dobách akropole antického města Arkesia. Do kopce šplháme v tom největším poledním vedru. Cestou nepotkáme ani živáčka. Nahoře zjišťujeme proč. Z akropole se dochovaly všehovšudy čtyři stojící sloupy . No uvykli jsme větším archeologickým lokalitám v Řecku. Alespoň je odtud krásný výhled na celou Arkasu.
Nedaleko Arkasy se nachází mnohem malebnější vesnice, rybářský přístav Finiki. Do počátku 20. století bylo Finiki důležitým obchodním přístavem Karpathosu. Dnes je Finiki proslulé svými tavernami, kam se za rybími specialitami sjíždějí místní obyvatelé z celého ostrova. Náš metabolismus nastartovala taverna Marina . Předem jsme měli zjištěno, že paní Marina připravuje výborné saganaki on fire. Skutečně ho flambovala přímo před námi, avšak oheň na pánvi uhasl dřív, než jsem stihla cvaknout spoušť . Marina mě zavedla i přímo do kuchyně a ukázala všechny čerstvé ryby, které její muž ráno nalovil. Tomu jsme nemohli odolat, dvě z nich byly naše.
Tak začala v taverně Marina ve Finiki kaloricky vysoce nebezpečná trasa po západním pobřeží. O pár kilometrů dále na sever jsme narazili na další známou tavernu. Under the tree. Tady pro změnu dělají výborné saláty a smažené cukety. A protože jsme neměli velký hlad, objednali jsme si právě saláty. Jeden krabí, jeden řecký. To, co jsme dostali na stůl, ovšem vypadalo jako dva krabí a tři řecké. Přemáhala jsem se, nechtěla jsem nechávat na talíři zbytky, ale nešlo to. Omlouvala jsem se slovenské obsluze, jak nejlíp jsem uměla, zatímco v mém žaludku svádělo tvrdý boj o místo rajče s olivou.
Motorka nás kupodivu stále uvezla. Vezla nás dále na sever až k třetí slavné taverně. Pine Tree . Ani tu jsme si nemohli nechat ujít, ačkoli jsme byli beze zbytku plní. Venkovní gril byl naštěstí vyhaslý, jinak bychom opravdu museli totálně prasknout. Ve stínu borovic a rozkvetlých bougainvílií vypijeme aspoň pivo a frappé. Víc se do nás nevleze. Nakonec vyrazíme ještě severněji k ruinám římských cisteren nad Lefkosem. Samotný Lefkos jsme vynechali. Foukal silný vítr, v horách nad Lefkosem se držela mračna, a tak tušíme, že plánované koupání na plážích Lefkosu neklapne. Doufáme však, že na druhý pokus vyjde alespoň lodní výlet.

Steak Saria s restovanou cibulí a ovčím sýrem
Na ostrov Saria jsme jeli s Italy, Slovinci a italským výkladem. Středeční termín, kdy jezdívají Češi s anglickým výkladem, se nekonal z důvodu malého zájmu. Vypluli jsme z Pigadie okolo 9 hodiny ranní a proplouvali podél východního pobřeží okolo nám již známých pláží. Po krátké zastávce v Diafani, kde se nalodily dvě stařenky z Olymposu, jsme zamířili dále na sever, kde kromě skal, moře a slušného větru už nebylo nic. Čekáme, kdy bude Karpathosu konec. Brzy jsme s lodí vpluli do úžiny oddělující nejsevernější cíp Karpathosu od ostrova Saria. Můžu jen odhadovat obsah slov italské průvodkyně podle toho, co jsem si sama dříve přečetla. Úžina je v tom nejužším bodě jen 100 metrů široká a v minulosti ji obyvatelé Olymposu využívali k přebrodění či spíše přeplavání stád ovcí a koz, protože by měla mít 1,5 metrů hloubku. Ale nejde mi to nějak do hlavy. Jak bychom se sem dostali s lodí? Ví to o té mělčině i kapitán? Vím jistě, že bych zde nechtěla ani ztroskotat, ani se brodit se stádem dobytka či Italů. Úžina ve mně vzbuzovala respekt a docela se mi ulevilo, když jsme z ní vypluli a zakotvili v tyrkysovém zálivu . Kdo chtěl, mohl zůstat na pláži. Většina se však vydala s italskou průvodkyní na procházku, ze které se vyklubala slušná túra. Mé tušení, že je naším cílem kaplička nahoře na kopci, se ukázalo správné. Průvodkyně nasadila svižné tempo a zamířila k soutěsce. Z ničeho nic prošla okolo mě stařenka z Olymposu. Ačkoli vystartovala v nazouvácích a s nákladem na zádech jako poslední, předběhla nás postupně všechny a s velkým náskokem určovala náš směr. Netuším, kde se v ní bralo tolik energie, a tak ji pojmenovávám Babka Duracelka . Když docházíme ke kapličce, Babka Duracelka už má poklizeno, zapálené svíčky a zřejmě přemítá o tom, kde se tak dlouho flákáme. Jenže dojít na konec světa, to není jen tak. Pod sebou vidíme zátoku s naší lodí a jinak nic než temně modré moře . Žádný ostrov v dohledu. Trpělivě čekáme, až se Italové vyfotí a skončí ten mumraj okolo kapličky. Jakmile se houf Italů vzdálí, Babka Duracelka usedne na okraj terasy a vychutnává si ten nekonečný klid. I my se musíme vzdálit a dohnat svoji skupinku Italů. Nazpět jdeme stejnou cestou. Babka Duracelka nám zřejmě dává náskok, máme na programu ještě oběd na lodi a koupání. Ke konci našeho sestupu ovšem zpozorujeme, jak Babka Duracelka slízá kopec strmě dolů tou nejkratší cestou od kapličky k lodi. A tak nás v nazouváních opět všechny předběhla. Než jsme se dobelhali na loď, měla už oběd snědený a podřimovala.

Nadívaný kačer po karpathosku
Kvůli jedné jediné kešce, která se na Karpathosu nachází, jsme s sebou tahali i navigaci. A ještě že tak, jinak bychom ji těžko našli. Velký obdiv má řeckokačerka Xantha, která zdejší poklad nalezla jen s pomocí vytištěné mapy z google.earth a počítání teček na mapě, které ve skutečnosti představovaly olivovníky a borovice. Tak zkušení kačeři ještě nejsme. Navigace nás vedla místy s krásným výhledem na Amoopi , které bychom, jak už to tak u geocachingu bývá, sami neobjevili. K pokladu vedla cesta nezpevněná, přesto však na motorce sjízdná. Vzdálenost od pokladu se zkracuje, metry ubývají. Po menším horolezeckém výkonu úkryt neodolal a my našli naši první řeckou kešku. Radost z úlovku nám ještě znásobila menší projížďka po okolí. Mýtina vysekaná v borovicovém lese, na které se pásly ovce, nám poskytla dokonalý výhled na hlavní město Pigadii . Další honbu za poklady už Karpathos bohužel nenabízí. Karpathosané zřejmě tomuto koníčku ještě nepřišli na chuť. Nejblíže k tomu má schránka na nejvyšší hoře Karpathosu.

Pečené Kali na tymiánu se smetanovým Limni
Nejvyšší vrchol ostrova Karpathos, Kali Limni, je údajně nejlepší zdolat ještě před svítáním tak, abychom byli odměněni východem slunce. Aspoň tak to tvrdil Stamatis z naší oblíbené taverny. Manžel se toho chytil jako mě klíště po použití repelentu a trval na tom, že vstaneme ve 4.30 hod. Mobil se v noci nevybil, my jsme se skutečně probudili do černočerné tmy. Vylezla jsem na balkon ve snaze rozmžourat, zda jsou hory na severu v mracích či nikoli. Vidět nic nebylo, zato jsem zjistila, že síla větru dosahuje rychlosti, která se neshoduje s naším plánem. Posmutněle se vracíme do hajan, kde úspěšně prospíme celý slavný východ slunce.
Teprve po snídani usedáme na motorku a míříme k náhorní plošině Lastos, odkud by měl výšlap začínat. Nejvyšší horu není vidět, je zahalena do mraků . Výšlap na Kali Limni je podle ukazatele 2,29 km dlouhý a má trvat hodinu a půl. Trasa je značená červenými puntíky na kamenech. V jednu chvíli jsme ty tečky přestali sledovat a nechali se unést vyšlapanou stezkou. Tu zřejmě vyšlapaly kozy, jejichž cílem bylo všechno možné k snědku, jen ne nejvyšší vrchol ostrova. Přemýšlela jsem, co bychom tady asi dělali ve tmě s malou baterkou, když jsme schopni zabloudit i za světla. Vracíme se tedy kousek zpět a nacházíme nejbližší červenou značku. Najednou se manžel zastaví a prohlásí: „Tak teď nevím, jestli jsem viděl ještěrku nebo hada.“ Moje končetiny zatuhly a odmítaly udělat krok jakýmkoli směrem. Ještěrkanebohad je pro mě jednoznačně had. Ten nejjedovatější škrtič přinejmenším o velikosti anakondy. Po chvíli přemlouvání pokračuji dál. Čím výše jsme byli, tím více jsme se nořili do mlhy a mraků . Díky tomu jsme stoupali nahoru v přijatelné teplotě. Protože vrchol hory nebylo vidět, zdálo se nám stoupání nekonečné. Po dvou hodinách jsme však nad nekonečnem zvítězili a ocitli se na střeše Karpathosu . Nebyla zde žádná kaplička či kříž, jen patník s řeckým textem. Schránku založenou majitelem taverny pod Kali Limni jsme nemohli přehlédnout. Listujeme sešitem a pročítáme starší zápisy. Je strašná škoda, že schránka není oficiálně zaměřena jako keška. Připíšeme se do sešitu a pak se už jen kocháme výhledem. Na severu se převalují mraky, ostatní směry chvílemi z oparu vystoupí a ozáří je slunce. Byli jsme na sebe hrdí, že jsme výšlap zvládli, a šťastní, že jsme dokonce viděli víc než plnotučné mlíko okolo sebe.

Bekri Meze prokládané tekutým anýzem
Blížící se konec našeho karpathoského hodování bylo potřeba náležitě oslavit. Přípitek na rozloučenou jsme si nemohli dát nikde jinde než tam, kde nás po celou dobu pobytu vítali s otevřenou náručí. V taverně Perama Maria. Způsob, jakým se majitelé, Maria a Stamatis, chovali ke všem hostům, nás přilákal téměř každý den. Každý byl přivítán přátelským srdečným objetím. Majitelé si často přisedli ke stolu a popovídali si s hosty. Maria mluví mnoha jazyky – bulharsky, řecky, turecky, anglicky, rusky a trochu německy a italsky, domluva je víc než snadná. Kromě talentu na jazyky byla Maria obdařena také talentem kuchařským. V Amoopi a možná na celém Karpathosu není lepší kuchařky. Ať jsme si dali klasiku jako stifado, souvlaki, pastitsio, kleftiko, bekri meze či jen karpathoský salát, vždy jsme byli náramně spokojeni. Po hlavním jídle nás Maria vždy překvapila nějakým dobrým dezértem, Stamatis velkou karafou rakije jako pozornost podniku. Maria a Stamatis prostě udělají pro své hosty první poslední. Pohostinnost obou manželů končí pouze tehdy, když se některý z hostů začne zle chovat k jejich zvířatům. Pejsek Alyki, větší kotě PsiPsi i malé rezaté koťátko nejsou žádní tuláci. Jsou to opečovávaná stvoření, jimž se denně dostává pořádné dávky lásky, slaniny, mléka i jiných laskomin.
Ve znamení dobrého jídla, pití i zábavy se nesl i náš poslední večer. Večer finálového utkání mistrovství světa ve fotbale 2010. Raki party. Bylo veselo, přestože jsme všichni v skrytu duše byli smutní, že se to končí. Je čas platit. Logariasmo parakaló. Karpathosu jsme se najedli do sytosti, chuť na Řecko však zůstala.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (18)
05.12.10 15:12 bedru
Chtěla bych poděkovat všem svým čtenářům za krásné komentáře a zřejmě i vysoké známky. Vypadá to, že vám můj Karpathos chutnal. Díky.
20.11.10 10:15 Sofii
Cestopis je podaný originální a neotřelou formou,výborně se čte a jediné co bych vytkla je,že se mi pro změnu stýská po Karpáthosu!Hodnotím za pět! :-)
20.11.10 10:01 Věra1
Originální, čtivé, plné humoru. Hodnotím nejvyšší známkou. Díky moc
05.11.10 14:45 acijka
Úžasně napsaná reportáž formou jídelníčku...moc jsem si pochutnala a pobavila se(viz babka Duracelka). Příjemné počtení, hned se mi chce odcestovat na tento ostrov!!!
23.10.10 06:30 tony2
Velmi pěkné, zábavné, originální a opravdu mi to chutnalo moc! 5 hvězdiček! Jako sám Karpathos.
08.10.10 17:02 Robobrouk
Krásná procházka Karpáthosem.Procestovala jsem si ve vzpomínkách všechna mě známá místa.Ráda se budu vracet číst tak poutavě psaný cestopis.Hodnotím ráda a hodně vysoko.
04.10.10 10:22 hynek
Ochutnal jsem toto „karpathosské menu“a konstatuji,že bylo vynikající! Nabídka opravdu pestrá,že člověk nezprvu ani nevěděl,co si dříve vybrat. Něco vynechat by však bylo hříchem, proto jsem své chuťové pohárky musel uspokojovat postupně. O to více jsem si mohl tuto nabídku celou vychutnat. Myslím, že si tu určitě vybere každý. Jednotlivé chutné chody jsou navíc velice dobře upraveny a jejich příloha -“Salade de photos“, celkový dojem ještě umocňuje. Jó,když se talent a um skloubí navíc ještě láskou, projeví se to i na výsledku. Nezbývá mi nic jiného,než naší „kuchařku“(která mne dosud v tomto směru nikdy nezklamala) pochválit a do „Knihy přání a stížností“ ji napsat velkou pochvalu s pěti hvězdičkami.
22.09.10 16:12 TYDRA
Pohodové počtení pobarvené výbornými fotečkami - já bych řekl, že je to dokonalé !!!
22.09.10 10:42 manoulka
Existují cestopisy, které nejsem schopná dočíst do konce. Pak je kategorie těch, které dočtu a stávají se pro mne jakýmsi vodítkem pro další cesty. A pak je pár takových, které čtu, bavím se, poučím se a čtu si je znovu a znovu...Tenhle k nim patří - mistrovské dílko plné laskavého humoru, lehké řeckomilné potrhlosti a zároveň zdroj poučení...Ano, tohle je přesně ten cestopis, který by si zasloužil nebe plné hvězd...
14.09.10 07:04 zdenny
Krásné,originální, dávám 5 nebesanek.
13.09.10 19:14 Dan...
Tak tomuhle se říká "high level". Po dlouhé době konečně originální cestopis, který stojí za to pořádně pročíst. Gratuluji a držím palce v soutěži!
09.09.10 16:02 hesina
Bravó! A i když nejsem žádný velký jedlík, tak tohle se mi líbilo.Tleskám!
07.09.10 20:56 Kopecek
Tak tohle bylo moc milé pohlazení po duši na dobrou noc. Móóóc pěkné.....
07.09.10 09:55 nudista
Výtečná ochutnávka ostrova vábící k opakovanému listování v menu. Tleskám, hvězdičkuji a děkuji.
07.09.10 09:38 IvetkaS
Krásně zpracovaná karpatoská kuchařka, vynikající menu, kromě dobrého jídla je cítit i ta vůně a síla zážitku.Díky.
02.09.10 23:21 T.Bozzio
Vynikající pochoutka s dobroučkým zákuskem v podobě obrazového doprovodu....evcharistó, moc jsem si pochutnal :-)
02.09.10 19:13 Lucelle
Mňam :-) V téhle kuchyni mi moc chutná - tradičně :-). Díky.
01.09.10 20:03 arsinoe
....a přesto, že zrovna sedím v jistém wi-fi koutku na jistém řeckém ostrově..obsypána asi 12 z 23 chodů ze zdejšího jídelníčku , slintám...děkuji a kali orexi Tzehia...
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
kPk9T
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝bedru˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy11
Galerie14
Hotely10
Taverny6
Diskuze5
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací