Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 5 | 8
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Cestování po Řecku - zápisky z cesty

Autor:
Zařazeno:
Korfu
Napsáno:
13.06.10 11:30
Fotografií:
0
Přečteno:
5814
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 03:50
18 °C
Skorojasno
bezvětří
Vyrazili jsme ráno v sedm ze Vsetína a v deset ráno jsme byli na hranicích s Maďarskem. Vše probíhalo bez problémů, akorát malý nám cestou jednou zvracel, neboť ráno prozíravě vypil jeden Actimel a nějak mu to nesedlo. Pak už bylo vše v pohodě. Budapešť jsme míjeli okolo dvanácté a o půl třetí jsme byli v Srbsku. Cesta byla vcelku nudná, cena dieselu v celém Srbsku se pohybovala cca 1 Euro za litr, v Makedonii taktéž, což bylo přijatelné. O půl šesté jsme zaparkovali u motelu asi 100 km za Bělehradem ve Veliké Plané. Motel byl v klidu a oproti jiným obyvatelý, cena za dvoulůžkový pokoj za noc byla 43 Euro včetně snídaně, ovšem na tu nedošlo,jelikož kuchař ráno nedorazil do práce. :-( Tak jsme snídani potom řešili cestou. Druhý den jsme vyrazili do Soluně a cesta přes Makedonii uběhla vcelku rychle s malými přestávkami. Za průjezdy dálnicemi si místní účtovali různé ceny, podle toho, jak se jim kdo líbil, většinou to mělo být 1 Euro, ale nebylo vyjímkou, že si řekli i klidně o eura dvě...:-))Do Soluně jsme dorazili ve čtyři hodiny odpoledne místího času. Naše navigace "Karel" nás vcelku bez problémů dovedl do centra Soluně do hotelu Rex, kde jsme si předem vyhlídli ubytování. Cena za noc byla 50 Euro, ale okna směrem do světlíku, kde byl neuvěřitelný bordel. To jsme ale neřešili. Čekali jsme do půl šesté, kdy si nás vyzvedl kamarád Miltos a vyrazili jsme do ulic velkoměsta. Měli jsme hlad, tak první cesta vedla do některé místní taverny, konečně jsme zabořili nos do tzaziki a do gyrosu...:-)) Ta slast! :-))) Posilněni řeckou kuchyní a Retsinou jsme vyrazili s Miltosem k panu Čížkovi, pánovi, který je původně Čech, ale žije už asi 70 let v Řecku. Po cestě najednou začali houkat policajti na motorkách, uzavírali cesty a my zírali s otevřenou pusou, co se bude dít...A dělo se...Zažili jsme pravou demontraci, podotýkám, že velmi klidnou, dav lidí s transparenty vykřikoval svá hesla, poté se přesunul před americkou ambasádu, kde jim to pořádně vytmavil a večer už všichni seděli spokojeně v tavernách a kafeniích. :-) Opravdu není žádná obava se vydat do Řecka. Nezpozorovali jsme, že by tu probíhala nějaká krize, či jiné problémy. prostě poklidný řecký život, plný ouza, frapé, usmátých lidí, hudby a tance. Pár novinářů stálo před davem a vše poctivě snímali, aby dál mohli ve svých televizích strašit turisty a šířit fámy, jak je to tu hrozné. Stejně jsme podezírali Miltose, že celou demonstraci zařídil pro nás, aby jsme měli pořádný zážitek...:-)) U pana Čížka bylo příjemně, strávili jsme tam krásný večer, z jejich balkonu pozorovali rozcházející se demonstranty a lodě na moři v Soluni. O panu Čížkovi se rozepíšu později. Do hotelu jsme zpátky dorazili asi o půl dvanácté v noci a měli jsme toho už opravdu dost. Rozloučili jsme se s Miltosem, naložili mu na jeho berda frgály a slivovičku a šli spinkat. Ráno v devět jsme vyrazili směr Meteora. Karel nás trošku pozlobil a potahal po různých cestách necestách, takže si vykoledoval nakonec své vypnutí. Musela už fungovat živá navigace, tedy já...S mapou jsme to zvládli. Dorazili jsme do Meteory a odtud z místní taverničky vás všechny i zdravím. Je teplo až horko, tričko a kraťasy jsou nezbytné...Čekáme u láhve Mythosu až se trošku ochladí, nebo spíše bude i lepší sluníčko na focení a vyrazíme opět na foto cestu obhlédnout místní kláštery, kde jsme už sice byli, ale kde bylo nesnesitelné horko a sluníčko nám moc fotit nedovolilo. Zítra je v plánu v klidu přesun do Ingoumenitsy a po té lodí na Kerkyru.

Z Meteory jsme vyjeli asi kolem desáté ráno, po klidné snídani a vydali se směr Igoumenitsa. Než jsme se opět dostali na dálnici směrem přes Ioanninu, projížděli jsme vysokými horami, kaňony a zírali na neuvěřitelné výhledy. Igoumenitsa byla už kousek, tak jsem volala Pavle – ostrovance a ta byla tak hodná a zjistila nám nejbližší a rychlejší loď na Kerkyru. V telefonu mi tvrdila, že do přístavu se dostaneme pořád rovně a že tam není možné zabloudit. To nás asi pořádně nezná. Vjeli jsme do přístavu, projeli mezi kontrolní budky, kde nikdo nebyl a já se chtěla vydat hledat místo, kde zakoupit lodní lístky. Najednou u nás zabrzdil policejní džíp a pán policajt se na nás škaredě díval. Než nám stihl cokoliv říct, odzbrojila jsem ho slovy:"Dobrý den, omlouvám se, ale asi jsme zabloudili. Chceme jet lodí na Kerkyru a nemůžeme najít ten správný port." A k tomu jsem nahodila provinilý výraz, jako těsně před umučením. Pána v uniformě se nás asi zželelo, nejen že nám ukázal, kam máme správně najet, ale i oddělal přebytečné zátarasy, kterých jsme si na cestě ani nevšimli.  Cesta do přístavu byla volná. Našli jsme podle Pavlininých instrukcí loď s názvem „Pantokrator", zakoupili lístky ( za auto a dva dospělé 54 Euro, za malého se neplatilo), a nalodili se. Cesta ubíhala poměrně rychle, ale to jsme netušili co nás čeká v přístavu. Tedy věděli jsme, že tam bude pravděpodobně Pavla čekat, ale telefonát na lodi nám nedal moc prostoru k představivosti. Pavla mi jasně sdělila, že čeká v přístavu a že dáme jedno rychlé pivo na přivítanou. Kamarád a spolucestující Petr se svou manželkou Jitkou se sice snažil lehce oponovat, že netuší, jak se dá dát v Řecku rychlé pivo, když tady má každý na všechno hodně času, ale nechali jsme to být. Vše se ukáže. A ukázalo se. Pavlu znám, troufám si říci, dost dobře, ale co se odehrálo, jsme ani my nečekali. Připluli jsme do přístavu, vyjeli z lodě a Pavlu jsme neviděli. Volám telefonem a ona mi sděluje, že je v přístavu na kole se svou malou dceruškou, ať se vrátíme zpět do přístavu. A to už jsme ji spatřili, usmátá, tak jak ji ostatně známe. Následovali jsme ji za jejím kolem a netušili, kam nás vede. Jela jako drak, najednou dupla na brzy a ve stínu budovy „duty free" seskočila z kola, otevřela batoh a mrštně nám všem vrazila do ruky láhev oroseného Mythosu se slovy: „Tož vitajte u nás!" To bylo to „rychlé" pivo, čímž nás totálně odzbrojila, a dostala. Nemělo to prostě chybu. Ta spontánnost mě na ní fascinuje. Po chvíli dorazil i doktor na skutru se synem za zády, vyfasoval taky jedno pivko a rozhovor se rozjel na plné obrátky. Strávili jsme tam s nimi nějaký čas, po té se rozloučili a vydali se do Liapades, ubytovat se ve studiích Kahlua,patřící mé jmenovkyni, Editě Kachlové, která tu navíc má na návštěvě i svou maminku, taky Editu, takže koncentrace „Edit" je tu velmi silná. Ubytování je moc hezké, milé a čisťounké. Majitelka je bezvadná a akční ženská, se kterou jsme se bez problémů ihned skamarádili, Jakub jí pomáhal stříkat hadicí zahradu a my po krátkém odpočinku jsme se vydali na večeři do místní taverníčky. Prim zase hráli samozřejmě rybky. Luděk si dal grilované „gavros", malé rybičky grilované vcelku, Petr mečouna, my dvě s Jitkou jsem měli mou oblíbenou „doradu" a samozřejmě nechyběly tzaziky a řecký salát. Pak už jen následovala kontrola moře, zda je dostatečně modré, Jakub tam vlezl jako jediný i navečer celý.  Liboval si, jak je tam dobře a že to ani tak moc studené není. Večer po jedné láhvi retsiny jsme totálně odpadli všichni a ráno nás probudil déšť. Údajně má pršet jen dnes, manžel Pavly má mít závody se svou lodí, ale pravděpodobně ze všeho sejde. Takže si jdeme dát snídani, zavoláme si s Pavlou a vyrazíme vstříct dalšímu dobrodružství.

• V pátek večer se zatáhlo a začalo pršet. K tomu se přidal poměrně silný vítr. Ráno po snídani sice déšť poněkud zeslábl a chvílemi nepršelo vůbec, ale pak zase najednou, jako blesk z čistého nebe, se z oblohy spustily proudy vody. Za chvíli zase sluníčko. Zkrátka jako na apríla. Zazvonil mi v deset mobil a prý kde jsme, že se na nás nemůže dovolat, protože zřejmě nemáme signál. Samozřejmě volala Pavla. Slíbili jsme jí, že se přesuneme do hlavního města a přijali její pozvání k nim domů na návštěvu. Obyčejně podle mě trvá návštěva tak dvě až čtyři hodinky, ale jak později podotkl kamarád Petr, na tak dlouhé návštěvě nikdy nebyl.  Ale nebudu předbíhat. Dorazili jsme do hlavního města a opět se spustil liják. Zaparkovali jsme v centru a chvíli čekali, až se počasí umoudří. Za chvíli přestalo úplně. Pavla se řítila proti nám s velkým – ba dokonce obrovským zeleným deštníkem a úsměvem na rtu. Vedla nás takovou spletí a záhyby uliček, že jsem pak prohlásila, že kdyby mě tam někde nechali, tak tam chodím dokola asi pořád. Byli jsme na místě. Ve dveřích, silně zabezpečených několika zámky, nás přivítal Andreas, takže i kastelán hradu Buchlov by mu mohl tolik klíčů závidět. Ale jak nám později vysvětlil, obavy byly na místě, neboť mu nedávno někdo vykradl dílnu. Přesunuli jsme se v tom starém krásném domě do nejvyššího patra, které Pavla se svou rodinou obývá. Jejich obydlí je moc příjemné a není nijak luxusní, ale má prostě duši a to mám moc ráda. Usadili jsme se u velikého stolu a samozřejmě každý vyfasoval plechovku piva. Jak jinak. Rozvinul se rozhovor ve spleti jazyků angličtiny, češtiny a řečtiny, neboť na návštěvě byl spolu s námi i kamarád Andrease – Jorgos. Měli spolu odpoledne vyrazit na závody jachet. Po několika pivech Pavla připravila špagety s tuňákem a rajčaty a musím říct, že to bylo opravdu velmi dobré a nepíšu to jen proto, kdyby náhodou tento blog četla.  Po jídle následovalo – jak jinak – pivo. Musím ale podotknout, že na návštěvu jsme dorazili zhruba o půl dvanácté a už se schylovalo ke čtvrté hodině odpolední. Andreas se najednou vymrštil a prý se jde chystat na závody. Padla i nabídka, kdo by měl zájem, že ho vezme na závody. Nikdo. Ale jak už byl na odchodu, tak můj muž Luděk se zřejmě po těch pivech přece jen osmělil a prý že on jede taky. Nasedl s Andreasem na skútra a vyrazili. Viděli jsme ho pak až večer. Zbytek, tvořící Pavlu, její děti, Petra, Jitku a mě s Jakubem, se rozhodl, že je půjdeme šmírovat z pevnosti, jak startují. Počasí se umoudřilo a venku svítilo sluníčko. Propletli jsme se páru uličkami a byli jsme na pevnosti. Samozřejmě chtěli vstupné. Pavla jen prošla a mávla rukou na pokladníka, něco na něj řecky zařvala a šli jsme bez placení. Vyšli jsme na nejvyšší místo na pevnosti a pozorovali jachty, jak se chystají ke startu a hádali se, na které jsou vlastně naši chlapi. Po chvíli bylo odstartováno a my šli na druhou stranu pevnosti, kam se Pavla s dětmi v létě chodí koupat a na chvíli se usadili v malé taverně na břehu. Proti nám jachty a děti se bavili tím, že házeli různá dřeva do vody a druhým klackem je zase lovili. Moje nervy! Už jsem viděla Jakuba, jak se tam ráchá mezi jachtama. Naštěstí k tomu nedošlo. Pavla mě sprdla, že mám syndrom starší matky a ať nechám dítěti volnost, že kdyby něco, tak ho vylovíme a hotovo.  Po nějaké době jsme děti svolali, prošli opět pevností a celým městem a mířili si to k Pavle domů. Děti toho měly už jistě dost a tak jsme se rozhodli, že je necháme doma a k hlídání se nabídl Petr, prý si na chvíli pohoví. My baby, jsme se vydaly do víru velkoměsta. Prošly jsme uličkami a jen zíraly. Ani by vás slovo krize nenapadlo, natož aby jste ho užili ve spojitosti s Řeckem. Zboží různých vůní a barev, vyřezávané věci z olivového dřeva, mýdla, olivové krémy, likéry z kumkvatu, koření, oblečení, kabelky, zkrátka na co si člověk vzpomene. Já koupila mému námořníkovi velké prkénko z olivového dřeva, a musím říct, že měl z něj opravdu radost. Na jednom náměstí jsme se s Jitkou a Pavlou usadily, daly jsme si kávu a stále si měly co říci. Pavla pak zvedla telefon, jelikož už bylo téměř půl osmé večer a volala svému muži, jak to vypadá na lodi. Ten jí odpověděl, že takový vítr na lodi ještě nezažil a že jsou už na cestě zpátky, což původně za tento čas by dopluli na jih, kde závod končil. Přesunuly jsme se s holkama k Pavle domů a s hrůzou čekaly, co se tam dělo. Už dole na schodišti jsme slyšely divoký rock and roll, děti hrály Petrovi na klavír.  Přežil to, ale pak se přiznal, že když chtěl mít od nich chvíli klid, že se do pokoje zamkl, ale netušil, že celý byt je průchozí, takže smečka se pak vřítila druhou stranou.  Uklidnili jsme rozdivočelé děti a vydali se všichni do nedaleké taverny, kde Pavla zamluvila stůl a kde se schází hlavně řecká komunita a turista zde nezabloudí. Typická a příjemná tavernička neměla žádné jídelní lístky, Vasilis nám donesl jen v bloku rukou napsáno, co dnes mají v nabídce a my si na druhý papír vymysleli, co z toho budeme chtít. Nenabízeli tam klasická jídla a celé porce, ale jen tzv. „mezze", což jsou v podstatě předkrmy a to jak studené, tak teplé. Objednali jsme několik talířků a každý si bral, na co měl v tu chvíli chuť. Alespoň pro představu – měli tam masové kuličky, dolmades (vinné listy plněné rýží), smažené robotničky a kalamáry, tzaziky, smažené plátky lilku, smažené rajčatové placičky a jiné dobroty, k pití víno, pivo a další nápoje. Přišli další a další Pavlini přátelé, buďto původně z Čech, nebo se tu vdaly či oženili. Najednou nás bylo u stolu asi deset. Děti seděli vedle u menšího stolku a hráli si, pak šli běhat ven, jelikož venku auta nejezdila a bylo to celé uzavřené jakoby na malém náměstíčku. Po chvíli dorazili i na naši námořníci. Smáli jsme se nad historkami, co vyprávěl můj muž, protože ho očváchla i jedna větší vlnka, byl promočený na kost, ale nedokázal v tom větru Andreasovi říci, či se ho zeptat, jestli nemá nějakou bundu navíc. Musím jen podotknout, že Pavla ho bundou vybavila, když odcházel od nich z domu, ale zřejmě i pod vlivem Zubra tomu nevěnoval příliš pozornost, takže když mu vrazila do ruky tašku s bundou a dalšími pivy, domníval se, že vše musí donést na lodˇa pak samozřejmě zase zpátky. Takže bundě bylo teplíčko v podpalubí. Další problém byl, že se mu po těch pivech chtělo na záchod. Drama, co popisoval, jak se nakláněl za větru z lodi a jak celá akce probíhala, si s dovolením nechám raději pro sebe. Zkrátka to nějak zvládl a ve finále, když se blížili na cestě zpátky do přístavu, tak zjistil, když šel do podpalubí pro kýženou tašku, že nejenže je tam pro něj bunda a pro všechny pivo, ale v podpalubí je i záchod!  Ale aspoň jsme se měli čemu smát. Večer se chýlil ke konci, blížila se desátá hodina a Jakub si třel už očička, tak padlo rozhodnutí se téměř po desíti hodinové návštěvě rozloučit a jet zpátky do Liapádes. Rozhodnutí padlo, ale Pavly jsme se zapomněli zeptat, jak se dostat z oné taverny k našemu autu. Luděk nás vedl, prý on to tady zná, že ví správný azimut a tak jsme chodili jak pitomci po městě a přestože jsme byli od auta asi jen pět minut, tak po půl hodině jsme ho milostivě našli. Krásná noční procházka Kerkyrou. Nasedli jsme a Jakub v momentě usnul. Za další půl hodinku jsme byli v Liapádes, Jakuba přenesli do postýlky, sundali mu oblečení, přikryli a ten se vzbudil až ráno.

• V sobotu jsme se s Pavlou domluvili, že v neděli ráno si dáme sraz u čerpací stanice v Pyrgosu, tam ona zanechá svého malého Matíze, sedla za námi do auta a děti byly v zavazadlovém prostoru a musím podotknout, že se jim tam velmi líbilo a dělali tam pěkné kousky a křičeli a smáli se na celé kolo. Andreas zůstal doma a pracoval. Vyrazili jsme na nejvyšší horu Kerkyry na Pantokrator, který má cca 906 m.n.mořem. Pár turistů tady bylo, ale opravdu by je člověk spočítal na jedné ruce. Pěkně vyfukovalo a ochladilo se, ale sluníčko i tak mezi mraky sem tam prosvítalo. Nahoře je velký vysílač a pak také menší kaple, kde Pavla na boční dveře zaklepala a tu se objevil minich, její kamarád. Bylo to velmi milé setkání a můj muž se s kamerou samozřejmě ostýchal cokoliv točit, ale Pavla se hned ptala mnicha, zda mu to vadí a tomu nejenže to nevadilo, ale i se s námi vyfotil a my od něj koupili na ochranu od nejvyššího jeho vlastnoručně vyrobené korálky na ruku. Rozloučili jsme se s Efcharístem, jak znělo jeho mnišské jméno a nasedali do Land rovera. Konečně přišla šťastná chvíle mého muže, protože Pavla ho nalákala, že bychom mohli právě z Pantokratoru sjet džípem k jedné zapomenuté vesničce z 16. Století, která je úplně opuštěná, ale kouzelná. Jelo se, jak jistě mnozí předpokládají – po makadam road, tak si Luděk konečně tzv. „nahodil" auto, jak se říká v hantýrce džípařů, když má auto od bláta. Vesničku jsme prošmejdili skrz na skrz, děti se honili a sbírali broučky a polní květiny, my s Jitkou běhaly s foťákem a tu a tam se vynořil z houští Luděk s kamerou. Pak jsme sjeli až dolů na hlavní cestu, dorazili zpátky k čerpačce, kde měla Pavla auto a jeli v jejích stopách do příjemné taverničky, kousek od Liapádes, do vesničky Doukades. Dali jsme si musaku, souvlaki, pivo a děti chtěli smažené kalamáry. Po obědě jsme se s Pavlou a dětmi rozloučili a ti nabrali směr Kerykra a my směr Liapádes. Po krátkém odpočinku ve studiích a relaci s rodinou se Luděk rozhodl, že bychom mohli ještě vyjet po okolí a našel si na mapě nějaké styčné body, kam se chtěl podívat. Jen co jsme nasedli do auta a vyjeli, Jakub usnul. Jeli jsme opravdu jen kousek a to na okraj Liapades a do blízkých vesniček, až na okraj a z útesů pozorovali moře a okolí. Jeli jsme autem našich přátel,protože Luděk tvrdil, že trasa, kterou vymyslel, je pouze po asfaltu. Nebudu to rozebírat, zkrátím to, prostě „nahozené" auto mají už i Krabicovi. Kolem osmé jsme se vrátili, zasedli na zahradu před studia a probírali zážitky dne a úskalí života všeobecně. Na krátkou chvíli a jednu skleničku si přesedla i majitelka studií Edita se svou maminkou. Bylo fajn. K našemu povídání nám svítila doslova hejna svatojánských mušek, kterých je tu plná zahrada. Pan Karafiát měl asi po vínu podobné stavy jako my, proto ty pohádky vlastně i vznikly, proto, abychom mu nefušovali do psaní, jsme se odebrali po nějaké době do postýlek. A teď je ráno, před chvílí se vzbudil i Jakub a my se chystáme na výlet do Paleokatrísy a jejího okolí.

Vstávání je tu poněkud těžké. Sice nás ráno budí sluníčko až přímo do pokoje, ale snad proto, že jsme na dovolené, lenivě poleháváme i do devíti hodin. Po snídani jsme tedy vyrazili do Paleokastrísy. Je to malé městečko na západě Kerkyry s krásnými malými plážemi, kde se dá i půjčit např. motorový člun, nebo můžete jet na výlet ponorkou, které shodou okolností organizuje naše paní domácí a majitelka v jednom – Edita Kachlová. Paleokstríse dominuje na kopci nad městečkem klášter, který je přístupný zdarma veřejnosti a my po zkušenosti z dřívější doby z něj máme moc dobrý pocit. Mniši si tam sami prodávají své víno, med, koření a žijí dále svým způsobem života, jako by tam ani nikdo cizí nebyl. Jakuba samozřejmě zaujaly nejvíce spící všudypřítomné a různobarevné kočičky. Jelikož máme doma dvě, kterým on zásadně nedá pokoj, bylo logické, že i ty v klášteře se mu líbily a chtěl je taky domů. Prý pro naše kočičky na hraní... Prošli jsme si klášter, fotili si výhledy a tu se proti nám šinul docela slušně zakulacený starý mnich. Viděla jsem, že má Luděk nastartovanou kameru, tak jsem sehrála scénku a slušně a patřičně nahlas mnicha pozdravila „Kalimera", pak jsem se ale zarazila, protože tímto pozdravem se vlastně zdraví dopoledne a já netušila, kolik je vlastně hodin, tak jsem se opravila a pozdravila ještě jednou – „Kalispera". Načež se mnich otočil a řecky mi učinil přednášku, že nejlepší je zdravit „Olimera" , což je údajně pozdrav na celý den. U mnicha v obchůdku jsme zakoupili víno a olivový olej a oregano a vydali se ještě na menší procházku na nedaleký výběžek s krásnými výhledy. Najednou před námi zabrzdilo auto a nějaká šílená ženská zastavila těsně před námi. Už jsem chtěla na babu vyletět, ale začala jsem se smát, protože z auta se ozvalo : „Ahojte tuláci!" Byla to Edita a byla u kláštera za dívkou, co tam rozdávala letáky lákající na jejich žlutou ponorku. Dala nám ještě pár tipů, co nevynechat a byla za chvíli fuč. Jeli jsme na další záchytný bod a to na výběžek Afionas, nedaleko od Ag. Georgios, o kterém nám pro změnu vyprávěla Pavla. Vzali jsme to přes vesnici Lakones, která je tak úzká, že tam musejí být semafory na začátku a na konci vesnice a projíždí se průběžně. Před lety, když jsme tady s Luďkem byli, jsme právě v této vesnici byli i na oběd a jak jsme se blížili k taverně, kde jsme tenkrát byli, rozhodli jsme se, že ji z nostalgie prostě navštívíme znovu. Nespletli jsme se. Opět to úžasné jídlo a milé prostředí, majiteli jsou dva starší a usměvaví manželé a mě hned při příchodu vlezla do nosu až neuvěřitelně příjemná vůně. Bylo to stifado a my ho měli za chvíli na stole. Stifádo je dušené králičí nebo hovězí maso s malými cibulkami, ale maso se téměř rozsýpá. A chuť je nepopsatelná...To si musíte vyzkoušet každý sám. Jako mezzes – tedy předkrm, jsme si dali společně taramosalatu, což je pomazánka umíchaná z rybích jiker a já nic lepšího nejedla. Úžasné a jednoduché. S nacpanými bříšky jsme se přesouvali do vesničky Afiones, ale cestou, protože bylo dost horko a my byli nacpaní až po okraj, zaparkovali jsme na pláži v Ag. Georgios, kde jsme se vylepili do písku a pozorovali a poslouchali moře. Tedy pokud se to moři podařilo a přehlušilo našeho Jakuba, který byl nadšený ze zastávky asi nejvíce a v momentě byl nahý a válel se po pláži ve vodě a písku. Na výběžek jsme dorazili a vydali se na cestu pěšky. Plážičku, kterou nám Pavla popsala jsme stejně nenašli, ale najednou jsme viděli, jak se od západu valí bouřka s blesky a v dálce bylo vidět, že tam docela slušně prší. Neváhali jsme, dali se na cestu zpět a sotva jsme dosedli do auta, průtrž byla tady. Cestou do Liapades volala Pavla, jak se máme a co je nového a já jí prozíravě práskla, že Petra bolí za krkem, jestli neví o nějakém masérovi, že to má pravděpodobně bloklé. Pavla skončila hovor a volala znovu za chvíli, prý večer má sice zkoušku na saxofon v kapele, ale po deváté s Andreasem přijedou a Petr dostane injekci. Ten moc nadšený nebyl, ale na druhý den přiznal, že se mu z větší části ulevilo. Tak prý v pátek dostane ještě na cestu druhou.  Tak uběhlo pondělí, Pavla s Andreasem odjeli a my ulehli. Kaliníchta.


Tento den si chlapi vymysleli, že pojedou na výlet spolu zpátky pod horu Pantokrator, jelikož Petrovi se tam v neděli díky bloklému krku nechtělo a neměl na to ani náladu. Luděk mu chtěl ukázat a znovu si nafotit tu úžasnou opuštěnou vesničku, kam nás v neděli zavedla Pavla. My s Jitkou a s Jakubem jsme chvíli lenošili na pokoji a na zahradě a pak jsme vyrazili na Achilion, dřívější sídlo císařovny Sissy. Já věděla, že to je nádherná záležitost a nechtěla jsem, aby o to i Jitka byla ošizena. Chlapi to zjevně moc nezajímalo. Akorát já si to před léty, kdy jsem tam byla, moc neužila, protože bylo extrémní horko a my tam trpěli jako psi. Teď bylo vše jiné. U vchodu nám sdělili, že dnes je vstup zdarma, což nás nijak nenaštvalo a šlo se. Zahrady nezklamaly a jelikož v dálce se krčila bouřková mračna, bylo vše nasvíceno úžasným světlem. Doslova jsme se vyřádili s kamerou i foťákem. Na cestě zpátky nás bouřka dohnala. Za Kerkyrou už slábla a v Dassii na severovýchodě už ustala úplně. Byly jsme hladní a tak jsme zapadli do taverny v Pyrgosu na souvlaki. Přecpané a spokojené jsme se vrátili do Liapades a sotva jsme zaparkovali, dorazili i naši nejmilejší. Odpledne jsme s Jitkou odmítly jakoukoliv činnost a oni se vydali po přestávce na obhlídku místních plážiček. Já pomohla Editě a její mamince s instalací některých programů na úpravu fotek s hudbou a ukázala jí, jak se upravuje a stahuje video v pc. Je další ráno, Jakub vedle mě ještě chrní, sluníčko mě šimrá na patě a já si půjdu uvařit kávu a na pc pustím svého muže. Je třeba probrat, kam se vydáme dnes. Olimera všem!

Po snídani jsme se rozhodli, že Petr s Jitkou chtějí jet sami, tak pojedou svým autem zřejmě na jih. My se domluvili, že bychom se mohli vyjet podívat na nedaleký klášter za Glyfádou, o kterém se mimo jiné zmiňuje i Pavla ve svém průvodci. Projížděli jsme malými vesničkami a úzkými uličkami a pak už viděli ceduli s nápisem „Myrtiotissas monastery" , na nedalekém parkovišti jsme zaparkovali auto a vydali se po docela strmé cestě směrem k moři. Zároveň šlo dolů i pár dalších lidí, jelikož dole byla i malá pláž. Klášter jsme zatím neobjevili. Luděk šel ještě více dolů a já vytáhla mobil a volala sos Pavle. Po jejím vysvětlení to bylo jasné, museli jsme až dolů k moři, tam přejet podél moře a pak vzhůru do kopce ke klášteru. Dolů na pláž vedla betonová cesta. Avšak cesta kolem moře byla z nasypaných kamenů a to jen tak, aby se dalo projet malým džípem. Já to viděla, že půjdeme pěšky, můj muž to viděl jinak. Jedeme a hotovo. Vyběhl z auta a začal přihazovat další a další šutry, abychom mohli projet. Ve mně by se nikdo krve nedořezal. Už jsem to viděla, že tam zapadneme jako vlastenci. Luďkovi ale jen svítili oči a prý ať nestřečkuju, že to zvládneme. Neměla jsem na to nervy a raději vystoupila z auta a snažila se mu aspoň ukazovat kudy tudy. Projeli jsme to, ale já byla zpocená až na zadní části těla. Zaparkovali jsme pod klášterem a spatřili mnicha, který zalíval květiny. Slušně jsme pozdravili a vyřídili i pozdravy od Pavly, protože ti dva se znají. Usmál se a zval nás dál na prohlídku kláštery. Žije tam sám, pouze s malým psíkem Mírou a vlčákem Írou a několika kočičkami, včetně asi 8 malých koťátek, ze kterých jsme my dva s Jakubem byli u vytržení. Ukázal nám své teritorium, bývalou maličkou továrnu na zpracování olivového oleje, svou kapličku i modlitební místnost a vysvětlil nám, že klášter se jmenuje Myrttiotissas podle toho, že se tady pěstovala hlavně rostlinka myrtha. Musím zdůraznit, že odsud byly úžasné výhledy. Rozloučili jsme se s mnichem, ten nás poprosil, ať vyřídíme pozdravy Pavlíně a ta ať se někdy za ním staví a vydali se po šílené cesty, kde jsme málem zapadli, zpátky. Pokračovali jsme po cestě dalšímu klášteru, ten byl sice uzavřen, mniši byli pravděpodobně v nedaleké vesnici, ale byla odtud úzká pěšinka ke krásným vyhlídkám, tak procházka byla na místě. Klášterů už bylo pro dnešek dost, tak jsme po chvíli zamířili ještě více na jih k nevelké laguně s názvem „Lake Korission" . Chtěli jsme se podívat až na konec cesty, projeli jsme posledním houštím a najednou jsme se ocitli na útesu, asi 5 metrů nad mořem, kde cesta končila. Zatrnulo nám, protože když se byl Luděk podívat opartně, v jakém stavu vůbec výběžek je, zděsil se, jak je vodou podemletý a už jsme couvali zpátky. Pak na vedlejší pláži, kde jsme byli téměř sami, sem tam prošel kolem nějaký německý či anglický starší pár, jsme pak asi dvě hodiny zůstali a odpočívali. Jakub sbíral škebličky, sluníčko svítilo, ale protože byl docela slušný vítr, tak koupat se nedalo. Ale bylo příjemně. Na cestě zpátky jsme se zastavili v nedaleké taverně, kterou jsme objevili už před lety při první návštěvě. Je to spíše malá domácí farma a mají malou tavernu u cesty. Nabízejí pouze jedno hlavní jídlo a to kleftiko – buď jehněčí nebo vepřové, z předkrmů tzaziky a zapečenou fetu. Zvolili jsme zapečenou fetu a s domácím, ještě teplým kukuřičným chlebem to byla opravdu slast. Ani kleftiko nezklamalo a bylo to asi nejlepší jídlo, jaké jsem kdy v Řecku vůbec jedla. Sladkou tečkou pro mě byla úžasná kávička. Jakub k mému překvapení zvládl téměř celou porci také sám, bylo to opravdu úžasné a on mi to i potvrdil, že mu to moc chutná. Maso bylo uděláno tak výborně, že se rozsýpalo, žádné šlachy, kosti a podobné neduhy. Prostě rajská mana. Rozloučili jsme se s majiteli a vydali se na cestu zpátky přes Kerkyru a vzhůru na západ do Liapádes. Ještě večer jsme cítili na patře tu úžasnou chuť kleftika a usínali s úsměvem na rtech, že máme další báječný den za sebou.


Ve čtvrtek jsme se probudili do deště. Přesto jsme se rozhodli nezahálet a vydali se do nedalekého pivovaru, zřejmě jediného pivovaru na ostrově. Byl nám samozřejmě doporučen, jak jinak – než Pavlou. Vyrazili jsme a právě projížděli přes vesničku Makrades, kde nám kdysi jeden místní obyvatel vnutil dost zvláštním způsobem své produkty, které u cesty prodával. Je v tom trošku finta. Všechny ukazatele kolem byly jakoby zničeny a on ve chvíli, kdy tudy projíždíte autem vystartuje ze svého příbytku s mapou a ptá se vás anglicky, kam jedete. Vy mu odpovíte jako my, a on vám trasu ochotně vysvětlí. Pak jen tak mimochodem vám začne nabízet med, víno a jiné své produkty k ochutnání. Už jsme se smáli, protože přesně takto nás vypekl i před lety, ale přesto jsme mu dali opět šanci a přestože před lety bylo jeho víno zcela nepitelné, rozhodli jsme se ho podpořit v podnikání a jednu láhev opět zakoupili. Je třeba zdůraznit, že to s vínem, co nám dával ochutnat moc společného nemělo. Víno zase skončilo v záchodě. Ani při nejlepší vůli se to prostě nedalo. Ale zpátky k naší cestě. Pivovar jsme našli poměrně rychle, přeptali se na Spyrose a vyřídili pozdravy od Pavly. Byli jsme následně provedeni pivovarem i s ochutnávkou a výkladem a se 4 kartóny piva po 12 kusech jsme opouštěli brány pivovaru s úsměvem na rtech. Zítra nás prý Spyros očekává na slavnostech v Kerkyře, kde bude své nepasterizované a nefiltrované a naprosto přírodní pivo prodávat. Naše cesta pokračovala přes Sidari, ale jelikož dost pršelo, jen jsme to tam projeli. Další zastávkou byla taverna na pláži v Astrakeri, která se jmenuje „u tří bratří" a syn majitele – Jorgos se s vámi perfektně domluví česky. Příjemný kluk asi okolo 30 let nás přivítal s úsměvem a když jsme mu řekli, že jsme přátelé Pavly, byl rád ještě více. Přecpali jsme se maximálně. Jejich taverna se specializuje převážně na ryby, tak jsme začali „taramosalatou", pokračovali žralokem s pikantní omáčkou, grilovaným žralokem, rybičkami „gavros" a smaženými kalamáry. Samozřejmě jsme popíjeli korfské pivo a bylo nám blaze. Po úžasném obědě jsme se s Jorgosem rozloučili a vydali zpět do Liapades a protože pořád prší, odpočíváme a já mám chvíli napsat pár řádků do blogu. Zítra bude náročný den, čekají nás slavnosti v Kerkyře, tak věřme, že se počasí umoudří.


V pátek ráno jsme vyjeli z Liapádes poněkud dříve, jelikož jsme se chystali na slavnosti do hlavního města a Pavla tady měla jít v průvodu a hrát s kapelou a abychom měli kde zaparkovat. Jako na jediném z jónských ostrovů se 21. Května slaví den, kdy byly Jónské ostrovy připojeny k centrálnímu Řecku. Zaparkovali jsme a našli věž Sv. Spyridona, oproti kterému Pavla a její rodina bydlí a šli zazvonit, že jsme dorazili. Nesli jsme s sebou pozdrav z korfského pivovaru v podobě kartonu piv. Andreas i Pavla nás zřejmě viděli rádi. Usedli jsme a dali si pivo. Řeč plynula a po chvíli se Pavla začala chystat a oblékat do slavnostní uniformy. My zůstali ještě chvíli s Andreasem a dětmi, který nám ukázal celý dům, včetně historicky zařízeného spodního patra. Nádhera… Jelikož oběd už byl téměř hotov a Andreas měl jistotu, že se nic nespálí, vydali jsme se do ulic. Lidí jako na 1. Máje u nás. Všude hrála hudba, kavárny plné, měli jsme co dělat, abychom se neztratili a neztratili samozřejmě děti. Jakub se vedl se Zuzankou za ruku a Daník poskakoval vedle svého otce. Luděk se nám pomalu s kamerou ztrácel v davu. Zastavili jsme na okraji trasy, kudy měl jít průvod a dychtivě vyhlíželi, co bude. Střídala se kapela s kapelou, pochodovaly zástupy dětí různých škol, sestra z Červeného kříže, námořníci, postižené děti, různé druhy krojů, které za ta léta symbolizovaly jónské ostrovy a další a další pochodující. Luďka i Andrease nejvíce zaujaly dobře vyvinuté a hrdě se prsící a pochodující paní učitelky, takže oba svorně pokyvovali hlavami, že by se rádi klidně do školy vrátili a byli i repetenty.  Poslední kapelou, která pochodovala, byla ta s Pavlou. Pavla vcelku soustředěně a důležitě hlídala noty, držela krok a neopomněla i na úsměv pro kameru a fotoaparát. Až mě mrazilo na zádech, jaký jsem z toho měla zvláštní, ale příjemný pocit. Každému zástupci z pochodujících se tleskalo a před hlavní tribunou krajní pochodující zvedl vždy pravou ruku a jako na povel se celý zástup podíval vpravo na tribunu a tím ji vzdával čest. Bylo dopochodováno a my se prodírali mezi lidmi zpátky k Pavle domů. Pavla dorazila chvíli po nás a Andreas začal servírovat oběd. Nejprve se najedly děti a pak po Zubrovi, jsme dostlali jako předkrm pravé řecké jídlo, a to mrkev s hráškem, brambůrkami a lehce osolené a okořeněné. To by nikdo nevěřil, jak něco tak jednoduchého, může být chutně upraveno. Jako další chod po kalíšku slivovičky bylo pečené krůtí maso a opékané, musím podotknout, že úžasné brambory a salát. Nemělo to chybu. Andreas se prostě jako šéfkuchař vytáhl. Byli jsme totálně plní, ale nemohli jsme odříci ještě domácí sýrový koláč, který taky neměl chybu. Debata plynula a mému muži se začal rozvazovat jazyk i v angličtině. Když s Andreasem začali probírat baby, shodli se na věku kolem třiceti let a pak z mého muže vypadla naprosto úžasná kombinace, kdy tvrdil, že starší ženy jsou k nakousnutí, ale nesmí být protivné jako po přechodu, což vyjádřil anglickým slovíčkem „Crosing“, což ve skutečnosti přesně přeloženo vyjadřuje ale přechod pro chodce. Řvali jsme smíchy a nemělo to prostě chybu. Jelikož slivovice i piva a nakonec co budu zapírat, i vína bylo dost, tak jsme se vydali to rozdýchat do města. Plantali jsme se doslova v korfských uličkách a pozorovali lidi, krámky, přetékající zbožím a relaxovali. Bylo teplo a sluníčko svítilo. Zas hodinku jsme se vrátili, vyzvedli si dítě, které zůstalo s dětmi u Pavly doma a hrálo si a následovalo rozloučení s Andreasem, se kterým se už neuvidíme. Nasedlo se do auta a vyrazili směr Liapádes. Byl hezký večer a my usínali plni dojmů a zážitků a Pavlou a její rodinou. V sobotu bylo naplánováno lehké relaxování a pomalu chystání na cestu, jelikož v neděli ráno chceme vyrazit už směrem domů. Všechno ale bylo jinak. Seděli jsme po snídani a přemýšleli, co budeme dělat a kam naposledy vyrazit, když dorazila Pavla a dovezla chybějící průvodce, co jsem slíbila několika kamarádům doma. V tu chvíli se ale objevila majitelka ubytování Edita a nabídla nám, když je tam krásný den, výlet na ponorce. Nešlo odmítnout a i s Pavlou a jejími dětmi jsme se vydali na kýžený výlet. Bylo nádherně a děti měli o to větší zážitek, že je kapitán Alex nechal i řídit ponorku. Pak jsme se vydali zpátky k Jorgosovi na pláž Astrakeri na rybí speciality a ani tentokráte jsme nelitovali a byli spokojeni. Grilované garnáty, žralok, tzaziky, taramosalata, dorada, prostě vše bylo super. S plnými bříšky jsme se ještě vydali na prohlídku severního pobřeží a pak už balit. Takže už máme pomalu sbaleno, byli jsme se naposledy na Korfu podívat na pláž Rovinja a zítra ráno vyrážíme směr domov přes Albánii a Černou Horu. Budu se těžko loučit s tak báječnými lidmi na Kerkyře a hlavně s Pavlou, její rodinou a Editou Kachlovou. Bylo tu báječně a jak se znám, budu mít zase ráno slzy v očích při opouštění tohoto rajského místa.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (10)
04.07.10 21:24 kečo
Velmi výstižné, u Edity Kachlové v Liapades to znám, pocity jsem odtamtud měl a doufám, že je opět budu mít podobné, ale tak krásně bych je asi nebyl schopen popsat.
23.06.10 14:53 sokolnice
Krásné , byla jsem tam s vámi byl to zážitek,díííííííííííííky
22.06.10 08:42 edith
Děkuji všem za přečtení a milá slovíčka...vážím si toho..:-))
18.06.10 19:32 niky6
Báječně napsáno, srdíčkem. Nemám ráda jen suchá fakta a tento cestopis je napsán dle mého gusta. Sálá z něj prostě pohodová dovolená. Editko, moc ti za něj děkuji, krásně jsem si početla.
16.06.10 23:02 Szapet
Skvěle napsáno ! Ufff ... jak moc nám to naše zamilované Korfu chybí ... ale letos - po dvou letech - se už zase chystáme ...
15.06.10 11:58 edith
Katuško pošlu ti přes dráty nějaké to stifádko...:-))
14.06.10 21:18 katarinaBA
Výborné. Presne tento štýl cestopisu sa mi páči. // Len tak na okraj, po prečítaní som ostala hladná :)) //
14.06.10 21:17 Olina
Tak jsem ty slzičky měla nakrajíčku, při čtení , díky mooooc pěkné ....
13.06.10 20:30 edith
To je fajn..přístě si tě vezmu s sebou..:-))
13.06.10 17:12 Joanna
Tak mám pocit, že jsem na Korfu byla s tebou...........tak vyčerpávající a úžasné informace žádný bedekr nenabídne...
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
bRaM5
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝edith˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy4
Galerie2
Videa1
Hotely11
Diskuze2
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací