Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 6 | 28
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Lassi koncem června 2009

Autor:
Zařazeno:
Kefalonia
Napsáno:
06.02.10 23:30
Fotografií:
27
Přečteno:
10407
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 07:50
23 °C
Polojasno
bezvětří
KEFALONIA – Ostrov jediné pořádné pláže ?

Je pravdou, že naturel ostrovanů nás dvakrát za srdce nevzal. Snad proto, že jsme se na Kefalonii vydali až po návštěvě prázdných venkovských ostrovů v Egejském moři, snad proto, že sázka na letovisko Lassi dvakrát nevyšla. Snad proto, že jsme chtěli hledat řecký venkov. Už koncem června bylo na ostrově rušno a většina turistů se přesouvala kolem dokola po notoricky známých atrakcích (kde jsou ty vesničky Samosu, ve kterých z turistů nebyla ani noha). Zklamaly nás plné pláže (kde jsou ty liduprázdné z Chia) a silný provoz (kde jsou ty pusté z Lesbu).

OSTROV S PONĚKUD ZVLÁŠTNÍMI LIDMI
Škoda. Drsná a krvavá historie ostrova zanechala v dnešních obyvatelích spíše povrchnost než genia loci. Z Kefalonie prostě odešlo příliš mnoho lidí a spousty jiných přišli. Proto má i v Řecku pověst jakéhosi „divného kraje“. V každém případě nám přišlo, že je tu (ze všech míst co jsme za jedenáct let navštívili) nejméně „řecky“. Tento dojem umocňuje řada pronajatých taveren a ubytovacích kapacit vlivnými a bohatými peloponésany a athéňany, kteří koupené taverny a apartmány pronajímají dalším, čím vytváří nepůvodní prostředí.

JIŽNÍ POBŘEŽÍ
Zlý jazykové tvrdí, že jih je na Kefalonii tím nejhorším k navštívení. Nemyslíme, že je to úplně pravda, protože zvláště okolí Argostoli a oblast Katelios patří naopak k tomu nejlepšímu. Jih jen prostě dokumentuje rozervanost ostrova. Střídají se na něm klidná a původní místa s ruchem a běsněním turistického ruchu.

ARGOSTOLI - hlavní město a jeho okolí
Hodně jsem se zmýlil když jsem kdysi Mytilene na Lesbu nazval provinčním městem. Argostoli - to je ta pravá provincie! Ale už po hodině se mi tu líbí a nakonec město patří k tomu nejhezčímu na co po návratu vzpomínáme. Žije si svým domorodým životem a o turisty jeví zájem tak akorát trajekt do Lixouri a taverny v blízkosti nábřeží (bohužel všechny dost mizerné úrovně). Jízda přístavem je ve špičce chaotická, pobřežní promenáda s palmovím věčně prázdná, místní autobusák zastrčený na konci města a park stále rozkvetlý. Řecko jak má být.

Hlavní promenádou není nábřeží, ale korzo na třídě Litostrotou vybíhající souběžné s přístavem z centrálního náměstí Platejs Valianou, které se večer co večer plní Řeky, spoustou mládeže a prodejci. Kavárny a kluby jsou obsypané, špičkově vyfiknuté maminy tlačí kočárky, staříci pokuřují a všude kolem pobíhají děti. Zároveň všichni dohromady někam jdou, hlučí, nakupují, okukují výlohy nebo telefonují, takže turista tu nemá skoro žádný prostor a ani sem moc nezapadá.

Z nábřeží se přes záliv krásně pohlíží do pustých hor a plánují se výlety, stejně tak dobře se sedí na výběžku za trajekty (naproti jedné z mála dobrých taveren) a pozorují vody zálivu. Od městského parku je působivý výhled na pohoří Enos, věčně obklopeném mraky. O kus dál k centru leží velké tržiště a naproti němu několik skvělých pekařství a cukráren.
Jen o kousek blíž stojí nízký zalomený most DREPANO (odtud název, Drepano = půlměsíc) a odděluje záliv od laguny Koutavos. Krom rybářů a několika mileneckých dvojic po něm téměř nikdo nechodí. Skůtraři si tudy zkracují cestu zákaz nezákaz, ale už v podvečer je klid. Nejhezčí pohled z mostu na město je od památníku Radikálu. Na druhém břehu lze dojít ke starému anglickému hřbitovu. Cesty odtud vedou na poloostrov Paliki, pláž Myrtos i do pohoří Enos.

Z historie se ve městě (jako na celém ostrově) nic nezachovalo. Co nezničila 2. sv. válka, dorazilo zemětřesení v roce 1953. Proto město už nikdy nenabylo původní krásy ani významu. Za návštěvu stojí národopisné a archeologické muzeum a pak ještě ty taverny, ve kterých jsou na zdech staré kresby, fotografie či plakáty z doby před zemětřesením.
Cestovatelé mohou co půlhodinu plout TRAJEKTEM do LIXOURI na poloostrov Palliki, což je dobrý námět na výlet nejen za večeří. Lístky se kupují na lodi během plavby a cesta trvá asi 20 minut.

KATAVOTRES – voda mizí do hlubin
Tento geologický unikát, kde mořská voda proudí do nitra ostrova aby vytekla až na druhé straně v Karavomilos, stojí asi tři kilometry za Argostoli. Mlýnské kolo tak dlouho nikdo neudržoval až se v roce 2008 rozpadlo a je v opravě. Nově vystavěný náhon i cestičky kolem proudů vody mizejících do vnitrozemí ostrova poněkud zastírají onen geologický jev, ale jako celek to tu s kamennými chodníky, vyčištěním celého prostoru a s modernistickou tavernou vysloveně špatné není. Proturistický styl však přehlédnout nelze, takže není divu že romantičtější pohled nabízí paluba okolo plujících trajektů.

FANARI – replika dórského majáku Agii Theodori
Půjdete-li dál za Katavotres kolem zálivu, projdete kolem spartánsky vybaveného kempu (s opravdu hodně špatnou pláží) a ani ne za půlhodinku dojdete na malý mys, kde stojí replika majáku. Pro nás to bylo další z hezčích míst na ostrově. Díky tomu že je maják vystrčený do země nikoho, sem zajíždí jen minimum turistů, protože městský autobus mazaně otáčí už v Katavotres.
Stavba sama o sobě není dvakrát významná ani krásná, takže se každý jen spěšně vyfotí mezi sloupy a odjíždí. Vyplatí se však posečkat a pozorovat záliv, protilehlé Lixouri nebo širé moře. Byli jsme tu několikrát a vždy se zdrželi, moře bylo pokaždé jiné, stejně jako mračna nad horami za zálivem, který měl pokaždé jinou atmosféru a barvy.

FANARI ROUD – zapomenutá asfaltka
Od majáku se dá pokračovat do turistického Lassi po nevýznamné asfaltce zvané „Fanari roud“. Jde asi o šestikilometrovou štreku kolem níž na první pohled není nic zajímavého. Jenže. Okolo rostou pinie, všude voní pryskyřice, sem tam stojí budova místních, olivový sad, pár citrusových zahrad a občas odbočka k zapomenuté plážičce.
Pěkné je jít po „Fanari roud“ i obráceně (směrem z Lassi), protože postupně utichá turistické běsnění a jakmile minete pláž Kalamia a několik taveren, pomalu se vytratíte do řeckého venkova, na Kefalonii tak vzácného. Ale návrat z Argostoli je také hezký – vždy jsme jeli raději tudy, než městem přes kopec (kratší asi o 5km).

PAMÁTNÍK ITALSKÝM VOJÁKUM
Před polovinou cesty od Fanari do Lassi je odbočka k památníku padlým italským vojákům během 2. sv. války. Tam kde šipka velí odbočit do kopce se nezapomeňte podívat vpravo. Je tu část zachovalého vojenského postavení. V půli cesty je od taverny krásný výhled na Lixouri i na maják, v zatáčce před památníkem pak malá kaplička věnovaná Italům a pod ní zničený hřbitov. Svažitá šotolinová pěšina vede až do Argostoli poblíž Katavotres. Nás však zajímá naše asfaltka vedoucí dolů k námořní akademii, protože právě u ní památník leží. Je to klidné a důstojné místo jako tiché a opuštěné memento německé krutosti. Kdo četl Mandolínu kapitána Coreliho, bude to tu pro něj docela silným místem. Ostatní mohou pokukovat po pohoří Enos za Argostolským zálivem.

LASSI – naše bydliště
Lounly Planet nezávislým cestovatelům návštěvu Lassi vřele nedoporučuje a vůbec nepřehání. Podbízivost místních Angličanům nesnese srovnání (Rodos a Kos v plné sezoně jsou úplná selankou). Když jme vybírali Lassi kvůli poloze na ostrově coby nejlepší místo na výlety, rozmlouval mě to kolega. Říkal že, bydlet v Lassi znamená nebýt v Řecku a nevychutnat si Kefalonii. Měl pravdu.

Lassi není víc než čtyřkilometrová na několikrát zalomená asfaltka s roztroušenými apartmány, tavernami a supermarkety. Vše kolem silnice. Takže promenádou po chodníku vedle státovky tam a po večeři po chodníku na opačné straně zpět. Žádné centrum, náměstí, kostelík, bloky budov, uličky, žádná zákoutí ani výhledy na moře. Navštívit se dá pouze Gerasimova jeskyně a rozkvetlé ulička směrem na pláž Antonio.
Všechny taverny zcela podlehly Angličanům. Do tzaziki se přidává majonéza, ke gyrosu servírují kečup a hořčici. Sehnat retsinu je docela potíž, jogurt s medem se nenabízí, vzácné je stifado i jemistes. O řecká slovíčka a fráze tu nikdo nestojí, většinou se po vás nechce víc, než se najíst a rychle uvolnit stůl (kde jsou taverničky Karpátosu), číšníci úsměvy nehýří a radost jim uděláte maximálně výší útraty (kde jsou hrdí majitelé z Chiosu). Doporučit můžeme SYRTAKI s krásným selským interiérem a inteligentní obsluhou nebo SAN LORENZO s milými Řekyněmi.

Navzdory všemu co se píše o Lasských plážích jsou dost bída. Kamenem úrazu je značná přelidněnost, ale najít si svůj koutek lze.

Pláže MEGALI a PLATIA GIALOS jsou pro nás značným zklamáním. Od rána do večera přecpané lehátky a v obležení lidí (víc lidí bylo jen v Nei Pori). Byl by to ráj na zemi – hebký písek, skaliska na pláží, svah porostlý piniemi, obzor v nekonečnu, vlnky, čisté moře. Jen těch lidí je tu asi 3x víc než je normální. Můžou za to taverna s barem přímo na pláži, silná reklama všude po okolí a horní prostorné parkoviště. Každá loď, která v Argostoli přistane žene turisty právě sem. Ona písečná šíje k ostrůvku kousek od břehu není přírodní, ale nasypává se v sezónně k dalšímu umístění lehátek se slunečníky. A také sem míří snad všichni angličtí turisti z okolí.
Leč hodně brzy ráno je tu nadpozemsky a tiché večery lákají na pěkné západy slunce.

Pláž PALEOSTAFIDA je členitým úsekem moře od mysu za Megali Gialos po pláž u hotelu Mediterranean. Jde o soubor úzkých, prázdnějších oblázkových pláží s různými skalisky. Všechny sice ovládají lehátka a slunečníky, ale je tu o poznání méně lidí než na Megali. Nevýhodu je, že jsou úzké. Střední pláži se říká ANTONIO a je takto značená i od Lasské silnice. Název Paleostafida je už jen na starších mapách. Kdyby o kousek dál nestál předimenzovaný hotel Mediterranean, nemělo by to tu chybu.

Pláž GRADAKIA ležící několik set metrů stranou je poslední částí Paleostafidy a jde se k ní z prudkého kopce za supermarketem Dolfinos. Dosud není organizovaná a nabízí nejvíce skalisek a drobných útesů. Protože se nachází téměř mimo letovisko je málo navštěvovaná a dá se tu užít docela slušný klid i pěkně šnorchlovat.

Pláž KALAMIA je pak poslední značenou pláží v Lassi a leží vzdálená 2 km po „Fanari road“. Rok co rok tu plážovník rozhrne pole buldozerem a vytvoří tak svažitou polní cestu k malému zálivu. Komfortem je malé bistro s rákosovou střechou. Slunečníky a lehátka si na pláž nosí každý sám. Bufet má docela zajímavou nabídku a majitel je vášnivým šachistou. I zde je klid, málokdo sem dojde, málokdo pláž zná. Jediná šipka je na nepřehledné ceduli se spoustou nápisů hned za marketem Dolfinos a pokud nejste pozorní, můžete pláž po asfaltce klidně minout. Nevýhodou jsou travní naplaveniny, které se suší na dvou třetinách paty pláže. Kolem útesů se dá šnorchlovat, v bufáči dobře popít a všude kolem je klid. Pro nás to byla nejlepší pláž v Lassi.

Dál na jih směrem k letišti probíhá výstavba ubytovacích kapacit a vypadá to, že Lassi brzo doputuje až k přistávací dráze. Za letištěm je klidnější oblast Katelios a ve vnitrozemí shluk vesnic které si oblíbili bohatí Řekové z Peloponesu. Jižní pobřeží končí letoviskem Skala, odkud se lomí pěkná pobřežní silnice na východ. Ve vnitrozemí je shluk domorodých vesnic a lze odtud začít výstup do pohoří Enos.

VÝCHODNÍ POBŘEŽÍ
Začátek východního pobřeží mezi Skalou a Porosem jsme vynechali, jelikož jsme se obávali, zda nepůjde o druhé Lassi. A protože pobřežní silnice končí několik kilometrů za Porosem, začali jsme průzkum až od přístavu Sami. Dnes mě mrzí, že jsme si neprojeli horskou cestu od Digaleta do Sami, ale všechno se stihnout nedá a silnice Argostoli – Sami také nebyla špatná.

SAMI – přístav lákající k plavbě
Městečko obnovené Brity po zemětřesení v roce 1953 je uváděno jako hlavní přístav ostrova což je značně přemrštěný termín. Leží pod kopcem Ag. Fanentes na kterém se vyplatí prozkoumat zpustlé KASTRO a kdysi patrné antické město Same. Kromě několika rozvalin je tu božský klid (vede sem jen šotolina a tak sem nikdo nechodí) a kostelík se dvěma zvony. Po příkré stezce dojdete ke kapličce Ag. Fanentes se zvonem zavěšeným na stromě a v okolí uvidíte rozvaliny kláštera, ruiny akropole a sotva patrné fresky na stěnách kostelíku Agios Nikolaos. Pěšina vede dál z kopce na pláž Antisamos.

Ale to jsme odbočili. Dnešní Sami leží u moře, má kupodivu upravenou (a věčně prázdnou) městskou pláž se silným příbojem, malou promenádu kolem moře a spoustu taveren kolem přístavu. Kdysi se tu točil film Mandolína kapitána Corelliho, ale to dnes připomíná jen pár názvů na tavernách. Sice nejde o vyslovenou idylu, ale i tak je zde příjemné zastavení. Dobře se tu pozoruje moře a porostlé kopce se vypínají hned za domy. Dá se tu dobře nakoupit i najíst, vykoupat i kam jezdit na výlety. Prostě slušné místo k pobytu, protože kola turistického ruchu se tu otáčí tak nějak pomaleji. Snad proto, že každý spěchá dál na Antisamos nebo odplouvá na Zakyntos, Itaku, Lefkadu či Peloponés.

Pláž ANTISAMOS – marná cesta
Dlouhá pláž leží asi 4km za Sami, je dobře přístupná po užší asfaltce a všeobecně se považuje za hlavní pláž městečka. Lze ji považovat za jednu z nejfotografovanějších pláží ostrova a žene se sem úplně každý (nejenom ze Sami). První pohled z odpočívadla v zatáčce nad pláží na vykrojený záliv s potápějícími se zalesněnými kopečky do moře je úchvatný. Oblouk zálivu a za ním porostlé homole nižšího pohoří prostě nemají chybu.
Bohužel polovina paty pláže je odlesněná, oplocená a připomíná něco jako neprovozovaný obří kemp nebo parkoviště. Čemu vyprahlé místo o velikosti dvou stadionů slouží dnes nám nebylo zcela jasné, ale koupat se s plotem za zády romantické není. Jde o dokonalou civilizační jizvu, která ničí předchozí zážitek ze zálivu. Škoda, nebýt asfaltky vedoucí až dolů, spousty turistů a vykáceného porostu, byl by to tu ráj na zemi (asi jako v zálivech na Samosu).

DROGARATI a MELISANI – dvě známé jeskyně
Anebo také dvě místa, na která nebudu rád vzpomínat. Obě leží v bezprostřední blízkosti Sami a obě jsou jeskyně. Bohužel jejich okolí vypadá jak na hraničním přechodu na Dolním Dvořišti. Spousta asfaltu, předimenzované parkoviště a stánky s cetkama. Jezdí sem každý kdo se na Kefalonii kdy objevil a pro autobusové zájezdy to je hlavní atrakce.
DROGARATI je více - méně zničená jeskyně s pozuráženými krápníky. Místní to svalují na Němce za okupace, Němci na dělníky upravující jeskyni. Ale ať už to bylo jakkoliv, vytěžení dna jeskyně, návoz valounů, betonové chodníky a žluté nasvícení jeskyni dvakrát nepomohlo. Kdo někdy zašel byť jen do průměrné moravské jeskyně bude pro něj Drogarati zbytečnou cestou.
MELISANI leží o kus dál za Sami před Karavomilos. Opět asfalt, obří parkoviště, suvenýry, autobusy, auta. Docela nápaditý tunelový vstup do jeskyně kazí přehnaná servilnost a počet lodičkářů. Ti mají několik nacvičených slovíček asi v šesti jazycích (dobrý den, Praha, jak se máš, foto, děkuji, ahoj), což by bylo milé kdyby je na vás nechrlili pořád dokola. Atrakcí je probarvení vody slunečními paprsky (jeskyni se v roce 1953 zřítil strop), čímž vznikají různé odstíny modré. Ale úplná bomba to není (zvláště pokud jste zažili pobřeží Zakyntu). Strop jeskyně je oplocený a zarostlý křovím a někdejší horní vyhlídka není přístupná.

KARAVOMILOS – návrat vody do moře
Malá osada je koncem cesty pro proudy mořské vody, které se do nitra ostrova vlily nedaleko Argostoli. Místo kde voda vytéká, tvoří menší jezírko s opodál stojícím vodním kolem natřeným poněkud dráždivou modrou barvou.
Vedle stojí taverna se skvělou polohou u moře stíněnou vzrostlými stromy. Kupodivu tu nebývá plno a na uzounké pláži se převalují valounky, moře hučí a vlnky nejsou vzácností. Bokem lze zahlédnou Sami a písečnou pláž. Stojí tu malé molo pro loďky a krásně se tu pozoruje moře. Ve srovnání s Drogarati a Melisani úplný balzám na duši (pokud zrovna nepřijedou autobusy s turisty).

AG. EFIMIA – pěkná vesnička
Dál po pobřeží s Katavotres v zádech vyrážíme vstříc vesničce pojmenované po bílém kostelíku poblíž přístavu. Každoročně se tu 11. července koná festival místních souborů národních tanců. Cesta se do vesničky vine podél moře a patří k těm hezčím na ostrově. Pobřeží se mění v deskovité útesy a je málo přístupné. V samé blízkosti vesnice je skalnaté s velkými kvádry kamenných ploten. Nečekejte velké pláže, pobřeží je roztroušené do malých zátok, všude jsou bílé oblázky, čisté moře, ale více než polovina pláží je dostupná pouze z moře.

Vesnička samotná se směrem do kopců vytrácí, takže nejrušnější částí je malý přístav a pár obchůdků a taveren v jeho okolí. Místo na nás zapůsobilo malebností a jakousi uzamčeností před civilizací. Po Sami a Argostolském zálivu je to pro nás třetí velmi milé místo ostrova Málokdo tu však zakotví, většina zamíří přejezdem skrz vnitrozemí k vytoužené pláži Myrtos, zbytek dojede do po východní silnici do Fiscarda.

ZÁPADNÍ POBŘEŽÍ
Odpočítáme-li poloostrov Paliki, můžeme říci že Kefalonia má skromné západní pobřeží a na něm jen tři atrakce. Pro milovníky ostrova se však sluší dodat, že jsou to ty hlavní. Ale na tom, že je západ špatně přístupný a hodně rozmanitý se snad shodnou všichni. Bavíme více méně o jediné silnici nad mořem a vnitrozemí je až na pár osamocených vesnic drsně nehostinné.

KOLEM ARGOSTOLSKÉHO ZÁLIVU
Je jedno zda objedete za Argostoli lagunu Koutavos nebo to střihnete navzdory zákazu přes most Drepano. V obou případech začnete objíždět rozlehlý záliv a pomalu nabírat nadmořskou výšku (dá se však jet i vnitrozemím přes Dilinatu). Po projetí vesnicí Farza, nad kterou je dobře vidět trosky původní vesnice zničené zemětřesením v roce 1953, se rozloučíte s civilizací. Z jedné strany pusté hory, ze druhé sráz k moři. Až do šíje oddělující poloostrov Paliki není pobřeží přístupné. Pokud budete pokračovat dál, objedete záliv až k rozcestí Petani – Lixouri, ale na to máme ještě čas.

Pláž KOUNARIA - skvělý tip
Malá plánička leží hluboko pod silnicí těsně před odbočkou do vnitrozemí a vede k ní neznačená serpentinová asfaltka z vesnice Petrikata. Neminout odbočku chce jistý orientační smysl, ale za to jedno - dvě otočení do protisměru to stojí. Pláž je písčitá, opuštěná, s políčkem místního zemědělce a hlavně - nenavštěvovaná. Každý kdo tudy jede má totiž hlavu plnou Myrtosu nebo Petani.

Pláž AG. KIRIAKIS – skvělý tip č. 2
Po projetí Petrikatou musíte v Angonasu odbočit doleva, sjet k zálivu a odbočit na mizernou cestu. Tím se ocitnete na „malém Myrtosu“. Nepořídíte tu sice tak znepokojující fotografie a nikdo se nad vaším vyprávěním nepozastaví, ale užijete klid, samotu a i ty strmé skály tu budete mít. V současné době je Ag. Kiriakis z hlediska romantiky mnohem jistější a výhodnější investicí než samotný Myrtos.

Pláž VOUNO - neznámá
Pokud z asfaltky neodbočíte k zálivu a pojedete dál až za vesnici Zola, dojedete na pláž Vouno. Ale kdo ví, neznáme nikoho, kdo by tam byl, takže půjde o cestu naslepo. Ale je to jen dva kilometry, tak proč ne. Na pláž se dostanete i po asfaltce vedoucí od Lixouri, ze které odbočíte v ohbí argostolského zálivu (bez obav - jiná odbočka tam není).

Pláž MYRTOS – horší než její fotografie ?
Pokud patříte k „Myrtosákům“ musíte urazit dalších 8km, protože zhruba v polovině cesty z Argostoli nebo také necelých 8 km od Ag. Efimia leží proslulá pláž Myrthos. Náladu navozuje vysoko položená silnice nad útesy a cestou několik vyhlídek. Jak jsou pohledy na útesy západního pobřeží svým způsobem nezapomenutelné, pláž samotná nás odrazuje. Už koncem června dole parkuje stovka aut, desítky skůtrů a dolů po silnici se zrovna sune autobus z Ag. Efimie. Navíc nejde o klasickou útesovou pláž, jelikož dobré dvě třetiny zabírá svažité údolí s přístupovou asfaltkou.
Scenerii si každý vyfotí šikovným natočením objektivu z odpočívadla u státovky na Fiskardo, a pokud se to umí, vznikne málem biblický záběr. Jenže když stojíte u silnice a na vlastní oči zíráte po okolí, už to jaksi není ono (třeba Zakyntos s Karpathosem nabízejí mnohem úchvatnější výhledy).
Pro nás byl Myrtos jen turisticky vytěženým místem. Pro ty co mají na věc jiný názor se sluší dodat, že pláž je oblázková a hodně strmá při vstupu do moře. Mimo sezonu (ale vlastně - konec června přece ještě není sezona) tu o samotě musí být krásně. Nebo si přivstaňte a navštivte pláž do deváté dopoledne.

ASSOS – úzká šíje v zálivu
Pobřežní silnice za Myrtosem je stejně rázovitá jako dosud a nabízí divoké výhledy na hluboko položené moře. V krásně nepřehledné zatáčce pak leží odbočka do svažitých serpentin na jejichž konci leží vesnička Assos. Parkoviště je nabité k prasknutí, ale skůtřík se ještě vmáčkne. Zajímavé je, že na počet aut tu není plno. Obě malé a vykrojené pláže rozhodně nejsou obsypané turisty a ani po okolí se téměř nikdo neprochází. Barevné domečky připomínají francouzské pobřeží a šíje vybíhající na poloostrůvek s někdejší pevností je jak z konce světa. Přišlo nám to tu ideální na menší odpočinek, takové zastavení na kávičku a pár temp před další cestou.

ROZVALINY BENÁTSKÉ PEVNOSTI – děsný krpál nad Assosem
Leží na kopci nad Assosem a vede na ně nákladně obnovovaná cesta dlážděná plochými kvádry. Její začátek je zatarasen vrakem auta, aby líní turisti nejezdili auty až k pevnosti. Čeká nás asi dvoukilometrový výšlap lemovaný piniemi a krásnými výhledy na pobřeží i samotný Assos. Mohutné hradby vypadají lákavě, ale po projití branou zjišťujeme, že vedle ruiny domu a dvou strážních věží jsou jediným co se dochovalo. Půjdete-li po novém, leč značně nepohodlném kamenném chodníku do centra někdejší pevnosti, narazíte po dvou kilometrech na nově zbudované poutní místo (otevírané dvakrát ročně). Cesta vpravo vede k ruině věže odkud lze pokukovat na moře a tušit v dáli Lefkadu. Nakonec to byl hezký výšlap a já v horku propotil tričko takovým způsobem, že jsem pochyboval o jeho další použitelnosti :-).

FISCARDO – na dohled bájné Ithace
Z Assosu vede dál na sever už jenom jedna cesta. Na jejím konci je i konec ostrova a Fiskardo, jediné městečko, které neponičilo katastrofální zemětřesení v roce 1953. Má to tu kouzelnou atmosféru, ale orientace na turismus je jednoznačná. Barevnost fasád opět navozuje francouzskou náladu a poměrně brzy zjišťujeme, že nejlepší je tu vysedávat v taverně a okukovat malebný záliv. Fiskardo je malé, opravené, plné taveren a barů kolem přístavu a poměrně klidné. Lze si najmout loďku a vyrazit vstříc Ithace. Možná je to tím, že dnešní cesta tu pro nás končí a my otáčíme k návratu, možná je to atmosférou, ale kdyby mě někdo řekl, že jsem na konci cesty, klidně bych se tu na pár týdnů zapomněl. Není tu takový shon jako jinde na ostrově, místí se usmívají o poznání více a turisté tu snad ani nevypadají tolik jako turisté…

Tajným tipem před Fiscardem je Restaurant Pevko ležící u silnice ve vesnici AVDIPADA. Dělají tu chutný zákusek FÝLLO (horká taštička se zmrzlinou, politá směsí ovoce a sirupem), dobře vaří a vynikají cukrářským sortimentem. Jenže oblačnost není zrovna nejvyšší a nám se nechce jet šerem domů. Takže Pevko ponecháváme u silnice dalším a míříme sílícím větrem k domovu.
Pobřežní útesy a výhledy na moře si vychutnáváme lépe než cestou sem a až k Assosu si připadáme jako na venkově. Je to jeden z opuštěnějších koutů Kefalonie a já trochu lituji, že jsme za Asossem neodbočili do serpentin na vesnici KARYA. Možná bychom projeli cáry mraků, snad by nám byla ještě větší zima a možná by tam foukal ještě silnější vítr. Mohlo to být docela dobrodružství a my se mohli vracet západním směrem přes Ag. Efimia.

VNITROZEMÍ KEFALONIE
Kefalonie má z větší části vnitrozemí špatně přístupné. Většinou sestává z neobydlených a místy pustých hor, skrze které vede několik málo silnic. Určitě stojí za to si je projet. Ty co vedou po hřebenech nabízejí výhledy na prázdné vrcholky. Ty v údolích jsou lemované zelení. Určitou výzvou je vyrazit po šotolinách, které vedou buď k větrným elektrárnám, ovčím ohradám nebo ke kapličkám. Kdo rád honí endura, čtyřkolky a podobné terénní samohyby může si tu užít trochu toho vzrušení. A taky se rozhlédnou po okolí. Zabloudit není jak, nejde o hustou síť cest. Buď nikam nevedou a musíte se otočit nebo ústí na pár asfaltek, které jsou hlavními tahy ostrova. Opravdu co objevovat, je jen v údolí Omala.

Údolí OMALA
Úrodná oblast Kefalonie se táhne pod pohořím Aenos a dodnes je plná políček. Neleží zde významné vesnice ani památky. Většina lidí se omezí jen na návštěvu kláštera sv. Gerasima a vinařství. Je to škoda protože Omala je poslední ukázkou mizejícího zemědělství a tradičních (turisticky nevýznamných) vesnic. Krásný pohled se na obdělávané údolí naskýtá ze silnice vedoucí k vrcholu Megas Soros. Zajímavé je údolím projet, protože je v něm klid a pokoj od turistů. Komu je to málo může západní silničkou dojet ke starému a zpustlému Kastru, ze kterého je báječný výhled na Argostoli, lagunu Koutavos, celou Omalu i západní pobřeží.

klášter GERASSIMOS
Klášter leží v úrodné planině Omala jen nedaleko hlavního města Argostoli a je zasvěcen patronovi ostrova svatému Gerasimovi. Pocházel z aristokratické rodiny, strávil 12 let v Jeruzalémě a do údolí Omala přišel v roce 1560 aby založil ženský klášter Nový Jeruzalém. Působil rovněž jako učitel a léčitel. A protože uměl hledat vodu, nechal zbudovat řadu studní z nichž některé jsou v okolí kláštera zachovány dodnes, stejně jako několik vzrostlých platanů, které za svého života vysadil. Jeho ostatky jsou uchovávány v klášteře v malé kapli a přichází je shlédnout řada poutníků nejen z Kefalonie. Místní pop po malé modlitbě otevírá sarkofág s ostatky svatého Gerasima a věřící mohou před ním pokleknout a políbit mu ruku.
Samotný klášter leží uprostřed pěstěné zahrady a má výraznou malovanou výzdobu interiérů.

Vinařství ROBOLA
Vinařské závody leží na dohled od kláštera Ag. Gerasimos. Stačí před klášterem odbočit vpravo (ve směru od Argostoli) na Fragatu a po dvou kilometrech stojíte před budovou vinařství (vlastně se jen objede klášter). Závod není příliš navštěvován, a pokud minete autobus s turisty, budete tu sami. Těšit se můžete na bohatou ochutnávku, výklad, ukázku výroby a možnost nákupu.

Pohoří AENOS
Jedno z mála snadno přístupných míst v hornaté centrální oblasti ostrova je pohoří Aenos. Z dob výstavby vojenské základny totiž vede z tahu Argostoli – Sami asfaltová odbočka jen těsně míjející hranici národního parku. Orientačním bodem je kaplička, stádo koz i fakt, že překonáváte horizont a jiná odbočka před klesáním k Sami stejně není. Odtud pak vede díky výstavbě telekomunikačních stožárů poměrně slušná šotolinová cesta. Opět nezabloudíte, protože jde o první a jedinou odbočku. Navíc další zastávkou by byla brána vojenské základny. Pokud nemáte malý džíp nebo nejste zdatní řidiči, raději zaparkujte asi po kilometru na malém lesním parkovišti a jděte dál pěšky. Ke stožárům je to asi čtyři kilometry a pěšmo si lépe prohlédnete jedlový les a nedaleko stožárů cáry mraků i klesající teplotu. Zastavit se u stožárů není chybou (minimálně od nich uvidíte vrchol Vounos (1313 m), ale pozor, nejste na samém vrcholu, nýbrž pouze ve výšce 1533m na Stavrosu.
K Megas Soros musíte pěšky stále klesající prašnou cestou až za zlom, odkud začíná značená cesta k vrcholu. Řada turistů se dopustí chyby a za nejvyšší vrchol považuje menší skalku zhruba v místě, kde cesta začíná klesat. Zbylé od pochodu odradí stále strmější klesání a ztráta předtím pracně dosažené výšky. Omyly jsou umocněné absencí jakéhokoliv značení i mylnou informací zaměstnanců parku, že odbočka na vrchol je po 100 metrech (ve skutečnosti po 10 minutách chůze). Směrem k značené odbočce jsme se vydali dvakrát a vždy se vrátili s přesvědčením, že dojdeme akorát tak někam dolů k vesnici Xenopoulo. Takže jsme nakonec zvolili netradiční hřebenovou pěšinu a na vrchol dorazili ze druhé strany…
Ať už dorazíte na vrchol jakkoli (oficiální cestou je to mnohem pohodlnější), uvítá vás vrcholový patník, kniha a opršelé směrovníky. Pod nohama budete mít celé západní pobřeží a s největší pravděpodobností se budete bavit chuchvalci mraků stojících nad hřebenem pohoří. Při výjimečné viditelnosti můžete východním směrem zahlédnout obrysy Lefkady, dobře patrnou Ithaku a východněji Zakyntos.
Megas Soros lze však dobýt i z druhé strany po prašné cestě z vesnice Xenopoulo nebo jakž takž značenou stezkou z vesnice Digaleto. Obě tůry jsou jen pro zkušené a trénované. V případě výchozího bodu z Digaleta pak musíte prokázat i značný orientační smysl a fyzickou kondici.

POLOOSTROV PALIKI
Kromě Lixouri není na poloostrově, žádné další významnější město a krajina je zde o poznání pustší. Jenže s výjimkou oblasti kolem pláže Xi je zde také mnohem klidněji a krajina má charakter řeckého venkova. Místní jsou značně sdílnější a dají se tu objevit i typické vesničky. Turisté se zdržují jen kolem pláží Lepeda – Xi nebo na západě u pláže Petani. Klidně můžeme říci, že Paliki kus země s ukázkou selského života se shlukem vnitrozemských vesnic, kde je pohříchu špatné značení a krásně se tu bloudí, ať jedete odkudkoliv kamkoliv. Že má severně a jižně nepřístupné hory, opuštěný západ a přecpaný jih a nebo že nám připomněl náladu na Egejských ostrovech. Pokaždé budete mít pravdu.

VÝCHODNÍ POBŘEŽÍ PALIKI
Až na jednu výjimku můžeme říci, že na východním pobřeží leží jen Lixouri - „hlavní město“ poloostrova a silnice ze severu kolem níž nic zajímavého není.

LIXOURI
Coby druhé největší město ostrova je centrem dění na poloostrově Paliki. Plno bývá jen kolem přístaviště a ve večerních hodinách na hlavním náměstí obsypaném tavernami, bary a cukrárnami (třeba vyhlášená Mavroidis). Trajekt z Argostoli jezdí co půl hodinu, ale město se na takovou frekvenci překvapivě nepřeplňuje. Místní rozhodně nejsou v menšině. Promenádu město nemá, ale podél nábřeží lze dojít k malému jacht klubu. Večer pak špalírem příbřežní ulicí kolem obchodů a domků zpátky na náměstí. Souběžně s nábřežím vybíhá z hlavního náměstí pěší zóna, večer vždy plná lidí. Pomineme-li autobusové nádraží na dohled přístavu (jezdí se odtud až do Athén, sezónně na místní pláže), vyjmenovali jsme vše podstatné. Hlouběji od moře se město vytrácí do svahu a žije typickým ostrovním životem. Vedle dvou pěkných kostelů stojí za návštěvu hlavní náměstí s obřím fíkusem uprostřed.
My používáme město jako výchozí bod k návštěvě poloostrova, ale dá se tu dobře posedět i navečeřet či jen tak připlout na výlet. Cesty z města vedou přes vnitrozemí, severní pobřežní cesta končí za stanicí hasičů, jižně v osadě Lepeda.

JIŽNÍ POBŘEŽÍ PALIKI
Tak jak je celý poloostrov klidný, tak je jeho jih přeplněný a zcela vydaný napospas masové turistice. A to se to tu díky výstavbě obřích hotelových komplexů ještě dramaticky zhorší. Je to daň za to, že zdejší pláže leží nejblíže Lixouri i za to, že v okolí města se nevykoupete.

Osada LEPEDA
Je vzdálená asi dva kilometry od centra Lixouri a ani si moc nevšimněte, že jste vyjeli z města. Hlavní atrakcí je pláž s jemným načervenalým pískem. Lepeda není ani městečko ani vesnička, spíše jdou o shluk vil, apartmánů, chatek a menších domků. Celkový dojem je však ucelený a nepůsobí jako náhodně vyrostlé letovisko.
Pláž je plně turistická s kioskem na pláži, lehátky a slunečníky, ale není příliš plná, protože většina turistů jezdí na Xi.
Dál na jih se táhne méně navštěvované pobřeží s plážemi Kounoupas, Ag.Ioannis, Megas Lakos, ale jak jsou dosažitelné podél moře, jsme nezjišťovali. Bujnější civilizace začíná až u 7km vzdálené pláže XI.

Osada XI
Xi byla kdysi malou nesourodou osadou, která vznikla kvůli tomu, že místní pláž odnepaměti lákala lidi. Před nějakým časem jí objevil masový turismus a z osady se stalo roztroušené letovisko bez centra. Dnes se tu staví dva obří hotelové komplexy, které zřejmě dorazí už tak nahnutou romantiku na věčně plné pláži s jemným červeným pískem.

Pláž XI – ta červená
Přes den je tu hlava na hlavě, lehátko na lehátku. Šance je jít podél moře směrem na Lepedu nebo na opačnou stranu k bílým útesům z jílu. Dojít až na pláž Konoupetra není dvakrát pohodlné, protože skály místy vybíhají do moře a jílové plotny pod vodou slušně kloužou. Ale nezasahují sem lehátka se slunečníky a tak se tu dá užít klidu. Pláž je dobrá hlavně pro děti, Protože vodu máte po kolena ještě 50m od břehu.
Místní sbírají jíl do tašek a používají ho jako kosmetiku na ekzémy či revma. Do jaké míry to je účinné nevíme, ale nemálo lidí se přímo na pláži jílem maže od hlavy k patě. Nakonec se usidlujeme na rozhraní prvního ze skalisek, protože o kus dál se přes noc zřítily kvádry jílu na pláž. Máme tu jakž takž soukromí a docela se vyblbneme v mělké vodě a při rozpouštění jílových bloků v moři, které po namočení měknou na plastelínu. Před další cestou to byla docela fajn relaxace, ale nad pobytovým místem bychom tu asi zaplakali.

Pláž KONOUPETRA – opuštěná s bílým jílem
Je pokračování pláže XI zhruba od místa kde začínají pobřeží lemovat strmé bílé jílové skály. Je mnohem méně navštěvovaná a pustější. Pro rodiny s dětmi méně pohodlná. Osada Xi se tímto směrem nerozrůstá, což ocení ti, co vyhledávají samotu.

ZÁPADNÍ POBŘEŽÍ PALIKI
Je opuštěné a ne zrovna dvakrát přístupné. Vlastně nabízí jen jeden klášter, jednu super pláž a další, tentokrát silně nadhodnocenou pláž. Výhledy z pobřežní silnice nejsou vůbec romantické.
Od Xi odjíždíme se začínajícím odpolednem a skrze vesnici Havriata míříme do vnitrozemí a pomalu opouštíme jílovitou krajinu se spoustou kráterů a prohlubní. Jak stoupá nadmořská výška, lehce se ochlazuje a krajina nabírá ryzí selský ráz. Jílovitou „měsíční“ krajinu lze pozorovat je v dáli směrem k moři. Cesty se zúží a jsou o poznání více rozbité, provoz utichá a turisté zůstávají v dáli na pobřeží. Postupně nabíráme nadmořskou výšku a poblíž telekomunikačních vysílačů jsme nedaleko náhorní planiny s klečí a křovisky. Krajina je neúrodná a všude na dohled se pasou kozy nebo ovce. Je nízká oblačnost, takže nevíme zda nebudeme projíždět chuchvalci mraků. Silnice ale pouze lemuje nejvyšší bod Paliki a na počátku vesnice Havdata se prudším sjezdem otáčí k západnímu pobřeží. Opuštěná úzká asfaltka vede ke klášteru Kipoureon stojícím na skalnatém pobřeží. Jde o jedinou silničku a v okolí je pusto prázdno.

Kláštěr MONI KIPOUREON
Samotný klášter leží sto metrů nad mořem a je otevřený podle momentálních možností jeho obyvatel. V době naší návštěvy asi nikdo neměl čas a tak jsme nemohli využít služeb popa, který prý pečlivě a se zájmem provází celým klášterem. Místo prohlídky okukujeme okolí a nevěřícně pozorujeme monumentální betonovou zeď pomalu se svažující k moři. Doufejme že nejde o budoucí cestu, která má zpřístupnit jednu z pláží pod klášterem.
Jsme tu sami a okolí nevypadá, že by sem kdy proudili davy turistů. Snažíme se zahlédnout pobřeží a po chvíli focení vyjíždíme kopeček a míříme na opuštěnou pláž Platia Amos.

Pláž PLATIA AMOS – ta nejlepší
Pláž je jen kousek za klášterem a je z asfaltky přístupná po svažité hlubší šotolině až k malému parkovišti (pěšky asi 15 min). Dál po příkrých schodech, jejichž dolní část strhlo v roce 2007 zemětřesení (od té doby je pláž vedená jako uzavřená). Leč místní s uzavírkou naložili po svém. Zákaz na odbočce z asfaltky zasprejovali, odstraněnou šipku k pláži nahradili nápisem Platia Amos přímo na silnici a ceduli u parkoviště nad pláží odmontovali a zahodili. Zůstala tu jen její anglická verze. Řekové přece anglicky nemluví…

A proto je tu minimum lidí (tak desítka, což je na pár set metrů délky slušný výsledek). Samotě pomáhá i to, že v okolí nejsou žádné ubytovací kapacity, do civilizace je daleko, nepřistávají tu žádné výletní lodě a autem se nebojí sjet na vyhlídku jen málokdo.
Nejkrásnější pohled dolů k moři je právě z vyhlídky (odtud také pochází 95% fotek) a pak ze schodů. Ty nejsou vysloveně nebezpečné, ale dvakrát bezpečné také ne. Posledních sto metrů strhla šutrová lavina a tak se chodí jen po dřevěných platech a bez zábradlí. Výstup i sestup zabere dost času (po výstupu mě ani nepřišlo, že jsem se dole koupal).

Máme štěstí, zrovna jsou zažili vlny, které měly velmi slušnou sílu. Moře řvalo, obzor byl v nedohlednu, pobřeží se utápělo ve vodní tříšti a kolem šutrů se s duněním rozbíjely vlny. Nedalo se sice pořádně plavat, protože vlny silně stahovaly na moře, ale to divadlo se sílou vody ve mně dodnes zůstává nepopsatelné. Pobřeží bičuje vlna za vlnou, hlomoz převalujících se valounů bral slova od úst a vylézt z moře nebylo jen tak samo s sebou.

Platia Amos se tak pro nás stala hotovým koncem světa. Až zde jsme našli to, na co jsme se na Kefalonii marně těšili. Bydlet blíž, asi bychom jinam za koupáním nejezdili. A ve mě vyvolala dojem, že je jedinou pláží, která si na Kefalonii uchovala svoje parametry i divokou necivilizovanou krásu. Všechny ostatní jsou vedle ní jen pouhou vzpomínkou na dobu, kdy na nich neparkovaly štrúdly aut, nezajížděly autobusy a nebyly přeplněné.

Pláž PETANI – další zalidněná
Od Platia Amos k ní dojedete nejlépe nad mořem přes vesnici RIFI a pak dál skrz AG. THEKLI. Problém je, že v okolí Rifi nejsou značené cesty, takže je snadné jej zaměnit za neznačenou vesnici Damoulianata a dorazit po nějaké chvíli do Rifi z opačné strany a roztočit tak kolo bloudění. Ale co, alespoň jsme se seznámili i s obydleným vnitrozemím.
Vedle Platia Amos je to druhá pláž s pořádnými útesy, ale asfaltka vede až k vodě. Na Kefalonii spolehlivě špatné znamení. I zde jsou auta, nemálo turistů, lehátka, slunečníky a dvě taverny. Nakonec si pláž jen fotíme a necháváme ji být. Dá se říci, že sem jede každý kdo si na Paliki udělá výlet.

VNITROZEMÍ PALIKI
Vnitrozemí jsou užší asfaltky, nulový provoz, ovce a kozy všude kolem, cáry mračen nad hlavou a shluk vesnic uprostřed poloostrova. Po nějaké chvíli přijíždíme do vesničky RIFI a zjišťujeme, že místí značení je vzorně nepřehledné, případně žádné. Po chvilce bloudění ve vnitrozemí se krkolomně domníváme s místníma dědulama (jinde na Kefalonii jsem je u silnice vysedávat neviděl) co dál. Po půl hodině se slovníkem v ruce víme zhruba jakým směrem jet a vyrážíme. Krajina je řídce osídlená, členitá a téměř neobhospodařovaná. Konečně jsem se dočkal toho klidného selského Řecka, které na Kefalonii doteď ne a ne najít. Obzvlášť sjezd do Argostolského zálivu je malebný. Na pobřežní křižovatce bereme směr Argostoli a míjíme několik budov zničených zemětřesením. Zastavujeme a zjišťujeme, že všude kolem se pasou krávy a záliv je zde mělký a plný krabů a poustevníčků. Po chvíli na svlažení a focení definitivně vyrážíme kolem zálivu domů.

ZÁVĚREM
Ani po půl roce není snadné přesně vystihnout rozporuplnost, kterou v nás ostrov zanechal. S tou „větší“ Kefalonií zcela vydané napospas turistům se totiž prolíná i její menší část - pravá, hrdá, nepodbízivá a turismem nepřekrytá. Ale nemohu se ubránit dojmu, že genius loci je z větší části roztrhaný a kdysi svébytný ostrov se potápí stále hlouběji do podprůměrné komerce. Snad vinou laxním ubytovatelům a taverníkům, snad vinou peloponéským pronajímatelům. Sice ještě nejde o „továrnu na turisty“ v pravém slova smyslu, ale selský klid se už hledá těžko.
Ač je ostrov rozlehlý, vede po něm více-méně jen pár cest, má pár pláží, měst a letovisek. S nemalým počtem přistávajících „čártrů“ se lehce vytváří dojem přelidněnosti. Proto nám nic neřekly Myrtos, Antisamos, Petani, Melisani či Drogaraty. Ale stačilo popojet dál, do míst kam nezvou cestopisy nebo reklamní poutače u cest a vzpomínky na okolí Argostolského zálivu, Fanari Roud nebo kolem Ag. Efimie, samotné Argostoli, toulky po Paliky a Platia Amos jsou stále živé.
Mandolína kapitána Corelliho přečtená za tři dny na Kalamii je pak tím, co by mě na ostrov dokázalo vrátit. Znovu si projít popsaná místa a porovnat jak mnoho se od té doby na ostrově změnilo.

Petr a Renata
6. 2. 2010

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (9)
14.09.14 19:33 Bet (nepřihlášený uživatel) 78.102.107.***
My jezdime na Kef. uz 19 let (neuveritelne - sama tomu nemuzu uverit). Tenhle ostrov jsme si naprosto zamilovali, prave proto, ze je puvodni a neni jen turisticky. Ale urcite muze mit clovek smulu a dostat se na misto jako je Lassi, to je pak hruza. My nedame dopustit na poloostrov Paliki. A chce to pujcit si tam auto a mit moznost jezdit - pak budete urcite spokojeni. Letos jsme poprve vynechali a jeli do Chorvatska a muzu rict, ze nikdy vic - neco tak hrozneho jako v Chorvatsku jsme nezazili (mimochodem - neskutecne draho, jedno bezne jidlo v normalni restauraci v prepoctu cca. 600 Kc). Takze pristi rok uz urcite jedine zase Recko :-)
26.05.13 10:19 Petr.spk (nepřihlášený uživatel) 94.112.164.***
Děkuji za snahu předání zkušeností z cesty, ale na mnoha místech je více subjektivní než objektivní.....např. Sami je opravdu hlavním přístavem Kefalonie, mnoho Čechů, co dorazí na poloprázdnou pláž Myrthos si neodpustí zkušenou poznámku, že mají štěstí, že pláž je poloprázdná, zatímco v plné sezóně je plná lidí a příliš komerční............nikoliv, díky odlehlosti hotelů od pláže není pláž Myrthos nikdy plná lidí...........
16.02.10 09:05 otto
Hezky napsaný cestopis. Potvrdil mojí představu o Kefalonii. Podobně jsem byl totiž rozladěn před 2 roky z Lefkády.
09.02.10 18:51 vlcica
Dakujem za skvely cestopis, skvele podany......utvrdil ma v nazore na kefaloniu z tych par diskusii, co tu prebiehaju
08.02.10 10:33 nudista
Díky za vlastní pohled na ostrov, který jsme taky navštívili, včetně vrcholu Mega Soros, kde jsme si užívali naprostou samotu stejně jako na kopci nad Sami u Ag. Fanentes. Kefalonie pro nás znamenala hlavně zkoumání jejích přírodních krás a nějak jsme se předem po dřívější dvoudenní ochutnávce ostrova smiřovali s tím, že během dovolené na Kefalonii příliš mnoho tradičních míst nenajdeme a na známých místech že bude přeturistováno. Působivá byla i procházka ve staré Skale s rozvalinami vesnických domů, nebo nás docela okouzlila vesnička Kaminarata na Palliki.
08.02.10 08:39 crea
Tak jsem si přečetla cestopis a vzhledem k tomu, že mám již na letošní červen koupenou dovolenou v Lassi, přemýšlím, zda jsem jej číst měla či raději ne.
07.02.10 16:39 ladybee
Viac ako po roku som si osviežila spomienky na tento ostrov, takže vďaka za pomerne obsiahly cestopis. Ag Efimia či Karavomylos patrili aj k našim obľúbeným miestam, ktorými sme prechádzali. Tou tzv. plážou Vouno ste nemysleli VOUTI, za dedinkou Zola? V r. 2008 k nej viedla šotolína, vlani už na nej postavili nejakú tavernu, predvlani bola pláž ešte krásne pustá. Západné pobrežie má naozaj svoje čaro tak ako aj niektoré pláže na JV. Inak veľmi záleží na tom, v akom období sme na dovolenke. My sme mali to šťastie, že ani jedno z vami opísaných miest nebolo preľudnené polovica júna) a oblasť Lassi okrem Argostoli sme nestihli navštíviť. Ono celkový dojem z dovolenky dosť ovplyvní aj to, kde sme ubytovaní. Ako Lassi už nie je pre mnohých dosť grécke, tak nás nenadchol Poros, niežeby kvôli Angličanom, tí tam zrejme nechodia, ale svojou atmosférou. Iste je to vec subjektívna. Inak niekedy sú cesta a výhľady z nej oveľa zaujímavejši než jej cieľ a na Kefalónii to, aspoň u mňa, platilo :))
07.02.10 11:58 mato
Suhlasim s vacsinou napisaneho. Kefalonia je zaujimava v svojich jednotlivostiach, fragmentoch ktore na seba nenadvazuju a netvori ucelenu latku. Lassi je naozaj minighetto pre britskych pracujucich, nieco tak odporne v Grecku tazko najdete.
07.02.10 09:27 Trochy
Velmi zajímavé a podrobné posouzení ostrova Kefalonia a jeho kladů i záporů.Vydám-li se tam jednou,určitě využiji výše uvedených zkušeností k naplánování cesty.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
PwK6E
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Pet 71˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy7
Hotely4
Diskuze1
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací