Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 2 | 9
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Projít Portarou

Autor:
Zařazeno:
Naxos
Napsáno:
25.10.09 22:34
Fotografií:
40
Přečteno:
5321
Soutěž:
2009
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 09:50
17 °C
Skorojasno
J, 3.6 m/s
Že je Portara magická, jsem pochopil hned při výstupu z trajektu Hellenic Seaways v půl jedné v noci 8. září 2009, když jsme se bičováni slanými krystalky ledové mořské vody, které zdvíhal z hladiny moře vítr o síle vichřice, nabalení v bundách a mikinách, snažili v přístavu Chory přetlačit vítr a hlouček Chořanů nabízejících své zaručeně pěkné a levné ubytování. V tu chvíli jsem si v téhle fujavici nepřál vidět nic jiného než majitele našich studií, když v tom se na mě otočila M. a něco vykřikla (čekal jsem něco jako „To je šílený počasí, je to tu hrozný“) a ukazovala směrem na poloostrov u Chory: „Portara !!!, ta Portara je krásná !!!“ . Otočil jsem se a skutečně, v tomhle šíleným počasí, kdy jsem měl pocit, že vítr musí cloumat i samotným ostrovem, tam stála, zářící, úplně klidná brána kamsi, jakoby do jiného světa , jakoby šeptala: „pojď sem“...ale ...„come here“ už řval syn majitelky studií, který z nějakého záhadného důvodu nějak poznal, že ty utrmácené bledé postavy uprostřed vichřice musí být ti Češi. A to už jsme seděli na sedadle zadního sedadla taxíku a hnali jsme se uličkami Chory směrem k Agios Prokopios. Naposledy jsem se otočil na Portaru, která pořád šeptala „pojď sem“. Měli jsme ten večer opravdu sto chutí to otočit, protože jsme měli pocit, že nás nějaký šílený kapitán lodi odvezl dne 7. září ne na Naxos, ale někam do Moskvy o dva měsíce později.
Cestovka nám na Naxu zařídila pouze ubytování a letenky do Athén, takže vše ostatní bylo na nás. Dorazili jsme do Athén pravidelnou linkou poněkud později, protože jsme z „technických“ důvodů letěli s mezipřistáním v Soluni. Když se ukázalo, že technické důvody byl jakýsi šedovlasý chlapík, zmeškání prvního trajektu mrzelo již více. ČSA má prostě nadstandardní služby, zvlášť pro někoho. Přesto jsme z athénského letiště vyrazili autobusovou linkou 96 se slušnou rezervou na to, abychom stihli poslední trajekt na Naxos. Ze všech průvodců jsme měli načtenou důležitou informaci, že musíme vystoupit na poslední zastávce autobusu, jinak jsme v háji, protože v tom mumraji v Piraeu nebudeme schopni naší „gate“ najít. Když jsme v přístavu zastavili na zastávce a všichni vystupovali, nabyl jsem dojmu, že jsme na konečné a jal jsem se vystupovat. M. však protestovala, že toto určitě není poslední zastávka. Řidič neuměl anglicky ani slovo, ale na moje řvaní „Naxos“ kýval, tak jsem vystoupil. Přítelkyně ale odmítla vystoupit a křičeli jsme na sebe skrz okénko autobusu. Krátká ostrá hádka skončila mým vítězstvím, protože ... jsem měl kufry. Samozřejmě se ukázalo, že jsme vystoupili špatně a čas opovážlivě utíkal. Po chvíli marného pobíhání po přístavu, kde nám každý, včetně prodejců lístků na trajekt říkal něco jiného, nám bylo jasné, že jsme v háji a že budeme muset dojet těch pár kroků taxíkem (tuto záložní variantu jsme měli také načtenou). Vzhledem k tomu, že na místě kde jsme stáli, právě přijel trajekt, bylo okamžitě okolních 30 taxíků plných. Naštěstí jsme chytli typického řeckého taxikáře „mercedes, knír, cigáro“, který na naši otázku kolik to bude stát, odpověděl s hurónským smíchem, že jeden milion euro. „Tak to je super cena, to berem“ opáčili jsme také se smíchem, i když s poněkud méně hurónským, a skočili jsme dovnitř. Ty dva kilometry nás sice vyšly na 10 eur, ale stihli jsme to na minutu přesně.
Pokuřoval jsem na palubě trajektu a pozoroval, jak se nám zamračený Piraeus vzdaluje z očí . Vítr sílil a sílil, stejně jako tloušťka našeho oblečení. Každá další kuřácká pauza co jsem trávil na palubě s cigárem, byla méně snesitelná. Vítr zvedal z hladiny krůpěje vody a bičoval s nimi o palubu. Připlatit si airseats uvnitř se ukázalo být jako docela dobrý nápad, docela jsem litoval cestující, co měli „deck“, protože to vypadalo, že je tenhle orkán musí každou chvíli smést do moře. Uvnitř však bylo příjemně a my jsme za příjemného pohupování dorazili na Paros . Odtud je Naxos coby kamenem dohodil. Místní hlasatelka mluvila anglicky asi tak stejně jako řecky, takže když se blížil „násó“ a polovina osazenstva tvrdě spala, šel jsem zeptat lodního stevarda, zda je Naxos opravdu poslední stanice, jak jsme si mysleli. Když mě uklidnil, že ano, tak jsem se opět svalil do sedačky. Loď ale zastavila a vedle mě Řekové spokojeně pospávali. Říkal jsem si, jací jsou to pohodáři, že se nikam neženou, ale stejně jsem se jich zeptal, zda jedou na Naxos. Když mně odpověděli, že jedou na Samos, zbledli jsme a vystartovali na poslední chvíli ven. Ten den jsme si opravdu s nikým moc nerozuměli.
Druhý den ráno nás nevzbudily paprsky slunce, ale hukot větru cloumající s okenními tabulkami. Bohužel všechny předpovědi zněly neúprosně jasně - prostě přišel podzim o měsíc dříve než obvykle. Jeden místní Naxosan nám později řekl, že tohle se dlouho nestalo. Na nějaké povalování na pláži jsme mohli zapomenout. Vyrazili jsme se projít ven na vzdoušek, spíše na „orkánek“. Agios Prokopios bylo náhlou změnou počasí zaražené stejně jako my. Tu a tam se potuloval nějaký zmatený turista, taverny a pláže byly vymetené a zlověstně šedé moře jen matně připomínalo nedávno zašlou slávu křišťálové vody . Abychom trochu rozptýlili naše chmury, koupili jsme si lístky na autobus a druhý den jsme vyrazili do Chory.
Cesta autobusem byla sama o sobě zážitkem, za lístek za 1.50 se dostanete všude, cena je jednotná. Když chytnete toho „pravého“ řidiče, je o zábavu postaráno. O atmosféru se postará hlasitá hudba v řecko - orientálním stylu za hlasitého pobrukování řidiče. Do uliček, kam byste se sotva osobákem odvážili, se autobus dostane s pohodlnou bravurou za potrubování klaksonem, který je jako by byl vyšroubován z parníku. Stalo se nám, že uprostřed křivolakých uliček uprostřed Chory řidič náhle spatřil popa. Pustil volant a mával na něj z okna. Zastavil, nechal si požehnat a hnal se dál tou šílenou jízdou chráněn božským duchem . Vystoupili jsme v přístavu Chory.
Kam nejdříve zajít jsme si nevybrali. ONA vybrala za nás. PORTARA . To její magické volání křičelo v našich myslích. Blížili jsme se k ní proti drsnému severnímu větru. Vyšplhali jsme se na kopeček a já jsem cítil, že tady není PORTARA náhodou, silné vibrace tohoto místa mě navodily do lehce mystického stavu. Něco na tom asi je. Portara jako součást chrámu byla postavena někdy kolem 530 před naším letopočtem, ale chrám nebyl nikdy dostavěn, moje teorie je taková, že nebylo třeba, protože Portara je magická sama o sobě, ona nepotřebuje chrám. Portara nikdy nespadla, ať již zemětřeseními a nebyla ani nikdy zbořena v důsledku invaze dalších kultur, nikdo se k tomu nikdy neodvážil. Portara nebyla zničena ani křesťany, kteří chrám přestavěli na kostel, dokonce ani za doby turecké invaze, ačkoli ve jménu Mohammeda bylo zničeno kde co. A tak před Portarou stojím v lehce posvátné úctě a ani já se neodvažuji projít oplocení a projít touto bránou, jak jsem si původně myslel . Projít branou je tak nějak prostě z povahy věci zapovězeno. Měl jsem ale dojem, že jednou touhle, nebo podobnou branou stejně projdu, ale doufám, že to bude ještě dlouho trvat.
S Portarou navždy vyrytou v našich srdcích scházíme dolů do Chory, do dalších podivuhodných míst, uliček staré Chory . Ve starém městě jsme neztratili jen duši, ale kolikrát i cestu , snad to byl i úmysl zmást nepřítele a pak Turkovi někde hodit šutýrek na turbánek... i když tady vlastně ani cestu ztratit nelze, každá ulička , každý kout, má své kouzlo. Večer se uličky proměňují v rejdiště obchodu, kaváren a taveren a z Castra se line koncertní hudba. Zkrátka příjemné místo pro romantiky, příjemné místo i pro mizerné počasí, neboť do uliček se nedostane ani ten drsný vítr, v době pálivého slunce a vedra tu naopak lze nalézt příjemný chládek a odpočinek. Tohle místo má prostě drajv a příště bych hledal ubytování někde tady.
Vrátili jsme se do Agios Prokopios s bolavými lícními kosti od větru. Nebýt nádhery Chory a Portary z tohohle dne, těžko bychom odpouštěli ostrovu tento předčasný podzim. Naxos je tvrdý mramorový ostrov a zatím nám chybělo nějaké to jeho mazlení. Další den se naštěstí ukázalo, že velké tvrdé mrazivé slunce přece jen dokáže hřát a my jsme se konečně poprvé probudili do příjemného slunečného rána. I když nebylo nějaké velké teplo, nasedli jsme do naší půjčené Pandy a vyrazili na jižní pláže. Narvanou pláž v Agios Prokopios jsme minuli, stejně tak i Agiu Annu a vyrazili jsme na Plaku. Konečně jsme viděli to moře, jež jsme znali z fotek; křišťálové moře hrálo modrozelenými barvami a táhlo se podél několikakilometrových písčitých dun, jenže já tušil, že ráj se skrývá tam někde dál na jihu, Plaka je přece jen už docela přehuštěná ; nic proti nahému 70 ti letému Němcovi. A tak jsme vyrazili dál, hledat ten náš ráj. V dálce se táhnul podél pobřeží tyrkysový pás a my věděli, že tady je to místo a ano, naše místo byla Glyfada, která je ještě za odbočkou na Kastraki , v některých mapách Glyfada není a nazývá se celá Kastraki. Glyfada se táhne tak tři kilometry a je tu suverénně nejkrásnější a nejčistší moře, které jsem zatím viděl. Neskutečně křišťálová voda, která nás vtáhla do své náruče. Lezeme do vody a ejhle ! Naxos projevil opět svou tvrdost, protože jsem měl pocit, že mě obklopilo moře nádherných ledově chlazených drcených křišťálových a řezajících skleniček . Jenže na tomhle místě jsem se nemohl zlobit, tohle je prostě drsný krásný Naxos, vše tu vibruje, Portara, poryvy větru, koupající se turista zimou a skládá se to v jednu neuchopitelnou symfonii, zvanou osudová. Však ani nadčasová strhující symfonie „Osudová“ není nijak jemné pohlazení. Na prázdné Glyfadě jsme potom trávili většinu času v druhé půlce naší dovolené, kdy bylo jakžtakž teplo. Na Glyfadě je také nejlepší taverna na ostrově, která patří sympatickým hrdým Řekům. Bez nějakého vtírání typu „Tenk jú very mac“ naservírují jídlo, které jak jinak „vibruje“. Když jsme tam poprvé utrmácení přišli, jídlo nám natolik rozvázalo jazyky, že naše nadšené povykování v nějakém divném jazyce (na Čecha tu vskutku nenarazíte) vzbudilo všeobecnou pozornost osazenstva. A tak se Glyfada stala na pár dní naším útočištěm až do jednoho dne. Vedle nás totiž každý den pobýval párek sympatických Němců, holka se neustále brouzdala se svým psíkem podél příboje a házela mu do vody kamínky a psík tam vždycky hupsnul, ačkoli samozřejmě svůj aport nikdy nemohl donést. A dost možná hledala ono slavné naxoské oko pro štěstí . Chlapík zase stále seděl na pláži a zamračeně a upřeně pozoroval obzor. Tenhle scénář trval tři dny, až se dalšího dne tato záhada rozlouskla. Leželi jsme toho dne na pláži a užívali si třídenního docela teplého počasí a nechávali se ovívat jižním větrem . Náhle se v jenom okamžiku vítr změnil na prudký severozápadní. Naše nálada dost poklesla, ale chlapík vedle vyskočil nadšením a vytáhl dva surfy a nám to bylo jasné. Od teďka už nebyla Glyfada naše, ale jejich, žijeme smrtí těch druhých a tak jsme se zdekovali zase dál na jih, schovat se před větrem. Ne že by tam bylo o moc lépe, ale pláže Alyko a Pyrgaki se zdály chráněnější. Na pláž Alyko musím přidat vzpomínku. Když jsem se potápěl, jako bych na dně viděl nějaký zlatý roztrhaný řetízek. Později jsem zjistil, že se tam všude válejí zlatavá zrnka , že by Klondajk ? Asi ne, ale kdo ví. Na Alyku se mi také zdála asi nejteplejší voda, i když výstižnější by bylo říci méně studená. Pyrgaki je fascinující tou nesmírnou haldou velmi jemného písku a obrovskou písečnou dunou, za níž se dá docela slušně schovat před severními větry, ale ve vodě jsou „žiletky“.
Ale to jsem trochu předběhl ve vzpomínkách na Naxos, vraťme se k pátému dni. Toho dne se ráno zdálo, že předchozí oteplení nemělo dlouhé trvání a ráno nás skrápl deštík. Byl čas vyrazit na průzkum ostrova, na koupání to opět nebylo a my vyrazili s Pandou do hor. Tehdy jsem si uvědomil, jak je ostrov rozmanitý a podivuhodný. Když jsem v mládí četl svou oblíbenou verneovku Tajuplný ostrov, kde byla každá část ostrova úplně jiná, myslel jsem, že se jedná o literární fikci. Naxos mě přesvědčil toho dne o tom, že něco takového je možné. Jakmile jsme minuli první soutěsku a vjeli do vnitrozemí, otevřel se nám úplně jiný svět. Žádná moderní studia a turismus, pouze vysoké hory a hluboká údolí, objevila se zeleň a starobylé vesničky kopírující hory. Ocitli jsme se náhle o pět set let zpět okolo vesniček Chalki , Filoti a Apiranthos. Stoupali jsme podél úbočí hory Zeus až vysoko do mraků. Za Apitranthem jsme odbočili doprava, že se podíváme na východ na ceněnou pláž Psili Ammos. Netušili jsme, že se nám cestou tak zvednou žaludky. Sjížděli jsme se zatajeným dechem klikatou silničkou na úbočí hor a stačil jeden chybný manévr (žádná svodidla) a skutáleli bychom se do tři sta metrů hluboké propasti pod námi. Výmluvným důkazem takové eventuality bylo bílé autíčko na dně propasti. Co se tam stalo, mohla vědět snad jen koza, která stála na kapotě a zvědavě se rozhlížela. Cestou mě trošku uklidnil místní chlapík, který se proti nám vyřítil ve staré rozviklané Toyotě s dvěma caparty na klíně a s cigaretou v hubě, „no stress Naxos“ vybavila se mi reminiscence jisté cestovatelky. Místním asi tak krkolomná ta cesta nepřipadala. Po několika kilometrech už jsme byli na východním pobřeží a jak jinak, zase úplně v jiném světě nízkých keříků a načervenalé půdy. Začalo krápat a Psili Ammos se nám představila zcela opuštěná. Ani nemám fotku kvůli dešti, ale byla moc milá. Přeháňka se změnila v trvalý déšť a byl čas se vrátit. Déšť se změnil v liják a silně se ochladilo, z úbočí východních hor klesala hustá mlha a mně bylo jasné, že cesta po úbočích vedle propasti nebude žádný med. Blesk prorval nebe vedví jakoby na dokreslení atmosféry. Dokonce jsem musel zapnout topení v naší Pandě, ale musel jsem ho vypnout, jak páchlo, asi to topení ještě nikdo nikdy nezapnul. Že si budu na dovolené v Řecku topit v autě, jsem fakt netušil. Nejhorší obavy se potvrdily, protože jsem viděl skrz hustou mlhu asi tak na dva metry. V autě bylo hrobové ticho, oba jsme ani nepípli, protože metr od nás byl náš konec, zbyla by po nás jen tak kaplička. Nějakým zázrakem jsme se vyšplhali nahoru a za prudkého deště jsme dorazili do Agios Prokopios, kapky bubnovaly na střechu studií celou noc a náladu jsme měli opravdu pod psa, ostatně ani psa by ven nevyhnal.
Další den nebylo o nic lépe a my jsme vyrazili opět na podivuhodné cesty, cesty ve jménu kamene. Naxos je samý vzácný kámen a má mramorové srdce. Už z dálky je vidět mramorová hora z poloviny vytěžená . Mramor je tu tak bezcenný, že je skoro všude. Hodí se i na obyčejné podezdívky u plotu. Kvůli výbornému kamení se v dávných časech stal Naxos dodavatelem toho nejlepšího materiálu pro antické památky. Dalším ze symbolů Naxu je proto Kúros, tak je nazýván prefabrikát antických soch, které se na ostrově zhruba opracovaly, jenže pak kolosu upadla noha nebo na ostrov dorazil nějaký rozčilený chlapík s hordou kumpánů a ostrov vyplenil, takže výsledkem jsou tři sochy, které tu jsou dodnes. Dvě jsou u Melanes jeden Kúros je až na severu u Apollonas . Společnost jim dělají ještěrky, kterých je na ostrově neuvěřitelné množství.
Krásné místo s vibracemi je okolí Deméteřina chrámu, bohyně úrody . Nachází se v obrovském údolí, které je chráněno okolními masívy hor a je to skutečně místo, kde by to pravděpodobně zapíchl i praotec Čech , protože je to krajina mléka a strdí . Okolo se pasou krávy, koně a oslíci, jsou tu olivové háje. Později jsme vyrazili již opět za deště dále za mramorovou horu, dále za Apiranthos, do vysokých hor, kde se pyšní nad údolím Drymalia vesnička Koronas . A opět jiná krajina, říkal jsem M., že by se tady dal točit Vinnetou, když v tom vidíme náklaďák, jak do toho nádherného údolí sype valník harampádí. Ano, musím se tu zmínit o obrácené straně Naxu, každé sebenádhernější místo se tu hodí pro skládku, tu lednička, tu pračka, tu auto, dokonce i autobus. Dojel a tak byl zaparkován přímo do svahu, kde bude rezivět kdoví jak dlouho. Je to smutný příběh.
Dále jsme projeli vysokými horami až do Apollonas, kde jsme si dali pěkně hnusné jídlo a zhodnotili jsme Apollonas tak, že tam chcípl pes , že to tu zachraňuje jen ten kolosální Kúros Apollonas. Další cesta vedla podél severozápadního pobřeží směrem k Choře. Je to zas úplně jiná krajina, kde strmá skaliska bičují nárazy severozápadních větrů , tu a tam je od silnice vidět nějaká ta plážička , jedna je s kostelíkem. Ostatně kostelíků je na ostrově asi tak stejně jako obyvatel. A obyvatelé jsou opravdu moc milí lidé, zrozeni z ducha Naxu....

A co k tomu dodat ? Snažil jsem se vystihnout ducha Naxu. Kdybych měl dojmy shrnout do jedné věty, tak když jedete na nějakou dovolenou, máte určitou představu krásného počasí, pohody a zevlounských zážitků a pak se vrátíte a jste nadšení, že se představy naplnily a ještě lépe předčily Vaše očekávání. I já jsem měl takovou představu o Naxu. Jenže u Naxu to bylo jinak. Naxos nás prostě přemohl, vymazal nám představu o něm a vnutil nám tu svoji. Naxos zvítězil, má svou energii, která prostupuje vším a vryje se Vám pod kůži.
Jsem Naxosan, kalispéra Portaro, jednou Tebou projdu!

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (11)
18.01.18 14:07 sahed
Moc pěkně napsané. Byli jsme tam pár dní v roce 2009 a letos se chystáme zopakovat a více poznat, tak děkuji za inspiraci.
30.08.12 16:24 Pinetree (nepřihlášený uživatel) 88.101.52.***
Ahoj. mohu znat jmeno nej.Naxosske taverny na Glyfade? O vikendu ji rad otestuju. dik
08.10.10 17:17 Robobrouk
Krásný cestopis.Přečetla jsem jedním dechem a čtu znovu a vychutnávám si to.Dík
20.11.09 20:13 Veroula
Krasne napsane, davam pet hvezdicek. dala bych i sest:-)
20.11.09 13:40 jardaz
Hezký cestopis........
12.11.09 14:09 cancro
Jednoznačně nejlepší cestopis. Neumím tak bravurně popsat svoje pocity, ale připíchnul jsi mě k židli a donutil přečíst jedním dechem, a to hned dvakrát. Jakoby vše kolem mě najednou začalo vibrovat. Díky :)
09.11.09 16:55 Kusnirova
Myslím, že Naxos to letos opět převálcovává. Jenom jsem nakoukla a dočetla do konce. Hodnotím - vynikající.
06.11.09 14:49 kacena
Opravdu velmi dobrý cestopis. Nemám víc co dodat. Taky bych dala víc než pět hvězdiček, kdyby to šlo.
04.11.09 16:15 manoulka
Nemám slov - na Naxu jsem loni strávila neskutečných 14 dní, shodou okolností ve stejném letovisku. Cestopis je psaný s bravurou, bez prav, chyb, nádherným a barvitým slohem, zachycuje tento fascinující ostrov v celé jeho kráse a drsnosti. Autor se ani netají tím, že má srdce na kusy...Tohle Naxos dokáže spolehlivě, ale jen u těch, kteří mu porozumějí...Volám "bravo!" a dávám nejvíc , dala bych i víc, nejde to, bohužel...:-(
29.10.09 15:00 nudista
Tak tenhle cestopis mě opravdu zaujal - barvitým popisem ostrova, který vám předvedl svou "jinou" tvář. Díky.
26.10.09 18:16 Lucelle
Krásné povídání, máte můj obdiv, že Vám prožité útrapy nevzaly chuť k psaní, zřejmě jeden z posledních soutěžících cestopisů a myslím velmi povedený.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
SmVgY
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Frankieboy˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
 
CK MARTED Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos