Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 22
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Návrat do ráje

Autor:
Zařazeno:
Lefkada
Napsáno:
19.08.09 10:55
Fotografií:
40
Přečteno:
12442
Soutěž:
2009
dovolená v termínu: 13.07.09 - 23.07.09
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
13 °C
Oblačno
ZJZ, 7.2 m/s
Vzpomínky na Lefkádu nás provázely od chvíle, kdy jsme ji začátkem loňského srpna opustili. Bylo jasné, že náš návrat na tento krásný modrý ostrov je nevyhnutelný, leč změny v našem životě nenasvědčovaly tomu, že to bude již následující rok. Nevím, jestli tomu chtěl osud, nebo jestli jsme to prostě tolik chtěli my, ale sen se stal skutečností. Vracíme se do ráje, který nám ukradl kus srdce!
Myslím, že ostrov samotný, není třeba představovat. Jedná se o ostrov, ležící v Jónském moři o rozloze 302,5 km2, který je oblíben zejména díky svým západním plážím. Nenajdete na něm obdivuhodné archeologické památky a kostely, zato Vás ohromí krásou svých pláží, mořem modrým, až se tají dech, pěknými horskými vesničkami a zajímavou faunou i flórou.

Nervózní jsem začala být zhruba dva měsíce před odjezdem. Je dobré, vracet se na místo, kde jsme už byli? Má nám ještě co nabídnout, čím nás překvapit? Bude tam alespoň tak krásně jako vloni? Dotazy příbuzných a známých, proč jedeme na stejné místo, nás doháněly k šílenství, ale naše srdce měla jasno, prostě……. kdo nezkusí, nepochopí!



Den první – Když rok se s rokem sejde


Je 13.7.2009 1.30h, po roce doufání je to tady a my plní očekávání lezeme z postele. Balíme poslední drobnosti do příručních zavazadel a míříme na místo svozu. Už od večera je mi špatně od žaludku, fedruju do sebe jedno Rennie za druhým. Nevnímám ostatní účastníky zájezdu, ani ubíhající cestu. Před pátou hodinou přebíráme na letišti od zástupkyně CK letenky a jdeme si vystát svoje místo u přepážky. Vládne tady trochu zmatek, někomu je nevábně z kufru cítit ocet, ale nevadí, alespoň se seznamujeme s ostatními a máme se čemu smát. Po odbavení pozorujeme letadla a dovídáme se, že pro nás žádné nemají. No pěkně nám to začíná….Nakonec to není tak zlé, a v 9h se, za mého vydatného klepání, vznášíme do oblak. Když po hodině a půl letu, zahlédnu ostrov Korfu , přepadne mě pocit úlevy a štěstí. Kapitán Svoboda s námi přistane jako do peřinky, otevřou se dveře a my okamžitě cítíme vůni „domova“. Tak nás tady zase máte! Vítá nás jasně modré nebe i řidič Michalis, který dostal za úkol odvést nás do našeho letoviska Agios Nikitas. Projíždíme známá místa a moje srdce plesá, před Lefkasem, hl. městem Lefkády, čekáme u zvednutého mostu, až projedou lodě. Míjíme dřevěný most a proplétáme se uličkami, usmívám se jako dítě, které dostalo pytel bonbónů. Po chvilce jízdy zahlédnu pláž Pefkoulia a v dáli „naši“ vesničku, moře kolem je neskutečně modré….Jsme zvědaví jestli nás majitelé studií poznají (ano i ubytování jsme zvolili stejné). Jakmile nás vidí, mávají a volají na nás, bingo…. S úsměvem na rychlo vybalujeme, bereme plavky a řítíme se na Milos. Na pláž, o které se nám během toho roku zdálo snad 100x. Cestou si kupujeme první pitagyros, abychom zahnali hlad. Odbočujeme, za tavernou Poseidon a stoupáme vzhůru. Cesta je pěkně zarostlá, teče tady dokonce potůček a my s pusou plnou masa funíme jako lokomotivy. Sem tam zastavujeme, abychom se pokochali pohledem na moře a Agios Nikitas . A najednou je před námi……..skoro prázdný, modromodrý Milos! Dolů jdeme opatrně a rozhlížíme se všemi směry, je to krása . Rozbalíme ležení a jdeme se houpat do vln. Jsou tak akorát, studené a hodně slané. Zbytek dne dospáváme, necháváme sluníčko prohřát těla a sníme….Vlastně ne, tohle není sen, jsme tady a začíná pro nás nejhezčí část roku. Kolem 19h balíme ležení a dáváme se na cestu zpátky. Je to mazec, bolí nás lýtka, srdce tlučou jako o závod, občas nás šlehne nějaký trn a na zádech i krku cítíme potůčky potu. Na vrcholku si poléváme hlavy vodou a poté se otáčíme za tou krásou. Voda opět změnila barvu…..Nakupujeme ještě pár základních potravin, nebo spíš dobrot a jdeme se na pokoj zkulturnit, abychom mohli vyrazit na první večeři. Volíme tavernu Tó Stéki, která se nám nejednou osvědčila a vybíráme Tzatziki, Greek salad, Mousaku a Souvlaki, je to vynikající, hlavně protějšek nemá slov. S plnými žaludky se procházíme, sledujeme potemnělé moře a po kontrole spálených nohou kupujeme slunečník. Ještě si stihneme přes delegátku zařídit motorku, abychom hned další den mohli vyrazit za krásami ostrova a kolem 23h., po zhlédnutí prvních fotek, usínáme!


Den druhý – Gialos a vůně mateřídoušky

Vstávám kolem půl osmé a ihned, jak mám ve zvyku, letím zkontrolovat nebe a moře. Vše je modré jak má být, můžu v klidu chystat snídani na balkón. Všichni kolem ještě spí….sedím, rozhlížím se a poslouchám zvuky kolem. Tohle prostě miluju! Sluníčko se opírá do břehu naproti, moře je slyšet jen zlehka a cikády začínají se svým koncertem. Protějšek vzbudí vůně kávy, dneska nikam nespěcháme, čekáme na motorku a schůzku s delegátkou. Sympatický maďar doveze motorku v 9.30h, vysvětlí co a jak, převezme peníze (168,-E s plným pojištěním, asistenční službou na 9 dní) a popřeje nám šťastnou cestu. Od delegátky se nic nového nedozvíme, když řekne, že nejhezčí pláží je Kathisma (mimochodem narvaná k prasknutí), jdeme do kolen a nemáme stání. Poprosíme akorát o další prostěradlo, jelikož jsme větší kousci a pod jedno se prostě nesrovnáme. Majitel se rozčílí a odmítne ho vydat s tím, že jich mají málo, a že se máme přizpůsobit místním zvykům. Tím naše sympatie z loňska oboustranně končí, to jsme si teda dovolili….. V 11h naštěstí schůzka končí a my můžeme vyrazit. Chystáme se na pláž Gialos, na kterou jsme vloni nenašli čas. Nejdříve musíme zastavit u benzínky……a Kalimero, je tam. Kudrnáč se na nás usmívá, helmy nám evidentně sluší, tankuje plnou a vtipkuje. Platíme 7,-E a jedeme na jih směr vesnice Kalamitsi. Jedeme pomalu a prohlížíme, co se změnilo, všechno je tak nějak zelenější . V Kalamitsi „na křižovatce“ se dáváme doleva, projíždíme vesnicí Chortata, Komilio, Dragano a nakonec sjíždíme do Athani. Všude kvete mateřídouška, jsou jí celé hloučky, plné včel a motýlů…..a ta vůně, to se nedá popsat. Poslední z vesnic nás provází tzv. kozí dech. Je tady spousta domácích zvířat a i když je nevidíte, rozhodně je cítíte. Cesta je klikatá a z ničeho nic vede na vršek, ale značení tam přeci bylo….No zkusíme to, na vršku stavíme a víme, že je to ona. Dokonalá a téměř prázdná pláž Gialos . Dělí nás od ní spousta serpentin, které chce zdolávat opravdu s opatrností, díra se tady s dírou potkává. Zhruba v polovině cesty je krásně vidět výběžek u Porto Katsiki. Když už máme hlavu zamotanou, konečně jsme dole. Jedeme po pískové cestě, co nejdál to jde. V levé části pláže není ani noha, ale lze to pouze obejít nebo to risknout po vršku, snad se z něho nějak dostaneme. Je tady vyšlapaná cestička, pár trnů a bodláků, ale stojí to zato. Ze břehu jde s trochou opatrnosti sejít a rázem se ocitáme v ráji. Nikde ani noha ! Plavky letí dolů a my do vln. Blbneme, házíme si talířem, pozorujeme lodě, ležíme u vody a necháváme se ohodit vlnami, která nás občas pěkně proplesknou. Cikády řvou jak o život a my víme, že sem se prostě musíme vrátit. Řádně prosolení balíme před 18h. Motorka má do toho kopce co dělat, ale nejsme přeci šumaři, zvládneme to! Nad Athani pěkně houstne provoz, jedeme raději pomalu a prohlížíme si stromy a včelí úly. Po krátkém odpočinku vyrážíme na večeři. Dáváme šanci taverně Poseidon, zejména proto, že máme chuť na Saganaki a Stifado, a to oni umí. Obojí chutná skvěle, ale velikost porce a účet nás vyděsí, příště tedy jinam. V nejbližším supermarketu kupujeme zmrzlinu a dojíždíme se….Vracíme se až za tmy, cestou si příjemně popovídáme s párem, který bydlí pod námi. Na verandě sedí další spolubydlící a pozvou nás k nim. Neváháme ani minutu, už na letišti byli fajn a nyní se to potvrdilo. Při slivovici a vínu vydržíme povídat, zejména příběhy z Řecka, až do 1h.


Den třetí – Srdeční záležitost

Vydáváme se stejnou cestou jako předchozí den. Bohužel, málem skončí už ve vesnici Chortata, kde se vyhýbáme místnímu hlídači. On naši snahu neocení a vlítne nám přímo před kola. Naštěstí nic nejede v protisměru a můžeme zamanévrovat. Pes se ovšem lekne a vyskočí mi po lýtku. Sice cítím jeho kožich, ale tesáky naštěstí kousnou do prázdna. Lekla jsem se tady pořádně. Pes štěká jako zběsilý a my se potřebujeme trochu vzpamatovat, stavíme raději až o kus dál,ufff! Sesbíráme odvahu na další cestu…projíždíme známé vesnice a míjíme odbočky na pláže Gialos a Egremni. Po chvilce jízdy dojedeme k rozcestí pod stromy a dáváme se označenou cestou doprava, na Porto Katsiki. Cesta je samá díra a hemží se tu komáři a mušky, kterým se snažíme vyhýbat. Jedno hejno bohužel přehlídneme a vjedeme přímo do něj, oči i pusu máme plné, prostě tzv. veselý cyklista…. protějšek to k mému překvapení komentuje slovy „skvělá mňamka“. No, mňamku si teda představuju jinak! Nesjíždíme až k parkovišti, ale motorku necháváme v jedné ze zatáček nad ním. Už ho vidím, sice jenom kousek, ale vidím, moje milované Porto Katsiki . Ženeme se hned na vyhlídku a prohlížíme si pláž, zatím utopenou ve stínu, pod obrovskou bílou skálou. A je to tady zase…..cítím pálení očí a musím rychle mrkat, abych zahnala slzy…..na tohle jsem čekala celý rok! Nevím, jestli jenom koukat, nebo fotit. Z vyhlídky míříme rovnou na schody, a pod nimi doleva za kameny. Na pláži jsou větší oblázky a docela to tlačí do nohou, ale nevadí! Nejsou žádné vlny a voda je krásně průzračná. Hodně plaveme a čekáme, až přijde na naši část slunce ! Lidí v této části není tolik, takže se dá i pěkně relaxovat. Dnes je opravdu velké vedro, i já lezu pod slunečník. Kolem 17h se vydáváme na zpáteční cestu, je dlouhá, ale vítr, který nám čechrá vlasy a chladí kůži, nám ji dost usnadňuje. Na pokoji padnu vyčerpáním, bohužel nemůžu odpočívat dlouho. Protějšek si usmyslel, že si udělá salát, vybral tu největší a nejvíc aromatickou cibuli a mě na hodinu úplně odrovnal. Oči mám jak balóny, rudé a vidím jen škvírkou, tečou mi z nich proudy slz. Kdybych viděla na cestu, přejdu pokoj a na místě ho uškrtím! Až po 20h můžeme vyrazit na první návštěvu hlavního města Lefkas. Na motorce tam jsme zhruba za 20 minut, jedeme na sever přes vesnici Tsoukoulades, cesta je dobře značená, ale……nedaří se nám najít to správné parkoviště. Nakonec parkujeme před jakýmsi úřadem a procházíme nábřežím až k dřevěnému mostu! Chvilku počkáme na západ slunce a poté už míříme na „hlavní třídu“. Prohlížíme si krámky, zjišťujeme, co ubylo a co zase přibylo, kupuju si dost ujetou kabelku a celkem spokojení jdeme na oblíbený pitagyros. Nakoukneme i do boční uličky, kde se na nás ihned vrhne žebračka s dítětem, vypadají dost strašidelně, ale i tak nejdřív nechápu, co chtějí. Až když sotva 5letý kluk natáhne ruku k mojí kabelce a řekne „money“, dáme nohy na ramena a mažeme zpátky na hlavní. Ještě koupíme v pekárně něco na snídani, pohledy pro naše blízké, magnet na lednici a míříme nočním Lefkasem, přes Faneromeni (ne úmyslně, ale prostě jsme trochu zabloudili), zpět do Agios Nikitas. Celou cestu a poté i v posteli, myslím na náramek a hodiny, které jsem objevila v jednom krámku……chtěla jsem je už vloni, ale protějšek byl proti…..no, nechám to uzrát a třeba na ně dojde, mohlo by, když už na mě počkali!


Den čtvrtý – Džunglí na Megali Petru

Trošku jsme si pospali, ale máme před sebou kratší výlet, nic nás nehoní. Dojedeme do Kalamitsi , kde se tentokrát dáváme doprava (no možná je to spíš rovně). Projíždíme olivovým hájem, ve kterém je sem tam nějaké drobné hospodářství, kozy, ovce, slepice, oslíci, do toho rajčata, papriky a dýně. Stromy se v těchto místech pěkně rozrostly, takže nás občas oliva šlehne po tváři. Sjíždíme serpentiny a nestačíme se divit, je tady i nová asfaltka. Ovšem včelí úly a krásný výhled na Kathismu a část západního pobřeží zůstal . Všímáme si taky spousty pavučin a velkých pavouků, to je mi novinek, najednou! Megali Petra i Kavalikefta jsou už kousek pod námi. Parkujeme v levotočivé zatáčce, zdá se nám to tady trochu zarostlé . A taky, že jo! Musíme dávat velký pozor na cestu, připadáme si jako v džungli. Tráva i keře jsou o dost větší než my, je zde hodně ostnů, pavouků a mravenců, dokonce narazíme na ostnatý drát. Po chvilce jsme pěkně sešlehaní, někdy se musí sejít kamenitý břeh, což mě, která má dost krátké nohy, dělá značné problémy. Když to nejde, prostě si sednu na zadek a trošku popojedu, poslední úsek se musí kvůli velkému kamenu seskočit, ale stojí to zato….Megali Petra je úplně prázdná! I tak jdeme dozadu ke kamenům, protože kolem poledne se v přední části lidi určitě objeví. Odhazujeme plavky a celý den se válíme, házíme létajícím talířem a blbneme ve vlnách, které se jako mávnutím proutku objevují. Je opravdu velké vedro, takže z vody vylézáme jen zřídka, i tak si připadáme jako v pekle. U protějšku objevuji stavitelské sklony, hodinu co hodinu, jakmile se sluníčko o kousek otočí, přestavuje slunečník. Poprvé taky vytahujeme Vilíky (čepičky z kapesníků), hlavy máme v jednom ohni a klobouk žádný, no co, někdo být za blázny musí. V odpoledních hodinách jsme tak přehřátí, že se vydáváme džunglí zpět k motorce, i pavouci někam zalezli a nám nezbývá než si před odjezdem zkropit hlavy zbytkem vody. Ale na druhou stranu, kdo může říct, že byl v jeden den na Lefkádě, v džungli a v pekle…..Až sprcha nás vrátí do hry. Na doporučení se vydáváme do taverny Lefteris, kde je zatím málo lidí a velmi příjemná obsluha. Bohužel nemají lilky, na které jsme přišli. Objednáváme tedy Tzatziki, Saganaki Melitzana a Lamp Givatsaki, vypadá to trochu divně, ale chutná fantasticky! Po výborné večeři procházíme městečkem….sháníme klobouky,ale na naše obří hlavy prostě nic nemají, doplňujeme zásoby a zastavujeme se v cukrárně pro něco sladkého. Protějšek vybírá čokoládový koláč , který je černý a ještě černější, já v rámci programu „buď fit“ odolávám. Jinak je tomu ovšem na pokoji, když dostanu ochutnat, o dortík se skoro pereme. Fantazie! Den končíme vymýšlením básniček a oslovení na pohledy pro naše blízké, ty se asi budou divit……a se sladkým úsměvem na tváři, usínáme.


Den pátý – Zelený smaragd na jihu ostrova

Vstáváme se slepicemi. Máme před sebou jeden z delších výletů a ne a ne se sbalit, dneska budou potřeba i ploutve a hlavně slunečník, protože to vypadá na stejně horký den jako včera. Řítíme se k benzínce, ale Kalimero má ještě zavřeno. Musíme to tedy risknout do Vassiliki s půlkou nádrže. Projíždíme Kalamitsi a dáváme se doleva. Míjíme odbočku na Komilio a míříme rovně na Agios Petros. U kostelíku před vesnicí je vidět spoustu našňořených lidí, kolem kostela jsou samé balónky, zřejmě svatba nebo křtiny, ale takhle brzo? Není ještě ani 9h. Projíždíme vesnicí a před námi už jsou, jako na dlani, spící Vassiliki. U první benzínky bereme šťávu (ufff dojeli jsme) a konečně se s klidnou duší, můžeme vydat dál….Profrčíme přístavem a na jeho konci se dáváme doprava, kolem malých plážiček na pláž Agiofili. Cesta je šílená, kupičky písku, propadlé části i kamení, naštěstí po chvilce, a bez úhony parkujeme u brány, která je kus nad pláží. Dál se vydáváme po svých. Půda je tady červená, takže máme nohy i boty obarvené k nepoznání, všude rostou fialové bodláky. V jedné z dolních zatáček je nalevo vyšlapaný plácek….ženu se, a je tam. Zelený smaragd, zatím utopený ve stínu, pláž Agiofili. Za poslední zatáčkou nás čeká nemilé překvapení. Přímo nad schody se pořádná kupa nepořádku, proč tohle lidi dělají, nikdy nepochopím, vypadá to na odpadky sesbírané z pláže. Dáváme se dolů po schodech, a jdeme do zadní části ke kamenům . Rozbalíme ležení, ale dlouho nepobudeme, jednak nás začnou otravovat hejna vos a jednak si teprve po rozhlédnutí všímáme odpadků kolem. Cigarety, papíry, rozbitý slunečník ani ponožky nejsou výjimkou. Jsme docela otrávení. Vracíme se tedy na začátek pláže s odhodláním „vydržet“ příval lidí, který nás čeká po příjezdu každého lodního taxi. Voda je zelená a tak průzračná a čistá, že už u břehu vidíme rybičky. Nálada se zlepšuje a brýle i šnorchl jsou celý den v pohotovosti. Všude jsou hejna rybek, černých, barevných, malých i velkých, zejména u kamenů je na co se dívat. Po 11h přijíždí první taxi a poté pravidelně další a další, přiváží jednu rodinu za druhou. Pláž je hodně plná, ale za ten šnorchl to prostě stojí. Nakonec setkání s některými návštěvníky pod vodou je taky legrace….a i my jsme pro legraci, načapala jsem jednoho rozesmátého pána, jak si nás fotí ve Vilíkách, jen doufám, že nás pak někde nevyvěsí jako strašidla zájezdu. Kolem 17h hodiny, kdy už nám ruch kolem leze trochu na nervy, se vydáváme po schodech nahoru. Spolu s námi, starší pár z Čech. Příjemně si popovídáme o krásách Lefkády i jiných ostrovů, navzájem si pořídíme krásné fotky a loučíme se. Je vedro, takové vedro, že nemůžu mluvit ani dýchat a cesta k motorce se zdá být nekonečná. Ještě se ohlížíme za tou zelenou kráskou a pak už jen pravidelně našplapujeme. Bohužel si nemůžeme dopřát luxus „větru ve vlasech“, cesta je opravdu špatná a motorku položit netoužíme. Až když se dostaneme na hlavní tah z Vassiliki, je nám do zpěvu. Nemíříme ovšem na naši část ostrova, ale do vesnice Sivota . Jedná se o zátoku, známou, jako „parkoviště“ lodí a člunů a taky rybí kuchyní. Po krátké procházce usedáme do patra taverny Stavros, kde si jako předkrm dáváme Smažený lilek s Tzatziki a jako hlavní chod Fresh Kalamari a Swordfish souvlaki. Než přinesou jídlo, pozorujeme lodě. Jídlo je vynikající, ale my už jsme dost unavení, ani nemluvíme, jen se tak rozhlížíme a vnímáme ty vůně kolem. Zpátky jedeme opět přes Vassiliki, kde chvilku sledujeme surfaře, jezdí si to sem a tam, bez sebemenších pochybností. Míjíme Agios Petros a nakonec i Chortatu s rozlobeným „žerikem“. V Agios Nikitas jsme zpátky těsně před 20h a téměř okamžitě padneme za vlast…..nebo snad za Řecko?!!


Den šestý – Druhá šance pro Egremni

Vstáváme celkem pozdě. Nad mořem je vidět opar, takže bude opět výheň! Jedeme už známou cestou Kalamitsi-Chortata-Komilio-Dragano. Nikam nespěcháme a všechno si důkladně prohlížíme, od kopečků, přes úly a mateřídoušku. Dneska už má několik babiček otevřený i stánek s medem. Míjíme odbočku na Athani a Gialos, naším cílem je Egremni. Vloni nás nějak výrazně nenadchla, ale rozhodli jsme se, že musí dostat druhou šanci! Po sjezdu na odbočku nás překvapí výhledy, které pobřeží nabízí. Kontrastů, zelené, modré a hry stínů jsme si při loňské návštěvě nevšimli, o to víc se začínáme těšit ! Parkujeme nad parkovištěm, pod stromy, motorka musí zůstat ve stínu, abychom si nespálili zadky. Cestu dolů si užíváme, prohlížíme si zatím prázdnou, do stínu potopenou a docela temnou Egremni . Voda je klidná jako beránek a neobvykle průzračná. Schody nám nedělají sebemenší problémy, dolů to jde vždycky dobře. Zjišťujeme, že na pláži přibyly dvě řady slunečníků a jelikož je moře klidné jako rybník, dáváme se doprava, na úsek pláže za skálou. Dlouhou dobu jsme tady sami, tudíž odhazujeme plavky a jdeme si užívat……moře a sluníčka samozřejmě. Ve vodě je pořádné hejno rybek, nebojí se jít až k nám a „okousávat“ nám natažené ruce. Na druhou stranu pláže přijíždí první z lodí. Ihned je tam lidí jako na Václaváku. Ležíme na břehu a necháváme se ošplouchávat drobnými vlnkami. Je to paráda! Díky tomu, že nejsou velké vlny, se dá plavat bezpečně do dálky. Kolem 12h přichází ještě 3 páry, všichni jdou ale dál, aby mohli odhodit plavky a mít soukromí. Tak se mi to líbí, žádné očumování! Radost mi ovšem zkazí 4člená parta postarších Slováků, kteří to vybalí u skály vedle nás. Když jeden z mužů zjistí, že my dál nemáme vršek a ostatní ani spodek plavek, dere se na průzkum. Nejdříve vodou a zpátky pěkně po pláži, přičemž všechno hlasitě komentuje. Stydím se za něj a myslím, že manželka, když zjistí, že jim rozumíme, ještě víc! No, někdo má prostě v hlavě vymleto a hormony dělají divy. A u nás se opět přestavuje slunečník, snažím se naznačit, že ostatní přijdou, zapíchnou a mají to tak celý den, ale marně, mám sebou prostě „Bořka stavitele“. Před 17h, rozhodnuti pokořit „Top časy z Egremni“ se vydáváme směr schody. Pro ty, kteří nevědí, pláž je dostupná po moři nebo po schodech, které jsou ve strmém kopci a je jich cca 350, což je v den kdy je 39 stupňů ve stínu opravdu pocuc. Jsme splavení, dříve než se pod kýžené schody dostaneme. Čekáme až sejde větší houf lidí, připravuji stopky a jdeme na to……..STOP!!! Stopky mačkám hned nad dřevěnou částí, to se prostě nedá! Odhodlání je fuč a máme co dělat abychom se nevrátili dolů a neskočili do vody. Při každém šlápnutí na schod si myslím, že je moje poslední. Pomalu s dlouhými přestávkami a rozhlížením zdoláváme zhruba po 20 minutách všechny schody, přičemž nad tím posledním okamžitě stavíme, políváme hlavy, což je k ničemu, i tak jsou mokré, ale od horkého potu. Přítel něco povídá, ale nejsem schopná ho vnímat, natož odpovědět. Až nahoře u motorky zjišťuju, že pořád dokola říká „to je masakr, to je masakr“! Chvíli odpočíváme, a jakmile to jde, jedeme, a to dost rychle, aby nás vítr zchladil. I tak musím celou cestu přemýšlet o tom, že to stálo za to! Egremni letos byla barevnější, živější, prázdnější………no prostě…….pokud bude ještě někdy možnost, určitě dostane další šanci! Projedeme západem ani nevíme jak. Až v Kalamitsi prudce brzdíme kvůli oslíkovi, kterého si hladíme a fotíme. Na pokoji se moc neohřejeme, chceme večer prošmejdit hlavní město . Tentokrát se nám podaří přijet do něj kolem přístavu a zaparkovat u přilehlého parku. Na dřevěném mostu čekáme na západ slunce a dnes je opravdu famózní . Míříme ihned hlavní třídou až na její konec, kde usedáme do naší oblíbené gyrosárny. Pokud byste měli zájem jí navštívit, dejte se od dřevěného mostu, hlavní třídou, téměř na její konec (končí jedním z největších starých kostelů), je po levé straně, venku je jenom pár stolků kde sedí 95% Řeků, nikde není název, jen místo „výlohy“ je stažená na modro natřená roleta se zapadajícím sluncem. A jídelní lístek taky nečekejte, dělá se tam prostě pitagyros, gyros na talíř, salát a souvlaki, a lepší jsme prostě zatím neobjevili. Máme hrozný hlad a chvástáme se, kdo toho víc sní. Objednáváme si tedy 5 pitagyrosů, servírka se rozhlíží, jestli ještě někdo přijde, ale ani nemukne. Po chvilce je máme na stole a okamžitě nám je jasný, že jestli tohle sníme, tak jsme dobrý prasata. A jsme! Sedíme tam sice víc než hodinu a cpeme se, až máme boule za ušima, ale sníme to. Tak tohle se musí rozchodit. Korzujeme městem asi 3 hodiny, prohlížíme suvenýry, sháníme klobouky (zase marně) a plánujeme komu, co přivezeme. Sama si po chvilce, v krásném světle modrém pytlíčku, odnáším vysněný náramek, no není svět krásnej?! Těsně po 23h nasedáme na motorku (snad nás holka uveze) a studenou, černou nocí, plnou hvězd jedeme přes vesnici Tsoukoulades zpět do Agios Nikitas. Sousedi ještě diskutují na verandě, prohodíme s nimi pár slov a pak s nafouklými břichy, padneme do postele.


Den sedmý – Tak tohle je ráj

Jakmile otevřu oči, zaposlouchám se do podezřelého zvuku, spíš hukotu. Bojím se odhrnout závěsy, určitě je černo a leje, moje noční můra se naplnila. Vrhnu se raději na přípravu snídaně a cestu na balkón odkládám, jak jen to jde. Když se vzbudí „Bořek“ musím s pravdou ven….odhrnuji závěsy a…nebe je jasně modré. S úžasem ovšem koukám na moře, jsou obrovské vlny, rozbíjejí se o kameny na konci pláže a stříkají do výšky (tak to byl ten hučák co mě od rána děsil), vodu snad někdo vyměnil. Pokud jsme si dodnes mysleli, že známe Lefkádu v celé své kráse, pletli jsme se. Okamžitě měníme plán, místo dlouhého výletu do hor, jedeme na západ, je vhodný den k návratu na Gialos. Na pokoji nemáme stání, což zapříčiní, že se po chvilce jízdy musíme vracet pro doklady a peněženku! Vesnice projíždíme, plní očekávání, celkem rychle Kalamitsi-Chortata-Komilio-Dragano, dokonce to vypadá, že jsme zavařili motorku, najednou cítíme šílený smrad. Provedeme krátkou kontrolu a frčíme dál, vše je vpořádku. Odbočujeme o chvilku dřív než minule, hned za prvním nápisem „Gialos“ se dáváme prudce doprava, a doufáme, že to bude zkratka. Skutečně je, cesta sice nic moc, ale rozhodně kratší než kozí vesnicí Athani. Vytáčíme serpentiny, vyjíždíme na vršek a zůstáváme stát, s otevřenou pusou zíráme na modrou duhu pod námi . Tady už mrkání nepomáhá, po tvářích mi stékají slzy jako hrachy, takovou nádheru jsem v životě neviděla a myslím, že už ani neuvidím. Tohle je prostě ráj! Okamžitě stavím Porto Katsiki na druhé místo v žebříčku oblíbenosti. Při pohledu vlevo vidíme, že velkými vlnami je bičováno celé západní pobřeží…… a ty barvy! Sjíždíme níž, na pláži je minimum lidí, ve vodě nikdo, těch pár slunečníků je spláchnutých, některá lehátka dokonce chybí. Nás, ale zajímá jiná část pláže, ta naše, nalevo! Parkujeme a je nám jasné, že se dneska nevykoupeme. Ženeme se hořenkou a nemůžeme od té krásy odtrhnout oči, tak to je mimochodem celý den, kdy nejsme schopni si ani lehnout, aby nám nějaká ta vlna neunikla . Věci dáváme těsně pod břeh, nedokážeme odhadnout, kam až, se vlny můžou dostat, připadají nám tak 3metrové. Valí se jedna za druhou, a já mám po chvilce zavařený foťák. Zkoušíme jít k vodě blíž, nejdřív po kotníky, pohoda, potom do půlky holení, to už s námi pěkně cloumá, chytáme se za ruku a jdeme…vodu máme těsně nad kolena, moře hučí jako šílené, chce se mi ječet, a najednou šplouch, vlna nás přeběhne, ofackuje a máme co dělat abychom se udrželi, jdu do kolen, a nebýt „Bořka“, který si předtím trochu zahrabal nohy ( to říkám, stavitelské vlohy…), a teď mě vší silou drží, už nás to táhne bůhví kam. Tohle už teda zkoušet nebudeme! A zkoušíme….. dál a dál, naštěstí nás to, krom podražených a mírně otlačených kolen, pořádně zkropených hlav a promytí všech otvorů, nic nestojí! Zhruba po třech hodinách přicházejí docela černé mraky a usazují se na vrcholcích. Spolu s nimi přichází kousek od nás další pár, což nás trochu naštve, protože za námi je ještě několik set metrů pláže volné. Mladík odhazuje oblečení a v nestřeženém okamžiku, kdy je protějšek ve vodě jde až ke mně, a nesměle mě zdraví, je strašně moc opálený a jediné čeho si všimnu, že úplně všude……jak tohle dokázal…..Raději jdu k moři a pozoruji jak je najednou děsivě temné. Když se vrátím na osušku, nevěřím vlastním očím, pár vedle si užívá a ještě se přitom na mě usmívá. Horor! Naštěstí se pomalu vrací sluníčko a já můžu pozorovat hru modré duhy . Když už to naši sousedé dělají asi po sedmé, všimne si i protějšek, já už jsem si zvykla. Je jasné, že nejsou schopni si užívat bez diváků, tak jim to prostě dopřejeme. Naštěstí je na co koukat přímo před nosem, tudíž o ně pohledem zavadíme jen minimálně, což je evidentně štve, protože se snaží vymýšlet prostocviky v našem zorném úhlu. Ale, že mají výdrž….Sluníčko už zase pálí v plné parádě, ale dneska není čas, na to, vybalovat slunečník. Musíme pokoušet vlny. Vrtulník, který během dne několikrát míří k Egremni nás docela vyděsí, dáváme pro jistotu větší pozor. K velkému smutku „sousedů“ se vydáváme před 18h na zpáteční cestu, karta foťáku je naplněná, baterka skoro vybitá, neustále se za tou krásou ohlížíme a víme, že dnešek byl nejhezčím dnem naší dovolené. Sousedi nám dokonce mávají na rozloučenou, asi se jim to s námi líbilo! Kopec nahoru skoro nevyjedeme, musíme stále zastavovat a upírat oči dolů . Na vršku se ještě ohlížíme a víme, že jestli se na Lefkádu ještě po třetí vrátíme, bude na tom mít dnešní den velkou zásluhu. Zpátky jedeme opět zkratkou, stavíme u plotu s kozami a ovečkami, mají holky děsnej hlad, ale my jim bohužel nemáme co nabídnout, naše denní porce ovoce je dávno snězená a nic jiného sebou nevozíme. S úsměvem jedeme zpět do A. Nikitas a ani Žerika se dneska nebojíme. Celé západní pobřeží se vlní v různých odstínech modré. Na pokoji se rychle zkulturníme a razíme do naší oblíbené taverny Tó Stéki, kde si cpeme břicha Sýrovými kroketami, salátem a rybičkami Gavros. Mythos v kombinaci s Frappé tomu dodávají atmosféru. Na závěr nás kuchař poctí velkou sklenicí Ouza s ledem a vodou a my jemně podnapilí procházíme večerním městečkem. Na jedné terase zahlédneme velmi starou babičku v černém, usmívá se na nás a mává. Je možné, že si nás tato, podle nás skoro 100letá žena, může pamatovat?! Máváme jí na pozdrav a úsměv nám ze samé radosti vydrží po celý zbytek večera. Doplňujeme zásoby ovoce, jogurtů a vína, a při svíčce a skleničce trávíme večer na balkóně s našimi příjemnými sousedy. Teprve dneska si uvědomujeme, jak jsme rádi, že jsme si k pobytu vybrali právě Agios Nikitas, připadáme si tady jako doma. Sice vypadá přeplněné díky velkému množství aut kolem cesty, ale při večerních procházkách to vůbec nepociťujeme. Západní pláže, které nás tady zajímají nejvíc, máme, co by kamenem dohodil a bezvadnou partu lidí kolem sebe. Co víc si můžeme přát?! Baví nás chodit do taveren, kde si nás pamatují z loňska a nakupovat v supermarketu kde nás vždycky příjemně přivítají. Jediné co vynecháváme je krásná leč přeplněná městská pláž, ale snad nám to odpustí.


Den osmý – Perný den

Dnes máme, vlny ne vlny, naplánovaný výlet do hor a na východ ostrova. Nejsem z toho zrovna nadšená, ale slíbila jsem to, trpím tedy potichu. Nejdřív musíme ke Kalimerovi doplnit benzín. Poté se vracíme a u pláže Pefkoulia se dáváme nahoru doprava do vesnice Karia. Jedeme nekonečnými serpentinami, všude kolem jsou krásně zelené kopce. Cesta nám přijde docela dlouhá, dokonce myslíme, že jsme zabloudili, ale po zhruba 25 minutách je Karia před námi . Míjíme ceduli a vjíždíme do vesnice, která se právě probouzí. Kolem cesty i pod stromy sedí místní obyvatelé s frapéčky a probírají novinky. Je pro nás velkým překvapením jak pěkné to tady je, ale nezastavujeme, míříme dál přes vesnici Englouvi, kde by měla být odbočka do hor. Tu samozřejmě míjíme a stavíme u zdejšího kostela . Ihned po otočení vidíme, že nejsme daleko. Profiti Illia se tyčí nad námi . Vytahujeme mapu a malý kousek se vracíme k odbočce, kterou jsme předtím bez povšimnutí přejeli. Dáváme se prudce nahoru, a pak podle značení doprava. Na vršku už máme vše jako na dlani, radar, vojenskou základnu, Profiti Illia, lom vypadající jako měsíční krajina . Vydáváme se k radaru, obdivujeme kopce kolem i mateřídoušku, která je tady větší a voňavější než jinde a plná motýlů. Projíždíme, zákaz vjezdu a stoupáme až k bráně, která se před námi otevírá! Protějšek ihned přidává, jako že vjedeme dovnitř. No to je něco pro mě…Naštěstí vychází rozezlený voják, který nám jasně a zřetelně říká NO! No dobře, tak si alespoň, i přes, zákaz pořizujeme pár fotek . Vracíme se kolem kasáren a před lomem se dáváme po prašné cestě doleva na Profiti Illia. Parkuje tady celkem dost aut, všichni si prohlíží kapličku a fotí se u zvoničky. Pořizujeme taky několik fotek, ale na kapličku nemáme odvahu. Jsme na takové věci pověrčivý, takže nakoukneme, ale dovnitř raději nejdeme, natož zapalovat svíčku. Nidri i Lefkas jsou v oparu, je skoro poledne, a slunce pálí o stošest. Ruce mám rudé jako rak a hrozně mě štípou, ale nedám na sobě nic znát. Když jsme dostatečně vykoukaní, vydáváme se podle mapy, přes vesnici Vafkeri do Nidri. Cesta trvá docela dlouho a Nidri nás zklamalo na plné čáře. Přijde nám jako dlouhá zaplněná placka se špinavou vodou. Jediné co nás zaujme je velké množství citrusových plodů, ty na naší straně ostrova nejsou. Dobře jedeme tedy dál a to na tolik opěvovanou pláž Mikros Gialos! Cesta je dobře značená, jen průjezd vesnicí Poros je tak trochu motodrom. Když zahlédneme zelenou vodu, je nám do zpěvu. Sranda nás ovšem přejde, když vidíme přervané parkoviště a poté i pláž. Je krásná, ale plná k prasknutí . Tak to tedy ne! V místní pekárně nakupujeme feta koláče a pizzu, a po posilnění se shodujeme, že to ještě chvilku vydržíme a dojedeme se vykoupat na západ. Spálení už jsme oba, záda mě bolí tak, že si připadám jako robot. Z vedra a únavy se nám díky nepozornosti málem podaří, ještě v Porosu, položit motorku, ale pohotový „Bořek“ zachraňuje situaci. A pak už nám cesta nějak splývá…projíždíme kolem odbočky na Sivotu, Vasilliki, Agios Petros až do Kalamitsi, kde sjíždíme k místním plážím. Megali Petra se krásně vlní, ale nemáme sílu drát se džunglí. Dáváme se tedy doprava na Cantyna beach . Je něco po 13h. a tady jsou jen 3 stany a asi 10lidí. Ani nevybalujeme a ženeme se do vody. Vlny jsou ještě celkem velké, ale už ne tak, že by se nedalo plavat. Skáčeme do nich po hlavě, určitě z nás musí jít pára. Konečně osvěžení. V duchu děkuji bohům, že mě neobdařili láskou k památkám, horám a dalším, pro mě, kravinám, jeden takový výlet mi bohatě stačí a nadále zůstanu věrná plážovému povalečství. Když podobná myšlenka vypadne i z protějšku, jsem štěstím bez sebe. Už žádné mučení!!! Užíváme si klidu a vln. Dokonce najdu i jednu mušli a podaří se nám usnout. Před 18h. se osvěžení a poučení vracíme do Agios Nikitas. Po příjezdu se dozvídáme špatné zprávy. Na Egremni se ve včerejších vlnách utopili 3 lidé a ještě 1 přímo tady a naši sousedé bourali na motorce. Chtěli zachránit život kočce, která jim vběhla do cesty a sami museli do nemocnice. Na zážitky odtamtud budou zřejmě vzpomínat celý život. Jsme z těch zpráv tak nějak smutní, musíme si spravit náladu v taverně. Volíme Klimaterium, které nás překvapí velmi příjemným personálem a skvělým jídlem. Podléhám své lilkové závislosti a objednávám si Saganaki Melitzana a Papoutzaki, protějšek Tzatziki a Mix Grill. Jídlo sice vypadá, že už ho někdo jedl, ale nemá chybu. Pozorujeme při něm pár vedle nás, který mezitím snědl asi 10 chodů a ještě objednávají…..kam to asi dávají! Cestou zpátky kupujeme první dárky a taky za odměnu, že jsme ten náš výlet zvládli, dorty. Na balkóně si je spolu se sklenkou vína vychutnáme a doslova odpadáme. Snad mě záda dovolí, se trochu vyspat.


Den devátý – Český ráj to napohled

Ráno mám problém vylézt z postele a okamžitě zavrhuji cestu na motorce s obřím batohem na zádech! Jsou ještě vidět pěkné vlnky, tudíž pro dnešek máme jasno, jde se na Milos. Cesta nám dává docela zabrat, ale víme, že odpoledne bude hůř. Jakmile se dostaneme na vršek, je nám jasné, že dneska bude víc lidí, na pláži je už několik slunečníků. No nic, dáváme se doleva, kde to zatím není tak hrozné. Cestou objevujeme náš první mořský narcis, ze kterého mám radost jako malá holka! Blbneme ve vlnách a pozorujeme postavičky, které se derou dolů na pláž. Samozřejmě to jedni z nich vybalují kousíček od nás a samozřejmě to jsou Češi. Další dost početnou skupinu poprosím, jestli by to mohli vybalit o kousek dál, kde je místa dost, nemají s tím sebemenší problém, možná jsou i oni rádi, že je nebude celý den někdo poslouchat. Celý den jen odpočíváme, blbneme ve vlnách a lovíme paprsky. Občas prohodíme pár slov se sousedy, kteří i přes zranění, dorazili, klobouk dolů! Na kopci je lidí jako mravenečků, jedni nahoru, druzí dolu, a jiný jazyk než češtinu slyšet není. Když jsme na osuškách, děláme raději, že spíme, až se nám podaří usnout a pěkně se spálit! Po dvou hodinách spánku celý rudí skáčeme do vody, a jak jsem tak rozespalá nezvládám souboj s vlnou. Vrhne mě na břeh a potom zase táhne po břichu zpátky, takhle asi třikrát. Kluci od sousedů se můžou potrhat smíchy, ale mě moc do smíchu není. Naštěstí to na okamžik přestane a mě se podaří utéct! Důkladně prosolená a oslepená padnu na osušku a už se z ní nehnu! Kolem 17h. se vydáváme přes kopec, a je to síla, jako vždycky. Tep zrychlený jak japonský vlak, sůl a čurky potu. Nahoře pod stromem se potkáváme s jiným párem, který si zrovna kropí hlavy, my samozřejmě děláme to stejné. Poté se ještě vracíme za pláží, naposledy ohlédnout . Je krásná, ale mrzí nás, že se stala druhým Českým rájem. V Nikitas si za odměnu kupujeme nanuky a jogurt na spáleniny. Dneska jsme to fakt přehnali. Na pokoji ze sebe děláme „šviháky lázeňské“ a jedeme se rozloučit také s hlavním městem. Nemůžeme najít místo k parkování, ale hlad a moje bolesti břicha nás donutí. Jdeme do naší oblíbené taverny s modrou roletou, kde si objednáváme pitagyros a souvlaki. Jíme pomaleji než obvykle, sedíme tady dnes naposledy, ale všechno krásné jednou končí…Líbí se nám pozorovat upravené lidi, kteří proudí za večerní zábavou. Naproti v pekárně si kupujeme na snídani sýrovo-žampionový koláč. Snažíme se projít všechny krámky a nakoupit zbývající dárky. Protějšek si samozřejmě brousí zuby na palačinku, na kterou ještě nebyl čas. Nejprve vzdoruji, ale když mě opět přepadnou křeče, jsem ráda že si máme kam sednout. No, že budu v hlavním městě hledat jednu toaletu za druhou jsem teda v plánu neměla….připisuji to nervům z konce dovolené. No nakonec je bolest zažehnána a my si můžeme v klidu vychutnat palačinky s banány a čokoládou. Je to sladké jako cecek, ale vynikající! Jako vždycky si nakonec kupujeme stejný přívěšek na klíče a náramek, které nám budou celý rok naši dovolenou připomínat. A pozor! Úplně z nenadání, možná díky atmosféře posledního večera v tomto krásně osvětleném městě, dostávám požehnání koupit moje vysněné hodiny. Když si je v oranžové tašce s mašlí nesu, nesu se jako páv. Vítězství!!!!! Nasedáme na motorku a jedeme ledovou nocí zpátky do našeho letoviska. Dokud to jde, ohlížíme se za světýlky hlavního města, poprvé na mě padá smutek!


Den desátý – Třešnička na dortu

Ráno se nám z postele nechce, komu by se taky chtělo, když má před sebou poslední den dovolené. Snídáme ten výborný koláč a vydáváme se směr hlavní město. Ne hledat WC, ale navštívit klášter Faneromeni. Odbočuje se k němu kousek před městem doleva. Zahrada je krásně upravená a výběhy a voliéry plné zvířat a ptactva. Vidíme sojky, dančí rodinu (myslivcovo srdce plesá), pávy, želvy, labutě, ryby i papoušky. Před vstupem do samotného kláštera si oblékám zástěru ála Kelišová a jdeme na prohlídku. Klášter samotný vypadá jako lázeňský penzion, bílý, čistý, všude samé květiny a ta zvláštní atmosféra, a to se prý o něj stará jenom jeden mnich….k nádobám se svíčkami se opět nepřibližujeme, projdeme až za bránu, kde je vidět na pláž Gira a poté zase zpátky, abychom se mohli se vší slávou rozloučit se západním pobřežím. Na chvilku zastavujeme u pláže Pefkoulia a prohlížíme si jí, i vzdálené Agios Nikitas . Po průjezdu Kalamitsi se dáváme doleva, projíždíme Chortatu, Komilio, Dragano a víme, že tudy jedeme naposledy. Ke vší smůle si všimnu, že benzín ukazuje jenom 3 čárky. Protějšek mi s veselou tváří oznamuje, že to je celou dobu, ale ať jsem v klidu, že zpátky dojedeme. Ach jo, ještě tohle! Ani se nám nechce mluvit, jenom koukáme všude kolem a já osobně hlavně čuchám, vůni mateřídoušky, moře a medu. Téměř na jihu ostrova pod stromy odbočujeme na Porto Katsiki. Na vyhlídce máme štěstí, potkáváme turistky z Francie, které nás ochotně fotí. Pro lenošení vybíráme úsek pláže, kde už je sluníčko , musíme to přeci dneska dohnat, ne?! Je tady dost lidí, ale tady nám to nevadí, nikdo kolem nemluví česky a my jsme spokojení. I proto máme Porto rádi, nikdo nás tady nepozoruje a neposlouchá a hlavně, takováhle modrá, prostě jinde není, ať si říká kdo chce, co chce! Voda je hodně ledová, ale hodně se v ní fotíme a blbneme, je to přeci naposled…..Ani „Bořek“ dneska nestaví, slunečník trčí tak, jak ho v poledne postavil. Den uteče ani nevíme jak, celou cestu po schodech nahoru koukám na pláž a doufám, že si ten pohled navždycky zapamatuju. Nahoře u pojízdného občerstvení máme štěstí….postarší pár chce vyfotit s pláží v zádech, tudíž i my si odnášíme krásné fotky! Ještě jednou jdeme na vyhlídku ! Je mi smutno, ale držím se. Nashledanou krásné Porto! Musíme jet! Nad kopcem ještě kupujeme u dědečka med s ořechy a plástvemi. Najednou nám ubude čárka. A je to tady, přepadá mě panika. Místo toho abychom si pod stromy sedli na jogurt s medem, metelíme to zpátky, abychom dojeli alespoň do Kalamitsi. Nemáme tušení, jak moc benzínu může v nádrži být. Protějšek tvrdí, že je v klidu, ale když nám v Komiliu ubude další čárka, vidím, že i u něj nervy pracujou. Projíždíme Chortatou se svítící kontrolkou, ani na Žerika v tu chvíli nemyslíme. Potřebujeme se dostat alespoň na odbočku, tam už je to jen z kopečka! Motorka začíná stávkovat, tudíž musíme něco vymyslet. Protějšek tam hodí, jak říká, neutral, a oba se začneme pohybovat dopředu a dozadu, abychom motorku rozjeli. Po chviličce se podaří a my jedeme……sice ne s větrem ve vlasech, ale šťastní, že jsme dojeli alespoň sem. Auta na nás troubí a my se musíme řehtat. Teď už jenom projet Kalamitsi, potom serpentinami dolů a dalšími, kterých se dost bojíme, nahoru, a pak máme vyhráno. Zřejmě na posledních pár kapek zdoláváme poslední kopec, a pak už se jen volně spouštíme až k benzínce do Agios Nikitas. Tak to bylo o chlup. Motorku musíme ještě doplnit, abychom jí vrátili s dohodnutým množstvím benzínu. Dostáváme trochu víc, a jelikož se nám ještě nechce končit, jedeme se podívat na Kathismu. Je tam ještě teď, hlava na hlavě. Od loňska přibylo několik řad slunečníků. Ještě se zkoušíme dostat k vysílači, jestli náhodou nedojedeme k Milosu z druhé strany, ale cesta je opravdu špatná, vzdáváme to, jediné co odsud ještě vidíme je radar a kopec, na kterém se tyčí. Motorku dáme trochu do kupy a klíčky s helmami necháváme na recepci. Sloužila nám dobře, najeli jsme 614 km a dostali se na všechna, pro nás zajímavá místa! Před odchodem na večeři balíme kufry, ani nám to nezabere moc času, jenom probalit dobroty a uložit je tak, abychom je dovezli celé, dá práci. Pro poslední večeři volíme samozřejmě naši dobrou známou tavernu Tó Stéki, kde si dáváme Tzatziki, salát, Mythos, Frappé a 2x obří Gyros Portion. Nikdo už se nad tím nezastavuje, dobře nás znají. Po výborné baště se s námi kuchař loučí Ouzem a všichni nám podávají ruku. Bylo nám tu s vámi fajn! Kupujeme si ještě na doma zásobu jogurtu a protějšek se docpává, (čemuž já po té hoře jídla můžu těžko rozumět) grilovanou kukuřicí. No, ale co kdyby mu něco uniklo, že jo?!!! Na verandě ještě chvíli povídáme se sousedy, na balkóně s druhými a celkem smutní jdeme spát!


Den jedenáctý – Krásný vzpomínky nám zůstanou

Celou noc jsem se jenom převalovala. V 5h už mě všechno bolí, vylezu z postele a jdu dobalit druhý kufr. Sedám si na balkón a s leskem v očích čekám, až se probudí ostatní. Nechce se mi věřit, že už to končí. Poté začne frmol, všichni kolem snídají zbytky a dobalují kufry. Sousedi dokonce jeden naplnili oblázky a vezou jich domů pěkných 20kg. Přijde mi to legrační, ale na druhou stranu…kdyby to udělal každý, nezůstane nikde nic! V 7h se štosujeme před studii, a povídáme si, kdo co veze a co kdo zažil. Je to pěkná chvilka, letos jsme měli na sousedy vážně štěstí. „Bořek“ si ještě vzpomněl, že jsem ho nevyfotila na motorce, a jelikož tam ještě stojí, sedá na ní a napravujeme tento nedostatek. Pak už jenom přijíždí autobus a mě je celou cestu na letiště pěkně úzko. Lidi kolem jsou pohoršeni, kolik přejetých koček míjíme, ale i to jde mimo mě. Letiště je ještě zavřené, když už nás pustí do haly, nepustí klimatizaci a pěkně nás tam půlhodiny podusí. Nakonec se dostáváme první k přepážce a fasujeme místa 1A,1B, naše kufry mají jako obvykle nadváhu. Protějšek ještě musí při kontrole potupně zout boty a pak už jen čekáme, až si pro nás ten velký železný pták přiletí. Čas si ještě krátíme v Dutyfreeshopu, kde utrácíme poslední EURA. A najednou je tady, vystupují z něj lidé s úsměvem na tváři, a to ještě netuší, jaká krása je tady čeká. Po chvíli je letadlo připraveno a my můžeme dovnitř. Vyfasuji vedle sebe pána v růžovém tričku, který dává celou dobu pozor, aby se mě ani milimetrem kůže náhodou nedotknul. Ale mě je jeho arogance ukradená…..bolí mě u srdce a koukám se z okýnka. Na startovací dráhu, na mraky, moře, hory a po 2 hodinách i na rodnou zem. Jakmile letadlo dosedne, spustí se mi slzy. Otáčím se raději k okýnku, kde sedí protějšek a ví jak mi je. Ví jak mě bolí, že jsme zase tady a ví že udělám maximum proto, abychom mohli příští rok vyrazit znovu. A kam jinam než do Řecka! Dlouho čekáme na kufry a svoz. Se všemi se loučíme a po třech hodinách cesty pod černými mraky jsme doma…..Doma?!!! A kde je vlastně domov?! Vybalujeme a než strčím věci do pračky, ještě si k nim musím přivonět. K večeři si děláme Řecký salát a prohlížíme si fotky. Vzpomínky nám nikdo nevezme, ty nám navždycky zůstanou!

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (15)
21.09.10 18:14 niky6
Nádherný, velmi čtivý a milý cestopis, stále se k němu vracím a to nejen proto, že je o Lefkádě, ale proto, že je napsaný srdíčkem.
16.12.09 09:41 Veroula
Gratuluju k vyhre. Na Lefkade jsem jeste nikdy nebyla a po precteni tohoto cestopisu me to tam opravdu laka. Jen nerozumim te povere s kaplickami - proc se bojite zapalit svicku?
15.12.09 18:49 evča1
Gratulace velká. Dnes jsme byli v cestovce zaplatit Lefkádu, takže příští rok po roce na tom budeme snad stejně jako V.
15.12.09 17:36 jaruna111
Nádhera!!!Přečetla jsem si to až teď a je to fakt bezvadné,skvělé a úplně dokonalé.
21.10.09 09:29 vostrucha
Na Lefkádě jsme byli již 2x, ale dnes jsem se tam na chvilku ocitla znovu - díky Vašemu cestopisu. Nejdřív jsem mrkala, abych zahnala slzy, po chvíli se mi nekontrolovatelně hrnuly po tváři a nakonec jsem si hlasitě vzlykla. Tak moc se mi zastesklo po Lefkádě. I když příští rok plánujeme jiný řecký ostrov, na Lefkádu se určitě ještě vrátíme. Nechali jsme tam kousíček našich srdcí. Díky za krásný cestopis, opravdu jsem si ho užila.
04.09.09 18:55 hynek
Moc hezky napsané,nejvíc jsem se nasmál těm" sexuálním nádeníkům".Lefkáda se určitě stane brzy našim příštím cílem,ale teď je na řadě moře Egejské.Dík za hezké počtení!
31.08.09 16:43 Mili
Paráda!!!!
25.08.09 12:33 nudista
Milé počtení, v duchu jsem si pocestovala po důvěrně známých místech. A lamb givetsaki u Lefterise i nám chutnalo:-)
24.08.09 13:22 Kopecek
Moc milý a příjemně se čtoucí cestopis...
20.08.09 20:16 Pajina
Koukám,že jsme byli ve stejném termínu!!I podobný zážitek z Gialosu a tragedie na Egremni...a dokonce jsem nás na jedné Vaší fotce našla:O)))super počteníčko!!!!
20.08.09 12:34 HonzaR
.............................................................................beze slov
20.08.09 11:13 vlastapisc
Překrásný cestopis, nádherné fotky, slzičky v očích....
20.08.09 10:50 tweety11
Nádherný cestopis, až mi vhrkly slzy do očí, jak se mi rojily vzpomínky při jeho čtení! :)
19.08.09 19:27 Nebchett
Nádhera...
19.08.09 13:20 TYDRA
Teda lidi, co vy všechno sežerete... Ale jinak jsem si početl, už jsem si to i vytiskl a beru si to sebou, určitě popis cest využiju.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
TN2Pp
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Pucík˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
Galerie7
Hotely10
Taverny14
Diskuze4
 
Venus Trade and Tours CK MARTED Greek Market