Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 7
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Santorinský "Román"

Autor:
Zařazeno:
Santorini
Napsáno:
11.08.09 03:13
Fotografií:
40
Přečteno:
8421
Soutěž:
2009
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Včera 23:50
14 °C
Skorojasno
SZ, 4.1 m/s
Santorinský „román na pokračování“
Kamari, pá 19.6. – út 30.6.2009

Inkognito účastníci zájezdu – já a „M“

„Tak jedem!“ Zvolala jsem po příchodu domů tu šťastnou novinu. Dnes jsem přesně měsíc před odletem objevila a rovnou i zaplatila dovolenou na Santorini. Cena i termín maximálně vyhovovaly a informace z CK, že jsou v daném hotelu poslední dvě volné postýlky právě pro nás, byla rozhodující (a ze strany CK pravdivá). A když za tu cenu, levnější než jiný nabízený apartmán, máte ještě snídaně, bazén a výlet zdarma, není už co řešit. Jojo, vybírat dovolenou, to mě baví. „M“ se začíná těšit.

Jenže do odjezdu zbývala zatím fůra času, a tak jsem si ještě pilněji než předtím začala zaplňovat hlavu informacemi (rok od roku to jde hůře). Vygooglila co se dalo, vytiskla všechny dostupné cestopisy na recko.name, pročetla místní diskuze (moc tam toho tedy nebylo!), prohlédla fotogalerie (to já ráda), a zašla do knihovny, kde samozřejmě zas nic neměli (obecně je to v knihovnách s publikacemi o cestování nevalné). „M“ je v klidu, stačí mu vědět, že jede „někam“ do Řecka.

Přiblížila se středa, poslední pracovní den před dovolenou. Mám před sebou velký úkol – sehnat knížku Ostrovanky Páji. Všichni ji jistě znáte, netřeba knihu Příběhy z olivového ostrova představovat. A kdo ne, nahlédni sem: http://www.nln.cz/nahled.php?book_id=041033. Letím pro ni v Praze na Jana Masaryka s jazykem na vestě. Mám v plánu překvapit Š., blíží se jí svátek, tak jí jednu koupím. Vyvedlo se. Přijdu k výloze a knížka je tam, leží pěkně uprostřed, na vrcholu pyramidy z knih. Vevnitř nikdo, jen prodavačka, knížka leží na hromádce hned vedle kasy. Kvapně kupuju a při balení se paní ptám, zda-li se to hodně prodává. Říká že hrozně moc a že je to úspěch, když je to naprosto neznámá autorka s prvotinou. Tak mám radost, ale nevysvětluju jí, že knížka má velkou oblibu mezi místními Řekomily. „M“ se doma diví, co to balím. Vysvětluju. Znovu se diví, že jí to nedám až po dovče, až si ji přečtu. Říkám: „Tcc, jsem si pro sebe koupila taky jednu, ne!“ Stíhám poštu a Š. je v pátek mile překvapena, nebude muset na dovolené číst Harlequinky.

A je tu čtvrtek, den Nula. Naštěstí mám už ten den volno z práce a začínám balit. „M“ je stále v klidu a do přípravy věcí ani do balení se nehrne. Před odjezdem na letiště (měli bychom z domova vyrážet v pátek ve 2 hod. v noci) však musíme stihnout ještě dvě neodkladné záležitosti - návštěvu příbuzných u nás doma (to byla naštěstí rychlovka) a večerní divadlo Na Vinohradech s nedostižnou komedií Do naha! Přestože „M“ hlásil už měsíc dopředu, že bezpodmínečně musíme mít zabaleno již před návštěvou a pokud ne, tak určitě před divadlem, neděje se tak! Do divadla odcházíme v šest večer a za zabouchnutými dveřmi zanecháváme pouze moje kupičky a dva prázdné, o zeď opřené kufry. Začínám chytat nerva. V divadle sice přijdeme na jiné myšlenky, ale jen co po dvacáté děkovačce zapadne nadobro za herci opona, svištíme domů, kde jsme po jedenácté večer. V dobu, kdy už jsou např. Ostraváci dvě hodiny ve svozu na letiště. Já balím a kolem jedné po půlnoci upadám na pár chvil „do kómatu“. A to je přesně ten pravý čas pro „M“. Začíná rozvážně balit a hledat, co si s sebou jako vezme. Naštěstí jsem na něm nechala pouze výběr jeho oblečení, vše ostatní už je samozřejmě zabaleno. S jeho slovy „a kde mám tohle a kde tohle“ a „no, co nemám, to nepotřebuju, nebo si tam pořídím“, se ve čtvrt na tři, po hodině spánku (samozřejmě při plném světle a jeho šmejdění), probírám. Už dávno máme být na cestě, skorotchýně, která nás na letiště veze, už šílí a bombarduje nás telefony. „Klíííd“, říká jí „M“,“vše se stíhá, zrovna jsem ji vzbudil, bude nepatrné zpoždění.“ No chápete to?
Na můj dotaz, zda v tom kufru aspoň něco má a zda má hlavně řidičák (jedno z mála, co jako sám řidič opravdu potřebuje), se vydáváme na cestu skrz noční, naštěstí úplně prázdnou, Prahu.
Na letišti jsme samozřejmě poslední, kdo si od pracovníka CK vyzvedává vouchery, takže se v duchu loučím s místem u okénka. „M“ je za to rád, alespoň si prý natáhne nohy do uličky. Já to říkám furt, že to celé kvůli tomu plánoval.
V gate se zdravím s dalšími účastníky zájezdu z recko.name, o kterých jsem četla v diskuzi.
V letadle obsazujeme uličková místa v poslední řadě. Za námi za plentou už sedí jen chvílemi švitořící letušky (zaslechla jsem jak jedna druhé říka: „A kam že vlastně teď letíme?“ Takže nejen „M“ je koukám v klidu). Neboť „M“ celou noc přeci vlastně balil, tak už si během rolování po ruzyňské runwayi dává „dvacet“. Závidím mu, že necítí tu šílenou zimu, která první půl hodinu po vzletu panuje. I přes mikinu a džíny se klepu jak osika. „M“ celou cestu (vzbudila jsem ho jen na jídlo) pochrupkává stylem zakloněná hlava a otevřená pusa dokořán, takže každý z fronty na záchod mu vidí až do krku. Jedna paní mi říká, že je to fain, že mu aspoň nezalíhaj uši. Pilot nás celou cestu o něčem informuje, ale není mu rozumět ani to, že mluví anglicky. Paní vedle mě šílí, jak prý mu můžou na řídící věži rozumět a ptá se letušky, jestli je to Řek. Ne, je to Lotyš. No o to prý hůř, podle paňmámy. Konečně začínáme nalítávat pořádný oblouk a já dole tuším blížící se Santorini. Ta paní vedle narozdíl ode mě z okýnka něco vidí, a tak mi hlásí: „No nevím, jsem zklamaná, je to nějaké suché a šedivé, takto jsem si to nepředstavovala … říkali vysoké skály a bílomodré domky …“ Při poslechu si říkám, neposlouchej ji. Chlácholím ji, že budou bydlet pod tou vysokou skálou Mesa Vouno a na bílomodrou si zajedou. Diví se, že už jsem tam byla. Ne, nebyla, jen vím, do čeho jdu.
Přistání je tvrdé (to je o zkušenosti, pro někoho třeba ne), skáčeme po runwayi, lidi křičí, ale jak se říká v tom piloťáckym vtipu - „Pepo, vždyť je to jedno, vždyť oni nakonec stejně zatleskaj“ – budím „M“, že už jsme tu. Poprvé není v klidu, neboť se diví. Z letu si totiž pamatuje jen ten kousek žvance.
Žádná pasová kontrola, jen jsme prošli kontrolou na prasečí chřipku skrz termokameru. Jako Češi jsme se zase předvedli, každý do ní totiž pěkně viditelně zamával.

Do ubytování nás rozvezly standardně autobusy. Nás do Kamari, jiné do Perissy a i tací „chudáci“ se našli, co v luxusním Imerovigli hlavu složili. Bláhově jsme si mysleli, že v deset dopoledne dostaneme přidělený pokoj. Na recepci nás vyvedli z míry, poklepali na cedulku, kde byla informace, že check-in až od 14 hodin. No nevadí, alespoň nám nabídli snídani formou švédského stolu, která určitě ještě v ceně zájezdu první den nebyla. Vědi, jak zacpat pusu tomu, kdo by se chystal třebas brblat. Bagáž jsme si nechali volně u recepce a byli jsme vysláni, ať se čtyři hodiny někde zabavíme. Tady doporučuju mít plavky a ručník někde po ruce, abyste nemuseli krámovat kufry až na dno tak jako my. Převlíkli jsme se u recepce na záchodě do plavacího a vyrazili na kamarskou pláž. Bylo to pár minutek. Lokace hotelu parádní, celkový dojem z hotelu rovněž (hotel dle pravidel soutěže nezmiňuji, najdete ho po zveřejnění autorů cestopisů v Recenzi ubytování). Přesně takový ten rodinný, jaký nám vyhovuje, o pokoji jsem tedy taky pochyb neměla. Prošli jsme se kus po promenádě, hned se mi zalíbila. Až později jsem zjistila čím to je, nejezdila po ní totiž žádná auta, fungovalo to tam čistě jako pěší zóna obklopená z jedné strany černou pláží s mořem a z druhé strany obchody, tavernami a po večerech umělci. Automaticky jsme zamířili ke skále, kde jsem od kolegyně byla poučena, že tam se prý dobře leze do vody že v jiných místech jsou kamenné plotny, které kloužou. No ten den byly dost velké vlny, takže se tak jako tak lezlo do vody hůř. Nejdřív jsme vylezli pár metrů nad moře na skálu a kochali se pohledem na celou kamarskou pláž a na zrovna přilétající letadlo. To je totiž kapitola sama pro sebe. Letadlo nalítne přímo kolmo proti pláži, přelétne pár domků v Kamari a je hnedka na runwayi. Tak nízko jsem letadlo ještě letět neviděla. Ze skály skočilo pár mladých do blížících se vln, pěkně z výšky tak pěti šesti metrů. Šli jsme si pod skálu rozložit ručníky a poprvé se smočit v moři. Písek byl tak horký, že se dalo ujít sotva pár kroků a už to bylo jak po žhavém uhlí. Jo, tak jestli budou někde boty na pláž/do vody potřeba, tak tady na černém ostrově, pomyslela jsem si. Sluníčko se do toho pěkně opírá. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem asi udělala chybu, když jsem s sebou zabalila novou, krásnou, froté šedivě-černou osušku, která barvou úplně splývá s okolním pískem. Tak to bude opékačka! Po třech hodinách je toho tak akorát pro začátek dost, balíme to a těšíme se na přidělení pokoje. Ještě než k tomu dojde, musíme překonat několik desítek metrů bosou nohou po vařicím písku, protože máme tenisky, které chceme nazout až na betonu. Nejde to vydržet, tak sprintuju co to jde a najednou cítím na chodidle, jak kdyby mě někdo ještě víc opařil (jestli to tedy ještě jde). Skočím do jediného stínu od stromu a už to vidím, stoupla jsem v písku do horkem rozvařené žvejkačky a ten horký písek se mi tam přiškvařil. „M“ mi to drbe, nepomáhá to. Musí přitvrdit a pomoci si šutrem, kterým mi chodidlo dře. Zažívám podobné pocity jako ve S tebou mě baví svět, když v horách není po ruce toaletní papír …
Pokoj dostáváme pěkný, čistý, s výhledem na západ a hory. Aspoň bude chládek, jsme spokojeni. Po odchodu recepčního Gabiho si všímám, že okýnko přímo nad sprchou, které vede do hotelové chodby, je celé vysklené. Střepy naštěstí ve sprchovém koutu nejsou, ale hodně jich trčí ven z okna. Hm, to nepůjde, jdem to nahlásit, třeba o tom nevědi. “Jojo, o tom víme, on byl dnes vítr, už se na tom pracuje, ale znáte to, Řekové, zítra nebo za týden …“, dozvídáme se od věčně usměvavého Gabiho. Jasně, jsme v Řecku pošesté, nepřekvapuje mě to (vsuvka: teď je srpen a dozvěděla jsem se, že okýnko stále profukuje). Po zbytek dne, přestože je snaha o nějaké to objevování okolí, nás přemáhá spánek a budíme se až pozdě večer. Vyrážíme na promenádu, poprvé ji vidět za tmy a za plného „provozu“. „M“ velí: „Letos nešetříme“, a tak se v nějaké taverně necháváme zlákat na speciální menu gyros pro dva, salát a tzatziki v ceně cca 19 Eur. Mě, spořivku, uspokojuje úspora asi 2 Eur oproti běžné ceně. Požehnaná porce, nemůžem to ani dojíst. A právě kvůli tomu jsou tu místní „beach boys“ – toulaví psi. Je to odlišnost od jiných řeckých ostrovů, které jsme navštívili, kde jsou zas desítky koček, vždyť to znáte.
Pro dnešek toho bylo dost, kufrujem to do pelechu.

Sobota 20.6.
Asi jste si už všimli, že nějakých historických údajů a informací o Santorini se ode mě moc nedozvíte. Ne že bych o něm nic nevěděla, ale kdybych sem chtěla něco vypovídajícího napsat, musela bych to stejně raději odněkud opisovat. Spíše vám tedy budu vyprávět, jak jsme se měli a co jsme prožili. Takže cokoli čtete, je z mé hlavy přesně tak, jak si to pamatuju. Pro získání nejobšírnějších informací o ostrově nám posloužil Lalinův průvodce (děkujeme!), odkážu vás tedy pro přesné informace přímo na něj: http://xdsl_220079.noveranet.cz/Santorini/
Doufám, že jste nepřestali číst a zajímá vás, co jsme podnikali v sobotu a další dny.
Ráno po snídani začíná být „M“ nesvůj, jsme tu už 24 hod. a on ještě nemá své přibližovadlo! Vysílám ho tedy samotného na průzkum půjčoven a začínám něco málo pobalovat. Zkraje odpoledne máme schůzku s delegátkou, takže na dlouhý výlet to nebude. „M“ se vrací ani ne za 30 min. a že prý žihadlo už čeká venku, tak kde to vázne. A opravdu, venku stojí pohodový skútr 125cc za 15 EUR/den půjčený hned kousek od hotelu v půjčovně Sellada. Zatím na tři dny, na zbytek je zamluvena tamtéž čtyřkolka, které jsou zatím rozpůjčované.
Mapu ještě nemáme, ale to neva, vyrážíme nad Kamari na vrchol Mesa Vouno na Starověkou Thiru (Ancient Thira). Cesta vede zik-zak do kopce a brzy je nám jasné, proč všichni na ostrově jezdí na čtyřkolkách. Opravdu, na žádném jiném ostrově jsme neviděli tolik čtyřkolek! Cesta je totiž vyložena velkými kameny jeden vedle druhého a drncání na skútru je tak nesnesitelné, že na konci už jedu v polostoji a mám takový pocit, že ledviny běží za motorkou a nemůžou popadnout dech. Strašná bolest. Jestli takto budou vypadat i další cesty na ostrově, pak už nikam nejedu a plácám sebou k vodě! (Nebojte, ostatní cesty jsou ok!) Na Starověkou Thiru se dostanete bránou přes pokladnu, ve které ale nikdo nevybíral. Jen je tam informace o tom, že otevřeno je od 8:30 – 14:30 a v pondělí zavřeno. A doporučuje se nevcházet po 14. hodině, nic byste nestihli. Zároveň budiž pochválen ten, kdo myslel na to dát tuto informaci na tabuli na kraj Kamari pod onen šílený stoupák. Je totiž mnoho takových „bláznů“, kteří se vydají nahoru pěšky, což odhadem zabere klidně hodinu a půl výšlapu po silnici. Při představě, že se tam doplazíte ve tři odpoledne, tak vám nezbyde než se jen rozhlídnout do dáli – výhled je to krásný – a buď jít zase zpět (ani si tam nic nekoupíte k pití, neboť kiosek zavírá s posledními návštěvníky), nebo si prodloužit výšlap do Perissy nebo směr nahoru na nejvyšší vrchol Santorini Profitis Illias (564 m.n m.). Informaci jsem měla od kolegyně dokonce i takovou, že ona tam vyšla od pláže jen v plavkách a v tomto polooděvu ji přes bránu vůbec nevpustili!
Tato archeologická lokalita mě překvapila svou rozsáhlostí . Jsou zde odkryty vykopávky starověkých sídel, baziliky, divadla, atd. Vše se to rozkládá cca 350 m vysoko nad mořem a je odtud krásný výhled na sousední ostrov Anafi (na V od Santorini). Procházíme hlavní cestou skrz areál a po obou stranách jsou rozvaliny, pěkně označené tabulkami s vysvětlivkami co je co, či spíš, co bylo co. Moc to nečteme, kocháme se hlavně výhledy. Najednou vidíme nalítávající letadlo, které činí dlouhý oblouk a směrem od Anafi se blíží čumákem přímo proti nám . Je to věc, kterou jsme ještě nikdy neviděli a už asi dlouho zase neuvidíme, neboť letadlo tím, že je již minutku před samotným přistáním, letí pod naší úrovní pár desítek metrů nad mořem. Koukáme mu tedy shora na trup, na křídla a nádherně vidíme i samotné přistání na kamarském letišti. Chceme to vidět ještě jednou, plní se nám to po chvíli. V sobotu před obědem je asi hlavní příletový čas. Nekocháme se pouze my, ale i ostatní turisti a dokonce i hlídači, kteří střeží naleziště ze svých budek. Blíží se však 13. hodina, a tak se pomalu sbíráme k odchodu na naši schůzku s delegátkou Petrou. Ta se uskutečňuje v restauraci Alexis přímo na promenádě. Dozvídáme se něco málo informačního minima, zajímavého tak pro lidi typu paní, co seděla vedle mě v letadle. Chodím však vždycky na tyto schůzky, nikdy nevíte, co se dozvíte nového. Na konci informujeme delegátku o tom, že máme mít zdarma výlet. Žádá si od nás pro kontrolu cestovní smlouvu, kterou však máme na pokoji. No nevadí, ukážem jí to, až přijde na pravidelnou schůzku do hotelu.
V Alexisu rovnou poobědváme a hned po jídle se vydáváme z Kamari pryč směr vnitrozemí. Zjišťujeme, že všude je tady opravdu kousek, ostrůvek je pidi, cca 78 km2.
Z Kamari vedou po silnici v podstatě dva výjezdy – jeden směr západ, kterým jedete objevovat zbytek ostrova, druhý směr sever kolem pobřeží a po východní hraně letiště. Tudy se jezdí na písečnou pláž Monolithos. Nelze tedy zabloudit. Tedy tady u Kamari. Zbytek ostrova je trochu nepřehledný (aspoň tedy pro nás občas), neboť jsme nepotkávali skoro žádné ukazatele směru, a někdy jsme jeli naslepo.
Vyjíždíme tedy směr západ, hned na kraji Kamari míjíme letní kino, u kterého je střed silnice oddělen ne přerušovanou nebo plnou čarou, ale normálka vzrostlými eukalypty zlehka dole na kmeni nabílenými, aby alespoň trochu byly po tmě vidět. Poprvé v noci, když jsme se vraceli, jsem se toho dost lekla, neboť zrovna se asi v kině promítalo, a tak to Řekové neřešili a zaparkovali auto uprostřed silnice mezi těmi stromy. Fakt síla. Eukalypty tu jinak po ostrově potkáte na každém kroku (musíte si ale všimnout toho, že to jsou eukalypty), věnoval je sem Nový Zéland (nebo Austrálie?) po ničivém zemětřesení v 50. letech min. století. Je to jedna z věcí, která mě mrzí, a to, že jsem si neutrhla jednu větývku na památku dom. Pokud pojedete stále po hlavní, minete ještě benzínovou pumpu, odbočku na Pyrgos a po pár kilometrech budete po pravé straně projíždět okolo muzea vína (otevřeno od 10 h, přečtěte si o něm v Lalinově cestopisu). Vinic, vinařství a vinných muzeí je tu plno na každém kroku. Kdejaký vinař by tu zaslintal a mohl by uskutečnit „Tour de vinice“ a v každém vinařství pár kousků ochutnat. Vše je krásně značeno tabulemi hned vedle silnic. Máme tu na ostrově vinařství Canava Rousos, Santo Wines (http://www.santowines.gr/default.asp?V_DOC_ID=1282) , Gavalas Wines, Boutari Wines atd.
Kdo chce jet zkratkou hned na západní pobřeží, zahne však daleko dříve, než by dorazil k muzeu, ve vesnici Exo Gonia, podle cedule doleva na Pyrgos. Vyhne se tak zajížďce, která vede přes Messarii. Jen co vyjedete nahoru (na kraj Pyrgosu), už uvidíte vpravo kalderu, přilehlé ostrovy a krásné výhledy na několikasetmetrová skaliska západního pobřeží. Nejlépe je na vše pohlížet z vyhlídky ve vinařství Santo Wines, které se rozkládá nad přístavem Athinios. Ale o tom až zítra. My totiž odbočujeme doleva a vjíždíme do samotného centra Pyrgosu. Zde, na malém náměstí nebo chcete-li kruháči, zastavujeme a konečně kupujeme tu pravou mapu, která se nám líbí (Santorini 1:40000, od Anavasi, modrá barva, touring and hiking map – topografická mapa s vyznačenými trasami pro pěší, cena 5 Euro - http://www.kralovstvimap.cz/produkty/turisticke-mapy/recko/03707-santorini---turisticka-mapa). Pyrgosu vévodí na kopci umístěná pevnost, ke které vedou dlážděné uličky poskládané jako bludiště . Abyste nezabloudili (a vy zabloudíte!), jsou všude možně po zemi a po zdech nakreslené šipky, které vás vedou buď k pevnosti a nebo nazpět k parkovišti. Můžete tam jít stokrát a pokaždé byste si našli jinou cestu. Jedna z cest vás určitě dovede ke staříkovi s dvěma oslíky (Alex a Maria), který láká za malý peníz na posezení na hřbetě. „M“ je opět trochu nervózní, neboť já fotím a zaostávám, tudíž mě ve spleti uliček nevidí. Dostávám příkaz se držet u něho. Z pevnosti je krásný panoramatický výhled na pyrgoské rovné střechy a na ostrov - uvidíte Firu, hrad Skaros, Oiu, … Pofotíte pár záběrů, můžete se zastavit v cafe Franco a cestou zpět projít zase úplně jinýma uličkama, abyste vylezli kde jinde než na silnici u kruháče. Pyrgos za to stojí!
Chceme ještě výš, a tak pokračujeme z Pyrgosu po hlavní silnici až k nejvyššímu vrcholu ostrova - Profitis Ilias. Skoro až na vršku se nachází dvě zajímavosti ke zmínění – klášter a vojenská základna. Všude samozřejmě tím pádem informace o zákazu focení. Kus jsme šli pěšky, neboť je tam zákaz vjezdu. Rozhlédli jsme se znovu do dáli, párkrát cvakli foťákem, ulovila jsem dokonce i mnicha, který šel vysypat odpadky, a už jsme jeli zase dál, na poslední místo dnešního dne. Ještě jsme se totiž nekoupali, což musíme napravit. Po cestě domů se tedy nabízí již zmíněná pláž Monolithos , která se rozkládá za letištěm. Podle hluku blízké továrny a jejího komínu poznáte, že už jste tam. Pláž je samozřejmě zase černá (jak jinak) a celá krásně písčitá. Máte na výběr udržovanou pláž se slunečníky a dětskými hřišti, nebo pláž (jak říkala naše delegátka) neorganizovanou. My šli pokaždé na kraj té udržované. Už je pozdě večer, sluníčko za chvíli bude zapadat za blízké kopce, a tak není na pláži už moc lidí a je to parádní. Dlouho, dlouho je mělko, je to ideální pláž hlavně pro děti. A také pro toho, kdo by byl všudypřítomnými kamenitými plážemi už po čase otráven. Jemné vlnky, balzám na duši. Cestou nazpět podél pobřeží míjíme pána, kterak „venčí“ svého koně na kraji moře ve vlnách. Poroučím „M“ zastavit a i s helmou běžím na pláž a pána (a samozřejmě hlavně toho koně) si odfocuju. Pán vidouc, že mi neuteče, si ležérně zapaluje cigárko, a pózuje.
Na benzínce před Kamari tankujeme za 3 Eura (cca 1,10 E/litr). Obsluze stačí oznámit, kolik hodláte za benzín zaplatit a ona tolik načepuje.
Večeříme v Kamari a první celý den na Santorini končí. Radujem se, že je toho ještě tolik před námi. Jako každý rok pak zjišťujeme, jak je to zrádné, zlomí se to a hned je po dovolené.

Neděle 21.6.
Dnes vyrážíme stejnou trasou z Kamari jako včera, tedy směr Pyrgos. Pokračujeme ale dále na výhled na kalderu, který je nejkrásnější z vyhlídky ve vinařství Santo Wines. Nelze to minout, je umístěno západně od Pyrgosu, na mapě vyznačeno vrcholovou značkou 304 m.n m. Rozlehlé prostranství s velkou bílou budovou obehnanou vlajkami všemožných států. Uvnitř je moc pěkný krám se všemi možnými výrobky, které si můžete koupit jak pro sebe nebo se vám budou hodit jako dárek pro vaše blízké. Zároveň je zde restaurace s možností posezení na krásné terase s výhledem na celou kalderu a přilehlé ostrovy. My jsme si zajeli k hradbám úplně dolu a kochali se odtud pohledem na desetipatrovou zaoceánskou loď Holland America Line. Zrovna k ní přijížděly malé loďky tak, aby postupně vyvezly na pevninu všech řádově 1500 cestujících, co se na lodi po Středomoří plaví. Nejčastěji jsou to Američani a Kanaďani. Tento první výhled na kalderu je neskutečný a navždy se vám vryje do paměti. Nelze si však nevšimnout kruhu vyznačeného na hladině, který prý značí místo potopení právě takovéto zaoceánské lodi, na kterou koukáme. V r. 2007 nešťastně narazila na útesy pod vodou a během pár hodin se potopila několik set metrů hluboko na dno (2 oběti). Ještě dnes se nám zdá, že je uprostřed kruhu na hladině mastná skvrna. Bohužel delegátka se o této události slovem nezmínila, nemůžeme si tedy ověřit, že se to stalo přímo zde (dle jedné fotky na internetu se to tváří na jiné místo). Více informací zde: http://zpravy.idnes.cz/z-vraku-lodi-u-santorini-unika-nafta-d7j-/zahranicni.asp?c=A070411_125338_zahranicni_ad .
Po levé straně pod vyhlídkou si všimneme přístavu Athinios, do kterého míří několik lodí. Po chvíli se tam také vydáváme. Chytáme zrovna dopolední špičku, kdy všechna auta, autobusy, motorky, prostě všechno co má kola a chce se dostat z ostrova, míří právě sem. Je to totiž jediný přístav na ostrově, odkud odplouvají lodě ze Santorini (dle mapy: Anafi, Astipalea, Kréta, Pireus, Siros, Paros, Naxos, Ios, Sikinos, Foleghandros). Pokud byste chtěli podniknout výlet na některý ze zmiňovaných ostrovů na vlastní pěst, zde možná jeden užitečný odkaz: http://www.openseas.gr/OPENSEAS/searchOutwardRoute.do?lang=en&from=JTR&to=*&date=27%2F06%2F2009&Submit.x=14&Submit.y=7 . „M“ je cestou dolu v dlouhých serpentinách ve svém živlu, předjíždí protisměrem, kličkuje a plně vužívá potenciál malého skútru, který se všude vejde. Já se za ním potím a dávám pozor na cestu. To je tak jediné, co můžu dělat. Jo, a ještě hrozně křičím, protože se bojím. Po předjetí té šílené zácpy dorážíme dolu a bravurně míříme přímo do přístavu. A ejhle, už na nás ukazuje a píská místní pan policajt. Pěkná hrůza z něho jde, je vidět, že má u všech respekt a nikdo s ním nechce přijít do křížku. Přichází k nám a kam prý jako jedeme?! Hm, jen si to tu kolem prohlídnout, říkám. A tak to prý ne, to se otočte a zastavte nahoře, mávnul někam do neurčita. Nechápem, ale děláme, že se otáčíme a parkujeme mezi dvě auta na kolmo, přímo vedle mola s kameny. Je sem prostě zákaz vjezdu, můžou zde parkovat asi jen dopravní prostředky, které čekají na odjezd trajektů. V podstatě v samotném přístavu opravdu nic není, jen velký shon, který řídí několik policajtů, kteří dokonce odhánějí lidi, když někde postávají. Prohlídneme si krásný MegaJet, který se tu zrovna točí, historickou výletní loď, a už vidíme v dáli trajekt plující asi z Kréty, takže raději vyklízíme pole, než tu bude ještě větší mela než tu je. Na zemi nalézám mapu ostrova s popisky, nikdo se k ní nemá, beru ji tedy s sebou, chybět už nikomu nebude, když odjíždí. Cestou nahoru si „M“ nezapomíná užít znovu serpentiny, neboť tímto směrem opravdu za celou dobu nikdo nejede.
Pokračujeme dále směr jihozápadní srpek ostrova, na kterém stojí maják. Ještě než tam ale dojedem, máme namířeno na Red beach (rovněž Kokkini paralia neboli Červená pláž). Na tuto pláž musíte dojít asi 300 m pěšky a míst k zaparkování v plné sezóně bude po málu. V tomto je opravdu opět výhodou skútr nebo čtyřkolka, které se vměstnají přecejen snáze. No jo, malý ostrov, málo místa. Na pláži není žádná možnost občerstvení, naštěstí je to napsáno na tabulce u parkoviště. Využíváme tedy zde stojící maringotky, ve které prodává vozíčkář. Má ji uzpůsobenou rampou tak, aby mohl vyjet i ven, kde mu stojí mrazáky se zmrzlinami. Kupujem tedy i zmrzku. Není to předražené, 1,5 litru vody za 1 Euro a velký kornout zmrzky o něco dráž. K pláži se musí přes útes, takže samotná červená pláž se svou červenou skálou se vám „otevře“ až úplně na poslední chvíli. A ten pohled stojí za to. Projdete ještě okolo místních umělců, kteří prodávají ručně vyráběné šperky a nějakou veteš. Sestup na pláž je těžší, vietnamky moc nedoporučuju. Zkraje pláže jsou deštníky, dále už volné ležení. Šli jsme tedy až tam. Bylo zde hodně lidí, pláž je oblíbená. Setrvali jsme zde asi dvě hodiny a přišlo nám vhod, že dorazil místní dědula podnikavec se svým krásným pejskem a nabízel v košíku meloun a banány. Skoro všichni okolo nás si melouna koupili, takže na nás se nedostalo a museli jsme čekat, než pro něj někam mimo pláž došel. Pořádným žabikuchem nám ukrojil dva velké kusy, řekl si o 3 Eura (proč ne, když je to s donáškou až na deku a osvěží to) a po jídle nás všechny zas obešel a co po nás zůstalo, to sesbíral. Tak to má vypadat! Hodnotím dobrý obchodní tah. Mít to jako stánek u parkoviště, určitě si tam každý nakupovat nebude a už vůbec ne za draho. Ale na pláži, tam to láká.
Hodinu po poledni už to připaluje tak, že nemůžeme vydržet. Stín nikde, a tak z pláže utíkáme. Je mi jasné, že sem se už asi nedostanem, takže na poslední chvíli si uvědomuju, že chci mít doma červený písek! No jo, jenže nemáme ho do čeho dát. Přemýšlíme a nakonec vyndavám papírové kapesníky z jejich obalu, který použiju jako schránku pro písek. Gumičkou na vlasy to pořádně obtočim, aby se písek nerozutek.
Pokračujeme dál na západ, cílem je maják na výběžku Akrotiri. Cestou se zastavíme na vyhlídce s hezkým posezením a bílou zídkou. Jsou odtud opět krásné výhledy na celý ostrov a kalderu. Bohužel zatím oba dva dny je velký opar a na fotkách to nevypadá moc pěkně. Za pár minut už stavíme u majáku. Skoro nikdo tu není, takže můžeme jet až kam to cesta dovolí. Maják je obehnán plotem, přímo k němu se nedostanete, ale dá se obejít a sejít pod něj na skály. Jak jinak, fouká tu. Večer jsme ho pak pozorovali, blikne každých deset vteřin. Je to teprve asi 20 let, co je takto naplno zautomatizovaný a cca 110 let, co tu takto stojí a kouká do dáli.
Od majáku musíme zpátky zase stejnou silnicí, jiná se použít nedá. Přepadá nás ale hlad, a tak hned asi po kilometru dvou stavíme v pustině v taverně kapitána Dimitriose. Usazujeme se na terase rodinného podniku a dáváme si pěkně do břuchu, vaří tu totiž moc dobře. „M“ se nechá zlákat neznámými pork casserolle with lemon souce za 9 Euro, z čehož se vyklubou dvě velká zatočená vepřová masa přelitá omáčkou, tak výborně připravená, že se to maso dá jíst pouze vidličkou, jak krásně se rozsýpá. Letos jsem si dala za úkol pár věcí, které chci splnit. Jednou z nich je i to, že už nebudu všude a za všech okolností jíst jen gyros, tzatziki a fetu, neboť na šesté dovolené už bych konečně mohla taky ochutnat něco jiného, ne? Když oni jsou ty tři zmiňované věci tak strašně dobré, že se jich nemůžu, ale opravdu nemůžu zříct! Takže zde si plním první slib a dávám si grilované sardinky (ve městě pak mousaku a stifado). Je to moc dobré, na talíři se mi jich tísní asi deset, vytažených přímo z okousek dál stojícího krbu, ale je to hodně mastné. Takže si k tomu dáváme i tzatziki. Ty si nakonec dopřáváme ke každému jídlu na ostrově tak, abychom v každé navštívené taverně ochutnali, jak je připravují. Pokaždé jsou jiné, jednou více okurky, někde kopr, jinde hodně česneku. U nás vyhrávají ty česnekové. Cena je tak 3 Eura, což není málo na to opravdu malé množství, které podávají na talířcích. Na verandě lumpačí plno kočiček a taky dva psy tu mají, moc se nám tu líbí. Paní je ráda, že nám chutnalo a při placení nám servíruje domácí červenooranžové cosi, co by byla ráda, kdybychom prý uhádli. No je to děsně, ale děsně sladké, že ani takový slaďoch jako je „M“ to nedojídá. Zkouším hádat kandované ovoce, paní samozřejmě moc nechápe, o co se snažím, takže nakonec říká, že je to do sladka naložená mrkev. No vypadá to tak, ale to by mě rozhodně nenapadlo!
Během jídla dorazily tři mladice a usadily se vedle nás. Přijely na čtyřkolkách, každá pěkně tu svou. Je to častý jev na tomto ostrově, nikdo se nechce dělit, a tak skupiny lidí jezdí každý na své mašině. Slyšíme, že se baví anglicky, stopro jsou to Britky. Jedna z nich je tmavé pleti, ale ne černoška, takový ten pákistánský nebo indický původ. Štíhlounká, ale pro naše oči přecejenom jiná. Proto se po chvíli ptám „M“, která z děvčat se mu nejvíc líbí. Hrozně mě překvapuje, když říká, že právě ta Černá Mamba (tak ji briskně nazval).
Při jídle jsme nahlídli do mapy a zaujala mě nedaleká pláž umístěná uvnitř kaldery, pojmenovaná jako Gialos, což vím z Lefkady, že znamená borovice. Je to zároveň jediná takto na mapě vyznačená pláž v kaldeře. Tak ta nám nesmí utéct. Jenže jak ji trefit? Nikde žádné značení, na mapě tam taky není zaznačeno, jak se na ni dostat. Už ani nevím jak, najednou jsme byli na příjezdové cestě a zvrchu na ni koukáme. Štěstí při nás stálo, že kde se vzal, tu se vzal řecký dědula a už na nás mává a něco pořvává. Nevšímáme si ho a snažíme se sjet po cestě níž. A tu vyskočil druhý dědula, v tomto případě nějaký Němec, který měl namířeno odspodu k nedaleko zaparkovanému autu. A oba se nám asi snažili říct, ať tam v žádném případě na tom skútru nejezdíme. No ano, je tu značka slepá ulice , ale značka není zeď a zatím to furt jede (z kopce to jede vždy přeci). Nakonec je ale poslechneme, přestože ani jednomu nerozumíme ani slovo, ale jejich posunky jsou tak výmluvné a strach v očích přesvědčivý, že to otáčíme. Němec ještě radí jinou pláž (aspoň myslím) a tak se jedinými dvěma slovy, které německy znám, domlouváme, že nejdřív rechts a pak links. Třetím slovem mu děkuji danke a už ho necháváme za sebou v prašném oblaku, jak to skútr na cestě odhrábl. No, nahoru to opravdu moc nejede, musím slézt, a to jsme zastavili fakt úplně nahoře.
Pláž, kterou nám doporučil Němec, se jmenuje Mesa Pigadia a je přesně na opačné straně než je Gialos. Nejedeme tam. Vybíráme pláž Kambia, která je opodál na východ. Cesta k ní je asi dvoukilometrová, špatná, prašná, vede okolo do skály vyhloubených šachet (hluboké otvory ve skále). Po příjezdu je to velké zklamání, neboť všude jsou jen velké šutry, na kterých tutam leží lehátka se slunečníkem . Uprostřed je molo, ze kterého jediného se asi dá jít do vody. Na pláži je bar, do kterého to „M“ ohýbá a odmítá se hnout, natož pak se koupat na tak prý odporném místě. Já si sednout na orange fresh nechci, a tak beru ručník, plavky a ocházím po kamenech za roh směr východ. Asi po dvoustech metrech kodrcání se se mi otevře výhled na Red beach v dáli a na bližší neorganizovanou pláž, na které jsou čtyři naháči. Pěkně schovaná pláž. Určitě lepší, než se nabízí na Kambii. Nejdu až k nim, ale lezu taky do vody, a to rovnou na Evu. Jsou tu fakt obrovské kameny a člověk musí jít v podstatě na bobku, jinak se do vody nedostane. Při vylézání jsem si málem zvrkla kotník. Vracím se k „M“ a ten se diví, že si jen beru foťák a zas jdu nazpět si to vyfotit. „Že se ti chce?“, diví se. No přeci si to musím zdokumentovat, ne? Když se vrátím, vidím, že „M“ se aspoň nenudil, neboť mu na pláži rozpačitě postává známá trojka v popředí s Černou Mambou. Popocházení po pláži mi napovídá, že se jim tam líbí asi tak stejně jako nám. Odjíždíme v podstatě společně, „M“ se cítí jako správný macho a dává skútru co proto, aby se před holkama předved.
Cestou zpátky do Kamari se nad Firou a Imerovigli usadily pořádné bílé mraky tak, že vesnice na útesech nejsou vůbec vidět. Z jednoho mraku najednou vylétá letadlo s právě odlétajícími turisty.

Pondělí 22.6.
Tento den máme naplánován výlet ještě jednou na jih od Kamari. Jedeme opět přes Pyrgos, nepokračujeme však na nejvyšší horu, ale uhýbáme doprava, projíždíme kolem fotbalového hřiště a pustou krajinou miříme do Emboria. Cestou ještě zahlídneme po levé straně terénní závodní okruh na kros. Emborio jsme si neprošli, nějak se nám nechtělo, takže ještě před ním jsme uhli ostře vpravo a zpět a najeli na slepou silnici, která vedla k mlýnům Gavrilos (jsou vyznačeny na mapě). Je jich tam asi sedm, zatím je míjíme a dojedeme až na konec, kde nás uvítá krásný bílý kostelík. Je odtud rozhled na moře, Perissu a na krajinu. Nikdo tu není, a tak si děláme jednu ze tří společných fotek za celý pobyt. Vracíme se k mlýnům, které čím jsou blíž Emboriu, tím jsou v rozpadlejším stavu. Zastavujeme tedy asi u třetího z našeho směru a vlézáme do něho až nahoru k dřevěnému kolu. Máme s sebou dalekohled, takže zde plně využíváme pozorovací úhel 360°. Na jednom z mlýnů pod námi vlaje již dosti otrhaná řecká vlajka - jak kdyby si mlýn říkal o dobytí a zmocnění se oné vlajky.
Pokračujeme dále do Perissy, ale ne po té úplně hlavní silnici vedoucí přes Emborio, ale po jedné, co vede spíš na úplný západ do Perivolos, což je přímořské letovisko navazující na Perissu. Zmiňuju to proto, že u téhle cesty je postavena pekárna, před kterou stojí krásné vysoké ze dřeva dělané barové stoličky s pultem, u kterého se náramně okusují místní sladké dobroty. Máme hlavně rádi takové marmeládou slepované linecké pečivo posypané kakánky (tak tomu říkám já, kakánky jsou ty drobné, cukroví zdobící, kousky čokolády). Zde jsme rovněž koupili nejlevnější vodu na ostrově – 0,30 Euro (pokud nepočítám supermarket v Mesarii). Pokračujeme do Perivolos a po pobřežní promenádě se dostáváme po několika kilometrech do Perissy až úplně ke skále. Zde zastavujeme na mole a pozorujeme dva rybáře. Přestává nás to bavit ve chvíli, kdy jeden z rybářů vylovil maličkou rybku a místo, aby ji pořádně zabil, ji jen tak zlehka omráčil o molo a strčil do pytlíku. Tak raději jedem pryč. Perivolos ani Perissa nás nijak nenadchly, snad jen se nám zdálo, že je tu na pohled možná hezčí pláž než v Kamari, nabídka vodních sportů a moderních barů přímo na pláži. Okolo Exomitis se dostáváme do přístavu Vlychada, vedle kterého je ta nejkrásnější a nejúžasnější pláž stejného názvu. Nejdříve si projdeme přístav, rybáři tu rozplétají žluté sítě a všechno to tu tak pěkně voní rybinou. To se moc nezamlouvá „M“. Přístav je pěkný, ale pláž je pláž, a tak vyrážíme k ní. První pohled mi říká, že ta se nám opravdu bude líbit. Jsou velké vlny a spolu s malebnými bílými skalami je to působivé. Zkraje jsou dvě řady slunečníků s přírodními klobouky, takže to pohled na pláž neruší. V pozadí už začíná ničím nekažená dlouhá pláž. Je vedro, a tak nepodnikám podobný výšlap, který jsem provedla při příchodu na lefkadskou Egremni, tedy cestu po pláži až na její úplně levý konec. Odhaduji, že by to tady bylo asi tak stejně daleko, tak kilometr a půl. Rozkládáme ručníky asi 50 m za posledním slunečníkem, neboť v okolí skoro nikdo není. Teď, i po celý zbytek pobytu už plavky nevyndáme. Není proč. Koupačka jen tak je nepopsatelná a aspoň se člověk i rovnoměrně opálí. Vlny jsou dost velké a mnoho lidí se ani nekoupe. Nás to neodradí, neboť na Lefkadě jsme zažili skoro třímetrové vlny, takže tyto poloviční jsou pro nás docela hračka. Ve vodě je pás kamenů, což je trochu škoda, ale jen co se překonají ty největší vlny, už je písek a není si na co stěžovat. Jediné, co mě zkraje vyvedlo trochu z míry bylo, že první vlna, která se přese mě přehnala, mě rovněž zasypala hlavu kamením. A to kamením, které plave na hladině. Říkám si, co je to za blbost tohle. Vyklubala se z toho lehoučká bílá pemza, řeky nazývaná v angličtině light stone, tedy lehký nebo taky světlý kámen. Prostě plave na hladině, válí se všude na pláži a je fakt lehoulinký, i když je velký jako celá dlaň.
Poprvé jsem tady vytáhla knížku Ostovanky, protože to vypadá na delší pobyt na pláži. Hned zkraje se do knížky začítám natolik, že když se pak vrátíme na hotel, jsem lehce spálená od slunce, neboť jsem se prostě a jednoduše zapomněla pravidelně mazat. Tak mě to vtáhlo do děje. Na pláži končíme v 16,30 hod. a ani nás to nijak nemrzí, neboť víme, že sem opět brzy přijedeme, je to tu bezkonkurenční! Jen se divíme, že je tu opravdu tak málo lidí. I pod slunečníky leží nemnoho párů (7 Euro za set). První řada slunečníků je totiž nepoužitelná, neboť vlny vylévají vodu až na pomezí druhé řady, toliko to dnes bouří.
Dřívější návrat volíme hlavně z toho důvodu, že v šest hodin večer přijde delegátka na hotel a my si u ní chceme zakoupit lodní výlet po kaldeře a ukázat jí doklad o výletu zdarma. Vše proběhne ok a ve středu odpoledne pojedeme skupinově na santorinské vesničky a západ slunce v Oia. „M“ hned po odchodu delegátky brblá, co prý je to za výmysl jet skupinově na výlet s CK (i zadarmo!), když budeme mít na všechny zbylé dny čtyřkolku a můžeme si tam přeci zajet sami. Jo, vím to, ale když vám někdo něco dává zadarmo, neberte to! A tak mu říkám, že se aspoň dozvíme něco málo výkladu o ostrově a aby to pro nás bylo aspoň v něčem nové, zakazuji do středy vidět jakýkoli západ slunce. Chci, aby to v Oie bylo úplně poprvé (nechápejte to jako dvojsmysl). No tak prý to „M“ kvůli mně přežije.
Odcházíme na večeři do jedné z restaurací na promenádě jménem Maria. Také vracíme skútr, jdu tentokrát jako doprovod. Vidím, že si „M“ s „panem Selladou“ padli asi hned zkraje prvního dne do oka, neboť už zdálky na něho volá jménem a při příchodu se chlapsky zdraví, jak kdyby si chtěli dát pěstní páku. Ráno prý bude připravena naše čtyřkolka. Pán se vítá i s naším bílým skútrem, prý je to jeho oblíbený, na kterém jezdí domu. O pár dní později zjišťujeme, že je tomu opravdu tak. Večer probíhá důkladné mazání polospáleného těla tak, aby bylo zítra ready na další příděl žhnoucích slunečních paprsků.

Úterý 23.6.
Dnešek zahajujeme opět výhledem na kalderu, tentokrát však z parčíku na kraji Firy. Všemu však předchází „osahání si“ naší nové oranžové čtyřkolky 150 cc (na 5 dní/18Euro/den). Je to trochu rozdíl oproti té loňské, která měla skoro 400 cc a byla dosti bytelná. Jasnou volbou bylo to, že pokaždé musíme mít čtyřkolku s kufrem. Pan Sellada čtyřkolek zatím moc nemá, ale tato podmínku splňovala. Nemusíte se zabývat tím, jak na ni upevníte věci nebo že budete muset vozit batoh na zádech. A o kufr se spolujezdec taky pohodlně opře a cítí se bezpečněji, že ho nic nesetřásne. Čtyřkolka totiž zvládne jet k 80 km/hod a to už je pořádný fičák! Tato slabší však neuměla moc smyky do zatáček, tolik „M“ oblíbené z loňska. Taky jsme hned první den potkali jednu čtyřkolku i s posádkou v pangejtu, takže jsme to raději nijak nehrotili. Jo, a helmu berte jedině tu s překrytím uší, neprohloupíte.
Abych se tu neopírala taky jen do „M“, podělím se s vámi o veselou (já se nesmála!) historku „z natáčení“. Cestou do Firy jsme si opět dali naši marmeládovou cukrovinku z pekárny, tentokrát s marmeládou meruňkovou, krásně žlutooranžovou. Jedeme pak po rovince do Firy, vlevo se kocháme výhledem na kalderu a najednou náraz, slyším ho i já, „M“ někam k helmě. Zastavujeme hned na kraji Firy v kopci v jednosměrce a pakujem se na výpravu po městě. Všímám si, že „M“ je opatlaný na celý puse od té marmelády, tak mu to romanticky slízávám a FUJ! FUJ! FUJ!, co to proboha je za hnus, takhle to nechutnalo!!! „M“ se může potrhat smíchy, prý si zrovna pochutnávám na tom, co mu tak divoce narazilo na té rovince, kdy zkoušel omezovač, do obličeje. Prskám to ještě po hodině. Kdo ví co to bylo…
No tak jsme se nasmáli, takže snad můžeme vyrazit! Nějak nás nohy samy zavedly do parčíku, kde si chvíli sednem na bílou tvarovanou zídku a shlížíme dolů. Opět jsou tam zaoceánské lodě, nemůžem se vynadívat. Pokračujeme dál, vlastně celý den dnes budeme kopírovat hranu třísetmetrových skalisek a jdeme směr sever majíce kalderu stále vlevo na očích. Nějak jsme neměli přesný plán cesty, spíše tak brouzdáme tam, kde nás co zaujme. Po chvíli jsme si tedy všimli cesty vedoucí dolu pod Firu, známou jako stezku oslů. Shora máme již vše nafoceno, tak se rozhodneme dolu jít pěšky. Oslíci dnes asi nejdou na odbyt, překvapuje nás totiž, kolik jich tu chudáků postává. Fakt nám jich je líto, s tím svým smutným kukučem a stáním na jednom místě celý den … Dědulové od oslů jsou všichni posedáni ve stínu v budce. Jsme jediní, kdo jde dolů, tak nám nabízejí svezení. Odmítáme a vrháme se mezi osly. A to doslova. Zabírají totiž celou cestu a odmítají se hnout. Ne nadarmo se říká Tvrdohlavý jako osel. Musíme je odstrkovat, „M“ jde první a jeden po něm zadními kopyty startuje a málem ho kope. Je to o fous. Chvíli tedy lezeme i po zídce. Jsme rádi, že už jsme pod nimi. Tu tam proti nám vyjedou jeden dva lidi na oslech. Podle pohledu to vypadá, že jsou opravdu neovladatelní, turisti na nich jen sedí a snaží se držet. Oslům to taky pěkně klouže, není to žádná sranda. Tu se osel zastaví a zvedne hlavu, aby se napásl ze zeleného stromu, tu tam upustí zpod ocasu něco smradlavého na zem. Vše to tu zůstává na zemi, smrdí a pomalu ale jistě to na slunci schne a zašlapává se do chodníku. Někdo se nechal ulovit už nahoře, takže nás skupinka předjíždí. Tato je doprovázena i dědulou oslákem. Určitě je lepší jet sám, neboť je nepříjemné, jak dědulové osly popohánějí a děsně nahlas řvou. Je to sranda, ti osli co jdou zdola nahoru najednou vidí své kamarády jak jdou dolu a otočí se a chtějí je následovat. Zaoceánská loď asi vysadila Amíky, protože na hřbetech sedí naondulované paničky a dcerušky, úplně jak z těch amerických seriálů a jen je slyšet: „Oh my God! No, no! Easy, boy! Almost there! (Můj bože, ne ne, pomalu chlapče, už tam skoro budem.)“ Máme z toho prču a jsme rádi, že jdem po svých. Hned vedle cesty vede lanovka o šesti kabinkách. Co chvíli jezdí nahoru a dolu celkem dvanáct kabinek. Jednosměrná cesta stojí 4 Eura, cesta na oslíkovi vyjde na 5 Euro. Majitel lanovky prý dotuje částí svého výdělku právě děduly osláky, jako podporu staré tradice. A je to pravda, v dolní čekárně lanovky je hezká přehlídka fotek z minulosti a je vidět, že už ve 20. letech min. století zde takto postávali dědové současných dědů se svými oslíky. Byla by škoda, kdyby tato tradice vymizela, ale i tak je nám oslů líto.
Dole se projdeme po přístavu, konečně vidíme obě zaoceánské lodě pěkně od hladiny , jsou to fakt kolosy jak kdyby tam stál obří panelák. Nově připluvší nese název Seven Seas Navigator. Lifruje na ostrov turisty, připlouvají na loďkách, které se neustále točí sem a tam. Vše je připraveno s precizností – v přístavu mají natažený červený koberec jak v Hollywoodu, posádka kontroluje čipy každého turisty, aby se na loď nemohl dostat nikdo nepovolaný a aby měli kontrolu, že všichni nastoupili. Myšleno je i na pohodlí zmožených turistů, takže je připraven bar s nápoji a posezení ve stínu. Vyvěšeny jsou i info tabule, do kdy je možné na ostrově setrvat a v kolik bude loď odjíždět na další štaci, tentokrát třeba do Turecka. Kupujeme si dole v krámku vodu a prohodíme pár vět s pánem z Kanady (má na klopě vlaječku). Říká, že přiletěli do Říma, odkud jedou osmidenní plavbu po středomořských přístavech a pak se zase do Říma vrací. Vyzvídá, odkud jsme my, a když zaslechne Prague a Czech, tak se hned chytá a: Áno, Czechoslovakia! A že prý to máme daleko. No nevím, kdo z nás to tedy má domů dál… Asi si myslel, že jsme přijeli autobusem …
Hned po návratu do Prahy jsem si to podle názvu lodě vygooglila, tady se můžete podívat: http://www.cruiseweb.com/HAL-MEDITERRANEAN-02.HTM. Den strávený na lodi vychází na 400 USD na osobu, připočtěte letenku a doplňkové služby na lodi.
Nahoru se vezeme lanovkou. Je takové vedro nebo spíš dusno, že jsme rádi, že tady něco takového premává. Lanovka je nahoře snad za dvě minuty. U výlezu leží bedna plná map k rozebrání zdarma, tak si ještě jednu, už vlastně dohromady třetí (různé), bereme. Pokračujeme dál směr Imerovigli, furt po chodníku, který lehce stoupá. Stále se otáčíme a kocháme se pohledy na kalderu a přilehlé ostrovy (jsou v kaldeře čtyři, zleva nejmenší Aspronisi, Palea Kameni-Spálený ostrov, Nea kameni-Nový ostrov, Thirasia). Vše bylo dříve jeden velký ostrov, dokud kolem roku 1600 př. n l. nedošlo k velkému výbuchu sopky, část ostrova se propadla x set metrů hluboko, tím vznikla kaldera zaplněná mořem. Co je přesně kaldera si přečtěte na Wikipedii zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kaldera a že je ta na Santorini největší, ilustruje i přiložený satelitní snímek Santorini. Pár nejzákladnějších informací o Santorini znovu předkládá Wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/Santorini. Dovolím si kousek odcitovat: Jedná se patrně o jeden z nejsilnějších sopečných výbuchů známých člověku, který svou silou mnohonásobně převýšil slavný výbuch sopky Krakatoa v roce 1883 (podle některých odhadů až 100×). Jím vyvolaným klimatickým změnám a vlnám tsunami je připisován pád mínojské civilizace. Katastrofa se také někdy považuje za zdroj pověsti o Atlantidě. Síla výbuchu se odhaduje kolem 2'400 megatun TNT[kniha Jak to bylo s Atlantidou, Jiří Svoboda]. Pro představu, hirošimská bomba explodovala se silou 15 kilotun TNT, Théra se tedy vyrovnala svojí silou 160'000 hirošimským bombám.
NESKUTEČNÉ!!
Z Firy se zvolna přes Firostefani dostáváme do Imerovigli. Od lanovky je to asi 2,5 km, ale nám to přijde daleko. Stále někam zacházíme, něco obdivujeme, takže jsme tam asi za 45 minut. Imerovigli se nám moc líbí, jsou tu samé nízké bílé domky sloužící jen jako hotely. U hodně z nich je malý bazének, kde se čvachtají „ti bohatší“. Ale jak já říkám, zas to mají daleko k moři. Jak jsem už četla v nějakém cestopise, stavby ve Fiře, Imerovigli i Oie se nestaví do výšky, ale do hloubky. Přidala bych poznatek, že hlavně terasovitě a to tak, že svrchu směrem dolů. Dohadujem se, že za desítky let ty domky půjdou snad až na hladinu. Samozřejmě snad ne, to by ani nešlo, ale od hradu Skaros v Imerovigli , ke kterému se vydáváme, to pozorujeme, že stavitelé už překročili další skalní zlom a oproti fotkám z loňských galerií domků přibylo. Je to neskutečné. Jak to asi staví? Vše ručně? Nikam tam nezajedete autem, míchačkou, jeřábem … A dopřejí i takový luxus novým hotelovým domkům, že před každým má host svůj vlastní bazének. Sestupujeme právě kolem takových, když jdeme na výběžek ke Skarosu. Hotel ještě není zcela obydlený, probíhají dodělávky, ale bazénky jsou již připraveny a některé napuštěny . Cestička vede tak blízko, že je možné se rukou dotknout vody v bazénku. V tuto chvíli jsme již dost unaveni, neboť vodu, kterou jsme si koupili dole pod Firou jsme dávno společně dopili a jak známo, v Imerovigli nic nekoupíte. Schováváme se ve stínu zříceniny a meleme z posledního. Přichází nám sms z domova, že „M“ sestřenice právě rodí (je to kluk!). Soucítíme s ní z posledních sil. Obejdeme zříceninu kolem dokola a všímáme si bílého kostelíku Theoskepasti, neskutečně zasazeného do hory vysoko nad hladinou . Ne nadarmo nebyl hrad po dobu své 600 leté existence nikdy dobyt! Jak by se sem asi ti piráti jako dostali? Ke kostelíku nejdeme, nezbývají nám síly. Ještě chvíli sedíme a pozorujeme usazeniny, ze kterých se vlastně útesy skládají. Je to směsice různých barev, jak to prostě na sebe padalo při výbuchu sopky (pohled z lodě). Taky pozorujeme trubky, které vedou od hotelů a končí někde dole nad hladinou. To mě trochu znepokojuje, ale pravda, jak to asi jinak řešit. I když, vlastně nevíme, co z nich teče… Čeká nás výšlap zpět do Imerovigli. Procházíme kolem velkého bazénu, kde se zrovna koupe postarší pár. Pán se naklání přes okraj a vlastně tím kouká dalo by se říct několik set metrů hluboko, protože pod ním vede už jen cestička k hradu. V polovině kopce už nemám žádnou sílu, jen sípám a vzpomínám na soutěž Stopa Xapatanu, kde na konci musel chudák výherce běžet po stovkách schodů nahoru, v náručí těžkou sošku a dobíhal s tím vlak. Jednou ho nedoběhl snad o 20 m, vlak ujel, tehdy jsem nechápala, proč jako ten kluk nepřidal do kroku? Teď už to chápu. Jen s velkým sebezapřením se nevrhám na vodu v bazénku, který zrovna míjím. Fakt bych teďka zaplatila hodně hodně moc za pár hltů vody. V Imerovigli nahoře potkáváme nějaké cizince se zděšeným výrazem ve tváři, když nás zahlédli. Musíme vypadat dost zrychtovaně. No jo, když je někdo takový d…l, že si pro dvě osoby vezme na 5 hodin courání po slunci jen asi dva litry vody … Můžem si za to sami. V Imerovigli naštěstí na hlavní silnici stojí sámoška, ve které ještě uvnitř zdoláváme společně celou litrapůlku a kupujem jednu do zásoby. Vracíme se stejnou cestou do Firy, kde si v nějaké střešní restauraci dáváme jídlo. Zkouším fava, místní specialitu z fazolí. Nic moc. Číšník je dosti neochotný, vypadá to, že ho obtěžujeme svým příchodem. Nic si z toho neděláme. Čtyřkolku jsme málem nenašli, protože asi jsme něčemu překáželi, tak nás trochu poodstrkali na jiné místo. Ale helmy tam stále jsou, což je důležité, je to prostě naše „holka“. (Helmy necháváme vždy na místě, jen pro letošek jeden zlepšovák – u skútru jsme přicvakávali popruh helmy pod sedadlo, nedaly by se odnést, kdyby je někdo chtěl.) Domu se vracíme obligátně přes pláž Monolithos, po dnešním výkonu je potřeba se svlažit ve vodě s jemným písečkem a žádnými vlnkami, a to je právě supr zde. Pak si půjčuju čtyřkolku a trochu řádim stranou po pláži. Tím řádim je myšleno to, že se mi zdálo, jako bych jela s větrem o závod a já přitom jela tak 10 km/hod., „M“ mě filmoval na foťák a popadal se za břicho smíchy.
Večer se pak už za tmy vydáváme ještě na noční jízdu. Nejdřív nad Kamari na zikzak cestu k Ancient Thira, ale jen do druhé třetí zatáčky. To je panečku rozdíl, po kamenech na skútru a na čtyřkolce. Teď o ledvinkách ani nevim! Kocháme se pohledem na noční Kamari. Přistává letadlo, pozorujeme ho, jak osvětluje hladinu moře a blíží se k letišti. O dnešní noci jsem někde četla, že se na Santorini pálí nějaké ohně, tak jsem myslela, že bude z kopce nějaký vidět, ale nikde nic nebylo. Tak nevím, co je to za svátek nesvátek. Jedeme pak ještě znovu nad Firu kouknout na noční kalderu a osvícené lodě. Je sranda pozorovat záblesky foťáků z lodi, jak si z paluby někdo fotí Firu, kde zas stojíme my a fotíme si je. Chytá nás mlsná, a tak stavíme na kraji Pyrgosu v taverně. Dávám si úžasný ořechový zákusek podomácku vyrobený, kuchtík mi dovolil nakouknout na plech. K tomu zmrzlinový shake a dušička má pokoj. Je už 23 hod., tak pádíme domu.

Středa 24.6.
Ráno jedeme rovnou na Vlychadu, nikde se nezastavujeme (jen v našem již zmíněném pekařství), protože nemáme času nazbyt, neboť odpoledne jedeme na výlet po vesničkách.
Výlet začíná v 15 hod. od stanoviště autobusů Kamari Tours (místní cestovka, která zastřešuje všechny výlety po ostrově a vlastní prý i mnoho místních hotelů, které dále pronajímá novým „majitelům“). Jedou nás dva autobusy, výlet je tedy oblíbený. Trasa je následující: Mesa Gonia, kostel Episkopi, Pyrgos, Imerovigli, Oia na západ slunce). Tak opravdu, „M“ měl pravdu, možná se budeme otravovat. Jediné, kde jsme nebyli, je totiž Oia a Mesa Gonia, tzv. vesnička duchů, kde nikdo nebydlí, domky jsou rozpadlé a zarostlé křovím. Místní se odsud odstěhovali po ničivém zemětřesení někdy v 50. letech. Teď teprve se sem život trochu vrací a lidi nakupují rozvaliny a dávají si je opravovat. Půl hodinky se tu projdeme s výkladem a hupky šupky do autobusu. Následuje nedaleký Episkopi Gonia s nejstarším kostelem na ostrově. Je mocně sledován moderními kamerami, neboť byl před lety vykraden, zmizely drahé obrazy. Tak hle, i zde se krade. Na bezpečnost dohlíží rovněž asi 90ti letá babička podřimující na sesličce u vchodu do kostela. Vybírá na osobu 50 centů za vstup, uvnitř se nesmí fotit s bleskem. Opět rychle prohlídnout a jedeme dál. Pyrgos – nám známý labyrint s na kopečku stojící pevností. Zde už „M“ nepřesvědčím, ať jdeme s nimi nahoru, a přestože máme celou hodinu, tak posedáváme na náměstí a dlabeme zmrzlinu. Za hodinu už máme vyrážet, ale stále někteří nedorazili k autobusu. Jo jo, to jsou ty zrádné uličky, ztratili se. Pro staré lidi to současně bylo dost náročné, vylézt až nahoru k pevnosti. Paní se objevují, vyrážíme do Imerovigli. Tam vlastně jen nakoukneme mezi domky na výhled na kalderu, škoda přeškoda pro ty, kteří sem jeli jen s tímto výletem, protože zrovna tu nekotví žádné velké lodě. Jak je najednou ta kaldera taková pustá, není to prostě ono. Poslední štací je pro nás Oia. To je konečně něco nového, kde jsme ještě nebyli. Zde máme asi dvě a půl hodiny, předpokládá se, že si lidi dojdou na večeři, shlédnou západ slunce a deset minut po něm máme být v busu. Ok, toť návod od delegátky, my si to uděláme po svém. Procházíme Oiu, fotíme, kocháme se. Taky je krásná. Všude se tu ale válí velcí psi a to nám trochu vadí. Je vidět, že jsou na turisty zvyklí, neboť leží na zídkách, turisti se s nimi fotí a strkají jim foťáky přímo do čenichu. Vlčákům to neva. Když už jsou unaveni, lehnou si tam, kde je nikdo neruší, na střechy domů. Sedáme si v jedné kavárně s výhledem na kalderu a zde se předvedu – spletu si totiž macchiato s mocachinem, takže já, která nepozře kafe, do sebe musím vpravit malý náprstek velmi silného kafíčka. No nechte ho tam, když stojí asi 5 Euro … decku vody by k tomu za ty prachy tedy mohli, kurňa, dát, ať to mám čím zapít … Za námi sedí dvě babči, stůl obložený jídlem a pitím. Překvapuje mě, že po chvíli slyším, že jsou to Češky. Tak to ale má být, holky vyrazily na výlet, tak se nešetří!
Cestou dál potkáváme svatebčany, kterak se formují na jednom plácku a ženich se fotí s místní stařenkou. Nevěsta nikde. Jsou to Američani, svatebních hostů je zde dobře přes dvacet. O pár desítek metrů dál potkáváme nevěstu s rodiči a fotografem. Líbilo se mi, že kytici měla udělanou z růžových květů místních keřů. Když se vracíme zpátky, obřad pod širým nebem a blížícím se západem slunce právě probíhá, zrovna si ženich a nevěsta přeříkávají své napsané sliby a všichni přítomní se smějí. Prý si je připravují takto sami a snaží se v nich být vtipní, tak se to těmto asi dařilo.
Za půl hoďky bude západ, hledám tedy výhodné místo pro focení. Zastávám názor, že západ slunce by se měl fotit přes něco. Nemít na fotce jen to slunce, které zapadá. To „M“ nemůže pochopit, a tak se pár minut před koncem dokonale před těmi desítkami turistů zhádáme. Všichni čuměj. Probíhá to asi tak, že mně nestačí si udělat dvě fotky přes mlýn a pak jen tupě koukat, jak to zaleze (no ano, přiznám to, nejsem romantik, na rozdíl od „M“), takže se přesouvám na jiné místo a fotím zas přes něco jiného . V jeho očích však přebíhám, neužívám si to, což se dělat nemá, a tak mi v nestřežený okamžik hmátne celou dlaní do objektivu (rozuměj: ať toho jako už nechám a jsem s ním), čímž mi ho oblemtá a já na něj koukám, že to si snad dělá srandu, ne? Teď, v tuhle chvíli, když se dá udělat pár fotek a je po všem. Jak vůbec mohl něco takového udělat. Vyndavám nádobíčko, rychle přečistím a nechávám ho být, ať si tam shnije a jdu si vyfotit např. fotku, která je teď hlavním náhledem mojí fotogalerie Bílá, modrá, červená.
Západ slunce je pěkný, ale že by mi z něho nějak spadla čelist, to se říct nedá. Dnes nejsou žádné mráčky, takže se to ani na fotkách tolik nevyjímá. Po chvíli je po všem. Dokonce se domnívám, neboť jsme pak propadli kouzlu západů slunce vždy z jiného místa, že z Oie je ten západ nějaký nejobyčejnější.
Davy lidí se po západu tísní v úzkých uličkách, a tak neváháme a snažíme se to obejít z druhé strany po hlavní silnici. „M“ je v klidu a moc nespěchá, já jsem ještě trochu naštvaná a hlavně se nervuju, že přijdeme pozdě k autobusu, neboť vůbec nevíme, kudy máme jít. Nakonec se musíme zeptat, a tak po 15 min. dorážíme mezi posledními k busu.
Zapomněla jsem zmínit, že na onom autobusovém nádraží mají ten nejlepší gyros na celém Santorini. Ještě jednou jsme si tam pak jen na něj zajeli. A mají i jehněčí. Já si ho ale nedala, čehož trochu lituju.
Zmiňovala jsem sliby, tak dalším z nich byl ten, že uvidím pořádně konečně západ a východ slunce. Na minulých dovolených v Řecku jsme západy slunce nějak zanedbávali a vlastně si žádný neuvědomuju. Takže to je další věc, kterou si plním. S tím východem je to horší, jsem spáč a opět nemám splněno.
Cestou domů nás průvodkyně upozorňuje na nějaké mlýny, které mají být na svahu ve tmě (nic není vidět) a prý bývají osvětlené, tak se sem chceme vydat příští den.
Výlet pěkný, pro někoho, kdo nemá možnost se dopravovat sám, se určitě hodí jako nástin ostrova, ale 25 Eur bych za něj fakt nevyplázla. Za co, proboha?

Čtvrtek 25.6.
Vyrážíme prozkoumat východní pobřeží, po kterém ale nevede žádná pobřežní silnice. K moři musíte sjíždět spletí silniček, takže přestože máme mapu, ani nevíme, kam přesně dojedeme. Zastavujeme pravděpodobně v přístavu Kanakari, který je velmi malý a nic se tu neděje. Jen chvíli pozorujeme bagristu, který dostal za úkol vyčistit dno přístavu od nanesených chaluh a jiného sajrajtu. Neskutečně to tu smrdí od tlejících chaluh, které se dostaly na vzduch. Probíhá to vše asi tak, že za pískání si nějaké písničky přehazuje bagrista chaluhy přes betonové molo kamsi na kraj pláže, kde už je takto několik x metrových hromad, které pomalu schnou a vydávají onen smrad. Chvíli to pozorujeme a raději jedeme pryč.
Dále po cestě natrefujeme na delegátkou zmiňované mlýny. Takže prosím vás, aby bylo jasno, nejedná se o žádnou historickou památku. Vyjeli jsme si k nim do děsného krpálu, že i čtyřkolka měla co dělat. Můžu s čistým svědomím říct, že je to opět výdobytek moderní doby, kdy už asi normální hotely a apartmány nikoho netáhnou, tak se investoři snaží přijít s něčím novým. Jsou to zatím betonové skelety domků, které mají evokovat bydlení v mlýnu . Je jich tam asi patnáct, zatím jeden je dostavěný a obydlený. Úplně nahoře je rozestavěný i bazén. „M“ do jednoho mlýnu vlezl a musel konstatovat, že i interiér je úplně na prd, neboť je to velmi nepraktické – takové třípatrové 2+kk+předsíň s točitým schodištěm uprostřed. Snad jen ten výhled za něco stál.
Další zastávkou je asi Vourvoulos beach, kde je mimo malého přístavu ještě i taverna a skryté koupání za skálou . Tu už okupoval nějaký černoch s blondýnkou a nám se tam ani moc nelíbilo, tak jsme to jen obhlídli z mola a razili dál. Jediným zpestřením zde byl mrtvý turista, ze kterého se naštěstí vyklubal živý opalující se turista (viz. fotka v galerii).
Abychom si spravili náladu, jedeme se koupat. Vybrali jsme si nejbližší na mapě vyznačené koupání, a to mys Kouloumbo. Vozidlo jsme nechali na hlavní silnici před nějakým hotelem, už tam pár přibližovadel stálo. Vydali jsme se cestičkou směr moře a asi po 300 m jsme byli na pláži. Kdo by nechtěl jít tudy, zjistili jsme pak, že se dalo jet ještě dál po silnici a za chvíli to bylo k vodě blíž. Pláž je rovněž neorganizovaná a skoro nikdo na ní nebyl . Šli jsme od cesty doleva, vpravo bylo totiž lidí víc. Ulehli jsme po chvíli za kameny a plavky tu zas potřeba nebyly. Kdo se tu koupal, neměl je. Na pláži bylo dost suchých chaluh a ve vodě zase kameny, takže s botama by to šlo líp. Občas je ve vodě taky vysoký kámen, na který když se postavíte, máte vodu po kolena. Takže pozor na nějaké proskakování vln, abyste nenarazili. Za nás ale vlny nebyly, takže koupání bylo klidné a nám se tu líbilo. Já se zase nořím do Ostrovanky, „M“ čte nějaký časopis. Narážím na část o příletech letadel na Korfu a neprozřetelně se o pár řádek s „M“ dělím. Nějak ho předčítání zaujme, zavírá časopis a říká:“Víš co, čti mi.“ Ani nevím, že můj osud je zpečetěn, už si do konce dovolené s knížkou ani neškrtnu. Další kapitolou je totiž ta o české au-pair a to už se „M“ dusí smíchy a knížku mi se slovy - Víš co, dej to sem - bere. Když se po pár hodinách zvedáme k odchodu, chválí „tu autorku“, jak prý pěkně umí psát. Po pár dnech, kdy nedal knížku z ruky, už je to „ta Pavla“ a ke konci knížky už ji neosloví jinak než „Páááája“ a stále mi vypráví o Janýskovi a Ofélii, co zas kde vyváděli. Soptím, protože to jsem si měla číst já a ne poslouchat to, co budu určitě číst až v Praze.
Z pláže pokračujeme do vesnice Finikia, takže úplný severní zub ostrova nakonec nenavštívíme. Ale dle mapy se stejně zdá, že tam nic není. Ve vesnici zastavujeme na parkovišti a než vyjdeme, zjišťuju, že jsem si něco vrazila do chodidla, takže „operujeme“. Místní chodí okolo a docela nás zkoumají, co to jako vyvádíme. Projdeme si starou část vesničky a moc se nám tu líbí. Na zápraží několika domků vidíme cizince, kteří si tu asi pronajímají celé domy a bydlí tak mimo veškerý ruch vyhlášených letovisek, ale přesto jim tak blízko. Je vidět, že se tu místní o domy starají, vše je krásně nabíleno, a když v tom bílení dojdou na konec, tak zas asi začínají nanovo. Nebo si to jinak nedokážu vysvětlit, proč už krásně bílý dům kluk znovu celý přetírá (viz. foto v galerii). Máme hlad, ale je tu jen jedna taverna, kde podle lístku mají jen něco malého na zub a asi jinak nevaří. Jedeme tedy raději na osvědčený gyros na nádraží v Oie (cca 2 km). Ten je bezkonkurenční. Plánuju si dát jehněčí (lamb), ale nějak se objednávka nepovedla, takže mám vepřový do ruky a „M“ si dává to samé, ale na talíř. Posílají nás sednout si přes nádraží ke stolkům, že nám objednávku donesou. Hromada na talíři je opravdu obrovská! Je tu plno mladých Američanů asi čekajících na západ slunce a všichni se ládují. Na dění zde dohlíží místní policie, která tu stála již minule a kdo přijel v autě, už ho pakovala na správné parkoviště. Obecně jsme na tomto ostrově viděli větší koncentraci policistů než na ostrovech jiných. Dokonce jednou před Kamari stáli u silnice a buď měřili nebo jen zastavovali. A pod Pyrgosem v serpentýnách jsme narazili na hodně zničené auto, takže asi i dost vážná nehoda to byla, policisté tu tedy nezahálí. Bavíme se při jídle o policajtech a „M“ mi u té příležitosti přeříkává další historku (kolikátou už?) z Ostrovančiny knížky. Úplně koukám, když mi líčí, jak je potřeba jezdit s helmou na hlavě, kolik to stojí peněz na pokutě, když ji nemáš. Když už chci vyrazit, abychom stihli zas na jiném fotogenickém místě západ slunce, dozvídám se od „M“ že: „Ochi tóra, xéni!“ Cože? říkám. No to se prý dočetl v knížce, že znamená - Teď ne (ještě ne), cizinko! – ješte totiž nedojedl. Odfrknu. Tak on se na stará kolena snad dá ještě na jazyky?! Cestou ke čtyřkolce se ještě dozvídám, že bych v Řecku měla volit slov, neboť „vlak“ znamená blbec, „kolo“ zadek a „pusť ji“ buzerante. Ježiši! Rozhodujeme se to ve vhodném okamžiku někdy v budoucnu na Řeky zkusit (úspěšně, docela sebou trhli)! Teď však upalujeme s větrem o závod do Imerovigli, odkud si dnes prohlídneme západ slunce. Najdeme pro to vhodnou restauraci se slunečnou terasou a kocháme se. Bohužel nás o chlup předběhli nějací Amíci a zabírají první brázdu. No nevadí, aspoň si přes jejich záda a sklínky na stole západ fotím a mám tak opět unikátní fotky.

Pátek 26.6.
Dnes se staly tři zásadní věci. Od kamaráda nám přišla v sms zdravice ať si užíváme dovču a v jejím závěru místo podpisu bylo Michael is dead. Hm, co je to za blbost, žádnýho Michala okolo tohohle kamaráda neznáme. Neřešíme to a připravujeme se na dnešní den. Chceme totiž znovu vyrazit směr maják a podívat se, kde jsme ještě nebyli. Cestou jsme objevili báječnou pekárnu, ve které to tak krásně voní! Avšak to vedro, chudák prodavačka. Pekárna je žlutý přízemní domek u rozcestníku pod Santo Wines (viz. fotka výše). Je tam taky hned vedle svatební salon. Uvnitř je to krásné a každý se může sám obsloužit. Vřele doporučuju! Vykupujem půlku pekárny, že to ani nemůžeme narvat do kufru. Pokračujeme podél západního pobřeží a až teprve teď při psaní a nahlížení do mapy si všímám, že nám utekla nějaká pěší cesta dolů do kaldery, u které je vyznačena kaplička Christos sta thermi. Hm, kam to asi vedlo? My ale projeli po hlavní okolo a zabočili k vodě až v místech za větrnými mlýny (uvidíte u silnice vpravo), kam nás lákají směrovky. Místo je označeno na mapě jako Balos bay. Mimojiné je tu taverna, menší pláž se slunečníky , rybářské loďky volně pohupující se na hladině a malé diving centrum pro potápěče. Bylo tu docela dost lidí. Jen jsme si to tu prohlídli a jeli dál, náš cíl cesty je pro dnešek jiný. Jedeme se podívat na pláž Mesa Pigadia, kam nás směřoval před pár dny ten Němec. Je po cestě k majáku, odbočuje se vlevo z hlavní silnice dle ukazatele. Pláž se nám vůbec nelíbí, pár slunečníků, kde nikdo neleží, samé velké šutry . Možná to chtělo jít někam kus opodál, ale my se jen podíváme a vracíme se na hlavní. Vzpomněli jsme totiž na „naši“ pláž, odkud nás právě Němec s dědulou Řekem vyhnali, že na skútru ať tam vůbec nejezdíme. My už ale přeci máme něco lepšího, na čem si tam troufnem!! Vyrážíme tedy na pláž Gialos. Je to po výjezdu z Mesa Pigadie na hlavní silnici sotva 150 m po ní a hned u žluté zdi u opuštěného baráku doleva. Je tam i po chvíli značka slepá ulice (viz. fotka výše). Když tedy pojedete ze severu, je to na hlavní silnici po jejím delším klesání pod zídkou doprava. Pokud jste narazili na odbočku na Mesa Pigadii, tak už jste to přejeli. Ukazatel na tuto pláž žádný není, proto tam asi nikdo nejezdí! My jsme zde objevili tu pravou pláž pro nás. Pravda, cesta sem je šílená . Sedím za „M“ a řvu na něho, že by zrovna nemusel přidávat plyn, když jedeme po strmé cestě dolů, víří se prach a po jedné straně je takový sráz. Vyvádí mě z omylu, že jestli jsem si nevšimla, tak ho zadkem čtyřkolky předbíhám, tudíž že stojí na a drží úplně všechny brzdy, kterými je čtyřkolka vybavena. Aha. Tak to je síla. Po několika serpentýnách jsme dole. Nikdo tu není, pláž asi 250 m dlouhá, ne-li víc. Výhled famózní, na všechny ostrovy v kaldeře, na Firu, Imerovigli, hrad Skaros i Oiu. Co víc si můžete při koupání přát. S pláží je to horší. Kameny, sem tam písek, občas vyplavená PET lahev, občas větší bordel, na pláž vytažené staré vraky rybářských loděk . Jdeme instinktivně doprava směr skála , takže ani nevím, jak to vypadalo vlevo. Najdeme si tam krásné místečko na písku. Koupání báječné, pokud překonáte kamení zkraje. Kameny jsou tu od nejmenších po větší. Ty velké dosahují větší velikosti než je dlaň s prsty. Vyzkoušela jsem to pak s botami do vody a to už bylo v pohodě. Pozorujeme čilý ruch probíhající na kaldeře. Jedna loď v dálce za druhou, různé druhy, velikosti, rychlost. Zjišťujeme, že vždy tak po pěti minutách, co projede jedna z těch větších (trajekt) se přižene pár velkých vln, takže si užíváme i rozbouřené moře. Po nějakém čase přijela řecká rodinka s malými dětmi, je vidět, že to tu znají (přijeli Land Roverem ) a uvelebují se pod rybářské lodě, je tam trochu stínu od borovic (proto ten Gialos). Děti blbnou ve vodě a vždy, když se blíží vlny, je maminka na chvíli vyžene. My si užíváme jediného, opravu osamoceného koupání, které vám kaldera může nabídnout. Nemusím zdůrazňovat, že plavky jsou tu opravdu zbytečná zátěž. Odsud pak vyrážíme na osvědčenou večeři ke kapitánu Dimitriosovi, dáváme si zase vepřové casserole a blbneme s kočičkama. „M“ tu jen marně vyhlíží Černou mambu. Jóó, hochu, ta už je někde doma v „JúKej“. Z verandy taverny je vidět na blížící se západ slunce, takže chvilenku před ním to balíme a popojíždíme si ho užít k majáku . Je tu hodně lidí, a tak nejdeme až k němu, ale sedáme na skálu nad parkovištěm. Hup šup a za chvíli je slunce pryč. Cestou zpátky jedeme už za tmy a v jednom místě bereme na silnici takový výmol, že jsme málem havarovali i na čtyřkolce. Kdybyste se ptali, co je druhá a třetí zásadní věc, které se dnes staly, tak ta druhá je objevení pláže Gialos. Ode dneška jsme tam totiž jeli do konce pobytu pokaždé. Tolik se nám tam líbílo. No a ta třetí, to si nechám až na neděli.

Sobota 27.6.
Ráno přichází rozuzlení včerejší smsky od kamaráda. Všechny noviny přinášejí na titulkách informaci o úmrtí zpěváka Michaela Jacksona. Tak to je síla, kdo by to čekal? V červenci má/měl odehrát asi padesát koncertů, mnozí stejně předpovídali, že by to nepřežil …
Vzpomínáme na minulou sobotu, kdy jsme se vydali na Starověkou Thiru a pozorovali letadla. Navrhuju zajet k letišti a kouknout se na ně odsud, určitě zas kolem půl jedenácté budou lítat. Dnes jsme pozdě vstávali, takže to tak akorát vyjde se tam po snídani vydat. Objevujeme polňačku vedoucí ke kraji přistávací dráhy, přesně pod žluté stožáry s naváděcími světly. Je tu nějaká maringotka a u ní pobíhající pes, který nás hned vítá, asi sem dlouho nikdo nepřišel. Odhaduju, že jsme od kraje dráhy tak 150 m. Chvíli čekáme, už to chceme vzdát a najednou vlevo na obloze letadlo. Jupí, bude nalítávat. Za pět deset minut už nám přelítává přímo nad hlavou a je snad jen 20 m nad námi. Něco neskutečného a ani není slyšet nějaký výrazný hluk motorů. Jdu intuitivně, ve chvíli kdy se blíží, ke žlutým stožárům a mám ho fakt přímo nad hlavou. „M“ to točí na foťák a já mu ještě stihnu říct, že si nechám helmu na hlavě, kdyby … nevím co kdyby, asi kdyby mi to letadlo přistálo na hlavě nebo co. V záznamu je pak jen po průletu slyšet moje: „Ty krá...“. Čekáme ještě na jedno a pak si jedeme celou dráhu prohlídnout od kostelíku u sjezdu k pláži Monolithos. Pejsek běží po cestičce za námi a vyprovází nás štěkotem. Fakt to bylo něco. Hned jsem si vzpomněla na video z YouTube o přistávání letadel na karibském ostrově St. Martin - http://www.youtube.com/watch?v=zAfQwDizpRo . Samozřejmě, že to nebylo až takové, ale bylo to super!! Jedeme po silnici kolem letiště a všímáme si dalšího kostelíku (Agia Paraskevi), který je ale zasazen až do území letiště a vklíněn mezi letištní ploty. To trochu nechápeme. Je tu zákaz focení, tak to respektujeme. Pořádně si tedy prohlídneme ten u sjezdu na pláž – Agios Ioanis (foto). Je od něho pěkný výhled na celé letiště, takže vidíme ta letadla, co nám před chvílí přelétávala nad hlavou. Zrovna startuje jedno malé, tak si vychutnáváme nejen přílety ale i vzlet. Přilehlé místnosti u kostela se dají projít, tak to tu prošmejdíme. Pak se zajedeme vyčvachtnout na píseček na Monolithos (to je tutovka) a pokračujeme zase na jih, tentokrát chceme jet na pláž Almira. Našli jsme dokonce i směrovku z hlavní silnice, ale pak už tápeme a několikrát dojedeme po prašných ofroad cestách až k moři, kde ale nic jako pláž nevypadá. Jednou jsme narazili na nějaký domek přímo u moře, který asi Řekové využívají jako chatu. Cachtají se tu dvě děti a koukají na nás jak na ufony, pravděpodobně tu ještě žádné cizince (a v helmách) neviděli . Chvíli to ještě zkoušíme po jiných cestách, potkáváme nějakého člověka na mopedu a v hábitu, něco na nás křičí, ale necháváme ho v prachu za námi. Nic kloudného jsme nenašli, jen divoké pobřeží s krásnými bílými skalami jako na Vlychadě. Protože je děsné vedro, tak se vydáváme na další tutovku, která je poblíž, na naši Gialos pláž. Už svrchu vidíme, že dole stojí nějaký osobák. To začíná být zajímavé, po včerejšku víme, že ten se nahoru nedostane. Holt, neměli takové štěstí jako my, aby je nahoře někdo zastavil. A když už jste v kopci, tak se neotočíte. Raději to necháte a řeknete si pak se uvidí, nějak to vyjedem. Tedy jedno varování pro toho, kdo by sem chtěl jet. V žádném případě sem nejezděte ničím jiným než čtyřkolkou nebo tereňákem. Není to zas tak daleko, vše ostatní můžete nechat nahoře u značky slepá ulice a sejít pěšky (cca 600 m). Jak totiž tento Fiat, tak pak i další osobní auto co tu bylo, zapadla hned v první zatáčce odspodu a přes veškeré úsilí a dostupné věci pro podkládání kol aut, tu museli zůstat a volat o pomoc. Přijeli z půjčovny a za draho vytáhli. Je vidět, že je to tu častým jevem, neboť dřev a velkých kamenů je v této zatáčce hodně, každý si sem nanosí, co si myslí, že mu pomůže, ale podloží je tak měkké, že opravdu uvíznete. „M“ měl aspoň akci a celé odpoledne čekal, až se ti dva z Fiatu (Řekové!) zvednou k odchodu. Vyrazil rychle za nimi a než nastartovali, už na ně čekal nad první zatáčkou s myšlenkou na to, že to určitě nedají. A taky že jo. Asi 30 minut se pokoušeli o vyjetí a pak to museli vzdát . My si k večeru cestu nahoru náležitě, jako mazáci, vychutnáváme a „M“ ji jede pod plným plynem. Čtyřkolka si jen chroupá.
Cestou do Kamari ještě pod Pyrgosem uhýbáme po nějaké cestě do terénu a dostáváme se k pozůstatkům nějakého hradu či co to může být (na mapě nic není) …
Dnes vracíme čtyřkolku, neboť zítra nás čeká celodenní lodní výlet po kaldeře.

Neděle 28.6.
Zlatým hřebem dovolené na ostrově bude doufám dnešní lodní výlet po kaldeře a přilehlých ostrovech. Přestože nejsme vyznavači skupinových výletů přes CK, již podruhé tradici porušujeme a na výlet se s chutí vydáváme (na jiných ostrovech v Řecku jsme s CK nikde nebyli). Na tento výlet nemusíte nutně s cestovkou, můžete si ho zakoupit i volně v infocentru (např. na promenádě v Kamari) nebo snad i přímo v přístavu v Athinios (nepotvrzeno). Náš výlet stojí 30 Euro a je nabízen pod názvem Ranní kaldera (vulkán, koupání v teplých pramenech, ostrov Thirasia – prostor na oběd, plavba pod Oia), česká delegátka je přítomna, odjezd z Kamari 10:30 hod., návrat kolem 18:00 hod. Doporučeno je obutí pevnějších bot. Občerstvení není zahrnuto v ceně. Toliko informace od CK. Dnešek nás vítá zamračeným nebem, ale teplo je, to je hlavní. Alespoň se na sopce neusmažíme. Natěšeni usedáme do autobusu od stanoviště autobusů Kamari tours (u fotbalového hřiště), který nás veze do přístavu Athinios. Vracíme se tedy na místo činu, kde jsme dostali tak trochu vyhubováno od policisty. Naloďujeme se na dřevěný třístěžník jménem King Thiras, odhadem délky tak 50 metrů. Jsou tu s námi další turisti z Itálie, Anglie, atd., delegáti různých cestovek se střídají během plavby u mikrofonu a přednášejí výklady ve svých jazycích. Jak je pod mrakem, tak jsou taky pořádné vlny. Sedíme na pravoboku kousek od přídě, kde je to samozřejmě o dost citelnější, než uprostřed. Hází to s námi pěkně vysoko a vlna občas šplouchne až na loď. Mně to nevadí, jsem na podobnou loď, jen o 20 m kratší, zvyklá z Chorvatska, takže si to užívám. Při pohledu na jiné lidi však ne každý se zdá být stejného názoru. Cesta z přístavu Athinios do přístavu na ostrově Nea Kameni (Nový ostrov), kde vysedáme na prohlídku sopky, trvala cca 25 minut. Zde se trochu při výstupu štosujeme, lidí na palubě je mnoho a hned při vstupu na ostrov se platí 2 Eura u pokladníka za vstup. Dostáváme ještě od delegátky A4 českého textu a nezbytnou informaci o odjezdu za hodinu čtvrt. Také bychom neměli na ostrov vstupovat bez tekutin a mít přikrývku hlavy. Osoby se zdravotními problémy by na sebe měly dávat zvýšený pozor (kardiaci, astmatici), neboť ze sopky utíkají sirné výpary, což je občas cítit. Nedoporučuje se pobyt delší než zmíněný čas. Musím říct, že na sopce se nám moc líbilo, přestože tam vlastně nic není. Celou dobu pobytu jsme vyplnili chozením po ní a bylo to časově tak tip ťop. Rozhodně doporučuji botasky, ostrov je suchý, kamení pod nohami se drolí. Hodně tekutin bylo zapotřebí i přes to, že bylo pod mrakem. Hodně jsem toho vyfotila hned zkraje při stoupání od lodi, což bylo nakonec zbytečné, stále se vám otevírají nové a nové pohledy a čím vystupujete výš a výš je to lepší. Zde přepisuji pár údajů z obdrženého textu: Nea Kameni je chráněnou přírodní památkou a řecké ministerstvo kultury ho prohlásilo historickým místem neobyčejné přírodní krásy. Jde o nejmladší vulkanickou formaci ve Středomoří, která je dodnes činná. Ostrov vznikl před pouhými 430 lety a působením dalších 6 výbuchů se stále měnil. Poslední erupce byla roku 1950. Od té doby je vulkán klidný, jedinými příznaky činnosti jsou sirné prameny a páry. Ostrov je pod neustálou seismologickou a geochemickou kontrolou (http://ismosav.santorini.net/). V posledních letech nebyly zaznamenány žádné drastické změny, ale to nepopírá, že vulkán je stále aktivní. (další super odkaz od kamarádky vkládám na konec cestopisu)
Je zde pět viditelných kráterů , poslední je u nejvyššího bodu ostrova – 127 m. n m. – jménem Tholos. Na několika místech si všimnete rozdílných barev kamení a skal (bílá pemza, rudé skály, černá a šedá láva) . Každá značí jinou dobu erupce. Řeklo by se, že tu nemůže být život, ale roste tu pár keříků, žlutých odolných kytiček a byla viděna i mrštná ještěrka a asi zatoulaná kočka, která tedy šanci na přežití nedostala. Kdo by se cítil unaven, po ostrově jsou rozesety lavičky s přírodními přístřešky. Můžete zvolit několik cest, ale vždy dorazíte k vrcholu. Během výšlapu se ukazují překrásné scenérie ostrova Santorini a výhledy na zbylé ostrovy v kaldeře.
Překvapilo mě, že loď od sopky vyplouvala naprosto na čas a nijak jsme samozřejmě nedostali prostor se, při tolika lidech a různých CK, spočítat. Nevím, jak by to řešili, kdyby se někdo zapomněl … Raději tedy choďte všude včas (platí i u odjezdu autobusů), což je na Řecko docela nezvyk.
Za dalších 10 minut, vlastně jen po malém obeplutí Nea Kameni, připlouváme k ostrovu Palea Kameni (Spálený ostrov), kde zastavujeme volně na kotvu. Přestože jsme tu jako druhá loď v pořadí, zastavujeme nejdál od místa, kam se bude za chvíli plavat. Odhadem tak 150 metrů. Kdo chce, může si vzít plavky (možno převlíknout na záchodě či již mít na sobě) a po žebříku sestoupit do moře (skákat se nesmí). Plave se ke břehu ostrova, obeplave se bílá kaplička, za kterou jsou do vody vyvěrající sirné prameny. Opět zazní varování ohledně zdraví, zde bych ho nepodceňovala. Člověk by opravdu nevěřil, že se může při plavání v těchto místech tak unavit. Cestou tam mi to ještě šlo („M“ zůstal na lodi, prý se nebude namáčet). Nějaký starší pán přede mnou sice chrčel tak mohutně, že jsem si myslela, že se za chvíli utopí, ale skoro všichni to zvládli (pro jednoho mladíka jela malá loďka se záchranným kruhem). Pár lidí vylezlo na břeh a kolem kapličky to prošli pěšky, lepší je to ale k sirným pramenům obeplavat, neboť skály jsou ostré a boty neměl nikdo. Na skalách stálo pár koz a pozorovalo nás. U ústí je již voda komplet zbarvena do antukova. Je to léčivé, a tak si pomazávám ruce a obličej jako indián. Byla jsem dopředu varována, ať si do toho nesedám na dno, je to taková oranžová kašička a děsně ničí plavky (z bílých jsou rázem hnusně oranžové). Vydržím tu jen chvíli, hrnou se sem turisti z dalších lodí a na to tu není dost místa. Vyberu ještě pár oranžových kamínků ze dna (seznámili jsme se na lodi s dvěma paníma, tak i jim) strčim si to do podprsenky a plavu nazpět. Furt totiž slyším pískot z lodi a vůbec nevím, kolik mám ještě času. Trochu to přepísknu a na konci už opravdu melu z posledního. Vedle mě plave nějaký kluk a taky koulí očima. Sotva vylezu po žebříku. „M“ už mě vyhlížel a prý se strachoval. Určitě doporučuju. Kdo by sem nechtěl s CK, tak na domku u pramenů bylo rukou napsáno, že sem jezdí každý den kolem 11. hodiny nějaký kapitán Sostis z Akrotiri na Santorini (možná někdo z místní taverny?), tak když byste ho našli, nechte se zavézt individuálně.
Na lodi pak pozoruju ty, co nevěděli, že bahýnko barví, mají všichni oranžové prdýlky. Jen snad doplnění historické informace, tento ostrov vznikl rovněž erupcí sopky, a to roku 197 př. n l. a stále mění svůj tvar.
Pokračujeme na další ostrov, Thirassii, největší ze čtyř ostrovů v kaldeře. Jako jediný také obydlený. Přirážíme asi za 20 minut v místním přístavu Korfos pod vesnicí Manolas. Zde je dlouhé volno, možná až zbytečně dlouhé. Říkali jsme si, že zajímavější by bylo zastavit někde uprostřed mezi ostrovy na „širém“ moři a tam mít chvíli koupání. Zde totiž koupačka nic moc, žádná pláž, jen kameny a molo, takže do vody nelezeme. Dáváme si obrovskou porci gyrosu, ze které se najíme jak my dva, tak další třetinu musí sníst místní kočka, neboť my bychom to nezvládli. Rovněž doplňujeme zásoby tekutin. To vám taky nikdo neřekne dopředu a těžko odhadovat, kolik toho vypijete. Do této chvíle (za 3,5 hodiny) jsme ve dvou vypili dohromady 3 litry a je to málo! A to bylo pod mrakem. Takže tekutinami se vybavte, je to potřeba. Nabízí se nám možnost vyjít nebo vyjet na oslech do vesnice Manolas. Je to tedy takový krpál, že nás to ani nenapadne a oslíky nechceme s nacpanými břichy, chudáky, zatěžovat. Volíme tedy flákárnu po přístavu a vlastně takové nucené čekání na odjezd. Přecházíme na frapé do restaurace s mlýnem ve znaku. Obsluhuje tu nějaká cizinka (nevíme to, ale určitě bude) a její řecká rodina (manžel a tchán?). Okolo běhají její dvě malé děti, zrzečka s bráchou. „M“ na základě knížky od Ostrovanky rozvíjí teorii o tom, jak se sem chudák xéni vdala a teď je tu zašitá s dvěma dětma do konce života. Když si pak doma čtu na konci knížky povídání o cizinkách provdaných do Řecka, musím mu dát za pravdu a ani se nedivím, že mu tato chvíle evokovala přečtené řádky. Vyhrazený čas (dvě hodiny) pro poznávání Thirasie končí, nasedáme na loď na poslední část výletu. Jedeme vstříc Oie, kde vysazujeme tak třetinu turistů, kteří ještě míří na místní západ slunce. Všichni Češi pokračujeme zpátky do Athiniosu, ale tentokrát krásně podél pobřeží . Výhled na útesy je náramný, pozorujeme postupně Imerovigli, hrad Skaros, Firu. Vše, co jsme viděli z pěších výletů, teď poznáváme z lodě a nic nám není cizí. Jsme rádi, že jsme tento výlet podnikli a hlavně že vyšel až takto na konec naší dovolené. Bez lodního výletu si myslím, by nebylo poznání Santorini úplné! Pokud byste váhali např. zda zvolit výlet na santorinské vesničky nebo na loď, vůbec nic neřešte a berte loď. A houpání hoďte za hlavu, zas tolik jsme na vlnách nelítali, já vás jen strašila. A nebo si vemte Kinedryl. Z přístavu nás veze bus dom, jsme celkem unaveni. Na obou dvou absolvovaných výletech s CK s námi byla tak 80letá paní a ta to bravurně zvládla, můžeme se stydět.
Večer si dáváme sraz s paníma z lodi (pojmenovali jsme je Babičky Banana), a to v restauraci u Prince na promenádě v Kamari. Skvěle si popovídáme, vyprovodíme je a běžíme spát.
Obrovským překvapením dnešního dne (v pátek mnou zmíněná zásadní věc, která se stala) je to, že jsme se na lodi právě od těchto dam dozvěděli neuvěřitelnou informaci o tom, že v pátek v noci bylo zemětřesení. A ne jen jedno! Myslíme si, že si dělají srandu, ale potvrzují nám to další a další lidé nezávisle na sobě. V Perisse pociťovali dokonce pět samostatných záchvěvů. U nás v hotelu to prý probíhalo tak, že kolem 22. – 23. hodiny byl první záchvěv, velmi silný (uváděno 5,1 stupně), kdy pochodovala lednička, skleničky řinčely a polovina hotelu se seběhla, tak jak zrovna byli, dole na recepci a před hotel. Noční recepční byl prý dosti vykulen a až po chvíli všechny zahnal zpátky do hotelu. Další záchvěvy pak byly po půlnoci. Je to neskutečné, ale my jsme ani jeden nic nezaregistrovali, což mě osobně dost mrzí. Dokonce si ani doteď nemůžu vybavit, zda jsme byli v tu dobu už na hotelu a spali, či jsme seděli někde na pobřeží v taverně. Co k tomu dodat …

Pondělí 29.6.
Náš poslední celý den. Předpokládám, že ho už strávíme v Kamari někde na pláži. „M“ mě však překvapuje (mile!), když hned po snídani vyráží pro naši čtyřkolku. Pan Sellada je nadšen a my rovněž. V tomto rozpoložení souhlasí s tím, že mu vozidlo vrátíme až po zavíračce, protože chceme vidět ještě poslední západ slunce. Jinak je plán celého dne jasný, jedeme se rozloučit s naší Gialos pláží. Neubráníme se smíchu (velmi ošklivého, škodolibého), když přesně v místě, kde minule uvízli s autem Řekové, stojí jiné, ale úplně stejně nešťastné osobní auto! Posádka nikde, jen za oknem psaný text, kdy se to stalo a telefonní spojení na řidiče. Na sedačkách schnou smutně ručníky. Jo, nevyplácí se pokoušet takto řecké bohy. My jsme to udělali jednou na Krétě a bylo to o chlup. Užíváme si slunce, které dnes pálí, koupeme se dosyta, jsme tu úplně sami. Neboť toho slunce je fakt nějak moc, přivážíme čtyřkolku po pláži až k místu, kde jsme rozloženi a děláme si aspoň trochu stínu . „M“ usíná, ale mně tu dnes furt něco vadí. Je tu totiž děsný smrad! Ale takový divný. Jdu se projít po pláži (u skály pozoruju černé ptáky, snad kormorány?) a tam to nesmrdí. Až zas ve chvíli, kdy se přiblížím k našemu místu. Budím „M“, ten se však neangažuje, prý to není ho… ani technický smrad ze čtyřkolky, tak ho to nezajímá a nevadí mu to. No jo, chlapi se svými nosy. Já to nemůžu vydýchat (doslova) a jdu pátrat. Je to neskutečné, jak člověk dokáže být slepý a příroda jaké umí poskytnout mimikry. Ani ne tři metry od nás, na vyvýšeném místě, leží zdechlina dravého ptáka.Velký zobák, velká křídla a drápy. Nemůžu to tak nechat být, rozhodnu se najít si klacky a poponést ho, jinak tu nevydržím (zpětně – samozřejmě jsme se měli posunout s ležením, ale to ženské logice nevysvětlíte). Pták je tuhý, jako kdyby byl vytažen z mrazáku. Jen co ho nadzdvihnu, roznese se po okolí tak neskutečný smrad a vypadne tuna červů, larev a much, že ho instinktivně pouštím a musím se jít vysmrkat. „M“ ten smrad dokonce probudí, říká že jsem ženská bláznivá že žádná jiná by to neudělala a ať nechám přírodu přírodou, kam že ho jako nesu? No, poodhodit dál jsem ho chtěla …. Prý snad raději jedem pryč. Už je dost hodin, takže souhlasím, loučíme se takto netradičně s pláží. Ani tohle nám pohled na krásnou kalderu a koupání v ní nemohlo zkazit. Snad tu pláž moc lidí neobjeví a když jo, snad se jim nebude na první pohled líbit, tak jako nám se tolik zkraje nelíbila, a odjedou. Bylo by škoda z ní udělat druhou Perissu nebo Kamari. Ať zůstane místem, nad kterým budou přelétávat dravci a ve vodě skotačit černí kormoráni.
Jedeme si spravit chuť do Firy, kde si někde v bufáči dáváme pita gyros. Západ slunce absolvujeme z vyhlídky u Santo Wines. Dnes se slunce halí do mraků a poskytuje tak nový pohled na zapadající slunce. Potkáváme tu nevšední mladou dvojici, která se asi právě oddala, neboť slečna (už paní?) je celá v bílém a pán ve světlém fraku.
Čtyřkolku vracíme kolem půl desáté a už definitivně naposledy se loučíme s „panem Selladou“. „M“ dostává nazpět svůj řidičák, který musel v půjčovně na dobu zapůjčení deponovat (nezvyklé). Zároveň si pan Sellada posteskne, že mu letos všechny skútry skoro stojí netknutě a každý chce čtyřkolku, kterých on má velmi málo a na nové musí teprve ušetřit. Kupuje je v Pireu a stojí prý kolem 3500 Eur. Hmm, vrátí se mu to vůbec někdy na půjčovném?

Úterý 30.6.
Konec už je stejný jako na každé dovolené. Ráno brzká snídaně a odjezd na letiště v 7:15 hod.
Jediné, co stojí za zmínku je to, že jsem nakonec málem neodletěla. Seběhlo se to nečekaně, hodinu před odletem, kdy jsem takové podsadité Řekyni na odbavení podala naše vouchery (dostáváte zkraje vždy tři na osobu – pro odlet z Čech, pro hotel, pro odlet z Řecka). No někde se stala chyba (tipuju na stopro v hotelu) a byly nám odtrženy dva vouchery na moje jméno (vůbec mě nenapadlo to zkontrolovat), tudíž teď se prokazujeme pouze přítelovými vouchery. Řekyně to nehodlá řešit, dokud nedovalíme můj voucher, nikam neletim. Ještě si rýpne, zda chci tedy odbavit kufr … a „Kdo je další na řadě, prosím?“ … Dostavuje se mi lehká zástava srdce, ale na tu přeci není čas! Vždycky jsem si říkala, proč je na letišti ta delegátka a proč se jezdí o dvě hodiny dříve, když tam pak vysedáváme. Tak teď už to vím, aby řešila průsery a aby je bylo kdy řešit. Čas se nachyluje, za 45 min. se máme odlepit od země. Delegátka nám celkem bravurně vypomáhá, přestože podobnou situaci za svou čtyřletou praxi nezažila. Nejdříve chce jet do hotelu, to jí rozmlouvám jak já, tak ostatní delegátky z jiných CK. Známe Řeky, tam už můj voucher nebude. Řeší to tedy tak, že jí kolegyně radí, jak mi vyplnit náhradní bianko letenku, kterou každá delegátka disponuje pro takovéto případy. Neboť si Řekyně preventivně ponechala naše pasy (mrška jedna), musíme s letenkami znovu k ní. Jenže stále je ještě pořádná fronta a delegátka nás chce mít z krku. Prosí pána, který je na řadě, aby nás pustil, a vysvětluje mu situaci. Projevilo se čecháčství, kdy pán musí být slyšet na celou halu, že ho kdosi chce předběhnout. Halasně všem sděluje, že JEMU je 62 let, vystál si celou frontu a předbíhat se nenechá, že ON má své věci v pořádku a žádnou letenku neztratil!! Nezapomene upozornit, že je z těch, kteří se ubytovávají v Imerovigli… Jak znám po dvanácti letech svého cholerika, už už si představuju jeho pěst přilepenou na pánově oku. Velmi mile mě překvapil, když mu klidným hlasem sdělil, že až JEMU někdo zamění letenku, že si na nás vzpomene. Lidi za ním nás ochotně pouští, vyzvedáváme si pasy výměnou za letenku (průpis jsem si nechala na památku), děkujeme delegátce Petře a za pár chvil vzlítáme. Zbytečné asi cokoli dodávat, viďte…

Co bych vypíchla?
- nudi pláže: Gialos, Vlychada
- plavková pláž: Monolithos (písek, mělko, děti)
- městečka ve vnitrozemí: Pyrgos
- podél kaldery: Fira, Imerovigli (Skaros), Oia (tu jsme dost zanedbali)
- výhledy: ze Starověké Thiry, od Santo Wines, z Imerovigli od Skarosu
- lodní výlet kalderou
- přistávání letadel
- boty do vody a stále dostatek tekutin!
- Knížku: přeci tu od Ostrovanky! A nenechte si ji sebrat, tak jako já!

Nepředpokládám, že by někdo dočetl až sem. Já sama bych to asi nezvládla. Pokud však ano, smekám a děkuji za pozornost. Pokud byste mi chtěli něco vzkázat do komentářů, prosím, nepište mi, že to bylo moc dlouhé – to já vím; ale psala jsem to taky tak trochu pro sebe na památku a hlavně jedním dechem a ten se těžko zastavuje. Vždycky máte přeci možnost přestat číst a přeskočit na jiný, záživnější cestopis.

Závěrem bych chtěla dodat, že „M“ nedostal šanci text zredigovat, a tak doufám, že moji občasnou poťouchlost přešel při čtení s úsměvem. Musím jednoznačně říct, že bez něj bych si tuhle i jinou dovolenou nedovedla vůbec představit, všechny vzpomínky, které mám, se pojí s ním, a jsem ráda, že spolu můžeme všechna ta malá dobrodružství prožívat.

Pokud pominu úžasné www.recko.name, zde je dalších pár stránek o Santorini, kde jsem před odjezdem nasávala informace:
http://www.in2greece.com/english/places/summer/islands/santorini.htm
http://www.travel-to-santorini.com/
http://www.santorini.net/home.html
http://www.thira.gr/pegasus/h001/index.php?pcode=H001_INDEX〈=EN

Doplňuji - Kde sledovat vše o místním zemětřesení:
http://geophysics.geo.auth.gr/ss/REAL_TIME_MAPS/maps/4-Santorini/cat-4.txt - zde najdete přesné informace o tom, který den, v kolik hodin a jak silné zemětřesení bylo. Našla jsem si zde, že 26/6/2009 bylo opravdu nespočet zemětřesení a nejsilnější ten den a za tři měsíce okolo bylo 4,9 stupně ve 20:39 hodin. A co mě tedy dostalo, za náš 12denní pobyt bylo zaznamenáno 130! zemětřesení. Jo, jasně, zaznamenává se to od 0 až po silnější, ale vše v tomto odkazu najdete.
http://geophysics.geo.auth.gr/ss/REAL_TIME_MAPS/maps/4-Santorini/cat-4.txt - tady se podíváte na poslední zemětřesení, sílu a jeho polohu na mapce. Všechny za poslední tři měsíce měly epicentrum těsně severně od Santorini.
http://www.santorini.net/118.html - historie vulkánu, geologické informace, ...

Mapy městeček na úpatí kaldery:
http://www.santoriniguidebook.gr/uploads/media/Santorini-Maps.pdf

Kam se vydat na Santorini: http://www.santoriniguidebook.gr/uploads/media/Where_To_Go_01.pdf

Kontakty, webovky, ... - hotely, restaurace, vinařství: http://www.santoriniguidebook.gr/uploads/media/Directory_12.pdf

Nejen o Santorini, ale o celých Kykladách:
http://www.e-kyklades.gr/tourism/index.jsp?context=1501

Další info: www.kamaritours.com – info o jiných možnostech cestování po ostrově pro toho, kdo třeba nemá řidičák, nebo by nechtěl využít místní hromadnou dopravu (1,40 Eura, vždy nutno jet přes Firu, i kdybyste jeli jen z Kamari do Perissy, což je přes kopec vzdušnou čarou kilometr). Další možností, dozvíte se o ní na stránkách, a hlavně letošní novinkou, jsou tzv. Smart busy. Jezdí po vytyčených, na mapě barevných trasách, denní jízdenka stojí 11 Euro (příliš mnoho peněz!).

A kdo by měl problém s anglickými, řeckými nebo jinými cizojazyčnými texty jako já, tak tady si překládám celé odstavce (sice je to krkolomné, ale podstatu pochytíte): http://translate.google.cz/#

A pokud toho nemáte ještě dost, tak další fotky jsou v mé galerii Bílá, modrá, čer(ve)ná … http://www.recko.name/galerie.php?view=1&id=1187

V Praze dne 10. srpna 2009

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (10)
17.04.10 17:09 cita.17
Nádherné :-)) Děkuji
08.09.09 10:13 Wolfi1
Díky, byli jsme tam ve stejném termínu s vámi, tak jsem si to opravdu znovu celé užila. Prošla si stejná místa, podobné zážitky oživila. Napsala jsi to skvěle.
27.08.09 09:14 Santorini
Na Santorini jsem strávil 2 týdny dv loni v srpnu. Byl to už v pořadí 8 návštěva Řecka a jeho ostrovů. Santorini je fakt jedinečné a po přečtení tohoto cestopisu jsem si to uvědomil znovu.
25.08.09 10:37 Kopecek
I když je to dlouhé, čte se to moc hezky. Také si pišu cestopisy i sma pro sebe - na památku. Při jejich čtení si potom člověk všechny ty zážitky krásně vybaví a připomene....
14.08.09 17:27 jarina
Parádní počtení,spousta užitečných informací a zajímavých zážitků.V tomto případě mi vůbec nevadí,že je to tak extrovně dlouhé :-)
14.08.09 13:56 toskan
Opravdu skvěle napsané a je z toho cítit že je to od srdce. Na Santorini odlétáme za dva týdny na svatenmí cestu. Jen škoda že Vás tam nepotkáme, po přečtení článku bych řekl že by z vás byli dobří kamarádi. Michal.
11.08.09 12:01 Šarulka
Výborné (vidím "M" v živých barvách) :-) :-) :-)
11.08.09 12:00 TYDRA
...strááááááááááášně dlouhý. Tím porušuji žádost na konci spisku, ale je to taky dóóóóóbrýýýý. Jen jsem si mezi čtením zedvakrát schrupnul. Alespoň mi uteklo čekání na moji Lefkádu...
11.08.09 11:47 Lucelle
Je to hezké a je to vtipné. Dnes ráno jsme si zoufala, že si můj drahý polovička na každý ze tří zbývajících večerů naplánoval "společenský" progam a ještě v den odletu chce jít ráno "na chvíli" do práce - tak jsem si moc ráda četla, že to jinde chodí podobně :-)
11.08.09 08:45 soncisek
Opravdu skvělý román. Díky
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
2hvy7
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝MarSar˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy2
Galerie6
Videa2
Hotely6
Taverny2
Diskuze3
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos