Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 6 | 23
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

V modrobílém zajetí

Autor:
Zařazeno:
Santorini
Napsáno:
21.11.08 23:39
Fotografií:
35
Přečteno:
6804
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 07:50
21 °C
Polojasno
Z, 4.1 m/s
Santorini – září 2008

Hledali jsme nějaký ostrov, kde bychom mohli pobýt a něco vidět, aniž bychom si museli půjčovat auto či motorku. Patříme totiž mezi exoty, kteří nevlastní řidičský průkaz. Takže to znamenalo buď malý ostrov, nebo nějaký s dobrou autobusovou dopravu, anebo místo, kde by nás výletně uspokojilo okolí místa pobytu.
A tak jsme se shodli na Santorini, který vlastně splňoval všechna tři kriteria.

Sobota 20. 9. – příjezd za „monzunového“ deště
Vstávali jsme ve 2 hodiny ráno, nočním autobusem dojeli na letiště, užili si odbaveni, prošli se, prohlédli si výstavu fotografií z Indie, která tam byla na stěnách jako reklama nějaké CK, a už letíme. Máme to s mezipřistáním na ostrově Samos, vypadá velmi pěkně, hornatě, velký. Vystupují a nastupují lidé. Časový posun je zde + 1 hod, na Santorini přistáváme v asi v půl jedenácté zdejšího času.
Delegátka nás rozdá do autobusů a s tím hlavním odjíždí s námi do hlavního letoviska Kamari, kde jsme vysazeni u našeho ubytování. Nemá to žádnou recepci, z balkonu na nás mávají bulharské uklízečky, milé ženské. Pokoj pěkný, máme veliký balkon, koupelna trochu stísněná a moc není dořešen odtok vody, jak se brzy přesvědčíme.
Ubytujeme se a vybalíme a jdeme se podívat k moři. Počasí zatím nic moc, asi 22 stupňů, zataženo, aspoň že neprší. Pláž je kamenitá, šedá, moc ji nezkoumáme, na koupání to zatím opravdu není. Vydáme se po pobřežní promenádě a vybíráme restauraci na oběd. Od moře hodně fouká a citelně se ochlazuje. Paní, se kterou jsem se zapovídala v letadle (jedna z těch, co jsme nabrali na Samu), uváděla, že prožili 14 dní třicetistupňových veder, tak věříme, že momentální meteorologická situace je jen dočasná.
Cestou domů se stavíme na nákup základních potravin, kolem třetí jsme doma, já spím, Jirka si čte, pak se vybatolíme na schůzku s delegátkou. Cestou zkoušíme z Bulharek vymámit nějaké přikrývky – je opravdu zima a na přikrytí se nabízí pouze tenké prostěradlo. Radí nám si zapnout klimatizaci na „heat“. Hm.
Za lehkého deštíku spolu s dvojicí ze sousedního pokoje dorazíme na schůzku. Delegátka Dagmar je sympatická, informačně dostačuje, s přikrývkami nám také radí metodu klimatizace.
Chystáme se zpět a zjišťujeme, že fest lije a bijí hromy-blesky, ale nějak se nám nechce čekat, tak se statečně vydáváme do deště. Aj, netušila jsem, že na Santorini trpí na monzunové deště. Z restaurace jdeme stále z kopce a během cesty se hladina vody na ulici zvyšuje – z původního centimetru (+ nějaká ta louže, které se v zásadě dá vyhnout) na konečných asi 10 cm v uličce k našemu domovu. Takže rezignujeme na jakékoli zachování suchosti a běžíme/čvachtáme, pouze se snažím nějak v suchosti držet tašku s doklady, penězi a voucherem na výlet lodí po kaldeře, který jsme si u delegátky předplatili. Následuje striptýz v chodbě před pokojem – z oblečení kape a boty jsou durch. Ždímám džíny, ždímám trička i mikiny, nemáme žádné noviny na vysušení bot a vlastně není ani kam to všechno promočené oblečení rozvěsit – šňůra na prádlo je na balkonu, kam lije taky. Ale jsme v suchu, zatopíme klimatizací a pěkně si v pokoji vytváříme vlhké mikroklima. Na skříni objevujeme jakési prošívané přehozy (ale předtím tam určitě nebyly, Jirka si na skříň dával klobouk, to bychom si všimli), tak zřejmě Bulharky zapracovaly a něco nám na přikrytí našly. Tak jdeme brzy spát, na dnešek jsme naspali asi tři hodiny.

Neděle 21. 9. – Starověká Thira, koupání
Probudíme se do nádherného slunného rána. Po snídani a kávě na balkoně kolem půl jedenácté vyrážíme na vykopávky starověké Thiry na kopci za Kamari. Zdá se nám, že docela pofukuje a žádné velké teplo nehrozí, takže na pláž to moc není, navíc tvrdím, že po včerejší bouři bude určitě pěkný čistý nezamlžený výhled.
Na starověkou Thiru vede klikatá silnička, která zdola vypadá hrozně, ale v praxi obnáší hodinku poměrně pohodlného stoupání serpentinami bez nějakého šíleného zadýchání se, s pěkným výhledem na Kamari a letiště a s cílem na dohled. Občas nás předjede nějaké auto, motorka či čtyřkolka, v obou směrech sem tam kráčí nějaká dvojice. O půl dvanácté jsme na horním parkovišti, kde se otevírá výhled na jižnější část ostrova, především letovisko Perissa, a na nejvyšší horu ostrova Profitis Ilias (565 m). My ještě stoupáme po schodech, až dospějeme do starověkého města Thiry. Rozkládá se na kopci Mesa Vouno, vysokém 369 m n. m.. Osídlená byla někdy od 9. století, dnešní ruiny jsou památky po městě z doby Ptolemaiovců (4.–3. století př.n. l.) a trochu i Římanů, hned na úvod ještě ke všemu turisty vítá byzantský kostelík. Archeologická lokalita je velmi rozlehlá, poměrně přehledná a slušně popsaná. Vstupné se žádné nevybíralo. Lze si prohlédnout základy obytných domů, divadla, agory, nějaké ty svatyně. Jen mi připadá šílené, že na tom kopci logicky neměli vůbec žádnou vodu než dešťovou – každý dům proto měl cisternu na její zachycování. Co ale dělali ty nejméně 4 měsíce přes léto, kdy neprší?
Prohlížením ruin strávíme něco přes hodinku a vydáme se stejnou cestou zase dolů (původní nápad, že uvidíme, zda nevylezeme až na Profitis Ilias, raději zavrhujeme). Asi ve třetí serpentině shora objevujeme do strany kozí stezku, jež se tváří slušně a schůdně a vynořují se z ní nějací normální lidé, kteří nevypadají na kozopasce. Vzpomeneme si, že jsme z našeho balkonu v masivu skály zahlédli jakýsi bílý flek a strom, takže usoudíme, že kozí stezka nejspíš vede k tomuto objektu. Je dobře schůdná i v sandálech a po chvíli opravdu sestoupíme k malinké kapličce krčící se pod dvěma stromy (identifikuji je jako svatojánský chleba), celé je to obehnané bělostnou ohrádkou a v zadní části to ještě má jeskyni s pramenem – vidět nic není, ale kapající voda je slyšet a blesk foťáku osvětlí malé jezírko. Prý je to jediný pramen na celém ostrově. Kaplička je otevřená, nakoukneme dovnitř, jediný plamínek osvětluje pár svatých obrázků. Pokračujeme v sestupu po vyloženě dlážděné stezce se schody a asi po dvaceti minutách se vynoříme na silnici na starověkou Thiru na okraji Kamari. Jen mě fascinuje, že mé dva oblíbené národy – Indové a Řekové – mají společný zvyk budovat kapličky na nepřístupných místech a ještě se namáhat k nim budovat stezky či schodiště.
V blízké taverně obrostlé vínem dobře poobědváme a po zastávce doma na převlečení vyrazíme konečně k moři. Žádný super odvaz to není. Teplota vzduchu je tak na hraně koupací hodnoty, kameny moc courání po pláži neumožňují, po vstupu do moře člověk odhalí další nástrahu v podobě kluzkého dna a moře se zdá překvapivě kalné. Ale je to moře, je modré, teplotně vyhovující, lehce se kolébající, krásně slané a prostě... moře. Kdo by si stěžoval. Chvíli se cachtáme, pak zalehneme na lehátka, ale je mi trochu zima, tak se masochisticky vydám podél pobřeží a trénuji na kluzkých kamenech rovnováhu a sbírám tmavě šedé, bílé, růžové a krvavě rudé oblázky... Nakonec nás však zima z pláže brzy vyžene.
Protože mezi koupelnou a pokojem není žádný práh a sprchový kout velikosti 50 x 50 cm nemá žádný závěs, dvojím sprchováním způsobíme menší potopu. Ale jak se má osprchovat člověk, který měří 192 cm, a nenacákat přitom? Snažíme se od Bulharek půjčit hadr, ale žádný nemají, nicméně nám paní ochotně přiběhne i s kýblem a mopem koupelnu a přilehlou část pokoje osušit. Holt si příště musíme dát větší pozor, případně paní radí použít jeden z ručníků jako práh. No, když to říká...

Pondělí 22. 9. – nejbližší okolí Kamari
Už večer se nebezpečně zatahovalo, a bohužel, ráno se budíme do plně zamračeného dne s deštěm. Takže zůstáváme doma, čteme si a hrajeme karty. Kolem poledního déšť ustává, tak se vydáme na oběd a potom na malou pěší procházku po nejbližším okolí Kamari. Prvním cílem je kostelík Panagia Episkopi, prý nejstarší dochovaný kostelík na ostrově z 11. století. Nejprve musíme ujít asi 1 km po frekventované silnici směrem na Firu, příjemné to není, ale netrvá to dlouho. Pak je nutné odhalit tu správnou odbočku vlevo ke kostelíku, což se nám na druhý pokus podaří (odbočka se nachází za benzinovou pumpou). Pomalu stoupáme do mírného kopce, velmi pěkně si můžeme prohlédnout masiv Profitis Ilias po levé straně a vesničky Meso Gonia a Exo Gonia vpravo. Před sebou máme na kopci město Pirgos.
Kostelík není vůbec vidět (na rozdíl od dvou či tří jiných, které míjíme cestou), ale vytrváme a nakonec k němu dojdeme. Jediná směrovka je rafinovaně umístěna až na parkovišti těsně před ním. Na rozdíl od ostatních santorinských kostelů tento není bíle či bílomodře ohozený, ale je obyčejně béžový, utopený pod stromy, zkrátka neviditelný. Uvnitř je velmi pěkný, spousta svatých obrazů, staré nástěnné fresky. Obejdeme si terasu kolem něj, pokocháme se strží a výhledem na lom v boku Profitis Ilias a rozjímáme co dál. Silnička, po které jsme přišli, kamsi pokračuje, tak ji zkusíme, ale vede pouze k usedlosti ve svahu. Takže se vrátíme a jinou silničkou se vydáme na sever do Meso Gonia. Vesnici stručně projdeme, ničím vzrušující není, snad jen množstvím opuštěných polorozpadlých domů, což jí vysloužilo přízvisko „vesnice duchů“. Vtipné je, že v mé podrobné automapě obec figuruje pod názvem Episkopi Gonia, ale postupem doby jsme vylučovací metodou zjistili, že je to zřejmě nějaká chyba, a opravdu se jedná o duchařskou Meso Gonia. Zdá se, že duchové nechtějí být vypátráni. Z této vesnice (ať už se jmenuje jakkoli) však naopak vedou spořádané směrovky ke kostelu.
Přejdeme hlavní silnici Fira-Kamari a polní silničkou se vydáme nazdařbůh směrem k moři. Podle mapy jsou tam asi 4 možnosti, ale všechny nakonec dorazí do Kamari, tak neřešíme, na kterou jsme narazili, a jdeme. Míjíme vinice (vinná réva je zde ve formě zajímavých zakrslých keříků), oslíky, koníky, opuncie, žlutého ptáka, přistávající letouny... a nakonec k moři na severním okraji Kamari opravdu dojdeme, takže se napojíme na promenádu a vydáme se k domovu.
Večer strávíme příjemným pokecem nad vínem s našimi sousedy.

Úterý 23. 9. – lodní výlet po kaldeře
V půl jedenácté máme sraz na organizovaný výlet lodí po kaldeře. Počasí nám chválabohu přeje, je krásně modrá obloha. Autobus nás odveze do přístavu Athinios, kde se máme nalodit. Už cesta busem je pěkná, konečně vidíme západní pobřeží s útesy a městečky Fira, Thirostefani, Imerovigli a Oia. Je to krásné, jen ty serpentiny do přístavu slabší povahy v autobuse trochu děsí.
Loď, která vypadá trochu jako replika staré plachetnice, ovšem bez plachet, už je skoro plná, ale není problém najít sesličky na sezení a můžeme vyrazit.
Santorinská kaldera je opravdu úchvatná, nádherné skály, čisté moře. Po chvilce zastavujeme v zátoce u ostrůvku Nea Kameni – pustém lávovém kusu pevniny, který vznikl roku 1707, odtud též jeho název, který znamená „Nový spálený“ (nemohu si nevzpomenout na výpravu na Tenerife, kde jsem u popisu v průvodci „tato hora vznikla roku 1789“ nějakou dobu odmítala pochopit, jak to jako myslí), pravda, tehdy vznikla jen jeho část a od té doby ho různé erupce trochu přestavěly. Na ostrůvku stavíme dvě a půl hodiny, anglicky mluvící řecký průvodce z lodi nás vede po všech pěti kráterech a po lopatě vysvětluje geologické dějiny Santorini. Chvílemi ho posloucháme, chvílemi odbíháme, radostně fotím a kochám se fůrou šutrů. Když Jirka vidí mé nadšení, uvažuje, že by se pro příště vyplatilo vzít mě na dovolenou na Ostravsko – struska jako struska. Ale mě prostě kamení baví. Zvlášť, je-li provázeno sirnými smrady a jiným vulkanickým folklorem.
Druhá zastávka je na opačném konci ostrova v zátoce se sirnými prameny. Loď zakotví a koupáníchtiví turisté slezou po žebříku do moře a doplavou asi 100 metrů do zátoky. Čím dále člověk plave, tím je teplota, smrádek a rezavé zabarvení vody vyšší a silnější. Ale je to příjemné a působí to tak nějak zdravotním dojmem. Jak tak pozorujeme pár desítek plavců, kterak se koordinovaně sunou od lodí (kotví tu kromě naší ještě dvě) k zátoce, oba nás současně napadá stejná asociace: migrace lumíků. Celá zastávka trvá půl hodiny, takže doplaveme do zátoky a pak zase zástup lumíků plave zpátky. Po vylezení z vody mám po sobě rezavé stružky a plavky jsou zajímavě obarvené, ale jde to vypláchnout. Kůže pak člověku smrdí trochu jako sirky.
Třetí zastávka se koná na ostrově Thirasia, který je druhým kusem z původního Santorini, když byl ostrov někdy kolem roku 1450 př. n. l. roztrhán. Máme pauzu něco málo přes dvě hodiny a nabízí se tyto možnosti aktivit: buď se jít koupat na místní pláž (moře je opravdu skvostně čisté a je příjemně teplo, konečně!), nebo vyběhnout z přístavu na kopec (lze najmout i oslíka) a kochat se shora, nebo se jít někam najíst. Volíme třetí možnost.
Když jsem odjížděla na Santorini, dal mi můj bratr za úkol vést si statistiku, zda objevíme nějaké restaurace, kde by obsluhovaly ženy. Shodli jsme se totiž, že dělat servírku není v Řecku pro ženu vůbec obvyklé zaměstnání. A hle, na Thirasii jsme usedli v taverně, kde obsluhovaly JEN ženy. Usoudili jsme, že nejspíš podporujeme místní feministický kroužek, což by nevadilo. Jirka si dal musaku, já plátek z mečouna. Což o to, jídlo bylo fajn, ale obsluha byla legrační. Starší paní, která tomu tam šéfovala, sice každého kolemjdoucího lákala rázným „sit down“, ale tři servírky absolutně nestíhaly. Byla jsem dokonce svědkem toho, jak jedna dvojice po asi patnácti minutách snahy obsluhu nějak přivolat (mávali velmi divoce!) celou akci vzdala. Jiná dvojice si s jídelním lístkem došla až k paní šéfové, protože jinak by se nedočkali. Paní šéfová tedy do zbraně povolala dvě posily – mladší kádry v podobě dvou lehce obézních tak dvanáctiletých holčiček. Jedna z nich se vyloženě činila, problém byl v tom, že mluvila pouze řecky, takže mohla obsluhovat jen jediný stůl s řeckými turisty. Počínala si velmi rázně, až u toho shodila několik lahví od piva. Ale jako sitcom to bylo zábavné pozorovat, a když i toho kafe jsme se dožádali a toho jogurtu a dokonce i lžička byla a nakonec i kafe pro druhého z nás... No nevím, jestli z toho vyplývá nějaký závěr, jako třeba že do restaurací s ženským personálem příště raději ne. To bych totiž nerada dovozovala.
Před odjezdem ještě stihnu vyběhnout kousek po schodech a něco málo vyfotit, u čehož mě téměř zašlápnou tři oslíci vezoucí nahoru nějaké vysmáté holky.
Nasedáme opět na loď a míříme do přístavu Armeni pod skvostným městečkem Oia (Ia). Tam vystupuje část turistů, kteří se přihlásili na „západ slunce v Oia“. My jsme usoudili, že na západ slunce si tam zajedeme sami, takže nyní setrváme na lodi a podél útesů se vracíme do výchozího přístavu Athinios. Cesta je nádherná, už je po páté večerní, takže útesy jsou úžasně nasvícené sluncem a my si můžeme zdola prohlédnout, co nás ještě čeká.

Středa 24. 9. – koupání
Ráno je pěkně, tak se rozhodneme být na chvíli vzornými rekreanty a dopřejeme si flákací den. Po příchodu na pláž zjišťujeme, že moře je úplně průzračné – zjevně jsme mu v neděli křivdili a to zakalení bylo způsobené předchozí bouřkou. Takže se sluníme, čteme si, válíme se ve vlnách a obecně si pěkně užíváme.
Cestou z pláže se zajdeme podívat po promenádě až na jižní konec Kamari, kde staví čluny zajišťující spojení mezi Kamari a Perissou (letoviskem na druhé straně skály Mesa Vouno). Zrovna jeden přistává, není žádné molo, vystupuje se rovnou do vody. Čluny prý jezdí každou půlhodinu. Sousedé večer při víně zmiňují, že se byli v Perisse už podívat a je to tam sice trochu mrtvé, ale koupání velmi pěkné, takže až bude příště koupací den, zkusíme si tam zajet tou loďkou.

Čtvrtek 25. 9. – Fira
Včera jsme se dívali na internet na předpověď počasí, kde psali, že by dnes měly přijít nějaké přeháňky. Ale nejspíš přešly v podobě krátkých deštíků večer a v noci, protože ráno je docela slušně polojasno. Takže vyrážíme do hlavního města Firy, konečně se podívat na tu úchvatnou západní stranu ostrova shora.
Na autobusové zastávce ve Fiře si vyškrtávám spoje, které už jsou zrušené, ale pořád jich celkem dost zbývá. Pak se vydáme do městečka.
Nejprve narazíme na Prehistorické muzeum, ale protože má na rozdíl od Archeologického otevřeno až do večera, zatím ho necháváme být. Hned vedle je místní katedrála, do které vstoupíme a pokocháme se nástěnnými malbami (ač je to kostel evidentně dost novodobý, malby vypadají úplně stejně jako klasické byzantské mozaiky, to mi připadá kouzelné). Jinak je Fira poměrně malé městečko o 1 550 obyvatelích, které je cele zaměřeno na uspokojování potřeb turistů: jak těch, kteří pobývají na Santorini, tak těch, kteří sem každý den přijedou na jednodenní výlet třeba z Kréty. Centrum tvoří v podstatě tři rovnoběžné ulice (pěší zóna) s restauracemi a obchody s možnými i nemožnými suvenýry, šperky, oblečením... Vzpomínáme si na to, jak nám řecký průvodce na úterním lodním výletě říkal, že původně se na ostrově těžila pemza a jiné kamení, ale pak toho lidé nechali a všichni jsou zaměstnaní v turistickém ruchu. Momentálně je hustota turistů docela snesitelná, ale v sezoně to musí být peklo.
Výhledy do kaldery jsou ovšem nádherné! Modré moře, bílé lodě, čilý lodní ruch na hladině, všechny ostrůvky na svých místech, útesy, domy na jejich vrcholcích. Jirka trefně tvrdí, že mu připadá, jako kdyby ty domy z těch útesů prostě stékaly. Projdeme se k horní stanici lanovky, která vozí lidi zdola z přístavu Skala Firon (je o 270 m níž a kromě lanovky se tam dá také jít po 580 schodech – pěšky nebo na oslíku, jsme docela rádi, že tam nemusíme, i když Jirka tvrdí, že by ho ta lanovka docela lákala). Naproti stanici lanovky se nachází Archeologické muzeum, které prohlédneme. Není velké, nabízí nálezy (většinou keramiku a sošky) z Akrotiri a hlavně ze starověké Thiry, od starých kykladských typů s geometrickou výzdobou až po klasické nádoby černofigurové nebo červenofigurové. Zaujaly mě především motivy dlouhokrkých ptáků požírajících hada a v případě těch černofigurových pak velmi detailní a propracované ztvárnění (vlastně mi dochází, že ty černofigurové vázy znám jen z obrázků a prvně je vidím naživo, protože na Krétě měli v muzeu jen starší mínojské věci a na Rhodosu byli zaměřeni víc na johanitský středověk než na antiku). Pěkné.
Pak se ještě trochu pocouráme uličkami. Je zajímavé, že jakmile člověk opustí hlavní část mezi katedrálou a lanovkou, a hlavně když odbočí z hlavní ulice, nenarazí na skoro žádné turisty.
Na konci Firy přímo u stezky podél kaldery usedneme v restauraci. Dle očekávání má o dost vyšší ceny, ale to je prostě nezbytná daň za to, že člověk může sedět a dívat se na temně modré moře, domečky na útesech a ostrovy pod sebou. A pan restauratér je kouzelný, rychlý a ochotný, neustále plynule přebíhá mezi řečtinou, němčinou, angličtinou a italštinou, běhá a žertuje, stíhá vítat lidi, přijímat objednávky, měnit ubrusy, na požádání fotografovat skupinky u jednotlivých stolů i z hlavy sdělovat výšku útraty. K ruce má jenom jednu jedinou servírku (hle, opět žena!), jinak vše zvládá sám, včetně pokřikování na turisty, kteří se sbírají k odchodu, aby si nic nezapomněli, cigarety, foťák, brýle, svetr, vodu... Fakt nechápu, kde ten člověk bere energii, pokud takhle funguje celý den. A když se zvednu od stolku s cílem nalézt záchod, vychrlí na mě německy „doleva, nahoru, pozor na hlavu“. Dali jsme si jenom řecký salát, kolu a espreso, ale nadchl mě už tím, že pokládal za vhodné se optat, zda ten salát chceme s cibulí nebo bez (což je skvělé, ač si řecký salát ráda dávám, cibuli z něj většinou preparuji). Kromě jídla nám jako pozornost podniku přinesli malé masové kuličky v rajčatové omáčce, a když jsme odcházeli, ještě za námi vyběhl a vrazil nám do ruky třičtvrtělitrovou láhev studené vody s halekáním, že je vedro a svítí slunce, tak ať nezapomínáme pít. Prostě bomba! (ta taverna se nachází přímo vedle chodníku podél kaldery, troufám si tvrdit, že je víceméně poslední ve městě směrem na sever a nemohli jsme se shodnout, zda se jmenovala Plamen nebo Sopka; když jdeme kolem později znovu, zjišťujeme, že se jmenuje The Flame od the Volcano :-)
Plně osvěženi pokračujeme v courání městem, obhlídce nějakých těch obchůdků (je tam hodně šperkařství, což mě docela zajímá), pomalu se vracíme zase ke katedrále a vydáváme se stezkou na opačnou stranu od centra. Opět stejný dojem: jakmile člověk trochu odbočí z hlavních turistických tras, najednou je v jiném světě. Přitom i ten jižní cíp městečka stojí za to, i zde se nacházejí fotogenické domy, uličky a kostelíky.
Vrátíme se zase ke katedrále a navštívíme to předtím opomenuté Prehistorické muzeum. Zde jsou k vidění nálezy starší než v Archeologickém. Nejdřív je tam poměrně zajímavý popis geologické minulosti Santorini (pro ty, kdo to zatím nějak minuli), včetně pěkného stratigrafického nákresu útesů a geologické mapy, jež zachycuje, ze kterého období má horniny ta která část ostrova. Následuje trocha fosilních nálezů (třeba fosilizovaná olivová větev) a většinu expozice pak tvoří nálezy z Akrotiri, včetně zrestaurovaných nástěnných maleb. Chybí tam ta slavná malba s chlapíkem nesoucím ryby, ta je tušímže v Athénách, naopak nechybí stěna s modrými opicemi, která se mi moc líbila.
S tím Firu pro dnešek opouštíme. Na severu se začínají sbírat podivná mračna a je takové to předbouřkové dusno, tak se pomalu vydáváme autobusem domů.
I v Kamari je dusno, zajdeme na pobřežní promenádu a zjišťujeme, že jsou dost slušné vlny. Tak si neumím představit, jak po těch kluzkých kamenech ve vlnách dneska někdo leze do vody – taky v ní nikdo není, ač teplo je docela obstojné. Protože poprvé za pobyt neleží kolem bazénu u našeho bydlení divní Angličani odnaproti (zjevně už odjeli), bereme plavky a podvečer trávíme v bazénu. Po té, co odtamtud zmizí i oprsklý chlapeček Joshua, se velmi pěkně vymáčíme a vyplaveme (i když obrátka na jedné straně, kde je necelý metr, je docela obtížná a bazén celkově je na 4 tempa).

Pátek 26. 9. – koupání
Jirkovi není po ránu úplně dobře, tak ho nechám se vyležet v posteli a vyrážím na malou procházku po Kamari. Dojdu až úplně na jih pod skálu Mesa Vouno, kde je takový výklenek, ze kterého se dá pěkně fotit pláž. Možná to někdy kdysi byla apsida kostelíku, kdo ví. Jiný kostelík se nachází hned vedle. Takže fotím, kousek si vylezu i po kozí stezce, ale kromě pěkné opuštěné zahrady tam nic moc k vidění není. Na pláži pak zjišťuji, že pod skálou nejsou ty protivné kluzké kameny ve vodě, ale jen takový hrubý černý písek a obecně je tam vstup do vody mnohem přívětivější. Není nad to si bezmála po týdnu pořádně prohlédnout pláž. Připadá mi divné, že za celou dobu jsem ani jednou neviděla člun z Perissy, i když se tam nejmíň půl hodiny už poflakuju, tak se přeptám pánů, kteří na úseku pláže nejblíž „přístavišti“ vybírají za lehátka. Takže: člun opravdu jezdí, ale dneska ne, protože je špatné moře a v Perisse se špatně přistává. OK. Normálně prý jezdí od 10:30 do 17 večer v cca 30 až 40 minutových intervalech (žádný jízdní řád to jednoduše nemá, prostě jak se stihne otočit). Tak třeba zítra. Procházkou po Kamari s obhlídkou obchůdků se suvenýry se vrátím zpátky, dáme lehký oběd na balkonu a pak se vypravíme na pláž. Tedy na tu část s lepším vstupem. Líbí se i Jirkovi, navíc je zde pláž širší, takže slunce za přilehlé stromky zalézá taky později. Vydržíme asi do pěti.
Večer si dáme velkou večeři v jedné z příbřežních restaurací na promenádě. Stmívá se po sedmé, tak sedíme s petrolejkou za šumění neviditelného černého moře. A zjišťuji, že si nejspíš vybíráme restaurace podle zvláštnosti obsluhy: dneska nás dostal mládenec, který má ještě parádnější jizvu než Jirka, na rozdíl od něj však neměl štěstí a přišel o oko. Jirkova jizva ho nadchla, tak si hoši vyměnili zkušenosti o původu svých bojových zranění. Číšník to měl od mečouna (prý; taky to může být fajn historka pro turisty), tak snad se ho nedotklo, když jsem si dala mečouna. Měli skvělou rybí polévku, opravdu výbornou!

Sobota 27. 9. – koupání, Oia
Je krásně, ale Jirka má ještě přikázaný šetřicí režim, takže zůstane dopoledne u bazénu a já jdu sama na pláž, až úplně pod skálu (popravdě, nechce se mi za dvě hodinky, které tam hodlám strávit, platit 6 euro za lehátka a slunečník a pod skálou je kus pláže jen tak volný, bez lehátek). Je to příjemné místo, občas kolem projdou nějací lidé mířící ke kostelíku a výklenku, ale jinak je klid, široko daleko vedle mě leží jen jedna paní a tak o 50 metrů dál se utáboří halasná ruská rodinka (ale kdo by nebyl halasný v asi deseti členech). Vybavuji si jeden zvláštní moment: zvedla jsem hlavu od knížky a náhle se zpoza skály vysunulo obrovské přistávající dopravní letadlo, plulo vzduchem úplně bez hlesu... stejně bez hlesu jsem na něj zírala a čekala, kdy spadne. Ovšem vzápětí se ozval i zvuk, jen měl prostě kolem té skály zpoždění.
Kolem jedné se vrátím domů, najíme se a vyrazíme na autobus do Firy, kde hned přesedneme do Oiy. Oia je městečko na severozápadním cípu ostrova, nosí slogan „nejfotografovanější vesnice na světě“, možná také nejromantičtější, prostě je to ta vesnice s oblými domečky a modrými kupolkami kostelíků, která se fotí do katalogů. Podle legendy v ní prý žijí upíři.
Do Firy jede bus asi 15 minut, do Oiy dalších 20, slušně to navazuje, takže kolem třetí odpoledne jsme na místě. Plán je se pořádně pokochat a ofotit, co se dá, pak se někde najíst, pak si užít západ slunce (delegátka informovala, že se tak děje kolem půl osmé večer, aspoň tak si to pamatujeme), vyčkat, až se městečko rozsvítí, ještě trochu se projít a pak domů.
OIA JE KRÁSNÁ! Člověk se urve ze řetězu a fotí, domečky jsou barevné, hlavně modrobílé, ale i růžové, žluté, béžové... nebo s hnědými či červenými okenicemi a vrátky... ach. Zjišťuji několik zajímavých věcí: velmi špatně se v tomto městečku komponují fotky! Všude jinde má člověk jeden cíl, který fotí, a kolem něj nějak malebně rámuje okolí. Tady je všechno cílem i okolím současně a neustále se objevují další a další věci, které stojí za to fotit. Navíc místní obyvatelé se jednoznačně rozhodli, že turistovi focení neulehčí, protože pořád nastavují nové a nové malebné kompozice – tu pohodí vázu, vystaví kytku na okno, položí květináč, rozloží stolek...
Přemýšlím, jestli tu vůbec někdo bydlí. Spousta domečků jsou hotely, to je jasné, další jsou různé turisticky laděné krámky a výstavní síňky (ty zdrobněliny nejsou moje manýra, ony ty prostory jsou prostě malinké), ale sem tam visí šňůra s prádlem a domek vypadá obydleně. Ale možná těch 400 obyvatel, co Oia má, spokojeně bydlí někde na druhé straně v betonových krychlích a tyhle domky jsou jen turistická atrapa. Připomíná nám to dvě věci: jakýsi Hobitín ve skále bez trávy (jo, jsou to nory!) a takové ty saharské vesničky nepravidelných oblých tvarů (někde v Mali, tuším), které taky hrály ve spoustě filmů. A je to kýč a moc krásný kýč, prostě kýč dovedený k umělecké dokonalosti. Děkuji tímto Jirkovi, že trpělivě čekal, až to všechno nafotím, jakož i všem ostatním fotografujícím turistům, se kterými jsme si ve fascinující telepatické souhře uhýbali ze záběru a disciplinovaně se střídali na nejlepších místech.
Když se asi dvě a půl hodiny pokocháme, zapadneme do restaurace na večeři a někdy kolem čtvrt na sedm se z ní zase vyvalíme a pomalu se loudáme zpět. Nebe už se slušně barví. Jak to tak celý den vypadalo napůl zataženě a napůl jasně, na večer nebe nabralo přesně tu potřebnou dramatičnost: není ani vymetené, ani zatažené. Takže fotím zase znovu kopulky a domečky s prima růžovým osvitem a barevným nebem, občas zapózuje i nějaký pes či kočka... až nám dochází, že to slunce leze dolů nějak rychle... a nad mořem je pás oblačnosti. Takže usoudíme, že jsme to asi popletli a zapadá už v sedm (zbývá 10 minut), a vášnivě diskutujeme, zda má smysl chodit na ostroh, když jsou ty mraky, nebo se raději věnovat focení domů s dramatickým nebem. Nakonec se rozdělíme, Jirka vyrazí po hlavní na ostroh, já ještě chvilku pobíhám po schodech a chodnících a cvakám domky. Ale nakonec se za ním taky doberu, akorát to stihnu, lidé kolem remcají, že jsou ty mraky (zvláštní je, že slyším remcat hlavně Čechy, ale možná remcají i ostatní, jen jim člověk tak dobře nerozumí), ale mně to připadá stejně skvělé, hlavně mě uchvacuje, že jsme se s Jirkou mezi tím davem bez problémů našli. Tak ještě chvíli pobíhám po schodech a fotím nějaká ta zátiší, pak si vylezeme na pevnost na ostrohu. Zkouším fotit rozsvěcující se světla, ale moc si s foťákem nerozumíme, tak jen sedíme a koukáme a připadáme si romanticky. Ještě trochu projdeme setmělé město, náhle je otevřený i hlavní kostel, tak vejdeme, a kolem deváté jedeme busem domů.

Neděle 28. 9. – útesy (pěší trasa Fira – Oia)
Ráno hodně fouká, připadá nám chladno a na nebi se předvádějí velmi zajímavé mraky. Chvíli konzultujeme meteorologickou situaci se sousedy a nakonec usoudíme, že tohle není na déšť, ale na koupání taky ne, a že je to ideální počasí na výlet. Takže neváháme a znovu vyrážíme do Firy a Oiy: tentokrát ujít pěší trasu spojující obě města po útesech v délce něco přes 10 km.
Ve Fiře je vedro, ale poměrně zataženo, tak pomalu ťapeme po výhledové stezce, fotíme oslíky a moře, méně už domy (po návštěvě Oiy člověka hned tak něco nenadchne). Projdeme přilehlá souměstí Firostefani a Imerovigli, kde jsme kolem půl jedné. Zaběhnu si na trčící ostroh s pevností Skaros, více než 300 schodů mě docela zmůže. Tak dáme malou svačinu s výhledem na moře a pokračujeme v cestě. Zajímavé: u Skaru se láme, kdo je opravdu výletník, málokdo totiž pokračuje dál. Není divu, začíná totiž poprchávat. Kolem druhé zastavíme v příhodně nastrčené taverně Iris, kde se občerstvíme polévkou, salátem a kávou, a pokračujme dál. Pořád trošku poprchává, nic dramatického, na chůzi je to dokonce příjemné, ale trochu to znemožňuje focení útesů, rovněž ostrovy v kaldeře průběžně mizí a zase se objevují v mlze. No, aspoň nezdržuji a nenapínám Jirkovu trpělivost na maximum, jinak bychom tam byli nejspíš dodnes. Jen si neumím představit tuhle trasu v plném létě: nyní je cca 22 stupňů a jde se vyloženě příjemně, v létě, když je přes třicet, to musí být dost peklo, nikde není ani kousek stínu a místy se jde po vyloženě černé skále, která musí být slušně rozpálená. V protisměru nepotkáváme téměř nikoho, v našem směru se pořád míjíme s jednou dvojicí a na jedné ze zastávek krátce povídáme s anglickou paní, která je tu jen na krátký jednodenní výlet a potřebuje stihnout dopravu zpět do Firy (tak ji jako správní domorodí mazáci informujeme o jízdním řádu autobusů a jiných praktických radách, doufám, že to stihla, měla to dost na knop. Je to zajímavé, i v restauraci Iris byla dvojice z Německa, kteří říkali, že si sem jen zajeli na jeden den z Naxu; přijde mi to škoda, jasně na měsíc to tu určitě není, ale týden se tu v pohodě užít dá.)
Stezka je celkově velmi příjemná, od konce Imerovigli vede víceméně pustinou, člověk může pozorovat útesy, geologickou stavbu ostrova, divoké kytky (dokonce jsem našla něco, co i na konci září kvete), úplně úchvatné lišejníky. Výhledy byly sice trochu zamlžené, ale stejně pěkné, přišlo mi to takové snové. Oficiální čas na trasu jsou 3 hodiny. Určitě se to ujít dá. My s našimi pauzami, focením, odbočkami, hodinkou v taverně a jinými procedurami jsme to šli asi 5, 5 hodiny a užili jsme si to i navzdory přeháňkám maximálně.
Znovu nás při tom napadá, že celé Santorini je prostě jedna velká atrakce pro turisty, Jirka dokonce nahodí odvážnou domněnku, že tu nikdy žádný ostrov nebyl, že to celé je uměle vytvořené, plave to na nějakých pontonech nebo ropných plošinách a celá ta historka o výbuchu a celá ta geologie je vymyšlená... Navíc máme podezření, že na většině míst jsou umístěny skryté kamery, které pečlivě monitorují chování turistů a cíle jejich focení, a když se zjistí, že se někde turisté častěji zastavují, honem se tam přidělá zvonička, kostelíček, domeček nebo aspoň kus šutru, aby to bylo ještě malebnější. Zjistili jsme dále zvláštní věc: ať je člověk kdekoli, i na místě, které lze s přimhouřením oka označit za pustinu, vždy je v dohledu minimálně jeden kostelík (obvykle tak tři). Zjevně aby pochodující a obdivující turista netrpěl nedostatkem náboženského vyžití. Zajímal by mě přepočet kostelíků na počet obyvatel: troufám si tvrdit, že každý obyvatel s trvalým bydlištěm na Santorini má minimálně jeden kostelík na osobu. Jiná věc je, že třeba v Oiy většina těch fotogenických kostelíků je sice pěkně ohozená a okopulkovaná, ale při bližším ohledání jsou zamčené na řetěz, na dvorku se válí odpadky a zjevně je nikdo neužívá. Jen pár jich jeví známky navštěvování a jen tak jeden v obci je otevřený.
Za podobných diskusí a úvah o turismu na Santorini kolem půl páté dorazíme na kraj Oiy, takže si zopakujeme některé pěkné scenerie ze včerejška a na půl šestou se dostavíme na autobus.
Bylo to zajímavé srovnání: Oia včera, v plné síle zalitá sluncem a plná turistů dychtivě očekávajících západ Slunce, a Oia dnes, po dešti a před deštěm, s lesklým mramorovým chodníkem, šedým nebem a turisty v pláštěnkách trochu rozpačitými, že jim cesta na západ Slunce tak úplně nevyšla.

Pondělí 29. 9. – Perissa
Je krásně vymeteno, ale fučí a je dost chladno. Vyčkáme tedy asi do půl jedenácté, kdy už se aspoň trochu oteplí a vydáme se na pobřeží chytnout loďku do Perissy. Tu v půl jedenácté si necháme ujet, ještě se courneme po břehu, ukazuji Jirkovi výklenek, kostelík a zpustlou zahradu plnou oliv, fíků a granátovníků.
Lodička se vrátí krátce po jedenácté, moře je celkem klidné. Jízdné je 4 eura na osobu za jednu cestu. Obeplouváme celou skálu Mesa Vouno, je velmi rozsochatá a pěkná, s řadou zákrut. Jakmile se vyloupneme na dohled Perissy, vítá nás, ano jistě: kostel s modrou kupolkou. Deset minut člověk žádný kostelík nevidí a je bezmála nervózní!
Nejprve se jdeme projít po městečku. Perissa je druhé hlavní letovisko, kam na Santorini jezdí turisté. Kostel je veliký a otevřený, tak zajdeme. Fascinuje mě, jak všude jsou ty á la byzantské malby, prostě vývoj náboženského malířství zůstal v raném středověku, to je fascinující! V centru hlavní kupole je vždycky Kristus, kterému zprostřed krku vždy visí lustr. Zlacený masivní ikonostas tu zdobily krásné veliké malby a před každou velkou byl ještě stejný motiv zobrazen na menším obrázku. Tak přemýšlím, že ty menší obrázky se nejspíš nosí při procesích.
Jinak to v Perisse, která je menší než Kamari, takhle koncem září vypadá, že tu chcíplo hned několik psů najednou. Ale ze slušnosti projdeme místní promenádu, kde je řada taveren a barů už zavřených, rovněž na pláži je výrazně méně lidí než u nás (tedy zde skoro nikdo). Zjišťuji, že téměř ve všech tavernách mají grilované sardinky, které miluji, tak jen vybrat tu pravou. Nakonec se mi potvrzuje moje teorie, že nás přitahují restaurace s bláznivou obsluhou. Zde uvízneme v tenatech tělnaté paní tavernice (počet žen obsluhujících v restauracích už přestávám počítat), která halasně křičela „Welcome to Paradise!“ a celkově si zakládala na takovém mateřsky přátelském přístupu. Kromě sardinek, které byly moc dobré (Jirka odmítl i jen ochutnat s tím, že se moc smutně koukají), ozkouším i řecké pivo Mythos: chutnalo trochu slaběji než normální piva, ale rozhodně se dalo pít. Jirka měl nějaký plněný lilek.
Pojíme a využijeme nabídku mateřské paní tavernice, že k její taverně patří i lehátka pod ní a že i tam možno donést nějaké jídlo a pití (což jsme ostatně pozorovali už z terasy). Takže se uvelebíme na lehátkách, za která se zde v Perisse nic nevybírá, čteme, plaveme a popíjíme kávu. Moře se tu celkově zdá klidnější než v Kamari, pláž spíš písčitá či štěrková a vstup do vody mnohem povlovnější – zatímco u nás je po pár metrech hned hloubka, tady lze i nějakou dobu jít a i v místech, kde člověk nestačí, je pořád vidět dno. Taky zde je mnohem víc lidí se šnorchly a brýlemi a i my nešnorchlující občas zahlédneme nějakou rybu. Ale při courání podél pláže si i tady všímám, že na některých místech nechybí ty blbé kluzké kameny.
Původně mě napadlo, že se navečer vyškrábu stezkou zase na sedlo ke starověké Thiře, trochu se pokochám a dolů sejdu silničkou, ale nějak mě po včerejším hopkání po útesech chytlo koleno, tak nápad vzdávám.
V pět odpoledne poslední lodí přejedeme zase na opačnou stranu skály, po cestě jsme mohli pozorovat veliké hejno racků tábořících na útesu.

Úterý 30. 9. – poslední koupání + Fira
Poslední den jsme se rozhodli strávit jako správní rekreanti: koupáním a večerní rozlučkou s kalderou návštěvou Firy (ideálně s nějakým tím západem slunce). Počasí ovšem opět nebylo tak úplně na naší straně.
Dopoledne byla pekelná zima, takže i když jsme byli cca od čtvrt na jedenáct do tří na pláži, do vody jsem se dopracovala jednou. Prostě mi tu zcela chyběl takový ten pocit prohřátých kostí. Po poledni navíc přibylo mráčků, tak jsem se přičinlivě halila do sarongu. O kus dál na lehátkách pobývali nějací Japonci, plně v bundách, oblečení bezmála na lyže. Tak tragicky bych to zase neviděla, slunce opravdu hřálo, ale holt neprohřívalo, a studeně foukalo. Ale pozorování moře a čtení bylo uspokojivé.
Odpoledne jsme nakoupili nějaké dárky pro bližní, které jsme si předem vyhlídli, a v podvečer se vydali busem do Firy. Sluníčko jen velmi decentně prosvítalo z oparu, takže bylo jasné, že žádný superzápad zase nebude, ale rozloučit se s útesy a domky jsme prostě považovali za nutné. Takže jsme si obešli Firu, posadili se v kavárně s výhledem, popili těžce předražené kafe a džus a pojedli jogurt s ovocem a medem. Opět jsme kavárnu vybírali podle zajímavosti obsluhy: když jsme ji pozorovali, pán a paní (oba obsluha) v ní – když nemuseli obsluhovat – hráli backgammon. Moc práce neměli, ve Fiře bylo vyloženě polomrtvo, všechny ty závaly turistů již výletními loděmi odjely a jinak tam moc návštěvníků nebylo. Ke kávě nám zcela výjimečně nehrály řecké melodie, ale španělské zpěvy a pak úplně normální americké blues.

Středa 1. 10. – odjezd
Vstali jsme, posnídali, zabalili, uložili si zavazadla u Bulharek a vydali se na rozlučkovou procházku. Stále foukalo a bylo chladno. Procházku jsme zakončili posledním obědem v restauraci (pro změnu obsluhovaly JEN ženy a byly úplně normální) a pak už nás čekal pouze autobus a cesta na letiště. Z letadla bylo částečně vidět, zahlédli jsme poloostrov Chalkidiki, krásně kulaté jezero na hranicích mezi řeckou Makedonií a Makedonií a později velmi malebný Bělehrad.

Kde jsme nebyli
Chtěla jsem navštívit Pirgos, který sice leží „za chalupou“, ale je dopravně trochu špatně obslužný: pěšky by se muselo přes Episkopi Gonia a Exo Gonia po silnici, což se člověku nechce, busem by se muselo do Firy a pak přesednout na bus do Perissy, který do Pirgosu zajíždí. Asi by byl dobrý výlet se takto nechat zavést do Pirgosu a odtamtud jít pěšky na Profitis Ilias (nejvyšší horu) a asi jsem ho mohla podniknout ten poslední den, kdy to bylo na koupání jen silou vůle, ale koleno nedovolilo. Na Profitis Ilias je nějaký klášter, dokonce přístupný, a naši sousedi, kteří si tam sjeli jednou na svítání na mopedu, říkali, že i pěkné skály, o výhledech nemluvě.
Vůbec jsme nenavštívili jih ostrova. Akrotiri nemělo smysl, protože zdejší vykopávky jsou momentálně zavřené (nálezy se nacházejí v muzejích ve Fiře). Přilehlé pláže jsou sice v průvodcích popisované a cestovka na ně dokonce dělá organizovaný výlet, ale sousedi zmiňovali, že je velmi zklamaly: například na Červené pláži (Kokkini) prý staví jeden bus za druhým a je to dost pruda.
Nádherná je pláž Vlychada, sousedi byli nadšení útesy i mořem. Takhle na konci sezony tam podle vývěsky ve Fiře jezdily jen tři autobusy, tak jsme to oželeli. Kdyby bylo víc koupací počasí, asi bychom tam zajeli.

Praktické informace
Ostrov je velmi dobře zvládnutelný autobusovou dopravou. Všechny busy jezdí hvězdicovitě z a do Firy, kde je dopravní uzel. Jízdní řády jsou k nalezení na internetových stránkách
www.ktel-santorini.gr, včetně aktuálního ceníku.
Stojí za to si je s sebou vytisknout a pak si jen ve Fiře na zastávce proškrtat ty, které už neplatí (na konci sezony se obecně omezuje noční provoz a některé méně vytížené spoje, ale jinak platily všechny, jak jsem to pár dní před odjezdem vytiskla). Autobusy jezdí víceméně podle řádu, z Kamari vyjížděly vždy přesně, z Firy občas o 5 minut dřív, do Oiy naopak dorazily někdy trochu později, tak pak nabraly zpoždění i na odjezdu, neboť se tam jen točí zpět.
Jinak lze samozřejmě zapůjčit auto, moped nebo takové čtyřkolky (zjevně velmi populární). Silnice jsou slušné, až na výjimky nijak děsivě křivolaké či lemované propastmi, ovšem za deště to na mopedech slušně klouže (cestou po útesech jsme viděli dole na silnici dvojici, jak se nepěkně vymázla na úplně rovné silnici, naštěstí se jim nic nestalo, ale příjemné to určitě nebylo).
Sousedé zmiňovali, že na svých cestách na mopedu občas viděli lidi stopovat, prý jim hned někdo zastavil.
Lidem se zájmem o větší pěší výlety doporučuji skvělou stránku http://www.cycladen.be/, kde se najdou popisy pár pěkných tras pro pěší turistiku (té útesové, co jsme šli, jedné na pláž Baxedes na severu a tří různých variant cesty přes Profitis Ilias)
Počasí: průvodce vesměs uvádějí, že v září by zde mělo být 27 stupňů a v říjnu 26 (průměrná teplota). Zjevně nás postihla nějaká atypická meteorologická anomálie, protože kromě asi dvou dnů bylo tak 22 stupňů. Večerní sezení na terase (a měli jsme pěknou!) vyžadovalo pár vrstev oblečení, tak jsme ho většinou vzdali, jen prostěradlo na přikrytí hraničilo s týráním (děkuji bulharským uklízečkám za ty přehozy!), ráno nejméně do 10, spíš do 11 hodin nemělo smysl na pláž vůbec chodit. Opravdu to byl spíš termín na výlety než na plážování.
Pláže: obecně musím konstatovat, že pláž v Kamari není nic moc. Šedé oblázky či písek by mi nevadily, ale pro citlivější povahy to vyžaduje boty do vody. Mně plavání v botách irituje, takže raději přetrpím nepříjemné kamení. V Perisse je situace o dost přívětivější. Jiné pláže jsme pro ne příliš koupací počasí nezkoušeli.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (6)
05.02.11 19:48 sokolnice
Moc hezké , v květnu vyrážím na vysněný ostrov ,tak už se moc těším
12.11.09 20:58 JanaJ
Díky za pochvalu, potěší. Určitě se na Santorini vypravte, stojí to za to. A moc díky za tip - kvůli Sanotrini i puberťácký film zkouknu :-)
05.10.09 21:32 lofda
Jano, jsem nadšená z vašeho popisu a z fotek...Santorini je můj vysněný ostrov a doufám, že se tam také vydáme...mmch. nadchla mi vaše fotka "dveře nikam" - měla byste si sehnat někde film Sesterstvo putovních kalhot - puberťácký film, ale část se ho odehrává na Santorini a přesně tyto "dveře nikam" patřily babičce jedné z hrdinek ;-) Před chvílí jsem si to znovu pouštěla, jestli se nemýlím...úžasná náhoda ;-)...
07.12.08 20:45 JanaJ
Jsem ráda, že se vám oběma čtení líbilo. S tím koncem září je to sporné: na výlety je to počasí skvělé, ale na koupání už prostě asi ne. Ale kdybych se chtěla vyloženě koupat, Santorini asi volit nebudu.
05.12.08 14:27 intruder3
Moc hezky napsané - pěkně jsem si početl. Ináč jak tak vidím, tak na Santrini jezdit kvůli počasí, tak max.do poloviny září.
26.11.08 07:08 nudista
Jano, dík za počtení o důvěrně známých místech, jen tu šedivou oblohu nad ostrovem neznáme, nás tam po tři týdny provázela šmolkově modrá obloha.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
gp2FW
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝JanaJ˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy2
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací