Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 12
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Ostrov co bere srdce i dech

Autor:
Zařazeno:
Lesbos
Napsáno:
29.10.08 19:44
Fotografií:
40
Přečteno:
11068
Soutěž:
2008
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Včera 21:50
24 °C
Jasno
proměnlivý, 1.5 m/s
Na sklonku letošního léta, jsme zatoužili vidět zase Řecko. Jen tak se nechat hladit horkými paprsky žhavého slunce a hojivými vlnami třpytícího se moře. Toulat se po cestách lemovaných kamením a potrhanými, rozbitými ploty, v nichž se ve větru třepotají zbytky chomáčků ovčích vln, dýchat opojné vůně trav, bylin a květů. Zapomenout na čas, který nám připomínal, že nás již brzy čeká neodvratná, dlouhá zima.
Romantiku, po které jsme toužili, nabízely všechny cestovky na dosud málo navštěvovaném ostrově Lesbos. Zde jsme ještě nebyli. Tak tentokrát tedy Lesbos.
Před cestou jsme si pročetli základní informace a zajímavosti. Lesbos se nalézá ve východní části Egejského moře, pouhých 10 km od tureckých hranic. Je třetím největším ostrovem v Řecku. Jeho název je spojován s řeckou básnířkou Sapfó, která zde žila v řeckém starověku a proslula i svou údajnou náklonností k ženám. Někteří historikové pravdivost pověstí zpochybňují. Faktem prý však zůstává, že ostrov je vyhledávaným místem odpočinku dvojic stejného pohlaví. Stručná historie hovoří o Lesbosu jako o součásti Makedonie zhruba ve 2.stol.n.l. Později byl pod nadvládou Římanů, pak následovalo přiřazení k Byzantské říši a v roce 1204 ovládli ostrov Benátčané. V 15.stol.n.l. se zmocnili tohoto území Turci, až do roku 1912, kdy se stal řeckým. Dodnes je však poznamenán napjatými vztahy s Tureckem.
Ostrov je zajímavý z hlediska vegetace. Stejně jako ostrovy Rhodos a Korfu, bývá Lesbos nazýván ostrovem zeleně. 40% plochy pokrývají hlavně olivové háje, dalších 20% zabírají borové a dubové lesy, zbytek piniové háje a ostatní. Pro obrovské množství olivovníků, je Lesbos největším vývozcem olivového oleje v Řecku. Dalším významným vývozním artiklem je tradiční nápoj ouzo. Vyrábí se hlavně v jižní části ostrova, především vesnici Plomari. Výroba je stále tradiční. Do měděné nádoby se nalije 96% líh z přírodních surovin, s příměsí anýzu, koriandru, hřebíčku a skořice. Po destilaci vznikne kvas, který se opět smíchá s 96% lihem. Většinou se sladí cukrem a zředí vodou. Konečná lihovina smíchaná s vodou má mléčně bílou barvu a musí obsahovat nejméně 40% alkoholu. Další tradiční pochoutkou, která se vyváží do celého světa jsou sardele. Loví se na celém ostrově, nejvíc však v zálivu Kalloni. Jsou vyhlášenou pochoutkou především pro svou lahodnou chuť. Proč jsou ze zálivu Kalloni nejlepší a mají nejvyšší obsah minerálů, mají Řekové své vysvětlení. Jarní a zimní deště prý smývají olej z olivovníků a ten stéká s deštěm do zátoky a dává rybám chuť. V letovisku Skala Kalloni se každým rokem koná tradiční sardelový festival, na který se v srpnu sjíždějí labužníci z celého Řecka. Sardele se upravují s kořením a podávají s citronem. Tolik jsme se dozvěděli a vybaveni dostupnými informacemi jsme si k našemu pobytu vybrali středověké městečko Molyvos.
Molyvos, nacházející se na nejsevernějším cípu ostrova, omývaného Egejským mořem, patří pro svou výjimečnost k památkám, chráněným EU. Dominantou města je byzantsko-benátský hrad s opevněním, rozkládající se na vrcholu rozlehlého svahu. Pod ním leží město s mnoha uličkami a domky, vedoucími až dolů k moři. Nejideálnějším místem, odkud je vidět panorama hradu i města, je místní přístav. Přístav připomíná prodloužený klín, tvořící uzavřenou zátoku. Zde končí poslední uličky, lemované galeriemi, obchůdky a tavernami. Poslední metry kamenného mola slouží pro desítky barevných, rybářských člunů a lodiček. Připoutané silnými lany ke břehu, pohupují se na ocelově modré hladině a čekají na svůj okamžik. Přístav měnil tvář podle denní doby. Brzy ráno, kdy město ještě pospávalo, nad mořem se vznášel jemný, mlhavý opar, ve kterém stoupalo vzhůru slunce plné stříbra. Na konci mola postávali rybáři s pruty, mlčky pozorovali hladinu a čekali na úlovek. V přístavu vládlo ticho, bylo slyšet jen šplouchání vln o boky člunů. Sem tam zatroubilo auto s dodávkou ryb, čerstvého pečiva nebo novin, občas profičela motorka a nastal zase klid. Později, kolem poledne, se život v přístavu začal probouzet. Hladina ožila odrazem barev člunů a slunečníků z taveren. Rybáři v sedě opravovali sítě a vesele na sebe pokřikovali. Oslnivá modř nebe a moře splynula a nebylo možné rozeznat jejich hranici. Turisté i místní pozvolna zaplňovali restaurace a jejich majitelé měli plné ruce práce. Pobíhali a roznášeli talíře, plné voňavých jídel, mezi nimi se proplétali hladové kočky. Obchodníci otvírali a rozkládali své krámky. Večer žil už přístav naplno. Rybářské loďky prořídly, neboť v tuto dobu již vyplouvaly na moře. Z břehu bylo vidět jejich světélkující lampy, jak se houpou ve tmě temně splývajícího moře s oblohou. Všechno se zbarvilo jinými barvami. Ultramarin denního nebe se změnil v kobaltovou modř, vzduch byl zahalen do VanDykovy hnědi. Stovky barev se rozpíjely v měkkých pastelech. Přístav se zaplnil opálenými tvářemi, ve spleti angličtiny, němčiny a řečtiny se mísil smích i melodie. Od moře pofukoval chladivý vánek, vzduch voněl parfémy, cigaretami a doutníky i kořením a jídlem. V podobném duchu žil večer celý Molyvos. Taverny byli plné hostů,hlavními uličkami proudily oběma směry skupinky místních i cizinců, mezi vším pobíhaly děti, psi a kočky. Na hlavní ulici projížděli a troubily mezi chodci auta a motorky. Odtud byl také nejhezčí pohled na osvětlený hrad. V noční scenérii temné oblohy působil plasticky a majestátně. Pod ním na skále byly různobarevně nasvíceny terasovitě zavěšené taverny. Vše připomínalo tak trochu thajské, nebo japonské pohlednice.
Městem jsme procházeli denně a stále neúnavně. Přesto v nás zůstal pocit, že nám některá místa zůstala utajena. Bloudili jsme labyrintem uliček až na hrad. Z hradu byl dokonalý výhled na celé okolí. V místech, kde se nachází obydlená část ve svahu, jsou vidět jen červené střechy domů. Shora zakrývají celou síť uliček a jejich červená mozaika končí až u pláží a zátoky s přístavem. Pláž, které se říká městská, leží vlevo pod hradem, přímo u hotelu Molyvos. U residence Olive, ustupuje a pokračuje až za městským bazénem. Za ním se mění v krásnou, dlouhou a kamenitou pláž. Během dne zde býval neskutečný klid a pohoda. Moře bylo čisté a nabízelo úžasné koupání. Snad nikde jinde nás voda nenadnášela jako tady. Vstup byl však bez chráněných nohou trochu riskantní. Oblázky ve vodě byly hladké a kluzké. Po překonání prvních metrů, nás však čekalo písčité dno. Z této pláže jsme si často vychutnávali při uklidňujícím šumění vln, pohled na celé město a zátoku s přístavem. Za hradem na opačné straně svahu, se otvírá pohled na širokou náhorní planinu, moře a blízké Turecko. Přímo pod hradbami leží krásný borový háj. Koruny sytě zelené barvy, zdravé silné kmeny borovic, odráží v slunci své tmavé stíny v ryze rudé půdě. Kolem háje vede od hradu k moři a letoviskům nová, široká silnice. Dokola ji obklopuje již zmíněná planina, sloužící jako pastvina pro ovce a kozy. Někdy tu postávali i koně a oslíci. Přes moře, po celé délce, je vidět nekončící, dlouhou pevninu Turecka. Mezi pastvinou a obydlenou částí Molyvosu, se krčí malebný hřbitůvek, ke kterému vede cesta mezi zažloutlými travinami. Z hradu zpět do města, vedou pavučiny uzoučkých, dlážděných uliček. Po obou jejich stranách, vklíněné do sebe jak vlaštovčí hnízda, jsou různě nad sebou postavené domečky z šedého kamene. Všude kolem je rozestavěná spousta hliněných nádob s květinami a většina domků je otevřená. Dveřmi je vidět dovnitř, kde vládne úzkostlivý pořádek. V každém domku je nezbytný oltář a kříž. V celém Molyvosu je možné narazit na zcela opuštěné a rozpadlé domy, což dává městu ráz tajuplné středověkosti. V každé uličce, hlavně navečer, posedávají místní Řekové, povídají si, nebo jen tak tiše sedí. Jejich tváře se při pozdravu rozjasní úsměvem a otevřeností – kalimera, kalispera, jasos…
Dlouho by šlo popisovat kouzlo Molyvosu,desítky skvělých taveren, starobylé kašny i skoro utajené kostelíky, průchody uliček s porostlými pergolami nad hlavou…. Jak ale popsat vůně jasmínů za ploty domů, dozrávajících fíků, rudých květů ibišků. Jak popsat melodie a zpěv řeckých písní, nesoucí se tmou nad městem až do nekonečného moře….Molyvos je další místo na mapě, na které už nejde zapomenout…
První dny dovolené jsme si v Molyvosu jen tak užívali. Nebylo kam spěchat a čas ztrácel své rozměry. Vychutnávali jsme si dlouhé snídaně ve stínu palem, s výhledem na stříbřité ranní moře. Potom se bezcílně loudali městem, nakukovali do obchůdků, než polední slunce vymazalo všechny stíny. Do pozdního odpoledne jsme lenošili na pláži a po večeři jen tak seděli, povídali si u vína, nebo se zase toulali v podhradí. Náš čas byl nekonečný, jako tohle řecké léto.
Po večerech jsme si naplánovali náš první výlet. Vytipovali jsme na mapě trasu, vedoucí vybranými místy. Trasa tvořila okruh západní částí ostrova. Molyvos, Petra, Skoutaros, Skalohori, Vatousa, Andissa, Sigri, Eresos, Skala Eressu, Mesotopos, Agra, Parakila, Kerami, Kalloni, a opět Petra a Molyvos. Po čtyřech dnech lenošení jsme po snídani vyrazili. Byla sobota, ráno bylo úžasné i za Molyvosem. Vypůjčená Toyota neměla chybu a tak jsme po bezvadné silnici podél moře byli za chvíli v Petře. Již z dálky bylo vidět nad městem skálu, na jejímž vrcholu čněl kostel. Skála je sopečného původu a podle jejího názvu byla prý pojmenována celá vesnice. Podle Řeků je tento kamenný blok, původně ostrov, který vystoupil z moře. Zaparkovali jsme auto v jedné z uliček, v blízkosti pobřežní promenády a pláže. Pláž, dlouhá podél celého břehu Petry, byla úžasná. Patří k těm nejlepším na ostrově a je označena vlajkou EU. Šedý, jemný písek, sahá až ke krajnici silnice a byť bylo teprve po deváté hodině, na pláži už se slunili a koupali první návštěvníci. Vydali jsme se uličkami, směrem ke skále. Uličky byly tiché, všude byl klid, jakoby tu nikdo ani nebydlel. Domky působily docela nově, ale mnoho bylo starých a asi i původních. Středověk dýchal z jejich dřevěných, převisle terasovitých okének a balkonů. Všude voněly květy a keře. Pod skálou jsme zahájili výstup, údajně po 114 schodech nahoru. Proplétali jsme se spoustou výletníků, kteří proudili oběma směry. V sobotu a v neděli totiž hodně Řeků vyjíždí s rodinami na výlet právě sem, aby se nahoře, v kostele, pomodlili. Kostel se jmenuje Panagia Glikofiloúsa a je zasvěcen Panně Marii. Dnešní podobu získal r.1747.Každoročně se sem sjíždějí v srpnu věřící z celého ostrova, neboť tehdy se zde konají vyhlášené slavnosti. Z výšky kostela byl nádherný pohled na celé okolí. Až jsme si vychutnali kouzlo zálivů a krajiny, vraceli jsme se zpět po schodech na úpatí monolitu. Dole jsme ještě nakoukli do nenápadné baziliky Agios Nikolaus, která je vyzdobená nástěnnými malbami z 16. stol. Z Petry jsme se vydali směrem na Skoutaros. Projeli jsme pouze okrajem vesnice a pokračovali ve směru na Agios Dimitrios do Skalohori. Ani zde jsme neměli naplánováno větší zastavení a tak jsme pohodovou, příjemnou jízdou v klimatizované Toyotě, přijeli do vesničky Vatousa. Zaparkovali jsme na jejím okraji, kde bylo velké parkoviště. Mírným stoupáním jsme se vydali pěšky, vzhůru do vesnice. Vesnička se nalézá uprostřed úrodného údolí, sopečného původu, které se táhne v délce asi 6 km. Cesta do kopce nás přivedla až na malé náměstíčko s kostelíkem, kde posedávalo plno místních Řeků. Seděli u stolků na chodníku a se zájmem sledovali veškeré dění, byť třeba v podobě nově příchozích turistů. Pod korunou platanu stála skupinka místních mužů. Vykřikovali a dohadovali se. Po chvíli z jejich středu vyjela stará Mazda, naložená čerstvými rybami. Opálený,“mořský vlk“, vykloněný z jejího okna, začal vyvolávat něco řecky. Z domků a uliček vybíhaly ženy, které už netrpělivě čekaly. Řek zastavoval a ženy vybíraly ryby. Čas sobotního oběda se blížil…Ve vesnici bylo spousta zajímavostí, které jsme z časových důvodů nenavštívili. Muzeum starých knih, krojů, kuchyňského a zemědělského nářadí. Čekala nás vesnice Andissa. V těchto místech jsme potřebovali doplnit benzín. Tak trochu jsme tu zmatkovali a museli se vrátit. Andissa byla typická svou atmosférou. Posedávající Řekové, popíjející kávu, kouřící cigarety, nebo doutníky, vychutnávající si sváteční dopoledne. Úsek z Andissi do Sigri, vedl hornatou krajinou a podle naší mapy, nás v jeho kratší polovině, čekala zastávka v jednom z nejstarších klášterů – klášter Ipsilou. Byl postaven již v 9. stol. a přebudován ve 12. stol. Nyní slouží jako museum antických rouch a oděvů, vzácných rukopisů až z r. 1588. Ze silnice jsme již z dálky viděli horský vrchol, na němž se rýsovaly obrysy kláštera. Odbočili jsme a zaparkovali. Výhled ze svahu byl (jak jinak) opět nádherný. Zálivy, nekonečné plochy daleké pevniny. Klášter mi připomněl něčím nedefinovatelným Bergmanovy filmy z prostředí středověku. Zchátralým a neudržovaným křídlem, scházel ze schodů mnich, dokonale podobný těm z jeho filmů. V omšelé, režné haleně, přepásané konopným provazem, s vlasy rozcuchanými a plnými jakéhosi smetí, upřeně hleděl do země. Tajuplně prošel nádvořím a zmizel neslyšně v nejzazších útrobách budovy. Bylo zde ticho a mrtvo, jen občas se odkudsi ozvalo tísnivé zabečení. Ostatním turistům, pobíhajícím nahoře, to tak určitě nepřipadalo, neboť čile štěbetali a obdivovali krásnou zvonici se třemi tepanými zvony, nakukovali do dveří se sbírkami. Vybaveni foťáky a kamerami, byli očividně ve svém živlu. Když jsem objevila, odkud se ozývalo bečení, dojem Bergmana byl dokonalý. V nízkých, zděných komůrkách, přilepených ke klášteru, se vyděšeně tiskly ovce, které po jedné vyháněl ven jednooký, otrhaný muž. Čekala nás prohlídka Reservace Petrified Forest (zkameňelý les), zhruba v polovině zbývající cesty z Ipsilou do Sigri. Tato unikátní památka je první ze dvou druhů na světě. Druhá, méně významná, se nachází v americké Arizoně. Tento unikát vznikal asi 20. milionů let, kdy po sopečném výbuchu sopky Ordymnos, pohřbila žhavá láva původní, zalesněné plochy. Některé druhy těchto dřevin dnes již nikde ve středomoří nerostou. Později, díky dešťům a seizmickým vlivům, se opět objevily na povrchu v podobě zkamenělin. Leží zhruba na ploše 15. tis. ha., což je ale pouhá část, neboť většina je stále ukryta pod sopečným prachem a půdou. Přijeli jsme ke vchodu, na velké, již plné parkoviště. U brány se mačkala spousta nedočkavců, čekajících na vstupenky. Dolů, do areálu ve svahu, proudila řada lidí a pomalu, jako had, postupovala po vyhrazeném chodníčku. Slunce nepředstavitelně pálilo a my jsme najednou ztratili chuť tohle absolvovat. Chvíli jsme se ještě rozhodovali, prohlíželi si areál z výšky. Bylo vidět zkamenělé pahýly i ohraničené prostory kolem nich. V tomto vedru, 3 km, v řadě, tímhle tempem…Rozhodli jsme se vypustit tuhle lahůdku a pokračovat dál do Sigri. Cítili jsme tak troch rozladění i pochybnosti, zda jsme udělali dobře, ale zároveň i úlevu, že nepromarníme spoustu času i energie. Projížděli jsme silnicí, blížící se k městečku Sigri,kde podél ní bylo vidět několik vystavených exponátů. Zkamenělé kmeny byly bizardně zaoblené, zbarvené a zvrásněné, skutečně podobné podivuhodně tvarovaným kamenům. Za malou chvíli jsme byli v Sigri. Zajeli jsme do maličkého přístavu. Na jeho konci, téměř u moře, jsme si vyhlédli místo v malé taverně. Po vynikajícím skopovém, studeném, výborném pivu jsme se rozjeli obhlédnout Sigri. Sigri byla původně malá, rybářská vesnice, což přístav s kamenným molem potvrzuje. Nás ale nyní lákala impozantní, starobylá pevnost. Původně turecký hrad, postaven v 18. stol., nás přivítal masivními, dřevěnými vraty, dosud pobitými železným, tepaným zdobením. Vešli jsme na travinami zarostlé nádvoří. Dojem byl ohromující. Kamenné, silné zdi, tvořily monumentální pevnost. Ve zdech byly vestavěny jakési maličké místnůstky, kterými jsme procházeli. Pobyt v nich musel být snad už tenkrát deprimující. Vystoupili jsme na hradby, ze kterých bylo vidět průzračné, barevně se měnící dno moře. Voda zde měla typicky tyrkysovou barvu Egejského moře. Nádhera. Za přístavem se vinula silnice, kterou lemovaly koruny stromů a dlouhá, písčitá pláž. Do místního přírodovědného muzea se nám už vůbec nechtělo. S cejchem lenochů jsme zamířili k lákavé pláži a těšili se na parádní osvěžení v moři. Na pláži byl opět, snad už ani nepřekvapující klid. Opodál se slunilo a koupalo jen pár jedinců. V průzračné vodě jsem však objevila spoustu černých, chlupatých koulí. Ježci! Písčité dno jimi bylo poseto a já jsem hrůzou, podle mého muže přehnanou a hranou, ztratila chuť na koupání.
Moje obrazotvornost se neubránila představám minových polí. Odpočatí jsme si ještě vychutnali pohled na celé město. Dokonalá romantika…
To jsme ještě netušili, jaká romantika nás čeká za Sigri…. Podle nastudovaných informací, jsme věděli, že cesta do Eresos, může být za končící pláží horší, ale zato kratší a trochu dobrodružná. Na našich dovolených vycházíme občas dobrodružství vstříc, takže jsme zvolili tuto variantu. Na konci pláže, za starobylým, větrným mlýnem, se pohodová silnice změnila v prašnou cestu, plnou ostrých kamení a štěrku. Před námi jelo auto, takže jsme zůstávali klidní. Pokud pojede dál, dá se tudy jet. Najednou však prudce zabrzdilo před ohradami plné koz. Z auta vystoupily dvě ženy a s viditelnými obavami prohlížely následující metry cesty. Zastavili jsme. Po chvíli rozhodování manžel šlápl na plyn a vyjel do neznáma. Přece nás nerozhodí dvě ustrašené baby…Uvidíme. Tohle rozhodnutí vidím jako to nejlepší z celé dovolené. To co následovalo, předčilo ty nejúžasnější a nejnapínavější dojmy, podobné nezapomenutelnému filmu, plného vzrušení a dokonalých scén, při nichž se tají dech. Cesta byla ale čím dál horší, v některých místech jsme jeli už jen krokem. Uzoučká, plná výmolů, kamení a vedla prudkými serpentinami stále výš a výš. Krajnice žádná, pod námi propastná údolí, s hlubokými, vyschlými kaňony řek. Projížděli jsme serpentinami kolem vysokých svahů a skal, na nichž nebyla možnost vidět dopředu, nebo předpokládat, zda na cestě, skryté za skálou, proti nám něco nevyrazí. Cesta šplhala do závratných výšek, propasti a údolí pod námi se promítaly v děsivé, ale nádherné obrazy. Představa, jak cesta pokračuje, obavy, zda zničíme podvozek Toyoty, nebo píchneme pneu byla zbytečná. Nic se v této fázi nedalo už ovlivnit a vše bylo jen otázkou štěstí. Krajina se měnila v ryzí fantazii. V nejvyšších polohách hor, byly cesty značeny rezavými barely, stojícími na obou stranách krajů cest. V nich byly zabodnuty tyče, nebo větve, na kterých vlály fábory z nejrůznějších barevných hadrů. Projížděli jsme mezi nimi a připadali si jak na bláznivé a zmagořené, jihoamerické safari rallye. Barely sloužily jako označení šířky cest, neboť v těchto místech stačil kousek a řítili bychom se z vysokého srázu střemhlav do propastí. Konečně jsme s úlevou sjížděli zvolna do údolí. Krajina se měnila v zašedlou step, kde nebyla známka života. Všude jen prach, kamení bodláčí a holá půda. V této bezútěšné, kamenité planině bylo možné zahlédnout se zemí splývající, kamenné, nízké příbytky. Kolem nich šlo rozeznat hřbety bílých a černých ovcí, tisknoucích se k sobě. Cesta prachem a kamením pokračovala ve stejném duchu. Stávala se téměř stereotypní, když naši pozornost upoutal v dálce, uprostřed prachu, vyhublý, bílý, ovčácký pes. Z dálky bylo vidět, jak na cestě poskakuje, radostně poštěkává a vrtí ocasem. Vítal nás…Když jsme přijeli blíž, spatřili jsme kolem jeho krku těžký, železný řetěz. Byl asi metr dlouhý, pevně přikován k dřevěné, psí boudě u cesty. Hafan pomalu a váhavě ustoupil, zvědavým pohledem, plným očekávání, sledoval, jak projíždíme. Mám stále před sebou jeho obraz, jak smutně, upřeně a bez hnutí, stojí uprostřed cesty, a hledí za námi. Toyota ujížděla prachem dál a my jsme seděli mlčky a naše myšlenky se vyrovnávaly s obrazem drsného života uprostřed hor. Přerušil je až pohled na malebný kostelík, s dřevěným křížem před námi. Byl obehnán dřevěným plůtkem, podél něhož tvořily stín vzrostlé pinie. Kostelík byl viditelně pečlivě udržován a bělostně zářil v prostoru. Symbol pokory, uprostřed bídy a skromnosti…Cesta se však opět začala šplhat vzhůru. Stoupala výš a výš…Nééééé!!!! Stačilo…Po dalším kousku cesty jsme však nelitovali. Naopak. Oblé vrcholy hor se stávaly plastičtější, panoramatičtější a barevnější. Slunce se klonilo níž a jeho dopadající paprsky vytvářely v kopcích úžasné, nevídané světlo. Kopce přes sebe vzájemně vrhaly stíny a kamenné pásy zídek, šplhající po stráních, připomínaly jakési plastické švy, spojující rozdělené plochy půdy v geometrické obrazce. Příroda si hrála s barvami, tvary. Museli jsme však toto fantastické divadlo opustit, neboť čas letěl a před námi byla ještě docela dlouhá cesta. Na našem horském výletě jsme přece jen potkali pár nadšenců. Když jsme je míjeli v oblacích zvířeného prachu, přátelsky a jsme se na sebe smáli a mávali si. Obzvlášť nadšeně nám mávala dvojice jedoucí na odřené, barevně a bláznivě pomalované motorce. Vyřítila se proti nám znenadání, v oslnivé záři slunce, jakoby rovnou z nebe. Nedbale zarostlý, mladý muž se nadšeně smál, bělostné zuby mu svítily v opálené tváři. Rozcuchané vlasy měl na čele převázané pestrobarevnou čelenkou a na očích měl komické, historické, letecké, brýle. Zezadu jej štíhlými pažemi objímala kolem pasu krásná, snědá dívka. Mhouřila oči proti slunci, větru a prachu. Její dlouhé kaštanové vlasy, propletené rudožlutou, nekonečnou šálou, za nimi vlály ve větru, dokud je zcela nepohltil hustý oblak prachu.Zamávali nám a letěli po hřebeni dál, jakoby se ani nedotýkali země. Na moment jsme o sobě zapochybovali. Fata morgana? Fantas magorie ala Šagal? Setkání s jinou civilizací? Další zjevení! Kolikáté už na tomto kousku země?! ..Po zbytek cesty do Eresosu jsem měla v hlavě ze všech těch dojmů už trochu zmatek. Konečně Eresos ! Zjevil se na konci údolí, mezi kopci. Kdysi, v dobách antiky, bylo město důležitým obchodním střediskem. Projeli jsme zvolna ulicemi a protože slunce bylo už hodně nízko a času ubývalo, vyjeli jsme směrem na Skala Eressu. Silnicí dlouhou asi 4km z Eresosu, jsme se sem rychle a bez problémů dostali. Podvečer padal už i na letovisko. Střed Skala Eressu je pro auta uzavřen, proto jsme Toyotu odstavili na parkovišti. Všude spěchala spousta večerně a společensky oblečených, především mladých lidí. Aha…uvědomili jsme si, že je sobota a noční zábava všude začíná. Prostornými uličkami jsme se vydali k pláži a pobřeží. Charakter letoviska je naprosto jiný než třeba v Molyvosu. Snad všechny domy mají přízemí přizpůsobeno k obchodu či podnikání. Obchody jsou jaksi modernější, většinou zaměřené na techniku, počítače, mobily, foto, optiku, ale i směnárny, banky, internetové kavárny. Pobřeží odpovídá své pověsti. Pláž, vinoucí se podél celého města je dlouhá asi 3 km a za její čistotu jí byla udělena vlajka EU. Právem. Jemně písčitý břeh, zvolna se svažující je ideálním místem pro neplavce a děti. Přímo nad pláží jsou vystavěny nejrůznější taverny a restaurace, které lemují celé pobřeží. Stojí na dřevěných, nebo ocelových pilířích, které jsou posazeny přímo do písku. Interiér taveren je velmi podmanivý. Pohodlné, velké pohovky, lampy, doplňky, vše vytváří pocit intimity. Ve volných průzorech na moře vlají lehoučké, jemné záclony pastelových barev. Vítr si s nimi pohrává a odhaluje nádherné scenerie moře, vše dokreslují melodie a hity v angličtině - Iglesias, Madona, Colins…Letovisko bylo plné lidí a ze všeho byla cítit erotika a energie. Název letovisku opravdu sedí…Slunce už rychle mezitím zapadalo, vrátili jsme se tedy, ač neradi, na parkoviště, abychom pokračovali směrem na Mesotopos. Cestou jsme už trochu unaveni, sledovali krajinu, střídající se hornaté pastviny a olivové háje.Mesotopos jsme vyhlídkovou jízdou projeli a pokračovali na Agru. Pastviny kolem měli tisíce okrových a žlutých tonů spálených trav, v homolích bodláků, bylin a keřů. Vesničku Agru jsme také ošidili. Sjeli jsme pouze na náměstí a spěchali do Parakili. Cesta byla hornatá, plná skal a olivových hájů. Svahy byly posety bludnými kameny, balvany a připomínaly fantastickou, neskutečnou krajinu. Z Parakili jsme sjeli k malému, kouzelnému přístavu, kde jsme jen tak poseděli a pak pokračovali do Kerami ,podél mořského pobřeží. V Kerami jsme si uvědomili, že již nastalo šero. Z Kerami do Kalloni jsme už bez výčitek jen projeli, neboť na zítřejší neděli jsme měli naplánován druhý výlet a Kalloni bylo opět jeho součástí. Dnes nás čekala už jen opět Petra a konečná Molyvos. Do Petry jsme se blížili nejprve zalesněnou, sešeřenou krajinou. V druhé třetině cesty jsme míjeli opět jen skály. Po silnici jela už snad jen naše Toyota. Neobydlená, pustá krajina působila tísnivě. Šero a hory bez života. Před námi, uprostřed samoty, se znenadání přibližovala vzdálená postava ženy. Kráčela stejným směrem, od hlavy k patě, oblečená svátečně v černém. Oslnivě bílý límeček na krku svítil pod šedým, svázaným hustým uzlem vlasů na temeni. Šla rázným, klidným a sebevědomým krokem, hrdě vzpřímená. Prázdné ruce, volně se pokyvující do kroku, podél těla. Když jsme ji míjeli, zahlédla jsem krásnou tvář, asi padesátileté řekyně. Dlouho jsem obraz, vyvolávající nové otázky nemohla zapomenout. Bylo to poslední zjevení úžasné soboty. Z Petry do Molyvosu jsme přijeli už za úplné tmy. Byli jsme krásně utahaní. Vynechali jsme i každodenní, večerní okruh Molyvosem, neboť nás čekala neděle a další, už druhý výlet.

Na náš druhý výlet jsme se probudili do slunného, nedělního rána. Tentokrát jsme si naplánovali projet východní část ostrova. Vybraná trasa vedla z Molyvosu opět do Petry, Kalloni, Arisvi, Kallonským zálivem, do Pyrry, na Agiasos, do Keramia, Mitililni, Panagiouda, Pamfila, do Skala Sikamineas, Sikaminea, Lepethimnos, Vafios a Molyvos.
Sváteční, nedělní, tak trochu ještě ospalou Petrou, jsme projeli podél pláže, směrem na Kalloni. Přestože jsme tudy projížděli již dvakrát včera, pohled na denní, prosluněnou krajinu, byl opět balzámem pro oči. Tak trochu provinile jsme Kalloni opět jen projeli, aniž bychom si šli prohlédnout zbytky zajímavých, antických domů a hrobek. Před námi byla cesta, nabitá mnoha zajímavostmi a tak jsme pokračovali ke Kallonskému zálivu. Po pohodové silnici, lemované zpočátku borovými lesy, později pečlivě udržovanými olivovými háji, jsme projížděli novou, zajímavou krajinou. Záliv vypadal jako obrovské, sladkovodní jezero, obklopené hornatými vrchy. Solné, ohraničené čtvercové a obdélníkové nádrže v jeho blízkosti, připomínaly stylizované, kubistické obrazce. Cesta podél zálivu byla zvláštní hlavně v blízkosti města Pyrry,ve kterém nás zaujaly zbytky starého města. Před Aldaheri, podél zátoky a pláží, se krajina pozvolna měnila. Jednu stranu silnice lemovaly olivové háje, druhou pokrývaly borovicové a smíšené lesy. Zelená krajina byla téměř stejná jako u nás v Čechách. Na rozcestí Vasilika- Agiasos jsme odbočili naším směrem. Cesta na Agiasos vedla úrodnou zemí, plnou zeleně a zahrad. Vzorně obdělávané zahrady byly plné ovoce a zeleniny. Cesta kolem nich byla lemována prodávajícími vesničany se stolky, stánky, slunečníky a plachtami, obloženými lákavými, čerstvými plody. Nešlo odolat. Zastavili jsme u plachty, rozložené na zemi, na které mezi melouny, rajčaty, fíky, paprikami, vrnělo ležící mrně a seděla starší, venkovská žena.
S řeckým brebentěním a úsměvem, nám předala vybrané ovoce a přisypala gratis pár zralých fíků. Srdečné zamávání, poslední úsměv, poslední jasos…U Ag. Dimitros jsme opět odbočili a po stoupající silnici, lemované stříbrnými, šedobílými a šedočernými třpytivými skalami jsme se blížili do Agiasos. Agiasos je údajně nejkrásnější a nejexotičtější vesnice na Lesbosu. Vesnice z 12. stol. je zajímavá především z hlediska zachování původní podoby a z tohoto důvodu je zde hodně domů polorozpadlých a neobydlených. Domky a krámky šplhají vzhůru, podél úzkých, starobylých uliček, až k byzantské pevnosti na kopci. Ve vesnici je krásný, klášterní kostel Panagia Vrefokratousa, kde je vystavena ikona, kterou maloval údajně sám svatý Lukáš. Uličkami Agiasosu proudí stále a denně řady turistů. Krámky s kořením, keramikou a vším možným, jsou nepřetržitě v obležení. Z horních uliček je vidět celá vesnice až do údolí i nedaleký, nejvyšší vrchol hor- Olymbos, vysoký 968 m. Opustili jsme kouzelnou vesničku, která svou pověst potvrdila, ale přiznávám, že nám vadil velký počet turistů a nemohli jsme si vychutnat pravou, starobylou atmosféru tohoto místa. Opouštíme Agiasos a vracíme se na hlavní silnici, abychom v Keramii doplnili benzín. Zvláštní krajinou, plnou olivovníků v rudé půdě, v těsné blízkosti moře, pokračujme zálivem K. Geras do hlavního města Mitilini. Mitilini je přístavní město, v jehož blízkosti je ostrovní letiště. Je hlavním, kulturním a průmyslovým centrem. Dominantou města je kostel Ag.Therapon z roku 1860 a mešita, postavena v letech 1823-28. Dnes mešita slouží jako výstavní síň. Další zajímavostí jsou zbytky římsko-byzantské pevnosti Kástro, kde se dnes odehrávají různé kulturní akce. Zajímavostí jsou také zbytky antického divadla. Architektura města je blízkovýchodní i evropská. Střediskem je hlavní přístav, kolem něhož jsou obchody, kavárny, bary, restaurace, tržiště a městský park. Ve městě jsou různá muzea – lidového umění, keramiky a jiných památek. Do Mitilini jsme přijeli v pravé poledne. Slunce pražilo a vedro bylo neskutečné, zvlášť když jsme vešli do městských ulic. Prošli jsme přístavem a vydali se vzhůru k pevnosti. Bary a kavárny byly plné, v uličkách nad přístavem ani noha. Po půlhodině chůze jsme se rozhodli, že se vrátíme do města, posedíme v některé taverně a prohlídku města na chvíli odložíme. V příjemném chládku taverny jsme pozorovali ruch kolem přístavu. Nespočet mopedů, motorek a především kaskadérské kousky jejich řidičů. Jednou rukou telefonovali, druhou řídili a současně drželi kojence, nebo nějaký náklad. Nebylo výjimkou, aby na mopedu jela celá rodina. Ruch a vedro města nám však bylo stále nepříjemnější a tak jsme se rozhodli pokračovat v cestě. Docela rychle jsme přijeli do přístavního městečka Panagiouda. Po zmatku a chaosu v Mitilini na nás dýchl konečně klid. Přístavní Panagiouda byla plná taveren, kde obědvali místní Řekové s rodinami. Uvědomili jsme si, že je neděle a čas oběda. Konec přístavu uzavírala taverna, kde bylo ještě,(nebo možná už) volno. Bez zaváhání jsme se rozhodli tady poobědvat. Ledová minerálka, výborný řecký salát, sardele, frapé – nic nemělo chybu. Podél již zcela prázdných taveren, jsme se vrátili na hlavní silnici a vydali se přes Pamfilu, k pobřeží na Mistegnu. Z Mistegny do Mantadamos, nás čekala opět nádherná cesta kolem pobřeží, v těsné blízkosti moře. Romantické pláže, modročerné skály, pláně zarostlé piniemi. Tříštivé moře, plné barev, tyrkysu a pěn. Několikrát jsme se zastavovali, abychom si navždy zapamatovali nádhernou přírodu tohoto ostrova. Mantadamos jsme projeli náměstím, plným obchůdků i lidí. Za městem jsme zahlédli budovu staré továrny, přestavěnou na školu, mlýnské kameny a obří amfory na olivový olej. Ze silnice jsme odbočili ke klášteru Moni Taxiarchos. Zastavili jsme na velkém parkovišti, kde u vchodu do kláštera vlála vlajka EU. Vše v klášteře bylo pečlivě vyzdobeno květinami. Klášter ukrývá vzácnou černou ikonu archanděla Michaela, vytvořenou údajně z bláta a krve mnichů, které povraždili Turci. V klášteře se dosud uctívá obřad s obětováním býka. Na bohoslužby sem přijíždí Řekové z celého ostrova. Naše další cesta vedla do Kapi, kolem olivových hájů a smíšených lesů. Teprve nyní jsme si uvědomili, že se nad námi pomalu snáší podvečer. Před Sikamineou jsme odbočili k moři, do malého přístavu Skala Sikamineas. Sjeli jsme odbočkou z mírného svahu. Moře obeplouvalo kamenité molo s barevnými lodičkami, kapli a náměstíčko plné taveren a lidí. Nad mořem se sklánělo zrůžovělé, zapadající slunce. Nechtělo se nám odtud ani jít, ale naše cesta nebyla ještě u konce. Vrátili jsme se na hlavní silnici, nad níž se tiskla ve skalách vesnice Sikaminea a připomínala nám tak trochu orlí hnízdo. Chtěli jsme si tohle místo, plné středověkých stop původně prohlédnout, ale slunce již zapadalo a bez něj to nebylo už jaksi ono. Ani v Lepethimnos jsme se nezdrželi. Zástavbu vesnice tvořily většinou nepříliš zajímavé, modernější domy. Vládl zde sváteční, poklidný večer. U domů posedávali, nebo postávali nastrojení muži, většinou v modrých košilích a nažehlených, klasických kalhotách a ženy celé v černém. Cesta do Molyvosu rychle utekla. Na silnici nad Molyvosem jsme naposled zastavili, abychom ukončili náš výlet pohledem na osvětlený Molyvos, pohlcený tmou.

Za dva dny jsme absolvovali ještě hromadný výlet do Turecka, což bylo opět velmi zajímavé a inspirativní. Tyhle zážitky však patří do jiného povídání, neboť se netýkají přímo Řecka. Koncem našeho pobytu v Molyvosu, začínal nový školní rok. Toho dne, kdy šly děti do školy, uličky ve městě prořídly a posmutněly. Přestože odpoledne zase všude pobíhaly děti,školačky - slečny se vážně a důležitě procházely s kabelkami, ucítili jsme závan přicházejícího podzimu. Moře a pláž se najednou zdály o něco opuštěnější, sluneční paprsky o něco mírnější, odpoledne o něco kratší. Naše dovolená rychle uběhla a definitivně končila. Díky ní jsme objevili Lesbos – novou a krásnou, často i drsnou tvář této země. Tento ostrov, stejně jako celé Řecko, skrývá dál spoustu neodhalených krásných míst a tím nás k sobě stále připoutává. Tak zase někdy příště…Chérete, kalí andámosi, nashledanou….

Renata.
Srpen – září 2008

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (3)
12.03.12 08:27 bohca3
Mooooc hezky napsané , četla jsem to jako román.Díky.
07.10.11 11:09 hesina
Bože, Renato, to je škoda, že jste se na tak dlouho odmlčela, až nyní jsem objevila Vaše skvostné povídání o Lesbosu, na kterém jsem visela očima Zanevřela jste na tyto stránky? Nevěřím, že na Řecko. Charisma, dýchající z vašich prožitků asi nasměřuje mé toulavé boty na Lesbos. A díky za to.
07.05.09 20:59 Maruska777
Velmi pekne napisane,po precitani si viem spravit obraz,kam ideme vjuni 2009
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
5nzpu
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Ebigeil˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
Galerie1
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací